Lyrické
BÁSNĚ
od
Matouše Fr. Klácela.
V Brně,
TISKEM RUDOLFA ROHRERA.
1836.
[I]
Poklona
Jeho Milosti
Najjasnějšímu Králi
FERDINANDOVI.
Množství pak moudrých jest zdraví okršlku země: a král moudrýjest utvrzení lidu.
Moud. VI., 26.
Králi velmožném znešený na trůnu,
Jejž Otec moudrý skušenou starostí
V bouřce Evropské zachovav ku slávě
Navždy upevnil,
Shledni na sprostou Ty milostně Můzu,
Nesmělá skoumá ona Tvou velebnosť,
Zvěstovať dychtíc Tvoji soudivému
Slávu potomstvu.
1
Dávno juž hlasnou zjevenoť pověstí!
Jak svaté vážíš Ty si lidstva právo,
Žeť Ti národní blaženosť vymýšleť
Zábava sladká.
K vládě Tys bozkou povolán milostí,
Vládu též bozké povedeš po vůli,
Dítky chtěv dobré zpravovať, ne podlé
Otroky mrzkať.
Líčené zhanbiv slovo pochlebenstva,
Vyhna, sám moudrý, jedovým se rádcům,
Zásluhám cnostným, vině též přichystáš
Odměnu slušnou. –
Darmo bezbožný se tyran schovává
V hradbu obrancův placených železnou,
Vlastenec vroucný v okovech umírá –
Pomsta ho zdrtí.
Přijdi bezpečný a okaž Ty vlastěm
Tváři, z níž blýská znešenosť milostná,
Svět celý v bouřkách se pomať, Ty jistý
V ohradě lásky.
Přijdi okrášlen korunou Slovanskou,
Přijdi toužebné pohověť milosti,
Pohledem jasným plesavých rozepni
Zápony srdcí.
2
Potěšné vidění.
Harfo důvěrná k zpěvu stroj se rychle,
Strůny zvučnější si potáhni v bázni,
Máš stačiť slušná ducha nadšeného
Přívalu vášně.
Ejhle jak táhnou po tichounku řádkem
Houfy dnův, každý maje své komonstvo,
Tuť anjel jasný, potutelně vedle
Furia soptí.
V dálce pošmourné před okem se míhá
Srdnatý jezdec maje zrak co záři –
V předku mrštným přísně hadem poháně
Obludu zešlou.
Obnažen břitký z boku meč mu břinká,
Zvuk to úzkostný zlobě jest otrocké,
Cnosti však těsné je to hlas potěšný
Anjela strážce.
Míru neklamnou v ruce má nezištné,
Odměřiť schopný lidu rovnováhu,
Sýmě což vlastní a co chvílky rozmarrozmar,
Míra okáže.
Vedle muž skromný jede prozřetelně,
Bedlivý hlídá v oko Pána svého,
Vůli tam zjevnou tlumočí do formy
Písmeny úzké.
3
Vedle muž s tvrdým ocelem na prsách,
Prosbě úlisné nedaje přistoupiť
Chladně tou mrzká vinu, tou milostně
Zásluhu věnčí.
V roucho najdražší plesavá nevěsto!
Zdýchalas touhou ty po kom předlouhou,
Berzo juž zlíbá zbavitel bolestí
Ústa ti sladká.
4
I.
Pozvání.
Stoupni toužebnou v duši mou o Můzo!
Neb kde tys, dlouhá neděsí tam chvíle,
Tam se bezstudná pelešiť nemůže
Obluda hříchu.
Pohni jen srdcem, a kypí radostí,
Vdechni jen v jemnou duši, ať vylítne
Tam nepostíhlémnepostíhlém, kde Seraf okříváokřívá,
V názoru Boztva.
Zhyňte vy žravé v duchu mém starostistarosti,
Ztichni úzkostná těla mého touho,
Věštba ať smyslův oněmí, pozemský
Ohni uhasni.
Zbouřené vnitřní nebe juž zablýsklo,
Žár svatý bujné hřeje juž mi srdce,
Aj! plamen jasný z oka mého sálá,
Můza se blíží.
5
Hrňte obrazná slovaslova, sem se hrňte,
Šatstvo líbezné umy krásojevné,
Slušně ať hlásám, co jeví nebeská
Věštkyně Můza.
Darmo ústrojná slova však přebírám,
Ohnivých ku proudu citův řečiště
Darmo chystám, ach! mně nedá uzavřeť
Duch se ve hráze.
6
II.
Sladkosť Můzy.
Jest mi příjemné zeleného háje
Horku letnímu zdorovať ve stínu,
Z bublavé chládek vody vývařiska
Píti nekalný.
Jest mi příjemné s milenou panenkou
Pod večer vonný při šerém měsíčku
Vroucně rozmlouvať o milosti cudné,
Rozkoši sladké.
Jest mi příjemná zvolená společnosť,
Kdež se srdečnosť vyjeviť nebojí,
Bez forem úzkých kde celým se srdcem
Volno je smáti.
Kníha tež moudrá duši mou vyráží,
Jenž mi dá soudiť, a nové myšlenky
V mysli mé křísí, nebo mé zajímá
Srdce citelné.
7
Předce najvětší ale slasť pocítím,
Můza když vroucná v duši mou sestoupí,
Káže, nadvšední city mé zanítíc
Zpívati božnosť.
Srdce jen podpal mi citem vřelejším,
Zpěv mi jak můžeš napověz plamenný,
Ať se ním Slavské probudí jonáctvo
K záměru slávy.
8
III.
Slib učiněn Můze.
Praskni o harfo má, dřív než bys chválila hanbu,
Však hlasitou znešenosti břinkej
Slávu, v zápalu vášně.
Zvuč, hřmi hanbu padouství;
Nelze se báti malých ani mocných:
Před zlobivou hrdosti pohrůžkou Můza nebledne.
Pějte si zpěvci jiní, o zemské pějte milosti,
Nuťte se pochlebný váš zoutliti hlásekhlásek,
Lovte si, lovte milosti.
Vroucné já city hlásám,
Nímiž srdce kypí vědomé, co je božnosť;
Právo zastávám, velebím cnosť, hříchy vytýkám,vytýkám.
9
IV.
Svaté věci.
– V zlostnou duši nevejde moudrost, aniž bydleti bude v těle podmaněném hříchům.
Moud. I., 4.
Jak světlo temnosť, vás vždy nenávidím
Klamné penízky, šupky nejádrné,
Vás stádo pastvu si mrvící,
Bez citucitu, bez svědomí figurky.
Odstupte! – hlásám posvěcená slova;
Sic mámení vám, pouze jenom zvuky,
Vodidlo lidí zpozdilých,
Vás zdělaných ale víc se netknou.
Nezná rozum váš podmaněný břichem
Řeč tuť posoudiť, srdce pocítiti,
Cizé vše vám jest, co nedá se
Žvýkať a žílu krytou nedráždí.
10
Mládenci bujní s nezmařenou krví,
Panny vy čisté, s nezrušeným studem,
Poslyšte a přichystanou už
V srdci zapalte oběť nebeskou. –
Jest Bůh sebou sám, stín jeho svět celý,
Sám však svobodná jiskra jenom člověk
Kol slunce toho se točící,
Touha živá ta po něm: pobožnosť.
Sic k půdě zdejší pevně kutý řetěz
Nás váže všechny článkami rozkoše –
Ach mnozí ním se svedsti dali,
Jen jedinému se vždy svěřivše.
Však možno božnosť nezkalenou chovať,
Nad touhy tělné zhůru vynésti se,
A jsouce dvouduší jedinké
Oddati cnosti celou se myslí.
Na trůně mocném neb v okovech zrozen
Má hodnosť stejně od Boha napsanou,
Co psáno přírodou, nemůže
Smázati čas ani síla pyšných.
