Chýžka (1881)

Báseň, Josef Kuchař


CHÝŽKA.
BÁSEŇ JOSEFA KUCHAŘE.
V PRAZE. Tiskem dra. Edv. Grégra. – Nákladem vlastním 1881.
[1] Příteli ADJUTU NIESSNEROVI, podlékaři u Milosrdných bratří, v upomínku na blažené doby mládí v rodné chatce posvěcuje J. K.
[3]
I.
Posněžená za vesničkou pod lesem se chýžka bělá, shrbená a sešlá věkem, stařenka jak sšedivělá. V náruč jabloně se krčí, před oknem jež stojí sirá, a své šedé, vetché stěny o kmen její podepírá. Na jaře když jabloň v květu, chaloupka též štěstím mladne, na stříšku vždyť tolik blaha bílým, vonným květem spadne. [5] Vůně dýše do okénka, ptactva zpěv zní kolem chaty, po šedých pak stěnách hraje slunéčka si paprsk zlatý. Na trávníku před chaloupkou stařenka vždy posedává: upřímná tvář plna vrásek a jak mléko stará hlava. Ale v srdci plno květů: na klíně, hle, vnučku hýčká, zří jí modrých do očinek, hladí vlásky, líbá líčka. Ustýlá jí na trávníčku, trhá zvonky, sedmikrásky, uvitým z nich věncem zdobí beruščiny plavé vlásky. 6 Vnouče žvatlá, batolí se, tleská svýma ručinkama – – babičku svět celý těší, jak by byla děckem sama. Tolik vůně, záře, blaha v chudé chatě z jara kvete, že bys ho snad sotva tolik na celičkém našel světě – – – Ale dnes kol chatky smutno: z lesů zimní duma vstává, a kraj celý v šíř i dáli tesknými sny obetkává. Mrazem dýše pode stříšku, okénka sklo čisté kalí, svadlý trávník, chýž i jabloň ve sněhový čepec halí. 7 Usedá si přede dvéře stínem vran u černém davu, pochmurnými myšlenkami v babiččinu starou hlavu. V babiččinu duši věsí divnou přízi, plnou trudu; chuďas vzdychá, kudy chodí: „Zda tu ještě z jara budu?“ „Nebudu-li,“ lká pak hořce slovy, že by hnula skalou, „kdo nahradí sirotkovi moji lásku neskonalou?!“ 8
II.
Na chaloupky vetchou stříšku z lesa ven se šero sneslo, lehlo stínem kolem chaty a tmou oknem v jizbu kleslo. Vnoučeti se spánkem sneslo na hedbávné řasy víčka a v snu dítko proměnilo na krásného andělíčka. Babička mu tiše sedla u postýlky vedle hlavy a v klín ruce založila – hodinku tak zlatou slaví. 9 V jizbě dýše sladké ticho, na okně si stíny hrají, chmurnou mysl babiččinu v kouzelnou síť zapřádají. Bože, dlouho-li je tomu, co si hrála děckem v trávě, zlatých motýlečků štěstí plno v útlé, dětské hlavě. Kam, ach, žití vichřice jen mladistvá ta léta svála, když ji tak,tak jak ona vnučku,vnučku matka na svých loktech hřála. A babička v upomínce chýlí hlavu nad postýlku a rty svoje políbením ku bílému tiskne čílku – – 10 Což ji vábil svět kol chaty: strom, pták, motýl, květ i brouček, jaká slasť, když s dětmi směla vyběhnout si na palouček! Zvolna rostla; zpolehounka odkládala dětskou hříčku: oči jiskří do hvězdiček, tvář se rdí jak na jablíčku. Netušilo děvče mladé, hochům že strojily léčky černých vlasů lesklý hedbáv, lahodné rtů malinečky. Jak jí škublo, poprvé když za ní šept’ hoch: „Bože, jen tu!“ sousedky když divily se: „Toť je děvče jako z kmentu!“ 11 Kde se to tak náhle vzalo: sotva zkvet’ luh novým květem, jásalo též srdce její roztomilým nad poupětem. Do srdce jí símě padlo z Josefových modrých zraků – – babička teď v stáří ještě klopí zrak svůj ve rozpaku. Tenkrát s ní však svět se točil: v oku mžitky, v hlavě hučí – samou závratí mu padla u kříže tam do náručí. Jak v něm bylo měkko, blaze! vše jí kolem hudbou hrálo – – Babičku to vzpomínání věru celou rozehřálo. 12 Prchlo dávno štěstí mladé, ale vonnou jeho zkázku babička si do zimního vkouzlila teď do obrázku. Mráz se dere v jizbu chudou, do všech skulin sever věje, ale z okna chaty tmou ven do sněhu se jaro směje.
III.
