EPIGRAMY
od
Dra. JOSEFA KOŠÍNA
V PRAZE.
Knihtiskárna Jos. R. Vilímka – Nákladem vlastním.
1881
1
Na sebe.
Ačkoliv pocházím přece z Libenic,
bojím se, že toto veršování bude
mnohým z velké části, mnohým snad i všude
libé tuze málo cele nic.
Na srdce.
Blahých citů pojme malá tvoje skrýše
víc než hvězd ta nebes nedozírná výše,
ale také více – mnohem více hoře
nežli hořké vody šírošíré moře.
Co je tobě milo, plně
teprv tehdy bývá ceněno,
když to nenabytedlně
na vždy – na vždycky je ztraceno.
Hlava často musí konati
k cíli mnohá léta cestu krokem,
k němužto ty, srdce, dostati
chtělo bys se ihned jedním skokem.
3
Na lásku.
Lásko, nikdy nebývají
hlučni tvoji počátkové,
mnoho křiku dělávají
ale tvoji následkové.
Proč tě básníkové asi nazývají
milostí? Snad z pouhé k ženským dvornosti?
Možná; však i proto snad, že dělávají
ženské s tebou velmi rády milosti.
Na krásu.
Krásy, ač se právem velebí,
není k lásce nutně potřebí;
neboť neskonale velice
rády mají se i opice.
4
Na krásnou pleť.
Navzdor její kráse
mezi krásnou pletí
mnoho nalezá se
nepěkného smetí.
Na Adelgundu.
Ač nic nemoudrého jenom tehdy nedíš,
když nic nemluvíš, a tuze zhloupa hledíš,
přece každý mužský na kolena padá
před tebou, že’s hezká, bohatá i mladá.
Na Adelaidu.
Ty máš, dámo, stovek na tisíce,
Max jen trochu zlatek a nic více;
mnohem spíše by ti ale přece dal
i tu trochu zlatek, než by si tě vzal.
5
Na Adrii.
Vděky tvými muži nižádnému
dozajista krev se nikdy nevzbouří,
někdo ale k vůli jmění tvému
vezme si tě přec a oči zamhouří.
Na Afru.
Sokové se těžce zranili
v souboji; však pro jich poranění
nehořekuj, neb se nebili
o tvé srdce, nýbrž o tvé jmění.
Na sestry**
Říci, která z nich je roztomilá
více, úloha je tuhá;
a to proto, že je spanilá
jedna více nežli druhá.
Na sestry****
Dít, která z nich je nejspanilejší,
toť úloha co nejobtížnější
a nad to neskonale truchliva;
jeť jedna víc než druhá oškliva.
6
Na Agapu.
Když jsi rozesmána,
nejsi právě gracie;
ale rozhněvána
hotová jsi furie.
Na Agatoklii.
Ač se neskonale sužuješ,
že ti krásu možno koupit není,
tuze dychtivě si kupuješ
přece neustále okrášlení.
Na Agrikolu.
Ty’s co živa žluté zlato
v neskonalé lásce měla,
před žlutostí pleti za to
hrůzou jsi se vždycky chvěla.
Na Albinu.
Že’s co nejhezčí, zdaž milována
od svých družek jsi co nejsrdečněji?
To to! naopak co nejjizlivěji
nenáviděna i pomlouvána.
7
Na Alexandru.
Ač sličností ne příliš oplýváš,
však nicméně se přece domníváš,
že na tebe vždy podívá se
i každý kmet jen k vůli kráse.
Na Alodii.
Že’s, ač nejsi, ze všech nejkrásnější,
přesvědčí tě ťulpa nejhloupější;
že však nejsi, o tom dozajista
nepřesvědčí tě ni rabulistarabulista.
Na Alžbětu.
Mnohdy věc, jež bývá viděna,
v skutku není a jen zdá se;
a to přihodí se zejmena
mnohým mužským při tvé kráse.
Na Amatu.
Ty jsi, dívko, velmi zpozdilá,
povídáš-li, že jsi spanilá;
nebo, třebas je to pravdivo,
je to přece jenom ošklivo.
8
Na Anastasii.
Nejsi ovšem takovou krásou obdařena,
jakou by jsi ráda obdařena byla;
za to můžeš býti zcela ujištěna,
že jsi pranikoho ještě nezbláznila.
Na Anežku.
Krásná dívka spanilejší
bývá, když je uslzena;
ty’s však mnohem ošklivější,
kdykoliv jsi ubrečena.
Na Annu.
Tebe by si ňáký kníže vzal,
aniž na tvůj nízký rod by dbal,
kdybys právě tolik spanilostí
oplývala jako nehezkostí.
Na Antoninu.
Ty se v dálce krásou zrovna rozplýváš,
však čím blížblíž, tím více krásy pozbýváš;
a kdo pohlédne ti zblízka do očí,
uleknut od tebe rychle odskočí.
9
Na Apollinaru.
Sebe větší hrubosť není
nikdy tolik mnoho strašliva
pro tebe jak projevení –
ač je pravé – že jsi oškliva.
Na Aurelii.
Let celých deset byla válka vedena,
že unešena byla krásná Helena;
nu tebe neunese žádný, Aurelie,
a kdyby – napravila by to policie.
Na Apollenu.
Dosti spanilá jsi ovšem děvice,
nejsi však, jak mníš, tak tuze velice,
aby každý mužský, sotva tě zočil,
ihned do ohně snad k vůli tobě skočil.
Na Aquilii.
Kdyby jako ty tak převelice
krásny byly všechny krasavice,
nepřišel by žádný mládenec
ve stavu příčetném o věnec.
10
Na Auroru.
Auroro, máš pěkné jmeno;
však jsou také tvoje tváře
krásny jako ranní záře,
když je ale zamračeno.
Na Atanasii.
Že tvá duše krásou oplývá,
dokázala’s velmi stkvěle;
slyšet o tobě však nebývá:
„krásná duše v krásném těle“.těle.“
Na Augustu.
Ač jsi hloupa, přece se ti poštěstilo
lecčeho dosíci svojí spanilostí,
čehož dosáhoutidosáhnouti by se nezdařilo
mudrci i sebe větší učeností.
Na Aureu.
Mnohý mužský sice toužil
tuze po tvé bohatosti,
žádný však se neusoužil
k vůli tvojí spanilosti.
11
Na Austrebertu.
Ačkoliv se těšíš zvláštní spanilosti,
netěšíš se zvláštní družek laskavosti.
Proč? I to se velmi snadno vysvětluje:
velká krása malou nikdy nezvětšuje.
Na Balbinu.
Kdyby v ňákém krámě z nenadání
krása pro dámy se prodávala,
ty bys nejprvnější bez meškání
zajisté do něho pospíchala.
Na Barboru.
Kdyby krásny byly všechny děvice
tolik jako ty, ó potom lyrice
nastaly by časy tuze žalostné;
nebo kdož by skládal písně milostné!
Na Basillu.
Srdce tvoje může nazváno
býti perličkou co nejkrásnější;
chyba jen, že není schováno
v skořepině trochu úhlednější.
12
Na Basilissu.
Výtku fotografu činíš každému,
že tě vyobrazil zrovna příšerně;
inu fotografu nelze žádnému
fotografovati něco nevěrně.
Na Batildu.
Neklaď na svou krásu tolik váhy,
nechlub se tak tuze svojí tvářičkou;
vždyť se staneš také dosti záhy,
neumřeš-li v mládí, starou babičkou.
Na Beatu.
Krásny jsou tvé vlasy, ústa, oči, líce
a tak dál; však kdyby krásny ještě více
byly, neměla bys přece zvláštní vnady,
nebo nepatří to všechno dohromady.
Na Beggu.
Ty’s tak tuze spanilou se stala,
že všem mužským činíš zrovna muku;
kdybys však jen o prst požádala,
ihned by ti každý podal ruku.
13
Na Benediktu.
Kdyby se dle peněz krása měřila,
s těží za krejcar by tvá se cenila;
nicméně tisíce zlatých na okrasu
krásy této vydáš v každém ročním času.
Na Bertu.
Co se tvoje srdce darmo nahledá
ňákého milence, dívko škaredá!
