Z cest malých i větších (1932)

Antonín Klášterský

Diplomatická verze Ediční verze
ANT. KLÁŠTERSKÝ: Z CEST
MALÝCH I VĚTŠÍCH I.
PLZEŇ 1932.

[3]
V RODNÉM MĚSTĚ.
Tak mne cos přemlouvá, vábí vonící mezí a líchou, úsměvem mrtvé mé báby, ulicí tichou. Vzpomínkou na mládí svátky, písničkou píšťalky známé, abych se nevracel zpátky tam, kde vše klame. Svádí to, abych tu zůstal v městečku rodném už navždy, s krajem i s lidmi zde srůstal, klidný den každý. Smíru vzal sladký si podíl, nechal čas lézti jak želvu, za jitra k říčce jen chodil, na večer „ke lvu“. Houby zda porostou, hádal, jako ti sousedé zbožní, rozšafné rozprávky spřádal o senech, o žni – – – Musím se vytrhnout mocí ze vší té léčky a sítě: k nádraží za tiché noci ubíhám hbitě. Ale až vlasy mi zšednou, druzi mě opustí všeci, kdož ví, zda nedám se jednou lapiti přeci – 5 Nedám-li tíž svou si shodit, nenechám čas lézt jak želvu, k říčce-li nebudu chodit, na večer „ke lvu“ – – – 6
CHALOUPKA.
Taková malá chaloupka až na samém města kraji, a žije tam dědeček s babičkou a ještě rádi se mají. Dědeček málo slyší už a nemluvný též je trochu, však babičce dříví naštípe a mléko přinese z „lochu“. A babička malá pobíhá, a všude její je ruka, tu na záspi mete, pro kozu žne, tu v malé kolničce šuká. Hned pospíchá k studni pro vodu, hned slípkám nasypat chvátá a mluví k nim: „Kam lezeš, nemoudrá?“ a „Necháš ji, chocholatá!“ Jak mohla však jenom „zapomít“, že vnoučci přijdou jak diví! Jen dědeček žebřík přistaví, už trhá jim sladké slívy. A jak jen se „šírá“, již jdou spat a časně vstávají k ránu – nu, ano – syn v městě musí žít, jak sluší se velkému pánu. Však oni nic nechtí – mají dost a žijí stále, jak zvyklí, a nevědí nic, kde klesl kurs a kde se lodníci spikli. 7 Ach, babičko milá s dědečkem, co vám jsou takové zprávy? Vy skromní a prostí – šťastni jste – ó, buďte tam dlouho zdrávi! Být duší, jak vy jste, na světě jen polovic – myslím si v tíze – vzpour, stávek by nebylo, rozvodů, vražd, a žádná by nebyla krise. 8
DOMAŽLICE V SNĚHU. Janu Paroubkovi.
Sníh napad’ v noci. Celé Domažlice jak bílé jsou, když zbudily se zrána! Sníh na roucha a hlavy svatým chyt’ se na klášterní zdi. Starožitná brána i střechy domů chodské mají pleny, kře, stromy nahé jsou tak zachumleny, jak liliemi cesta zasypána. Teď k černi kontur říms a starých štítů se pojí bílé linky, jasná světla jak v starých kresbách, jako v temnosvitu, i na věž chrámu vichřice sníh vmetla; i na patkách sloupů chumáče pěn tkvějí, co v podloubích je šerých veseleji, jak od sněhu sem bílá záře slétla. Hrad chodský v tichu bez kroků a hlasů ční s bílou čapkou... jistě se mu nezdá než o „mlčení věčném“ dávných časů... Přelétly sáně... na Stráž? do Houvězda? Červeň se punčoch pozaskvěla v běli, Rorate coeli! zvučí kostel ztmělý, jak zmrzlá slza září jitřní hvězda. A ve sníh bílý zapadly i hroby a pomníky i kříže, bezy, thuje; teď k mrtvým už vzkřik neproniká zloby ni živých pláč... a krásné ticho k snu je. I jména jejich v hodinách těch ranních jsou zaváta – co záleží už na nich? – na náhrobcích. A dál sníh poletuje... 9
MNÍŠEK. F. X. Svobodovi.
Věžatý zámeček s rybníkem, kostel, sta domů a chyšek s lesnatou skalkou nade vším, to je náš milý Mníšek. Městečko čisté a úhledné, uprostřed lučin a polí, kde jak by nesvárů nebylo, nebylo nic, co bolí – Rád si vždy na tebe vzpomínám, kaštanů květy zřím bílé, toulám se kolem tvých rybníků, družné zas žiju chvíle. A když tak mne to, cizince, k tobě vždy vábí a svádí, cítím, jak teprv tví rodáci musí tě míti rádi! Jeden z nich písní tě proslavil jako už nikdo víc jiný: přítel můj, soudruh předrahý, básník své domoviny. Na jeho zdraví číš pozvedám, k žehnání musím dlaň vznésti: Městečko milé pod Brdy, v pokoji žij a štěstí! 10
U BÁSNÍKOVY MATKY. Památce Ant. Klose.
Jak minout moh jsem básníkovy matky, kol jejího jda domku v městě malém? Když spatřila mne, zaplakala žalem, leč potom úsměv na rtech zkvet jí sladký. Jak měl vás rád, ó, buď mu lehká země – už ani bych vás byla nepoznala; nu, snacha, víte, se pak zase vdala, však hodná je a přijíždí sem ke mně. Můj zlatý hoch! Já neviděla ráda, že pořád píše – z rána, na úsvitě i pozdě v noci – jediné mé dítě, v něž člověk vši svou lásku, naděj skládá. Teď žehnám jen těm květům, které uvil, těm knížkám jeho – jsem tak sama – sama; a když v nich čtu, byl láska ke mně samá, hlas jeho slyším, jak by ke mně mluvil. Zrak nebolí-li? Ano, neviděti začínám silně, namahá mne čtení, však na ty básně vidět třeba není, ty čtu již dávno — dávno po paměti... 11
PO LETECH.
