Ferina Lišák (1906)

František Matouš Klácel

Diplomatická verze Ediční verze
MAT. FRANT. KLÁCEL:
FERINA LIŠÁK.
DRUHÉ VYDÁNÍ POŘÍDIL A ÚVODEM OPATŘIL JAN KABELÍK.
V PRAZE. NÁKLADEM J. OTTY. 1906.
[I] TISKEM „UNIE“ V PRAZE.
[II] ÚVOD.
Zapomenut a téměř neznám je dnes Matouš František Klácel. A přece byla to hlava z nejvýraznějších mezi českými spisovateli první polovice 19. století, muž, jehož žhavou touhou bylo vésti národ „dále, vždy dále tam, kde na základu jednotlivých národností se klene velebný chrám člověčenstva“. K tomu cíli směřoval jako vzácný učitel, jako básník v letech čtyřicátých jistě pozoruhodný i jako vědec; bylť jeden z pětice – Marek, Palacký, Klácel, Čupr, Amerling – která kladla v době předbřeznové první základy novověké filosofie české. V tom smysle Klácel pracoval také jako buditel české Moravy, kde se k jeho jménu víže jak první dlouho kýžený list periodický vyššího stylu, Týdenník z roku 1848, tak i první český denník politický Moravské Noviny; bylť jich obu redaktorem a pravou duší.
[III] Dvojí jest příčina toho zapomenutí: jednak odumřel literatuře české doma velmi záhy, již r. 1852, jednak i v době patnáctiletého působení svého roztříštil vzácné síly ducha svého tak velice, že v každém oboru zazářil jako meteor, ale hlubšího, trvalejšího sledu své činnosti nikde nezanechal. Před svým odjezdem do Ameriky složil si tento nápis na své působení: „Otčina poznala mou snahu, však za mořem mne budoucnost znáti teprv bude líp; kýž by nemýlilo nic.“ Zatím se zle zmýlil. Za našich dní jen činnost Klácelova ve staré vlasti vyvolává vzpomínky na muže nad jiné nadaného, jehož životní osudy byly neobyčejně pohnuté. Buďtež zde aspoň v stručných obrysech pro pamět obnoveny. Fr. Klácel se narodil r. 1808 v České Třebové z rodičů nezámožných; bylť otec jeho obuvníkem. Pouze podpora strýcova umožnila hochovi neobyčejně nadanému studia gymnasijní a filosofická v Litomyšli, kde se stal rozhodným pro jeho život vliv ušlechtilého piaristy Bonif. Buzka (*1788 v Příboře, † 1839 v Brně). Buzek probudil v Klácelovi vědomí národní a pod dojmem jeho působení zatoužil i Klácel „mistrovsky medovým slovem vůdcem mládeže býti na vznešené dráze“ IV a žíti výhradně badání filosofickému. Když pak došla podpora strýcova, bez níž nebylo lze pomysliti na studium universitní, Klácel v zápalu pro milovanou „vševědu“ volil státi se členem kláštera augustiniánů na St. Brně, kdež mu kynula naděje nejdříve dosáhnouti professury, ježto řád opatřoval svými členy professuru mathematiky a filosofie na filosofickém ústavě v Brně. Přijav klášterní jméno Matouš, podpisoval se odtud Matouš Frant. Klácel. Již r. 1835, 2 léta po svém vysvěcení, v 27. roce svého věku se stal professorem. Brzy byl miláčkem všeho žactva; vynikalť jak hlubokými vědomostmi, tak nevšední dovedností podávati i nejtěžší látku učebnou slovy jasnými, přiměřeně chápavosti žáků; častěji kořenil přednášku svoji vtipem a ironií, při čemž jako muž svobodomyslný neváhal obraceti se proti všelikým zvrácenostem tehdejšího řádu státního i církevního. (V. Brandl: Příspěvky k životopisu Mat. Fr. Klácela, Čas. Mat. Mor. 1881.) Bylo to velmi odvážné za vládního systemu, který výslovně požadoval, by školy pouze připravovaly žáky, aby se z nich stali dobří poddaní, ne však by poučovaly, za doby, jež si nepřála vůbec lásky žáků k učiteli. Byl to týž system, jenž již v letech dvacátých zapudil s katheder Bolzana v Praze a Buzka v Litomyšli. Opatrní lidé se mu přizpůsobovali, ale Klácel neuznával zásady akkomodace: co myslil, to také mluvil. –
V Usiluje vymoženosti filosofie kterékoli soustavy zpracovati duchem vlastním, podléhal přece nejvíce kouzlu vládnoucí tehdy filosofie Heglovy i octl se takto v podezření, jako by byl pantheistou. Bylo to tím snadnější, ježto v brněnských kruzích rozhodujících byli kněží tak úzkoprsí, že větřili kacířství také u kněze tak naskrze pravověrého, jako byl Sušil. Zvyšovalo pak nelibost jejich proti Klácelovi, že byl horlivým Čechem, který působil též na své žáky české národnosti v duchu vlasteneckém a mnohého z nich přivedl k uvědomění národnímu. A tak se stalo, že nenáviděný svobodomyslník a „panslavista“ tento sesazen s professury r. 1844. Klácel hleděl zapomenouti na tuto utrpěnou křivdu v Praze, kde se obíral zvláště studiem staročeské literatury, a v Liběchově u známého tehdejšího mecenáše A. Veitha, kde také pečoval o vzdělání sochaře V. Levého; ale nepřátelská mu hierarchie donutila jej k návratu do kláštera a ještě r. 1848, když se měl státi vychovatelem synů barona Ožegoviče v Chorvátsku, zmařil toto povolání nepříznivec jeho, biskup brněnský hr. A. Schaffgotsche. V pohnutém roce 1848 Klácel na sobě zažil, jak velice se lišily jeho sny o čistém lidství a pravém bratrství národů od skutečnosti: zfanatizovaná luza brněnská obrátila se proti němu jako proti jiným uvědomělým Čechům a VI Klácel opustil Brno, aby se tím horlivěji účastnil porad sjezdu slovanského. Vrátiv se na Moravu, jal se ji probouzeti politicky jako hlavní redaktor stavovských a později vládních Moravských Novin. Za přitužující reakce nevydržel ani tamtam, a tak opět zbylo mu jen ústraní kláštera. S mužem plným energie a nejčistšího snažení se za těch okolností udála pronikavá změna. Dříve horoval pro rozvoj své národnosti, jsa přesvědčen, že „člověk jen může býti výkvětem všech národností rozvinutých“, potom zvolna lhostejnil, že ani pokroků literárních si nevšímal. Dříve toužil působiti v nejširších společnostech pro dobro lidstva, potom se vůbec styku s lidmi vyhýbal. Hlásal s vroucím přesvědčením čistotu pohlavní a jeho vzácně ideální přátelství s Boženou Němcovou budilo zasloužený podiv i přátel nejbližších – potom se zapletl ve svazky s ženami, jež ho stále více tísnily. A tak umínil si rázem přetrhnouti všecky úvazky se starým světem a prchl r. 1869 do Spojených států amerických. Tam pustil se Klácel do horečné činnosti: redigoval sám a většinou spisoval časopisy Slovana, Hospodáře amerického, Hlas a Svojana i překládal četné spisky náboženské a politické, ale přes tuto horlivou činnost žil často v nedostatku nejtrpčím a se steskem vzpomínal starých přátel i vlasti. Konečně do- VII šel útulku u krajana Fr. Záleského v Belle Plaine, kde r. 1882 zemřel. Rozbor jeho činnosti filosofické sem nenáleží. O činnosti básnické pojednáno v České literatuře 19. st. III. Zde budiž jen za ucelením uvedeno, že jako básník Klácel vystoupil dvěma svazky básní z r. 1836 a 1837. Jakkoli mohutná jeho individualita osobní zvýšovala jejich účin u osobních jeho přátel a hlavně u nadšených žáků, celkem jimi přece nepronikl, neboť filosof v něm citelně potlačoval poetu. Tak náležejí sbírky ty literární historii rovněž jako Jahůdky obsahu filosoficko-ethicko-politického vydané v Lipsku r. 1845 pod jménem J. PP. Jordana. Větší obliby došel jeho překlad Bájek Bidpajových (I. 1846 a II. 1850), zpracovaný na základě německého překladu Fr. Wolffa, jehož četná místa ohlašují se však jako výplod svérázného ducha Klácelova, zejména gnomická dvojverší neb čtyřverší, jimiž jest prosaické vypravování protkáno. Bájky ty vydány ještě po druhé nákl. Valečkovým 1893. Kromě toho vydány také některé jeho překlady, hlavní však (Goethův Faust a j.) zůstaly v rukopise. Ze všech básnických prací Klácelových s největším úspěchem se potkal Ferina Lišák a nehledě k vnitřní ceně poutá až dosud pozornost již tím, že jest to jediné české zpracování eposu zvířecího, VIII kdežto ovšem hojnější jsou u nás ode dávna plody takové, z nichž epos zvířecí časem vzrostl, t. j. bájky; v obou těchto druzích básnických se nám představují jako jednající osoby zvířata nadaná rozumem a řečí, ale se známkami své zvířecí přirozenosti, oběma záhy se tepou různé vady a nedostatky lidské. Zárodky těchto druhů tvorby básnické shledáváme u všech národů, v nejkrásnější květ však vypučely na půdě germánské. Nelze tu stopovati vývoje jejich od prvního latinského zpracování ve století 10. ke zpracováním na půdě nizozemské a německé dle předloh francouzských. Ze všech nejdůležitější jest dolnoněmecké epos Reinke de Vos ze stol. 15., které přebásněním Goethovým jako Reineke Fuchs nabylo svět. pověsti. (Viz: H. Handwerck: G-s Reineke Fuchs.) Goethe provedl je r. 1793, když, s odporem se odvrátiv od vřavy za válek francouzských, sáhl po této „světské bibli“, aby se osvěžil tím „ne sice vzorným, ale veselým životem“, který z ní dýše. Celkem se přidržel předlohy své věrně i co do slovního výrazu; hlavní změnu provedl tím, že místo dvojverší rýmovaných užil hexametru. Jinak vynechal jen drobnosti, jež by byly urážely zjemnělý vkus jeho doby, a přidal hlavně dvě místa: v jednom 2405 – 2411 v. vyjadřuje odpor svůj proti hierarchii, v druhém 2386 – 2394 proti hnutí revolučnímu takovým způ- IX sobem, že doznal proto ostrého odsouzení od Gervinusa (Gesch. der deut. Dichtung V, 445). R. 1803 vydán byl Vilémem Soltauem překlad hornoněmecký, který zůstal věren také rýmovanému dvojverší dolnoněmecké předlohy a nějaký čas se těšil veliké oblibě; potom zcela ustoupil Goethovu, s jehož básnickými krásami se ovšem nemohl měřiti. Oba tyto překlady působily na útvar básně Klácelovy, třeba výslovně to doznává básník jen o Goethově. Myšlenku přebásniti starý epos zvířecí vnukla mu tísnivá doba let třicátých, v níž nebylo lze volně vyjádřiti svého smýšlení a odporu proti vadám i neřestem jejím leč pod nevinným na zdání vylíčením příběhů ze života zvířecího. Sám dí o tom (Čas. Čes. Mus. 1841 str. 398): „Satyrikům se obyčejně neděje nejchvalněji. Nicméně tak mocné jest puzení vtipného rozumu, že se odstrašiti nedává, jen potutelnějším se stává, a pravý obličej zakrývá tak, že skutek nebo slovo na kolikero se vyložiti dá, a jsa srozumitelné příbuznému, stránku vystrkuje před mocnou marností dosti zákonně nevinnou... Tomuto strachu satyrikův má za původ svůj děkovati bájka, a příklad nejpěknější takové jinakojevosti jest německý Reinecke Fuchs, v kterém pro každého jest jiný smysl. Myslím, že si skladatel i čtenář mnohý řekl: jest dobře časem aver un poco di matto.“
X Již 25. září 1839 oznamuje Al. V. Šembera Vocelovi, že by Klácel rád vydal svého Kulíška, s nímž všude velké obliby došel (Světozor 1887, str. 587); měl se tisknouti v Olomouci, kdyby byl došel schválení. Ale censor, nejspíše Kopitar, ho neschválil a sám mírný Sušil proto zle hartusil na jeho vášnivost a pokrytectví, které prý katolicismem zastírá (Čas. IX. 325). Kulíšek zůstal ležeti. Když pak Klácel složen s professury, vznikla jistě různá místa nová, jimiž chtěl si ulehčiti v duševní své tísni; tehdy také dokresleny asi některými rysy postavy jeho eposu tak, že v Breberovi společnost brněnská poznávala dobře původce Klácelova ponížení (kanovníka Panschaba) a také ukazovala na jiného muže jako na prototyp Kulíškův. (Brandl na uv. m.) Nemaje naděje, že by Kulíška kdy mohl vydati doma pod vlastním jménem, Klácel na výletě svém do Saska požádal J. P. Jordana, professora slovanských jazyků v Lipsku, aby jej vydal sám pod jménem svým. A tak vyšel Kulíšek r. 1845 v Lipsku pod titulem vydání našeho str. XIX., kde jako autor uveden Jordan. Za předlohu básně v této podobě výslovně označen jest Goethův Reineke Fuchs, ale jinde Klácel prohlašuje ji za samostatné zpracování a přizpůsobení starého zvířecího eposu, a to plným právem, neboť odchýlil se myšlenkově i formalně od své předlohy tak XI značně, že vytvořil dílo z velké části nové, své, české. Reky své zvířecí opatřil případnými českými jmény a místo v Porýní usídlil je doma, v Čechách, jejichž obyvatelé mají příjmení hanáckých sousedů (II. 301). Dějiště Feriny Lišáka rozšiřuje se pak dále po širém světě slovanském: Kulíšek pomýšlí odstěhovati se na úrodnou Moravu (VI. 379), potlouká se pod Tatrami (V. 389) a huňatý Mroulík přichází až z dálného Ruska (V. 31). Král ví o Belgradě, Krakovu, o Praze, Vídni a Budíně, Moskvě, Zagrebu, Berlíně (V. 389); Zubík dokonce čítá rusky, srbsky, illyrsky, slovácky, polsky, česky a hanácky (VIII. 104) a dobře jest mu známá příslovná výmluvnost Líšňaček a skutečských ševců (VIII. 125). To jde až do detailů. Básník vede nás na př. do jedné z přečetných českých Lhot a představuje nám šalandu mlýnskou s krajánkem i sekerníky (III. 623 n.), tak že se cítíme hned doma. Více než u Goetha je ve Ferinovi patrno, že také celý děj jest přenesen ze středověku do doby básníkovy, která se nám hlásí nejen nevinnými narážkami na sensační tehdy Priessnitzovo léčení vodou v Gräfenberku (III. 686 n.) a j., nýbrž zvláště hojnými šlehy satirickými, o nichž bude zmínka dole. Již zpracovatelé středověcí pozměňovali nejen jednotlivé verše svých předloh, nýbrž vy- XII nechávali a zase přidávali celé příběhy a široká mravní naučení; tak na př. nepěkný příběh lišáka s vlčicí (III. zp.), jejž podrželi Goethe i Klácel, povstal až na půdě německé. Podobně si vedl i Klácel. Pomineme-li mlčením drobných změn scenerie (na př. ve zp. III.), vidíme, že vynechal na prospěch svého zpracování některé z bájek, jež v druhé polovině básně postup dějový příliš zdržují; jsou to u Goetha příběhy o závistivém koni (zp. X.), o kočce, která v tísni opustila lišku (zp. X.), dlouhé vypravování o kočkodanech (zp. XI.) a pak o opařeném psu (zp. XII.). Náhradou za ně jsou četné přídatky původní, které nesou zcela pečeť ducha Klácelova. Básník se dívá na svět s povzneseného stanoviska filosofa-humoristy; „Ať se děje, jak se děje, všechno časem svým dozrává, moudrý proto všemu se jen směje“ (VIII. 260), soudí, věře v konečné vítězství dobra a pravdy. Ale jako pravý muž chce uspíšiti toto dozrávání a pomáhá kositi vše, co dusí rozvoj zdravého semene: v básni své poučuje i kárá a tepe všeliké nepřístojnosti společenského zřízení své doby. Celý Ferina Lišák jest protkán jak vážnýmivážnými, tak ironickými větami všeobecné platnosti, na některých místech dokonce jsou dlouhé od- XIII stavce, v nichž co věta, to sentence (VIII. 160 n., X. 180 n., XII. 391 n.). – Hojnější ještě jsou místa satirická. Klácel tepe karabáčnictví tehdejších vrchností (XI. 207), výsady povýšenců (VII. 295), odpor proti zrušení reversů při sňatcích nekatolíků (VIII. 574), život klášterní (III. 578), nemravnosti o poutech (II. 315), pokrytectví kněží-pletistů (VIII. 240), pošetilé recensenty (VIII. 490); ale tam, kde něm. básníci nejprudčeji bičují poměry římské a neřesti kněžského života, náš vlastenecký kněz bere si na mušku věc pro něho a národ nejbolestnější, žalostné ohlupování českých dětí v německých školách (VIII. 400), jemuž věnoval odbočku nejobšírnější. Všude projevuje nepokrytě své pokrokové a svobodomyslné smýšlení a ohlašuje se jako předchůdce pronikavější ještě a účinnější satiry Havlíčkovy. Ovšem, konečné vítězství těchto idejí je ještě daleké a vyžaduje tisíce obětí, jakou byl sám Klácel. U vědomí toho nepozměnil básník náš rovněž jako Goethe zakončení středověké básně: ani u něho není stopy po spravedlnosti poetické. Mělť právě býti epos jeho odleskem skutečného denního života, v němž často špatnost vítězí. Ale ve zvířecím eposu nás to vítězství křivdy tak neuráží, protože vidíme, že v této zvířecí společnosti je Lišák za osmnáct a druzí, od krále Pazoura počínaje, beze dvou za dvacet. I zasmějeme se XIV i konečnému triumfu Kulíškově, protože jej slaví alespoň ze všech špatných nejchytřejší. Méně zdařilá nežli vniterná jest vnější forma básně Klácelovy. V letech čtyřicátých Klácel vlivem studia písně lidové již uchýlil se od časomíry, jíž původně holdoval, k veršům přízvučným. Proto si i zde místo hexametru Goethova, který si v tehdejší době vyžadoval časoměrného převodu, za Soltauovým příkladem zvolil verš, který se mu zdál lépe odpovídati rozměru i dikci originálu, totiž čtyrstopý trochej; na mnohých místech si jej dle potřeby volně rozšířil v pětistopý. Zjemnělý sluch nynějších čtenářů častěji ovšem postřehne ve verších těchto kostrbatý rythmus. Sdruženého rýmu dolnoněmecké a Soltauovy předlohy básník český nezachoval; cítilť asi, jak jednotvárná by byla báseň o 72567218 verších, veskrze jím provedená. Proto máme zde vedle rýmu sdruženého také střídavý i obkročný; mnoho jest rýmů planých, často se také po vzoru písní národních přestává na pouhé assonanci. Někdy básník proměňuje plané rýmy ve štěpné tím, že libovolně prodlužuje nebo zkracuje (ovšem jen graficky) samohlásku, jak se mu pro rým lépe hodí, na př. ztepe – lepe m. lépe (I. 155), dolu m. dolů – spolu (I. 201), králi – stály m. stálý (I. 40) a pod., což je dnes ovšem nadobro nepřípustné; mnohé tyto „opravy“ snad lze sčísti na vrub četných tiskových chyb.
XV Půvab prostě naivní mluvy starých něm. předloh se celkem Klácelovi dosti šťastně podařilo napodobiti; méně zdařile podána jsou místa drastická. Častěji zarazí nás nesprávnosti jazykové. Ke zvláštnostem výrazu slovesného náležejí zejména různé hláskoslovné i tvaroslovné úchylky od spisovné mluvy, jež dodávají básni moravského zbarvení: prysam Bohu, Bůh daj jim, utrnite, ním (m. jím), zvláště pro rým: dílu – chvílu a pod.; ale jsou provedeny nedůsledně: najmilostivější se střídá s nejmilostivější, nevešlo a vešli (23) s vyšli a j. v. Na částečnou omluvu těchto formálních vad a poklesků budiž uvedeno, že všecky shledáme také v dolnoněmeckém Reinke de Vos (viz vyd. od Karla Schrödra), jenž přes to až do dob nejnovějších těší se z úcty nejen odborníků, nýbrž i z obliby širších vrstev čtenářstva. Ani Klácelovu dílu slabosti tyto nevadily v očích jeho vrstevníků. Ještě nehotový Kulíšek budil živý zájem přátel básníkových, a když vydán tiskem, byl s radostí uvítán zejména na Moravě, kde měl Klácel nejvíce ctitelů, tak že báseň je dávno rozebrána a dnes již značnou vzácností. Přátelé Klácelovi postarali se ještě o jiné rozšíření Feriny Lišáka do vrstev nejširších. Slepý bratr známého novotáře jazykového Fr. Trnky maje výtečnou pamět měl ji přednášeti celou na způsob starověkých pěvců po venkově; s jakým XVI zdarem se potkal tento pokus, snad jediný svého druhu v naší literatuře, je neznámo. Ještě r. 1881 V. Brandl, vzpomínaje mocného účinku Feriny Lišáka, přál si druhého jeho vydání. To předkládáme tuto obecenstvu českému právě 60 let po vydání prvním. Uspořádáno je mimo interpunkci věrně se zvláštnostmi i poklesky jazykovými, ale nynějším pravopisem*) a bez neobyčejně četných chyb pravopisných i tiskových, kterými se tisk v Německu pořízený zvláště v první polovici básně jen jen hemží. Zdálo se mi přímo urážlivé předložiti širokému obecenstvu text, znešvařený sty chyb, a doufám, že mi to nebude pokládáno za jakous úzkoprsou svévoli, když jinak podstatné zvláštnosti díla zůstaly nedotčeny. Vždyť litera zabíjí, duch oživuje. Vzadu jsem označil za snazším orientováním obsah díla po jednotlivých zpěvech.
NA SMÍCHOVĚ, dne 28. května 1905. Jan Kabelík. —— *) Původní vydání je pokrokové i co do pravopisu; není v něm již ani au ani w.
XVII FERINA LIŠÁK Z KULIFERDY A NA KLUKOVĚ ČILI KRATIČKÁ HISTORIE ZLOPOVĚSTNÝCH KOUSKŮ STARÉHO REINEKE,
již vydal dle mnohých rukopisů slovanských
Dr. J. P. Jordan.
[XIX] PŘEDMLUVA.
Ferina nic jiného není než německý „Reineke Fuchs“, báseň z evropských živlů patnáctého století vyrostlá. Nejprve v prostonárodním nářečí pod nápisem „Rynke de Vos“ vydána prý byla v Lubeku r. 1498; v předmluvě podepsán jako skladatel jest „Heinrich von Alkmar“. Jiné vydání obstaral r. 1522 Nikolaus Baumann, co dIe domnění některých pravé jméno předešlého autora býti má. Roku 1539 a zase 1711, 1798 poznovu tato dvojím obličejem půvabná báseň vyšla. Ale v nynějším spisovném jazyku ji vydal r. 1752 Gottsched bez veršů, Goethe 1794 v hexametrech, Soltau 1803 v řádkách originálu atd. Dle Goethe tento výbor sIovanských překladů stranu pořádku a rozdělení se spravoval; ale že na formě a písmeně neuváznul, nikdo se nerač horšiti. Že i sám Goethe tuto báseň za nehodnou ducha svého nedržel, ručí za [XXI] to, že neobsahuje snad jen frašky, ano snad i podlosti, jak by se někomu zdáti mohlo. – Nerad překladatel úsudek čtenářův před čtením zajímá a zvláště vysvětlování básní nenávidí, nebo říká se: „Moudrému jen napověz“; ale tenkráte soudil, že zbytečné by nebylo podotknouti, k čemu toto dílo směřuje; vyřknul to ale juž starý skladatel na konci své básně takto:
„Und damit haben wir gelehrt, Dass Jeder sich zur Weisheit kehre, Das Böse meide, die Tugend ehre. Seht! dazu dienet das Gedicht, Und andre Deutung hat es nicht.“
Zdá se to býti dosti zřetelné.
V Lipsku dne 1. května 1845.
XXII
I. ZPĚV.
Jarní větříček provívá, Popukaly kůry sněžné, Nadmuly se vody běžné, Slunce barvy své rozlívá, Ptáčkův zpěv zelený keř ukrývá. – Na to hledě král Pazourus Ráčil sobě pomysliti: „Mohli by se teď juž sjíti Bez překážky do hromady Knížata a dvorské rady, Hrabata a vladykové, Věrní moji vazalové.“ V celé zemi vůle ohlášena. Od západu, od východu, Od půlnoci, od poledne, Z polí, houštin a ze brodu Najskvostněj se vybírali, Ke dvoru se rychle hnali; [1] Nebo král chtěl ve vší slávě Sněm slaviti taký právě, Jako káže zákon zemský, Doma aby neostali Ani velcí, ani malí. Jeden přece nedošel ku dvoru, An se právem bál příkoru. Zlosynovi najmilejší Ostat tajně ve své skrejši. Čul Ferina, šelma vycvikaná, Jaká by tam byla přivítaná. Každý měl co naříkati, Na Ferinu žalovati. Jezovec jen, strýček snědý, Neudával svoje zvědy. První Zubík vlk kupředu Z pokrevných a známých středu Vystoupí blíž králi Pazourovi, Zavrtí pokorně svým ocasem, Mumlavým pak počne hlasem: „Najmocnější pane náš a králi! V každé ctnosti, v právu stálý, Milostivě jste nakloněn Každému, kdo cti jest hoden, Zlý čin přísně pak trestáte; Račte ucho nakloniti Ku stížnosti spravedlivé! Nechci, Bůh ví, falešně viniti Lišku smělosti škodlivé, Ale, milostpane, sám poznáte, Do jaké mne hanby, škody 2 Uvrhly liščí podvody. Ach, já stydím se nadobyčejně Pověděti vám veřejně, Co on s ženou mou prováděl, Jak ji a pak děti mé pokálel; Tak on dlouho s nimi tropil, Až třem močem svým zakropil Na věky předrahý zrak. Žaloval jsem to juž – však – Sic byl pohnán jednou k soudu, Také slíbil přisahati, Ale když se mělo takto státi, Nebylo po vůli zas nekloudu; Zůstal skrytý na svém hradu, Smíchem potřásal si bradu. – Kdyby to kdo popisoval, Co ten šelma učinil, Měsíce by potřeboval, Kdyby jenom částku zmínil. Kdyby se všech oslů stáhli kůže, Jak jich rozličných je na světě, Sotva na nich napsati se může, Co ten zlého naplete. Kdyby tu šlo jenom o mne, Rád bych třeba mlčel skromně; Ale že mi zlehčil milou paní, Mstít se budu bez ustání.“ Takto řekl napolou urputně, Napolou pak Zubík smutně, Zavrtěl pokorně zas ocasem. Aj, tu ozval hňuhňavým se hlasem 3 Psíček malý, nazván Ošmrdek: „Chudý jsem a nemám strýce, Na kterého bych se spoleh’ více Nežli na můj hbitý zoubeček; Šel jsem jednou hledat spásu, Štěstí na mne se usmálo, Dalo dobrou mi klobásu, Jíž srdéčko mé okřálo; Schoval jsem si kouseček do křoví, Ach, i o tom Ferina se zdoví, Mlsnou hubou on to chytí, Zármutek mé srdce cítí.“ Nato zamňoučel kocourek Aurel: „Slyšte, milostivý, mocný pane, Zdali Ošmrdku se křivda stane. Šel já jednou na čekanou, Počul svatbu uchystanou, Pán Bůh dírkou nad komorou Dal mi jitrničku sporou; Ošmrd na mně dlouho žebral, Já se nad ním upřímně smiloval, Co ostalo, na jinda jsem schoval, Ale zloděj Ošmrd mi to sebral.“ Aurel tuť i Ošmrdek ucouvnul, Ale pardal strakatý přistoupnul Pravě: „Aj, vy naříkáte darmo, Všichni nesou Ferinovo jarmo, Ním i najmoudřejší zhloupí; On vše obkrade, obloupí. Vědí všichni v sněmu páni, Že to není na cti utrhání: 4 Kdyby jenom mluvit směli, Ba, kdyby jen mluvit chtěli. Víc než řád zlatého rouna On si váží kus kapouna, Slib mu tučný kousek z rána, Na večer on zradí třeba zeměpána. – Slyšte, co on s zajícem Křoupálkem Nestydatým způsobem učinil: Kuliferda hrál si na svatouška, Nevinným se zdál, jak v zimě mouška. Přitulil se k němu s růženečkem, Svaté písmo mu vykládal, Ledasjaká pravidla udával, Co se hodí pro kaplana. Credo spolu přeříkají; Tu, ač pokoj v celém kraji, Jak jste ráčil rozkázati A každému list dodati, Co by šetřil před ourazem, Toho muže nábožného Tak vzal do náručí svého, Tak ho k srdci přitiskoval, Až on jazyk vyplazoval, Tak ho škrtil, tak ho drápal, Že z něj život všudy kápal, Poslední juž hodinka mu bila – Aj, tu přišla moje síla, Já mu život zachoval. Řekni, zdažli lež jsem povídal? Takto mír královský učí, Za bezpečnost cesty ručí? – 5 Pomstu-li Vy na něj nesvoláte, Příčinu Vy sám podáte, Když se šelma všem vysměje. Kde se právo však poděje?“ – Zubík též se zas přištíval, Ku vší vině hlavou kýval: „Na mou věru, toť je zpráva, To nám naděje dodává, Pokud na marách neleží, Nenatáhne tuho hnáty svoje, Dříve nebude pokoje. Zdali se mu hlava teď neztepe, Ošoustne nás v krátku lépe.“ – Však ujal se oň Jezovec: „Vězte, odjakživa tak se stává, Že nám zášť cti nepřidává; Na Ferinu co dobrého čeká, Z toho, co pan Zubík naň naštěká? Kýž by strýc můj byl jen blíže! Nebyla by velká tíže, Aby královské milosti Dokázal až do sytosti, Jakou křivdu mu děláte, Staré pletky ohříváte, Které dávno pravda nejsou; A co zlého vy tropíte, Pěkně za zuby držíte. Arci, komu by to skryto bylo, Jak jste s mým se strýcem umluvili, By, co společně jste ulovili, Společně se také rozdělilo; 6 Ale bylo pěkné to dělení! Co měl chuďas strýc můj za mrzení! Jak ta tuhá zima byla, Držka se vám oboum sesušila, Ejhle, tuť jel sedlák po silnici, V bečkách vezl tučné ryby. Vzdechl Zubík: „Těch jen kdyby!“ Koupit, neměli jste drobné, V zimě také příjmy skrovné; V kapse pomoc kdo nemá, Musí prý ji v hlavě míti – Tak strýc Lišák povídá – Mohlo se mu tenkrát špatně díti; Rychle sedláka nadběhnul, Jako mrcha bez vší vlády Do koleje ve voznici lehnul, Jazyk vypláz’, natáh’ koty. Sedlák přijda, vida lišku, Vytasil se s nožem z boty, Dychtě po pěkném kožíšku. Kuliferda nehnul sebou. „Eh! juž šelmo konec s tebou!“ Řka sedlák, hodil jej v košatinu, Doma čas je na tu kožešinu! Dále koně cestou švihal. Ferina na dobrou chvíli číhal. Jak viděl, že sedlák dřímá, Házel s vozu ryby dolů, Zubíkovi do náruče zpříma, By se rozdělili spolu, Ačkoli měl právo ku většímu dílu. 7 Trvalo to dobrou chvílu, Jednu než na každý zub vytočil; Hladový pak s vozu skočil. Zatím pan Zubík juž všechny skřoupal, Sotva že se přecpán dále houpal. A co za to strejci Lišákovi, Že posloužil Zubíkovi? Pan Zubík z pouhé vděčnosti Nenechal mu nežli nahé kosti. – Slyšte, povím jinou zase. Věděl strýc, že u sedláka Zabilo se k masopustu prase. Co sám čmuchal, řeknul Zubíku, Že v komoře na hřebíku Jistá jim pochoutka visí. K tomu Zubíkova chtivost se přimísí: „Bratříčku, my kořist rozdělíme, Rovný dílek každý sníme,“ Praví Zubík, ó štědrý panáček! Strýc můj sprostý ubožáček Vlez’ do domu, shodil háček A do okna prase padlo; Volal: „Ó můj milý přítelíčku, Měj si třeba polovičku, Pařátkem jen sem dosáhni A kořist si ven vytáhni.“ Rád tu Zubík hned posloužil, Neb po špeku velmi toužil. Aj, tuť psi se rozvzteklili, Na Ferinu dorazili, Že nepřines’ domů více 8 Mnohý kousek řásné líce; Přiběh’ k vlku tváří uplakanou, Žádal půlku vyjednanou. „Dobře, dobře,“ Zubík pravil, „Hodný kus jsem schoval tobě; Můžeš, bratře, mít pochoutku Na něm v příležité době.“ A tu přines’ ze skrytého koutku – Pomyslete, milostpane! Aniž snad to u lidu se stane! Přines’ a při tom se oblizoval, – Ach, to samé křivé dřevo, Na němž sedlák vepře zavěšoval, Druhým byl naplnil svoje střevo. Já jen pravím, co mne došlo, A já nejsem tak zvědavý, Co pak teda tajné prošlo, Co natropil pán žehravý. Však až přijde sám Kulíšek A rozváže paměti své míšek, Divné věci uslyšíte, Hádku snadno rozsoudíte. Co pán pravil o své ženě, To se stává všudy denně, Tím by neměl právě trousit; Vidět, že on nezná módu, Měl by v světě se obrousit, Šviháckou by zakusil svobodu. Ferinu že hezky znáte, Medle zlého na tom co shledáte, Že měl někdy rád paní Zubičku, 9 Když pan Zubík vyšel z domu? Dal-li jí kdy více než hubičku, Byla jistě ráda tomu. Snad se vám kdy ujma stala, Neb snad Žroutka žalovala? Jestli s takou muž se chlubí, Lidem dá svůj rod do huby. Co se Křoupálka pak týká, Marné jen to jest tlachání, Pouhé na cti utrhání! Nechť si Zubík co chce říká, Nesměl by snad vytřepati Mistr svému učedníku? Nemá-li se to juž víckrát státi, Tak je veta po všem cviku; Jen kdo kudlí tupou hlavu, Ten ji vyučit je v stavu. – Aj, i Ošmrdek si stejská, Že potratil drahý kousek; Považme si toho hejska! Jak mu šlo pod mlsný fousek, Co si jiný pracně dobyl! Nad krádeží strýc se zlobil, Jak se sluší na šlechtice; Měl by klouček ten zlodějský Potrestat se ještě více! Metlu na takové pejsky! Měl mu z bříška vyhnat duši – Zasloužený trest by to byl. Však že věšet králi jen přísluší, On mu více neuškodil. 10 Věru, velké strýce ctnosti Nedošly příslušné uznalosti, Neb jak královským rozkazem Mír vešel do celé říše, On se chová svatotiše, – Můžete to zvěděti potazem. – Život změnil zkroušený Ferina. Jednou za den jí, to něco málo, By jen zachoval se pro rodinu. Co jej navštívili, těm se zdálo, Že jest podobnější juž víc stínu Ten kající svatý mníšek; Buď si jak chce, on vždy chodí bosý, Hrubý šat vlasatý nosí, To na nahém tělíčku; Masa se on víc netekne, Ano, zdaleka pokorně smekne, Uvidí-li slepičku. Ani kostku, malou to pochoutku, Ani tu on neoblíže, Jen kořínky chudé hryže; A jak bídnou vystavěl si boudku! Neb on pryč se odebral z Klukova, Nádherný se hrad mu zdál být, Ermelinka musí jako vdova S milou chasou tamo žít. Však až přijde sám Ferina mníšek, Chlupatý, vyzáblý poustevníček, Slov mých pravdu očitě poznáte; Potom také uhlídáte, Jak on práv a písma znatel 11 Zahanbí zde svých nepřátel.“ Tak řek’ ku strejcově chvále Jezovec; však nenadále Přišel Kokeš se svým rodem, Přišli smutným to průvodem, Nesli slípku pod černým pokrovem Plnou krve a bezhlavou; Pošla drahá chutí dravou, Pošla liščím lovem. Kokeš a Kikrik s Kdákalem, Ti dva bratři té nebožky, Klaníce se, zaškrabavše nožky Postavili se před králem, A tak Kokeš smutným počal hlasem: „Najmilostivější králi náš a pane! Jestli kdy za vaše panování Někomu se křivda stane A zaslouží slitování, Tak to já jsem s milým rodem, Jenž jsme bolest nenahradnou Strpěli liščím podvodem. Jak nám jaro šťastlivě nastalo A v barevném novém květu Tvář se obnovila světu, Vše nás k veselosti zvalo, Blaženým i já se býti zdál. Čternáct dcer a čternáct synů, Zdraví, neznajíce žádnou vinu, Hned přiběhlo, když jsem zakvokal. Ach, jak mile ono stádo Ve svornosti a pokojně žilo, 12 Dobrý život mělo rádo, Nebo v klášteře to bylo. Ach smetniško tamo tučné Velkou zdí jest obehnáno, Tam je dílo požehnáno, Blaho tam ač je nehlučné. Tím jsme také nežádali Z kláštera ven vybíhati; Tak jsme Feriny se varovali, Že nás nemoh’ oklamati. Obcházel sic ve dne v noci, Founěl do vrat lakotně; Nejsme my však samotně, Však ve věrné psů hlídacích moci. Jak ti kloučka znamenali, Vztěkem na něho se hnali, Jednou ho přec za kožich dostali. Ha, ten notně rozcuchali! Chuť mu přešla na pár neděl, Za kterých snad ve špitálu seděl. Však, ó kazisvětská touho! Nečumíš ty marně dlouho. Poslechněte, jak chytroušek Ošidil nás; oblečen jak mníšek Přines’ psaní, na něm pečeť. My jsme čísti neuměli, On nám sám povolně přečet’, Že to dáno od Vaší Milosti, Bychom žili v bezpečnosti, Že se všichni srozuměli, Víc neškodit sobě, 13 Teď ne, aniž kdy v budoucí době. Co se mne dotýče, pravil, Já jsem řemeslo juž mé zastavil, Maso nejím, počal jsem se káti, Mne se kuře víc nemá co báti. Reverendu mi předstíral, Ukázal též škapulír Na důkaz, jak drží mír; Ručilo též psaní převorovo Za pokání Lišákovo. Bych pak neměl zcela podezření, Dal mi omakat do ruky Hrubé vlasaté odění A špičatý pás pro muky; Musím, pravil, juž se rozžehnati, Nemohu se s vámi bavit, Neb musím hodinky odříkati, Na křížovské se zastavit. Odešel a chodě čítal, V breviáři sem a tam přemítal. Já jsem ženu, děti zavolal, S nimi bych se volně radoval. Ve radosti, bez starosti Před dvůr všichni spolu vejdem Bez nadání té žalosti, Jisti před pokradným liščím šejdem. My jsme mysleli, že on na poušti, Jdem si na pšeničku posekanou. Ferina však ležel v houšti, Ležel skrytý na čekanou. Tajně se kol nás otočil; 14 My jsme jej vidouce prchnout chtěli, On však rychle cestu nám zaskočil, Jíž jsme domů běžet měli, Bychom dvorská stihli vrata. Ó, ta šelma nestydatá! Jednoho mně syna chyt’ za křídlo, Pryč ho zanes’ krvavého, Ach, mazlíčka přemilého, Tím se namlsal na také jídlo; Ani psi víc ani střela Chuť dravou mu nesrážela. – Ustrňte se nad mým rodem! Z tolik pěkných pilných dětí Jen se pět jich ještě větí – To liščím podvodem. Ta včera u vrat hrabala, Brzo v jeho rukách skonala; Psi ho sice znamenali, Uchytli ho za ušička, Tělo dcery mu vydrali, Však kde byla juž dušička? – Teď zde ještě nepohřbena leží, Vrah si pro jinou snad směle běží.“ Pláčem nemoh’ Kokeš dále. Pohnulo to také krále; Jeho Milost Jezovci pokynul, Na slepici mrtvou mu ukázal, Královským se hlasem tázal: „Zdali strejci postní čas juž minul? Takové má strýc pokání, Tak se do nebe pohání? 15 Přisahám u cti královské, Neprominu činy ty lotrovské; Pouhé však je slovo jalovo, Byť si bylo třeba královo – Pevnou vůli jeví skutek. Zatím jenom uberte se v smutek, Jak se sluší na příbuzné. Pohřeb zapravte Popelce Z obecného jmění, jste-li nuzné; Zaplaťte panáčkům štolu, K průvodu ať přijdou spolu V dalmatikách, pluvialu, Ať jí zazpívaj’ dle ritualu De profundis, Miserere; Zaplaťte, co kantor bere Za Placebo, Salve animas; Též u hrobu kázeň slušnou, Den pak na to mši zádušnou.“ Tak Popelku pochovali, Na hrob velký kámen dali A na kámen písmo zlaté: „Popelka tu leží Kokešova. Živobytí její bylo svaté, Dobře nesla a kvokala. Ruka ji zabila Ferinova, Jehož jméno buď proklaté. Ona ale odpočiň v pokoji, Pán Bůh nás s ní někdy spojí! Pomodlem se za ni – Amen.“ Tak až podnes hlásá kámen. Král však obeslal své rady, 16 By se sešli dohromady, Ať pronesou soud společně. Usnesli se pak konečně Předvolati dřív Ferinu, Ať vyzná osobně svoji vinu, Má se mu i dáti lhůta; Pak ho stihnout má pokuta, Jestli se ochotně nedostaví Na sněm první, co se slaví. Bezžertnému panu Mroulíkovi Dán byl rozkaz vymysliti, Jak lišáku vyříditi, Co se líbí pánům a královi. „Dajte pozor, pane můj medvěde, Ať se mé Milosti zachováte, Ať vás jeho vtip nesvede, Ač jste mocný, ať si nestýskáte.“ – „Bez starosti buďte, pane, Mně se jistě nic nestane,“ Takto Mroulík praví, pán bez žertu; „Přisahám to u všech čertů, Jestli v nejmenším mě jen ošálí, Vtip svůj na věky si spálí.“ 17 II. ZPĚV.