Roznícené ach zpěvče zalij city,
Neb živ potajmo v srdci uzavřené,
Cit, bez něhož mé žití břímě,
Jinde je sen zmateného mozku.
11
V.
Jedno ve všem.
Nyní vidíme skrze zrcadlo v podobenství: tehdáž pak tváří v tvář.
I. Cor. 13, 12.
Svět jest proměnný, v prostoře a v času,
Jest v proudu věčném přítoku, odtoku,
Vše měň se, okřívej a zas mři:
Jedno je bez změny věčně stejné.
Není pozemském obrazené v oku,
Pojmouť rozumská snáha nevystačí,
A důvtipem se nedomyslí,
Uzře to víra jenom svčdomskásvědomská.
To ctí ruměnná panna ve čistotě,
Toť mládenecký cit činožížnivý
Ve zápalu svatém zamysliv
Krev lije tam na bojišti právném.
12
Plátoni božní, Kanti domýšliví
Pracně v rozumské utvořujou slovo,
Mozarti, Angeli, Schilleři
To vtělujou jmenujíce krásu.
HleďHleď, tam lahodný jest jedový kalich,
Tam kříž umučný sláva triumfová,
A ozdobou je pouto, za to –
Všem všudy věčně a jedno jsoucí.
13
VI.
Jednota svatá.
Jáť jsem Alfa i Omega, počátek y konec, praví Pán Bůh.
Zjev. I., 8.
O trojím věštím slově, síle jedné,
Světlu o trojímtrojím, ale slunci jednom,
O trojím čerstvém zdroji, studni jedné,
Věčně nevyschlé.
Pravda jest prvním znamením svatého,
Základem věčným neomilněneomylně jsoucím
Všeho, což bytnosť ve času nabývá,
Pravda je věčná.
Však po čem snáží soběvolně mocnosť,
Toužení tělné přemohouc pobožně,
Srovnajíc též lidstva celého právo,
Nazveme dobro.
14
Pravda jak v tělném se okáže stínu,
Šat i příslušný sobě cnosť vybére,
Uzře cit čistý tělo božnojevné
V útvaru krásném.
Pravda, cnosť s krásou slova, věc je jedná,
Světlo jest trojí, ale slunce jedno,
Jest trojí zdrojzdroj, ale studně jedna,
Bůh nevyměrný.
15
VII.
Důvěra nabožného.
Nebo náděje bezbožného jako pejří jest, kteréž od větru zachváceno bývá, a jako pěna teníčká, která od bouřky rozmetána bývá, a jako dým, kterýž od větru rozptýlený jest: a jako památka hosta, jednoho dne mimo jdoucýho.
Moud. V., 15.
Nikdy se té svaté o příteli náděje nezpusť,
Lež že musí ustoupiti pravdě,
I smyslená samým ďáblem.
HleďHleď, jak častokrát nebe černé mračno zakrývá,
V chvílce malé jích rozžene slunce,
Padlá mha den činí jasný.
Venkovskou se nedej podobou v temné době šáliť –
Vnitru horoucí led kryje kopce,
A z kamení jiskra prší.
16
Věčné království věčnému právu a dobru,
Darmo je odbojná zloby zpurnosť,
Konečně ji hanba stíhne.
Množnoruké nebe buřiče zdrtily Zeus a Minerva,
Skály na ně převalivše horoucí –
Giganti tak zhynou všichni.
17
VIII.
Pravdivosť.
– – Pán řekl: Budiž stálý: nebo jakož jsy svědčil o mně v Jeruzalémě, tak musýš svědčiti y v Římě.
Skutk. 23, 11.
Pravdou co uznals býť nepodezřelou,
V svou si nezměnnou hloubě mysel vkořeň,
I palčivá si buď hrdosti,
Bez třasu jen neustupně zastaň.
Dobrým co uznals srdce posouzením,
Dobrým svědomská veštba co hlásala,
Pokrytstvo ať za hřích vydává,
V zápalu věrně miluj nezištném.
Zardiž se mocným pravdu zakrývati,
Hrůzou zavázav neb lichotou jazyk;
V mučírně umři, než bys vydal
Pravdu za lež neb lež za pravdu.
18
IX.
Vlastenská mysel.
Tělesný pak člověk nechápá těch věcý, kteréž jsou Ducha Božího: neb bláznovství jest jemu a nemůž rozuměti: že se duchovně rozsuzuje.
I. Kor. 2, 14.
Odstup zpotvořilý, hejsku vyhýralý!
Nezná juž tebe víc, matka žalostivá,
V čas svůj, službu si tvou přísně zakázala,
Slávou tež pohrdá z tvé ruky Slávia; –
Božnosť jak pochopí,pochopí zotročená mysel? –
Roznět srdcesrdce, co jest bahno neřádové: –
Tvou moc z hanby kutý váže řetěz k zemi.
Jak doufáš k nebi až nésti padouchu se,
Ohněm nadsvětovým srdce zapáliti;
Odstup, chlouby se zdrž, matku nešal slovem –
Vlasť kdož chcem milovať, božně chovejme se.
19
X.
Pravá cena.
– Co jest platno člověku, by všecken svět zyskal, duše pak své škodu trpěl? a neb kterou dá člověk odměnu za duši svou.
Mat. 16, 26.
Skvoucí perlami šat, šat bohatý zlatem,
Poklad nezměřený, zpěvce nezaslepí,
Vážný cit nevyloudí
Známá dávnověkosť rodu.
Měj moc bezmezitou záhuby úplné,
Hněv tvůj rozkřesaný blesky sypej s hromy,
V prach dlaň tvá mdlobu rozdrť,
Hříšný! vážiti nelze tě.
Pouhý vlas šedivý, vráskovité čelo,
Úřad ozlacený, jméno vypínavé,
Kouzlo tváře zájemné,
Vtip bez cnosti nemá ceny.
20
Mírou já jinačí dobro měřím světa,
Obrovskou velikosť částo vidí jiný,
Trpaslík co mi směšný,
Neb skvoucí se titěrka jest.
Kde chválí zdělanosť osvěcené duše,
Já jen vyhladěnou formu vidím holou,
Jistou kde v slově pravdu,
Práznou spatřuju nádobu.
21
XI.
Moudrosť.
Představil jsem ji královstvím a stolicem, a bohatství za nic sem sobě vážil v přirovnání k ní.
Moud. VII., 8–10.
Moudrosť nebeská, kojno veleprsá
Vší pravdy k božným pozbuzujíc činům,
Uslyš volání mé a přijdi
Odrodilé sobě lidstvo srovnať.
Jak vzor překrásný jen v duchu zíraný,
Jak juž zajímá srdce citem divým,
Což vy musíte cítiti o
Šťastni nebešťané v světle jasném.
Ach zdálenou mé podkalené oko
Lepšímu lidstvu, lidstvu smělejšímu
Kroužiti pouta zazerzalá,
Dýmati jiskru vidí ve mysli.
22
XII.
Ku vzoru!
ŽádnýŽádný, kdož vztahuje ruku svou k pluhu, a ohlídá se nazpět, není způsobný ku království Božímu.
Luk. 9, 62.
Zpátky příteli můj, zpátky pocouvněme,
Křídla zpravme si zas, zhůru vyleťme zas,
Chmůrnou prozu zanechme,
Schopmež příteli, schopme se. –
Nadchne, nadchne zemí, kdož se při ní plazí,
V blátě jiskra svatá snadno uhaslaby,
Kdož ví, až kde se octne
Krok od cnosti se zdáluja.
Prudko zdálo se nám srdce zaníceno,
Takto zdál se volať,volať z hloubiny Doedalus:
„Smutný, chlapci budiž vám
Příklad Ikara výstrahou.“
23
Zavždy o skušený tvé slovo buď ctěno, –
Však jest dlouhověké srdce ti nesmělé,
Ránou nezhojitelnou
Máš juž podmaněnou mysel.