Šel jsem tou starou stezkou, co podjarní vál dech, šel jsem tou starou stezkou po letech – po letech. A slyšel jsem známé hlasy a známý slyšel jsem smích, i kroky jsem rozpoznal známé těch dávno odešlých. Což mrtví se vracejí na svět, anebo všecko je sen? Ó, dobře znám milé ty oči a zářící úsměv ten. „PojďPojď“ – zní mi v zmámeném sluchu – zas„zas v kruh náš zasedni dnes!“ Ó, jistě že jsem to zbloudil v začarovaný les. A bloudím v něm, bloudím a bloudím, půl v bdění a půl v snech, a vracím se, jak bych se vracel po letech – po letech. 12
NA KRATOCHVÍLI.
Ký táhne stromy vzdech a v síních smutku stín? Je z doznělých to ech či ze zdí rozsedlin? Co krásy ukryté zde čas už splách’ v svém toku! Jak dobře, že to nevíte, vy, pane Viléme a pane Voku! Jen vítr kvílí, kvílí nad Kratochvílí. Již obraz mnohý zbled’, kde honby, divá zvěř; jen dobře v srdce střed, ó, lučištníku, měř! Ne, marně pneš svůj luk, hruď něžnou neporaní. Se stropu, se stěn padá štuk. Kde vděk je, půvab krásných paní? Jen vítr kvílí, kvílí nad Kratochvílí. Jak celý zámek tich! Tvůj vlastní děsí krok. Kde fraucimoru smích? Ten stín – je to pan Vok? Prach na štuku je scén rytířů, héroů a bohů. Kde štěkot lovčích psů a fen a jásání kde lesních rohů? Jen vítr kvílí, kvílí nad Kratochvílí. 13
NÁLADA. Fr. Michlovi.
Z oujezdských borů již se soumrak valí, kraj do ticha se choulí – nikde hlesu. V pozadí Čerchov temně namodralý se zdvíhá s různým pásmem svojích lesů. Nad Hrádkem rudá záplava se nítí, a že déšť ustal, padá do kaluží. Šnajberský rybník ještě chvilku svítí a na hladině jak když plno růží. Pes zuřivě kdes rozštěkal se nyní, jak cizinec když do vrat bije, vráží. Je západ to jen ticha nad svatyní, či vzplál to oheň bdělých chodských stráží? 14
PÍSEŇ.
Do temna lesů ztrácí se bílá pěšina, tam sladce pějí ptáci, když západ zhasíná. Tou pěšinou jdem spolu, ty krásná a já něm, a proto tolik bolu je stále v srdci mém. Vyschlému roven zdroji, sta písní na rtech svých bych mít chtěl, krásu tvoji bych vypěl, jas a smích. Tu čárnou krásu celou, líbezný úsměv ten – než ztratím se v noc ztmělou, než dohasne můj den. 15
SMRT.
Smrt viděl jsem. Ne tvora umírání, leč živou Smrt, tvář její. Byla strašná. V kavárně v cizím městě sedl jsem si u okna a kávu pil a čet a chvílemi se do ulice díval. Už tmělo se, v kavárně plála světla a zněla hudba, ale moje okno bez záclon nechávali. A tu přišla. Ó, hrůza! Venku, ke sklu okna mého se přitiskla a nahlížela dovnitř. Zrak měla vpadlý, jak by prázdné důlky se pod čelem jen tměly; kolem očí nach rozlézal se v skvrnách jako lišej v mrtvolně sinou jejích lící pleť; nos neměla, jen díra zela po něm, rty opuchlé a jako rozežrané již rozkladem. Jí šátek hlavu kryl, leč bylo zřít, že lebka pod ním holá. Nahlédla dovnitř, zašklebila se; pár vycenila řídkých, černých zubů před oknem na chodníku, snad i kývla – dnes nevím už – svou lebkou několikrát a zmizela zas. Nikdo mimo mne snad neviděl jí. Hudba hrála dále, šum, hovor kolem, cinkot, koulí ráz, a tak se asi zdálo jenom mně, že divně nějak skřípějí teď housle, když veselý a sladký hrají valčík, žen smích se škrtí a že ani čísti už není lze, jak špatně hoří světla... 16
V POSTOJNĚ.
Zas po letech jsem cestou zapad’ sem, kde pod zemí svět divů leží skrytý, kde ve velikých slujích stalaktity nesčetných světel jiskří odrazem: tu z půdy rostou a tam se stěn visí jak zvěra kly, jak jehly obrovité, jak cypřiše, jak svíce, clony svité, jak varhan píšťaly, jak zvířat rysy. A od alberga svého jak jdu k skále, kde v podzemí vstup – dvě zřím děti malé: jdou přede mnou, v svých ručkách knížky mají, neb ze školy jdou as, a neustále „Che ora è“ si říkají a melou, cpou v hlavičky. Ach, běda tomu kraji! Dřív slovinský – teď myslím cestu celou – po strašné válce ve jho padl cizí, a deset let pán nový krutou patou řeč domácí už šlape, všem tu svatou, že poslední už po ní stopa mizí! A tu až v hloubi, bolnou lítost cítě, jsem zachvěl se a s hrůzou v duši svátou si pomyslil, že scházelo, ach, málo, by také u nás, v české vísce dítě „Wie viel Uhr ist’s?“ se nyní asi ptalo. 17
NA LODI.
Zrak v extasi, na samé špičce přídi, tak sama stála stranou všechněch lidí. Hrál mořský vítr jejím volným vlasem, i lehkým šálem zavlnil se časem. A ona stála, zářící a krásná, a do moře zrak její patřil žasna: Jak modré vlny láme hrana lodní, jak valí se to, tříští, kypí pod ní. Jak zelené se velké ryby honí, jak pěna stříká, racek slétá do ní. Ba jak by zřela vodní plání sklennou v říš hlubin, zrakům našim utajenou... Jen já stál blíž a chvěl se: v chvíli jedné zpit její krásou, moře bůh se zvedne. A v ruce perel nejkrásnějších šňůru, svou náruč toužnou rozepne k ní vzhůru. Zpěv nymf se svůdný ozve k tomu z dola – a neodolá – ona neodolá... 18
ITALSKÉ NEBE.