A ty máš přec srdce láskou unylé
tak, ba třebas víc než dívky spaniléspanilé.
Na Bibianu.
Kdybys spanilejší ještě více byla,
všechněm lidem bys se přece nelíbila;
byť jsi u všech mužských byla oblíbena,
chybu ňákou přec ti vyčte každá žena.
Na Birgitu.
Ač jsi jaktě živa strachu neměla
z kletby nižádné, ty krasavice,
přec bys před touto se hrůzou zachvěla:
„Kéž by dostala jsi neštovice!“
14
Na Blandu.
Mníš, že o tebe jen k vůli kráse tvojí,
dámo bohatá, tak tuze mužští stojí;
kdybys ale náhle chudobnou se stala,
přehořce bys nad svou krásou zaplakalazaplakala.
Na chudou spanilou dívku.
Na tebe se každý muž i žena podívá,
na tebe laskavě každý muž se usmívá;
mnohý o lásku tě prosí na kolenou,
nikdo ale nedí: „Chceš být mojí ženou?“
Na Blandinu.
Ačkoliv jsi obdařena
všemi vděky jako gracie,
přece, jak jsi uražena,
hned se stane z tebe furie.
Na Bonu.
Na tisíce zlatých, dívko, máš,
nemáš ale ani jedné vnady;
navzdor tomu však se přece vdáš,
neb je mužských moc, již trpí hlady.
15
Na Bonaventuru.
Kdo tvou lepost nechce obdivovat,
hned jej slepcem ráčíš pojmenovat:
k nevidění tvojí lepoty
netřeba však žádné slepoty.
Na Brigidu.
Pokud mladým skvěla jsi se líčkem,
bývala jsi malým andělíčkem;
nezměnila jsi se, když jsi dospěla,
právě do velkého ale anděla.
Na Cecilii.
Jakouto kouzelnou asi mocí
vzácné vnady tvoje oplývají,
že i mužští velmi krátkoocí
zdaleka před tebou utíkají?
Na Dorotu.
Ty máš arci také, holka, vnady;
kdyby ale měly takové
všechny ženské, ó pak jistě hlady
zemřeli by všickni družbové.
16
Na Chionii.
Mezi mužskými tvé objevení
spůsobí pokaždé rozechvění;
nebo sotva že tě uvidí,
nejpospěšněji se odklidí.
Na Cyriaku.
Každý půvab tvůj je tolik lepý,
že se v okamžiku zamiluje,
jak tě jenom trochu zpozoruje,
horoucně do tebe každý slepý.
Na Dafrosu.
Kdyby každá dívka lepoty
zrovna tolik měla jako ty,
míň by bylo zbrklých milenců,
ale více starých mládenců.
Na Darii.
Můžeš býti bez obavy,
že by mohl někdo snad,
spleten krásou tvojich vnad,
uvrhnout se do Vltavy.
17
Na Dionysii.
Rmoutíš se, že málo vděky oplýváš
a že málo býváš obdivována;
a buď ráda, nebo aspoň nebýváš
zdvořilostmi mužských obtěžována.
Na Dominiku.
K vůli tobě mnozí mládenci
div že nohy své si nezlámají.
Víš-li proč? I že ti ztřeštěnci
před tebou splašeně utíkají.
Na Domnu.
Kdyby spůsobily všechny ženštiny
mezi mužskými tak velké zanícení,zanícení
jako ty, pak z tuze jasné příčiny
nebylo by se co báti přelidnění.
Na Anatolii.
Tak půvabna jsi, Anatolie,
že každého i v parně provane,
kdo blížeji se k tobě dostane,
hned zima jako ze Sibirie.
18
Na Domninu.
Když k někomu se přiblížíš,
tak milostně naň pohlížíš,
že rád by ihned do nebe
co pták se vznesl – od tebe.
Na Donatillu.
Malířkou jsi tuze velké dovednosti;
nestojíš dokonce ale o věnec
slávy umělecké, nebo ve skrytosti
maluješ si pouze vlastní ruměnec.
Na Charitinu.
Každý kráse tvého líce
diví se, však mnohem více
zajisté bys ty se divila,
kdybys jmění svého pozbyla.
Na Dympnu.
Proč tvá líce oplývají
krásoukrásou, když jsou malována?
A proč krásna nebývají,
jsou-li fotografována?
19
Na Edeltrudu.
Ač je na ni natřena
velmi krásná barva,
v krásnou přece změněna
není tvoje larva.
Na Edithu.
Nad míru jsou krásna tvoje líce;
kdyby ale byla ještě více,
přece neměla by půvabnosti,
nebo libuješ si v hanebnostihanebnosti.
Na Eleonoru.
Kdyby spanilost se měřila
podlé nosu velikosti,
v světě veškerém bys platila
jistě za vzor spanilosti.
Na Emelianu.
Co as o tvém nosu říci mám?
Jednu krásnou průpovídku znám,
jež se dobře na něj hodí,
totiž: „ Všeho mnoho škodí.“
20
Na Emmelii.
Na sta tisíců jsi, dámo, bohata,
ale více – mnohem více nosata;
ne krejcary kdyby jsi je proměnila,
celý nos bys jimi přece nepokryla.
Na Emilianu.
Studem, že je nos tvůj červený, se rdít,
není dozajista tvojí povinností;
ale oprávněna také nejsi chtít,
aby každý hleděl na něj s uctivostí.
Na Epistemii.
Pokud naději jsi měla, že se vdáš,
oči tvoje jako nebe Italie
byly vyjasněny; nyní však je máš
zachmuřeny jako nebe Sibirie.
Na Lydii.
Toť dosti velká arci je,
však největší to není lež,
že roztomilá Lydie,
tak veliká jsi jako věž.
21
Na Erentrudu.
Očka tvá jsou chrpová,
líce tvoje růžová,
čelo skvěle lilijové,
ale vlasy šafránové.
Na Ermelindu.
Černé vlasy tuze pěkně okrašlují
líce smědé, rovněž vlasy bělavé
líce bělostné; však špatně ozdobují
píhovatou tvář tvou vlasy zrzavé.
Na Eudoxii.
Zrzavé tvé vlasy tvému líci
krásy zrovna neubírají;
to však o nich možno také říci,
že jí právě nepřidávají.
Na Eufemii.
Tváře tvé jsou, dívko, takové,
že si vzpomenu vždy bezděčně,
ačkoliv se na ně netečně
dívám, na knedlíky špekové.
22
Na Eufrazii.
Třebas za soumraku podávají
jasný důkaz o tom tvoje líce,
kterak ruce tvoje užívají
dobře nože, vidličky a lžíce.
Na Eufrosinu.
Ty jaktě živa tuze mnoho
se vděky, kterých nemáš, nechlubíš
a jedině z důvodu toho
se právě tuze ráda nezubíš.
Na Eugenii.
Malé příčiny tak velké účinky
někdy mají, že i z líce činí rub;
tak i sladký úsměv tvojí tvářinky
v pláč se proměnil, když vypadl ti zub.
Na Eulalii.
O tvých zcela černých očích dít
musím, že jsou krásy dokonalé;
za krásny tvé zoubky ale mít
nemohu, ač jsou jen načernalé.
23
Na Evu.
Že pozbyla jsi zubů, dívčinko,
už na tvém líci není, chudinko,
ni stopy po úsměvu; víc než dosti
se posud ale těšíš kousavosti.
Na Faustu.
Zoubky tvé jsou také čistotnosti,
jakby ze slonové byly kosti.
A proč nebyly by takové?
Jsoutě v skutku z kosti slonové.
Na Felicitu.
Proč tak zamyšlena vždycky býváš
a se jaktě živa neusmíváš?
Inu nechci býti sice právě hrub,
musím ale říci, že ti schází zub.
Na Floru.
Za mládí jsi do zrcadla
prohlížela vesele;
co však tvoje krása zvadla,
neskonale kysele.
24
Na Florencii.
Velmi málo mají čitatelů –
tuze málo staré noviny,
a ty z důležité příčiny
ještě méně obdivovatelů.
Na Fortunatu.
Slovo nejluznější
pro tebe je „láska“,
ze všech nejstrašnější
ale slovo „vráska“vráska“.