Více osmělené nás slovo Ikara
Zajme bujnověké s plápolavým citem;
„Výš, výš k světlu se berte,
Vosk jen, duch se nerozhřeje.“
24
XIII.
Mládencům.
Nedávej smilnicem duše své v ničemž, abys neztratil sebe, y dědictví svého.
Ecclest. IX., 6.
Mládenci bujní! krev nepomařte si
V hnusné nevěstek bez studu náruči,
Nevěřte jedové láhudce,
Svůdce nevěřte řečím přeludným.
Od vás vlasť milená sílu čeká novou,
Bodrosť mysli čeká, jak bujarou ruku,
Nečistotě život nahnije,
V potvořeném těle duch ochábne.
Od vás požádá nezkalený život
Právem nevěstským panna milostivá,
Ku persu kojnému časem chtíc
Tískati synky a dcerky údné.
O právo plodné psáno rukou Boha,
Tys tam nebeské rozkoše původem,
Tebou kde zloba nepohrdá,
Nestyda tež nekalí hovadský.
25
XIV.
Píseň Svojanova.
– Vy k svobodě povoláni ste bratři: toliko aby ste svobody k příčině těla neužívali, ale skrze lásku ducha služte sobě vespolek.
Gal. V., 13.
Víc lubím volnosť nade všechny slasti,
Neb radosť tělná zprotiví se bez ní,
Ach! blahosť vnitřní se neujme bez ní,
Poklid uvadne.
O člověk šťastný, co ve domku vlastním
S svou ženou sladkou a hravými dětmi
Živ jsa bezpečný mrzutého pána
Vrtochy nezná.
Spíše hlad ztrpěv žlutavý vyzábnu,
V lednu modřícím zatopiť si nechci,
Rád se prostičkou přiodím halenkou,
Nechte mi volnosť.
26
V mysli otrocké udusí se božnosť,
Jen totiž volný Bohu jest podobný,
Však v nevolnictví koření padouství,
Právo zapádá.
Dám ti, řek ďábel, do sytosti chléba,
Mnou povýšen víc nebudeš se báti
Pádů úrazných, země panstva dám ti,
Padni a klaň se.
V horlení božném na to řek mu Krystus:
Má člověk sloužiť Bohu jen pokorně,
Nesveden chlébem, břicho nejsa pouhé,
Obludo odstup.
27
XV.
Nevinná smělosť.
Za mzdu koupeni jste, nebuďte služebnícy lidští.
I. Kor. 7, 23.
Zhůru čelem se bratři nosme,
K peklu jenom si mysel pekelná
Shlídá, však k nebi božná.
Bleskněme tím okem smělejším,
Stoupněme tím si dupem pevnějším,
Čím víc pýcha se durdí.
Známe my, což je náš počátek,
Nejsme my hlína jenom čitelná,
Neb jen bezkořený květ.
Zvířeti, kvítku Bůh je tvůrce,
Nám ale jest i otec podobný,
Volné vzor naši mysli.
28
Tak Bohu jen se Pánu klaňme,
Kdož se lidem pokoří co otrok,
Hnusný zrádce nebes jest.
Zrádce potupme, neb poučme,
Pýše velýchvelkých ale buďme příčkou,
Marné smějme se pýše.
Bleskněme tím okem smělejším,
Stoupněme tím si dupem pevnějším,
Čím víc pýcha se durdí.
29
XVI.
Blažená prostota.
Sláva naše tato jest, svědectví svědomí našeho, že v sprostnosti srdce a v upřímnosti Boží – obcovali sme na tomto světě.
II. Kor. I. 12.
Nádherně nechtěj přáteli vedsti si,
Skvostnosti králův trůnu nezávidiž,
Obhledávaje blaho pravé,
Jen v svědomí to hledej poklidném.
Čím víc forem máš přívtělených sobě,
Od pravdy tvůj duch více se zdáluje,
Jen příměrou ku přírodnému
Útěšenosť duše svou nabývá.
Aj šelmu zteklou*) pod korunou světa
Ostrým bodáním Furie soužejí,
Skučícímu na loži děsné
Lebky a krev zmučených podávaj’.
———
*) Vide Suetonium de Nerone.
30
Volná děsí zas osmělenosť lidu
Chtícího nazpět rozmařené jmění,
Za prospěchy zabráněné si
Pomsty a náhrady žádavého. –
Prostá nevinnosť měkce si ustele
Na slámě vlastní, nezkalené vinou,
Nemá zlata nahrnutéhonahrnutého,
Však ale má blaženou duchovnosť.
31
XVII.
Posvěcení slávských jinochů.
Kdo zhřeší mně, vymaži ho z knihy své.
Exod. 32, 33.
Poslyš cnosti svatásvatá, dcéro nebes skvělá,
Já tvůj nezkalený cítě oheň v duši,
Skládám slib jinochů zasvěcených tobě,
Skládám právomilou klatbu a přísahu,
Za mnou nesvedený mládeže výbore:
„Jak Bůh lidstva otec, soudce je a mstitel,
Jak jest stejnorodý duch člověčí nebi,
Tak nám hrůzosytá pomsta podrť hlavy,
Dřív pak Furie nás rozhořalým bičem
Flákajíce celé hoňte po Slávii,
Nikdež oddechu víc, nikdy nedejte námnám,
Ostnem nám řeřavým v tváři vyryjte to:
Toť jsou zrádce nebes lidstva ku ouhoně.“
Zbraňtež nám blaženosť lásky pocítitipocítiti,
Zdál se přáteli nás, děste se panny nás,
32
Zdechnouť zpotvořené kurvy ve náruči,
Zdechnouť podnapilým souděno nám budiž,
Otrok jestliby kdož z nás pronajal sebe,
Přízeň pýchy loviv právo tupil svaté,
Odbojník vědomý pravdy a dobroty,
Neb kdo v čas zavolán své dluhy zpláceje,
Věrnou službu konať, srdce by potratil,
Všední neb by za chleb svou duši odprodal,
Neb zpustil se časem víry a náděje,
Žeť kdys ze tmy hrobův povstane lidstvo zas,
Tak nám hrůzosyta pomsta podrť hlavy.
33
XVIII.
Horlivosť.
Že jsy vlažný, a nejsy ani studený ani horký, počnu tebe vyvrhovati z ust svých.
Zjev. III., 16.
Nechci v přátelském toho míti počtu,
Kdo vždy jen chladným vše poujme srdcem,
Buď si věc zemská, nebo buď nebeská,
Nikdy nehoří.
Zdažli tak tvrdá těla tvého kůra,
Možno žeť není duchu ven problysknouť,
Bahno snad ledné tvoje srdce, žeť se
Chýtiti brání.
Snadno rozpálíš duši přátelův mých,
Zdarma sic žvatlav o děvách, o vínu,
Dvě hlasem vyřkni slova však upřímnýmupřímným,
Osvětu, právo.
Vroucně vlastenském pohovoř o právu,
Světlo šíř, sklonný ku činům šlechetným,
Tak tě, přátelskou ruku dav slovanskou,
K srdci přitoulím.
34
XIX.
Připomenutí.
– Dokud čas máme, čiňme dobře všem, vzláště pak domácým víry.
Gal. VI., 10.
Prudko, prudko tečou nám leta mládeže,
Zdarma, zdarma hledať hráze ku zástavě,
Stáří nám čelo zbrázdí,
Zdorný zhasne život v oku.
Ach! snad osmělená vůle ochabne nám,
Snad své plápolavé světlo rozum ztratí,
Vroucnosť srdce čilého
Kůra snad ledová schladí.
Bratři! tak bujarou sílu nemařme si,
Křídlem prudkoletým mládeže znesme se,
Tam kde vzor nedostíhlý,
Cnostné vášni zasvěťme se.
