Jahůdky ze slovanských lesů (1845)

Jan Petr Jordan

Diplomatická verze Ediční verze
JAHŮDKY
ze slovanských lesů
sebral
Dr. J. P. Jordan,
učitel slovanských jazyků a literatury na výsokých školách v Lipsku.
v Lipsku, v Expedicí slov. Letopisů. 1845.
[I]
1. Roj.
Hlavo naše, co ty všechno skrýváš, Srdce naše, čím ty vším oplýváš, Jaké ve vás hemžení a roj! Jak to vyletuje, přiletuje, Rozhazuje, snáší, tká a snuje, Jaký shod v rozporu, v míru boj! Hlava naše – hvězdy a hvězdárna, Srdce naše – včely a včelárna, Zrak a barva, zvuk a jejích stroj. [1]
2. Kluvání.
V tajné skrýši duše city spřádá, Pak přadenka bedlivě ukládá, A pak do hromady v slovo tká. Slyšte, slyšte, jak to v duši chvěje, Vizte, jak se tamto mračí, skvěje, Jak to švitoří, výská i lká. Tlačí se to v matce ku porodu, Márně hrozí venkovský chlad plodu, On se k světlu z tajné matky čká.
3. Čtenař.
Když čteš, bratře, ohlížíš se na to, Zda je jako z tvého srdce vzato, Sice mrzutě spis odhodíš. Co by v srdci člověčím nechvělo, To by arci špatnou cenu mělo, Dobře, zda tak zvyk svůj dovodísdovodíš. Ale jak kdy, bratře, již již haníš, Dřív než v srdci svévolnost odstraníš? Nežli v sobě člověka zrodíš? 2
4. Komentar.
Z košatého buku slavík zpíval, Posluchačů bedlivých vždy míval, Dnes i také učeného měl. Sprostý posluchač se radovával, Učený pán ale noty psával ZnamenajeZnamenaje, jak slavíček pěl. „Chybný takt a falešné přechody, „NásledekNásledek to jest špatné methody!“ Tak při psaní doktor rozprávěl. Pak po zpěvu slavíčka požádal, Co si pod vším myslet, by vykládal; A slavíček – hloub v les odletěl.
5. Jak kdo chce!
Když upřímně někdo soudcům poví, Že chtěl lovit, kdo již v skutku loví, Že rozumu vůle otročí; Známá slova jsou velkého pána: „Ať ukážou jen tři slova psána, „ŽeŽe z nich šibenici vytočí.“ Točte, točte, smysl sem tam kruťte, V slova chytrý nerozum váš vnuťte – Poctivým jen jděte pak z očí. 3
6. Co na plat!
Ať mu pochopové venku lají, Básník plápol duše nezatají, Stráví plápol ducha stinný krov. On přezvídá, jak se naň poženou Uličníci s rukou poškvrněnou, Jak pošplíchaj sličnou tváři slov; Jedni jak v svatyni rýpat budou, K čemu jiní hulákovou hudouhudou, Čmuchařův vyzvou se psi na lov.
7. Přece něco.
Chtěl bych velký Budeč budovati, Měl se, měl sousedským podobati, Tomu bratrův oko nechce přít. Inu, inu nevímnevím, jak je shojit, V jaký šat bych ducha měl vystrojit, By přestali na věrného plit. Aj, oblékám šat již jaky taký, Všelijakým bude všelijaký, Zrno přec potomkům musí zbyt. 4
8. Co za to?
K čemu přílišného hlavy lomu, Nelíbíš se tomu a onomu, Dost však z toho mrzutosti máš; Několik let životem se ploužit A při tom se márnou prácí soužit, Na nechytrou, bratře, hru si hráš! „Na nechytrou hru si všichni hráli, Kteří k menší straně přisahali, Kterých přec však velký počet znáš.“
9. Vazač.
„To co v tvém, vlastenče, mozku chvěje, Tisícím již dávno srdce hřeje, Nic nového není v slovu tvém.“ „Pokuď se co jen ve srdci skrýva, Plynné, plaché, neusedlé bývá, Až si tělo stvoří v slově svém. Slovo jest památník ducha stopy; Pravdu syje každý, vázat v snopy V úkolu nacházím mi daném.“ 5
10. Tušení!
Duše má, smutná-li budouc zakvílíš, Neb si vůlí povznešenou popílíš, Tam kde cíl chvalný ti ukáže zor: Když kalich trpký zloba ti nalije, V tváře upřímné nerozum uplyje, Svým „ukřižuj“ houkne slepých ti sbor? Ach to vím, měká duše má zapláče, Zmáchané v koutek se zaleze ptáče, Brzo pak vejrům pěje zas na vzdor.
11. Střed.
Nepřejeme tvému a priori, My skoumáme a posteriori, Márné jest rejdiště věda tvá. A priori po česku ze předu, Z předu, z zadu, proč pak ne ze středu? Tak se Rhadamáši mi to zdá. Kdo poví, kde Boží svět má hlavu? Ocas též najíti nejsem v stavu! Ale střed ten člověk v hlavě má. 6
12. Ostýchavost.
Vždy jsem na vás, kvítka, hleděl, Jak by ve vás Bůžek seděl, A ve vás si blahé nebe tkal. Zdálo se mi, jak bych ti rozuměl, Když ty bore nábožně jsi šuměl, A větýrku, když jsi s listkem hral. Vyznat lásku jsem se však ostýchal; Neb jsem divné o vás zvuky slýchal, Mnohy veršovanou lásku lhal.
13. Tak a tak.
V čilé duši, tam zahrádka kvete, Ale přes plot vítr roští mete, Mnohé kvítko slimák zakalí. V čilé duši jasné slunce svítí, Ale zlý duch tam ohynky nítí, Šedý dým červánky zahalí. V čilé duši vánoce se slaví, Chrámy nádherné se Bohu staví, Ale závistník je rozvali. 7
14. Svůj k svému.
Zvonek jarní rozvitost svou světí, Čiperná včelička se přivětí, Kol nich tajně lásky dech zachvěl. Co včeličko zlodějská se dereš V ňádra kvítka, jemu vůni bereš, To by anjel jara trestat měl! „Nech je děcko, anjel tu zašeptá, „VíVí to kvítko, proč včelička bleptá.“ „Ano,“ bžikl čmel, a květ se rděl.
15. Netrhej.
Růže, růže, červená ružičko, V těle pannenském vonná dušičko, Nelze mi bez tebe živu být. Netrhej, ach netrhej poupátko, Zýtra bych uvadla ubožátko, Nech mněmě na máteřské sněti žít. Jsi-li věrný, přijď si v zimném chládku, Vykopej s kořinkem, vsaď v zahrádku, Tebe já, ty mněmě pak budem mít. 8
16. Červ v růži.
Zdali jara dech svým vánkem skoupil, Snad nepřítel šípku tě obloupil, Nebo čas potrhal tobě květ? Neobloupil mněmě nepřítel chtivý, Jarní vánek byl dost milostivý, Ale vnitřní zkázu schystal svět. Červ vytrávil srdce růži slibné, V zniku již poupátko jest pochybné, V květnu šustím smutně nahá snět.
17. Boží hlas.
Dáš se plaché Vesně zas podvesti, Lehkověrný šípe, zas chceš kvésti, VědaVěda, že opršíš v krátku zas? Dítky tvé před tváři tvou uvadnou, V šedý prach se krásy jich rozpadnou, V žal se ti obrátí krátký kvas. „Arci, arci chytré jest tvé slovo, Přec k jinému srdce jest hotovo, Tísíc smrtí zmůže Boží hlas.“ 9
18. Za větrem.
Jak rozlíčné v světě chutě mámé! Chceme teď, čím dříve pohrdáme, Co jsme chtěli dřív, necháme tak. List housenka do kolečka krouží, Když po zrůstu svém mladinká touží; Jak doroste, ztratí listek šmak. Za větrem si boudku pak vystaví, Jenom vnitřním životem se baví, Až barevný vyklube se pták.
19. Dále.
Dále bratře, když ses již rozhoural, Kolem ráje duše zeď poboural, Neustaň, až zase najdeš byt. Všem mocnostem srdce jsi otevřel, Lstivý ďábel na tebe zanevřel, Hleď se vědou před úklady skryt. Mnohý chce na zpátek, boj proklíná Pozdě; směle houště ať protíná, Chceli nový sobě raj dobyt. 10
20. VečnostVěčnost.
Pravíš, že na věčnost ducha věříš, Aj, jak divně tedy život měříš, V mládí, mužnost, stáří jej děliš? Jísti, píti, dýchat neodvykáš, Aj proč tedy myslení zamýkáš, Myslení ve skutek nevtělíš? Zvířecí jen síla časem mine, Jenom tělo zponenáhla hyne, Žije duch vždy, když se osmělíš.
21. Příprava.
Divné věci zjevují se zraku, Když se v nerozhodlaném soumraku Neurčitý míhá v lese tvar. Čilé ucho uráží rozzvuky, Piskot, skřipot, hvizdy, kotlů tluky, Než se uchystá soudobný zdar. Valným klokotem se v srdci vaří Mladych citův plyn, a z hříchu škvaří Duch si jádro své, kýž ne na zmar! 11
22. Shnilost.
Rád se dívá na východní nebe, Kdo v nebeském světle vidí sebe, V duši zrcadlí žár ohnivý. Snáším, když se lití vlci bijou, Hlasem zuřivě skuhravým vyjou, Ač se dost hovadstvo protiví. Ale hnusný nebi, peklu, lidu, Ošklívá nestvůra sluchu, vidu, Hříšník lkavý, k schopu lenivý.
23. Jak kdo!
I šlechetný může také brknout, Však jen naň upřímně můžeš mrknout, Hned při sobě jest a chybu zná. Když tě urazil, nečiň povyky, Za mlčení tvětvé obmejšlí díky, Co nejdříve náhradu ti dá. Ale jen nešetří pyšnou slotu, Množit bude, množit stále psotu, Zda veřejnost jej nezaklzná. 12
24. Sestry nestejné.
Ladně křídlo tvé radostí chvěje, Svobodu pocitě duch se směje, Utěšený hovor tvůj a zpěv. Hloubka duše tvé posvatné selo, Barvený papršlek tvoje tělo, Vtipné slovo cudný tvůj oděv. V temný kraj se sestra tvá vydala, Skalním, zemním duchem se zmrhala, Chlast, blekot a řvání její zjev.
25. Jen jedno!
Chválo, chválo, jednomu když kadíš, Nač jinému schválně pod nos smradíš, Šlapeš po tom, by moh’ onen stát? Chvála s hanou jednou slinou svitá, LaskouLaskou, jedem nenávisti spitá, Přitel sám se tebe musí bát! I sprostáčku máš poklony měřit, Nesmíš zadkem druhého udeřit, Kloboukem třetímu přes nos dát. 13
26. Na blízku!
Nic se s víc nesnází nevyčíhá, Nic tak rychle, lstivě neubíhá, Jako plachý člověk sobě sám. Denně slunce milosrdně svítí, Vesna vrácená šatí své kvítí, Milost Boží sestupuje k nám. Člověk hledá, hledá, nenachází, Náději svou vždy na venek sází: On však sám je svět a Boží chrám.
27. Nešal sebe!
Běduješ, že malbě nerozumíš A že hloupě i na mistry čumíš, Že pro hudbu tupé ucho tvé; Věda prý jest tvému vtipu temná, Duše tvá věcí takých nejemná Jinam že tvou pilnou snahu zve; Nevěřím, ač by ses před mnou dušil; Jaký duch, jenž ducha by netušil A zadal nebes dědictví své? 14
28. Pupava.
Pupavo, pěkné časy předpovídáš, Důvěrným kdy okem k nebi hlídáš, Odhaluješ světlou hlavu svou. V nízké trávě na mezi ty žiješ, Tichu rosu jen pokorně piješ, Ale máš dušičku citlivou. Citlivá dušička si zasteskne, Když se nebe v slávě své neleskne, Zahalené v chmůru šedivou.
29. Přitulení.
Viz panenko, jak zde posed hyne, Jak v bolesti po zemi se vine, Že nemá zde zrůstu,zrůstu podporu. Ale slyš, jak břečtan si to chválí, Že jej k sobě přitulil buk stálý A povýšil jeho pokoru. Jak se vinný kmen vesele dívá, Jak si sladce hrozny své nalívá Okole věrného sochoru. 15
30. Zahrádka.
Život osobní malá zahrádka, Tu zdělává rozlíčná čeládka Jeden záhoneček každý den; Každou hodinu nový květ skvítá; Zahradníček tyto květy čítá, Hází marný plevel přes plot ven. A ze kvítek zrnečko dozrává, Jenž v svém lůnku budoucnost schovává. Dej ty nebe světlo, rosu jen!
31. Putování.
Přej Josefe, přej nám poutě, zpěvy; Více lid cití svatosti zjevy, Než je chladný rozum poznává; Člověk tělo z kalných put vypřáhne, Slavným průvodem do hor si táhne, Z ducha šupka všední spadává. Zde mu bor, zde živý pramen káže, Krasa pevněji ho k nebi váže, K svobodě mu mysl odklzná. 16
32. Panna.
Králevična služkám věrným praví: HleďteHleďte, ať se tělo mé oslaví Vším, co ozdobného svět podá, Co v rostlinstvu nádherně se skvěje, Poklad, jejž v svém lůnu země kreje, Sneste, ním povyš se krása má. Králevična káže v krátkem času: Nechci panny žádnou víc okrasu, Síly muže sama šperk jsem já.
33. Smutek.
Prýští se studánka pod javorem, Vlnky valí s veselým hovorem, Po palouce vine volný tok; Mezi kvítím přes potočnik plyne, Ženci zpocenému libě kyne, Vlaží vyprahlého blahý mok; Ale již na tebe mlynář číhá, Struhou, splavem, zástavkou tě stíhá, Ach potůčku, v jarmu jsi otrok. Jak za mlýnem dále, dále plyneš, Žížnivému více již nekyneš, Kalnějši, mutnější každý krok. 17
3534. Nelaj.
V podzim lupení když opadává, Že již zle jest, mnohým se pozdává; NevidíNevidí, že pučí vnitřní svět. Květen ducha jsi ty, listopáde, Len, jenž v letě kvetl, se již přade, Přástvy pak jsou věrné lásky květ; Uslyšíš milý při rozchodníků, Uslyšíš z ust samých přástevníku: Kýž ta zima temná jest opěť.
3335. Umirání.
Pravě ten, který za nic nestojí, Bledé smrti se nejvíce bojí, Umřít pak nemůže právě on. Každý hlupák prý umříti umí! Kdo tak praví, smrti ten rozumí Jako tlukům svým umrlčí zvon. Ten kdo každou chvíli neumírá, Malicherně věčnost svou zapírá, Zvíře jest a jeho život hon. 18
36. Sítí.
Nedělej bratříčku tolik hluku, Vlož na srdce dříve pravou ruku, Skroušeně sám sebe proskoumej; A když najdeš, více že nebloudíš, Teprv s to jsi, jiné ať posoudíš; Zdali právem, ještě pozor dej. Věřte, bez plování v ledu ryby Jsoutě sítí páni z Bezpochyby; Nech je mrznout, ty se v proudu hřej.
37. S rozdílem.
Směšné, blázen bláznu kdy nadává; Každý sobě na mudrce hrává, Přej též nám tu radost, přej! Jeden rád zpívá, a druhý kuňká, Třetí rád má sucho, čtvrty žbluňká; Směj se tomu ten, však pokoj dej! Ale když naštván kdo dudá zrádu, Nuže stupme bratří ve hromadu, Nejchytřejší dudy provrtej. 19
38. Změny světla.
Poslechněme učených hvězdářů, Jak nadávaj’ potměšilcům lhářů. Vždy se slunce stejně jasně stkví. Naše země, ta se kalně paří, Nestálostí svou den věčný maří, Na zemí zde mračí se a tmí. Však kalnému tělu noc neškodi, Tmu jinou si člověk hříšný rodí, V té se trmáceje duch úpí.
