V samotách (1893)

Verše lyrické, 1885–1891, Bohdan Kaminský

Diplomatická verze Ediční verze
SALONNÍ BIBLIOTÉKA
REDAKTOR FERDINAND SCHULZ
ČÍSLO LXXXIV. V SAMOTÁCH
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1893
[2] V SAMOTÁCH
VERŠE LYRICKÉ
BOHDANA KAMINSKÉHO
(1885–1891)
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1893
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
TISKEM J. OTTY V PRAZE.
[4] DRAHÉ PAMÁTCE SVÝCH BRATŘÍ GABRIELA, RUDOLFA A LADISLAVA PŘIPISUJI TUTO KNIHU B. K.
[5]
S východem měsíce.
S východem měsíce, kdy večer padá níž a den se zvolna krátí, ty stíne mlčící, proč, o čem tady sníš a co kol hlavy vlá ti? Jdou stíny večera, jež také v duši mášmáš, a ticho, smutno vše je. Ty cítíš, teskno tu, – ty v snech se zadumáš, a duší vzdech se chvěje. Hle, měsíc vychází a jeho bílý svit až do duše ti kane, ten pohled hluboký zříš podivně se chvít, jak oko uplakané. A ty si vzpomínáš na všecko, co jsi žil, na vše to zašlé záhy, jak všecko, všecko už jsi v rakev uložil z té drsné, těžké dráhy. [7] Tam všecko dávno spí, co život kdy ti daldal, v té vůni hrobních květů – a měsíc vycházel a měsíc zapadal – co člověk ještě chce tu? Jen myslit nadarmo, co bylo jedenkrát a čím to čelo sdráno a na ty, večer dnes kdo ještě půjdou spat a neprocitnou ráno. 8
Cesty.
V životě tisíc různých cest a každý jinou volí, v zimavém vichru, v záři hvězd i v podzimní kraj holý. A jak tam každý stále v před i za bludičkou chvátá, jednomu cesta samý květ, druhému prachem svátá. Procházkou stinnou, po lese, po stepi hluché, němé, tam píseň na rtu chvěje se, tam s proklínáním jdeme. A je ta cesta do smíchu i do šílení krátká – jenom co vejdem potichu tam za hřbitovní vrátka. 9
Co básník pěje sobě.
Ne to, co básník zpívá pro vše věky, je nejvyšším. Je ona píseň větší, již nevypěnou ani v nápěv měkký jen cítí v duši nestřísněnou řečí, ni lidským slovem v chvíli posvěcené, když sobě sám smí básnit vlastní dumy a dívati se, jak z hor měsíc vstává, jak list se chvěje, přehluboce šumí les dřímající, v poli měkká tráva – a cítit za ty miliony lidí širokých dálí žití jejich tíhu, v tom neskonalém prostoru když vidí všech lidských losů otevřenou knihu a naši zem, jak je tak malá, malá... Kol mlčí vše a v převelebné kráse nádherná luna mlčky usmívá se, jak před věky a vždy se usmívala; i tenkrát bude, až v hrob zajde jednou i on – i oni – na hrob jejich holý se usměje, jak půjde přes údolí zas dalekou svou poutí nedohlednou... 10 A co v té chvíli, skloniv hlavu v dlaně, jen básník cítí za sebe i za ně, to on jen tuší v kouzlu divné chvíle, kdy nade vším sám trne v beznaději, co druzí zatím dávno klidně spějí. Nad propastí těch snů se v pláči chýle, on v duši svou se dívá v nepokoji. Co vidí tam, on lidem říc’ se bojí, jak pročítá to chmurné jejich drama. On mlčí tam, kde věčnost mluví sama. 11
Novému jaru.
Jak vítat mám tě, víc to nevím ani, a co bych čekal, co mi může zkvést – já chci jen lesy, čisté slunce ranní a za večerů tiché světlo hvězd. Ó zlaté jaro, zas tvé pousmání hřát bude všude, kde byl dlouhý mráz, leč pod altánem, kam se lípa sklání, víc v tichém štěstí nezastihne nás. A tam snad letos jiní v lásce sednou, já v ústraní jen usednu si sám a vzpomenu, co bylo tady jednou, jak vždy a stále na to vzpomínám. Ó zlaté jaro, zda mi to teď stačí, jen dívat se v ten divný ples a šum, až všude bude zpěvné chásky ptačí a skřivan z polí vzlétne k oblakům! Až každý bude hledat něčí ústa a přitulí se k drahým ňadrům blíž – a jak ten vlídný, krásný večer vzrůstá, ty snící hlavy k sobě nakloníš. 12 Ó jaro zlaté – a ty nad mou hlavou tak opojivým dechem budeš vát, pták jásat bude písní usmívavou, že vše, co bolí, zapomenu rád. Ó zlaté jaro, dítě plné krásy, mou hlavu zahal vůní květů svých, ať marně už to všecko nestýská si, co pomřelo za nocí mrazivých. Ó jen tím dechem květů ovaň čelo, já nechci víc – jen kolem všecko v květ a zář a jas kéž by se obláčelo, co budu zřít – snad letos naposled. Jen ještě, prosím, zahal květy těmi tři hroby nízké, na nichž ležel mráz, by tam ti drazí dávno spící v zemi po těžké zimě v růžích spali zas. Jen tam se nachyl a svou hebkou dlaní tam květy zahal propast našich cest – já chci jen lesy, čisté slunce ranní a za večerů tiché světlo hvězd. 13
Čím hrobu blíž...
Jak těžký soumrak na podzimní lada, tak v srdce každé chmurná klesá tíž a na čelo a do duše to padá, čím hrobu blíž. Tím více, více člověk touží zpátky, v tu zapadlouzapadlou, a přec tak krásnou říš, tím víc mu bolno zajít bez památky, čím hrobu blíž. Tím víc to bolí, tím víc duše práhne, tím víc, ó srdce, nade vším se chvíš, tím marněj, marněj všecko duší táhne, čím hrobu blíž. A co as bouří létlo přes ty hlavy, přes hlavy těch, kdo mír teď našli již, jimž jasněj zářil pohled usmívavý, čím hrobu blíž... 14
Psáno o vánocích 1886.
Já myslím na ty, kdo jsou sami v té širé pláni lidských cest... Má hlava těžká vzpomínkami v té noci plné snů a hvězd, sny dávné táhnou kolem hlavy a minulé se vrací zpět – ten zapadlý, ach usmívavý a pohádkový dětský svět! Na kraji lesa vidím známý a zasněžený, bílý dům, kde všechno, všechno vzpomíná mi na tolik zašlých, krásných dum... Mráz na okně hle květy kreslí a v druhém okně, sladké nic, zář malovaných, pestrých jeslí do dětských padá zřítelnic. Vy drahé tváře, drahé děti, oó střežte si to usmání, ta vzpomínka zas jednou sletí a zachvěje se u skrání... 15 Je život zlý, ó děti milé, a v světě plném zla a vad je vzácna jedna prostá chvíle, kde člověk smí se usmívat! Ó střežte si tu chvíli prostou! V tom životě, jenž kolem vás, tak často ty jen květy vzrostou, jež v okna dýše zimní mráz – – Ó střežte si tu chvíli blaha, ten prostý úsměv u jeslí, tu záři v očích, snění drahá, v nichž ráj jste sobě nanesly! Ať nikdy není smutno komu, že jindy bylo jináče, ať kdo je sám, jak vyšel z domu, se nikdy nedá do pláče – – Má hlava těžká vzpomínkami v té noci plné snů a hvězd – já myslím na ty, kdo jsou sami v té širé pláni lidských cest. 16
V opuštěném atelieru. Památce bratra Ladislava.
Ty ruce pilné klesly jen a ztuhly, co umřel nám, to je už kolik dní... a zde ještě ta paleta a uhlí a náčrtky, jež sbalil kdysi v role či rozvěsil si po té stěně holéholé, a zde ještě ten obraz poslední a na podstavci z nedávné té chvíle je ještě plátno bílé. A jak mi oči na to plátno klesly, mně zvlhnul zrak a tak mi bylo v snách, že něčí ruka kontury tam kreslí. – Je před nocí a na podzimní lada tak v dáli mha a noc a smutek padá a vítr chví se v stromů korunách a s obzorem, kam v smutku zrak se dívá, stín něčí mlčky splývá... 17
Zvrácené kříže.
Zvrácené kříže, jména dávno smytá – až v prach se rozpadnete! Ramena vaše mech a svlačec splítá a z mrtvých ňader kvete. Spuchřelé dřevo už se rozpadává, to poslední, co zbude. A je ta žitím vykoupená sláva už bez památky chudé. Těch trochu let jste tiše tady stály u hřbitovní zdi holé – snad čekaly jste, tam ten zavolá-li, kdo tiše dřímá dole. A viděly jste utýrané hlavy tu sníti mnohou chvíli a slýchaly jste nářek usedavý těch, kdo tu ještě zbyli. A přicházeli méně, méně, méně a vy jste zbyly samy s tím uschlým věncem na zvětralém jméně a s těmi květinami. l8 A potom žádný, žádný nepřicházel, kdo dřív tu v pláči stával – a s věnce vítr suché listí házel a v nocích naříkával. Tak žití mráz nám naděje rve z čela, jak tam to suché listí, a šlehá nás tu vášeň zdivočelá, zášt bídná s nenávistí. Tak člověk stojí v žití plném bědy, kde mráz mu nitro chvátí, až utýrán a umdlen naposledy jak na hrob kříž se zvrátí. 19
V sněhové vánici.