35
Věk nám bujně pokud nezrušený kvete,
Božnou možno pokud vůli vyplniti,
Matce vlasti poslužme,
Jevmež národové činy.
Aj každou hodinou, srdce tlukem novým
Vtíra smrť se ve nás, blíže se hrob šklebí,
Platným nedleme v národ
Stálou vrýť životem stopu.
36
XX.
Osvěta cnosti.
– Svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré a slaví Otce vašehovašeho, jenž jest v nebesých.
Mat. V., 16.
Záře předchazí vždy paprsky přímé,
Jest očím bolné znenadála světlo;
Bratři nás mladším krajanům povolně
Osvětu šiřme.
Sýmě na tvrdé se neujme skále,
Zbujněný koukol zrnu růsti brání,
Chtíce rozsvítiť pochodeň rozumnou,
Vůli napravme.
Dříve srdečnou okopejme půdu,
Spíš planou sobství vykořeňme túžbu,
Hleďme mládencům a měkým panenkám
Srdce ušlechtiť.
37
Učme smrtelnosť sobě lehkovážiť,
Nezrušiť božnou duše rovnováhu,
Ať si ukrutná na tě bída číhá,
Neb kyne rozkoš.
Takto dřív prúžnou potuživše vůli,
ČiňmeČiňme, ať bludná ošeří se temnosť,
Jenž planouc jasným plamenem nevinným
Škodně nepálí.
38
XXI.
Cit a rozum.
Bych jazyky lidskými mluvil y Anjelskými, lásky pak kdybych neměl, učiněn jsem jako měď zvučícý, a nebo zvonec znějícý, a t. d.
I,I. Kor. 13, 1.
Jen v srdci jemném vlastně život kvete,
Jest jinde pouhá forma jenom holá –
Nedejte svedsti se rozumem,
Srdci čilému se bratři svěřte.
Vroucná uprchlých láska věkův byla
Skutků rekovských podnět a odměna; –
O vládo citu horlivého,
Zachladěná rozumem ocháblas.
Chtívosti panské barvu nosí rozum,
Zrádnému skvostný on břichu chleb hledá,
NedbajeNedbaje, co brání svědomská
Věštba svatá, lichotí zlosynstvu.
39
Když káže zemský přátele zisk zradiť,
Vlasť svou ctižádosť káželi zhanbiti,
A pravdu zapříti nebeskou,
Aj tu rozum ti radou poslouží.
Chytrosti pouhé modla je výdělek;
Tajná nežištnosť, šlechta zastíněná,
Oběť nelíčená za pravdu,
Trampota mozku je třeštivého.
40
XXII.
Cena života.
Neviděl slunce, aniž poznal rozdílu mezy dobrým a zlým.
Kaz. 6, 5.
Což platný život, komu nezjevil se
Úžitek svatý a konec nebeský,
On se trmácí sobě sám neznámý
Po světě darmo.
Ať si užívá, tělo nač pobízí,
Ať světů všechněch okusí pochoutky,
Zhýralosť vtipná vždy nové vymýšlej
Rozkoše smyslům.
Nelze jej právem blaženého nazvať,
Neb nevyslovnou duše nouzi trpí,
Částka co první v člověčí bytosti
Nezměnitelná.
41
Zvíře jen pouhé tělo bezduševné,
Kvítko neb kámen jinakou se tváří,
Obrazem Božím duše jest, její pak
Šat tělo úzký.
Radš palec, brknuv lakomec raní svůj,
Než střevíc špatný, duši pak zanedbá,
Spíš světák hnusný nadutým střevům jen
Chystaje plnosť.
42
XXIII.
Změna.
Nebe a země pominou, ale slova má nepominou.
Mark. 13, 31. – Ecclstcus 40, 12,12.
Věčným těhotná příroda jest plodem,
Plod roste, sílní, chřadne a rozplyne,
Neustálá změna život jest,
Smrť změny jen změna jest konečná.
Tak což si vtipné lidstvo vymýšlelo,
Co pracně k věčným vystavené věkům,
Dobou se nenadálou zvrtne,
Zavěje čas jeho sled s památkou.
Rez žezlo tráví, purpura prachniví,
Rozpadne svadlý panstva tytul divý,
Nadarmo pýcha hrady staví,
Čas na ně dechna co pérka sfoukne.
Však práva věčný trůn se nerozkotí,
Cnostně setrvá vždy stopa zásluhy,
Nesvírané časem, neměnné
Jest nebe, neb co nebem se řídí.
43
XXIV.
Věštba obecná.
Zákona nemajíce sami sobě zákonem jsou, kteříž ukazují dílo zákona napsané na srdcých svých.
Řím. II. 14-15.
Pravdivé což jest neomýlně zavždy,
Prostorou zemskou a časem nestíhlé,
Věštby všestranné se nadarmo tážes
Pythie řecké.
Jak se nad zemské pudy máš povýšiť,
Jak se urputnosť těla má zauzdiť,
Zdarma přezvídáš obětí v pohanském
Háji Dodonském.
Zákonem bozkým co jeví se povždy,
Právo což věčné nebo což pobožnosť,pobožnosť
Káže všemstejná, se nadarmo tážes
Urim a thumim.
Ptej se v svém vlastním svědomí procitlém,
Zákonem dobrým co se v srdci hlásí,
Čiň to poslušný; nebo toť obecná
Věštba nebeská.
44
XXV.
Jednejmež.
Stálí buďte a nepohnutelní: rozhojňujíce se v díle Páně vždycky, vědouce, že práce vaše není daremná v Pánu.
I. Kor. XV., 58.
Nechme bratři ženám selzy a nářeky,
Nám se jen zmužilý záměr a čin hodí,
Slušně chtíce život vedsti pochválený,
Chválu dříve zaslužme si.
K dobru sjednocené mysli zapalme si,
Právo cnostimilé v srdci pocítiti
Hleďme, stejnorodé v nás nebe zjasniti;
Pak nás též nebe ujme se.
Bratři styďme se juž žíti jenom sobě,
Žijme zásvěcený vlasti život celý;
Vlasť svorná ale žij lidstvu celému zas,
Božné lidstvo celé nebi.
Styďme, styďme se dřív oddechu žádati,
Než se články ze pout hříchu pokroužily,
Nežli z pekla tenat lidstvo se vydralo,
Dřív než pravda triumfuje.
45
XXVI.
Nenahraditelné.
Všech korun skvostnosť třeba bys nabízel,
Věc se odkoupiť nenechá nebeská,
Nelze ji chtívým dědičům postoupiťpostoupiť,
Nelze ukradsti.
Měj si, zač stojí ruda hor brasilských,
Statky Rotšildův proti tvým trojníkem
Buďte žebráckým, přece krýť nemůžeš
Nouzi duchovní.
Zámky nádherné zanechej synům svým,
Pokladem možným proti nouzi zachraň,
Šlechta tvých zásluh nezakrýje podlou
Hanbu potomstva.
46
Smlouvce jest mrzký, kdo za sousto chléba
Lásky nadzemské blaženosť prodává,
Neb kdo svou volnosť oželí ke vůli
Plíšku zlatému.
Tam nemá prorok hlavu kde skloniť svou,
Ať si má každá svoje doupě liška,
Tím se nezmenší citěného míra
Boztva ve srdci.
47
XVII.XXVII.
Zmatenosť.
Viděl jsem pod sluncem na místě soudu bezbožnost, a na místě spravedlnosti nepravost.
Kaz. III., 16.
Moudrosť, nebeský bystrooký plode!
Sestup křivou nám míru narovnati,
Nebe se, peklo, země zmatly,
Jádra a šupky nevíme rozdíl.