39. Nech tak.
Každý vlásek má svůj vlastní stínek, Slad má v těle svém i sám pelynek, Každé jasno své kalouny má. Každá světská věc má rub a líci, V jiné barvě v temně a při svící, V jiné se na slunci podobá. Nechť se k haně, k chváli nechť uchýlíš, Pravdu mluvíš, ale též se mýlíš: Nejmoudřejší proto tak nechá. 20
40. Ještě naděje.
Koukni skrz to sklo a hned uhlídáš, Jinačí že svět, než ty přezvídáš, Takto mudrc mládenci praví. Vůbec v jinaké vidím svět záři, V duši písmo jinaké než v tváři, Vše jinak se vnitř a ven baví. – Tak i ten lže, ten se též pokrývá? Celé lidstvo ve lži odpočivá? Celý povrch světa klamavý? – Ale budiž chvála pánu Bohu, Jak to vidím, ubezpečit mohu, Že je vnitřek dosavád zdravý.
41. Kos.
Kose, zpěvem jenž vítáš červánky, Varuj se, varuj svodné studánky, Nepij, nepij, nekoupej se v ní. Viz, jak lstivý ptáčnik na tě číhá, Jak tvé bratry sítí, lepem stíhá; Mnohý v kleci uzounké úpí, Nezpívá dle volné lesní chuti, Uličnický hvizd mu chytře vnutí; Ach! časemčasem, že pravý zpěv to, mní. 21
42. Znatel lidů.
Ty svatoušku, ty čítáš poklesky, Sbíráš po ulici třesky plesky, Mníš pak, že člověka dobře znáš. Milý brachu, nač se v trusu rypat, Suché šupky jen po těle štípat, An výhled na ryzé jádro máš. Však co naplat, an ty krátkozraký! Ne na venku, v tobě jsou ty mraky, Ty ze sebe obraz vypřádáš.
43. Proč.
Proč prý tulipán nenese růže, Lípy dechem dub vonět nemůže, A beránek zařvat jako lev? Proč prý plápolem led nerozplane, Proč se husa orlicí nestane, Hrubost chlapa spanilostí děv? Ach to, pane Bože, lid nechápa, Že kdo jest, čím Ty si chtěl, se sápá, Hyzdí jádro plevem, zrnem plev. 22
44. Nedrob.
Zvuk o sobě ucho tvé unaví, Souzvuk ale věčné dobro slaví, Rozmanité dobro pravý svět. V ratolestky jádro se rozkládá, V údy živé vejce se rozpřádá, V barvy ozdobné v poupátku květ. Tak kdy o člověku brachu soudíš, Věř, že po nepravých cestách bloudíš, Chcešli zrak po drobkách opřen mět.
45. Chlapík.
Zrůstem těla srdce též se šíří, Více člověk s okolím se míří, Ale pak ubývá srdce kvap. Jak malé milostky v něm odkvětly, K šířce světa srdce se rozsvětlí, A pak jistý smělé nohy tlap. Pára jest, kdo v oblacích přebývá, Červ, kdo v tmavou rudu se zarývá, Čí pak střed je světa střed – ten chlap. 23
46. Šalomoun.
Muže, jenž jednotu s celkem cítí, Arci že nic v světě nenasítí, Ani láska na sta sličných děv. Myslí, že se Šalomoun přejídal, Márnost světa když prý již nahlídal, Pro vás děcka vysoký ten zpěv. Každé jedno márné jest, umírá, Ze všech bylin včela život sbírá, Jednota všech jedněch pravdy zjev.
47. Duchomůrka.
Všechnu věc duchovně předělejme, Duchem tělo zvířecí přikrejme, Znak duchovní má na sobě šat. Duše však nebeské buďtež nahé, A ty slovo, ducha děcko drahé; Každý obalek budiž proklat. Lží nakazil lidstvo ďábel lstivý, Lží se svatá Boží pečeť křiví, Duchomůrka lež – svobody kat. 24
48. Mejlí.
Jedle štíhlá a ty buku statný, Co ti cizý květ v korunce platný, Nevrle se otřes, mejlí shoď. Mejlí shoď, jenž z tvého potu žije, Ne jak mech, jenž bok severný kryje, Pyšné mejlí na těle neroď. – Šeptmo jedle, šeptmo buk i praví: Vyšší a statnější lidské hlavy, Každá těch dřív hojné mejlí shoď.
49. Jen za tím.
Kdo as ducha před lidem osočil, Že prý příliš daleko pokročil, Již prý by se ráděj vrátit měl. Pane Bože! praví o daleku, Lají ubohému svému věku, A ten ještě cestu nenašel. Teprva duch kamení si láme; Kdy as státi budeš, slavný chráme, O kterém jen za tím básník pěl? 25
50. Časný hřích.
Dále, ať se třeba vrátit musí, Nic neškodí, aspoň sebe zkusí; Duch co může, to podniknout má. Až podnikne všechno duch, co může, Až rozkvetou všechni trny, růže, Potom božský poutník se pozná. Když se pozná, dobude svobodu, Svobodně se vyhne pekla svodu, Vyhřešením časný hřích skoná.
51. Bezednost.
Jedenkráte, jednou, jedno míti, Pak bych rád chtěl třeba již umříti; Vyšší není nad nejsladší slasť. Jednu věc k sytosti nevybídnul, Kdo ve srdce blíže byl nahlídnul A viděl bezednou tu propasť. Ten se božím dechem nenapojil, Jenž se něčím v světě upokojil, Věru úzounkou musil mít vlasť. 26
52. Ctnost.
Topole, proč tak prudko zhůru ženeš, Proč si šírší korunu nekleneš? Věř mi, pouhá výška není dost. Do nebe bys třeba mohl sáhnout, Zde když ruku neumíš napřáhnout, Směšnou bude chlapcům tvá štíhlost. Na pevném kořenu byt spořádat, K nebi hledíc v šířku se rozkládat, Kvést, vonět, viď lipo, to je cnost!
53. Jde to.
Stojí, dumí mládeneček sám, Před ním šíré proudy plynou, Z břehu tam panenky kynou, Dvě panenky, pěknější neznám. „PojdPojď mládenče, pojď a libej nás!“ Ach já bych vás líbal celé, K plavbě tělo mám nesmělé, Umru, umru, touže zde po vás. „Nač blázinku, nač umírat chceš, Mužeš člun si zbudovati, Trefíš také přeplavati; Jde to, když rukou a nohou hneš.“ 27
54. Pouto vnitřní.
Padl svět, to márně se upírá, Ví to světsvět, a přece se nesbírá, Může sebrati se, i to zná; Kdy chce vstáti, kdo mu to zabrání, Jaká moc to, která mu zaclání, Ostrov bídy zanechat nedá? Pouto na noze to nedokáže; Závistivé peklo mysli váže, Vnitřní otrok sebe sám poutá.
55. Důvěra.
Všelijak se každý světem vláčí, Všelijak se osud mu otáčí, Mnohé draho k hrobu zprovodí. Oplakává své životní růže; Ale času líkem zas se zmůže; A ta stráta jádru neškodí. Statky, čest novým se činem vrací; Důvěru do sebe kdo utrácí, Toho anjel strážce odhodí. 28
56. Ploty.
Boží vůli s pokorou poznávat, Blaze ji bez hluku vykonávat, To se příliš sprosté zdálo byt. Nadělali v šírém Božím ráji Plotů, ohrad, zástavek a stájí, Bez poklesků žádný nemoh’ jít. A pak lámali si všichni hlavy; Jak mají obcházet ty zástavy; Mezi sebou počali se přít. Jeden pravil: stehněmežstrhněmež ty ploty, Snadné budou cesty, konec psoty! Všichni ale počali naň plít.
57. Zda i ty?
Za své oko ať se ten nestydí, Který celek v každém jednom vidí, To netratí, onen nedrobí. Za svou ruku ať se ten nestydí, Která hned zasívá tím, že klídí, Příštím minulost nehanobí. Za svůj život ať se ten nestydí, Jenž, že krásně domek svůj si zřídí, Slavný Budeč vlasti ozdobí. 29
58. Krajinka.
Ráděj pěšák po horách chodívá, Zhůru, dolu noha nebolívá, V rovině se brzo unaví. Ano víme, bohatí že páni Zahrady sic mají v tučné pláni, Ale drahé kopce nastaví. Márná výška na stuchlé nižině; Rovinu si žádám na výšině, Vznešený kraj celý ten zdravý.
59. Přerod.
Zdali asi jest to způsob pravý, Že den narození svého slaví Lidé jedenkráte za rok jen? Kdo na Božích cestách si připíli, Ten je každým krokem, každou chvíli Smělým samorodem přerozen. Přerod pak se nejlíp tajně stává, Tajně had si kůžky své sčítává, Rakve mudrc, z nichž je vyslečen. Ten neumře, který vždy umírá, Který denně sebe sám zapírá, Ten na věky bude vyjeven. 30
60. Skutečný pán.
Každý člověk rozen jest za pána, Všem pak ještě není vláda dána; Mnohý ještě dlouhý vede boj. Tyran, viď opilče, není pánem, Zráda číhá za urputných stánem; Vždy se k novým odporům ty stroj. Též lakomce věci sem tam plouží, Ale pánu skutečnému slouží, Jeho znak jest prostokrásný kroj.
61. Duch a starost.
Blázen hrdá v horkém letě stínem, Chutným soustem, veselým i vínem, Všemožnou platností drahých rud. Užíváním svět se neobloupíneobloupí, Radost svobodná však jej vykoupí, Rmoutí přírodu člověčí trud. Viď ty duchu k svobodě dozralý, Tebe nouze, obih nezakalí, VíšVíš, že každá starost chvílky blud. 31
62. Samorod.
Snadnou cestou chtí na nebe vstoupit, Lacino si nesmrtelnost koupit, Být u cílu již před východem. Zač bys ty chtěl blahoslaven býti, Umírej, však dřív se nauč žíti, Jak chceš žíti již před porodem? Viditelně matka zvíře plodí, Ale duch se sám od sebe rodí, Sám jest své věčnosti původem.
63. Připil si.
Nikde nenachází světlo meze, Prudce oko duši v zdálnost veze, Nepřekáží dalekost mu mil. Ale nohanoha, ta se brzo zmahá, Ruka unaveně hmatá, sahá, A jen zdlouha blíží se jim cíl. Věda na budoucí ráje svítí, Ale řídké ještě roste kvítí, Líný zahradníčku, si připil. 32
64. Posly.
Miliony poslův každou chvílku Bůh rozsílá na velkou posílku, Do šírého světa sem a tam. List průvodčí poslu dá každému, Dá potravu k vyživení svému, Cestu pak si hledej každý sám. Mnozí list průvodčí zahodili, Světem širo daleko chodili, Však poselství nenesou nikam.
65. Voditka.
Na všech cestách Boha potkáváme, Mnohá již vodidla Páně známe, VědčiVědci zákony je jmenují. Člověka pak pán Bůh neuvázal, Po zdaleku cestu jen ukázal; Lidé pak se samí skluzují. Proto myslí, že se pán Bůh zmýlil, Že od nich vodidlo své odchýlil, Tak voditka sami osnují. 33
66. Naboženství.
Náboženství duch jest všechněch duchů, Náboženství ruch jest všechněch ruchů, Touha, rozum, svoboda a čin. Kvítko, hlať a zvíře slepě touží, Bázlivě nádějná chytrost slouží, S libostí poslouchá Krista syn. Ne že pán venkovský přísně káže, Samolibě svévolnost svou váže, Spásu sobě tká z poznaných vin.
67. Modlařství.
Člověk praví, že se pána Boha bojí; Arci když se blíží, tuť nestojí, Ale pomatený utíká. Na všech cestách On se mu nabízí, Srdce ale márnost neuklízí, Návštěvě se Jeho zamýká. Vždy pod Sinai bůžkům se klanívá, Vždy s ním Mojžíš novou půtku mívá, Modloslužbu márně zaříká. 34
68. Chutě.
Jak ty chutě v světě jsou rozdílné, Jednomu jen staré neomylné, Každý sýr musí mu dřív ohnít. Jiný s plnou hubou na vše laje, Barvu co nemá jístého kraje, Znak tohoto roku musí mít. Pravda však vždy v jednom stáří, Šat mění jen, kroj a barvu v tváří, Škola mívá jen obzvláštní štít.
69. Monopol.
Pravda není žádný ianismus, V žádný se nesvírá katechismus, Žádný nemá pravdy monopol. Ti co praví, že ji setou mají, Ať si na ni dobrý pozor dají, Ať neroste místo ní koukol. A majitel, jak se na ni koukne, Jinak nežli má, tuť mu vyfoukne Zhůru k nebí svobodný sokol. 35
70. Jidáš.
Štěstí, že ta pravda tak je plachá, Ať kdo kývá, volá, láká, tlachá, Ona si na blízko nesedá; Škřínkám a klapačkám všem vyhýbá, Nevědomky své miláčky líbá, Ale v ruku chytnout se nedá. Snad by mnohý Jidáš se vyskytnul, Jenž by políbením ji uchytnul, Vydal pánům, jimž jest protivná.
71. Učenost.
„Nač by bylo nám, o pravdě vědět, Opravdivých skutků pak nehledět, Nadýmavou učenost nechcem!“ Netrp, netrp učené zahálky, Myslíš snad na jísté peciválky; Těch já bratře přítel též nejsem. Ale viz, že slunce, kde se skvěje, Tam že půdu časem svým zahřeje, Vědoucnost jest skutků pravý lem. 36
72. Cosi.
Stojí šípek na mezi ve trávě, Stojí schloubně v úplné své slávě, Mez a tráva ním se honosí. Přiletí včelička, med vybírá, Přijde koza, s listkem květ požírá, Darmo šípek o milost prosí. Přijde mládenec s milenkou pannou, Jinoch růži s hubičkou podanou Za kloboučkem celý den nosí. Přijda mudrc, v mudrci um švarný, Praví: Vnitřek, grund chci, úkaz márný! Rozřezal kořinky pro cosi. 37
73. Hrad.
V zemi Vědy zakleté jsou hrady, Kouzelnými hájené obřady; V každém panna milostná sedí. Mnohý rytíř panenku dobývá, Mrak kouzelný chytře ji ukrývá, Ač toužebně na reka hledí. Již tisíce hradby dobývali, A tisíce čáry oklamali, Mnohý zmařen na svět škaredí. Jiní ač zkusili bídy mnoho, Přece nikdy nelitují toho, An, co aspoň chtěli, již vědí. 38
74. Draze.
Věda kletbu prý volá na sebe, Že si troufá na samé též nebe, Rouhavý má býti Boha zpyt. VímeVíme, jak chtivostí Adam zbloudil, Co na stromu poznání vyloudil, Mohl dosaváde blaze žít. Kdo chtě k Bohu draze pochybuje, Zda upřímněj Boha nemiluje, Než kdo lacinou chce pravdu mít?
75. Věda.
Ach ty strome, divný strome vědy, Zda-li ještě mstíš se za obědy, Kterých Adam v ráji započal? Adam hryznul a my dále jíme, Neb již homeopaticky víme, Jakou jedu pán Bůh vlastnost dal. Jed poznáním Adam starý strojí, Nový Adam poznáním zas hojí, Ještě zdraví pak nevyrovnal. Aj tak hloub a hloub do vědy! Vědou najdem ztracené zas středy, Kolem nichž Bůh ráje spořádal. 39
76. Klásky.
Raduje se otec zdárných dítek, Raduje se zahradník svých kvítek, A rolnika těší osení, Vidoucího hojnost nic nehněte, Že si v žitě koukol, charpa kvete, Šlatec po zemí se plemení. Ach i duše pole jest úrodné; Chcete však, ať ostane neplodné, Nepřejete kláskům myslení.
