I.
Posněžená za vesničkou
pod lesem se chýžka bělá,
shrbená a sešlá věkem,
stařenka jak sšedivělá.
V náruč jabloně se krčí,
před oknem jež stojí sirá,
a své šedé, vetché stěny
o kmen její podepírá.
Na jaře když jabloň v květu,
chaloupka též štěstím mladne,
na stříšku vždyť tolik blaha
bílým, vonným květem spadne.
[5]
Vůně dýše do okénka,
ptactva zpěv zní kolem chaty,
po šedých pak stěnách hraje
slunéčka si paprsk zlatý.
Na trávníku před chaloupkou
stařenka vždy posedává:
upřímná tvář plna vrásek
a jak mléko stará hlava.
Ale v srdci plno květů:
na klíně, hle, vnučku hýčká,
zří jí modrých do očinek,
hladí vlásky, líbá líčka.
Ustýlá jí na trávníčku,
trhá zvonky, sedmikrásky,
uvitým z nich věncem zdobí
beruščiny plavé vlásky.
6
Vnouče žvatlá, batolí se,
tleská svýma ručinkama – –
babičku svět celý těší,
jak by byla děckem sama.
Tolik vůně, záře, blaha
v chudé chatě z jara kvete,
že bys ho snad sotva tolik
na celičkém našel světě – – –
Ale dnes kol chatky smutno:
z lesů zimní duma vstává,
a kraj celý v šíř i dáli
tesknými sny obetkává.
Mrazem dýše pode stříšku,
okénka sklo čisté kalí,
svadlý trávník, chýž i jabloň
ve sněhový čepec halí.
7
Usedá si přede dvéře
stínem vran u černém davu,
pochmurnými myšlenkami
v babiččinu starou hlavu.
V babiččinu duši věsí
divnou přízi, plnou trudu;
chuďas vzdychá, kudy chodí:
„Zda tu ještě z jara budu?“
„Nebudu-li,“ lká pak hořce
slovy, že by hnula skalou,
„kdo nahradí sirotkovi
moji lásku neskonalou?!“
8
II.
Na chaloupky vetchou stříšku
z lesa ven se šero sneslo,
lehlo stínem kolem chaty
a tmou oknem v jizbu kleslo.
Vnoučeti se spánkem sneslo
na hedbávné řasy víčka
a v snu dítko proměnilo
na krásného andělíčka.
Babička mu tiše sedla
u postýlky vedle hlavy
a v klín ruce založila –
hodinku tak zlatou slaví.
9
V jizbě dýše sladké ticho,
na okně si stíny hrají,
chmurnou mysl babiččinu
v kouzelnou síť zapřádají.
Bože, dlouho-li je tomu,
co si hrála děckem v trávě,
zlatých motýlečků štěstí
plno v útlé, dětské hlavě.
Kam, ach, žití vichřice jen
mladistvá ta léta svála,
když ji tak,tak jak ona vnučku,vnučku
matka na svých loktech hřála.
A babička v upomínce
chýlí hlavu nad postýlku
a rty svoje políbením
ku bílému tiskne čílku – –
10
Což ji vábil svět kol chaty:
strom, pták, motýl, květ i brouček,
jaká slasť, když s dětmi směla
vyběhnout si na palouček!
Zvolna rostla; zpolehounka
odkládala dětskou hříčku:
oči jiskří do hvězdiček,
tvář se rdí jak na jablíčku.
Netušilo děvče mladé,
hochům že strojily léčky
černých vlasů lesklý hedbáv,
lahodné rtů malinečky.
Jak jí škublo, poprvé když
za ní šept’ hoch: „Bože, jen tu!“
sousedky když divily se:
„Toť je děvče jako z kmentu!“
11
Kde se to tak náhle vzalo:
sotva zkvet’ luh novým květem,
jásalo též srdce její
roztomilým nad poupětem.
Do srdce jí símě padlo
z Josefových modrých zraků – –
babička teď v stáří ještě
klopí zrak svůj ve rozpaku.
Tenkrát s ní však svět se točil:
v oku mžitky, v hlavě hučí –
samou závratí mu padla
u kříže tam do náručí.
Jak v něm bylo měkko, blaze!
vše jí kolem hudbou hrálo – –
Babičku to vzpomínání
věru celou rozehřálo.
12
Prchlo dávno štěstí mladé,
ale vonnou jeho zkázku
babička si do zimního
vkouzlila teď do obrázku.
Mráz se dere v jizbu chudou,
do všech skulin sever věje,
ale z okna chaty tmou ven
do sněhu se jaro směje.
III.
Od vesničky v temnou jizbu
zazněl zvonek na kIekání –
babička se žehná křížem,
hlavu vážně k prsoum sklání.
13
Šeptem růženec se modlí,
suché ruce v klíně spíná,
a svou vnučku Marji panně
v „zdrávas“ vroucně připomíná.
V zanícení zbožném rtové
modlitbou se ještě chvějí,
any zvonku zvuky dávno
usnuly kdes pod závějí...