Tuť jest ničemnosť v slávě vyhlášená,
Má jméno zrádné zásluha úhony,
A pravdy lež paterná, nosí
Práva zlosynstvo tytul svatého.
Modlou všemožnou jest ruda blýskavá,
Jest snáhy cílem vrstva papírková,
Oběť přinašej jí krvavou,
Srdce pokoj, blaženosť svědomskou.
48
Pyšný zámožník shledne milostivě,
Psovských lizáčků na sta se hned hrne,
Za sousto chléba hozeného
Právo zadať na nebes synovství.
Moudrosť nebeský bystrooký plode,
Sestup křivou nám míru narovnati,
Vymísiť peklo, zemi, nebenebe,
Jádro a šupku nauč rozeznať.
49
XXVIII.
Nebe.
Řekl nemoudrý v srdcy svém, není Boha.
Žalm 13, 1.
Patře nemluvný na tě usmiváčku,
Očka nadzemskou pochopiv výřečnosť,
Pohnutým srdcem neomylně vím, že
Plod země nejsi.
Když s citem plným z jara ven vycházím,
Prozu měst hlučných zanechav lhostejnou,
Krása přírodná duchu mému hlásá
Krásu nebeskou;
Když čta nadvšední člověčenstva skutky,
Tam s tebou moudrý jedový kalich píť,
Býti tam na kříž přibitý za pravdu
V zápalu žádám.
50
Sílu nahlížím v sobě dostatečnou,
Rádš za vlasť umříť a za právo lidstva,
Nežli být zrádcem maje hojno jísti
V slávě hanebné.
Souženou v slzích vida cnosť se právem,
Tutlanou schvální vida pravdu šálbou,
Prospěchům lidským krvavým zlosynstvím
Chystati vazbu:
Pomstu nadzemskou hněvivý svolávám,
Zhůru k bezčasné moci duch se zdvíhá,
Takto nahlížím, nebe což nazívámnazívám,
Bájka že nejní.
51
XXIX.
Na Pochybila.
Darmo mi žvatlaš, žeť nebe bájka je,
Mou skálopevnou víru nepodmeleš,
Neklamavého mám rukojmě,
Srdci ve svém rukopis nebeský.
Ač těžko čítá zamračené oko
Ve stínu tělné tužby závadivé,
Nevěrně též rozum lhostejný
Sám v sobě zapletený vykládá.
Kdež jest potůček, jenž by neměl zdroje,
Kdež jest potůček, jenž by neploul k moři,
Majítě pravdy, krásy, dobra,
Láskorodé činy vývařisko.
Řeknešli s bázní: Bůh nebo příroda,
Řeknešli: Allah, Zeus, Elohim, Peroň,
To jest ten oceán duchovní,
Z nějž se ve srdce roní pramínek.
52
XXX.
Tesknota.
Král, který sedí na stolicy soudu, rozptyluje všecko zlé vzhlednutím svým.
Přísl. 20, 8.
Teskno, kdež černá nebe noc zakrývá,
Hvězda z chmur hustých si vyjíť netroufá,
Světlo kdež živné jalová nesilní
Přírody prsa.
Flora tam žádné nechová si dítky,
Tam nerozlívá medy své Pomóna,
Křídlatých hlásků zelené nepelní
Ozvěna háje.
Zaklené tam jen duchy v zoufalosti
Míhají strašným se ve tanci šustem,
Upěním temným žalujíce bídu
Jen skulinám svým.
53
Ozve jen tenkrát se život citelný,
V díře když skalné nedopýr zakvikne,
Když kalous věštný neb okem plamenným
Výr si zahoukne.
Možno tam není člověčím se srdcem
Dlíti, neb hrůzou vlasy vstávají tam,
Trne úd každý, sama tež děsí se
Obluda noční.
Tesknotou větší ale tam se svírá
Srdce vlastencův, duše tam krvácí,
V chmůře když svadlé zmučená zlosynstvem
Zemřela božnosť.
Cnosť se tam žádná v okovech neujme,
Nesvětí žádnou duši tam si Můza,
Neb zůří děsný polekav zlosyn se,
Když nebe bleskne.
Hrůza tam s černým peleší se hříchem,
Šálba pobožné se šatí ve roucho,
Nahnilým hyzdí v početí tu lidstvo
Smilstvo potomstvem.
Však plesej šťastná ty o matko vlasti!
Nad tebou mocné ruky žezlo lásky
Vládne, važ věrná sobě FERDINANDA
Krále dobrého.
54
XXXI.
Pevnosť křesťanská.
Blahoslavení, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost: neb jejich jest království nebeské.
Mat. V., 11.
Kdož pevně věří nezkaleným citem,
Věčný že duch jest, ač tělo rozplyne,
Nedá se ustrašiť záhubnou
Rozhněvaneho tyranna hrozbou.
V temně žalářů jasno jiných světů
Svítí mu, křísíc nadčasovým blahem;
Od provazu katův volá ho
Roztaženou Serafín ve náruč.
Tuť měl mučedník víru za podporu,
Jan náš zavražděn k ozdobě Čechii –
Ve slávě on se skví nebeské,
Hrdina osmělený za Krysta.
Nám příkladem svým dav zmužilou radu,
Mé Můze kázal takto vysvětliti:
Bolesť a hanba, smrť, neodstraš
Zastati pravdu a cnosť nebeskou.
55
XXXII.
S. Jan.
Byť mněmě také zabil, v něho doufati budu.
Job XIII., 15.
Mysli kdož světlé zmužilou se vůlí
Nezděsen hlídá do očí tyranna,
Postaviv přímým se vazem hotov jest
Zastati pravdu.
Darmo výnosné slibuješ kořisti,
Darmo z národních mozolův podílek,
Blyskavou výškou zbuzuješ ctižádosť
K záhubě lidstva.
Nežli světkazné lichotil by pýše,
Podloží zdornou hlavu gillotíně,
On je tvůj, mučnou hranicí pohrdnuv,
V zápalu vítěz.
Jest nepřístupná duše nástrojům tvým,
Vůle nesklonnánesklonná, tělo ač se zdrtí,
Zmocněnou božnosť polekať nemůže
Vltavy hloubka.
56
XXXIII.
Boj neviditelný.
Bděte, nebo protivník váš ďábel jako lev řvoucý obcházý hledajehledaje, kohoby sežral, jemužto odpírejte sílní v víře, vědoucevědouce, že se též utrpení tomu, kteréž na světě jestjest, vašemu bratrstvu děje.
I. Petr. V., 8–9.
Boj vede věčně dobro s peklempeklem,
Anjelé s ďábly a cnosti s hříchy. –
Aj tamo hleďtehleďte, jak se zločinstvo
S právem rvou o trůn a vládu.
Juž svalené zlosynstvo zdýchá,
Juž zmožené kleje strašně peklo –
Právo se klouzlo, zmoh se Satan zas,
Vítěztvím chlubí se peklo.
ZhůruZhůru, o zhůru! právo schop se,
Ďáblu vyder znovu žezlo vlády –
Povstalo právo, válčilo mocněmocně,
Silný vítězil zas ďábel. –
57
Tuť nebe pláče slzu hořkou,
Peklo tu řechce ve smíchu hrůzném –
Právo do pout ze pomsty ková zas,
Z tužších nežli dříve článků.
Ejhle co tam se slunce temní?
Záře a blesk se jeví nesnesný,
Klaňte se trůny, trň světe bázní,
Bůh silný jeví se tvorstvu.
Knížeti pekla Bůh pokývnul –
Ďábli hynou, třese Belzebub se,
Hlas ale věčný po světě zahřměl:
Vítěztví konečně právu.
58
XXXIV.
Bitva.
Hrůzu rachot bubnů svolává,
Drážlivě trouba ječí, ku vraždě
Houfy ženou se, zem dupotem trne,
Smrť svůj srp si brousí.