Italské nebe je modrý veliký sluník, který kraj rozepial nad sebou, nad zem i moře, nadarmo hledí však, slunce by úpalu unik’, ten i tou látkou proniká, plamenně hoře. V modru tom sytém se ještě hlubšími zdají cypřiší smutky, jež tyčí se proti němu, a skrze průlomy trosek rozsetých v kraji sytější zdá se ta nebes modř očí tvých vjemu. Zprvu bys, na ten azurný baldachýn patře, „Křídla sem, křídla!“ vykřikl, modří se opil, na orla mořského rád bys zavolal: „Bratře!“, do moře jasů těch modrých všecek se ztopil! Ale pak, den jak tak za dnem v to bezoblačné nebe zříš stále, jsi dítě, jež odhodí hračku, zoufale nějak stýskat se, stýskat ti začne po malém, bílém, jediném, jediném mráčku. Po bílých beráncích, po jejich stříbřité vlně se zlatým lemem, když slunce chýlí se v západ. „Miluji oblaka! oblaka!“ teprve plně Baudelairův výkřik ten,ten počínáš chápat. 19
MOŘE.
Zas pozdravuji něm a okouzlený tě zelené tam v dáli na obzoře a blíž tak modré a zde s krajkou pěny u pat mých siné – široširé moře! Tvůj hlas jsem slýchal často na severu v své tiché síni v bolesti a mdlobě a v smutných dumách, v chladného dne šeru, jak voláš mne a zveš a lákáš k sobě. A tak jsem přišel zas a tady stojím. Můj duch se chvěje, zrak můj letí, žasne, jak po prvé bych hleděl k dálkám tvojim, co šeptá ret: Máš léky pro mne spasné? Co dáš mi – ptám se – rád se vzdám ti celý – za léta běd a křivd a muky denní, za ztráty snů a zklamání a žely? A z tvých vln zní mi tiché: Zapomnění! A z tebe, větry bouřlivě když dují, jak přes balvan se řítíš, vrháš k skále, jak duchů hlas z tvých prohlubní a slují zní vítězně mi, mocně: Přes vše dále! A z tebe náhle při trub tvojich hlase, jak na postať by houstla tvoje pěna, se před mým zrakem vznáší ve své kráse Afrogeneia, bohyně a žena. 20
CIKÁDY.
Na břehu moře blízko u přístavu na platanech zní z rána koncert cikád, a sotva kdo výš pozvedne svou hlavu, hlas jejich slyše cvrčeti a sykat a plesně zvučet jitra ku pozdravu. Ni hřmot, jak zboží do lodí se skládá, křik prodavačů, kupců kolem nůší, hvizd parníků, lodníků křik a váda, ni chodců kroky – nic je nevyruší, všem – nikomu zní zpěv jich, píseň ráda. A chvílemi jak cikád zpěv se slívá, jak by v něm moře vystihnouti chtěly, syk, šumot vln, jenž monotonně splývá – leč jak je sláb, jak chabý zpěv jich celý, když poslechneš, jak moře blízko zpívá. Oč líp je nám, kdož světem nevšímáni a zapomněni pro ty shony všední zde pějeme nad žití mořskou plání, jež jednotvárná, stejná je den ke dnidni, a každý mžik přec jiná k nevypsání? Kde na tisíce křižuje se tónů: pláč děcka, bídy vzkřik, děs beznaděje, řev děl, bouř hromu, hudba starých zvonů, šept lásky, vášně skřek, jež srdcem chvěje, ples, kletba, jásot, vzlykot tichých stonů! Jsme cikády jen zdravící nach zoře, a píseň všech nás, nechť nás na tisíce, a ať v ní radost zvučí nebo hoře, zpěv cikád jednotvárný, slabý jen – nic více, co věčně zní, hřmí, bouří, jásá moře. 21
KOČKA.
Tak tady jsi, můj drahý Goldoni: hůlečku v ruce, klobouk třírohý, šosatý kabát, dlouhé punčochy, střevíce s přezkami, a s úsměvem se v Benátek svých díváš ruch a šum. U sochy tvojí jak bych nevzpomněl si svého učitele vlaštiny, s nímž prvně čet jsem frašné tvoje hry, jak smál se a jak poskakoval si až samým blahem, z očí vytíral si slzy smíchu, dobrý stařeček, že někdy ani nevěděli jsme, zda nad tvým vtipem usmíváme víc se nebo nad ním. Když jsem před lety tě viděl tady prvně, tenkráte ti seděl holub na tvém kloboučku, tak bez hnutí, tak jako neživý, že v prvním mžiku ani nevěděl jsem, zda část sochy, nebo před chvílí z piazzy di S. Marco přiletěl. A dnes, co vidím? Černá kočka tu na piedestalu tvém se vyhřívá na horkém slunci. Ano, zdá se mi, že trvalý zde zvolila si byt, neb lidé nosí zbytky jídla sem jí jako bůžku, modle posvátné, a na misku je kladou. Hladím jí srst její hebkou, přede pokojně. A bláhová tu náhle myšlenka mne jímá, drahý Goldoni, že to je duše tvá, že po všem bloudění (vždyť kočka vždy se vrací v starý dům!) se vrátila ve Venezii svou a spřádá dál tu svoje živé sny. 22 Že’s nebyl vždy jen šprýmař rozmarný, že společnost jsi často také ťal? Oh, vždyť ta kočka, cítím na ruce, má na podiv též hbitý, ostrý dráp. Benátky, 1926.
23
GIROLAMO SAVONAROLA. Fra Bartolomeo.
Tak, ano tak jsem vídal tě už v snách. Tvář asketova, vyhublá a vpadlá, líc mnicha, jenž dbal málo večeřadla, nos dlouhý, orlí, přísný každý tah, jak v obrazu zde svítí temnotách na staré stěně chudé tvojí cely. Zrak upřen kamsi v dáli, ostrý, smělý, mi vnuká věřit, že se nesklopil ni před vévodou, před sebou jen cíl; rty smyslné, jak jižjiž by se chtěly zas otevřít a chrlit řeči plamen na svět a lidstvo, jež se válí v hříchu, a drtit nádheru a krušit pýchu, papeži hrozit, do církve bít ramen a děsit peklem, prorokovat zkázu. Ty rty jen zkřivil asi pošklebek, když ke planoucí hranici lid vlek’ nádherná roucha, obrazy a knihy, ten zrak jen vzplál, vždy plný mračné tíhy, když rozbíjeli sochu nebo vázu. Pryč, pryč! Z té tváře dýše chmurný děs a šílenství a hrůza! V radost vpadá a v jas jak mrak, svět tmí se a květ zvadá, vše jedna šeď od země do nebes. Pryč, pryč! Svět léčit lze přec jenom láskou, jež v lednou kůru, kámen srdcí vniká, ne askesí, jež sama pýchy maskou, ne plameny! Pryč! Zpátky v refektář, kde nebeské se něhy line zář z madon a světic, snů Fra Angelica! Florencie, San Marco. 24
JEZERO NEMI.
