DÍKŮČINĚNÍ
VDĚČNÝCH ČECHŮ JEHO MAJESTÁTNOSTI, NEJJASNĚJŠÍMU
PÁNU, PANU
FERDINANDOVI I.,
Z BOŽÍ MILOSTI CÍSAŘI RAKOUSKÉMU, KRÁLI UHERSKÉMU A ČESKÉMU TÉHOŽ
JMÉNA Vtému atd. atd.
ZA DAROVÁNÍ PRAŽANŮM OD J. MAJEST.
V PRAŽSKÉM CHRÁMU PÁNĚ TÝNSKÉM POSTAVENÉ SOCHY
SV. BRATŘÍ
CYRILLA A METHODIA,
APOŠTOLŮV SLOVANSKÝCH.
(BÁSEŇ HISTORICKÁ)
[1]
Cís. král. dvorní knihtiskárna synů Bohumila Haase v Praze.
[2]
I.
Meč a Evangelium.
Abychom, kdyžby přišli Macedonští a nalezli
vás nehotové, nestyděli se my v té příčině.
Pavel ke Korynts. k. 9. v. 4.
Est antiquius facere agrum, quam colere.
L. Jun. Moderatus Columella.
Jak ku hvězdám bratrů Heleniných
Lodník radostný svůj řídí zrak,
Po vodách když plyna nehostinných,
Spatří jasný v noci temné znak
Blíženců těch božsky dobročinných,
Kteří, prorážejíc tmu i mrak,
Svojí outrpnou i vlídnou tváří,
Jak dvě lampy v tmavém chrámě září:
Takto i my z dálky polotmavé,
Clonou věkův na půl zastřené,
Na to světlo zříme pronikavé,
Na ty hvězdy věčně zbratřené,
Které v jasnosti své plápolavé,
Národ slovanského plemene
Oblažily září svého světla,
Kdyžto Rasticova sláva květla.
Na severu již i na západu
Sasíkův i Frankův meč i lesť
Zakládaly této víry vládu,
Jejímž heslem mír a láska jest;
Nájemník již slovanskému stádu
Na vybranou dával smrt neb křest;
Leč to krví nepokřtěné plémě
Krví bránilo své vlastní země.
[3]
Dlouhých válek řada vystoupila,
Z oné strany kříž, z té Svatovit:
Tato hesla na se ozbrojila
Vrahy železné a mírný lid,
Jehož práce nivy zúrodnila,
Že je blažil dostatek i klid,
Ouly slovanských včel na severu
Byly vnadou trubců tisíceru.
Na věžích když Velehradu skvoucích
Kříže zdvíhaly svá temena,
Když hlas zvonů, do církve lid zvoucích,
Vůkol roznášela ozvěna,
Ve Volinských1 chrámích bohatnoucích
Oběť bohům byla snášena:
Tam duch Páně vstoupil do Azbuky,2
Zde se zbrojných mistrů štítil ruky.
Tak jen ducha všemohoucí síla
Jest a věčně bude vítězem;
Jí jsou podrobena hmotná díla,
Byť se ohradila železem:
Moudrost svatých bratrů zvítězila
Blahodárným písma nálezem;
Více nežli mečů na tisíce
Mírná pořídila cyrillice!
Protož vděčností nám srdce plane,
Milostí pak téměř synovskou
Plápolá k vám, bratři Soluňané!
A tu péči žehná královskou,
Jenž pro vaše skutky požehnané
Na zem uvedla vás moravskou,
Kdyžto od vás Kadmův vyšší ceny,
Zjeveny jsou naše svaté čteny.
4
Vám se láska vašich učenníků
Za tu vaši lásku dostala;
Sláva velkomocných panovníků
Z vaší slávy lesku nabrala,
Ač jste prosti slávy mučenníků;
Vám tu slávu Sláva odňala:
Mírný Slovan s jemnějšími mravy
Uchránil vás této trpké slávy!
S vámi jiných mužů stíny jiné
Před mojím se zrakem živě pnou;
Na čele jich statný Boris slyne
S bojarskou při boku družinou;
Před mou myslí Svatopluk se šine
S Kocelem i s otcem Privinou;
Vidím Moravanů připojence:
Naše staročeské prvokřtěnce.
