Sonety prchavých okamžiků
V PRAZE 1907.
VYDALO NAKLADATELSKÉ DRUŽSTVO MÁJE.
TISKEM JIŘÍHO JELENA NA MĚLNÍCE.
[1]
JAR.VRCHLICKÉMU.
I know not in what metal I have wrought,
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
But if it is of gold it will not rust;
And when the time is ripe it will be brought
Into the sun, and glitter through its dust.
Eug. Lee-Hamilton.
[3]
VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
[4]
JARNÍ PÍSEŇ SFINGY.
Ve starém parku, v nových listů změti,
co vše kol slunce probouzelo z rovů,
jak van a sněť se jejího tkly kovu,
slyš, stará sfinga takto počla pěti:
„V klín přírody se dívám po staletí,
zřím zemi kvést a truchlit zas jak vdovu,
ó, kolikátý máj to kolem letí!
a ves ten ruch je hádanka mi znovu.
Nač novou cetkou starou halit Bídu?
Nač květ a listí, nové písně kosa?
Vše marno, vím. Leč v posupném mém klidu
cos přec mě jímá, rozechvívá, rmoutí.
Oh, oči, oči moci uzamknouti!“
A přes tvář cos jí steklo. Slzy? Rosa?
5
VELKONOCE.
Puk na keřích, na stromech jehněd třásně,
vod rozlitých lesk, hlíny zápach vonný,
na modrém nebi bílých oblak clony,
zpěv pěnice, hvizd kosů znící hlasně;
Zprvzprv zamlklé, pak slavně hřmící zvony,
sen lásky, která zbudila se časně,
svit svíček v oknech, dětí hry a shony,
šer legendy a záře jarní básně!
Ó, velkonoce, jarní z mrtvých vstání!
V jakémsi dojmu, naivním tak tonu,
když svatý dech váš na zemi se sklání.
Vzpomínky dětství šumí v dobo onu
mi u hlavy, naslouchám písni zvonů,
jak by hlas mrtvých českou letěl plání.
6
HLAS ZVONŮ.
Hlas velkonočních zvonů světem letí:
„Z tmy, mdlob a mrákot zbuď se, chmurný světe!
Pod křížem lkáte, samy křižujete
však Pravdu dále, země křehké děti!
Leč rouhejte se, klamů ve objetí,
dlaň vaše v skráň nechť ostrý trn jí plete,
jí na hrob balvan přivalte – v den třetí
jak On též vstane, hrobní kámen smete.
Ó, probuďte se z temna dlouhé noci,
blah, čistý zrak, kdo bude vzhlédnout moci
k ní, až se vznese vzhůru, plna záře.
Neb s hrobu, jejž jí věky budovaly,
se po balvanu balvan s třeskem svalí
na katany, na pokrytce a lháře!“
7
NA VELKÝ PATEK.
Je dosud pusto. Máj je dosud v dáli,
a více cítit jarní dech a tuchu
jen v letu oblak, ve vlažnějším vzduchu,
než na zemi zřít, chlad již svírá stálý.
Na cestě listí suché dál se válí,
leč ptačí píseň zazvoní již v sluchu;
je Velký pátek, plný moci duchů –
ó, hle, co hoří tam u lesní skály?
Jsou zelené to, zlatěžluté mechy,
jež první vnesly živou barvu těchy,
plá lýkovec to v květu z temna dubin?
Či při pašijích pukla to snad skála,
a z pokladů to otevřených sálá
ven na chvíli teď zlato, smaragd, rubín?
8
BARABBÁŠ.
Vrah, lupič, rváč a hrubý jako zvíře,
smrt čekal svoji, beznadějí tupý,
již omrzelo počítat jej lupy,
zrak zavřel, usnul ve vězení díře.
V tom hluk jej zbudil, dál a dál se šíře:
„Jej ukřižuj!“ jak divé řvaly tlupy,
„Pusť Barabbáše!“ řičí to a úpí.
I pustili jej – nebylo to k víře.
Šel, před Ježíše zrakem oči sklopil,
vzal nevěstku si, serval se a opil,
leč probudiv se, divě ven se řítil.
Na kříži hrubém pněl již Spravedlivý,
kol kněží, vojsko, davy lidu civí.
I zaplakal – že umřel za něj, cítil.
9
ČESKÉ PAŠIJE.
My v hloubi můžem chápat muky Krista,
my, jenž jsme v slávě, moci královali
a kříž pak nesli, vyhnanství vše žaly,
kdy nebylo, kam hlavy sklonit, místa.
Nad námi Smrt již vznášela se jistá,
přes hrob náš věky již se celé valí,
a naše jméno – lesk ten oprchalý –
již ruka Dějin smazati se chystá.
Leč zázrakem jak On jsme vstali z rovu,
svůj strhli rubáš, promluvili znovu.
Ó, vstalť jest, vstalť jest národ! duše plesá.
Leč ty’s, ó, Kriste, vstal, bys na nebesa
vstoup v slávě svojí, my pak ze příkrovu,
pít žluč dál, zřít, jak nový křiž se tesá.
10
VZPOMÍNKA.
Rád sobotu jsem Bílou měl jsa dítě,
když před chrámem, jenž stmívá se a šeří,
plam šlehl vzhůru u kovaných dveří,
jak hranice tam vzplála na úsvitě.
Tu snů svých rád jsem protrhával sítě
a v dav se mísil těch, již pevně věří,
zřel v jiskry, v plamen, roven dravé zvěři
jenž třísky hltal, dál a dál se nítě.
Leč pozděj, když jsem nahodil se k tomu
a z dřeva v kouři spěla duše stromů,
já v plameny vždy pohléd plný tíhy.
Mně bylo vždy, jak zřel bych, ruka kletá
jak Koniáše do plamenů metá
vás, drahé, svaté, staré české knihy!
11
SONET VYSNĚNÝ PŘED OSTATKY KOLLÁROVÝMI
při převezení jich do Prahy.
Ty, jenž pěl’s: „Mně v slávských krajinách
sama zem již voní příjemněji!“,
po letech se vracíš, kost a prach,
ve vlast svou, v tu měkkou náruč její.
Zda se srdcí struny rozechvějí
mocněj nám teď hudbou tvojich snah,
mezi námi když tu v hrobu tmách
budeš snít své velké o Ideji?
Ó, kéž zem ti sladce u nás voní,
zahrnou tě květy, hřeje zář,
velké srdce, z něhož mír se roní!
Ustaň, ztiš se, vřavo svárů děsná,
aspoň teď, kdy on, jenž na oltář
vlast zved, spí tu... nebuďme jej ze sna!
12
KOLLÁRŮV DRUHÝ POHŘEB.
Sta věnců, palem, plápol žlutých svící
a zpěv a řeči, valný lidstva sněm,
a katafalk a velké srdce v něm,
dřív horoucí tak, a teď práchnivící.
A hrálo cos jak odlesk v každé líci
s těch Ideálů, jež mu byly snem,
co rakev snesli s valným průvodem
do smutečního vozu před radnicí.
Před radnicí se hlava tiskla k hlavě.
V tom starý orloj počal bíti právě,
a řadou táhli jeho apoštolé.
Co kostrouna hnát svoji hranu zvonil,
z nich každý jak by před rakví se klonil:
apoštol velký, druh jich, ležel dole.
13
HROB MÁCHŮV.
Spí v urvaném nám, odcizeném kraji,
on neskonale jemný, snivý, měkký;
jak as, co nad ním bouří záští vzteky,
se zachvívá prach jeho bolem v taji!
Jej nenechme – vy díte – tam, kde lají
nám, naší řeči; mezi naše reky
jej složme raděj, v mrtvých svatoháji,
kde uslyší hlas slávy, naše vděky!
Ne! Přes dál, sterých protivenství zlobu
kdys celý svět hřměl ku božímu hrobu,
rek dávný, šiky nepřátelské plaše,
v boj vrh’ se, by jej druzi vysekali –
ó, nechte spát jej, kde své zaspal žaly,
však meče v pěst – ať půda ta je naše!
14
HOŘKÝ SONET.
Český úsměv! Jaký ptáček plachý!
Zřídka jenom na rty naše sedne
a již zas, jak luňáka když shlédne,
rozpne křídla svá a prchá strachy.
Česká naděj! Svýma ledovýma
rukama ji na oknech mráz kreslí;
slunce září chvilku, mhy se vznesly,
a již zase někde blízko hřímá.
Česká bolest! Jen ta bují všude,
proud ji zpívá, vítr chladný hude,
jenom tou se všichni vespol vížem.
A chat okna večer ve závěji
jak lampičky rudé vyhlížejí
rozsvícené pod Kristovým křížem...
15
ZÁPAD NAD PRAHOU.
Když západu vzplá růže čarovná
nad skrání Tvou, červánků záře žhavá,
když Vltava Tvá tichá, povlovná,
Tvé zrcadlo, se vznítí do krvava:
Jak v exilu mně zdáš se královna.
jež – přešlá její nádhera a sláva
teď bolesti se její vyrovná! –
se obléci v svůj královský šat dává.
A šarlat co jí s ramen k zemi splývá,
ve vlasech vínek, v zrcadlo se dívá,
a v štěstí, slávy dny se vsnívá ráda.
A náhle v bolu zalomí zas ruce,
svůj královsky šat s těla trhá prudce
a plačíc hořce, diadém svůj skládá.
16
VZPOMÍNKA NA FIESOLE.
Ó, krásné, čárné; sladké Fiesole!
Se starých zahrad zdmi, z nichž kámen padá,
kde ještěrek třpyt, cypřiší kde řada,
jak v kapucích když mniši stojí v kole.
Za dómem starým Apeniny holé
se modrají... dech věků... krásy vnada.
Vše plá, zvon hrá, kdes Arno blýská dole...
U cesty vějíř dívka plete mladá.
A v dáli Florenc. Na zelené louce
jak kopretiny bílé, výš se pnouce,
ty domy, vížky, campanily svítí.