Ty albanských hor pleso, v jejichž klíně jak perla ležíš čarovná a krásná! Jak zrak můj s výše na tebe zří žasna a po tvém kruhu těká ve hlubině! Jsi klidné, tiché, jenom vánek čeří tvou hladinu, jež do dáli se táhne, jak milencova dlaň když něžně sáhne milostné dívce měkkých do kadeří. Tak vítr hladí tě a hory střeží a slunce laská, zářící a žhavé, že leskneš se, jezero zelenavé, jak tyrkis, sklo, jež sta let v zemi leží. A tvoje krása divným obetkává mne dojmem, kouzlem tajemným mne spájí; v sluch slyším šeptat zvěsti starých bájí, před zrakem mým tvých břehů táhne sláva. Zde Diana kdys bloudívala v houšti tím hájem, který nad tvým břehem šumí, psů jejích štěkot ze sna budil chlumy, když luna v tebe stříbrnou síť spouští. Jak v zrcadle svém shlížela zde cudná, svou nahou krásu ve tvé jasné vodě, a caesarovy pozlacené lodě v tvou potopeny hloub, spí tobě u dna.*) Spí pohrobeny tam jak v duše hloubi sny, iluse a touhy naše zlaté, s kterými v svět a život jedenkráte jsme vypluli a netušili zhouby. Hle, motýlů roj bílý v jitřní kráse nad hláď tvou vzletěl, v slunci skvíš se čárné, mé jezero! Ach, ano, básník stárne, má trosky v nitru, ale usmívá se. *) Psáno před vytažením lodí těch z jezera.
25
NAD STŘÍPKEM Z OSTIE.
Jak hvězdička by ve mraku se leskla, tak v mrtvém městě, sarkofagů podál, blýsk v černé hlíně malý střípek ze skla, a průvodce můj zdvih jej a mně podal. To nádobky as, která rozbila se, byl skrovný fragment a tu s domy všemi a lázněmi a chrámy v dávném čase byl zassut a spal na tisíc let v zemi. Teď na mém stolku leží, knih je druhem a živými, hle, barvami jak hraje! Jak lazurit, kus duhy v stavu tuhém, kus motýlího křídla z trópů kraje. Jak zrcadlo je kouzelné, jež mámí, neb zrak jak upnu do té malé plochy, zřím dávné město, domy, forum, chrámy a Kapitol a divadlo a sochy. Nosítka matron, togy rozmanité, lodníky, kupce, hetéry a davy a hlavně nad vším nebe modře syté a za vším moře obraz zelenavý. 26
FIALOVÉ KVĚTINĚ, která vykvetla na Foru romanum.
Ty milý květe, proč jsi jen zkvetl zde v rumu hlavic a sloupů, jež času vír smetl, a v ruinách svatyň a oltářů, rostra, kde dávno, ach, dávno bez sledu, echa řeč rhetorů dozněla ostrá? Proč zde jen příroda kvésti tě nechá, sem vsadila tebe, kde kámen jen, kámen a hřbitov vše tichý a zbytky chrámu Saturna plného pýchy se dívá teď nebe? Jsi přírody měkký snad soucit, jenž halí a skrývá rozpadlá zdiva a trosky v zeleně vděky a úponky, květy obtáčí lidské zmařené dílo a všecko, co bylo? Či výsměch jsi její, jenž vítězně zní ti, kde do prachu padá, co velkého věků vztyčila řada, i z hrstky trávy, jež zdi je zvětralé vděčná: „Vše zánik a smrt je, já jen jsem žití, já jen jsem věčná!“ Ó, jen se usmívej, květe, vše mrtvo je tu a dřímá. Kde bozi, Brutus i Caesar a vševláda Říma? Tam, lidu kde tribuni hřměli, a legát, vrátiv se z boje, kde dával rád lidu na svoje patřiti rány, kde hlučné se hemžily roje 27 a jásaly druhdy: Svět celý už panství je naše! – teď ticho a smutek a zřícené brány, a ještěrka, v troskách jež skrýše má svoje, přeběhne plaše. Zhas oheň Vestálek, liktorů ztraceny kroky, na Kapitol vzhůru již nestoupá v starostech senát, pontifex nezpívá hymny své velebné sloky, jen vítr slyšíš tu stenat. Tož jen se usmívej, květe, v prachu a rumu když vidíš ty dávných dnů divy, na tomto velikém hřbitově slávy a moci sám jen jsi živý. Však nebudeš věru ni ty se dlouho zde smáti, už zítra snad uschneš a dne se nedočkáš v šeru, ale ty trosky vznešené, smělé ty sloupy, dál budou tu státi a mluviti k duším a srdcím, jež nebudou hluchá, že povalit moc lze a rozvrátit říše, ne zabít však ducha, jenž i z těch trosek, nesmrtný, dále tu vane v své síle a pýše, a že i v pádu svém, kdy nad ní jásá Čas krutý v své zhoubě rozpoutávané, do věků záříc v mramoru bílém, mocná a velká je Krása! 28
NA VIA APPIA.
Naposled slunce líbá žhoucími pocely náhrobek velkolepý Caecilie Metelly. Krok tiše jde, a ret ti sám sebou oněmí: jsou hroby vedle cesty, jsou hroby pod zemí. A nechť vzduch letně teplý, v zádech to zazebe, že zachvíš se, jak sáhla by Smrt to na tebe. Vše ti ji připomíná, zři kol či do výše: ty kaple, kříže, hrobky, ty smutné cypřiše. A ona je tak blízko, stůj Bůh nám k ochraně! tam dřímá v suchých travách rozlehlé . Hle tam, kde aquaeduktu oblouky staré ční, jako by řada slonů šla bílých po pláni. Se soumrakem se zbudí a k Via Appia se připlíží a k městu... Ó, ave Maria! 29
BEATRICE CENCI. Quido Reni.