Na Františku.
Když jsi byla v plném rozkvětení,
nemilovala jsi zastínění;
co jsi ale byla odkvětla,
nestavíš se tuze do světla.
Na Fusku.
Tebe všickni známí bystře sledují,
jak jim přihodí se tebe shlédnouti.
Což pak všickni tě tak tuze milují?
I jen chtějí se ti včasně vyhnouti.
25
Na Gallu.
Sotva asi která dívka jako ty
ve svém srdci má tak mnoho dobroty;
nebo den co den co dříve neoddechneš,
pokud milovníků deset nevyslechneš.
Na Gertrudu.
Ty nenávidíš mužské mnoho
a vesměs všechny. Proč? I koho
bys mohla jenom trochu ráda mít,
když nechce si tě žádný za choť vzít.
Na Glycerii.
Tobě míl je mnohem více
muž i nejošklivější
nežli ženská, třebas líce
měla nejspanilejší.
Na Gorgonii.
Nebyla jsi vždycky, když ti nabídnuta
byla od někoho láska, potěšena;
byla’s však, když láska byla odmítnuta,
již jsi nabízela sama, rozlícena.
26
Na Gudullu.
Chápeš vše co nejtížeji,
za to však co nejsnadněji
dospěla jsi k poznání,
že jsi krásna k líbání.
Na Hátu.
Kdybys tolik mnoho rozkošností
v milování nenalézala,
jistě by jsi s takou horoucností
jaktě živa nemilovala.
Na Hedviku.
Poněvadž jsi zvláštní krásou obdařena,
že tě trápí velké bídy muka,
byla ti už mnohá srdce nabízena,
do dnešního dne však ani jedna ruka.
Na Helenu.
Že tě hrozně trápí mužských nevěra,
tuze vroucně toužíš po zdech kláštera;
jak se na tebe však někdo usměje,
celý rok si děláš naděje.
27
Na Hildegardu.
Že dívka tato mnoho milovníků mělaměla,
a nevdala se přece, ač se vdáti chtěla,
buď ona nebo oni za moc nestojí
neb za mnoho anebo za nic obojí.
Na Honoratu.
Mnoho tužeb máš, však všechny přeci
sbíhají se ve dvě tyto věci;
chceš být totiž předně milována,
za druhé co nejdřív dobře vdána.
Na Idu.
Ať je všední den neb neděle,
nejdřív jsi a nejdýl v kostele.
Proč? I ráda by jsi varhaníka
anebo alespoň kostelníka.
Na Johannu.
Ty se chceš jen z lásky k vlasti provdati,
chtíc jí vychovati dětiděti, ba i vnuky;
žádný vlastenec však nechce chápati,
že ti k tomu třeba nápomocné ruky.
28
Na Jovitu.
Touhou se ti zardívala líce,
pokud nebyla jsi milována;
že jsi ale, nyní ještě více,
Proč? I ráda bys už byla vdánavdána.
Na Irenu.
O to netřeba ti starost mít,
že bys unešena mohla být;
toho můžeš ale hledět,
abys nezůstala sedět.
Na Isabellu.
Dívky, jež jsou ještě plny neviny,
rdí se, aniž vědívědí, z jaké příčiny;
tobě známo, proč se líce zardívají,
tobě však se zase nezačervenají.
Na Julii.
Učiněnou zdáš se býti nevinností;
zatím však jsi tuze velkou dychtivostí,
dříve nežli minul čtrnáctý tvůj rok,
třikrát přečtla vše, co napsal Paul de Kock.
29
Na Julianu.
Až opustíš ten svět,
snad mnohý krásný květ
se na tvém hrobě rozvije,
však jistě žádná lilije.
Na Justu.
Kdybys s millionem tvým to dopadalo
zrovna jako s tvojí srdce čistotou,
ó pak by ti, dámo, věru nezbývalo
zhola pranic, nežli chodit žebrotou.
Na Kancianillu.
Kdyby říkalo se „panna“ místo „slečna“,
tuze málo by jsi za to byla vděčna;
poněvadž trnula by jsi strachy vždycky,
že to pověděno bylo ironicky.
Na Kateřinu.
Proč jsi z domova se odebrala
a se tajně kdesi ukrývala?
Vždyť jsi nevyvedla pranic zlého,
nýbrž něco zcela nevinného.
30
Na Kláru.
Panenko, co nejřidčeji
že jsi v koutě sedala,
hravě jsi co nejčasněji
do kouta se dostala.
Na Klotildu.
Že’s se na půl roku vzdálila
z domova, toť málo divno jest,
ačkoliv příčina nebyla
toho jiná než jen neděl šest.
Na Kolumbu.
Ke cti slouží muži stavu nižšího,
zachází-li s mužem stavu vyššího;
ale tobě, prostá dívko mladá,
cti ni trochu z toho nevypadá.
Na Konstancii.
Že jsi lehka, to je známo
dávno skoro všemu světu;
přece nejsi ale, dámo,
schopna nižádného vzletu.
31
Na Lukrecii.
Tragedie o tvé ctnosti psát
nebudou se jistě, Lukrecie;
to se ale snadno může stát,
že se dočkáš ňáké komedie.
Na Kordullu.
Spanilá jsi k podivení
jako lásky bohyně,
srdce tvoje ale není
lásky právě svatyně.
Na Kristinu.
Na domech je vidět mnohou obludu,
která pro okrasu tam je umístěna;
ty zas děláš, ač jsi krásou obdařena,
domu každému, v němž bydlíš, ostudu.
Na Kunhutu.
Sprostý mužský nabyt může zušlechtění
snadně od pravého v skutku šlechtice;
jinak je to ale nad vše pomyšlení,
co se tebe týče, sprostá děvice.
32
Na Lionillu.
Ty jsi lehké ženštiny
pravým vzorem, ale za to
z velmi jasné příčiny
mílo je ti těžké zlato.
Na Liobu.
Spanilá jsi ovšem velice;
kdybys ale spanilosti
měla tolik jako ctnosti,
hotová bys byla opice.
Na Leopoldinu.
Cesta, po níž jdeš, ti dává
jenom rozkoše a slasti,
na konci tě očekává
jistý pád však do propasti
Na Lucii.
Punčochy jsi pletla,
když jsi byla dítě;
co jsi v pannu vzkvetla,
pleteš ale sítě.
33
Na Luitgardu.
Ty bys za stydlivost svoji měla být
nějakým velikým řádem poctěna,
poněvadž na oči nikdy nechceš jít
ani kanárkovi, jsi-li svlečena.
Na Makru.
Mněla jsi, že nectné jest,
v chudobě žít mizerně;
prodala jsi proto čest
a teď žiješ nádherně.
Na Marii.
I gracie by odpornou se stala,
když sama by se tuze dotírala;
i rozvaž si to dobře, Marie,
vždyť nejsi příliš velká gracie.
Na Magdalenu.
Ačkoliv vyniká červeností
tvoje tváře krásně nalíčená,
přes či spíše proto stydlivostí
jaktě živa nic se nečervená.
34
Na Macellu.
Že tak chytře vždycky vystavuješ
na odiv své vnady spanilosti,
hloupě jednáš, neb se olupuješ
o nejkrašší výkvět půvabnosti.
Na Marcellianu.
Kdyby od šibala nějakého byla
výstava půvabů ženských zařízena,
dozajista by je málo která žena
tolik důmyslně jak ty vystavila.
Na Marcianu.
Líce tvé je růžové,
oči blankyt, vlasy zlaté,
zoubky z kosti slonové,
ale čelo nestydaté.
Na Antonii.
Kdybys bohatou se stala,
jak jsi nestydatá, Tony,
ó pak by jsi oplývala
dozajista milliony.
35
Na Marinu.
Neobmezenou jsi vnad svých mocnářkou;
nebo poslala’s, bys mohla plné panství
nad nimi provádět lichou přetvářkou,
na vždycky ruměnec zpurný do vyhnanství.
Na Martinu.
Ač se těšíš hranatosti
jako dub i ač jsi velika
též jak on, přec srdnatosti
navzdor tomu máš co osyka.