O zeď se opřeš, v modrou zříš tu dáli:
Ó, tak jsi zřel v svých snech, jež vichry svály,
kdys pohádkové město s prahu žití.
17
FLORENC V SNĚHU.
Jak rád bych zřel ji nyní, kdy tam sněží,
tu líbeznou, tu svůdnou krásku jihu,
kdy starý most, co sníh pad’ v každou rýhu,
teď jak by zmlád’, běl blýská s řims a věží.
Kdy zachyt sníh se na soch starých spěži
a kane zase, taje v okamihu,
jak Perseus výš zvedá její tíhu,
s lbi Medusy jak krev po kruté řeži.
Kdy oranže a laury udiveny
zří na tu běl, jež na jich padá kmeny,
a každý palác v bílý plášť se odíl.
Kdy řízy světic sněžné mají lemy,
a nebe na mžik stele lilijemi
ty ulice, po kterých Dante chodil.
18
KDYŽ SE PŘIPOZDÍVÁ....
Stín stínu dává ruku, jak když věsí
flór smuteční se ode stromu k stromu;
vše touží v klid, vše touží jenom domů,
pod krovem usnout nebo pod nebesy.
Pták na stromě zmlk ve svém hnízdě kdesi,
v úl vlétla včela. Ztichly rány hromu
již v kovárně, a dorachotil k tomu
i slední vůz. Jak tichý luh i lesy!
Ó, sladká snů a ticha, klidu vládo!
Na zemi pasák hejno ovcí žene,
jež k teplé stáji navrací se rádo.
A na nebi, jež nade vším se klene,
jak by šlo rovněž bílých ovcí stádo,
měsíčním svitem hřbety postříbřené...
19
BÍLÁ NOC.
Rád vzpomínám si oné noci jedné.
Na zámku starém nad řekou to bylo!
Kol na vše světlo měsíční se lilo,
a bylo bílo, bílo jako ve dne.
Věž svítila, to starých věků dílo,
na stromech jak když sníh a květy ledné,
a v řece sta se bludic roztančilo.
A bylo bílo, bílo jako ve dne.
Do dáli kolem, dáli nedohledné,
jak vše když vymřelo, co kdy tu žilo.
A bylo bílo, bílo jako ve dne.
Jak nebylo by v světě muky bědné,
jak by o bílých andělích vše snilo.
A bylo bílo, bílo jako ve dne.
20
POLEDNE V LESE.
Ni list se nehne. Slunce žhavě pálí.
Vše dřímá, spí neb hledá proužek stínu;
hle, motýl znaven, klesl na květinu,
stvol schýlil se, pták oněm, žehnou skály.
V ten mžik se staří nejvíc v lese báli,
a pastýř krad se zticha na mýtinu,
by velký Pan, jenž usnul v lesa stínu,
se nevzbudil a nevykřiknul z dáli.
Leč zhynul Pan a s ním i dávnověká
druž satyrů; nymf sladkých není v hluši
již lesní, prázdno u čistého zřídla.
Dnes básník pouze, lesy jda, se leká,
když s mrtvým lesem srovná svoji duši,
kde pramen zpráh’ a nechvějí se křídla.
21
VEČER VE ŽNÍCH.
Vůz plný snopů slední jede s polí,
a jak se noří do záplavy žhavé,
tu jak když oblak zlatý nad vsí plave,
prach bílý září mezi vozu koly.
Kdes v sousední vsi v dálce zvoní Ave.
Křik vlašťovek. Pláč dětí. Blízko školy
zní skřípavý zvuk pumpy. Třepetavé,
hle, první hvězdy stromů nad vrcholy.
Do dvora hus se bílých vrací řada.
Krav bučení, pak ticho. Náhle vpadá
v klid píseň, někdo na křídlovku hraje.
A stíny houstnou, vůně luk vlá sladká.
Sad padá v tmu. Ó, lásky sny a taje!
Šept stínů. V sadě vrzla tiše vrátka...
22
ARIEL.
Naslouchám... Vítr zpívá, jak by zněl
to výkřik plesu kolem oken mých,
a mně se zdá, jak poslouchám ten smích,
že vlá to kol a pěje Ariel:
Já v rozštěpené sosně věky, žel,
jsem spoután byl, pro cizí trpěl hřích,
leč osvobozen, létám v oblacích,
duch volný, hřímám v kruhu volných těl.
Ó, slyš můj jásot, slyš můj výkřik plesný,
můj zpěv, jejž zpívám truchlivé vám ve sny,
v šeř měst, v klid vsí, nad stěžni vašich lodí.
Já všude vlám a volám cestou všude:
Tak jedenkrát duch lidstva jásat bude,
můj rodný bratr, až se osvobodí!
23
MRTVÝM.
Ó, tiší spáči pod hlinou a drnem,
co pochyb nás, co otázek tu mučí!
A vy jen sníte, den co vstává ručí,
i v luny svitu tichém, ve stříbrném.
Nám těcha dí, že posvátným jste zrnem,
zkad věčnosti květ nádherný kdes pučí,
leč kladem-li je zemi do náručí,
přec hořce lkáme, prázdnot hrůzou trnem.
Ti, kdož nás tolik v světě milovali,
když duchy jsou, že na okamžik malý
by nepřišli, nám nezašeptli v noci?
Ó, kolikrát snad hlas jich ke mně šuměl,
snad blízko stál jsem bábě, sestře, otci,
a já jich nezřel, já jim nerozuměl!
24
EPISODA.
Ve staré město, plné krás a zdoby,
jsem vyjel si kdys, chrám si prohlížel;
i kolem hřbitova jsem potom šel,
přes zídku, vrátky zahléd’ jeho hroby;hroby.
A nevzpomněl, že druh tam dřímá, žel,
jak toho srdce nikdy nebylo by.
Však vzpomněv pozdě: „Jindy až“až,“ jsem děl.
A nebyl jsem tam nikdy od té doby.
Dnes přítel starý šel kol mého prahu;
já známý hlas i krok jsem zaslech’ v blahu,
leč on šel dál, mou kliku nezachytil.
A tu, jak jeho kroky doznívaly,
jsem připadal si mrtvým, zem jejž halí...
Ó, co as onen mrtvý tehdy cítil!
25
MŮJ STÍN.
Hned přede mnou je a hned po mém boku,
teď za mnou plíží se a teď mě vede;
při záři lampy pitvoří se šedé
Nic jeho za mnou, svou když spřádám sloku.
Teď v dálku dlouží se, teď v propast sjede.
Co chce tu stále řadou dlouhých roků?
Mám říci jemu: Ďáble! nebo Zvěde!?
Zřím v tvář to svému druhu nebo soku?
Co černé ve mně, v oči se mi staví?
Či vlastní skepse za mou chvátá silou?
Mám zřít v tom, sám že stín jen budu tmavý?
Kol hřbitova dnes šel jsem v slunci ranním,
a přes zídku on přehoupnul se bílou
a jakby čekal, zdali skočím za ním...
26
SVĚT DUCHŮ.
Je duchů svět. Zrak nezří v mrtvém vzduchu
jich krok a polet, který vlá tak tiše,
bran neznáme, cest, mostů do té říše,
však v srdci vpsánu o ní máme tuchu.
Cos jakby vzdychlo náhle v jizby hluchu –
práh zapraskal – kdos vešel – blízko dýše –
leč nezříš nic – jen záclona se kníše...
Ó, co tu všude tajemného ruchu!
Od lidí k Bohu jaká propast zeje!
Když v stupnici vše rozvíjí se, v středu
že nebylo by tomto žití děje?
Duch popírá, svou lampu rozžhne, vědu,
do koutů svítí, skepsi, výsměch v hledu,
však srdce, snad že pravdě blíž, se chvěje.
27
HLAS TICHA.
(Obraz Fr. Kupky.)
Hvězd milliony na hlubokém nebi,
jež tmavě modré, jako dykyta
když na strop nebes širý přibita
je nesčetnými, zářícími hřeby.
A pod tím nebem bíle prokvítá
sfing alej dlouhá; semknuté rty, šklebí
se každá z nich, a něžně svítí ta
jen těla lví a prsy žen a lebi.
A mlčí nebe, hvězdy na obloze,
a mlčí sfingy v nepohnuté pose,
a mlčí zem, jak když to kraj je smrti.
Jen Ticha hlas tu v širé letí dálky,
hlas prázdnot věčných, a nad řvaní války
ty cítíš, jak tě svojí hrůzou drtí.
28
SBOHEM.
Dáš sbohem hračkám, jež tě těšívaly,
dáš sbohem dětským radostem a hrám,
rodnému prahu, odcházeje v dáli,
dáš sbohem rukám, jež jsi líbal, malý.
Dáš sbohem zemi, letě k výšinám,
dáš sbohem lásce, jež je lest a klam,
dáš sbohem snům, jež pouze prázdno halí,
dáš sbohem druhům a jdeš sám a sám.
Dáš sbohem cestám – líp už ti jen v koutku,
dáš sbohem číši – rmut ti zkazil choutku,
dáš sbohem mládí, jež se nenavrátí.
Stín u tebe, by podetnul ti stvol.
Jen ještě jednou rozhlédneš se kol –
čas všemu, všemu, všemu sbohem dáti!
29
EXEUNT OMNES.
Exeunt omnes – všichni odejdou.
I ti, co dobře i co špatně hráli;
vše naposled jen hloupou bylo hrou,
jež chvíli jen zrak mate, smysly šálí.
Ó, s bohem, princi s krásnou princeznou,
též vám, rytíři, a vám, pane králi,
kejklířův synek – Osudem jej zvou –
za drát vás tahal, ať jste šli či stáli.
A kejklíř Smrt vás nyní všecky smete,
vás krále, pány jako raby kleté
do jedné truhly zatouchlého nitra.
„Ó, dobře, že již konec!“ vzdychá každý.
Teď zaspat vše: lsti, lásky, boje, vraždy!
„Však, Bože můj, co hráti budem’ „zítra“zítra?“?
30
OBRAZ.
