Ze zápisníku mrtvého (1917)

Antonín Klášterský

Diplomatická verze Ediční verze
SVAZEK II. HOVORY BÁSNÍKŮ
Pořádá Jaromír Borecký
ANT. KLÁŠTERSKÝ: ZE ZÁPISNÍKU MRTVÉHO
V PRAZE NAKLADATEL F. TOPIČ 1917
[2] ANT. KLÁŠTERSKÝ: ZE ZÁPISNÍKU
MRTVÉHO
PSÁNO ROKU 1911
V PRAZE NAKLADATEL F. TOPIČ 1917
[3] ZE ZÁPISNÍKU MRTVÉHO
[5]
I.
V restaurantu staré čtvrti salonek je stranou malý, jehož stěny vyloženy tapetami rudými. Pohovka i dvě, tři židle potaženy rudým plyšem, není oken tu, a dvéře zakrýti lze závěsy, aby ani šepot lásky, ani smích, ni povzdech sladký, ani bázně plachý výkřik, ni zvuk číší nepronik. A tam měkkou nad pohovkou zrcadlo je pověšeno, řek bys, že je jak by oko velkým stářím osleplé! 7 Ale blíž jak hledíš na ně, spatříš, že tam diamantem nespočetná jména ženská v broušené sklo vyryta. Každý ždibec lesklé plochy popsán je již těmi jmény, je jich víc než shrnuto jmén v tlustá Acta sanctorum. Mučednic tu, světic jména, jména z dějin, básní, oper, taková, jež s falešnými připínají brillanty si jen divy ze chantanů, princezny si z cirků volí, neb jež ve hrách lásky zpitý milenec jim vymýšlí: Anna, Mary, Emma, Roza, Akmé, Adda, Hermiona, 8 Satanella, Koko, Zaza, Bella, Dudú, Armanda. Kde jsou všecky ty, jichž krása v zrcadle tom zhlížela se, a jež v smíchu při šampaňském jméno své tam vyryly? Vepsaly tam jména svoje, ale s každým jménem novým zmizel kousek lesklé záře zrcadelné hlati té. A teď již tu visí slepé zrcadlo to v zlatém rámu, sotva víc, než jak když z plechu, matně tvář jen odráží. A já musím stále myslit na zrcadlo toto divné, dubnový co déšť mi bije celý den dnes do oken 9 Připadá mi, zrcadlo to že je moje vlastní duše, v níž žen tolik zhlíželo se a již tolik rozrylo: Anna, Mary, Emma, Roza, Akmé, Adda, Hermiona, Satanella, Koko, Zaza, Bella, Dudú, Armanda... Až tak záře její znikla, její lesk se navždy ztratil, že je nyní jakby oko velkým stářím osleplé. Krásu světa, přelet světel, mihot stínů, záři květů, oblaků let, modro nebes nemůže již zachytit. A mně, jak bych udeřit měl v zrcadlo to svoje slepé, 10 jednou ranou roztříštit je v tisíceré střepiny... II.
Zas zkouším psát, zas tvořit jako dřív, snad – myslím – v práci sám vzlet přijde ryzí, leč marně lákám v sloky krásu niv, co napsáno, vše v mříži škrtů mizí. A sedím, dumám nad papírem bílým, své skráně v trapné muce v dlaně chýlím, a v lampě mé to piští, jak by ďas to smál se na mém kalamáři tence a škodolibě lesklá očka pás na muce mé: „Cha, cha, cha! Impotence!“ Ne, ďase, ne, to není, co mě trudí. Já tvořit moh bych, jako jiní tvoří, již, chlad a led jen v lhostejné své hrudi, se lepením svým veršů pracně moří; již k tomu, co má zjevení být krásy, co nesmrtelným dechem jen se hlásí, 11 si sedají jak školák k úloze a robí básně jako hrnčíř hrnky, a slast když líčí, jak když jedí trnky, se kysele tak tváří, uboze! Dnes na vše recept hotový je tady i v čarodějné rytmů kuchyni, netřeba dlouho krásy hledat vnady – jsme za to předkům díky povinni. Vem tichou noc, vem tajemných hvězd třpyty, vem stromů báj – vzduch lilijemi zpitý, vem starý park – vem nebe s bledou lunou, vem dívčí vzdech – bol, který chvěje strunou, vše vem a slučsluč, a cukr lásky vmíse, „večerní píseň“ na své podáš míse. Já jinak psát a tvořit zvykl jsem; mně divem byla nebesa i zem, mně na paprscích mihotavých hvězd se snášela v hruď jiných světů zvěst; vzkaz donášel mi od neznámých břehů té každé vlny větru šept a šum, já cítil jara blouznivou jsem něhu, 12 já slyšel, když se thuje v noci tmějí, co mrtví sobě v hrobě vyprávějí, a mlžné ruce stínů tisk jsem k rtům. Vše šeptalo a mluvívalo ke mně, hvězd věčné písmo jako bílý květ, já nosil v prsou staré boly země a všeho lidstva věčný trud a hnět. A nevím sám, kde brala se mi slova, zkad tryskal rytmů stálý vodopád, jen v skráni mé to tepalo vždy znova a v srdci bilo, když jsem počal psát. Já cítil jen, ó, nekonečný plese! jak šumným křídlem mne to vzhůru nese nad všednosti svět, nad nízkosti prach, a kal a puch co mizel v hlubinách, jak božský hlas se v duši mojí třese. Ó, zde je mám, ty písně svého mládí, a chtěl bych psát je znovu, žíti zas ty noci, jichž klid v blouznivé sny svádí, až v lampy svit pak vpadne jitřní jas; kdy opíjíš se nekonečným blahem, 13 že v stopách Boha tvůrce, člověk, jdeš a jiných světů stojíš nade prahem, kde není záští, není zmar ni lež; kdy moře citů v duši tvé se vlní a síň se duchů vidinami plní, kdy cítíš, stoje nad všednosti metou, jak božský, čistý nesmrtelný dech, ti nočních fial květy v duši kvetou a kdos tvé jméno píše v aeonech... To vše to tam. Vše zasuto, vše v dáli. Jak fialy by bílé vykvétaly, kde všecko spálil pusté vášně žár a místo zahrad truchlý suchopar? kdeKde čistý zdroj vysch, v pěvcově jak kletbě, a co tu roste, rovno dračí setbě? Divoké býlí, plné puchu, jedu, zde udusilo zvolna každý květ, i slavík písně odlét, zmizel hledu kams v hostinějších, květných dolin střed. Snů holubička poplašená, bílá výš zvedla se a již se nevrátila. 14 Jak mohla zde by splésti hnízdo ladné, kde v její vrkot, tichý, snivý vděk smích frivolní jen ze zpomínek vpadne, vtip necudný a kluzký popěvek! Myšlenka božská – jaká pro mne muka – na dvéře duše zlehka nezaťuká, by otevřely nebeskému hosti se dokořán k nejvyšší blaženosti. Jak mohla by ta čistá dcera sfér, jež v náručí svém nese hvězdné květy, se čela tknout, kde hanby tmí se šer, jak nečisté tam plály hříšné rety! A to mé peklo, které tvojí, ďase, Gehenny krutší, plné plamene, neb duše má se zdvíhá zas a zase, leč zpět vždy klesá, křídlo zlomené neb těžké blátem močálu a kalem – ó, bědný let za čistým Ideálem! To víš-li, ďase, směj se po svém právu a vyšklebuj se, chechtej se a syč, ty můžeš pyšně zvednouti svou hlavu, 15 ty vítěz jsi – můj zosobněný chtíč. A jestli krutší chceš mě stihnout ranou, vem na se ženy vábný obličej, jíž hoří vášní oči, rety planou a ňadra vlní se – a směj se, směj! III.
Kdo ztravující žár mi v duši vložil, kdo nastříkal neb nakapal mi jed ten zžírající do krve a do žil? Jsem vinou předků neb svou vlastní klet? Byl jakýsi můj praděd voják hrubý, jenž v dlouhých válkách, tepla krbu prost, znal zkrotit koně s pěnou kolem huby, ne divokou však vlastní smyslnost, jež na plen jej a na loupež jen hnala, kde ruka jeho šaty ženám rvala, jenž nenasytnou horkou žízní práh po bílých tělech, ňader po vlnách? Či jakýsi kněz byl to přísný, chudý, jenž v tvrdé kázni, kruté askesi, 16 zrak vytřeštěný, bičoval své údy, své tělo vyschlé šlehal řetězy – a klesl přec... a v hříchu jeho plod a od něho zas dále v celý rod ten smyslnosti požár, ulívaný slzami bázně, postem tlumívaný, snad proto větší vyšleh ještě silou a zdržovaný dlouho vášně proud vpřed divočej vždy hnal se s pěnou bílou jak bystřeň horská, bez uzdy a pout? Či vinen sám jsem, pudu že jsem úpal, než zachvátil mě, v jiskře neudupal? Ne, nevím sám. Jen vím, že zprvu malý, rost po leta jak hlíza nákazy, a že mu síly, stravy dodávaly mé fantasie bujné obrazy; a co jsou houbám pršky podletní, žen úsměvy mu byly koketní, nad lýtkem oblým vykasané šaty, na volné bluze knoflík nedopatý, hled pobízivý, který prolétne 17 ze chtivých očí duše záletné, svod retů žhavých, záblesk bílých ramen, šíj, která svítí září měsíce; že ženy všecky živily můj plamen, svým horkým dechem v uhle dýšíce, od mladé chůvy mé, jež rozpustile se smávala, mne tisknouc v prsy bílé, až po vás, krásná milostivá paní, jíž zaplatil – snad ani nevíte – jsem velikou tak žití svého daní za divé noci s vámi prožité. Ó, tolik pil jsem v touhy rozmaru z šílené slasti, z lásky poháru, a přec se zdá mi, na čele již vrásky, že nepoznal jsem dosud v žití lásky, té božské, čisté, té, jež ve mžik jeden „nás do pohádky věčné unáší, zas otevírá ztracený nám Eden a v anděly nás mění nejkrašší.“nejkrasší“. Já, vzpomínky jenž lásky nemám ryzí, jenž divoce jsem vždycky přetenkou 18 tu kouzlaplnou strhal svazků přízi a nečistou vše střísnil myšlenkou: oč chudší jsem, než ubledlý hoch, zřící z komůrky svojí v noc, jež blouznivá, jenž posílá vzkaz dívce po měsíci a nezměrnou se bázní zachvívá, když pomyslí, že – ó, ten milý bloud! – by její dlaň měl na rty přitisknout! Znechucen, znuděn, vysílen a syt polibků horkých, divých objetí, si nepřeji než najít aspoň klid, vše vyhladiti ze své paměti. Mne, milostivá, nespatříte již, má příliš rmutu na dně vaše číš, ji rozbíjím. Vše hra jen byla hloupá, je čas již dohrát bláznivý ten kus. Ze hlubin duše mi až na rty stoupá nad celým žitím ošklivost a hnus. Je láska přelud, z mlžin mládí stkaný, blouznivých duší jenom vidina, již v snách jen zříme vcházet v lidské stany, 19 jež na světle však denním zhasíná. Ten divoký žár, jenž mne v srdci mučí, všem ženám v ňadrech hárá ještě prudší, a na konec vše jenom pudu maskou, co zveme ženství půvabem a láskou. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – IV.