Na Matronu.
Ty jsi do chudáka, dámo, zblázněna,
ačkoliv máš jmění přece million;
za blázna ty ale nejsi držena,
nýbrž – ač si z toho tropí smíchy – on.
Na Mauru.
Ačkoliv tě mouchy velmi štípají,
žádné nezabiješ, jak jsi citliva;
raci tuze dobře však ti chutnají,
kteří uvařeni byli za živa.
36
Na Maximu.
Tisíckrát je víc ti mílo
žvanění hezkého trulanta,trulanta
nežli světoznámé dílo
o filosofii od Kanta.
Na Mechtildu.
Ty jak učiněná labuť vyhlížíš,
pokud vzdálena jsi hodný cesty kus;
kdykoli k někomu však se přiblížíš,
mimo nadání se vždycky změníš v hus.
Na Menadotu.
Pokud přítelkyní Karlovou jsi byla,
právě tuze mnoho jsi ho nebavila;
co jsi ale jeho nepřítelkyně,
výborná jsi jeho bavitelkyně.
Na Metrodoru.
Rozkoší už to je neskonale libou,
hledět na tebe, neb nevinné jsi poupě;
jenom to však bývá při tom velkou chybou,
ty že obyčejně hledíš tuze hloupě.
37
Na Moniku.
Tuze, čilé děvčátko,
tuze jsi už zečteno;
máš to ale, holátko,
v hlavě všechno spleteno.
Na Natalii.
Velmi značny jsou tvé vědomosti,
ano učená jsi v skutku nad míru;
to však posud je ti v pochybnosti,
je-li knedlík z mouky nebo z papíru.
Na Nonnu.
Zamyšlena jsi co nejčastěji,
ale slova, jež co nejřidčeji
bývají od tebe pronešena,
nejsou právě tuze promyšlena.
Na Notburgu.
Ó není žádné pochybnosti,
že náramná jsi bohačka,
však co se týče důvtipnosti,
jsi učiněná žebračka.
38
Na Ositu.
Tuze mnoho bysi nadělala
svými vědomostmi v světě hluku,
kdybys všechno tolik dobře znala,znala
jako výložky každého pluku.
Na Paulu.
Nemáš ducha právě velkého,
ano spíše hlava tvá je prázna;
z leckterého muže moudrého
děláváš si ale přece bláznablázna.
Na Pavlinu.
Duše Valentina býti v nebi mněla,
když byl poprvé, ó dívko, uzřel tebe;
sotva ale ústa svá jsi otevřela,
hned v tom okamžení zase spadl s nebe.
Na Pelagii.
Tváře tvé jsou růže, oči hvězdičky,
rtové maliny a zuby perličkyperličky.
Hodna bysi byla, dívko, milování,
kdyby nebylo jen toho štěbetání.
39
Na Perpetuu.
Milé je to potěšení,
na tebe se podívati;
mílo ale právě není,
řeči tvoje poslouchati.
Na Petronillu.
Nebeského anděla
máš, ó dívko, vzezřenivzezření,
hleď jen vždycky docela
zdržeti se mluvení.
Na Polyxenu.
Nemilou bys nebyla,
že jsi štěbetářkou;
velmi však jsi nemila,
že’s i klevetářkou.
Na Pomposu.
Sotva asi výbornější
nad tebe je mluvitelkyně,
za to ale nejvzornější
nejsi právě myslitelkyně.
40
Na Potamienu.
Během sedmi roků prý se cele
všechno obnovuje v lidském těle;
jazyk tvůj se asi obnovuje
častěj’, neb se tuze napracuje.
Na Priscillu.
Láska mužských k tobě není velika,
ačkoliv máš velmi krásné líce;
nebo mimo zvláštní mrštnost jazyka
máš až tuze mnoho zdravé plíce.
Na Prisku.
Bodra jsi jak vlašťovice,
čiperna jak pěnkava,
přítulna jak holubice,
než jak straka breptavabreptava.
Na Reineldu.
Kdo chce aspoň ňáké zdání
míti o tom, co je věčnost,
ať jen poslouchá tvé žvání,
nebo pozná nekonečnost.
41
Na Reparatu.
Už dávno je mi známo,
že stále mluvíš, pokud bdíš;
však rád bych věděl, dámo,
zda mlčíš alespoň, kdy spíš.
Na Ritu.
Pravda úplná to ovšem není,
nýbrž pravdy pouze slabý stín,
že jsou ústa tvá co do mluvení
výtečně zřízený parní mlýn.
Na Romanu.
Dobře lidé k mlýnu přirovnávají
ústa tvoje, ale zapomínají
poukázat při tom také na výhodu
velmi znamenitou, že má stálou vodu.
Na Rosu.
Tvary tvé jsou krásně uspůsobeny;
všechny jsou tak pěkně zaokrouhleny,
ani jediný z nich není hranatý,
ba ni jazyk, nebo ten je špičatý.
42
Na Rosinu.
Jako chrpa jsou tvá očička,
tvoje líce jako růžička;
jazyk však – ó jaká protiva! –
ten je učiněná kopřiva.
Na Rufinu.
Zlaté jsou tvé vlasy, ústa rubínová,
pleť je z aksamitu, očka safírová,
tváře růžové a rámě z úběle,
ale jazyk – jazyk! ten je z ocele.
Na Sabinu.
Snažím se už velmi dlouho vyzkoumati,
k čemu jazyk tvůj bych měl as přirovnati;
hraje mi už každý nerv a sval i kloub,
konečně to mám, je nekonečný šroub.
Na Saturnii.
Pyšna můžeš býti na líce,
na zoubky, na vlasy, na nosíček,
na oči – ba na vše, nejvíce
ale přece jenom na jazýček.
43
Na Saturninu.
Ústa tvá jsou jako jahody
plna krásy, plna lahody,
ale za půvabem těchto vnad
jazyk tvůj se skrývá jako had.
Na Serapii.
Každý nůž se bez broušení
stává stále tupějším,
jazyk tvůj však bez ostření
je čím dál tím ostřejším.
Na Susanu.
Již se odebrala lásky tužba
k odpočinku ve tvém srdíčku,
za to teď ta pravá činná služba
nastala však tvému jazýčku.
Na Scholastiku.
Ty’s jak dobrá kniha, nebo míle
krátíš jako ona dlouhé chvíle;
jen že knihu, kdy se namane,
zavřít lze, však tobě ústa ne.
44
Na Růženu.
Nemilo by nebylo,
že jsi velmi hovorna;
to je ale nemilo,
že’s i tuze žvátorna.
Na Tharsitu.
To se ještě neudálo,
aby tobě, Růženo,
od někoho vyčteno
bylo to, že mluvíš málo.
Na Teklu.
Tak jsi lína, že i k zábavě
vždycky máš se velmi váhavě;
neboť jenom jednu rozkošku
ráda máš, a sice – lenošku.
Na Theodoru.
Dobra jsi jak jehňátko,
hbita jako lasička,
úlisna co koťátko,
mlsna však co kozička.
45
Na Veroniku.
Nevybírej si tak! Lidí v české zemi
sic je dost, však mužských mezi lidmi těmi
millionů dvé a tisíc sto jen čtvero jest,
ženských millionů dvé a tisíc set však šest.
Na Viktoru.
Pěšky nejdeš ani v mrazumrazu, ani v parnu ven,
ani v prachu, ani když je deštíček;
nebo tobě zrovna divočárně den
takřka vymalovat musí pánbíček.
Na Voršilu.
Kdyby nebylo tvé srdce oplývalo
takým velkým množstvím žádostivosti,
jaktě živo by v něm bylo nebývalo
tolik mnoho trpké žalostivosti.
Na Zitu.
Kdykoliv jsi velké hory uzřela,
co v tvém srdci bylo tužeb a co bolů!
Když jsi vrcholu jich ale dospěla,
pospíšila’s ještě ráda zase dolů.
46
Na Toletu.
Spleteni bývají hlupákové,
dámo spanilá, tvým pousmáním,
však i sebe větší mudrcové
pomateni tvojím zaplakáním.
Na Valburgu.