Tma pustá kol a šero a závoj mlhavý a teskných stínů stero mi víří u hlavy. Směr dlouhé cesty známý sníh v temnu zavívá mi, kdes v dáli světlo mámí můj unavený zrak, jak bludička kdy bleskne do pusté noci teskné a svádí z cesty tak. Tma lstivým drápem kočky na mrtvou padá zem a těžké, bílé vločky ji kryjí rubášem. Z tmy klína vítr vstává, kol svými biči mává a rázem zasypává vše stopy lidských cest. Tu záhy poznáš v hrůze, že bludná tvoje chůze můž’ v zahynutí vést... 20 A voláš... darmo vše je, boj každý krok, jdeš dál, jen vítr se ti směje, jenž sníh ti v tváře svál. Kdes ozval se hlas ptáka, jenž dlouze, smutně kráká, jak zoufalství kdy láká na pokraj propasti... a hrůza v tmavém šatě své ruce spíná na tě, jejž chytá do pasti. Jsi ztracen, ztracen, běda! Ty myslíš na svůj hrob. Tě chvátí úzkost bledá, tak zajít beze stop... A přec bys rád šel spáti, už sen ti smysly chvátí a oči zavírá ti... ó, s Bohem na věky! ...A vítr dále vane přes cesty zasypané za obzor daleký... Tvé oko... zač to prosí? Proč ruka chvěje se?... Snad zítra půjde kdosi a stane v úžase – Dál, dále... tma však nedá. Zrak darmo světla hledá. Jsi ztracen, ztracen, běda! Kol tma a hrob, kam jdeš. 21 V před nelze, ani zpátky a v tmách těch bez památky snad bídně zahyneš... A přec-li dojdeš cíle, to jedno, zítra, dnes zda mukou, hrůzou šíle bys v rakev pustou kles’. Sám život více není, než bědné plahočení, půl sen a polo bdění, kde jedovatý mráz a zoufalství jen zívá, a kudy jdeme, svívá vše stopy naše v ráz. Kde naděj v duši bleskne, hned život, dávě ji v tmě skutečnosti tesknéteskné, ji zdupe v závěji. Jak hvězdy z očí ztrácí, tak v hoři, těžké práci se člověk utrmácí a z hrozných, těžkých dob, když dříve nezešílí, kdy dojde jednou k cíli, vždy uvidí jen hrob... Tam pozná, vše je darmo a neví, proč tu žil, proč v žití těžké jarmo svou šíji položil, 22 on vidí, život krátký jak zajde bez památky a nikdy, nikdy zpátky..... Tři kroky pod zemí vše lidská sláva mizí a ráno už je cizí, kdo večer oněmí... Tma pustá kol a šero a závoj mlhavý a teskných stínů stero mi víří u hlavy. Z tmy klína vítr vstává, kol svými biči mává a rázem zasypává všech bludných lidských stop. Kam v prázdno člověk pílí a jde a dojde k cíli a uvidí jen hrob. 23
Tiché drama.
Já jednou viděl hrát si s červem ptáka. Byl jarní den, kdy kolem všecko láká tě do lesů po dlouhé zimě teskné: vzduch, jenž se sluncem jako zlato leskne a chvěje se a září; slunce, které se probralo ze dlouhé mlhy šeré a nyní čistou, majestátní zoří jak žhoucí rubín v plášti boha hoří; zpěv ptáků, který zvučí, zní a jásá; v zelené trávě plných květů krása, jež z drahé ruky zbožně na rty kladem’; i to, co z jara v každém srdci mladém se probouzí, čím slavík zpívá v máji svou divnou píseň, že kdo poslouchá ji, má v oku slze, v srdci chvění divné, kde touha, dříve nepoznaná, živne a budí se a roste, žárem chvátí, že na rty zpěv a v duši báseň dá ti o neznámém a věčně ždaném všemi, co květem stromu je a májem zemi 24 a křídlem duši, hladovému chlebem a srdci láskou, pohádkou a nebem... Mníš, v dechu květů, v ambře lesů vonné že celý svět v těch kouzlech lásky tone, pták, motýl, člověk, vše, co srdce má jenjen, a celý svět že na pohádku zbájen. A já jak šel jsem zamyšlený, v trávě jsem ptáka viděl, který snesl právě se dolů s větve. Ptáku kořist vhodná tam červík lez’. Pták zobákem jej bodna, do hnízda mladým nes’ jej ku snídaní. Vše bylo mžik a z obou jeden ani netíknul slabě v souhlas bájné lyry, jíž zněl a jásal kolem vesmír širý... A já jsem řek’, že onen červ je větší nás, z kterých každý jako bába klečí před soudným stolem, z něhož na nás dolů kdos dívá se do našich snů a bolů a zápasů a strádání a trýzní, v nichž chmurné drama našich losů vyzní, a do všeho, co žitím zovou jedni, ať je to bída nebo zápas všední o skývu chleba, která trudné žití, jež nemá ceny, o den prodlouží ti, kde vždy, kdo silnější je, slabé dáví pro trochu chleba nebo trochu slávy, by v chvíli příští podleh’ jiným, kteří buď v meč, buď v zuby či v los lepší věří... A já se stále vracel k tomu ptáku, jenž červa mlčky chytil do zobáku, 25 a stále zřel jsem jeho, jenž se svíjí, jak z lidí každý v chmurné tragedii, – však mlčky, líp než člověk umřít umí. Les, květ a mech, vše dále stejně šumí, vzduch, slunce, jaro dále stejně láká... Leč já tam vidím hrát si s červem ptáka. 26
Těm, kteří vědí...
Těm, kteří vědí, co je opuštění v těch nocích, kde zář jedné hvězdy neplá, těm, kteří vědí, jak je třeba tepla v těch mrazech žití a jak není, není; Těm, kteří vědí, jak tu lásky málo, jak málo léku v choré srdce bědné, těm zlatá záře na čelo kéž sedne a kéž se slunce na ně pousmálo. Ať neví nikdo, že tam dole mrazem se srdce chví; – tak struna, která hrá ti, vítězná chvěním posluchače chvátí, než hra ta divá přetrhne ji rázem. 27
Jen pohled jeden.
Tak ze všeho jen jeden pohled zbyl mu, když na výletě v stínů vážných jilmů a buků šli v mlčení a tiskli sobě ruku a nevěděli sami, proč slavně luna vzchází a kdo jim v srdce plno růží hází a proč jich skráň je těžká myšlénkami. A přec jen to, co oko řeklo za ně, mu zůstalo, když pozděj zadumaně šel cestou, kde zavřel se mu život za nevěstou, když v mladosti své prvé, ah, v začátku své dráhy to sladké dítě umřelo tak záhy, na retu smích... a pak tu krůpěj krve... Tak jen ten pohled v duši jeho zůstal, když večer tměl se a stín jeho vzrůstal tak tmavý a teskně vál kol utýrané hlavy. 28 A jak tak v mrazný leden tu bloudil řadou jilmů, ten život celý opuštěný byl mu jen pohled k hrobu – jen ten pohled jeden. 29
Bez přístavu.
Na moři širém jsou i bludné lodě, jež bez přístavu nad propastmi plují, ve slunci chvíli, chvíli v nepohodě a v jejich boky vlny s vichry dují. A nečeká jich nikdo v světě celém, jsou vrakem, o němž nikdo neví v světě, – ó na moři, jež tobě nepřítelem, ó lodi bludná, jaký cíl kde zve tě? Co lodě druhé vzdechů doprovází, co modliteb se vždycky nese plání – tam na tu maják darmo světlo hází, ta bloudí dál z počátku do skonání. A jednou, bouře až se rázem vzchopí a zpěněných vln lehne příval bílý, loď mizí, tone, pomalu se topí – a za vlnou dál vlna klidně pílí... 30
V touze po lásce.
V mámivé touze, která vždy šla se mnou, jsem do lesů šel, z dusných ulic ven a zamyšlen jda klenbou lesa temnou, já děl si, města hlukem unaven: Hle, přece jenom člověk pozná, že tu ne hlučný křik a sláva, ples a šum je básníkovi štěstím; hrstka květů je víc než to, být modlou zástupům. To smutná sláva, jásat, hřmít a šílet, by člověk bouři v prsou přehlušil a za jediný v říši snů svých výlet, kdes lží a klamu nikdy netušil, dát probuzený palné muky léta, své duše klid a srdce svého krev, z níž potřísněná, bílá růže zkvétá, tvé lásky chmurný, temný žalozpěv. I v bouřném víru jásajících davů je básník sám jak nepoznaný hosthost, a třeba dav mu jásal ku pozdravu, to není ona vlídná příchylnost, 31 když drahá žena ke rtům čelo podá, bys v bouřném víru jedno srdce mělměl, a když tě život v skráň i prsa zbodá, bys v její klíně všecko zapomněl, Bys nebyl sám, když netušené klamy tvé snění všecko vrhnou do bláta, když k tobě, jenž jsi uštván myšlénkami a pochybnostmi, smutek přichvátá, když každým krokem břeh se s tebou láme, než po smutku a po zoufalství všem nad chudou tvojí rakví zazpíváme kdys pokrytecké, slavné rekviem. Ó jděte mi s tím pláčem fariseje, s tím, o čem v duši neví nikdo z vás! – ne planý křik, jen láska srdce hřeje a z vašich srdcí dýše led a mráz. Kdo nežli vy jen sráží peruť v letu, když z bláta, z prachu touží nahoru – ne, za živa je více hrstka květů, než po zoufání pomník z mramoru. 32
Totéž srdce.
