Hlubiny a obzory (1913)

Znělky a jiné básně, Josef Kuchař

Diplomatická verze Ediční verze
NOVÁ KABINETNÍ BIBLIOTÉKA SPISŮ VERŠEM I PROSOU VII. KNIHY VERŠŮ VI.
JOSEF KUCHAŘ:
HLUBINY A OBZORY (ZNĚLKY A JINÉ BÁSNĚ.)
POŘÁDÁ A VYDÁVÁ VILÉM DOUBRAVA V PRAZE-III.PRAZE III, 607. TISKLI LAD. ŠTORKÁN A AL. JAROŠ V ŽIŽKOVĚ.
[1] Nezapomenutelné památce † professora Dra JOSEFA DURDÍKA, bývalého učitele svého na gymnasiu litomyšlskémlitomyšlském, vděčně připisuje J. K.
[3] I.
[5] PROF. FRANT. SEKANINOVI.
[6]
Mistrům české znělky. († Jaroslavu Vrchlickému a † Jos. V. Sládkovi.)
Rád naslouchám vždy velikého srdce tluku, jenž zní mně z poesie vaší, plné tuch a šera, třpytu, hlubin, v nichž se skrývá Bůh, a z níž též cítím Čecha hrdost, jeho muku. V ní antika podává renaissanci ruku, oceán, taje žití, mythus, dějin duch s idyllou něžnou splývají v ní v duhy kruh, a hudbou, uměním vše září ve souzvuku. Však nejmocnější strunou u vás mluví ke mně, že nad hlubinou poesie vaší bezdnou zřím lásky, lidskosti se klenout výši hvězdnou. Tak zrcadlí se ve vás nebesa i země – – Vy čníte v žití naše velcí, celý věk, můj zpěv je k jeho nohoum kytka z fialek. 7
Jarní déšť.
Nad krajem s vískou obláček se snes a vzrostl v mrak. Stín v luhy padl zticha; list nehýbá se, šeřík těžce dýchá a plny vůně sady jsou i ves. Slyš kvakot žab a trilek ptáka kdes, – vše čeká déšť: strom, luh i polní lícha... Teď padla krůpěj... mží... déšť šumí, šplíchá, vše umlklo až na šum od nebes. Plnými ústy země vláhu pije – – Teď ustal déšť, – dech štěstí na všem leží, a země oddychá tak blažená a svěží. A slunce clonu mraků poodkryje, a z pod nich modrá obloha se snivá tak otcovsky na zmladlou zemi dívá. 8
Modro nebes.
Tam vysoko v nejčistším barvy tónu jak velký, ztělesněný nebes klid nad zemí kleneš kouzelný svůj svit, blankyte, pastvo očí millionů. Kdy celou svojí duší v tobě tonu, vstříc nesa ti své srdce, sny a cit, jak mdlým bych mohl slovem vyslovit, co tají vše se ve tvém nebesklonu! Hloub, něha modrých očí, jež jen žena zná včarovat v svůj nevyzpytný hled: je, sladké modro, v tobě rozestřena. Však k tobě zas a zas jen hledím zpět: ty touhy mé, jež nezkojí zem zdejší, jen čistá, vzdušná říš tvá ukonejší. 9
O dětech.
Bůh sám ví, mládí krásní snové zlatí čím dál tím více v šedou jakous dál, jak poslední by květy vichr svál, že z mojí staré hlavy tak se tratí. Mám děti, v nich se štěstí vrchovatí, snad pro každé bych rád svůj život dal; – nač tedy touhy mládí, stesk a žal?... V těch dětech přec se zašlá mladost vrátí. Vždyť slýchám říkat ve všelidských vznětech, že každý jaro své zas žije v dětech!... Ach, místo něho v hlavu mou pad’ sníh: Věz, mládo dítě z prsů matky žije, když vzrůstá však, tu otci mnohé z nich pojídá srdce, květné sny v něm pije. 10
Rychnovu nad Kněžnou do památníku. (Prof. Dru. Jiř. Guthovi.)
Můj Rychnove, což po tobě se stýská vždy duši mé, jež životem jde za tebou v snech, v bdění, ať se budí jaro, mlhy strou neb na obzoru k straně tvé se blýská. V tvém lůně pod skalou je chatrč nízká – v ní chudá jizba; dětství pohádkou a hrou však otvírá mi zlatou klenotnici svou a zářné obrazy v mou mysl vtiská. Z okénka chaty staré věrné oči, ač dávno tvrdě spí, se za mnou točí a vlídně svítí v krušnou pouť mi životem... Můj Rychnove, kdys ve tvou tak mi drahou zem tam k srdci matky své též srdce s tíhou muk rád na vždy složil bych v stín zahrad tvých a luk. 11
Česká krajina. († Antonínu Chittussimu.)
Lesnatý vrch... Pod ním rozložen v šíř leží mírný sklon, jej v řadu polí zoral pluh. Jaro kolem vane... Jsou ho plny vzduch i ty topoly, jež pode svahem běží. V dolu třpytem zalit, zarosen a svěží květnatý a úsměvný se pestří luh; cítíš jeho vůni, nad ním tepla ruch a sta kouzel, jež lze vyslovit jen stěží. Mez, jež podél luhu v jasnou dál se tratí, chudobkou se bělá, pampeliškou zlatí. Vlahé nebe nad vším... V dáli pod ním v klidu do krajiny hledí tiché, šedé chatky ze skupení zahrad jako ze pohádky, – a z nich prostá mysl českého zří lidu. 12
Západ slunce nad Prahou.
Dne zřítelnice žhavá za Petřín se noří – – Vltava plane... Z oken paláců a chrámů skvělá hra barev tryská. Zlatou mhou se obestřela skupení domů. Návrší kol Prahy hoří. Trysk světla bledne. Fijalový přísvit tvoří se nad městem..městem... stín v řeku padá. Již se stměla kol massa domů, věží... Návrší všech čela šeď halí soumraku. Jen nebe tone v zoři. Nad stmělou v dole Prahu dóm svatého Víta jak obr ční a dumá. Červánky se slily kol jeho skrání, zář jež zlatá obeplítá. Ta skvoucí v nebes půdu vtisklá silhouetta své obrovité rysy české slávy, síly jak memento do šeré, ztichlé Prahy metá. 13
Český lid. (K. V. Raisovi.)
Ty budoucnosti česká, lide svazovitý, ty, jemuž v ctnostech rovna nezná celý svět, já kořím se ti. Moře útisků a běd tvou lásku k půdě nezvrátí, v níž jsi jak vrytý. Kdy nepřítel se na tě zlobně sápe litý, svou hruď jak skálu vstříc mu stavíš a svůj vznět. Tvá ruka mozolná vše mění v zlato, v květ a hoře největší v červánků lepší svity. Já z tebe, lide, matku měl, žel její lásky!... Tvé měla vrásky starobné, tvůj ryzí cit; – z ní v krev mou přešly sny tvé, pohádky i zkazky. Ty, český lide můj, tvou drahou krev, tvé trudy, po čem se snažíš, čím se musíš mozolit, zem vpila nadšeně – a semkla v granát rudý. 14
PoetůmPoetům, druhům v povolání. (J. S. Macharovi.)
Vás všecky chápu, padlé do osidla, musiti pro kus chleba otročit; vím, jak se všecek ve vás bortí cit, že tak vám přistřižena vzletná křídla. O těžko z kastalského píti zřídla a símě krásy, vznětů, dobra sít, jak věštec lidu do červánků zřít a zalétati v ideálů sídla, když puky srdce, růžové v něm trsy rve tvrdý osud, šosák úzkoprsý, jejž náhoda nám usoudila slepá. Co poesie říš mu velkolepá! Šláp’ na šíj nám a k radosti mu stačí, že zapřáh’ v pluh nás, který vlečem v pláči. 15
O mladém pokolení „despektistů“.
