IRONICKÉ
SICILIANY
(1903–1913)
NAKLADATEL J. OTTO V PRAZE
[3]
Veškerá práva vyhrazena.
[4]
IRONICKÉ SICILIANY
[5]
Milému příteli
Ignátu Hermannovi
A. K.
[7]
SICILIANA.
Sic není květem půdy mojí rodné,
však,však chce-li se jí – ať též u nás pučí!
Má duše včelou. „Bílého až do dne“ –
ten květ ji volá – „lež mi ve náručí!
Chceš vůni pít? Mám plno vůně svodné!
A chceš-li, dám ti také krůpěj žluči,
již tomu v ránu žahadlo tvé vbodne,
kdo odhání tě, když tvůj let kol zvučí!“
9
ZÁPAD.
V červánky hledím. Západ velkolepý!
To sopka chrlí, sirné rozlévá se
kol moře, hoří prérie a stepi,
déšť rubínů se snáší v žlutém jase;
mrak doutná, v jisker million se třepí,
luh rudých růží v hrůzné svítí kráse...
V tom babka, jdouc kol z lesa pod otepí,
dí: Ano, ano, budou větry zase!
10
POHŘEB.
On zemřel. Běda! Veliký a čistý!
Jak hvězda v tmách teď svítí jeho cena.
Hle, rámek černý všecky mají listy,
i světla v třídách budou rozsvícena.
Ten vděčný národ! Už je tíseň místy
u domu smutku... Vdova v šláři sténá –
co dav se tlačí kolem žurnalisty,
by pro noviny zapsal si jich jména.
11
LIST REDAKCI.
Zde posílám Vám novellu svou „Zradu“.
Děj pravdivý je, rek můj umře jedem.
Však pro čtenářstvo, zříte-li v tom vadu,
jej zachráníme, s Amalií svedem.
Na pravopis já malou váhu kladu,
neb školometů hloupých nejdu středem.
Tiskněte ihned! V čele! Ne snad vzadu!!
Já honoráře vzdávám se už předem!!!
12
HRAČKA.
Na našich dveří zapomnělo prahu
žebravé dítě sotva roků šesti
koníčka z dřeva – konec jeho blahu!
Mně pomnít toho nelze bez bolesti.
A naše dítě nechalo svou dráhu,
jež sama jede, a již záříc v štěstí,
tu hračku levnou, jak když tuší váhu
a cenu její – pevně svírá v pěsti.
13
NA ZADNÍ STRÁNKU SVÉ PODOBIZNY.
Zde posílám svou podobiznu. Stmělou
mám ještě kadeř, jak bych šel svým ránem.
Mně starší dosud růže mládí stelou,
a v očích mladších jsem už starým pánem.
Ať to, či to, kéž jen to pravdou celou:
bych první knihy unášen byl plánem,
neb se vším smířen, s motýlem a včelou
se na pensi moh’ květným toulat lánem.
14
OFFICIELNÍ SOIRÉE U KNÍŽETE X.
U sálu vítá kníže. V čerň se mísí
les uniforem. Výstava všech řádů.
Ti v hloučcích stojí, oni sedají si.
Sluhové nosí víno, limonádu...
Pat srážení, šum. Jakýs baron lysý
klep vypráví. Smích. Jedni v krutém hladu
pryč odcházejí, druzí prázdní mísy,
a cigar hrst cpe v kapsy kdosi vzadu.
15
Z MOUDROSTI OTCOVSKÉ I.
Je nevděk vždycky „černý“, závist „bledá“,
a Hunové jsou vždycky „sveřepí“.
Když zrcadlo ti krásný obraz nedá,
je nejlépe je rozbít na střepy.
Chceš bohat být? Vždy stýskej: Běda, běda!
Šnek růžek stáhne, dům si zalepí.
Když zamítne tě Josefina snědá,
jen klidně sobě počkej na Pepi.
16
NÁPIS NA KNIHOVNU.
Zde přátelé mí nejvěrnější stojí:
my mnohou noc již prohýřili spolu;
mně byly štítem v šarvátce a boji
a sladkou těchou v mnohé chvíli bolu.
Je chráním za to nejlepší svou zbrojí
před lupiči a plenem ráčků, molů –
kdo pro knihu jdeš sobě v jizbu moji,
radš peníze chtěj neb se pozvi k stolu!
17
KROTITEL.
Dnes u ministra nepochodil dosti
jsem s deputací, již jsem k němu vedl.
Zle bručeli mí voličové v zlosti,
a že prý jsem to valně neprovedl.
Však na štěstí jsem smířil trochu hosti,
když v hospodě jsem s nimi k pivu sedl,
a objali mne v noci, hněvu prosti,
když opouštěli jsme „Zum süssen Mädel“.