Já v bázni ptám se, zda to pravda jest, že v srdci láska znova... Ah, je to jako jara vlídná zvěst, když dechne do hřbitova. Mé srdce bylo zasněžený lán, kde dlouho byla zima, – teď vzbuzen znovu, tebou požehnán, zrakoma zářícíma. Přec těžko věřit v tento velký div, to štěstí těžko chápat, že květy jsou, kde rány byly dřív, že jitro, kde byl západ. Že motýli, jimž křídla spálil mráz, zas volně k slunci vzlétnou, kde plno zpěvu, jak by vzduch se třás’, do jarní noci flétnou. Že růže, stokrát zašlapána v zem zas květ a vůni dá ti, že žitím ztýrán budeš blouznivcem, jejž dívčí pohled zchvátí. 33 Že totéž srdce, kde byl mráz a chlad, jen mír ne a ne štěstí, zas milováno může milovat, jak hřbitov jarem kvésti. Že zapomenout můž’ pro pozdní svit na mhavé, smutné ráno, na vše, co není a co mohlo být a co v něm pochováno. Že oné, jíž kdy tak měl někoho rád, přec časem zapomene, nad hrobem štěstí ještě jedenkrát si chrámek lásky sklene. Že v totéž srdce, zasněžený lán, zas láska vejde ráda, jak v starý hrob, jenž znovu vykopán, se rakev nová vkládá... 34
Nemožná...
Jak, srdce, je to možno, rci mi, by po těch odříkáních všech, po krutých mrazech dlouhé zimy zas ovanul tě jara dech? Že zas by, na rtu slovo vlídné a vřelou těchu v oku snivém, v němž člověk ráje kouzlo shlídne, zas láska k tobě přišla divem? Zda můž’ to býti, léta spráhlé bys vypučelo ještě v květkvět, bys ještě láskou plálo náhle, ne poprvé, spíš naposled? By tam, kde znělo „Dies irae“, zas písní lásky slavík jásal a do tmy noci smutné, širé Bůh s pláště svého hvězdy střásal... Ó nemožná, když příval krve by dál se z rány v prsou lil.lil, když, než by štěstí zvykl, prve by člověk hrůzou sešílil. 35 Kde umřelo mu všecko kdysi, tam nemožno být šťastným znova –- jak letohrádek stavěl by si, jenž vyhlídku má do hřbitova... 36
Ritornely. Psáno do památníku.
Je ona píseň světější a vyšší než ta, již básník zpívat musí všem: ta, již jen on, s ním jedno srdce slyší. * A básníku, jemuž je země malá i vesmír celý, náhle postačí jediná ústa, jež se usmívala. * Raněné ptáče zatíkalo želem. Kdo zhojí je? – A srdce člověka, když zasteskne si v žití osamělém? – * Vy chcete lásku? – Není z toho světa. A štěstí? – Ah, – to motýl těkavý z těch cizích světů hostem k zemi slétá. * Co ze všeho nám zbude v život celý? – Na jeden pohled divná vzpomínka – to mně; Vám v knize tyto ritornely. 37
Jde láska...
Jde láska, srdce tuší, jde tiše jako dech, – ó, její paprsk v duši svou tiše skanout nech! Jde láska krajem světa, v svou královna jde říš, – již po tvém klidu veta a ty se celý chvíš. Ó, tu se srdce učí, jak sladko trpěti, když touha tebe mučí po sladkém objetí. Ó, lásky touho zlatá, ó, zlatý lásky sne! Zář tebou v srdci vzňatá ať nikdy nehasne! I touha když tě chvátí, dřív, než tě umučí, mír do duše se vrátí zas v lásky náručí. 38 Když touhou srdce strádá a duši smutno jest, zas uzdraví tě ráda ta láska, dcera hvězd. Jen láskou vše, co dýše, jen láskou trvá svět, jde láska tiše, tiše a zem je samý květ. A zem je plná vůně, jak dech by ráje vál... Když srdce touhou stůně, zas láskou žije dál! Jde láska, srdce tuší, jde tiše jako dech... Ó, její paprsk v duši svou tiše skanout nech! 39
Proč láska srdcím ulétá.
Proč láska srdcím ulétá? By, nezrozena pro náš svět, pro naši zem, jež prokleta, se vrátila v říš bájí zpět? Proč láska srdcím ulétá? By větší touhu v duše lila, kéž zase haluz bezkvětá by v nový květ se obalila? Proč láska srdcím ulétá? – Snad zrazený a chudý hoch by snáz šel jednou ze světa a bez lítosti umřít moh’... 40
Mně někdy vzpomínka...
Mně někdy vzpomínka, jíž bůh ví nevolám, dny dávno uprchlé zpět v paměť přinese, dny štěstí zašlého, kdy nebyl jsem tak sám, dny lásky, polibků a toulek po lese. A sotva věřím už, že já jsem tentýž hoch, jenž jednou také žil a šťasten byl a mlád, tvá ústa, čelo tvé že líbati jsem moh’, ty krásná nevěrná, jíž měl jsem tolik rád! A sotva věřím už, ó div, že já jsem týž, jenž tebe miloval, – jak cizá jsi mi teď! – a který ptal se tě, proč v loktech se mi chvíš, a který se rtů tvých ti slíbal odpověď! A někdy zdá se mi, že byl to jiný kdos, ten šťastný před lety, jak člověk býti můž’, mně že jen vzpomínek ó hořký padl los, vzpomínek na chvíle, tak dávno prchlé už. A přece jsem to já, a když si vzpomínám, mně smutno pro tebe a srdce chvěje se – Ó štěstí zapadlé, kdy nebyl jsem tak sám, dny lásky, polibků a toulek po lese! 41
To není tady...
To není tady, kde jsem chodil s ní. Zde potřísní myšlénku každou všednost lačná. ...To bylo v horách, vím to jako dnes, vše bylo velké, blízko u nebes, nám pod nohou se tměla mračna. To není tady... tam jsem volným byl a políbil jí čelo bílé, plné vnady, tam večer hořel, v zrak jí září pad’, a my hleděli mlčky na západ... ah ne, to není tady! To bylo dávno, byl to pouze den, kdy nekliden jsem ptal se, vše to pravdou je-li a přec-li člověk v štěstí věřit smí... Víc nevím ani, co vše děla’s mi, jak touhou jsme se opíjeli. 42 ...Však je-li štěstí, vždy je spálí mráz. Leč není, – nás jen chvíli těší klamné snění, a kdybys prošel celý, celý svět a hledal je, přec poznáš naposled, ah ne, to tady není... 43
Jak žiji...
Jak žiji: trnu, že tak všecko hyne a umírá, v to mrtvé ticho dusné že neskane ni jeden paprsk jara, ni jeden květ, ni jedna píseň ptačí. A zatím na té zemi nehostinné se zvolna stmívá a ta bolest stará, ta marně světem do skonání kráčí a potácí se, časem chvíli usne kdes podle cesty v stínu minulosti, jež trnité své větve k nebi vzpíná, v nichž jednou skřivan písní jásající a zítra, zítra zoufalství sup hostí. A pod tím stromem usedneš a líná kol hudba táhne duší tvojí snící, co do klína list vzpomínky ti střásá dech jeseně, jenž nad tvou hlavou letí kams v neznámo, kam zajdeš jednou za ním. Tak vzpomínáš, čím ztracené tvé mládí je v toto moře, které žitím zveme, čím láska tvá, čím snů tvých jarní krása v tu hrůznou tmu, jež hluchá kolem pádí. A teď jsi rád, kdy za vše, za všecko již máš trochu stínu znaveným svým skráním, 44 že chvíli máš, kdy v bolesti své němé smíš vzpomínat, i doufat smíš, že zhojíš to vše, co někdy bolelo i bolíbolí. Jen ještě duší mihne se ti ona, ta zářící, ta čistá hvězda bílá a duši tvoji tichou září plní. A zlatotkaná, hvězdná noci clona kol splývá, splývá – – oko tvoje slní vzpomínka jedna, která všecko ztiší –: že každým dnem jsem jitru tomu bližší, kdy stará bolest moje v srdci zhasne, kdy řeknu si, že žití za to stálo, co třeba krátce těšilo a hřálo, – a řeknu si, že přec to bylo krásné... 45
V životě bez lásky.
To Bůh ví, co teď po čele mi jelo jak mrtvá ruka, chladná jako mráz, co oko mi až k slzám rozechvělo tou bolestí, jež věčně žije v nás. A náhle vstává, než se člověk nadá, jak chmura těžká rázem přichvátá a člověk zmámen do tmy její padá, čím’s neviděným stržen do bláta... Co platno říkat „věř a doufej znova“, když vše, v co věříš, vždy tě oklame, když cestou každou dojdeš do hřbitova, pod kámen hrobu do tmy neznámé! Když opustí tě všechno to, v co věří hoch, dítě, muž, – a když jsi náhle sám, jen s bolestí a roveň štvané zvěři před lidmi prcháš v náruč samotám. Pak pohled každý do duše tě raní a cítíš v srdci, klas.klas, jenž zašumí ti nad hrobem, pták, jenž se lidí straní, že více ti než oni rozumí. 46 Leč srdce tvé je otrávené, prázné a jako hrob, kam s pláčem všechno dáš. A přijdou chvíle, kde mdlá noha vázne nad vírem řeky, kam se zadíváš... Tak v zoufalé a teskné resignaci ti prchá život, stárneš ve trudu, vždy v duši se ti stará bolest vrací i mdlý a trpký výsměch osudu. A život, ach, ten dál jde proudem časů bez účelu a cíle... na moři tak časem uzříš plavce bez kompasu, než s rozbitou se lodí ponoří... To Bůh ví, co teď po čele mi jelo jak mrtvá ruka, chladná jako mráz, co oko mi až k slzám rozechvělo tou bolestí, jež věčně žije v nás. A to je život? sebe ptám se v bázni... A duší táhne to jak těžký sen, proč stokrát sklamán znovu člověk blázní, chtě šťastným být, když k smutku narozen. Tak život splývá kolem těžkých skrání, – a jednou snad se zeptáš, proč jsi žil, když vysílen a chorý v umírání bys chladnou ruku k srdci položil. Chtěl’s život pít a smrt jsi našel u dna, se v rozluštěné zachvěv otázce, zda život více je než píseň bludná, kde refrainem je výkřik po lásce. 47
Nezorané pole.