Tak Mroulík vybral se do pouště, Po poli šel a zas přes houště; Ač lakomým nic nestih’ okem, Co žaloudku by lahodilo, Nádhernou myslí, pyšným krokem, Přec ubíral se pilně dále, Jsa vyslancem samého krále. Dosáhl unaven tu horu, Kde hrad je Klukov opevněný, V němž, když se má mít na pozoru, S rodem Ferina je uzamčený. Přistoupiv Mroulík viděl vrata Přepevným zámkem chytře spiata. „Co počít mám bez klíče? Poselství jak mu vyřídím? No, počkej,“ myslil, „uvidím!“ Pak silně zvolal: „Pane strýče! Otevřte, jste-li na Klukově, [18] Já, Mroulík, posel ode dvoru, Že máte býti bez odporu Ku soudu jíti pohotově; Neb ráčil sám král přisahati To na veřejném sněmu, Že před trůnem vy máte státi, I klásti oučty skutkův jemu. U krále výmluva juž více, Nižádný odklad též neplatí, Sic kolo nebo šibenice Váš mladý věk utratí. Pospěšte teda hned ze hradu Před panskou jít hromadu.“ Tu řeč Ferina vyslyšel U dírky za vratami, Ven ale strachem přec nevyšel, Mysle, že je Mroulík se drábami; Jak viděl pak ho samotného, Vymyslel chytroušek šejd nový, Jak hosta vyplatit hloupého, A byl s tím brzo hotový. Vystoupiv, „Vítám vás,“ zavolal, „Odpusťte, milý můj strejčínku, Že snad jste na mne dlouho čekal. Zůstal jsem dlužen dnes hodinku, Tu jsem odříkal s nešpory. Ach, strýčku, jak se vám odsloužím, Že sám jste přišel přes ty hory? Já sám juž dávno toužím Před trůnem státi milostivým; Však uveden příznivým 19 Mocného strýce přimlouváním Tím méně tam zahynu, Ač mých nepřátel přištěváním Hledají dost velkou na mně vinu. Však co král nemá jiného? K posílce dost jest špatného. Vás, jenž jste z nejpřednější šlechty, To podobá se jako z trestu – On poslal na tu špatnou cestu Pro vymyšlené na mne šplechty? Arci mně to snad poslouží. Ale to mě velmi souží, Že pro mne tak jste upachtěný, Po celém těle upocený; Ach, snad jste také hladový? Kýž jsem boháč jen takový, Bych, po čem jsem juž dávno toužil, Něčím podle vůle vám posloužil! Co král nám půst poručil, Přetrpěl jsem hořkou bědu, Já se a rod svůj mučil; Nejed’ jsem maso ani ryby, Ach, snad bych umřel hladem, kdyby Ten kraj mi nedal dosti medu. Ach, bídno žíti medem pouze!“ – „Aj, co, bratře, povídáte? Vy snad medem pohrdáte? To mi věřte, milý strýče, Co se mne samého týče, Nad med neznám lepší jídlo; Ačkoliv, že nejsem žebrák, víte, 20 Vy, přec chudší, z nouze jen med jíte? Jestli ještě máte jídla toho, Jen přineste bez okolku; Víte, já zas platím mnoho Jak u krále, tak ve panském spolku. Jistě vám bych neuškodil, Kdybych za vás při zeleném stolku Dobré slovíčko prohodil; Snadno byste ušel kolu.“ – „Ach, vy se mi jen posmíváte, z mé chudoby si žert děláte; Jak bych medvědské jemnosti Směl podat také ničemnosti?“ Tak Ferina odpověděl; Chuť rozdráždit po medumedu, Jak by nejvíc mohl, hleděl Mroulíkovi medvědu. V tom juž hrálo každým vláskem; Napřed si to obliboval, Mrdal lakomým ocáskem, Bradu mlsně oblizoval: „Na mou duši, mně nechutná Nic tak mile,“ Mroulík tvrdí, „Jak medové čerstvé strdí. Že mysl vaše tak urputna!“ – Nato Ferina zas pravil: „Smím-li teda vám posloužit, Rád vás šťastně hned zavedu, Jen musíme trošku břicho soužit, Pak najdeme hojnost medu. Nedaleko od Klukova 21 Jest včelárna Hebálkova; Ten juž bude jistě spáti, Tam není psa a není husy, Kdyby bylo, lehko se zadusí; Nepatrné jest ohradí, Tak nás žádný nevyzradí, Tak se nemáme co báti.“ „Dobře – dobře, bratře!“ praví Mroulík medu nedočkavý, „Kdybych také neměl dosti Podle chuti mé a hladu, Pamatovat budu vždy s vděčností Vaši ochotnost a dobrou radu. Však musíme sobě pospíšiti, Chcem-li něco štastně poříditi.“ – „Ačkoliv po medu nelakomím,“ Ferina mu odpoví, „A nemohu dobře s hnátem chromým, Přece budu hnedky hotový; Tak se nejupřímněj vynasnažím, Bych vám dokázal do sytosti, Jak si vás na nejvejš vážím Hned po Pazourově milosti. Ach, jen kdybych já ouzkostný Moh’ na strejci to vyloudit, By, až mě budou někdy soudit, Na mne vzal ohled milostný, Bych pomocí pána takového Zahanbil odporníky, By u krále práva milovného Nalezli mzdu a u mne díky.“ – 22 „Aj, nač dlouhé řeči? Znáte, Jak možného strejce na mně máte.“ – „Aj, vy pán jste dobrotivý,“ Odpoví Ferina lstivý, „Pojďte, rychle chci se zavděčiti; Co se do vás vleze, máte míti.“ Ale z úst nevešlo jeho, Jestli medu nebo čeho. Tak si vešli pod večerem Při měsíčku pološerém, Plni čekavosti oba, Co nadělí jim příští doba. – Juž se leskne střecha Hebálkova, Juž se Ferina potajmo směje, Plesá duše Mroulíkova, Oboum lichotí naděje. – Odpočíval oudům svým v komoře Hebal tesař, notně chrápe. Přes plot obtížně se medvěd drápe, Ferina juž zkoumá po dvoře. Vprostřed dvora leží kláda Dubová a klínem rozpoltěná; Raduje se liščí zrada, Jak věc dobře nalíčena. Medvědu oulisně kyne, Ať si jenom pospíší, Že juž med po dvoře plyne, Ale Hebal ať nic neslyší, Jak se s plotu medvěd válí. Lišák dnešní med si chválí: „Právě, kláda – mední nádoba, 23 Zde jest dobrá zásoba. Jen tam, Jemnost, strčte hlavu, Najdete tam vaši stravu. – Ale, prosím, chraňte se jen toho, Byste nevzal příliš mnoho. Znám to z vlastní zkušenosti, Že, kdo jídla toho druhu Jídává až do sytosti, Že mu špatně slouží k duhu.“ – „Aj, co o mně si myslíte, Za takého žrouta mne držíte? Dobře ve všem držet míru!“ V tom svou hlavu vstrčil v díru, Jak Ferina šelma velel, Strčil tam též přední nohy. Tu se Ferina namáhal, Násilím klín z klády tahal; Ach, tuť Mroulíček se chyt’ ubohý. V skřipci chytěn žalostně naříkal, Nic mu naplat velká síla, Sem a tam se mrskal, smýkal, Přestrašná to pro něj chvíla. – Naschvál Kuliferda hučel, K tomu Mroulík žalně skučel, Že tím probudil se tesař Hebal. Jde k okénku, hlavou kéval: „Kde pak má sekyrka leží?“ V košili s tou na dvůr běží. Zatím Kuliferda s plotu Vidí medvědovu psotu, Volá: „Aj, co vám tak chutná velmi? 24 Hleďte, Jemnost, se juž odstraniti, Před ourazem uchrániti! Vězte, jsou sedláci někdy šelmy! Arci, k vám snad, že jste velkým pánem, Přijde Hebal s velkým džbánem A zavdá vám po večeři; To má hloupost ráda věří! Já od srdce vám to přeju; Ba, kdybych tak sprostý nebyl, Rád bych vám též notně připil. Pryč však musím, kam se, ach, poděju?“ – Hebal mozolovou napřáh’ ruku, Vidí vzácného tu hosta: „Počkej, počkej, tys to, kluku! Nesmíš u mne mít se z prosta – Musím k tomu víc pozvati, Bys měl veselejší hody.“ Potom běžel, obul boty, Kožich oblek’ a kalhoty A tak honem do hospody. – Zastal ještě tam pijáky, Volal na ně hlučným hlasem: „Pojďte honem, ať ho nezapasem, Vemte vidle, sekery a háky.“ „Na koho pak ty tak krutou válku Sháníš honem, sousede Hebálku?“ Tak se v hospodě ho ptali. „Ba že vy jste sousedé nedbalí,“ Hebal praví, „vždyť pak řek jsem zpředu, Že chcem vyprášit medvědu. Nevím, jak on na můj dvorek přišel, 25 Co tam hledal, co tam mínil; Dlouho jsem já něco skučet slyšel – Kouknu, on se v špalku sám zaklínil.“ Aj, tu pro sochory, pro palice, Cepy, vidle, rýče a klanice Každý honem domů běžel, Sebral, kde jen jaký klícek ležel, Každý kopáč musel z hnoje Na medvěda do smělého boje. Rychtář ozbrojil se právem řádným, Kantor běžel s linealem, Konšel pak s obuškem pádným, Též pan farář běžel cvalem, Příkladem by jim posvítil; Však že neměl žádnou dýku, Kužel honem v čeledníku Na obranu v pravou chytil; Kuchařka hned za ním spěla Jen v spodničce, noční čepici – K potýkání pevně měla Od kužela přeslici. Mroulík tuto melu slyše, Med proklínal i Kuliše, Hořce plakal nad svou nouzí. Hodinka to velmi smutná; Však ať hází sebou, ať se zpouzí, Neustoupí kláda mu ukrutná, A juž vidí Hebala se hnáti; NoNa sto ran hned cítí, Slyší ke všemu se ještě smáti. – Ach, tu počne strašně výti, 26 Šklubne sebou rozvzteklený, A vyhodí mrštným zadkem. Hned utíká lid splašený, Strašlivě zmatený zpátkem; Za to však od předu lépe Zástup ho ukrutný tepe, I pan rychtář od zdaleka Na dobrou si s právem čeká! Medvědu strach sílu dá trojduší; Mrskne on si mocně hlavou – Lebku si vymrštil zdravou, Však si odřel kůži až pod uši. Hlava sice plná krve Dostala se ven ze klády, Přední nohy jako prve Nedostaly ještě vlády; Po tváři krev se lije valem, Po hřbetě množná rána pálí, Že bolestí a trpkým žalem On se v moči vlastním válí. Každý aspoň podaleku klepnul, Kdo na blízku sobě netroufal, Klepnul a hned chytře nazad coufal. Aj, tu násilím se medvěd sepnul, Chtěl si pomoc chuďas ubohý! Šklubnul silně, jak jen může, Ze skřipce ven vytáhnul nohy, Ale bez nehtů a kůže; Věru, co svoboda platná, Když je hlava a podstava špatná. Přece nějací se polekali, 27 Medvěda vidouce svobodného; Ale chlapi mocněj jen tepali Vidouce jej zmalomocněného: Cvrkal, Šostal, Blivoň, Chytil, Drápal, Chroustoň, Kéval, Svítil, Pinkáček, Hebálkův bratr pilný, Hourálek pak kovář silný Bili jako do kovadla mlatem, Každý chtěl být Mroulíkovým katem. Nejvíc ale Plkoš hřmotil, Skákal, třískal, až se potil. On by rád byl všudy dělal pána, Vždy o sobě myslel mnoho, To snad pocházelo z toho, Že měl bohatého tchána; Hodnou měl tak na oko osobu; Otce nemohli však uhodnouti, Přinesla prý si ho matka s pouti, Šeptaly si ženské jistou podobu. Tomu však, kdo klevety roznáší, Často prý se kožíšek vypráší. Tak buď kdo buď otcem Plkošovým, Tolik jisto, klickem že dubovým Plkoš na medvěda tak udeřil, Že se smysla hned pominul, Bez sebe se na zem svinul; Že juž dost má, každý věřil. Po malé však bídné chvíli, Co se zmenšilo bičův krutosti, V oudy couvlo trochu síly; On se zdvihnul v zoufalosti, 28 Mezi ženské násilně se vrhnul. Ha, tu hřmot a křik se strhnul, Jak to dle ženského obyčeje, Když se něco podobného děje. Jak když myslivcova střela Do ptačího hejna rouchne, Taká mezi nimi mela; Jedna druhou, ta zas třetí šťouchne, Ta zas čtvrtou, pátou strká, Jedna leží, druhá vstává, třetí brká. – Bylo to však u potoka, Voda dosti tam hluboká; Některé se takto lekly, Že jim se obě nohy smekly. Pět jich žblunklo tu pod vodu, Ty vřískaly z toho brodu! Všecko ženám ku pomoci běží. Medvěd za mrtvého zatím leží. Paní Smažka též se topí; To kuchařka dobrá z fary, Kdo se šťastně té uchopí, Ten dostane pěkné dary! „Ach, vy chaso, muži, hola!“ Tak pan farář silně volá, „Ku pomoci Smažince přispějte V této smrtelné ouzkosti, Pak, moji lidinky, požádejte Odpustkův a piva do sytosti!“ Pobízet se nenechali, Nobrž s chutí do vody se hnali. Zatím Mroulík sám se věda, 29 Vzdychnuv sobě pomyslel u sebe: „Ach, co přišla na mne běda, běda! Máš čekat, až krutost muky Pošle smrt z rasovské ruky? Nebo sám se do vody převrátit, Svůj lítostný život zkrátit?zkrátit?“ Chuť mlsného k bídě vodí, Bída samovraždu plodí. Těžko on ku proudu se doplazil, By svůj bídný život zkazil; Ale rychle proud ho zdvíhá, Dolů s ním se rychle míhá; Vida, že mu řeka život chrání, Medvěd také se nebrání. Vprostřed proudu Mroulíka vidouce, Zlobili se muži velmi, řkouce: „Ejhle, svět se nám vysměje, Jak my medvědy chytáme! Ale dobře nám se děje; Proč se muži jmenujeme, Když své ženy kratšej nedržíme, Při všem všudy býti svolujeme! Pozdě naši hanbu zvíme!“ – Udobřili ale hned se muži, Jak přijdouce k špalku znamenali, Že jim nechal z noh a hlavy kůži; Hlasně do smíchu se dali: „Hle! Hle! ten chce v krátkém čase Navštíviti nás zde zase; Vždyť nám nechal ve zástavě Čepici a rukavice; 30 Až se zas navrátí zdravě, Pak nám nechá nohavice.“ Zlý los s bídou proklatou Posměch mívá za patou. Medvědu lhostejné smání bylo, Jen když tak se jemu podařilo; Ale na Kulíška klel zrádného, Na Hebálka tesaře krutého, Na špalek, svodnou nádobu, V níž hledal medu zásobu. Takou modlitbou as míli Ubíral se rychlotokým proudem; Potom sobě žádal klidnou chvíli, Neb nemohl vládnout žádným oudem. Vylez’ na břeh, ale vskutku Sotva najde dějepis nám zvíře, Které by zažilo v také míře Bolestí a duševního smutku. Ferina však dobrá kopa Šel, kde kuřecí je stopa; Štěstí pak mu přálo, Za kapouna tučného to stálo; Toho šťastně na břehu sekřoupal, Pak se na přístupném místě Napil a napiv se trošku skoupal. Pak si myslel: „Hebal jistě Mroulíkovi připravil pochoutku, Jak je na takého pána slušno. Odpočíváš někde v koutku, Neb u špalku bylo tobě krušno! Sladce v srdci nám se vaří, 31 Když se chytrá pomsta zdaří.“ – Tak si myslel šelma v běhu, Ubíral se dál po břehu, Až pak náhodou uhlídne Mroulíka, an ještě žije; Mrzutostí hned uplije, Volá: „Mroulíku, stvoření bídné! Nemotorný chrapoune, hlupáku! Maňase, trulante, darebáku! Nebylo ti dle libosti, Co jsem přivedl ti svou chytrostí? Jak se jiný dlouho nahoní, Nežli mu to v blízku zavoní! A ty tak jsi nevšímavý, V jídlách sobě vybíravý? Jiný by to rád zaplatil, Cos ty nedbalostí ztratil.“ Vida pak Mroulíka podřeného, Na všech oudech zmalomocněného, Potěšen hned blíž přistoupil, Šelmovským pak hlasem pravil: „Aj, juž medu dosti jste nakoupil? Jistě, strejčku, dobře jste se bavil; Ale čepičku jste ztratil s hlavy. Snad jste dal ji za med do zástavy? Nebo pleš tak velkou máte? Tuhou řeholi snad vyznáváte? Neb to vina holiče, té šelmy? Naschvál, nebo nepozorně velmi Po uších a tváři drápal? Nebo snad jste malovat se dal 32 A nosíte v masopustě larvu? Rukavice též snad máte Ještě kdes na dvoře u Hebala? Vy mu, myslím, vědět dáte, By vám ztráta zatím se schovala, Až se zase navrátíte, Vaším návštěvem ho zas poctíte.“ – Ale Mroulík nemoha se hnouti Musil všechen posměch vyslechnouti; Umřít sobě raděj žádal, Nežli slyšet taká slova. Kulíšek tím ještě víc nakládal, Rostla jemu vymluvnost jedová; Ale Mroulík, by ušel nekloudu, Bídně hodil se do proudu, Pak si lehnul na břeh druhý, Rozjímaje osud velmi tuhý, Ferinovu při tom lest a vinu. „‚Ach„Ach, ať raděj zcela zhynu! Mám se rychle na dvůr bráti, Neboť posel jsem královský, Však nemohu jíti ani státi Pro Ferinův čin lotrovský; – Ale, na mou duši, Pán Bůh dá-li, By zas oudy mé okřály, Má ti, šelmo, býti krušno, Zaplatím jak na mne slušno!“ – Pak se plazil, jak moh’, dále, Hanbu, mstu a bolest cítě. – Pátý den pak na úsvitě S malou chutí šel před krále. – 33 Jak medvěda král Pazourus zočí, Žezlem svým kolem zatočí: „Bože,“ volá, „v jakém ty jsi stavu? Jaké nohy máš a tvář a hlavu? Zohavené máš ty celé tělo! Pověz, co se s tebou dělo?“ – „Nevýslovná byla muka, Hanbu snášel jsem náramnou, A to zradou toho kluka, Který měl jít na dvůr za mnou!“ – Nač král řekl v horlivosti: „Pána zhanbit takového A vyslance královského! Ha, to pomstím bez milosti. Potěšte se, milý pane! Raděj složím svatou vládu, Jestli Kuliferdě se nestane, Jak zaslouží za svou zradu.“ – Obeslal král svoje rady, Ať se sejdou do hromady, Rozjímati Kuliferdy vinu, Trest usoudit hned zlosynu. Ale všechni na to hned uznali, By Ferinu podruhé pohnali. Aurel kocour má odjíti, Kulíškovi rozkaz vyříditi; Protože duch jeho dost chytrosti, Tělo má dost obratnosti. Řekl na to král Pazourus: „Nemám nic naproti, ať se stane! Pojďte sem, kocourku, chytrý pane! 34 Pravím, mějtež se mně na pozoru, Dobře se mi zachovejte, Ať hned přijde sem ku dvoru; Jestli po třetí se nechá zváti, Že to on i rod má věčně káti.“ – „Ale, nejmilostivější králi!“ Aurel na to odpověděl, „Já bych raděj doma seděl, Neb nezískám velké chvály; Ku jakému přišel Mroulík cíli? Co on proti mně má síly? Co nemožno medvědovi, Jak by možno kocourovi?“ Řekl král: „Ty darmo se vymlouváš, Z ouřadu vyslanství se vyzouváš; Ač jest mnohý malý od postavy, Mocný může býti podle hlavy; Ač vy nejste žádným obrem, Mozek máte v stavu dobrém.“ Nato Aurel uposlechnul. 35 III. ZPĚV.
Vyjda Aurel na znamení čeká, By moh’ uhodnouti z něho, Zdali podaří se úkol jeho. Aj, tu vidí, od zdaleka Straka letí švitořivá; Aurel prosí: „Buď tak dobrotivá, Leť mi jenom ku pravici!“ Mňoukáním ji k tomu láká; Straka sedla na strom ku levici, Podivné mu štěstí kváká. Aurel nad tím vrtí hlavou: „Proč pak nesedíš mi v pravou?“ Ale u něj rozpak krátký; Obrátil se hlavou zpátky, Straka – dříve na levici – Byla hnedky na pravici. Darmo se kdo nad znamením rmoutí, Všecko rozum podle vůle kroutí. [36] Pak se Aurel zas opáčí, Dále ke Klukovu kráčí. Právě Ferina před domem seděl, Zkumně na vše strany hleděl; Pozdaleku Aurel se postaví, Kuliferdu pěkně pozdravuje: „Šťastný dobrý večer!“ praví. – Kuliferda pěkně poděkuje. – Aurel zase převzal slovo: „Poručení nesu vám královo, Máte nemeškaje bez odporu Se mnou jíti hned ku dvoru; Mám vám také vyříditi, Že nesmíte více oddálati, Že vás více nebudou volati, Na celém se vašem rodě mstíti.“ – „Vítám vás, můj roztomilý! Nechť se vám tak zavždy děje, Jak mé srdce věrné přeje; No, povězte, jak se vždycky máte? Žehnej Bůh vás, dobře vypadáte.“ – Tak Ferina s Aurelem hovořil, Zevnitř oulisně se k němu choval, V mysli zas už lest si tvořil, Nový podvod si osnoval. „Kdybych měl jen, nejmilejší druhu, Zvláštního co tobě dáti, Co by sloužilo ti k duhu, Lepší je sytému spáti. Zítra bychme časně vstali, S Pánem Bohem na cestu se dali. 37 Dávno juž bych byl u dvoru.dvoru, Jak to káže milostivý král, Ale já se ubožátko bál Nemilého na cestě příkoru; Toť pochopí každý snadno, Že mírnému není radno Na takové cestě společníka Urputného mít Mroulíka, Třeba povinnost nás váže. Ale s vámi půjdu já s radostí, Odpovědět královské milosti, Nač se v soudu mě potáže. Zítra teprv vyjít rada má! Jak se tobě, milý hoste, zdá?“ Aurel myslí, že to lepší bude, Kdyby hned si hůl vzal a uzlíček; Pěkně šeří prý měsíček, Cesty vysušené všude. – „Aj, pomysli, milý brachu!“ Ferina odvece, „Pomysli si jenom přece, Co by jsme vystáli strachu; Jinak ve dne, jinak v noci, Neb tu mají právo divné moci, Ledaco se ve dne mírně vyhne, Co nás v noci švihne, Ve dne oulisně se třeba vrtí, Kdo nás bezmilostně v noci škrtí.“ – Aurel praví: „Dobře máte – Mám-li ostat, co mi k jídlu dáte?“ Kuliferda na to praví: 38 „Víte, kde přebývá chudoba, Tam že není zásoba. Medu mám a ten je zdravý, Ale jinšího – !“ tu hřbetem krčí. – „Ten já nejím,“ Aurel vrčí; „Jste-li tak opravdu chudý, Tak mi dejte myš, ta přec je všudy; Nad zvěřinu, nad pečinku Raděj skřoupnu si myšinku, Jak živ jsem se netknul částky Ani středu, ani plástky.“ – „Zdali vy bez žertu myši rád, Možete těch míti kolik stád, A to juž jedinkým lovem Na špejcharu sousedovém; To mě těší, že dle vaší chuti Vám já mohu něco poskytnúti.“ Pak šli Ferina a Aurel spolu, Každý přisahal by na jich víru. lZa farskou si šli stodolu, Tam za humnem ve hliněné stěně Našli čerstvo prohrabanou díru; Tu Ferina v noci byl vyškrabal, Tamtady se do kurníka hrabal, lTam tučného kapounka si chytil, Sebe ním a rodinu nasytil. – Martínek nádvorník ráno zvěda, Co se stalo, po maďarsku kleje, Praví: „Stíhnu-li toho zloděje, Na mou věru, bude s ním to běda; Vypráším mu za kohouta.“ 39 Potom oka z provazu navěsí Do rozškrabaného kouta, Ať se zloděj tak oběsí. – Ale Ferina to zvěděl, Proto po kurníkách jiných hleděl; Ale teď se postavě před díru, Praví Aurelovi hladovému: „Zde se jde k špejcharu obilnému, Myšmi škodu co trpí nad míru; Tam můj přítelíčku směle lezte, Já zatím na blízku se ohlídnu.“ – „Ale, kmotře, věrně mi povězte, Není ničeho se báti? Můžete mi za to státi? Sem tam mají i panáčky Nalíčené všelijaké háčky.“ – „Za to já ti stát nemohu, Konec zavždy jest na Bohu; Arci, můžete se vyhnout tomu, Navraťme se rychle domů. Kdo se bojí, darmo loví, Ať za kamny sobě hoví. Nechcete-li tu se bavit, Nemusíme déle dlíti, Můžeme zas zpátky jíti, Žena má musí večeři spravit.“ Bolely Aurela tyto špičky; On si dodal nečasné smělosti, Vlez’ do díry s ochotností, A dostal se do nešťastné smyčky. Koho lstný nepřítel častuje, 40 Ten ať napřed pěkně děkuje. Násilně svým tělem trhnul, Tím se ještě víc zadrhnul. Aj, tu vrčí, mňoučí, hořekuje, Na Ferinu volá žalostně; Ten před dírou nohy přešlapuje, Šklebí se nad jeho bídou radostně, Ousměšným pak volá hlasem: „Dobře se, Aurelku, jistě pasem! Arci, farské myši mají tuku! Blázen, kdo na faře zchudne; Ale nedělejte tolik hluku, Fara místo jest obludné, – Mějte se přec na pozoru! Neb tak zpívat móda jest u dvoru? Arci, třeba kdyby o vás zvěděl, Martínek by vás tu uctit hleděl.“ Ale pomyslil si šelma v duchu: „Chvála Bohu, zase jeden pyká, Ať se na Zubíka tak navlíká, Toť by bylo milo k sluchu.“ Pak se Kuliferda vzdálil, Ne by jenom někoho ošálil; Nebo, jak říkáme, lehko koupil. Toto prý jen chlapcům sluší; On však cizoložil, vraždil, loupil, Nic ho netrápilo to na duši. Teď mu právě cos napadlo, Toho se Ferina hned uchopil, By v paměti neuvadlo, Co on s paní Žroutkou tropil, 41 S manželkou to Zubíkovou. Že byl Zubík u dvoru, to bylo Tenkrát Kuliferdě velmi milo. Myslel: „Žroutka zatím jsouc jak vdovou, Nepohrdne láskou novou; Tomu ať se žádný nepodiví, Nebo stará láska nereziví.“ Tak se šelma lstivě béře, Paní Žroutka kde přebývá. Zaklepal na známé zadní dvéře. „Kdo to?“ zvnitřku se ozývá. „Není doma panímámy.“ – „Aj, pankhartky milí, jste to vy? Pán Bůh všemohoucí budiž s vámi,“ Tak na to Kulíšek odpoví, „Pá, pá!“ mladým pánům kynul; Nato spěšně zas pominul, Jda v nejlepším rozmaru Po šelmovském tovaru. Ráno, ještě den nesvítal, Vrátila se paní Žroutka domů, Řkouc: „Žádný se po mne nepytal?“ Děti na to: „Není dávno tomu, Někdo na vratech se k nám dobýval, My se honem podíváme, Lišák kmotříček nám kýval; Panímámo, my ho rádi máme, Mluvil, jak by nejvíc nás miloval, Všechny pankhartky jmenoval.“ Tu se paní Žroutka zapálila, Jako zlý duch rozvzteklila: 42 „Počkej, šelmo prošívaná, Já ti povím děti kazit, Podaří-li se mi na tě vrazit, Košile ti poslední utkána!“ Hned Zubíkov zanechala, Liščí stopu vyhledala, Šťastně našla ho a hned počala: „Co jsem tobě do huby se dala, Ha, vy dětem tak mluvíte? Lepším způsobům se naučíte!“ Tím se na něj vyšklebila, Za bradu ho pochytila. Poznal on hned vlčí zuby A počal se vymlouvati. Ale ač bývá on pán od huby, Tenkrát více nohám věřil, Chytrým okem dříve cestu si vyměřil; Pak odletěl jako střela, Jen se v běhu míhá. Žroutka za patou ho stíhá. Tenkrát byla pěkná mela. Nedaleko starý zámek ležel, Zdě juž popukané, pobořené; Sem Ferina lstivě běžel, Šejd vyvésti Žroutce rozzlobené. Kuliferdě štíhlost těla Do skaliny skočit dala; Žroutka za ním chtěla, Ale za hlavu vězet ostala. Nutila se za Ferinou dále, Ale tam tlustým podbříškem 43 Uvázla jak živý klín ve skále. Kuliferdu oklik krátký Vedl zase rychle zpátky, Tak že přišel vlčici od zadu; Příležitost hned mu dala radu. Žroutka styděla se velmi, Ocas mezi nohy dala, Křičela a nadávala, Darmo – neubránila se šelmy. „Darmo tomu štěstí kyne, Komu bez užitku čas uplyne; Této chvíli určité snad bylo, Co se ještě nikdy nezdařilo.“ Toť jsou slova Kulíškova; Pak užíval práva Zubíkova. Arci, není to ctihodné, Použíti chvíle svodné; Ferinu to ale nic nehněte, Ať si zlého ještě víc naplete. Jak, co chtěl, dokázal, se ubírá. Žroutku ještě skála svírá. Konečně se přec vydřela, Hanbou plakajíc si pomyslela: „Nemá ženská svoji vládu, Přivede ji mužský vždy ku pádu.“ – Ať se s námi Žroutka zas rozloučí, Ohlídnem se po kocouru. Ach, ten ještě nezanechal ďouru, Na provaze přežalostně mňoučí. Břeskot Martínek uslyšel, Vyskočiv z postele na dvůr vyšel: 44 „Dobře jsem to zpravil, Bohu chvála, Juž tě, šelmo ty zlodějská, známe, Za kapounka tvoji kůži máme.“ By kuchařka světlo hned uďála, Běží honem k čeledníku, Na zamknuté dvéře tam burcuje, Takového nadělá povyku, Že vše ze sna procituje. Všichni se tu honem na dvůr hnali, Snad že hoří kde, se domnívají; Ale jak příčinu znamenali, Hned se někteří zas uléhají. Velký šátek kuchařka popadne, Hlavu s ním a prsa svá zakrejezakreje, Ať jí tělo teplé nevychladne, Běží honem velebnému pánu Pověděti, co se v domě děje, By se upokojil zas až k ránu. Martínek však bez vší míry Kyjem bije do té díry, Myslel, liška že se chytila, Co kuřátka tučné kradla; Mařenka mu od zdaleka svítila. Ona děvečka je švarná, Pracovitá, přívětivá, a ne marná; S Martínkem se dávno rádi měli, Ale by na faře nevěděli. Šla-li Mařenka podojit krávy, Martínek se hned vyskytnul; On donášel k hubě trávy, Ledačeho více se uchytnul, 45 By se Mařence zalíbil. Kde Mařenka, Martínek nechybil; Tak i tenkrát spolu byli oba. – Ale pro kocoura byla strašná doba; Kdyby na každého zloděje Vejslužka si taková čekala A to, co se na Aurela seje, Dávno krádež byla by přestala. Nevida do díry, Martínek neměřil, Bil pryč, kam se mu jen z ruky smeklo; Ach, toť v hlavu Aurela udeřil, Že mu levé oko hned vyteklo. Tím se ale Aurel tak rozlítil, Pomstu v duši své roznítil, Že ze díry rozvzteklen vyběhna Vrazil Martínkovi mezi stehna. Tam jej kouše, štípe, drápá, Že mu do bot mnoho krve kapá; Však což o několik kapek krve, Bude-li jen zdravý, jako prve? – To Mařenku poděsilo, Ale Martínka jen přesvědčilo, Jak se v naději ošálil; Klín ho sice strašně pálil, Ale on si ještě štěstí chválil. Zatím jak si tito povídali, Jeden druhému si stěžovali, Štěstí v neštěstí je potěšilo: Aurel v smrtelné ouzkosti Kousal do provazu v zoufalosti, Konečně se mu to poštěstilo. 46 „Život a svobodu každý žádá, Ať si jinak osud dost nakládá,“ Tak si myslel kocour jednooký, Když se na bezpečném poli vidí; A pak bolestnými kroky Na královský dvůr se klidí. Mrzutě však cestou vrčel, Klel na podvod nestydatý, Jím v proklaté díře trčel, Oko ztrativ sotva vytáh’ paty; I sám sebe také tupí, Praví: „Proč jsi ale takto hloupý? Nevíš, že šejdířské slovo Ku podvodu vždy hotovo?“ Pak se loudá dál ku dvoru Zprávu dát vyslanství svého. Vida král jeho pokoru A bolesti zhanbeného, Ráčil k němu srdce své pohnouti, A na tom se pevně ustrnouti: „Ať se Ferina postihne, Zkroušeně svou vyzná vinu, Pak se mu na věky k zlému činu Možnost popravou přestřihne.“ Řeknuv takto pánů se potázal, Zdali co je k namítání Proti tomu, co rozkázal; Každý má udati svoje zdání. Aj, tu páni ze všech stavů Poklonili vaz a služnou hlavu Obyčejným způsobem na dvoře. 47 Mroulík promluvil ve vší pokoře: „Nejmilostivější králi náš a pane, Mezi mocnými vy najmocnější, Co chce Milost Vaše, ať se stane; My pak jedenkaždý dle své moci Sloužit chceme, jak věrní otroci; Co však Vaše Milost ráčí, By se trestal Ferina klamavý, Myslím, ať se hnedky k tomu kráčí, Šibenice ať se hnedky staví.“ Zubík půjčiti chce vlastní ruku Právu královsko-svatému, Duši by zachoval aspoň kluku, Odvyknuv ho všemu zlému.“zlému. Mnoho jiných tak myslelo, By se s šelmou víc nedlelo, Ať hrdelní trest král vysloví, Právní ortel písař zhotoví. Jezvec vstav na levé straně, Králi, pánům učiniv poklonu, Praví: „Měj si Ferina ouhonu, Musí připuštěn přec být k obraně; Tak se aspoň všudy sluší, Kde se právo osobné neruší. Nemá-li se nepravost a křivda státi, Poddaným zlý příklad shůry dáti, Tak se předvolati třikrát musí, Ať o spásu vlastní se pokusí; Jestli pak se nepřizná ku soudu, Ať se děje podle práva bloudu.