18
Ó, ROSTEM’...
Ó, rostem, rostem, na všem je to znáti!
I básníkům led taje v jarním vánku.
Za starý šat dřív psali, moji zlatí,
pak došli jsme až k mědi – za červánků.
Však verše krátké směly se jen psáti,
by líp nám peněz naplnily schránku,
a mládež dnešní, jež se na nás katí,
verš psát smí dlouhý už přes celou stránku.
19
Z MOUDROSTI MATEŘSKÉ I.
Sto očí, dcerko, musí míti žena
a takové, jež všecko prohlédnou.
Hned zbystři zrak: nevalná muže cena,
když nechce míti služku šerednou;
a chce-li starou, nebuď uklidněna,
sám nevěří si, podleh’ nejednou;
když nechutná mu, rci, že nutná změna,
že si svou matku vezmeš dovednou.
20
KARIKATURA.
Karikaturu na zeď do své síně
jsem pověsil si – radost pohleděti,
jak na pohled v té lehké čmáranině
rys můj byl chycen správně po paměti.
Má usmívá se žena, šití v klíně,
nuceně trochu: „Podobno to je ti!“
A stará teta bručí u kuchyně:
„Pak mají úctu před otcem mít děti!“
21
SLÁVA.
Ó, zcela právem těšíte se slávě,
znám básně Vaše – hleďte, i v té dálce!
Však také každou přečtu zrovna hravě,
ač v Besedě zde máme velké znalce.
Té ušlechtilé hořím po zábavě,
mne netěší číst o moru a válce,
a opět jednu báseň Vaši právě
v koníčku, hleďte, luštím na obálce.
22
PO SMRTI.
Dřív po smrti až zved’ se plný pýchy
vždy básník – pomník vděčně se mu staví.
Teď ztepá se, jak v sen jen padne tichý,
a ubohý je, kdo byl slaven davy.
Ó, vzpomenu-li, puknout mohu smíchy,
jak napálil Smrt kritik pronikavý.
Co vezme mi, až v hrobní padnu líchy?
Vždyť ani vlas nezůstal na mně zdravý!
23
SLITOVÁNÍ.
Na malém hnízdě doktůrkem je kdesi
pořádný občan, obtloustlý a malý,
však jednou týdně k stolku zasedne si,
jed z pera stříkne, z duše kal se valí:
vše strhá – v básních čisté duše plesy,
děj novell, dramat stavbu – bije, pálí.
Ó, chudáčku – mně cit se na rty věsí –
to krutě vám kdys básně odmítali!
24
MOTIV TŘÍKRÁLOVÝ.
Spí Jezulátko v jeslích z hrubé klády.
Tu Třitři Královékrálové vjeli. Plno hluku.
Dí jeden: V čelo postavím tě vlády,
ty repot lidu zladíš do souzvuku!
Dí druhý: Bez tax propůjčím ti řády!
V tom třetí pozved’ vítězně svou rukuruku,
a aby předstih’ oba dohromady,
dí: Jmenuji tě majitelem pluku!
25
DÁVNÝ ŽIVOT.
Že dávný život v jiných žil jsem světech,
mám divnou tuchu... stále duch můj věří.
Já básník byl... spal na kožích a v květech
a k mecenášům zván byl na večeři.
Byl ještě mlád jsem v třiceti svých letech,
dav knihkupců se tísnil u mých dveří,
a kritik neměl poškleb na svých retech...
Že dávný život žil jsem, duch můj věří.
26
Z REDAKČNÍCH HOVORŮ.
Váš posudek mě věru trochu mate.
Mě zaujala velmi jeho lyra,
a vy ho nyní šmahem strháváte,
že bez citu je, nuda, suchost čirá,
že duchaprázdný, vše v něm bídně spiaté,
že opisovač, posér... Kýho výra,
což opravdu tak podrobně ho znáte?
– My přátelé jsme byli do předvčíra.
27
AUTO DA FÉ.
Mé písněpísně, s bohem! Zhyňte ve plameni!
Já ušetřím vás mrzké pohany:
na starší vaše sestry zuby cení,
je ve prach deptá kritik prolhaný.
Vás zachráním, vy květy mého snění,
hle, v náruči již pláte Morany...
A jestli kdy se poměry ty změní –
mám pro všecko vás ještě opsány.
28
DIALOG.
Tak rukopis váš čekám v pondělí,
úsudkům vašim mezí nekladu,
však pochválit lze, mním, ty rondely,
tu pana Krásy „Mládí zahradu“.
– Však v barvách svých je příliš nesmělý
a v rythmu má též mnohou závadu. –
„SnadSnad – ano – možná, ale příteli,
ta kniha vyšla v našem nákladu.
29
Z MOUDROSTI OTCOVSKÉ II.