Vstoup rychlým krokem v sál jsem galerie, bych májovému prchl nečasu, a těšil se, že zrak svůj popasu na slávě barev, co se venku lije. A od obrazu k obrazu jak včely mé oči létly, lhostejně však zřely tu ve hloub lesa a tam v tvary mraků, vln mořských svity, pláně západy, tišiny, hory, cesty, zahrady – vše střídalo se jako v okně vlaku. V tom náhle zrak můj na obraz mi pad, jejž neviděl jsem tady posavad: 20 v jakési strži, skalní úžlabině nádherná žena nahá ležela; vše kol ní spalo ve večerním stíně, ba noční tma již táhla docela. Zda spala jen či byla zabita a ze svých šatů podle vysvlečena ta, jejíž tělo v tmách tu prosvítá, či znásilněna, v mdlobách dlí ta žena? Víc o tom asi dva ti jezdci vědí, jichž obraz zřít je na skal pokraji, jak úžlabinou vzhůru v noční šedi od nahé ženy v dálku cválají. Než co mi po tom, nezřím na dílo, jen tělo ženy pro mne svítilo, a já jsem vpíjel do něho se chtivě a horkým retem vlnu jeho ssál, jak bych byl satyr, který ukryt v jívě zří koupati se nymfu opodál. A vzpomínka již křídlem nesla maní mě do ložnice vaší, krásná paní, a již jsem viděl vaše bílé tělo, 21 jež tolikrát se v objetí mém chvělo, tak plné krásy, plné pobídky: „Pojď, celuj v sladkém lásky rozhárání!“ a jež jsem celé pokryl polibky... A ještě mžik, a byl bych se k vám vrátil, své upad znovu vášně do choré, svou vzpouru novým žárem byl bych splatil vám, strašná kráso, krásný netvore! Leč v tom jsem spatřil vedle sebe dámu, jež upírala oči k témuž rámu, však oči klidné, čisté nebesky, že zdálo se mi, kol té krásné hlavy, již pokrýval vlas ebenově tmavý, že světic záře planou záblesky. Tvář plnou duše, bledá, krásná, štíhlá, s obrazu zrak svůj hnědý nepozdvihla, leč tam, kde já se válel, hýřil, toužil a černou mši na těle ženy sloužil, tam viděla jen dílo, pouze krásu, hru světla, stínu, čár jen linií, 22 bez pruderie v tichém zřela žasu na spící tu či mrtvou liliji. Já divně dojat, hleděl na ni něm a bál se rušit ji i pohledem. Zda, před chvílí když v duši celé peklo se zmítalo mi s žárem plamenným a v nečistou mě náruč zpět to vleklo, zrak zkalený jen pozvednout k ní smím? Zda není hřích to, státi vedle ní, z níž vůní čistých snů cos ke mně dýchá, jež stojí tu jak v krásy svatyni? Po spičkách chtěl jsem odplížit se zticha, než stál jsem dál, když známý malíř v tom mě shléd a vlekl před svůj obraz nový, kde nad chatrče zčernalými krovy růžovým jarním květem září strom. Vykládá, horlí. Zpět se ohlédám a odtrhuji. Pozdě! Je ta tam. 23 V.
Můj přítel píše: „... pěkně u nás právě v zámečku malém blízko Sázavy, sic nešeptá nic o zašlé tu slávě, tvé nechci budit bujné představy; ni bílá se tu nezjevuje paní, leč chtěl-li za ducha bys pokládat mou starou chůvu – pamatuješ na ni? ó, je to ovšem hezký roků řad! – jež ve dne v noci staré hledá časy, je bílá však jen stříbrnými vlasy. Než v rozlehlý park vedou okna naše, kde nyní kvete každý keř a strom a (to se divíš!) „jaro,jaro čáry páše“páše‘, však uzříš sám – já nevyznám se v tom. A propos, zprávy až k nám zabloudily v kout odlehlý, jež vyčítaly tuze, že umlkl jsi, pěvče bohumilý, že nevěren se stáváš svojí Muze. Já nevšim bych si toho, není čas, však Adrienna nepropase řádky, 24 nuž, přijeď, snad zde u nás najdeš zas vzlet, nadšení a k veršům nové látky. I Adrienna zve tě – změny trochu snad přineseš nám s jiným vzduchem svým, neb ač se máme rádi, milý hochu, já bojím se, že ženě nestačím. To z toho máš, že naše mladé děvy se posílají nyní do Ženevy a do lycejí chodí – ze dne ke dni pak strachuješ se, by ti nezvadly, když připoutáš je k sobě, tvor jen všední, kams na samotu, v údol zapadlý. Můj život práce shon je jednotvárný, do polí musím, musím do své sklárny, jsem rád, když večer chvilenka mi zbyla se pomazliti trochu s dítětem – začíná mluvit a je roztomilá! – noviny přečíst, jež mi chodí sem. Kde nabrati se ještě nálady na dramat lbsenových záhady, na vaše básně nebo na romány – uléhám někdy jako rozlámaný. 25 Nuž, přijeď tedy! Máš-li cosi v péře, zde dokončíš to, ve klid zavátý, sám vyposlechnu rád si u večeře ty literární vaše debaty: Má žena ti již pokoj připravila, a čekáme jen určitých tvých zpráv, ba naše Jenna, ještěřička čilá, již žvatlá: „Přijde,Přijde strýček Ladislav!“Ladislav!‘ a hubičku ti posílá v mém listě. Piš, kdy tě máme čekat. Přijeď jistě!...“ Již týden to, co došel mne ten list, a já jej mrzut odhodil jen stranou. Mám naposledy verše s ženou číst, jež měla raděj zůstat starou pannou? na nose brejle, přistřižené vlasy, jež naposledy píše ještě sama a bude ptát se, mořiti mě asi, zda může úspěch míti její drama; jež v knihách, spisech leží po dny celé a na večer si, unavený rys, 26 básníka ještě béře do postele neb prosaika, jak dí Amicis! Ne, příteli, já často byl jsem slep a proved v žití hloupost nejednu, však na vějičku tuto, na ten lep ti přece jenom, brachu, nesednu. Sám jenom bdi si nad svým štěstí rájem, čti s ženou básně, nebo, lze-li, zbuď i v jejím srdci pro svou sklárnu zájem, já k všemu tomu věru nemám chuť. Žen jako knih já po krk sytý jsem, netoužím po tvém dolu zapadlém. Chtěl odříci jsem krátce příteli, nu, některý den mu to napíši, že jindy snad – by za zlé neměli – navštívím jejich hnízdo v zátiší. Však z galerie navrátiv se dnes, kde přepadl mě touhy záchvat divý, umírám bázní, že bych znovu kles, a cítím, jak jsem blízek recidivy. 27 List přítelův zas do ruky jsem vzal a čtu jej zas... je plný ohledů... Jsem v nebezpečí, zůstanu-li dál... A rozhod jsem se náhle: Pojedu! VI.