Ve starém chrámě, šerém refektáři
vždy obraz – mnich tam zavede tě lysý -
jenž v rámu sešlém zčernalý tu visí
jak v polotemna, v polostínu šláři.
Vše ztemnělo: kraj, nebe, postav rysy,
zrak o smysl se s fantasií sváří,
a ze všeho, co plálo na něm kdysi,
pár zbylo pouze bílých svatých tváří.
Ó, jak mi zčernal též ten obraz světa,
jejž maloval jsem sobě v máji žití,
za dlouhá muk a klamů plná leta!
Kde víra moje a kde snové jemní?
Pár drahých tváří z temnot ještě svítí,
leč chvím se, chvím, kdy také ty se ztemní...
31
ILLUSE.
Tak byla krásná jako růže jitra
a milenkou mou byla řadu roků;
já věrnost, pravdu, lásku čet jí v oku,
neb znala dobře maskou krýt se, chytrá.
A pochybnost-li kdy mi šlehla z nitra,
jen smála se a přivila se k boku:
Snad při každém mě stíhat nechceš kroku?
Či nevěříš? Ó, věř mi dnes i zítra!
A já jsem věřil v pevnost její lásky,
až na čelo se klást mi počly vrásky –
ó, že jsem mást se sladkými dal slovy!
Dnes zmizela – prý miluje jen mládí,
s jakýmsi hochem mají prý se rádi,
a k němu prchla, někam do podkroví.
32
V HOŘKÉ CHVÍLI.
Co přátel bylo, když jsem vyjel v světsvět,
a jak mi pevně, vřele tiskli ruku!
Teď skoro sám již, tiše, beze zvuku
jdu cestou svojí, zamyšlen a bled.
Tak musí být snad. Vichrů musí let
dřív servat listí s větví plných suků,
pták musí slední zapět na rozluku,
než napadne sníh, zemi skryje led.
Sny, přátelství a láska, vděčnost, víra
a naděj, ráj jež nový otevírá,
vše padnout musí skrz to klamů síto:
By člověku, jejž poutá k zemi cit,
v čas nebylo, kdy zem má opustit,
již ničeho, ach, ničeho již líto.
33
V NOCI.
Jak na biskupa v Bingen dávno kdys,
jak v legendě je staré kdesi psáno,
za hrůzné noci, nežli svitlo ráno,
se na mě řítí hejno dravých krys.
Ó, Bezesnosti, znám tvůj zub a hryz,
jdeš s Pochybností, jež dí: Ne! i Ano!
tam dál to Nuda – a co v stín to stkáno?
Ó, Nedůvěro v sebe, tys to, tys!
Z všech děr a koutů duše vylézají
a piští,hryžou lože na pokraji –
Pryč, havěti! – Leč marně střásám tíhu.
Teď prchly rázem. Vstal jsem, used’ k práci.
Ten chvat a let, jen otevřel jsem knihu!
Buď pochválen Pán! Venku pějí ptáci.
34
STRACH.
Pryč, zlobo ty, pryč, dál od mého prahu!
Ó, znám tě, znám od svého mládí již,
tys často odtrh’ ode rtů mi číš,
můj zvrátil krok, kdy právě letěl k blahu.
Tys vždy a všude plet’ se v moji dráhu,
k vší rozkoši mi stavěl’s zdi a mříž,
vždy přemlouval’s, vždy měl’s jen „kdyby“, „když“,
nic plně užít nedal’s mi, ó, vrahu!
Výčitkou byl’s mi ženy ve objetí,
myšlénkou ztráty v jarém smíchu dětí,
v dnech léta tuchou zimy, která studí.
Ve slunci stínem, ve požitku hříchem,
vzpomínkou zrady v kruhu přátel tichém,
pryč! pryč! – ó, běda, zas již mám tě v hrudi.
35
DUŠE.
Má duše jako kočka, plno smutku
jež v očích má, jak stesk a tucha báje
když v zelených těch zracích zakleta je,
že čímsi jiným dávno byla vskutku.
S myšlénkou – myškou – počne sobě půtku,
ne aby chytla, spíše si jen hraje,
a na vrcholy, srázu na okraje
ji láká to, kde není cest ni schůdků.
Pak sedne sobě v slunci zimomřivázimomřivá,
a bez pohnutí jako sfinga živá
jen pozorujíc, oči mhouří bledé.
A večer lehne, svit kde barví stěnu,
a chvílemi jen hledíc do plamenů,
dál sny své dlouhé, nekonečné přede...
36
DĚTI A KVĚTY.
Hnul slavný průvod Božího se Těla
od oltáře. Na dlažbě plno kvítí.
A děti v smíchu po květech se řítí,
jít po nich, šlapat, jaký ples jim dělá!
Ó, kolik z nich as půjde cestou žití,
jež vystlána jen květy bude celá,
ó, kolik z nich trn, hloží neucítí,
až vichr chladný dotkne se jich čela?
A květy! V lukách plály ještě včera,
na sadech dýchly vůni do večera,
k nim letěl motýl v tmavý les i mýto.
Jak usmívají družičky se sněžné!
Jak v prachu mrou ty lesní květy něžné!
Jdu kol a nevím, čeho víc mně líto.
37
ŠUM LESA.
Ó, jaký ples, když les se rozševelí!
– Co modliteb jsem vyslech’! Jaké city!
– Já milence zřel, v očích hvězdné svity.
– V mém stínu děti hrály si den celý.
– Můj kmen dnes hostí v nitru zlaté včely.
– Ráj mladých pěnkav v lupení mám skrytý.
– Já hloub dnes zaryl kořen rozložitý.
– A já k své čapce připial kytku jmelí.
– Ó, vizte jen, jak listí nám již padá!
– Ba, podzim jde. – Co ty víš, ty jsi mladá,
my bráníme se leta vichrů smečkám.
– A po zimě zas přijde nová vesna?
I starý dub teď probudil se ze sna:
– Jak stár jsem, nevím. Zda tu zimu přečkám?
38
ZAS KVETOU ŠÍPKY.
Zas kvetou šípky lesním při úvoze,
kde – dávno to – jsme chodili tak rádi;
ten jejich květ jak do vzpomínek svádí,
než osud kouli připial k naší noze.
V říš poesie prch jsi žití prose,
a zdá se ti: sny, touhy, plesy mládí,
jež tehdy žil jsi, oči na obloze,
se změnily v ty květy, čas jak pádí.
Ó, všecko mohlo nyní jinak býti,
jen na rozcestí cestou dát se jinou,
té neudělat tehdy malé chybky;
mžik nepropást, jenž dán jen jednou v žití,
rty zlíbat, které jednou pouze kynou,
kdy duch je mlád a v srdci kvetou šípky!
39
STARÁ MÍSTA.
V ta místa, kde jsem mládí slavil svátky,
jsem zalít na mžik: vběh jsem do aleje,
kde vůní lip, včel bzukem vzduch se chvěje,
v park nahlíd, v kostel na čas vešel krátký.
Ve starý hřbitov pohlédl jsem vrátky,
kde drn již tolik známých tváří kreje,
a zachvěl se, když povědomý, sladký
zvuk zámeckých vpad hodin, čas jak věje.
Kol cizí tváře; svátečně jen ztichlý
kraj vítal mě, a stromy staré vzdychly;
leč od lesa když ohléd jsem se zpátky,
tu svítila běl štítů v zeleni skrytých,
jak dvě tři ruce postav neurčitých
když vlají za mnou bělavými šátky...
40
STAROSTI.
Zas usedly v kruh Starosti si ke mně,
prý na mžik jen – jak právě kolem letí...
– Tvůj hošík kašle – inu, děti, děti!
to nejkřehčí květ v celém dolu země.
– Tvá žena čeká se? (Já přikýv’ němě.)
– Ba, to je srázem nad propastí spěti!
– A co tvá matka? Jistě bolno je ti,
když pomníš sudby, jež se mračí temně.
„Dík za optání! Vše to zlé jsou věci,
však pevnou naděj v záchranu mám přeci,
ač jedno srdcem chví a druhé rmoutí.“
„A tolik práce mám.“ – Ted šestá padla.
„Do schůze musím.“ – „Musím do divadla.“ –
(Protivné tetky! – Ne a ne se hnouti!)
41
DĚL PROROK LIDU:
– Prof. dru K. Pavlíkovi. –
Děl prorok lidu: Ztracenou kdo věc
zas pánu vrátí, hoden vší je chvály;
kdo koně přivede, jenž zaběh’ v dáli,
šat zaslouží si nový na svou plec.
Džbán oleje měj, dřeva na sandály,
kdo papouška, jenž ulít’, chytil v klec;
kdo zachránil ti dům, buď host tvůj stálý
u dýmky, číše, žití na konec.
Tvým bratrem buď, kdo dítě tvoje spasil,
je hoden, květy bys mu v cesty zasil,
dal meč mu, koně, polovici statku.
Však ráj pros, Boha slunce by jej hřálo,
(neb co bys dát moh’, vše by bylo málo)
jen tomu, tvou kdo zachránil ti matku.
42
DVĚ DUŠE.
Dvě potkaly se duše v širém prázdnu.
„Slyš, Boha vůlí poslána jsem dolů,
a ty jdeš z hloubi, promluvme si spolu,
co čeká mě tam – strachem v letu váznu!“
– Ó„Ó, vrať se, sestro, dole svět je bláznů
a katanů, zem smutků říš a bolů,
tam vděk a klam na jednom roste stvolu,
pros Boha, vrať se, nežli sletíš v sráznu.sráznu.“
„A jaká hvězda na tobě to svitla?“
– To„To? To jen slza lásky se mne chytla,
tek proud jich z očí drahých ručejemi,
když výš jsem vzlétla!vzlétla!“ – Druhá duše vzhlídla,
nic neřekla již, rozpiala svá křídla
a s úsměvem se dolů nesla k zemi.
43
EVĚ.
Má dcerko malá, na kolébce spící,
můj sonet krade se jen po špičkách
jak malý skřítek k tobě v tichých snách
a „Rosť!“ a „Kveť!“ chce šeptem ti jen říci.