Je moudré svíčku zapáliti ďasu,
však svíčička též Bohu náleží.
Piš do „Národních“ – drž se však i „Času“,
choď se starými – lichoť mládeži.
O lysém rci jen, že má málo vlasů,
o kulhavém, že zrovna neběží.
Vždy husa svého dočeká se klasu,
však orel pojde v kleci za mřeží.
30
POMNÍK.
Až umru, pomník s palem trofejemi
mi nestavte, jak slavné krášlí hroby;
já budu spáti dole hluch a němý,
ach, jistě dobře i bez této zdoby.
Však nejde-li už jinak v naší zemi,
kde slavnosti je třeba každé doby,
ten kámen jenom k hrobu nakupte mi,
jímž házeli jste po mně plni zloby!
31
MANŽELSTVÍ LITERÁTŮ.LITERÁTŮ I.
I.
On, moje milá, celé noci píše
a nedbá hlasu vábícího lůžka,
co já, ach, sama v loži vzdychám tiše
a z kuchyně již dávno chrápe služka.
Jen časem zvedne hlavu svoji výše,
a zas již lítá dále jeho tužka.
Oh, tolik lásky z jeho písní dýše,
a podušku mou smáčí slzí stružka...
32
MANŽELSTVÍ LITERÁTŮ.LITERÁTŮ II.
II.
Můj také není z jiných, moje drahá,
však nedivím se, kde je toho třeba,
kde žena přijde muži skoro nahá
a kde snad hlad je ve sny ukolébá.
Leč já, však ví to celá přece Praha,
jsem deset tisíc měla! Pro kus chleba
nepíšenepíše, a přec stále k peru sahá,
ač říká, tolik že to síly třebá.
33
MANŽELSTVÍ LITERÁTŮ.LITERÁTŮ III.
III.
Oh„Oh, nikdo neví, co to krve žádá!“
můj také říká, v každý veršík zpěvný
že nejdražší tu šťávu srdce vkládá,
z cév svých ji cedí – pro ples davu levný!
Ó, cos bych, dámy, vařila mu ráda,
po čem by krve přírůstek byl zjevný,
já bojím se, když tolik při tom strádá,
by chudáček se nestal chudokrevný.
34
MANŽELSTVÍ LITERÁTŮ.LITERÁTŮ IV.
IV.
Jen ať si píší – proč však kritikami
má trpět ještě doma chudák žena.
Když posudek čet’ někde svojí drámy,
můj muž mi doma ze sna strašně stená.
A talíř ondy odstrčil, Bůh s námi,
však proč, vím dobře – čtla jsem Vodolena,Vodolena –
vždyť polévka jen málo, milé dámy,
jen zcela málo byla přesolena.
35
MANŽELSTVÍ LITERÁTŮ.LITERÁTŮ V.
V.
Já všecko bych už muži odpustila,
jen kdyby v bytě uklidit dal trochu.
Však po podlaze, židlích samá díla,
a v prachu psáti na stolní lze plochu.
A ničím nedá pohnout, služce spílá,
když rukopisy přendá, sejme sochu.
U radů vedle vše jak klícka milá,
a háčkování mají na lenochu!
36
MANŽELSTVÍ LITERÁTŮ.LITERÁTŮ VI.
VI.
Ba, paličáci jsou to paličatí!
Můj přes den píše román pro „Ozvěnu“,
ač říkám stále, že tam špatně platí,
a v hospůdce své večer hledá změnu.
Tam na poměry, miláčky se katí,
již porotu vždy mají obsazenu,
ač říkám mu: Choď mezi ně, ti svatí
přec takhle, bloude, nedají ti cenu!
37
PROTI ŠPATNÉ LITERATUŘE.
Pryč s krváky! – hřmí akce veliká –
jeJe třeba chránit velké nebezpeče
tu naši mládež, jež je polyká,
pohledem na krev, na smrtelné křeče
i na zločiny hrubne tolika
a v spustlíky nám roste, povaleče!
Já tleskám též, neb myslím: Kritika
též musí pryč, tam krve nejvíc teče...
38
VE SLUŽBÁCH NÁRODA.
Že žebráme jen stále, naše vada;
až poslancem se stane, mluvou strašnou
on zahřímá; ne, nesmí dále vláda
s národem naším hru jen hráti frašnou!
Teď zvolen, hrbí v kancelářích záda
s peticí, proseb, listů plnou brašnou:
A. z vojny chce, B. řád, C. licenc žádá,
subvenci obec na vodovod s kašnou.
39
ČESKÝ MOTIV VÁNOČNÍ.
Až s nebe snášet budeš dárky skvělé,
ó, Jezulátko... kupy oříšků,
panenky, koně, flinty: prosím vřele,
jen nezapomeň českou na knížku.