Zvony znějí v slavném Velehradě,
Víru oslavujíc křesťanskou,
Strážníky an Slávy na západě
Method vodou značí Jordanskou;
Sbory sviaščenníkov při obřadě
Liturgii pějí slovanskou:
„Gospody pomiłuj“ rozléhá se,
Služba boží skví se v nové kráse.
5
II.
PROROCTVÍ METHODIOVO.
A Pavel řekl: Věříš-li králi prorokům? Vím že věříš.
Skutk. Apošt. k. 26. v. 25–27.
Odpověděl (Bořivoji) svatý Strachota: Kdyby ty modl
nechal a pokřtil se, ty i tvoji potomní knížata a králi
byliby slavnější a dostojnější nade všecka knížata a
krále jazyka slovanského.
Staročeský Passionál aneb život
mučedlníkóv.
Když pak obřady se dokonaly,
Bořivoje líbal blahozvěst;
Jeho zraky věštčím ohněm plály,
Jazyk jeho tajnou zjevil věsť
Z oné temné, pozdních věků, dáli,
Kde se, příštích dějů, skrývá trest,
Všedním duchům nevyzpytatelná,
Zrakům proročím jen viditelná:
„Vlčím krokem lesť se Arnulfova
Do těch končin vkrádá blažených;
Za ní čeleď pádí Arpadova
Na komoních neunavených;
A ta Morava, jak sirá vdova
Na hrobě svých synů skácených,
Zalká na sutinách hradů dávných,
Na svalinách chrámů pravoslavných!
„Ale v lůně oddálených věků,
(Pravil Method Bohem uchvácen),
Vidím skvoucí řadu moudrých reků,
Které rozsáhlý tvůj zplodí kmen;
Oni vrahů svých se oprou zteku,
Ano vrah ten bude přemožen
Mečem z rádla slovanského skutým,
Od pravice české napřáhnutým.
6
„Na základě českém, jarou silou,
Tvůj rod obec skřísí slovanskou,
A tu posvátnou, mně věčně milou
Za svou přijme mou choť moravskou;
Obě sestry, láskou spjaté čilou,
Přízní oblažené sousedskou,
Jak dvě družné lípy v jednom sadě,
Oblaží sad Slávy na západě!
„Nastojte! – tam dále oko moje
Hrozných zjevů strašný vidí shon;
Nepřátelů nových líté roje
Králů českých otřásají tron! – –
Po této však bouři duhy dvoje
Mračný vyjasňují nebe-sklon,
Duch můj, nad tím znakem plesající,
Olívy strom vidí zrůstající.
„Vidím nový sad, jenž dál se šíří,
Dunaj, proudů král, jej prorývá;
Tiché Labe ku severu míří,
Visla bujná dál se odrývá;
V Tatrách, věrných Slávě, zlato žíří,
V Alpech stříbra kov se ukrývá;
Sad ten, z Epidauru do Dacie,
Od Labe břeh zajme Dalmacie!
„Na prostoře této rozložité,
Různí rodem, různí hovorem,
Národové v shodě pospolité
Pod orlím se spojí praporem;
I tak jako včely ostražité,
Před hrabivých trubců odporem,
Pod jednou se matkou spolu brání,
Tak zde národ národa též chrání.
7
„V oulu jedna matka vede správu;
Zde pak jeden otec, jeden pán,
Na dědičném buda opřen právu,
Od všech synů stejně milován,
Všem i stejný zisk i stejnou slávu
Dáti podílem jest odhodlán;
Ctí Ho Slovan s synem Teutonovým,
Ctí Ho Vlach i s lidem Arpadovým!
„Pod olívou onou rozsochatou,
Národy se tyto sebraly,
Obec stanovíce článkovatou,
Jednomu se vládci poddaly;
Ale národnost a víru svatou
Z mezí poddanosti vyňaly;
Nebo příroda, ta svého práva
Nikdy svévolně si nezadává.