Každý směle říci může,
že jsi krásna jako růže;
lží by ale bylo nemalou,
kdyby někdo děl, že’s fialou.
Na Venefridu.
Ač je líce tvoje hrdostí
zcela chladno jako tuhý led,
přec tvé srdce, vzňaté milostí,
prozrazuje každý oka vzhled.
Na Verenu.
Ač chodíš jako kachnička
a zpíváš jako slepice
i štěbetáš jak husička,
přec pyšna jsi jak pávice.
47
Na Theodosii.
Děvče, dříve hezké slovo „něžné“
o tobě nad míru bylo běžné,
ale k veliké tvé žalosti
veliké nemělo stálosti.
Na Theodotu.
Každou chvíli přetvářlivě
umíš do pláče se dát
výborně, však opravdivě
umíš teprv dobře lkát.
Na Theoktistu.
Ty’s vzorem rozmazlené ženštiny;
neb často musíš bez vší příčiny
se náhle bezděky do pláče dát,
když nemožno ti něčemu se smát.
Na Tiburcii.
Tobě, že jsi mysli plačtivé,
snadno zaslzejí zraky
při hudbě jen trochu truchlivé,
při veselé ale taky.
48
Na Žofii.
Že je diamantem srdce tvoje,
o tom pochybnosti věru není;
chyba jen, že schází mu to dvoje:
zlatý obkladek a uhlazení.
Na Adelindu.
Kdož tě ještě neznají,
myslí, že je lásky chrám
srdce tvé; však shledají
záhy, že je sprostý krám.
Na Adolfinu.
Jaktě živa nedíš
nelibého slova,
libě ale hledíš
vždycky jako sova.
Na Aku.
Vším právem lze je o tvém narození říci,
že při něm panovala divná planéta;
neb řidčeji se zjeví úsměv na tvém líci,
než na obloze nebes lesklá kométa.
49
Na Albertinu.
K podivení jsou tvá líce,
neb jsou krásy v skutku andělské;
ale více – mnohem více
srdce tvoje, neb je ďábelské.
Na Amalii.
Velké podivení právem vzbuzuje
krása těla tvého v skutku nádherná;
mnohem – mnohem větší však, že bytuje
v takém těle duše tolik mizerná.
Na Amandu.
O tvé duši a tvém těle
co as pověděti mám?
Co si myslím, řeknu směle:
Obraz bídný, skvostný rám.
Na Angeliku.
Dozajista tvary tvého těla
vypadají velmi nádherně;
duše tvoje, kdyby tělo měla,
vypadala by však mizerně.
50
Na Emerencii.
Což pak na Maxovi uviděti
možno tolik bezectnosti je,
že mu ruku svoji nabízeti
můžeš ty, ty Emerencie?
Na Angelinu.
Tělo tvé je přerozkošná shoda,
krásně nad míru mu všechno sluší;
přece je ho ale věčná škoda,
nebo spoutáno je s bídnou duší.
Na Appii.
Na tobě lze krásného
velmi mnoho uviděti.
o tobě však hezkého
nelze pranic uslyšeti.
Na Bertinu.
Ty’s dle těla gracie
ano skoro Venuše,
za to však co do duše
učiněná furie.
51
Na Celinu.
Proč čekala jsi plných deset let,
ač úprkem ti mizel tváří květ,
tak statečně na svého milého?
Že’s nemohla dostati jiného.
Na Cyrillu.
Ty jsi věrnost přísahala
do smrti prvnímu milému,
za tři neděle jsi dala
ruku svoji ale osmému.
Na Delfinu.
Pravé vděky tvé jsou zdobeny
klénoty ze zlata skutečného
s pravými drahými kameny,
srdce však jsi zcela falešného.
Na Devotu.
Kdo chce poznati
hezky pěkně trýzeň,
ať si získati
hledí tvoji přízeň.
52
Na Dullu.
V každém mužském umíš povzbudit
snadno lásku roztomilostí,
ale ještě snáze zapudit
znáš ji zase vrtohlavostí.
Na Edburku.
Hádánkou, již možno rozluštiti není,
je prý tvoje srdce. I to může být,
nebo dáš-li ty se jednou do toužení,
nevíš ani sama, co bys měla chtít.
Na Ennu.
Jak ti někdo něco nepěkného
řekne, hned se změníš z andělíčka –
ovšem vždycky zase do hezkého,
přece ale jenom – do čertíčka.
Na Eufrosinu.
Nikdo nemá zdání o důležitosti,
kteroužto pro tebe mají zrcadla;
tyť bys bez nich z dlouhé chvíle upadla
do nezhojitelné těžkomyslnosti.
53
Na Eusebii.
Kdybys, dívko, tolik krejcarů jen měla,
kolikrát jak živa v zrcadle jsi zřela,
zajisté bys měla zlatých na tisíce,
nebo na sta tisíc – ba snad ještě více.
Na Eustachii.
Jak obraz Saiský jsi plna tajemnosti,
neb závojem zakrýváš krásu tváří svých;
však neupadne nikdo do zádumčivosti,
kdo spatří je, a musí propuknouti v smích.
Na Fandillu.
Každý hledí na tvá líce,
jsou-li rouškou zahalena,
nikdo, jsou-li nezastřena.
Jeliž třeba říci více ?
Na Faustinu.
Mladíci nadšeně povídají,
že jsi krásna jako jitřenka;
muži se ti ale posmívají,
že jsi zcela všední fiflenka.
54
Na Filippinu.
Ty jsi šťastnou osůbkou,
nebo radost neskonalou
možno je ti velmi malou
učiniti ozdůbkou.
Na Gabrielu.
Olovo nebývá obloženo
drahými kameny ani zlatem;
ty jsi ale vždycky oblečeno,
sprosté nemehlo, nádherným šatem.
Na Genovefu.
Křiklavě jsi ustrojena byla
jaktě živa, však jen z důvtipnosti,
totiž proto, abys odvrátila
oči lidí od své nehezkosti.
Na Herminu.
Jak jsi byla s to, se drahokamy stkvít,
hned jsi chtěla mít jen samé diamanty;
a že diamanty nyní můžeš mít,
už se ozdobovat chceš jen brilianty.
55
Na Karolinu.
Podivno jeje, ženo, tvoje gusto;
ač je v hlavě tvojí zcela pusto
a v tvém žaludku jen trochu bramborů,
jenom máš-li hodně mnoho fáborů.
Na Hilarii.
Krásu svou co nejuměleji
šatem umíš zvelebovat,
ale též co nejdůkladněji
dosti často zohyzďovat.
Na Julitu.
Skvostně ustrojena vždycky hledíš být,
neb, že brzo vdáš se, nadějí se kojíš;
žádný mužský si tě ale nechce vzít
právě proto, že se tuze skvostně strojíš.
Na Jutu.
Královnou bys mohla býti mrhalek,
nebo hrozné množství šatů spotřebuješ;
navzdor tomu ale přece nemiluješ
žádných šatů tolik jako nedbalek.
56
Na Klementinu.
Častokrát tě vidím v skvostném šatě;
ale kdykoliv tě vidím, na novo
vždycky zdá se mi, že v ryzém zlatě
vidím zasazené pouhé olovo.
Na Konkordii.
Aby krásně byla krásná žena
ustrojena, o to dbá vždy horlivě;
ty jsi nehezka, však ustrojena
teprv nikdy nechceš býti ošklivě.
Na Kristianu.
Než bys ošacena trochu prostěji,
sprostá dámo, vyšla na ulici,
sama odsoudíš se doma raději
k vězení a sedíš ve spodnici.
Na Krescencii.
Ty se neskonale ráda slzami
ozdobuješ právě jako perlami;
jeť to ozdobení velmi prospěšné,
chyba jenom, že je obé falešné.
57
Na Abdona.
Dámy, jež tě neznají
ještě dobře, říkají,
že jsi velmi citlivým,
ty’s však tuze chytlivým.
Na Abachuma.
Od budoucí ženy své chceš mládí květ,
peníze, vzdělání, krásu, ba i vzlet;
rád bys měl však také vzornou hospodynihospodyni,
a to zvláště tuze dobrou pro kuchyni.
Na Abibona.