Že’s vraždila? A otce? Ne, ó ne! Tvé oči sice jako temná sluj, jak noc, jež dýku skrýt můž pod plášť svůj, jak hloub, i černý hřích kde utone, leč kouzelně je sladká tvoje pleť, na šíj se řine zlatých vlasů spleť, a ústa malá, jemně vykrojená jsou jako poupě, které tiše sténá po slunce polibcích. Co vane z nich můž být jen šepot láskylásky, a ne hřích, ne kruté slovo: Smrt! Jen tichý zpěv ty ronit mohly rty, ne říci: Krev! Tak líbezný tvůj celý dívčí zjev, že zdá se stvořen k tomu jen, by prolét’ den slunný jako motýl. Co by bolet od tebe mohlo? S úsměvem jak šla jsi a lehce, květ jsi nezašlápla asi a nedovedla zničit mušky let. Oh, škoda, že tvých rukou nevidět: jsou jistě jemné, dlouhé, jeden svit, jak mohly by stvol růže nachýlit si blíž jen, ne však zlomit. Vrásky není na čílku tvém, spí nevinny tam klid, a pod ním jako obláčky když bílé po nebi táhnou, andělské je snění. Že’s vraždila? Ty, která zde v tom díle jsi smavé dítě? Obraz tvůj to snad, než v duši záblesk myšlenky ti pad’ na mstu a vraždu? Či snad může bolest a trýzeň jako ryjící červ prolézt tak nitrem v taji, že co skví se v kráse tvář andělská, vše uvnitř rozpadá se do nenávisti, do zla trouchniviny? Či nejsi to snad ty? Je kdos to jiný? Roma, Galleria Borghese.
30
U HROBU KEATSOVA.
Kde Cestiovy pyramidy stín na hřbitov padá, na mohylu prostou, spí velký básník, Albionu syn, a fialky na jeho hrobě rostou. Nač nad tím hrobem měl bych v smutku stát a vlažit slzou fialek trs mnohý? On kráse žil a lásce, zemřel mlád, Helladu miloval a milován byl bohy. Ne fialky by měly tady kvést, leč plné růže nevídané krásy, a za měsíčné noci by je plést si krásné dívky měly ve své vlasy. A v lehkých řízách jako mlhy vod kol tančiti by měly po svit denní, by básník slyše řecký chorovod se blahem chvěl a usmíval se v snění. Roma, 1926.
31
V COLOSSEU.
Stojím uprostřed chmurného amfitheatru, a zrak můj se dívá, co nade mnou nebe a v slunné záři se koupu, na mocná zdiva, na spousty oblouků, pilířů, sloupů, na stupňů, sedadel pásy. Zde usedal caesar – tam Vestálky asi – tam senát – tam tribuni – rytíři v pýše, a výš tam a výše lid tísnil a vlnil se, na hlavě hlava, co řidičů rozkazy zněly a odkudsi zdola i šelma zařvala dravá. A zleva i zprava již gladiátoři v arénu hřměli: Ave, caesar, morituri te salutant! Co ruchu a šumu, co barev a lesku v tom lidstva zmítaném moři! Zbroj svítí, zříš zářit i každou sponu a přezku, a jak zrak všem hoří, jak jásají, mávají, zvedají ruce, když zápasník padá a krev se rozlévá v písku, aneb když povstav, zápolit znovu se chystá, jak celá se aréna zavlní prudce a s každého místa řev ječí, pln chtivosti krve a zloby: Dobij ho, dobij! To všecko zřím v duchu. Leč náhle zdi holé, hle, šíří se, rozestupují v kruh daleko ještě větši, až za obzor předaleký, a uprostřed luka a pole a pláně a vrchy a lesy a cesty a řeky, jež valí se, dují. 32 A zase kdes caesar, jenž chtěl by dobýti světa, se dívá, ne smaragdem, ale svým kukátkem v dáli, jak za četou v útok hřmí četa, ne hlouček již malý, ale hlav tisíce tisíců proud jak se valí a znamení smrti jak na každé napsáno čelo, a z hrdel všech jako by znělo: Ave, caesar, morituri te salutant! Řev, hukot a zápas. Povely, polnice znějí k divému reji. Bodáky blýskají. Děla zkázu svou soptí. Granáty hvízdají, bouchají pušky. Na sta těl padá – ten klne – ten chroptí – zem chví se a loká krve červené stružky. A potom ticho, děs tupý, těl jen tu bezduchých leží kupy a kupy. Ale to caesar již v stanu v kruhu svých praetorianů se směje a choti o velkém vítězství píše, o moci své říše, rozdává medaile, slaví svůj osud. Smích, hovor a jásot. Cinkají číše. Procitám ze sna. Stojím tu dosud v nesmírném kruhu arény římské. Ale teď Coloseum zdá se mi malé. 33
CYPRIANA. Cypriana, sladká dcera moje, šest měsíců žila a umřela. Nápis v katakombách Kalixtových.
Cypriano, sladká dcero moje, jak jsem lkala, jak si rvala vlasy, naposled když tiše vydechla jsi v loktech mých! Jak bolu za příbojepříboje, že mi Bůh dal ztratit tebe – tebe! – pěst má zpurně zahrozila v nebe! Ze zoufalství horkého jak zdroje na rty moje hrnula se slova rouhačská a strašná stále znova, plná pochyb, jsi-li a zda pravý, když mi bereš všecko na té zemi, k volání a k prosbám hluch a němý, Bože, o němž, že vše můžeš, praví. A teď pláči tiše, v sklonu hlavy pokorně se kořím, Jezu Kriste, tvé se vůli odevzdávám svaté, promiň hřích mi, to tak bolest zmate, zchvátí srdce, i když věrou čisté. Rozumím, ó, rozumím teď zcela tvému soudu, spravedlivý soudce: jak jsem často bázlivě se chvěla, plameny jak muk mne v srdce žhouce pálívaly myšlenek jen vírem, že by tady na tom světě širém Cypriana zbyla osamělá. Proto jsem se vyznávat tě bála, Jezu Kriste, ba tě zapírati, kříž tvůj skrýt, když hledali jej kati, kázala mi matky bázeň stálá. A teď soud tvůj stihá mne a trestá, ale také pout a strachu prostí. Slyším hlas tvůj: Váhání už dosti, jdi teď směle, volná je tvá cesta! 34 A já půjdu s pozdviženým čelem, v blahu, že se Bohu – dcerce blížím. Z cirku slyším bez strachu řev šelem, požehnám se, ruce na hruď zkřížím... 35
ASSISI.