„Rovnou ať trysk času drahou chvátá,
Ať se na bezdraží vyšine;
České národnosti pevnost svatá
Outokem dnů pozdních nezhyne.
Hleďte vlasti! – láska k vlasti zňatá
Syny Slávy k vám též přivine;
Nebudouce pak jich veliteli,
Budete svých bratří učiteli!
„S velkým potkáte se povoláním,
V říši vévodíce duchovní,
O němžto můj bratr před skonáním
U velebném věštil nadšení,
Když mne, posledním své ruky dáním,
Ku dalšímu vzýval snažení.
Já jsem dostál té své povinnosti;
Učiňte vy slovům mým též dosti.“
8
III.
Díkůčinění.
Vždycky a všudy přijímáme to se vším děkováním.
Skutk. Ap. k. 24. v. 3.
Si homines tacerent, saxa loquerentur.
Věštbu tuto kníže v srdci choval;
Na důvod pak mysli skroušené
Bořivoj chrám Týnský vybudoval,
Kde do schránky vložil svěcené
Pergamén, jenž osud prorokoval
Českomoravského plemene,
Aby pravnukové nejpozdnější
Dbali o vlasť, matku nejvěrnější.
Ale běda, v proudě pozdních časů
Synové jen vlasti zvolení
Výstražnému srozuměli hlasu,
Chápajíc té věšťby značení,
Která věstila i křest, i spásu,
I radostné Čechů zkříšení,
Jaké téměř slaví vlašťovice,
Když se probuzují na letnice.
Že pak zmlklo proroctví to psané
Pod pečetí ducha poroby,
V církvi, Bořivojem odkázané,
Nové vítají nás ozdoby:
Českým dlátem skvěle vytesané
Proroků k nám mluví podoby;
A tak kámen, řečník minulosti,
Vytýká nám oukol v budoucnosti.
9
Protož k vám se nadějný zrak vznáší,
Slovanští vy blahozvěstové!
A ty vaše sochy v církvi naší,
Fernandovy lásky darové,
Nad mnohé jsou dary Čechům dražší,
Vzájemné jsau lásky svazkové,
Kteří Slovanů rod věrný stále,
Vinou k srdci Ferdinanda krále.
Ty, na jehož hlavě posvěcené
Tolik velebných se korun skví;
Národy pak, řečmi rozdělené,
Ve Tvém spojeny jsou mocnářství;
Jehož vzácná půle ve zkušené
Věrnosti Tvých Slovenínů tkví,
Ferdinande: „Mnogaja-že lěta
Zachovej Tě Gospod všeho světa!“
Za Tvoje pak dary nových darů
Nebe štědré Tobě uděluj,
A Tvůj zděděný trůn od Césarů
Dědičnou též láskou ochraňuj;
Věrnost národů Tvých proti zmaru
Řádů občanských buď strážník Tvůj:
Bez stráže jest střežena Tvá vláda,
Důvěru když v Tobě národ skládá!
Světlo ducha, do všech vniklé stavů,
Množ se v oboru Tvých národů;
Víra čestných šířitelkou mravů
Buď, i zkázou vtipných podvodů;
Vlasť se slávě raduj vlastislavů,
Svého pamětlivých původu,
Pamětlivých původu též práva,
Které králům bůh a trůn jich dává.
10
Tvého v naší vlasti náměstníka,
Císařského štěpu ratolest,
Čechův miláčka i milovníka,
Nebe po našich rač stezkách vést,
Aby dále skutkem prostředníka
Hájil naši národnost a čest;
Povodní jak Čechův uchvácených
Hájil před jícnem vod rozjařených.
Arcipastýřovi církve naší,
Církve české, těžce zkoušené,
Která našim předkům byla dražší
Nad život a statky zděděné,
Přej bůh stále, v této době blažší,
Mysli, duchem lásky nadšené,
Která svatou upevňuje víru
Na základě svornosti a míru!
V službě svého krále, svojí vlasti
Slavně sestárlému Nestoru,
Jenžto hledí celosti i části
Na velkém svých péčí prostoru,
Přej bůh blažených dnů stálé slasti,
Pro naši i stráž i podporu,
Aby, slušným prosbám za podstatu,
Blažilo vlast jméno Kolovratů.