Ty divíš se, mé všechny sny a dumy že jsou jak pustý, podjesenní val, kde teskně tráva šumí, kde déšť a vichr vše už rozerval. A smutno, prázdno, kudy maně jdete... Ó, já to vím, to snění mé je holé a pusté pole bez lidských stop a dávno neoseté. Ó, já to vím, však to je bída, bída... Tak smutno, prázdno... Láska, srdcí zář, to lidské snění hlídá, jak rodná pole dobrý hospodář. A ten-li umře... ach, už z toho rána vše pustne zvolna, všude jako kletba a nikdo nedbá a širá pole pustnou nezorána. 48
Podemletý břeh.
Život náš se všemi květy, které nesvál zimní dech – vše to jenom podemletý, podrytý je břeh. Dole vlny chladné, chladné, hlava stůně závratízávratí, a kdo v náruč jejich padne, víc se nevrátí. Vše se věčně, stále mění, vše je vír. – Co ty tu chceš? Přec jen vlnám zapomnění jména neurveš. Vlny o břeh divě bijí, věčný ráz a věčný šum, který vážnou melodií stoupá ku břehům. A ty vlny chladné, chladné, hlava stůně závratí, a kdo v náruč jejich padne, víc se nevrátí. 49 Nedívej se, hochu, do nich, už tam obět stá a stá, v dáli na ohnivých koních bouře vyrůstá. Nehleď do nich! Jásej spolu vesele v ten vír a spěch, až nás rázem strhne dolů podemletý břeh. 50
Elegie.
Teď častěj’ stále, že se chvěji až, to čelo siné v pláči líbáváš, ó, myšlénko, že vše je darmo, že zvolna vše jen v hrob se uklání, že vše je bída, klam a zoufání a život nejtěžší je jarmo. Že na všem tady leží těžký mráz a smrti dech, – co chvíli těší nás, čím život chvíli bolí méně, – ó, co je vše! – je všecko darmo, vím, a já se tady jako dítě chvím při jediném a sladkém jméně. Ten pohled jeden, plný závrati – Ale to všecko už se nevrátí, tam nad tou hlavou břečtan roste, tam jenom vrba níž se nachýlí, tam jenom vítr časem zakvílí ty zoufalé své dumy prosté. A co je pláč, jenž pustou nocí zní – víc žádný, žádný nevyvolá z ní 51 ten jeden stín, ten kámen ze dna. Hřmí příboj vln a břehy zrývá proud, vše hučí v dál, vše musí zaniknout – co v moři tom je vlna jedna! A časy táhnou, je to těžký dech a otřásá se všecko v základech – a člověk v bázni hlavu sklání. A jak to zvolna táhne duší tou, vzkřik zoufalý chví prázdnou samotou, dnes, zítra, věčně, do skonání. A kolem všecko stejně táhne dál a jižní kříž z těch mraků teskně vzplál a mír je kolem neskonalý, – a nad hlavou, kde měsíc vychází, hvězd moře širá, vesmír bez hrází – a tady dole hrob tak malý. 52
Taneční pořádek.
Vzpomínkou čarovnou veden do zašlých dívám se let: – Taneční pořádek jeden dražší mi nad celý svět. Taneční pořádek pouhý – ale co štěstí v něm jest, co záře a lásky a touhy, úsměvu, něhy a hvězd! Co je v něm touhy a žáru, vzpomínek na sladký ples, když jsme tak vířili v páru, – jako by bylo to dnes! Jako by bylo to včera, cítíš ten opojný dech, záplavu světla i šera, kdes tonul v blažených snech... Tonul jsi v blaženém snění, vířil jsi v zářící sál... Bože, to bylo a není, zda se ti sen jenom zdál? 53 Vzpomínkou čarovnou veden do zašlých dívám se let: – taneční pořádek jeden dražší mi nad celý svět. 54
Zapadlá.
Dnes ne už víc, než stopa dávno svátá, nic než: „To dávno!“ – pouhý stín a dech, jak s růžemi kdy dívčí zjev kol chvátá, jež divnou vůní mrou jí ve vlasech. Tak opojně a znenadání na tě vzpomínka plachá duší zavála... jen mihla jsi se v svůdném, těsném šatě a mlčky jsi se na mne usmála. A bylo mi, že úsměv ten je oním z té chvíle, kdy jsem zřel tě poprvé – zas pálí zrak, zas mlčky hlavu kloním a zas mi skráně rudnou do krve. A je mi, že tvou drahou, světlou hlavu než všecky jiné vídával jsem rád i to, když tenkrát díkem ku pozdravu jsi usmála se na mne jedenkrát. Jak tenkrát – ale člověk pozdě klne – to jedno slůvko přec jsem říc’ ti měl – jak byl bych míval srdce tebou plné a je i tebe dávno zapomněl. 55
Mně spíše trudno...
Mně spíše trudno, vzpomenout si na minulé i na příští – tam všude vidíš peruť mroucí o žaláře zdi pusté tlouci, až ze srdce krev teplá, vroucí hlubokou ranou vyprýští. Mně spíše trudno, na své snahy, na jednotvárnou řadu let, na přátely i na své vrahy, na snění své i život nahý, na milenčiny sladké tahy i na své srdce pomýšlet. Je člověk zrozen jenom k hoři, jak v muže roste z dítěte, skráň chvíli koupá v klamné zoři, však záhy skráň tu vrásky oří, až v zoufalství a ve příkoří jej záhy život uhněte. 56 Já neměl ani jara kdysi a teď už podzim šelestí – A k čemu život volal bysi ve zkamenělé, mrtvé rysy, když nad tvou hlavou dávno visí jen smutek a jen neštěstí... 57
Pozvání.
Byl máj, vše v kráse rozkvetalo venku. V dnu mladosti já tenkrát spatřil jsem na psacím stole dvojí navštívenku. Na jedné Láska vlídným dopisem mne k sobě zvala, Poesie druhou. A já jsem šel. Až před palácem stanul můj bludný krok. Dům celý září planul a sterá světla míhala se duhou. Nádherný palác zářil celý v kráse a všude vzácné květy, pestrá zář, že v pestrý rej, jenž uvnitř mihotá se, já bál se vejít, bludný samotář. Kol po schodišti samé vzácné květy, že prsa tížil cizí jejich dechdech, a mihotavé, steré silhouetty tančících párů hrály na oknech. Leč já jsem vstoupil. – Nádherná síň velká tisíci světly byla ozářena a u vchodu, hle, krásná, hrdá žena, – to byla Láska, čarná hostitelka. 58 Ah, ten zjev ladný duši moji opil i božská hudba vlídné její řeči – před takou krásou v úctě zrak jsem sklopil, neb tato byla světější a větší, než komu v žití nejkrásnější ráno z těch, kdo tu umrou, zřít kdy bylo přáno. Ah, v úžase já byl bych kleknul před ní a líbal její dlouhý, bílý šat, leč kolem kol rej tanečníků všední k ní najednou se kupí odevšad – jen usmála se a svou krásnou hlavu mi naklonila lehce ku pozdravu – a dále šla, se kloníc davem hostí, jsouc zavěšena v rámě štíhlé slečny, již jedni kolem zvali Žárlivostí, co hejsek Rozmar jak stín její věčný ji z levé strany sálem doprovázel a z kytice jí trhal růže plné, a pomačkané lístky dolů házel a za rozmluvy v chůzi pohodlné se na dvě první čtverylky s ní zadal. A ona šla, květ v rukou, ve vlase i na ňadrech... a za květem květ padal a ona šla a božsky smála se... Já hleděl kolem, divnou bázní jatý. Kol v ruchu, šumu vířilo to sálem, zář očí, světel, plnící sál zlatý a drahokamy posázené šaty se míhaly kol v reji neustálém. 59 Sta zářících se usmívalo lící, ta božská žena v kruhu stála-li, skráň klonily tu davy šeptající a divou vášní oči sálaly. V divokém reji, v roztouženém víru líc mnohá nachem vzplála pobledlá – až k vůli změně potom ku klavíru na chvíli zvolna Nuda usedla, co Lež, ta svůdná čarodějka malá, zmrzlinu lžičkou sladce pojídala. Nevěra k oknu sedla v ústraní, Hřích za ní šel, žár divý v očích svit’ mu. A Nuda hrála valčík profanní a páry v jeho kolébavém rythmu kol tančily, vše bylo jedna směs. Jen Pravda smutna byla v onom davu a její zrak se z páru na pár nes’... Odešla záhy, mlčky kloníc hlavu. A já se díval udivení pln profanním zrakem ve vír těchto vln, nad nimiž Lásky krásná, světlá hlava zářila v kráse, která jako duha se pnula nejvýš, zářící a smavá. Teď kynula a premovaný sluha kol zmrzlinu na zlatém tácku nosil. Ó paní, víš, oč pohled můj tě prosil? Leč ty jsi se tam dále bavila a sotva jsi se družky zbavila, 60 hle, míh’ se sálem jakýs nový zjev a zrovna k tobě – ach, to drahý host, dva dobří známí tvoji: prchlý Hněv a nalíčená slečna Titěrnost. Ty zlíbala jsi ústa této ženy, jež v sladký úsměv rty své ladila, šat beze studu majíc