Blíže srazivše se můži blednou,
Juž olovem krvavým se stíhají,
Tam děla hřmí a tam meče břinkají,
Lid božný maříce.
Tamhle život nevěstě slíbený
Koule dokončila, slib zrušivši,
Podpora matky, náděje otcova
Tam válí se v krvi.
59
XXXV.
Před nepřítelem.
Národe um a sílu sbírej,
Skutkorodá doba juž se blíží,
Záři vidíme, slunce vychází,
Ach! má barvu krevnou.
Juž tluče srdce hřmotně v prsa,
Schopme se, schopme se, strach zapuďme,
Tam kde je právo, tam také Bůh jest,
Padněm, modlemež se.
Bože milostivý smiluj se!
Bůh kyne, aj naši moc přičiňme,
Sjednocení se na vrahy žeňme,
Vítěz – vůle pevná.
60
Tamti se juž matou, kolácejí,
Proud se valí z raněného srdce,
Tužte se bratři! už je dorazme
Odbojníky práva.
Zoufaje odstranil se ďábel,
Síly nové s rozumem dodávav –
Šlápěje pekla, víchřice rovná,
Zpívá chválu kůr nebeský!
61
XXXVI.
Hlas z Blaníka.
Hurrah juž je tu čas!
Zbuďte se, zbuďte se bratři,
Václav vůdce je náš, on vede k slávě nás,
Vojtěch nám kazatel smělosti.
Juž nás trouba volá,
Hrňme se, hrňme ze skály,
Kdo chceš být Slovanem, rychle připoj se nám,
Věčná hanba čeká nedbalce.
Stojte! stavte se v řad!
Čechia heslo je první,
Blíží vrah se ku nám, bratři utichněme,
Pomsta tichá vždy je najvřelejší.
62
Na před! na lva pozor,
Pusťte na otroky hrůzu!
Zhyň, zhyň! jen ho doraz! Čechia, Čechia!
Tu máš! Bože smiluj se! zab ho!
Hurrah! dále za ním!
Nám kyne odměna sláva!
SlyšteSlyšte, trouba volá! zvěstuje výhru nám –
Věčná sláva budiž ti Bože!
63
XXXVII.
Pannám.
Růže ze kvítek mi je najmilejší,
Najpříjemnější ona vůni dýchá
Z svých ňáder plnýehplných, jara česť a chvála,
Flory miláček.
Zarděnou tváří k nebi líbě hlídá,
Cudně rozvíjí svoje lůno čisté,
Slunce líbáním puděná doplniť
Přírody zákon.
Panny vás krásné vždy vidím ve růži,
Stydlivou zírám vaši tvář ruměnnou,
Ňádra jádernájáderná, studu česť posvátnou
Nezkaleného.
64
Hájte anjelský si věnec panenství,
Před dechem drzých jedovým světáků,
Zhasne ním vroucnosť citu, tvář uvadne,
Grácie zpláčou.
Schýlenosť tělná zpěněné ze krve
Lásky pod jménem neomam rozum váš,
Láska rozvážná nevidomky ustel
Lůže nevěstské.
65
XXXVIII.
Ludmila.
Panno! anjel dal k tělu tvému míru,
S přírodou chtě z matky tebou těhotné
Lidstvu pod ženskou podobou ukázať
Krásu nebeskou.
Zjasněný poklid čelo tvé obývá,
Zpříma duch božný ti z očí vyhlídá,
V tváři bezškvrnné kvete cnostijevná
Růže panenství.
Jak věnec čerstvý z medových jahůdek,
Pysky výmluvná lemujou ti ústa,
Sladce kde slívá duše dvě plamenné
Kouzlo hubinky.
Bleskni svým očkem jinochům ve srdce,
Ať se roznítí v duši vlastenectví,
Více tvůj pohled hřeje, než horoucí
Pindara ody.
66
Slib činům velkým medovou hubinku,
Chválu zdej líbou slovu horlivému,
Zaškareď hejskům ztupeného srdce,
Zrádce zavrhni.
Panny přátelské k tomu též pobízej,
Jen se mládencům zdařilým zasnoubiť,
Odkojiť schopné k svobodě šlechetné
Vlasti potomstvo.
67
XXXIX.
Utíkejte před smilstvem.
I. Cor. VI., 18.
Milost nad milost, žena svatá a stydlivá.
Ecclus. 26, 19.
Voltež si každý pannu milou sobě,
S ní srdce zdělte, zdělte život celý,
Není člověk docelený, kdo
Bez ženy svůj si život utrácí.
Rouhá se Boztví zdor proti přírodě,
Přísnému však ten trestu nevyhne se,
Buď ulapí ho hřích ohavný,
Neb se život zprotiví mu žalný.
Tříkrát musíš měť, lidstva nenávidě,
Kůrou železnou srdce opásané,
Kdo peklu věrně tím poslouživ
Bez ženy vedsti život zamýšlíš.
68
Bídný co pácháš! matky tupíš svaté,
Otcům nekalnou lásku vytýkaje;
Nepřeja sňatku manželskému,
Sprzniti lůže učíš kurevstvím.
———
Poznamenání. Patrno, že naráží oda tato jen na světáky manželstvu pro smilstvo nevázanější se vyhýbající, nikoliv ale neujímá panenství Bohu obětovanému, neb vyznává skladatel rozhodnutí sv. sněmu Trid. Ses. 24, c. 10 de matr. (I. Cor. 7.)
69
XL.
Obraz.
Lůny upřímnou namaluj mi tváři,
Hvězdiček tajná namaluj mi stáda,
Jak po nesmírných kolujíce cestách
Oblohu krášlej.
S rozvitým ňádrem namaluj mi růži,
Skromně vnadící sklopenou hlavičkou,
Vedle pak bujném namaluj ve zrůstu
Poupata zdárná.
Chcešli pak mocněj moje srdce zajmouť,
Schop celý um svůj a citem se rozpal,
Slušně vykresli spojené milostí
Matku a dítě. –
V srdci máterském nebenebe, zem se líbá,
Tam se odbojné moci krásně shodnou,
Tam se přírodné podobá volání
Ozvěně božné.
70
Dříve máterské oko své paprsky
V srdci podpálí na milosti žáru,
Bleskne pak ohněm nevyslovně vroucím
Dítě na sladké.
Dítko bezpečné medovém na prsu,
Odpověď dává řeči té zřetelnou,
Když se nadzemský z jeho ust nemluvných
Usměje anjel.
Darmo však chystáš svoji štětku mistře,
Darmo slov poklad učených přebíráš,
Nestačí pojmouť plody říše bozké
Forma pozemská.
71
XLI.
Zmužení.
Ztuž moje srdce, ztuž se,
Více nedej se stískati hrůzou,
Výhost dej strachu, výhost náději,
Hradbu kol sebe vystav pevnou.
Takto se srdce ozbroj,
Vem na se jasnou přílbici moudrosť,
Štítem buď tobě hrdá bezvinnosť,
Meč ti osmělená buď vůle.
Tak směle možno kráčeť,kráčeť
Po světě, darmo bída pokouší,
Rozkoš darmo popouzí citlivosť,
Snadno smrti se chladné smáti.
72
XLII.
Mé potěšení.
Okuste a vizte, že libý jest Hospodin.
Žalm 33, 9.
Více než mlaďoch bujarého srdce,
Vtiskna své první milené panence
Na rty žertovné blaženou hubinku
V zápalu cudném.
Nežli sám básník, kdy ho Můza plodná
Obdaří písní hotovou milosti,
Pak mu poslouchač rozumem upřímným
Pochvalu tleská.
Já plesámplesám, plným i citem zahořím,
Když vidímvidím, vroucí slovo mé slovanské
Žeť ve rozsvitlé koření ve mysli
Mládeže vtipné.