“ – Na to ráčil král Pazourus pravit: 48 „Dobře ty o právu mluvit umíš; Ale pověz, kdo by chtěl se bavit S Ferinou, tím podvodníkem; Viď, že rád ty sám tu čumíš, Jsa přec příbuzným a společníkem; Kdo s očima plejtvat může? Kdo má nazbyt svoje zdraví? Čí tělo má víc než třeba kůže? Ať ho Ferina o ni připraví.“ – Ale řeknul na to Jezvec smělý: „Věřte mi, můj mocný králi! Třeba silnější se jíti báli, Mne z té cesty nic nesráží; Jestli Vaše Milost tomu velí, Slabost má se na to hned odváží; Já jen čekám, jaký rozkaz dáte. Mám jak vyslanec já k němu jíti, Nebo mně to zanecháte, Oučel jako náhodou zakrýti?“ Nato král své dovolení Milostivě vysloví, Kancelářskému dá poručení, Ať mu pas hned zhotoví. – Takto šel Jezovec ke Klukovu Navštívit rodinu Ferinovu. Šťastně našel všechny je pospolu, Seděli k obědu kolem stolu; Přijda, dá jim pěkné pozdravení, Přeje boží nadělení. S Ferinou se objímali, Hubiček si množství dali, 49 Ale milostpaní Ermelince Jen měkounkou ruku celuje; Malá chasa ale hned se hnala, Panu strejci pac by dala; On je za to pěkně harcuje. Až pak se dost navítali, Spolu opět si zasedli, Upřímný si hovor vedli, Při tom ale zajídali. Po všem Jezovec se tázal: „Odkud vy váš rozum máte? Kdo vás té smělosti naučil, Z krále že si mnoho neděláte? Dvakrát na dvůr jít vám poručil; Jeho rozkazy u vás jak frašky, Z poslů jeho nadělal jste šašky. Vy jste cestu dobře jim zaplatil, Že své příjmy sotva šíj unesla, Opovážlivost všem klesla; Za to však u dvoru vás malujou, Bůh ví, jaké zlopověstné činy Vám na duši uvalujou, Každý den narůstá rejstřík viny. Čím však dále vinníkova osoba, Tím se snadněj daří škůdcův žaloba; Proto jsem já sám se vybral, (Neb jsem vaším přítelem), Bych vás po třetí ke dvoru pozval, Půhonu jsa zvěstovatelem; Jestli tenkrát ještě nepůjdete, Když jste juž poháněn po třetí, 50 Na Klukově všichni vyhynete, Vy a žena a vaše děti; Všechno prý se vojsko tady sběhne, Král sám býti chce na čele, Tak dlouho Klukov se oblehne, Až se v prach a popel rozmele. Aj, tak milý strýče! neváhejte, Rychle k dobrému se rozmyslete, Se mnou na dvůr pospíchejte; Tam váš rozum nepřátele splete. Výtečný duch světem vládne, V krátku hlúpá nadutost uvadne.“ Na to pak Ferina odpověděl: „Vy mi dobře snad radíte, Bych ku dvoru jíti hleděl; Vy mě jistě nesvádíte, Arci, král mi snad potajmo přeje, Nerad vidí, že se takto soužím, Nebo ví, jak mu prospěje, Když mu hlavou svou posloužím. Sic se dost jich schází do hromady, Ale darmo hledaj’ kloudné rady; Má-li král o něčem chytrém zvědět, Kuliferda musí v radě sedět; Proto mě tak mnohý nenávidí, Co se za svou hlúpost stydí. Ale měj si hlupák v mozku málo, Mnoho platí, zdaž mu štěstí přálo. Ale děj se jak děj tam při dvoře, Musím přec tam jíti; Ach, pak snesu to v pokoře, 51 Má-li se co zlého díti. Ale snad se nějak umluvíme, Nebo snad vítězně vystoupíme; Rád bych, kdyby delší čas uplynul, Než bych já a rod můj chytrý zhynul.“ – Pak se obrátiv k své ženě, Promluví na paní Ermelinku: „Ke dvoru mě obsílají denně, Chtějí snad mou poslední hodinku; Aspoň by mně mnozí juž ji přáli. Však pomocí boží a mé hlavy Snad se nějak přec to spraví; Snad se zalíbím pak králi. Proto hned na cestu musím, Ať o spásu se pokusím; Teda vás, ženuško, žádám, Dobrý pozor na ty děti dejte, Něco dobrého jim obstarejte; Já si za povinnost to ukládám Hodně brzo přijít zpátky. Dej Bůh, by jen soud byl krátký; Zvláště prosím, by se na to dbalo, By se Šejdmílkovi nic nestalo; To můj mazel hezký odjakživa! Jak se pěkně špičatí mu hubička, Jak juž zoubky ukazuje, A jak šelmovsky se dívá! Hleďte také na Kulíška, Toť je klouček roztomilý, Jak obratný, způsobilý! Žádný nezapře, čí jest synek, 52 Neb on v každém chloupku tatínek.“ – Nato nechal Ermelinku Na Klukově u svých synků; Ale neřek’: „Tady máš na stravu!“ Tím si ona lámej hlavu. – Cestou Ferina pronese: „Na mou věru, milý brachu! Mnoho já podstoupím strachu, Srdce ouzkostí se v těle třese, Pamět hříchy mně předstírá, A za každým trest se šklebí, Hrůza smrti srdce svírá A ta nepovede k nebi. Juž mně cinká umíráček. Ach, vím, čím bych se potěšil: Kdyby tu na blízku byl panáček, Který by mě rozhřešil! To nemůže škodné býti, Očištěný k soudu jíti. Strýčku, vyslyšte mě sám, Však trefíte zpovídati; Já bych nejraději vám Všecky hříchy chtěl vyznati. Kdyby povstalo z toho mrzení, Že nemáte vysvěcení, Řekněte u konsistoře pouze, Že se to jen stalo z nouze.“ – Jezovec pak strýc odpoví: „Staň se; kdo pak se to také doví? Teď jen trochu stranou jděte, Vaše svědomí zpytujte, 53 Zkroušeně též život váš litujte, Pak si přijďte a zpověď počněte.“ Ferina se rozpomínal A pak oddechnuv si takto počal: „Zpovídám se a vyznávám, Svých se hříchů vinen dávám, Že od zpovědi poslední, Kteráto se tenkrát stala, Jak se Meluzina vdala, Hříchy jsem já páchal hlavní, všední. Mea culpa, mea culpa maxima; Já jsem arci míval za ušima. Medvěda jsem přived k oulu, Odnes’ on si tisícerou boulu; Aurelovi o myškách jsem poradil, Kde on oka nasadil; Kokešovo tučné plémě Chutně pohřbilo se ve mně; Největší pak to rubrika, Co já svedl na Zubíka. Nejdříve jsem zavždy lhal, Když jsem ho ujcem jmenoval; Bez počtu jsem natropil mu šejdů, Mlčením jich větší částku přejdu. Jednou, juž tak šest let uplynulo, Nevím, co se stalo se Zubíkem, Bůh ví, co mu na mysl tanulo, Chtěl být honem klášterníkem. Já jsem tenkrát v klášteru bytoval. On tu přijde celý smutný, Prosí, bych zaň orodoval, 54 By se dostal též do kutny. Já řku: To by pro tě bylo; Jistě, že by se ti podařilo, Že bys po šťastném noviciátu Zalíbil se panu pak prelátu, On tě uďál kvardiánem Nebo třeba menším pánem, Co by byla jenom službička, Třeba jak pan prokurátor má, Vlnu co a obilí prodává; Sem tam uloví se rybička; Cellarius, praefectus culinae, Ouřadečky, v nichž se také nezhyne. Co pan prelát sám nevidí, To si někdo z těch uklidí. Dřív pak musíš být zvoníkem; Až pak se to naučíš, Chováním se dobrým zaručíš, Můžeš stát se kostelníkem. Pak ku knězu jen tři kroky; Potom juž to půjde skoky. „Jak se zvoní?“ Zubík se mě ptal. Já mu hnedky to ukážu; Ale by to ještě lepší znal, Přední nohy k provazu mu svážu. Zvonit, to mu velmi milo; Protož tahal a vyzváněl, Z okolí že lid se všechen sháněl. Co se zlého přihodilo; Než on moh’ na jevo dáti, Že chce býti řeholníkem, 55 Počali s velkým povykem Bezsrdečně do něj práti. Bůh ví, jak se tu vytáhnul, Ale přec zas brzo po tom práhnul, By moh’ pleš na hlavě nosit, Nepřestal mě o to prosit, Ať mu k tomu dopomohu; Já mu lebku zhyzdil ke cti jeho Bohu. Zapotřebí k tomu tvrdou hlavu Vstoupit do kněžského stavu. – Chvilku na mne on se zlobil, Dověděv se, že ho klamu; Ale dlouho neomastiv tlamu, Prosil, bych mu něco dobyl. Já řku: Znám dobrého hospodáře, V Dlouhé Lhotce u mlynáře Tam je síla masa uděného, Čeká na přítele obratného; Odtud kdo vyleze šťastný, Bude mít žaludek mastný. – On řek’: „My se o to pokusíme, Pak se věrně rozdělíme.“ – Já řku: Myslíte-li? Tak se berme, Na slaninu potichu se vderme. – Šli jsme, Zubík zeď podškrabal, Cestu do komory si vyhrabal, Špek ku práci jej poháněl, Jenž mu libě z komory zaváněl. Aj, tam Zubíkovi tak chutnalo, Polykal, až div se neudávil. Tím mu břicho nabotnalo, 56 Že se o možnost připravil, Dříve než by otok měl splasknouti, Úzkou dírou vyklouznouti. On naříkal na tu svodnou díru, Která z hladového brala míru; Já však k okénku jsem běžel, Kde si mlynář k odpočinku ležel. Tam já do uší mu břeštím A pak po mlejnici třeštím. Mládek trochu u násypky spal, Ta ten hřmot hned procitne; Stárek šest a dvacet rálhrál, Ze šalandy hned vylítne; Za ním krajánci a sekerníci Metli za mnou po mlejnici, V ruce smeták nebo pružinu, Palce, klíny, sekeru; Ale já skrz onu skulinu Do komory se vederu. Honičové moji se chechtali, Že jsem dobře prý si poradil; Jeden honem díru zahradil, Jiní dveřmi v komoru se hnali; Já juž dávno jinou cestu věděl, Tou jsem vyfouknouti hleděl. Zubíka však tam zastali, Takový mu výprask dali, Že nemoha strpěti té psoty, Podělav se, natáh’ koty. Ti se v těch ouzkostech jemu smáli, V poslední hodince láli, 57 Řkouce: „Aj, zpropadený padouchu! Takou vůní ty umíráš? Pomysli, hříšný ty smradouchu, Že se na věčnost ubíráš! Hleďme, bychme mrchu tu umyli!umyli!“ Tím ho pod hučivý splav hodili. Nad lékaře, nad vše líky, Co kupujou draho z apatyky, Proti každému je neduhu Ve studenou líhat struhu; Tím též i pan Zubík okřál. Já jsem schválně na břehu tam stál, Zvědavý jsa, otevře-li oči Neb se na vždycky umočí. Vida, že se z vody plouží, Pozdaleku jsem se ptal, Jak mu v Gräfenberku slouží; Pak sem hnedky dál se bral. Myslel jsem, že nebudem víc v míru; Ale Zubík na to v krátkém čase Vyhledá mou stopu zase, Přisahal mně věčnou víru. Já hned věděl proč; chtěl totiž krásti, Na kuřatech břicho své napásti; Já ho pěkně hned přivítal, A že naše láska nevystydla, Těšil jsem se, v hlavě však přemítal, Jak mu nová nalíknout osidla. Jestli se vám líbí, já se tážu, Tedy jděme spolu na pout, Já vám kurník tam ukážu; 58 Tam sedává tučný kohout, Sedm slepic vedle něho, Manželky a dcerky jeho. Zubík potěšen těmito slovy, K pouti takové byl hned hotový. Šťastně přijdem blíž kurníku, Dvéře byly jen přivřené; Rostla slina strejci na jazyku, Oči chutí dravou roznícené. Já řku: Tady žebřík si postavte, Vzhůru vylezte na trám; Ale prosím, jen potichu davte! Neb já snad vylezu sám, Vy tu dole posečkáte; Ale je-li velká vaše touha, Tak si zatím postejskáte, Nebo já to dělám zdlouha. Zubík skoupý, závistivý, Praví, že se o to sám pokusí; Po žebříku leze lakotivý, Však na trámě šmátrat musí; Volá dolů na mne zlobivě: „Zdá se mně, že jste mě vedl křivě, Nebo prázdný jest ten trám, Žádné kuře nečmuchám.“ Já řku, by jen dále hledal, Že ty první já jsem vzal. Jak on pozorně se tamo bavil, Já jsem žebřík mu odstavil, Založil jsem dvéře na petlici, Pak jsem bouřil na světnici. 59 Lidé spěšně rozkřesali, Zubíka v kurníku znamenali. To si můžem pomysleti, Co on musel přetrpěti; Že on prošel tenkrát živý, Tomu se můj rozum podnes diví. – Mimo to se vinen dávám, Že za paní Žroutkou chodívávám, Ve dne málo, ale po tmě více, Neb ve šeru od měsíce. Arci, nemělo se takto dít, – Však kdo minulost chce navrátit. Více hříchů nemám k vyznání, Svědomí ač dost zpytuju; Vědomých, nevědomých lituju, Rozhřešte a uložte pokání.“ Jezovec zběhlý v takových věcech Zadostčinění hned vysloví, Řka: „Utrhnite proutek vrbový, Švihnite se třikrát ním po plecech, Pravou nohou pak vykročte; Jděte, kde se cesty křižujou, Přes ten proutek třikrát skočte: Takto Vám se hříchy darujou.“ – Ferina učinil, jak strýc kázal, Svědomí ulehčil svému; Jezovec ho k tomu jen zavázal, By se odřek’ všemu zlému: Aby více nevraždil, neloupil, Zrady se a šejdů varoval, Nežli krásti, aby raděj koupil, 60 Čistotu manželskou zachoval; Žalmy aby odříkával, Navštěvoval kostely, Chudým almužnu rozdával, Držel půst, jak církev velí. – Takto zpověď dokonána. Pak si odpočali. – – Probudivše však se z rána Ku dvoru se ubírali. Šli přes pole, louky, lesy, Klášter brzo spatřili, Ležel ku pravici kdesi; Panny tam prý Bohu sloužily. Vedle dvůr a za humny Procházeli sobě sborně, Sbírali si zrno svorně Kuřata, slepice s kohouty. Kuliferda hnedky radí: „Nač těch okliků děláme? Císařská nás dál zavádí, Radš se na stežníky dáme!“ Za klášterem veda strýce svého Kohoutka si polapil bujného. Jezovec mu mluví přísné slovo: „Strýče, sotva hříchy jste vyjevil, Zadlužené duši jste ulevil, Juž hřešíte zase na novo? Draho byste koupil tu pochoutku! Po čem světák hříšně chvilku baží, Za to pak se věčně v pekle smaží.“ – „Ach, snad zas jsem se provinil?“ 61 Odpoví Kulíšek lítostně, „Ďábelská mě moc pokouší zlostně, V myšlenkách jsem jenom to učinil; To jen rač mi Pán Bůh prominouti, Pak juž žádné víc lákání Nebude mne moc’ pohnouti Přestoupiti jeho rozkázání.“ Takto mluví, ale svoje oči Po kuřatech lakotivý točí, Tak že hlava, kdyby se uťala, Letíc, za kuřaty by se hnala – Tak si po kuřatech chuť rozháral. Jezovec to ohlídnuv se viděl, Přísným slovem hned ho káral: „Že bych přec se, strýče, styděl! Není neřest žádná takto hnusná, Jako žravost, jenž se nezaklsná.“ Kříž učiniv, Ferina odpoví: „Strýčku, křivdu mně děláte, Ano, což pak to neznamenáte, Že jsem právě k modlitbě hotový, Aby odpočaly dušičky v pokoji, Aby Pán Bůh nebe jim připravil, Jichž tělíčka života jsem zbavil V chytrém ouskoku aneb souboji; Mnoho se tu potuluje dušiček Kačen, slepic, husiček.“ – Jezovec umlkne, ten však vzadu Po slepičkách hlavou kroutí. – Ale jak přijdou naproti hradu, Tu se tajně v srdci svém zarmoutí. 62 IV. ZPÉVZPĚV.
Jak se u dvoru na jevo dalo, Ferina že tam se bere, Všechno honem ven se hnalo, Mezi diváky se dere; Čím se Lišák více blíží, Tím hrdějším kráčí krokem; Ale stranou mrská okem, Od koho co čekat se ohlíží. Luzně ocas nese, pyšně hlavu, Jak by žádný nebyl v stavu To nejmenší na něj dokázati; Jak by prázden každé viny, Ano, jak by z rodu královského, Takou pýchou šel on, jako jiný, Šel před krále do sboru panského. Stoje tu před stolem řiditelným, Počne hlasem pevným a zřetelným: „Najmilostivější pane králi! [63] Račte sluhu vyslyšet v milosti! Byť by mocnější kol trůnu stáli, Co do věrné poddanosti Darmo by se někdo měřil se mnou; Nebo po čem dychtil jsem a toužil, Než bych jenom vám posloužil? Protož osnovali zradu temnou, Kterým se to protivilo, Co se na mém životu svítilo. Ano, bylo by se brzo stalo, Že bych Vaši přízeň byl potratil, Kdyby u Vás každý nářek platil, Jak se jich dost na mne lhalo; Ale moudrost Vaše dřív nesoudí, Než vyslyší obě strany; Protož nikdy nepobloudí, Proti šalbě majíc dost obrany. Běda ale, že mé poslušenství, Má pokora před Vaší Milostí Tolik na mne protivenství Uvalila a závistné zlosti.“ – „Mlčte!“ král do řeči skočil; „Darmo advokátsky věc kroutíte, Darmo osobě mé lichotíte; Žádný vás tu neosočil, Patrna jen tisícerá vina; Staň se vám, jak sluší na zlosyna! Víme, jak jste mír můj slavil, Tu a onde hříšně jste se bavil, Vaše loupežnictví rozmáhal; Ejhle, tuto Kokeš nám vyložil, 64 Jak jste čas pokoje strávil, Jak jste denně jeho bolest množil, Jedno dítko po druhém udávil; Jak jste si mou vůli k srdci bral, Královský jak úřad ctíte: To nám tím snad potvrdíte, Jak jste posly královské přijal. Aurel přišel jednooký, Sotva přilez’ k žalobě, Mroulík bolestné otoky Podnes hojí všudy na sobě. Více já vám nechci vytýkati; Ejhle, tuť jsou vaši žalobníci, Ti vám mohou více říci, Zač budete míti co pykati.“ – „Nejmilostivější pane,“ Řek’ Ferina, „prysám Bohu! Zdali pak já za to mohu, Když se Mroulíkovi ran dostane? Ode mne slabého on je nemá, Ode jiných pak ať se tlouci nedá; Ať si zloděj bez ceknutí drží, Když za zboží výprask si utrží! Mám já zodpovídat se medvědu, Že si Hebal hájil svého medu? A pakli ho nevinného znectil, Proč on šlechtic udatný se nemstil? Jak bez studu Aurel si vystoupí! Nezval jsem ho večeři přijmouti, Již domácnost mohla poskytnouti? Proč on tak zlodějský nebo hloupý 65 Chvátal ku vlastnímu zmaru Oběd hledat na lakomou faru? Lepší soustko chleba poctivého Nežli masa cent našizeného. Co trpěl za prostopášnost mravů, Jakým právem on mi vinu dává, Pomstu od krále svolává Nestydatě na mou hlavu? Snadno každý to nahlídne, Jaké žaloby to bídné; Má-li se mi podle práva státi, Tak se nemám ničeho co báti. Vám, náš králi milostivý, Právo jest a mocnost dána Určit, má-li kdo z nás ostat živý, Neb smrtelná jej zachvátit rána; Ale k jaké sloužilo by slávě, Jaký by to příklad dalo, Kdyby tomu zlého co se stalo, Co byl nejvěrnější právě. Ať mně kolo, šibenice, Voda, meč, čili hranice Zasloužilý život zkrátí, Nevinnost mi neuchvátí.“ – Aj, tu vystoupí v té samé době Pan Brebera beran ku žalobě, Kocour vrčel, medvěd broukal, Plnou hubou Zubík houkal, Který přišel s celým rodem, Slavným veden jsa průvodem. Muňák osel, pán ušatý, 66 Břešťák, jonáček chlupatý, Ošmrdek, mazlíček štěkavý, A pes Kereš stáda hlídavý, Mlska koza s Mrňousem, svým pánem, Žalovali před královským stanem. Býk a hřebec též se přištívali, Právo svých tam zastávali; Kolčava, veverka, kuna s tchořem Naříkali trpkým hořem; Srn, daněk, jelen s praporem Doběhnuli s plachým sborem, Vepř a králík, sysel, myška Žalovali na Kulíška; Bryndal čáp a kačer žravý, Husa Štěbetka a ťopan nadýmavý, A co jiných, kdo je zná vše zejména, Došlo sem z každého plemena. Ať se vina uzamyká, Přec ve světě všech se týká; Ferinovy však podvody Nadělaly dost veřejné škody; Protož právě mluví o příkoru Tolik zvířat v rozličném hovoru. Ale Ferina jak přijde k slovu, Tak si s mluvou hrá až milo, Tká tak pěkně myšlenek osnovu, Že to všechny okouzlilo; Větší díl myslí, že žalobníci Opravdiví jsou vinníci, Jemu ale za právo uznává. Slova zčepeří a zas uhladí, 67 Brzo pepří, brzo sladí, S podivením každý pozor dává. – Posledně však vystoupili Muži, kteří se vší strany Vynašli se být bez hany, Ti Ferinu porazili. Přišlo totiž k vyjasnění Četné jeho provinění. Všechno přijde prý svým časem; Tak i po Ferině veta. Nebo, že má jít se světa, Sněm usoudil svorným hlasem; Kat ho chytit má za hlavu A vést rychle na popravu. Teď se Kuliferdě zdá samému, Že těch žertův už je dosti, Konečně že jeho nepravosti Přec ku konci nevedou dobrému. Nenávist sobě pospíchala, By Kulíška smrti odevzdala. Ale příbuzenstvo rozhoršeno, Že jich panství není ctěno. Benda opičák s Jezovcem Utrnuli nad synovcem, Kromě jich pak velká síla Pro Kulíška šelmu byla. Chladně královi se poklonivše, Žádali své propuštění, Pak se hrdě z dvoru vypravivše, Dali velké pohoršení. Krále notně pak to zamrzelo, 68 Toliko že panstva mu odjelo. Řekl k svému tajemníku: „Kulíšek*) šelma sic veřejná, Rozvážíme-li pak politiku, Mravnost nám má být lhostejná, Ano ten je právě nebezpečný, Kdo chce ctností být výtečný. Není poslouženo dvoru, Když jsou páni tam v rozporu; Kulíškovci nedodají-li rady, Darmo jiní sestrkujou brady.“ Zubík, Mroulík, Aurel však pospíchá S Kulíškem hned k šibenici, By to na něm vykonali, Král co chtěl a žalobníci. Nejvíc slyšeti kocoura, V Zubíkově paměti jak šťourá: „Jste-li pak vy ještě, pane, v stavu Vzpomenouti na událost smutnou, Jak Kulíšek s ochotou urputnou Bratra vám zavedl na popravu? Jak potajmo tenkrát se usmíval, Ousměšně se po vás stranou díval? Myslel bych, že čas je pro odplatu, Zavděčte se nebožtíku bratu!“ Potom se obrátiv k Mroulíkovi, Připomínal ouly Hebálkovy, Řka: „Vidím, že dlouhý čas nezmyje Sedlákův krvochtivé kyje; ——— *) Ferina dle dědka svého nazýval se též Kulíšek. 69 Vaše skvělé nad jinými jméno Celá říš nedávno velebila; Co vás ale kláda zhanobila, Ouhonnou pověstí poškvrněno. Pomsta zdařilá nás sladce blaží, Víc než balšám ran horoucnost vlaží; Aj, tak, páni, neváhejme, Pokud zákon nám a chvíla přeje, Rychle tam si pospíchejme, Ať se šelmou podle zásluh děje!“ – Zubík na to: „Nač to povídání? Hleďte notný provaz mi doručit, Strejček beztoho juž nemá stání, Nač se má chudáček dlouho mučit.“ Kulíšek se úsměšně podivil, Že pan Aurel neví o provaze, Vždyť ho koupil prý dost draze, Jak Martínka ondy navštívil: Tak se ještě on posmívá, Arci jen slabému kocourkovi, Ale k udatnému Mroulíkovi Velmi oulisně se má; Příbuzenství blízké zpomíná,zpomíná Zlobivému Zubíkovi. – Ale průvod bral se dál a dál Mezi stády čekavých diváků; Královně po boku šel i král Obstoupen výborem svých dvořáků. Ledaskdo se na věšence dívá, Kdo v své mysli těžší vinu skrýváskrývá. Přijda k místu popravnému, 70 Kázal Zubík rodu příbuznému: „Nohu k noze, plece k sobě, Tak mi do kolečka stůjte, Na Kulíška pozorujte, Ať neujde nám v poslední době!“ Nebo bál se on chytrosti, Ať mu nepomůže do volnosti, Ač ho na všech nohách svázal. Zvláště paní Žroutce kázal, Ať ho pevně za ocas uchytne: „Na mou věru, máš mi za to státi, Věčně za nedbalost káti, Jestli ptáček tenkrát nám ulítne!“ K Mroulíkovi ale propověděl: „Prosím vás, kmotříčku, byste hleděl, Ať ten šelma neuteče; Aurel provaz nám navleče, My pak dole šťastně přitáhneme. Chvilku pevnou na něm držte ruku, Až se žebřík přistaví, Tak se na věky vypraví, Peklo kde poslouží kluku.“ Mroulík nevrle mu řekne: „Nač jsou dlouhé ty rozpravy, Chopte se jen jeho hlavy, HleďteHleďte, ať se oko jen nesmekne!“ Nenávist záhubou těhotná Smutně posloužit jest ochotná. Ferina tu stojí spiatý, Stojí mezi nimi pokorný, Ale dost na všechno pozorný, 71 Co se mluví mezi jeho katy; Slyšíc slova ta urputná, Duše jeho počala být smutná. Díky naději, té věrné společnici, S námi jde pod samou šibenici! Tak si pomyslil a řeknul, Při tom líčko slzou rosil: „Ach, jak rád bych v prachu kleknul, Strýce své o milost prosil; Ale vím, že nic mé neprospěje, Příbuzenství víc neplatí, Starou lásku Žroutka tratí; Ať se tedy jak chce děje, S otcem mým se podobně tak stalo, Ale pak to spěšný konec vzalo. Mělo to však tenkrát jinší původ. Arci, teď by vám mé propuštění Ku věčnému bylo zahubení.“ Mroulík na to: „Jak kluk hrdě zpívá! Vzhůru! ať se ve povětří kývá.“ – Kulíškovi počalo být dušno. „U všech svatých,“ pomyslil u sebe, „Snad opravdu juž pověsí tebe. Pomoc si vymyslit bude krušno; Jen kdyby mě co napadlo, Dokud srdéčko nesvadlo, Kdybych krále získal na svou stranu, Tyto pány nějak osočil, Měl bych dosti bezpečnou ochranu, Snad bych tak se z bídy vytočil. Komu se na duši zostra sáhá, 72 Ten jak možno si pomáhá. Kdyby mne jen připustili k slovu, Tak snad něco jim usnovu.“ Nato se obrátil na žebříku, Řka: „Za vaz mě trpká smrt juž chmatá, Ach, popřejte mi duchovních líků, Co podává církev svatá, A poslyšte veřejné vyznání, Ať, co já natropil v světě zlého, Nevyšlo však ze svědomí mého, Z toho nemá jiný opletání; Tak cizému hříchu snad předejdu, Za to na dnu soudném v milost vejdu.“ – Outrpně hned jich tu mnoho: „Má chudák teď dobré mínění, Umřít musí tělesně beztoho, Přejme jemu duše spasení.“ Žádali hned milost královskou, Ať nakloní vůli otcovskou, Ať na chvilku sejmou se mu puta, Dovolí se zkroušenému lhůta. Vyslyšev je, král Pazourus káže, Ať se smyčka smrtící rozváže, Ať se Kulíškovi pohoví, Než on, co ho tlačí, vypoví. Kulíšek to slyše okřeje, V srdce vstoupí mu zas naděje: „Pange lingua, přijď mi, Duše svatý, Ať ošoustnu tyto moje katy!“ Tak si pomysliv svou hlavu snížil, Ohlídnul se po všech všude, 73 Pak počal: „Tu sotva jeden bude, Komu někdy bych nebyl ublížil. Ještě děcko v košilce jsem běhal, Sotva maminka mě odstavila, Ještě jsem ku jejím nohám léhal, Hříšná povaha se prozradila: Za beránky jsem se rád loudával, Celé dny jsem kradmo trávil, Sám-li některý se potoulával, Já ho ouskočně udávil; Sladké hry pak opakujem rádi, Mlsná huba vůli nám zavádí. Smělost má dostala štěstím zrostu, Nedržel jsem více postu, Denně jsem se o něco pokusil. Když jsem nenasytil se jehňátkem, Tak jsem za vděk vzal s kuřátkem, Kachnu neb husičku jsem zadusil; Jestli od oběda co ostalo, To se v písku k večeři schovalo. Však to na mou věru málo; To za zmínku hrubě stálo. Ale slyšte, moji vzácní páni, K bídě mé pozvání! Šel jsem jednou po Tatransku, Tam kde obr Kriváň vévodí, Aj, tu Zubík se mi nahodí, Pozdraví mě po slovansku; Pak praví: „Že jednou vás uhlídám! Aj, můj nejmilejší příteli! Ba, co příteli! povídám, 74 Vždyť vy z mého jste slavného rodu; Nemluvím to bez důvodu, Mé nebožky tetky sestřenice Praděda vašeho milovnice, Potom si ho za manžela vzala, Odtud naše přízeň se počala.“ Já řku: Ač by mně to nové bylo, Přece velmi mě to potěšilo. Přidal jsem pak něco, jak se sluší, Když se mluví světským pánům v uši. Tak jsem s vlkem se oznámil, Uzavřeli jsme lovit vespolek, Všechno věrně dělit kromě holek; Však to mě můj nový strýc omámil, Pokrevnění draze stálo. Kozu-li jsme ulovili Nebo tele chutné si dobyli, Z toho já jsem neměl nic neb málo, Maje právo k polovici. Zdali berana si zabil, Nebo mou pomocí vepř se nabyl, Hned se našli pomocníci: Paní Žroutka, sedm dětí S zuřivostí sem přiletí; On tak na mne vrčel a se zpouzel, Ona škňoří se a šklebí, Že kdyby to cesta k nebi, Nerad bych se o to byl ostouzel. Ba, když sežrali si krávu, vola, Neostalo mi ničeho zhola, Ani kostka mně nezbyla, 75 Spíše někde zahrabána shnila. Ale proto netrpěl jsem hladu, Nekradl jsem ani jsem neloupil, Ale za dobrý si peníz koupil; Neb jsem zlata, stříbra měl hromadu, Že bych na věky měl do sytosti, Kdybych nemusil se světa jíti; Ale zůstane teď ve skrytosti, Víc nemůže žádný ho užíti.“ – Aj, tu král, jak slyší o pokladu, Vystrčí hned svou velebnou bradu, Praví: „Hm! hm! odkud pak ho máte? Myslím poklad, o němž povídáte.“ – Kulíšek však na to odpoví: „Arci, co bych také získal sobě, Když se žádný o tom nedoví; Nač mi poklad, když já v hrobě? Ano, duši mé snad ulevím, Když tajemství toto vyjevím. Když tajemství více neprospívá, Nevěděl bych, proč se déle skrývá. Arci, nesvědčí to dobře synu, Když on otcovskou odkrývá vinu; Ale jest nad všechny povinnosti, Vždycky sloužit zřízené vrchnosti. Byl to zlodějský sic skutek, Ním jsem dobyl si pokladu, Ale nevěděl jsem jinou radu, Jak odvrátit celé říši smutek; Nebo tak jsem předešel jen zradě, Která se potajmo chytře kula 76 Naproti královské vládě.“ – Slyšíc královna takové řeči O pokladu, trůnu nebezpečí, O smyšleném strašlivém spiknutí, Řekla u velkém pohnutí: „Brána věčnosti se vám otvírá, Smutné duši své ulevte, A co pamět vaše jen posbírá, Oných tajných věcí nám vyjevte!“ – Král doložil: „Žádný tu necekni, Kulíšek však ať se mi přiblíží A tajemství, co mu srdce tíží, Pro mou spásu upřímně vyřekni.“ – Ten hned odhodiv smrtelné oko, Rychle se žebříka sstupuje, Klaní paní se a pánu hluboko; Zubík však potajmo hubuje. Ohloupení druzí stáli, Ale vrčeti se báli. Však Kulíšek nechal jich se zlobit Mysle, jak by se mu podařilo Milost královskou si dobýt, Níž by se zas pomařilo Nepřátelské namáhání: „Ale to je k předzvídání, Že lhát musím, to nad míru, Pán Bůh daj jim dobrou víru.“ – Sečkat dál nemohla královna, Proto dobrotivě káže, Ať juž svědomí rozváže, Vypoví tajemství zrovna. 77 On však na to: „Jednou nohou v hrobě S lákavým se světem loučím, Pokoj věčný přeja sobě, Bohu duši svou poroučím; Svému zatracení vyhýbaje, Pravdou nejlepší si poradím, Tak ať žádný mně nelaje, Či já vinu skrytou vyzradím. Trpká věc jest srdci citelnému Na přátele vlastní žaloba, Ale peklo dlouhá, horká doba, Která vyplácí lživému. Pán Bůh ví, já nemohu jináče, Ač to hrozně duši proniká, Ale věčnost juž se odmyká.“ – Ferina si vzdechnuv hořce pláče, Královna chudáka litovala, Za něj se u krále přimlouvala: „Shledněte naň tváří milostivou, Ulehčte mu chvílu žalostivou, Věc zajisté v jeho duši skrytá Musí býti pro nás důležitá; Kažte ticho v celé společnosti, Řečníkovi dodejte smělosti.“ – Král učinil podle vůle paní, Pak počalo Kulíškovo lhaní. 78 V. ZPĚV.
