Mojžíš (1896)

Hrdinská báseň obsahující předzpěv a 26 obrazů ze života zákonodárce vyvoleného národa Israelského, Beneš Metod Kulda

Diplomatická verze Ediční verze
MOJŽÍŠ.
HRDINSKÁ BÁSEŇ,
obsahující
předzpěv a 26 obrazů ze života zákonodárce vyvoleného národa Izraelského.
Sepsal
Beneš Method Kulda, sídelní kanovník Vyšehradský.
V PRAZE 1896. Tiskem B. Stýbla. – Nákladem vlastním.
[I]
Předzpěv.
Lide můj! Jak vlast svou zvelebuješ? Hnusná vazba ucpává Ti ústa; cizím bohům stále pochlebuješ, matný rozum tma ti kryje hustá. Tyť se rovnáš lidu Israeli; oni vlast svou ctíti neuměli. Neznali tu vlast svou požehnanou, zpěvy svaté, zvyky krásné zanedbali, špinili svou vlastní slávu hanou, Zákon, práva sami pošlapali; za to Bůh jim poslal hubitele, by je do otroctví hnali směle. V Babyloně jařmo nesli cizé – poznali, co bez vlasti jest žíti, poklady tam národnosti ryzé učili se svatosvatě ctíti. Pohané tam si je podmanili, pohanům tam Židé otročili. 1 Pohané tam zlostní, pánovití ostrý posměch z nich jen stále měli; úšklebně jich zvali dráči lítí, národní své písně by jiní pěli; velké city, nejsvětější tužby, dusili v nich blátem modloslužby. Hebrejové potom arciť znali, jak se byli doma prohřešili; u vyhnanství nad řekami lkali, na vrby své harfy zavěsili. Na svůj Sion vzpomínali bolně, kde si vedli před svým Bohem volně. Lide vzácný, milý Český lide, rozpomeň se – doby rychle minou, abys nebyl jako dávní Židé bídným rabem jen svou vlastní vinou. – Do Babylonu Tě nezavedou – s babylonem však již k Tobě jedou. Ve Tvé krásné, slavné vlastní vlasti chtějí jazyk, vědy, práva, zpěvy, víru samospasnou Tobě krásti – za to pak Ti dají cizé plevy. Potom darmo budeš po svém toužit, ve skrytu se jenom můžeš soužit. Nespouštěj se pravdy Bohem dané, mrtvým-li se nechceš modlám kořit, haj svá práva v zemi požehnané, cizáctvím-li nechceš sebe mořit; blaho Tvé ctí, kdo Ti pravdu hlásá, pravý vlastimil vždy v Bohu jásá. 2 Hle, tu věrný obraz pranárodu, jak jej Mojžíš z mdloby smrtné křísí čti a zvíš, že divnou dějů shodu dvěma rodům Pán Bůh v život mísil; či snad národ Český, jak Žid dávný, svou jen vinou úpí – bezeprávný? Komu v žilách krev se proudí jará, a kdo v duchu silném víru chová, Bůh že o každý se národ stará, poznej, že nám vzešla hvězda nová. Jiná-li zas po ní vzejde, kdo ví? Teď se rodák rovnej Mojžíšovi! Slovem, skutkem, modlitbou i radou pečuj o lid jařmem ucuchaný; probuzuj v něm sílu pořád mladou, pilně šlechtiž každý kvítek planý; neboj četných nepřátel se pluků. Pravda zničí páru lživých hluků! 3 I. Mojžíš narodil se.
Vyšly z hlavy Faraonům vděky, zapomněl též každý Egypťan, národu že před dávnými věky Josefem byl život zachován. Na splátu byl tenkrát velkých skutků do Egypta Jakobův vzat rod; potomci však u velikém smutku v pracích smrtonosných lili pot. „Lid ten vtipný, ctnostný, neveliký, bičem musí býti sužován; aby nevzrůstaly jeho šiky, každý chlapec budiž smrti dán.“ „Kdyby duch se jejich poosvítil, nechtěli by konat robotu; bystrý rozum by se rychle vznítil, chtěli by pak práv svých novotu.“ „Poznali by vlastní moc a sílu, násilím by jha se sprostili; pak by jít nám samým bylo k dílu!“ Takto soudil Egypt zpozdilý. 4 Nechtěl déle patřit na tu psotu spravedlivý, věčný, svatý Bůh, poučil těch dráčů bujnou rotu, rovný že jest každý lidský duch. Hle, již povstal mstitel na ty škůdce, Bůh jej zrakům hubitelů skryl; bídných Židů budoucího vůdce v ošitce již chová chladný Nil. II. Mojžíš vlastní matkou odchován.
Faraonova dceř krokem něžným, sprovázená od děveček svých, šla se umýt řeky proudem běžným v krásný večer za dnů palčivých. V rákosí tam ošitka je novánová, zraky její na se vábila; co as podivného v sobě chová, ženská mysl zvědět toužila. Kvapně do brodu hned služka stoupá, k čemu rozkaz velitelky zve. Již se ošitka jí v rukou houpá, již ji klade k nohám paní své. Kněžna se služkami v jedné době žasem vyrazily silný ryk, vidouce v ní roztomilé robě, jež byl k pláči vzbudil jejich křik. „Oh, to jistě židovské je dítě, které na smrt vydat měla máť; 5 snad mi, děvy, kojnou vyslídíte, jíž bych na starost ho mohla dát!“ Stranou na hlídce tam pilné stála nemluvňátka toho sestřička; v útrobách se radostí až smála, slyšíc, tak že mluví panička. Slušně hned a směle před ní stojí, praví: „Mohu kojnou obstarat, která jistě kněžnu uspokojí mileráda za maličký plat.“ Hodná kněžna dává vůli k tomu, děva poklonou jí vzdává čest; a jak na perutích běží domů, by své matce nesla milou věst. „Ženo,“ řekla kněžna, „vezmi robě, ale ať ho ve vší péči máš; za chování dobrou mzdu dám tobě, dorostlé pak zas mi odevzdáš!“ Mladý Mojžíš u dvora zrát musil, kde se prýštil trudný lidu žal, aby očitě a zjevně zkusil, jak se míchal podlých šmejdů kal. III. Mojžíš u dvora královského v Egyptě.
Moudrá matka synka pěstovala, pokud oba byli pospolu; ducha, srdce ušlechtit mu dbala, aby dospěl k svému úkolu. 6 Kreslila mu nátisk lidu bolný, hlásala mu pravdu Zákona, jenž chce míti každý národ volný, až mu spadla s očí záclona. U dvora měl přízeň, přednost valnou, viděl rodáků svých nuzotu; proniknut jsa láskou k lidu chvalnou, oplakával jeho pustotu. Docházel k nim jako jinoch švarný, do srdce jim vléval útěchu, vysvětloval Zákon blahodárný, kde lze bylo, byl jim k prospěchu. Čím pak více rostlo jeho tělo, tím víc mohutnil i jeho duch; čím víc zíral, co se s lidem dělo, tím hůř nesl nevolnosti vzduch. A když zlobu trýznitelů viděl, od nichž nevinný byl mučen Žid, v útrobách sám za sebe se styděl. – Tamta byla radost, tamten klid. IV. Mojžíš v cihelně.
V panských besedách mu bylo dušno, vidělť v nich jen zištnou lakotu; v rozmluvách mu s pány bylo krušno v hladkých slovích slyšet – lichotu. Z trudné duše vypudit chtě mraky za zvykem si vyšel na večír, 7 v přírodě by povyjasnil zraky, a zas ustálil svůj vnitřní mír. Takto mluví, čím se duch mu vlní: „l ten nerozumný Boží tvor nevědomky zákon lásky plní; jenom v lidstvu řádí záští mor!“ „Nejen že tu v tichém poli holub holubici celuje; celé hejno ptáků ve vůkolí roztomile spolu laškuje.“ „Ba i ptáci rozličného rodu nechovají k sobě žádný hněv; jenom stejnorodí lidé shodu, svornost mají za nemožný zjev!“ „Egypťan, že všechnu moc má v rukourukou, k Židům chová se jak lítá zvěř; všemožnou nás utiskuje mukou, pokládá nás za ničemnou sběř.“ „Naší mluvy málo sobě všímá, nerad slyší národní náš zpěv: nám i práva lidská odejímáodejímá, vzbouřená mi v žilách kypí krev!“ Tak až do cihelny panské přišel, kdež byl bratří jeho perný stan; tam hlas ubohého Žida slyšel, jejž byl kyjem tepal Egypťan. „Bože,“ zvolal Mojžíš, „Ty jsi svatý! Jménem Tvým tu ztrestám zlosyna; jinak nepoučíme ty katy, co je právo, vina, nevina!“ 8 Skočil, napřáh’ svalovitou ruku, smrtnou ránu do hlavy mu vryl, a hned spěšně beze všeho hluku jeho mrtvolu tam v písku skryl. V. Hrozba Židova.
Egypťan-li Žida krutě trýznil, cítil Mojžíš v duši velký hněv; Žid-li Žida nelaskavo plíznil, lítost bolná rmoutila mu krev. Včera hájil bratra mučeného, jemuž k vůli Egypťana sklal; dnes pak viděl Žida urputného, an se s bratrem rodákem svým pral. Slza trpká zalila mu oči, proto pozdvihnul svůj měkký hlas: „Aj, proč bratr proti bratru sočí? Nedeptá-li dost vám pohan vaz?“ „Tak-li hluboko již Hebrej klesl, že by tasil proti bratru meč? Toť-li ovoce, jež posud nesl jeden Bůh a Zákon, jedna řeč?“ „Nemá-li již dosti bídy, bolu od cizáků ubohý náš lid? Musí-li si našincové spolu také ještě rušit mír a klid?“ „Budem-li se mezi sebou rváti, kterak vyvázneme z poroby? 9 Nebudem-li svorně k sobě státi, za druhem druh padnem ve hroby!“ „Proč, pak bratře, tepeš bratra svého? Vždyť pak se ti křivda neděje! Člověk rozumu a srdce ctného nečiní, co sobě nepřeje!“ On pak zpurně odpověděl jemu: „Kdo ti kázal naším soudcem býť? Chceš mi, jako muži Egyptskému, také smrtnou ranou život vzíť?“ Ulekl se Mojžíš této zrady, na útěk hned z Egypta se dal, vždyť se právem jeho život mladý jisté pomsty Faraona bál. Nebyl to však pouhý strach jen smrti, jenž jej kvapem od národa hnal; více srdce národovci drtí bol, že bez prospěchu o lid dbal. VI. Útěk Mojžíšův z Egypta.
Šel a často hleděl kolem sebe, nejde-li již biřic s rotou zlou; bezpečným se vida, chválil nebe, a zas mužně kráčel cestou svou. Na pahorek vedla pěkná stezka, tam se Mojžíš stavil naposled, vyhlídka tam v širé kraje hezká vábila mu vůkol bystrý hled. 10 Viděl ještě v dálce mlhovité skvostný mocných Faraonů dvůr, kde byl poznal klubko pevně slité sobeckých a bohaprázdných stvůr. „Dobrý život byl tam,“ mluvil k sobě, „blaze tam ho tráví zemský host; rozkoší tam vzácných v každé době, chutné stravy měl jsem pořád dost.“ „Ale co mi do pamlsků chutných, co mi do pohody blaživé; pokud národ v okovech je smutných, pokud v porobě mře jizlivé?“ „Od té dobydoby, co mi Zákon Boží v duchu nad slepotou vítězí, blátem jest mi všechno zemské zboží, můj-li národ spoután řetězy.“ „Egyptské sem nechtěl ruku děvy, znaje naše katy naduté; nezpíval jsem národní své zpěvy, žaláře tam vida překruté.“ „S vámi, dvořané, se lehko loučím, darmo jsem tam hledal spasný klid; za to ale s pláčem odporoučím Tobě, Bože, nešťastný svůj lid!“ „Tebe, lide, drápům vyrvat škodným, osvěcovat temný rozum tvůj, bys se Boží pomoci stal hodným, tenť byl svatosvatý úkol můj!“ „Pekelnou však podlých sobců zlobou slábne v tobě bohorodý duch, 11 sevřenoť tvé srdce takou mdlobou, že ti nemožným je vyšší ruch.“ „Nelze bylo shojit četných vředů, jimiž tebe zkazil zlostný čas; bez účinků jdu teď z tvého středu, bych se vrátil, dá-li Pán Bůh, zas!“ „Zatím, Bože mocný, spravedlivý, chraniž vyvolený národ Svůj; bude-li ho dusit tyran divý, s milostí Svou strážnou při něm stůj!“ „S Bohem buď i ty, má drahá máti, tys mi bídu naši věstila; vezdy k pravdám tvým se budu znáti, darmo’s činů símě nesila!“ „Bolem se až žíly ve mně třesou, vůle Tvá se, Bože, se mnou staň; půjdu přímo, kam mne nohy nesou, Ty mne, Pane, ve všech strastech chraň!“ VII. Mojžíš v zemi Madyánské.