„Matko boží, dejdej, až zhasnu,
aby moje láska ryzí
vtělila se broučku mému
věrností svou v srdce cizí
Vzbuď mu oči, z nichž tak vřelá
jako z mojich slza kane,
ruce dej, jež pro něj budou
do mozolů zpracované.
14
Rozdechni rty, laskavá z nichž
mateřská vždy slova vanou,
hlavu probuď, mé jež mladší,
ale ctnou a ustaranou.
Kdyby měli necitové
utlačovati mé robě,
musila bych, stará žena,
obrátit se v tmavém hrobě.
Nenajdeš-li duše také,
za jakou tě prosím zvláště,
zahal raděj sirotečka
do hvězdného svého pláště.
Nasej snů mu do očinek,
věčný pokoj propleť líčkem,
dušičku změň do hvězdičky,
neb ji učiň andělíčkem.“
15
Babička se domodlila
a jen s těží vzlykot tají –
nad chaloupkou po nebi se
první hvězdy rozkmitají.
Jiskřivými očky hledí
v temnou jizbu sklennou stěnou,
jak by chtěly babiččinu
zkojit duši rozechvěnou.
Zvedla se a rozsvítila – –
Chýž své oči otevírá,
osvětleným okénečkem
zvědavě ven do tmy zírá.
Od vesničky celá řada
světýlek se z oken leskne –
aspoň si ta opuštěná
chaloupka snad nezasteskne.
16
IV.
Chudá jizba – dvoje lože,
starý krb, strop začazený –
na stole zář kahan leje
v rozpukané bílé stěny.
Shrbena u kolovrátku
babička blíž krbu sedí,
z pod čepečku bílého dvě
ustarané oči hledí.
Seschlé prsty s kužele nit
na kolovrat hbitě vedou,
myšlenky však babiččiny
divnou v hlavě přízi předou.
17
Teskně vrčí kolovrátek –
venku něma noc i lesy,
chvilkami jen kolem okna
vítr smutně zavzdychne si.
Jak se přec ty časy mění:
dlouho-li je tomu věru,
co si tichý Václav ze vsi
za ženu vzal její dceru.
Měli se tak rádi spolu!
Kdyby z nich byl jeden hlesl,
byl by mu snad druhý mžikem
modro s nebe dolů snesl.
Tenkrát nebyl zimní večer
jako teď tak teskný – dlouhý,
v pohádkách a laškování
uplynul vždy sen jak pouhý.
18
Kdo by se byl jakživ nadál:
oba černá zem již hostí –
chuďasa strom zabil v lese,
ona zchřadla ze žalosti.
Bledla jako pomněnečka –
v brzce byla rovna stínu,
a když ptactvo táhlo na jih,
ustlali jí k němu v hlínu – –
Vzpomínkou tou jata trudnou
babička teď hořce vzlyká,
do tmy hledí okénečkem
ke hřbitovu u lesíka.
Podivná ty zahrádečko!
Mnohou zem tvá bolest zkruší,
ale často z teplých ňader
nejdražší nám vyrveš duši.
19
Duši nejdražší nám vyrveš,
naseješ jen žal a trudy,
z nichž vypučí ztraceného
na vždy blaha kvítek rudý.
A svou hlavu ve dlaň kladouc
v minulosti dále bádá –
myšlenka, ten pavouk černý,
síť svou lstivě rozepřádá.
Zůstala tu chuďas sama
jako sklaná hrušeň v poli,
sirota že její smutná
vetchou chaloupku až bolí.
Mládí kde? – pryč blaho stáří,
ztratila i naděj – všecko;
zbyla jí jen družka – chata,
a pak dceřin odkaz – děcko...
20
Milý bože, co tu počít!
ruce její kosť a kůže –
zdaž tak ruka zmozolená
těžkou práci konat může?!
Málem by jí bylo v ňadrech
žalem staré srdce puklo –
tu jí spasnou myšlenku snad
milostivé nebe vnuklo.
Půjde mezi dobré lidi,
na každičkém práhu stane –
snad tím lidským srdcem pohnou
staré oči vyplakané,
Její vlas jak rubáš bílý,
uschlá ruka, prosba žhoucí,
a v tom věrném srdci k broučku
její láska všemohoucí.
21
Vydala se z jara na pouť –
slunéčko už hezky hřálo,
a jak z keře fialinka,
dítě se jí v loktech smálo.
Nevěděl ten červík malý,
jakou ona bolest zkusí,
na stará že kolena svá
potloukat se světem musí
Ale láska divotvorná
vetchou její náruč sílí –
od vesničky ku vesničce
stářím schromlé nohy pílí.
Kluší v parnu, bouři, pod list
kdy se každý ptáček schoval –
kdo pak by se nad tím srdcem
staruščiným neslitoval!
22
Neodehnal z práhu nikdo
starou ženu s bledou vnučkou,
štědroty jež dárky brala
radostně svou drobnou ručkou.
Za ni v slzách „zaplať pánbůh“
schvělo se rtů staré ženy;
všecky její trudy, žaly
rázem v duši zahojeny.