Poslechněme slova Kulíškova, Nimi vinu svou zakrývá, Na nic ve lži se nedívá, Ani dobrá pověst mu otcova, Ni přátelské jméno svaté bylo, By se spíše uvěřilo, Co on nestydatě jim maluje, Nepřátelům zkázu kuje. – „Zdařilo se jednou otci mému, Jemuž Pán Bůh nebe uděl, Přijít ku pokladu nesmírnému, Co si Emerich král nashromážděl. Nelze samým tím už šťastným slouti, Komu souzeno jest zbohatnouti; Obyčejně venku se jen blýská, Na duši se málo získá. Tu pan otec výše ocas nosil, Větší pány za kmotry byl prosil; [79] Když někoho ze svých viděl, Za jich prostotu se styděl; Mezi vyšší šlechtu on se čítal A jen s těmi obcoval; Sprosté přátele víc nepřivítal, A pozdraven neděkoval. Hrdý, nespokojen s vládou, Co má Vaše Milost právem svatým, Chytře vymyšlenou zradou A prostředkem stříbrným a zlatým Hleděl, aby Mroulík stal se králem. Aurel zprávu nesl a pozvání, By se přibral z Ruska cvalem, Ať se o trůn zde ohání. Aurel šťastně list mu doručí. Mroulík zvědavě v něm čítá, Pak si plesavě zabručí, Stará naděje mu v duši svítá; Dlouho v Rusku neotálal, Ale rychle za mým otcem cválal. O Bulíkově jste slýchal Nedaleko Kocourkova, Tam Mroulík ctižádostný pospíchal. Neb tak chtěla návěst to otcova. Na horách, na místě pustém, Jak byl měsíc na nov v šedé noci, Tajně v kosodřevu hustém Spiknuli se proti Vaší moci. Otec můj, jenž první tam se hnal, Druhý Jezovec a Zubík třetí, Čtvrtý Mroulík se přibral, 80 Aurel nato se přivětí; Tam si umluvivše zradu, K věčnému si svazku ruce dali, Na smrt Vaši přisahali Chtíce Mroulíkovi dáti vládu. Otec můj měl převraceti Poddanstvo na víru Mroulíkovu, Kteří pak se nepoddají slovu, Ty měl pokladem svým upláceti; Kdyby pak to nešlo s nimi, Učinil je nemožnými. To se do mých uší tak dostalo: Jezovec na Mroulíkovo zdraví Jedenkrát si z ruky dal do hlavy; Tím se srdce mu rozhřálo, Srdce ale jazýček rozváže. Tajemství se ženě vybleptalo; Arci, že jí mlčení přikáže, Ale tu tajemství zas lechtalo. S ženou mou se pak potkají, Jak to u žen obyčejně chodí, Pěkné pozdravení sobě dají, Na své rodiny se vyptávají A pak jedno slovo druhé rodí. Hezkou chvilku si postály, Mluvily si o těžkém porodu, O sprostých a zas o králi, O zlých mužích, o důchodu. Jezovcova praví: „Milá brachu, Něco bych vám říci měla, Kdybych to jen říci směla; 81 Že mne vyzradíte, jsem ve strachu.“ – Moje jmenuje svaté tři krále Na svědectví, že necekne, U sebe uzavře, co jí řekne, Nepronese tajemství se dále. Nato má se všeho dověděla, Ta si na svou hubu pozor dala, Až mě honem vyhledala, Přísahou mě také zavázala, A pak všechno pověděla. Já řku, že by to jen šplechta byla; Ona na pravdu se zadušila. Já řku: Ó ty převrácená touho! Odkud tento žabský nápad vyšel? Žáby totéž kuňkaly tak dlouho, Chtíce krále, až jich Bůh vyslyšel, Poslal čápa jim za krále. Ten je honí, vraždí neustále; Jsouce dříve živy u volnosti Jen poddány božské moci, Zohavení teď otroci Hrdé čápovy krutosti. Žabská říš se více marně zdráhá, A bolestně k nebi kuňká, Kuňká zas na krále žalobu; Král juž mocně je přemáhá, Za nimi do vody hrdě žblunká, Odpor dráždí královskou zas zlobu. – Já jsem pomyslel si pak u sebe: Jaký zisk to – milostivé nebe! Místo lva mocného, šlechetného 82 Krále mít medvěda chrapounského? Bál jsem já se za Vás také změny. Arci, doufal jsem jiné odměny, Že jsem život zachoval a panství Králi nanejvýš milostivému A předešel hanebnému manství, Národu co chystalo se mému. Věru, bylo se co bát té zrady, Nebo znám já Mroulíkovy spády; Hrozím se pomněnky na tu dobu, V níž by Mroulík přišel k panování; Znám totiž poťouchlou jeho zlobu, Bylo by to lkání, naříkání. Rozmýšlel jsem ve dne v noci, Zdali jaké odněkud pomoci, By se zmarnilo mínění zrádné, Zachovalo vladařství se řádné. Konečně jsem vymyslil tu radu, Hledět, bych nějak to vyšpehoval, Kde je skrýška otcova pokladu, Nímž on odbojníky uplacoval. V zrádcův spiknutí jest brzo zmatek, Jak nastane peněz nedostatek. Od té doby vždy jsem číhal, Kdy a kudy otec šmejdil; Buď jsem skrytý ve kři líhal, Neb jsem za ním pozdaleku rejdil. Ať si sucho, vlhko, deštivo, Horko, chladno, mrazivo – Vždy jsem jeho stopu vyčmuchával, Vždy jsem na něj pozor dával, 83 Spásu všech vás obstarával. Jednou jsem se ve hrobeček skrčil, Lámaje si myšlenkami hlavu, Kam můj otec poklad strčil, Že jej vyšpehovat nejsem v stavu. A tu naproti mně ze skuliny Mezi roštím, kamením a mechem Leze něco ze hlubiny. Já tu ležím zatajeným dechem, Příkop dobře mne ukrývá; Pomyslím si, co se tam okouní. Aj, toť otec můj se všudy dívá, Na vše strany zkoumavě si founí, A jak nikde žádného neznačil, Písku, mechu snášel, jak jen stačil, Díru bedlivě ucpával, Všecko patřičně ukládá, Ať tu žádnému nic nenapadá; By však stopa nehrozila zradu, Ocasem za sebou zametával. Tenkrát z otcova příkladu Vybral jsem si výbornou poradu; Já jsem ticho ležel, až on zašel, Pak jsem pozorně vystoupil. Kdybych tady poklad našel, Věru, ten bych lacino teď koupil. S chutí hnedky přistoupil jsem k dílu, Mech a písek svrchu odhrabu A za malou pilnou chvílu Do skuly se šťastně proškrabu. Ach, to bylo pro mne podívání! 84 Div, že hned v té samé době Neoslepnul jsem na oči obě Pro samé to klenotův blýskání. Nejstarší z vás nemá o tom zdání. Trakařův nemaje ku pomoci, Mne a ženku mnoho potu stálo, Než jsme to odnesli ve dne v noci, Kde se nám jistější zdálo. Zatím otec převracoval Lid na Mroulíkovu víru, Poklady odbojcům přisliboval, Kterých ukryl v tuto díru. Mroulík, Zubík verbovali Po uherské zemi hlučně, Těm, co se k nim dají, slibovali, Že budou vždy jísti tučně; Buď majíce peněz dosti, Rozkoší tělesných do sytosti, Neb že budou mít službičku, Jak by byli na krmníčku. Jak se potom léto počínalo, K vojně potajmo se podobalo; Aspoň otec dones’ domů Návrh i přípravy k tomu; Zrádcův sněmu zápisy okázal, Že přes tisíc z všelikého rodu Velkou přísahou zavázal, Pokusit se o svobodu. Nebo ptáčník sladce zpívá, Ptáčky lákaje do síti; Tak můj otec svobodou nazývá, 85 Mroulíkovým slouhou býti. Sto Jezevců rozumem prý trousí, Šest set Zubíkovců zuby brousí; Hrůza jiných chce přijíti, Ale žold především v kapse míti. Otec vězel v šálivé té víře, Že nesmírný poklad má ve díře, Ale nadarmo tam poklad doufal, Darmo čmuchal, hrabal a zas čmuchal, Nosíčkem, pařátkem v díru šťuchal; – Ach, mé srdce puká – pak si zoufal! Arci, přijde lehko prý ku rasu Ten, kdo hledí spásu svého času; Kdo však chová pravou zradu v lůnu, Ten se pase nedaleko trůnu. Já drahého otce obětoval, Řízenou bych vládu jen zachoval. Teď mi za to šibenice kyne, Zásluhám kat věnce vine, Mroulík, Zubík zatím v slávě žije, Chytrá tvář jich skutky kryje.“ – Očitě tu přibývalo hladu Králi a královně po pokladu. Ferinu si stranou zavolali, Zvědavě se vyptávali, Kde ten poklad, o němž mluví, má. Kulíšek jim za odpověď dá: „K čemu by mi také bylo, Kdybych místo pokladní oznámil? Neboť krále nepřítel omámil, Že by se mé řeči nevěřilo; 86 Zloději a zrádci víru mají. Vlastenci za dobrou vůli lkají.“ – „Ne, ne! tak to nemá býti,“ Královna zařvala vlídným hlasem, „Rozumnější budete vy časem, Teď vám daruje král ještě žití, On nebude více soudit; Co jste v minulosti kdy natropil, Král svou milostí zaklopil, Budoucnost však nemá vás zaloudit.“ – „Ó má paní milostivá!“ Kulíšek oulisně odpoví, „Naděje se mi zas rozednívá, Loudí se do srdce život nový. Ráčí-li král vinu prominouti A uleví mému trestu, Ukážu mu ku pokladu cestu; On má nejbohatším slouti Mezi všemi králi na světě; Král všech Indův oči na to by otvíral, Kdyby viděl, co můj poklad skrývá. A to všecko otci jsem posbíral, K spáse vaší, paní milostivá!“ – „Nevěřte to, ženo má a paní,“ Král pán řekl urputnými slovy; „Kdo se od Kulíška pravdy doví? Každé slovo nestydaté lhaní!“ – Na to královna odvece: „Má-li minulost nám dáti míru, Tak on arci nezaslouží víru; Ale tenkrát si rozvažte přece: 87 Vinu otce vlastního odhalit, Do hub svého strýce dáti! Ne, tak hloupě neumí on lháti, Vždyť to na jiného moh’ uvalit!“ – „Staň se, myslíte-li, že by bylo Nám a zemi lépe poslouženo, Kdyby se mu ještě odpustilo, Co žalobně na něj proneseno. Po královsku na to zapomenu, Co dřív natropil on zlého, A to učiním ve jménu Práva svého milostného. To mu ale pravím: Naposledy Odpouštím mu hříšné vady; Nechopí-li se pak lepší rady, Žádné nepomohou víc ohledy, Slovo královské ať za to ručí; Bude-li víc lháti, klamat, loupit, Rod to celý má pocítit klučí; Až do desátého kolena V žalu žij oud každý z jeho plemena!“ – Takto zněla hrozba pana krále. Kulíšek pak pomyslil u sebe: „Když jsem jenom tak opentlil tebe, Vím, co učiniti dále, Bych se nepřátelův zbavil.“ Nato ale nahlas pravil: „Suďte, najmocnější pane! Jak bych čistou pravdu lží zakalil? Vím, že skryta neostane, Příští den by ji odhalil.“ – 88 Nato král uvěřil jeho slovu; Nejdřív odpustil zradu otcovu, Potom, co Kulíšek sám natropil, Svou milostí vše zaklopil. Tu se Kulíškovi ulehčilo, Nepřátele však to zarmoutilo, Že dřív po krku nesáhli. Kulíšek se pěkně poděkoval, Řka: „Můj najmilostivější králi! Všechno zlé mi Vaši zrádci přáli, Vy však jste mi život zachoval A nedal jste zlobě nás utratit. Pán Bůh rač to Vám zaplatit, Vás a Vaši milostivou paní Před ourazem ať zachrání, Hojné požehnání, stálé štěstí Ať Vás s rodem celým zavždy pěstí. Já však ve dne v noci budu toužit, Jak bych Vám po vůli mohl býti; Bych se dílem moh’ odsloužit, Věrně poklad chci odkrýti. Byste lépe mohl jej dostati, Hned Vám místo chci popsati. Slyšte, jak Vám věrnost má to poví: V sedmihradské zemi, to na poušti, Zelená se od zdaleka křoví, Tamto v tmavovlhké houšti Vyjde se na místo smutné velmi, Tam jen sova syčí, fouká, Kalous jen a výr si houká A podobné noční šelmy, 89 Tam od dávných věků Není stopa po člověku. Nuzolhov to místo sluje; Nedaleko studánka se prýští, Stříbrně po písku tok se blyští. Snadnovír se studně jmenuje. Tam jsme s ženou poklad zahrabali, Tajně jsme si hrobek znamenali. Na to znamení si pozor dejte. Však musíte sám Vy na tu pout, Není na koho se spolehnout; Poklad s paní Vaší vykopejte. Zlato, stříbro v oči švihá, V očích ale žádost číhá, Žádost ruku pak natáhne, Ta po cizém statku ráda sáhne; Proto nechcete-li škodu míti, Sám musíte tamo jíti. Jděte přes Bulíkov, Šaškovice, Nuzolhov a Nanosice, Snadnovír pak uhlídáte; Přejdete tam přes boreček, Malý obejdete pak kopeček, Potom ale na pravo se dáte. Kde Vás chodník juž opustí, Tam jen jděte a za malou chvíli – Mladá březina tam šustí – Snadno dojdete ku cíli; Tam jsme poklad my ukryli, Třeba, byste jenom trochu ryli. První vrstva mech je hustý, 90 Druhá vrstva písek nasypaný, Třetí příklopek je tlustý, Potom průchod prokopaný, Pak železná přijde bránka; Tu si lehko otevřete, Za ní teprv ona schránka, Kde poklady naleznete. V levo, ve postranní skule Je předrahá koruna ukryta, Byla pro medvěda prý určita, Jak se stala zrádcův vůle; Takou po sobě Vám má okrasu, Rovnou že nemá za našich časů. – Kdo by takou práci teď podstoupil? Vykouřilo se juž to umění; Ba, kdo takové má jmění, Nímž by také dílo koupil? Až sám, milostpane, uvidíte Nevídanou klenotův hromádku, Skvostná díla ve slušném pořádku, Jako bych Vás slyšel, promluvíte: Ó, Kulíšku, poctivý můj slouho, Věrně na mnes pamatoval, By tě za to Pán Bůh šťastně, dlouho, Kdekoliv jsi, opatroval.“ – Král mu na to odpoví: „Však vy mne musíte doprovodit, Sám bych já se moh’ nachodit, Darmo bloudit po neznámém křoví. Vím sic o Belgradě, o Krakovu, O Praze a Vídni, o Budíně, 91 Moskvě, Zagrebu, Berlíně; Však o Snadnovíru, Bulíkovu, Poprvé ty jakživ zprávu dáváš! Šelmo, zdali zas mne obelháváš?“ Takou řeč od krále slyšet, bylo Velmi Kuliferdě teď nemilo; Měl však odpověď hned na jazyku, Řka: „Ó najmilostivější panovníku! Jakým způsobem Vám řeč má Může býti podezřelá? V Palaestině poklad ten neskrývám, Ani ve sibiřském sněhu, Nobrž podle mého běhu Za dva krátké dny tam bývám. Amen, pravím, věc to jistá, V sedmihradské zemi jsou ta místa. Pravda čistá má se hned dokázat, Můžeme se jiného potázat; Snadnovír to jedno sluje, Bulíkov pak druhé se jmenuje.“ – Hnedky Křoupálka zavolá; Ten se předstoupit obává, Ferina však chuti mu dodává, Pravě: „Náš pan král tu milost má, Vás k svědectví předvolati, Zdali vaše zkušenost to zná Dle nedávné přísahy udati, Snadnovír a Bulíkov kde leží; Mluvte, neb o vaši čest tu běží!“ Křoupálek před nimi v strachu stoje, Kulíška se víc než krále boje, 92 Praví: „To mně říci snadno, Znám v tom kraji každou díru; Bulíkov je vedle Snadnovíru, Bylo mi tam horko i zas chladno, Jak jsem skrytý ve příkopách líhal, Když mě pes s myslivcem stíhal.“ – „Král juž dost ví,“ Kulíšek mu praví, Kývá, ať se zpátky zas postaví. Na Kulíška mluví král v milosti: „Netrapte se nad mou pochybností, Ale příprav hned na cestu hleďte, Na to místo tajné mne zaveďte.“ – Kulíšek odpoví, hlavu skloně: „Jaká čest to mně a mému rodu, Sloužit králi samému k průvodu! Ale Vám by bylo ku ouhoně. Ach, kdo hanbu svou rád obnažuje, Sebe sám na pranýř vystavuje? Ale ať se hanba má odhalí; Čest sluhova málo platí, Ale králův blesk jak se zakalí, Obecné se dobro tratí. Srdci svému ulevím, Jak tajemství vyjevím: Zubík, není tomu dávno, Vyznal řeholi a stal se mnichem, Ne, by Pánu Bohu sloužil, Jen po tučné píci toužil, Zabýval se tlamou jen a břichem. Ale ač si za šest z mís vykládal, Vždy se mému strýci zdálo, 93 Že to pro potřebu málo, A vždy víc a více žádal; Však i tak, jídaje bez pořádku, Častou s kuchtíkem mívával hádku. – On pak chudák vyzáblý a smutný Zkázal ke mně o dobrou poradu. Já se tajně do kláštera vkradu. Pomoh’ jsem mu od hladu a kutny, Proto papež mě do kletby dal, Nesmí žádný se mnou obcovati; Proto zkroušeně chci putovati, By ji zas s mé hříšné hlavy vzal. Ach, já lačně po odpustkách toužím; – Tak dovolte jíti mi do Říma, Až si milost papežskou zasloužím, Navrátím se domů zpříma; Zatím milost tu pro mne schovejte, Pak mi Vám po boku jít popřejte. Šeptali by sobě po ulici, Na papežkoupapežskou kletbu že nedbáte, S hříšníkem se zabýváte, Jehož jste odsoudil k šibenici. Pane, rozváživ těch důvodů Upustíte pak od mého průvodu.“ Král mu na to odpověděl: „Arci, to se pro mne nehodí, Svět by na to divně hleděl, Ať mě někdo jiný zprovodí, Vám však má královská vůle káže, Ať do Říma bosý pospícháte, Tam kajícně hříchův svých vyznáte, 94 Ať se kletba vám rozváže. – Zdá se, že konečně pevně chcete Činit pravdivé pokání; Aj, tak časně ráno pout počnete, Pán Bůh dejž úmyslu požehnání!požehnání!“ 95 VI. ZPĚV.
Kuliferda svou chytrostí Oučasten zas královské milosti, Královně se po boku postavil, Král pak s místa vznešeného Ku veřejné řeči určitého Zástupcům zvířecím takto pravil: „Čtvernozi a ptáci shromáždění, Všichni sprostí a šlechtici, Svobodní a robotníci, Neb v úřadech postavení, Všichni slyšte, velcí, malí, Jenž jste víru trůnu přisahali: Kulíšek, tu u královny stranou, Opět pod mou královskou ochranou; Mělo býti po něm brzo veta, Provazem měl jít se světa, Důležité věci však vyjevil. Proto jsem já celý trest mu slevil, [96] Milost svou jsem k němu zas obrátil, Královna se jeho též ujala, Snažně zaň orodovala. – Stará práva jsem mu zas navrátil, Dal jsem jemu a celému rodu Život, statky a svobodu. Proto všem vám rozkazuju, Ať, kde jej neb rodinu potkáte, Zdvořile se k němu máte, Pod trestem vás k tomu zavazuju; Prohřeší se ten na našem dvoru, Kým by trpěl on příkoru. Učinil-li kdy co zlého, Lituje to ze srdce celého, Přisahá též stálé polepšení, Stará se o platné rozhřešení. Dovolila jemu moje vláda Zítra ráno, než zazpívá kohout, Vzíti hůl a raneček na záda, Bosý jít do Říma na pout. Potom za pokání prý potáhne Až přes velikánské moře, Vlnám žalovat chce svoje hoře, Ouplný až odpustek dosáhne.“ – Aurel sem tam se obrací, K Zubíkovi zlobivě zamňoučí: „Dobrá chvíle se zas od nás loučí, Stará hanba se nám vrací, Celou naději já tratím, Kýž se raděj nevidím! Vím, zda hned se neklidím, 97 Že to druhým okem zas zaplatím. Fi! té naší váhavosti! Kýž jsme oko spíš zatáhli, Byli bychom konec už dosáhli, Teď je veta po naší radosti; V lásce on je zas u dvoru, Jistě že nám tam nasolí, K naší záhubě král svolí, Zakusíme hořkého odporu.“ Mroulík též se nad tím pozastavil: „Věc to neslýchaná,“ pravil, „Kluk před chvílí veden na popravu, Maje několik do pekla kroků, Hrdě kráčí královně po boku, Jak by nic, vypíná klatou hlavu.“ Zubík ale zuřivostí vrčí, Zuby šklebí, chřípě krčí, S Mroulíkem pak běží cvalem, Stěžovati si před králem; Jeden hůř než druhý hovoří, Na Kulíška vši ohyzdu kydá, Též chtějí, ať se ku smrti vydá. Tu však král se na ně oboří, Hřímavým se hlasem tázal: „Tak, nedbalci, slovo mé slyšíte, Že to posavad nevíte, Co jsem poddanstvu rozkázal?“ – Král totiž se dobře pamatoval, Jak je Ferina byl omaloval; Pak pochopům horlivě rozkáže, Ať se každý tuho sváže, 98 Nohy dohromady se mu zapnou. Divně se ve světě osud přede: Snad za malou chvíli zhanben oupí, Kdo si nyní hrdě vede, Jiný k slávě s šibenice stoupí; Často pro jiného oka splítá, Jenž za chvíli sám se do nich chytá. Tak se i s Kulíškem dálo. – Smutné mračno nad hlavou mu stálo, Bez úrazu však přetáhlo; Výborně se Kulíšek ochrání, Za to ale bez nadání Nepřátelské hlavy to zasáhlo. – Kulíšek tu osvobozen stojí, Nářeky svým škůdcům strojí, On na králi chytře to vymůže, Že mu Mroulík dáti musí Na raneček kus své řásné kůže; Trpkou bolest ten zakusí. Královnu Kulíšek potom prosí, Ať pomůže mu k obuvu. Vynaložil celou svou výmluvu, Dokázať, jak těžko jíti bosý, Pravě: „Pan Zubík má čtyry boty, Svázán nebude jich potřebovat, Slušno, by mi pomoh’ z psoty, Dvě jen měl by mi darovat; Čtyry má též paní Žroutka, Jako hospodyně vždy při domě Z koutka chodívá jenom do koutka, Pár by mohla zouti pro mne.“ 99 Královna to uznala za slušno; Kulíšek jí oulisně děkuje, Že se za ni pomodlí, slibuje. – Ale vyzutým je velmi krušno; Leželi tu podle sebe, Málomocni, zhanobeni, Hněvem a bolestí rozhorleni, Volali na pomstu peklo, nebe. Ferina přikročiv blíže, Hoře ousměchem dvojduší, K Žroutce praví: „Na mou víru, Ejhle, obuv váš mně milo sluší, Jak by švec mně byl vzal míru, Tak se hodí na mou nohu; Čím se odsloužit vám mohu? Arci, budu na vás pamatovat, Až se budu zouvat i obouvat; Jak se zas po pouti uvidíme, S odpustky se věrně rozdělíme.“ – Žroutka bolestně tu řeč vyslechla, Pak si z hlubokého srdce vzdechla: „Boží vůle jen se věčně daří, Marně zní řeč nedozrálé pýchy, Vaše zloba naši maří, Tak se ničí bezvědomé hříchy.“ Citlivá tak Žroutka prorokuje, Neb bolestí duch se osvěcuje. – Druhý den pak po klekání, Kulíšek přípravy k cestě shání, Boty mastí své a hnáty, Zvláště spodky a pařáty, 100 Pak se ještě u krále představil, Pokloniv se takto pravil: „Opovážím se před svatou poutí, Ještě k nohám Vašim se vrhnouti, Nejponíženější slouha! Jedinká to moje ještě touha, Východ můj by kaplan Váš požehnal; Tak se na poutníka sluší, By mu v hlavě vrtochy rozehnal, Jenž mu mysli poklid ruší; Mimo to duchovní pokropení Zahání od duše pokušení.“ „Chvalná žádost vás tu váže, Opatrnost nikdy neuškodí, Pokušení hříšné skutky rodí.“ – Takto král – a pro kaplana zkáže, Ať obleče reverendu, Kropáč vezme i agendu, Pobožně přeříká svatá slova, Ať poutníka dobře zakropí, Ďábel ať s ním žerty netropí, Žádný čar mu neuškodí; Má mu dáti hůl a růženeček A na plece uvázat raneček, Potom ať ho kousek vyprovodí.“vyprovodí. Pan Brebera kaplan na to praví: „Račte, milostpane, sám uznati, Pokud kletbu nemá s hlavy, Nesmím já s ním obcovati; Já bych sice rád ho žehnal, Bezednovič, ten by broukal, 101 Grešlovský by ostře káral, Svatoušek by tajně je poňoukal, Držálek by hodně pří rozháral A pan děkan Rapiamus Ten by dělal potom rámus.“ Král mu na to odpověděl: „Vy to máte juž ve zvyku, Jak o pravdu kolik neděl, Nadělat daremných v církvi křiků, Vaše vroucí řeč má dosti šumu, Ale nebývá v ní vždy rozumu.“ – Brebera tu viděním a sluchem Poznal, jak se milostpán rozzlobil, Zaškrabal se mrzutě za uchem, Bál se, by mu kůži neoškrobil, Ale potom svoje věci robil; Kuliferdě však to tak prospělo, Jakou v sobě mocnost mělo. Stál tu jako neviňátko, Obličej falešnou slzou rosil, Vzdychal jak kajícné ubožátko, O memento ve mši prosil. Arci, že on bolest pravdivou Ve své duši skrytě cítil, Ale výmluvností svou jízlivou Tři že jenom do svých tenat chytil. Pomyslil pak Kulíšek u sebe: „Nechťsi, tu však nesmím dél se bavit.“ Hleděl hurtě na cestu se spravit. Král se ptá ho: „Co tak žene tebe? Mohls ještě sobě pohoviti, 102 Neprospěšno něco překvapiti.“ Kulíšek pak: „Milostivý pane! Učitel můj vždy mi dával radu: Úmysl ať úvahou se stane, Ale skutek nato bez odkladu. Ten po nebi darmo sáhá, Líný kdo tam kročit váhá.“ Král mu řekl: „No, tak jděte, A po spáse duše bděte, Co si žádáte, vychoďte! Vy ho ale kousek vyprovoďte.“ Tím král zvířatům pokynul, Všechno ku průvodu běží. – Zubík v náramné bolesti leží. Hněvem, studem div nezhynul, Vida bídu svou a pokoru. – Nato Ferina pak ve vší slávě Kráčí, milost maje u dvoru, Co měl oběšen být právě. Pravil, že své duše těžké břímě Pokáním chce odložiti v Římě; Ale než se Kulíšek převrátí, Z koukolu se pšenice vymlátí. Krále hladkým slovem on ošálil, Proti jiným ho rozpálil, Pravil ještě při odchodu: „Hleďte na to, milostivý králi, By u vězňů věrné stráže stály; Zrádně užili by svou svobodu, Jim nevěřte, ani jejich rodu.“ – Nepřátelům ještě tak přitopil, 103 Pak se všechněm zdvořile poklonil, Lestné oči své pokorně sklopil A po tváři hojné slzy ronil, V takovém se okazoval smutku, Uplakaný, choulostivý, Že se ustrnul nad ním veskutku Mnohý společník citlivý. Samým králem to pohnulo, Ale Křoupálka zajíce Mezi všemi diváky nejvíce Kulíškovo hoře hnulo; Šelma potajmo to znamenal, Proto jak se král byl vrátil, Na Křoupálka se obrátil, Do hořkého nářeku se dal: „Ach, Křoupálku, jak se známe, Mezi přáteli mi nejmilejší, Smutná chvíle je nynější, V níž se rozloučiti máme. Ó loučení, ó loučení! To nám srdce rozedrává, Po rozjití zas nastává Toužení a zase toužení. Nejvěrnější, já to nepřestojím, Že mi pukne srdečko, se bojím, Račte nade mnou se slitovat, Se mnou aspoň dnesky putovat! Ach, kdyby to mohlo také býti, By pan Brebera chtěl se mnou jíti, Za štěstí bych si to vážil, Díky vzdáti bych se vynasnažil. 104 Vy se s každým srovnat znáte, Společníci jste slovutní, S veselými vy plesáte, Se smutnými též jste smutní, Neubližujete nikdy právu, Dobré pověsti se vždy těšíte, Jen kořínky hledáte a trávu, Masa, vína nehledíte, Svatotiše život obou plyne, Věčná za to odplata vám kyne.“ – Takto ti dva hlúposvatí, Náboženskou lichotou zajatí, Na přetvářnou prosbu Kulíškovu Šli až ku hradu Klukovu. Tam Kulíšek řekl Breberovi: „Tu řebříček váš a jetel bílý, Paste se tu, přítelíčku, chvíli, Co jen hrad okážu Křoupálkovi; On se rád na stavbu dívá, Sám si podobně stavívá. Naučte ho, něco ať rozpráví, Co mou ženu ubohou potěší; Chudá, myslí, že mne Aurel věší, Zubík nebo Mroulík dáví, Jest zajisté v zoufalosti. Nenadálost škodlivá radosti, Bude zas bez sebe, až se doví, Že do Říma pro odpustky musím, Strachem, co v cizině zkusím. – Hleďte, ať jí cos kloudného poví.“ – Sladkou mluvou oba tak ošálil, 105 Pak s Křoupálkem do hradu se vzdálil, Do čeledníka hned běží, Tam ve smutku paní Ermelinka Uprostřed svých dětí leží. Chasa skáče na tatínka, Napřed, vzadu k němu voní, Paní Ermelinka, jak ho zočí, Do náruče jemu skočí, Hlavu na prsa mu skloní, V němé citelnosti slze roní. Jak po chvíli řeč dostala, Zvědavě se jeho ptala: „Pověz, rozmilý mužíčku, Jak se s tebou tam při soudu dělo, Návěští o tobě smutně znělo, Že prý šlo o tvou kůžičku?“ On však hůl a raneček odhodil, Pravě: „Juž mi kat po hlavě sahal, Za provázek smrtelný juž tahal, Chvála Bohu! tenkrát neuškodil. Král v posledním okamžení Milostně rozkázal propuštění, Zubík s Mroulíkem tam za mne ručí A tak, jak se mi pozdává, Špatná čtvrt jim tam nastává, Aspoň jeden hůř než druhý kručí; Král pak, by mi hanbu vynahradil, Křoupálka mně ráčil dáti, Má se mu dle naší vůle státi, Nebo ten prý první nás vyzradil; Proč, by došel patřičného trestu, 106 Musel konat se mnou tuto cestu.“ – Křoupálek tu řeč jen zaslechnouti, Celý v mozku se pomatnul, Zpátkem hleděl uprchnouti, Kulíšek jej ale za krk chmatnul. Chudák břeštěl, pištěl, frkal, kvičel, Zadkem škrábe, darmo však se zpouzí, Žádnou pomoc nevykřičel, Poutník dlouho s ním se neostouzí, Mistrovně udáví hosta svého, To snad podle práva hostinského. Potom volal na Ermelinku: „Pojď, ženuško, pojďte, malá chaso, Křoupálek má chutné tučné maso, Přec se aspoň hodí na pečinku, Nebyl nikdy beztoho k jinému.“ Ti však pobízet se nenechali, Notně zoubky do zajíce zatínali. Ermelinka chuť si chválí A při každém novém soustku praví: „Díky královně a králi, Bůh jim naděl štěstí, zdraví, Že takou pochoutku nám popřáli. Jezte, jezte, všichni dosti máme, K obědu se dobře nasytíme, Pak se zase podíváme, Zdali co k večeři uchytíme.“ „Draze každý mně to má zaplatit, Kdo mě žádal na sněmu utratit.“ Toť jsou slova Kulíškova. Pak se Ermelinka vyptávala, 107 Jak se mu to podařilo, Že se škůdcův mínění zmařilo, Smyčka jak se šťastně rozvázala. – „Než bych všecko ti oznámil, Kolik hodin povídat bych musil, Jak jsem o můj život se pokusil, Krále s královnou omámil; To ti ale pravím na mou víru, Král nám dlouho nepohoví, Jak se brzo pravdy doví, Rozvzteklí se on nad míru, Potom nic nám nezpomůže. Jisté, že mne, buď si kde chci, vyhledá, Polapiv mě víc milost nedá, Zaplatí to má ubohá kůže; Předzvídám nešťastnou dobu, Kde mě zas vyvlečou na popravu, Pověsí do větrného hrobu, Krkavcům a vranám za potravu. Nežli dočkat královského vztěku, Spásu naši hledejme v outěku. Utečme se na Moravu, Tam si aspoň zachováme hlavu, Mimo to je tam též dosti Hus a kačen, slepic a kuřátek, Dobude si pilný tam pařátek Potravy a statků dle libosti. Jasné nebe, voda čistá, Pohodlné obydlí nám chystá, Budou tam též bezpochyby Všelijaké vykrmené ryby, 108 Pullus, Gallus, Anser, Anas, Kdo je všechny zná, čekají na nás, Ty se jedí velmi chutně, Aspoň podle mého zdání, To můj půst byl, když v žíněné kutně Činíval jsem upřímné pokání. Pohodlné bylo tyto ryby jísti, Nemusel jsem ve vodě se břísti; Zkrátka, chceme-li svobodně žít, Do ciziny musíme odjít. Neb král přísnou mírou nám naměří, Až zví, co jsem na nos mu zavěsil; Na mou duši, sám jsem se poděsil, Že náš milostpán tak lehko věří. – Pravil jsem mu o pokladu, Připovídal klenotův hromadu A korunu Emericha krále, Mluvil jsem o zradě a tak dále, Byla věru každá lež bezedná, – Tak se lže, když o hrdlo se jedná. – Já jsem jej odkázal k Snadnovíru, Nedaleko Bulíkova, Tam ať hrabou, tam že najdou díru, Tam že skrýše pokladu otcova, Jejž jsem ukrad’, bráně zradě, Mroulík co snoval mlsný po vládě; Ale by si hledal ve všem všudy, Nic nenajde za své trudy. – Ten se však rozvzteklí, klam přezvěda, Pak, ženuško, s námi běda, běda; Já zde nemám stání, nemeškaje 109 S vámi musím do cizého kraje.“ Ermelinka mu odpoví smutně: „Ach, co, manželi, mě vy lekáte? Jen nestůjte na svém tak urputně! Co dobrého v cizině čekáte? Zde juž máte známost u sedláků, Znáte dvořečky, kurníky, Husince a holubníky, Den ke dnu vždy máme dobrou čáku. Nežli byste jinde našel stopy, Půdy seznal, stáje a příklopy, Nežli byste zase psy uplatil, Neb jich chytře ukonoušel, Všechna oka, skřipce zkoušel, Hladem byste nás potratil. Hloupé, nechat pohodlné místo, Jinam jít po chlebě nám nejisto. Kromě toho naše sídlo pevné, Ať nás třeba král obklíčí, Celým vojskem proti nám se zpříčí, Nepoddá se hrad náš moci levné; Ať si třeba brány nám zastaví, Ani tím nic nepopraví, Nebo jiných průchodů my známe, Neb si honem prokopáme; Jak postačí, ať nás hrad ukrývá, Má-li padnout, tak nám outěk zbývá. Proto k strachu důvodu nemaje, Z hlavy vypusťte neznámé kraje, Nasil by v mou duši hořký smutek Nerozvážený váš skutek.“ – 110 „Ba že právem se mnou se vadíte, Že se krále tak náramně bojím! Doma ostanu, jak vy radíte, Uvidím to, jak obstojím, Ano, sem tam si tu věc rozváže, Ani nepůjdu do Říma více, Přísahu vymohla šibenice, Také slovo nás neváže; Protož nechme jiné putovat; Co bych já se cestou měl namořit. Toto lehko mohu si uspořit, Mohu doma s vámi obcovat. Má-li nám se Pazourem co státi, Přehledám si také ještě hlavu, Doufám býti ještě jednou v stavu Na jeho si dlouhém nose hráti; Pozná král to na mou víru, Že je lépe se mnou býti v míru.“ – Zatím Brebera se pásl; Sic jak Křoupálek zabrečel, Nad tou žalostí užasl, Ale potom lhostejně zabečel. Jak si naplnil pak chutně břicho, Šel ku vratům, bylo v hradu ticho, Trpěl trochu dlouhou chvíli, Potom ale nevrle se vadil: „Co pak ses tu na věky usadil? Pomni, Křoupálku, kdy přijdem k cíli!“ Kulíšek to v hradě byl uslyšel, Řečí oulisnou ze branky vyšel: „Křoupálek vám prosebně zkazuje, 111 Byste strpení s ním měl, On se s milou tetou tam raduje, Kterou dávno neviděl; Máte prý jen napřed jíti, Nebo vy kráčíte vážným krokem, On vás doufá brzo dohoniti Rychlým, jemu obyčejným skokem.“ Brebera se ale snažně ptá: „Vzácný pane, mně se zdá, Že jsem prv ho slyšel bědovati, Ku pomoci mne volati; Dobře se mu zlého nic nestalo, Jak se mně to strašně podobalo.“ Kulíšek praví: „Ach, slyšte, pane! V domě mém se zlého nic nestane, Ale žena moje jsouc po koutu Náramně se všeho leká, Já hlupák jsem pravil jí o poutu. Ona řekla: „Ach, já žít bez tebe! Nechci dočkat se té strašné doby!‘doby!“ Tím vzdechnuvši upadla do mdloby, Dlouhou chvíli ležela bez sebe. Křoupálek tu nevěda si rady Všechno v hradu volá do hromady, Křiče: „Ach, má teta, milá teta! Ach, pomožte, juž je po ní veta!veta!“ Zvláště vás k pomoci žádal, Byste, jak se na panáčka sluší, Honem její svědomí spořádal, Odporoučel Pánu Bohu duši.“ Brebera pravil: „Byl nářek hřmotný, 112 Jak by dostal výprask notný, Já se tomu velmi divil.“ – Kulíšek se na to zadušil, Že se ani chloupek mu nezkřivil: „Jak bych na přítele ruku vztáhnul! Věru, tomu se tam dobře vede, S ženou mou si upřímně zasedli, Rozličný si hovor vedli, Milo slyšet, jak jim huba jede; Mezi jídlem, pitím, povídáním, Já byl zaneprázdněn psaním, Nebo milostpán mě snažně žádal, Bych, až budu mít po chvíli k tomu, Písebně mu tajemství vykládal, Co se týká královského domu. Prosím vás, duchovní pane, Račte to na sebe vzíti, Ať to jistě milostpán dostane, Má to zásluhou vám býti.“ „To by bylo, k tomu dát se prosit, Králi důležité zprávy nosit! – Ale to je, že bez kapsy není snadno Celou pečeť zachovati. Ale bez pečeti není radno Písma králi odevzdati.“ Nač Kulíšek: „Marně se staráte, Moje rada lehko tu pomůže; V tom ranečku z Mroulíkovy kůže Šťastně písma uchováte, Kožich je sám v sobě tlustý, Mimo to pak chloupek na něm hustý, 113 Že od horka ni od vody Psaní neutrpí škody; Král vás za to přijme milerád. Pak, až zví, co psaní obsahuje, Doufám, že vás nějak pojmenuje, Neb udělí snad nějaký řád. Doufám, že vaší opatrností Dobudete královské milosti.“ – Brebera odpoví: „Tak pospište, Vaše tajemství napište, Nebo já juž velmi toužím, Ať v té věci vladaři posloužím.“ Nato Ferina odskočiv Doma honem raneček polapil, Křoupálkovu lebku ním otočiv, Zavázal a k Breberovi kvapil, Krk mu ranečkem obváže, Při tom přísně mu zakáže, Ať raneček nerozvine, Sice trest že přísný jej nemine, Pravě: „S králem když si dopisujem, Dopisy uměle pečetíme, Uměle též smyčky zavazujem, Věrnost poslů tak zkoušíme; Najde-li král nezrušenou smyčku, Zaplatí vám dobře tu službičku. Byste ještě pevněj se usadil Jak u krále tak i u královny, Řekněte, že se mnou podíl rovný Na těch psaních máte, k nim jste radil A že tak smejšlíte právě; 114 To vám bude k užitku a slávě.“ – Jak pan Brebera to slyší, Hned svůj ocásek povýší, Pak si radostně vyskočí, Neb měl v duši rozmar hravý. Na to ale Kulíškovi praví: „Teď to vidím na mé oči, Že mě rád upřímně máte, Nebo o mou čest a slávu dbáte. U dvoru se páni budou koukat, Až se oznámí mým návodem; Oni pyšní jsou svým národem, Já vtipem si budu foukat. Tato krásná, chytrá slova, Budou myslet, že jsou má osnova; Já však na vás budu pamatovat, Za mou slávu vám děkovat. Což Křoupálek nechce jíti se mnou? Arci, on má zábavu příjemnou.“ Ferina však šelma na to praví: „On se ještě trochu pozastaví, Napřed jděte jenom krokem, On vás dohoní svým skokem, On tak dlouho si pohoví, Až se jistých věcí zdoví.“ Na to pan Brebera řekne: „Dejž vám Bůh dobrého zdraví, Ať vás všeho zlého zbaví, Zlý se osud vás netekne.“ – Nato od Klukova pryč odešel, Časem pak na dvůr královský vešel. – 115 Jak ho přicházeti král uhlídá, Věci nedobré předzvídá, Na raneček mu okáže, Nato se ho takto táže: „Odkud vy k nám přicházíte? Kde jste raneček ten vzal Samý, co jsem Kuliferdě dal? Snad vy něco o poutníku nám povíte.“ Nato hned pan Brebera vykládal: „Aj, pan Kulíšek mě pěkně žádal, Bych Vám, najmilostivější králi, Sám doručil psaní dvojí, Převýborné věci vám tam stojí, Že tak brzo lepší kde nestály; K tomu já se ale rád přiznávám, Že mu k psaní myšlenky dodávám. Tak i tenkrát se mě tázal, Já mu zase věrně radil, On to v písmo jen posadil, Uměle pak raneček zavázal.“ – Král obeslal tajemníka svého, Opičáka Šklebounka šplechtného, Neb že zná on mnohou grammatiku, Odevzdal mu celou politiku. – Aurel písař raneček roztáhne, Škleboun ouřadnicky do něj sáhne, Však lebku chmatne krvavou; Tu sem tam on chvíli v rukách točiv, Potom králi blíž přikročiv, Pravil, při tom vrtě hlavou: „Aj, aj, ať tu někdo hádá, 116 Co to je za písmo nové; Spisovatel divné věci skládá, To na hlavě Křoupálkově.“ – Tím se král a královna ulekli, Pro Kulíškův zrádný skutek, Cítíce ve srdci velký smutek, Hlavou skloněnou si takto řekli: „Kulíšek nás hanebně ošálil, Obelhav nás ve svou skrýš se vzdálil.“ – Zvláště král si potichu naříkal, Sem tam horlivě svým žezlem smýkal, Kolikráte v čelo se udeřil: „Ach, že kdy jsem mu uvěřil!“ Strašným hlasem on volá, Zlost mu v oku plápolá; Jiná zvířata se v chomážď shrnou, Ouzkostí a zmateností trnou. Jen Lupardus před královským stanem Praví: „Nač se Vaše Milost rmoutí Nad tím, Ferina co kutí? Což vy nejste svrchovaným pánem? Králi sluší vůle vždy zmužilá, Ne však mysl zasmušilá.“ – Král mu na to odpověděl: „Na Kulíška bych nehleděl, S tím já arci hotov budu, Tak že svému neujde osudu: To mne ale bolí nad vši míru, Že jsem dobrým přátelům ublížil, Lehkomyslně jsem přidal víru Tomu, čím je Kulíšek obtížil; 117 Lží mě překvapiv, vydobyl, Že jsem první barony zhanobil. Kýž jsem ostal na mém uzavření! Ach, lítostí není k spomožení!“ – Nato zas Lupardus přítel radí: „Pane králi, více nebědujte, Co se stalo, lehko se vyhladí, Breberu jen obětujte: Ať pan Mroulík se Zubíkem Dostanou Breberu za náhradu, Neb on vyznal být vinníkem, Totiž že dal Kulíškovi radu, By Křoupálka sobě vzal na stravu, Sem pak dones’ jeho hlavu. Co on radil Kulíškovi, To poraďte na něj Zubíkovi; Tak se vinník nejlépe trestává, Když se na něm vlastní čin udává; Takto právu zadost učiníte, Též si ony pány zas smíříte. Pak se všichni upřímně spojíme K tomu, ať se Kulíšek uloví, Tenkrát se mu více nepohoví, Rychle šibenici ustrojíme. Šibenice rostou všude, První vrba k tomu dobrá bude, Odkud Kulíšek, jak se uchytne, Zrovna do pekla polítne; Víc nepřijde šelma k slovu, Snadno by se vylhal znovu.“ – Král se nad tím zaradoval, 118 Milostivě rádci svému pravil: „Hleďte, byste dál se mi zachoval, Zcela hanby mne a smutku zbavil; Smířit ony pány hleďte, Rychle k trůnu je přiveďte, Ať zde ve cti zase sedí. Obešlete všechnu zvěř ku dvoru, Ať to všichni a důkladně zvědí, Jak nás kluk Ferina za nos vodil, Na ty pány těžkou vinu lhal, Jakou radu Brebera mu dal, Křoupálek totiž jak tam pochodil, Ať se všem ohlásí k vědomosti.“ – Zubíkovo právo tím původem Dosáhlo zákonné platnosti: Totiž krmit se beraním rodem; Tak jehňátka Breberovou vinou Aspoň pravidelně hynou. Hned Lupardus do žaláře běžel, Šerhovi tam králův list okázal, Šed pak, kde s Mroulíkem Zubík ležel, Pouta baronův rozvázal, Uctivě pak je pozdravil, Řekl: „Vazby vás král zbavil, Jíž vás nevinně obtížil; Líto jest mu, že vám kdy ublížil, Nebo ten jest nyní známý, Který jej tak náramně ošálil, Proti sloupům trůnu zle rozpálil; Věřte, že ho více neomámí. By vám vynahradil vaši škodu, 119 Právo udělil na věčné časy, Pečenky si na hodové kvasy Uloviti z beraního rodu; Protož od té doby mezi bravem Nejtučnější kus si vyhlídejte, Svědomí si z toho nedělejte, Nebo pravným to činíte davem; Buď dobytek v lese, v poli, Buď v ovčinci, neb kdekoli, Všudy stejné právo máte, Neb ve jménu páně vy jednáte. Mimo to vám dovoleno, Utiskovat vždycky všude, Jak jen příležito bude, Kulíškovo šibalské plemeno. Tak vypusťte z mysle příkoru, Ku sněmu se přihotovte, Odřeknuvše dál se odporu, Králi přísahu obnovte.“ – Páni k této smlouvě přivolili, Hned ji ovčí krví pečetili; Od té doby dávným věkem Zubík se svým rodem hladovým Dávil právem takovým Nevinné ovečky dravým vztěkem. Král památku toho míru Chtěl jak náleží oslavit, A by páni měli u všech víru, Nechal velký sjezd připravit. 120 VII. ZPĚV.