Se svíčkou v ruce šla až na práh se mnou, vlas pocuchaný ještě od dítěte, a „Dobrou noc!“ mi přála, ruku jemnou mi podala a řekla: „Dobře spěte!“ „Co první noc se zdává, pravda bývá“bývá,“ dodala ještě s milým úsměvem, a mně, jak bych byl znal ji odjakživa, jak bych byl zřel ji kdysi v mládí svém. Odešla, dozněl hlas ten altový, v němž tolik hloubky se a hudby chvěje, jej dál však slyším, v duši mojí zní, jak za vidinou zírám na veřeje. Odešla. Sám v svém sedím pokojíku – 28 ó, jaká to sem zanesla mne moc! – a črtám dojmy ve svém zápisníku, co otevřeným oknem dýše noc, noc vlahá, jarní, plná ševelu, jak slyšel bys šum řízy andělů, plynoucí nízko nad travami země – o jednom ve snách kéž by zdálo se mně! Ta jemná dlaň, jež položila zticha zde na můj noční stolek Longfellowa, básníka míru, z jehož veršů dýchá chlad noci na mé horké čelo znova! Kdo mluviti by mohl ke mně víc zde,zde nežli on, ten snivý básník hvězd, tu, kde dech jemné, čisté duše vstříc mi zevšad vlá a všecko hudba jest? Ó, jakým kouzlem octl jsem se tady, kde kolem sebe cítím čarokruh líbezné krásy, pohádkové sady, v nichž zvoní zdroj, jímž omládá zas duch? Jak tušit moh jsem, v moři kalu, špíny 29 že ostrov skryt, kde vše jak dětský sen je čisté, cudné, a že ve svět jiný já trosečník tam budu zanesen! Můj přítel bodrý, jak jsem vždy ho znával, sic v gestech, slovech trochu hranatý, tón mírní však i smíchu svého nával, když sdílí s ženou teplo komnaty, neb její vliv tu všecko proniká, jak vůní květu, který složen v skříni, vše nadchne časem, jak když básníka se slovo v duši navždycky nám vklíní, neb míza sladká v jara době volné nejmenší lístek na bříze když prolne. Hlas její málo slyšet v celém domě, vše koná tiše, pokojně a skromně, a přece cítíš, všude, nad vším vznáší se její bytost sladká, líbezná, svým úsměvem kol všecky chmury plaší, ve všem se ruka její rozezná: v úpravě bytu, plné elegance, v obrazech na zdi, v každé kolem schránce, 30 ve volbě knih, jež nejsou plen jen molů, v titěrce každé, která zdobí římsy, i v květinách, jež kolem šíři dech – vše poutá tě a okouzluje čímsi, čeho se dotkla v tichých prozpěvech. Jak přítel vřele přijal mne a vlídně, jak malá Jenna v cupitavém klusu, jak chodil bych k ním nejmíň jednou týdně, vstříc běžela mi, nastavujíc pusu! A Adrienna! Poznal jsem ji hned, však nevím, zdali zrudnul jsem či zbled, a co jsem koktal... ona je to, ona, neznámá moje kráska z galerie, jež andělským svým zjevem, čistá, vonná, mě zachránila tehdy... srdce bije mi rychleji, když mozkem šlehne mým, že jí tak blízko ve chvíli té dlím. Den uplynul nám rozkošně a sladce, a po večeři Jenna zveselená jak veverka hned skočila své matce 31 a ihned zase „strýčku“ na kolena a rozpustile cuchala nám vlasy, což podivnou ji radost působí, svou přinesla mi pannu, s kterou hrá si, mých prohlížela kapes zásoby, a unavený posléz, nevinně ten malý elf mi usnul na klíně. „Aj,“ přítel smál se hlučně, „hleďme strýčka, jak s dítětem to umí, jak je hýčká!“ A Adrienna, jak se usmívala, když malou Jennu z náruče mi brala, miláčku svému růžná hladíc líčka! S mých loktů chtěla dcerušku si vzít, ji zbudila však, a tu Jenna v pláči jen prohlásila, u strýčka že radši, a že jen strýček má ji uložit. A tak jsem nes ji, spolu s Adriennou, ji do postýlky její sněžné klad, a když jsem její máť zřel nachýlenou dítěti něžně odpínati šat, ukrývat, líbat nožku její holou, 32 mně zdálo se zas, že plá aureolou jí čelo bílé, nečistý že duch, jenž štván je vášně, pekla plameny, z milosti jakés dýchat čistý vzduch, mžik nahlédnout smím v ráj svůj zavřený. A hlava v dlaně upadá mi teď a před očima stojí tichý, sladký s hlubokým zrakem, průzračnou tak pleť, mi náhle obraz nešťastné mé matky jak v čarodějném báje zrcadle; dech jitra piji, čistý tak a vonný, a ze dna tmavé minulosti zvony mi ve sluch znějí, dávno zapadlé, co sedím tu a píšu sám a sám – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A s jejím jménem na rtech usínám. VII.
Mojí bídy nad močálem, bludičky kde v tanci stálém, 33 bolesti kde duši rvou, tichá, jasná, usměvavá jako večernice smavá vyšla jsi mi nad hlavou. Na rukou mých kalu stopy, ruka má se v rmuti topí, zrak můj zvyk jen čirým tmám, a přec jak když cos mě volá, zvedám hled svůj k tobě zdola, ruce k tobě rozpínám. Ó, ty čistá, do své výše zdvihni mne, neb aspoň tiše, nedostižná, daleká, sladká, svatá večernice, ozař na mžik mroucí líce ztraceného člověka! *
34 Proč dáno mi tě spatřit až večer teprve, kdy bludnou cestou již zdrány mé nohy do krve? Čím mohla jsi mně býti rosného za jitra, co mohlo napadat růží mně bílých do nitra! A tak jsem šel jen stínem, jenž slunce zaclání, a hlava moje již zvolna se chystá ke spaní. Leč jak když záře posléz vše stíny zatlačí, tak pro mžik odpouštím všecko, ó, zjeve nejsladší! 35 Pro mžik, jenž dal mi tebe, a umru tich a rád, vím, že se o tobě bude mi aspoň ve snách zdát. *
Dávno, dávno v duši mojí křídla se již nezachvěla, jako když ta moje píseň němá již a mrtvá zcela. Jako by ty struny v duši, jak je rvaly divé žaly, a jak vášně hrály na nich, dávno, dávno popraskaly. Co se to jen v nitru vlní, co se to jen ze sna budí? Jako by ty struny němé poznovu se chvěly v hrudi. 36 Jako by byl přejel přes ně lehký dotek bílé ruky, setřásal s nich prach a volal ještě jednou jejich zvuky. Jak by ještě, nežli prasknou, měly vzkřiknout jedno jméno, zajásat a zakvíleti: Adrienno! Adrienno! *
Jako hvězda na mě zříš s vysoka, kde čistá říš, a má ruka nedosáhne v oblačnou tvou hvězdnou výš. Neopouštěj nebes týn, strhl bych tě ve svůj klín, s výšin, sfér kde hudba plyne, svého pekla do hlubin. 37 V šíleném mém objetí bylo by ti shořeti, vtisk bych na tvé čelo bílé stigma svého prokletí. A to stigma na čele, z propasti mé setmělé nevznesl by ses již nikdy, bělostný můj anděle! Lehké mlhy ve šláři s výše mi jen zazáří, ať mám aspoň jeden obraz na svém prázdném oltáři! * Můj život s Minulostí se temnou rozchází, v mé mysli blednou, mizí žen vilných obrazy, v mém srdci v tiché teplo vychladly plameny, v mé duši lehly šelmy, tvým okem zkroceny. 38 Ó, neodvracuj očí! Sic zařvou strašněji a padnu zpátky v močál, kde není nadějí, z mé hrudi divý požár vyšlehne zas a výš, ty jestli jasné oči ode mne odvrátíš. VIII.
Pod oknem listí zaznívá mi ševel, a v hlavě mojí myšlenky se honí jak oblaka... Vypálit v duši plevel! Běl navrátit jí zase! Pláče pro ni. Zpět vésti lidstvo na ztracenou stezku, ráj stvořit nový, obrodit své žití! Nač hniloby dbát duhového lesku, když nad hlavou nám jasné hvězdy svítí? Jsme všichni lačné doby svojí dětmi, za prvním světlem, jež nám blýskne ze tmy, se střemhlav ženem. Žít chci! všecko křičí. Zdráv, požitku, buď, jenž mi kyneš vstříc! 39 Bůh není! Není hříchu! Není nic! Je pouze mžik, a ten, než smrt tě zničí, jež nad námi vždy stojí se svým kyjem, jen vyssaj, vypij! Tančíme a pijem a o skálu pak rozbíjíme číše. Závrati smyslů! Sladký klíne žen! Jak mor když kvačí ve všelidstva říše, a nevíš, zítra nebudeš-li plen. Kol zpitých hlav si plné růže pletem, a z krve otců poděděný jed zas, odkaz kletý, zůstavujem dětem a šeptnem mrouce: Zdráv buď příštích svět! Leč někdy nás, kdož smáli se a pili, jakási úzkost chvátí, bázeň divá, po čemsi duši stýská se, jež zmdlívá, pro cosi pláče duše nám a kvílí. „Mře, hasne, klesá moje odvaha!“ v sled Musset volá, vše jej přemahá. „Ó, bez hnusu kéž pozorovat mohu své srdce v stářístáří“ – vzdychne Baudelaire – i„i tělo svoje!“ Verlain vrací k Bohu 40 se utýrán a slyší hudbu sfér, a oko jeho vidinami jato, co askesí tvář propadá se bledá. Čistého ženství ztracený dech hledá Wilde ve své muce a v San Miniato před Paní nebes, jež plá s půlměsíce, své ruce spíná, kloní svoje líce... Ó, Madonno, já smutný hédonista, pochmurný pohan, propadlý svým bědám, k tvým padám nohám, ruce k tobě zvedám, ó, shlédni na mě s výše, ženo čistá! IX.