Od vesničky v temnou jizbu zazněl zvonek na kIekání – babička se žehná křížem, hlavu vážně k prsoum sklání. 13 Šeptem růženec se modlí, suché ruce v klíně spíná, a svou vnučku Marji panně v „zdrávas“ vroucně připomíná. V zanícení zbožném rtové modlitbou se ještě chvějí, any zvonku zvuky dávno usnuly kdes pod závějí... „Matko boží, dejdej, až zhasnu, aby moje láska ryzí vtělila se broučku mému věrností svou v srdce cizí Vzbuď mu oči, z nichž tak vřelá jako z mojich slza kane, ruce dej, jež pro něj budou do mozolů zpracované. 14 Rozdechni rty, laskavá z nichž mateřská vždy slova vanou, hlavu probuď, mé jež mladší, ale ctnou a ustaranou. Kdyby měli necitové utlačovati mé robě, musila bych, stará žena, obrátit se v tmavém hrobě. Nenajdeš-li duše také, za jakou tě prosím zvláště, zahal raděj sirotečka do hvězdného svého pláště. Nasej snů mu do očinek, věčný pokoj propleť líčkem, dušičku změň do hvězdičky, neb ji učiň andělíčkem.“ 15 Babička se domodlila a jen s těží vzlykot tají – nad chaloupkou po nebi se první hvězdy rozkmitají. Jiskřivými očky hledí v temnou jizbu sklennou stěnou, jak by chtěly babiččinu zkojit duši rozechvěnou. Zvedla se a rozsvítila – – Chýž své oči otevírá, osvětleným okénečkem zvědavě ven do tmy zírá. Od vesničky celá řada světýlek se z oken leskne – aspoň si ta opuštěná chaloupka snad nezasteskne. 16
IV.
Chudá jizba – dvoje lože, starý krb, strop začazený – na stole zář kahan leje v rozpukané bílé stěny. Shrbena u kolovrátku babička blíž krbu sedí, z pod čepečku bílého dvě ustarané oči hledí. Seschlé prsty s kužele nit na kolovrat hbitě vedou, myšlenky však babiččiny divnou v hlavě přízi předou. 17 Teskně vrčí kolovrátek – venku něma noc i lesy, chvilkami jen kolem okna vítr smutně zavzdychne si. Jak se přec ty časy mění: dlouho-li je tomu věru, co si tichý Václav ze vsi za ženu vzal její dceru. Měli se tak rádi spolu! Kdyby z nich byl jeden hlesl, byl by mu snad druhý mžikem modro s nebe dolů snesl. Tenkrát nebyl zimní večer jako teď tak teskný – dlouhý, v pohádkách a laškování uplynul vždy sen jak pouhý. 18 Kdo by se byl jakživ nadál: oba černá zem již hostí – chuďasa strom zabil v lese, ona zchřadla ze žalosti. Bledla jako pomněnečka – v brzce byla rovna stínu, a když ptactvo táhlo na jih, ustlali jí k němu v hlínu – – Vzpomínkou tou jata trudnou babička teď hořce vzlyká, do tmy hledí okénečkem ke hřbitovu u lesíka. Podivná ty zahrádečko! Mnohou zem tvá bolest zkruší, ale často z teplých ňader nejdražší nám vyrveš duši. 19 Duši nejdražší nám vyrveš, naseješ jen žal a trudy, z nichž vypučí ztraceného na vždy blaha kvítek rudý. A svou hlavu ve dlaň kladouc v minulosti dále bádá – myšlenka, ten pavouk černý, síť svou lstivě rozepřádá. Zůstala tu chuďas sama jako sklaná hrušeň v poli, sirota že její smutná vetchou chaloupku až bolí. Mládí kde? – pryč blaho stáří, ztratila i naděj – všecko; zbyla jí jen družka – chata, a pak dceřin odkaz – děcko... 20 Milý bože, co tu počít! ruce její kosť a kůže – zdaž tak ruka zmozolená těžkou práci konat může?! Málem by jí bylo v ňadrech žalem staré srdce puklo – tu jí spasnou myšlenku snad milostivé nebe vnuklo. Půjde mezi dobré lidi, na každičkém práhu stane – snad tím lidským srdcem pohnou staré oči vyplakané, Její vlas jak rubáš bílý, uschlá ruka, prosba žhoucí, a v tom věrném srdci k broučku její láska všemohoucí. 21 Vydala se z jara na pouť – slunéčko už hezky hřálo, a jak z keře fialinka, dítě se jí v loktech smálo. Nevěděl ten červík malý, jakou ona bolest zkusí, na stará že kolena svá potloukat se světem musí Ale láska divotvorná vetchou její náruč sílí – od vesničky ku vesničce stářím schromlé nohy pílí. Kluší v parnu, bouři, pod list kdy se každý ptáček schoval – kdo pak by se nad tím srdcem staruščiným neslitoval! 22 Neodehnal z práhu nikdo starou ženu s bledou vnučkou, štědroty jež dárky brala radostně svou drobnou ručkou. Za ni v slzách „zaplať pánbůh“ schvělo se rtů staré ženy; všecky její trudy, žaly rázem v duši zahojeny. A ty seschlé ruce děcko v blahém citu v náruč vinou – chaloupka, hle, kyne v dáli, tam si obě odpočinou – – – A babička zvolna níže na kolovrat hlavu sklání – tichý spánek v náruč pojal všecko její vzpomínání. 23 Unavenou její mysl, kde jen trud a starost sídlí, obetkali sladkým kouzlem pestří snové zlatokřídlí.