U dvora to skvostně vypadalo, Se všech stran se hostů hnalo, Množství rozličně barevných ptáků, Množství malých a velkých pěšáků Ve dne, v noci pospíchali, By se tomu spolku přimíchali; Nebo tam se jedlo, pilo, hrálo, Milovalo, tancovalo, Troubilo a bubnovalo, Až se to po vlasti rozléhalo; Oku, slechu a všem smyslům milo, Jak se tamo světačilo; Co si srdce jen žádalo, Každému se předkládalo. – Ferina však doma čuměl, Klukov hrad ho kreje. Nebo tomu porozuměl, Odkud na dvoře juž vítr věje. [121] Netoužil on po nádherném kvasu, Hříšně prý by se vyrazil, Jsa na pouti a v kajícím času, Žaludek by též si tam pokazil. „Chystají tam pro mne jídlo divné, Mně by jistě bylo nezáživné;“ Tak rozjímal Kulíšek u sebe, Potom řekl: „Lepší jest pro tebe, O samotě na čekanou jíti A dle obyčeje otcův žíti.“ Potom si na známou cestu vyšel, Odkud štěbetat a kdákat slyšel. – U dvora se všecko dobře mělo, Veselo to od zdaleka znělo. Nad radostí král zas radost míval, S pavlače se na tu melu díval; Osmý den už právě minul, Za královským stolem panstvo sedí, Vesele si pijou, jedí, Velmi prudko čas jim plynul. Králík vstoupí najednou do sálu, Maje chlupy krví spečetěné, Sem tam rány rozšklebené, Nevyhlížel, jak by šel do bálu; Před králem se truchlivý postavil A plačtivým hlasem pravil: „Vyslyšte mne, pane milostivý, Slyšte vy mne, páni stavové, Kteří zde z štědrosti králové Vesele a nádherně jste živi; Ach, ač mnoho lotrovství vy znáte, 122 Také, jak Kulíšek skutil, Podobné v paměti neshledáte. Poslušen já vašemu pozvání, Šel jsem včera ráno za klekání To ku hradu Kulíškovu; Ach, ten úkol denní mi pokazil. On před brankou jako poutník seděl, Jak se zdálo, na růženec hleděl; Já se obával ho vytrhnouti, Chtěl jsem ticho přeběhnouti; Aj, tu kvapně se hned za mnou hnal, Myslel jsem, že má na vás posílku. Počekal jsem ve příkopě chvilku, On mne po zbůjnicku hned uchytil, Všechny zuby do mne vtlačil, Pařáty jsem za ušima cítil, Zrak se mi zamračil, Pak mě bez svědomí k zemi vrhne. Myslel jsem, že hlavu mi utrhne, Ale chvála Pánu Bohu, Že mi dal tak lehkou nohu; Vymrsknuv se šťastným to outěkem, Zachoval jsem se před jeho vztěkem. Malý kopeček mi přeje, Strach mi rychlosti dodává, Zbůjník za mnou pozadu ostává, Ale strašně za mnou kleje, Přisahal, až zpátky půjdu, Jeho zoubkám že neujdu; Já však na to nic neříkal, Ticho cestou jsem utíkal. 123 Ach, jen hleďte na mé bídné tělo, Úško pravé pryč mám, v hlavě díru. A to se tak díti smělo V čas rozkázaného míru! Smělost ta každého sráží, Vydati se na takovou cestu, Kde se tento lotr opováží Loupit, vraždit a bez trestu; A kde vážnost královského slova, Když ho hyzdí drzost Kulíškova?“ – Ještě však tu samou dobu Sotva zkončil svou žalobu, Korák havran přišel smutný, Zajikavým hlasem pravil: „Pane, ach, mě čin ukrutný Životní radosti zbavil, Nikdy ránu tu nezhojím, Puknutí se srdce bojím: Já a žena ma Koráčka vrána Vyšli jsme pospolu časně z rána, A to dle našeho obyčeje Po zvorané brázdě si chodíme; Víte, že my zrnku neškodíme, Po červách jen zobák reje. – Aj, tam leží natažený Kulíšek jak usmrcený, Bělek v očích vyvalil, Jazyk z huby vyplazil, Zkrátka, tuhým se být zdál; Já tu zvědavě přikročím, Nevěře svým vlastním očím, 124 Pak jsem smutně zakrákal: „Jak, jak se ti takto stalo, Jaké tebe neštěstí potkalo?“ – Moje paní také naříkala: „Ach, ach, Kulíšku, chuďase! Dokonals ty v krátkém čase!“ Pak se jeho sem tam dotýkala, Zdažli by přec život znamenala, By nějakou pomoc obstarala. Ach, jak tak obchází v smutku, Přišla blízko mu pod hubu, Bez nadání lotrovského skutku A ostrého Kulíškova zubu. – On ji chmatne za nevinnou hlavu, Krk jí utrhnul zuřivou chutí. – Ach, já vypovědět nejsem v stavu, Jaké pro mne to leknutí! Ouvé, ouvé, jsem bědoval, On však špatně mě litoval, Ale ve svém zhoubném vztěku Také po mně lapal; já obratný Zachoval jsem se v outěku, Outok jeho byl neplatný. Já sic celý jsem na stromě seděl, Však považte, jak mi bylo, Jaké hoře srdce mé cítilo, Když jsem na Kulíška hleděl, Jak on ženu mou udávil, Jak ji před mou tváří strávil; Tak mu ubohá chutnala, Že z ní ani kostka neostala. 125 Kdyby bylo šlo po jeho hladu, Šest by jich byl snědl dle pořadupořadu, Až i z prachu krev načisto Vylízal ten šelma lakomý, Lehko, jak by neměl svědomí, Zanechal to zrádné místo; Mně však smutek odjít nedal, Drahé ostatky jsem hledal. Ach, ta dušebolná sbírka! Ač ouzkostně všudy bádám, Nenašel jsem nežli tato pírka, Která k soudu zde předkládám, Aby při právném potazu Sloužila Vám ku důkazu. Smilujte se, spravedlivý pane, Ať se zbůjníku dle viny stane, Nebo, když se vinník netrestává, Soudci pověst zlá nastává; Věru, ledaskdo by řekl na toto: Ten, kdo v ruce meč má zákonu, Ten má společnosti státi za to – Jen by Vám to neslo ouhonu.“ Tak před stolcem zeměpána Žalovali Břešťálek a vrána. Král se nad tím velmi pozlobí Řka: „Já přisahám u svých pazourů, Trestat budu Kulíškovu zpouru, Kterou on můj zákon hanobí. Vypravil jsem kluka k pouti, By donesl z Říma rozžehnání; Arci, tak se odjakživa stává, 126 První nejsa, poslední nebudu, Kdo se slovu ženy své poddává, Padne z bludu do nesnadných trudů. Chyba ale rozum plodí, Pádem ctnost svou sílu tuží, Bolestí se slabost zmuží; Protož ve milosti žádám Proti tomu spolčit se nekloudu. Za povinnost každému ukládám Dbáti, ať se kluk přivede k soudu, Škodit chci Kulíšku v každém oudu.“ – Aj, toť Zubíkovi milo k sluchu Slyšet z huby krále to samého. S Mroulíkem si pomysleli v duchu: „Dojdem takto konce žádaného, Pomsta naše se podaří.“ – Ale nahlas mluviti se báli, Nebo bylo viděti na králi, Jak se hněv mu v srdci vaří. Královna přistoupíc líce hladí, Prosíc: „Drahý manželi a pane, Duste zlost, ať náhle nerozplane. Náhlá zlost rozumu špatně radí, Jazyk k přísaze hned připravený Víře posvátné překáží; Kdo je nad jinými postavený, Pilně před soudem ať slova váží. – Mimo vše to, bez potazu, Jakých máte, pane můj, důkazů, Že ty podotknuté viny V pravdě Kulíškové činy? – 127 Často vlastní hříchy obaluje, Lstivě kdo jiného obžaluje; Obojí se vyslyš strana, Ať je oboum zakonní obrana. Myslím, kdyby on přítomný, Že kdo nejšíř tlamu otvírá, Na chuďasa nejvíc dotírá, Byl by brzo v slově více skromný; Arci, nevede vždy život chvalný, Zavždy maje tváři jinou; Arci, proud ten bývá kalný, Ze kterého jeho skutky plynou, Ale co se rozumu dotýká, V radě pravé poklady odmyká. Potom na to račte se ohlídnout, Že Kulíšek větev šlechty dávné; Pomyslete, jak je snadno Jeho zlehčením pobídnout Vám k odporu příbuzenstvo slavné. Zdali je to v politice rádno? Konečně, Vy zavždy panovníkem, Nač se teda v soudu překvapiti? Najde-li se opravdu vinníkem, Můžete ho vždycky ulapiti.“ – K tomu pan Lupardus hlavou kývá, Praví: „Úvahou kdo soudí, Ten od práva lehko nezabloudí. Ledakoho vyslýcháte, Proč Kulíška vyjímáte? Mně se zdá to nejslušnějším býti, Ať se v soudu veřejně potáže, 128 Až se vina pořádně dokáže, Pak rozkažte, co se má s ním díti. – Milostivé královny též zdání, Páni nemají co k namítání?“ – Nato pan Zubík se ujal slova, Pravě: „Jaký rozum, taká rada. Zdali hříchův nesmírná hromada, Co kutívá zloba Kulíškova, Nových potřebuje soudů? Aj, kdo neví, jak mu huba jede, Čert ví, odkud všechno to uvede, By si naďál z jiných bloudů. Snadno on sudího za nos vodí, Všecku vinu se sebe odhodí. Což se vám, Luparde, vykouřilo, Co zavěsil králi za bulíka? Spravedlnost oči zamhouřila, Šelma sstoupil se žebříka: K Snadnovíru a pak Bůh ví kady Král měl hledati poklady, Tam prý kůpy stříbra, zlata. Ó, ty šelmo nestydatá! – Krále na nás podvodně rozzlobil, Že mne s Mroulíkem zhanobil. – Však já – teď chci zatím ticho býti, Ale počkej, až tě budem míti! Když nevinný, proč nesstoupí Mezi nás sem, do panského sboru? Což pak nebyl zván ku dvoru? On však doma raděj vraždí, loupí.“ – Král položiv mocnou pěst na čelo, 129 Sem tam v rozumu přemítá, Co by se teď státi mělo, Dobrý konec ať vysvítá. Pak se k zástupům obrátil, Pravě: „Páni, nač váháme? Darmo na dvůr ho čekáme; Zatím celou zem převrátí; Konec učiníme jeho davu, Potřivše mu drzou hlavu. Ukončivše tuto půtku, Předejdem mnohému smutku. Protož všichni věrní mě poslyšte: Každý zbraň připravte, Za tři dny od dneška sem pospište. A tu v vojenský se řad postavte. Vemte luky, dýky, píky, háky, Štíty, meče, kladiva, špičáky, Co třeba k polnímu potýkání, Neb ku hradu dobývání. Tak vás před Klukov povedu, Pravím, zmužile se mi chovejte. Slávu před očima, kpředu Hrdinskou statností spějte. Kdo dle ouřadů mých zprávy Nejsměleji rámě své napřáhne, Ten se do novin postaví, Křížek s mašličkou dosáhne, Bez tax praedikát rytíře, Může právem nositi ostruhy, Bez okolků neplatívat dluhy, Zkrátka, bude velké zvíře.“ – 130 „Hurá, do boje!“ všichni volali, Hlučně své rekovství zjevovali, A kdo ví, jestli to každý Milovníkem byl rekovské vraždy. – Tak se na boj celý sbor usnese, Samým hlukem Klukov se juž třese. Uvidíme ale, co se stane, Jak ta jiskřička rozplane. Jezovec byl tenkrát též při sněmu, Nelíbilo však se hrubě jemu, Co se na synovce strojí; O to velmi mu nahání, Že, když pan Kulíšek neobstojí, Nemá celý rod zastání. – Pravil k sobě: „Kdy k něčemu přišlo, Chtěl-li někdo sem tam žalovat, Lepší slovo, co z úst jeho vyšlo, Nežli na sta soudci darovat; Kdo by se byl kdy obránil, Kdyby on nás nebyl chránil! Jako med mu z úst to plyne, Když on celou výmluvnost rozvine, Po celém však rodu veta, Zprovodí-li ho se světa.“ Tak si tajně Jezovec naříká, Cvalem potom na Klukov utíká, Aby Kulíškovi zvěstoval, Co sněm o něm rokoval. – Kulíšek zatím se venku míhá, Na nějakou pochoutku si číhá; Právě tamto holoubátka 131 Chtěly z hnízda vylítnouti, Křidélka však byla krátká, Bylo lehounko je uchytnouti. Právě byl je sotva strávil, Jak ho potkav Jezovec pozdravil. Kulíšek se upřímně ho táže: „Aj, povězte, milý strýčku, Kdo vám takto spěchat káže? Má můj osud nějakou zas kličku?“ Jezovec mu na to odpovídá: „Co se děje, rozum váš předzvídá, Novina, co já vám nesu, Ta vás jistě nepotěší. Ach, já napřed strachem se juž třesu, Neb v myšlenkách nepřítel vás věší. Bože, má-li se to státi vskutku, Tak nevyjdu víc ze smutku; Ach, já viděl, jak se král rozzlobil, Kázal, by se všichni ozbrojili, Proti vám se outočně rojili, Aby Klukov hrad se dobyl. Velká síla se vám shlukne tady, Hleďte, strýčku, časné si porady, Zubík s Mroulíkem u krále Více nežli jindy jsou v milosti. Snadno to usoudit o jich zlosti, Jak mluví ku vaší chvále. Zvláště Zubík vám nadává, Krále k zlobě poňoukává, Myslí, že ho vejvodství nemine, Jak náš rod ubohý zhyne. 132 Mimo to též BřeštálekBřešťálek a vrána Divné věci na vás žalujou, Předstoupivše si před zeměpána, Černou barvou vás tam malujou. – Jestli tenkráte vás král uchytne, Nevím, odkud spása vám vysvitne.“ Kulíšek se nato pak usměje, Pravě: „Když se jiné tam neděje, Toho se já houby bojím. Ať si král přisahá s celou radou, Slovem ať mně, co chtějí, nakladou, Až osobně přijdu, přec obstojím. Oni tlachaj’, tlachaj’, hubu derou, Ale nic si z toho nevyberou. Věřte mně jen, milý brachu, Výhost dejte všemu strachu, Pojďte se mnou, k nám se podíváme, Ať vás Ermelinka pozdraví, A co v hospodářství máme, Ať vám k jídlu připraví; Bude doma, myslím, pro náš zoubek Ještě schován nějaký holoubek. Věřte, já se upřímně přiznávám, Že pečinky toho druhu Vždy převelmi rád jídávám; V pravdě jde mi také k duhu. Záživná to jest potrava, Nepotřebná velká nám příprava. My z holoubka všechno sešupáme, Každou kostku sekřupáme, Vždyť jenom jak na ni lízne, 133 Na jazyku se rozplízne. Peří také schováváme, Na lůžka je podstláváme, Ermelinka dobrá hospodyně, Všechno v domě spotřebuje; Jiná žena nejdřív zahazuje, A pak musí koupit u hokyně. Zvíme, co nám dá na přivítanou, Večeři-li bude mít schystanou. Strýčku, hleďte jídla jen a sklínky, Jen nečiňte žádné zmínky, Co váš příchod za novinu nese, Nebo Ermelinka velmi choulostivá, O mé zdraví velmi starostlivá, Po celém se hnedky těle třese, Když se někdy dovtípí z hovoru, Že o mně zle smejšlejí u dvoru. A jak bolně jí ve srdce píchá, Na mne žaloby jak slýchá! Každý smutek jí ukrutně škodí, Píchání a křeče plodí, Každé maličkosti se vám leká, Arci, brzo do kouta se čeká. Nemusí též žena o všem vědět, Majíc dost co domácnosti hledět. Zítra spolu půjdeme ku dvoru, Netrpí pře žádného odkladu; Na vás doufám mít podporu, Sám i také najdu si poradu.poradu.“ Jezovec odpoví: „Já ostanu Věrně vám po boku státi, 134 Statky mé dám pro vaši obranu, Smrti za vás nebudu se báti. Jen předstupte před soud směle, Vina není psána vám na čele, Tak vás nesmějí odsoudit zrovna, Musí vás se dříve vyptávati. Tak Lupardus radil i královna, Můžete se chytře zastávati.“ Kulíšek mu na to odpovídá: „Za návěšť vám srdečně děkuju, Ale duch můj jaksi to předzvídá, Ano, právě dobrým nosem čuju, Že tenkrát mé jméno nezohyzdímnezohyzdím, Snad se králi v srdce vhnízdím.“ Jezovec to slyše, rád byl tomu. Takou rozprávkou vešli do domu, Kde je paní pěkně přijala, Co ve špíži měla, podala. „Blázen, kdo pohrdá holoubkami, Mezi předními jsou pochoutkami.“ Tak si vespolek svědčili, Chvilku dobře se bavili; Však jak sousta dojídali A Skřoupali měkké kosti, Lítostně se kolem ohlídali, Nebo scházelo jim do sytosti. Skrovnost přílišnou kuchyně Kulíškovi předhazuje Ermelinka hospodyně, Ten však to hovorem zabaluje, Jezovci na chlapce své okáže, 135 Otcovskou se radostí ho táže: „Viďte, to jsou kluci roztomilí, Hezcí, zdraví, způsobilí? Jak se Šejdmílek vám líbí? Šťastnou mě budoucnost slíbí. Kulíšek, aj, šťastné pacholátko, Naději též mou nezmaří, Juž se teď mu sem tam zdaří, Slepičku lapnouti neb kuřátko, Běží pro kačenku si na vodu; Arci, každý den je mám ve cviku, By dostali chytrý lov do zvyku, Ku cti to našemu rodu. Žádný by ten vtip nehledal v kluku! Arci, jméno děda již ho značí, Slávě otcův že postačí; Ano, k řemeslu se mají oba; Ještě však nepřišla doba, By si honili na vlastní ruku. Opatrnost má se bojí, Ať je mladá krev nesvede, Mladost bez úvahy jede, Kde nepřítel tenata svá strojí. Dlouhý cvik a mozek zralozdravý Plodí teprv ctnost a způsob pravý. Brzo psí vztěk nás obklíčí, Z ostra myslivec naměří, Nebo oka zlá nalíčí, Kterým mládež lehko věří. Až mi projdou ty tři školy, Znáti naučí se všecky pády, 136 Pak si lovte po lesu, po poli A hledejte chytré spády. Jako bych je viděl v duchu, Dle bystrého sluchu, zraku, čuchu, Vyhledávat masovou si stopu. Jak se kořist pak vyčíhá, Kvapně se a násilně dostíhá V neomylném to pochopu. – Chrtán prokousnou bez křiku, Chutný protivník se hned zadusí, Takto malý a prostřední zkusí, Co má Kulíšek ve zvyku; Tak to praděd už dělával, Otec můj i já si tak zahrával; Tak ať dle starého obyčeje, Podobně se od potomků děje. K tomu rod můj má chytlavou hlavu; Návod můj si lehko v mozek vštípí, Dál se lehko sám dovtípí, Co poslouží kořistnému davu.“ – Jezovec mu na to odpověděl: „Kýž by každý rovně hleděl Dítky svoje vychovati, Mravy jejich pilovati! Šťastné následky z toho návodu Radostně se dočekáte, V stáří podporu získáte, Oslavu celému rodu!“ Kulíšek praví: „Dobrou hodinku Pěkně jsme si rozprávěli. Teď bychom juž na to hledět měli, 137 Bychom se ulehli k odpočinku.odpočinku.“ Ermelinka s chasou se pomodlí, Pak jdou na pelíšek připravený, Každý svého užívá pohodlí, Zvlášť Jezovec unavený. – Kulíšek však slabo dřímá, Často vina vědomá ho budí, Svědomí v něm strašně hřímá, Peklo z očí spánek pudí. Slunce juž paprsky slálo, Zvědavé, co v světě se událo, A Kulíšek sedí na svém lůži V myšlenkách, před sebe zrak opírá. Radu v hlavě své přebírá, Jak by zas uchoval svoji kůži; Více oka k spánku nezamhouřil, Tak myšlenky v mozku si pobouřil. Arci, strachu měl, a to nemálo. Velké rozmýšlení jej to stálo, Jak by zase moh’ obstáti, Totiž jak s prospěchem králi lháti. Netrpělo pak ho víc na seně. Tak se chudák dobrý trudil, Proto šel a Ermelinku zbudil A tak pravil milé ženě: „Linko! slyšte, nesmím vám to krýti, Že Jezovec přinesl pozvání, Abych se odhodlal k dvoru jíti, Že tam máme něco k vyjednání.vyjednání.“ Ermelinku návěšt ta zarmútí, Pláčem praví: „Co tě tam zas nutí, 138 Kde se všechno na tě sápá, Krvožízeň po tvém hrdle chápá? Lehko ujede na kluzku noha, Není radno zkoušet Pána Boha; Víte, co jste nedávno podstoupil, Srdce vám juž strachem chřadlo, Věru, draze byste spásu koupil, By to třebas ještě lép vypadlo.“ Kulíšek ji však důvodně těší, Pravě: „Hloupá šelma se jen věší! Podivně se v světě děje, Dobře žne, kdo často špatně seje; V nouzi najdu já si zas poradu, Tehdy z toho si nic nedělejte, V krátku budu zdráv zde zas na hradu, Pět, šest dníků zprávě mé postačí.“ Ona fňuká, slze si utírá, On ji líbá, k srdci tlačí, S Jezovcem se pak ubírá. 139 VIII. ZPĚV.