Nač týrati se žalobou jen sterou na onu nadutou a prázdnou chasu, jež nectí statky duše, vzněty, krásu a za požitky jen jde, karrierou! Nač obavy v hruď vznícenou se derou, že budoucnost snad naše spěje k ďasu, mře ideál, jda s cesty břichopasu – – Vše pouhýť úkaz časů, jež se perou... Máť příroda bdí, moudrý, přísný vládce, a ráda rozmarně si zahraje; když setba však jí zrůdně uzraje: V hromadu smete trubce – břichopasy, a lichých výhonků užije krátce za mrvu na pole pro lidstva zlaté klasy. 16
Večerní klekání.
Po denní únavě, po všedním žití shonu rád za město jdu do polí, načerpat nových sil. Květ svlačce zavřel kalich svůj, skřivánčí dozněl tril, a kol mne vše již tichne, – den je dávno v sklonu. Tu, v tichou večerní šeř klekání, slyš, zvonu: V ten jeho klidný, k srdci mluvící zvuk jak by slil vše svatá ponětí, vše kouzlo drahých v žití chvil, a já div ve vzpomínkách blahých neutonu... Tam na chýž myslím z mládí; – zbožně hlavu chýle, hoch šťastný, stál jsem před ní večerní té chvíle a k vroucí modlitbě jsem spjal své ruce bílé. Pak celou čistou mysl dětskou vtisk’ jsem v svatý kříž. – To vše mi vzala léta. Na hlavě své žití tíž s tím srdcem dětským nepomodlím se snad nikdy již. 17
Věčnost poesie. (Adolfu Heydukovi.)
Tu slyším nářek stálý a tvrzení smělé, že poesie zvolna pomíjí již sláva, – však nikdo tomu vážně víry nepřidává, leč lidská mysl pustá, duše ošumělé. Lesk, jméno, paměť věčnou do kolébky stele všem věkům, lidstvu poesie usměvavá; a dokud v jednom srdci proudit bude krve láva, vždy poesii uctí jako Spasitele. Řím, Hellas – ne válečných činů paměť mroucí zapsala zlatým písmem na naše až věky, leč poesie zeleň smavá, kolem nich se pnoucí. Tak věčně pokralují poesie vděky... Ba, celý svět až kdysi rozpadne se v rumy, dech její kol nich ještě opřede své dumy. 18
Dvěma nedochůdným kritikům.
Já vždy byl divný, snivý hoch: mne tolik lákal jitřní třpyt, když lehá duhou na pažit – já rosy vssál, co jsem jen moh’. Já nořil duši v šeřík, hloh a vpíjel lesní šum i klid, já rád tak slýchal bouři hřmít, již chrlil černý mraků stoh. Zář hvězd, vzpomínek modrý zrak, šíř obzoru, hled do oblak mne zapředly v sen, do pohádky... Kde jsou ty čisté duše svátky? – Teď slintá na ten zlatohav svou špínu kýs „moderní“ brav. 19
Odkaz budoucnu.
Kýs hrozný stín zří lidstvo na obzoru stát a tuší, že cos k velkému se chystá ději, jenž přívalem sil hrozí vymknout ze veřejí a na hromadu zvrátit celý světa řád. To za uctění, právo jmou se pozvedat mozolné ruce, jež se tvrdou prací chvějí – – Teď povinnost má srdce, ve hrozícím reji s výsostí ducha lidského se na stráž dát. V tom srdci mocných, skutém z kovu vzněť se cit, a duch ten slepé davy zadrž nad propastí a ze světa, kam tíhnou, v ráj veď užší vlasti. Ó duchu, temno lidských cest hleď osvětlit: zřím, krvavá jak záře celým světem letí, – ne Bůh tvůj v tobě, duchu, Zmar to triumf světí. 20
S jarem. (Slč. Boženě Pokorné.)
Na jednu myslím upomínku, na jeden modrý myslím květ; ta vzpomínka můj celý svět, ten květ mám v knize v svadlém vínku. Kol oken jaro šlo a v síňku se zadíval mi jeho hled; já viděl v něm se vonně chvět můj modrý květ i upomínku. A za jarem jsem vyšel ven: hle, v oba sny mé zádumčivé prut šeříku je obalen... Kdys na hrobě mém jaro snivé, vím, rozpučí, až přijde zpět, v tu vzpomínku, v ten modrý květ. 21
Šum lesa. (Jindřichu Nechanskému.)
Rozkoši svatá, nad mojí když hlavou šumí les! Co zvuků tajemných! – Jak zkazky z kouzelného kraje to táhlou hudbou kolem ve vrcholcích stromů hraje a se srdcem mým mizí někde v modru u nebes. Zas zahučí to blíž jak tisícerých zvuků ples: skal ozvuk, bystřin proud, zpěv ptactva v šumotu tom vlaje, pak jemňounce to hrá, jak les když pohádky své tkaje v mech na pažit, kde zamyšlen své zvonky kloní vřes. Čar lesa tisíc v konejšivé splývá sladké chvění: třpyt paprsků, dech vůně a motýlích křídel van, jas barev veselých i sosen stesk a zamračení. Ó mocná, přetajemná hudbo lesních ze varhan! V tvé symfonii pohádková lesa duše snivá s mou duší v modlitbu a v nerozlučný souzvuk splývá. 22
Černá hodinka.
Čas večera jde sladký, snivý... Jeho dech se jizbou stmělou blaze šíří... Hlava bádá, co bylo v žití kdys. Sta vidin obepřádá mne kouzlem svým, sta snů si hraje po oknech. Však z blahých obrazů a zářných vidin všech má duše nejraději upomínky spřádá na drahou hlavu plavou, jak mne měla ráda a v žhoucích polibcích mi lpěla na ústech. Tisíce zlatých jisker s nebe v sny mé splývá, a na obzoru v modré šeři luny srp tak jasně třpytí se a v jizbu se mi dívá. Je venku mráz, – však mně se v duši vonně lije zář jara a s ním pohled očí, plný chrp, a mladé lásky celá snivá poesie. 23
Hlasy v šeru.
V modrých parách soumrak splývá – v taj se hříží celý svět; – dýše list, mdle voní květ, prška hvězd v šeř jiskří snivá. Minulost mně prstem kývá: dávné touhy, mrtvý vzlet cítím zase hrudí znět, – stesk mne bolně rozechvívá. V přísvitu, jenž kol se klade, žiju znova jaro mladé, cítím umírat je zas... Vidím drahých mrtvé stíny; – v jiskřivých hvězd tam svět jiný zve mne šeřivý jich hlas. 24
V sněhové náladě.
Po celý den nad městem tiše sněží... Na stromy parku, na hřebeny střech, na římsy, do ulic sníh hustě leh’, ba z oken výhled unikl mu stěží. Však večer nastal klid. – Je noc a z věží hodiny bijí... Město tone v snech... V ulicích, parku, na střechách a zdech měsíce snivá záře v sněhu leží. – Já tisknu čelo k sklu a hledím ven; jsem čarovným tím světlem zatopen, jež za město v dál jasně v sníh se vpíjí... A hruď mou náhle toužný chvátí cit: jak měl bych v světlou dál tu odejít tam k drahým všem, jež tyto sněhy kryjí. 25
Kristus.