vystřižený, svým vějířem se lehce chladila, co on stál vedle, vrásky na skráni, žloutenku v tváři, nedbale se kloně. Pro oba více než jen usmání jsi měla; měla’s vedle místa pro ně i čas i pohled, vřelá, sladká slova i úsměv, který krášlil tě vždy znova. Od tebe ke mně Žárlivost teď spěla a co ty s nimi, bavil jsem se s ní. I Nuda ke mně přišla po písni a Sobeckost se kolem procházela. A u tebe už zatím slečna Lež. Ó jak ten smích ti roztomile sluší, ba víc, než tvému společníku pleš. Kol tebe dělal kruhy stále užší, teď nadýmá své tváře do měchu a čechrá svoje čupřinaté vlasy. Co hezkého a zdvořilého asi jsi jemu řekla, panu Výsměchu? On usmál se – já náhle potkal nyní tu, již jsem znal už kolik dlouhých roků; ta bývala i tvojí přítelkyní a teď měla tak hvězdno v tmavém oku. 61 To byla Touha, s Bolestí se vedla – tys obě více poznat nedovedla v tom hlučném víru, který kolem nás se ve tvém zlatém sále chvěl a třás’... Já toužil z toho šíleného reje, kde neměla jsi pro mne jedné chvilky, kde hemžily se divné obličeje a stavěly se řady do čtverylky a míhaly se stíny, tvoji známí. Mně, věř, se tyto zjevy zhnusily, ty nalíčené, vyfintěné dámy, jež stáří šminkou skrývat musily... Hle, v přízeň tvou se potměšile vkrádá cetkami zlata ověnčená Zráda, co Marnivost, jež dávno stářím vadla, se nepohnula téměř od zrcadla, tam přes ramena Koketnosti zříc, jež milenců už měla na tisíc a neznámo, co ještě jich se naždá po prodajném tom víně přízně její... A Bůh jen ví, čím v rohu s Beznadějí se bavil Smutek, co tam Samovražda jim kývala a její ruka malá si rukovětí dýky zahrávala. Tvář její byla bledá – proto snad hleděla sobě stále zakrývat vějířem chorou, unavenou hlavu... U okna Rozkoš, čarokrásná paní, pohledem nyvým dívala se ven, a usmála se mlčky. Těsně za ní o křeslo opřen suchý gentleman 62 kolíbal hlavou zvolna v taktu líném. Zde pána toho jmenovali Spleenem. Teď po bok její Vášeň sedla, u dna zářivých očí zžírající plamen, a Nevinnost kde seděla dřív cudná, tam perly kolem nahých, plných ramen teď dáma, která všelijak prý žila, na polštář svůdně hlavu položila a chytajíc dřív dlouhou chvílí lelky, převzala nyní úřad hostitelky, když tato v dlouhém, pocuchaném vlase, a tratíc náhle téměř podoby, churavá odtud tajně vzdálila se a, jak se řeklo, padla do mdloby. Já zdvihnul jeden z ruky její květ a jako štvaný první vyběh’ sám, ba mním, v tom spěchu že i poroučet jsem zapomněl se oněm maitressám... *** Kde bloudil jsem, já nevím. Zdálo se mi, že pusto je i prázdno kol i ve mně, že jaro více nezadýchá zemí a nezaplane hvězda v šerém temně, že bude věčně smutno. – Podzim táh’, a já jak šel jsem v pustých mrákotách, jsem v duši slyšel nápěv opilý a v duchu řek’ jsem sobě: v žití není nám břehu, jehož bídní, opuštění by v záchranu se rukou chopili. 63 Vše lže, co z hříchu hřích zas nový zrodilzrodil, a v první úsměv, v první čisté snění vzbuzení hrozné vždy nám padne v podíl... Kdos položil teď ruce na skráně mi. To osamělý, tichý dívčí zjev stál vedle mne a v zrak mi patřil němý. Já neznámým se blahem pozachvěv jsem prosil ji: „Kdos, paní sličná, rci mi?“ – „Ta,“ pravila, „jež uvede tě k oné, k níž cesta vede lesy mlčícími, ať jitro je, ať západ krví tone.“ „A ona, paní sladká?“ – „V její říš tě uvedu, tam duši pohřížíš v zrak její slunný, tam ji poznáš v kráse, jak náruč její vlídně otvírá se těm, jež k ní rodná sestra její vede.vede.“ „Leč paní,“ děl jsem, „nevím, co to jest, však nad mou hlavou někdo chmury přede, a já v nich hasnout viděl tolik hvězd. Já nevím proč, leč zdá se mi, že náhle mé srdce je tak vymřelé a zpráhlé. Vždyť člověk myslí často, že jde k ráji, kde někdo vstříc mu růži podává, – a zatím drsně celou otrhá ji a vstříc mu hodí slova bodavá, z nichž každé v čele studí jako zmije, kde myšlénka se bědně zamotá – – Jak jméno paní tvojí?“ – „Poesie.“ „A tvé, ty drahé dítě?“ – „Samota.“ 64 Já nevím, co to táhlo duší mou... My stáli jsme a v dálku hleděli. Kol večer byl, jak bývá před zimou, hlubokým, němým smutkem prochvělý. Mlčící pára zvolna táhla z řeky, a my šli zvolna blízké noci vstříc. Kdes daleko zněl nápěv bolný, měkký, jenž rozechvíval duši víc a víc. My v noci byli sami, sami, sami. Ví Bůh, kdo slzy do oka mi dal, když v dáli mezi stromů korunami krvavý měsíc tiše zapadal a velkým, smutným okem hleděl v dáli, kde první hvězdy blyskotavě vzplály. Já teď se ptal své družky: „Smím já chudý jít k paní tvé, ve zlatý její chrám? A kde je ona? Pověz, kam a kudy jde cesta k ní a kde ji uhlídám?“ „Je vždy a všude,“ ona tiše děla, „jen otevřený míti zrak i sluch, kde slepá massa nikdy neviděla zář, stíny, žití bájíplný ruch. Hle,“ pravila a rukou kynula – a pod stromem jsem viděl sedět v trávě prostičkou dívku. Z očí linula se záře jí a rozlévala v slávě se prostovlasou, krásnou hlavou její. A jak teď zvedla velké oko snící, já četl v něm, v tom bledém obličeji vše, co jen lásky může oko říci. 65 A usmála se, jak jsem hleděl na ni, a zašeptala: „Chceš být, hochu, mým?“ A já jsem řek’: „Ó, svatá, drahá paní, já ztracený a chudý nevím ani, zda lem tvých šatů v pláči zlíbat smím.“ Teď bílé, krásné ruce vztáhla jen – a na rtech cítě její pocel žhoucí, jsem nepoznanou touhou opojen na srdci svém i její slyšel tlouci... Kol byla noc, leč z její očí plála dne jasným ohněm záře neustálá. 66
Jsou divné romány...
Jsou divné romány, o kterých nikdo neví, jichž nikdo netuší, – ni oni, kdo je žijí. Až výkřik jediný, či výstřel světu zjeví, že padá opona po chmurné tragedii. My ani nevíme, kdo krutě hraje námi, nám v srdci lásku, zášť i na rtech výkřik tají... jen víme, k zoufalství nás tichá noc že mámí, ty vlny ve víru kdy lkavě šepotají... Se srdcem stísněným tam posloucháme chvíli té mluvě zmatené, té hrozné báji něčí, jež mír nám slibuje, zas naříká a kvílí, jak život ztracený, jak lidské vášně ječí. A v duši zoufalství i bolest utíkáme do drahých náručí, – jen zapomenout na to, co tam nás volalo, co sami v duši máme, co otrávilo nás i co nám bylo svato. Však více nemožná... a nad hlavou nám spřádá dál osud pochmurný své tragedie látku, kde život se smrtí se věčně o nás hádá – a po nás o jiných, v akt pátý od začátku. 67
Jak trudný pochod... J. S. Macharovi.
Jak trudný pochod nocí, dnem, je život náš. Tma stále větší, kol propasti a nebezpečí a nepřítel, kam pohlédneš. My unaveni, plni bláta a prachu jdeme, svitá den a z nás je každý nekliden, že neznámému v ústret chvátá. A jak trub teskný povel zní, dál mlčky jdeme smutnou dálí, když nad hlavou nám slunce pálí, jak v hladu jdem a o žízni. My jedno víme: kdesi čeká nás nepřítel a z úbočí snad jedním rázem zaskočí... a díváme se do daleka... Jen polnic hlasy znějí dál, tak teskně znějí v pustá lada. Žár jedovatý žhavě padá a první v řadě opodál. 68 A padne druhý, zase vstane, – tam toho drtí kola děl a víc jej nikdo neviděl... Oh, tělo v prachu zadupané... A ten, kdo dál jde, v jeden ráz se zastaví na povel vyšší. Teď první rachot pušky slyší a polnic vážný, ostrý hlas. A po druhé se v dáli bleskne, a rána děla houká teď a z kraje lesa v odpověď zní zavolání čísi teskné... A kolem dým a mha a prach – a tmavý dým jen časem rudne, a nade vším v té chvíli trudné je žhavé slunce v mrákotách. A nežli boj ten skončen za dne, tu člověk, oči zardělé, s hlubokou ranou na čele a ránu v prsou mlčky padne. 69
Pastel.