Budiž tedy mohutna i silna
Naší říše velká spojenost;
Jedna vůle pevná, nerozdílná,
Uvzájemni článků rozdílnost.
Toho dosáhniž pak snaha pilná,
Chránící všech částí národnost;
Neb, kdo jednomu by škodil dílu,
Všeho celku oslabil by sílu.
11
IV.
Prosba.
Kterého pak z vás otce prosilby syn za chléb:
zda-li kámen dá jemu? Aneb za rybu: zda-li
místo ryby dá jemu hada? Aneb prosil-liby za
vejce: i zda-li podá jemu štíra?
Lukáš v k. 11. v. 11–12.
Že pak v tomto chrámě starodávném
Vůlí královou jest uchystán,
V chrámě Karlových škol veleslavném
Svatým podobám ten svatý stan,
Soudím, v králově že činu mravném
Nám jest náuky té obsah dán:
Bychom, slovanského pomníc rodu,
Do cizího nezabředli brodu!
Soudím, že ten dar i mistry vzývá
Jinochů nám planě květoucích,
V roli národní že věda živá
Jest jen zárodem žní žádoucích;
Pařiště a sklenník neplodívá
Stohy snopů, zrním kynoucích;
Mudrců pak vrstva nenárodní
Ladem ležící lid nezourodní.
Jazyk mateřský, ten daný bohem
Ráz i výraz matky Přírody,
Nejhojnějším hojnosti je rohem,
Duchovní jest dárcem ourody;
On jest Cyrillem i Pra-Svarohem3
Nad chtivými světla národy!
Cizí řeč je římskou lampou v hrobě,
Která svítí mrtvým jen a sobě.
12
Od milosti k řeči přirozené,
Kterou matka mluví zmilená,
Svatá láska k vlasti drahocenné;
Není dál svým rodem vzdálena,
Nežli v jednom lůně, ze semene
Jednoho dvě dítka zplozená;
To pak víte, že bez lásky k vlasti
Základ vyšších ctností nelze klásti!
Protož toužebný se pohled vznáší
K vám, vy řeči naší zvěstové!
A ty vaše sochy v církvi naší,
Fernandovy přízně svědkové,
Snad jsou národnosti bohdá blažší
V zemi české svatí věštcové;
Snad jsou rukojemstvím darů nových
Z blahodárných rukou Fernandových!
Věnec z olívových ratolestí
Ovíjí se kolem skrání Tvých,
Nebo v míru zakládáš Ty štěstí,
Králi míru-dárce! synů Svých;
Kéž se do tohoto věnce vměstí
Několik též lístkův lípových
Z posvátného Slovanů Tvých stromu,
Pnoucího se kolem Tvého domu!
Hle! jak dítě k otci laskavému,
Tak se národ k Tobě utíká,
Bysi králi, ku prospěchu Svému,
Prospěchu dbal toho jazyka,
Jenž ve hrozných dobách rodu Tvému
Vítězství jest získal všeliká;
Když pak sochy již Tě pozabudou,
Ještě Čechové Tě žehnat budou.
13
A Tvé jméno v řádě vyvolenců
Korunovaných se zaskvěje,
Kteří lavřínových prosti věnců,
Čtvrtých Karlů třeli šlépěje;
Vnukové pak českých pravlastenců,
Vyplněná vlasti naděje,
Zdvihnou Tobě pomník nehynoucí
Z kovu lásky upřímné a vroucí!
1 Volin, staroslavné město Slovanů pomořských, zbořené od Dánův v 12. století.
2 Známo, že Azbukou slove abeceda písma slovanského, cyrillicí nazvaného.
3 Svaroh, Pra-Svaroh, staroslovanský bůh světla. Důležitou stáť napsal o něm J. P. Šafařík v Musejníku r. 1844 str. 483.
J. P. Koubek,
c. k. professor řeči a literatury české na vysokých školách Pražských
a člen sboru musejního pro tuž řeč a literaturu.
E: mk; 2004
14