77. Služba.
Slyš mě, slyš chytráčku, Netopýre, myško – ptáčku! „Věru dost je jedním dobře být!“ Ty se na dvě, na tři strany klátíš, Pšenici i matonožku mlátíš, Den a noc ti stejně milý skryt. „Inu kdo chce pánu Bohu sloužit, Musí lítat, běhat, stát, se ploužit, Musí hlodat, štípat, řvát a výt.“ 40
78. Pavučina.
Z kratochvíle slon se houpal V pavučině hebounké, V které pavouk mušku skoupal, By z ní vyssál mízy slaďounké. Muška se nad slonem rozhorlila Řkouc: To býti má křesťanská láska? Byť i slečna ducha vypustila, To se nic netýká břichopáska? Bys mněmě vysvobodil, čest ti káže, Já vím, z vděčnosti co učíním, Ruku ti podám, ať kněz nás sváže, Pak tě zavždy v strastech zastíním. Slon praví: Čest pavoučímu právu! Pro mě nesmí pavouk ujmu mít; Budem obá míti věčnou slávu, Chceli mě za tebe, muško, vzít. 41
79. Přírodomil.
Pryč ze města, tam do šumných borů Slýchat ptáčků láskavých hovorů A potůčka vlnek bublání, Rozmlouvat s jitřenky cudnou září, Shlídat se v měsíčka bledé tváři, Čítat hvězdiček plápolání. – Pane Bože, vyslyš ubožátko, Učiň z něho srdečné telátko, V přírodě by pravé měl stání.
80. Jazýčky.
Zdravé buďte, chytlavé dušičky, Vy papoušky, straky a špačičky, Naše řeč překrásně sluší vám. Lidský jazyk mnoho zlého páchal, Všechny věci ve své slíně máchal; Kyž by již jej kdo zavázal nám. Ale vy bezpečně hovoříte, Nic jazykem krotkým neboříte Idealy učitelův, dám. 42
81. Zviřátka.
Chtěje v úplném již žíti míru Zvířecí svět, chtěl i stejnou víru, I počali o tom rokovat. „Oves dobré jídlo,“ kůň vyznává, Husa, ovce, strnad to přidává, Chce i osel s ními stolovat. Kůna vejce chválí, vlk masičko, Zajček mrkev, kočka sladké mlíčko, Prase se všemi chce hodovat. „Věru tato víra, – liška praví, – Nejlepší jest pro žaloudek zdravý, Měli by jsme k ní hned přísahat.“ „Med kdo haní, vzdal se!“ medvěd kručí, „Kravinec med,“ hovniválek bručí. Komár krev počal vychvalovat. A tak dále vidět z protokolu, Že se dosaváde hádaj’ spolu, Nemohouce víru sformovat. 43
82. Strašák.
Hoj! hoj! co strojíte za strašáka, Kdo se toho báti má bubáka, Ani zajíc se ho neleká. Arci dost rukávem vítr klátí, Ale ruky není v harampáti, Márně navlečená hůl seká. Místo hlavy hrnec malovaný, Místo prs a břicha měch vycpaný. Ha! ha! liška jak před tím kleká.
83. Zdavky.
Zamiloval stehlík krávu Blosu, Hleděl na osobu bez přínosu A za lásku zas jen lásku chtěl. Šli na zdavky vedle dost diváků; Nevěsta šla v pannenském rozpaku, Ji na rohu stehlíček seděl. Však sevzdat je netroufal si žádný; Ten namítal směsek nepořádný, Pro příbuznost jiný zas nesměl. 44
84. Jak se libí.
Volal hovniválek na včeličku: „Sedni ke mně, mlsný příteličku, Můžeš se zde rovně dobře mít.“ Uplila včelička usmívavě: „Každý jiný dar má ve své hlavě, Já nemohu z hotového žit; Komu lejno voní, vše pak smrdí. Já si z čerstvých květů tvořím strdí. Budoucnosti stavím krásný byt.“ Hovnivál zabručel: „Jdi ohyzdo! Jeli co vonnější nad mé hnízdo!“ A pak hrdě počal dále rýt.
85. Přibuznost.
Růže, růže, musím tobě láti, Márná růže, kdy se počneš káti A kdy svlečeš tvůj proklatý šat? Rdíš se, by se na tě každý díval, Usmíváš se, by se svět usmíval, K utrhnutí lákáš smilný hmat. Pravdu máš, dobrý hyosciame, Za svatého tebe uznáváme, Škoda jen, žes muchomůrky brat. 45
86. Obýčej.
Což mají ty ovce v obyčeji, Jedna za druhou že jdou v kročeji, A kde jedna skočí, druhá též? Tak po sobě jdou milé husičky, Tak po sobě též věrné dušičky, Tisíc sester vede plodná lež. Houser, beran čitá si zásluhu, Zadek kdy okáže svému druhu. Zdaž i my patříme v takou spřež?
87. Čí vina.
Věru bratří, byla by to psota, Kdy, jak praví, světlo není hmota, Následovně i nevážné jest. Ale když nic není, nač se báti, Že se může ním co zlého státi, Pytlů světla lepší jedna pěst. K čemu tedy hlásný hloupý zpívá, Ať na světlo každý pozor mívá, Světlem zdaž se stala kdy neřest? S ohněm arci často těžká rada, Ale v ohni kalná jest přísada, Nedej světlu ohně vinu nest. 46
88. Škoda.
Ach flašičko, již se chtěj vyskytnout, Néž by světlo dalo se zachytnout, Po ruce by fysicus to měl. Mohlo by se věrným kupcům svěřit, Prozřetelně k prodaji odměřit, Mohl by si koupit, kdo by směl. Boháč by moh’ míti v kapse šero, Ledakdos namáčet v světlu pero, V světle by se mnohý temník skvěl. Však až dosaváde, běda, běda! Světlo se nekoupí ani věda, Zrodit ji musí, kdo by ji chtěl.
89. Pašer.
Pravím tobě, již je po merendě, Všechnu pravdu Židák má v arendě, Žádný nesmí jinou pašovat. Počujíli lovci v chytrém lově, Cizí zboží že kdo skrývá v slově, Hned mají, hned je konfiskovat. Dobře tak, kdy jest venkovská koupě; Ale jak kdy pukne v duši poupě, Které se nemůže v skřípce dát? 47
90. Dle možnosti.
Džbáneček chtěl býti velkým džbánem, Svízel žádal stát se tulipánem, Ježek chtěl se slonem stát, Svatojánská muška sluncem býti, Orel křídlem slunce chtěl zakrýti, Medvěd jak Elslerka tancovat. Tvůrce pravil: Buď si čím kdo může, Ne pak více než vystačí kůže, Sic se bude celý svět ti smát.
91. Zboží.
Sem lidičky, sem dobří přistupte, Lacino si přesnou pravdu kupte, Já ji z první, z první ruky mám! Sem pospěšte, milí, k mému krámu, Kupte, já mám zrno, on má slámu, Já se s dobrým zbožím smluvit dám. Já nakoupil od všech obchodníků Pravdy, pak jsem zanes k lučebníku; JižJiž, čí vykal jsou ty pravdy, znám. 48
92. Všeobčan.
„Na celek opřené oko míti, Všeobčanem široduchým býtí, Pro mudrce nejslušnější věc.“ Škoda, že má mudrc též žaloudek, Jako jiný prostohledý bloudek, Nekrmí se jidlem též vůbec; Nechce ženky všeobecnou lásku, Mluvě, jednu druhou klade hlásku, Brát musí mu míru krejčí, švec.
93. Muži.
Čarodějná Tétka milovniky V divou zvěř mění, však tito líky Nechladí mužských bezbedný chtíč. Jako v arše NoěNoé kolem hradu, Ten má rohy, ten má kozí bradu, Uší ten oslí, ten sviňský rýč. Již ji to hovadstvo domrzívá. „Kdo mě rád mámá, mužem buď“buď,“ vyzývá. Aj, hned jest celá posádka pryč. 49
94. Hajej.
„Škoda, škoda těch překrásných časů, Kde jsem neznal světa zlých zápasů, Kde jsem sníval rajsko-blahý sen. Pochybek mi duši nerozrýval, Blahé srdce rozum nerozkýval, V lásky náručí ubíhal den.“ „Neplač, neplač ubohý chudáčku, Z máku na cumlíček, pojď ve táčku, Hajej, hajej! sni a cumlej jen!“
95. Tam kdesi.
„Výš a vyš!“ tak jindy sem tam znělo, Lítat, lítat každému se chtělo, A na zemi nechtěl žádný dlít. Zhůru, zhůru v šedý chlad se hnali, Teplou, krásnou vlast, zem zanechali; Však co naplat, museli zas sjít. Sjeli, sjeli, všelikou pak schloubou, Divohlásnou věstujíce troubou, Jak a jak tam přerozkošně žít. 50
96. Bratrství.
Co ten ptáček švitoří, se směje, Duch-li v něm také se kreje, Aneb zvíře pouhý jest jen prach? Bože! milostivě tys jej stvořil, Z hlubokosti vůle své výnořil, A přec není prý náš v celku brach! Proč bratrství odpírají ptáku? Zdá se, zdá mnohému snad světáku, Že jej číž předhoní – toť ten strach!
97. Příklad.
Libušiny posly oř zavádí K Přemyslu oráči, zrovna pádípádí, Toho posli hned za pána zvou. Přemysl již brázdu nedotáhl; Voly své od pluhu hned vypřáhl, Třepajíc ocasem ti zařvou. Aj, aj! voly, voly! hory! hory! Však ti zhůru, fuk! přes pole, bory, Davše bratrům smělost proklatou. 51
98. Bivoji naši.
Aj páni, paničky všemohoucí, Každá znáte srdce k vám horoucí. Nechte tak, dřív slyšte radu mou: Když vám lásku vzteklou přisahají, Kažte jim, ať toho důkaz dají Bivojovou dříve ochotou. Aj to mela, každý jonák kvapí, Ať nejblížší lítou šelmu lapí; Bože, mnohý nese hlavu svou.
99. Oprava.
Louko, louko, k čemu barev mnoho, Řekni, co ti z hospodářství toho? Jedna, jedna barva jesti dost. Lidstvo, lidstvo, k čemu těch jazyků? Lepší jeden míti jen ve zvyku, Jeden pěstíc druhým dej výhost. Bože, Bože! jaks to hloupě zpravil! Kyž by ses byl světem neunavil, Nebyla by moudrost ni hloupost. 52
100. Návrh.
Co již máme říc o věcech jsoucích! Jen si mluvme o věcech budoucích! Stavme v myšlenkách si život náš. Život v myšlenkách kdy bude pravý, Odchová si v klínu národ zdravý, Národe ty zdravý! čas svůj znáš. Ošklivé to nic a něco spratek, Nevčasný porod jest zdraví zmatek, Plode zdárný, pomalu ty zráš.
101. Křidlaté semínko.
Lipo, nevychloubáš se před světem, Nehonosíš se barevným květem, Ale vonný lidu strojíš lík. Lid tvé kvítko sice otrhává, Když však zle s ním, rád jej vsává; Žaludy pak jsou jen pro krmík. Tvé semínko malé má však křídlo, Zaletaje hledá jísté sídlo; Zrůstá bylých, příštích dnův pomník. 53
102. Nerozdílnost.
Nechtěj jenom v srdci svém přemítat, Nechtěj jenom svoje písmo čítat, Sice brzo nám umrzneš sám. Ve všech nás jeden duch vlasti svítá, Jedním svazkem srdce nám zaplítá, Z nás jeden si staví skvostný chrám. Hřešíš, zdali člankem opovrhneš, Jeden kámen ze klenutí strhneš, Jeden znectíš jen ve vazbě trám.
103. Osvěta.
Jedno jen světýlko v mutném sálu Mutnou hlásivá slavnosti chválu, A co každý si pomyslí host? Na sta světel kdy se v sálu skvěje, Společenské srdce se rozhřeje, Vzájemná se zdělí mu skvělost. Do daleka z oken záře hlásá, Jakým plesem lid na hradu jásá; Kyž to vlasti naší nádhernost. 54
104. Chrám.
V krásném chrámu se klaníme Bohu; Chrám staven je v nejnovějším slohu, Stavivo se dalo hojné snest. Patero v tom chrámu oddělení, Patero v něm Boha velebení, Vroucnost ale jedna, jeden křest. U čtyrech oltářů zvláštní slůžba, Zvláštní svatý obřad, zpěv a tůžba, Pátý hlavní střed obecní jest.
105. Sluhové Boží.
Jaké křídlo přes celek přelítá, Jaký počtář všechny světy sčíta, Pozná každý v Božím domě byt? V každém bytu zvláštní svíce plane, V každém bytu zvláštní duch si vane, Každy má svůj roub, svou vazbu, kryt. I slovanská jizba v Božím hradě, I náš duch v sluh Božích skvělém řadě; Přej hvézdářihvězdáři nám též vlastní svit. 55
106. Len.
Línku, línku, letos ses vydařil, Drahé semeno zlý čas nezmařil; Ach kyž bratře my jsme taký len! Ať si drhnou, má-li z nás co býti; Močí, suší, počnou nás již tříti, Však co otřou, pazdeří to jen. Česká vlast len dobrý v nás poznala, Spředla vlákno, z příze si utkala Krásné roucho pro svatební den.
107. Směrnost.
Vyšší duchové přírodou vládnou A nemají policii žádnou; Jak to navlíkají duchové? V přírodě je zavždy velká mela, Místo by moc duchův překážela, Ti jsou právě mely vůdcové. Ať si všechno žije v divném víru, Rovnosti držíce v ruce míru, Nesměrné jen vzdáli škudcové. 56
108. Tehdy zase?
Nech se nest, nehezké nohou tlapat, Neodkládej berlu, musíš hapat! Takový slyšet od dávna hlas. Aj ty hlase divný, davný hlase, Ozíváš se v jasném našem čase, Berly, brejle ty uvádíš zas. Uzký střevic, berly, brejle, copy, V každé stodole tři prázné snopy, Blaze nám, to náš si žádá čas.
109. Chudáček.
Jedna paní vzala pod ochranu Jístý stromek, slíbila obranu, By neškodil vítr, mráz a hrom. Milý stromku, musím tě ohradit, By nemohlo o tě nic zavadit; Snadný na veřeji byl by lom; Starostlivě musím světlo zdálit, Parné slunce mohlo by tě spálit, Zřezu chloudivý ti zrůst potom. Zřezan v stinné ohradě strom chřadnul, Krásný zelený z něj šat opadnul; Jaký byl pak tento strom? 57
110. Hra.
Národní prý slavnost se slavila, Hrou rozlíčnou chasa se bavila, Hlasitý se smích tu slyšet dal. Jedni dali sobě cíl okázat, A pak oči nechali zavázat, Slepě pak se každý sem tam hnal. Druzi hlavu svobodnou nechali, Nohy, ruce v pytel zavázali, Hop, hop, – každý padnuv víc nevstal. Němci učení, horoucí Vlaší, Zdali hru neznáte chasy naší, Z vás ji mnohý na opravdu hral. 58
111. Můra.
Aj vy Můry zase povstáváte, Dobrým lidem pokoj nedáváte, Zalíháním nám dusíte dech. Arci že vás Můry teď již známe, Pověřečný strach však ještě máme, Ostýcháním máme zlý nocleh. Také to jest, že my dlouho spíme, Ospalostí sami je loudíme, Bdíce sprostíme se těch a těch. Až si na provázek čas napřede, Pak již Můry zle se vám povede. – Chytrá Můro časně můrství nech. 59
112. Upír.
Upír s Můrou dříve si nepřáli, Ano často proti sobě stáli, Činival boj jejich mnohý hluk. Ale teď již ruce si podali, K vzájemnosti chytré se pozvali, Uřadili slouhy v jeden pluk. Pod černou korouhví spolu bloudí, Onen ďasem v žilách život chloudí, Zlými sny ta mate srdcí tluk.
113. Dědič.
Jabloni, jakou se to stává touhou, Neli jen pro márnost s chloubou pouhou, Že si ročně hlavu šperkuješ? Ročně kveteš, dítky odchováváš, Na nevděčnost lidskou málo dbáváš, Sám pak dítek kojením ochabuješ. Dost že praděd tvůj prosil své símě, Ty dědiči slávy, vznes své týmě, Dost že jabloněm se jmenuješ. 60
114. Kašpar Hauser.
Vyzrazená vazba jest nepravá, Nalezená bídná skrýše tmavá, Kašpar Hauser v noci vyveden. Pršelo, bezhvězdné bylo nebe, Kašpar Hauser pomyslil u sebe: Svět jest něco šírší sklípek jen. Však se nemohl dost sem tam dívat, Jak se počalo mu rozednívat, A když slunce rozháralo den. Jaký div, že smutně pak si vzdychal, Když za hory krásný den pospíchal, Svět byl znovu temně zahalen. Nevěděl, nevěřil chudák hloupý, Obnoven že zase den vystoupí, Ač pyšným spalcům nenáviděn. 61
115. Ta-hio.
SlyšSlyš, co Ta-hio Ho-kiang praví: Láska lidu knížete oslaví, Nebe k vládě knížete volá. Požehnáním nebes vláda kvete, Ale vlastní nerozum se splete, Když na vůli národův nedbá. Právem jenom obec se spořádá, Právo jest, co nebes vůle žádá, Ta však v národu svou zjevnost má.