Ta první láska často připadá mi, jak v starém rámci obraz pastelový, ta milá tvář a obličej ten známý, ta drahá tvář, ty sladké dívčí tahy... A po letech snad dáš tam obraz nový a jiný zas a je snad stejně drahý. A je tam obraz jiný, jiné čelo a jiný pohled, jiná skráň i ústa, a jiné poupě v líčku rozpučelo... Však na tom skle ten obraz první ženy vždy zachytí se – a když večer vzrůstá, vzplá v jeho záři lehce zamlžený. 70
Sloky ironické.
Mou duší táhne vítr jedovatý – leč kolem jaro v nejkrásnějším puku. Já v zamyšlení smuten hledím na ty, kdo parkem jdou, si mlčky tisknou ruku, či šeptají si jako vždycky oni, kdo cítí v duši lásku, jež vždy jim blíže hlavy k sobě kloní, když večerem si vyjdou na procházku. Já poznal také políbení její, jež v skráni mé však nyní žárem pálí... Teď nade vším už chvím se beznadějí a místo lásky duši mou teď šálí, co uštvanému vždycky kyne smírem a přece opět děsí... Vím, pro mne blaha není v světě širém, kde v posled ráda hlava ulehne si. A pro mne jaro darmo na svět vzchází a darmo letos všecky růže vzrostou, hluch půjdu kolem kvetoucího mlází kdys při měsíci s duší vznětu prostou. 71 Kde každým dnem je život stále těžší, tam jedna kytka fial, ni krvavá ta růže nepotěší, již loni rád jsem z drahé ruky přijal. Mně k smíchu jsou dnes milujících řeči, tak věčně stejné o hvězdách a luně, a nechápu, jak může ruka něčí vlas hladit plný napuštěné vůně, jak líbat pudr s nalíčených lící a ústa, která lhou ti, a ráno vědět, večer při měsíci že milou v pasu můžeš obejmouti. A k smíchu je mi denně kolem vídat ty, kteří šťastni, hlavu vedle hlavy, o věčné lásce jdou se rozpovídat – a za týden se více nepozdraví... A za rok přijdou, sami, s tichým čelem a v nudě jednotvárné se z hloubi zachví, že kol v světě celém vše věčně stejné – jenom srdce stárne... 72
Když jsem šel z tragedie.
Mně vířilo to duší... zamyšlený a truchlý zvolna šel jsem po nábřeží... Mně zdálo se, že na všem chmura leží a lidský život že tu nemá ceny; z nás každý že je tragéd, jemuž chvíli se zatleská, leč který vždycky padne, ať blázen, který šílí, ať jako rek, ať chabě hlavu schýlí v klín všednosti či hrobu lůno chladné. A myslil jsem, jak život lidský skládá se z pozlátka i bídy, velké snahy, již vždycky mrazem zdrtí život nahý, klam, neúspěch a citů sporná váda. Zář vylhaná tu klame, lživá slova, zde kypí číš a dívčí oko šálíšálí, a přece věříš znova, – jdeš jevištěm a vejdeš do hřbitova a vše je pravda i klam neustálý. A všady slyšíš moudré rady bláznů i tanečnic rej chvatný mihne se ti i myšlénka, jež meteorem letí a nepoznána zniká v hluchém prázdnu. 73 A všude poznáš, pod nepřízní doby jak myšlénky i naděje se tříští a lámou se i drobí – – a nad chudými, zapadlými hroby znít bude zítra jásot po jevišti... A kde jsi šel, kde’s trpěl, do tvé krve kde přimísili jedu, zítra budou hřmít orgie či lidé zívat nudou... A kde se pro tě někdo zachvěl prve, tam zítra každý zapomene, žije sen jiný dál... A veseli a šťastni v tom žití, kde vše lží je a přetvářkou, dál půjdou z komedie ti lidé v chmurné drama bídy vlastní. 74
Mrtvá.
Jak píseň krátká byl ten život její, jež podvečerem dozpívána hasnehasne, a jak se slova bolně v písni chvějí, tak žitím ona ve své kráse jasné. To byla píseň bolestná a krátká, to byla báseň blouznivá a vřelá a něhou plála každá její řádka a každé srdce láskou rozechvěla. A třásla se tou nocí, jara vůní, a chvěla se v ty dálné kraje jiné a teď se zdá mi, nad bezednou tůní, že kloním se a poslouchám, jak hyne. A je mi tak, že je ta melodie s mou duší srostlá, že ji najdu opět, že refrain kýs v mé duši stále žije, jejž srdce puklé může jenom dopět. A že mne to tam vábí, volá, láká, že opíjí mi duši hudba měkká tím váním jara, čarozpěvem ptáka – – já nevím kde, jen vím, že na mne čeká... 75
Jak píši...
Jak píši... ptáte, zda slavno při tom je mi, zda tvůrčí vzrušení je bol či vrchol blaha, jakými v duchu svém se těším nadějemi, v mé sny zda rušivě vír světa nezasahá? A dál jste ptala se, zda básník na svém čele ten cítí polibek, jímž Musa na poetu jej v lásce posvětí, duch jeho rozechvěle když k výši zatouží a peruť vzepne k letu? A dál jste ptala se, zda pravdou, co jste četla, ve chvíli posvátné že pravá báseň vzroste, jak růže májová, jež posvěcená zkvetla, by všecky blažila v své snivé kráse prosté? Já věru nevím to, ó drahá, jež se ptáte... Nuž, jsou snad básníci, již taký život žijí ve sladkém vzrušení, jimž ani jedenkráte ton drsný nezbloudil v jich duší harmonii. Ó já jim závidím, že nejsem jako oni, jichž píseň najednou se těsné kukle zbaví, jak motýl nádherný, jenž na slunci se honí unešen paprskem, jenž vstříc mu kyne smavý. 76 Ó já jim závidím, že nejsem z oněch, kteří v posvátném vzrušení v harf zlaté struny tlukou, již slávou opilí v svou nesmrtelnost věří a jimž je rozkoší, co, běda, mně je mukou! Při každé básni té, jež rostla kdysi ve mněmně, a při všem, co jsem psal, mně bylo v chvíli oné jak v moři lodníku, když bouře hučí temně a loď se potácí a tone, tone, tone... A vlny dmou se kol a záchrany tu není, v co doufat není tu, v co věřit není více... Bouř hučí, hyne loď a moře výš se pění – a dole v hlubinách je trosek na tisíce... A lodník v úzkostech a strachu, v smrtné křeči svou vidí záhubu a ví, že za čas krátký zde více nebude, že vše je v nebezpečí... a přece líto mu, tak zajít bez památky. A v mukách duše své on rukou, jež se chvěje, na blánu papíru své jméno píše v hoři i jméno lodi své, den hrůzy, beznaděje... vše v láhev uzavře a odevzdá pak moři... A dál se zmítá loď, níž chýlí se a tone... A láhev po vlnách dál dnem i nocí pílí, až kdosi neznámý ze zvěsti vyčte oné, co chvatně psáno tam – a zamyslí se chvíli... 77
Milenkám básníků.
Ó vy, jichž půvab nepomíjí, vy nejkrásnější mezi všemi, vy, jež jste samy poesií, ó, čarokrásné, odpusťte mi, že píseň má se zvedá k vám, ve slávy vaší jasnou zoři, jež ode věků k věkům hoří, že smělý zrak svůj pozvedám, že písní dávno v duši spící a vzbuzenou a jásající vám, krásné, luzné, toužím říci, co něhy pro vás v duši mám! Ó, vy, z jichž retů pěvci ssáli svou nesmrtelnost lačným retem, své nadšení, jež v neustálý žár vzplálo v nich a bylo květem, jenž písněmi jim z duší rost’: ó, povězte, zda úděl sladčí, než tam, kde srdce srdci stačí, v ráj sklenouti si zlatý most, kde nikdy slunce nezapadá, a vaše krása věčně mladá, 78 vše něha, kouzlo, půvab, vnada u věčnou září budoucnost! Ó, vy, jimž krása věčná dána, by zpily se jí pozdní věky, z vás každá sama, nevolána k nim přišla, na rtech úsměv měkký a v srdci svaté lásky ples. Ó, divy, jimiž láska pučí! Ret na rtu, náruč ve náručí vy žili jste to krátké dnes a zítra, onu krátkou chvíli, jež slove žitím a jež pílí jak list, jenž se stromu se chýlí, a vichrem štvaný k zemi kles’. Ó, kouzlo, kdy ret na rtu plane, když plamen touhy v požár vzrůstá a ty na skráni utýrané ucítíš drahá, žhoucí ústa a líbán líbáš láskou zpit... Ó, láska, bujné dítě vnadné! V sny básníka když smutek padne a otráven je duše klid, když pochyb mráz mu v čelo šlehá a zášť jak fena za ním běhá: bytosti jedné sladká něha můž’ všechny stíny zaplašit! Ať květy snů mráz jemu ničí a supi srdce z hrudi klovou, on má svou drahou Beatrici a světice ty jak se zovou, 79 jichž básník jaký měl kdy rád! Má duši, která s jeho skrání vylíbá smutek, odříkání, má rty, z nichž může písně ssát, má trůn, kterému ku podnoží své všecky písně v lásce složí, má vše, když láska, zázrak boží mu v cestu žehná nastokrát! Ó, světice! jen z vašich retů vše nadšení své oni ssáli, jen vámi v kouzlu nových vznětů jim v zanícení duše vzplály. Jak svět se vám kdy odvděčí? kdyžKdyž v duše jejich padly stíny v tom těžkém boji za vavříny, vždy měli ret, jenž vyléčí, vy vždy jste anděly jim byly, když z poesie zřídla pili, až nesmrtelnost vykoupili, dar bohů, poklad největší! Ó, luzné zjevy čarokrásné, vy, jež jste samy poesií, já vím, můj život dříve zhasne, než do věků své jméno vryji... Já bez lásky jdu světem sám. Já vím, že vavřín pro mne není, že dříve klesnu v zapomnění, než dojdu v slávy zlatý chrám, já vím, mně dojít není přáno ve věčné slávy zlaté ráno, jež vyvoleným uchystáno – já dříve zajdu v náruč tmám – 80 Já vše to vím. Leč jestli jednou i k mým se skráním láska skloní a zlíbá-li mi hlavu bědnou a budu-li kdy zpívat o ní: v té tmě, jež losem malých jest, ó, čarokrásné, luzné ženy, rád spáti budu zapomněný –: jen o ní dál ať žije zvěst, jen jí svůj přejte úsměv měkký, ať jako vy v ty pozdní věky i ona krásou, ctností, vděky dál září, hvězda v kruhu hvězd! 81
Dobyté prapory.