Ty božské slitování, lásko všemohoucí, pro viny naše stále znova vbitá v kříž, můj sladký Kriste, odpuštění hvězdnou výš všem hlásá útrpné Tvé oko mroucí. V ten prostý verš Ti dýši celou duši vroucí, zda o mé tiché, bludné stopě světem víš? – Jí znaven když se blížím k zdroji, pod Tvůj kříž, já slyším s něho srdce Tvé vždy vstříc mi tlouci. Můj Kriste, kolikrát již v životě jsem vzal kříž na svá bedra rád a opuštěn a chud Tě trnitou Tvou cestou věrně sledoval! Však naděj přesladká mou duši vždycky zkájí, že za vše moje muka, žití celý trud mně, Kriste, řekneš kdys: „Dnes se mnou budeš v ráji!“ 26
II.
[27] PROF. DRU. LADISLAVU HAŠKOVCOVI.
[28]
Moje mládí.
Tesklivě to duší hárá: ratolestmi mlžně hledí jak mdlý zrak pln nepokoje,nepokoje luny svit mně do oken. Zašlo tiše mládí moje oblaku jak zlatá pára, jako luzný, sladký sen... Tesklivě to duší hárá: podzim zří mně do oken. 29
Sny a touhy.
Těch řádečků pár platí modrým očím, plavým vlasům a dávno zašlým časům, jež upomínky zlatí. – – Sálem rozkoš hudby vála, v tanci blýsknul plavý vlas, modrých zraků zář se smála... Ach, mnoho přikryl hrob a čas, – však v upomínce zůstal tkvět ten plavý vlas a modrý hled, a v srdci sladký stín jich pouhý zas budí lásku, sny a touhy.... 30
Nejkrasší myšlenka.
Já v zášeří tichých sladkých chvil jsem nejkrasší myšlenku svou snil. V ní celá má bytost, duše, cit – – já nikdy to nemoh’ vyslovit. Kdys nad drnem hrobu větru svist to rozvěje v květy, v trávu, list. Tam ve chvíli šťastné vzlétne s tím pták jak s čarovnou písní do oblak. A v modru ji bude jásat a pět, že nad ní se na mžik zamyslí svět... Pak zavíří ples, šum, hudba, smích, zem utone v květu, v záři, polibcích. 31
Vzpomeň si v dáli.
Z lístečků vzpomínek tento je prvý, svěcený slzami, zkropený krví. Sotva as ňadro tvé opravdu tuší, veň že já vdechl jsem srdce a duši. V ubohých pro tebe všecko co nesu, poví ti pomněnky, kapraď, květ vřesu, Zeleneczelenec na drahém hrobě svou zvěstí;*) vždyť jsi v svou náruč mé lapila štěstí... Opatruj něžně je, vzpučelo květem, květem mé lásky, jež svodí tě světem. Otevře duši tvé rajských snů luhy, zalité odleskem nebeské duhy. V hrob až se uložíš, za tvojí hlavou břečťanem vzroste ti, zelenou travou. *) Jí zvlášť milované rostliny.
32
Hle, jaro jde... (Jos. D. Konrádovi.)
Hle, jaro jde a teplou rukou mně tiše sahá v starou hruď: Co ještě truchlíš? Pryč s tvou mukou, ty smutné srdce, vzbuď se, vzbuď. Viz, jaké svěží, smavé ráno pod vlahý nebe modrojas je v rose krajem rozestláno – to pro tebe, buď vesel zas! – Jsem jako zmámen, – zázrak jeví se na mé celé duši v ráz: hle, vzrůstá v zář a ptačí zpěvy, v pažitů zeleň, v modra pás... Co hlavou kdy se mihlo vznětů, co krásného jsem srdcem snil, vše vtěluje se v moře květů, v ples skřivánčí, v jas slunných chvil. 33 Na ňadra snivě rozvlněná, v něž fialek je vetknut květ, mne Vesna tiskne, luzná žena, svůj třpytný zrak v můj noříc hled. A kol mé hlavy plavovlasých svých vděků stelouc bujnou žeň, lichotně rce mi ve stu hlasích: „Mne miluj a vše zapomeň!“ A krajem štěstí vrchovaté jde od nebes po samou zem... Můj smutek pod oblaky zlaté kams ulít černým motýlem. 34
Jarní intermezzo.
Les: Hle, roztál sníh a roztál led, svit slunce plá, jenž v mraku zbled, a v doly závoj mlhy kles, jenž na mne chlad a smutek nes. Já dlouho – dlouho tvrdě spal, až jara dech mne vylíbal, a tepla, vánku šepty jaré mně z listů kouzlí báje staré. – Však nechci plesat šťasten sám, já ze skal ozvuk vyvolám a vábit budu ptactva zpěvy bujaré mládce, sličné děvy. Dub: Já z listů svěžích, zlatých květů své mocné věnce máji spletu a svatý stín a prochlad dám. Sosna: Já řečí dumnou mluvit znám; až křídlem kraj zastíní šero, já ze skal budu bájí stero vyprávět v luzích květinám. 35 Osika: Až klesne slunko, umře den, a s nebe sstoupí tichý sen a měsíční kol vzejde klid: – tu nad zelení, květy, mechy, se rozševelí moje vzdechy, tu budu já nad světem bdít. Truchlovrby na hřbitově: Čím ozdobit my jaro máme? My mrtvým se jen zelenáme, jichž popel chladná kryje zem – – Však až se duchů čas přiblíží, my budem nad hroby a kříži tajemně kývat hřbitovem... 36
List do věčnosti. (Manželům Macharovým ve Vídni.*)
Já postesknout si nemám komu, zvšad cizoty vstříc vane mráz – ach, kéž bych mohl zpátky domů, vy drazí mrtví, mezi vás! Můj Bože, jak plynou ty časy – již tolik let vás kryje zem; však v srdci mém se bolest hlásí, jak bylo by to před rokem. Ó, těžký bol mě k zemi hroutí, mně stýská se, že jsem tak sám; však vím: z té bludné světa pouti se vrátím brzo, drazí, k vám. Co lásky jen se u vás skrývá! – Teď tolik starob, tolik muk se v moje srdce těžce vrývá z těch tvrdých cizích slov a ruk. *) V upomínku na neocenitelné služby něžné, prokázané mně a † mé sestře Anně v její nemoci.
37 Kol mne se žene pustá vřava, jen vádu, půtky slyším hřmít, – však vaše náruč vlídná, smavá by zapředla mě v mír a klid... A sestro má, ty drahý stíne, jenž poslední jsi odešel mně náhle v hvězdné světy jiné, ty nevíš, jak mi tebe žel. Byl v tobě vtělen svět můj dětský, mé touhy, sny a vroucí cit, mé mladé upomínky všecky – jak mohla’s mě tak opustit?! Ať se mnou děje se cokoli, ty nezvíš nic, jen spíš a spíš a necítíš víc, jak to bolí, že neřeknem si slůvka již. Po zjevu tvém, jenž láskou zlacen, se marně náruč bude pnout: je pro mne na vždy, na vždy ztracen ten světničky tvé bílý kout. Přes pahorek, jenž tebe halí, já nepřijdu již nikdy k vám v tu milou, přívětivou dáli, ať upláču se, ustýskám. Tma věčná nad tebou se klene, – již nepolíbím vroucně víc tvé tiché čelo zamyšlené, tvou bledou, ustaranou líc. 38 A o tom, co mé ňadro hostí, ti nebudu již nikdy psát krom listu toho do věčnosti, že měl jsem tě vždy tolik rád. Buď s Bohem! – žití dráhu klamnou jsi skončila, – já zůstal zpět; však mládí zavřelo se za mnou, s ním celý uzamk se mi svět. – – Ó, těžký bol mě k zemi hroutí, mně stýská se, že jsem tak sám; však vím: z té bludné světa pouti se vrátím brzo, drazí, k vám. 39
K útěše.