Je pidimuž to, sotva dlaně zvící,
gnom, jemuž opál svítí v noci tmách,
z těch jeden to, již kutí po horách,
pod houbou sedí, tančí při měsíci.
Však tento vyšel ze srdce – své sluje,
kde – tlukot slyš! – sta druhů jeho kuje
kov třpytící se na šperk stále nový.
A nyní jde, svým opálem si svítě –
ó, co v té sluji pro tě zlata, dítě,
on ne-li dnes, ti jednou jistě poví.
44
ZRCADLO NOCI.
Jen za dne lze být neupřímný k sobě,
sám sobě lhát a klamat sebe sám,
v svou masku, již vzals k úskoku či k hrám,
se vžít, jí stínit chytře oči soběobě.
Leč Noc když přijde, ticho kol jak v hrobě,
sta očí hvězdných v duši hledí nám,
a s líce padá maska, s duše klam,
a tváří v tvář zříš vině své i zlobě.
Ó, marně hledíš skolébat se do sna,
se spít jak starých zvěstí králové,
když sťatých se jim zjevovaly hlavy!
Noc, zrcadlo jak černé, kovové,
se kolem všude zvedá, neúprosná,
a před tvou vlastní podstatu se staví.
45
SONET.
Ve snách jsem viděl obraz naší doby:
Byl čárný sad, pln skvoucích vodometů
a svěžích trávníkův a žhavých květů,
tu vtkány v záhon a tu cesty zdobí.
V tom kejklíři sem vjeli, frašky robí,
zříš paňáců a harlekýnů četu,
a dav jak šílen v divém hřmí k nim letu
přes záhony – teď mrtvých květů hroby.
Sta prskavek a raket srší v tmavu,
a smích a jásot, tlesk a dusot davů,
pak hasne vše a zmlká... Vstává ráno
tak mrzuté a líné. Mha je šedá.
Zrak marně krásu zhaslých třpytů hledá.
A co těch květů, co jich pošlapáno!
46
***
Květ lidský, děti, zvednout z tmy a louží,
je dechem hřát, kdy chladem chví se bosy,
jich očím, sestrám květů, přáti rosy
a v slunce zář je nést, již tolik touží;touží.
Stín bídy, smrti zahnat, jež se plouží
k nim neviděna, ale jistě kosí,
je chránit, sup když bolesti kol krouží –
je v světě ještě krásnějšího cosi?
Kdo urval krví kousek cizí říše,
měj přízeň králů! Král však větší vpíše
si jméno toho, kdo dal dětem zdraví:
Kdys Jakubův mu žebřík spustí k noze –
on půjde vstříc těm hvězdám na obloze,
po obou stranách smavé dětské hlasyhlavy!
47
POSLÁNÍ.
Jdi, písni moje, k duším osamělým
a opuštěným letos jako loni,
k těm, bez nadějí jež své hlavy kloní
kdes v jizbě chladné, jež jim světem celým;
kde voní to jak květem ztrouchnivělým
a obraz matky – stále truchlí po ní –
nad chudým ložem smuteční flór cloní:
rci jim, jak bol jich cítím, smutků želím.
Buď jim jak paprsk, jenž by šlehl síní,
jak by dotk’ vánek vlasů jich se jíní
a zašeptal jim: Bůh tvou ztiší muku!
Jak by stál někdo neviděný u nich
a v nadpozemsky sladkých, nových vůních
jim ve své hřál a na rty tiskl ruku!
48
BÁSNÍK.
Loď lidstva letí přes pěnivé moře,
Zisk velitel, Moc sedí u kormidla,
však se strážního koše svého sídla
on rozhlíží se širém po obzoře.
Mrak nad ním, pod ním práce, radost, hoře,
a před ním dál, kam všednost nedohlídla;
v něj s všech stran světa větrů bijí křídla,
líc zlatí jemu první paprsk zoře.
On jako pták, jenž hnízdí na vrcholu;
že nebezpečí, první hlásí dolů,
když obzor v dáli počne krýt se temně.
On první hvězdy mihotavé zdraví,
on „Jitro! Jitro!“ první volá v davy
a nejradostněj z všeho: „Nová země!“
49
POOTAVSKÝ SLAVÍK.
Ad. Heydukovi.
Na Otavě si ve útulném křoví
byt zvolil slavík. Ještě bylo chladno
a pusto kol, leč divně hnut až na dno
své duše zpěvné pod lesními krovy:
On počal pět. A ret můj nevypoví
ten div, jenž přišel. Země náhle zkvetla,
a kvetly stromy, kvetlo vše, a světla
a vůně pln byl vzduch hned balsámový.
A jak by chtěl, by zem skryl květů příval
a zcelil rány, zasazené mrazem,
on hlasněj, sladčej, vášnivěj vždy zpíval.
Je máj to kol? Či zrak a sluch jen mámí?
Ó, by vše ve vzduch nezmizelo rázem,
pěj, slavíku, pěj a buď dlouho s námi!
50
STARÁ LÁHEV.
Nad jezerem, jež hrálo do modrava,
kdes na jihu jsem used na vinici,
a starý vinař, úsměv na své líci,
již láhev nese ze svých sklepů tmava.
Krk láhve, stěny, dno i celá hlava,
vše šedé prachem, hlinou na ní tkvící
a smetí, pavučí, jak dlouho, těžko říci:
„Znak, signore, že vzácná je a pravá!“
Nechť nad mou knihou letí roků řada,
nechť pohází ji blátem nenávist,
a prach a smeť nechť hustě na ni padá!
Kdys neodstraší někoho ta špína,
prach nechá prachem, smetí smeť – jsem jist,
a zkusí, dobrá kdys jak rostla vína.
51
SOUD DĚJIN.
Je soud ten vskutku? Snili v době dávné
vždy o něm naši otcové a předci,
tíž zneuznání, křivdy na své pleci,
že mlhy klesnou, jak svým mečem mávne.
Že v pravém světle vše se zjeví věci:
čin, myšlénka i cesta snahy správné;
nad hrobem zazní fanfáry jim slavné,
a z ponížení vstanou jako reci.
Nás jímá skepse. Zříme: lží jen setbu
dál nese vítr, potupa se vleče,
a křivda dál a dále letí cvalem.
Máš znamení – jdi! Pad’s – je konec seče!
A kdo mít bude sílu zlomit kletbu
a odvahu: vším znovu probříst kalem?!
52
SONET.
Na skvosty skřínkou sonet může býti
pro lásku tvoji spanilou a mladou,
kam sladké vášně velké perly kladou,
na víku, stěnách drahokamy svítí.
A besídkou, kde latí za ohradou,
za clonou rév sen líbezný lze sníti,
a zdobnou číší, uštván zlem a zradou,
s ní zapomeneš na mžik trudů žití.
A rakví pro tvé mrtvé sny a vzněty
a reliquiář, dlaň kam klade měkká
ty vlasy, stuhy, listy, uschlé květy.
Mně vším je tím a nejvíc zpovědnicí,
jež plná řezby a v níž duše kleká
a šepce to, co jinde nelze říci.
53
BÁSNÍK MLUVÍ:
Z všech, kteří slouží před oltářem KrásyKrásy,
jsem nejmíň šťasten, losem nadán zlým:
Cos buduji, cos tvořím, kuju, sním,
leč pro koho, ach, pro koho jen asi?
Jak pták, jenž mizí, list, s nímž vítr hrá si,
jak dech, jenž zniká – kam, och, což já vím? –
vše tratí se, co srdcem projde mým,
zda v cíl či v prázdno, clony kryjou řasy.
Ach, malíř, sochař! Šťastnější jsou oba!
Zří v chrámech, síních, v tesech kamene
své dílo, které pochopila doba.
A jakou těchou snílku samotáři
mít kolem sebe sny své vtělené,
jichž úsměv tvůrci v mroucí líce září!
54
UMĚLEC ODPOVÍDÁ:
Ó, bláhový, co smutný los ti zdá se,
mně výhodou, mně štěstím tvým se vidí;
či chtěl bys zříti chladný pohled lidí,
jak na tvé snaze, boji tvém se pase?
Jak kupčí s tebou, ryjí se v tvém mase,
jak co dnes slávu, hymny davů klidí,
se kácí zítra, smete, nenávidí
a v rum a veteš hází v krátkém čase?
A díla svá mít kolem? Smutné věno!
Ó, bláhový, že tobě odepřeno,
stesk uspořen ti velký, děkuj nebi!
Ne úsměv, jenom nedostižná meta
a za snů krásu skutečnost jen kletá
a malomoc tvá v nich se na tě šklebí.
55
SONET O KRÁSE A STÁŘÍ.
Stár, osleplý již, podle staré zvěsti,
ku soše, která – právě našli ji –
div Hellady a lilje lilijí,
tak svítila, dal Angelo se vésti.
A žasli všichni, vlnu linií
jak jeho prsty hladí, tisknou, pěstí,
jak božskou krásou co se opijí,
tvář starce chorou polil záblesk štěstí.
Byl slep, byl zbaven slunečního jasu,
a přece smysl zbyl mu cítit krásu,
a pro ten tiše nesl stáří sudbu.
Ach, ano, tak, ať los můj jakýkoli,
ať odrán žitím třeba, strom jen holý,
přec ještě moci veršů vnímat hudbu!
56
Z DÍLNY.
Kdo cítil radost z hotového díla?
Stín pochyb vstává, chlad a mráz jen čiší,
kde chtěl jsi žár; v své slyšíš nad ním tiši,
jak závist syčí už a zloba spílá.
Leč stavit, bořit, klenout – v tom je síla
a ples a radost; jako kočka s myší
s myšlénkou hrát, král nepoznaných říší,
Bůh chaosu, snít, zář než blýskla bílá.
Shas’ básník, malíř – slok jen zbyl tu stoh,
skizz nehotových. Škoda krásných vloh –
vy díte – žel, že dílo nedal za sny!
Leč z nahozených lehce zlomků těch,
ký tvůrčích plesů sladký vane dech,
a na mé rty se povzdech krade: Šťastný!