Vše jako sen mi připadá, a stále jak bych se bál, že přijde probuzení, že v skutečnost se drsnou nenadále klam zvrátí čárný. Život každodenní ubíhá sladce; ticho je v mé hrudi jak v lesní rokli, kde jen tráva suchá a ztlelé listí. A přec, jak když budí 41 se něco v ní a jara vlá tam tucha, a jak by z tlící staré bolesti fialky mi tam měly vykvésti. Chodíme parkem, vycházíme k lesu, člun po jezírku s námi kolébá se, u řeky někde sednem na útesu, a řeka hučí, ve sluneční kráse se jiskří, pění, vrhá přes balvany, a duch jak hudbou ve sny uhýčkaný. Ó, sladká jitra venku na terase, kde na stole již svítí jemné šálky a broušené sklo hraje barvou duh, kam šeřík vůni rozlévá svou z dálky a čelo chladí rosy plný vzduch! A Adrienna v čilém hovoru nalévá kávu – nejvíce jí sluší to v bělostném tom ranním úboru, šat přiléhá tak k její bílé duši. A rozmlouváme o snech, o jaru, já kouřím, písni naslouchaje kosů, i Adrienna někdy v rozmaru 42 si z mého pouzdra vezme papirosu, a obláčků se ztrácí do modrava mi na chvíli ta krásná její hlava. Je kniha vždycky naše společnice, a v parku, v tichu, kde vše rozkvétá, čítáme chvilku jemné sloky z Keatse neb z miláčka nás obou, Musseta, jenž v svého verše hudbě přelahodné s rtů jejích splývá v řeči svojí rodné. To z toho je, že z módy naše děvy – se v duchu smějí svému příteli – teď posílají záhy do Ženevy, že v lycejích pár roků prodlely. A sobě sám též posmívám se vždycky, k té její krásné patře postavě, jak z přítelova listu pedantický zjev ženy kýval mojí představě. Neb Adrienny jemné vzdělání jen jako kořen, jenž skryt pod zemí a na povrch jen sněti vyhání a opíjí tě květů vůněmi. 43 Vypráví někdy dívčím o ústavě a cestujeme spolu v zpomínkách, hor mocných zříme zasněženou hlavu a po jezerech plujem. Květů pach zahrady jižní kouzlí kolem nás, a do plachet se fantasie boře, nás vítr unáší, a slavný hlas, nám ve sluch hřmí a hučí modré moře. O dílech štětce mluvíme a dláta, a vyzrazuji, že jsem prvně zřel ji v obrazárně, když tam zřela jata na nahé ženy svítící tu běl. Pokryly jemným nachem se jí tváře, prý byla tenkrát na den u lékaře a odolati nemohla své touze, jen na chvíli tam odskočila pouze. Jak stín by čelo bílé přeletěl, jen malý mráček... už však rozplývá se... Je v jejím srdci jakýs tajný žel? 44 Ne, ne, hle, úsměv na rtech plá jí zase jak zlatý motýl na kalichu květném. Je Adrienna vždycky veselá, s dítětem každým mluví, s nímž se střetnem, zastaví babku, jež jde z kostela, a rozpráví s ní řečí svojí jemnou o jejích strastech, dětí jejích citech s účastí stejně teplou, jako se mnou dřív mluvila o praerafaelitech. Románů místních bavíme se dějem, veselým různým příhodám se smějem, a Adrienna prozradila v řeči, jak ráda tančí, ráda na koni jak vítr letí (radost není větší!), však také spadla ten čas předloni. Já podřek se, že též jsem jezdil kdesi, a chyt se v past. „Nuž, pojedeme, ano? Nic nebraňte se, vezmete si ,Bessy‘, je pokojná. Nuž zítra! Ujednáno!“ 45 A druhý den již klušeme a jedem – jak šlář jí vlaje, ňadra se jí dmou a růže kvetou v líci jejím bledém! – jak Lancelot když tryskl s Ginevrou, a cítím, v tvář jak vítr šlehá divý, jak okřívají churavé mé čivy. Leč nejčastěji Jenna s náma bývá, miláček matčin, diblík rozmilý, kol pobíhá a tančí skotačivá a pak jak motýl na květ na chvíli v klín Adrienně sedne, na můj skočí, nás květy zdobí, šotek malinký, v mé kapsy drobné sype kamínky, a smějou se jí ústečka i oči. S ní chodíváme k zadní parku části, u sítě z drátu zrak pnem bez hnutí, až spatříme dvě srnky se tam pásti, krmíme s Jennou bílé labuti. A jindy musím s ní a s Adriennou – jak polétá jí světlý, vzdušný šat! – na slepou bábu nebo na honěnou 46 si pod kaštanů korunami hrát. Ó, jak by smáli přátelé se tomu, zde ztraceného zříce básníka, jenž tápá kol, neb ode stromu k stromu za veselého křiku utíká! Dnes náhodou však při slepé jsem bábě chyt Adriennu do své náruči a zachvěl se – ó, slasti nejprudší! – mně vymkla se však, vykřiknuvši slabě. Jak ptáčku v ruce srdce její bilo, leč se mnou vše se kolem zatočilo, a v žilách cítil vřít jsem krve proud, že „Což lvi nespí?“ v duchu jsem se lekal a stranou od ní zrak pak plaše smekal, boje se oči své k ní pozvednout. Má Adrienna v parku sokola, jenž jedenkráte postřelen byl v lese, jí zhojen však a zkrocen. Zavolá, a nevíš odkud, k ní se s korun snese, na její rámě sedne, v dlaň ji klove a stíní křídlem líce úbělové. 47 I dravec ten, když sílu její cítí, jak odolat jí může srdce slabé? Ó, Adrienno, v půvabů tvých síti se třepetá můj osud! Sladký vábe, jak můru k světlu k tobě mne to žene, již nechci dbát, že padnu do plamene, vždyť vím, svá křídla do něho-li vnořím, že tenkráte jen čistým žárem shořím. Ne, zticha, srdce! Ztlum ten plápol ryzí! Či sbořit chceš si svoje štěstí rázem? Jen vykřikni, a kouzlo přerveš, zmizí, a s hvězdných výší spadneš dolů na zem; ty tam hned budou blaha chvilky snivé, pryč bude sad, keř zvadne bez růží, zdroj čistý vyschne... Můžeš pak, jak dříve, jen ze špinavých píti kaluží! Měj na tom dost, že dýchati smíš pouze ten její vzduch, tak čistý, vůně plný, k ní vzhlížeti jen jako k hvězdě v touze, jejího hlasu sladké vnímat vlny; 48 s tou její bílou duší na mžik splývat a v její záře křišťálové lázni sled staré rmuti s duše svojí smývat! Ó, jakou chvím se o své štěstí bázní! X.
V parku zář krůpěje suší, do oken dýchá mi bez – ticho a vlaho v mé duši, sladko a volno mi dnes. Je tedy pravda to vskutku, že mi tam vypučel květ ze staré rmuti a smutků, zetlelé viny a běd? Svěží květ, vonný a čistý, jediná nebeská běl, andělé že by ty listy mohli vít kolem svých čel. 49 Vypučel, divá kde kvetla změt jen a rulík a blín, bez slunné záře a světla věčný kde ležel jen stín. Krása plá z pustin těch divých, vůně, kde dýchal jed dřív – jenom zář očí tvých snivých vykouzlit mohla ten div! * To šero tiché miluji v tvém oku, v něm v ztracené sny duch se znova vesní, já miluji i zvuk tvých lehkých kroků, jak mechem laň když hlubinou jde lesní. Tvůj miluji hlas měkký tak a sladký, to hudba sfér, kam nelze vstoupit vinám, a na píseň, již slýchal od své matky jsem dávno již, se zvolna rozpomínám. 50 Miluji líc tvou, kde zřím lilje kvéstikvésti, i úbělově bílé tvoje dlaně, jak hnízdo pták na útlé ratolesti svůj celý život chtěl bych vložit na ně. Já miluji tvou duši, plnou jasu, tvé úsměvy, jež do cest růže stelou, tvůj dech, tvůj stín, tvou šlépěj, vůni vlasů, ó, miluji tě celou, celou, celou! * Tmavá noc v tvých vlasech leží, měsíc svítí s tvého čela; světa kraj jsem chtěl tě hledat, a ty’s mi tak blízko dlela. A když jsem tě, lásko, našel, zase jak když čár mě šálí, tak jsi se mi blízko zdála – a jsi v nekonečné dáli. 51 Propasti jsou mezi náma, skal nás dělí hřbety lysé, o jichž hradbu marným vzdorem srdce moje rozbíjí se. Nevíš, jaká vrou v něm muka, neznáš jeho vlnobití – klidně, tiše jako měsíc bílé tvoje čelo svítí. * Ó, lásko, jak jsi ukrutná, ó, paní, a nelítostně těžký je tvůj trest! Že nevěřil jsem v čistoty tvé zvěst, chceš nechati mě trpět do skonání? Tvůj majestát že urážel jsem zhusta a za tebe měl svůdné hanby číš, před čistý zdroj svůj krok mi unášíš a necháš žízní hořet moje ústa? 52 Jen jeden doušek přej mi z holých dlaní, jen smočit dej mi prahnoucí můj ret a života pak nit mi přetni hned za trest můj, lásko, ukrutná ty paní! * To byl jen oddech krátký – já půjdu zase dál z těch pohádkových sadů, kde úsměv tvůj mi plál, kde po bloudění dlouhém, po horkých žáru dnech ret žíznivý jsem svlažil a květů cítil dech. Já půjdu zase dále, nechť vysílen a chor, do pouště zpráhlých plání, do pustých skal a hor, do samot ledných výší, do mlh, kde hlubý sráz, do žáru, který pálí, do vichru, jenž je mráz. Než braň se, jak chceš, tomu, ty půjdeš se mnou již, mně budeš sladký přelud, kde horstva sněžná výš, na poušti tebe spatřím i v letu oblaků, za noci ke mně přijdeš, líbezný přízraku. 53 Ve květu horských růží tvé poznám rety plát, zrak ve hvězdách a v ruchu vln hlasu tvého spád, a jestli zjev tvůj krásný mi pokyne kdes mhou, já nebudu dbát srázu a skočím za tebou. XI.