Slunéčko již za hory se bralo, všechen obzor krásně zlatilo, s druhé strany šero vlídně zvalo, by se tvorstvo domů vrátilo. Mojžíš v chládku podle studně seděl, unavený hově údům svým, na údolí čarokrásné hleděl, kryté travou, bujným stromovím. 12 Aj, tu se dvou stran se stáda hnala, s jedním krásné, mladé děvice; kam je zpívající s pastvy zvala plná čerstvé vody studnice. Sedm dcer tu bylo pohromadě, co jich kněz byl Madyánský měl; zpěvy čárné zněly v jejich řadě, jako by sbor andělíčků pěl. Ze všeho, co Mojžíš tenkrát zočil, nejmilejší tento byl mu zjev, stádo, jež zvyk ke studnici točil, za stádem pak sedm zpěvných děv. Už tam stojí po svém dlouhém chodu, vymývají velká koryta; čerpají pak hbitě zdravou vodu, aby stáda měla do syta. Tu zas hřmotní pastýři se ženou, děvám vody vážit nedají; by je zapudili, hojnou pěnou nešetrně po nich šplíchají. Ubohé se děvy lekly, a hned strachem hnaly stádo zpět; vědouce, že, kdyby jenom cekly, mužům zle by bylo vyhovět. Rázný Mojžíš vida křivdu zjevnou, na pastýře sám se obořil; ukázal jim přísně hůl svou pevnou, a tak surovce ty pokořil. Potom statně ku korytu kročil, vážil vodu, ovce napojil; 13 a tak dlouho pastýřům se bočil, až děv slabých stáda spokojil. Rychle hnaly děvy ovce domů, hojných daly cizincovi chval; podivilť se otec kvapu tomu. „Proč tak rychle jdete?“ jich se ptal. Dcery hned mu zvučně vyprávěly, v ochranu že cizinec je vzal proti mužům, jenž je odháněli, a pak sám že stádu píti dal. Raguel kněz pravil po té chvále: „Proč jste muže toho pustily? Jděte, nežli půjde odtud dále. abyste jej vděčně uctily!“ Zefforou ta slova nejvíc hnula, proto rychle k studni pádila, a ač ňadra spěchem se jí dmula, úlohu svou přece splnila: „Statný muži, přicházím zas k Tobě!“ tenť byl pěkný obsah přímých slov; „pohrozilť jsi zarputilé zlobě, otec zve Tě pod domácí krov!“ Milý byl vděk otcův Mojžíšovi, ihned vstal a s děvou k němu šel; milý byl mu také domov nový, proto žíti s Raguelem chtěl. Kněz, že přání jeho splní, slíbil, i že dá mu ve všem podporu; by se nový domov víc mu líbil, dal mu za choť krásnou Zefforu. 14 Mnoho roků v Madyánské zemi Mojžíš v rodině to šťastně žil; dobře se mu vedlo s věcmi všemi, ve statcích i v dítkách bohat byl. VIII. Blaženost Mojžíšova v Madyánu.
Prostý život Mojžíš zhusta chválil, jakýž může míti venkovan; rád bylbyl, že se ode dvora vzdálil, kde byl v lichých hračkách ukován. Duše jeho bolem rozervaná po klidu již dávno toužila, nyní prchla nalíčenost planá, jež mu před tím prsa úžila. Slavný vesmír velebným svým ruchem spokojenost jemu v duši lil; jen když do Egypta zašel duchem, na chvilečku pokoje se zbyl. V tváři zbledlé hněv se jevil svatý, v srdci pak se vždy mu budil žal, vzpomenul-li na lid zlobou spjatý, jemuž rád by nectné jho byl sňal. Za takých dob bolných trapnou tíseň, mohutným slz proudem rychle smyl, aneb měkkou ze šalmaje píseň jako vroucnou k Bohu prosbu lil. Pak se hbitě s utěšenou duší syté stádo svolávati jal, 15 a kde radost všecky trudy ruší, k dítkám, k choti na pochod se dal. Nejmilejší byla jemu doba, když se domů vracel večerem, kdy mu v ústrety šli syn či oba, jarý Gersain s Elieserem. Po obou mu bocích plynným dechem vyprávěli hoši z plných hlav; švekruše pak zatím čilým spěchem obstaraly bělorouný brav. Potom všickni vítali se spolu, kdekoli se v domě setkal hled; až je k vroucné modlitbě a k stolu nábožný a ctěný volal kmet. Po večeři vážným, moudrým slovem o Bohu jim řečnil moudrý děd; Mojžíš mluvil o životu novém, jímž mel krásně zkvésti všechen svět. Změna ta že Hebrejem se stane, ač teď sténá v cizí porobě; až jen mocný Boží duch v něm vzplane, veta bude po zlé chorobě. Pak zas všichni spolu slavně pěli: „Chválen budiž Pán Bůh Sabaoth,“ nebo žalné prosby z úst jim zněly, aby jařma sprostil drahý rod! Tak byl u nich věrou, skutkem, zpěvem svazek lásky tužen a Bůh ctěn; nešpinili nikdy hnusným hněvem v rodině své ani jeden den. 16 Aj, tam věru blažené jest bydlo, vyrůstá-li z víry lásky květ, srdce musí, byť i hořem stydlo, blaživou se těchou rozechvět. Silná, živá, nepodvratná víra, tenť jest základ samojediný, na němž blahý stan svůj otevírá moudrým lidem život rodinný. Bůh jest jeden, Jeho pravda jedna, ta jen různé mysli jednotí, ta jen lásku ti a svornost zjedná, bez ní člověk zle se lopotí. V Egyptě druh druha trýznil, dusil, že tam nebyl poznán lásky Bůh; v Madyánské zemi Mojžíš zkusil, věrou jak se čistí záští vzduch. IX. Zpráva o smrti Faraona.
Opět Mojžíš kdysi ovce pásl za dnů, kdy tam slunce pálilo, matný list se parnem smutně třásl, stádo sobě chlad jen chválilo. Pastýř Mojžíš na poblízkém hloží zavěsil svůj dlouhý svrchní šat; hověl sobě na travnatém loži, a již vítaným byl spánkem jat. Duch mu těkal obrazností hravou, an jej ze sna vzbudil silný hlas; 17 hůl vzal levou, šalmaj rukou pravou, a hned vztyčil přímo mužný vaz. Statnost svou byl vezdy z hruba cenil, neznalať hruď jeho, co je strach: v tu však chvíli jaksi barvu měnil, jak by před ním Egypťan stál vrah. V pravdě poutník Egyptský jej vzbudil, ten však na nesnáz mu nehleděl; ihned, jaký rozpak jej tam pudil, nelíčeným slovem pověděl: „Nechať se ti, muži, stáda množí, jako tráva když ji zrosí Nil; nechať tobě roste vzácné zboží, až by je ni oblak nepokryl.“ „Mějž i kopu zdravých statných synů, každý z nich tvou velkou slávu pěj; že tě ze sna bouřím, odpusť vinu, příchozímu ku pomoci spěj.“ „Jsemť já cizí v tomto krásném kraji, na cestě jest vedro dusivé; tvé-li ruce čerstvé vody dají, všady budu chválit srdce tvé!“ Vlídným na něj zíral Mojžíš okem, nedbal, Egypťan že jeho host; ukázal mu chládek, a hned skokem běžel donést jemu vody dost. By se nezradil svou mluvou čistou, lámanou se řeči mluvit jal: ,Kéž by měly dítky mé tak jistou přízeň, jakou já ti vody dal!‘ 18 ,Občerstvi se, abys neměl žízeň po všechen své velké cesty čas; a pak drahé dítky, choť i přízeň shledej ve zdraví a v blahu zas!‘ ,Není-li však ta tvá cesta nutná, můžeš u nás přenocovat dnes, s radosti ti daná jídla chutná na posilu dobrou s námi jez!‘ On však zaříká se krokodilem, že by přijal pohostinství rád, a že touží po hovoru milém; ale že se musí dále brát. „Poselství já žalostivé nesu do dalekých, velkých, cizích měst, tam mám zjevit ku strašnému děsu, mocný Faraon že mrtev jest!“ Po těch slovích vlasy sobě cuchal, šatem řásným obličej si kryl, vstal a šel a pořád sebou štuchal, při tom dlouho vlčím pláčem vyl. X. Rozjímání Mojžíšovo.
Mojžíš stál jak socha mramorová, jako přímý vedle něho strom, omráčilať zpráva cizincova duši v něm jak z čista jasna hrom. Upoutala všechnu vládu těla nenadálá důležitá věst, 19 a ta dlouho v uších jemu zněla, mocný Faraon že mrtev jest. Věstí touto tak mu lebka vřela, myšlénka že vázla všeliká; či spíš hojnost myšlének se třela, jen že jedna druhou polyká. „Kterak bude vladařit král nový? Jaké rádce bude v kruhu mít? Který z nich mu ryzí pravdu poví? Budou všickni míti lidský cit?“ „Bude krutým, smrtonosným bičem sužován můj národ znova zas? Zda jej v rukou podlých sobců v ničem neuvolní trochu zlostný ďas?“ „Snad již přestál ten můj národ bídný vyřčený trest za svých předků hřích! Obrátí mu tvář svou osud vlídný, aby cizák neměl z něho smích?“ „Pokud v Egyptě dlít bude Hebrej v moci bohaprázdných pohanu, potud o svá práva kdo chce žebrej, neuprosí hluchých tyranů!“ „Kteraká to zloba u těch lidí, jaká na jich duchu slepota; kdo zná Boha, sebe, ten se stydí, an si, že jsou lidé, šepotá.“ „Nevědí nic o mém věčném Bohu, nevědí, proč na té zemi jsou; proto ukrutnou vždy kladou nohu bratřím na vaz pro rozkoš jen svou.“ 20 „Dokončil’s již běh svůj, Faraone, života běh krví zbrocený, již jsi na pravdě tam v říši oné, světlem Božím v pýše zkrocený.“ „Všechen život vynaložil’s k tomu, bys jen činil zadost choutkám svým, zvýšiti chtě lesky svého domu, způsobem jsi řádil jizlivým!“ „Jehlance’s dal vystavěti valné na památku pro budoucí svět; na to’s nedbal v moudrosti své kalné, že tam hyne Israele květ!“ „Plné stoly chutných jídel ladem po sobě měl každodenní ples; co ti potom, sta že hynou hladem, jen když tys měl nazbyt a tvůj pes!“ „V besedách tvých hrála hudba čárná bez ustání, an to žádal zvyk ; tudíž byla Židů prosba marná, nedospěl k tvým uším žalný ryk.“ „Jídlem byl’s a hudbou, hrou a zpěvem k omrzení nuděn a již syt, pak tě bavil sluha pěkným zjevem, který Žid a jak byl na smrt zbit!“ „Minul-li ti v rodině den sladký, tvrdý šerha byl ti právě vhod s poselstvím, jak řvaly naše matky, když jim z luna brán byl mladý plod.“ „A hle, ani slzy dítek hladných, ani matek pláč a nářek vdov, 21 ani nemluvňátek krev, jež v chladných Nilu proudech měla brzký rov,“ „ani boule mužů, jež dal’s soužit, ani starců usmrcených pluk, nemohly ti život poprodloužit, nemohly ti zléčit krev a tuk?“ „Něco přec máš z ukrutných těch slastí, co ti věnec slávy uvije; pomazaliť tebe drahou mastí, abys strašil jako – mumie!“ „Slovem byl bys blažil naše rody, řka: by lidským k nám byl Egypťan; matkám mohl’s nechat drahé plody, zakázat jen polovici ran!“ „Žid pak každý by teď vděčným jasem tebe v dobré duši velebil; tak se ale jistě nad zlým ďasem po smrti jen zlostně ušklebil!“ „A tyty, duše má, ty žalně kvílíš, kterak Faraon je odplacen? Bůh-li není milosrdný příliš, jestiť pohan tento zatracen!“ „Kéž by nový Faraon to věděl, kéž by mu to zjevil předkův duch! Snad by svědomitě splatit hleděl na národu našem velký dluh!“ „Já pak co si počnu v tuto chvíli? Mám-li k lidu svému nazpět jít? Poodložím nebezpečnou píli, až co s ním se bude dále dít!“ 22 XI. Obět a prosba Mojžíšova.