V.
Po dvě zimy, po dvě jara živí babička již dítě, třetí zima nad krajem to rozvěsila mlžné sítě. Dechla mrazem do okének, až se lidé zimou chvějí, pohřbila kol pole, cesty do hlubokých do závějí. 24 Pískla z černých lesů větry, po pláních jež smutně linou, podvečerním usedla si teskným stínem nad krajinou. Babička, hle, z lesa chvátá – Kol ní sníh se s vichrem melou, krkavců dav nad hlavou jí hude píseň neveselou. Vetchá noha, zimou zkřehlá, vbořila se v sníh jak kleta, babička teď bělá se tu jako sněžná silhoueta. Loktuši jí vichr shodil, rozcuchal ty bílé vlasy, za nehty jí vlezl mrazem, jíním dechl v šedé řasy. 25 Vetché tělo staruščino osykou se celé chvěje, po vrásčitém čele, tváři úzkostlivý pot se leje. Pomoz Bože! – ku pomoci anděly své sešli spasné, sic tu sněžné ve závěji babička své vnučce zhasne. Chudinka si na postýlce doma hračkami čas krátí – babička ji zkonejšila, že se hnedle domů vrátí. Myslila, že za les do vsi dobrodí se sněhem hravě, aby něco dárků snesla; vždyť je štědrýŠtědrý den dnes právě. 26 Došla šťastně; dobří lidé plný klín jí toho snesli – o jak domů cestou nazpět vesele ji nohy nesly! Vmyslila se v jizbu chatky čistou, vlažnou, osvětlenou, a stín stromku vánočního kmitati se vidí stěnou. Jakou to mít bude radost vnučka, až ty dárky zhledne! – Babička již vidí, chvatně jak své ručky po nich zvedne. Srdce její celé zmladlo, a ta stará mysl zpátky létla mladou upomínkou na vánoční šťastné svátky. 27 Nenadála se ni toho, a již byla venku z lesalesa, před sebou tam dole chýžku – o jak jí to srdce plesá! – – Teď tu, domova tak blízko, v závěji snad zhynout musí – krví vypsat nelze muka, babička jež v srdci zkusí. Zmrzlou rukou křečovitě svírá dárky ve zástěře, z hrdla se jí prosba žhavá, z očí těžká slza deře. Pomoz Bože! – daleko kol na blízku ni duše živé, a již táhnou nad krajinou stíny noci úzkostlivé. 28 Od vesničky za chýžkou již všady z oken světlo kmitá, jen tam za tím oknem tmavým bolestně as vnučka škytá. Myslí, že je opuštěna, pláče zimou, strachem, hlady – babička své síly všecky napjala teď dohromady. Zoufalost a láska sílu nadlidskou jí v údy vlila, krok – a babička se rázem ze závěje vybrodila. Darmo její kroky chvatné hledí stavit vichr divý, v před ji žene popud mocný, cit kýs teskný, úzkostlivý. 29 Za chvilku již nedočkavě otevírá dvéře v chýži. Co to však?! – vstříc průvan zavál, že je zavřít můž’ jen s tíží. Jizbou s vichrem mráz se točí, hrobové ní ticho vládne ( babička již chuďas není myšlenky víc schopna žádné. Nahmatala po tmě světlo, rozžehla je. Všichni svatí! Tím, co teď se zraku jeví, babičce krev ledovatí. Vetché okno vyraženo – stopy krve – Krista pána! – – na postýlce pod okénkem vnučka sněhem zasypána. – – 30 Babička v tu závěj hrábla, ven vynesla drahé tělo oděno jen košiličkou – zmodralé a zledovělo. Šílena zpol’ mrtvou vnučku tiskne v loktech, hřeje, hýčká, nejsladšími zve ji jmény, líbá čelo, oči, líčka. Ustýlá jí do kolébky, všecky dárky v klín jí dává, a teď hořem, unavením klesá k nim též její hlava – – Vánoční noc nad chaloupkou tkaje plášť svůj hvězdný, řasný, z něho v hlavu babiččinu svatvečerní sen pad’ krásný.... 31 Slaví s vnučkou štědrýŠtědrý večer, nevýslovné blaho v hrudi – – Babičku již nikdo v světě z toho snu víc neprobudí. E: js; 2002 32
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grégr, Eduard; Kuchař, Josef
(Tiskem dra. Edv. Grégra. Nákladem vlastním)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 32

Věnování: Niessner, [?]
(Příteli adjutu Niessnerovi, podlékaři u Milosrdných bratří, v upomínku na blažené doby mládí v rodné chaloupce posvěcuje J. K.)