57
SMRT BÁSNÍKA.
V síň vešla k básníku a takto děla:
„Vše nech a pojď... mne poslal k tobě Bůh,
jenž tvými ústy mluvil v dav, jenž hluch
šel dál neb trn do tvého bodal čela.
Za rovného tě sobě měli zcela,
jak oni pil’s a jed a dýchal vzduch
a znaven byl a hověl chtíči těla:
co světem znít má, mluvit můž’ jen duch!
Co bylo slabé, křehké, zemské v tobě,
pojď složit v zem, ať shnije to tam v hrobě,
pak naslouchati budou tvému zvuku.
Bez těla hlas jen pouhý, jako s nebe
k nim bude znít, že zapomenou sebe...“
A básník vstal a podal Smrti ruku.
58
VEREŠČAGIN.
Jak by byl štětec v krve smočil struze,
tvář války v celém děsu chyt a zlosti
a v nejstrašnější tvář tu po Meduze
střík nach svých barev, plný ošklivosti.
Sta mrtvol nastlal po zdupaném luze,
vrch lidských lebek vystavěl a kostí,
až křičelo z nich samo k lidstva hrůze:
Dost vražd a bojů, lidské krve dosti!
Tu válka jako šelma poraněná
v sluj zalezla svou, ticha jako pěna,
mžik čekajíc, by zařvala zas tichem.
Teď skočila a kusy jeho trupu
na mrtvol smetla zkrvácených kupu
s tak triumfálným chechtem, ostrým smíchem..
59
HOUSLE.
Marii Heritesové-Kohnové.
I.
I.
Tak slýchával jsem: Houslí nástroj nový,
jak z dílny vyšel v lesku svém a kráse,
ten půvab nemá, tvrdý ve svém hlase,
jak chví se hruď, cit pláče, nevypoví.
Jej třeba rozbít, sklížiti jej zase,
pak jásá, zpívá, lká po slavíkovi,
jak vánek šepce z jara mezi rovy,
zvuk v proud se vlní, květem kolébá se.
Ó, básníku, ký symbol v tom se tají!
Snad i tvé srdce zkrušiti svět musí,
jej bídou, zradou, záštím rozbít v kusy,
by vzkříšeno jak živou vodou v báji,
zvuk našlo pravý, za skřípot a skřeky
tón písně zvučný lahodný a měkký!
60
II.
II.
Svět říká: Housle jásají a pláčí,
teď pějí a teď šeptají jich struny,
jak by táh vánek stromů do koruny,
jak láska sladká když se parkem stáčí.
A přec jen chví se, lká to srdce hráči
a jásá, zpívá, máj svůj volá slunný,
se modlí, zoufá, smývá v stříbře luny
svůj kal a šepce: Sladký sen, ó, spáči!
Jeť srdce lidské starý nástroj božský,
v něm divné tuchy spí a harmonie,
a zní i pak, když rozpadlo se v trosky.
A ne, kde struna houslí chví se pouze,
leč kde hrá srdce samo v snách a touze,
se pravá píseň, nebes hudba lije.
61
PROPADLÁ MĚSTA.
Má každý básník propadlá svá města
v své duši snivé: tvrze, mosty, chrámy;
v dnech mládí vzrostou, dlouho žijí s námi,
slyšíme zvony jejich věží ze sta.
Leč jinak žití, jinak Mus jde cesta:
vše propadá se do bezedné jámy
a nových plánů dřímá pod vlnami,
jak Musa mdlobu, váhavost když trestá.
A přece někdy... při dne tichém skonu
z dna nejhlubšího duše slyšet zvonů
je stlumený hlas, velebný a božský.
Tu náhle stesk nás jímá, stále větší:
Co mohlo být! A smutní potápěči,
se spouštíme z dna lovit – aspoň trosky.
62
JAR. VRCHLICKÉMU
na první stránku Shelleyovy lyriky.
– – – Ostrove luzný, ostrove
bohatýrů, ostrove kouzelných krásek,
ostrove básníků!
Carducci.
V ten ostrov, kam on přistál na své pouti,
všech srdcí srdce, za snem Krásy píle,
Tvé vlajky hrdé, plachty Tvoje bílé
přes nepřízeň dnů, větrů šleh zřím plouti.
Vše mění se, zříš jícen vod se dmouti,
jen duch, jenž vlá v své svobodě a síle,
Čas deptá patou, věčný v krásy díle
se zvedá z trosek, do nichž vše se hroutí...
Ó, žehnána buď velká plavba Tvoje,
jíž objevil’s a nové dal nám světy,
pluj dál, nechť zmijí z vln jen syčí roje!
Hle, ostrov velkých kyne Ti již z dáli,
proud Času tříští o jeho se skály,
a z jeho sadů věčné voní květy!
63
DUCH LAMPY.
Zda neslyšel jsi v podvečerní chvíli,
kdy rozžehl jsi lampu nad svým stolem,
jak něco v ní, jak nevýslovným bolem,
štká, piští, sténá, naříkavě kvílí?
Jak by elf uváz’, přiskřípnut jsa stvolem,
jak muška ze své poslední by síly
kdes v pavučině lkala, tak zní kolem
ten tenký hlas, a plamen zpívá bílí:
Jsem duchem světla, jedním z millionů.
Já bydlím v lampě, jiní jasem tónů
a jiní slovem, barev žárem svítí.
Leč všichni lkáme, byt i v tichém stenu,
my svítíme všem, za jakou však cenu!
vámVám záříce, své spalujem’ jen žití!
64
AMERICKÁ POESIE.
Dedicated to Arthur Upson.
V ký zbloudil jsem to prales? V před se deru,
ač chvím se bázní, jako kouzlem spit;
sta kmenů míjím, mnohý obrovit,
a dále v houšť se řítím v svatém šeru.
Sta úponek a lian, pro nádheru
jich nelze dál, sta ptáků, plam a svit,
sta květů divné vůně, chrámu klid,
a v dáli kdes šum moře, vytí zvěrů.
Dech Svobody, jenž pouta lidská drtí,
kypící Život, velebný zjev Smrti,
a věčných tajů nezbádaný kruh.
Zpěv lásky jak zpěv vlhovce a žluvy,
hvězd záře nad vším o Věčnosti mluví,
a z tmavých, tichých hlubin dýše Bůh.
65
CELIA THAXTER.
Ty, odkojena v moři na majáku,
jsi dcera moře. Věčně v nepokoji,
tě kolébalo ve sny písní svojí,
báj šeptalo ti hlubin o zázraku;
pak jisker tisíc rozžehlo ti v zraku,
pět učilo tě v bouři své a v boji
do všech svých strun ti bilo, ve vln roji
pěst pozvedajíc bílou do oblaků.
Tys vzata jemu, hledala čas dlouhý
tu velkou píseň žití, vzdoru, touhy,
jež těší, jásá, hrozí, pláče, sténá,
až našla jsi ji zas tu píseň moře,
tu věčnou lidstva touhu, věčné hoře
a věčnou naděj v hudbě Beethovena.
66
CARMEN SYLVA.
Moc, sláva, lesk, jenž svítí na koruně,
ti nestačily. Ne zřít v prachu čela,
ty ve větší jsi říši vládnout chtěla,
na srdci živém usednouti trůně.
A s Písní v doubrav ztratila se’s lůně,
kde bájí svět se otevřel ti zcela,
a v lidských srdcí jezera jsi stmělá
zář poesie nesla, rovna luně.
Ti, kteří klesli kdys tvou před Velebou,
pak v exil smutný poslali tě v dáli,
leč věrná Píseň odešla tam s tebou.
Čas kácí stolce, říše v niveč hroutí,
jek vichřice se chechtá Learu, králi –
leč trůnem, na němž ty pláš, nemůž’ hnouti.
67
EMMA LAZARUS.
Nad knihou „Songs of a Semite“.
Ze snů tě vzbudil náhlý výkřik hrůzy
a bolesti, a zřela’s: od plamene
střech svojich štván, lid tvojí víry žene
se, klet a smýkán, honěn davem luzy.
Bol pocítila’s náhle svého kmene,
ten odvěký bol. V čas, kdy trpí druzí,
snít zdálo se ti hříchem v klíně Musy
o růžích, nymfách v řece stříbropěnné.
V zvon bila’s, lidskost prosila i lásku
za lid svůj, těchou do ran beznaděje
jsi jeho otců šeptala mu zkazku.
Nad knihou tvojí, bol i hněv kde svatý,
jak pro lid, národ duše má se chvěje!
Tvůj bez vlasti, můj ve své vlasti spiatý!
68
SONET PŘI ZPRÁVĚ O TÝRÁNÍ A VRAŽDĚNÍ NEGRŮ V AMERICE.
A. D. 1906.
Zas v člověku se divý vzbudil zvěr.
Vzkřik černých bratří letí do oblaku!
Nač Beecher-Stowe zvěst psala, slzy v zraku.
a plápol v očích, horlil Whittier?
Ó, k čemu vzlet byl nadšených všech per,
krev k čemu lita tam u Potomaku,
když v kraji, hvězda Svobody kde v znaku,
na jatky vlekou děti lidských dcer?!
Ty ubohé, ty zdrané černé plémě!
Pout prosto, dál jsi volný otrok země,
a není konce, není tvému trudu.
Ó, vidím v snách, tam dálném ve přístavě
jak mha se snesla ke Svobody hlavě –
ne, to si tvář svou zahalila v studu.
69
MARIE PANNA, PATRONKA UHERSKÁ.
Stál před soudem, kněz, Slovák, žalovaný.
Prý bouří lid, je pansláv, z něhož strach,
ba nejmenoval v chrámě v modlitbách
patronky Uher ani, Marie Panny!
Již svobodě své slyšel zvonit hrany
a v trpký úsměv suché rty své stáh’:
Ó, Marje Panno, v hvězdných oblakách,
ne na mne, shlédni na můj národ zdraný!
Ne v slávě Ty, k níž tyran náš se modlí,
ať ruka Tvá zrak Boha obepíná,
by jeho křivdy nezřel, útisk podlý.