116. Láska.
Ach ty bohaty a krásný světe! Ach ty země, snad vesmíru květe! Vždycky plodná statky oplýváš. Ach člověče, této země pane, Jak že při tvém panství tak se stane, Že vždy nahé, hladné dítky máš? Ach to nejsou dítky, to otroci, My však všichni jsme pod Boží moci, Lásku Boží proč nám vytýkáš? 62
117. Příliš.
Co lidé si vzali teď do zvyku, Že chce každý více mít jazyků, Však jeden jest již až příliš dost. Aj i jeden v náš se čas nehodí, Duchové že po něm sem tam chodí, An onoho světa v náš svět most. Mnozí duchové šramot dělají, Proto všechněm přes most jít nedají, Krásná prý jest svatojánská cnost.
118. Mrákota.
Jako muchy lidské jsou dušičky, Jak nalíkneš jísté jim vodičky, Lakomě si vsají tajnou smrt. Nevěř muškám, na smrt si jen hrají, Dlouhá leta v mrákotě trvají, Jístá zhouba jest jenom rozdrt. Však dušičky zdrtit nedokážeš, Jen na chvílku jedem život vážeš; Víš pakpak, že nejprudší hladný chrt. 63
119. Rozpor krásný.
Krásné tělo národ slavný, Slava jeho duše jest; A co snášel předek dávný, A co my hodláme snést, Jedno srdce v krev živou ohřívá, Zdravým ruchem v údy vše přelývá. Ud ze srdce život pije, Zač pro celek umírá, Každý však osobně žije, Ač se zavždy v celek tká. Jak je ten bez pýchy, ten bez vzdoru, Rovní všichni v krásném to rozporu. 64
120. Urovnání.
Nejsme rodem páni ani sluhy, Nejsme taky jeden jako druhý, Každý buď, jak jádro být mu dá. Jisto, že co mé jest, není tvoje, Každý drž upřímně dobro svoje, Ale vůlí, kterou každý má. Kdo však vůlí obecnou jest veden, Ten se všemi v pravdě jest jen jeden, Ke všemu se v člověčenství zná. A tak zase nic víc mého tvého, Pouze osobní jest jen rod zlého, Celek zase všechno urovná.
121. Pochování.
Upíři, kde ve dne se skrýváte, V hrobech více již nepřebýváte, V hrobech setlelo již tělo v prach. Ale na mou věru přec se stává, Že se ještě tělo pochovává, An již doma bouří děsný vrah. Proč podezřelého než ukryje Hrobař, ať mu hlavu jen uryje, Z bezhlavého nejde více strach. 65
122. Král.
Co se úkolu vyrovná krále, Jenž jda k předu věky vede dále, V čas svůj vtlačí ducha svého znak! Všudy přítomný v pohnuté říši, Národům nalévá slávy číši, Z obzoru odvádí líný mrak. V národech co neurčítě chvělo, To nachází v králi jasné tělo, Sváté jednoty on ruka, zrak.
123. Před dvanactou.
Horem pádem vztekle zlý duch lítá, Často káru syrkovou přemítá, V půlnoc drží hrůza hon. Otřasem se hroby otvírají, Z rozvorů se stíny vysoukají, Po hřbitově skučí divý ston. Běda kraji, kam ty šusty míhnou, Tam se hnusné bídy spratky líhnou, Ach kyž bije jíž dvanáctou zvon. 66
124. Dým.
Straší strašák; ale jen jdi k předu, Tlapni směle, kde stojí, do středu, A rozlítne jako šedý dým. Zdá se něčím, zdá, však jen napřáhni, Pevnou rukou jen po jádru sáhni, Ejhle jest to bez myšlenky rým. Ale přec se, samoten jsa, lekáš, Ač je bílý den, soudruha čekáš, Jdi si, jdi s jiným, však viz jenjen, s kým.
125. Střelec činský.
Vstaň miláčku, zpívají kohouti, Den nás nesmí spolu zastíhnouti, Na! hubičku, vstaň miláčku, vstaň. Půlnoc jest milá, a slunce v moři, Kohoutek zpívá jen k svému hoři, Jak zazpívá, střelím šípkou naň. Zastřelen zpěvák, co lidé budil, Přece den šalebnou noc zapudil, Blázne braň se proti slunci, braň! 67
126. Cvik.
Počali se v arše Noah hádat,hádat Zvířata, jak obec uspořádat, Každý spolek musí zákon mít. Beran radil, k návrhu vyzvaný: Všichni máme zákon v srdci psaný, Podle toho hleďme se řídit. „Ano, tak nejlépe,“ vlci řvali, HnedHned, jak srdce káže, ovce drali, Jich pak sitých počal tigr dřít. Hoj, Noah volá, pro vás hovada Srdce zákon chatrná porada, Hlad a knuta musí v cvik vás vzít.
127. Přání komárů.
Osoba ať v obci se neztratí, Každý jednotlivý hlas ať platí, Tak to chce komár a mouška mít; Co by většinou se vyjednalo, Aby v zemské desky se napsalo, Že to pak má všechněch právem být. Když se usnesení víry týká, Každý pak ať na hranici pýká, Jenž by chtěl se proti sněmu přít. 68
128. Rozumy.
Vše hovadstvo bylo obesláno, Na valný hovadský sněm pozváno; Všechen rozum má se v jedno sjít. Ejhle jak kdo může aneb ráčí, Letí, běží, plazí se neb kráčí, Každý chce v hromadě slyšán být. Štěká, hvizdá, kuká, bečí, kdáká, Houká, řechce, kejhá, sičí, kváká, Kdo ty rozumy as uměl svít? –
129. České barvy.
Dvě ružičky vedle sebe stály, Věrným očkem na sebe se smály, Jedna bílá, druhá červená. Cnost panenství rovně podělila, V jednu stud, v druhou nevinnost vlila, Jedna, druhá nepoškvrněná. Přišla straka, hledíc zakrákala, Kterak česká barva se tu vzala, Politicky věc ta smyšlená. 69
130. Spořádání.
Aj včeličky, kde váš zákon máte, Co vás láká, že tak posloucháte, Jaké tresty se na hříchu mstí? My obecnou matku uznáváme, V ní dřív všechné vůle spořádáme, Tak ctě matku každá sebe ctí. Aj, aj, vždyť i my hloupí lidičky, Můžem se spořádat jak včeličky, Proč to dávno není, Bůh sám ví.
131. Contract sociale.
Němé vlnky, jak jste to počaly, Když jste v spolku se na pout vydaly, Kdo vám smlouvu psal a pečetil? Jakou smlouvu? – všechny chcem do moře, Nuže jdeme v zájemné pokoře, Stejný cit nás v proudný celek slil. Ale v celku svoboda se ztrácí? Ba co v mozku lidem se trmácí! Vždyť pak celek vzájemnost všech sil. 70
132. Nelži.
Kdo jsi, an člověku lháti kážeš, Slovo Duchoviče v pouto vážeš, Chceš, co nechce ten, jenž není On. Padlý anjel slovo nesvobodné, Mrzák stvořen z matky křivdoplodné, Pro ušklebek pravdy zvuků shon. Tam kde pravda v němotě má nýti, Pašíjový týden jen smí býti, Člověk jen velkého pátku zvon.
133. Při slunce východu.
Ejhle ty červánky před vychodem, Světla boj to s tmou před dne porodem, Stíhání podivné všech barev. Po beskydách žhou již zlaté pruhy, Na vrškách borů mění se duhy, Jen dolům neznámý tento zjev. Doly, až i na vás slunce zhledne, Sny rozplíznou šalby, lesk vybledne, Láskavou smělostí nadchne krev. 71
134. Chytroušek chycen.
Rozume vyjídej, jaks nadrobil, Proč pak sis košilku tak naškrobil, Že se v ní nemůžesnemůžeš volně hnout. Rozume, rozume, dosti dlouho’s šejdil, Hle, hle, kam jsi pak si již zarejdil, Na kterou se nyní rozhodnout? Kyž, kyž ten chytroušek dál nemůže, Tady tvrdá skála, tady lůže, Nouze musí uzel rozetnout.
135. Mravenečky.
Máme prý zavádět své mládence, By hleděli na malé mravence, Jak ti k pilné snažlivosti zvou. Pilnost? třeba, – ale toť jest málo, Mně by to se ne tak hlavní zdálo, Že se melou, hemží, s červy rvou. Rozkotejte obec pod hromádkou, Aj to starost mezi tou čeládkou, Ve vajíčkách skrýt budoucnost svou. 72
136. Chleb.
Chýři, Chýři, hrubá tvoje vina, Zavraždils miláčka svého syna, Co ti Šima řekne a co Krok? Odsoudili Chýře sudí spolu, By ho vlastní syn připřahal k volu, Též podobný dával mu obrok. Zdažby každý, ač velká potřeba, Jísti chtěl z té role orby,orby chleba, Již rosil takových slzí mok?
137. Ahasver.
Vždy po smrti Ahasver prý toužil, On nerád po světě prý se ploužil, Ale již prý umřel věčný Žid. Nevěř, nevěř brachu, ještě žije, Pot se mu se tváří cvrklých lije, On nenašel dosaváde klid. Však se mýlíš, že on poklid hledal, Nenasicen duch mu skončit nedal, Jednou smrtí skončí špatný lid. 73
138. Stavivo.
Ach bednáři, co tak časně klepáš, Kolem, kolem na sud hřmotně tepáš, Vždyť nemohu pro tvůj klepot spát. – Pán Bůh jest jinačí bednář pilný, Jeho klepot jest věčný přesilný, Přec nechtívá mnohý na to dbát. Arci pak se vezme pod kladivo, Chtě a nechtě musí být stavivo, Z něhož má se pak chrám dějstva stát.
139. Stín.
Straší, straší, pouští na lid hrůzu, Ale ne na všechny, jen na lůzu, Moudrý ví, že to vyzáblý stín. Tento stín měl arci jednou tělo, Tenkrát však to jináč v světě chvělo, Jinaká též voda hnala mlýn; Tato voda již do dějstva vsáká, Náš čas snesl, již si volně kdáká; Duch nový si sedl lidstvu v klín. 74
140. Hodiny.
Aj, aj co robíš, potouchlý klučku, Že na zpátek strkáš tuto ručku, Jenž nám znamená rozdílný čas? Nedojdeš tam, nedojdešnedojdeš, kam cílíš, Hloupé jen díváky tím pomýlíš, Však moudrého klučka ani vlas; Ten hodinky ve své hlavě mívá, VidíVidí, kde se šeří, kde se stmívá, Kdy naháč, oves, pšeničný klas.
141. Janeček.
Dítě chystej se a jdi do školy; Ech, nepůjdu, dnes říkej cokoli, Dnesky dle líbosti si zahrám. Jdi Janečku, po dobrém ti kážu, Sice na provázek tě uvážu, Povleču tě, při tom vyflákám. Co na plat, – hošek ve škole sedí, Vedle veselých fňuká, škaredí; – Těch Janečků mnoho, mnoho znám. 75
142. Pilát.
Víš-li jižjiž, co pravda jest, Piláte? Ach velmožný pane, kolikráte Od té doby zhubils pravdy hlas? Barabáše pouštíš loupežníky, KřížujesKřížuješ pak Krista vrstevníky, Z krve jejich pučí pravda zas. Pravda v osobách se neukrývá, Skrz osobu pravda jen mluvívá, Tu když strávi, jinou nadchne čas.
143. Tření.
Ejhle bratří, jak se tyto perou, Aj to vlastní matka s vlastní dcerou; Bože, Bože, jaký jest to svět? Matka křičí: ty že dcera moje? Dcera pak: ohyzdo nejsem tvoje! Laje květ na strom a strom na květ. Aj nastojte, ty paničky známe, Stará, nová pravda jim říkáme, Však by již se měli snad stydět. Nech je, divně to ve světě chodí, Myslíš, že bijou se? – ony plodí, Třením počne zemský žár se rdět. 76
144. Obrácení.
„Všechno co ten márný čas nám rodí, K úkladům se ďábelským jen hodi, Proklatý buď přítomnosti ruch!“ „A to svatohoubné namahání, Toto rouhavé ku předu čkání, Bezsmyslně zove času duch.“ Neproklínej ducha času, brachu, Duch času ten nedělá ti strachu, Však čas ducha, k němuž nutká Bůh.
145. Nářek.
Na svět márný všichni naříkáme, Všechno všudy jemu vyčítáme, A haníme zláštzlášť přitomný věk. Zda-li není věk ten dílo naše, Proč stavíme, tkáme takto plaše, Že nám není samým pak za vděk. Věru zavždy, zavždy hůř se vede! Inu proč si lidstvo hůř vždy přede, VždytVždyť pak samo dějstva jest outek. 77
146. Děs.
Samo to po cestách kutých jede, Samo to již za člověka přede, Samo to již tká a počítá, Samo to již orá, seje, mlátí, Dějstvo samo prý se k cíli klátí, A bez vůle čin se k činu přichytá. Slunce samo malovat již umí, Z nástrojů již hudba sama šumí, A co ještě duch prý přemítá! Přemítej si, přemítej chudáku, Mnoho umě bojíš se bubáků, Kteří tě děsí, než zasvítá. 78
147. Oráč.
Poďte bratří, poďte na Sázavu, Tam okážu, vykonat co vstavu Člověk jest, když svatou vůli má. Ejhle Prokop ďábla jak prohání, Hleďte bystřej, pravda to, ne zdání, S předpřaženým čertem žeť orá. Co se dalo, to i vždy se děje, Ďábel slouží, ač před pluhem kleje, V jeho brázdě dobré sýmě zrá. Však jakým on dá se chytnout lovem? Kaž mu čistá duše svatým slovem, Hned pokorně šiji svou podá. 79
148. Lenoch.
SlyšteSlyšte, jak volávolá, co volat může: Ach pomožte, padl jsem do lůže, Ach vyneste mě lidičky ven. Lid se shání, jak křiklouna vidí, Reptá: že chlapisko se nestydí, Vždyť pak může hnouti hnátem jen. Pak-li ale sám chlap nevykročí, Dobře taktak, kdy v lůži se umočí, – Zdali vímevíme, kdo je lenoch ten?
149. Nouze.
Pane Bože, zbav nás všechněch trudů, Pane Bože, zbav nás všechněch bludů, Tak volá k nebesům lidský hlas. Bůh však ví, že bez trudů by hnilo Plémě naše, bez bludů nebylo Nikde pravdy, márný byl by čas. Nudit, nudit se buď naše heslo, Smělý blud na moři vědy veslo, Blud jest pravdou, pravda bludem zas. 80
150. Pusť se.
Kam nynější touhy, snahy pádí, Kam loď naši bystrý čas zavádí, Zdali kompas on bezpečný má? Jdi holečku s lodí a kompasem, Jsi-li jonák, pusť se, pusť se časem Bez ohleduohledu, kde postýlka tvá. Arci chytrák pohodlněj leží, Jonák zpocen po bojišti běží, Naslouchaje, pan Bůh kam volá.