Cestovníků ptal se Mojžíš pilně, v Egyptě jak vládne nový král? Shledalť však, že věci soudil mylně, nepominul Židům trud a žal. Nestala se změna smrtí krále, než že trůn svou změnil osobu; staří rádcové, jak předtím, stále pěstovali Židů porobu. Ba ten nový Faraon chtěl zase nový dáti svému rodu lesk, nových staveb chtěl mít v krátkém čase, tudíž rostl bídných Židů stesk. Čím dál horší práce, smutky pláče Israelským synům kynuly, biti kyjem Egyptského dráče mnozí v roce perně hynuli. Hlasně křičeli z nich vztekem divým pro tuhé již mnozí roboty, odporem a slovem popudlivým smrtný zvali konec lopoty. Tyto zprávy dostal Mojžíš v uši od příchozích řádných kolem kol; tím se jeho ušlechtilé duši množil ustavičně žravý bol. Osm dní se postil, chléb jen jedl, zřídka trochu čisté vody pil, dnem i nocí smutný nářek vedl, modlil se a často ruce myl. 23 V osmý den pak z kamenů jen nových krásný oltář Bohu zbudoval; za dvanácte rodů Jakobových beránků Mu dvanáct v obět dal. A když plamen do oblaků šlehal, vzhůru stoupal kouř jak pružný sloup, Mojžíš radostí až skákal, běhal, klaněl Bohu se vždy hloub a hloub. Vidělť, že Bůh Pán tu obět schválil, kouř se tratil, zmáhala se zář; proto rychle na horu se vzdálil, a tam padnul na pokornou tvář. Hustým proudem slzí trávu zmáčí, volá, aby smiloval se Bůh; kvílí v dlouhém usedavém pláči, aby k jeho prosbám sklonil sluch. Vzhůru k nebi zdvihal ruce s tvářítváří, na zemi se vztyčil dopola; ještě slyšel zvuky na oltáři, na němž obět jeho plápolá. Jak tam klečel, pláč mu oči rosil, oči, jež byl k nebi vysílal; vroucným hlasem Pána Boha prosil, v tato slova mluviti se jal: „Velký Bože, mocný Hospodine, Bože otců mých pln dobroty, hle, Tvůj sluha jako červ se vine, v prachu poznává své nicoty.“ „Shlédni na nás, Bože nejvýš svatý, shlédni s trůnu rajské výsosti; 24 na svůj národ těžkým jarmem spjatý shlédni brzy okem milosti!“ „Národ Tvůj jest trýzněn zlými katy Abrahamův rod a Isákův; Jakobův rod v cizí zemi jatý, šlapán, mořen od zlých cizákův!“ „Rozpomeň se, Bože dobrý, věčný, na velebný otcům daný slib; všechen národ bude Tobě vděčný, promineš-li množství velkých chyb!“ „Zvolený Tvůj národ věřil vezdy slovu, jež Tvůj svatý řekl dech, že se rozmnoží jak nebes hvězdy, a jak písek, jejž má mořský břeh!“ „Dobře vědí moji rodní bratří, že’s jim slíbil Chanaanskou zem; kdo však z nich tu otčinu svou spatří, an jich množství hyne každým dnem?“ „Nejen tělo trýzní pohan podlý, hnusíť se i Tebou daný duch; bohaprázdných Egypťanů modly denně víc v nich dusí zbožný ruch.“ „Proroků náš ubohý lid nemá, ani vlastních k vychování škol; má-li růsti jako ta tvář němá? Bože, rychle pomoci jim svol!“ „V otroctví tom již již duše mnohá pozbyla svých otců ctnost i mrav; ba ni víry nemá v Tebe, Boha, smiluj se a mocí Svou to sprav!“ 25 „Vím, že lid nás nepříteli svému v slepotě své podává sám zbraň; kdo vsak zdolá slovu všemocnému? Hospodine věčný, ty jej chraň!“ „Za to žádá sluha zarmoucený, za to volá nemluvňátek krev; za to prosí národ tvrdě dřený, za to žebrá denní žalozpěv.“ „V útrapách, jež Egypťan mu dává, silnou těchu v duši jeho dej; u pohanů tvrdých lidská práva aneb odchod spasný vyjednej!“ „Pomni, pomni, všemohoucí Pane, na slib otcům daný z dávných dob; kterak se to všechno skutkem stane, ztráví-li nás nenasytný hrob?“ „Vyslyš, Bože, služebníka Svého, všemocí Tvou národ náš buď zdráv; pohan nešpiň déle jména Tvého krutým hanobením lidských práv!“ „Národ volný jistě v udivení láskou věrnou vždy by k Tobě plál; vzpomínaje na svá utrpení vroucných vzdávat bude Tobě chval!“ Poslední mu slovo na rtech znělo, slunéčko mu osvítilo tvář jako by jej pocelovat chtělo; za horou pak skrylo rudou zář. 26 XII. Naděje Mojžíšova.
Uhostila se v něm radost blažná po zápalné oné oběti; tušilť, že by prosba jeho snažná v krátce mohla lidu prospěti. Důvěrou mu pevnou, neoblomnou rozjařil se všechen v duši cit, nechápal sic zíravostí skromnouskromnou, jak by spásu našel jeho lid? Živá v Boha všemocného víru naději v něm silnou plodila, že již plna perných zkoušek míra, v nichž moc Páně národ vodila. Pochybnost-li hýbala se v hlavě, že by jha se mohl sprostit Žid, myšlénkou hned tou se těšil hravě: „lidem tajných cest zná božský vid“. „Uslyší Bůh hlasné lidu lkání, osvědčí Svou převelebnou moc; jí se hubič nijak neubrání, zapadne mu černých piklů noc.“ „Spálí hustých mraků neřád starý nové světlo plné velkých krás, v národu pak vzplane život jarý, mžikem zmizí duchamorný mráz.“ „Neděsí mne smrti rovná mdloba v nížto chřadne drahý národ můj, nepřátelská množící se zloba, s hanbou musí prasknout stůj co stůj!“ 27 „Darmo kat jej drahně let už mučí, nezmaří v něm zdravou povahu; houževné mi jádro za to ručí, že má v sobě statnou odvahu.“ „Může-li pak národ mnohočetný na světě být lichou mátohou; neosvědčiv život plodný, květný řádně vyplněnou úlohou?“ „Měl-by pořád ten náš národ valný Egypťany věnčit oslavou. Aby bujněl jejich život sálný, k tomu náš lid má být nápravou? „Pán Bůh chce, by všemu světu spásu za sebe náš národ vyvodil, jak by odepřel mu skvělou krásu, kterak by ho silou neodil?“ „Zdráv buď, národe můj bohorodý, slávu tvou již ve mně tuší duch; vidím v šeré dálce blažné hody, za nichž Tebou vzkvete zemský kruh!“ „Už tě klade do jistého hrobu, nepřátel zlých matný, krátký zrak; já však zírám už tu lesklou dobu, jež jim s očí sejme lesklý mrak.“ Tak se Mojžíš na zdlouhavé cestě bavil v duši rázné, mladistvé, když byl vedl ovce svého testě z roztomilé denní práce své. Krásný klid a spokojenost blahou, kterouž mysl jeho jásala, 28 libá šalmaj uměleckou snahou všemu tvorstvu zvučně hlásala. I to tiché, měkkorouné stádo skotačením jevilo svůj mrav; dobrý pán že vesel, bylo rádo, jak by znalo nitra jeho stav. XIII. Hořící keř na hoře Horeb.
Na pastvě zas byl s tím milým stádem, palouk byl však dnes mu nudivý; po všech tučných travách hnal ho pádem v širou dálku hlas v něm pudivý. V útrobách cit velebný se zmáhal, probudil jej úkol národa; tudíž zůstať v nížinách se zdráhal, na horu jej zvala pohoda. Pouští suchou – do širého kraje radostně a spěšně dál se bral; ve své hrudi velké snahy maje, že by puknout mohla mu, se bál. Horu Horeb měl už blízko sebe, na ni vzhůru vystoupiti chtěl; by tam odtud širodálné nebe s velkou tužbou ve souhlase měl. Tam chtěl změřit zrakem bystrojasným celou oblohu a všechen svět, překypí-li proudem přeúžasným. jímž se národ jeho bude skvět. 29 Stádo své již za sebou byl nechal, by si dole krm svou hledalo, sám však rázným krokem vzhůru spěchal, v čem si srdce bránit nedalo. Kráčel, aniž při tom oči zvednul o těžkou se opíraje hůl; najednou pak jako stěna zblednul, nepohnutě stál jak rovný kůl. Na tom místě, kam byl kroky měřil, velebný a divný spatřil zjev; oku vlastnímu jen s těží věřil, žasem stanula mu všechna krev. Mimovolně v myšlénky se noří vida keř tam v jasném plamenu, keř ten neshoří, ač stále hoří. mysl svoji má už zmámenu. Dlouho stoje na ten zázrak hleděl, chvílemi si rukou oči mnul; aby dobře, co v tom vězí, zvěděl, odhodlaně k ohni blíž se hnul. „Mojžíši, můj muži,“ ze kře volal zázračný a přepodivný hlas; hlasu tomu Mojžíš sotva zdolal, ,a, tu jsem!’ dal za odpověď zas. Hlas ten mluví: „Sem se nepřibližuj!“ a hned další dává jemu věst: „Napřed nohy z obuvi si vyzuj, neboť svatá země tato jest!“ „Abrahamův, Isakův, Jakobův praotců tvých dávných, Bůh Já jsem!“ 30 Mojžíš rychle odložil svou obuv, hrůzou jatý šlapal svatou zem. Přijda ke kři blíže musil skrývat mocným světlem oslněnou tvář; zemskému se tvoru nelze dívat na duchovou Boží s nebe zář. Nyní mluvil Hospodin mu dále: „Vidím lidu Svého nuzotu; slyším křik, jenž rozléhá se stále pro nesmírně tvrdou robotu!“ „Znaje bolest jeho, děsné muky s nebeské jsem stoupil výšiny, bych jej vyrval Egypťanům z ruky, a z té žalné vyved’ ciziny.“ „Do země jej plodné povyvedem, do země té krásné prostranné, do země, jež teče mlékem, medem, do země mu dávno vybrané.“ „Tys mým poslem, ty, a nikdo jiný; půjdeš tam, kde Faraon dlí, král, aby pustil Israelské syny, a se všeho práva na ně vzdal.“ Mojžíš toho rozkazu se lekl, ač svůj národ volným míti chtěl; proto ihned Hospodinu řekl, jakou v sebe nedůvěru měl: ,Kdo jsem já? Kde vezmu síly dosti, abych mohl k Faraonu jít? Kterak slovo mé lid jarma sprostí, když jej mocný král chce v zemi mít?’ 31 Řekl Bůh: „Svou pomoc Já dám tobě, a tak jistý zdar své práce máš; s národem pak volným v malé době na hoře té Bohu obět dáš!“ Mojžíš pravil: ,V lidu budu státi, a že otců Bůh mne poslal, dím; lid se bude po Tvém jménu ptáti, a co já mu potom odpovím?‘ Mluvil Pán Bůh opět k Mojžíšovi: „Řekneš jim: Ten, který Sebou jest, posílá mne k vám, bych Jeho slovy ohlásil vám blahonosnou věst.“ „Starší z lidu svolej po vší zemi, a jim, shromážděným slavně mluv; Pán Bůh otců Vašich zjevil se mi, a Svou vůli hlásal z plamenův.“ „Známť Já, pravil, lidu Svého muky, sestoupil jsem s rajské výšiny, bych jej vyrval Egypťanům z ruky, a z té žalné vyved’ ciziny.“ „Do země jej plodné povyvedem, do otčiny krásné, milené; do země, jež teče mlékem, medem, do vlasti mu dávno slíbené.“ „Uposlechnou starší hlasu tvého, když jim tak mou vůli vypovíš; s nimi do domu jdi královského, a tam Faraonu takto díš:“ „Za rozkazem Boha Hospodina na poušť cestou tří dnů dej nám jít; 32 mnohá lpí už na nás velká vina, a tu obětí nám dlužno smýt.“ „Vím, že vás tak snadno nepropustí k tomu slovu Egypťanů král, leč by hrozné tresty viděl růsti, jichž by z Mé se ruky silně bál.“ „Vztáhnu ruku Svou a budu bíti tvrdošíjný Egypt se všech stran; potom lze vám bude odtud jíti, hroziti se budou dalších ran.“ „Za konané práce buďtež vzaty stříbrné a zlaté nádoby; pro dcery a syny vaše šaty na cestu, a jiné ozdoby.“ „Pyšný Egypt bez citu a studu hrozbou těžkých trestů obsypám; za veliké množství perných trudu lidu Svému hojnou milost dám!“ Mojžíš vece: ,Oh, náš lid je tvrdý, chytrý sok mu rozum zavázal, on mi řekne, ve jhu svém jsa hrdý: lež je, Bůh že se ti ukázal!‘ „Co to v rukou třímáš?“ Pán se táže; Mojžíš odvětil: ,To má jest hůl!’ „Hoď ji na zem!“ Hospodin mu káže, a hned před ním strašný had se dmul. Bůh pak velel Mojžíšovi zase: „Rukou tvou buď had ten uchvácen!“ Mojžíš koná rozkaz, ač se třase, a had opět v hůl je obrácen. 33 „Vlastní rukou za svá ňadra sáhni!“ Mojžíš rychle uposlechnout spěl; „Nynínyní zas ji z ňader povytáhni! A již ruku malomocnou měl. „Za ňadra vlož opět chorou ruku!“ Učinil, jak výrok Páně zněl; pak ji vyňal v obyčejném tuku, velkým žasem jako prut se chvěl. „Nebude-li národ tím už měkký, že tě poslal Bůh, mu dále jev; rukou vylij na zem vody z řeky, a hned všechna obrátí se v krev.“ Namítal zas Mojžíš: ,Prosím, Pane,‘ kterak se mi dílo podaří, vždyť mně slovo na rtech špatně vane; řeč-li Tvou můj jazyk nezmaří?‘ „Neboj se, že má tě pomoc mine; Jáť jen dávám lidem v ústa řeč; bratru tvému Áronovi plyne mocná mluva jako břitký meč.“ „Toužebně on na Tebe již čeká, všechny mé mu pověz rozkazy; jeho slovem tupost dlouhověká v národu se jistě porazí!“ V tom keř hořící mu zmizel z očí, on pak volal stádo k pochodu; doma k milému hned testi vkročí řka: ,Já musím k svému národu!‘ Když mu moudrý stařec totéž radil, šel a choť i dítky s sebou vzal; 34 na statečné osly sám je vsadil, a tak v kraje Egyptské se bral. Áron příchodu čas v duchu čítal, a již v ústrety mu přicházel; bratrským jej políbením vítal, do svého jej bytu provázel. Mojžíš rázně mluvil svému bratru, co mu zjevil věčný Hospodin; Egyptskou jak kárat bude chátru, aby Žid byl blahem přiodín. Obeslali ještě téže noci starší z lidu k sobě v jistý den, že se mluvit bude z Boží moci, lid jak blažen, Bůh jak má být ctěn! XIV. Shromáždění starších lidu v Egyptě.