Rovnou cestou, co se jde ku dvoru, Šli ti strýci v rozličném hovoru. Kulíšek za chvilku vzhůru hlídá, Pravě: „Šťastná hvězda mi vychází, Dobrý východ duše má předzvídá, Vyhrám, a to ne s velkou nesnází. Ale věru od té doby, Co jste, strýčku, zpověď mou vyslyšel, Svědomí zas mnohé má žaloby, Mnohý hřích z mé duše vyšel: Já jsem milostpána za nos vodil, Vinu na jiné jsem hodil, Pro mne ztratil Mroulík kus kabátu, Zubík s ženou střevíce z pařátů; Zlou jsem pomstou srdce zchladil. Křoupálek z Klukova nevykročil, Breberovi pěkně jsem poradil, Chudák dobře si natočil. [140] Břešťálovi dobrou jsem já vlepil, Uhnul kluk mrštný smrtelné ráně. Potom se mé svědomí přiznává, Že to pravda, havran co udává, Hlavu že jsem strh’ všetečné vráně. Těch vědomých zkroušeně lituju, Nevědomých nadarmo zpytuju; Jeden hřích mně ještě vězí v duši, Neprolez’ vám tajemnické uši; Arci, když jich někdy mnoho bývá, Lehko jeden se neb druhý schová, Hluboko se v paměti ukrývá, Někdy bez nadání zas vyplová. Slyšte, pokud ho mám na jazyku, Stará to povídka o Zubíku. Šli jsme jednou spolu z honu zpátkem Mrzuti, že štěstí nám nepřálo, Tu spatříme kobylu s hříbátkem, Čtvrt roku se ono staré zdálo, Vrané, na nose lysinku mělo, Bujné oudy, hřívu řásnou, Maso jadrné, postavu krásnou, Svévolně si kolem dovádělo. Hladový strýc Zubík nosem krčí, Ocas mezi nohy stáčí, Z vysoka povolně kráčí, A pak ke mně tak zavrčí: „S kobylou se do rozprávky dejte, Zvláště na to, strýčku, se zeptejte, Jestli by mi hříbě neprodala, O plat notný by se nestarala.“ 141 Já řku: „Já se tam jít neprotivím, Tomu však se velmi divím, Odkud tolik peněz máte?“ Nač on: „Jděte, však to uhlídáte.“ – Já jsem činil, jak on kázal, Přijda, kobyly jsem se otázal: „Paní Vranko, jak se podobáte, Tak jste plnomocná matka Laškujícího u vás hříbátka; Prosím, zdali pak je neprodáte?“ Kobyla mně za odpověď dala: „Věru, ač mé srdce je nerado ztratí, Toho buď, kdo dobře mi zaplatí!“ – Tak se obrátivši mne pozvala, Abych blíže k ní přistoupil, Bych se přesvědčil očitě, Cena, za kterou bych hříbě koupil, Že psána je na zadním kopytě. Já se vtípiv, kam ta mrcha bije, Slov pravému smyslu rozumím; Dál pocouvnuv pravím: „Líto mi je, Psáti že a čísti neumím; Také pro mne hříběte nežádám, Nevešlo to též z mé hlavy, Za Zubíka otázku předkládám.“ „Tak ať sám jen přijde,“ ona praví, „Pak to spolu vyjednáme; Přijďte také; litkup si zavdáme.“ Takou jsem se k Zubíkovi vrátil. V tom už notně dršťka štěká, Protož ouzkostně už na mne čeká, 142 Ocasem zvědavě sem tam klátil. Já řku: „Můžete se dost najísti; Chcete-li opravdu hříbě koupit, Máte jenom k Vrance sám přistoupit, Na kopytě máte cenu si přečísti. – Ona mne samého k tomu měla, Bych se na kopyto podíval, Ale k hanbě mé se dozvěděla, Že jsem čtení špatně se učíval. Ach, snad každý pozděj pykal, Kdo jak chlapec za školu utíkal; Vy snad ale víc umíte, Jděte sám, zdaž písmu srozumíte?“ – Hrdě na to Zubík odpoví: „Věru, za to bych se věčně styděl, Kdybych jaké písmo kde uviděl, S kterým bych já nebyl hned hotový; Buď si po latinsku neb po řecku, Po francouzsku, vlašsku, po německu, To já čítám, jak by bičem mrskal, Po židovsku, jak by rabín prskal, Rusky, srbsky, illyrsky, slovácky, Polsky, česky a hanácky – To já čtu, jak by mé jméno bylo; Mimo to pak učil jsem se advokátem, Znám vám právo, až je milo, Vyznávám je hubou a pařátem, Proto doufám míti dost schopnosti, Smlouvu s Vrankou přivésti k platnosti.“ Nato k Vrance blíž přikročil, Pravě: „Věru, pěkný čas dnes máme.“ 143 Potom hned na hříbě řeč otočil, Řka: „Co vám do slova za ně dáme? Hotovým já platím, nechci dluhy, Pak se také jedná o podruhý; Dobré kupce jen přivádí láce. Draho chuť odbíratelův sráží, Drahých prodajníků marná práce, Darmo zbohatnout se vynasnaží; Věru, ten jen chytře statek množí, Malý zisk kdo bere z mnoha zboží.“ Tak a jinak Zubík hubou tluče Jako Líšňačka neb švec ze Skutče, Mlsné sliny od huby mu kanou. Kobyla mu na to pověděla: „Nevím, co bych za to žádat měla, Cenu však mám na kopytě psanou.“ Nač on: „Písmo ať obádat mohu, Tak okažte teda vaši nohu.“ Vranka tu se zchytra otočí, Novookovanou nohu zdvihla, Ale Zubík písmo nezočí – Slech mu zaleh’, zrak se mu zakalil, V proudu krve žalostně se svalil, Tak ho Vranka notně švihla. Řehtem s hříbětem svým utíkala, Ráda, že Zubíka oklamala. – Trvalo to hodnou chvíli, Než se chuďas zpamatoval, Nežli nabyl tolik síly, By si zaplakal a požaloval. Nato k němu já přistoupil, 144 Takto má otázka zněla: „Strýčku, kde se kobyla poděla, Lacino-li hříbě jste odkoupil? Bezpochyby výborně chutnalo; Pro mne nic už nezůstalo? Aj, vy zle na posla dbáte! Jako ospalý se býti zdáte. – Arci, obyčejně se to stává, Že nás plný žaludek uspává. Ale to by si mé ucho zvědět přálo, Jak jste písmo tajné pochopil, Které Vrance na kopytě stálo. Jak jste skrytý smysl odklopil?“ – Pravil zajíkavým hlasem: „Jak bych z bídného si posměch tropil? – Bůh té mrše odplať rasem! Hrom jí přetluč hnáty nezpůsobné, Kterými tak hrubě vymrskuje, A kováře, co podkovy kuje, Hromobití uchytniž podobné. Pokládám to za veliké štěstí, Že mi život nezkazila, Do hlavy mi zarazila Podkovu s hřebíky šesti.“ Tak bolestně Zubík jíkal, Víc že nechce koňské maso jísti, Víc že nechce také písmo čísti, Na svou věrnou duši se zaříkal. – Teď jsem všechno vám už zjevil, Vyslovte nade mnou rozhřešení, Aby Pán Bůh trestů mých ulevil, 145 Připovídám také polepšení.“ – Jezovec mu na to řeknul: „Tak už zase máte duši černou? Což se zdá vám ctnost tak býti pernou, Že jste se na cestě k nebi smeknul? Uznal jste-li ale, že jste chybil, Litoval jste vaše zloby, Polepšení jste přislíbil, Vymohu vás z pekelné poroby. Beztoho nastává hořká chvíle; Nevím, jak to s vámi teď vypadne, Dojdete-li žádaného cíle, Nebo život vám uvadne Po dlouhém soudu, po trpkých mukách, V katových-to necitelných rukách. – Všechno proti vám juž brojí, Všechny vy jste hrubě urazil. Celý zástup na vás se vyrojí, By na věky váš šejd překazil. Věru, tím jste špatně si posvítil, Jak jste s Křoupálkem nakládal; Strašně krále jste roznítil, Že by nikdo vámi být nežádal.“ – Ferina však na to praví: Ba„Ba že ani o chlup se nebojím, Rozum mne od všeho zlého zbaví; Věřte však, že darmo mne káráte, Káráním si hubu jen páráte. Věru, není, jak by se to zdálo; Lehko světem se protloukat, Jinak studenému na svět koukat. 146 Jinak, když se srdce nám rozhřálo, Jinak hubou, perem ctnosti kovat, Marné předpisy utkávat, S kazatelny přísně je zastávat, Nežli s teplou krví je zachovat. Přirozenost s sebou to přináší, Že, když notný vítr věje, Slunce se zatemní, jak se práší, Jestli dešť to nezaleje: Tak, když žádost v srdci se pobouří, Rozum oko své zamhouří, Cit na všechny stěny srdce šlahá, Jiná-li moc příval nepřemahá. Při porodu všem se duše zmáchá, Za celý svůj život tím zapáchá; Kdo nerad vylízá z kouta, Žije v klášterském soukromí, Ještě líp, když také slepý, chromý, Tomu lehká jsou ta ctnostní pouta. Ten, kdo nikdy v ruce nůž nemívá, Arci že se nikdy neuřízne, Ten pak, který medem se zabývá, Rád si někdy prst oblízne. – Křoupálek přede mnou sem tam skákal, Macatostí k milosti mne lákal; Žeby osud nás víc nerozdvojil, Navždy jsem ho mně připojil. – Co se Brebery pak týká, Velkou lásku jsem mu neprokázal, Když jsem mu ten raneček navázal; Ale dobře na něj, nechť si pyká. – 147 Ne jednou jsem já se tomu divil, Že se králi dávno nezprotivil; Vždy tak po svatoušku mrká, Jak by do samého nebe brejlil, Na nás světské jen tak frká, Myslí, že ho neznaj’; to se zmejlil. Do všeho se trulant míchá, Jak by nejvíc věděl, se nadýmá, Všudy rozumem svým šplíchá, Ale žádného to nezajímá; Děti maj’ jen radost, jak to rouchá, Když se jim na prázdný sud udeří, Tak BerberuBreberu škopa málo kdo poslouchá, A kdo slyší, zdali pak mu věří? Ať se mútí a násilně brečí, Juž se nepoddáme škopu, Jiný duch teď naše rány léčí, Zaved’ nás na jinou stopu. Ale mlčme, zlá to je rozprávka; Běda tomu, kdo teď pravdou trousí, Jazyk pro nás kluzká lávka – Prostomluvný zadek si obrousí. – Ať se děje, jak se děje, Všechno časem svým dozrává, Moudrý proto všemu se jen směje; Co se státi musí, to se stává, Hloupý lesk se nadutě domnívá, Světem že snad točí vlastní tíží; Ač si vorá, vláčí a zasívá, Jiná ouroda se časem klíčí. Kam čas běží, žádný neví, 148 Úkol však se žádnému nesleví. Ale přece lepší pánem býti, Lepší velký pařát nežli malý, Mocný všechno od sebe odvalí – Prostý sám jen musí psotu tříti. Přímým vazem pán vystoupí, Všeho dost má, ač nekoupí; Skrčen jde vyzáblý kmetek, Rád jsa, ostane-li mu jen smetek, Před pány se strachem třese, – Vlk a medvěd kouká, Zdali chuďas mnoho nese, Náramně sic na něj brouká; A tak sprosťák nosí, nosí, O své právo poníženě prosí; Ale vyhrej si neb prohrej, Chalupu na samé právo prodej. Poděkuj se, když ti právní přítel Po všem ještě nechá hůl a pytel. Arci, to vždy u nich právem sluje, Co si vlk a medvěd dovoluje; Ten však náramně si hubu spálí, Kdo jich skutky dost nechválí. Ale chuďas když lacino koupí, Jak kdy Kulíšek si kuře chytne, Aj, tu mnoho soudců se vyskytne, A že slabý, mnoho muk podstoupí. – Na dům radní běžej’ cvalem, Tam až hlava bolí, daj’ otázek, A hned jsou tu s kriminálem, Nebo dají katu na provázek. – 149 Věru maj’ ti páni dobré plíce, Bez okolku život sfouknou; Na to ale nikdy se nekouknou, Že životů nemá žádný více. Arci, s člověkem to jináč stojí; Člověk žádný smrti se nebojí; Shnilé tělo drn sic kryje, On sám ale dávno jinde žije, Chudý lid se v nebi blaží, V kůru andělském si výská; Jenom boháč v očistci si stýská, Neb se kratochvilně v pekle smaží. Ale nad tím žádný nenaříká, Neb se to jen pouhé duše týká. U nás ale věru svět jen platí, Svět kdo ztratí, – všechno ztratí. – Naši páni, ti to dobře vědí, Podlé rozkoše se život váží, Každý užívat se vynasnaží, A jak k tomu přijde, hledí, Buď si jak buď, musí na to; Proto Bůh nynější – zlato. S prospěchem kdo na to věří, Všechno má, nač si zaměří. Čím-li více kdo nabývá, Více sobě bráti smívá; Nebo hřích má jisté meze, Za kterými zdá se černý, Ty však jednou jak přeleze, Z hříchu stal se čin nádherný. Proto sprostý kluk se věší, 150 Mocný bezpečně se z hříchu těší; Slepičkářům kat strojívá smyčky, Možných krk se nehodí do kličky. – Každému je milá zdravá kůže, Blaze tomu, kdo ji zachovat si může, Za zlé žádnému to nepokládám; Stejné právo však i pro mne žádám. Příkladem kdo jiného poňouká, Proč žehravě kolem sebe kouká? Když já co na větších páních vidím, Za to také více se nestydím. Pak si pomyslím u sebe: Každý má svou tajnou stezku, Nechodívá po ní bez poklesku, Odpusť nám to všechněm nebe. – Ba že ten se světu rouhá, Kdo se příliš svatě ukrývá; Pozná, kdo se blíž podívá, Kady z pekla růžek mu vyčouhá. Chytrý zvenku chalupu obílí, Ale zavře, ať tam žádný nečumí, Vnitřku pak se kratochvílí, Jak jen může neb jak rozumí. Arci, svět juž není takto hloupý. Sem tam rozumně si hádá; Sotva jen zevnitřní líci koupíkoupí, Také jádro rád obádá. Věru, podivně to juž vyhlíží, Myšlenka myšlence ruku dává, Patrno, že jiný čas nastává, Písmeno kde ducha víc netíží. 151 Arci, sem tam někdo bourá, Stavěti kdo neumí, A ledaskdo časův zvon rozhourá, Sotva ale hlasu rozumí, Svévolně jiný oheň roznítí, Co víc oko matemate, nežli svítí. Jiný ledasco dobrého šplechce, Ale má tak hubu smradlavou, Ruku tak hanebně špinavou, Že od něho žádný vzít nic nechce; Jiný káže, píše, povzbuzuje, Bližnímu na pravou okazuje, Sám se ale po levé potácí, Životem svým učení zas kácí. – Odtud jest ten nářek známý, Co se v ústech sprostých ozývá: Svět učený jen nás mámí, Víme, proč nás za nos vodívá; Když tak dobře, jak to kážou, Proč se sami tím nevážou? Však nechť mají s kopce na učené Sprostí, držíce se za zkušené; Přece každý se domnívá, Že se pravda ví – a jen ukrývá. Však chuďasi kdyby znali, Jak si ve školách na pravdu hráli, Každý rozumem že trousil, By si jazyk jen obrousil, Věděli by, nač ten věří, Školou kdo si pravdu měří; K smíchu, jak učitel dokazuje 152 Na vlas pravdy, o kterých nic neví. Kdo se ale z ostra potazuje, Tomu se o trošku víry sleví. Arci, školák spolykat to musí, Vysvědčení zapotřebí maje – Tak, co myslí, v sobě dusí, Osvoboděn plnou hubou laje. Aj, vy školy, naše školy! Odkud máte vaše rouby? Jaké kouzlo jest ve vaší holi! Z hochů vyrůstají trouby. – Kluk jadrný s jasnou tváří Odrostává na vsi slabikáři. „Rád bych z něho měl (tak praví táta) Kněze, doktora neb advokáta.“ – „Advokáta nechci,“ máma praví, – „Toho čerti provádí ku hrobu, Ale dá-li Bůh nám život, zdraví, (Máme ještě dlouho na tu dobu) Chce-li Jorka kdy panáčkem býti, Kdybych měla Bůh ví kde to vzíti, Primiciu bych mu obstarala, Několik bych kloubků lnu prodala, Moh’ by na začátek něco míti.“ – Vsaděj’ Jorku na vůz, na truhličku, Vedle peřiny se šítem slámy, V ruce tvaroh, s máslem pleteničku, V duši smutek, že musí od mámy. Táta s ním do města jede, Příbytek a stravu vyhledá, Potom do školy ho vede. 153 A pak denně Jorka tam sedá. Jako vyjevený chlapec kouká, Každým smyslem slova polyká, Ale věru, duše se to netýká; Po německu pan učitel houká, Německy se na něj sápá, Chrapoun selský že prý nic nechápá. Jorka bit jest, za trest stojí, klečí, On však nevěda, co chtějí, brečí. – Za dvě léta, až se dost namučí, Od chlapců se něco snad naučí; Nato šest let latinuje, Každý rok víc rozum svůj domácí I s dědictvím ve školách utrácí, Cizinu si nalepuje; Mocnost ducha se zaklíní, Že po celý život potom dřímá, Mateřština v duši se zastíní, Cizina se ale neujímá. A tak nic starého, nic nového, Nic sprostého a nic učeného, Tak je Jorka vysvlečen do hola, Tak to žádá naše škola. Tímto se ke všemu hodí, Nikde žádnou mrzutost neplodí, Obroušená hloupost, a co při ní dále, Neomylně sloužívá ku chvále; A když zcela juž nic není pro ni, Potom aspoň při akcisu honí.“ – – Jezovec vzívá, pak v řeč mu skočí; „Strýčku!“ praví, „co vy všechno znáte! 154 Jako jarmarečník hubu máte, Kolem všeho vaše řeč se točí, Věru, o všechno brkáte, Do všeho svůj jazýček strkáte; Řekněte, co na tom vám záleží, Kolem vás když něco křivo běží? Proč pak bych se ve všem rýpal, Sůl na mrtvou žábu sypal? Chytrý cizé pletky si oddálí, A jen tenkrát hasí, když ho pálí; Svůj uzílek ať si každý nese, Ať si každý kůži svou obádá, Koukne, oučet jeho jak vypadá. Nad každým se metla třese; Věru, těžko nám jest nepobloudit, Ale snadno jiného odsoudit. – Ano, světě, milý světe! Jak se kroutíš, to mě nic nehněte; Ať si jedno kpředu troufá, Nebo druhé nazad coufá, To se jenom zdá slabému oku, Jinak všechno v bohumilém toku Pádí bezprotivně k cíli, Ač se zdá jinaké každou chvíli. Ať, kdo může, čas obtíží, Ať prospěchu loukotě přeráží, Věru, málo jen překáží, Přítomnosti cenu neponíží. Ať se kdo chce, jak chce, namáhá, Místo zpátkem kpředu pluh táhá; Pluh, co dobré símě zaorává, 155 Ouroda pak potomkům dozrává.“ – Kulíšek se pak juž vrtě odpoví: „Strýčku, my se jaksi tu bavíme, O vysokých věcech rozprávíme; Pakli o tom recensent se zdoví, Že my, boží jsouce jen hovádka, V takých věcech pokoj si nedáme, Které podlé práva my neznáme, O kterých je mezi lidmi hádka! Ach, teď mi to leze do kotrby, Tím-li, co jsem vyobrazil, Nějakého jsem urazil, Kterého to v duši svrbí. Dobře jen, že jsem se štítil, O písaře někde blíž zavadit; Nemůže si nikdo hůř poradit, Než kdy péra na sebe roznítil. Písálek věc jasnou vám zakalí, Prská, šplíchá, na vše kaní, Kroutí, nalomuje, špiní, haní, V řídké těsto nerozum zabalí, Vypíná se, jsa jen malý.“ V takovémto strýci jdou hovoru. – Ejhle, juž jsou blízko dvoru; Kulíškova výmluvnost ochábla. – Od zdaleka viděli pěšáka Naproti samou tou cestou jíti. Hádali, kdo by to mohl býti, Pak poznali strýce opičáka. Kulíškovi Jezovec tu pravil, Aby pěkně Šklebouna pozdravil; 156 On prý u dvoru nemálo platí, Znaje, co se hodí pro dvořáka, Darmo slovíčko prý své neztratí. Kulíšek se hned přitulil, Vybrav sobě pozdravení hladké, Šklebounovi takto mluvil: „Štěstí pro mne to přesladké, Jehož já jsem nenadál se více, Spatřit svého jemnostpána strýce. Zdráva-li je milostpaní, Jejíž kráse celý dvůr se klaní? Mladé chase jak se děje? Ať jim Pán Bůh dobrý zrůst popřeje! Ach, co vám překrásné štěstí kvete!“ Škleboun praví: „Co pak máte, Nad mým štěstím že vzdycháte? Řekněte upřímně, co vás hněte.“ Kulíšek jak bázlivý se staví, Potom sobě vzdechnuv praví: „Bože, pro takovou bídnou slotu, Váš strýc musí trpět takou psotu; Vězte, jak by něco na nich bylo, Hlupák králík s vranou žalovali, Co se mnou jim přihodilo, Bůh ví, jak mne malovali! Arci, já bych šel ku králi, Viděli by, jak by tam obstáli.“ – „Kdo vám brání?“ Škleboun se ho táže. – Nač on: „Nejvíce mě kletba váže, Kterou papež mně na hlavu hodil, Že jsem vlka z kutny vysvobodil. – 157 Tu mně Zubík díky připovídal, Velmi laskavě mě hladil, Já upřímný faleš jeho nepředzvídal, Teď mne hanebně u krále zradil. Právě chtěl jsem do Říma se bráti, Zkroušeně se cestou káti, Ale jak bych se to opovážil, Jak by tím se Zubík zaradoval! Všecky statky mé by vyraboval; Rodinu mou zničit by se vynasnažil. Tak mne s jedné strany kletba hněte, S druhé strany zrada mozek plete.“ Škleboun na to: „Zdali víc nemáte, Myslím, ať nic na to juž nedbáte, Já to za vás v Římě spravím. Právě jsem teď před odchodem, Doufám, že vy veden mým povodem Nic nepodstoupíte s vlkem žravým; Znám já dobře pravověrné spády, Slabinu též znám kacířské vlády. Arci, jenom šeptem vám to povím, Že jsa nunciusem dlouho hovím, Že on lev sám jídá maso v pátek, Denně honí, loupí, třeba v svátek. – Každý, jak rozumí, učí, Odkud denně nová víra pučí; Co se manželství pak týká, To se s kacířem jak nic navlíká, Když se jenom ruka v ruku hodí; Bez reversu kacíř děcka plodí. Moh’ bych ještě ledasco vyčítat, 158 Kdybych naše časy chtěl přemítat. Dosti však pro vás, nic se nebojte, Přímým vazem před soudcemi stojte! Věru, mně nemá z našeho rodu Žádný trpět tam na dvoře škodu; Ví to král, že koho já zastanu, Dostatečnou má obranu.“ Kulíšek se pokloniv mu pravil: „Díky vám, vy jste mne strachu zbavil, Věčně na vás pamatovat budu, Vylezu-li šťastně z mého trudu.“ Tak se spolu rozžehnali, Bral se každý svojí cestou dále, Kulíšek by dostal se před krále, Kde se mnozí naň hněvali. 159 IX. ZPĚV.
Šťastně dostal Ferina se k dvoru. Vida tolik žalobníků v sboru, Srdečně se on zasmutí. – Na oko však zdál se, jak by chutí Šel on do panské hromady, Dodat králi důležité rady; Zvlášť ho Jezovec nabádal, By se notně s odporníky hádal: „Právo má, kdo nejvíc křičí, Jistě prohrá, kdo jen tajně kvičí. Ať si reptá, jak si reptá, Běda, zdali jen to šeptá; Kdo však umí časem dobře houknout, Ten si může často hrdě fouknout. Ku příkladu, když špadónek hloupý, Plnou hubou, tlamou si vystoupí, Jiný mírný jsa před ním se kroutí A mnohý klaní se, až se rmoutí, [160] Veřejně pan cechmistr ho chválí, Neb když neuhasne, uhel pálí. – Dobře, když psík hloupý štěká, Hodí-li se jemu kostka měkká.“ Kulíšek mu na to odpoví: „Děkuju vám za ta přísloví; Co se pro mne hodí v této době, Vyberu já z vaší rady sobě.“ Nato pak se bedlivě ohlíží, Kdo as na něj nejvíc tíží; Zná totiž, jak tvář se směje, Když srdce zlé nebo dobré přeje. Arci, mnoho nepřátelů vidí: Ten se zlostně směje, ten zášt skrývá, Neb se chytrý podlé větru řídí, Laskavě přec někdo kývá. – Přijda Kulíšek před trůnem kleknul, Tváří pokornou se země teknul, Potom pravil choulostivým hlasem: „Ó, Bůh Vás nenavštiv trpkým časem, Ale žehnej Vám i královně, Popřej mnoho štěstí zarovně, Duch zlatý na Vás vylej své dary, Zapal a osvítiž Vaše duše, By se ulehčila vlády nůše, Zmenšily se poddaných nesváry. Budou sic až do poslední doby V světě nepravosti a žaloby, Ale časem ztratí hřích svou larvu, Za kterou se teď ukrývá; Potom každý, jak se jen podívá, 161 Pozná nejhlubšího srdce barvu, Potom bude králům snadno soudit, Nelze jim v úsudku víc pobloudit, Právo dojde svého cíle. Ach, že juž tu není ona chvíle! Jak by stáli ti bídáci, Kteří na mne u Vás žalovali! Obnaženi by tu litovali Svou hanebnou, utrhačnou práci; Vyšlo by to hned na jevo, Kdo chodívá v pravo a kdo v levo, Kdo Vám nejvěrněji slouží.“ Tak Kulíšek mluvil panu králi, Druzí všichni zaraženi stáli Podivením, že si tolik troufá A snad ještě spásu doufá; Král však na něj černo zaškaredělzaškareděl, Pak mu rozhorleně odpověděl: „Zaraz, ty ničemný kluku! Hladké slovo zločinství neskryje, Vinu hustou jazýček nezmyje, Pocítíš hned přísnou práva rukuruku; Zkusili jsme dost tvou víru, Amen, plnou máš juž míru.“ – Kulíškovi duše v těle chřadne, Pomyslel si poděšen u sebe: „Pomoz, milostivé nebe! Jak to s tebou teď vypadne? Věru, nevím sobě rady, Mám se vyplést, ale kady? Inu, nějak sobě pomoc musím, 162 Buď si jak buď, o to se pokusím.“ – Nato pravil jako žalostivě: „Mocný pane náš, šlechetný kníže! Račte mne vyslyšet milostivě, Život můj vyšetřte blíže! Stává se, že na tom samém činu Někdo vidí ctnost a jiný vinu. Věru, jinak zcela to vypadá, Jak co láska nebo zášt vykládá; Kdo dle jiných zprávy soudí, Skrz barevné sklo se dívá, V pěti pádech čtyrykrát zabloudí, V pátém náhodou jen dobře mívá. Soudce pětkrát čin ať obracuje, Nežli svědomím ho zatracuje; Neb se arci často stává, Že se správčí obelhává; Však že nestydatost tak dozrála, Že by i samému králi lhala, Toho nebyl bych já měl nadání, Kdybych neměl z toho opletání. Když jsem ondy odcházel od dvoru, Vyprovázeli mne v slavném sboru, Žádný na mne více nic nevěděl, Nobrž každý smířen na mne hleděl; Ale pak, když jsem se vzdálil, Hned mne dobrý přítel tu pochválil. Arci, lehko vzdálenému na cti škodit; Do očí mně teď to má dovodit. Ba, však Milost Vaše to uznává, Že kdo vinen, doma rád zostává, 163 Z pevného se hradu neoddálí, Když ho někde nebezpečně pálí. A kdo tak je padlý, hloupý, Jíti k soudu na nejisto? Věru, Klukov není špatné místo, Tam nepřítel snadno nepřistoupí, Tamo oudův síla neprospěje, Celé vojsko Klukov ať oblehne, Kulíšek se nad tím v duchu směje; Nebo tajnou cestou si odběhne, Byť se bylo, co chce, zde kutilo, Nic by mne sem jíti nenutilo. Věda však, že nejdu k trestu, Neb jsem viny na mně nenacházel, Odhodlal jsem rád se na tu cestu; Jezovec mne doprovázel. Slyšte, pane, jak se všechno stalo: Svědomí mne právě k tomu hnalo, Bych se do Říma vypravil, Chtěl jsem ještě se ohlídnout, Však juž víte, co hlídávám, Kde já ve dne v noci stávám, Nerad bych to nechal zřídnout. Tu se s Jezovcem potkáme, Dobrý večer sobě dáme; On pak vůli Vaši mně okáže, Co chci činit, se mne táže. Já řku: „Šel bych s vámi zpříma, Však co bude z cesty mé do Říma? Tu mne svatá církev váže, V onom zase řádná vláda káže. – 164 Řekněte, co v tom mi radno.radno.“ On řek’: „To tak není snadno; Povinnost se povinnosti příčí, Každý jinakou v tom pravdu líčí, Každý však si někdy něco sleví, Proto schválně, co chce, neví,neví.“ V tom pan Škleboun se vyskytne, Naše rozprávka se hned ho chytne; Vroucně práva církevní zastává, Sledně v tom nás porovnává, Že chce sám do Říma jíti, Břímě mé na vlastní plece vzíti, Pravě: „Já však už to nějak spravím, Že vás kletby za Zubíka zbavím. Jděte jen ku dvoru, milý brachu, A své věci beze strachu Odporučte mně a Pánu Bohu, Spásu vaši vám vymohu.“ Tak pan Škleboun mně poradil, Ano, sám se za mne zaručil, On však to se dobře naučil Jednat, aby nikde nezavadil; Proto jsem se na něj tak spolehnul, Jak jste kázal, na dvůr jsem doběhnul; Ale jinou vidím tu podobu, A to sice krom nadání, Slyším žalobu a zas žalobu, Hejsek nepřítel na mne nahání, Díky toť za mou dobrotu, Že jsem podporoval slotu. Bylo právě minulou to středu, 165 Ráno, jako vždy dělávám, Vyjda ze hradu rosou se bředu, Ranní žalmy odříkávám. Tu se něco stranou míhá; Jak to déle zrak můj stíhá, Poznám, že to králíkova líce. Jak se obyčejně stává, On mi nato dobré jitro dává. Já ho vítám jako strýce, Co nového, jsem se tázal, Kam tak z rána juž pospíchá. On mně nato pasy své okázal, Žalostně však při tom vzdychá; Já řku: „Co pak, přítelíčku, máte, Že si potajmo vzdycháte? Bídě důvěra uleví, Proto přítel příteli vše zjeví. Jinde žádost přátele poplaší, Z huby v skutek nechce láska vjíti, Ale já chci ve všem k službám býti, Jak dalece možnost má vynáší.“ Potom se mi teprv svěří, Řka: „Teď ještě strachem vám se třesu; Jak jsem přiběhnul tam k lesu, Vidím myslivce, an na mne měří. Ach, tu rána strašně rouchla, Chvála Bohu do stromu tam bouchla; Duše v těle se mně zpláší, Utíkám, že se jen za mnou práší, Nevěda, zdaž najdu kde útěchu; Bolestí juž sotva hnáty cítím, 166 Vnitřní horkostí se div nechytím. Zapomněl jsem vzíti s sebou píci, A z cizého, věru, nerad kradu, Tak vám trpím náramného hladu, Že to sotva komu mohu říci.“ Já řku: „Měl bych s vámi se vyvadit, Tolik okolků že zde děláte, Vidět, že vy strýce víc neznáte, Moh’ jste juž najíst se a ochladit; Darmo sic kdo panstvo u mne hledá, Po měšťansku chasu mou odbývám, Ale, Bohu chvála, tolik mívám, Při stolu že s námi hlad nesedá.nesedá.“ Potom jsem ho pozval ku snídaní, Myslil jsem to s ním srdečně, On to přijal sám, jak pravil, vděčně. Nato jsem ho uved’ domů k paní. Brzo nato jsme si zasedli, Všichni podlé chuti pojedli; Masa tenkráte jsme neměli, Pečínku jen mívám v neděli, Měli však jsme nový pomazánek, K tomu čerstvo natočený džbánek, Ovoce pak všelikého druhu Moje Ermelinka na stůl dala, Zvláště ale to vybrala, Která Břešťalovi slouží k duhu. My jsme měli radost, jak mu chutná. – Však, co neštěstí nechtělo! Arci, když se naplnívá tělo, Bývá mysl častokrát urputná; 167 Víte, jak u dětí způsob bývá, Že se jim vždy mlsat chtívá. Nejmladší můj syn kol stolu skáká, Ovoce, co zbylo, jej tu láká, Najednou jablíčko chmatne, Notně do něj zoubky zatne. Sotva králík shlídne Kubíčka, Lakomost ho tak překvapí, Synka že tak ukrutně polapí, Až mu hned krvácí hubička; Nad tím starší bratr se rozlítí, Zlého králíka za ucho chytí, Rozhorlen pak málo pozor dával, Jak milého bratříčka zastával. Já tu rvačku sotva zočím, Metlou honem k nim přiskočím, Přísně hochy jsem pokáral; Co však naplat, už se stalo, Starší hostu kožíšek popáral. Věru, bylo by se o víc hralo, Nebo upřímně se spolu rvali, Kdybych trochu byl oči zamhouřil, Byli by mu hoši vycinkali, Duch by se mu brzo byl vykouřil; Ale já to včas zabránil, Jako přítel jsem se zachoval. Že jsem život mu ochránil, Šelma nevděčná mne žaloval. Není hodno ujati se koho, Žádný dobrotu tvou neuznává, Z dobrých skutků nevděk jen dozrává; 168 Mrzuté běhání máme z toho, Každou chvíli úřad nás pohání, To je ptaní, to je odříkání, K posledu co z toho pak vypadá? Pravda se pokroutí neb obalí, Šelmě větší víra se přikládá, Rozšafného pověst se pokalí. Arci, že se šelem smělost zmáhá, Když se takto jim připřáhá. Kdyby to věděli naši staří, Jak si každý hejsek na nás troufá, Sám že hlupák havran doufá, Zahubit mne že se mu podaří! – Ba, kde bych já dosti žluče nabyl, Bych se dost pozlobil nad tím lhářem? Že prý jsem mu ženu zabil, Před osvíceným mocnářem, Před samou moudrostí kráká, Ale děcko, že to lež je, maká; Neb jak pěšák, jak já, vránu chytne, Která v také výšce lítne? Ví však, kde ji sám pochoval. Kdybych směl do soudu se míchati, Nevím, jak by dlouho nám vzdoroval. Arci, buď jaká chce osoba, Má se přijmout její žaloba; Žalování ale věru nepořádné, Kdo si nepřivede svědky žádné. Ouve, to by bylo, když by vláda Uvěřila každému udání, Dobré žně by měla zrada 169 Bez velkého namáhání. Bez svědectví kdo soud uzavírá, Slepě a v povětří právo chmatá, Na své zdání však se neopírá, Komu cizá osobnost je svatá; Když se ale svědků nedostává, Ku souboji provolává, Směle se za právo potýká, Kdo na křivdu sobě naříká. Den a místo ať se ustanoví, S protivníkem chci se rváti, Konec boje pak všem poví, Komu se má čest a právo dáti.“ Takto pravě hrdě se obrátil Na ty, které k boji byl vybídnul. Ale králík s havranem se lekli, Ani slova víc necekli, Nobrž potajmo se vyloudali A pak venku takto rozmlouvali: „Mělo býti juž přísloví dávní: S šelmou nechodiž na cestu právní; Všelijak se může právo kroutit, Poctivého může zakormoutit. Co je křivda, právo, každý cítí, Ale když se sudí táže, táže, V žádném slově zlosyna nechytí, Tak nic žalobník s ním nedokáže. Svědky, svědky máme míti! Odkud ale svědkův vzíti? Ať si někdo třeba blízko byl, Jistě že se honem chytře skryl, 170 Nebo co se takých věcí týká, Rozumný své smysle uzamyká, Strachem před půhonem hned se klidí, Když tak něco páchat vidí. Pak nás k souboji pohání! Jak se z nás kdo před liškou obrání? Věru, za štěstí si pokládáme, Že ho aspoň takto s krku máme.“ Takto ti dva rozmlouvali, Zubík s Mroulíkem však láli, Arci tajně; neb se nahlas báli. Král však zvučným hlasem provolává: „Vystup, kdo chceš žalovati, Já vás ráčím porovnati.“ – Ale žádný z množství nepovstává. Nato ráčil rozhněvat se velmi, Volá: „Aj, vy propadené šelmy! Včera měli všichni plné huby, Dnesky všichni držíte za zuby.“ Kulíšek pak rychle na to odpoví: „Ledaskdo bez svědků velmi hrdí, Bez rozmyslu něco vysloví, Ale těžko pak to potvrdí; Ledaskomu šelma na čest sáhne, Když se do očí mu koukne, táhne. Teďky víte, milostpane, Jak od zlých se dobrým křivda stane. Na nevinnost závist jedem šplíchá, Vosa ovoce jen dobré píchá. Však Bůh zachraň, tím já Vás netýrám. Co pak také na mně leží? 171 Ale o jiných mi příští běží, Proto tuto věc tak rozebírám.“ Král pak nato vrtě hlavou Pravil: „Jako kniha ty rozprávíš, Ale stranou moje posly dávíš, Zakázanou lahodíš si stravou; Chutných odpustků tvá somnost chtěla, By ti lživá huba lehčej jela. Ha, památka v srdci hněv mně vaří! Brebera dal kůži za svou radu, Tvé drzosti bez odkladu Podobně se též podaří!“ – Kulíšek tu hlavu k zemi sklonil, Vzdychal, kvičel, slze ronil, Jak by v těle srdce puknout chtělo; Tak se šelma přetvařoval, A pak sobě žalně opakoval: „Ach, to strašně, ach, to strašně znělo! Bože, Křoupálek juž na věčnosti, A Brebera též snad složil kosti! Co se s pokladem mým stalo? Nic se mu na světě nerovnalo! Chtěl jsem zavděčit se králi pánu, Pryč jest, ach, nesnesu tuto ránu! Brebero, Brebero! ďábel tě omámil, Že ti cenu pokladů oznámil! Kdo by byl pomyslel na to, Že i tebe láká zlato? Co juž každého zavádí? Každá duše k peklu pádí? Duchovní-li hrubě tak pobloudí, 172 Že svěcenou ruku v krvi máchá? Tak svět zkažen, lehko se usoudí. V obličeji jiná zář se stkvívá, Než co rozbujněné srdce zhřívá.“ – Král však neposlouchal, co on pravil, Náramný hněv jeho duši bavil, Pak zamyšlen vážně kráčí, Královna kde bývá, jíti ráčí. – Paní Malpa v síni tam seděla, Právě tenkrát u královny službu měla; Ona byla paní Šklebounova, Královna ji měla velmi ráda, Byla rozkoš též králova, Proč u dvoru velká její vláda. Její pohled častokrát dost platný, A co teprv jazýček obratný! Jak král přijde, ona nejdřív vstane, Pak přistoupí ale blíže, Nejmilostivější pazour líže, Potom praví: „Nejmocnější pane! Dobrým poddaným královo čelo Kalendář je radosti neb žalu, Neb král hlava, poddanstvo je tělo, To trpí, když hlava je v zápalu; Častokrát jste mne vyslyšel, Když jste z rady rozhorlený vyšel, Čelo Vaše pak se vyjasnilo, V celé říši tím se vyčasnilo. Nač pro vládu zdraví si ublížit, Lehkou v sobě věc obtížit? Dosti na tom, že tu milost máte, 173 Že se pánem jmenovat necháte; Věru, hněvati se na sprosťáky Nemá smyslu pro dvořáky.dvořáky.“ Nato král pohladí Malpě bradu, Pravě: „Děkuju ti za tvou radu, Sluší dobře se na věrnou děvu, Ujímati pána svého hněvu; Však se hněv můj sprosťáka netýká, Ale chytré urozené šelmy. Na mou slávu, urazil mne velmi; Kulíšek to; ať mně trpce pyká!“ „Kulíšek to?“ Malpa opětuje A náramně potom hořekuje, Nebo napřed juž věděla, Jak se při tom chovat měla. „Na Kulíška pán se hněvá?“ Volá a volajíc i omdlévá. Král se obměkčen jí táže, Co ji takto na Kulíška váže. Ona na to slabě odpoví: „Ach, kdo žalost za mne vysloví? Kulíšek můj strýc a šlechtic k tomu Ze slavného a starého domu; Král když šlechtu nezastává, V uličníků pěst topůrko dává, Ním pak slota panstvo podtínaje, Na volnost a rovnost sobě hraje. Velký muž nepřátel množství mívá, Co mu slávu výtečnou podrývá; Zvlášť Kulíšek, co tak pěkně radí, Když kdy Vaše Milost sněm shromáždí, 174 Sem tam o jiných hlúpost zavadí, Marnost jich a nevrlost rozdráždí. Arci, že se jiní nadýmají, Knížaty se hrdě nazývají, Však když v radě sedí, Jeden na druhého hledí, Pak koktá, co referent přednáší, Docela se s námi snáší; Jak nedávno na jevo se dalo, Když se o rozum jednalo Stranu sedláka a hada. Co věděli Zubíci, Mroulíci? Hubu drželi jak na petlici, Pomohla však Kulíškova rada. Všechny proti němu jste podpálil, Že jste tenkrát veřejně ho chválil.“ Král řek’: „Nemohu se zpamatovat, Vím sic, že se něco takto dělo, Množstvím jiných se to však zatmělo; Chceš pak nám to opakovat?“ Poklonila se a odkašlala A pak paní Malpa tak počala: „Asi dva, tři roky uplynuly, Drak tu divý Vaši Milost žádal, Byste jeho právu přikynuli, O kterém se s chlapem hádá. Pak to bezbedně vykládal, Mně juž všechno nenapadá, Na všem také nezáleží mnoho, Ouplný však výtah ten je z toho: Líbilo se velikému štíru 175 Prolízati skrze plotní díru; Sotva však se tělo tam převrhlo, Nalíknuté oko ho zadrhlo. Čím se více po hadovsku smýká, Tím se v smyčku lép navlíká; Usatoněn on tu potom leží, O život mu pomalu juž běží. Na štěstí sedlák přichází, Drak ho prosí, by ho vazby zbavil; Sedlák outrpný s touto nesnází Upřímným mu hlasem pravil: „Věru, rád bych tebe vysvobodil, Smyčku hrdelnou bych s tebe shodil, Ale toho právem se obávám, Že se s tebou v nebezpečí dávám, Nebo chytrost nezbytečná radí: Nespoléhej se na víru hadí.“ Had se ale svatě zapřisahá, Že mu jistě nikdy neuškodí, Nobrž že ho věrně doprovodí, Vděčnost všechny city že přemáhá. – Nato sedlák smyčku rozvine, Had mu děkuje ho vyprovází; Ale sotva hodinka uplyne, Had nevrle sebou hází, Na sedláka jako střel se mihne, Běda, jestli pevně ho zastihne. Na štěstí to ale časně zočil, Stranou honem strachem skočil, Volal: „Tak ty mi odplácíš? Svatosvatou přísahu ty kácíš?“ 176 Ale had mu drze odpovídá: „Na to hlad se neohlídá, Nadarmo se slovo dává, Když to potom nouze neuznává. Jestli právům trošku rozumíte, Sám to bez okolků posoudíte; Tak se aspoň právo teď vykládá.“ Nato sedlák aspoň o to žádá, By mu ještě chvíli shovil, Až by někdo jiný to vyslovil, Jaké by tu právo místo mělo, Podle toho by se teprv dělo. Had praví: „Na důkaz vděčnosti, Svolím tenkrát do tvé žádosti.“ Pak šli chvíli dále polem; Aj, tu lítá a zas sedá kolem Krkavec a syn pak vedle něho, Kvákalem ho nazývají, Nebo sedláci je dobře znají, Krkavce i syna jeho. Had je vida hned se svinul, Divným způsobem jim kynul; A jak přišli, soud předkládal, Krkavec by, co je pravné, hádal. Ten hned soudil podlé práva hladu, Sedlák náleží prý slušně hadu. V pravdě rozum je sic nezaloudil, Nebo chtivý zobák tenkrát soudil. Had se nad tím zaradoval A krkavčí rozum vychvaloval. Ale sedlák volá: „Ti nekloudi! 177 Dobře ti mne k smrti neodsoudí? Soudce můj má být bez hany, Od křivého nedoufám obrany.“ Had se nad tím mrzutě zakrabí, Pravě: „Zdali soudce ten vám slabý, Jdeme dále, ať se jiný zkusí, Však co právo, právem ostat musí.“ Všichni čtyři na cestu se dají, Potom vlka s medvědem potkají. Had se s ochotností hned vyptává, Jak se jeho právo jim pozdává. Sedlák počítal své advokáty: Had, vlk, medvěd, Korák, Kvákal pátý. „Jezus, Maria!“ vzdychá, „po mně veta! Těchto soudem musím už se světa!“ Věru, ti jej přisoudili hadu; Nesmí prý se ujma státi hladu. Drak tu hnedky na něj syčí, Jedovatou slinou kolem stříká, Ale sedlák strašným hlasem křičí, Že se pod královský soud utíká. Ale Zubík s Mroulíkem se smáli, Řkouce: „Dobře, jen se oddej králi, Vždyť pak, co my chcem u dvoru, To tam nemá víc odporu!“ Drak si také vyhrát troufal, Na ty pány příliš mnoho doufal. Tak se všichni sem přihnali, O rozsudek Vás žádali. Zubík také synky dva přivedl, Dršťkoluba se Hltoněm, 178 By sebrali, co ostává po něm, Sám by ale vola snědl. Byli nevycválaní holomci, Slušní Zubíkovští to potomci. Sedlák chuďas bídně se ohání, Sotva blízký trůn ho brání, Jak ho za šosy tahají, Při tom tak chrapounsky hulákají, Že jste milostivě pak rozkázal, By ty prince v chlívě dráb uvázal. Sedlák potom se zaduší, Jak nevděčně had mu slovo ruší, Známé okolnosti vše udává; Hladovo pak právo had zastává, Zákon přírodou a nouzí daný Jiný prý než zákon lidmi psaný. – Milostpane, tím jste se rozpáčil, Nevěděl jste, co byste v tom ráčil; Kázal jste, by přišli do hromady Vaše knížata a dvorské rady. Ale ač ti dost se povadili, Přec nic kloudného Vám neradili, Dle svých jater, kapsy a žaludku Každý jiný důvod měl úsudku. Pak jste pro Kulíška zkázal; By ten právní uzílek rozvázal. Ten poslušně přišed se vyptává, Jak se všechno toto stalo. On to si rozváživ tak uznává: „Jináč v slově, jinak na papíru, Jináč sama v sobě věc vypadá, 179 Smysl u mne největší má víru; Protož chci, ať místo se obádá, Kde a jak ten sedlák našel hada, A pak snadná zdá se mi porada.porada.“ Celá komis hned se tam vypraví, Had v tu samou smyčku se uváže. „Jest tak dobře?“ Kulíšek se táže. „Na vlas tak to bylo,“ had mu praví; „Tak to bylo,“ sedlák též přikyne. „Tak myslete, že to ona doba, Kde jste měli jisté právo oba. Chce-li kmotr, smyčku ať rozvine, Když ne, tak ať po svém se ubírá, Hadovému právu to nic neodpírá. Věru, had tím nic neztratil, Sedlák zameškav se trpěl škodu, Hadovi že pomoh’ na svobodu; Uznávám, by had mu škodu platil.“ Sedlák však se pěkně poděkoval Rád jsa, že svůj život jen uchoval, Pak se do své vsi oddálil. – Vy jste ale Kulíška pochválil, Měl i u královny za to slávu, Že tak dobře porozuměl právu. – Jiný rozumí prý lépe zbrani, Jiný lépe potížené dlani, Druhý lehčej chléb si vydělává, Samým právem bohatým se stává, Jiný třeba sladčej ruce líže, Jiný neřád po druhém vyblíže, S větší chutí do kysela hryže; 180 Ale co se chytrosti dotýká, Pravá perla Kulíšek ve sněmu; Milo poslouchat, jak vše navlíká A jak podaří se všechno jemu. Arci, také někdy šikou mrkne A na cestě k nebi někdy brkne, Však i nejsilnější někdy chřadne, Denně sedmkrát muž svatý padne. Ale, nejmilostivější pane! Dobrý padlec, který zase vstane; Nejlépe sám hřích od hříchu sráží, Peklo do nebe pohání. Sladkost kdo poznal pokání, Ten i ďábla samého si váží.váží.“ Nato Malpě král do řeči skočí: „Vím já, oč se tvé tlachání točí, O Kulíška ti nahání, Myslíš, každý hříšník že jen bloudí, Proto ať se útrpně jen soudí; Víš-li, že to kacířstvím zavání? Ale nechť je, jak chce, vím, co žádáš, A co mně juž v myšlenkách vykládáš. Dobře, děvko, já ti přeju, Myšlení mé před tebou nekreju; Ale co se Kulíška dotýká, Šelma jest, ať kdo chce, jak chce, říká. Tenkrát arci moudře nám poradil, Vůbec nouzi v mozku on nemívá, Ale tím špatnější chtivost bývá, Kterou často v krvi si ochladil. Žádný s ním nic nepořídí, 181 Každého i silného ošidí.“ – Ale Malpa tím víc ještě prosí, Královská kolena pláčem rosí; Královna se také přimlouvala, Z politiky důvody své brala, Pravíc: „Ohlídněte se, můj pane! Zdali rozbroj zvířat se nestane, Vážné množství je na jeho straně, Přišli k soudu sem k jeho obraně. Oudův síla, vidle, píky, kyje Jenom přítomnost obklíčí, Ale když se rozum s vládou zpříčí, Její budoucnost podryje. Dělo tak dalece nezanáší A jen tam, kde cílí, škodí, Duch však celý čas popláší, Tisíceré plamínky porodí; Kdo zná časův běh a politiku, Ví to, že tak svět to má ve zvyku. Proto prosím, pane, v této době Nedrážděte chytré proti sobě. Péra obratná, vtipné papíry, Apoštolé nejnovější víry. Mroulíci umějí dobře drápat, Zubíci se na pocestné sápat A tělesnou silou slabým škodit; Kulíškovci ale všechno písmo znají, Vždy na nejnovější strunu hrají, Umějí v časovém taktu chodit, Vědí, kde co pod nohy podhodit. Kulíškovce kdo urazí, 182 Ten budoucí slávu si pokazí. Chrapoun, když se zlobí, brouká, Hřmotem se otřásá celá říše, Kulíškovec z koutku na to kouká A tichounko pro budoucnost píše. Chytrý raděj si křiklounka koupí, Sladkostmi zlou hubu vyplachuje, Ten pak troubí, biřicuje, Že se chvilku celý svět ohloupí. Proč s Kulíškem mírně nakládejte, Dobrá nám snad bude jeho služba, Zvláště na ten poklad ohled mějte, Denně vzrůstá po něm moje tužba.“ – Král se zakrabiv po chvilce pravil: „Kýž bych se jen těchto pletek zbavil! Jen mně nic nemluvte, uvidíme, Jak to v právní formě pořídíme!“ Nato odešel, by za soud seděl, Kulíšek však vysekat se hleděl. 183 X. ZPĚV.