Žít život plný útrap, muk a běd bez hvězdy spásy, v niž se možno zahledět, zda není větší hrdinské to odhodlání: než vlastní rukou v neznámý se sřítit svět, kde děsný klid k zmučené sedne skráni, kde věčná propasť noci vykoupením z běd, kde zajde vše – i vroucí milování. 40
Květ pozdní vášně. (Tobě, která víš.)
Já v životě měl málo štěstí, mně stále tměl se celý svět; tu náhle k stáru paprsk šlehl mně v lásce šestnácti tvých let. V ní, čisté jako nebes modro, se vrací kouzlo mladých dob, jí muka žití vyzlacena, mých nadějí v ní zkvétá hrob. Jak blaze mi, že v pustých ňadrech mně hudba tvého hlasu zní jak dojemný zvuk dávných zvonů tam doma s vížky kostelní. Co sudičství a zášť je davu, kdy pohádky mne jímá říš; kol nás je zář, květ, jaro, nebe, – v něm jak jsme šťastni, ty to víš. 41 Jen smutek obavy se vkrádá v ten lásky sen opojný náš, že budem snad se navždy loučit, že mládím svým mne přetrváš. Pak do hrobu, v němž o tvém srdci snít budu sladce celý věk, hoď za mnou kytku tmavých růži, v nich poslední svůj polibek. A někdy na mém hrobě klekni, až života tě schvátí tíž; tam prožiješ zas naše štěstí a v vzpomínkách si ulehčíš. A přijde čas, kdy navždy složíš snad blízko mne svou mrtvou líc; pak budem spolu někde v ráji – a již se nerozejdem víc. Tam oba budem věčně mladí, a pozemský náš luzný sen tam vzejde v slunný život věčný, milostí božskou prozářen. 42
Ó jaro, přijď...
Tak dlouho nešlo letos jaro, jen zimy, vichru mlel se svár; snad nikdy dřív jsem necítil tak, že chor jsem, nešťasten a stár. Mé sny a touhy odletěly, svět za lásku mně dal jen klam; co mému srdci bylo drahým, vše pomřelo, – a já zbyl sám. Neb ti, co zůstali tu se mnou, – to nejkrutší je duši jed – ti cize vedou si a nechtí, ach, srdci mému rozumět... Jsem starou vrbou nad potokem: list sdraný, vydoutnalý kmen; mé mládí, láska, radost, štěstí jsou dávno, dávno zašlý sen. Tak teskno, smutno je v mé duši, v mou hruď se tiše klade mráz – – Ó jaro, přijď, v tvých sladkých květech mně aspoň umře se to snáz. 43
Až zemru...
Až zemru, přejte mi ten klid, v němž stichne srdce bolné chvění a zmlknou záští, pomluv vřavy a usne zrak, jenž unaven. Co svět mi nedal, kol mé hlavy tam půjde sladce: budu snít jen o štěstí, o lásce sen... Až zemru, přejte mi ten klid, v němž usne zrak, jenž unaven. 44
III.
[45] JUDru. KARLU PIPPICHOVI.
[46]
Lea. (Tragédie o 3 jednáních.) Fragment.
Jednání I. Pokoj u Meleka. (Stmívá se.)
Výstup 1. Lea. – Melek.
Lea:
Necítíš, otče, žádné tísně dnes? – Z těch koutů zde, v nichž stěny skrývají těch krásných dob sled upomínek jen, kdy na loktech mne matka hýčkala a v ňadra kladla, otče, lásku k vám a v ústa první slova o Bohu – – z těch koutů zde dnes vane teskna chlad. Melek:
Aj, nehruž zádumčivě v kouty se, pojď, přistup blíž a z okna dolů hleď, jak na zahradách všecko samý květ, 47 patř za ně na luka a k lesům v dál, kde nevidět než zeleň, zář a ples. Lea:
Ach, ano, – mladé jaro přišlo k nám, leč jeho vjezd zdá se mi pohřbem být, a v ňadrech předtuchou mi vázne dech a srdce úzkostí mně v hrudi hrá, jak neměla bych modrou oblohu a pod ní příští Vesnu spatřit víc. – Melek:
Nuž, upokoj se, milá dcero má, co nepokojem tebe souží dnes, to přeludů jen trapné dojmy jsou, jež souží duši teskným obrazem a pokoj srdce klamným záchvatem; ty v krátce, dítě, přejdou samy zas. Lea:
Já zkoušela to marně celý den, bych zjednala své duši poklidu, však marně jen; mne děsí vlastní krok, a tebe bojím se, jak ublížit bys v úmyslu měl svému dítěti. Melek:
Ty stůněš, dcero, jdi a ulož se, beztoho táhnou stíny večera a na nebi se hvězdy rozkmitly. 48 Lea:
Ó, nech jen, otče, nech, – snad večerem mé tísni uleví se, půjdu v sad, já spánku bojím se, – on smrti brat. Melek:
Jen nezapomeň, že též andělem, ne pouze smrti stínem spánek jest: on z pozemských nás vytrhuje strastí a sladce unáší v říš nadhvězdnou, on úsměv na rty kouzlí dítěti, on v duši muže bojem ztýranou mír zavívá svou hvězdnou perutí a starci nese mládí květnaté: onť s nebe rosa, jemný lístek z růže. Lea:
Ba, nejen lístek, ale celá růže jest, ba, ano, otče, růže trnitá – – Mně mnohdy dostalo se lístku z níní, však také trn již nosím v srdci svém. Melek:
Ty mluvíš dnes, že tobě nerozumím; rci, co tvou mysl pobouřilo tak? Lea:
Já dnešní noci hrůzný měla sen. Melek:
Nuž, vypravuj ho, milá Leo, jen. 49 Lea:
Já dlela večer na hřbitově kdes – – – Již jako v mlze mám to na mysli, že z loubí zádumčivých cypřiší se nad hroby pnul starých mohyl řad a černé v bledém svitu měsíce jich stíny na zeď bílou padaly. Dle nápisů, v něž měsíc světlo lil, jsem poznala, že v hrobech těch spí syni, dcery kmene Israel. I bloudím temnou řadou cypřiší, až stanula jsem blíže náhrobku, jenž na desce své jméno „Sarah“ nes. Jak přimrazena vzhlížím k mohyle, bol křečovitě sevřel moji hruď, a s pláčem: „Máti, drahá máti má!“ jsem tiskla k ňadrům svým rov uvadlý. Tu jako kouzlem scéna změněna: kol sad – já na drnovém sedátku svůj šila k svatbě oděv řasnatý, a nad mou hlavou jabloň košatá, kdy haluzemi větřík zahoupal, mně sypala v klín květů na tisíc. Ach, byl to pocit sladké blahosti! – Vše kolkolem tonulo v rozkoši, a já si přála, aby okamžik ten věčně ztrnul pro mne v bezhnutí. Než, – od nebe se náhle zatmělo, zabouřil vítr stromů korunou, a s listím s ratolestí urvaným se na hlavu mou sypal hrůzy chlad. A v zadu stín se zved’ a rostl výš – – – 50 To stín byl tvůj a zvedal pravici ne k požehnání, – ale k prokletí... Já prchala jsem jako šílená, a za mnou v patách stín tvůj hned se pnul s tou napřaženou vzhůru pravicí, a hrobovým to znělo hlasem v noc: „Buď věčně prokleta... buď prokleta!“ V tom klopýtla jsem – přes hrob matky své, hrob zaduněl, a máti vyšla ven v rubáši bílém, jmouc mne v náruč svou – – V tom procitnu, – a děsný prchl sen. Melek:
Já nevěda,nevěda tě ve snu proklel jsem, nuž, přistup blíž, ať složím sestárlé ty ruce svoje tobě na hlavu a s nimi požehnání otcovské. (Lea se skloní, hudba pianissimo provází požehnání.)