Nastal den, kdy měla býti schůzka, rád k své práci spěchal každý Žid; prsa jim se zdála býti úzká, aby kryla v sobě blahý cit. Dozorcové Židů netušili původ převrácené povahy, veselé jich tváře nerušily ani rány na hřbet na nahý. I ta slza, co se v oku chvěla, když je bila Egypťanů zlost; vedle bolu těchu v sobě měla, vzdoru však z nich každý dnes byl prost. 35 Hodina, v níž býval konec práce, byla Židům vezdy vítána; dnes, kdy slunce mělo zajít v krátce, touhou byla mysl zmítána. Nehnětla jich doma špatná strava, ani špinavý a vlhký byt; ani hanba rodu, bída dravá, ani matný na kahanci svit. Poutichly domácí dnes sváry, nehryzli se vespol odporem, ve všech rodinách byl život jarý, baviliť se milým hovorem. A když na obloze měsíc, bledý Egypťanům vléval spánkem sen; Hebrej točil kolem sebe hledy, do širého pole spěchal ven. Cihelna tam v širém poli stála, od všech končin stejně vzdálená; ta se vůdcům příhodnou být zdála, byla tedy k schůzce schválena. S hvězdami se díval měsíc jasný tiše na veliký Židů dav; ti pak měli vespol hovor hlasný, jak jim velí dávnověký mrav. „Ticho, bratři,“ náhle kdosi zvolal, a hned kde kdo tajil v sobě dech: jak se plamen touhy rozplápolal, o tom svědčil sluch a zrak jich všech. Slastný cit, jenž nyní hruď jim tížil, vyšel z nitra jako hlučný ples; 36 vždyť se Mojžíš postrádaný blížil, a s ním Áron, milovaný kněz. Poznenáhla radostivý hukot tichnul opět v četné hromadě; zvědavostí vzrůstal srdce tlukot, co k té dalo podnět poradě? Áron našel tolké místo kroku, odkud zrak mu na dav všechen plul; Mojžíš na blízku stál jemu k boku, v ruce maje divotvornou hůl. Jako na hřbitově o půlnoci, tak se ticho vůkol šířilo; Áron počal mluvit ráznou mocí, každé slovo k srdcím mířilo: „Chvála Hospodinu nekonečná Jenž se Bohem otců jmenuje; kdo má srdce, slova, ústa vděčná, ten ať Jemu všechno věnuje!“ „Jeho milosti jsou nevypravné, jimi praotcům se zalíbil; Hebrejskému rodu doby slavné svatosvatým slovem přislíbil.“ „Řeči k Abrahamu velikému, řeči k Isáku a Jakobu, známé jsou snad Židu kdekterému; ty jen snadnily nám porobu.“ „Otcům našim Bůh se zapřisáhnul, jim že patří Chanaanská zem; zatím však nás, potomky jich, vtáhnul smutný osud do ciziny sem!“ 37 „Budeme prý jako hvězdy četní, a jak písek, jejž má mořský břeh, otcové však mnozí bezedětní končí tuto trudně zemský běh.“ „Námi že prý budou požehnáni národové, co jich chová svět; my však sami bídou obehnáni slabotou se jenom smíme chvět.“ „Plije na násnás, kdokoli nás zočí, nikdo z nás jim není člověkem, každý pohan spurně na nás sočí, práce splácí hrubým nevděkem!“ „Kdo z vás neplazil se jako zmije, dráč když Egyptský naň zahukal? Kdo z vás myslí na jich kruté kyje, aby hněvem v srdci nepukal?“ „Egypťan-li v pohanské své pýše Žida v práci těžké ubije: s lehkým smíchem káže král té říše, ať se naší rukou zaryje!“ „Matkám nechá tolik jen se dítek, co jich k robotám je potřebí; každý jiný narozený kvítek bez milosti v Nil se pohřebí.“ „Roboty a biče, smích a muky to nám rabům dáno za podíl; tak že víru a své řeči zvuky strachem nejeden Žid zahodil.“ „Zda-li z vás též někdo v nedůvěře v tom, co Bůh nám slíbil, nezoufal? 38 Zda-li k modlám pohanské té sběře od Boha již mnohý necoufal?“ „Avšak nejsem tu, bych malou víru vytýkal vám přísným slovem dnes; jsem zde, abych blaživého míru oznámil vám utěšený ples!“ „Chvála Hospodinu nekonečná. Jenž se Bohem otců jmenuje, kdo má srdce, slova, ústa vděčná, ten ať Jemu všechno věnuje.“ „Slyšel Hospodin to naše lkání, viděl velký počet našich muk, proto s výsosti se k nám teď sklání, aby splnil našich proseb zvuk.“ „Ukázal se bratru Mojžíšovi na hoře, jíž jméno Horeb jest; tam s ním mluvil z hořícího křoví, Egyptských, jak zahanbit chce lest.“ „Pán Bůh otců našich pravil jemu, kterak bíti bude zem tu zlou; Židovskému národu pak Svému že dá všechnu ve všem milost Svou.“ „Radujte se velmi, drazí bratří, ukončilť Bůh naši porobu; oko naše brzy volnost spatří, nebudem už klesat do hrobů. „Nebude nás hubit pohan podlý, ani mládež naši nevinnou; zůstavíme tuto mrtvé modly, v Bohu chcem mít radost jedinou.“ 39 „Na Egyptské hnusné modloslužby, nebudem se déle dívati; ctíce slavných otců vřelé tužby, vděčně budem Bohu zpívati.“ „Nebudou již krásnou řeč nám špinit nevědomí, hrdí chudáci; nesmí nikdo již nás z toho vinit, my že Hebrejští jsme rodáci.“ „Jazykem svým budem Boha ctíti, do vlastních se budem scházet škol; a tak navždy zmizí, jejž teď cítí rozervané srdce, žravý bol.“ „Práva svatá, práva Bohem daná svědomitě budou hájena; velká rabství dusivého hana navždy s národa je svalena.“ „Tenť jest slavný, svatý rozkaz Boží, jenž se týká národovou všech; byste spořádali svoje zboží, a pak odtud vyšli v málo dnech.“ „Dneska ještě oznamte svým rodům, nad námi jak smiloval se Bůh, by se hotovili k slavným hodům, pro něž není zdejší kalný vzduch! „Zítra půjdem k Egyptskému králi, aby zvěděl účel našich cest; uzříme, jak slova naše schválí, jakož vůle Hospodina jest!“ 40 Dali Židé víru jeho slovu, Hospodina vroucně chválili, zlou že zkazí Egypťanů snovu; pak se všichni domů vrátili. XV. Mojžíš s Áronem před Faraonem.
K Faraonovi se brali oba v rozháraném útrob plápolu; rozhodnouti mela blízká doba o jich veleslavném úkolu. An se děla za východním zvykem králi němá k zemi poklona, spadla mezi nimi okamžikem nejistoty trapné opona. Vstupujících mužů pohled rázný, zračná, v tvářích klidná odvaha, pevný krok, a přece vzpoury prázdný, jenž se všady úcty domáhá, násilí a hrozby, trestu smrti nevšímavá jejich povaha, Faraonu jaksi mozkem vrtí, marná všechna jeho námaha. Plazivých jen postav zvyknul zírat velmožný a zbožňovaný král; špatná tucha počala jej svírat, zmužilé jich přímosti se bál. Svědomím jest od Boha všem lidem dána zlá i dobrá ozvěna, 41 v mužích těch král poznal prvním videm, že v nich vůle Boží vtělena. Odtud se mu vlní v kalné hrudi neznámá až podnes tesknota; vážných mužů zbožný zrak jej trudí, ukrutné mu viny šepotá. Mojžíš, pak i Áron, jsouce v právu, všude cestu pravdě klestili; tož i zlému králi pernou zprávu beze strachu v oči věstili: „Za rozkazem Boha Hospodina na poušť cestou tří dnů dej nám jít; mnohá lpí již na nás velká vina, kterouž obětí nám dlužno smýt!“ Slyše samovládce tyto řeči od svých nejbídnějších otroků: cítil, že mu hněvem krev až ječí, žluč svou jevil v pyšném výroku: ,Kdo jest Hospodin, Jenž kázat chce mi? Neznám Ho a neznám Jeho hlas; jenom já sám vládnu ve své zemi, lid váš nesmí vyjít v žádný čas.‘ Řekli: „Hebrejů nás Pán Bůh svolal s posvátných a divotvorných hor; kdybys, králi, hlasu Jeho zdolal, meč by na nás seslal nebo mor.“ Ani rozumný a právný odpor snésti nechce hrdouš ukrutný; znaje velmoci své hojnost podpor tento vydal výrok urputný: 42 ,Proč mi svádíte lid ode díla? Jděte raděj k svému břemenu! Ve vší práci vzrostla lidu síla, k čemu oddech tomu plemenu?‘ ,Ale vímť já, málo práce mají, tělu mohou příliš hověti; zahálkou jen popuzení ždají Bohu svému dáti oběti.‘ ,Robotu jim musím značně zmnožit, by jim zašla na ty věci chuť; lid-li má kdy, čas svůj líně prožít, těkavým se stává jako rtuť.‘ ,Posud cihel robili svou míru, potřebných jim k tomu dáno plev; proto v nebezpečném tužeb víru, zbujněla jim líná v žilách krev.‘ ,Tentýž počet cihel se jim svolí, plevy k tomu však se nedají; těch ať sobě na strnisku v poli od té doby sami hledají.‘ Úřadníkům svým i nutitelům přísně dohlížet král poručil; tím pak arciť hrubým mučitelům ještě horší metlu doručil. Zmnožila se dnem tím Židům bída, denně vzrůstal těžkých bičů roj; tudíž každý těžkým okem hlídá na Mojžíše, nových žalů zdroj. Nač prý začal hýbat dávným řádem, jemuž byli Židé uvykli? 43 Otrokům jest zase hlubším pádem věc, již proti pánům podnikli. Kéž by se byl raděj’ nenavrátil, ještě hůř nám osud zakalil; dobu odpočinku zas nám zkrátil, dvojí jařmo na nás uvalil. Že jsme v hrozné Šalbě měli čáku na rozkošný nedaleký den; tím víc v útrobách nás ubožáků hryže zmařený teď sladký sen. Ve jhu vůl jen sílu těla ztrácí, více otrok jařma vědomí; vůl jen tělo hubí v těžké práci otrok však i duchem zpitomí. Vůdce do očí se jali vinit: „Neměli jsme ztíženou dost hruď? Musili jste u krále nás špinit? Hospodin Vás přísně za to suď!“ V Židech nevědomých, krátkozrakých tak se jevil podrážděný cit; kéž by byli po trampotách takých moudrosti si zachovali svit! Malá byla jejich v Boha víra, který řídí osud národů; tož jim srdce dvojí bolest svírá. rozum chřadne v těžkém obrodu. 44 XVI. Áron těší Mojžíše.
Mojžíš s Áronem se pilně chránil k rodákům svým jíti za dnů těch; žalosti v tom červ a stud jim bránil, proto v domácích se kryli zdech. U patrném stáli nebezpečí, že je mstivý vladař zahladí; nad ten strach však byla bolest větší, lid že jim své srdce zahradí. Duše obou jich jest velmi smutná, v očích blyskotá se mokrý lesk; jídla jim dnes nejsou nijak chutná, z prsou vydírá se hojný stesk. V ústa jim se vloudil skřítek němý po všechen ten dlouhý Boží den; oni sami v domě mezi všemi nehledali těchodajný sen. Už se všickni spánku odevzdali, nechápali smutku příčinu; Mojžíš s Áronem pak rozvázali jazyky své v pozdní hodinu. Mojžíš: „Že jsem kdy se vrátil k svému lidu! Tím jsem zvětšil jemu smrtný bič; jak se nyní dvojí pomsty zbydu? Král mne odtud i lid pudí pryč!“ Áron: ,Proč se příliš trudíš ve své duši? Tys-li vinen toho úrazu? U krále jsme byli, jak nám sluší, z lásky k lidu, v Božím rozkazu!’ 45 Mojžíš: „Trapné vědomí mně sžírá střeva, veta po našem že úkolu; král se na nás hněvem hrozným hněvá, s národem jsme v škodném rozkolu.“ Áron: ,Nedej místa zoufalému štíru! Otců našich Bůh jest mocný Pán; Jím byl lid náš, silnou mám tu víru, v strastech svých vždy divně zachován.‘ Mojžíš: „Bůh mi nedej na zlo přijít zcestí! Jak by mohla vzejít spása nám? Tmou se hustou duch můj neproklestí; pouč mne a za pravdu ti dám!“ Áron: ,Nevíš-li, že Abrahámu otci, když byl doufal v Božské záhady, Hospodin Svou divotvornou mocí mžikem odstraňoval závady?‘ Mojžíš: „Bůh že pomoc chce a může dáti, o tom nemám v duši pochyby; tupý lid však záměr Jeho zvrátí, vždyť mu zbožný ruch je nelibý.“ „Touha po radostech vyšších, svatých v těžké práci slábne každým dnem; dvojí robotou teď hlav svých spjatých navždy vryje, jako krtek v zem.“ Áron: ,Bůh že poslal na lid větší jarmo, v něm jak soudíš, jistě zahyne? Uzříš, tak že nestalo se darmodarmo, až jen Boží směr se rozvine.‘ ,Nechci ovšem býti já tak smělý, abych zkoumal tajný Boží soud; 46 povím však, kam vůle Jeho čelí, jak mi věstí myšlének mých proud.‘ ,Kdo jen Zákonem se Božím řídí, opravdově může blažen být; po jistotě té ať lid se pídí, pod jhem nevěrců jej Bůh chce mít.‘ ,Jenom pohan bohaprázdný krátí stejnorodé v právech národy; bratry rovnoprávnými je zváti nechce – zlými ďábla návody.‘ ,Této bídné zloby cizorodé národ náš má perně zakusit; by snad nechtěl, buda na svobodě, sousedů svých plémě udusit.‘ ,Zas pak každý národ Božskou vůlí sebou samostatně růsti má; rod-li v jádru svém se rozepůlí: života sám sobě ujímá!‘ ,Národ náš má pod cizáckým bičem poznat dobře, pro budoucí čas, že mu na skutečné blaho v ničem v půdě snahy cizí nezrá klas.‘ ,Národ, jenž se sousedovi poddá zmalátnělou ducha chorobou; ostrou dýkou ve hruď sobě bodá, až pak zhyne mrzkou porobou.‘ ,Aby národ potom nikdy zase v samosprávném ruchu neustál, aby po zlém poroby své čase jak strom plodný v lidstvu vyrůstal;‘ 47 ,by svou samostatnost na vše věky mužně hájil proti násilí: proto jest mu snášet katu vzteky, o které se v pekle hlásili.‘ ,Čím víc národ od cizáků tlačentlačen, tím víc v sobě hledá pohodu; v cizím jarmu vlastní život značen jako zrno klasu v zárodu.‘ ,Obdivuji moudrosti se Boží, ona k blahu vede ten náš rod; by své vlastní sladké ducha zboží ctít se učil v bahně cizích psot.‘ Netrať tedy, bratře, krásnou naděj’, že náš národ vyjde z poroby; jak jsi počal, jednej dále raděj’, sic nás vlastní lenost pohrobí.‘ ,Zmuž se, vstaň, a na svatou jdi horu, v modlitbě se vroucně s Bohem raď, mír tam najdeš ve svém vnitřním sporu, a pak s novou silou k nám se vrať.‘ XVII. Mojžíš zas a zas na hoře Horeb.