Kulíškovi král pokyne, Ať svou výmluvu rozvine, Každý důvod ať udá, Který pro svou stranu má. Náš Kulíšek blíž přikročí, Uslzené utřev sobě oči, Počne: „Najmilostivější pane! Ostřej nic nám srdce neproklane, Nic tak na duši nepálí, Jako přítele když máme, Celou myslí jemu se oddáme, On nás konečně ošálí. Ach, Brebero, ty Křoupálkův vrahu! Pekelné tě moci oklamaly, Žes zapomněl na přísahu, Kterou jsme si věrnost přisahali. Ó, ty zlato, vy poklady, Jaké máte v sobě vnady! [184] Ach, jak jich dobudu pro vás zpátky, Snad juž po nich není víc památky. Co víc vskutku nemohu podati, Dovolte mi aspoň to popsati.“ Král řek’: „Bez okolku povídej, A na pravdu dobrý pozor měj.“ Nato Kulíšek vykládal: „První klenot, jehož věčně škoda, Že ho vzala nešťastná příhoda, Prsten byl, co překrásně vypadal, Z nejčistšího zlata. A ta práce! A ten kámen! Ten byl nad vši cenu! Koruny jsou proti němu láce A do vnitřku byla slova rytá Písmem chaldejským a řečí, Divotvorná moc v nich skrytá, Která neduhy vše léčí. Abrahama starého Vy znáte, Neb s ním někdy také spolky máte; Tomu jsem ten prstýnek okázal, Hned se užasnutý mne potázal: „Je, je! jaké máte vy poklady, Více než tři králi dohromady!“ Jak byl bohabojný Seth ve ráji Hledat olej nevinnosti, Našel ta tři slova té mocnosti: Že přede vším zlým obhájí, Kdo ten prsten má, bezpečně chodí, Hrom, ni blesk, ni čár mu neuškodí, Buď na zemi, buď na moři, Nic mu být nemůže k hoři, 185 Zdaleka se šelmy ho lekají, Dobří s službou ochotnou čekají. Jak tím prstenem zatočí, Hned služebný duch přiskočí, Chce-li sednout si k obědu, Hned tu jídel, až se stůl prohýbá, Švihá o nos vůně mu přelibá, Jez, co žádáš, a neboj se jedu. Pokyň, každá skrýš se ti otvírá, Každý poklad jest v tvé moci, Buď si o poledne nebo v noci, Žádný ti nic neodpírá, Každý ptáček na tvou vějčku sedá, Žádná panna košíčkem ti nedá, Neb při kráse, bujnosti a síle Ostaneš až do poslední chvíle. Zkrátka, co si srdce žádá, To se všechno ti předkládá; Čeho pak se bojíš, to odhání, Jen před hrubou smrtí neobrání. – Já se ale veřejně přiznávám, Že jsem pro něj v hřích náramný padnul, Otci svému já jsem ho ukradnul; Že mě proklel, se obávám. Arci, Breberův nevěrný skutek Jen mne v takový uvádí smutek; Nebo milostivé zachraň nebe, Já to chuďas nečinil pro sebe. Takto jsem si v mysli mé rozbíral: Nač sprostému poklad taký? Pro toho je prsten ledasjaký. 186 Pak se takto soud můj uzavíral: Každý sobě pokoj, štěstí žádá, Však to vše se na králi zakládá, Chce-li oud sprostičký šťastným býti, Musí celku, to jest králi žíti; Tak čiň, co čiň, ale čiň pro krále, Vždy ti to poslouží k chvále. Tak i prsten chytře jsem uklidil, Bych posloužil milosti královské; Bůh naděl však šelmě té lotrovské, Breberovi, který Vás ošidil. Mimo prsten milostpaní k svátku Křoupálkovi v uzel jsem navázal Hřeben a zrcadlo na památku, Bych se vděčným proukázal. Častokráte o mne se zastala, Mého rodu pevně se ujala; Nebo má na sobě všechny ctnosti, Žíly plné krve šlechetnosti, Na osobě její vyznačena Předkův sláva nezkalená. Dobře jsem já s ženou se pohádal, Když ty věci stranou jsem odkládal, Neb jak vzteklá žádala to sobě. Já řku: „Žebračko, nač toho tobě? Dej pečínky ovci za potravu, Brzo složí na hřbitově hlavu, Neb ozbroj zajíce mečem, Jistě před ním neutečem, Doktorem si udělej hlupáka, Nepovzbudí platně svého žáka; 187 Nebo volem vůl ostane, Ať si říkají mu jemnostpane. Proto také se na sprosté ženy Špatně hodí věc náramné ceny.“ „Kam to chystáš?“ řekla moje v hněvu, „Jistě že máš někde chytrou děvu?“ Já řku: „Aj, ty zpropadená ženo, Co pak je to tvoje věno? Co ty na to se vyptáváš, K žehravosti příležitost dáváš?“ Ale jak se dobrá dozvěděla, Pro královnu že to přichystáno, Umlknuvši velkou radost měla, Ještě k tomu víc přidáno. Arci, že to ona nedostala, Breberova vina nás zklamala. Kdo tím hřebenem se česá, Nejnovější vůní vždy zavání, O všem nejlepší má zdání A přes celý život plesá. Výborné též na něm jsou rytinky. První jako živě obrazuje, Jak princ Paris rozsuzuje Tři nebeské krásotinky; Juno, Pallas, Venus slouly, Každá chtěla zlatou kouli, Kterou paní Eris jim hodila, Rozepří by nebi uškodila. Mezi nimi pak se ujednalo, Zlaté jablko by se té vydalo, Jenž se uzná nejkrásnější býti; 188 Parisa chtějí za soudce míti. Paris princ, jsa ve všem známý, Jak se třeba bohyně omámí, Praví: „Každý soudce jinak soudí, Tisícerou věcí on pobloudí; Obyčejně ale tak se stává, Každý že o trošku chybí, Nejraděj za právo však uznává, Kdo nejvíce a nejlepší slíbí. Já to hned povím bez upejpání, Nebo vy nás lidé dobře znáte, Tak řekněte každá, co mi dáte Za mé ochotné uznání.“ – Juno praví: „Suď jen, jak se sluší, Dám ti slávu, velkou moc a zlato, Smrt ti dlouho život neporuší.“ Odpověděl Paris na to: „To já za tak velké nepokládám, Šťastnějším já býti žádám. Ty nabízíš pozlacenou bídu Bez srdečného poklidu.“ – Modrooká Pallas se usměje, Pravíc: „Pěkněj tebe já oblažím, Učeností ducha ti ovlažím, Poklad vědecký se ti odkreje, Naučím tě znáti všechné moci, V spánku, nerozdílu a rozboji, A zas ve časovém spoji; Poznáš právo dne i noci, V tobě, jak v zrcadlu bude svět, Jádro, rostlina a květ.“ – 189 Paris na to odpověděl: „Rád bych na tu tajnou dílnu hleděl, Však snad ani všickni zraky Neproniknou skrz ty mraky, Co zakrývaj’ boží ruku. Vejde malý ve mne se podílek, Světlo narostává ze světýlek A nemnoho dává praděd vnuku. Duch sic směrná pravdy nádoba, Ale ouzká pro ni osoba. Člověk potud jen se něčím blaží, Pokud po tom samovolně baží. Nenechá se v ducha též nic vhodit, On si všechno musí sám porodit, Proto sám se také obtěžkává, Vždy se plodě, život si přidává; Proto duch na věky žije, Jestli sám se nezabije.“ – Takto Paris té bohyni pravil. Musí to být něco učeného, Ale přece něco v tom moudrého – Aspoň se tím Pallady byl zbavil. Pak se ku třetí postavil. Ta lichotně tvář mu hladí, Pravíc: „Krásnou ženku mít po boku, Schopné dítky rok po roku, Jimiž věrnost mu přibývá – Obyčejně mužské srdce chtívá. Nač svůj život boháč plouží A nač učenost měsíčná svítí, Zdali srdce neroznítí, 190 Nedá, po čem vaše bytnost touží? Místo blažit, jen vás souží. Jestli zlaté jabko já dostanu, Vyberu ti ženu nebo pannu, Která tobě ve všem všude Doplnění duše bude.“ – Paris jabko Venuši přisoudil, Tím si poklad nejvyšší vyloudil, Řeckou královskou Helenu, Nejpěknější starých časů ženu. – A to všechno na hřebeně bylo, A ne jináč, než jak kdyby žilo. Přec divnější bylo vám zrcadlo, Na mou věru, celé v něm divadlo, Co se na kolik mil kolem dělo, Svůj obrázek ve zrcadle mělo. – Kdo by se v něm rád zhlídával, Pokaždé by krásnějším se stával, Ztratily by se hned s obličeje Bradavice, neštovky, lišeje, Nedostatky by se nasadily, Zbytečnosti by se vyhladily. – A na rámci, to vám bylo dřevo! V ceně převyšuje zlato. Staré písmo jak dává na jevo, V ráji prý strom sroubli na to A jest pravděpodobné nadání, Že to onen samý strom poznání, Ze kterého Adam jabko zkusil A pak za to nádeničit musil. Pán Bůh jak ráj kasiroval, 191 Andělům to dříví pasiroval, Gabriel pak držel licitaci A svůj podíl prodal v špatné láci. Jistě Gabriel se tajně mrzí, Jiný anděl nad tím hořce slzí, Že to dřevo prodal právě, Které vede ku nebeské slávě. Ale nechť si; dřevo juž prodáno, Krásných věcí z něho naděláno, Ale všechny se musejí stydět Proti těm, jichž jest na rámci vidět. Věru, jest to vám přemilo k sluchu, Když to někdo rozumný vykládá, Mimo to vtipnému duchu Ještě ledaco napadá; Jak povídka ta o jistém pánu, Který sobě psíka s oslem choval. V panském býval psíček stanu, Osel zatím tuho robotoval, Tučná sousta psík jídával, Onen po slámě se ohlídával. S Ošmrdkem si každý hraje, Můňovi pak zavždy laje, Div že osel lítostí nepláče, Že s ním pán i každý tak pohrdá. Snad že ocasem vždy mrdá A pánovi na klín skáče? Věru, to samé to bude, Že psa mají rádi všude – Tak osílek v mysli své přemítá, A radostně tento nápad vítá, 192 Pravě: „Že jsem byl tak hloupý, S lichotěním vždy tak skoupý! Teď chci dělat ještě více trochu, Než vidívám na tom psu lenochu.“ Ráno, ještě slunce nevychází, Pacholek ho zase k práci budí, Že nevstával, hned mu jich nasází; Ale on se více tím netrudí, Myslel: „Bude poslední to rána, Bude konec té krutosti, Vím, jak získat si milosti U našeho jemnostpána.“ A ten právě z domu teď vykročí, Osel ohonem nádherně točí, Cvalem za pánem utíká, Skáče na něj od předu a zadu, Lízal, jak to od psa viděl, bradu; Zatím pánův šat a tělo Mnoho dír a modřin mělo, Než na ouzkostné volání Čeleď před tím oslem jej obrání. – Více na rámku se nenapsalo, Co se nato s Můňou stalo, Však se dovtípíme snadno, Že to opakovat není radno. Dobře tak, neb když pán oslům přeje, S poddanými zle se děje. Sluší se na osly, na hlupáky Žráti slámu a bodláky, V chlívě líhat, nebo pytle vlíkat, V dobré chvíli třeba jíkat. 193 Zákaz, jinší věci chtět po světě, Má se kyjem psáti jim po hřbetě. – Potom ku památce věčné, Jak má Zubík srdce vděčné A jak dobrodiní odměňuje, Pěkně na rámku se osvědčuje. Víte o tom, kdo hltává, Takovému někdy ráda prý ostává Zpříčená kost v měkkém chřtánu. Tak se stalo též střídmému pánu. Arci, velká bolest být to musí, Blaze tomu, kdo jí nezakusí. Sotva bolestí tu Zubík štěkal, Tak mu zavždy krk otěkal. Být to mělo k žalosti a smíchu, Jak prý sebou házel, kroutil, Zapomněl svou obyčejnou pýchu, Bohabojně se zkormoutil. Rozesílal na vše strany, By vynašli lékaře a líky; Kdo podá mu prostředek ochrany, Tomu připovídá notné díky. – Ale protože je Zubík všude známý, Žádného tak lehko neomámí, Žádný se s ním neostouzí. Jenom doktor čáp se pohnout nechal, Ustrnuv se nad náramnou nouzí, Ku pomoci vlku spěchal. Dlouhým zobákem do krku sáhnul, (Dlouhý zobák pan doktor nosívá, Na vysokých nohách též chodívá) 194 Trapnou kost vytáhnul. „Ouve! ouve!“ vlk bolestí brečí, „Ne doktor, jen kat tak léčí. Bolest mou já dávám ti za vinu, Jen dnes a jen tobě to prominu.“ Nač pan doktor čáp mu pravil: „Tak to bývá: bolest vždy se vadí, Láska mazlí se a hladí; Ale nechť, bolestí jsem vás zbavil, Tím jsme skončili povinnost naši, Pane z vlku, vyplňte i vaši, To jest, račte práci mně zaplatit!“ Tuť hněvivě Zubík sebou trhnul: „Aj, nastojte, jak se svět převrhnul! Zdali třeštíš, nevděčníku? Neměl jsem tvou hlavu na jazyku? Kdybych byl jen škraně stisknul, Nebyl bys juž více pisknul; Ale já ti v ničem neublížil. Věru, myslel jsem, že zhynu, Jakou bolestí tys mě obtížil, Ale já odpustil tobě vinu.“ A to mluvě tak se zubil, Že pan doktor neotálal, Ale bez odmluvy dále cválal Strachem, by ho šelma nezahubil. – Tak to všechno kol zrcadla stálo, Však co zpaměti vím, to je málo. – Mnoho jinších tamo malováno, Vyryto, neb rejsováno. Aj, já věděl takých divů cenu, 195 Kdo předzvídal takovouto změnu? Ach, toť arci lépe by to bylo, Kdyby se to ještě u mne krylo. Moji chlapci jak plakali, Když se zrcadlo jim bralo, Pěkně se jim před ním hralo; Směšně si před ním skákali, By viděli, jak se jim odzadu Ocas, liščí krása, chlupatí, Odpředu by svou viděli bradu, Jak se ku čtveráctví špičatí, Sem tam skákajíce se dívali, Sami na sebe se usmívali. Arci, kdybych byl předvídal, Co si přítel Brebera zamane, Byl bych já to lépe hlídal, Ale pozdě lítost nám nastane. Ale vražda žádná se neskreje, Ať se ještě tajněj děje; Tím i doufám, že se poklad zjeví; K divu, zda to nikdo tu juž neví. – Potom, najmilostivější králi, Také jiné věci tamo stály Stranu pana otce, to Vašeho, Juž nanejvejš blahoslaveného, A pak stranu mého umrlého. – Váš pan otec zmálomocnět ráčil, Sotva že jen oudy vláčil, A jak bývá to u krále, Hned se mnoho lékařů tu radí, Dohromady učeně se svadí; 196 Tím vším milostpán pak měl na mále. Tu mu dobrý přítel pak pošeptal, By se starého Kulíška zeptal, Ten prý z vody dobře hádá, Psinu, strhnutí a jiné hojí, K tomu hořkých laňkvar nenastrojí, Ani velké posty neukládá. Vám to arci vypadlo z paměti, Byl jste ještě pacholátko malé, Arci, dost čiperné juž a dbalé, Ale přece jako jsou jen děti; V dětinství se jen pohrává, Na jinším se malý podíl brává. Hned tu poslali pro otce mého; Lékaři sic bránili se tomu, Nebo, kdo má rozum na diplomu, Nepříznivec vtipu mozkového. Ale ať řekli, co řekli, soci, Jak byl uslyšel, že král pán leží, Bez oddechu otec hned tam běží, Aby přispěl ku pomoci. Přijda učeně se hned ho táže, Jak spal a jak stolice vyhlíží, Jestli ho nic na prsou netíží; Prosí, ať se jazyk mu okáže, Na nejvyšší puls pak chmatá. Vrtí hlavou, čelo krabí, Pravě: „Zle je, žaludek je slabý, Hlavatka, dna střevní, žíla zlatá Na nejvyšší život juž zasahá. – Hm, však vím přec lík, co to přemahá, 197 Za hodinku se nám uzdravíte, Jak jen vlčí teplou žluč strávíte; Vlčí játra a žluč sedmiletá Každý neduh zlý vymetá; Ale pravím teplou a jen s chutí, Bude vlku to ku velké chvále, Když své játra dá za krále.“ – Ale starý Zubík se zarmoutí, Jak se k němu král obrátil, Pravě: „Pane vlku, my vás známe, Že na vás věrného slouhu máme, Nechcete, by život můj se zkrátil. V jinších chvílách vždy jste přisahali, Jak by všichni život za nás dali; Proto žádám v královské milosti Od vás žluč z poddanské povinnosti. Jiní, by mně zdraví nahradili, Srdce i s duší by nasadili, Osudem však jim to není dáno.“ Všechna zvěř volala: „Ano, ano.“ Ale starý Zubík se vymlouvá, Že prý játra mu zlý puch nadouvá, Stářím také že juž vadnou; Když se žluč jen sedmiletá hodí, Strach, ať starší neuškodí, Ano, žluč že nemá dávno žádnou. Pravil otec můj: „Však uvidíme! Pán se z povinnosti jen vytáčí, Pane králi, co tu učiníme?“ Milostpán hned kázat ráčí, Ať se s vlkem v kuchyni nakládá, 198 Jak to moudrý Kulíšek si žádá. Odporovat Zubík si netroufal, Tak se v krátku jater zbavil. Dobré byly, jako otec doufal, Král je spolknuv hnedky se uzdravil. Byla nato radost hned u dvora, Otce mého pozval král do sněmu, Veřejně on poděkoval jemu, Učinil jej hnedky za doktora; Všichni mu museli vykat, Nesměl mu jináče žádný říkat, Než pan doktor z Kulíškova. Jiná byla odměna otcova: Zlatý prsten dostal na pařátek A na hlavu červený kvadrátek, Na krk ale krásný pásek A mašličku na ocásek. – My jsme tam s nebožkou matkou stáli, Všechno se nám hnedky klaní; Pak nás představili panu králi A z mé matky velká paní. – Lehko zdvořilost a vše poznala, Jak se díti má na panském domě; Nejraděj však přec v soukromě S mašličkou si otcovou zahrála. Tak můj rod dřív žil ve slávě – U mne všechno obráceno právě. Arci, kdo rád platí staré dluhy, Všimne zastaralé si zásluhy, Kdo teď chová starou víru A kdo dobrý medle žije v míru? 199 Ale šelmy, ty se vypínají, Protože podporu všude mají. – Ku příkladu, jak si Zubík fouká, Na jiného jak na špínu kouká A jak by jinému co vykroužil! V čem pak ale trůnu kdy posloužil? Vždyť pak ani otec nechtěl dáti, Čím měl milostivý král okřáti. Ale ať sto vlků se pobije, Když jen milostivý král váš žije; Ano, celý špatný rod ať zhyne, Když dům královský jen nepomine.“ – „Aj, Kulíšku,“ král odpoví, „Dlouho ti mé ucho hoví, Tys podotknul věci všelijaké, Co tvůj otec dobrého učinil, Cos ty tropil, o tom ses nezmínil; Pověz tvoje kousky také!“ Nač Kulíšek jazýček rozvázal, Pravě: „Najmilostivější pane! Jistě že se chloubou to nestane, Když povím, co Vám jsem proukázal. Pouhá povinnost žádá, za krále Bychom pracovali neustále; Nač se chlubí, kdo činí, co může? Vaše moje jmění, kost a kůže. Ale že jste ráčil o mně pochybovat, Chci mé skutky zkrátka opakovat: Se Zubíkem jednou jsme lovili A tenkrát nám lovčí štěstí přálo; Arci, notně jsme se uhonili, 200 Ale k posledu to za to stálo: Uchytli jsme potoulané prase, Při špeku a při jadrném mase, Že sama památka špekem voní A k těm bratrům srdce naše kloní. Víte, jak to prase má ve zvyku, Když se kolí, že se dá do křiku; My hledíme, by se utišilo, By nás tím povykem nezradilo. Aj, tu Vaše Milost se přiblíží, Takto na nás promluvit se sníží: „Aj, tu hoši dobře se bavíte, Dobře se vám dnesky podařilo, Vepře celého však nestrávíte; Škoda, kdyby se co promařilo. Přepusťte mi as dva díly, Přijde též má paní sem za chvíli.“ Zubík mumlá zlostí, brousí zuby, Nerozuměl jsem, co tajně chřípí, Však, co bylo, se dovtípí, Kdo ví, co vychází z jeho huby. Já řku: „Co o dílku nám mluvíte? My si za náramnou čest to kladem, Když si milostivě celé sníte. Ach, kýž smíme za Vás umřít hladem!“ Pak jste ráčil Zubíka pobídnout, Aby dělil svědomitě prase; Tím se potěšil vlk zase, Doufal hezkou částku si vyhlídnout. Pak nás takto chlap podělil: Jednu čtvrtku Vám dát se osmělil, 201 Zadní půlku pro sebe odstraní, Pro mne ale nezbývalo více Nežli střeva jen a plíce. Vlk se na Vás neohlíže, Na své půlce jako vzteklý hrýže, Ale já bolestně na Vás viděl, Že to pro Váš zoubek málo, Sotva že to za mazání stálo. Já za vlčí hrubost jsem se styděl. Vy však, pane, nápadem výborným Učinil jste Zubíka pokorným; Vy jste totiž praštil jej za uši, To nanejvýš vlastní rukou, Že se ranou troup ohluší, Všechny pulsy v zmatku tlukou, Lebka šelmovská krvácí. Pohladěná šelma pryč utíká, Jako stará babka si naříká. Vy však pozůstalost jste si vzal, Kousek také milostpaní dal. Mně jste trošku dovolil odběhnout, Sám jste ráčil si na trávu lehnout. Já tu honem Zubíka vyhledám, Mluvím do něj a dřív pokoj nedám, Až mi Vás odprosit připoví, Napřed pro Vás něco uloví. To se příliš mu odporné zdálo, On má, věru, víc než českou hlavu! Na tisíce moudrých slov to stálo, Nežli jsem byl z politiky v stavu Dokázat mu, že od zeměpána 202 Bolet nesmí žádná rána. Potom jsme šli na čekanou. Vidíme, jak tu se stádo pase, Líbilo se tam hovězí chase; Čtyrměsíční býček jen soukromý Hrdě odstranil se mezi stromy; Arci, na náš mlýn to byla voda, Ale samo v sobě bylo býčka škoda. Já si ale pomyslel u sebe: „Blaze tobě, sám král stráví tebe, Bude něco podle chuti míti.“ Potom jsem Vás prosil poníženě V svém a Zubíkově jméně, Byste ráčil od nás dárek vzíti, Že to důkaz mé věrnosti stálé; Vy jste přijal mé pozvání, Řek’ jste něco mi ku chvále, Též bych dělil podle mého zdání. Tu mě hned napadlo ono ssele A pravidlo: Kdo tak jako Zubík dělí, Dlouhý čas svou nezdvořilost želí. Protož zdvořilej rozdělím tele. Pak jsem pravil: „Milostivý pane! V pravdě-li rád taká sousta jíte, Jednu celou půlku si zažíte, Druhá půlka královně ostane, Co se ale vnitřku skrývá, Mohou páni princi sešupati; Já chci jenom nožky sekřupati, Zubík nejraděj však lebku mívá.mívá.“ Líbilo se Vám to velmi, 203 Udál jste mě krajíčem dědičným. Ale brzo rypákem krtičným Podryly mou slávu šelmy. Zasloužilá duše teskne, Ale zrádcův jméno, to se leskne; Já však žádám zákonnou obranu. Kdo má něco na mne k žalování, Ať se před oči mi sem postaví, Každé slovo osvědčí, co praví, Vyzradí se na cti utrhání! Jako pírka všech žaloby sfouknu, Jejich marné důvody převrátím, Pak se ale na ně zas obrátím, Na jich život zkoumavě se kouknu.“ Tak Kulíšek mluvě na svou stranu Zvířat větší část převrací, Pochybnosti všem výborně kácí, Se všech stran že slibují obranu. Ano, krále samého omámil, Zvláště pěkné pokladův popsání K víře na Kulíška ho dohání, Tak že Jeho Milost všem oznámil: „Slyšte všichni, kterých se to týká, Na Kulíška ledakdo cos žvýká, Když však Milost Má ku soudu sedá, Žádný víc se slyšet nedá. Podezřelý byl, však je nevinný, Aspoň není tak zločinný, Jak se na začátku podobalo A s mnohých stran žalovalo. Ano, když se něčí život soudí, 204 Dobře, když se budoucnost pováží, Snad kdo v přítomnosti bloudí, O velké se pozděj vynasnaží. Vězte, Kulíšek chtěl mému domu Poslat poklady a s nimi slávu, Arci, že nepřišlo k tomu, Buď přičteno osudnímu právu. Vím však, že si pokoje nedá, Až zas ty poklady vyhledá. Proto ti, Kulíšku, věrný slouho, Dovoluju, bys po celém kraji Tak se potuloval dlouho, Až se dovíš, kde se poklad tají. Jenom vlídně se všemi nakládej! Dobré slovo srdce nám otvírá, Pěkné prosbě nerad kdo odpírá; Jinou pomoc ode mne požádej.“ – Kulíšek potěšen chtěl děkovat, Milostivý pazour pocelovat; Zubík náramnou zlost cítě, Očima jak bazilišek svítě, Ze svých přátel spolku vyšel, By odmlouval takému podvodu. Ale král je oba nevyslyšel; Nebo juž byl právě na odchodu, Protože se poledne juž zvoní, A ta nejpilnější vláda Odpočne si tenkrát ráda, Když hotový oběd jí zavoní. Jen to řekl: „Dítky mé a sluhy, Nechme si to dále na podruhy!“ 205 XI. ZPĚV.
Druhý den pak líbilo se králi, Stížnosti vyslýchat v sněmu. Tuť předstoupí vlk a řekl jemu: „Pane, nevím, jak bychom obstáli Před drzostí Kulíškovou? Máme vždy s ním míti půtku novou? O jmění a o čest mě připravil, Dřív juž celý rod zohavil; Lže a krade, cizoloží, loupí, Svým jazýčkem každého ohloupí, Za to ještě čest má za odměnu. Krev do hlavy žene mi památka, Jak nedávno zhyzdil moji ženu, Poslechněte, vypovím to zkrátka: On se vždycky za ní loudá; Ona vystát nemůže neklouda. V zimě u rybníka ji uhlídá, Ptá se jí, zdaž ráda ryby jídá. [206] Ona praví: „Když jich mám, Nimi také nehrdám.“ On zas potutelně odpoví: „Aj, má milá, já vás to naučím, Jak se brzo množství uloví, Že jich dnes nesníte, za to ručím. Vlčí ocas ryby rády mají, Tak tou dírou strčte ho pod vodu, Množství hned jich připlove odspodu, Všechny na ocas se nachytají.“ Ona, jsouc rozšafná žena, Podvod sotva znajíc podle jmena, Zapomněla mé příkazy, Podle nichž se řídit má na pouti. Tu máš! V ledě ocas se přimrazí, Chuďas nemohla se s místa hnouti. Nejdřív myslí, že to ryby, Pozděj po lapoznala své chyby; Ale ať si skáče, ocas tahá, Zdarma více se namahá! Tuť se Kulíšek jí chopí, – Já se vám to říci stydím, Jakou ostudu s ní tropí! – Já to manžel od zdaleka vidím, Mne to arci dlouho nepobízí, Ale ku pomoci hnedky letím; Ale než se k manželce přivětím, Šelma zatím chytře zmizí. Věru, velkou práci mně to dalo, Než jsem milého dobyl ocasu, Kousek v ledě ještě pak ostalo, 207 Sebou také hezký chomáč vlasů. Takové jsou Kulíškovy cesty! Jaký div, když nejsou na ně tresty!“ – Na to král Pazourus řekl k němu: „Aj, ty chlape, co si ty vybíráš, Že mě a mou vládu týráš, A to na veřejném sněmu? Nevíš, že tvé slovo „ano, ano,“ Ke všemu, co mnou je rozkázáno? Já jen trestám odbojnické činy, A co netrestám, to je bez viny. Vidím, že ty nejsi z počtu věrných, Jistě že máš dost znamínek černých; Tak bych sic se neměl ptáti, Ale právní formu chci popřáti. Vidím, že se Kulíšek neleká, Ale vítězně že se vyseká.“ Nato Kulíškovi král rozkáže, Ať on svědomí rozváže. Nato Kulíšek rozpráví: „Slyšte, najmilostivější pane! Malý oheň lehko zplane, Silný lehko slabého udáví; Proto jsem se jen dal do outěku, Když se Zubík na nás hnal ve vztěku. Ale čím mou čest nepřítel špiní, Toho svědomí mě nic neviní. Jako pravdu na mne uvaluje, Co mu pouze žárlivost maluje. O rybách jsem mluvil paní Žroutce, Ráda mluví o dobré pochoutce; 208 Ona, jak se chytají, se táže. Já řku: „Třeba ocasem se loví, Když se sáček pozadu naváže, Též se příhodnému času hoví, Ocas strčí se pod vodu, Jak jen daleko dosáhne, Ryb se tolik nahrne odspodu, Že se ocas sotva ven vytáhne.“ Žroutka hned by ráda ryby jedla, Lakomost ji náramná zavedla, Že slyšela sice o vocasu, Ne o sáčku a příhodném času. Božím právem obyčejně pyká, Kdo chtivost na uzdu nenavyká. Mám já od Zubíka teď odměnu, Že jsem podporoval jeho ženu. Bůh ví, co on vlčím okem viděl, Poctivý muž by se styděl. Jenom krutý manžel a žehravý Manželku svou na pranýř vystaví, Moudrý vinu pravdivou přikrývá, Ať se na ni svět nedívá. Když se paní Žroutce křivda stala, Proč to ona sama neudala? Však tu stojí, červená se studem Nad žehravým manželovým bludem.“ – Nač před králem Žroutka odpoví: „Kulíšek každého ošidí, Žádný s ním nic hubou nezřídí; Račte soudit jeho podvod nový. Přes pole jsem o polednách táhla, 209 Převelké mě vedro chloudí, Trapnou žízní velice jsem práhla, Kde by vodu našlo, oko bloudí, A kde chládek, kterým bych okřála. Aj, tu nedaleko studně stála, Doufala jsem dosáhnout okovu, Nebo dva okovy studně měla; Jak jsem v něj se kouknout chtěla, Vidím dole hlavu Kulíškovu. Já jsem vám se tak ulekla, Div jsem strachem neutekla. On však oulisně se ke mně hlásí, Pravě: „Aj, kmotřičko, plná krásy, Jak vy, kde se dobře vede, znáte? Arci, tady roztomilý chládek máte, Před sluncem a lidmi se tu skryje, Čerstvý proud náš zadek myje. Komu ryby jídlo dle libosti, Nejchutnějších zde má do sytosti, Kterých jinde málokde uhlídá; A ten chládek a ten proudek zdravý! Nejšťastnější chvíle se tu baví, Mně se však to pomalu přejídá, Chcete-li se nápodobně míti, Račte s chutí dolů sjíti, Skočte prozřetelně do okovu, Však jen malý krok tam máte, Tak to druhé brzo uhlídáte.“ Ach, já uvěřila jeho slovu, S chutí do okova sednu, Pomalu se okov níží, 210 Druhý s Kulíškem se blíží, On ku vrchu a já ke dnu. Já se s podivením tážu: „Řekněte mi, jak se takto děje?“ On se ale šelma tomu směje, Pravě: „Hned vám to dokážu!“ Pak nahoře vyskočiv z okova, Volal na mne ta šelmovská slova: „Vy se ptáte, jak se takto děje? Vzhůru – dolů, toť běh světa, Co kdo nechce, to jinému přeje, Jeden výská, když po druhém veta, Jeden se povýší, druhý sníží, To rozličným závažím a tíží.“ Nato sloták pryč peluje, Já však smutná tam seděla; Mok a hlad mě obtěžuje, Bez naděje k vrchu jsem hleděla; Marno se o spásu vynasnažit. Chtěla jsem si zoufat! Tuť k večeru Přijdou tam pacholci vodu vážit, – Ještě vidím ty holomky, – Oni vytáhnou mě nevědomky, Kyjmi pak a nosidlem od džberu Do mne tlukou, žádný vám neměří, Kde a kam mne ubohou udeří. Po těle nemám zdravého vlasu, Divu, že jsem neskonala Ranami těch necválaných rasů! Ale budiž Pánu Bohu chvála, Přec tu smutnou dobu jsem přestála.“ 211 Nato Kulíšek vystoupiv praví: „Nad zlým jen se hlupák pozastaví, Moudrost darmo se nekoupí, A cokolvěk v životě se stává, Duchovnímu světlu olej dává; Všechno hodné ve časovém toku, Ač je nezřetelné mdlému oku. Slastě, strastě, bída, oplývání, Jedné věci rozličné poznání, A jakkoli rozumný podloudí, Stránku věčné pravdy přec posoudí. Proto pro vás jen se stalo, Co se v jistý čas událo; Viďte, že na vaši víru Budete mít teď jinačí míru? Na minulost se ohlídá, Kdo svou budoucnost předzvídá; Kdo se jednou notně spálil, Časněj jinda oudy vzdálil. Věru, svět nynější ošemetný A jazýček lidský obojetný. Ten ať chytře se ohání, Kdo se před oukladem chrání. Proto jsem to na vás jen nalíčil, Bych vás v moudrosti vycvičil. Za několik ran to přece stojí, Které sprostý hřbet pocítí; Rána tělesná se brzo zhojí, Na vždycky se ale duch osvítí. Vidět, že neznáte mnohé školy. Jaká záře z nich vychází! 212 Tím to, že pan kantor dobře sází A nejlepší návod našel v holi. Holi celý svět se klaní, Nedouk, kdo mocnou hůl pohaní. Bez hole si darebák nevzdychá, Tím se ale nám do všeho míchá! Míchání však vede ku odporu, Odpor – otec vlastní vzdoru, Vzdor však zavádí k odboji, Odboj plodí neřest dvojí: Závrať třeštivou volnosti A nádhernou touhu po rovnosti; Rovnost ale lid nadýmá, Nadmutý si vyšších nic nevšímá. A tak bez hole a hladu Všechno dobré zůstává pozadu, A co stavěl dlouhý věk, se zvrtne, Staré dobré právo se přeškrtne.“ – Zubík zatím zlobivě se točí, Nevrlost se jiskřila mu z očí, Na Kulíška pak vyjede: „K čemu tvé tlachání vede? Nedozrálé nám to věci pravíš, Jako bys byl učeným, se stavíš; Ale já ti povím zkrátka, Patříš téměř mezi nás hovádka, Jen že tobě Pán Bůh tlamu Ohybnější dal k oklamu! Pod krk mám tvé doktorské tlachání, Větru líčené lapání, Nechť se jiný s tebou hádá, 213 Který na tom si zakládá. Nechci s tebou státi víc před sudím, Vím, že tam se ještě víc zatrudím, Nýbrž nechám vědomost pro sebe, Kde a jak mě, kluku, rmoutíš; Ale teď se více nevykroutíš: V souboji rozhodni samo nebe! Doufám, až se s tebou sejdu, Že dokončím všech tvých šejdů. Proto dlouho ti nežvaním, Ale přede všemi tě pohaním: Nazývám tě zlodějem a lhářem, Na cti utrhačem, partykářem, Zrádcem, zbůjníkem a loupežníkem, Bez studu cizoložníkem A dokážu hanbu tvoji V zákonném a pravidelném boji!“ Takto pravě rukavičku hodil. – Kulíšek ji zdvihnout hned nerodil; Tak si počal u sebe rozkládat: „Líp je stokrát s chlapem se pohádat, Nežli jednou s ním se rváti; Není s chrapounem co hráti, Nebo ve všem on je hrubý, Zlé pařáty má a ostré zuby, A kde zákeřník někoho chmatne, Na mou věru, všechny do něj zatne. Jinde šlechtici porážku Svedou honem na okážku, Jako na opravdu si harcujou, Ale tvář jen trošku pošmárujou, 214 Žádný nemyslí na máry: Zubík z chrapounského pokolení, Hrubián od narození, Roztrhal by mne na cáry. Ale budiž chvála Bohu! Právě vhod mi vyzul přední boty. Hejsa! Když ho také nepřemohu, Nemám se co báti vlastní psoty.“ Tím mu bylo volněj v těle, V duši své uzavřel směle: „Co jsem počal, provést musím, O věnec mé lži se teď pokusím.“ Před Zubíka hrdě se postavil, Pevným hlasem přede všemi pravil: „Zubík cokolvěk na mne naštěkal, Všechno na něj odvaluju; Souboje se věru nevaruju, Nýbrž dychtivě jsem na něj čekal. K boji nevinnost dodává chuti, O nevinnost nebe se zastane, V nebezpečí šťastné dá vnuknutí, Proto tu má rukavice, pane!“ Král přijal obou základy. A vyzval k svědectví svoje rady, Kázal, ať se bojiště připraví, Na zejtřek ať souboj se oznámí; Že jeden druhého neomámí, Každý ať mu rukojmě zastaví. Medvěd ochotně tu zakručí, Za Zubíka hned se zaručí, Aurel také rukojemství mňouká, 215 K zlosti Zubíka poňouká; Rys a Jezvec za Kulíška stáli, Čestné jméno do zástavy dají. Líbilo se pak to králi, Kulíšek že čest svou tak obhájí. Král odešel k odpočinku, Pohodlnou popřát si hodinku. – Paní Malpa s Kulíškem jde stranou, Nebo velmi jej zastává, Teď mu všelicos udává, Co mu v boji může být ochranou. Mezi jinými mu radí, Ať se jistým dýmem dřív nakadí, A to kadidlem, co Sviatomarem Přineslo se do Viaroslav darem, A tři zrnka jemu darovala; Byla by mu jistě více dala, Ale již jí zásoba vychází, Neb se tolik zrnek teď odbírá, An se každý v dým teď uzavírá; Proto ve veliké je nesnázi, Komu by je odepřela, Komu by je dáti měla. Arci, arci, podle všeho zdání, Náš čas k cíli dým pohání, Sprostá pára po rovině stačí, Nový dým však též do výšky tlačí. Nato pak mu masť poradí Z šajnů, stříbra a dukátů, Ta prý lehko vynahradí Každou ve životě síly ztrátu. 216 Ale slabý sám se ní nemaže, Nobrž mastí chytře ono páže, Které mocně mu odpírá; Celá moc se tajně mu odbírá, Rámě rekovské oslábne, Mozek mudrcký ochábne, V duši city se pomatou, Vůli drží mezi sebou spiatou. Tak kdo mastí, ten vyhrává, Namaštěný ale se poddává. – Takou radu dává mu na ruku. Pak mu dlouhé chloupky ostříhala A pak vzala oleje a tuku, By byl hladký, tím jej natírala; Nebo hladká tučná kůže Nesnadno se chytit může, Olej také oudy chladí. Potom zase takto mu poradí: „Dobře pijte, byste byl při moči; Až přijdete v kolo spolu, Pusťte váš kropáček dolů, Chytře jej zmáčejte, pak do očí Zubíka ním flákejte, Proti větru jen skákejte. Dřív se stavte jako v strachu, A dejte se do outěku, On se za vámi pohrne v vztěku; Vy však nadělejte hodně prachu A ten ať se na něj valí. Víte, když se prach do očí vsype, Jak to přerozkošně štípe, 217 Jak se pláčem zrak zakalí. Není možná pak prozírat, Nutí nás to mrkat a protírat. Aj, tak dobře se tu ohlídejte, Nějak chytře tu přiskočte, Dříve ale kropáček namočte A tak znova oči mu vymejte; Třeba obě oči mu vytekou, On pak slepý po bojišti zbloudí, Vám se vítězství přisoudí, Jeho s hanbou ven vyvlekou, Vy budete míti slávu všudy, Zubík ale ohavnost a trudy. Teď pak jděte spat, můj strýčku milý! Víte, spánkem tělo se posílí, Vyspalý má dobré též nápady, Nevyspalý mozek má nečilý.“ – Kulíšek učinil dle té rady. – Starost spánek prý jinému pudí, Kulíškovi však se dobře spalo. Slunce jitřní na obloze plálo, Teprv ho strýc Jezvec zbudí, Druzí přátelé juž venku stáli, Velký zástup se byl sešel. On pak oudy své protáhnuv vešel, Hned mu všichni dobré ráno přáli, Jedni pobízeli k mysli smělé, Druzí hádali vítězství skvělé, Některým pak bylo přec do pláče; Neb znajíce vlastnost vlčích zubů, Litovali strýcovu záhubu 218 V klepetách Zubíka žráče. Nejlepší pak nápad měli, Nejlaskavěj nad Kulíškem bděli, Kteří před bojem milému žroutku Přinesli oblíbenou pochoutku; Neb kdo dobře jí a pije, Ten se s chutí hádá, s chutí bije, A kde prázná dršťka je a břicho, Bývá zmrzlý vtip a v srdci ticho; Ale kdo se nestřídmě přežírá, Zas si chrám duchovní uzavírá. Proč se Kulíškovi dalo Zajče jen a skromné ptáče, Jako kuře, house, káče; Jemu ale výborně chutnalo. – Jak se potom byl nasytil, Na oko se k bitvě směle strojí, Tesknotu však tajně cítil; Myšlenka ho nepokojí, Že by moh’ v nejlepším věku Kořistí být Zubíkova vztěku, Možnost hanby jej neb smrti mutí. Však že mu se zlého nic neskutí, Paní Malpa káže být bez péče, Jenom radí, aby kleče Přijal od ní požehnání, To že před ourazem chrání. Kulíšek tu hned důvěrně kleknul, Mysl svou pobožně sbírá; Ona nad ním ruce své prostírá A všech smyslů se dotekne 219 A pak tato svatá slova řekne: „Ahamo! peni Dokšenažo lir puriv Ijoder Bodare vopmur ugou Ela Muzor’jet Chentachen! sturyv Yra, dižobjal, Tuden, met, Vela. Zunkálovič rabbi z Bumbalova Naučil mě tato svatá slova; Kdo je pobožně přeříká, Bezpečně se toho dne potýká, Ani se co bát má škody, Ohně, země, povětří a vody; Z chaldejského jazyka jsou vzata, Všechna tajemství a moc v nich sňata, Že pekelné brány se otřesou, Celé peklo k službám hned se žene, Satan sám ouzkostí trne, Jak se slova ta pronesou.“ Jezvec mu je znovu předříkává, Aby si je lépe pamatoval; Kulíšek naň dobře pozor dává, Pak je několikrát opakoval, Až ho paní Malpa pak ujistí: „Strýčku, máte teď juž dosti síly, K hodině se také chýlí, V kterou máte býti na bojišti.“ – Nato všichni hned se odebrali Na určité místo ku souboji. V středu král s královnou v panském roji Na začátek a konec čekali. 220 XII. ZPĚV.