Jak vyvolenému kdys národu Bůh Abrahama žehnal v milosti, tak požehnání šedin otcovských teď na tvou kladu hlavu, dítě mé! Buď šťastna na té pouti pozemské, kde lidstva údělem je klam a bol, a pamětliva otce, matky zesnulé, vždy srdce svého zachovávej čistotu. Buď věrna Bohu, zvykům otců svých, a požehnání matky zesnulé se na tvé hlavě spojí s otcovským, 51 to po dráze tě štěstí povede tam k Hospodinu v lůno otců tvých. (Hudba utichne.)
Lea (vzpřímí se):
Ó, díky, otče, díky tisíceré! Teď u srdce mi opět volno jest, a oko kalné hledí jasněji své temné budoucnosti vstříc. Melek:
A nyní sejdi dolů v zahradu a bav se s večerem, však nedlouho nech otce čekat milé dcery své. Lea (odcházejíc):
Co nevidět pospíším v náruč tvou. Melek (hledí za ní, pak pro sebe):
Ba, marně o tom, marně přemýšlím, co vyděsilo z klidu dceru mou a zbarvilo jí tváře bledostí – Ten sen že byl by toho příčinou? – Vždyť zamyšlenu zřím ji delší čas, ba, chvíle jsou, kde prodlí v komnatě, i vlastního se otce vzdalujíc. Ta mládež libůstky má záhadné: teď rozmaru jsouc plna, laškuje, tu zádumčiva hledá samotu, hned k milému zas tíhne předmětu. 52 Kde dlí jen David, její snoubenec? Ač slíbil určitě, že přijde k nám, přec já jsem nadarmo ho čekal dnes. Ten řečí sladkou by ji zkonejšil a s čela tesklivý ten sehnal mrak, jenž v pochyb roj jí duši zastínil; vždyť beztoho je lásky touha jen, co Leu činí stále tesklivou; – sám toho v mládí kdysi zkusil jsem. (Slyšet kroky. Melek se ohlédne.)
Výstup 2. Melek. – David.
David:
Jehovah požehnej vám, Meleku, a ochraň prahu domu vašeho! Melek:
Adonai, snoubenec mé Ley zde! – Aj, vítám vás, ač bych se hněvat měl, že stál jste slovu svému pozdě tak. David:
Ba, nevím, otče Meleku, zda vhod vám bude pozdní moje návštěva. Melek:
Aj, co že napadá vás, Davide! Mé dcery snoubenec vždy vítán jest, 53 a právě přemítal jsem na mysli, co přimělo vás, že jste na příchod k nám do domu tak dlouho čekat dal. David (jizlivě):
Zda sameček můž’ k družce vrátit se, kdy plazí kol se jedovatý had, a ona leskem barev zmámená jej sladkou písní láká v hnízdo své? Melek:
Vy s divnou přicházíte, Davide! To podobenství je mi hádankou a utvrzuje mne jen v domnění, že máte hlavu plnou vrtochů, jež sotva u Ley jsem zkonejšil. David (zlomyslně):
Ha, ha, ha! – Ano, otče Meleku, mně divné v hlavu vlezly vrtochy, jen poněkud že druhu jiného, než jaké vaši Leu pomátly. Já přišel o tom s vámi účtovat. Melek:
Nemluvte se mnou takto, Davide, vy děsíte mne příkrým slovem svým. Co stalo se, co má ta vaše řeč, jen pro Bůh mluvte, co má znamenat?! David (udiven):
Bdím, nebo sním? – Mám věřit opravdu, že ničeho nevíte, Meleku, co celému již městu známo je?... 54 Melek (úzkostlivě):
Jak nad námi je jeden Hospodin, mně z temné vaší řeči úzko je! David (horlivě):
Ó starče nešťastný, tys oklamán! – Ó Meleku, že musím první být, jenž neblahé vám nese poselství! – Nuž, roztrhněte, otče, roucho své a rvete s hlavy sobě šediny a klňte dni, v němž dceru dostal jste, jež vymkla z kolejí se předků svých, jež potupila zákon Mojžíšův, a požehnání Hospodinovo změnila drze v kletbu Satana. Ó plačte, klňte, otče Meleku! – Ta dcera nevěstkou jest křesťana a plod své hříšné lásky nosí pod srdcem. Melek (zoufale):
Ó – třikrát běda – to je pro mne smrt, té hanby, Davide, já nepřežiju. (Bije se v čelo).
Ó blázen jsem a hloupý pošetilec, já na prsou svých choval hádě to a láskou kojil jsem je otcovskou, a ono z prsou mojích ssálo krev a šediny mé utrávilo v hrob. Ó, Davide, jen rcete, že to lež, že štíra toho v době proklaté vám v lebce porodila šílenost! 55 David:
Ó rád bych, milerád chtěl lhářem slout a plvnout neblahé pověsti v tvář, jen kdyby pravdy zážeh slunečný mně nepral do očí. Zde vizte jen, zda není list ten rukou Ley psán, jenž maně do rukou mi přišel dnes. (Podává Melekovi list.)
Zde vezměte a čtěte, otče, sám! Melek (čte):
„Drahý Hugone! Dnes nepřijdu dřív až po sedmé. Očekávej mne jako jindy u hrobu mé matky. Lea.“ Buď milostiv mně, velký Hospodin! Ach, ano, – to je písmo dcery mé, jež pohanila víru otců svých a hrob své matky hříchem zprznila. (Pláče):
Ó Leo, proč jsi takto jednala, proč vetklas otci dýku do prsou, když na hlavu tvou požehnání klad!? Ó rcete, Davide, kde slyšel jste tu pověst zlověstnou, a psaní to kde do rukou vám přišlo proklaté? David:
Dnes právě rok, co máť mně zesnula, jíž lůno přeju Abrahamovo, a já šel na hřbitov hned z rána již, 56 bych na jejím se hrobě pomodlil. Mne náhoda tam svedla s hrobníkem, jenž zná mne skoro od dětství. Ten neblahou mi právě podal zvěst, že Lea, dcera tvá, má nevěsta, ob den se tamo schází s křesťanem, kdy mohyly již dřímou v soumraku. On sám je tajně často vyslechl, on jejich nejhlubší zná tajemství.tajemství, a Hospodinem se mi na to zapřisáh’. Dnes také Leu skrytě vyčíhal, když po východu slunce kladla již ten lístek v tajný úkryt cypřiše, již sadili jsme na hrob Sáry tvé. Melek:
Ó ustaň již, sic pukne srdce mně. To tedy je, co tísní dceru mou, že procházkou vždy hledá úlevy, to tedy je, co také večer dnes ji dolů do zahrady vábilo? – – A já – já troup ji k tomu požehnal! Však pomoziž mně velký Hospodin, já přísně s dcerou svojí naložím, já znesvěcené kosti očistím, by matka našla v hrobě poklidu. Ó já své dceři ještě požehnám, tak jako Kainu žehnal Hospodin! (Opona spadne.)