Víš, měl bych kříž... „Což, tatí, nepřátele
Bůh radši má? Nic nedá na Žižku?
Což svatý Václav? – Němců nebe celé! –celé! –“
nuNu, vždyť znáš děti, milý Ježíšku!
40
VÁNOČNÍ LITERATURA.
Když první vločky počnou poletovat
a Mikulášský trh je výroční,
hleď, literáte, jen se dobře schovat,
jsouť redaktoři v ten čas útoční,
neb vůní chvoje hleď ať vzduch tvůj provát,
pal františky, jíst fíky započni,
hleď „zmrzlé děti“ k básni přiveršovat,
dát „spolknutou kost“ v črtu vánoční.
41
DOPISY.
Jak dřív se psaly lehce, lidé zlatí!
Však přišla bída na nás belletristy!
Tři dni se chystám o zálohu psáti
a marně čekám nadšení, vznět čistý,
a metafory hledám třpytných hlatí,
výrazy nové, esprit ducha jistý...
neb na jisto s tím třeba počítati,
že po mé smrti otisknou mé listy.
42
DRAHOTA.
Je strašlivá ta dnešní drahota,
a nikde lék, ač lid i vláda káře.
Kdo spletité to klubko rozmotá
snad obchodu a zájmů dobytkáře?
Jak uhájit tu jenom života?
Pan nakladatel dva dni chmuří tváře
však v třetí blesk mu hlavou mihotá – :
předplatné zvýšil – snížil honoráře.
43
ODKAZY.
Že odkaz tučný v klín pad’ veteránů
a literátům nic – rve srdce v kusy.
Tu odvrátit-li příště máme ránu,
spolkový prapor opatřit se musí
(sám, třeba-li, se matkou jeho stanu!),
pak uniformy, čapky (brky husí!),
stříbrné lyry, šerpy, znaky (pannu?)
a budem chodit s hudbou na funusy.
44
PÍSEŇ.
Mne učili té písni v dětství době,
a já ji pěl, však teď jí nemám rád.
Jak? V malátnosti naší dnes a mdlobě,
kdy svírá všude nepřízeň nás vlád,
kdy nepřátelů propadáme zlobě
a všude zmatek, tíseň z mnoha ztrát,
že máme zpívat: „Spi, Havlíčku, v hrobě?“
Ne, raděj: Kéž bys, Havlíčku, moh’ vstát!
45
NERUDA V JINÉM SVĚTĚ.
Ta dlouhá chvíle! I můj humor hyne.
A nektaru jsem pět již vypil šálků.
Ten Zeyer zas už pryč je! K hvězdě jiné
kams odletěl dnes, nevím, v jakou dálku.
A s Čechem též nic není! Vždy mě mine,
jak chtěl bych rukopis neb vléc ho k špalku...
A u nás dole! Hrom tvůj, Hospodine!
Mne sama nejvíc mrzí to, věř, Hálku!
46
Z MOUDROSTI OTCOVSKÉ III.
Čest! pravdaPravda! národNárod! – to jsou prázdná hesla,
ty „moudrost žití“ pojmi do znaku.
Jen proto k výši vlaštovka se vznesla,
by muška zašla v jejím zobáku.
Med sbírat přece letí včely z česla,
ne o jarním jen bzučet zázraku.
Jsou židlic lepší ministerská křesla
a lepší chřest než mísa zemáků.
47
KANDIDÁT NESMRTELNOSTI UVAŽUJE.
Zda Prokop Holý pleš měl nebo vlasy,
kdys přeli jsme se, divě rozkaceni.
A teď zas: Hus zda oholen byl asi,
či s bradkou stanul v církve shromáždění?
Měl vous či neměl Mácha?... Pro vše časy,
pro vlasti mír zde nutné opatření:
Mou kadeř ve skvost milenka má dá si,
a holičské já schovám předplacení.
48
ZE SCHŮZE OBECNÍHO VÝBORU.
Let„Let padesát náš velký rodák bude...
já myslím, páni... příklad zářící...
a láska k vlasti... dělají to všude...
dům kupme mu... vždyť s málo tisíci...
sám prodal bych... je žití jeho chudé,
ať v stáří klid má, úsměv na líci...“
V tom z oposice pleskne, zlostí rudé:
„Dům ne! Však nazvem po něm ulici!“
49
POMSTA.
V svém choval jsem tě srdci, Emmo, na dně,
já, zlatovlasá vílo něžné krásy,
jsem ve svých básních opěval tě ladně,
bys jako Laura plála na vše časy.
Však zradila’s mne... Nu, zřím na to chladně,
vím, u brunety Karly dojdu spásy,
z muk vyvede mě, rovna Ariadně,
a já v svých básních přebarvím jen vlasy.
50
POLEMIKA.