73
Přijďte důvěrní hoši, přijďte panny,
Zasvětiť nechtež si život Slovanstvu,
SchopteSchopte, co moudrosť znamená a věčná
Pravda co žádá.
Učte bezvinný si život spořádať,
Formy úzkostné jalovosť shodivše,
Ku cti nezrušné směle zas povýšte
Přírody zákon.
74
XLIII.
Služba.
Chtělbych nabídnouť rozloženou paži,
Pěsť pádně schopnou máchati meč mstivý,
A prsa, šírou skrýš smělosti
K slávě milé naši vlasti slavské.
Však mám lehounkou přírody dar ruku,
Pracných je skutkův mé tělo závadou;
Jen srdce mého zpěv tichounký
Slávie přijmi darem synovským.
Plná horoucích jest duše má zpěvů,
Jak harfa ždoucí Aeola nadšení –
Sto kůrů chválu zní milosti,
Dvě stě volá na zlosynstvo pomstu.
75
XLIV.
Láska.
Chřadne bez živné rosy kvítko útlé,
Lístky ozdobné si bolestně schlípí,
Pak sklopí vonnou k zemi svou hlavičku,
Smutně uvadnouc.
Láska bezvinná rosa jest nebeská –
Srdce kat zteklý, kdo se lásce brání,
Spustne duch hříchem, nekojí milosti
Kdež vlaha půdu.
Tam skutek pevný nedoroste z vůle,
Myšlenek jasná se nerozže svíce,
Nezjeví vnadná nebe dceř se tamto
Můza panenská.
Srdce bezhlínná zjaloví co skála,
Jenž hlavou sáhá ledové do chmůry,
Kdež život tvorný zadusen ve věčné
Zímě umírá.
76
V kojeném láskou ale srdci teplém
Líbě sám jarní vane dech mladící,
Zdroj, z něhož jasná blaženosť se prýští,
Nikdy nevyschne.
Teď blaží vroucnosť medové hubinky,
V náručí věrném spanilé nevěsty,
Berzo zas pevný rukotisk vyjevné
Přátele víry.
Tam se usmívá mile naň kynoucí
Kvítko, tam zpívá těšitelně ptáček,
Aj! celý vesmír jeho jest citelná
Ozvěna lásky.
77
XLV.
Utěcha.
Nic nemůžeme proti pravdě, ale pro pravdu.
II. Kor. 13, 8.
Neplač přáteli dél, hřích že triumfuje,
Smyslův míře nevěř, hloub ale čti v duši,
Hlas tam pevně ručí lidstva za prospěchy,
Marná zástava zlostných.
Rozkrok nezměřený má věku Genius,
Stokrát buď oceán cesty překážka mu,
Stokrát zahradivé Alpy nahrňte se,
Špatná jen jste hromádka.
78
XLVI.
Prostota.
Bolně bezkvětným osudem dotýkán
V tesklivých hrázech plyne proud mojich dnův,
Ach radosť jasná nerosí život můj,
Srdce mi vadne.
Měř se sprosťáčku v chatrné chaloupce,
Jenž s ženou matkou hladových naháčků
Chleb dělíš vzácný mozolův mzdu, měř se
Na blaho se mnou.
Váha tvá skromné blaženosti plná,
Váha má plná dusených bolestí,
Nouzi zevnější nahradí obih*) ti
Poklidu srdce.
Řekni upřímně, kdo ti jest roveň, když
Před domek sednuv po poledni letním,
Hrušky rozlehlé si hovíš ve stínu,
V slávě nedělní.
———
*) obih = hojnosť.
79
Vedle s najmladším žena hrá děťátkem,
Bělhlavým, v čistou oděným košilku,
Mazlivým žvatlať hovorem cvičící:
Mámo a táto.
Přijda tuť soused ruku dá neklamnou,
Počne rozjímať minulosti rozdíl,
Přijde darnosná tu dětem vykládať
Kmotra pohadky. –
Vám zde neznámé klamy lícoměrné,
Kradmo vás závisť zahubiť nečíhá,
Volno vám plniť, co velí nevinné
Přírody zákon.
Sevření bídní jalové do formy
V páře měst marných na život hrájí si,
Pouze bezdušné co figurky, směšní
Přírody zrádci.
Vnuknutí Boží vy jenom citíte,
Jenž v mravech zprostých chleba jíte svého,
Vy jste jen šťastní, o chovejte rájskou
Prostoty volnosť.
80
XLVII.
Křivánek.
Aj křivánku švitořivý!
Aj, jak zpíváš, zpíváš a se znášíš,
Zhůru k nebi výš a výš,
Zhůru k nebi radostně.
A jsi malé stvořeničko,
Malé v hejně ptáků plachých. –
Ach a mladší bratři Serafínův
Páni světa veškerého,
Žalně s nebe padají,
Dolů k zemi níž a níž.
Ach jak podlý, zpustlý, zhanobený,
Bohorodný člověk mnohý!
81
XLVIII.
Citlivosť.
Vůně když jemná mi zradí fiálku,
Skromně pod hustým co keřem vykvítá,
Jen voním schýlen, ale jí ublížiť
Srdce mi brání.
Když život pilný mravenečku vezmu,
Červa když zdrtím šlapějem nevolným,
Zkázu jak seznám, mně ve srdce pichne,
Úd trne každý.
Citlivý ptáček povykem žalostným
Když hledá útlou svoji lásky péči,
Již tupý vybrav pomařil svévolník,
Zpláču potajmo. –
82
Suďte mou schopnosť ku milosti stálé,
Suďte výborní ruku davše věrnou
K svazku, jenž podlosť neumí posoudiť
Zisku lovící.
Vlasti! důvěrná mě napiš do počtu
Pilně toužebných blaha tvého mužův,
Viz, citem hořímhořím, kdekoliv se chystá
Náprava lidstvu.
83
XLXIX.
Píseň.
Kroť o srdce bolesť svou,
Ač trpkosti k pláči zvou,
Bůh jest – ta myšlenka dej ti síly,
Když ti duch klesá ve smutné chvíli –
Srdce, jenž bez viny jest,
Má jen život sladký vedst.
Zlého se vždy skutku chraň,
Svého těla vládě braň,
K cíli – ku svatému dál a dále,
Horlivým leť duchem neustále;
Tam nebe jest, kde vládne cnosť,
A nebe kdež, tam blaženosť.
K záměrům se velkým zmuž,
Statečně své vlasti služ,
Po čem lidstvo zdýchající touží,
Bídy co mu kruhy bolné krouží,
Chtěj a čiň a jiné veď,
Na svůj osud málo hleď.
84
L.
Ptáček.
Darmo já kývám ti malý zpěváčku!
Mazlivým lákám štěbotem tě ku mně –
Zdaž si tak hrdý, že si mé čtveráčku
Lásky nevšímneš?
Aj nevíš šťastný, znamená co pýcha,
Ach nevíš bídný, vědomá co láska,
Křídlatý prášek jsa jenom, na chvílku
Šupka hudebná.
85
LI.
Náruživosť.
Stoupá mrak černý na nebeskou oblohu s hrůzou,
Slunce studem kryje tvář.
Prach se točí černý, věje víchřice, větve se lámou,
Blesk sikotá, bije hrom.
Prudkoletý zuřivým rachotem sype led nebe průtrž,
K záhubě proudy se dmou.
Lítaje řechce Satan, blažený žeť zoufaje rolník
Lebku rve spocenou.
Zrůstá takto hněvů sveřepých v duši mrákota hříšná,
Záclona světla nebes.
V žílách krev se pění, tluče srdce, mozek se pobouří,
Jiskry sypou se z očí.
Odcizený sobě, v zaslepeném ztěku úzdu potrácí,
Šelma se vlády chopí.
Řechce Satan plesavý, zaletí ale mutně na výsosť
Božnorodý genius.
86
LII.