57 Jednání II.
Židovský hřbitov. (Blýská se a z daleka hřímá.)
1. Výstup:Výstup 1. Hugo: Hugo:
– – – – – – – – – – – – – – – – – – Proklatý rozdíl, jakýmž bohověra nasila rozkol v lidstva smýšlení! „Ten křesťan je a ona židovkou,“ to rozpoutat má věčně srdcí dvé, jež stejným tlukem sobě náleží. Což pravda všehomírem jediná, zda jeden nevane duch prostorem, jenž slunci, hvězdám káže kolovat, květ v sadě, perly plodí v hlubinách; zda jeden nesídlí jen v bouři duch, jejž v pokoře a prachu zovem Bůh, a v nás což není atom téže síly, jenž v nesčetných těch lidstva milionech byl rozvát širým světa okresem? Je duše má snad jiná židovky a nemá s její v podíl nesmrtelnost, že jest nám stříci se jak nákazy? – – Ba, ano, svět miluje neshodu a předsudek mu milejším než vše, co cit a rozum mají zákonem – – – Však něco přec jest všechněm nedílno: to v hloubi ňader naděje je hlas, a já jen přece Leu nazvu svou, až bude náš kdys hrob se zelenat... 58 (Zdvihne lebku, zablýskne se.)
TyTy, lebko, bys mně mohla povědět, zda netropí si osud blázny z nás, když životem nás vleče za vlasy, a utrýzniv nás bolestmi a bědou a dosti trnů dav nám za růže, pak nad hrobem nás kojí nadějí, že z rakve pučí nový žití květ. To rád bych věděl, jako právě to, zda na mne by se byla šklebila z té lebky tvář ohyzdné stařeny, či usmívaly mladé oči toužebně. (Odloží lebku, blýskne se a zahřmí.)
Ó marnými se soužíš přeludy, ty srdce, uondáno bolestmi: hrob němý jako moře hlubina; co kryje dno, ni modrá hladina, ni kyprá hrobu zeleň nezradí. Nás všecky k cíli vede jednomu jen slepá v temný osud důvěra, již slovem sladkým zovem nadějí. – Ta zkájí mou i duši pobouřenu, že Lea je mně tím, čím byla dřív, a kdysi mou též bude na věky. 59
IV.
[61] GENER. ŘEDITELSTVÍ BANKY „SLAVIE“:
JOSEFU HUCLOVI, PŘEDSEDOVI,
JUDru. LADISLAVU KLUMPAROVI, MÍSTOPŘEDSEDOVI,
JOSEFU DANEŠOVI, ŘEDITELI.
[62]
Českému Sokolstvu. (31. III. 1907.)
Hle, kolem dokola jak tmí se širý lán: žerď vedle žerdi, – prapory zřím vlát a v těsných řadách muže k mužům stát a zdouvati se české síly oceán! A národ jeden tísní se kol v řadách dvou svátečně zladěn, samo nadšení a vznět: a druhý bujný, mužské síly jarý květ se valí jeho středem, jak bouř oblohou... Je zřít se v každé tváři každou žilku chvít, blesk z očí šlehá, pýchou hruď se dme, nadšený jásot bouří, – v celé slávě své v té vřavě slyšíš Táboritů vozy hřmít. Ten obraz nádherný má duše tuší zas: Jas Jitra vstává nám z těch pevných řad a sil, jak všecka srdce národa by v jedno slil a v tvrdou žulu semk’ pro věčný čas. 63
Na oslavu jubilea 25letého trvání banky „Slavie“. (1869–1894)
Duch času mávl perutí, – rok splynul s rokem, a pět a dvacet let před naším leží okem... Čtvrt století! – Co vše v svém lůně šerém tají: to mužné snahy, vzněty, zápasy i klamy, jež – za světlem jak stín – jdou za prací a ideami, v něm skryty jsou a ve zlatý plod zdaru zrají. Čtvrt století! – To dějinný list, na němž psáno, co za ten čas je svornou silou vykonáno. Aj, zříte stavbu „Slavie“ se hrdě pnout? Hle, jasem červánků jak kopule jí plá, a na něm vztyčen prapor naděje jak vlá, té naděje, jež sílíc,sílíc nedá zahynout! Tu budovu, hle, pevnou za dvacet pět let myšlenky jedné, velké stavěl smělý vzlet, a v jejím čele z daleka je zříti štít: „Ve službách lidskosti“ se písmem zlatým skvít. 64 Sem, všichni, pod ten štít a prapor světlý, již v budově té v jediný jsme šik se střetli! Ta stavba smělá zásluhou nás všech tu stojí: my nesli horko dne i břímě, my jsme v boji s nepřízní poměrů se věrně brali v před, a bojem rostla statečnost i rostl vznět. – Teď všady zřít je naší snahy, naší práce sled... My vůdce měli, – věhlas věnčí jejich skráni a důmysl jim z oka plá i odhodlání; na vážku jejich polovic se zásluh sklání. V jich světlém kruhu skví se zvláště jedno jméno nám předrahé, jež „Osvíceno, ohvězděno“.*) Ti vedli nás! – My kolem nich, sraženi v šik, jak mraků husté valy káceli jsme v mžik vši zlobu nepřátel i jejich pyšné nadouvání. Dnes prapor vítězný nám nad hlavou se sklání. Kdo může bránit, vítězný by šik náš valný dnes s vůdci nevkročil pod oblouk triumfálný a nesáh’ v odměnu, pln omamného štěstí po zlatém ovoci na zlaté ratolesti! My povinni jsme tím své cti, – však o tom zvěst do širých vnikne kruhů hlásajíc, že jest dnes dosud nezviklán „Slavie“ základ skalný. Žel, mnohý z druhů schází v řadě – buď jim čest! *) Míněn hrabě Jan z Harrachů.
65 To jediné dnes bolně rozchvívá náš cit; však oni klesli čestně, padli na svůj štít, jenž z kovů vzácných poctivé byl práce slit. Buď vděčná paměť jim, do immortelek vínku dnes ukládáme pro ně tuto upomínku. Však my, co zbyli, těsněji se srazme v řady. Ta idea, jež sloučila nás dohromady, dá Bůh, že přetrvá i dalších pět a dvacet let. Kdo tuší, v lůně času co as zraje, – snad v té době mnohý z nás se na vždy ztratí z řad, však v snaze, v práci, v nadšenínadšení, co naší hrudí vlá, to zářná stopa jest, a ta nás všecky přetrvá, a její povznesená výš, ty její hvězdné vděky potomkům v odkaz budou zářit v příští věky... Jen svorně kolem vůdců v železný se srazme kruh. Jen v svornosti je síla, – k velkosti pomůže Bůh! 66
Sirotám Příbramskýmpříbramským.*) (V červenci 1892.)
Milosrdenství lidské je luznou dcerou nebes: cítí soustrasť s opovrženými, podpírá a chladí žhoucí skráň umírajících, hledá zbloudilce po mořích a pouštích, ruku podává tonoucím, v bitevní vřavě sbírá raněné po bojištích, přidržuje chléb a nápoj k ústům hladovících a žíznících, slepě spouští se do hlubin země, kde každá chará píď její je děsivým hrobem; pomáhá, těší, lituje, konejší, vzněcuje, sílí, povznáší, odpouští a pohnutlivě vztahuje nevystihle jemnou a měkkou ruku svou po lidském srdci, aby ukázalo na něm, že je na světě jedinou svatyní, v níž vyvolilo stánek svůj Božství. *) Pamětní list, vydaný péčí českých umělců u příležitosti hrozné katastrofy v dolech Příbramských.