Před lety jednou šel jsem zamyšlený a hlavu plnou těžkých dum – praporů starých byly plné stěny, jež zdobily tu cizí museum. Tam chlubný Němec s fádním Angličanem kol chodil, skřipec na nose, a krev uviděv na praporu rvaném, v Baedekru hledal, jak vše stalo se. Mně sevřelo to srdce, oči upna na trofeje ty, byl bych rád všem vrátil zpátky, co kde chátra zpupná vyrvala z dlaní reků jedenkrát. To stálo krev, ó mnoho, mnoho krve, ten každý prapor z rukou těch, co drahé bylo pro nadšení prvé, teď cizí chátře je tu pro posměch. A myšlénka mne bodla jako dýka, že je to, jako život náš když urve prapor štěstí a jím smýká ti v blátě, prachem, až jej nepoznáš... 82
Kariatyda.
S tvých beder dávno spadla všecka tíž a rozbila se dole. Je už po ní, – leč ty tu dále v ustrnutí čníš, tvá hlava dál jak pod tíží se kloní. Dál v tobě zdá se chvěti každý sval a oddýchati prsa v těžkém chvatě; byť na rtu se ti výkřik neozval, přec slyší jej, kdo maně hledne na tě. A tuší onen hrozný zápas, ví, jak v tobě vše se chvěje, v srdci co je palčivé muky, sladká ňadrem chví divokým žárem, hrůzou nepokoje. A tak jsi jako srdce, kterým v ráz se roztříštila sladká lásky tucha – leč která dosud upomínky mráz dál mlčky nesou v žití temna hluchá. 83
Zda šli jste někdy...
Zda šli jste někdy nocí tmavou, v těch nekonečných, pustých tmách, kde z nenadání vaší hlavou jakýsi teskný nápěv táh’? – Zda šli jste dlouho sami, sami, v bolestné jakés předtuše, s trudnými náhle vzpomínkami a smutkem, jenž pad’ do duše? – Zda šli jste někdy nocí dlouhou a rozželeni v srdci svém jste zachvěli se náhle touhou po lidském hlase jediném? – Jak vám by bylo v noci oné, tak mně je, smutno, včera, dnes... vše kol mne v teskné mlze tone a starý žal se v duši snes’. Já z mrákotného snění procit’ chud, unaven a zvolna stár a opuštění hrůzný pocit mne náhle chvátí v dravý spár. 84 Já žitím šel v kraj pustý, holý, sám šel jsem tolik dlouhých let a prvně dnes mne z duše bolí, že šťastným být jsem nedoved’. Mne bolí teď, že život celý za lásku dal mi lživý klam a že teď v smutku osamělý jdu tmou a nevím, proč a kam. Mne bolí teď, že život mizí, a zbytečným že v světě jsem, že v celém žití byl jsem cizí všem, jež jsem rád měl v srdci svém. Mne bolí teď, že bludnou poutí jsem lhostejný šel kolem těch, jež v ústrety snad chvíli jdou ti se září v něžných pohledech. Mne bolí teď a v srdci pálí, že kdy jsem věřil jedné z nich! Žel dnů, jež na to prchly v dáli, žel nocí, v stesku probděných! Mne bolí teď a pálí v čele, že vzpomínal jsem kolik let, co život prchal bez účele a já být šťastným nedoved’. A návratu teď zpátky není... Stesk jenom zbývá dumavý, – a hořký zápas o chléb denní tě vysílí a unaví. 85 A sám jdeš – kam a proč a k čemu? Vše neznámo, ty pouze víš, že dřív snad bude konec všemu, než cíl své cesty pozdravíš. – Zda šli jste někdy nocí tmavou, v těch nekonečných, pustých tmách, kde z nenadání vaší hlavou jakýsi teskný nápěv táh’? – Tak dnes mi náhle nitrem plane zapadlá píseň lásky, jež lká v duši mukou rozervané, že v bolestech se zachvěješ. Tak zpěv ten dnes mi duši zrývá, stesk toho, kdo jde nocí sám. Naslouchá... nic se neozývá... a dál noc padá v náruč tmám... 86
Nikdy zpátky!
Něco věčně žije v nás, co nás nutí i bez chvíle oddechnutí, přes moře i skalní sráz i přes pouští lada holá, co v nás volá: směle dej se k slunci v let, je ten život tady krátký, stále výš a stále v před, nikdy zpátky! Jdi jen, jdi jen hrd a sám k slunci svému, pro tu růži k diadému létni třeba ku hvězdám. Tam je cíl, tam slávy čeká náruč měkká. Jdi, než skráň ti sešíli, i přes lidí sporné hádky věčně k předu, ku cíli, nikdy zpátky! 87 Vždycky dál, než kde jsi dnes, dále, k předu i přes nepřízeň a bědu myšlénku svou v skráni nes! Je tady jen chvíle jedna, nežli bědná s rukou, s čela spadne tíž, nezajdi však bez památky, až se nikdy nevrátíš, nikdy zpátky! 88
Sloky melancholické.
Strom uschne bez vláhy a v poli zvadne květ, nesvlažen kapkou rosyrosy, a v smutku srdce mé už tolik dlouhých let za trochu lásky prosí. Jen krůpěj jedinou, bych svlažil zprahlý ret, z té lásky věčné studny, – to srdce bez lásky jak bez rosy je květ, jim stejný los je trudný. *** I ke mně Láska též, ta sladká boží dceř šla v jitru žití zlatém a vlídně šeptala: ó miluj, žij a věř, – leč záhy prchla s chvatem. A řekla Samota: dál sám se cestou beř a zapomeň, co bolí. – Tak jsem teď ve světě jak šípku planý keř, jenž sám kdes vadne v poli... *** 89 A tak jsem léta žil a v smutku teď se ptám, zda to se žitím zove? A nyní po letech víc ani nedoufám v div lásky jakés nové. Tak zvyklý samotě zrak do tmy upírám po divných očí kráse – – a skláním hlavu svou; já zvykl žíti sám a sám již umru, zdá se. 90
Moře.
Já nevím, co to jest, však srdce mé jal trud a touha bezměrná a nekonečné hoře: já k smrti unaven a vysílen a chud bych moře vidět chtěl, ó vidět chtěl bych moře! Mně osud nedopřál, bych spatřil jeho břeh a krásou opil se, nad kterou není větší. Já moře vídal jsem jen v blouznivých svých snech, jen ve snu naslouchal jsem zmaten jeho řeči. A touha vášnivá mne všady, kde jsem šel, o břehu šeptala, kde tichne lidské hoře, – leč po snech mladosti mi zbyl jen plachý žel a touha do dálky, ta touha vidět moře. Leč nyní mocněji než dřív kdy tajný hlas mně v srdci hovoří a v dálku jít mne láká, dál z toho ovzduší, den mládí kde mi zhas’ a večer bez štěstí a bez lásky se smráká. Tam žitím unaven bych znovu okřál snad, za nové naděje své dávné změnil hoře, kde nikým nerušen bych mohl poslouchat tvou hudbu vznešenou, ó krásné, věčné moře! 91 Ó tam bych pookřál a nový čerpal vznět a v srdce zázrakem by nová vešla víra, tam kdesi daleko, kde netušený svět svou krásou vznešenou nám moře otevírá... Tam by se vyplnil můj dávný, zlatý sen... Před oním bezměrným čím je to lidské hoře! Tam sedě na břehu bych dumal nerušen a v lásce naslouchal, jak ze sna šumí moře. A zatím, Bože můj! co do těch snů je všech! A jednou přijde den, snad přijde za čas krátký, kdy, prost všech nadějí, neznámý uzřím břeh, kam dojde každý z nás a nevrátí se zpátky. A vše, co bolelo, se čisté přenese tam, nic kde nebolí a není, není hoře – – Byl’s, nejsi – nad tebou zas klidně zavře se ta věčnost zamlklá, to bezdné, tmavé moře... 92
Na konci saisony.