Žebráčku boží, vzduch tu pln je tebe! Zde zrodil se’s, tu rost, tu trpěl, kázal lidem i ptákům, otevřené nebe tu vídal’s v slávě, k chudobě se vázal. A nad tvým hrobem vystavěli chrámy, a celý svět teď k němu v touze chvátá, hřmí vlaky, auta, davy, vzácné dámy zde klekají, na rukou plno zlata. Snad proto, snad že syn jsem jiné doby, že sever jihu nerozumí snadno, jsem málo jat, tvých chrámů míjel zdoby a zůstávám tu chladný srdce na dno. I obrazy tvých divů, které jemně na zdech vykouzlila něha a vroucnost, jak by nemluvily ke mně, mně jedno, zda mnich modlí se či šlehá. Ó, víc mnou, odpusť, ve tvém rodném městě – že chodíval’s též kol, tu v mysl vstoupí – zachvěly na mé k tvému hrobu cestě ty Minervina chrámu pyšné sloupy. A přec – ó nenech odejít mne s chladem, mne přibliž k sobě, žebráčku ty boží, i když tvým nejsem okouzlen tu řádem, tvá láska k všemu tvorstvu ve mně ožij. Ó, rozplameň mou lásku k bratru ohni a bratru větru, k milé sestře vodě, ke slunci, k hvězdám, pýchu moji ohni a nechať se vším tvorstvem žiji v shodě! 36 Hle, na vysokou vystupují Roccu, v tvůj Umbrijský kraj rozkošný se dívám na sady oliv, řeku ve hlubokuhluboku, a zalit žárem, paian slunci zpívám! 37
ZE SIENY.
Jak jeden verš se někdy v duši skryje jak muška v květ! Jak démant když jej vryje v zrcadla plochu. Prach pak na něj slétá a na sta dojmů nových celá léta se vrší naň, a on přec živ a v mžik se jeden ozve... skrytý souputník, jak nějaká z let dávných melodie když napadla tě. Bloudím po Sieně. V spleť uliček se úzkých ztrácím denně, nad dómem žasnu, nad façádou pestrou, jež orvietské jako mladší sestrou, nad půdou chrámu plnou sgrafit stojím, krok učinit se po ní skorem bojím a myslím si, že ta je hodna jen, by samotný Ráj byl ji vydlážděn a andělé jen vznášeli se nad ní. Mou hlavu snové obletují ladní, když fontány zřím, loggie, s touhou spěji k palácům starým – Strozzi – Tolomei – Piccolomini – v dojmech stále nových se vzdávám kouzlu maleb Sodomových; k piazze scházím po zvětralých schodech, v sad za městem jdu pro stín si a oddech – a při tom stále, v tichu – v ulic ruchu – v kostelích – sálech – sadech zní mi v uchu jak včely bzukot, jako vánku steny: „Bůh pravil Smrti: Vstaň, jdi do Sieny!“ 38
TROGIR.
Nad aero, lodi a vlaky prostředek lepší mám. Řeknu jen: Trogir! a zamknu zraky – a už jsem zase tam. Městečko v horkém slunci, líné a ospalé, i dva lvi oči své mhouří na kathedrále. Věž stará s hodinami teď druhou odbíjí; kampanil vzpomíná mi na Italii. Lvi benátští se ježí nad klenbou městských bran; paláce, loggie a branky, od moře slabý van. V uliček křivých spleti krok ticho přetíná, pár krámků, houfec dětí a sudy od vína. V zatmělé krčmě hlučno – nezajdem na chvíli? Pijeme s Jugoslávci: Živili, živili! 39
VEČER V SELU U MOŘE.
Pad’ soumrak na ves. Moře slyšet není, však cítit jeho blízkost v každém dechu. Nad hřbitov vyplul měsíc; v ozáření ční cypřiše jak vyřezány z plechu. Na návsi ještě živo. Chumáč dětí na klády sed’ si. Z krčmy záře padá v svit měsíce mdlý. Někdo počal pěti, a krčmářice zasmála se mladá. Teď stádo koz a ovcí domů shání pasačka, která vřeteno si nese; jich něžných krůčků slyšet cupitání a o rouno jak rouno v shluku tře se. Jak sochy vzpřímené a rovné, černý šat na sobě, jdou ženy do vesnice a na hlavách svých nesou od cisterny si sladkou vodu, nádob nedržíce. Pak hřmot – to v krčmě zavírají dveře, kdes osel zahýk’... a vše tichne v spánku. Jen měsíc svítí, trávy voní v šeře, a moře cítím v tichém chladném vánku... 40
PLÁČ OSLŮ.
Než na moře pad’ první slunce svit a zastkvěl se na širé jeho pláni, již v přímořské vsi, kde spí ještě lid, se ozve hlasné oslů naříkání: „Zas vstává den, ó, kletý bílý den! Proč noci jsou tak krátké chvíle dány? Ach, ach, již svítá! A nás čeká jen tíž strašná, klopota a rány, tvrdé rány. Zas naloží nám pytle na náš bok a poženou přes cesty kamenité nás do kopců, kde zrádný každý krok, zatíží hřbet nám – kde’s, ó lidský cite? Tak navrší zas na nás snopů řad, že zakryje nás zcela snop ten mnohý, že strašidelně budem vypadat, jak snopům samým narostly by nohy. Neb sami sednou na nás ke všemu a budou křičet, po ssuti a zmoli nás budou štváti až po noční tmu o hladu, žízni, kopat, bít nás holí. Ni k suché travce nebude smět se sehnouti, ni na mžik ku bodláčí, ó, nebe, slyš, co čeká na nás běd, ó, slyš, jak bědní tvorové tu pláčí!“ Já slyším pláč ten, ale nebe ne, pro hymny hluché jako pro žaloby, sic na ten pláč, ty stesky bolestné dnes slunce nevyšlo by. 41
U MOSTU PRINCIPOVA V SARAJEVĚ.