V dnech dubna se Zimou má Vesna polemiku:
má ona déšť a chlad a září vládne tato;
jen básní květných pár vykouzlí Vesna – v mžiku
již s výše kritické mrazivě zafouká to.
Však Vesna paprsky do mračen šlehne šiku,
a Zima nový sníh zas rozsype hned na to,
ten ale taje v mžik, jak cítí záře dýku,
a konec polemik, jak vždy, je kal a bláto.
51
RADA PŘÍTELI.
Proč zahořklý mu laješ ve svém koutku?
Že zhaněl básní látku ti i rým?
Jdi, dětino, jdi, nerozumný bloudku,
mne poslyš přece – přítelem jsem tvým.
Zde z jinačího třeba načít soudku,
i mně přec býval kritikem dřív zlýmzlým,
a teď mě chválí. Užij mého proutku!
Jak možná to? – Já seznámil se s ním.
52
ČESKÉ POESII.
Kdys ani vlásek nesměl ti jít stranou,
upiatý účes nosila’s i řízy,
však pozděj vlas jsi rozpustila, vanou
ti větry jím jak snítkou bílé břízy.
Sic pocuchán tím – nebuď však to hanou,hanou –
já stále láskou miluji tě ryzí,
ať s volnou kšticí jdeš či upoutanou,
jen pokud vlasy nebereš si – cizí.
53
Z ROZUMŮ MISTRA JEHLIČKY.
Teď pořáde jen: „Rodáku náš milý!“
a „Drahý mistře!“... „Ty náš slavíku!“
„V kolébce tebe líbaly už víly!“ –
nu, můj ty Bože, totě cavyků!
Když oba dva jsme ještě kluci byli,
já topil jsem ho jednou v rybníku,
lézt bál se na strom, byl vždy jako shnilý.
A mistr? Nezná přišít knoflíku.
54
MŮJ PŘÍTEL CUNCTATOR.
Když ze schůze jdem, on jde teprv na ni,
na vlak vždy přijde pozděj – o minutuminutu,
když list už tisknou – sedá teprv k psaní,
rok korrekturu nechá nedotknutu,
nic nedbá, že šlak redaktora raní.
Dnes rozčilen: „Ó, vzíti na vše knutu!
X. dostal cenu. Mně patřila, páni!“
A zadal’s? – „Ne. Já propásl jsem lhůtu.“
55
V RÁJI.
Děl anděl mu: „Lkáš pro své žití holé?
Co smuten jsi? Vždyť ráj kol, hudba, světci!
Tak schlíple chodíš, vzdycháš jako v bole.
Což necítíš růst křídla na své pleci?
Byl’s básník, nuže, pěj; hle, na tom stvole
co květů zde! Co je ti? Pověz přeci!“
– Já zapomněl své listy spálit dole,
a to teď vyjdou na mne pěkné věci.
56
POJIŠTĚNÍ.
Tak sláva přec mi kyne... po všem potu,
mně, nad nímž v dětství tměl se selský poval!
(„Chaloupky naše...“ dobře dal jsem k mottu!)
Mé písně dnes duch poesie provál,
duch umění! Hned ta zde: „Stáda skotu...“
neb ona: „Sladký tváře tvojí ovál...“
To tisknout musí! Jenom pro jistotu
jsem redaktoru dvě z nich dedikoval.
57
ZAČÁTEK A KONEC.
Jak když jsem prvně zažeh’ cigarettu
si v ústraní, tak blažený jsem byl,
když první list jsem psal jí plný vznětu,
ó, kouzlo schůzek, štěstí tajných chvil!
Teď nevím, jak se z všeho povypletu,
zbraň manželova hledá si již cíl...
Smrt – výprask – soud! Ó, je mimi, u sta skřetů,
jak první doutník když jsem vykouřil.
58
Z MOUDROSTI OTCOVSKÉ IV.
Jak holub vrkej a jak lev řvi vztekem,
leč všecko s mírou, včas co nejvíce.
Co jiným jed, to může ti být lékem,
a stranou jdi, když počne štvanice.
Moh’ biskupem se stát Hus, mladý věkem,
však místo toho došel hranice.
Nač přilbu brát (jen abys zdál se rekem?),
kde stačí teplá noční čepice?
59
Z MOUDROSTI MATEŘSKÉ II.
Vše, dcero má, ať žena muži sdílí
a netají nic svému manželi,
však všecko řekni v pravý čas a chvíli,
a požehnání Bůh ti udělí.
Žes nevyšla, když má svůj pokrm milý,
o šat, když ven chce s tebou v neděli,
o klobouk, s druhy k zábavě když pílí,
a že máš dloužek, šeptni v posteli.
60
Z MOUDROSTI MATEŘSKÉ III.