Na sklonku září... Ze všech, kteří přijeli v letě z města sem, já zbyl tu sám. A teď se šeří a mlhy táhnou nad lesem. Vše umřelo, co kvetlo v letě, vše umírá, co žilo kdys, a příroda teď jenom zve tě jak chorý, nad nímž plakal bys a na jehožto bledém čele a v choré tváři posmutnělé stín rozkladu už lehá si – – leč mroucí věří ve své zdraví a blouzní o tom, až se smavý paprslek jara ohlásí... * Je podzim, doba umírání... Já vzpomínám – zas vidím jej: hoch dobrý bledých, smutných skrání jde stále tiš a pomalej’. Ta dlouhá alej u Sychrova, ta dlouhá alej u obory, co upomínek pro mne chová! Tu loni chodil brat můj chorý, 93 zde usadil se na lávce, za večerů kraj dálný vídal a někdy slovem odpovídal k mé nahodilé otázce. Já časem used’ k jeho boku, on chvílemi děl slovo jen. Víc mluvil smutek v jeho oku... A v šedivém svém haveloku on seděl po krk zahalen a vím, že sobě myslil vždycky, že víc než strom a list a květ je přece jenom život lidský, že není možná, zacházet jak list, jenž hyne tiš a tiš, – že není možná umřít, když jsi teprve ve květu mládí, když všichni tebe mají rádi a teprv lásky náruč měkká tě opilého blahem čeká... A on, jak tomu věřil rád, že s jarem se mu vrátí zdraví, a jak se těšil kolikrát na první jara paprsk smavý... A den tak za dnem tiše splýval a my tu sedávali sami, on o jaru, hoch bledý, sníval a truchlivým se okem díval v ten kraj, ve kterém rost’ a žil, v ten kraj, kde v dálce nad Troskami se soumrak zvolna položil, kde Hrubé Skály trsy valné se zjasnily nad stromů šeří, než padla tma v to město skalné a v celé krásné Pojizeří... 94 Ó, večery, když soumrak padá, co upomínek pro mne chová lip žloutnoucích ta dlouhá řada, ta dlouhá alej u Sychrova! – A za večerem večer vzcházel – hoch ubohý víc nepřicházel... Ta lavička dál byla sama. A jednou k ránu, bědná chvíle! se odehrálo prosté drama, kde v čelo jako kámen bílé stín rozkladu se těžce sklání a ruce, nohy stydnou v led a ret se zachví naposled... Byl podzim, doba umírání... * Vy vlastibořské žalné zvony, jak zníte zas, to zvuk je týž, jenž v zasmušené chvíle ony mně tolikrát rval srdce již. Z daleka zní váš teskný hlas, ó vlastibořské zvony dumné, a náhle starý smutek zas a stará lítost je tu u mne. Ach, drahé vidím tváře známé a znovu cítím, jak tu v ráz nám jedovatý ničí mráz, co nejdražšího v světě máme. Já vidím znovu drahé rysy své matky... její oči zřím, jak hledaly nás v posled kdysi pohledem v smutku ztrnulým. 95 Já vidím tři své bratry znovu, to, čtyřikrát jak šli jsme v pláči tou dlouhou cestou ke hřbitovu... Buď pokoj s vámi, mrtví spáči! Na hřbitůvku tom osamělém, tam spíte, žitím utýráni, a ten, kdo zbyl tu, v žití celém se darmo, darmo smutku brání. Mé ruky dávno on se chopil a teď jde se mnou krok a krok, on duši moji steskem opil a dýše teď i z těchto slok, on v nocích moje lože hlídá a mluví ke mně září hvězd a mlčením jen odpovídá, když ptám se, kde tu štěstí jest. Tak on i já tu spolu jdeme, on žití kříž mne učí nést, on v srdce vyprahlé a němé zas po letech mně písně vrací, to básníkovo zlaté štěstí, on naučil mne resignaci a naučil mne bez bolesti si mysliti na chvíli onu, až po dnech bojů, těžkých ztrát, po chvíli žití, chvíli skonu hlas vlastibořských žalných zvonů i pro mne zalká jedenkrát. * Hle, stárnem... Kdos tě potká, zdraví, ty děkuješ mu kynem hlavy a pak se ohlednete oba... Jak, je to on? Ach, jaká doba, 96 co do školy jsi s ním tu chodil, co hráli jste si jako děti, i rvali se. Jak čas ten letí! On vzdělává teď rodný podíl, má ženu svou a svoje dítědítě, a jdeš-li kolem, pozdraví tě, leč se záští snad hledí na tě a nepřítele v tobě vidí, že chodíš kolem v lepším šatě a víc a víc se straníš lidí. A v nenávisti řekne třeba své ženě: „Toho darmochleba! Ten zahálí, co v potu tváří my týráni jsme celý věk, by naše děti jednou v stáří nám daly chudý výměnek...“ Ó přátelé, nač tato slova? Vy radosti své máte prosté, – leč kdo zná muka básníkova, než v jeho duši píseň vzroste? Kdo o nich ví? A po práci vás odpočinek sladký čeká, leč básník věčně potácí se prázdnou cestou do daleka, kde bez lásky se žíti učí, kde pochybností hlod jej mučí, kde v odříkání strádá, chudší než vy, kdo krb svůj vlastní máte, jimž děti klesnou do náručí, kdo víte, kam svou hlavu složitsložit, a kdo se nikdy nezeptáte, jak chmurné drama žití prožít a proč a k čemu, když to celé je bez cíle a bez účele... 97 Vás nikdy nehnětly ty trudy. Vás živí kus té země rodné, leč bez účele básník chudý jde světem sám. To časem bodne. * Od parku vrat lip řada čtvera se táhne v dál. Teď listí řidne a záříjové slunce vlídné když zaplane sem za večera, tu v dojemné a snivé kráse se zjasní ves ten půvab kraje a tobě jako divem zdá se, že smutek jeseni té taje v hluboké kouzlo, které sladce ti mluví k duši a ji chvátí, tak jako po dnech resignace když úsměv lásky ještě vzplá ti... Je okamžik to jenom krátký, leč tobě, jak jdeš sám a sám, se zdá, že znovu ještě zpátky se zašlé léto vrací k nám... – – – – – – – Leč ne, to více léto není, to mrtvo už. Je konec všemu. Jen vzplálo v mlhu podjesenní, leč dolů na zem nechce se mu, jak já tu svoji mladost bědnou i všeho žití bídu žhavou ni srdcem svým, ni těžkou hlavou bych nechtěl prožít ještě jednou. * 98 ...A tmí se. Na sychrovské věži je spuštěn prapor. Večer padá. Přede mnou tmí se stromů řada a v bílé mlze jenom stěží zřím na obzoru Trosky siré, ve stromích tmí se rodná ves a v celé dáli široširé, na niž se soumrak zvolna snes’, tak ticho je, že slyšíš vlak, jenž píská někde u Turnova. A v moji duši, smutnou tak, se stará touha vrací znova, stesk po Praze, již tak mám rád. A to ví bůh, co mne tam žene do zářivých těch promenád a na Příkopy osvětlené – snad proto, mezi lidí davem že člověk spíše zapomene... Já vím to, že se zapomíná. Tam se září ve oku smavém chodila z jara letos ta, k níž touha má své ruce spíná, ta, která prý mne ráda měla, již líbával jsem na ústa a která teď už zapomněla. * Ten smutný čas... Mlh těžký háv se na vše zvolna, těžko věsí. Ó, rodný kraji, budiž zdráv, ó, s bohem, drahé, rodné lesy! Vy samoty, v nichž bloudil jsem, vy stezky vše, ó vzpomeňte si, 99 až mráz a zima přijde sem, že mezi ptáky, druhy svými, již hnízda svá tu v letě měli, i básník jeden osamělý zde skládal verše své i rýmy, co v bolesti a touze prožil, že všechno ve své písně vložil. Vy samoty, ó, vzpomeňte si tažného ptáka, básníka, jenž po dnech snění zmaten kdesi poslední dvéře zamyká, v nichž nakladatel děl mu krátce, že zlé jsou časy, jaká škoda, psát básně zbytečná že práce, a kniha že se sotva prodá... * Tak po dnech ticha, klidu, snění zas navracíš se v šumný rej, ve všední, trudné zápasení a časem v pustou beznaděj. Když v tichých nocích měsíc svítil a na cestu lil bledou zář, ty’s básník byl a samotář, však opuštění’s nepocítil. Leč v bouřlivém tom lidí davě, kde v srdci písně, dumy v hlavě se potácíš a nevíš, kam, kde nejvíc chodí lidí kolem, tam, teprv tam ucítíš s bolem, že’s cizí všem a že jsi sám. 100 OBSAH. Strana S východem měsíce7 Cesty9 Co básník pěje sobě10 Novému jaru12 Čím hrobu blíž14 Psáno o vánocích 188615 V opuštěném atelieru17 Zvrácené kříže18 V sněhové vánici20 Tiché drama24 Těm, kteří vědí27 Jen pohled jeden28 Bez přístavu30 V touze po lásce31 Totéž srdce33 Nemožná35 Ritornely37 Jde láska38 Proč láska srdcím ulétá40 Mně někdy vzpomínka41 To není tady42 Jak žiji44 V životě bez lásky46
[101] Strana Nezorané pole48 Podemletý břeh49 Elegie51 Taneční pořádek53 Zapadlá55 Mně spíše trudno56 Pozvání58 Jsou divné romány67 Jak trudný pochod68 Pastel70 Sloky ironické71 Když jsem šel z tragedie73 Mrtvá75 Jak píši76 Milenkám básníků78 Dobyté prapory82 Kariatyda83 Zda šli jste někdy84 Nikdy zpátky!87 Sloky melancholické89 Moře91 Na konci saisony93
E: zd; 2002 [102]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Salonní bibliotéka; Schulz, Ferdinand; Otto, Jan
(Salonní bibliotéka - Redaktor Ferdinand Schulz - Číslo LXXXIV. Nakladatelství J. Otto knihtiskárna - Tiskem J. Otty v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 104

Věnování: Bušek, Gabriel; Bušek, Rudolf; Bušek, Ladislav
(Drahé památce svých bratří Gabriela, Rudolfa a Ladislava připisuji tuto knihu B. K.)