Když na národě spiatém tyran klečí, z úst jazyk rve mu, béře moc i práva, ký div, že národ přece jednou vstává a vzpoura divě valí se jak láva! Oč hrůznější však pro lid nebezpečí, když tyran hladí, dává jen a dává, vše pro rozkvět a pro blahobyt větší – jen o svobodě nesmí býti řeči! Jak silný národ, jenž těch darů nedbá, a když je béře, trpí při tom těžce a cítí jen, že cizí jho je kletba! Zde tyran hladil. Stavěl z kovu, ze skla, z kamene, dřeva, plnil trh i měšce. Lid mlčel jen. A přec tu rána třeskla. 42
V SARAJEVSKÉ CARŠIJIČARŠIJI.
Uliček úzkých spleť a malých krámků ruch: opánky, cín a měd’, sta koberců a stuh. V ovoce vonný dech se mísí koží pach; na káře vína měch, melouny v hromadách. Křik, hlahol, dusot, smích, peřestá lidu směs, žen tváře v závojích, na hlavách mužů fez. V to buchot, ráz a ráz, jak na kov rány jdou. „Konvičky koupila’s na kávu tureckou?“ Nade vším, nad krovy, jak bílý prst bys zved, džamie Begovy se zdvíhá minaret. Co u kašny se zde noh, tváří omývá! Tureckých hodin jde vpřed rafij zářivá. Pak před džamií v stín vše padá s hlavou v prach, co zpívá muezzin své: Illah il’ Allah. 43
VZPOMÍNKY Z VISU. Elle Musilové-Kreslové.
I.
Sv. Juraj.
Přes moře tiše teplý vánek duje. Sta hvězdami nebeská louka zkvetla. I v městě v dáli rozžali už světla, rybáři vypluli. V tmách moře světélkuje. Z podmořské jakés zabublá to sluje, vln příboj šumí. Na tisíce cikád a kudlanek, slyš, neustává sykat, vzduch plný vůně opojné a snů je. Noc jižní, horká, modrá, čarozvuká. Palmy se chvějí, voní rozmariny, pelargonie, růže, kvete yucca. Jak lyšaj vzlétá z duše touha žhavá. Tu a tam se mihnou, splývají dva stíny. Strun hudba, slyš, kdes ozývá se lkavá... 44
II.
Anglický hřbitůvek.
Kdys na moři tu děla hřímající chrlila smrt a zkázu, zem se chvěla. Hořící lodi, zkrvácená těla. Sto let už spí angličtí námořníci na hřbitůvku svém: pomník jich se bělá v zeleni tmavé. Bez jmen spí, jen počet těch padlých zvíš a data by se’s dočet’ té bitvy z nápisu. A to jich sláva celá. Již málokdy tu někdo chvíli prodlí, jen cypřiše jak v černých kutnách mniši je hlídají a nad nimi se modlí. Pinie hlavou nad nimi tu kývá, přes zídku růže, agavy k nim dýší, a moře, och, jak moře v sny jim zpívá! 45
III.
Moře se tiší.
Jak od rána dnes zmítalo se choře a v ostrova břeh bilo moře divě! Já vidět mnil jsem Neptunovy oře s pěn bělí u tlam, o vlající hřívě. Loď houpala se jakás na obzoře, zněl hukot, řev a šum kol každé skály; pak odpůldne se vlny klesat zdály, však ještě stále hněvem vřelo moře. A večer teď už ztišilo se zcela: to zpěvačka nám Svatém na Juraji ty naše krásné české písně pěla. Čaromoc písně že je pouhou bájí? Jak celý den zlost moře v ostrov hřměla! – A nyní jak když tiše naslouchá jí. 46
IV.
Slunný den.
Vzduch za jitra již horký, slunce pálí. A moře, které včera řvalo lítě, dnes tiché je a veselé jak dítě, a vlny jak by s paprsky si hrály. Vše modrem září: nebe – moře – skály. Rybáři suší, spravují své sítě. Člun objevil se, bílou plachtou svítě, jak labuť a již zase mizí v dáli. Delfíni vtáhli tiché do zátoky, jak mořské panny se tu houpajíce, tu hlava kmitne a tu jejich boky. Dno moře zdá se na dosah. Hle, v řase jak leze krab, jak pluje chobotnice, a sasanka jak vějíř rozvírá se. 47
V.
Samotář.
V zátoce jedné zpola jako zvíře živ bědný člověk. Hluchý je a němý. A sám tu žije mezi vinicemi a spí, co chyš má v troskách, v jakés díře. Sem málo kdy člun zbloudí, jinam míře, a bez chat, lidí zátoka je celá, tu jenom spousta kamení se bělá, a před ní modrem mořská svítí šíře. On opuštěn a sám zde v každém čase, čím živ, ví Bůh – i zmatek už má v hlavě – leč hladí kočku svou a usmívá se. A jeho úsměv tak mne bolí, pravě: V té poušti zde mi přec jen líp je zase než mezi lidmi, již rvát znají dravě. 48
VI.
Plavba.
V člun vlny divě stříkají a bijí. Pan senátor však vyrušit se nedá a dál čte noviny. Choť jeho bledá se laská s dětmi, seasick kloní šíji. Zpěvačka naše veselá a snědá se směje, čím víc vlny houpají ji; můj přítel doktor trpí nostalgií a dcerka jeho hladem. Všem nám zvedá vtip profesorův humor. V zátočinu vjel člun, kde olej z rozmariny pálí a svatojanský chléb nám skýtá stínu. Jak v prostých sklenkách rudě víno plane a od rožně jak rybky voní z dáli, na dlouhých dřívkách hustě napíchané! 49
VII.
Ravnik.
Ký bůh či titán vyhloubil tě, sluji? Kdo prorazil strop, že sem světlo kmitá? Jak nad podmořským chrámem obrovitá jsi kopule, v niž vichry nezadují. Člun úzkou brankou tiše v tebe plyne, je venku příboj – zde nás ticho vítá a šero, jak když modravě den svítá, dlaň, veslo ponoř – vše je modrosiné. Tu bez pohnutí mořské vody stojí, a pod hladinou strašná hloub se smráká, že náhle tíseň jme nás v nepokoji. Chmurnější nemůž’ vchod být do podsvětí. Náš hlas je polet zlekaného ptáka, choť k muži, k matce blíž se tisknou děti. 50
VIII.
Zoglo.