67
K pamětnímu dni 25leté korunovace královny Alžběty Rumunské (Carmen Silvy*))* 1010.-22. května 1906.
Zvedají se hrozivě na obzoru a burácí blýskavice velikých událostí, letí světem prudké vichory dob bouřlivých a jdou ruku v ruce s převraty a epochami dějin. Ale vysoko, vysoko nad oblaky v modru a zlatu nebeských krajů, nad hrůzami, vášněmi a ději tohoto světa, nedotčen chaotickou jeho vřavou, zvedá se velebně Trůn hlubokých, křišťálových citů a vznětů lidského srdce a Majestát vznešeného, ušlechtilého ducha, svítí a září jako věčná lampa veliké světlo do všech dílů světa viditelného majáku poesie, konejšící, zušlechťující a usmiřující rozbouřené vlnobití lidského zuření a dravých, nezkrotných vášní lidských. V tom, královno, nesmrtelná zásluha Tvá i útěcha! *) Psáno na vybídnutí pro „Pamětní Listy“‘ odevzdané Jejímu Veličenstvu sdružením vynikajících spisovatelů a celebrit rakouských ve Vídni, v jichž čele nalézali se mimo jiné: baronka Berta Suttnerová, Marie Ebner-Eschenbachová.
68
Hymna *).
Vstal slavný den! – Nad hlavou Tvou se klene dnes nebe, sluncem lásky ozářené, dnes každé srdce hárá Tobě vstříc, vděčností, úctou jato – povznesené..povznešené... Let padesát je Tvého panování: šlechetných, krásných činů na tisíc dnes aureolou oblévá Tvou líc, k níž lidstva Genius se tiše sklání. – Tys pro svůj lid vždy vroucí srdce měl, co k blahu, k spáse jeho, – to Jsi chtěl; i v děsu války na severu říše Jsi přišel těšit jej před jícny děl; i ve chatách, v nichž bouřil živlů příval, – hle, Genius to zlatem v žulu píše – Tys rukou štědrou tlumil zlo to tiše a s milosrdným srdcem svým tams dlíval. *) Uveřejněna úvodem v jubilejní vídeňské publikaci české „Viribus unitis – kniha o císaři“, tištěné ve všech jazycích monarchie rakouské.
69 A jiné ctil Jsi lidstva ideály, jež v zníceném Tvém velkém srdci plály: umění, vědy, vzdělanosti říš, jež prostírá se do nebeské dáli... Tys hrdý, důstojný jim stavěl chrám, v němž duch se zvedal u nadšení výš a k věčným zdrojům pravdy, světla blíž – – Ty lid Svůj spasil Jsi a vyrval tmám! A lidu z celé říše zástup valný chtěl v dík Ti vzklenout oblouk triumfálný a zahrnout Tě oddaností vroucí, by o tom vnukům vyprávěl čas dálný – – Vše spělo k práci: srdce, ruka, duch, jeť zářným klenotem ve koruně Tvé skvoucí národů Tvojich láska nikdy nehynoucí; však jinak usoudil v své radě – Bůh! Osudu kynem do kolébky v klín Ti dána koruna a hermelín.– – – Však u kolébky Tvé sudičky stály a sypaly své dary v její stín a k srdci tajemně Ti kladly ruku: čarovné losu květy pod ní vzplály; když dnové Štěstěny se na Tě smály, Tys také smutek kráčet zřel a muku... Žel, v uchystaný slávy zářný den Tys losem trpkým nebyl ušetřen: přemilá družka, Jasná Tvoje paní, jež znala milovat a trpět jen, 70 s andělským srdcem nesouc světa klamy, uzamkla oči ku věčnému spaní a září Ti, jenž v slzách hledíš za Ní, vidinou luznou smírně nad hvězdami. Tam k věčným hvězdám hleď a zjasni líc: zlý osud, Bůh dá, nevrátí se víc! Dnes odlesk zoře stkví se na Tvé skráni, a miliony jásají Ti vstříc, jež ved Jsi k zdroji umění a světla, – a lidumilných činů blahá požehnání,požehnání v památce věčné v budoucno se sklání, by v svěží haluz rodu Tvému zkvetla. 71
V.
[73] JOSEFU M. HOVORKOVI.
[74]
Eldorado.
(Edgar Allan Poe.)
Směl, mlád, jak květ, kýs rytíř v svět jel, jas a stín kam padá – jel, dlouho jel a písně pěl a hledal Eldorada. Náš rytíř, žel, však zšedivěl a v srdce stín mu padá – ach, země kout kde naleznout, říš luznou Eldorada. A když svých sil již zvolna zbyl, on stín zřel kráčet v lada – „Ty stíne,“ řek, „mi učiň vděk, rci, kde říš Eldorada?“ 75 „„Přes„Přes lunin vrch, jenž pne se z mlh, v dol, stín jejž obepřádá, jeď, směle jeď,““jeď,” zní odpověď, – „„hledáš-li„hledáš-li Eldorada.““Eldorada.“ 76
Rada.
(Josip Stritar.)
Ty, zemskou-li poutí chceš blaženě plouti, měj ku včele hled: Viz, drobnými křídly, kde růžinky sídlí, jak odkvapí hned. K nim něžně se shýbá, pel zlatý s nich zlíbá a slaďounký med. 77
Z knihy: Nové básně.
(Od Jindřicha Heine-aHeina.)
I.
Je motýlek do růže zamilován, ji oblétá zas a zas; jej sama něžně, zlatistě zas opřádá paprsku slunný jas. Ke komu růže lne milostí svou, to béře ves mi klid; je slavík tlukoucí sám to snad, či večernice to tichý svit? Vše neznámo je mi. Láska má však vás všecky obmyká: růži, motýla, paprsek, večernici, slavíka. 78
II.
Hle, modré oči jara z trav zvedají svůj hled; to fialky jsou milé, jež do vínku bych vplet. Já trhám je a myslím, a myšlenek co vlá a vzdychá jich v mém srdci, vše slavík klokotá. Ba, co si myslím, zpívá, zní jásotně ten ples; mé něžné tajemství zná již dávno celý les. 79
III.
Polibky a láska – všecko, ba i život jsou jen stín! Myslíš, pošetilé děcko, svět že věčným můž’ být jmín? Co jsme mile svojím zvali, zmizí – snění také tak; v srdcích vzpomínka se zkalí, tiše na vždy usne zrak. 80
IV.
Ty modrým okem svojím mně sladce hledíš v líc; tu obestře mysl mou snění, že nejsem s to co říc’. Mně na modré tvé oči vzpomínka všady vlá; ach, moře myšlenek modrých mým srdcem se rozlévá. 81
V.
Tiše myslí mou jak sen líbezné jde znění – zvuč, ty jarní písni, jen v dál, již vidět není. Zvuč až k domu, však ty víš, květiny kde bují; růži-li tam uvidíš, že ji pozdravuji. 82
VI.
Máj snivý v kraj se sklání, luh, stromy jsou samý květ, a modrou nebes bání jde růžových obláčků let. Slavíci tlukou mile, kde šeří se listnatá výš; beranky skákat bílé v jeteli měkkém zříš. Mně do zpěvu, do skoku není, chor v trávu uléhám; já slyším dálné znění, mně sní se – nevím sám. 83
VII.
Ční skála s runy v moře tiš – tu sedím pohroužen v snění. Hvizd větru a křik racků slyš, kol vlny dmou se a pění. Mně milým tak druh mnohý byl, tak mnohé dívky vděkuplny. – Kam děli se? Slyš větru kvil, viz dmout se a putovat vlny. 84
Pastýřova nedělní píseň.