151. Opozdilost.
Aj vy chytří, vycvíkaní židé, Jací vy jste zpozdilí přec lidé, Zpozdilí o dva tisíce let. Každý o vás tolik ví a říká, Že vám známo, co se koupě týká, A nevíte, že vykoupen svět. Neděli my, vy sobotu máte, Nové pro vás spasení čekáte, A nevíte, že již svět odkvet. 81
152. Sázka.
Velmi těžké jsou prý časy naše; Tak lidičky žalují snad plaše, Neb žalují od jakživa tak. Věk nižádný na svém nepřestával, Každý Mesiáše očekával, Slávy-li či bídy lidské znak? Zdá se celé lidstvo Faustem býti, Se Satanem starou sázku míti: Řekneli dost, již nebuď jinák. Hlasitě by peklo zařechtalo, Kdy té svaté nouze by nestalonastalo, A oslepnul pro budoucnost zrak. 82
153. Horský.
Ti, kteří ze sebe sloupli kůru, Z doliny pošmourné vzlítli zhůru, Vidí to co dřív a vidí dál. Ti, jenž v škralupině márně sněli, Zmínku o videch horských neměli, Proto o ně žádný též nestál. Buď si tak, ať ostanou ve kůře, Ale pro ty horské to nejhůře, Dolinák že na ně jak chtěl lál. Horský, novou denně maje psotu, Pozlobit se nesměl na slepotu, Odpusť jim to pane, svatě přál. 83
154. Chyst.
Láskavý ženich po nevěstě touží, Šat svatební též i nevěstu souží, Hod dokončit šelma Milek nedá. Pravdy oř jasný dupotem potřásá, Kůru dnův dřevných, spasitelsvo hlásá, Však samým chystem blaho svět nemá. Hosti, šat skvostný sobě jen připravte, Jitro již tváří veselou pozdravte, Přijde pán již k nám, mine noc šedá.
155. Osud.
Ten kdo v nic celý se nezarývá, Tajnou svobodou se na vše dívá, Z toho věru může něco být. Ne durdík, jenž s osudem se hádá, Kdo ve svou si vůli jej přepřádá, Bratří, ten umí po pansku žit. Máš-li dobrý zrak, vyhlídni zhůru, UvidísUvidíš, jak tam v anjelském kůru Muší vůle s osudem se sjít. 84
156. Hospodař špatný.
Všichni my trpíme z nerozumu, Vždy čumíme na hromady rumu, Jenž nám cesty k blahu založil. Kdyby každý místo zevlování Tůčko vzal a rýč k odhazování, Svět by náš se brzo obnovil. Dobré sýmě on chová v svém klínu; Ale hloupost drží je ve stínu, Vahavosti led je oznobil.
157. Loudění.
„Mámli osudu svou šij naklonit, Nebo trpě tiché slze ronit, Nebo vzdorně mám se obořit?“ Nohy, ruce tvé se ptej o radu, Uhnout-li či švihnout máš po hadu, Však hanebné, hned se pokořit. Víšli pak, že nebe ti to soudí, Viz, že to jen na tvé vůli loudí, Máš svobodně v něm se ponořit. 85
158. Hrůza.
Rozhourá se moře, loď se houpá, Hory doly, vlna vlnu koupá, Plavec zkušený se neleká. Tiché moře jest, nedechne vánek, Divé stvůry v hloubí jímá spánek, Mutný plavec blízkou smrt čeká. Věda to, že bez živých rozporů Pravý mír není a že ku vzdoru V hrobním temně hrůza se vztěká.
159. Anjelův kratochvíle.
Bůh kde vládne, tam i peklo slouží, Jen na oko svět svévolně souží, Tajně přísný rozkaz nebes má. Svěcenou jen rukou na to sáhni, Peklo co robí, a líci stáhni, PoznášPoznáš, proč se vztekle namahá. Anjelům to denní kratochvíle, Že na rub obrací zlostné cíle, Ďábel přijda haubuhanbu svou pozná. 86
160. Nezlob se.
Počkej, počkej, to nemůže býti, S celým světem se nemůžeš sjíti, Nejdřív s milým sousedem promluv. Když tě slyšev nechce uposlechnout, Nezlob se, však můžeš si oddechnout, Pak odjíti do jiných bytův. VěřVěř, že v jádře ona věc ničemná, Která všem by chtěla být přijemná, Pravda brousí nejvíc vždy mečův.
161. Dělník.
Každý život člen věčného kruhu, Každý zapřažen k svatému pluhu, Dělník na vinici Páně jest. Nechť se zpouzí, durdí, vše na darmo, Věda nevěda má vlastní jarmo, Nevystížená je Boží lest. Však kdo sám podá ochotnou ruku, Sám kdo se řadí v nebeském pluku, Ten svobodný, má synovství čest. 87
162. Pan a slouha.
Po snech márných básník se trmácí, Od nichž mysl zdravá se odvrácí, Upocený rozum povidá: Proč básníček, an mu dušno tady, S Laurou svou neletí na své hrady, Smyšlené proč chleby nejídá? Věř rozumku, mnohý věrný slouha Chystá, chystá, pánova však touha Cíl chystání toho nahlídá. Též i ty k těm hradům cesty kuješ, Pro budoucí svátky v stroje duješ, V kterých též již básník stánek má. 88
163. Před svatbou.
Nepohrdej srdce strojů tlukem, Nepohrdej hrkem, chřestem, hlukem, Který svět nynější nadělá. Arci pravda nemá byt svůj v chlebu, Nemá blaho nádhernou potřebu, Páře, získu krása vyhýbá. Viď umělče, jak u tebe bývá, Sprosták kdy se na přípravu dívá, Jak budoucí divy v tom pozná? Všelijak v kuchyni před slavností Čistou hotovost si chválí hosti – Duch s přírodou svatbu svou chystá. 89
164. Věštec.
Velživot kdy svoje divy snuje, V laskavé se temno zahaluje, Zvědavému oku dobře skryt. I včeličky kdy svá díla klenou, Všetečnost díváků odeženou, A zatřou náhlídku ve svůj byt. Umělec kdy v tělo cit strojívá, Nerád svědky v samotě své mívá, Nežli plod ulízán, než omyt. V tajné snopy Velduch děje váže, Věštci jen triumfu blesk okáže, Nežli vítězům zde věnec svit. 90
165. Dějstvo.
Mlčte mi bajkáři s vaším „kdyby,“kdyby“, Kolejem svět běží bez pochyby, Vyť by jste mu zrejdovali voj! Vy zamrzlí v mysli nepohnuté, Zapíráte dějstva cesty kuté, Dějstvo zmatek, lidstvo márný roj! – Arci příkladem vy chcete býti, Však i to musím vám odepříti, Svévolnonutný je váš odboj.
166. Život.
Arci šírý svět a život krátký, Ale jen ku předu, nikdy zpátky, Až konečně noha klesne v hrob. Ducha tvého vssav dědič vykročí, S dobrou vůlí zase kus doskočí, Nová doba vršek předních dob. Jak jsme se z Adama vysoukali, Tak jsme pomalu se zas skládali, Loupajíce šupky šaleb, zlob. 91
167. Vycvičení.
Velkou pilností se svět spořádal, Pak pokorně člověka požádal, Aby jeho milým pánem byl. Člověk mysle, že je snadná vláda, Z vody bral, ze stromu, z hnízda, stáda Svůj desátek a po pansku žil. Svět chtěl člověkem se rájem státi, Vida pána jen na držku dbáti, Daň svou a poklady trochu hloub ukryl. Člověk musil jídlo své dobývat, S bídou mnohé kruté boje mívat. Tak svět pána svého vycvičil. 92
168. Hrdost lístků.
Nech je sočit, zasloužilý dědku, Ty pijavky trp na slávě předků, Nenapité samy odpadnou. Zda-li pravda, že nynější díla Zdařilejší jsou, vždyť nová síla Vyjeviti musí čerstvost svou. Vínek svůj by lístky skoumat měli, Dřív než by se s kmenem hádat chtěli, Bez kořínku kmeny uvadnou.
169. Plavba.
Pluje ryba po rybníku, pluje, Sama plejtvou povolně vesluje; – Vesluje si, zda-li ví též kam? Kam rybečko, kam tak neustále? Ach ty myslíš, že jdeš dále, dále, Ale mám-li tobě odhaliti klam? Hráze vysoká jest kol rybníka, Nevidomky poutá svobodníka, Svobodníka vodí sem a tam. 93
180. Staří a mladí.
Aj ti starci jsou v podivném bludu, Že se sami secvrkují v rudu, Tuť dle nich i člověk stárnout má. A ta mládež opravdu se zlobí, Že se celý svět jí nepodrobí, Člověk nehopsá, jak plachost hrá. Pro svatý pokoj se umluvili Couvnout zas, když jednou vykročili, Žeť to pravý střed, se oboum zdá. Člověk není starý, není mladý, Do kola staví životní řady, Stálou věčnost v časy rozpřádá. 94
171. Vynálezy.
Směle rozum člověčí si vede, Každou látku na svá pásma spřede, Zláště mnoho vymýšlí náš věk; Vymýšlí, vymýšlí, ale k čemu? Zda děkuje lid přítomný jemu? Neděkuje lid, tím víc člověk; Nechce lidlid, jak rozum svět pořádá, Ale ve dne v noci každý bádá, Jak se schválně trýznit ve spolek. Byla by hezká skřípců hromádka, Jež vynašla ta pilná čeládka, Pýcha, nerozum, otrocký vztek. 95
172. Div.
Svolal Mahomed své učenníky, Svolal poslúchače, vrstevníky, Vidět, mocná vůle co umí: Líná„Líná horo, pouto tvé rozvážu, Hni se ke mně, já prorok ti kážu!“ Hora stojí, bor jen zašumí. Aj tak věrní k hoře my přistupme, Příkladem svým hory zdor potupme! Plynná mysl divu rozumí.
173. Márnost.
Márné piky, márné děl jsou třesky, Boží zraky jsou ty pravdy blesky, Boží kyvy práva trůny jsou. Tak člověče čisť jen svoje zraky, Rozptyl vůle vinou černé mraky, Pravdy pak se samy zastanou. Aj tak bratři vyjasněme čela, Ať je jaká chce ta pýchy mela, Máme pro ní rakev hotovou. 96
174. Omyl pekla.
Mocným křídlem přes svět šírý lítá,lítá Svatý duch, vybledlé dny zamítá, Vroucím dechem přítomnost pění; Když rozpění, jezerem zamíchá, Mnohá vlna děsně na břeh šplíchá, Splachne rum a vlastěm tvář změní! Tvář kdy mění, peklo se raduje, Výdělek si z rozvrhu slibuje; – Špatně peklo vír cení.
175. Vztek pekla.
Když se svatodušní svátky slaví, Kolem oken máje se nastaví; Na svatého ducha lid čeká. Ale duch kdy přijde z nenadání, Zafofruje křídlem mocné vání, Rozkývaný lid se poleká. Plamenné jazyky víru kážou, Néž se pouta myslná rozvážou, Nad čím peklo velmi se vzteká. 97
176. Mrtvola.
Trpké jest nám loučit se od těla, V němž dušička milý stánek měla, Dušička nám z mnohých stran drahá. Ale co s tělem, když už zavání, Samo nás již od sebe odhání, Nám na zdraví záhubně sáhá? Mrtvola sic též zas život rodí, Ale ten se více k nám nehodí; Kýž se v naší vlasti nezmáhá.
177. Dlouhý den.
Život osoby jest sice krátký, Jeden rozum nedostačný, vrátký, Brzo jeden, druhý unaven. Ale cestu máme dlouhou, dlouhou, Bídně kulháme za věčnou touhou, Ach kdy bude cíl náš dosažen! Aj jen vryj se budoucnosti v žíly, Zanesou tě, zanesou ku cíli, Dosti dlouhý člověčenstva den. 98
178. Stavba.
Bratří, chcem-li slavné pravdy chrámy, Nechme staré, zpukřelé už trámy, Z čista nové volme stavivo. Známe vás, vy obnovovatelé; Nová střecha, stavení pak celé Ani kloudné není pálivo; Není třeba Samsonové síly, Ať jen stojí chatrč ještě chvíli, Shrkne samo bídné bořivo. Aspoň grunty zachovati chcete, Ale budaří jen pomyslete, Jak nevčasné bude ošklivo! 99
179. Střížiček.
Jeden jest malá jen v celku boba; Střížiček malounký jest osoba, Smělý orel cely člověk jest; Ač si pilnou jevívá ochotu, Střížík hnízdí v domácnosti plotu, Orel ví se v šírou výšku vznést. Chcešli střížičku v oblacích sídlo, Skryj se orli v plápolavé křídlo, Toť střízičkustřížičku nebeská je lest.
180. Strach před smrtí.
Planě rosteš, semínko neneseš, Proto brachu před smrtí se třeseš; Musíš kvésti, musíš pilně zrát! Chceš-li kvésti, musíš v světlu státi, Nebes vlahu z plodné země vsáti, A větýrek musí na tě vát; Před zlou rukou musíš se ochránit, Před tlapem a tlamou hovad bránit, Pak se smrti nemusíš víc bát. 100
181. Bída.
Nahé nás Bůh moudrý ráčil stvořit, MníšMníš, že nahotou nás chtěl pokořit, Před zvířaty zahanbiti snad? Bože děkujem ti za nahotu, Děkujeme za všelikou psotu, Vedro, zimu, nemoce a hlad. Márná ta rozoumku bíd vyčítka, Právě ty jsou rosa na tvá kvítka, Vůdci ty jsou na duchovní hrad.
182. Litkup.
Od jakživa vidějí to páni, Že na darmo starý čas se brání, Že novému musí ustoupit. Arci za hranice a za kříže, Upluvání, bídu, hlad a mříže Musí nový věk se vykoupit. Mučedlník muka svá předzvídá; Zpět nemůže, an do nebe hlídá, Nebe pak nedá se obloupit. 101
183. Věčnému neuškodíš.
Kdo by ducha v klec časnosti svíral, Ten by v šílenosti svět zapíral, Svět zapírat trochu hrubý blud. Svět člověčí arci vždy rozpádá, Proto že jej duch vždy nezakládá, Však zakládá jej pyšný přelud. Tento přelud ducha chce pochovat, Ale může dlouho pouta kovat, Cíle rouhavý nedojde trud. Kdyby věčný nebyl duch, udáven Byl by dávno, dávno ohněm stráven, V který dávno duje zlý nestud. 102
184. Nemožná stráta.
Žádné právé slovo nezahyne, Žádný pravdivý cit nerozplyne, Věčně žijou ducha atomy. Žadná lakomost je nevypije, Žádná nenávist je nezabije, Žijou v duše soukromí. A v té duši zakotví kořínky, Zakotví v nebeské rozpomínky, Z nichž zas rostou na venek stromy.
185. Naděje.
Aj to budou pěkné, pěkné časy, Až dozrají svaté pravdy klasy, Ta lež pekelná se pochová. Každý jak je, tak se zpříma zjeví, Odfofruje nalípané plevy, Světa tvář se vysvětlí nová. Ubožátka jistě neschudneme, Nad jiné my krásnejšíkrásnější budeme, Když se kůra špatná rozková; Ale nafintění vy panáci, Za červenou šupkou prázdní raci, Vaše hanba bude hotová. 103
186. Zahřatí.
Běží, běží v podzim poutník bosý, Ach zahřej paprsku, zahřej! prosí, A paprslek takto odpoví: Chci osvítit pyšně tvojí hlavu, Nohy zahřát nejsem tenkrát v stavu; V tom se hlava poutníkova stkví. Kdy nemůže zahřát síla tvoje Nohy, aj tak zahřej srdce moje, Vroucnost srdce každý oud pak zví.
187. Určení.
Co mám býti, tkalcem neb páračem, Krejčím nebo pouhým přistříhačem, Řekni, řekni zpříma, co mám být? Tož okaž, okaž mi svůj kořínek, Ať zvím, zdaž je slad nebo pelínek, Do kterého dáš se věnce svít. Bože, Bože, tak musím dřív kvésti, Květoslav by zvědelzvěděl, kam mě vplésti; Bože, Bože, kde mám květu vzít! 104
188. Poznání sebe samého.
Dle své vůle stvořilo tě nebe, Nezapírej, nezapírej sebe, Ale hledej pilně sebe sám. Však bys ještě hloub se dokopával, Ještě více šlupek odloupával, Přec neřekni: již já sebe znám. Rozvržené stavivo jen sváží, Pokud žije osoba, to sráží,sráží Potomek vděčný v přehledný chrám.