Lilije kvetou na mořském tu břehu, jenž bez skalin a jemným pokryt pískem; i když se vlna žene k němu tryskem, zde rozplyne se tiše v krajky sněhu. Dno moře zvolna do hloubky se sváží: zprv ovíjejí nohy vlny třpytné ti jak shluk háďat, za pás pak to chytne, a potom šíj dvé obemkne ti paží. Dvé teplých, měkkých paží! Jimi zajat se poddáš kouzla podmanivé síle, jak Nereoven hry bys zřel a Najad. A sladce mdlý a sluncem zpit a zmámen, na lásky myslit musíš teplé chvíle a laskáš zas dvé oblých, plných ramen. 51
IX.
Biševo.
Sluj velká, temná pustém na ostrově, v nějž vlny mořské bijí, větrem štvané, leč jednou za den se tu zázrak stane: vše v sluji chvilku září azurově. Tu od podlahy, jíž hláď moře, k stropu je všude plno modravého svitu, a voda třpyt a lesk má lazuritu, jas, na křídlech jejž nosí motýl trópů. Caprijské sluje sestro – ptám se němý – ó, rci mi, jak se vykouzlil ten div? Kdo čaroděj? Co za zázraky těmi? Jen vzpomeň – dí mi – jak to modře vzplálo ti v srdci, kde jen tmavé smutky dřív, když slunce lásky se tam slzou vdralo! 52
X.
Sonet ke chvále ryb, vína a starých božstev.
Tvé požehnány buďtež, moře, dary! Té spousty ryb, jež chytil do své sítě a v bárce veze domů na úsvitě Markovac, rybář zkušený a starý! Sardelí, makrel kupa nepřehledná, svatého Petra rybky – podle báje sled palce na sobě, a vše se třpytí, hraje, jak samé stříbro byl by vytáh’ ze dna. A za tvůj dar též tobě dík, ó, země, ač suchá jsi a holá, kamenitá, jak rév tvých hrozen již se modrá temně! Vše bohů dar je – vzhlédni sem či onam, a já, ať rubín nebo zlato kmitá mi v číši, stále úlitby jim konám. 53
XI.
Na vrchol Humu.
Zelených vinic, plných hroznů, středem, pak přes lada, přes stezky strmých výšek, kde v kamení se chyt’ jen tamaryšek, na koních, mulech stále vzhůru jedem. Rozpadlá kuča po ohni neb bóře. Ni živé duše – koní volná stáda. Jen krok a krok výš stoupá kavalkáda. Konečně vrchol. Moře, moře, moře! V tom obraz smetá vichr v divém šlehu – letící mračna – liják – hrom a blesky – jak dým děl mlha – od italských břehů. A po děsu a chladu, který zebe, zas modro – slunce – září ssuť i stezky, a Hum vzkřik’: Bouře, nebojím se tebe! 54
XII.
Za prof. Fr. Papírníkem.
Ach, profesore, že Vás nemám zříti už na Visu, kdy slunce pln a vůně, víc nikdy s Vámi neplout mořem v čluně a nehroužit se v mořské vlnobití? Vás nezřít usmívat se, jak jsme syti a spokojeni – co jste měl s tím práce! – jak v moře skáče vaše milé stádce, jak mládež tančí, v sklenkách víno svítí? Je na Visu již jaro v této době, a u nás ještě zimní chlad a van, a Vás tu, běda, ukládáme v hrobě. Ret šeptá: sbohem! smutek sklání čelo. Vám z palem Visu měl být věnec stkán, a reguiem Vám moře pět by mělo. 55 OBSAH: V RODNÉM MĚSTĚ. CHALOUPKA. DOMAŽLICE V SNĚHU. MNÍŠEK. U BÁSNÍKOVY MATKY. PO LETECH. NA KRATOCHVÍLI. NÁLADA. PÍSEŇ. SMRT. V POSTOJNÉ. NA LODI. ITALSKÉ NEBE. MOŘE. CIKÁDY. KOČKA. GIROLAMO SAVONAROLA JEZERO NEMI. NAD STŘÍPKEM Z OSTIE. FIALOVÉ KVĚTINĚ. NA VIA APPIA. BEATRICE CENCI. U HROBU KEATSOVA. V COLOSSEU. CYPRIANA. ASSISI. ZE SIENY. TROGIR. VEČER V SELU U MOŘE. PLÁČ OSLŮ. U MOSTU PRINCIPOVA V SARAJEVĚ. V SARAJEVSKĚ ČARŠIJI. VZPOMÍNKY Z VISU: Sv. Juraj. Anglický hřbitůvek. Moře se tiší. Slunný den. Samotář. Plavba Ravnik. Zoglo. Biševo. Sonet ke chvále ryb, vína a starých božstev. Na vrchol Humu. Za prof. Fr. Papírníkem.
[56] ANTONÍN KLÁŠTERSKÝ: Z CEST MALÝCH I VĚTŠÍCH.
VYŠLO JAKO DEVÁTÝ SVAZEK BIBLIOFILNÍ EDICE „PÁTEČNÍ SLOUPKY“ V PLZNI, KORAN- DOVA 17, KTEROU ŘÍDÍ REDAKTOR V. J. KRÝSA. GRAFICKOU ÚPRAVU A DVA DŘEVO/ RYTY POŘÍDIL AK. MALÍŘ FR. MICHL. TISKLY GRAFICKÉ ZÁVODY V PLZNI, HANKOVA 6 VE 300 VÝTISCÍCH NA ANTICKÉM PAPÍŘE TYPY IDEAL NEWS.
KROMĚ NÁKLADU, AUTOREM I GRAFIKEM PODEPSANÉHO, VYŠLO 30 VÝTISKŮ ČÍSLOVANÝCH A KOLOROVANÝCH.
E: js; 2002 [57]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Páteční sloupky; Krýsa, Vendelín Josef; Grafické závody v Plzni
(Vyšlo jako devátý svazek bibliofilní edice „Páteční sloupky“ v Plzni, Korandova 17, kterou řídí redaktor V. J. Krýsa. Grafickou úpravu a dva dřevoryty pořídil ak. malíř Fr. Michl. Tiskly Grafické závody v Plzni, Hankova 6 ve 300 výtiscích na antickém papíře typy ideal news. – Kromě nákladu, autorem i grafikem podepsaného, vyšlo 30 výtisků číslovaných a kolorovaných.)

Místo: Plzeň

Vydání: [1.]

Počet stran: 58