Po třetí už zastkvěla se zora, barvíc světlem zlatým všechen svět; Mojžíši když blížila se hora, na niž z Egypta byl chvátal zpět. Znalť on dobře ona místa svatá na nejvyšším hory temenu, 48 vždyť tam duše jeho bázní jatá slyšela řeč Boží z plamenů. Ještě ani nebyl v půli stráně a již spěšně obuv s nohou szul; pak se teprv, vzývav jméno Páně, dále na vrch svaté hory hnul. Tam hned padnul obličejem k zemi, líbal horu svatou na stokrát; brvami též slzy cedil všemi, jak by všechen tamní drn chtěl prát. PlakalPlakal, až mu srdce usedalo, vzdychaje, slov nemoh’ tvořiti, svaté místo dlouho jemu dalo jenom mlčky v prach se kořiti. Když se dlouho byl již Bohu klaněl úpěním a pláčem zmáhavým, ke své prosbě po slovích se sháněl, a pak mluvil dechem váhavým: „Slyš,Slyš mé lkání, věčně mocný Pane, rač mi vrátit postrádaný klid; děsná hrůza na mysli mi tane, mnohem hůř teď trýzněn náš je lid.“ „Proč jsi poslal mne, ó Hospodine, by Tvou vůli slyšel Faraon? Jeho mstou snad každý Hebrej zhyne; už tam řádí smrtonosný shon!“ „Od té doby co jsem mluvil s králem, žádost hlásaje mu jménem Tvým, zahořel on v hněvu nenadálém, ztížil lidu práci slovem zlým.“ 49 „Zdvojil práci Židům, zmnožil kyje, ve všech věcech zle jim přitužil; nyní po mně každý rodák plije, že jsem důvěry jich zneužil.“ „Běda ničemníkům nám, ó běda! svatým hněvem Tvým nám vzrostl trest; vinen-li tím dávný hřích jest děda, či vnuk sám, že nevzdává Ti čest?“ „Velebili Pane, Tvá jsme slova, chystali jsme již se k odchodu; a teď vraždí poroba nás nová, slíbenou nám nedal’s svobodu.“ „My-li milosti Tvé nejsme hodni, potomky nás otců zbožných suď; oniť byli každou ctností plodní, pro jich víru milostiv nám buď!“ Zázračným se počal hýbat šumem všechen plynný kolem něho vzduch, až pak divotvorným Božím umem zvučná slova vnímal jeho sluch. „V práci započaté líně nestůj, statně národ sužovaný haj; jdi a synům Israelským zvěstuj jméno posud tajné: „Adonaj.“ „V tomto Jménu Já je jařma sprostím, jak má Úmluva s jich předky zní; jistě v zem je Chanaanskou vhostím, národem by volným byli v ní.“ „Řekni jim, že v krátce vysvobodím v mocně zvýšeném je ramenu; 50 soudy přísné za dob těch že vhodím v lůno Egyptskému plemenu.“ „Potom Israel Mým lidem bude, Já pak Bohem jemu zůstanu; tenkrát pozná Hebrej ve všem všude, lichy že jsou snahy pohanu.“ Mojžíš opět k rodákům svým přišel, nesa milý obsah výroku, jejž byl samým Hospodinem slyšel; nalezl však – hluchých otroků. Znova Mojžíš v duši smuten klečí zvědav, Bůh co teď mu poručí. – „K Faraonu jdi, a Moje řeči zjev mu, ať se znáť Mne naučí.“ Mojžíš namítá, an mysl matná novým rozkazem se netiší; ,U krále co spraví řeč má špatná, když mne ani lid náš neslyší?‘ Mluvil Pán: „Proč bázeň tebou klátí? Já bdít budu nad tvým nad krokem! Ty jen budeš na mém místě státi, Áron bude tobě prorokem!“ „Jemu vyslov poručení Moje, on pak zas to králi vypoví, aby pustil lid Můj beze boje, že se k odchodu již hotoví!“ „Bude-li však ještě neústupný žádostiv jsa vidět znamení, zázraky ať spatří král ten zpupný, tak že děsem málem zkamení!“ 51 „V tom-li přece nepoznav Mé skutky rozkazům Mým stavět bude vzdor; pak jej trestů zastihne dav prudký, až by mocí Mou zlý hynul tvor.“ XVIII. Mojžíš s Áronem opět před Faraonem.
Statný Áron hned šel bez pobízky, kam jej rozkaz Hospodinův zval; už byl dvůr jim Faraonův blízký, už se králi rázně mluvit jal: „Mocný pane, vyslyš služebníky, nás Pán pánů k tobě posílá; vůle Jeho vzdorné odporníky, nás by všemoc Jeho zkosila.“ „Ještě jednou máme Jeho vůli tobě, králi, zjevit naposled; nedej, by se proti tomu dmuli rádci tvoji, kalíce ti hled.“ „Bůh již nechce národ vyvolený déle nechat v bídné pustotě, v níž jej snížil dvůr tvůj rozchlípený ve své po rozkoších lakotě.“ „Dovol, by šli Židé do své vlasti; už ti dlouho pracně sloužili; hojivé jich bolům třeba masti v zemi, po níž vezdy toužili.“ „Otcům slíbil Bůh zem Chanaanskou, do ní vést chce nyní potomky; 52 nadvládu s nás sejme cizopanskou, jež z nás dělá bez práv holomky.“ „Kdybys ještě protivil se Pánu, jenž má v moci svět i člověka, pak ti máme věstit strašnou ránu, a ta zem i tebe poleká.“ Smělá tato slova Áronova, v nichž mu dáno mnoho pohany, bodla krále; on se mírně chová, před svými se hanbí dvořany. Pokojně se vůdců statných táže: ,Jak mám věřit mocný váš že Bůh? Nechať moc Svou vámi proukáže, abych schýlil k vaší řeči sluch!‘ Mojžíš Áronovi vážně kynul, zázračnou by pustil na zem hůl; hned se před nimi had hrozný vinul, a zas vzhůru s sykotem se pnul. Faraon byl divných věcí viděl často od svých čarodějníků; také vůli nemilou se styděl splnit těchto smělých věstníků. Proto svolal mudráky své v radu, by své čáry s nimi vážili, aby ze svých holí živých hadů vytvořit se rovně snažili. Kolik holí, tolik hadů k zemi padlo; s nimiž had se potýkal. Áronův had, který mezi všemi nejsilnější, všecky spolykal. 53 Faraon pak neústupný přece nezměnil své hrdé útroby, ve své pýše vůdcům chabrým vece: ,Já lid nepropustím z poroby!‘ Na den druhý Mojžíš z moci Boží nový dává Faraonu zjev; hůl svou divotvornou v řeku vloží, a tím mění všechnu vodu v krev. Darmo lid již Egyptský se smutí, že mu vody zkazil shnilý puch; král přec Židy pustit nemá chuti, ostalť k hlasu Hospodina hluch. V osmý den Pán poslal žab mu roje, hemžily se v domích, na poli; dotěrných těch hostů král se boje, slíbil Židům, jít že dovolí. Mojžíšova prosba horlivá zní, aby žáby opět zhynuly; stalo se; však s pominulou bázní královy též sliby minuly. Hospodin zas Mojžíšovi velí: ať svou holí ve prach udeří; a tu štěnic po sobě hned měli hovada i lidé veškeří. Tu již mudráci též králi řekli, aby zjevnou Boží moc v tom znal. Tím-li s něho velké roupy svlékli? Ani teď se ještě nepoddal. Potom líhly obtížné se muchy, jichž jen Židů obvod zůstal prost; 54 nyní hýbaly se v králi tuchy, Bůh že může zkrotit lidskou zlost. Že již pustí lid, zas slovo dává, by zem Mojžíš od much vyprostil; sotva že se po chuti mu stává, rychle sliby z vůle vyhostil. Hovada Pán zhubil Egypťanů, seslav na ně na den druhý mor, jenž se netknul Israelských stanů; a přec králův nezlomil se vzdor. Zase hodil Mojžíš popel vzhůru, po čem vředy dostal Egypťan, po těle měl všude chorou kůru; ještě nezhrozil se král těch ran. Krupobitím pak a hromem, blesky zničil Bůh, co bylo na poli; to přec vynucuje králi stesky, a jej hrozně v duši zabolí. Mluvil k vůdcům: ,Bůh je spravedlivý! Bezbožný však já jsem i lid můj; pustím lid již, znaje Jeho divy, proste, by nám umírnil hněv Svůj!‘ Král však je-li podlým neznabohem, z bázně jenom práva slibuje, bezpečným jsa, opět pýchy rohem v slibu daném schválně chybuje. Prosbou rádců svých se nedal hnouti; Židům ze své země jít by dal; kobylky zas žraly trávu, proutí, vše, co příval krup byl ponechal. 55 Když pak král své nové zrušil sliby, tmou byl hustou Egypt zahalen. Vyznal arciť hrůzou zas své chyby, pokud nebyl pokrov odvalen. Když však Mojžíš jít chtěl s lidem, stádem, Faraon se na něj obořil: Kdybys přišel zas, kat bičem, hladem, žízní, ohněm by tě umořil! Mojžíši teď ta řeč ze rtů vane před králem, jenž hněvem valně zbled’: „Ať se, pane, za tvým slovem stane, dnes tě zrak můj vidí naposled!“ „Známa však ti budiž nová metla, nežli půjdu na vždy od tebe; kterouž ruka Páně tobě spletla, jít že nijak nechceš do sebe.“ „Do Egypta přijde o půlnoci, do všech domů, kde je nepoznán; a kdo prvorozen, Jeho mocí za tvou tvrdost bude smrti dán!“ „Ode syna tvého, který sdílí s tebou trůn, vše prvorozené, do syna až děvky, která kvílí při žernovu, již jest souzené!“ „Hlučný křik a hrozné bědování v zemi tvé pak z toho nastane, o němž za všech času ani zdání, na paměti lidské netane!“ „Potom budou služebníci tvoji rádi nutit prosbou velikou, 56 Hebrejští by národovci moji vyšli s majetností všelikou!“ Domluviv tak Mojžíš rozhněvaný šel a na odpověď nečekal; král pak zůstal přece odhodlaný, ač se novou hrozbou polekal. XIX. Odchod Židů z Egypta.