Tři dni již prší. Šumí to a stená, a déšť se lije, lije. Malá Jenna ven nemohouc, je mrzutá a mučí nás všecky kolem. Přítel rámusí, kdos v brusírně mu rozbil na kusy věc hotovou. Víc stará chůva bručí. Já v pokoji svém píšu dlouhé listy, zbytečné celkem. Hledím z okna ven v park rozmoklý, kde voda stojí místy. A déšť se lije, obzor zahalen... Jen Adrienna úsměvné má oči jak jindy, tichý, kouzlaplný vděk; kam obrátí jen pohled, kam jen vkročí, jak v chmury pad by zlatý paprsek. 54 Hrát slyšel jsem ji, vstoupil do salonusalonu, a za ni sednuv, zticha naslouchám, zrak zavřený. A celá prška tónů jak drobounkými lístky růžovými mě zasypala... Vidím, vidím je, co na všem leží tichý slunce plam, ty svěží polany, a ve sluch zní mi rej norských tanců... náhle zaduje však vítr divě, ve fjordech to stená, v člun bijí vlny... božský básník Grieg! V tom to tam kouzlo! Prchla Adrienna ven do chodby, kde dětský zazněl křik. Já letím za ní. Toť je Jenna přece! Snad spadla, hlavu rozrazil jí kov! Ne, venku smích. V mříž papouškovy klece prst strčila, a papoušek ji klov. Tišíme dítě, v náruč si je beru a na papír jí črtám řadu zvěrů: žirafy dlouhé, velkouché slony, papoušky, kance – Snyders nejsem sic, již slunéčko však vyšlo z mraků clony a polévá jí uslzenou líc. 55 Pak prohlížíme s Adriennou skizzy a studie – jak na papíru, plátně kout parku chytla, stromy zkvétající neb louky kus – vše jemně, delikátně. A k starému jsme přešli porculánu, jejž sbírá pilně. V starodávné skříni mis krásných plno, šálků, konvic, džbánů; a jak jí září bledé líce nyní, jak v očích radost dětinná jí hárá, když do ruky vše béře. Vídeň stará – Týnice – Loket – Míšeň – Wedgwood – Praha – Davenport modrý, ovcí pln a krav. A pro figurky její dlaň teď sahá, ven v parukách se vyhrnul jich dav. Jak s nimi mazlí se! Jak chví se zlehka jí v ruce každá figurka ta křehká jakoby štěstím! Přišla návštěva: Pan farář ze vsi, samý žert a vtip. Vesele Jennu do tvářiček štíp, 56 a Adriennu nach až polévá, jak anekdot se z úst mu řine kupa, a farář blýská očkama a šňupá. Zve na faru nás... ukáže nám úly a novou růži, letos vypěstěnou a zrovna v květu – máme června půli již galantně byl nazval Adriennou. I přítel přišel domů, jinak nedá, a farář zůstal u nás u oběda. Že ve faráři našel spojence, jenž stejně vína dobrého je ctitel, u stolu, prázdně sklenku po sklence, si bujně vede dnes můj bodrý přítel; ve vtipech dělá farářova učně, vypráví kousky z blízké posádky a sám se směje nejvíc, bouřně, hlučně, sváděje pro žert s námi šarvátky. Když Adriennin prstík pozdvižený mu zahrozí, jen nový budí smích: „Ach, faráři, zde vidíte ty ženy 57 a básníky! I radost jim už hřích! My nelítáme v pohádkovém voze, my zůstanem už, viďte, věrni próse, já obzvláště, mě osud vyfouknul – kdo za nešťastnou může náhodu – ne na pokál na Poesie stůl, leč v obyčejnou láhev na vodu.vodu.“ „Na víno!“ říci měl můj přítel spíše, jsem sobě děl a zamyslil se tiše. Jak stalo se, můj Bože, láhev ta, baňatá trochu, na celé že žití s flakonem vzácným byla sepiata, jenž v tisíce hran vybroušen, tak svítí, se leskne, září, a v němž ukryta edenských květů čarovná je vůně, že uzdraven jí mžikem je, kdo stůně, a mrtvý znova v život procitá?! Přestalo pršet. Každý odpor marný: Šli všichni jsme do přítelovy sklárny se podívat, jak z pecí žhavých slují, 58 zkad do zad sálá tropický jim žár, dělníci žhoucí koule vyfukují, jež formou berou na se pevný tvar. Ó, tak nás osud vydechuje v svět – měl pravdu přítel – tak nás stejně tlačí v poměry, meze, formy svoje, v sled jsme, čím nás dělá, drsnější neb hladší. Mám formu svou již, nebo na ni čekám? Co bude ze mne? ŽhnuŽhnu, či jsem již zchlad? Jsem čistý, nebo kaz je na mně snad, a v kupu střepů odhodí mě někam? A když jsme vyšli, slunce zapadalo. Krvavě rudé nad oblohou žlutou se ohnivou mi žhoucí koulí zdálo, z píšťaly sklářské právě vyfouknutou. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ulehám záhy. Hlava bolí mě nesnesitelně. Venku šumí listí. Ta bolest v očích! Nesmím tolik čísti! Krvavých koulí na sta vidím v tmě... 59 XII.
Dík nebesům, den slunečný a smavý konečně jednou! Vstávám vesele. Park září. Voní růže zardělé, vše osvěženo, plno tuch a slávy. Ven spěchám tedy jako nedočkavě a netuším, že tak mne potrestá to jitro časné: Adrienna právě odjela s Jennou k známým do města. Snídaje sedím se starou jen chůvou a omrzelý stálou její mluvou o starých časech, kdy byl přítel malý, o letech, kdy jsme spolu studovali, odcházím v sad. Již nezáří však v kráse. Jak by byl pohas všechen lesk a třpyt, jak slunce jas když v oblak schovává se, a v ptačí písni stesk jen slyším znít. Jak by tu všemu scházela teď duše, jež krásu krásou, jasem činí jas. Chci číst, leč mysl za kočárem kluše, 60 a zdá se mi, že je mi dlouhý čas. Po stezkách bloudím, alejí jdu dlouhou – dukátů plno rozsypáno tam – a přiznati se bojím sobě sám, že po postavě štíhlé zmírám touhou, že čekám, někde mezi keřů listy, jež slunná záře mění v zlatou bronz, že zjeví se mi náhle profil čistý, jak ve svých snách je vídal Burn-Jones... Kol hrčení – ó, rajská hudba pro mě! Již vítám se s ní. Veselá je dnes, živější, myslím. „Nového nic v domě? Pan farář též se kousek s námi svez a pozdravuje. Byl dnes rozmilý.“ A nadšeně hned: „To je krásný den! A my vám prchly. Přiznejte se jen, měl rád jste pokoj od nás na chvíli. Beztoho muž můj říká častokrát, že rušíme vás příliš, ani psát že nemůžete u nás. Psal jste zrána? Ne? Škoda! Dnes jen z příze zlatisté 61 by byla jistě každá báseň stkána. A co váš román? Mám to za jisté, že píšete jej. Víte, Karel říká: ,On píše román. Nu, však uvidíš, budem tam všichni – s básníky je kříž, i starou Naňu strčí tamtam, i psíka! Tak budu tam?“ A šibalsky se směje, a já i s ní, ač srdce se mi chvěje. Odpůldne v parku. Adrienna běží od stromu k stromu. Houštím prosvítá šat její volný. Všecko je tak svěží. Na keřích růže nové počítá a dívá se, zda neulil déšť mladé strnady v hnízdě. Ne, je všecko zdrávo. Dech květů, píseň vstříc jí letí všade. V tom vlevo chce, já zabočuji vpravo. „Vy nechcete jít se mnou?“ tiše praví. „Ó, rád!“ dím vřele. „Nuže, rytíři!“ A na levo zas krokem zamíří. „Tak pojďte.“ Stojím. „Jak jste tvrdohlavý!“ „Most“ pravím. – „Most?“ – „Mě závrať pojímá, 62 sám nepřejdu po žádném úzkém mostě.“ Smích šelmovství jí hraje očima. „Nuž, povedu vás tedy!“ praví prostě. Obloukem smělým rozpiat nad hlubinou železný můstek, „Čertův most“ jej zvou. Po úzkých pásech – dlažbu nemá jinou – jdeš v jeho křivce, dole pod sebou, jak mezerami hledíš, maje hloub. Na můstek ten jsem s Adriennou vstoup, a smála se, když pevně její ruka mě držela, jak nebes zjevení mne vedouc vpřed. Ó, rozkoši! ó, muka! Tak obejmout ji, sřítiti se s ní! Závrati strašná duše mé i těla! Nic netuší. Má úsměv dětinný. Nad náma nebe, dole hlubiny. Po balvanech krev stékala by vřelá... Již přešli jsme – ó, díky, díky Bohu! Má síla každým krokem více slábla. Oddýchám těžce, na stezce již nohu. Ten čertův most je vskutku dílo ďábla! 63 Jak veselá dnes! Stále v žert jí cosi. Sedáme v stín. Jí zeleň splítá rám. „Čtěte mi něco!“ usměvavě prosí. Musseta verše maně rozvírám. Čtu Lucii. „Až budu umírat, na hřbitov, druzi, vrbu zasaďte mi...“ Poslouchá tiše, klopíc oči k zemi. A vřelejší vždy hlasu mého spád: „Já na ni zřel, tak bledá, zlaté vlasy! Ó, zřídka oči dvě tak čisté byly, jež nebes hrou i azur zrcadlily. Ji miloval jsem, zpit tím leskem krásy, však milovat mnil sestru v ní jen, děcko, co od ní bylo, čisté bylo všecko!“ Hlas chvěl se mi, a zdálo se mi, práce že nechala a zvedla ke mně hled, když smutek předtuch z veršů vanul sladce, a divně dojat když jsem zticha čet: „Tak, čistý květe, musil’s odejíti, smrt sladký úsměv byla ti jak žití...“ a na konec: „Až budu umírat, na hřbitov, druzi, vrbu zasaďte mi, 64 mám rád to svislé listí, lehký zemi stín její bude tam, kde budu spát.“ Já dočetl a zraky jsem k ní zdvih. Zda pohnutí či bol to neznámý? Zalité oči měla slzami. Přitiskla rychle na ně ruce, v mih pak odvrátivši tvář svou, vstala prudce. „Promiňte, prosím!“ jenom tiše děla, a uchopit než moh jsem její ruce, tak bledá, smutná domů odcházela... Dnes marně jsem ji čekal u večeře. Prý churava. Tak s přítelem jsme sami. On čte, já hledím na zamčené dvéře... Leč nyní mrštil přítel novinami a povídá mi,mi: „Čet jsi? Zas dvě obce jsme ztratili tam někde na pomezí, ó, čerti vědí, co to v nás jen vězí, poslední leta jde to s námi s kopce. Jsme samá fráze. Nevíme, co chtít. Hrozíme doma: Však se koukne vláda... 65 A ustupujem zatím, sehnem záda, a nejhůř: k všemu lhostejný už lid. Druh druha škrtí. Všude sobství zlořád. Kasička všude vstříc ti zachrastí, sbíráme na vše, vybíráme pořád, a všecko mizí jako v propasti. Pár komínů jen z národních těch daní, pár továren jen zdravých na rozhraní, a budeme mít školy hned, jichž těžce teď dobýváme grošem svého měšce – nu, nemám pravdu? Řekni!“ Přítel plane. Souhlasím, ale nevím dobře, s čím. Na dvéře pnu jen oči zadumané. Ó, kdyby vešla lehkým krokem svým! Nadarmo toužím. Nepřišla. Ach, škoda. Stesk tajný přec as v srdci jejím hlodá. XIII.