189. Rozdíly.
Jeden každý člověkem je celý, Každý jeden od druhých se dělí, Tak celým nemůže žádný být. Co má jeden, to druhému schází, Ten lítá, kde jiný jde s nesnází, Ten se chlubí, jenž má hanu mít. Takto arci věřím, že se zlobíš, Když ve cáry lidstvo si rozdrobíš, Klekneš, kdy umíš je v celek svít. 105
190. Nevinnost.
Hle za námi Cherub ráj zamýká, Nečinnost odkvetla, duší smýká Po bezcestí kalný vír. V temně váznem, však kdo jest na hoře, Tuší světlo přez daleké moře, Světlo pak jest veškerenstva mír. Ach až nám ten nový den vysvítne, Zas nová se nevinnost vyskytne, Zoufaje setlí pak starý štír.
191. Potomstvo.
Umřel, umřel, již ho není více, Shasla-li či dohořela svíce, Má to radost býti nebo žal? Raduješ-li se, tak sám umíráš, Neb se v jeho život uzavíráš, On tě štědrý na ramena vzal. Z lebek předkův život kdo nepije, Ten co úpír sám po smrti žije, Aby život ani smrt neznal. 106
192. Slunce.
Slunce, slunce, špatně hospodaříš, Co paprsků v letě márně zmaříš, Místo je na zimu uchovat. Jednou činíš, jako by ses bálo, Pak zas hory doly bys rozhřálo, Někdy vyjdeš zdarma zevlovat. Nad holečkem slunce se usměje: Věčně stejně jasnost má se skvěje, Kalné zemi musíš vinu dát.
193. Divné oko.
Kam milá včeličko, kam putuješ, Jak si cestu pestrou pamatuješ, A nezmýlíš daleký si oul? Ty po loukách, ty po hájích lítáš, Všech květin, stromů dušičký smítáš, Byť slovanský, byť německý sloul. „Z matky naší, z obecného středu Plane zář, paprsky k zadu, k předu Nás nesou, by ještě dál kdo ploul. Však kdo chybu má na divném oku, Toho pojme blud hned při roztoku, Trmácí se a vždy mine oul.“ 107
194. Idealy.
Nestav v modrý blankýt svoje plány, V pevném údolí vol svoje stány, – Tak pobízí chytrost zkušená. Svoji krásku nehledej v Tobose, Slib se ráděj sousedové Rose, Idealy – voda sušená. Řekni tomu, kdo ti takto radí, Na Šemíka ať se neposadí, Ač se zdá být mrcha mučená.
195. Boj.
Krásný vid, kdy bojovník udatný Chystá vůli smělou, rozum statný, Chystá křivdou nezkalenou zbraň. Divý cit, kdy v plápolavém boji, V smíšeném reků s otroky roji,roji Křídlem vztěku lítá smrti saň. Ale blahý cit, kdy boj rozplane, Proti mysli slovo jak povstane; Však díváky básníku odstraň. 108
196. Nadšení.
Hle jak čelo krabí, mozek tlačí, Tískne k pisku nos a oči mračí, Rukou mrskne, vydá divý hlas, Poseduje, líhá, tuť vyskočí, Juchhé! již to má, již péro močí, Piše, brzo se pitvoří zas. Nebe, tím se má pohánět Můza? Tu, vidoucí to, obchází hrůza, Místo panny navštiví ho ďas. Ano, tajně, cudně ty přicházíš, Líbáš duši, zrnka do ni sázíš, Z nichž zavoní libý květ v svůj čas. 109
197. Panenství pravdy.
Cudná panna jestiť pravda svatá, Ach kdy po ní chrapoun hrubý hmatá, Odletí v tichou hned věčnost svou. Hrubá mysl s květu lesk setírá, Vroucí slovo v úzké skřípce svírá, Dechem tím dušičky řádků mřou. Mládenec kdy stydlivý se blíží, Aj za každou slova věrné mříží, Jasná očka k polibení zvou.
198. Báseň.
Soukromně co srdce tvé zahřívá, Co se pouze mé neb tvé nazívá, K tomu nezvi Můzu spanilou. Hbitý klíšník básníkovi z cesty, Katu zanechává lotrův tresty A krčmářům rozkoš opilou. Chtivost, která hejska v žilách pálí, Panenská si báseň cudně zdálí, Tatkám přeje chválu ohnilouohnitou. Don Quixoti, Fausti, Don Juani, To jsou, viď umělče, jinší páni, Než kdo soudí mysli zavitou. 110
199. Vyjev první.
Pláče člověk brzo po porodu, Pláčem jeví outlinkou svobodu, Jeví první již s venkovstvem boj. Pláče člověk z slepého rozmaru, Proto pláč jen hluk jest beze tvaru, Neurčitý hučí citův roj. Však kdy z temna jistý cit vypluje, Pláč se z hluku v jistý zvuk usnuje, První ducha to svobodný kroj.
200. Zpěv.
Vyšinuv se nad ospalou chmůru, Prolomiv jazýkem zemní kůru, Počne člověk znovu svět stavět. Staví svět si z citových otřasů, Množí poklad skumný čas po času, A nedá víc světu zkamenět. Arci nejdřív chrámky staví chlebu, Ale sit, přelítnův planou třebu, Počne z pouhé jen líbosti pět. 111
201. Hudba.
Aj vy zpěvy, samorodé zpěvy, Panenského květu ladné zjevy, Lády synek skládatel je váš. Dumný Valach u svých stád to slýchá, Hvizdá, v rákos city blahé dýchá; Svatý šume, zde počeťípočetí máš. Hudbo, ty jsi první Můzy dítko, První rozvitého ducha kvítko, První s nebe krásu k nám lákáš.
202. Budování.
Slunce vyjde, stádo se rozbíhá, Loutny hlas se po skalách rozlíhá, Kouzelná si Ozvěna s ním hrá. Vyzní zpěv, k stálosti neustydne, Nová pastva stáda dál vybídne, Sídlo pastýř toulavý nemá. Stálý život rolník ohrazuje, Stálé zvuky z ducha vyluzuje; Budařům Apollo pomahá. 112
203. Řezba.
Smyslem svět venkovský v pamět vsáká, Duch svobodný zase ven jej láká, Sám se počne v línou hmotu rýt. Špalek otrocký se zpouzí, spíná, Řezbář dlabe, teše a odtíná, Až se počne hmatu sláva skvít. Z špalku tělo, ale mrtvé tělo, Svobodněj-li v umělci zachvělo, Udné tělo počalo též žít.
204. Malba.
Živý svět se v živém světle skvěje, Vnitřní život povrchu se směje, Hrubou hmotu cudně zakrývá; Hrubá hmota zoutlí v stín a světlo, Z hmoty tvaru kvítko se vypletlo, Z hmatu zrak útlejší vykvetá. Řezbař si vybírá tvary síly, Malíř průsvitův duchovních chvíli, Z tisíc chvíl bylých jenž vyplývá. 113
205. Slovo.
Dřív než srdce díváka zahřálo, Krásné dílo před umělcem stálo, Dávno v čilém duchu hotové; Však co plaché stíny v plynném tvaru, Před spasením skutečného zdaru, Jak kdys v limbu svatí otcové. Mistr slova v pokladu svém bádá, Vidy v slov barevných kytky skládá, Jenž jsou krásných těl obrazové. Outlí, outlí hmota krásotníka, Nejoutlejší slovo jest básníka, Věštce slávy tužby časové.
206. Samodostatečnost krásy.
Zdali as zpívá slavíček v houšti, Kdy ho žádný neslyší na poušti, Žádnou mu netleská pochvalu? Zda-li kvete konvalinka v lese, Ptáček sýmě z cesty když zanese V temnotu skalného rozvalu? Když se žádný nedívá na duhu, Zda zavívá též do svého kruhu,kruhu Všechny barvy v krásném rozpalu? 114
207. Podobenství.
V tom si dřív básníci libovali, Že panenku kvítkem jmenovali, Chytráka liškou a reka lvem. Růže budiž pannou, lev buď rekem, Přírodou ne člověk, ta člověkem; K tomu vás básníci naši zvem. Ale přijde čas, ach buď již tady, By zbytečné byly ty doklady; Jedno druhým buď jedním jmenem.
208. Květ.
Chceš-li kvítko déle zachovávat, Nedej do semena mu dozrávat, Jestli jen na pouhou krásu dbáš; Neboť v květu jenom krása byvá, Zdaleka se jenom duha skvívá, Hmatni po ní, v ruce nic nemáš. Každé jaro přec k podzimku cílí, Život květu k ovoci se chylí, Jaký zákon asi v tom poznáš? 115
209. Jádro.
Bratře, tu se darmo již namáháš, Trpaslíčka že do výšky taháš, Již ve jádře tajně zrůst je skryt. Nikde ještě růže se nespletly, Že by jinším než svým květem kvetly, Neb na smrku volily svůj byt. Ty se bojíš hošku o svobodu, Když vše určité již při porodu; Kdo ví, co ty svobodou chceš mít.
210. Náhrada.
Pane Bože, co že ty máš světů, Krásné jaro, co že ty máš květů, Země šírý jest okršlek tvůj! Co tu zahrad, borů, lůk a polí, Rovin blažených a hor s údolí, Z toho všeho ani záhon můj; Přece milý světe ti nelaju, KrásnějšíKrásnější, než ty jsi, v duši vsaju, A tak víc než jiných mým ty slůj. 116
211. Konec.
Aj co vědě všelijak přezdíváš, Touhu její bezbožnou nazýváš, Že si nikdy, nikde pokoje nedá. Jiným zdá se, náboženství svaté Že ve vědě nejvroucněj rozžaté, An vždy stopy Boží jen hledá. Ptáš se, kdy chce býti přec hotová? Až vystíhne moc Božího slova, Až celý se v duchu svět vměstná.
212. Rozličný smysl.
Kýž bych mohl pryč z té nízké země, Na vysostech musí lepší plémě V rozkoších nebeských blaze žít. Na nebi bez kalu slunce svítí, Ve dne v noci hvězdičky se třpítí, Tam jest Boží, tam je svátých byt. Astronom to slyše se usmíval, Pak se dále zase pilně díval, Nechtěl se s tím nebešťanem přít. Ale takto pošeptal u sebe: Jak by země nebyla též nebe, An to všechno musí v klínu mít. 117
213. Ptáček.
Vesele si ptáček prozpěvuje, Zahrady a bory proletuje, Dobře činí, ač to sám neví. Neorá, nevláčí a nesyje, Má-li bídu? kdo ví? on ji kryje, Lásku jenom zpěv jeví. Ptáček zrnka rozlíčná přebírá, Bylinek všech luštičky odvírá, Kýž, kde sýmě poznání, poví.
214. Matka panna.
Jaro, a jen jaro se mně líbí, Když se z lístků jasný květ vytříbí, Vonný květ panenky blahý cit. Soused bohatý pak podzim chválí, Když se zyštně hrozen mu zapálí, Matky Vesny klenutý to byt. Básník na citu též nepřestává, Květ již ovoce když nespadává, Div nejsladší v matce panně skryt. 118
215. Harfa Boží.
Divná harfa svět je v ruce Boží, Všechny zvuky, písně On v ni vloží, Jeden radost, druhý pěje žal. Ten kdo dva tři jenom porovnává, Že je hluchý, osudu nadává, Štěstí, bídu, nerozum prý tkal. V celku harfo nevýskáš, neskučíš, Vítězně jen slávu, slávu zvučíš, Zavždy božskou jenom pán Bůh hral.
216. Svobodní.
Všechno vždycky se nacházet musí, Ten to, druhý onno tak zakusí, Ten tu, druhý onnu práci má. Svět nemůže státi bez rozporů, Dějstvo růsti bez vzájemných vzdorů, Z nenávisti Vesmír lásku tká. Aj tak sobě vespolek vzdorujme, Vzdorujíce ale nehubujme; Za svobodné osud nás uzná. 119
217. Rada.
Co mám činit? semínko se ptalo; „Aby samo sebe poznávalo,“ Člověk zrnku za odpověd dal. Semínko však ale nevědělo, Jak by to poznání počat mělo; Však se z něho hezký stromek stal. Člověče, opěť se tážu tebe, Co mám činit? „Jen poznávej sebe,“ Člověk stromku jak semínku přál. Stromek jak semínko nerozuměl, Člověk co radí, však si zašuměl, Jakby nejlíp sebe byl poznal. 120
218. Hubičky.
Hubičky, hubičky, pěkné zboží, Kdo na krám basnický vás vyloží, Bobkový ten věnec jistý má. Duch kdy vroucně přírodu polibí, Tuť od kalu světlo se vytříbí; Ta hubička pravdy jméno má. Příroda kdy líbá ducha v čelo, Svatý otřas jí pronikne tělo, Krása v naše údolí stoupá. Však když v jednom a tom samém ruchu K přírodě lne duch, příroda k duchu, V pravdě krásné dobro se koná.
219. Nesnašelivost.
V městě velkém jsou rozlíčné domy, V širém boru jsou rozlíčné stromy, V zahradách rozkvíta pestrý květ. Neznabohu rozlíčnost protivná, VedciVědci ale moudrost svatodivná; Víc-li vidí, víc miluje svět? Mnohý pán sem tam si změnu chválí, Rozlíčnost duchovních plodů pálí, Nechce rozum nežli svůj trpět. 121
220. Přestrojení.
Jeden pán má krásnou, věrnou paní, On ní hrdá, děvečce se klaní, Děvečce prosté, od líc černé. Přátelé to pánu vytýkají, Pochlebníci pak za dobré mají, Chválí děvky týlko čiperné. Ale paní soukromně se směje, Vždyť to ona sama, jenž se kreje V divčin šat ve víře nevěrné.
221. Klam.
Všudy pán Bůh, v sobě člověk tvoří, Také si rozlíčný svět pokoří, A v tom světě jen on sám pán Bůh. Však se stavístaví, jak by nechtěl býti, Hledí za jiným se jménem skrýtí, V oblakový se zavírá kruh. V zrcadlích se vidí mimo sebe, Ta zrcadla pak nazývá nebe, Sám u sebe čínívá pak dluh. 122
222. Podstata.
„Jen po venku věci poznáváme, Pokud je vidíme, ohmatáme, O podstatě žádný nic neví.“ Aj když podstata se nám ukrývá, Nechme ji, vždytvždyť třeba ji nebývá, V koupi každý podstatu sleví. Příroda se v smysle zduchovnila, Dobře sama sobě nic neskryla, Však o duchu arci duch jen ví.
223. Poutník.
Aj poutníčku, nebeský poutníčku, V mnohém noclehuješ staveníčku, Nežli svou dokončísdokončíš pouť svatou. První lůžko měké, rozvlněné, Druhé tvrdé, přísně vyměřené, Třetí vonné s tváří zelenou; V čtvrtém jest předešlé trojí spiaté, Vzájmem tam světýlko teplé sňaté, Na němž založils svatyni svou. Vždy poznovu tuto pouť počínáš, V chrámu svém se na ní rozpomínáš, Ty zpomínky jmenuješ vědou. 122123
224. Tajná dušička.
Člověče, co s rozumem si vedeš, Mníš, že sám jenom myšlenky předeš, Hrdě na ostatní tvor hledíš. Aj co nerozum je v jádře skrytý, Nerozum je v lístku květ rozvitý? Hleď na zrůstu běh a zákon zvíš. Laskavě po všem dech Boží chvěje, Tajně v křemeli se světlo skvěje, V kvítku vesměrná dušičko spíš.
225. Jho sladké.
Nedej si to bratře v mozek líti, Žeby těžké bylo dobrým býti, A dle zákonů se zachovat. Braň se jen a nedej jádru zřídnout, V sebe hledě v zákon chtěj nahlídnout, Svobodu si nedej ukovat. Růže kvete, jest-li to z roboty, Zda na tíži naříká své psoty, Neb se chce jen v celku radovat? 124
226. Co se hledá.
Co je stejné, to prý se hledává, Protivné před sebou utíkává, Pán ku pánu a ku rasu ras. Arci ráda ovce vedle ovce běží, Rád též kamen na kamenu leží, A na hlavě vedle vlasu vlas. Však ve hlavě pod nejhrubší kosti Měký mozek, v něm převzácní hosti Nebeský slaví nádherně kvas. Tančit by se brzo zprotivilo, Kdeby hochů a děvčat nebylo, A při hudbě zněl jen jeden hlas. 225125
227. Lkáni přírody.
Matkou přírodo tě nazývají, Ale na to pozor nemívají, Cudně že bez muže počínáš; Zavždy panna čistáčistá, zavždy plodíš, Z hrobů nedospělých vyšší rodíš, V blátě kvítko, v kvítku zvíře tkáš. Však jsi v smutném temně panno lkala, Pokuď jsi člověka nepočala, Porodivše hosannah výskáš. Viď malíři že smutné krajinky, O člověku kde nebyvá zmínky, ObživnouObživnou, kdy stopu znamenáš. 126
228. Duše.
Hleďte, hleďte, jaké to zázraky, Z tohoto semínka strom tu jaký, Jaká tlouštka, výška, list a květ. Kde v semínku tato moc se kryla, Proč jen lípa z něho se rozvila, A proč z toho dub a dub opěť? Aj to nové jídlo nám tu žvýkáš, Víš toto, víš, a přec to znovu říkáš, Že co duše jest, bys chtěl vědět. Jest to zákon zvláštní všeho tvoru, Ano zákon mžík Božího zoru, Chcešli delší doložení mět?