Za dnů příštích Mojžíš lidu hlásal nově dané Boží příkazy; mnohý Žid tmy husté s duše střásal, neklamnými nucen důkazy. Nastal den, kdy Židé nejprv měli poslušnost svou Bohu osvědčit, by si pozdní vnuci připomněli, jak se Pán chtěl rodu zavděčit. První měsíc nového měl roku tímto dnem se slavně stanovit; první rok to v novém dějů toku, jímž se národ zas měl obnovit. Mojžíš slavnost doličoval snažně, Hospodin jak sám byl poručil; lid pak chystal všechno k tomu blažně, o čem vůdce byl ho poučil. „V ten den beránka mi každý mějte, ať je čistý, roční sameček, ysopu též sobě nachystejte pěkně spořádaný snopeček.“ 57 „Ysop v krvi beránčí se zmočí, tou pak skropte domu veřeje; potom už ať nikdo nevykročí, nikdo nedbej venku na reje.“ „V noci té Pán zbije Egypťany, každý první syn jim zahyne; dům však Židů krví znamenaný, bez všeliké škody pomine.“ „K obyčejům těm se bude znáti každý Hebrej věrný bez vady; budoucně-li bude se kdo ptáti, jaké by to byly obřady,“ „rcete: že to Fáze, obět svatá, Pán že domy naše pominul, viděv krví pokropená vrata, Egyptským když smrtí pokynul.“ „Beránku však ohněm pečenému kosti nezlomené necháte; by se strávil, chudých k stolu svému dostatečný počet svoláte!“ „Na ty svátky jezte chleby přesné, vy, i každý Israelský vnuk, aby věděl v té že noci děsné těstu kysat nedal spěch a hluk.“ „Hole v rukou, obuv na svých nohou, stoje v řádném těla obleku, jísti bude každý s pílí mnohou, pamětliv jsa ctného útěku!“ Všechen národ, vyslechnuv řeč tuto, krásnému se divil zákonu; 58 šel a konal, jak mu vyřeknuto, učiniv svým vůdcům poklonu. Již se den jim naznačený chýlil ku slavnému svému večeru, každý Hebrej těsným kvapem pílil osvědčit svou v Boha důvěru. Vše se v domcích svědomitě dělo, co jim uloženo rozkazem; srdce v hrudi upevnit se chtělo novým Boží moci úkazem. Útrpnost a bázeň duši hnětla mnícím na Egyptských krušný trest, blahá naděj’ však jim v mysli kvetla, že již rabství konec blízký jest. Starší v nadšení svém neusnuli; vážným bavili se šepotem, mladší zatím pokojně se dmuli silodatným ve snách chrapotem. S půlnoci, když vlála temná clona, přede dnem, dřív nežli svítalo, v stranu tu, kde hrad byl Faraona mnoho světel už se kmitalo. A co rostl počet okamžiků, množila se světla k úžasu; se světly se vzmáhal hukot křiku, pláče, běhu bídných chuďasů! Jako náhlá nebezpečná voda, kdyby lidi ze sna budila; jako divých vojů zbraň, když bodá, kdyby z domu ven je pudila: 59 taký zmatek, také bědování u Egyptských slyšet do kola, druh když druhu jevil z nenadání, v každém domě že je mrtvola. Židům ovšem byla povědoma smutná hluku toho příčina; čekali však přece tiše doma, až by přišla jitřní hodina. Faraon, král, vstal hned v noční době, on i všickni jeho sluhové: všechnu trestu vinu dával sobě, chtěl, by přišli Židů vůdcové. K nim pak mluvil hlasem měkkým, tklivým: ,Vstaňte, strojte hned se k odchodu! dávám právo k tužbám spravedlivým, volnost dávám všemu národu!‘ ,Nechť se rychle zástup uspořádá, jakkoli jest libo, muži, vám: vezměte i všechna svoje stáda, ke všemu již svolení své dám.‘ ,Se vším lidem jděte z naší země, neste Hospodinu oběti: žehnajíce, nakloňte se ke mně, Pán by pustil hřích můj z paměti!‘ Ihned Mojžíš s Áronem se hnali, přispět Židům v stavu nudivém, rychle posly své k nim rozeslali, by je vybudili kladivem. Ještě trval nářek úpěnlivý, Egypťanů trestem zděšených; 60 a zas počal u Židů shon živý ze zpráv milých, poslem nesených, Z bytu do bytu se cvalem kvapí, druhu hlásá rozjařený druh: „Bratře, radujme se, od útrapy vysvobodil všemocný nás Bůh!“ Nikdo se dnes soku nevyhýbá, ale padá jemu v náručí, upřímně a laskavě ho líbá – dnes je u všech zevrub po žluči. Slunce z hrobu svého vyšlo právě, aby započalo denní běh, pablesky své rodíc v celé slávě spatřilo již Židů čilý spěch. Slunce samo tuším rychlým svitem v kraji šířilo tu blahou věst; maličko a divno! jako kmitem dostala se do všech osad, měst. S parou ranní stoupající vzhůru všude hluk se pojí smíšený; pohan kvílí v žalostivém kůru, Žid pak jeví jásot zvýšený. Žadonili sami Egypťané, aby lid již k odchodu se měl; strachem živ že nikdo neostane, snášeli jim darem, co kdo chtěl. V domích kde co shromažďují matky – šaty, vařivo a nádobí; hlas jim ze rtů vane příliš sladký, dítek zvědavost je nezlobí. 61 Báby v náručí buď mají děti, nebo zbožně k Bohu vzdýchají; stranou slabí s holí v ruce kmeti s okem zaroseným čekají. Muži pracně připravují vozy, nakládají zboží, nářadí; dcerky drůbež, synci ovce, kozy za křiku chtí míti v pořadí. Všickni hýbali se s mnohou pílí, práce těžká všem jak zábava, ukončena tudíž v malé chvíli byla všechna na pouť výprava. Sestoupali se už podle rodů, jak jim vůle vůdců kázala; hotovili se už ku odchodu, až by zvučná trouba hlásala. Mojžíš už se béře na oslici, tvář mu rajskou slastí plápolá; bratr Áron jel mu po levici starší lidu byli do kola. Všickni ti se spolu brali středem všeho židovského zástupu, jejž byl měřil bystrozrakým hledem Mojžíš ve svém slavném postupu. Potom stál a divotvornou holí trubačům všem blízkým pokynul; sotva trouba mocně zahlaholí, rázem hlučný jásot pominul. Mojžíš první padnul tváří k zemi, za ním všechen Israelský lid; 62 Áron kněz pak stoje nade všemi jal se hlasně Boha velebit: „Velký Bože, mocný Hospodine! chvála Tobě ze všech srdcí plyne!“ „Otcům dávným dané sliby Tvoje z nebeského se už řinou zdroje!“ „Odpusť hříchy naše, Pane Svatý! Hle, dnes lítostí je každý jatý!“ „Milosrdně polož na Svou váhu mořivého rabství krutou žáhu!“ „Kterak může člověk v ctnosti státi, když zlé otroctví jej v podlost klátí? „Dnes že ruka Tvá ho mocně chrání, dnes se Tobě národ v pravdě klaní!“ „Hnusný nátisk svatou zbožnost moří, volný národ jen se Tobě koří!“ „Oko Tvoje vševědoucí vidí, lid že za jho se a za hřích stydí!“ „Dejž ať se Ti, Pane, čest a sláva národem teď volným vezdy vzdává!“ „Jarmo nectné ráčil’s od nás vzíti, rač i nad svobodným lidem bdíti!“ „Slyšel národa Jsi hořké pláče, vyrval’s nás již z ruky zlého dráče!“ „Veď i dále, Pane, plémě vděčné, díky vzdávať chcem Ti nekonečné!“ „Volný národ nevděk s sebe střásá, vroucím nitrem ve Tvé cti jen jásá!“ „Tyť Jsi, Bože, všeho blaha pramen! chválíme Tě z celé duše. Amen!“ 63 „Amen, Amen!“ z nesčetných úst znělo; Mojžíš pak a Židé vstávali, množství trub zas slavně zazvučelo, a hned na cestu se dávali. Když se hnuli, nikdo nevypoví zas, jenž zmocnil se jich útroby; cestu značí sloup jim oblakový, z něhož v noci zář se urobí. Posvátné též Josefovy kosti Mojžíš do otčiny s sebou vzal, k čemu Josef v dávné minulosti Židy přísahou byl zavázal. Bylo Hebrejů zde pohromadě Šest set tisíc, kromě maličkých, všickni táhli v nepřehledné řadě s jarou myslí z krajů Egyptských. Jedni množství utrpěných bolů přemítali v živém hovoru; druzí hlasně divili se tomu zarytému krále odporu. Jiní ukázali písní zvučnou, jak jsou v nitru klidném veselí; kde kdo radoval se řečí hlučnou, perné doby že již zmizely. Zpěvy, jásot, smích a vážné řeči, děcek pláč, jež ze sna budí hlad, štěkot psů a hlasy stád, jež bečí, v divné shodě slyšet odevšad. Na poušť táhli k Červenému moři, tam se uhostili v táboru; 64 vedle stanů mnoho ohňů hoří, stráže stojí v celém obzoru. Z mouky skropené, již v plachtách měli, podpopelných pekli koláčů; ty jim na svobodě chutněj’ čpěly, nežli v rabství jídla boháčů. XX. Přechod Rudým mořem.
Odpoledne bylo zvěstováno Faraonu, králi, na jisto, všechen národ Židovský že ráno ze země už vyšel na čisto. On i rádcové se zarmoutili pro domnělou svoji slabotu: „Ó, že jsme ty Židy propustili, kdo nám bude konat robotu?“ Král se vzchopil s ozbrojeným vojem, šest set dobrých vozů vystrojil, aby Židy, byť i vzteklým bojem, sobě opět k práci osvojil. Zuřivostí roven zlému draku, v čele vojska svého pospíchal; Židy stopovali po jich šlaku, tak že každý kvapem oddychal. Zočili je nade mořem v stáních, táhli stranou k Fihahirotu; a tam spokojený ve svých přáních jezdec čekal na svou pěchotu. 65 „Už nám otroci dál neutekou!“ Egypťané spolu šveholí; „síly naše už je nazpět vlekou, potom král už nijak nesvolí!“ Židé, ve svých stáncích pořád slastí posud nepoznanou kojení, rozmlouvali o své volné vlasti, jak v ní budou všickni blaženi. Tu však náhle zněly strážců hlasy: „Král už blízko jest i jeho voj!“ Strachem vstávají všem vzhůru vlasy, každý muž hned hledá ostrou zbroj.“ Veta bylo po veselé tváři ve veškerém velkém táboru, také zpěv se všude náhle maří, ústa jak by měla závoru. Jedni smutně k nebesům jen hledí, hlasitě i tajně kvílíce, jiní byli náhlým hněvem bledí, hněv se složil zjevně na líce. Radost z volnosti jim Bohem dané jenom z venku jest jim vnucena; nitro při tom bylo prázdné, plané, tudíž síla ducha bezcenná. Pro Boha a pro své právo jíti odhodlaně, chrabře do boje – kdo z nich k tomu schopnost v sobě cítí? Milejší všem k hanbě pokoj je. Jako vichor, v kraji když se zdvíhá, silný vůkol tvoří hluk a chřest; 66 tak se u Hebrejů všechno míhá, původ toho babský nevděk jest. Se všech stran se hrnou k Mojžíšovi, spurně křičí, lají, reptají: „V Egyptě-li neměli jsme rovy? Na poušti-li lépe chutnají?!“ „Z Egyptské proč lákal jsi nás země? Často každý z nás tě žadonil: nepřicházej nikdy více ke mně, větší bych si bídy dohonil!“ „Egyptským jsme rádi sloužit chtěli, ty’s pak vůli naši podlomil; nyní však jsme pozdě srozuměli, jak jsi ubohé nás ochromil.“ Mojžíšovi bylo jako střela každé z těchto hrubých, blbých slov; z nedůvěry v Boha strachem mřela, zotročilá jejich duše znov. „Nebojte se,“ mluvil k nim, „a stůjte! Proč tak kvapně zase duch vám kles’? V skutky Hospodina důvěřujte, jež On konat bude pro vás dnes!“ „Vyvázneme z bídy beze boje, bojovati bude Boží moc; dnes zde vidí oko vaše voje, ty však shltne příští tmavá noc!“ Rozešli se Židé zmalátnělí, nepřestali zpupně reptati; smutně vzdychal Mojžíš, vůdce bdělý: „Musím já se Boha zeptati.“ 67 Slyšel svatou Pána Boha vůli, k lidu svému vesel pospíchal; a hned kázal, by se k moři hnuli, v němžto ranou vodu rozmíchal. A hned voda stála na dvě strany, u prostřed je cesta široká, lid jde mořem, vůdcem vyzývaný, aniž noha jeho omoká. Všechen zástup, ba i jeho stáda, vycházejí šťastno na břeh ven; duše jejich byla tomu ráda, Egypťan že divem ošizen. Faraon, král, viděl bystrým okem Židy chvátat mořem, prostým vod; s veškerým svým vojskem téměř skokem za nimi se hned dal na pochod. Egypťané byli v prostřed moří, a to mocí božskou splynulo; divotvorná hůl zdi vodní boří, všechno jejich vojsko zhynulo. Udivení Židé dlouho stáli – bázní Boží nikdo nedýše; a pak hlasně všickni spolu chválí Božskou moc a vůdce Mojžíše. Mojžíš sám též, krásnou písní v stáně velebit se Boha hlučně jal, zpěvem převeliký zázrak Páně, zachránění Židu, opěval. 68 Maria, též sestra Áronova, kráčí s bubnem v čele zpěvných žen, jeví cit, jejž v srdci zbožném chová: „Hospodin náš Bůh buď veleben!“ XXI. Vrtkavost Židů na poušti.
Táhli na poušť, která Sur se zove, tam se lid již zase povadil: až jim Mojžíš znamení dal nové. dřevem hořkou vodu osladil. Po třech dnech se brali skrze Elim, rozkošné a krásné údolí; pak se uviděli s množstvím celým v poušti Sinu s mnohou nevolí. Blahou volnost měl již lid ten tupý, zřel i milost Boží zjevenou; nemusiliť jako hovad tlupy, hynout těžkou prací nucenou; Mohli slýchat svatou vůli Boží ze rtů kněží, vůdců snaživých, aby znali, jak se radost množí duchů po ctných slastech baživých. Ve svém právu stáli jako tvory nejvyšší, jichž nosí tato zem; přece ještě vůdcům kladli vzdory, že je z rabství vedli na poušť sem: „Ó kéž bychom raděj umírali tam, kde mladost byla prožita, 69 kde jsme hrnce chlebem vytírali, masa měvše vězely do syta.“ „Proč jste vytáhli nás do té poušti? Nemohli jste tam nás ponechat? Déle tuto žíti nedopouští nám již značný, smrtonosný hlad!“ Bohorodý duch v nich dlouhým věkem, tmou a robotou byl spustošen; jenom tělo žilo, o něž vztekem zvířecím vždy dbali celý den. Taký člověk podle Boha stvořen, Tvůrci splácí hrubým nevděkem; má-li život v žaludku svůj kořen, není hoden slouti člověkem. Ušpiněné zvíře spokojí se, má-li stále plné koryto; o jinou věc nedbá, nebojí se, hloupě ležíc v blátě zaryto. Nedbá-li kdo rozum osvěcovat, a vždy šlechtit srdce citlivé, kdo se nechce Bohu obětovat, žije jako zvíře jizlivé. Židé ovšem byli méně vinní, Egypťan jim nepřál oddechu; Židů horší jsou však mnozí jiní, nemají-li v Bohu útěchu. Proto jim byl Pán Bůh shovívavý na počátku po zlé porobě; nesnadný je rychlý pokrok pravý z tělesnosti k Božské podobě. 70 Čekaje, že svléknou časem hanu, a že budou duchem prospívat, zázračnou jim denně dával mannu, křepelky též jal se rozsívat. Poučít je chtěl, že On je žídlo, z něhož lidský život vyplývá; tomu že dá stravu, šat i bydlo, kdo vždy v Jeho vůli chodívá. Smyslnost v nich byla utužena starými již tuze kořeny: tudíž vděčnost zase porušena, že jim vody nejsou spořeny. V Raffidim zas musil Mojžíš divem skálu Horeb holí rozdvojit, a tak reptavý lid v hněvu mstivém hojnou vodou rychle napojit. V Raffidim též prvně bojem perným Amalecha pobil Josue, by lid zvykal býti sobě věrným, i když k boji právo vzbuzuje. Po tom boji radou Jethra testě*) vybral vážné soudce z národu, k důkladnému řádu dráhu klestě meze kladl zlému podvodu. Jethro moudrý sám dal tu mu radu: „Bohabojný musí soudce být, nesmí lakomostí míti vadu, pravdu musí nade všecko ctít!“ *) Jethro = Raguel, kněz, ze země Madyánské Mojžíše navštívil.