Král vida Kulíška v kole, Jak má bříško, prso holé, Jak se blyští olejem a tukem, Do smíchu se dal nad klukem; Hned ohon za sebou vlíká, Hřívou ale sem tam smýká, Hází se mu lalok tučný, Rozlíhá se jekot zvučný. Jak se ráčil přestat smáti, Řekl: „Ty jsi věru pravá liška, Nemohli ti lepší jméno dáti Nežli Feriny Kulíška.“ – Ale Kulíšek na každou stranu S velkou pokorou se klaní, Nejdřív ale nejvyššímu pánu A pak nejmilostivější paní; Zubíkovci ale přímí stáli, Na Kulíška velmi láli, [221] Že se takto dvoru koří, To prý šlechty rovné právo boří; A jak se to obyčejně děje, Každý ze svého tu něco přidá, Hloupý mozek svůj vykydá, Smutný konec Kulíškovi přeje, Tak že chuďas slyšel na své uši, Jak ti rokujou o jeho duši. On si ale myslel: „Uvidíme, Co v té půtce pořídíme.“ Rys a pardal, boje dohlídači, Podle pravidel vše obstarali; Nato oba potýkači Na svou čest a víru přisahali, Že svou nevinnost jen zastávají, Však že nemohou mít pravdu oba, Úsudek svůj nebi nechávají, Ať rozhodne příští doba. Nato Zubík ještě opakoval, Z neřestí že všech Kulíška viní, Kulíšek však ujišťoval, Že to všechno o Zubíku míní, Biřicům tu kážou dohlídači, Ať hlásají souboje počátek, Vše se hrne z kola zpátek, Ostanou tam sami potýkači. Král na povýšeném místě sedí, K pravé princi s paní, k levé rady, A pak dále okrouhlými řady Na tisíce sprostých očí hledí. Zubík v předku se rozkročí, 222 Ocas spustí, hlavu sníží, Zuby šklebí, jiskří z očí, Chlupy vstávaj’ mu po kříži. Kulíšek též zoubky štěří, Líci ježatí a ocas čeří A potajmo pod sebou ho močí, Očkem hledí, v nouzi kam uškočí. Chvíli trvaj’ v postavení takém, Přešlapujou, bodají se zrakem, Žádný s místa však se nehne; Potom ale Zubík se rozběhne, Jako blesk se před diváky míhá. – Běda s Kulíškem, ach juž ho stíhá! Ten však mete jako střela! Zubík za ním rozvzteklen se hrne. Aj, to byla pěkná mela! Přízeň obou na lešení trne, Ale teď se divákům pozdává, Že juž chuďas Kulíšek ustává, Kulíškovcům naděje juž klesá; Zubíkova přízeň ale plesá. „Mám tě kluku,“ sám i Zubík ječí, „Nepustím tě víc z mé moci!“ V tom do očí Kulíšek ho flečí, Potácel se Zubík v temné noci. Kulíšek užívá té slepoty, Mastí obličej mu ještě lépe, Šklube, drápe, hrýže, tepe, Množí Zubíkovy psoty; Ten tře kvapně a vymývá, Tím mu ještě bolesti přibývá. 223 Ale čím to více štípe, bolí, Tím se víc Kulíšek sápá, Zuby víc zatíná, drápá, Ousměškem pak rány solí. Arci že se Zubík brání, Ale protože je slepý, Marně před Kulíškem se ohání. Ten mu chytře novou vlepí; Teď ukousne, teď ocasem švihne, Dobrou mastí obličej pomočí, Ale chytře stranou zas uskočí, Ticho Zubíkovu vztěku vyhne. Tak to dlouho chytře tropí, Hrýže, šklube, solí a zas kropí; Ale potom mrzutě uznává, Že to příliš dlouho trvat může; Nebo sem tam potrhaná kůže Ještě právo vítězství nedává, Marně příležitý čas jen mine. Aj, tak dokončit tu půtku, Odhodlal se k násilnému skutku, Na hřbet Zubíkovi se vyšine, Upřímně ho za vaz chmatne, Právě kde krk počíná, V pitvě zběhlé zoubky zatne, Věda, že kdo život tam podtíná, Odbojníka snadno tak usmrtí. Zubík řve a zuřivě se vrtí, Ale Kulíška nestrhne, Aj, tu sebou o zem vrhne. Tu se nad ním smilovalo nebe, 224 On dostane Kulíška pod sebe; Arci že ho, jak patří, přitisknepřitiskne, Chuďas z obou konců pískne A nadarmo juž se tahá A nadarmo sebou šklube, hrabe, Pod Zubíkem on se nevyškrabe. Ten ho tíží svou přemáhá. Tak po zemi dobrou chvíli Házej’ sebou, kroutí, vláčí, Va vše strany se otáčí, Nevede to však k žádnému cíli. Konečně přec Zubík vzhůru skočil, Mrštně též se Kulíšek otočil A zas bokem na hřbet cílil, Tenkrát však se ubožátko zmýlil; Neb ač Zubík nic nevidí, Tak se aspoň čuchem řídí A tak Kulíška ucítil, K zemi strhnuv za nohu jej chytil; Tenkrát hošku ouzko bylo, K zlému konci se to s ním chýlilo. Soptí Zubík pomsty chtivý A výhrozně vrčí skrze zuby: „Kluku, víc ti žádný nápad lstivý Nepomůže od záhuby, Znáš juž poslední hodinku, Nad hrobem se tvoje hlava třese, Brzo tě juž, mrcho, ras odnese Červům ku věčnému odpočinku! Neb veřejně vyznej, že jsi lhářem, Zlodějem, zbůjníkem, partykářem, 225 Dobrým ženám čest že bráváš, Teď se ale na milost mi vzdáváš! Mluv, neb jak potisknu mocné škraně, Hned tu leží noha tvá na straně, Odpadnuvši mocí tisku Sem do šermířského písku.“ – Kulíškovi nemilo to k sluchu, Neb si myslel v smutném duchu: „Mám já chuďas pěkně na vybrání: Buďto šikovnou nožičku ztratím, Ano, snad to životem zaplatím, Neb mám vyznat hanebné poddání. Co jsem já se nalhal a našidil, Bych si přec poctivý život zřídil, Bych se čestně vmísil mezi panstvo; Pak se k tomu pěkně podobalo, Okamžení všechno rozkotalo; Ach, nastává smrt neb manstvo A nadarmo ve světě se hnusím. – Arci, dost mně jindá zle juž bylo, Ale blaho pak se obrátilo; No, tak zase o to se pokusím! Říkávaj’, že když se nejhůř děje, Ku pomoci nebe nám přispěje.“ – „Mluv mi, kluku,“ Zubík kručí, „Neb tvůj život za vítězství ručí.“ Oulisně tu zamrdav ocáskem, Řek’ Kulíšek temným hláskem: „Ach, můj strýčku dobrotivý! Co jste zkázy mé tak žádostivý? Medle, jaký z toho zisk vyplyne? 226 Kterak vaše jméno to oslaví, Když vám v rukou strýc zahyne, Vaší silou slabý se odpraví? Věru, hanba, že se tady rveme, Radš v svornosti nežijeme! – Já jsem chytrý, vy však máte sílu; Kdybychom my dva jen žili v spolku, Byli bychom oba bez okolků Nejšťastnější v každém dílu. Já jsem vám se vždycky láskou blížil, Rozboje jsem nenáviděl, Zvláště jsem za tento boj se styděl, Který v očích lidu nás ponížil; Srozumění jinaké jsem hledal. Však mé mírné srdce znáte. Vy však nepokojnou mysl máte, Tak jste mi dřív pokoj nedal, Až jsem, bych ušel veřejné haně, Vaši rukavici sebrat musil; Ale však jste, milý strýčku, zkusil, Jak jsem šetrný byl při obraně. Moh’ jsem ledaco učinit, Protože jste náhodou oslepnul; Já jen tak po kůži sem tam klepnul, Nechtěl jsem se víc provinit.“ – „I zaraz, ty zpropadený kluku!“ Zubík rozhoršený vrčí; „Hleďme, on snad vinu na mne strčí! Šetřením jmenuješ takou muku? Náhodou jsou v očích mých ty šmáry, Kterýmis můj zrak zakropil? 227 A tos jenom žerty tropil, Že mi visí z hřbetu cáry? Na mou věru, víc mě neohloupíš, Ale zasloužilý trest podstoupíš.“ Kulíšek však na to praví: „Vy jste vítěz, dělejte, co chcete, Ale brzo na mne zpomenete, Než se oko vám pozdraví; Líky pro slepotu já jen strojím, Jak nebožtík otec já je hojím, Který zastával u dvora Úřad prvního doktora. Oka to dobrého nám je třeba, Máme-li si vydělávat chleba. Bez zraku co by vyneslo Vaše jako mé řemeslo? Bez očí zač bychme v světě stáli? Naší síle červi by se smáli! Tak, když mne, můj strýčku, udávíte, Sebe sám též krutě odpravíte. Však, kdy odpustíte mně v milosti, Zejtra ráno zcela vás vyhojím, Pak se jako slouha vám připojím, Máte míti všeho dle libosti. Jméno žízně, jméno hladu Z paměti pak na věky ztratíte, Dvakrát za rok nám se ošatíte. Stranu jiných věcí též vím radu. Život královský jen bude špínou, Když se k vašemu přirovná; Nebo potom začnem notu jinou, 228 Přestane ta kuchyň skrovná! Na to ale přísahu vám skládám, Že tak pravda, jak to pravím, Ať vás všech starostí zbavím, Ach, to samotné jen žádám. Jenom o vás mi tu běží, Na mé spáse nic neleží; Neb co může v světě liška slabá! Přítomnosti skály neprodlabá, Rozumem nic neprovrtá; Však, když kníže Zubík se opírá, Ledajaká rouška se prodírá. Proto život váš se nad mým skvěje. Ať se teda s mým dle zásluh děje, Svět však dlouho neobstojí, Proti rozumu když síla brojí; Dobře minulost když hnojí, Budoucnost se moudře dojí, A tím mlékem přítomnost se kojí, Všechno pak se v jedno spojí. My se hloupí spolu bijem, Jeden život však jen žijem; Pod jedním se pláštěm kryjem A pod jedním hrobem hnijem. Ano, ano, jedno je semeno, Rozličné však bylin jmeno; Ale po květu v ovoci Sjednotí se vše do jedné moci.“ Tak Kulíšek slovmi trousí Příliš moudrými na jeho fousy; Taká kvítka nemá na svém poli, 929229 Taká zrnka nemá z své stodoly, Učeně tu žvantal, však co, neví, Takto se ve světě často děje, Učeností že se blb ukreje. Pro Zubíka však to všechno pleví. Kulíšek ho jen tím balamutil A na prázdno mlel jen hubou, Myslí ale, co by skutil, By odstranil vlčí tlamu hrubou. Zubík ale vrčí znovu: „Nevěřím já tvému slovu; Ať by ses mně tisíckrát zadušil, Tisíc přísah bys porušil; Poddej se a vyznej hanbu svoji, Vítězem mě uznej v pravém boji, Neb tě, zloději, uškrtím, Tělo s duší na prášek podrtím.“ V tom Kulíška pazourem udeří, Ten však ale jinam si naměří, Mezi nohama Zubíka lapí, Mužský kde největší bolest cítí; Tam Kulíšek Zubíka uchytí A Zubíka bolest tak překvapí, Náhle myslem že pomine, Strašným hlasem řve a skučí, Jako červík na zemi se vine, Kulíšek však tím hůř mučí, Neb jak z vlčí tlamy nožku dobyl, Násilněj si Zubíka porobil. Strašné bylo podívání na to, Čurkem krev se z vlka lije, 230 On se kroutí, strašně vyje; Však milejší nad perle a zlato Bylo podvodnému Kulíškovi Vidět, jak se vede Zubíkovi. Kulíškovo přátelstvo též výská, Mroulíka však s Aurelem to žere, Zubíkovec každý sobě stýská, Zvláště Žroutka si to k srdci bere. Která choť se nermoutí, nezlobí, Když se mužíček jí tak zhanobí? Pláčem běží prositi u krále, Aby nedal muže trýznit dále, Život aspoň by mu daroval. Král se nad ubohou smiloval, S trůnu velkomožným žezlem kynul, Aby souboj juž pominul, Život že daruje Zubíkovi, Vítězství pak Kulíškovi. Dřív se ale milostivě táže, Co v té věci soudí dvorská rada. Přikynula veškerá hromada. – Nato dohlídačům káže, By se na bojiště hnali, Bojovníkům vůli zvěstovali. Rys a pardal ouřadnickým krokem Do písečného se kola berou, Kde Kulíšek se svým sokem O život a o slávu se perou; Bílá šatka v rukou plápolá, Zvučná trouba poselství volá. – Obsah ale Kulíšek předzvídal; 231 A tak honem na vlka se sápal, Štípal, kousal, bil a drápal, A kde mohl, ránu přidal. Chtěl ho doraziti kvapem, Ale poznal, že to jest jináče Dávit zajíčka neb ptáče, Než se pachtit s takým chlapem. V tom se před ním Rys postavil, Úřednickým hlasem pravil: „Poručení nejvyššího pána Rozkazuje konec boje; Proto poslední teď budiž rána, Každý drž pak štěstí svoje: Kulíškovi budiž čest a sláva, A co nesou vítězova práva, Zubík snášej svou klopotu, Však ostane při životu.“ – Nato praporcem zas chvěli, Trub a kotlů hlaholy zavzněly, Množství tu obojí stranou Jak v divadle dupali, výskali, Hlasem rozličným břískali: „Náš pan Kulíšek má za vyhranou!“ Na bojiště potom pospíchali, Všechno jej tu chválilo a ctilo; Mezi přátele se přimíchali, Kterým to u srdce tak nebylo, Dříve k němu se neznali, Pozdravení mu nedali, Zapírali býti z jeho rodu, Ano, udávali jej u krále 232 A hledali všudy jeho škodu; Teď jsou spřáteleni nenadále. „Pane strýčku!“ volá schoř a kuna, „Jakou čest si z toho dnes děláme, Že vás mezi sebou máme! Arci, pošli jsme z jednoho lůna.“ – Ale dřív se protivily velmi Kulíškovi ty smradlavé šelmy; Ano, takto z mnohého zástupu, Co se teďky lísá vítězovi, Nenašel by příbuzného chlupu. – Ale praví nám přísloví: Smutná chvíla přátele popláší, Jasná mnohem více zas přináší. – „Ale strýčkujte si, jak jen chcete, Já vás, fatkáři, prohlížím, Vaším lepem však se nepřiklížím, Lichotění mozek mně nesplete. Ať je na vašem jazyku med, V srdci čmuchám trpký jed. Pes hladový do kuchyně founí, Čeká, co kuchařka hodí, Kolem možných slota se okouní, Lichota nadějná podlost plodí.“ – Tak si Kulíšek přemítal; Ale broušen na obojí straně, Všechny jako strýčky své přivítal, Všechny líbaje a všem se klaně Na vlastní je vějčky chytal. Nebo tak si zas rozkládal: „Co bych já se s nimi hádal? 233 Ať si kněží lidem kážou, Svědomí jim rozvážou, závažou, Na světské se ale nehodí Kárat, co žádnému neškodí. – Sladká huba, lichotivé mravy Přemáhají lidé slabé, Srdce kamenné, dubové hlavy Medovitý jazýček prodlabe; Nevyvrátí koleno si z klúbu, Kdo se trošku víc pokloní, Nepodere též si žádný hubu, Líbezně když jinému zazvoní; Ten si aspoň vezme to do zvyku, Kdo má pravou politiku. Dbej na slovo, dbej na líce, Kdo chceš časem býti více Nežli v kanceláři praktikantem Neb v kostele ministrantem; Přímým krokem jde se jen do chýšky, Ale vazem skrčeným do výšky.“ Tak si sám přemejšlel v duchu, Pak co přítel největší se stavěl, Také věci jen rozprávěl, Které lehtaly nejvíce v uchu, Tak že všichni hlasitě volali: „Zdráv buď, ó našinče slavný! Chrabrý vítězi, řečníku mravný! Teď jsme teprv cenu tvou poznali!“ Tak volali. „Juž nedleme, Všichni stavme se do řadu, Malí napřed, větší vzadu, 234 Tak ho k trůnu zavedeme.“ Aj, tu všichni k slávě strýce, Jak blázniví výskajíce, V pravidelný řad se schází, K trůnu pak Kulíška doprovází. Tam na stupni on pokorně kleknul, Král se ho milostně žezlem teknul, Pravě: „Vstaň, můj věrný chrabrý synu! Dnešní den ti smazal každou vinu! Viděl jsem tvůj skutek; od té doby Žadné na tě nepřijmu žaloby; Ale na pravici mého trůnu V tajné radě máš sedávat, Složený v tvém lůnu Osud národův mých obstarávat. Vy budete všechno ve všem všude, Co vy uvedete, zjinačíte, Zemskou pečeť k tomu přitlačíte, Zákonem a právem bude; Kdo váš skutek nepochválí, Proti mně samému se prohřeší, Ať dobrého příští pak se těší. Věru, na věky si hubu spálí. Kdo se ale vskutku vám protiví, Vaší svatou mocí klátí, Tomu ať se vzdorný vaz pokřiví, Zasloužený trest ať jej zachvátí. – Takou moc a právo vám zakládám, Jenom o to vás, zda možná, žádám, Byste někdy ku právní moudrosti Pro lid připojil tak trošku ctnosti.“ 235 Nato Kulíšek pazour políbil, Ve všem povolnost mu slíbil, Pravě: „Nejmilostivější pane! Jak já bídný takou čest zasloužil, Po které snad pán chopnější toužil? Však dle Vaší vůle ať se stane, Ač se duše ve mně strachem třese, Jak to břímě šíje má unese. Doufám ale, že pomocí boží Všechno já nasoukám a vypředu, Co mně milost královská uloží, A kde jiní, též i já vyjedu; Vždyť jich více z mého plemena Nosičů takého břemena, Ale budiž Pánu Bohu chvála, Těžká se jim službička nezdála; Jak by jen se proto byl narodil, Tak se každý k tomu hodil. Šťastné stáří jim popřálo nebe.“ (A pak ticho řekl si pro sebe: „Velkým pánem být a plnit míšek, Vozit se v kočáru, pásti bříšek – Velmi prospěšné umění, Bez velkého hlavy lomení. Ledaskdo trefí; proč ne Kulíšek?“) Král pak zavolav své rady A vše jiné královské úřady, Pravil: „Ejhle! tenť je kanclíř říše! Co on káže, jak bych já rozkázal, Jak bych já psal, buď, co on napíše!“ A pak všechny přísahou zavázal, 236 Že se chtějí slušně k němu chovat, Jeho plány pilně podporovat. Mnozí s radostí hned přisahali, Někteří však v mysli se zdráhali; Zlobivě po straně Mroulík bručí, Aurel div se nerozpukne žlučí. Pak to ještě ledaskoho hněte, Mnohý ocas mezi nohy plete, Stranou kouká, uši nazad tahá, Však co naplat, přece jen přisahá. Výmluvy tu není žádné – Co král žádá, stát se musí, On má právo v ruce pádné, Běda tomu, čí vaz ji zakusí. Chytrý pomyslí u sebe: „K čemu hněv a zpouze platná, Síla když a kapsa špatná? Mocný desetkrát zadrhne tebe; Ať je dosti srdce zamračené, Chytrý nosí čelo vyjasněné! Neb kdo se na pána zlostně dívá, Z jedné mrzutosti dvojí mívá. Víc-li přikládáš, víc hořet bude, Táhni strunu, hlasitěji hude; A čím více v louži mícháš, Tím si víc do tváře šplícháš. Proto, ať se děje, jak se děje, Slabá chytrost ke všemu se směje. Arci, v kom by se to nevařilo, Chlapa, který ještě šelma z rána, O polednách dáti nám za pána 237 Za to, že se jemu podařilo Zhanobit, přemoci svého druha? – Ovšem, divná to zásluha! Ale vím-li, jak to večer bude? Není všechno, vždycky, všude.“ – Mnohý potom na bojiště běžel Na zvědy, neb k vůli Zubíkovi; Ten tam ještě potrhaný ležel A zle velmi bylo chuďasovi. Vedle něho paní Žroutka lkala, Kdo ví, kde se slzí dost nabrala; Vedle ní pak mladá chasa fňuká, Aurel a pan Mroulík šťuká. Honem poslali pro lazebníky, Ti přinesli ovazky a líky, Rány vymyli a namazali, Pak uměle zavázali. Také studené mu uši třeli, Kapky voňavé pod nos drželi, Tak že z obou konců kýchal, Také mnohého pošplíchal; Zdá se lékařům, že tím naděje, Až si ulehčí, že zas okřeje. Paní Žroutka činí, co kdo radí, Jak jen možná, na něj hledí, Ve dne v noci u něj sedí, Přikrývá jej, ať se nezachladí. – Ale víc než rány rozšklebené, Bolí vlka srdce zarmoucené; Nebo to v nejhlubší duši pálí, Srdci nejkrutěj ublíží, 238 Když se nepřítel veřejně chválí, Nás však vlastní vědomost poníží. Kulíšek se však radostně štířil, Před hromadou hrdě se otáčel, Hlavou vrtě ocas rozčepýřil A po pansku z vysoka si kráčel, Jak by odjakživa pánem býval, Tak se ku každému míval. Lík přesilný panstvo býti musí, Nebo sotva že to kdo okusí, Hned se přejinačí zcela Podle duše i dle těla. – Ale jemu panství dobře stálo. Na úřad však myslel málo. – Rád by jenom Ermelinku viděl, Jak se do ní velká paní vpraví; Nerad by se někdy za ni styděl, Kdyby neuměla dvorské mravy; Méně však se staral o svou chasu, Ta to umí, myslel, v krátkém času. Proto hned ku králi spěchal, Aby jej na Klukov jíti nechal, Aby o všem zpravil Ermelinku ženu, Pravě: „Osud náš má velkou změnu; Ona bude po mně toužit, Ouzkostí se o mne soužit, Nebo ví, jak Zubík krutě hubí, Jakou silou vždy se chlubí, Ve snách viděním se bude děsit, Jak by mne juž Aurel chtěl pověsit.“ – Král mu na to odpovídá: 239 „Každý na své nejdřív se ohlídá; Že jste ve manželské víře stálým, To si na vás, můj kancléři, chválím; Nebo věřte, teď mi muži, ženy Veskrz chtějí laskavé proměny! Proto na Klukov si hned pospište, Kancléřku ode mne pozdravujte, Slušně její žádosti utište, Pak se všichni na dvůr přestěhujte. Pro váš stav se ale víc nehodí, Byste pěšky cestu konal; Snadno byste nám od toho stonal. Osel Můňa ať vás doprovodí. – Až vás chůze pak unaví, Můňáček se hned zastaví, Vy si na hřbet mu sednete, Pak vás cesta víc nehněte. Chce-li ale přízeň s vámi jíti, Bez okolku mají pasy míti.“ Kulíšek se poděkoval, Ruku milostpánu poceloval; Pak se na Klukov ubírá. Hlaholem ho množství vyprovází, Kvítí vonné na cestu mu hází, Ano, kože mu prostírá. Jak se tak juž ke Klukovu blíží, Ermelinčí duši cit obtíží; Obává se, že k žalosti Taká plnost srdce chýlí; Ale zvěděla po malé chvíli, Že to předcit byl radosti. 240 Neb jak od zdaleka znamenala, Jak Kulíšek domů jede, Jak si slavně a nádherně vede, Do radostného se pláče dala. V tom jí manžel do náručí padne, Pravě: „Já jsem kancléř celé říše, Zákonem, co Kulíšek napíše.“ Ona div že slastí neuvadne. Jak se dost pak láskou potiskali, Jedli, pili a výskali, Nebo Klukov na všem zbytek mívá, Málokdy však štědrým bývá. Tři dny veseli nad míru byli, Čtvrtý den se unavili, Pátý den si odpočali, Šestý den se na dvůr stěhovali. On byl pánem, ona byla paní, Dvůr jim přeje, sprosťák se jim klaní. – Tak se věčně na Kulíška hrává, Marně však se konec očekává. 241 OBSAH.
Zpěv 1. Král zvířat, lev Pazourus, svolal na svůj dvůr sněm. Všechna zvířata se dostavila mimo Ferinu Lišáka, jinak Kulíška. Na jeho zločiny žalují všechna zvířata, zvláště vlk Zubík, psíček Ošmrdek a kocour Aurel. Strýc jeho Jezovec ho brání, že prý nyní žije již jako kající mnich. Ale v tom příchází kohout Kokeš, žaluje, že mu Ferina zadávil jeho děti. Rozhněvaný král káže zlosyna předvolati před soud. Medvěd Mroulík se ubírá s tímto poselstvím na Lišákův hrad Klukov. Zpěv 2. Lišák vzbudil v Mroulíkovi touhu po medu, zavedl ho naň a způsobil, že se Mroulík chytil v kládě a sedláky skoro byl usmrcen. Zkrvácen a s hanbou vrátil se medvěd ke dvoru. Pro Lišáka poslán kocour Aurel.
[243] Zpěv 3. Lišák vylákal opět kocoura na faru, aby si tam prý pochutnal na myších; ale Aurel se chytil do smyčky a stěží unikl, ztrativ oko. Na přímluvu Jezovcovu Lišák měl býti ještě po třetí předvolán a sám Jezovec se pro něho vypravil. Ferina se rozhodl na jeho radu dostaviti se k soudu, aby se obhájil. Cestou se vyzpovídal Jezovcovi ze svých hříchů. Zpěv 4. U dvora se strhlo tolik žalob na Kulíška, že král kázal jej oběsiti. Stoje pod šibenicí, Ferina zmínil se o pokladu, jejž prý na zemi zanechává. Král zatouživ po něm rozkázal, aby podal o pokladě určitější zprávu. Zpěv 5. Lišák vypravuje, kterak se otec jeho s Jezovcem, Zubíkem a jinými spikl proti králi, chtěje nastoliti na trůn Mroulíka. K získávání přívrženců mělo se užívati velikého pokladu starého Lišáka, jejž však Kulíšek věren jsa králi ukradl. Otec prý si nad ztrátou tou zoufal. Poklad zakopán prý u Snadnovíru, kdež se ho král snadno domůže, ale on sám prý ho tam nemůže doprovoditi, jsa stižen kletbou papežskou. Král Kulíškovi uvěřil a přijav ho na milost rozkázal, by se ihned vydal na pout do Říma očistit se z hříchů. Zpěv 6. Mroulík a Zubík s chotí uvrženi do vězení, ba musili dokonce dáti Lišákovi část své kůže na poutnické roucho. Dvorní kaplan, beran Brebera, udělil Kulíškovi na cestu po- 244 žehnání a vyprovodil ho se zajícem Křoupálkem na Klukov. Tam zajíce zadávili a Lišák poslal lebku jeho po Breberovi králi. Ten poznav, že byl ošálen, smířil se s medvědem a vlkem a dal jim na věčné časy za kořist beraní rod, ježto Brebera po návodu Lišákově se přiznal, že radil k záhubě Křoupálkově. Zpěv 7. O slavnosti smíření nová žaloba podána na Kulíškovo násilnictví od králíka Břešťálka a havrana Koráka. Král proto ustanovil dobýti Klukova. Jezovec spěchal podat o tom Lišákovi zprávu, by ho přiměl ještě jednou dostaviti se před soud. Zpěv 8. Kulíšek cestou ke dvoru opět se zpovídá Jezovci. Vypravuje mu, jak Zubík kupoval od kobyly hříbě. Své zločiny omlouvá příkladem mocných a učených pánů. Posmívá se školám. Opičák Škleboun slibuje se zastati Lišáka v Římě. Zpěv 9. Kulíšek se zase obhájil proti novým žalobám. Opice Malpa se přimlouvá u krále za Lišáka, připomínajíc jeho důvtip, který osvědčil ve při sedlákově s hadem a jímž by mohl dobře prospívati králi v radě. Také královna podporuje Lišáka, chtíc zvěděti podrobnější zprávy o pokladě. Zpěv 10. Kulíšek tvrdil, že Brebera zabil Křoupálka pro poklady, jež po něm poslal králi a královně a jež vinou jeho ztraceny; popisuje z nich čaromocný prsten, hřeben ozdobený vyrytým na něm soudem Paridovým 245 a zrcadlo v rámě se vzácnými obrazy. Poukazuje dále na zásluhy svého otce o uzdravení otce králova i na služby, jež on sám králi prokázal. Král opět mu uvěřil a uložil mu pilně pátrati po pokladě. Zpěv 11. Rozhorlený Zubík viní Lišáka, že obelstil ženu jeho namluviv jí, aby chytala ryby; Žroutka pak vypravuje, jak se stěží zachránila ze studny, kam ji Kulíšek vlákal, aby se sám vysvobodil. Proto vyzývá jej vlk na souboj. Lišák přijímá vyzvání. Malpa dává mu rozmanité dobré pokyny, jak si vésti při souboji. Zpěv 12. Dobyv lstí vítězství nad Zubíkem, Kulíšek byl přijat králem zcela na milost a povýšen za říšského kancléře. U valném průvodu se odebral na Klukov, odkud se i s rodinou přestěhoval na královský dvůr; tam požíval všeobecné úcty a vážnosti.
Oprava.
Na str. XV. místo báseň o 7256 verších čti: báseň o 7218 verších (Goethův Reineke Fuchs má 4311 hexametrů).
E: av; 2002 246
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kvapil, Jaroslav; Kabelík, Jan; Otto, Jan; Unie
(Druhé vydání pořídil a úvodem opatřil Jan Kabelík. Nákladem J. Otty. Tiskem Unie v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: 2.

Počet stran: XXII+250