Na Hostajnově.
Aj tu Hostajnská horo jseš pověstná,
Zástupův věrných tu si útočiště,
Sídlo posvátné divotvorně zjevné
Matky panenské.
Nádějí sílen Jaroslav pobožnou,
Pádně meč máchal Tatarův ve krvi,
Byv tu vítěznou zděsené překážkou
Záhuby vlasti.
Aj zde bolhojný klokotáš pramínku,
Mrak kde zázračný porosil vypráhlá
Ústa křesťanská k Tobě zdýchající,
Matko Mario!
Ejhle já vděčný potomek slovanský,
V chrámě tvém dýchtím velebiť milosť tvou,
Veď mě, bych padnuv pokořil se v bázni –
Matko to chrám tvůj!
87
LIII.
Na Mánka.
Dokonalým zůstav v krátku vyplnil časy mnohé.
Moud. IV., 13.
Proč bych zamračeném slzu tajil v oku,
Smutkem vytlačenou rány nesevřené?
V píseň srdce vylij touhu žalostivou,
Zaplač harfo ku pohřebu.
Juž, juž smrť lakomá Mánka zachvátila,
Jenž spěl prudkoletý ku vzoru mládenec,
Srdcem právomilým Slávii oddaný
Platný právu choval život.
Mluv smrť chladnoruká, zdaž se děsil tebe,
Švihlas když ho kosou, věk bujarý rušíc.
VyznejVyznej, zasvěcený duch že pohrd tebou,
Vítěz muk zuřivých těla.
88
Závisť tvá ho jenom v srdci zabólela,
Žeť bez slávy musil marně dokončiti,dokončiti
Běh dnův skutkorodé zasvěcených době,
Slavské vlasti ku potřebě.
Tam juž nadčasové říše ve zábavě,
Tam čistý v blaženém názoru zabraný
Zemskou kouli vidí hrstku jenom prachu –
Ach hledíšli na přátele!
89
LIV.
Na hoře a dole.
Dechl nadsvětový vánek,
Duch můj zdvih se v svatý stánek,
Nad nížinu země, zhůru, zhůru,
Do nebeských duchův kůru;
Slyšte, co tam se výsosti
Duch vidí zde v hlubokosti:
Říše národův na zemské kouli,
Vyhlížejí jako bručné ouly,
V nich se hemžej dělné včely,
Zlostní vosi, lstivé čmely,
Neb jak hračky vlastenecké,
Houfy vonné mravenecké;
Tak jest duchu se výsosti
Život lidstva v hlubokosti.
90
LV.
Na svého učitele.
– Učil je jako moc maje, a ne jako zákonnícy jejich a Faryzeové.
Mat. 7, 29.
Zdrav buď mistře osvícený,
Královské bohatým tys vědy pokladem;
Schopný nezkaleným duchem
V Platonské blažené výši se znášeti. –
Tam kdež pravda se skví nahá,
Tam kdež dobra svatý zdroj nevystížený,
Věčné krásy u výtoku
Žížní nezhasivou tvůj pije duch blaho. –
Touživ vlasti posloužiti,
Touživ ráj zmařený lidstvu okázati,okázati
Mistrovským medovým slovem,
Vůdcem mládeže byls na znešené dráze,
Žáků v světle nořiv ducha,
Jak Doedal jsi učil neskušenou peruť –
91
Žádný jen by co Ikarus
V kalnou hloubku nepad’ podvrženec nebe.
Padnouť možnoli jest tomu,
Jenž vroucné zakusil Můzy políbení,
V cudné náruči rozkochán,
Rájskou cítil i slasť nadsvětových krajů? –
Skoušej sladkojedý hade,
Jenž svodnou podobou cnosti kazíš květy, –
Pevnou srdce na ohradu
Závistném se pohrň peklo ve útoku;
Zdarma, zdarma se pneš k nebi,
Nezroutíš valy víc víry vyjasněné.
V gigantském ztěku odboje,
Pallas nezděsená stála ve obraně.
92
LVI.
Píseň zarmouceného.
Břinkni v strůny v srdci mojím,
Břinkni zdlouha, bouřlivě,
Každá zazní zvukem svojím,
Každá zazní plačtivě.
Najzvučnější schopná slasti,
Chýstá měky truchlozpěv,
Ach jak počne, želí strasti,
Budí lítosť, budí hněv.
Aj jak láska čisté panny
Blaží srdce citlivé,
Ach mně láska keř je planý,
A má trny jizlivé.
Aj jak jinoch volným krokem
Sladce život zažívá,
Stárna, každým věku tokem
Svojím víc se nazívá.
93
Ach mi čím dál život běží,
Bolněj ráj se zamíká,
Víc na šíji břímě těží,
Rána v srdci zatíká;
Nikde, nikde žádná spása
Mukám mojím nesvítá,
Ach mých vzorů sněná krása
V této poušti zakvítá.
94
LVII.
METANOEITE.
Vstaň a protři si zrak zostuzený rode,
Aj tvůj hříchli otec, matkali temnota,
Vzor had, v ráji co proklat
K věčné hanbě a ostudě?
Zhůru chytni se jen podpory náděje,
Vírou jen si pomož zkřísiti mrákotu,
Pak juž kojná citův tvých,
Vroucí láska se ujme tě.
95
LVIII.
Básník.
Výš než mračna plovou, prudkoletý orel
Křídlem osměleným pyšně se zdáluje,
Patří nezkaleným slunce ve žár okem, –
Nad věštných dalekosť hvězd nepostíženou
Básník v božnocitém zdvihne se zápalu;
Až pak v nezměřivém rozplyne názoru. –
Aj tam všechno jináč pravdy na výsluní,
Než tu v krátkozraké zjevno je nížině;
Zřejmý tam je osud rozložený světův,
Jenž tuť rozmanité klubko dějův vine,
Zřejmá jednoduchá ku světu osnova,
Koncův tuť vidomých, tamto počátkové
Zdejší tváře hrubé jádro a obživa,
Plápol slunce tu bez východu, západu;
Odkud nám se šeří soumrak a úsvita –
Tam básník v blaženém zdvihne se výletu.
96
Obsah dílku prvního.
Stránka
Poklona J. M. králi Ferdinandovi1
Potěšné vidění3
1. Pozvání5
2. Sladkosť Můzy7
3. Slib učiněn Můze9
4. Svaté věci10
5. Jedno ve všem12
6. Jednota svatá14
7. Důvěra nábožného16
8. Pravdivosť18
9. Vlastenská mysel19
10. Pravá cena20
11. Moudrosť22
12. Ku vzoru23
13. Mládencům25
14. Píseň Svojanova26
15. Nevinná smělosť28
16. Blažená prostota30
17. Posvěcení slávských jinochů32
18. Horlivosť34
19. Připomenutí35
20. Osvěta cnosti37
21. Cit a rozum39
22. Cena života41
23. Změna43
24. Věštba obecná44
25. Jednejmež45
26. Nenahraditelné46
27. Zmatenosť48
28. Nebe50
[97]
Stránka
29. Na Pochybila2552
30. Tesknota53
31. Pevnosť křesťanská55
32. S. Jan56
33. Boj neviditelný57
34. Bitva59
35. Před nepřítelem60
36. Hlas z Blaníka62
37. Pannám64
38. Ludmila66
39. Utíkejte před smilstvem68
40. Obraz70
41. Zmužení72
42. Mé potěšení73
43. Služba75
44. Láska76
45. Utěcha78
46.Prostota79
47. Křivánek81
48. Citlivosť82
49. Píseň84
50. Ptáček85
51. Náruživosť86
52. Na Hostajnově87
53. Na Mánka88
54. Na hoře a dole90
55. Na svého učitele91
56. Píseň zarmouceného93
57. METANOEITE95
58. Básník96
E: av; 2002
[98]