Na skřipec starou Naňu napínám. Vyzvídám, zda co schází mladé paní. „Nic!“ máchla ve vzduch rukou, „škoda ptaní, 66 to nemoc jenom moderních je dam. Prý matka její umřela tak záhy – jak vzpomene, má v očích plno vláhy – a tak si v hlavu nasadila červy, že neduh zdědila. A nyní časem jen nemocná je z toho. – Tyhle nervy! Co je to, celý život neznala jsem!“ dodává Naňa. – Bláhové mé dítě! To tedy je, co mučí ji tak skrytě. Ó, kdyby znala, jaká bázeň chvátí mou duši, když mi bolest v spáncích klepá! Tak krásná a pak duchem chorá, slepá! Ó, nešťastná, ó, ubohá má máti! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Klid chvilku není. Společnost tu z města. Vykládá berní, kolik nyní ze sta se platí kde. Choť jeho nehovoří leč o služkách jen. Poštmistrovic slečny k pianu sedly, Donau-Walzer melou. Poštmistr vtipů roztřás pršku celou, 67 a advokát se Adrienně dvoří. Protivní, strašní lidé! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Bože věčný, co bude dále jen? Dnes na výletě na starém hradě, kam vždy jednou v létě si vyjíždějí, přes zeď na rozpuku jak Adrienně výš jsem pomáhal, vír závratný mi zase smysly jal, a horoucně jsem zulíbal jí ruku... Jak rozvahu, jak pevnou zem když ztrácím – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Je parno, dusno. Konec mým je pracím. Den každý jako olověný, žhavý, a chodíme se koupat do Sázavy. Zřím Adrienny bílá ramena na vodě svítit, ňadra tuším plná. 68 Žár ve vzduchu. Krev buší plamenná. A zdá se mi, že nechladí ni vlna – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – List přišel mi. Já písma nepoznal, obálku roztrh: „Miláčku můj drahý, ó, v jakou jsi to uletěl mi dál! jáJá hledala tě ve všech koncích PrahyPrahy, a teprv dnes jsem náhodou se zcela o tajném úkrytu tvém dověděla. Že muž mi umřel, čet jsi asi z novin, a sluší prý mi černý šlář ten vdovin docela dobře. Až co řekneš ty! Po polibcích tvých prahnou již mé rty, a ty? Kde meškáš? Co máš na venku? Či novou jsi tam našel milenku? Ty, ty, ty! Zlý! Ne, nevěřím; jak moh by našich nocí zapomnít můj hoch, těch divokých a sladkých – lásky žhavé! Muž zanechal mi všecko – duše zlatá! 69 A tak jsem volná!! Přijeď, Ladislave...“ Já list ten zmáčk a roztrh: „Nestydatá“!Nestydatá!“ Jak na posměch však zrovna, od té chvíle, čím od sebe je zapuzuji vícvíc, před oči staví hrdlo se mi bílé, šíj nahá, líbat žhavě svádějíc, prs plný, kouzlo silných, oblých ramen – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Sám po kraji se toulám jako zmámen. XIV.
Proklínám ráj i peklo, zem i nebe, proklínám Boha, svět i člověka, přírodu, msta v níž čeká odvěká, svůj celý rod a z všeho nejvíc sebe! Jak zlatý motýl květu do kalichu usedlo štěstí ke mně znenadání, já blažen moh se dívat na ně v tichu, je chyt jsem však a rozmáčk v drsné dlani. Do čisté číše naplval jsem hrubě, 70 květ bělostný jsem jako Samum sžeh, anděla, jenž měl hvězdy na ovrubě, chtěl strhnout v propast, vášně na pelech! Jedinou krásu svého života, k níž zalétat jsem v čistém mohl snění, jež mohla zas tam, kde se mihotá zář hvězd, mě zdvihnout nad rmut světa denní, jsem pošpinil si! Stříkl jako zmije jed na dítě, jež v lilijích se modlí! Ó, hnus, ó, hnus! Má ruka v hlavu bije, a ret můj sám mě soudí: Podlý, podlý! A tak tu sedím ve svém bytě zas; vztek se zoufalstvím v srdci se mi sváří. Má lampa piští. Na mém kalamáři se tence směje kovový ten ďas. Jen směj se, směj! Jsi vítěz, lstivý soku! Ty’s věděl vše již, hned jak zápas počal. „Cha, cha, cha! Lítat chtěl bys, hnusný mloku, étherem čistým? Honem zpátky v močál!“ A měl jsi pravdu – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 71 Horký den byl, žhavý, vše po chladu jen volalo a stíně. Já s Adriennou seděl v rozsedlině skal, u řeky, na trsech žluté trávy. A mlčeli jsme. Pohozená kniha ležela v trávě. Jak když krutý žár ni myslit nedá. V krvi žeh a var a v parách smysly. Mezi náma tíha nehnutých mraků, než s nich sjede blesk. Škubala z trávy chudé polní květy. Já hltal ji. Jak hoří její rety, jak těla svítí perleťový lesk jí bluzou, dme se jejich ňader ovál! „Ó blázne, váhej, a ten mžik je pryč!“ hlas křičel ve mně. Jak by žhavý míč se přes chvíli mi v hrdle převaloval; jak bych se chvěl... „Jen hleďte, brouček malý, jak na stéblo se pachtí!“ tiše řekla. 72 V tom bleskem s mraku sjela bouře vzteklá. Jí chyt jsem ruku, rty mé na ní pálí, k ní vrhl jsem se, v náruč strh ji na zem, tvář, ústa, čelo zulíbal jsem rázem. Vykřikla, v oku děs a bolest v hlase, mým rtům i rukám divě bránila se, tím výš však šlehly vášně plameny. V tom kroky blíž. Ji pouštím zděšený, při smyslech zase. Co jsem učinil! Dech supá, hled se chmurně v půdu vryl, ji přepad jsem, jak tulák opilý když poběhlici sevře v obilí – já prokletý!... Můj všechen čistý zápal, můj k hvězdným výším chvátající vzlet, hnus před propastí, kde jsem ve tmách tápal, sny dětství, hrůza z budoucích mých let, mé modlitby, má touha po očistě, můj výkřik z bahna: Ke mně, spáso, spěš! květ písní s rosou na každém svém listě, 73 vše bylo tedy jenom lež a lež! Ó, bídný, bídný! Kéž jsem zhynul radš hned v oné chvíli. Na svých tvářích ruce, seděla ona; divý, bolný pláč lomcoval celým tělem jejím prudce. Chtěl prosit jsem jí. Mávla jenom dlaní, bych, probůh, mlčel... A když po vteřině se objevila žena na pěšině, v ráz povstala a odcházela za ní – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A tak jsem doma. Píšu namahavě ty řádky zde, neb kalí se mi zor, co Poeův havran kráče v mojí hlavě své příšerné a strašné: Nevermore! Dohráno, herče; čas je zmizeti. Pijáku, kliď se; všecko vyprázdněno. Od jiných světů snad že svane ti můj pozdrav někdy vítr, Adrienno! 74 V tvých zpomínkách pak zase budu čist, a zase ve snách sedat budem spolu – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Své sestře napsal poslední jsem list. A zítra tedy! Bude konec bolů a konec trýzně! – – Adrienno, spíš? – – Jen třesk a – ticho! Havran rázem spadne, přestane krákat svoje: „Nikdy již!“ mi navždycky už v hlavě, zvíře zrádné. Do mého mozku zlostně klove nyní – – – – Ta bolest strašná! – – Dovleku se v lože? – – Vše jak když mizí, ztrácí se mi v síni – – – – – Co je to se mnou? – – Je to smrt? Ó, Bože! – A sama jde? – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – XV.
Můj starý lékař vážně hlavu kloní: „Jen klid, jen klid!“ A sestra přijela, u lože se mi v slzách svíjela, když přečtla list, jenž přichystán byl pro ni. 75 „Co učinit mi chtěl’s to, milý hochu? Což nemáš ke mně lásky již ni trochu? Buď kliden nyní. Bude zase líp – pracoval’s mnoho“.mnoho.“ (Usmívám se kradí.) „Na cesty musíš, lékař sám tak radí. Že nesáhneš však na zbraň, jen mi slib!“ Slibuji všecko, ale vyhýbavě a s reservací v mysli; sláb jsem dosud, a bolest ještě neustala v hlavě – – – – Ó, matko, tvůj mne nesmí stihnout osud – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – XVI.