Nu, malý flirt – toť nevinné jsou věci;
je ženám třeba trochu dvoření,
a mužům čas by nudně musil téci.
Na husu nesmíš dávat koření.
Zpěv ptáče ztrácí, zavřeno-li v kleci.
Když prázdno má, dej služce pletení.
Muž pro „svůj k svému“ musí býti přeci,
však Iserbach má látky k zbláznění...
61
SEN PŘED PREMIEROU.
Opona trhá se, jde nahoru.
Rek spitý řádí. Děti strachem lkají.
Naivka kleje. Místo úborů
výstřižky z novin herečky dvě mají.
Sklenici piva z budky otvoru
zdvih sufflér. Řev. Na harmoniku hrají.
Duchové propadlých všech autorů
se z propadliště strašně pozvedají...
62
Z DUŠEVNÍ DÍLNY.
Velikou napsal jsem kdys epopeji,
však pozděj shledal, že to byl jen klam,
a spálil vše, krom jedné písně její,
jež zdála se mi citu drahokam.
Když po letech jsem čet’ ji pozorněji,
„satiry –„Satiry,“ řek’ jsem – pointujsem, „pointu jí dám!“
A nyní – nechť se čtenáři mi smějí! –
mám ze všeho již jenom epigram.
63
PROTEKCI.
Ó, kořím se ti, Královno, ó, Paní,
když nesou tě kol v zdobném nosítku;
ministry, rady, chefy něžnou dlaní
ty držíš, řídíš jako za nitku.
Kdo odolal by tvému pousmání?
Ó, usměj se, mám záře pořídku,
shoď zástěrku mi – stužku – krajku – psaní –
svůj podvazek neb aspoň visitku!
64
POROTY.
Jak vznešený je úkol porotce,
když z nadace má ceny k rozdání!
Čte uchazečů spisy do noce
a černou kávou spánek zahání,zahání.
Však nese to též sladší ovoce,
než to, jímž lidé z ráje vyhnáni:
Kdo nadaci má, díky šepoce,
a porotce též dostal nadání.
65
BEZ NÁPISU.
I koně zkrotíš v stepi, jež tak širá,
že napne pak sám krk již po ohlávce,
i lva, jenž třese hřivou, krutost čirá,
i tigra, džunglí krvavého dravce;
v své kleci, zkrocen, líně orel zmírá,
jenž rozsápával ptáčata i ssavce;
i ženu zkrotíš, jak čtem u Shakespeara,
však neukrotíš – literární psavce.
66
ŠŤASTNÝ AUTOR.
O nový román svůj jsem beze strachu,
v něm znamenitě líčím lásky muka.
Věc takovou mít národ Němců, Vlachů!
Úsudku nedbám lecjakého kluka.
Však veselohru píšu z doby krachu,
div obecenstvo smíchy nepopuká,
já sotva sám to dopsat mohu, brachu,
jak samým smíchem třese se mi ruka!
67
OBÁLKA.
(Nakladatel k illustrátorovi.)
Zde kniha „Proti nemravnosti v díle“,
k ní uděláte návrh obálky;
však musí to být něco, mistře Whiele,
co upoutává zrak již od dálky.
Snad hezkou ženskou – třeba v robě bílé –
houpací židli – dva tři pokálky.
Ať nevypadá však moc rozpustile,
a neskryjte mi všecko v nedbalky.
68
SALON.
Pendant k Liliencronově „Die Reinigung“.
Domácí slečna tluče do piana.
Pár paniček probírá místní klepy.
Tři páni hrají v karty. Třeskne rána.
Nemehlo! Služka s pláčem sbírá střepy.
Pak doktor přečet’ báseň „Divná hrana“.
Nadšení. – Rozchod. – „Na doktora lepí
se žába hloupá“. „Kýta byla slaná!“
„Však za to byl ten candát velkolepý!“
69
OTÁZKA.
Pan kritik píše: „Všecko u nás v mdlobě,
vše krátkodeché, v stařecké vše tíze.
Což nemáme již mládí v naší době?
Což není písní v pravé jarní míze?
Kdo vyzpívá nám jaro? Zbudí v hrobě
zas mladost, sílu v krásných veršů říze?“
Teď dopsal. Slastí zamnul ruce obě
a šilhnul k vlastní připravené knize.
70
CTITELKY.
Slovutný„Slovutný pane, Vy jste naší zoří
a sledujem Vás věrně v skvělé dráze,
ba milujem Vás tajně ve svém hoři,
když Plojhara čtem, zrak náš v rosné vláze.
Ó, z pera, které také divy tvoří,
pár řádek jen – a bude nám tak blaze!
Je ve hrob vezmem, až nám srdce shoří...!“
A na obálce: Josef Zeyer v Praze.
71
PAN RADA.