229. Vše jen láska.
Stříkej v oheň, zraduje se plamen, Ale uhasí jej valný pramen; Láskou lakomý se přesití; Láska lásku tedy jen zaplaví, Nic nenávist ve světě nezpraví, Láska na rub ta se rozlití. Oheň vodu, voda oheň pije, Nebes světlo samo sebou žije, A bez zysku tvorům všem svítí. 127
230. Dobro.
Světlo jest nejblížší přítel stínu, Peklo bylo kdysi nebí v klínu, Šalba, zloba, pravdy, dobra hnoj. Není dusík pro zvířecí plíce, Hned v kysliku splane živá svíce, Chceš-li život, tak je v celek spoj. Zemče vedle mouky, škrobu, medu Skrývá v sobě zhoubu líhu, jedu; Hle jak v dobru spí hrozný odboj.
231. Velživot.
Měsíc šeří, hvězdičky se třpítí, Slunce, louč a mnohá muška svítí, Jest pak jedno, jedno světlo jen. Mrzne, taje, vedro, zima míhá, Tmí se, dní se, věk a věk ubíhá; Však to všechno jeden věčný den. Růže rdí se a slavíček pěje, Mudrc skoumá, rek pořadá děje: Zdali všechno jeden život jen? 128
232. Žehrálci.
Hnusná slůžba, lejna vyčmuchávat, Snadná práce, chyby vyčitávat, Chyb jest plný celý šírý svět. Stopka chyba, proto k listku žene, Listek chyba, proč kalíšek klene, Ten se poznav zas vyvádí květ. Sestav jen umělče tyto mýlky, V jeden věk sestav vše bludné chvílky, Pak budou žehrálci jináč pět.
233. Plody.
Vždyť vy matky rodit nestačíte, Co se vy potomci tak tlačíte Z vaší věčnosti sem v márný den? Vždyť vy otci sami nás budíte, Lásku chcete, plodem se trudíte, Láska bez plodu jen lásky sen. Kdo plodí, osobě své umírá, Plodě mřící ale smrt zapírá; Plod a smrt života strany jen. 129
234. Strom a listek.
Se stromem se vlastní listek hádal, Sám chtě stromem být svobodu žádal, Rozumný pak strom jej chlácholí: Milý listku, po čem márně toužíš, Žádostí svou márně si posloužíš, První tlapnutí tě zdrmolí. Pomni, ty bez mněmě a já bez tebe, Obá nejsme nic, tratíme sebe, Ba že dvá jsme, hloupost šveholí.
235. Vesměrnost.
Aj pověz mi učený lekaři, Co tělesné zlé, jenž život maří? Toť jednoho údu nádhernost. Ty, jenž práva žezlem lid zpravuješ, Řekni, co občanským zlým jmenuješ? Jednotlivých údů nevěrnost. Aj, umělče, což v tom oblíčeji, Že se nad ním všichni lidé smějí? Čela, nosu, brady nesměrnost. Ruchu rozlíčnost v obecném ruchu, Pravda, dobro, krása těl i duchů, Náboženství celku vesměrnost. 130
236. Sýmě světů.
Pravíš, slovem Bůh že světy stvořil? Tedy v jsoucnost vůli svou ponořil, Svaté „Staň se!“ sýmě světů jest. A když vůle Boží sýmě světů, Pověz žáčku, jakých asi květů, A jakého ovoce má nest? Každý květ ze sebe nový rodí, Až se nejvnitřnější vysvobodí, Co to asi sledně za květ jest? Na to žáčku vtipně se ohlídej, Pak si sám otázky zodpovidej, Co je svoboda, dobré, neřest.
237. Laskavost.
Smutný smrku, ty si chladně chvěješ, A ty ptáčku na něm nic nepěješ. Vy nevíte, co vře v srdci mém. Kýž bych mohl, luka, vás a vonné hory, Potoky a kvítka, šumné bory, V objetí změsknati laskavém. Mazlivý člověče! bor zašumí; – Kyž človíček tomu porozumí! – Přírodu objímej v bratru svém. 131
238. Sečkej.
Mrzutý by šramot nadělali, Kdyby všichni jeden tón jen hrali, Ani žabstvo stejně nekuňká. Proto strpení měj, český brachu, RožvrženíRozvržení nedělej ti strachu, Rozvrh v sobě pravý souhlas má. Jak je naladěn, ať každý hude, Přece všecko vždycky ve všem bude, Plevu soudný den pak zavívá.
239. Meze.
Má-li něco dobrým, krásným býti, Musí, páni, jistou míru míti, To ne cizí, nybrž míru svou. Dobrá vůle, jenž se neohradí, Více než Mefisto v světě vadí, O toho se aspoň dobří trou. Jenom pravda v meze se nesvírá, Žijíc nerodí se, neumírá; Všudy jsouc zmizí, kde v klec ji mknou. 132
240. Otisk.
Rejsovati slunci Daguerre káže, Plaché světlo svévolně uváže; Věřte, všeho slunce opis dá. Však i v temně vše se otiskuje, Jedno v druhém proto se spatřuje, V srdci člověk otisk světa má. Svět pak daguerotyp Boží tváře, Veškerost proníká svatá záře, V jednom každém Bůh své slovo zná.
241. Smysl a rozum.
1.
Krajme skyvky s chleba, jenž vidíme, Chlebem obecným se nenajíme, Smysl a ne rozum vůdcem bůď. 2.
Ha! to šalba, mysl co podává, V nic za malou chvílku rozpadává, Kdo chceš pravdu, nehmatej, než suď. 3.
Hleďte pak, jak se to v světě děje: Světlo grunt, na němž se barva skvěje, Mysl v smyslu, v mysli smysl buď. 133
242. Jeden Bůh.
Věčný Bože, kdo by tě zapíral, Tenť by šílen z oka zrak setíral, Věčný Bože, tebe každý zná! Tebe každý zná, ač ve své míře, Pravda veškerá nemá kacíře, Jistý pambelíček jen žehrá. Pambelíčka ctitel svým nazývá, K vlastnímu obrázku se modlívá, Věčný Bůh vesmír v svém klinu má.
243. Světlo.
Světlo, tys blažený cit vesmíru, Jednota v nesměrném světův víru, Tys myšlenky Boží věčný stín! Světlem v přerodu Bůh život rosí, Ach, o světlo živočích ves prosí! Světlo svět jest a ne v světě klín. Však to světlo květ jest tmavých světů, Život sluje světlo skvělých květů, Duch pak nejsvětlejší Boží stín. 134
244. Touha.
Vyjdi polední, půlnoční chvíli, SlyšSlyš, jak tajně vše přerodné kvíli, Jak to touží, trne, vzdychá, lká. Již to ticho, ticho v poli, v boru, Přeroda se zda být bez rozporu, Proto že rozpory v jedno tká. Zvuk má uchem, barva zrakem býti, Celé tvorstvo v jeden cit se sníti, Z prsou kojny mléko duch srká.
245. Pouhost.
Květobůžku, rač mi to popříti, Pouhou formou bych se mohla skvíti, Barvou, vůní sprostou pohrdám. Takto praví růže v své ozdobě, Nechtíc v zemské býti víc porobě. – Květen praví: Vůli ti nechám. Růže vůni skládá, barvy stírá, Nevědomky tím chudák umírá, Šeptajíc: již pouhou formu mám. 135
246. Vnitřní pravda.
O měsíc, o slunce nezavadí, Však vesměrně prudká zem se řadí, Jest i všech světů vesměrný let. Pravda vnitřní je bezpečně vede, Pravda vnitřní pavučiny přede, Ona též učí slavíčky pět. Aj, ty jen, člověčí srdce, hlavo, Trmácíš se spitá v levo, v pravo, Neb chceš marně v nečinnosti stlet? Ach kýž bys jen marná snaho stlela, Však ta samá pravda tě zaklela, Že tě dějstva mlýn nemůže smlet. 136
247. Milenci.
Znám nevěstu sličnou, přebohatou, S bujarým ženichem dávno sňatou, Hned v kolebce spojil je Velduch. Hned po sňatku rozloučil zas dítky, V rozlíčné je rozsadil příbytky, Však nechal vzájemné touhy ruch. Hledají se, potkají se, vysknou, K srdci se vřelému věrně tisknou, Ach na chvílku jen, jak zvuk a sluch.
248. Hledání.
Ach že pravda nikde se nerodí, Ať kdo přejde svět, nic nevychodí, Vždy ucouvá jasné pravdy sloup. Když kdo myslí již, že ji dosáhne, Tma nová zas zřetel mu obtáhne, A poznovu jestiť mudrc troup. Milý brachu, v tom snad chyba bude, Že ty hledáš, co jest vždycky všude, Jenom svrchu odloupni škraloup. 137
249. Zaslepení.
„Floro, stvoř mi, co je krásné.“ Tu máš květ pivonky řásné, Rybí očko tu skrovňounké máš, Tu máš jabloň, tu máš vonnou lípu, Tu máš růži na zeleném šípu; Ještě spokojen se být nezdáš. Ach vyslyš, o Floro, prosbu smělou, Ukaž úplnou mi tváři skvělou! Nuž oslepni, teď mě bloudku znáš.
250. Alfa i Omega.
Bůh jest celku střed a Bůh jest všude, Jaký tedy světa obvod bude, Nebeměřče, zeměměřče prav! Najdi, najdi střed mi bez obvodu, OkažOkaž, kde je vršek beze spodu, Kde se počne světa světů dav. Tiskař všechny písmeny vysázel, V žádněžádné knihy duši nenacházel, Kdež pak as se rozum skví všech hlav? 138
251. Blud.
Nelenuj si, nelenuj si bloudit, Věrně bloudit jest na pravdě loudit, K světlu vede nezávislý blud. Víš, že na to málo, málo dbáváš, Zlato když ve báních vykopáváš, Vida škvrněnou obálku rud. Víš, že roztaješ uvázlý lede, Ač tě cukrář v temnou skrýši vede, Blahý pokrok zas nastoupí trud.
252. Don Quixoti.
Vědo, co že ty máš odporníků, Katů, paličů, šerh, žalobníků, Proto snad, že cizí jméno máš. Slávné jméno obyčejně škodí, Závist, a závistí odpor plodí; Také nádherně se odíváš. Ba čtveračko, též se takto děje, Že když notně na tě hlupák kleje, Ty mu potutelně pomaháš. Pujčuješ mu staré harampátí, Ať též učeně kol sebe mlátí, Z Don Quixota blázna si děláš. 139
253. Nač žehrat!
Páni, trpte samorodé skumy, Jsouli vaše schopnější rozumy, Vítězství neujde jim věnec. Sám rozum jen se sebou se hádá, Jak jeden jest, v jeden zas se spřádá, Tak čekejte páni na konec. Nerozum nemůže rozum snížit, Rozum pak se rozumu má blížit, Aj tak nač žehrá nepříznivec?
254. Ustydlost.
Jenom plynná pravda se mi líbí, Jenom v toku se od šalby tříbí, Ustálá se věda zprotiví. Mocný orel k sloupu přikováný, Od malých vrabečků vysmívaný, Náhled jest již dál neproudivý. Nekonečnou dráhu duchu Bůh vykázal, Bezbožně by k sloupu se uvázal, Který zarazil blud lenivý. 140
255. „Vane duch kde chce.“
Podivně semínko pravdy schází; Koukol zroste, kde ji schválně sází, V poušti zachvěje strom košatý. Pravdy slovo na jazyku šumí, Ale řečník sám jí nerozumí, V samém světle slepě zajatý; Hrady, školy Anjel Páně mine, Na chudobném lůžku panně kyne, Ve snu Boží syn je počatý.
256. Roztržitost.
Ach rozoumku, jak ty již omdlíváš, Vůli, sestru svou, že nevyzýváš, A na darmo troubí vtipný zvuk. Vůle, proč ty pěstí zas nekážeš, Na jakési vějčky prý se vážeš, A jen slepý tropíš, marná, hluk. Smysl prý mnohého si nevšímá, Mozek na okážku se nadýmá, Jen hubinkám hude srdce tluk. 141
257. Vidění.
Vylez z díry, můj slimáčku, Vylez, z tvé chaloupky ven. „A já nejsem tvůj slimáček, A chaloupku též nemám.“ A co jsi, vtipný čtveráčku, Ať ti pravý titul dám? „Já jsem hvězdář, mudrc jsem, A v palácu ostávám.“ Proč mudrci růžky vystrkuješ, A do oblak díváš se? „A já nemám žádné růžky, To je můj dalekohled, Na oblaka já nehledím, Do nebe samého nahlídám.“ A co vidíš v nebi samém? „A ja vidím pána Boha, Překrásnou chaloupku má, S růžkama se dolu dívá, Na mě, jako na něj já.“ 142
258. Důležitosti.
Rozlíčné dáváme chlapcům hračky, Trůbky, vozejčky a hajdaláčky, Děvčatům panenky strojené, Krajky, kloboučky a šaty řásné, Kolem těla smičky z pentle krásné, Tělo sámo pak je dřevěné. Brzo ale děcko libost tratí, Jestli pannu znovu neošatí, Roucho musí být obnovené. A když nové po znovu zas šklube, Z vnitřku ale nic se nevyklube, Tělo vždy ostává studené. Arci velcí lidé vy nemáte Hračky takové, vy se nedáte Odbyt jako děti zkrocené. 143
259. Po voznici.
Proč mi chodíš, brachu, za mezníky, Libuješ si obzvláštní stežníky? Po voznici nejjistěji jdeš. Mnoho-li jsi ušel, můžeš čísti, Sem tam taky lacino se svízti, Hříšně též se mýtu nevyhneš. Proti dešti, žížni, zimě, hladu, Na císařské blízkou máš poradu, Mášli v kapse; kdy ne, vyžebřeš.
260. Probatum.
Bys nepřišlo děcko ku ourazu, Tak jen ostaň při svém jistém plazu, Milé děcko, jen mi nepovstaň. Bys nepadl chlapče v hříšné bludy, Tak nemluv, a márné skumů trudy Milý mládenče, si vždy odstraň. Bys nepadl muži v zlé rozpory, Tak tichounké vždy se drž pokory, Před svobodou pán Bůh tě uchraň. 144
261. Jen důkladně.
Ejhle! taký klicoun dá se vodit, Jak by nemoh’ bez voditek chodit; Proč pěstoune, proč jej nenecháš? Aj, aj, ještě cumel a kašičku! VždytVždyť již všechny zuby máš, Honzíčku; Proč pěstoune chleba mu nedáš? Aj, aj, jaká tady času ztráta, Ani říc neumí: mama, tata! Jaké svědomí pěstoune máš? „Moh’ bych ti dokázat z dokumentů, Jak já beru všechno z fundamentu, Ty však starou jen methodu znáš; Dřív se musí zákon mu přednísti, Jak a čím má mluvit, chodit, jísti, Až to zví, tak divy uhlídáš.“ 145
262. Jak račíte.
Štíhlý stehlík švitoří z bodláku: Aj, co nezvedený ty sedláku, Kvítko mně milé nenávidíš! Ale křastal v hustém žitě sedě, Pravil, na stehlíčí šat pohledě: Že se za svou hlupost nestydíš! Sedlák pravil: Všecko tak se stane, Jak žádáte štíhlý, tučný pane, Zlášť ty, můj šviháčku, uvidíš.