Florencie... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Proč jsem tu, nevím. Ano, kdysi, kdysi byl bych se zpíjel, oči kolem toče, vší krásou tou; jat v Danta hleděl rysy, v sny kolébal se přítmím v Santa Croce. Dnes mdlý a chor – mně oči tolik slábnou přes starý most se volně šinu k Pitti, 76 života, ruchu, lidí, všeho sytý, jdu lhostejně i vší tou krásou vábnou. Do Cascin jezdím – někdy o holi se dovleku v giardino Boboli, kde Goethe snil a tvořil svého Tassa; než,než ač tu všecko v plném slunci jásá, mně zdá se, že bych cypřiší řad tmavý, fontány, sochy, skvělý čár ten ves dal za mžik v parku milé u Sázavy, kde v létě růže, z jara voní bez... Nač týdny bloudím po tvém břehu, Arno? Proč v galerie chodím? Není tu tvář, kterou hledám v touhy zásvitu! – – A všecko marno – marno! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Milán... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Dnes zdálo se mi, že jsem zahléd v davu postavu její, krásnou její hlavu se mihnout. Ztuh jsem. Vznáší se a letí... 77 A pojednou se vzpamatovav, za ní se pouštím, stíhám kroky její laní ze třídy k třídě, úzkých ulic spletí; jsem zase silen, já, jenž nikam dolézt již nemohu... mne nese touha má... teď dostih jsem jí... ó, ta krutá bolest! V tvář pohlédla mi žena neznámá! A nyní ležím – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Benátky... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – To smutné, tiché město nejvíc vhod a po chuti mi. Jako v pohádce se domy sešlé, staré paláce shlížejí v temnu nepohnutých vod. A vše jak mrtvo, všecko, jako ve mně, jak pohřbeno – jen Stín, jen Minulost jak když tu vzdychá nad lagunou jemně a přízrak bloudí, zpustlých síní host. Gondoly černé jako rakve plavou po tmavých vodách, a mně prolétá 78 jak ironie krutý výsměch hlavou ten rozmarný verš hravý z Musseta o Venezii, z „mudrců i snílků kde zabláznil si každý aspoň chvilku“; kde bláznil on, já, jenž se tolik hodím k těm puklým věžím, mrtvým palácům, zarostlým dvorům, tichým černým lodím, se vzdávám truchlým, chmurným smrti snům. Jak bych tu chodil po hřbitově tichém neb na vodách plul tmavých podsvětních – a hlasné slovo zdá se mi už hříchem a rouháním jen hudby zvuk a smích – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Dnes dodali mi večer lístek malý, jenž po celé mne hledal Italii. Ó, kdo si ještě na mne vzpomněl v dáli, jenž v úkrytu již měsíce tu žiji? Pár slov jen na něm: „Vřelé pozdravy!“ a „Adrienna trochu churaví“ – leč v jakou propast bolesti a touhy a beznaděje zas mě vrhají! 79 Jen ještě jednou, aspoň na mžik pouhý, ji moci vidět! Někde potají zřít její líce, jejím dechem navřít, ten úsměv stihnout, slyšet hlasu spád a potom jenom oči rychle zavřít a s vidinou tou v oku spát a spát! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – XVII.
Té kupy listů, které navršily se za měsíce na mém psacím stolku! Je otvírám a čtu již hodnou chvíli a trhám, házím stranou bez okolků. Leč nyní, probůh, ruce mé se chvějí, poznávám drobné, krásné písmo její... Jak na poplach bít svoje srdce cítím a s úzkostí čtu jako slzami: „Můj příteli, vím, konec je s mým žitím, a brzo již v kraj půjdu neznámý; než odejdu však, musím vám to říci 80 by bez výčitek mohly přijít ke mně myšlenky vaše, země za hranici: že jako vůně oblétají jemně mne jen ty krásné chvíle, v sladkých dnech jež v štěstí snílků prožili jsme spolu, vše ostatní že odvál času dech...“ Mé srdce vlna zatopila bolu, a v stohu listů hrabu jako divý, zda ještě více od ní skryto v něm; a náhle bolest ústa moje křiví, když otvírám list s černým okrajem. Na hlavu těžká dopadá mi rána! Ukrutný Bože... mrtva... zakopána! XVIII.
Neuvidím nikdy již tvou krásu, neuslyším nikdy tvého hlasu! Rvu si vlas, checht na rtu se mi chví, zrak můj podlit – je to šílenství? 81 Jako pes, jenž kňučí, vyje mukou, vyhrabat bych z hrobu chtěl tě rukou, rty své přissát na tvém líci bledém a tím sladkým umírati jedem! *
Ó, jak se Osud asi smál, ó, jak se smál, když nad tvým smrtným ložem stál! „Hle, ona již se loučí s vším, a mezi mroucí tou a jím, ó, jaká dál, ó, jaká dál!“ Ó, jak se Osud asi smál, ó, jak se smál, když nad tvou hrobní jamou stál! „Jen rychle, než se vrátí, bloud, moh za ní by se uvrhnout! On žít má dál! On žít má dál!“ *
82 Zhasla hvězda poslední, již Bůh na své nebe zasil, jak by havran byl ji zhasil černým křídlem a zář s ní. Pustá noc teď kol a kol, plná hrůzy jen a smrti, která všecko dusí, škrtí, jeden hřbitov – zemský dol. Srdce musí dotlouci, oči v klid se zvrátit tupý, již jen vítr nad vším úpí, jediný hlas živoucí. Ohně v zemi dohasly. Kraje v poušť se proměnily. A teď sníh se sype bílý mrazným vzduchem roztřáslý! 83 Co tu ještě tápám, chci ve vymřelém, pustém dole? Mrtvola jen na mrtvole, kam se krok můj potácí! Už se nikdy nerozdní! Věčná noc jen, mrtvá, tmavá. Slábne krok, a klesá hlava... Zhasla hvězda poslední. XIX.
Samovraždy duchu, blíž, jen blíž! Čekám tě a volám tě tak dlouho. Nenech pít mě dál tu hořkou číš, sem, jen ke mně, poslední má touho! Zemdlen jsem tou poutí zdlouhavou, věčný vír nechť za klid věčný směním, černým křídlem šum mi nad hlavou, jediným svým spas mě políbením. 84 Svět nechť celý tebe proklíná, já tě vítám, neb já kráčel hložím, klesnu k tobě, skráň ti do klína jako ženě milované složím. Je to hřích, když Osud střelí ti v smíchu srdce, jež ti tlouklo prudce, raněné to ptáče dobíti, jež se škube v bolesti a muce? Je to slabost, do neznámých cest ještě s lidskou hodností se bráti, než tě stihne věčné kletby trest, i tvůj rozum nežli Osud zchvátí? A já trpěl, plakal, nehtů svých zarýval jsem ostří do svých skrání, v hlavě žár a na rtech trpký smích, čekal dlouho, duchu slitování! Dosti již, teď spát chci, necítit nebo vznést se odtud do daleka; 85 ve výších, kde hvězdný hoří svit, snad mě jedna světlá duše čeká. Ta, k níž ruce nadarmo jsem pial, jediná, jež lásky hodna ceny – bolestí smyv s duše prach a kal, k ní bych vznésti chtěl se očištěný. Stojíš, na mne upíráš svůj hled. Myslíš, že mě zleká zrak tvůj siný? Pustý svět mi. Ztiš mé muky hnět! Přej mi klid neb odlet ve svět jiný! Kyneš mi a ruku ledovou, požehnaný! kol mých kladeš ramen... Snímáš tíži, chladíš ránu mou... Cítím mráz... Už tmí se – amen – amen. [86] POZNÁMKA Závěrečná báseň (XIX.) jest parafrase a ve třech slokách skoro doslovný citát básně Amen od nešťastného básníka Lad. Staňka, jenž se roku 1884 zastřelil. Z jeho životopisu použil jsem i několika detailů pro svou práci. Jinak jsou však osoby mé básně postavami smyšlenými, či lépe, slitými z rysů více lidí, jež jsem poznal. Zejména poměr hrdiny této básně k ženám vůbec a k Adrienně zvláště je výhradně mou invencí. Rovněž i děj básně myšlen je v jiném koutě milého Posázaví, než kde Lad. Staněk dlíval se skutečnou Adriennou. K citátům z Musseta použito překladu Vrchlického. Báseň „Ze zápisníku mrtvého" byla poprvé uveřejněna v „Květech" r. 1911. Pro vydání knižní jen nepatrně pozměněna.
[87] ANTONÍN KLÁŠTERSKÝ.