Leč Ty, jíž padlo do bolného klína
to tělo, kam se hrubé hřeby vbodly,
patronko matek, kterým mučí syna!
70
HAKATÉ.
Hle, obr bajky, jenž shlt’ celé světy,
jak na zrnku se malém dusí, dáví!
Školáček malý před něho se staví:
„My nechcem, obře, ten tvůj jazyk kletý!“
„My nechcem, nechcem!“ Obr křiví rety:
– Vy„Vy nechcete? Aj, k smíchu mi tvé zprávy,
Já dechnu jen, a spadnou vaše hlavy,
já rukou hnu, a vyskočí mé čety!čety!“ –
„Aj, se školáky chceš vést tedy válku?“
se chlapec směje. Obr bezmocný je,
jak hněv jím třese, až zem duní v dálku.
Pak vzchopí se a kulturu svou světlou
černochům, dětem ranou do hlav bije:
v Africe děly, na Poznaňsku metlou.
71
U NÁS...
Och, u nás je radostno dýchat a žít,
tu květy ti pod nohy házejí všady!
Dům postav si nádherný v růžové sady,
a do rána sprostý jej pomaže lid.
A píseň-li zazpíváš, křepký a mladý,
vkus uprou ti, umění, ducha i cit.
Jsi politik? Jistě se’s dopustil zrady!
Jsi malíř, jsi sochař? Ach, musíš být bit!
Když chud jsi – jsi lenoch, nic do tebe není.
Když bohat jsi – Bůh ví, jak nabyl jsi jmění.
Chceš bránit se? V kovový pancíř se oděj!
Tvůj sluha cos ukrad – tak aspoň se praví –
ó, zítra radš z domova nevystrč hlavy,
by nikdo ti do tváře nevykřik’: Zloděj!
72
SVĚTLUŠKY.
Jak s nebe v keře spadlé drobné hvězdy,
jak rosa v trávě když se v smaragd mění,
jak mihotavých lamp svých při plameni
když trpaslíci mají tu své sjezdy:
Jak čarovně a pohádkově stkvíte,
ó, světlušky se zářné, na lupení
za letní noci! Čí as ruce skryté,
ký mění čár váš střízlivý vzhled denní?
Či pravdu má ta lidská moudrost pouze,
jež směle tvrdí, ve vášnivé touze
že láska jen vám plaménky ty nítí?
Jak nevěřil bych tomu já, když v tmavé
mi noci jako světlušky dvě žhavé
dvě oči milé k lásky hodům svítí!
73
POLIBKY.
Jak řečiště, když z jara kypí vlnou,
jak rosy květ, než slunce blýskne z rána,
mám bytosti tvé, budiž požehnána!
ó, lásko moje, duši svoji plnou.
Co ti mi, kdož mi spílají a klnou?
Tvým polibkem se každá hojí rána,
mne uchvacuješ, neseš, v kouzedlnou
kde říši Štěstí vede lásky brána.
Ó, jak mi hoří, žhnou tvá zralá ústa,
když jako číši moje rty ji nahnou,
a čím víc piji, tím víc žízeň vzrůstá.
Jak sladký chlad, to tiší v první chvíli,
pak jak když oheň rozlévá se v žíly,
a rty mé znovu po plamenech prahnou.
74
JAK V POHÁDCE.
Tak někdy chvím se, štěstí naše ryzí
že pouhým snem, že jako v dětské báji
zlý čaroděj tě unese a stají,
a že tvá duše, holubice, zmizí.
Do staré, černé věže připoutá ji
kdes u moře, jež svítí nad tyrkisy,
kam ještě nikdy nezbloudil krok cizí,
kde potvory a draci brány hájí.
Ó, kde jsou zloby, kde jsou kouzla noci,
jež zlomit nechtěl bych a zdolat, zmoci,
té svojí lásky dobrou veden vílou.
S kým nechtěl bych se zvěrem, s kterým drakem
bít do krvava, se planoucím zrakem
pro tvoji duši, pro tvou duši bílou?
75
PSÁNO PRO TEBE.
Syn Hellady žít s tebou, byl bych býval
po symposiu, růže ve svém vlase,
safické strofy o tvé těla kráse
za zvuku fléten ve vosk stilem vrýval.
A středověký trouvèr, byl bych zpíval
o tvojich ňadrech, o tvém útlém pase,
co celý hrad by v luny svítil jase
a z lesů starých tmy se valil přival.
A rokoka věk kdybych býval prožil,
já v parku jat tvým sladkým úsměvem,
naň galantní bych madrigal byl složil.
Leč dělníkem být básníka dnes věno,
já ukul kroužek, vyryl slova v něm:
Tvým navždy jsem, tvým navždy, lásko, ženo!
76
VĚČNÁ LAMPA.
V své duše chrámu obraz tvůj jsem svatý
na oltář vztyčil, aby pěly před ním
vše myšlénky mé velkým hlasem jedním
a modlitby mé spěly k němu vzňaty.
Tu přišly války, chrámu mého vraty
vtrh voj – co krása srdcím byla všedním? –
Mé písně vzkřikly jenom hlasem sledním,
a zpleněno a pobito vše katy.
Chrám vyloupen tu stojí, zpustošený,
bez lesku, ozdob otlučené stěny,
zpěv neznívá tu v radosti ni hoři.
Leč v prázdném chrámě, holém na oltáři
tvůj obraz netknut v celé kráse září,
a před ním lásky věčná lampa hoří.
77
DOMOV SRDCE.
My vystoupili spolu na hor témě,
jež netknutý sníh, věčné ledy vroubí;
my sjeli spolu v mračné země hloubí,
kde v plaché bázni tulila se’s ke mně.
My poli šli, kde klas nám šeptal země,
v les zbloudili, kde s nocí den se snoubí;
my slyšeli znít moře slavné trouby,
na jeho ňadrech houpali se jemně.
A všude, všude, z propastí i výší,
z niv zlatých klasů, orla skalných říší,
i světů tmy hlas slyšeli jsme vroucí:
Lze srdci všude šťastnu být a doma,
jak andělskýma usnout pod křídloma,
když slyší blízko věrné srdce tlouci!
78
BRÁZDY.
Na roli svojí táhneš brázdy denně.
Ta pro všecky! – díš pukajícím retem
sám k sobě v znoji – tato našim dětem
a tato mně a tato mojí ženě!
Pak na mezi si sedneš, podjeseně
mír kolem sladký, nad vonícím květem
mžik prosníš, ptáků potěšíš se letem,
neb zadíváš se v oblak zamyšleně.
A zase vstaneš, zase znova k práci,
nechť na čele pot, nechť se síla ztrácí
a krev a míza, nechť to drásá nervy.
Pluh skřípá, kvílí jako duše tvoje –
A za tebou jdou vran a kavek roje
a z brázd tvých klidně vytahují červy.
79
TOUHA.
Kde najít místo tiché, klidné dosti,
kam nevnikal by žití všední shon,
kam nezapad by pláč ni smíchsmích, ni ston,
kde moh’ bych spít se oblak nezměrností?
Bych víno pil, jež Ticha stráň jen rostí,
snů květy trhal, rozpěl citu zvon,
by zjevila se Pravda, prosta clon,
mi v celé hrůze, celé velebnosti.
Bych v dílo své se nořil něm a tichtich,
jak v klidné cele maloval kdys mnich
své světice a ďábly v tlustý missál.
Bych jako včela zapad’ v květu kalich
a na Myšlénky kyprých rtech a zralých
svou celou duší žíznivě se přissál!
80
PROSTÝ MOTIV.
Pojď, vystoupíme spolu na vrch lesný,
kde hradiště jsou pradávného valy,
kde hoch jsem sedal často, hledě v dáli,
let oblak stíhal, blouznivé pad’ ve sny.
A šli jsme. Kol již mnohý zvonek vřesný
se rděl, co s dubů žalud padal zralý
a listí s bříz. My vrchol vyhledali,
a pohled jal nás, nádherný a plesný.
Leč náhle soumrak zatopil nás kolem.
„Kdos za námi jde!“ šeptla’s, chvíc se stvolem.
„Jen suchý list –list,“ dím – znídím, „zní to v hluši ticha.“
Však sám jsem chvěl se, ohlédnout se boje.
Já cítil jsem: to pohřbené sny moje,
to moje mladost za mnou tady vzdychá.
81
ANDĚL.
Byl hlučný rozhovor, a náhle něm
z nás každý zmlknul jako v jeden mžik;
ni dechdech, ni povzdech v ticho nepronik,
jak ve snách každý seděl s tichým rtem.
O čárném kraji snad se zdálo těm,
a před oněmi mrtvých táhnul šik –
až probudil nás náhle dívčí rtík:
„My zmlkli! Anděl lít to pokojem!“
Ba letěl anděl vzpomínky to ryzí,
a jak se vznášel kolem, duše naše
se zachytily bílé jeho řízy.
A létly s ním, kam, mysliti se bály,
leč probuzeni, zřeli kol jsme plaše
a cítili, že vracíme se z dáli.
82
MĚSÍCI.
Co učených mně výzkumy a mýlky,
ó, perlo noci! Hledě k tobě tich,
že stvořena’s jen, vždycky řekl bych,
pro milující, pro mrtvé a snílky.
Jak patří k tobě za večerní chvilky
zrak milenců, ó, svědku lásky jich,.
jenž odpověď, vzkaz na svých paprscích
rád odnášíváš dívčí do postýlky!
A básníkům a snílkům jsi zas lodí,
jež pluje s nimi zvolna v čárný kraj,
kde kouzelné se ticha květy rodí.
A mrtví k tobě upírají hledy,
když sednou v půlnoc hrobů na pokraj:
„Pojď, ty jsi náš, tys jako my tak bledý!“
83
PRO JEDNU CHVÍLI.
Pro jednu chvíli byť to jenom bylo,
pro dětství den, jenž jako potok zurčí,
pro lásky mžik neb radost chvíle tvůrčí,
snů z chaosu kdy zářné vstává dílo.