Dnes v znamenité míře je pan rada,
úsměvem září, veselé má hledy,
dnes přehlíží, že pod podložkou skládá
milostné verše dívce písař bledý.
Hned kývne, jak kdo o zálohu žádá.
Snad záslužný kříž čeká naposledy?
Ne, president dnes poklepal mu v záda:
"Wie geht’s Herr Rat? – Na karty přijdou tedy."
72
PŘI DEMONSTRACI LEBKY SLAVNÉHO MUŽE.
(Dle Bret-HarteaBret Harta.)
Na„Na této lebce pozorovat krásně
lze disposice duševního stavu,
tu geniálnost, vlohu psáti básně,
jež založily velkou jeho slávu,
ty hrbolky zde...“ V tom však prosty dásně
se otevřely čelisti a k davu
„To, páni, mýlka“ – zaznělo z nich jasně –
„To Francek Jindrů rozbil mi kdys hlavu.“
73
PESSIMISTA.
Jak rád bych zemřel, třeba znenadání,
v dvacíti letech svých a v květu vloh!
Mé jméno v rámku list už měl by ranní,
a kondolencí – to by přišel stoh!
Na pohřeb můj by šli snad Vltavani
a kominíci... „Ó, ten zlatý hoch!“
Jak rád bych zemřel – neplačte, má paní –
jen kdybych se tak na vše dívat moh’.
74
NA VĚČNOSTI.
Aj„Aj, vítej v ráji. Hle, to nás již řada!“
– Ó, Karle, Jene, přátelé mí drazí. –
„Co dole je?“ – Ach, kritik vztek a váda.
A vy? – „Zde nuda.“ – Kritikové, vrazi? –
„Jsou v pekle, kde ďas pálí jejich záda.“
– Tož pravý ráj! – No„No, víš, když kritik sází
tak notné rány na hřbet kamaráda,
též pěkná věc, a to nám tady schází...schází...“
75
OMLUVA REDAKCE.
Rač vlídněvlídně, čtenářstvočtenářstvo, nám prominout,
však nemůžeme za tu nehodu;
je naší snahou přísný dávat soud
o knihách všech milému národu.
Vždyť jinak básnil by již každý bloud,
a třeba mlátit písní úrodu.
Dnes v čísle schází však „kritický kout“ –
náš kritik jel k prvnímu odvodu
76
NAUČENÍ BÁSNÍKOVI.
Ó, básníku, zdar, úspěch chceš-li míti,
jen na soudruhy směle kydej hanu,
hleď na pravo i na levo se bíti
a za sebou měj politickou stranu,
jež bude sypat v cesty tvoje kvítí
a stavět bude tobě slavobránuslavobránu,
a kdy jen chtíti budeš, potvrdí ti,
že’s největší od Španěl do Japanu.
77
DVACETILETÝ.
To na mládí je stále ód a chvály,
a pořád jenom, že je mladost sladká.
Nu, ovšem, možná. Však též pěkné z dáli,
když ve vlas lehne věku jinovatka.
Ó, kéž by mi již vlasy prošedaly!
Stesk po mládí též hezká k básním látka,
a potom, snad už Mistře! by mě zvali,
a slavila by se má padesátka.
78
SUGGESCE.
Jsi nemocen snad, brachu? Zle je ti?
Proč kaboníš a vraštíš svoji tvář?
– Ne, vydal jsem spis „Neduh paměti“paměti“,
a měl jsem raděj vydat slabikář.
Kdo přečte spis můj, jako v podsvětí
již jak by všecko kryl mu tmavý šlář:
knihkupec upomíná po třetí,
a zapomněl sám dát mi honorář.
79
DLE VELKÝCH VZORŮ.
Co avantur a poměrů měl Goethe,
co lásek Shelley! Byron střídal družku
a Chateaubriand teprv – můj ty světe! –
a já jen k ženě lehám ve svém lůžku.
Ó, žárlivosti její nebýt kleté!
Však stát se musí cos! Jak rudou stužku
to historik v můj životopis vplete...
A za soumraku za bradu vzal služku.
80
KULTOVNÍ TAJEMSTVÍ.
Je důvěrné to arci snesení,
však člověk někdy snadno prořekne se,
a jak být možno jako kamení,
když ptá se, loudí, číš k tvé číši nese?
Však proto nejsme nijak ztraceni,
a neřeknu já, jiný říc’ se třese.
Redaktor slíbil, na své spasení,
že příští řeči mé si všimnou v „Presse“.
81
ZUZANA V LÁZNI.
Zuzana v lázni... mní, že sama, klamně,
neb pro zrak lačný skuliny má plenta.
Dí Izák: Mně je posvátně jak v chrámě,
ó, Jakobe, z žen Israelskýchisraelských jen ta!