Dle rodinné tradice ze starobylého rodu Klášterských z Rosengartenu, kteří žili v Táboře, Klokotech, Bechyni, Prachaticích a na Krumlovsku, ale již za Rudolfa II. připomínají se také v Praze. Praděd básníkův František přistěhoval se odkudsi z jižních Čech do Labského Kostelce a odtud otec básníkův Antonín do Prahy, kdež byl obchodníkem. Roku 1866 hledala druhá jeho choť úkrytu před vpádem pruským u svých rodičů v Mirovicích na Písecku, a tam dne 25. září narodil se prvý její syn a pokřtěn na jméno Antonín Václav. Brzy opět vracejí se do Prahy, kde se dál pak již celý jeho vývoj. Studoval na II. reál. gymnasiu, práva na české universitě. Prázdniny trávíval u strýce, knížecího švarcenberského ředitele panství v Osově na Brdsku. Po státních zkouškách vstoupil r. 1890 do politické služby a byl jako místodržitelský konceptní praktikant přikázán české zemské školní radě, kde po nějaký čas i redigoval úřední věstník školský. R. 1894 přešel do služeb zemských, v nichž jako svědomitý pracovník plně se uplatnil, časem od koncipisty až na král. zemského radu postoupil, pracuje zejména ve věcech okresních hospodářských záložen. Činnost literární začal za redakce M. A. Šimáčka ve „Světozoru“ a v Sládkově „Lumíru“ r. 1885, s generací vytyčenou jmény F. X. Svoboda, Ant. Klose, J. S. Machar, Em. Čenkov, Ant. Sova, F. X. Šalda, na jejímž realistickém křídle stál. Do „Světozoru“, později též do „Zvonu“ a „Máje“ psal referáty o básnických knihách (šifry: – a -, L.) K básním užíval též pseudonymů Petr Jasmín, A. K. Lešan, Ad. Štěpař, Blažej Orlík, Jan Slavík a j. R. 1896 a 1899 cestoval po Italii. R. 1897 zvolen dopisujícím členem České [89] Akademie, r. 1916 jejím členem mimořádným. Zakládal spolek českých spisovatelů belletristů Máj, po letech též Nakladatelské družstvo Máje, po smrti Vrchlického dal podnět k založení Společnosti Jaroslava Vrchlického a jest spoluredaktorem jejího „Sborníku“. V „Máji“ účastnil se redakce „Černé hodinky“ a „České poesie XIX. věku“; v Nakl. družstvu byl členem redakčního kruhu týdenníku „Máj“, pořadatelem „Dětských besed Máje“, knihovny Novin Mládeže, a tamtéž ve sbírce „Naše Klenoty“ připravil a doslovem doprovázel druhé vydání básní Rudolfa Mayera, v „Poetických Besedách Máje“ Václ. Šolce Písně o bledé dívce. V Akademii vede po Vrchlickém a Sládkovi „Sborník světové poesie“. Knihy básní: Ptačí svět (kresby H. Giacomelliho), Praha 1889 (spr. 1888); Živým i mrtvým, Praha 1889; Spadalé listí (1886 – 1889), Praha 1890; Písně z práce (pod jménem Lešan), Praha 1891; Poli a lesy, Praha 1892 (spr. 1891); Drobty života, Epické básně, Praha 1892; Pražské motivy (1888 – 1893), Praha 1893; Srdce i duše, Noční violy, Praha 1894; Živé stíny (Ballady, legendy a jiné básně, 1893 – 1895), Praha 1895; Vzpomínky z jihu, básně (1896 – 1897), Tmavé růže, Praha 1898 (spr. 1897); Sonety tiché pohody, Praha 1900 (spr. 1899); Nové básně, Praha 1901; Cestou podle moře, Praha 1902; Sny a touhy, Praha 1905; Sonety prchavých okamžiků, Praha 1907; Z českých žalmů, Třebenice 1911; České ballady, legendy a jiné básně, Praha 1912; Ironické siciliány (1903 – 1913), Praha 1913. Básně pro mládež: Myška na zkušené, Praha 1890, 2. vydání Pacov 1917; Modré zvonky a jiné verše pro děti, Praha 1904; Z čarované studánky, Praha 1909. Překlady veršem. Ve „Sborníku světové poesie“: Mik. Lenau, [90] Výbor básní, 1893; Lord Byron, Vězeň Chillonský, 1900; Mazeppa, 1902; Parisina, 1904; Thom. Bailey Aldrich, Výbor z poesie jeho, 1903; Moderní poesie americká, I. (1907), II. (1909); Ludw. Fulda, Pán a sluha, hra o třech jedn., 1912; Elizabeth Barrett-Browning, Sonety portugalské. Druhé pozměněné vydání. Pláč dětí, 1915; (prvé vydání Sonetů portugalských, 1908, nákl. Ženského klubu). Ve „Světové knihovně“: Henry W. Longfellow, Básně, 1902; Eug. Lee-Hamilton, Sonety imaginární a sonety bezkřídlých hodin, 1908; Will. Cullen Bryant, Thanatopsis a jiné básně, 1910; Oscar Wilde, Básně (Ravena. Básně z r. 1881. – Jiné básně. – Sfinx. – Ballada ze žaltáře v Readingu), 1910. V „Dramatických dílech Shakespearových“ dopřeložil Sládkem nedokončený díl II. Jindřicha VI., 1913; a samostatně přeložil jeho díl III., 1914; Krále Jindřicha VIII., 1914; a Tita Andronika, 1915. Překlady prózou: Nathaniel Hawthorn, Dům o sedmi štítech, 1913; pro mládež: Ali Baba a čtyřicet zlodějů, Modrovous a Kocour v botách, Jan Obrobijce a Krasava a zvíře, Pohádka o Popelce a Jan a Boby (dle anglického originálu, illustr. Bell, R. Heighway a j., 1903); Mary Macleod, Zlatá kniha ze Shakespeara, 1913; W. M. Thackeray, Růže a prsten (s illustr. aut.),1914. Jeanie Lang, Cesty a příhody Odysseovy, 1915. Spis právnický: O správě a kontrole okresních záložen hospodářských, Praha 1912. Výbory: v Bílého „Paterých knihách plodů básnických“, v „České poesii XIX. věku“, v „České Lyře“, v „České Epice“, v Rožkových „Českých spisovatelích soudobých na škole národní“, III.; ve Vorovkově „Výboru českých básníků nejnovějších“. Studie o něm (kromě stati v četných všeobecných dějinách [91] písemnictví českého): Jaroslav Vrchlický v „Ottově Slovníku Naučném“ a relief v „České poesii XIX. věku“; Eliška Krásnohorská: Antonín Klášterský, Literární črta („Osvěta“ r. XLV., 1915); Jan Voborník v „Památníku“ České Akademie 1898; Jindřich Vodák: Antonín Klášterský. Kus literární minulosti („Naše Doba“ r. XXIV., 1916); Jaromír Borecký v České poesii XIX. století („Devatenácté století slovem i obrazem“, I. 2), Antonín Klášterský padesátníkem („Topičův Sborník“, r. III., 1916), Básnické dílo Antonína Klášterského („Otavan“, r. II., 1917). Četné básně přeloženy z něho do angličtiny, dánštiny, francouzštiny, chorvatštiny, polštiny a němčiny. Klášterský jest epik i lyrik, básník mnohostranný a plodný. Vyšel z realismu, pln soucitu k slabým, poníženým, nešťastným, osudy zdeptaným. Objektivně obráží se základní toto jeho pojímání člověka-jedince v genru, u Coppéa poznaném přechodním druhu mezi básní popisnou, povídkou, idyllou a básní rozjímavou. Rozšířeno na národ, mythus a dějiny jeví se v čisté epice, z níž Klášterskému nejlépe svědčí ballady, legendy, básnické povídky. Subjektivně, v lyrice, ozývá se opět mocným sklonem k elegii. Minulost, starožitnost, vše krásné a dobré, co vadne, mizí, odchází, věci i lidé mrtví, ztráty nenahraditelné, zůstavující po sobě bol, marnou touhu, sladký stesk, stále rozechvívají struny jemného básníkova srdce, jež cítí a udržuje pevné spojení s minulostí a tradicí, jak v životě, tak v literatuře. Ale bylo by jednostranné chápati básníka jen s tohoto hlediska. Klášterský miluje přírodu a život, a ty otvírají mu oči pro přítomnost a plní ho nadějemi do budoucnosti. Rodina jest mu tmelem lidstva, láska k ženě-matce, k dětem pojítkem nejpev- [92] nějším s životem, domácí krb nerozvratným útočištěm, kam nedolehnou sváry, útoky a rozvraty zvenčí. Princip ten vidí důsledně rozvinut i v celé přírodě; zvláště svět ptačí skýtá řadu obdob, ba vzorů rodinnému citu lidskému. Díval-li se básník zprvu na přírodu jasným, veselým okem theurietovsky smavého písničkáře, lety pohled jeho se prohlubuje, přísní, cit, vždy náchylný k intimnosti, stykem s anglickými a jmenovitě americkými básníky nabývá vniternosti, jíž procházejíce, vnější zjevy teprve smývají svou časnou jednoznačnost a rozvíjejí se v symboly zákonů všeplatných. Lyrika Klášterského, jež ani v erotice, ač nezůstaly jí cizí i vášnivější přízvuky, nehověla nikdy smyslnosti, stává se stále oduševnělejší. Druhým udržujícím principem světa jest básníkovi práce, práce radostná, poctivá, z citu pro povinnost čerpající stále novou vzpruhu, svěží síly. Touto sociální stránkou svého básnického díla Klášterský zbližuje se žhavým otázkám dne. V nejužší styk vstupuje s nimi pak v otázkách národních, jež zůstavily v jeho srdci mnohou palčivou ránu, jež vyvolávají z jeho zúskostnělé duše často energickou výzvu. Ač básník formálně mnoho děkuje Vrchlickému, zvláště ve stavbě znělky a v meditativní části svého díla, národním cítěním, dobírajícím se v některých kusech, zvláště balladických, až lidového rázu, bližší jest Nerudovi. I tím realistickým zbarvením, i humorem, který tak rád a nenuceně tryská z jeho veršů. Čistý ve formě a jazyku, závažný v myšlenkách, rozmanitý a bohatý v látce, jest přes všechny styčné body s předchůdci Klášterský vždy svůj a původní. Zvláště ve vynálezu, v němž jeho tvořivost jest nevyčerpatelná, a v duchaplném vyhrocování myšlenek, kde nikdy nedojde mu vtipu, kombinační a ciselérské obratnosti, logické síly. Krajinově básně jeho děkují mimo Italii [93] nejvíce nálady své Praze, polabinám (Záboř), Posázaví (Světlá), Podbrdí a Písecku (Hůrky). Hloubka duševního ponoření se v námět, plné jeho vytěžení, vzlet fantasie, při větších výpravných skladbách, jako jest tato, kterou čtenářstvu předkládáme, ostrý postřeh života, jemně skutečnosti odpozorované podrobnosti a bohatá stupnice psychologických odstínů naplňují vážností k jeho poctivému, vnitřně sladěnému dílu. Ryzí básník! J. B.
[94] (Hovory básníků sv. 2. Pořádá Jaromír Borecký. V úpravě M. Kalába. Vytiskla "Grafia" v Praze typy Sorbonna. 200 výtisků vydáno na tiskovém japanu, z nichž jest 100 číslovaných a autorem podepsaných. Nákladem F. Topiče v Praze.)
E: js; 2002 [95]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hovory básníků; Borecký, Jaromír; Grafia; Topič, František
(Hovory básníků sv. 2. Pořádá Jaromír Borecký. V úpravě M. Kalába. Vytiskla „Grafia“ v Praze typy Sorbonna. 200 výtisků vydáno na tiskovém japanu, z nichž jest 100 číslovaných a autorem podepsaných. Nákladem F. Topiče v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 96