Pro první žvatlot děcka, jež tak milo,
pro vítězství snah, zloby přes odpůrčí,
kdo nežehnal z nás žití, jak je určí
žít Osud, nechť kol moře běd se slilo.
Tak zpola slep a žití nesa psoty,
když na Colonnu vzpomněl Buonarroti,
i v pozdním stáří úsměv šleh mu v líce.
A Dante, který peklo viděl žití,
jak člověk, balvan, v boj a bol se řítí,
tonoucí vynes dítě z křtitelnice.
84
PRO DOMO.
Zvon nebude pět: „Pole – luka – dům!“,dům!“
až v rakev jednou složím svoje údy;
chud přišel jsem a odejdu též chudý,
číš zapomnění nahnout ke svým rtům.
Co měl jsem, dal jsem. Stříbro svojich dum
a zlato citu marnotratně všudy
jsem rozhazoval v lidskou strast a trudy,
co zbude mi, se neptal, k sledním dnům.
Tak šel jsem a tak dále půjdu světem.
Své jméno jen, své knihy nechám dětem
kdys místo domu, místo všeho zboží.
A obol, aby Charon v loďky klínu
mě jednou převez v tichou říši stínů,
snad něčí dlaň přec v ústa moje vloží.
85
CARPE DIEM.
Čas letí, letí – v středu svojich knih
a snů a práce žiješ poustevníkem.
A jaro zvadne, léto je tu mžikem,
jak divíš se, když náhle padá sníh!
Pak marně ptáš se, kdy se k letu zdvih
pták, jenž tu zpíval modrým za šeříkem,
zda pravda je, že kaštan odkvet, víkem
kdy překlopil Čas mladost tvou i tvých.
Sem, děti, ke mně, s čela všecky chmury,
a stranou, knihy, spisy, korrektury,
žel, jak jsem dlouho hradil srdce tím!
Ve vašich očí modru, líček nachu
se stápím celý, vpívám jako v strachu,
že půvab ten už zítra neuzřím...
86
SPÁNKU.
Pojď, vlídný Spánku, dřív než blýskne zoře
mě zanes v kraje, skryté zrakům denním,
mé oči zamkni tichým políbením
a v hrudi vše mi ukolíbej hoře!
Mě uspi slavnou, velkou písní moře,
jež často slýchám, den když v sen si měním,
jak v průzračném dni modrém, podjesenním
zní, zpívá, jiskří, svítí na obzoře.
Mě uspi zvěstí starých, tmavých lesů
o nymfách, elfech, na mechu a vřesu
jež tančily, o přešlých lidstva rodech.
Mě uspi vánkem, jenž pad na resedy –
leč ze všeho ať padne naposledy
mně v sluch: mých dětí spících zdravý oddech!
87
RADA MÉMU SYNU.
Až vzrosteš, hochu, nebeř život těžce,
jak já jej bral, to v čelo ryje vrásky;
jen s úsměvem a klidně, bez otázky
ber, co ti podá z bohatého měšce.
Jak já hrd, módě nesluž, davů kněžce,
však moudřejší mne, nevěř slovům lásky,
jak potok spíš, jenž zvoní přes oblázky,
si hvízdej s lehkou myslí světoběžce.
Své city nikdy měkce nedej ve psí,
že byl jsem měkký, mnoho k srdci šlo mi,
tvrd, chladem ohraď srdce své a skepsí.
Však k čemu slov! Jsou suchá jen a zebou!
Můj – jak já půjdeš, kdos ti srdce zlomí...
ó, přijď – ač v hrobě – bodu plakat s tebou.
88
POD PODOBIZNU MÝCH DĚTÍ.
Jak držíte se tady, moje děti,
ó, tak se držte spolu v žití celém,
v dnech běd i plesu, hruď kdy chví se želem,
i srdce výš kdy za skřivanem letí!
Ty, hochu, stůj ve vichru s pevným čelem,
hleď prudké vlny od ní odrážeti,
a ty, ó, dítě, v muk a sporů změti
buď mírem, láskou jeho spasitelem!
Já nepoznal jsem také lásky ryzí
bez sobectví, kdy vlastní bolest mizí,
když jeden z rodných k Štěstí kráčí dveřím.
Leč v pravou, čistou lásku tu přec věřím,
ji od vás prosím, je mi sladkou visí,
a vaše štěstí vlastní ztrátou měřím.
89
EX LIBRIS.
Zvon dozněl právě. Stmívá se a stmívá.
Do páry modré již se halí lesy,
svit prvních hvězd se na kraj oblak věsí,
jen jediný pták opozděný zpívá.
Mnich zavřel knihu, oknem v kraj se dívá.
Den zhas – zvon dozněl – pták již zmlknul kdesi –
báj dočtena je! – zticha povzdychne si,
co vítr šerem skráň mu obechvívá.
Ó, Bože, míti v duši zhaslé světlo,
když dávno zmlkly, starých zvonů hudbu,
zpěv ptáků, co jich přes den kolem létlo!
Ty zvadlé květy znovu cítit kvésti,
hlas mrtvých slyšet, dál příst jejich sudbu,
ó, v zánik všeho, co jsi vložil štěstí!
90
STAVITELÉ MĚST.
Bronzová skupina Van Stappena.
Je poledne, a slunce zář je žhavá.
U balvanu ten natáhnul se celý,
a druhý sedě, chvíli spánku čelí,
až také jemu k nohám padla hlava.
Spí oba, ruce zdrané do krvava,
spí s mohutnými, nahými půl těly,
své nohy bosé, v tváři trud a žely,
na čele sterá brázda bídy tmavá.
Co vidí ve snách? Kopule a chrámy,
portály, brány; domy se třídami
a sloupy, hradby, obelisky věží.
Vše, co jich ruka vyvršila smědá
a co, čím výš se k nebi tyčí, zvedá,
tím větší tíhou na bedrech jim leží.
91
SONET SVATEBNÍ.
Paní M. Č.Č, roz. V.
Již jdete přes práh otcovského domu,
ve vlasech myrtu, vaše skráň se chýlí,
a duše chví se... Květ jste něžný, bílý,
jenž nevěděl, ach, komu zkvetl, komu?
Teď víte již. Ó, Bože, kde vzít síly
tu radost unést! Holé sněti stromů
vy nezříte, jen květy v slunce lomu,
zní zvony, srdce za oblakem pílí.
A přece zas – co život tají v clony?!
Ó, jděte jistě! Srdcí milliony,
jimž píseň otce Vašeho chlad rosy
v dnech dala horkých, ve mrazu je hřála,
je zvedala, je spíjela, jim plála,
Vám, za vše vděčny, všecko štěstí prosí.
92
ZDE BYDLÍ ŠTĚSTÍ.
Na kraji města, skoro na předměstí
dům počli stavět. Přišly lidí pluky,
rýč zazněl, motyk zazvonily zvuky,
ruch, skřípot kol od ranních hodin šesti.
Šly hbitě kámen, cihla v ruku z ruky,
jíž krov že blízko, pestrý fábor věstí;
pak rychle vrata, mříže, zdoby, štuky,
a nápis naposled: Zde bydlí Štěstí!
Květ v oknech, z domu piana tón letí,
hled dívky toužný, usměvavé děti,
skráň o dlaň snílek opírá si rusý.
Když přišla bouř, já hleděl tam v tu stranu,
mně zdálo se, do toho štěstí stanu,
že právě tam blesk udeřiti musí!
93
MELANCHOLIE.
Jde zpustlým parkem; chladný den se stmívá,
mha stromy vine se jak závoj z gázu;
pod nohou list jí šustí, jenž tu stlívá,
stesk po zašlém zní v starých hodin rázu.
Zří, pavučin pad Amor do přediva,
přejíždí dlaní ovětralou vázu,
v květ zvadlý dýchne, marně však jej zhřívá.
Jak slzí, vzdychá, zříc jen skon a zkázu!
A přece sobě přiznati se bojí,
že nechtěla by na dně duše svojí,
by jaro, teplo vrátilo se zpátky.
Ni zářzář, ni květkvět, ni píseň, smích a zdraví,
roj motýlů, let vážek mihotavý –
že jí ten stesk je nevýslovně sladký.
94
ŘÍJEN.
Na staré zdi plá listí révy plané,
jak by krev čerstvá kanula to dolů,
kde v léta dnech jsme chodívali spolu,
jsou listím žlutým cesty zapadané!
Kol prázdných hnizd let větrů ostrý vane,
klid hrobů, ticho ptačích bez šveholů,
a nikde duše, v sadě, v lesním dolu,
jak by se člověk lekal krásy zdrané.
Kde jsou ty všecky děti, milující,
již chodili tu, úsměv na své líci,
když zvučel sad a v květ se počal ztrácet?
Oh, je tak hořko, dáti květ svůj bílý
i sladké plody mízy své a síly,
a opuštěn pak, sám tak vykrvácet!
95
VENUŠE.
Ó, ty, jak zjevení jež sestoupla jsi s nebe,
jak v mramor zhoustlo měsíční by světlo,
sne, vidino, s níž jaro na zem slétlo,
je soumrak, podzim, cítíš, jak to zebe?
Ty, jíž sta ruk kdys řetěz růží pletlo,
jež v básníků snech žila’s, duší chlebe,
kol níž se všecko usmívalo, kvetlo,
ó, jaký osud smutný stihnul tebe!
Teď smědý Ital v koši má tě, chodě
od stolu k stolu hlučné po hospodě,
tě nabízí jak děvku v našem kraji.
A filistři tam při vyčichlém pivě
čár údů tvojich ohmatají chtivě
a za desetník tebe vyhrávají!
96
TMAVÁ NOC.
Jsi ty to, matko? Ne, ty v dáli dlíš!
Jsi ty to, ženo? Ne, ty dřímáš sladce
zde vedle v síni, kde teď Sen je vládce
i tvůjtvůj, i dětí, a ty nevidíš,
Jakjak bolest přišla ke mně v jizby tiš,
jak zřím zmar žití, zmar svých snů i práce,
jak opuštěn se cítím, v citů hádce
jak na stůl padla hlavy mojí tíž.