Vše, byť sebe více pochybno to bylo,
dřív jsi věřil, jen když bylo ti to milo;
co jsi sklamán byl, jsi ale pozornější,
nebo nevěříš teď ani nejmilejší.
58
Na Abiba.
Nehoda tě stihla velmi nemilá,
když tě zradila tvá milá spanilá;
neštěstí teď stihlo však tě strašlivé,
neb ti nelze zbýti milé ošklivé.
Na Abilia.
K smíchu jsou ti všechna dívčí líčka,
jak jsou jenom trochu oškliva;
měl bys ale pomnít na jablíčka,
že jsou nejkrásnější červiva.
Na Abundia.
Nemůže-li žena nejšpatnější
z milenky i třebas sebe lepší být?
Proto je i věcí nejhloupější,
že už pro milenku chceš si život vzít.
Na Achace.
Že se, ač vždy pěšky musíš chodit, po milé
honíš, která jezdí v kočáře, toť zpozdilé;
nech ji jenom sedět nebo třebas ležet,
vždyť pak ona tebe také nechá běžet.
59
Na Acindyna.
Ty’s dvě dívky rád měl stejnou měrou,
ale pohrával jsi s jejich věrou,
a tak dlouho, až se v stejné době
konečně provdaly náhle obě.
Na Adalberta.
Muži, silou vší se nyní v boj
na život a na smrt rychle stroj,
nebo zhrdnuv láskou třeštivou
roznítil’s nenávist zuřivou.
Na Adelfa.
Že k sprostým mužským často rád se zbližuješ,
toť zajisté je chvály hodná lidmilnost;
však že se k sprostým ženským tuze snižuješ,
toť jaksi podezřelá je už příchylnost.
Na Adolfa.
Z umělců ni jediného
nemáš za přítele svého,
velmi četné umělkyně
jsou však tvoje přítelkyně.
60
Na starce.*
Spíše řetěz dobře ukovaný
přetrhne malinké dítě,
než ty, starče láskou rozjařený,
ženskou nastražené sítě.
Na Afrodiria.
Lidé tuze diví se, že do své milé
zamilován jsi tak tuze velice;
toto divení je velmi pošetilé,
osloví je míla zas jen oslice.
Na Agapeta.
Že jsi zamilován, vidí
oči tvoje zrovna světici,
ale oči jiných lidí
zcela obyčejnou děvici.
Na Agapia.
Tebe nepohnuli by ni andělé,
aby jsi se jenom trochu zamiloval;
nebo mysli jsi tak tuze kyselé,
že bys nejraději všechno zpohlavkoval.
61
Na Agatona.
Tolik tklivě zpěv tvůj nikdy nezavzníval,nezavzníval
jako tehdy, když ti osud milou vzal;
kdyby ti ji ale za ženu byl dal,
kdo víví, kterak bys byl potom asi zpíval.
Na Agatopoda.
Ty jsi skládal básně dobře pilované
o milence své tak vroucně milované;
že však zhrdla těmi zpěvy skroušenými,
posloužil jsi ji pak verši broušenými.
Na Agerika.
Neustále trneš bolestí,
že ti krutý osud milou vzal;
můžeš ale mluvit o štěstí,
že ji za choť jinému byl dal.
Na Agrikolu.
Srdce tvé si býti netroufá
veselým, že’s ztratil milenku;
ten však, jenž ji dostal za ženku,
zase chudák div si nezoufá.
62
Na Akacia.
Poněvadž tě trápí lásky žal,
se svým steskem rád se uchyluješ
mezi kamení do pustých skal.
Inu tam si toho vyžaluješ!
Na Albana.
Co ti pošlo z toho,
že jsi mužským tuze mnoho?
Že’s co do mužnosti nuzařem,
ale za to silným ženařem.
Na Alberta.
Ženské rád až tuze máš,
ale krásy málo dbáš;
nebo každou ženu
máš hned za Helenu.
Na Albina.
Na chudobné dívky, třebas žily svatě,
jsou-li hezké, hledíš vždycky nestydatě;
k nestydatým vznášíš vzhledy nábožné,
třebas nejsou hezké, jen když zámožné.
63
Na Alipia.
Nechati seděti každého,
toť je něco zcela slušného;
zlobou však je velmi zarputilou,
že jsi nechal sedět svoji milou.
Na Almacha.
Chudák Narcis krásou takovou se stkvěl,
že se zamiloval do sebe a měl
z toho smrť. Nu tobě netřeba se bát,
že by se ti mohlo tohle stát.
Na mrzáka.*
Tobě bez těžkosti,
když jsi mrzákem,
lze být o marnosti
světa mudrákem.
Na Amata.
Ten tvůj nos je sformovaná
ku podivu figurka,
asi jako ponechaná
na semeno okurka.
64
Na Ambrože.
Čelo tvé se pnulo neustále
každého dne vždycky dál a dále
poznenáhla výše za svým cílem,
až i v jedno posléz srostlo s týlem.
Na starého mládence.*
Ty mladé se ti posmívají,
přec s nimi rád se zabýváš;
ty staré však tě rády mají,
těm ale ty se posmíváš.
Na panice.*
Dívce pro panenství v mladosti
dostane se mnohé dvornosti;
ty však proto, že jsi panic,
jak živ nedostaneš pranic.
Na Anakleta.
Ó jak úpěnlivě kleče na kolenou
bez přestání prosíš svoji vyvolenou,
by tě oblažit svou rukou ráčila;
jde ti ale o to, by tě živila.
65
Na Anatolia.
Tobě, moudrý muži, neběží
o krásu nevěsty při ženění,
za to však ti na tom záleží
tuze moc, by měla krásné jmění.
66
Na milenky a milence.
Kdyby bralo se jen málo daní
ze zamilovaných vašich psaní,
státy nabyly by blahobytu,
záhy zbavivše se deficitu.
Na milence.**
Mudrcové praví, že jen z moudrosti
prýští se ten pravý pramen blahosti;
vy jste do sebe však zcela zblázněni,
ale dokonale přece blaženi.
Na milence.**
Láska vaše netrvala
pranic dlouho mezi váma.
Proč tak záhy za své vzala?
Inu brzy shoří slámasláma.
67
Na milence.**
Při prvním setkání jste se namáhali
dvornosti překonat jeden druhého;
když jste na dobro se ale rozhněvali,
řekli jste si všechno, jen nic pěkného.
Na milence.*
Pro zbrklého toho milovníka
měl by určen býti na úřadě
moudrý člověk za opatrovníka,
nebo nemá smysly pohromadě.
Na milence.*
O nic nedbáš, ani o sebe,
nébrž myslíš pouze na nebe.
Proč? Že zaujat jsi docela
vděky domnělého anděla.
Na nevěstu.*
Ty jsi přeblažena, že jsi nevěsta;
nevíš však, zda cesta nebo necesta
tebe čeká, na níž se tvé luzné snění
splní nebo v strašné oklamání změní.
68
Na manžela.*
Ty se divíš, že nic docela
žena tvoje nechce pracovat,
inu neměl jsi ji zbožňovat,
před oddavky jako andělaanděla.
Na manžela.*
Pokud jsi se pro milenku soužil,
nad míru jsi býval roztoužen;
že však máš ji, po které jsi toužil,
právě proto jsi teď usoužen.
Na manžela.*
Obelháváš každého i sebe,
povídáš-li, že’s si ženu vzal;
vždyť bys musil, kdybys pravdy dbal,
říkat, že si vzala žena tebe.
Na manžela.*
Jsou-li vnady tvojí ženy
někým tuze velebeny,
neučiní se ti vděk,
ale vzbudí se tvůj vztek.
69
Na manžela.*
Blahostí zrakové tvoji dříve pláli,
když jsi milou na mžik uviděl i v dáli;
nyní když co ženě po straně jí býváš,
často mimovolně z dlouhé chvíle zíváš.
Na manžela.*
Velký měl jsi žel,
než jsi ženu měl;
a teď, že jí máš,
ještě více lkáš.
Na manžela.*
Milá vždy ti velkou radost udělala,
když ti jen i malou stužku darovala;
teď co muž se ale málo raduješ,
když své choti celé šaty kupuješ.