71 „V menších věcech podle stupňů sudím pravomocnost všechnu v ruce dáš; v hádkách velkých, bohatým i chudým, právný soud jen sobě ponecháš.“ Posvěcení krásné řádu tomu zápalnou dal Mojžíš obutí, po níž Jethro navrátil se domů, hlásal všude chválu o zeti. XXII. Desatero Božích přikázaní.
Znovu opět Mojžíš tábor zdvihnul, po vyjití měsíc třetí byl; z Raffidim hned na poušť Sinai tíhnul, Pánu pochod ten se zalíbil. Na Sinajské poušti po čas dlouhý musilo být plémě tříbeno, by v něm Pán Bůh tužil svaté touhy, jakož k blahu lidstva slíbeno. Ve všech národech už vyhynulo samospasné Boží zjevení, proto chtěl Pán, by se vyvinulo z Židů nové světa zrození. Na poušť vyvedl je, na poušť širou, by je nemámili pohani, okřát měli živou v Boha vírou, v nížto byli hrozně zvikláni, by se tratil hnusné modloslužby s lidu toho usazený prach, 72 by se v něm zas hnuly svaté tužby, činným zázrak byl a slib a strach. Mojžíš slova Boží lidu mluví: „Každý z přítomných zde Hebrejů, o všem, co se stalo, jistotu ví, jak se do vás do všech naděju.“ „Vyrváni jste z rabství nepřítele, jejž jsem přísnou mocí pokáral; vám však ruka má jen blaho stele, abych vděčnost ve vás rozháral.“ „Budete-li slyšet mého hlasu, a se chovat dle mých rozkazů: nedám škodit na vás ani vlasu, nedám přijíti vám k úrazu!“ Lid tu všechen díkem rozjařený jednohlasnou volal odpověď: ,Slovům, jež dá Bůh nám oslavený, v každou chvíli chceme vyhovět!‘ Tudíž mluvil Mojžíš k lidu dále, jak mu Hospodin byl poručil: „K spáse vaší, ke Své vlastní chvále Pán chce přijít, by vás poučil!“ „Na den třetí od nynější doby slavně sstoupí na vrch hory Bůh, k tomu ať se každý chystá, zdobí, ať je tělo čisté i vás duch!“ „Vyperte si všichni svoje roucha, a když hlasna na vás zavolá, nechať kde kdo s velkou úctou slouchá, svatou hrůzou hruď ať plápolá!“ 73 „Boží velmoc na temeně holém každý spatří vlastním pohledem; zbožně stůjte svaté hory kolem, kam vás v onu chvíli dovedem!“ Všechen národ bedlivě se strojí, každý o dnu třetím mluví jen; touhy cit a bázně v nich se pojí, až jim nastal stanovený den. Nastalo už čekané to jitro, kdy se ozval vážný hlasny zvuk, cestou už jim plálo bázní nitro, kde kdo cítil silný srdce tluk. Nad horou se stahovaly mraky, dal se slyšet hrom a vidět blesk; zástup zdvihal polekané zraky, a již mnohý jevil vnitřní stesk. Hora byla hustou mlhou kryta, zahalena v temný dým a kouř, častý blesk se rychle kolem kmitá, a čím dál tím hroznější je bouř. Tu se náhle jasní na temenu, každým mžikem rozmáhá se zář, kde kdo teskně hleděl do plamenů, s hrůzou tušil věčnou Boha tvář. Nežli temno, hrom a blesky, více děsily je Božské hlaholy; ty jak zvony, duší hýbajíce, snášely se s hory v údolí: „Já jsem Pán Bůh tvůj, tebe Jenž z rabství vyvodil jsem; Tož nebudeš přede Mnou míti bohů jinakých! 74 Ať mi nevezmeš jméno svaté Boha svého nadarmo! Kdož by se v tom provinil: Mé moci ať se bojí. Pomni, abys v sváteční den svatě vezdy mi sloužil; Šest dní smíš pracovat, jen Boha ctít v sedmém! Otce mi svého i máť svoji ctiž, bys dlouho tu živ byl; Nevděčným dítkám trest kuje již ruka Má. Žádnehož nezabij, bližním též křivdy nedávej; Nemsti se nad bližním: pomni, že pomsta je Má. Nesmilniž myšlénkou, žádostí ani skutkem; Čist jsi vyšel z ruky mé, cudně se vezdy chovej. Nikdy nemáš bližním svým krást, velikou ni malou věc; Kdož Mou mít chce milost, vrať prve věc kradenou. Chraň se vyříct proti bližním křivdícího svědectví; Upřímnost vnitřní jev se také jazykem. Žádostiv nebudiž domu, jenž bližního je tvého; Což jeho jest, nechť má, přáti mu v tom nelenuj. Boj se také žádat choť neb sluhu neb vola bližních; Pro závist hnusnou trestu by ty’s neušel!“ Veliká to byla pro lid chvíle, v nížto hlásal Bůh Své zákony; v hlasu svatohrůzném každý kvíle zjevně poznal Boží výkony. K Mojžíšovi s mnohou přišli prosbou, on by hlásal slovo Pánovo; z nich že hlas ten s děsnou hrozbou nemůž’ více slyšet na novo. Mojžíš pravil: „V tom vás mohu těšit, dobrým Pán Bůh v ničem neškodí; bojte však se před Ním opět hřešit, sic vás hříšnost v zkázu uvodí!“ 75 XXIII. Židé na poušti klaněli se modle.
Po čas ten, kdy obývali pusty, pracováno o jich obnovu, Mojžíš s Áronem jim skutkem, ústy zákonickou skýtal osnovu. Co byl vnukal Hospodin jich duchu, uskutečnit dbali v životě, měliť mužnou ve své hrudi tuchu, rod že nezakrsá v hnilotě. Svatou víru v Boha všemocného v Židech zanedbaných budili, aby vstali z kalu pohanského, v němž se byli dlouho trudili. Znaliť dobře, tam že není řádu, ani spásy ve všem národu, kde se člověk ani v hříšném pádu neohlíží po svém původu. Proto první zjevení se Boha, jež se bylo z duší ztratilo, jasnila jich poučná řeč mnohá, by se plémě k Tvůrci vrátilo. Hlásali jim dávné Boží sliby člověčenstvu dané za všech dob; učili je, jak chce hříšné chyby smazat Pán a zvýšit lidstvo z mdlob. Ku zaslíbenému Spasiteli, z Hebrejů Jenž oblažit měl světsvět, každý obřad náboženský čelí, všechny chtě tou vědou rozechvět. 76 Učil Mojžíš k lidem lidským býti podle svatých Páně výroku; hostinností příchozího ctíti, mírnit perný osud otroků. Chudé bratry péči doporučil, by je zvali k sobě za stoly; hladem by se nuzný neumučil, nechán sedmý rok mu na poli. Málem rok už minul v tomto cviku, rozum Židů přece pitoměl; navrátil se opět k svému zvyku, k modloslužbě, již si připomněl. Slíbilť Hospodin, že vůli Svoji písmem rytým Israeli dá, z potomků ať na tabuli dvojí každý vlastním okem nahlídá. Mojžíš zástup Áronovi svěřil v čas, kdy od něho se oddálil, aby zatím všude právo měřil, druh by druha v ničem nešálil. Šest dní na hoře byl v službě Boží, až byl volán v svaté mrákoty; lhůta ta se o čtrnáct dní množí, aby těžil z Božské moudroty. Zástup vida, že mu nejde vůdce, v špatnou myšlének hned padá směs, k Áronovi sbíhá se a prudce volá, jak by z něho mluvil běs: „Spěšně vstaň a udělej nám bohy, již by dleli s námi se všemi, 77 Mojžíšovi snad už klesly nohy, sotva jest ho více na zemi!“ Áron nízkým nenadálým strachem zradil Boha, víru, úřad hned; v blouznivého množství hluku plachém pozbyl mužnou stálost jak by smet’. Místo co měl za svou víru svatou všechno, i svůj život položit: zbaběle svou mysl bázní jatou zlostnému dal lidu podnožit. ,Doneste mi,‘ pravil, ,naušnice zlaté od svých synů, dcer a žen!‘ Ty pak ohněm svářel do směsice, telete až obraz vyroben. Na den druhý velkou slavnost strojil, u telete kladl oběti, zástup jídlem, lirou a tancem brojil proti Bohu, jako v zajetí. Mluvil na hoře Pán k Mojžíšovi: „Jdi, tvůj lid tam spáchal hrozný hřích; utvořil si v modlu mrtvé kovy, z řečí svatých tropí sobě smích!“ „Národ tvůj má tvrdou, tupou šíji, hněvem Svým už o něj zavadím; nechať po něm památka vše míjí, strašným trestem všechny zahladím!“ Mojžíš prosil, hněv by nerozháral, pro nábožnost předků horlivých; on by za Něj sám radš přísně káral původce těch hříchů vzdorlivých. 78 Našel milost v očích Páně vůdce, a hned kvapně k lidu zavítal; dole praštil tabulemi prudce, tak že kámen v prach se rozlítal. Tele silným ohněm nazmar spálil, ač v něm bylo látky bohaté; i ten popel z něho řekou vzdálil, by vše stopy byly zavaté. „Co pak tobě,“ mluvil k Áronovi, „Co pak tobě lid ten učinil, že se tvými skutky, tvými slovy největším tím hříchem provinil?“ ,Nehněvej se,‘ prosil Áron snažně, ,víš, že lid je zlému uvyklý; donutil mne, že jsem strachem vlažně svolil ve hřích, kterýž podnikli.‘ Na to Mojžíš rázným hlasem zvolal: „Kdo jest Hospodinův, sem se poj!“ Těmi potom každýkaždý, kdo bylbyl, zdolal, ucítil v své hrudi smrtnou zbroj. Když byl Mojžíš vzdorné škůdce skolil, lid se vážně na pokání dal; a pak k prosbě úpěnlivé svolil, pro nové zas tabule se bral. 79 XXIV. Na poušti Fáran Hospodin vyřknul přísný soud.