A někdo přec – byl přelud to či stín? –
mně zdálo se, si vzdychl ze hlubin
v té tiché, tmavé, dlouhé noci října.
Jak by kdos za mnou paže své byl vztáh
a němý, velký stál tu v modlitbách –
oh, kdo to ruce nad mou hlavou spíná?
97
LISTOPAD.
Slyš, jaká hrůzná zní to symfonie!
Jak hladovících když to řičí tlupy,
jak usedavě když to dítě úpí,
jak smečka psů když žalostně to vyje.
Jak v chechtotu když blázni kol se kupí,
jak na sta křídel do oken když bije,
a vše to pláč jen země pro květ, tupý
jejž strh jí Podzim od pasu i šíje.
Ó, země, co as pro své sny a květy
dnes lká tu s tebou srdcí, osud kletý
as viní, zlobu. nepřátelství zmije!
Ó, srdce v rumech ztroskotaných říší!
I bolest vaše usne a se ztiší,
až bílý sníh vás jako zemi skryje!
98
KNIHY.
Ach, ony noci nevrátí se více,
kdy od večera čet jsem, čet a čet,
jak struny nervy, horečnatý hled,
dech stajený a rozpálené líce:
Co vedle hasla lampa již neb svíce,
den venku vzbuzen šeřil se a bled,
zvon rozzvučel kdes kovový svůj ret
a vlaštovky křik zvedly, létajíce.
Teď někdy zrak, jak po knih letí řadě,
u mnohé stane, blýskne to v něm mladě,
jak by chtěl říc’: „Víš ještě?“ jeho plam.
A jako starý voják vysloužilý
šíj svého koně, svazek zvláště milý,
jak jdu jen kolem, na hřbet poklepám.
99
PROSINEC.
Sníh bílý na všem, hvězdičkami svítě.
Jak dívka, které vzala nemoc krásu,
když oblékli ji v rakvi do atlasu,
zas krásná je a půvabná jak dítě:
Teď země stkví se. Bolesti, jež lítě
ji rvaly, ztichly. Nikde ani hlasu.
Jak úsměv usmířených v tichém jasu
pláň sněžná září slunném na úsvitě.
Na večer nebe divukrásněj plane,
a v tiché noci jako zadumané
chat světlo blýská, tuchou chvíc se blahou.
Teď andělé se snesou v kraje zimy –
ó, půjdu, chci se dívat, mezi nimi
zda neuzřím snad jednu tvář tak drahou.
100
SABBATH.
Den sobotní je, večer. Kam jen koli
zrak pneš a sluch, je klid. Kouř chat se zdvíhá
a voní klestím. Slunce cesty žíhá
a starých štěpů hraje na vrcholi.
Jak obilí se měkce vlní v poli!
Jak andělů když říza se to míhá
nad zemí nízko. S duše padá tíha,
a v srdci zmlká, co tam týden bolí.
Teď i ty klasy tichnou, jež se sváří,
a jenom slunce měkkou svatou září
se rozlévá kol celém po okolí.
Jak s hlavy Krista linula by jemně,
jenž úsměv na rtech, žehnaje plod země,
kol zrajících jde klasů s apoštoly.
101
CESTA ŽITÍM.
Vše zprvu baví, jak když jedeš vlakem:
kraj, čáry polí, jež se rozbíhají,
a vrchy, chýže řeky na pokraji
a nebe modré s potrhaným mrakem.
Řad nových tváří s nezbádaným zrakem,
jichž osudy lze spřádati si v taji,
a hovor, v kterém zkušenosti zrají,
a knihy nerozlučné se tvým vakem.
Leč příliš záhy znaví vše a mrzí.
A na hodinky své se díváš stále:
Jak dlouhá cesta! Cíl zda přijde brzy?
Vše čpí kol jako ze prázdného soudku;
kříž bolí, jsi jak přikovaný k skále.
A zaspat vše, rád skrčíš se v svém koutku.
102
SRDCE.
Je zprvu vázou, zkad se květy smějí
tak prosté, čisté, rosa když je koupá,
jak dětská očka rozmile tak hloupá,
jež nevědí o mrazech, o závěji.
Pak kaditelnou, kde vždy ohnivěji
to plá a doutná a zkad, jak se houpá,
dým oběti, již neseš jiným, stoupá
a obláčky se vonné k nebi chvějí.
A pokladničkou pak, co skráň se kloní,
již, lásky žebrák, držíš nastavenu
a čekáš, zda kdo hodí haléř do ní.
A posléz jenom popelnicí, urnou,
kde ze všeho, co mělo pro tě cenu,
si pouhý popel skládáš s myslí chmurnou.
103
ZTRACENÉ DNI.
Že den jsi ztratil, lkej si kdo chceš s Titem,
v červánky hledě – mně přec vždycky zdá se,
že v lahodě se nerovná a kráse
nic dnům, jež prošly darmo času sítem.
Jež v toulce prožil’s, zlatým chodě žitem,
neb v snění člunu, který kolébá se,
nic nehledal’s, nic nechtěl’s, jenom v jase
se hřát, kýms veden neurčitým citem.
Ty ztracené dni, po nichž prázdno v dlani,
tak tiše přešly jako jemné vání,
jak obláčky, jež v modru zříš se klenout;
Jakjak hudba, která v parku hloub se ztrácí,
jak spánek, z něhož budíme se k práci
a nemůžem se na sen rozpomenout.
104
PSÁNO NA VSI.
Jak gladiator divoký a prudký
se vrháš v zápas na aréně žití,
dlaň chvěje se ti, oko plamem nítí,
chceš ryzí štít a pravdu vynést z půtky.
A náhle – jak bys obrátil jen sutky –
vlak přenese tě v luhy. Slyšet zníti
křik boje není. Květ plá z každé hrudky,
a zpívá pták, les voní, slunce svítí.
Proud blýská, vlny klasů letí chvějně,
nad krajem ptáci zdvíhají se v hejně,
u rybníka člun v leknínech se houpe.
Hmyz bzučí, strom v snách šumí, žehnou skály...
Byl sen to jen, že bil jsi se tam v dáli?
Ach, jak to bylo dětinské a hloupé!
105
PŘÍRODĚ.
Na tvoje často klepával jsem dvéře,
bys dílny své mi ukázala taje,
čím všecko trvá, rodí se a zraje,
zkad barvu květ a motýl křídla béře.
Leč sotva rýhou, která blýskla v šeře,
jsi nahlédnout mi dala – a již tma je;
já marně klepal, ptaje se a ptaje,
víc věděl pták snad, shlédly oči zvěře.
Dnes bez otázky při popěvku ptačím,
nechť blýskne motýl, zatřpytí se brouk,
na rtech svých úsměv, říší tvojí kráčím.
Nic nechci již, jen hrstku tvojich šperků,
to mému hochu k zdobě na klobouk
a trochu za pás pro mou malou dcerku.
106
NE ŽIVOT, POUZE OKAMŽIK...
Ne život, pouze okamžik
tu může šťastný být a blahý,
mžik pouze hledíš v drahé tahy,
mžik milovaný líbáš rtík.
Na okamžik jsi pouze vnik
svým snem na dálné věčna prahy,
na mžik jen šípkem zkvetou svahy,
plá mák a svítí čilimník.
Tak na hedvábnou žití šňůru
si navlékáš i plesples, i chmuru,
mžik radosti i mžik, jenž pálí.
Než přijde Smrt a podle zvyku
tu šňůru přetne v jednom mžiku,
že všecko s ní se rozkutálí.
107
OBSAH:
Jarní píseň sfingy5
Velkonoce6
Hlas zvonů7
Na Velký pátek8
Barabbáš9
České pašije10
Vzpomínka11
Sonet před ostatky Kollárovými12
Kollárův druhý pohřeb13
Hrob Máchův14
Hořký sonet15
Západ nad Prahou16
Vzpomínka na Fiesole17
Florenc v sněhu18
Když se připozdívá19
Bílá noc20
Poledne v lese21
Večer ve žních22
Ariel23
Mrtvým24
Episoda25
Můj stín26
Svět duchů27
Hlas ticha28
Sbohem29
Exeunt omnes30
108
Obraz31
Illuse32
V hořké chvíli33
V noci34
Strach35
Duše36
Děti a květy37
Šum lesa38
Zas kvetou šípky39
Stará místa40
Starosti41
Děl prorok lidu:42
Dvě duše43
Evě44
Zrcadlo noci45
Sonet46
* * *47
Poslání48
Básník49
Pootavský slavík50
Stará láhev51
Soud dějin52
Sonet53
Básník mluví:54
Umělec odpovídá:55
Sonet o kráse a stáří56
Z dílny57
Smrt básníka58
Vereščagin59
Housle I. – II.60, 61
Propadlá města62
Jar. Vrchlickému63
109
Duch lampy64
Americká poesie65
Celia Thaxter66
Carmen Sylva67
Emma Lazarus68
Sonet při zprávě o týrání a vraždění negrů69
Marie Panna, patronka uherská70
Hakaté71
U nás72
Světlušky73
Polibky74
Jak v pohádce75
Psáno pro Tebe76
Věčná lampa77
Domov srdce78
Brázdy79
Touha80
Prostý motiv81
Anděl82
Měsíci83
Pro jednu chvíli84
Pro domo85
Carpe diem86
Spánku87
Rada mému synu88
Pod podobiznu mých dětí89
Ex libris90
Stavitelé měst91
Sonet svatební92
Zde bydlí Štěstí93
Melancholie94
Říjen95
110
Venuše96
Tmavá noc97
Listopad98
Knihy99
Prosinec100
Sabbath101
Cesta žitím102
Srdce103
Ztracené dni104
Psáno na vsi105
Přírodě106
Ne život, pouze okamžik...107
111
CHYBY TISKU:
Na str. 45. ve 4. verši místo „sobě“
čti: „obě.“obě“.
Na str. 47. v posl. verši místo „hlasy“
čti „hlavy“.
E: js; 2002
[113]