A ty seschlé ruce děcko
v blahém citu v náruč vinou –
chaloupka, hle, kyne v dáli,
tam si obě odpočinou – – –
A babička zvolna níže
na kolovrat hlavu sklání –
tichý spánek v náruč pojal
všecko její vzpomínání.
23
Unavenou její mysl,
kde jen trud a starost sídlí,
obetkali sladkým kouzlem
pestří snové zlatokřídlí.
V.
Po dvě zimy, po dvě jara
živí babička již dítě,
třetí zima nad krajem to
rozvěsila mlžné sítě.
Dechla mrazem do okének,
až se lidé zimou chvějí,
pohřbila kol pole, cesty
do hlubokých do závějí.
24
Pískla z černých lesů větry,
po pláních jež smutně linou,
podvečerním usedla si
teskným stínem nad krajinou.
Babička, hle, z lesa chvátá –
Kol ní sníh se s vichrem melou,
krkavců dav nad hlavou jí
hude píseň neveselou.
Vetchá noha, zimou zkřehlá,
vbořila se v sníh jak kleta,
babička teď bělá se tu
jako sněžná silhoueta.
Loktuši jí vichr shodil,
rozcuchal ty bílé vlasy,
za nehty jí vlezl mrazem,
jíním dechl v šedé řasy.
25
Vetché tělo staruščino
osykou se celé chvěje,
po vrásčitém čele, tváři
úzkostlivý pot se leje.
Pomoz Bože! – ku pomoci
anděly své sešli spasné,
sic tu sněžné ve závěji
babička své vnučce zhasne.
Chudinka si na postýlce
doma hračkami čas krátí –
babička ji zkonejšila,
že se hnedle domů vrátí.
Myslila, že za les do vsi
dobrodí se sněhem hravě,
aby něco dárků snesla;
vždyť je štědrýŠtědrý den dnes právě.
26
Došla šťastně; dobří lidé
plný klín jí toho snesli –
o jak domů cestou nazpět
vesele ji nohy nesly!
Vmyslila se v jizbu chatky
čistou, vlažnou, osvětlenou,
a stín stromku vánočního
kmitati se vidí stěnou.
Jakou to mít bude radost
vnučka, až ty dárky zhledne! –
Babička již vidí, chvatně
jak své ručky po nich zvedne.
Srdce její celé zmladlo,
a ta stará mysl zpátky
létla mladou upomínkou
na vánoční šťastné svátky.
27
Nenadála se ni toho,
a již byla venku z lesalesa,
před sebou tam dole chýžku –
o jak jí to srdce plesá! – –
Teď tu, domova tak blízko,
v závěji snad zhynout musí –
krví vypsat nelze muka,
babička jež v srdci zkusí.
Zmrzlou rukou křečovitě
svírá dárky ve zástěře,
z hrdla se jí prosba žhavá,
z očí těžká slza deře.
Pomoz Bože! – daleko kol
na blízku ni duše živé,
a již táhnou nad krajinou
stíny noci úzkostlivé.
28
Od vesničky za chýžkou již
všady z oken světlo kmitá,
jen tam za tím oknem tmavým
bolestně as vnučka škytá.
Myslí, že je opuštěna,
pláče zimou, strachem, hlady –
babička své síly všecky
napjala teď dohromady.
Zoufalost a láska sílu
nadlidskou jí v údy vlila,
krok – a babička se rázem
ze závěje vybrodila.
Darmo její kroky chvatné
hledí stavit vichr divý,
v před ji žene popud mocný,
cit kýs teskný, úzkostlivý.
29
Za chvilku již nedočkavě
otevírá dvéře v chýži.
Co to však?! – vstříc průvan zavál,
že je zavřít můž’ jen s tíží.
Jizbou s vichrem mráz se točí,
hrobové ní ticho vládne (
babička již chuďas není
myšlenky víc schopna žádné.
Nahmatala po tmě světlo,
rozžehla je. Všichni svatí!
Tím, co teď se zraku jeví,
babičce krev ledovatí.
Vetché okno vyraženo –
stopy krve – Krista pána! – –
na postýlce pod okénkem
vnučka sněhem zasypána. – –
30
Babička v tu závěj hrábla,
ven vynesla drahé tělo
oděno jen košiličkou –
zmodralé a zledovělo.
Šílena zpol’ mrtvou vnučku
tiskne v loktech, hřeje, hýčká,
nejsladšími zve ji jmény,
líbá čelo, oči, líčka.
Ustýlá jí do kolébky,
všecky dárky v klín jí dává,
a teď hořem, unavením
klesá k nim též její hlava – –
Vánoční noc nad chaloupkou
tkaje plášť svůj hvězdný, řasný,
z něho v hlavu babiččinu
svatvečerní sen pad’ krásný....
31
Slaví s vnučkou štědrýŠtědrý večer,
nevýslovné blaho v hrudi – –
Babičku již nikdo v světě
z toho snu víc neprobudí.
E: js; 2002
32