263. Poklad.
Znám já roucho modré, roucho řásné, Samorostlé, nádherné, překrásné, Kdo se as v to roucho odívá? Odívá se, oděn jest v ně stále Král, jenž zdvíhá z prachu všechny krále, A je v prach jak listky zavívá. Roucho toto Matka panna tkala, Světův spasiteli v oděv dala, Němec v Trieru je ukrývá. 146
264. Pomoc.
Hoj ty péro, co ty ruku vedeš, Z bílé duše své myšlenky předeš, Pouhá jen staffaže básník jest? Inu co mám ubohé počnouti, Pán nemůže ve mněmě nic vdechnouti, Psát pak musím, musím něco snest. Aj tuť štěbotu se víc nedivte, Básníkovu slávu již nekřivte, Péro hledá příbuzenstva čest.
265. Také jinde.
Rádi cizí vidíváme v stíně; Však ohledni lide se po Chíně, Evropo, nad mnohým se zardíš. O čem učený se Němec hádá, Co si politický Roman žádá, O tom se od Khung-fu-Tseu dovíš. Pro potřebu nynějšího času Mnoho bych vybral Chinéských klasů, Však náš lide, hned se pozlobíš. 147
266. Tak vždy znovu.
Žalovali sousedé na sebe, Každý že jináč hlídá do nebe, Každému se jináč podobá. Jeden praví: „Hlupák kdo co vidí.“ „„Že se za svou bezbožnost nestydí,““ Druhý zase za odpověď dá. Přišli k soudci, předkládali víru, Soudce, vzav rozumu svého míru, Praví: Každý z vás jen šalbu má. „Ukřížujte!“ sousedé vykřikli, Proti víře soudcové se spikli, Jiný soudce hned se vyhledá. Druhý soudce bez okolků praví: V každé zdravé hlavě rozum zdravý; Každý ať to s sebou vyjedná. Skřikli všichni: „První atheista, Druhý zase indifferentista, Ať nás jiný soudce spořádá!“ 148 Třetí soudce praví: Všichni máme V sobě papršlek Božství, tím známe Božství tak, jak každý v sobě má. Sousedé volají: „Vždy je hůře, Soudce padl v náruč té nestvůře, Která pantheismus se volá.“ Druzí soudci chytře je vybídnou, K boji krvavému ať nahlídnou, Komu právo pravý Bůh přizná. Aj tak sousedé se bijou, bijou, Když ochladnou, zase se napijou Z číše, kterou jistý duch chystá. 149
267. Ponaučení.
Hrdličko sivá, tys dobrý pták, Ty jen svoje miluješ, Ke všemu jen cukruješ, Dál vše necháš tak a tak. Proto míváš malovanou klec, A to v panských zahradách; Dětem v měkých posadách Louskáš hojný, sladký semenec. Když po dlouhém věku umíráš, To je nářek slečinek! Ležíš v rakvi z květinek, Na hrobečku věnec máš. Ta kratičká píseň zpomíná, Že kdo chce posluhovat, KlaňetKlanět se a cukrovat, Že se vždy u pánů dobře má. 150
268. Na rozmyslenou.
Bratří, mně by se opravdu zdálo, Že pro vaše město skoro málo, Aby zde jedinký krejčí šil. Potom všichni jednu modu máte, Cizincům na oči hned padáte, Sem tam fráček váš již vysmán byl. Nechme modu, buď si jak chce tomu, Kdyby fráček volný slušel komu, Holý aspoň zadek vám zakryl.
269. Křižky.
„Pravda jsem a moje milovníci Všichni budou pro mněmě mučedlníci;“ Takto Kristus Pán předpověděl. Mnozí pak, jenž Krista vyznávají, Velmi lehký kříž se míti zdají, Jak jsem na to zdaleka hleděl. Jistě v tom nějaká mýlka bude, Snad není ten samý Kristus všude; Věru každý by svůj křížek skoumat měl. 151
270. Piseň národní.
Tam ve panské zahradě,zahradě Mnoho stromů stojí, Stojí ve pěkném řadě, Již pochoutku strojí. Strojí, strojí, pro koho? Snad pro zahradníka? Ach ten málo má z toho, Leda žalobníka. Stromy rády žalují, Přišel by ze chleba, Však mu přece darují, Co mu jest potřeba. Stromy kvetou pro pána, Též ovoce nesou, Nechtíce být trhána, Sami se mu třesou. 152 Dovolil pán z milosti, Ať ku květu voní Sprostý lid z dalekostidalekosti, V podzim dráb jej honí. Dráb zahání, zavírá Slotu rozpustilou, Zprávcův chlapec sebíra Škodu mu nemilou.
271. Miluj bližního jako sebe samého.
Světlo víry teplem lásky měřím, Byť ses před mnou krájel, neuvěřím, Pravdívé že náboženství máš. Kdybys den a noc modlitby říkal, Z těla ti vonný olej vytíkal, Opětuji, Boha že neznáš. Boha znatel „Veselme se“ zpívá, Celé tvorstvo láskou svou zahřívá, Ty však jedem po bratřích prskáš. 153
272. Bývá tak.
Rybecál šel recensenty zlobit, Chtěl tvrz jejich neomylu dobyt, Ale pak u sebe takto prál: Řekl bych jim tak, jinák, na darmo, Každý nese z ních přetěžké jarmo, Stojí jako sloup a nejde dál. Tlachá, tlachá, o čem, to nepoví, Místo kvití hmatá jen do křoví, V hubě vítr slova mu zavál.
273.
Rybecál šel jednou pány zlobit, Rybecál šel jednou pány zlobit,
 Počal lidem v mísy pravdu drobit, A ta byla pánům v oči sůl. Rybecál se ale tak vždy choval, Darmo že naň Temnomil žaloval, Fariseus nemoh’ najít hůl. Našel, oběsili Rybecála, Však nebyla katu chvála – Místo ducha držel věchet kůl. 154
274.
Rybecál šel professory zlobit, Rybecál šel professory zlobit,
 Jejich hroznou učenost rozdrobit, A študentům zostřít tupý zrak. Pravil: Vysmrkejte se mi hoši, Vroucně se pokořte světlonoši! Školu hned naplnil černý mrak. Když poznovu pan professor prášil, Tajný žákův ûsměchúsměch jej postrašil, Denně, denně horší měl rozpak.
275.
Rybecál šel doktory pozlobit, Rybecál šel doktory pozlobit,
 Jasnost jejich stínů též podrobit, Mnohý doktor drahý stín prohral. Rybecál zpropitné velké dával, Tím pak mnohé doktory uspával, Těm když spali, lebky otvíral. Když otevřel, sezval lidu davy, Zval, by koukli ve doktorské hlavy, Tam pak hlupák jako jinde spal. Potom chytře zalepoval díry; A když zas utichly v hlavě víry, Zas si doktor na doktora hral. 155
276. Turci hleďte.
Rybecál šel Derviše pozlobit, Jejích kukle patříčně ozdobit, Aby každý jejích svatost znal; Totiž aby, co jim srdce hřálo, Na kuklách jim malované stálo, K tomu tisíce díváků zval. Derviši vidouce lidu davy, Bili v srdce svá, klonili hlavy, Na kuklích čert kotrmelce ďal. Derviši čím víc na svaté hráli, V hlasitější smích se lidé dali; Proč, slepý se Mufti pozdě ptal.
277. Nic nového.
Rybecál šel jednou panny zlobit, Ženichům chtěl v mísu pravdu drobit, Lásku chemicky rozbírat šel. Několik vzal kapek z srdce děvy, Živle loučil, jaké to vyjevy! Každou jiskru hustý kal zatměl. Slavené vy lásky mazle blahé, Zde se rdíte v špinavosti nahé, Mnohý mládenec vás víc nechtěl. 156
278. Chval každý duch Hospodina.
Aj co nás tupíte, proč mučíte, Páni sousedé, an dobře víte, Sám že Bůh vše v čas svůj povolal. Co jste neslyšeli: Sloužím Bohu, Amen, já jináč nemohu!? Aj, i v nás se Boží hlas ozval. Znáte: chval každý duch Hospodina, Chval Vykupitele, Jeho syna; Aj též i slovanský duch je chval.
279. Povolání.
Slováné„Slováné divná to věc je s vámi, Vždyť vy také chcete snad za námi, Ale my to zakažeme vám. Jako náboženství jest Slovanstvo, Věru nové nastává pohanstvo; Ba to horší bude, já to znám!“ Hlásný slyš: co Bůh chce, lid nezruší, Sedmdesát millionů duší Také hezký bylby Boží chrám. 157
280. Vítej.
Co to k nám se blíží hřmotným chodem? Duchu náš vítej nám před porodem, Vítej duchu připovězený! Duchu slavský, duchu kouzelníků, Co již v světě naděláš povýku, Ještě v matce nenarozený! Zvon zavzní, nimž osud tě povolá, Slavně tvá korouhev zaplápolá, A zablýskne děj neviděný.
281. Čekanka.
Viz čekanku modrookou krásku, Jak tu nyje, trpí za svou lásku, Co žebračka u cest prášivých. Čeká, čeká, po milém svým touží, Své srdečko ve dne v noci souží, Seje mut po lících zkalených. Hrdost koljdoucích ji hyzdí, tupí, Ona však jen tajně bez msty úpí, – Jako Slovan v ňadrách citlivých. 158
282. Kolébka.
Lípo, lípo, co pohnutá šumíš, Zda-li v pravdě sobě si rozumíš, Neb rozmárný tebou hýbá dech? Rozmárný dech více mnou nehýbá, Anjel strážce na větvech kolíbá,kolíbá Jaré děcko, čase zlý, je nech!
283. Navštěv.
Když se slunce na nejvýš postaví, Dobří duchové svůj průvod slaví, Krásně urovnaný svatý řad. Osvětou se srdce otvírají, Z otvoru se vědy vypřádají, Rovnají se stopy černých zrad. Požehnán jsi kraji nebechtivý, Jejž těch dobrých duchův sbor navštiví, An se bere na nebeský hrad. 159
284. Přízeň.
Tomu, kdo necití svatou muku, Když se božné sýmě klíží, Ledná kůra jej obtíží, Nepodejme bratří věrnou ruku. Nepodejme bratří věrnou ruku, Který matku svou zapírá, Prosbě její ucho své zavírá, Nakloněné venkovskému hluku. Ale komu síla neuvadne Směle státi, kde mu právo velí, Plodit, ať se jasná touha vtělí, Ať na vroucí prso padne. Ať na vroucí prso padne Mlaďoch, v kterém dobrá vůle svítá, Dítě, v kterém naděje vykvítá, Byť si ještě jen světýlko chladné. Širší nežli svět je srdce naše; Ať se tedy celý svět v něm hřeje, Rádo slabost blížního ukreje, Ale zlobu svatým tlukem plaše. 160
285. Jeremiada.
Vím, když bych vám srdce své otevřel, Že by na ně žádný nezanevřel, Ale Bože, kyž bych jen to směl! Věstec jsemjsem, a proto nemám víru, SmířujuSmířuju, a proto nejsem v míru, Mám nenávist, že jsem lásku chtěl. Právě to, co mám, že nemám, lají, A co nemám, na mně vytýkají, Krákorají za mnou, kde jsem pěl. Hrdý nerozum v mých slovech rýpal, Z druhé strany cizí had mě štípal, Já bez hněvu za oba se rděl.
286. Dekret.
„Ach co budu, ach co budu jísti? Krást, žebrat nemám, nemám co přísti, Žena, děti pláčou – umrou snad.“ Chceš-li se opravdu zprostit psoty, Umři hladový – natáhni koty, Píti, jísti na jiných je řad. Aj, aj! když se moudři jich potážou, Odkud úřad ten, jak se vykážou? – VzdyťVždyť my máme dekret Boží – hlad. 261161
287. RečŘeč.
Palcát Žižkův notné potykadlo, Ním tisíce životův uvadlo; Strášnýť Bruncvíkův kouzelný meč. Vsedni ZižkoŽižko náš na kůň Šemíka, Tasni meč ten, vyveď voj z Blaníka! Hoj to bude hrůzolíbá seč. A já přece vím o lepším reku, Lepším oři, meči, vyšším vzteku: Slovo jest v jednom ten rek, oř, meč. Chceš-li peklo ducha dítky zdávit, Šalby jedem slovo hleď otrávit, Narodům zkaz Boží dárek – řeč.
289. RemeslaŘemesla.
Pro mnohá řemesla zlé jsou časy, Mnohý dělník prázdné mlátí klasy, Jenom dvojí vždy výdělek má. Jenom dvojí zavždy požehnáno, Mocným cechem jest podporováno, Ten se na věky snad nepodá. Vy jste to pilní statní kováři, Jim po boku hlučiví bednáři, Až se svět zabední, přiková. 162
289. Ustup.
Zeptejme se pánů oekonomů, Zdali jest opravdu takto tomu, Že dost nese naše zem pro hlad. Zeměměrci věrně ať udají, Zdali všichni na ni se vměstnají, Rovně vedle sebe na pořád; Pak kdo Křesťanem se být honosí, O poradu lásku ať poprosí, Co mu řekne, skutkův buď podklad. Zda nás mnoho, jako se pozdává, Nuž! kdo lenochlenoch, mnoho pak jídává, Jistě že ustoupí milerád.
290. Snadno.
Lámou prý si politici hlavu, Jak by mohli ku lepšímu stavu Vésti svěřený jim lidu dav; Ale v tom není nesnáze žádná, Ať se staví šibenice řádná, Ta nás pýchy a lenosti zbav. Pomáhejte rozumu k porodu, Hajte jemu patřičnou svobodu, Tu to máte bez lámání hlav. 163
291. Soud.
Učitelé jak se vymluvíte, Až se před soud Páně postavíte, Odpovídat ze mládeže zmar? Řekněte-liŘeknete-li: Svět jest takto kázal, Chtěl, by lidský rozum se zavázal, Chtěl ten jistý učených slov svar: Soudce odpoví: Nač jsem dal psáti, Že jenom mněmě člověk má se báti, Moje věc jen že má stálý zdar?
292. Experiment.
Všelijak to páni rozmejšleli, Jak by věc obecnou zřídit měli, Aby žádný křivdu netrpěl. „Bujnou vůli lidu necháváme, Nuže trošku vůli zaklznáme, HleďmeHleďme, by rozoumek též ztemněl.“ Jak radili, tak se v krátku stalo, Put a řetězů se nakovalo. Jak vidíme, plán nic neprospěl. Tak pak kdyby plánů všech nechali, Sám ať zrůstá, duchu volnost dali, Snad by na svůj úkol sám zpomněl. 164
293. Plán.
„Jen pro Pána Boha já to činím, Že z kacírstva souseda tu viním,“ Takto praví svatý žlutý pán. Ach nastojte! skroušeně jak klečí, Jak nad lidskou zkažeností břečí, Vedle něho plný slzů džbán. Škoda, že, jak povídají šelmy, Dříve jaksi žil poťouchle velmi. Krom těch jater zlých, to dobrý plán.
294. Hvězdáři.
Směle na nebi si počítejte! Svědomí si z chyby nedělejte O několik millionů míl; Což my již o nebi více víme, Než o tom, co před nosem vidíme, V nebi každý bývá teď nejdýl. Záprtek je zem v makůvce světů, Právě tehdy z ostatních ji květů Vyslíká mající v nebí cíl. 165
295. Podivín.
Mistr Podivín školákům káže: Kacíř jest, kdo na svou vlast se váže, Řeč libuje, kterou já hrdám. Mistr Podivín školákům káže: Bloud, kdo po jiné se pravdě táže, Nežli kterou já na krámě mám. Místr Podivín školákům káže: Jen neřád náš věk na světlo háže. Podivín to ví, an mladý sám. Tiskem Fr. Andrae v Lipsku.
E: av; 2004 166
Bibliografické údaje

Nakladatel: Expedice slovanských letopisů; Andrae, F.[?]
(V Lipsku, v Expedicí slov. Letopisů. Tiskem Fr. Andrae v Lipsku.)

Místo: Lipsko

Vydání: [1.]

Počet stran: [II]+166