Na manžela.*
Z jediného vlasu milenčina
více radostí co milencovi
vzešlo ti,ti než teď co manželovi
z celého vrkoče manželčinamanželčina.
70
Na manžela.*
Když jsi čítal od milenky psaní,
vtipně jsi i mezi řádky čet’;
teď když čítáš psaní od své paní,
přečteš někdy řádků sotva pět.
Na manžela.*
Milejší ti bylo milenčino
sebe pitomější žvatlání,
než ti bývá nyní manželčino
nejdůmyslnější kázaní.
Na manžela.*
Ty jsi psával veršů s myslí roztouženou
o bohaté svojí milé na tisíce;
ani prosy řádku nenapsal jsi více,
jak se byla stala ale tvojí ženou.
Na manžela.*
Manželské tvé nebe
pochybné je ceny;
ženat nemáš ženy,
neb má žena tebe.
71
Na manžela.*
Když tvá žena byla tvojí milenkou,
šťastného dne zdála se ti jitřenkou;
teď co ženy bojíš se jí převelice,
jako pověreční lidé vlasatice.
Na manžela.*
Před svatbou jsi viděl v sňatku tolik vnad,
že’s jej za hotové nebe považoval;
po sňatku jsi ale oči vyvaloval,
právě jako kdyby jsi byl s nebe spad’.
Na manžela.*
Sličnou ženu máš i hezké děti,
ó toť musí býti velké blaho!
Netřeba ti ale záviděti,
nebo přišly ti už strašně draho.
Na manžela.*
Bloude, ty chceš neustále být
milým svojí drahé manželce?
I toť musíš kromě peněz mít
ještě vzlet i důvtip umělce.
72
Na manžela.*
S milenkou co nejtajněji
rád jsi býval pohromadě;
ženy však teď nejraději
zase vzdaluješ se kradě.
Na důstojníka.*
Pádný meč je, muži, tvojí zbraní,
jenom jehlu má však tvoje paní;
nastane-li mezi vámi ale seč,
jehlici podlehne skoro vždycky meč.
Na důstojníka.*
Více můžeš, že jsi ženatým,
nežli svobodný být srdnatým;
nebo kromě šavle po levici
máš i jazyk ženy na pravici.
Na manželku.*
Ono neskonalé rozradostnění,
kterýmžto o svatbě zazářila
tvoje tvář, jen sprostá radost byla
z nastávajícího zaopatření.
73
Na manželku.*
Ty jsi rozeznávat vždycky dobře znala,
co je důležito a co právě není:
tak i při vdání jsi tuze málo dbala
nehezkosti muže, že měl hezké jmění.
Na manželku.*
Zvláštním potěšením všechněch žen
bývá častá – ovšem libá – změna,
tobě ale byla ze všech změn
nejmilejší změna tvého jmena.
Na manželku.*
Že jsi tolik mužských pobláznila,
záhy jsi se za to kouzelství
kdo ví na jak dlouho ocítila
ve vězení – totiž v manželství.
Na manželku.*
Mnoho jsi se jměním nachlubila,
nežli manžela jsi ulovila:
nevzal si tě ale pro tvé vnady,
nýbrž proto jen, že trpěl hlady.
74
Na manželku.*
Alfred z Nuzova jen proto si tě vzal,
aby vyléčil své kasy souchotiny;
však se tvářil, když se od oltáře bral,
jako po vypití trpké mediciny.
Na manželku.*
Před očima veřejnosti
tváříš se co trpitelka,
sama však jsi v domácnosti
svého muže trapitelka.
Na manželku.*
Tebe v společnostech každý obdivuje,
že jsi tuze mnoho bystrá mudrkyně;
za to manžel tvůj se ale naběduje.naběduje,
že jsi v domácnosti líná hospodyně.
Na manželku.*
Ty jsi stkvěle, nežli jsi se provdala,
roli jemnocitné dívky dávala;
nyní ale děláš, Aurelie,
po svatbě mužovi komedie.
75
Na manželku.*
Knihu lze mít skoro vždycky za vzornou,
jež má tuze mnoho odběratelů;
manželkou ty ale nejsi výbornou,
ačkoliv máš mnoho zbožňovatelů.
Na manželku.*
Tobě těžko snesti jest
svého muže broukavost,
jemu mnohem tíž je snest,
ale tvoji kňoukavost.
Na manželku.*
Ty se zdobíš slzami
ráda jako perlami,
ale o obojí
muž tvůj málo stojí.
Na manželku.*
Co panna věncem ozdobená
jsi placha byla jako laň,
však teď co žena očepená
jsi velmi často jako saň.
76
Na manželku.*
Mnoho na mužovi vylichotíš,
krásná ženo, libým pousmáním:
je-li zatvrzelým, pak ho skrotíš
jistě dokonale zaplakáním.
Na manželku.*
Právě tuze vzácny ženské nebývají,
které výmluvností dobrou oplývají;
ty’s co muže svého karatelkyně
přímo výtečná však kazatelkyně.
Na manželku.*
Ty co milá div jsi nezbavila
milence rozumu roztomilostí,
však co žena jsi mu napravila
hlavu zase brzy vrtohlavostívrtohlavostí.
Na manželku.*
Dřív za tebou milenec chodíval
a celý blahostí se rozplýval;
teď za ním chodíš ty co žena
a vždy jsi celá utrápena.
77
Na manželku.*
O politiku jsi vždycky
zhola nic se nestarala;
co jsi manželkou se stala,
chováš se však politicky.
Na manželku.*
Od té doby, co’s se dobře provdala,
jako urozená počínáš si dáma;
ještě o svatbě jsi ale říkala –
ovšem bez svědků – své paní matce „máma“.
Na Xantippu.
Kdyby Sokrates si nebyl za choť vzal
tebe, ale ženu hodnou milování,
kdo ví, zda-li by se jaktě živ byl dal
do tak hlubokého filosofování.
Na manžely.**
Že se před očima veřejnosti
příliš mnoho něžně tváříte,
lid si šeptá, že se ve skrytosti
doma velmi často sváříte.
78
Na manžely.**
Pokavad jste milencové byli,
bývali jste tuze blouznivi;
v manželství však jste se proměnili,
neb jste neskonale střízlivi.
Na manžely.**
Asi měsíc, když jste manžely se stali,
vzdálenost jste podlé kroků počítali;
že jste nyní spolu ale trochu dýle,
nečítáte mezi sebou ani míle.
Na manžely.**
Vy co milencové plni blaženosti
velebili jste si vzájemně své ctnosti,
teď co manželé si s zvláštní zálibou
ale vyčítáte chybu za chybou.
Na manžely.**
Pokud milenci jste byli, ke shodnutí
postačilo vám i pouhé pohlédnutí;
když co manželé se nyní domlouváte,
křik až k ohluchnutí rádi děláváte.
79
Na manžely.**
Co milencové dvornosti
jste šeptali si nejraději,
co manželé však hrubosti
si říkáte co nejhlasněji.
Na manžely.**
Vy co milencové plány přestkvělé
k chrámu štěstí svého jste si dělali,
brzy po svatbě však jste co manželé
s těží na čtvrt roku činži sehnali.
Na manžely.**
Muži, stále ženě chyby vytýkáš;
ženo, na muže si pořád naříkáš.
A co následuje z toho, zdaž to víte?
I že oba stejně za moc nestojíte.
Na manžely.**
Něžni jako andělové
byli jste co milencové,
málo toho andělství
vidět ale v manželství.
80
Na manžely.**
Co milencové svoje přednosti
jste vzájemně si zveličovali,
co manželé však svoje nectnosti
až dosud jste si nezmenšovali.
Na manžely.**
Podivné manželství! Manžel používá
k práci každé chvíle se zimničnou pílí,
kdežto jeho drahá polovice zívá
od rána do noci zase dlouhou chvílí.
Na novomanžely.**
Novomanželé, vše máte zcela nové,
dílem na dluh, dílem však i za hotové;
nábytek, peřiny, oděv, obuv – zkrátka
všechno, nu a také novorozeňátka.