(Ludvík Uhland.)
Den Páně jasně vzplál! Jsem na lučinách samoten; vše spí, zvon ranní zvučí jen – pak ticho v šíř i v dál. Se koře klesám v prach. Ó sladká hrůza, tajný šum, jak neviděn by celý tlum dlel se mnou v modlitbách! A nebe v šíř i v dál tak velebné, stopeno v svit, jak chtělo by se otevřít. Den Páně to tak vzplál! 85
Na tichém hřbitově.
(Ludvík Pfau.)
Kdy po tichém jdu hřbitově, jak těžko, srdce, je ti, že možno nejvěrnější hruď, nám oddanou, ó Bůh to suď, tak rychle oželeti. Hrob brzo travou zaroste a vesele se dívá; jak list, jejž s větve vítr svál, se s námi život rozžehnal – a ptactvo dále zpívá. Ó, srdce lidské, s pýchou svou, šept cypřiší co jeví? – Nám úzký koutek vymezen; v něm sotva zdřímne srdce jen, již o něm nikdo neví. 86
V jeseni.
(Emanuel Geibel.)
Již podzimem to hnědne v boru, vše listí k zemi sever svál, a modrem výš tam na obzoru ulétá tažné ptactvo v dál. A duší mou za větru vání chví tajemný se touhy hlas: „Ty krásný lese nade strání, zda spatřím zeleným tě zas?“ Ach, jistě labuť v ňadru chová, kdy k odletu čas, tajný cit; kdo našepce však tobě slova, ó srdce, kdy máš odejít? 87
I. Dusné okamžiky.
(Robert Hammerling.)
I.
Jsou kdys dusné okamžiky, kdy je pláň tak něma kolem, kdy les ani nevydechne, jakby tísněn žhavým bolem. Bez zvuku kdy vody plynou, v oku květin ani hnutí, kde mi zdá se život všechen jakby zaklet ve strnutí. A v to dusno jakby musil náhle hromu řev zazníti, nebo v hloubi zem se zachvět, neb mně hruď se rozskočiti. 88
II. Mnoho snů.
II.
Moc ptactva v jih se snulo, moc květů svadlo jest, oblaků mnoho plulo, moc vyzářilo hvězd; z pramene lesní skály moc prchlo vod a vil: moc snů mi bouře svály, jež jsem, ó srdce, snil! 89
Bílé růže.
(Norbert Schlomo.)
Bílé růže mrtvých zdoba! Růže ty jsou bledy tak; smutná, teskná smrti tucha, tichá touha jejich znak. Bílé růže mrtvých zdoba! K rtům, v nichž není žádná krev, k lícím, jež jsou bez života, hodí se těch růží zjev. Bílé růže mrtvých zdoba! Na hrobech jim dejte kvést; zmírající tichounký dech kouzelnou jich vůní jest. 90
Samota v polích.
(Heřman Allmers.)
Dlím ve vysoké trávě, zhroužen v klid a vzhůru k modru v dlouhý pohled jeden; jsem neúnavnou hudbou cvrčků zpit, oblohou šírou čárně obepředen. Oblaka bílá táhnou blankytem tak krásně, jako tiché, sladké snění; – mně zdá se, že již dávno zemřel jsem a blažen plynu s nimi v zapomnění. 91
Sv. Iria.
(Siegfried Kapper.)
Já večer dlela v záři před domem, náprstek zlatý plál na prstu mém. A jehlou stříbrnou jsem šila v chvat svůj řásnatý, bělostný šat. Tu jezdec večerem přicválal v spěch: „Ty, děvo, spočinout mne v domě nech!“ „„Jen„Jen vejdi, dřív však slovo otce slyš, a věru oslyšen se nevrátíš!“„nevrátíš!“ Mu brzo při hostině vína žár konvice zlatá lila ve pohár. A k spánku zve ho tichá komnata, ze stříbra postel a strop ze zlata. 92 A za to dík? – Ha, mrzké zrady kal: on z domu prch’ a otci dceru vzal. S ním v lesy hor pryč musila se brát: „Než zemřeš, tvé bych zvěděl jméno rád!“ „„Ach„Ach, jménem šlechetné dům Irji zná, zde v rukou tvých se zovu nešťastná!“„nešťastná!“ Tu smrtelnou jí v ňadra ocel vklál a pod růžemi pohřbil opodál. ** *
A opět nad krajinou večer spal, když cestou z daleka se poutník bral. „Ó rcete, pastýři, tam kostel ten v té výši komu pak je zasvěcen?“ „„Ten„Ten zasvěcen je panně čistých snah, již za lásku tam skolil bídný vrah. Hle, po léta keř růžový tu plá a pod ním dříme svatá Iria!“„Iria!“ „Ó Irie svatá, vyslyš prosby dech, ó odpusť, rytířem svým být mne nech!“ 93 „„Té„Té ruce, jež vraždila žití svit, ne, ruce té nemohu odpustit!“„odpustit!“ „Ó svatá Irije, slyš, anděle ty můj, ach, odpusť, chci být věrný poutník tvůj.“ „„Nuž„Nuž, moudrý šat vem, oděj tělo jím, – ať prokleta jsem, tě-li zatratím!“„zatratím!“ 94
Obsah. Strana I. Mistrům české znělky 7 Jarní déšť 8 Modro nebes 9 O dětech10 Rychnovu nad Kněžnou do památníku 11 Česká krajina 12 Západ slunce nad Prahou13 Český lid14 PoetůmPoetům, druhům v povolání15 O mladém pokolení „despektistů“16 Večerní klekání17 Věčnost poesie18 Dvěma nedochůdným kritikům19 Odkaz budoucnu20 S jarem21 Šum lesa22 Černá hodinka23 Hlasy v šeru24 V sněhové náladě25 Kristus26 II. Moje mládí29 Sny a touhy30 Nejkrasší myšlenka31 Vzpomeň si v dáli32
[95] Strana Hle, jaro jde33 Jarní intermezzo35 List do věčnosti37 K útěše40 Květ pozdní vášně41 Ó jaro, přijď43 Až zemru44
III. Lea. Fragment tragoedietragédie o 3 jednáních47
IV. Českému Sokolstvu63 K 25. jubileu banky „Slavie“64 Sirotám Příbramskýmpříbramským67 K pamětnímu dni68 Hymna69
V. Eldorado (E. A. Poe)75 Rada (Stritar)77 Z knihy „Nové básně“ od Jindřicha HeineaHeina, I. – VII.78 Pastýřova nedělní píseň (L. Uhland)85 Na tichém hřbitově (L. Pfau)86 V jeseni (Em. Geibel)87 I. Dusné okamžiky I. (R. Hammerling)88 II. Mnoho snů89 Bílé růže (N. Schlomo)90 Samota v polích (H. Allmers)91 Sv. Iria (Siegf. Kapper)92
E: js; 2002 [96]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Doubrava, Vilém; Štorkán, Ladislav; Jaroš, Alois; Nová kabinetní bibliotéka spisů veršem i prózou
(Pořádá a vydává Vilém Doubrava v Praze-III, 607. Tiskli Lad. Štorkán a Al. Jaroš v Žižkově. – Nová kabinetní bibliotéka spisů veršem i prosou VII. – Knihy veršů VI.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 96

Věnování: Durdík, Josef
(Nezapomenutelné památce † profesora Dra Josefa Durdíka, bývalého učitele svého na gymnáziu litomyšlském vděčně připisuje J. K.)