Ten plný bok, ta ňadra, bílé rámě,
Jerišskájerišská růže dýchá z ní i mentha!
A Jakob: Mít ji!... Seděla by v krámě,
a já bych rázem zničil konkurenta.
82
Z MOUDROSTI OTCOVSKÉ V.
Nic nechválit, nic netrhati v bláto!
Svůj jazyk pevně drž jen za zuby
a moudře čekej; nejvíc přijde na to,
jak dopadne vše. Na líc? Na ruby?
Dle toho jen to bylo zlé neb svato.
Být zdrželivý,zdrženlivý duši nehubí.
Pak rci: „Já dávno řek’: Toť zrní zlato!“
neb: „Co jsem říkal? Pouhé otruby!“
83
PO SOIRÉE U PANA TOVÁRNÍKA.
Zpěváka Květa nepozvem už příště,
mně zdá se, příliš po Else mi střílístřílí,
a držel se jí zas dnes jako klíště –
no, to by mi tak zeť byl zrovna milý!
A usmívá se jako do hledištěhlediště,
a má-li zpívat, dá se prosit chvíli –
snad nemyslí, hňup, výmluvy své piště,
že herce zvu jen, by mé rýnské pili?
84
PŘED PRVNÍM ČÍSLEM NOVÝCH ROČNÍKŮ.
Redaktor „Světla“ na čele má mraky,
za noci nespí; spí-li, ze sna stená.
Jen znát, jakými přijde se zázraky
v svém prvním čísle „Záře“ zatrolená!
Bude mít Alfu? Dal by ho tam taky.
Či Betu snad? Nevalná jeho cena,
však co je na tom, na lep chytneš ptáky,
a v prvním čísle platí hlavně jména.
85
DEDIKACE.
Ach, komu připsat sbírku: „Blesky v duši“?
Snad mistru X.? To knížku pěkně světí.
Či paní Z.? Hned románek se tuší,
a přátelé mi budou záviděti.
Neb kritikovi V.? Zle v básně buší.
Či bankéři B.? Peněz má jak smetí.
Už vím. Napíšu třeba: „Sladké Fu-Ši“.
To bude poprask mezi krásnou pletí.
86
EPILOG.
Za odpuštění prosím zdvořile,
ač-li jsem komu jel tu proti srsti;
vím, jsou to květy celkem zpozdilé,
co vyrostlo mi v chudé mojí prsti.
Však nechtěl kázat jsem jak v postille,
já chtěl se smát... Van obrací teď trsti:
Lkát budu, až mi plivnou po díle,
a smát zas vy se budete v své hrsti.
87
OBSAH.
Siciliana9
Západ10
Pohřeb11
List redakci12
Hračka13
Na zadní stránku své podobizny14
Officielní soirée u knížete X 15
Z moudrosti otcovské I 16
Nápis na knihovnu17
Krotitel18
Ó, rostem19
Z moudrosti mateřské I 20
Karikatura21
Sláva22
Po smrti23
Slitování24
Motiv tříkrálový25
Dávný život26
Z redakčních hovorů27
Auto da fé28
Dialog29
Z moudrosti otcovské II 30
Pomník31
Manželství literátů I32
Manželství literátů II 33
Manželství literátů III 34
Manželství literátů IV 35
Manželství literátů V 36
Manželství literátů VI 37
Proti špatné literatuře38
Ve službách národa39
Český motiv vánoční40
Vánoční literatura41
Dopisy42
Drahota43
Odkazy44
Píseň45
Neruda v jiném světě46
[89]
Z moudrosti otcovské III 47
Kandidát nesmrtelnosti uvažuje48
Ze schůze obecního výboru49
Pomsta50
Polemika51
Rada příteli52
České poesii53
Z rozumů mistra Jehličky54
Můj přítel cunctator55
V ráji 56
Pojištění 57
Začátek a konec58
Z moudrosti otcovské IV 59
Z moudrosti mateřské II 60
Z moudrosti mateřské III 61
Sen před premierou62
Z duševní dílny63
Protekci64
Poroty65
Bez nápisu66
Šťastný autor67
Obálka68
Salon69
Otázka70
Ctitelky71
Pan rada72
Při demonstraci lebky slavného muže73
Pessimista74
Na věčnosti75
Omluva redakce76
Naučení básníkovi77
Dvacetiletý78
Suggesce79
Dle velkých vzorů80
Klubovní tajemství81
Zuzana v lázni82
Z moudrosti otcovské V 83
Po soirée u pana továrníka84
Před prvním číslem nových ročníků85
Dedikace86
Epilog87
[90]
Tuto knihu vytiskla „Unie“
Upravil OtokarOtakar Štáfl
Vydal J. Otto v Praze
E: js; 2002
[91]