Na vdovce.*
Ty mladé nerozumné se ti vyhýbají,
neb s tebe dostatečně rozum přece mají;
těm starým moudrým sám se vyhýbati znáš,
neb s těchto náležitě rozum ty zas máš.
81
Na vdovu.
Celý týden jsi se v slzách rozplývala,
když jsi octnula se, dámo, v vdovectví;
potom jsi se však, čím jsi se zabývala
před vdáním, oddala – totiž lovectví.
82
Na otce.*
Rád bys ztrestal svého přítele
pro velikou jeho pronevěru,
ale přeci nějak zchytřele;
inu dej mu za choť svoji dceru.
Na otce.*
Ty jsi tolik rád se práva nižádného
nevzdal jako svého práva otcovského;
ano nelitoval’s při tom ani věna,
když se byla stala ze tvé dcery žena.
Na matku.*
V Turcích musí matky toho velmi hledět,
aby nebyly jich dcery unešeny;
tyto starosti jsou tobě ušetřeny,
bojíš však se zas, by nezůstaly sedět.
83
Na Matkumatku.*
Tvoje dítě je
pro svět sotva čím,
ale tobě je,
matko, skoro vším.
Na rodiče.**
Ačkoliv jste tuze milovali
dceru svoji, přece jste jí dali
neskonale rádi požehnání
na cestu z domova při provdání.
Na rodiče.**
Pokud vaše děti byly malými,
činily vám radost zrovna neskonalou;
nyní ale, když se staly velkými,
dělají vám radost neskonale malou.
Na otčíma.*
Že by lidé otce, dbá-li o děti,
všímali si zvlášť, je věcí přeřídkou;
ty’s však, otčíme – toť dobře viděti –
pod obecnouobecnou, a to přísnou dohlídkou.
84
Na macechu.*
Macecho, ty’s mnoho zakusila
rozmanitým na cti utrhání,
jmenovitě že jsi zadusila
pastorkyni svoji celováním.
Na dceru.*
Hodná dcero, smutně na svou matku hledíš,
ana pracuje, však sama pěkně sedíš;
a když na práci si počne stěžovat,
neopomeneš jí nikdy litovat.
Na dceru.*
Proč pak nejsi, ač by’s mohla být,
krásná děvo, ještě provdána?
jen z té příčiny, že nechce mít
nikdo otce tvého za tchána.
Na dítě.*
Mnohé světa skutky
máš, ó útlé děcko;
přec ti schází všecko,
nebo nemáš matky.
85
Na dítě.*
Rodičové tvojí vtipností
častokrát jsou celí udivení,
častěji jsou ale překvapeni
lidé cizí tvojí hloupostí.
Na dítě.*
Rodičové tví tě zkazili,
že tě bez příčiny chválili;
teď však ještě víc jsi kaženo,
že jsi bez příčiny haněno.
Na Aniceta.
Většího nemůže bídníka
býti nad tohoto tatíka,
nebyloť od něho uděleno
vlastnímu dítěti ani jmeno.
Na Autonoma.
Vše ti potěšení spůsobuje,
čím tě matka tvoje obdaruje;
velké činí ti však trápení,
že ti dala svoje příjmení.
86
Na nemluvně.
Jako útlé poupátko
milo jsi, ó děťátko;
chyba jen, že každý den
potřebuješ tolik plen.
Na dítě.
Tebe, dítě, nikdy netrápilo,
co as budebude, nebo co již bylo;
neb se žal i radost tvoje mění
podlé přítomnosti okamžení.
Na děti.
Ó kterak, děti, plesáte,
když první sníh se mihne;
však rovnou měrou jásáte,
kdy z jara zase jihne.
87
Na dítě.
Jedno je ti, zda-li žít
mnoho klasů budou srpy,
máš-li jenom, abys vít
mohlo věnce, mnoho chrpychrpy.
Na dítě.*
Že si, dítě, nechceš zahrávati
ani s pěknou hračkou samou leností,
sotva budeš asi vynikati,
až se mužem staneš, velkou čilostí.
Na dítě.*
Že jsi bylo za mladosti
bez zásluhy mnoho chváleno,
býváš nyní v dospělosti
zaslouženě mnoho haněno.
Na jinocha.*
Dobře činí, kloučku, tvoje mysl jará,
že se o nápravu světa tolik stará;
kup si ale ještě as tři exempláře
ňákého dobrého jářku slabikáře.
88
Na jinocha.*
Ač je na tvé bradě ještě plno mlíčka,
stále přece nosíš na svých očích sklíčka;
i toť budeš v stáří muset ku posledu
v každém oku míti po dalekohledu.
Na jinocha.*
Pacholík byl’s v pacholetství
a teď bez všech okolků
tuze rád se v plnoletství
stavíš v řady pacholků.
Na muže.*
Ty’s se bavil za své mladosti
věcmi vážnými co loutkami,
a když byl jsi dospěl mužnosti,
vážně zabýváš se hračkami.
Na muže.*
Muž jsi arci dle svých let,
podlé vzhledu ale kmet,
a jak dítě tropíš hluk,
chovaje se jako kluk.
89
Na muže.*
Ačkoliv nacházíš se už v takém stáří,
že ni stopy není po mladosti vděku,
přece neustále říkáš s hrdou tváří,
že se nalézáš teď v nejpěknějším věku.
Na kmeta.*
Pro každého muže rozšafného
je to učiněná v skutku muka,
býti svědkem chování se tvého,
neb jsi kmet a děláš z sebe kluka.
Na kmeta.*
Co mladík úplně jsi důvěřoval,
když uviděl jsi úsměv krásné tváře;
však teď co kmet bys ještě pochyboval,
byť měl jsi v ruce spis i od notáře.
Na kmeta.*
Rád bys dal, ač ctihodný jsi kmet,
celou zásobu svých moudrostí,
kdybys mohl za ně dostat zpět
mladost i s tou její hloupostí.
90
Na kmeta.*
Co dítě dbal’s jen přítomnosti,
co muž jsi hleděl k budoucnosti
a ke své minulosti zpět
teď hledíš nejradší co kmet.
Na kmeta.*
Zvyky starodávné vychvaluješ,
třebas byly sebe větší hloupostí;
novoty naopak považuješ
za hloupé i tenkrát, když jsou nutností.
Na kmeta.*
Ty’s na bujném komoni ve cválu
co mladík zpívaje se vrhnul v svět,
však o berli co stařec pomálu
teď vzdychaje se navracuješ zpět.
91
Na „přátelství“.
Slova žádného se tolik neužívá
jako slova „přítel“; však i sotva bývá
slovo některé tak často bezvýznamným,
anebo – což horší je – tak tuze klamným.
Na soudruhy.**
Pravou upřímností oplýváte
ó vy nerozluční kamarádi,
neb se mnoho – tuze mnoho máte –
ale každý sebe sama – rádi.
Na velmože.*
Pane, ty máš sice najmutých
velmi mnoho ponížených sluhů,
pravým přátelstvím však nadchnutých
nemáš žádných sobě rovných druhů.
92
Na Apollonia.
Ve štěstí se k tobě hlásili
ze všech konců světa strýčkové,
v neštěstí však se tě stranili
úplně i tvoji bratrové.
Na Aproniana.
Jak se začal’s oblékati
v šaty trochu zvetšelé,
začli se ti vyhýbati
hned i staří přátelé.
Na Arkadia.
Poněvadž se k tobě byli zachovali
staří přátelé co podlí padouchové,
nestojíš jaktěživ o přátely nové,
třebas šlechetností v skutku oplývali.
Na Arkada.
Poněvadž opustil’s přítele
v neštěstí, jsi všedním sprostákem;
že’s však nadto jeho svízele
zužitkoval, zvláštním bídákem.
93
Na Ardaliona.
Druhů v radosti
měl jsi přemnoho,
ale v žalosti
ani jednoho.
Na Aristarcha.
Pokud štěstí byl jsi účasten,
každý známý měl tě za přítele;
od té doby, co jsi nešťasten,
trávíš ale život osaměle.
Na Lauru.
Ač jsi jenom prostá žena,
přec jsi vzácné dámy družkou;
jsi jí však jen podle jmena,
v skutečnosti ale služkou.
E: sf; 2004
94