Po měsíci od Sinaj se hnuli, nastoupili cestu třídenní, až pak v poušti Fáran postanuli, v nově připraveném ležení. V nových stáncích nový nářek vzniknul, reptání se s pláčem mísilo; mnohý lidu díl se vzdorně spiknul, povstání se pořád výšilo. ,Krušno nám zde odpykati chyby učiněné kvapným odchodem; v Egyptě jsme měli tučné ryby, zde jsme hladní vůdců podvodem!‘ ,Mrtvá zem tu na každou je stranu! Kde je česnek, meloun, cibule? Den co den jen samou máme mannu, a tu stále jíme bez vůle!vůle!‘ Mojžíš sám už klesal ve svém duchu pro velikých pečí břemeno; výčitek mu slova zněla v uchu, jež mu dalo hrubé plemeno. Na modlitbě našel božskou těchu, křepelek mu hojnost slíbena; se staršími z lidu, ku prospěchu vůdci, vláda byla sdílena. Od mořských se krajin vítr vtírá, množství ptáků nesa v ležení; 80 potěšený zástup pilně sbírá, zásobu si chystat nelení. Avšak mnozí lakotiví v jídle chutným masem tak se přecpali, že je z rána smrtí povystydlépovystydlé, druzi v stáncích ležet zastali. Dvanáct mužů z Fáran rozesláno v Chanaanskou zemi na zvědy, odkud za dnů čtyřicet jim přáno,přáno donest šťastné cesty výsledy. Hrozen nesli muži na sochoru na ukázku, též i jab’ko, fík; řekli: ,Blahá zem ta bez odporu, za ni vroucný vzdán buď Bohu dík!‘ Nejlíp Josue a Káleb znali krásu plodné země líčiti; ostatní však lid se strašit jali, a jích odhodlanost ničiti.‘ ,Obrové tam silní obývají,‘ bázlivě jsou v lidu trousili, ,ti se nepřemožně potýkají, zle by slabochy nás rdousili!‘ Darmo Mojžíš, darmo Áron spěli, v pokoj uvést pobouřený rod; darmo Káleb s Josuem též chtěli vůdcům slovem vážným přijít vhod. Započalo v stáncích prudké klení, od vůdců že byli zmámení; mnozí tak už byli rozezlení, že i brali na ně kamení. 81 Jiní zase jinak chtěli radit, hřmotným hlasem volajíce všem: ,Proč bychom se měli dlouho vadit? Do Egypta navrátit se chcem!‘ V tom se zjevil Pán jim slávou krásnou nade svatým Stánkem v plamenu; každý cítil velebností řásnou odbojnou svou duši zkrocenu. Mojžíš s Aronem a starší z lidu ihned vážně kvapí po křiku; všechno množství v ustrašeném klidu staví v podálí se do šiků. Všickni slyší hlas tu Páně v bázni: „Pokud budeš reptat proti Mně? Ještě-li jste pevné víry prázní, že vás mohu přivést do země?“ „Zlostně mluvíte, že zahynete smrtí jistou na té pustině; jak jste řekli, Mé vás rámě smete, zaříkám se u Své svatyně!“ „Všickni od dvanácti roků výše, co jste kladli rozkazům mým vzdor, pomřete zde ve své hříšné pýše, jak vás četný velmi jest tu sbor.“ „Káleb jen a Josue a děti do Chanaan za čtyřicet let vejdou; vy pak máte churavěti v pouštích těch, buď muž, buď mladík, kmet.“ Tento hrůzný obraz Židů slepých časem bývá v mnohém národě: 82 z poroby se prýští blbý přepych, a ten odpor staví svobodě. Běda ubohému rodu, běda, stihla-li ho smutná poroba; bez volnosti klesá svatá věda, a pak vzrůstá ducha choroba. Nedávejte v čtveru pokolení velpotřebný pokrm duchový, a již máte, sobci pomatení, tupých Židů obraz hotový! Berte ctnému lidu vlastní školy, naplňte je cizím hlaholem: vychovance pak to nezabolí, minou-li se se svým úkolem. Vzdělanec (!) tak každý, bídná stvůra, lidu svému hned se odcizí, lidu tloustne kolem mozku kůra, světlý duch mu časem vymizí. Nejsou-li pak vůdci s lidem srostlí citem, snahou, mluvou jadrnou, beze slova, bez knih pozdě, dost-li hustou tmou lid všechen zahrnou? Rodům dobrým, četným, statným, silným horší pasti nenalíknul kat, nežli odnárodňováním pilným; tím jest nejlíp získat čertův plat! Proudy s hůry vyschnou s řečí suchou, duch se ničím zdárně neživí, a tak tvorů hromadu máš hluchou, jichžto tmě se slepý podiví. 83 Ve tmách vytratí se k nebi páska, Člověk stále hledí k zemi jen; vzhůru netáhne jej živá láska, ze života vyššího má – sen. Ustavičně-li se rozum, vůle, nešlechtí a pracně nehladí, snadno všemu zlému v blatné důle povahou svou hned se naladí. Konečné pak všemocností Boží světlo, pravda k němu zavítá; div-li, taký lid když pro zlé hloží krásný volnosti strom zamítá? Ani zázrakem, jejž Pán Bůh koná, lidu nelze světlo poznati; těžkou nemocí on dlouho stoná, a tu lze jen časem zahnati. Mojžíšům i Áronům tu zle je, okazují-li mu prospěchy; nevědomý lid jen na ně kleje, aneb tropí z nich si posměchy. Spíše dá se člověk zotročilý nahnout lichou řečí k škodě své, než by v dobré činnosti byl čilý, k níž ho nepoznané světlo zve. Toho zneužívá mnohý Dáthan, mnohý Kore, Abiron a Hon, aby kazil Božský řád jak satan; jen když mu je k zisku škodný shon. Nemožno jest ze shnilého dřeva umělecké tvořit postavy; 84 kde již v klasu prázdná jen jest pleva, kterak zrno v něm se zotaví? Hospodin to sám byl zjevně řekl, starý kvas že musí vymořit. aby mladý národ špínu svlékl, a se z bahna mohl vynořit. Jenom málo vyvolenců zbylo, kteří spatřit směli vlasti chrám; za to na mláď patřit jest Mu milo, ji chtěl v život vyšší vésti Sám. Kéž by vždy se mládež vedla Bohem pro budoucnost v pravdě blaživé, tak by národ, byť i po dni mnohém ztěšil vůdců srdce snaživé. XXV. Hospodin opověděl Mojžíšovi smrt.
Jako starý strom byl zástup Židů, jako strom, jejž hubí žravý červ; snadno zírat lékařovu vidu jistou smrt, kde zničen hlavní nerv. Ode dávna rostl v půdě špatné Israelský národ ubohý; nezdařilo v něm se jádro statné, zárod velkolepé úlohy. V duchu množila se zlá jen šťáva, z té se rodil nízké tužeb mech; vzácnou vědu vyšších snah a práva nemoh’ vštípit jim ni božský dech. 85 Ovaž uschlý strom i čerstvým listím, zdoba ta jen z venku chvilková; tak i zvadlý rod, to právem jistím, sotva už kdo v nitru překová. Mojžíš po čtyřicet roků bušil rozumu a slova kladivem, zastaralý rez by v lidu zrušil; nezmoh’ to ni divů palivem. Jako kovářovi se mu děje, kterýž ková stará železa; hledě rodákům svým v obličeje, ze starých už málo nalézá. Avšak, jakož pod kladiva ranou částečky jen vetché přijdou v zmar, jadrná pak zrna v sebe splanou, ti jsou jistě na výborný zdar: Tak i Mojžíš shledal dlouhým časem, plémě staré že mu mizelo, a že moudrým ruky Boží třasem množství bujaré se zastkvělo. Árona již, Marie též milé jako mnohých jiných nebylo; jemu ubývalo síly čilé – loučení se kvapem blížilo. Do otčiny vzácné nedal vjíti nedůvěry v Boha nedal trest; smutek arciť v útrobách svých cítí, avšak celkem uspokojen jest. V hrudi zbožné životní své snahy na blaho jen lidu pořádal; 86 vůdčí už, že národ bude blahý, větších slastí sobě nežádal. Všechnu sílu, všechny svoje vlohy věnoval jen svému národu, pohanské by nechal mrtvé bohy, a vzal svatou, blahou svobodu. Krušná byla ovšem jeho práce, vždyť se tupý protivil mu lid; mnohdykrát už byl by zoufal v krátce, tratě slabo naděje své nit. Jenom věrou ve všemocnost Pána, jenom zralou láskou k rodům svým, nová zmužilost mu s hůry dána, aby zdolal slepcům blouznivým. A už chápal, nade tmou že světlo, nad lží pravda že má převahu; nové plémě nadějně již kvetlo, skutkem jevíc pro vlast odvahu. Símě pravdy, práva, lásky, ctnosti, které jím byl v národ kladl Bůh, tak se vzmohlo, že je nevyhostí z duší mladých ani ďáblův pluh. Tudíž klidným uchem vyslech’ krotce Hospodinem jemu danou věst: „l ty, umřeš ještě v tomto roce, a dáš Josuovi žezlo v pěst!“ Poslední své na tom světě chvíle Mojžíš ještě rodu věnoval; krásná byla velká jeho píle, svatý Zákon věrně spisoval. 87 Z práce té se nikdy neoddálil, leč když jazyk méně ohebný, by se modlil, učil, káral, chválil, drahému byl lidu potřebný. Uspořádal všechno svědomitě, poslem národ ze všech stanu zval, by se kde kdo zítra na úsvitě u svatyně vynajíti dal. XXVI. Mojžíšovo loučení a jeho smrt.
Z jitra rodu všech se zřely zraky, velký kolem Stanu byl jich kruh; slunci smutné překážely mraky, Židé stáli plni trudných tuch. Ve hlubokém dojímavém tichu k službám Božím hotovil se lid, pokorně tu každý beze pychu k obětnici vznášel vážný vid. Roztažené maje obě dlaně na zem shýbnuv duchaplnou tvář, Mojžíš tam už ležel v svatém Staně, neviděl ni četných svící zář. Velebné to ticho nerušila všelikého stáří četná směs, až je zvučná hlasná poučila, že již kráčí s jáhny velekněz. Eleazar, Áronův syn statný, v pěkném mnoha kněží průvodu, 88 oblečen jsa v oděv přeposvátný, na radost byl všemu národu. Jeho roucha z velevzácné látky modré, bílé, růžočervené, vyšívaný pás a zlaté plátky na okrasu kolkol vložené, plášť, jenž halil sukně ode spodu, těžkou sponkou vázán k ramenu, na ni s jmény dvanáctera rodu v čtyřech řadách dvanáct kamenů. Hebrej měl být nadějí tou kojen, vida pravdu jako v obrazu, že když národ knězem v Bohu spojen, nemá bát se žádných úrazů; korunka též na čepicí drahá, klidná mysl, slavně vážný chod, ať se lidská mysl, jak chce zdráhá, nechtíc musí slavit Boží hod; a kde vroucnost vznítit zdoba kněží nestačí, tam krásná opona, zlatý oltář, kouř a malba svěží pozdvižení ducha dokoná. Když pak Eleazar u svatyně na zem padnul s pláčem nábožným, modlitba když šla mu ze rtů plynně, bylo sucho duši nemožným. Mezi zpěvem krásným, bolně tažným, ve průvodě zvučně hlasných trub, dané Bohu oběti – i vlažným mysl světskou obrátily v rub. 89 Bohoslužbou všickni roznícení od modlitby tiše vstávali, že je napomínat třeba není, aby na řeč pozor dávali. Mojžíš teprv nyní vstává zdlouha, a se béře k místům zvýšeným; každým mžikem vzrůstá v lidu touha, s citem u všech divně smíšeným. Postava to krásná, úcty hodná, na hlavě má husté šediny; z očí záře sálá jiskroplodná, neschází mu zub ni jediný. Zrakem jasným, bystrým, plným bolu, zrnkem činnou láskou zářivým, patřil na svůj národ, jak tam v kolu na něj hledí okem baživým. Dlouho lidu svému pátrat nedal po své dnešní řeči obsahu, aniž příliš hlazených slov hledal, bez dalšího počal průtahu: „Dnes mi od milosti Boží právě dáno plných sto a dvacet let; mám teď jíti k Jeho svaté správě, proto mluvit budu naposled.“ „Všechny věci dobře vám jsou známy, jež Pán pro národ byl vyvodil, neznalého není mezi vámi, každý ví, jak Egypt pochodil.“ „Mocnou rukou rabství Bůh nás zbavil, pyšné naše vládce pokořil, 90 za moře nás suchou nohou vpravil, nepřátely v hloubce ponořil.“ „Na poušti vám moudré soudce z rodů kázal dáti k vaší radosti, aby zachovali milou shodu, kárajíce špatné žádosti.“ „Jídlo nám i nápoj dával divem, bychom v poušti hladem nemřeli; přísnost jevil v lidu hříchu chtivém, ostatní by zlobou nevřeli.“ „S hory převysoké v Kadesbarne viděli jste Zaslíbenou Zem, šťastné zvědy mužů byly marné, vzdorem otců vchod nám zmařen všem.“ „Odumřeli všickni dlouhým věkem na poušti zde vlastní vinou svou; Vy jen, potomci jich, vroucím vděkem uvidíte vlast svou blaživou.“ „Však i tenkrát lid hned slzy ronil, chtě už přece táhnout cestou dál; Amorrhejský kníže však jej honil, až zas Hebrej zbitý v Hormě stál.“ „Nazpět musili jsme k Rudomoři, nemajíce pro vlast schopnosti; tam pak trvali jsme žalné v hoři pro své proti Pánu zpupnosti.“ „Viděli jsme synu Ezau zemi na Moabskou jdouce pustinu, která s krajem jako s městy všemi dává dětem Lota otčinu.“ 91 „Ve třicátém osmém roce pouti k potoku jsme přišli k Záredu, za nímž lid se musil nazpět hnouti, Amorrhejské zas mel v pohledu.“ „Zemí tou jsme chtěli ku Jordánu, král však proti nám se ozbrojil; národ ale dal mu hroznou ránu, krajinu si jeho osvojil.“ „Pak jsme táhli cestou k říši Bazan, kde, jak Sehon*), Og**) se postavil; proti němu opět boj nám kázán, jenž byl Oga navždy odpravil.“ „Josua jsem tenkrát napomínal, aby statně vedl branný voj, jak se Og a Sehon darmo spínal, tak že nepřátel všech padne roj.“ „Vy též všickni mějte mužnost v hrudi, neváhejte pro vlast jíti v seč; Bůh jest s vámi, marně sok vás trudí, pro víru a právo taste meč!“ „Bloudíme už po čtyřicet roků na pouštích a v cizích krajinách; k Jordánu už máte málo kroků, pak jste ve svých vlastních dědinách.“ „Mně však není s vámi jití přáno, v poušti té mi schystán chladný rov; v lůno otců půjdu zítra ráno, podle svatých Hospodina slov!“ *) Sehon, král Amorrhejský; **) Og, král země Bazan.
92 „Proto obnovil jsem skutky Boží stručné ve vaší dnes paměti; řeč mou ať si každý v duši vloží, ať se na vždy Bohu zasvětí.“ „Viděli jste všemohoucnost Jeho, víte, že jest ctnostných přítelem, znáte také ze života všeho, hříšných že je přísným mstitelem.“ „Jeho vůlí spravuj váš se skutek, vaše slovo, vaše myšlení, pak vás jistě mine každý smutek, budete Jím slavně zvýšeni.“ „Kdyby v rozkošné té svojí vlasti v pravdě svaté jste se zvrátili; padajíce modloslužbě v pasti, blaho byste sobě zkrátili!“ „Znovu byste byli přemoženi od nepřátel v zemích sousedních v nové rabství jsouce položeni; hrozte věcí těch se posledních!“ „Svatohrůzný ten hlas Hospodina, jejž jste jako děti slyšeli, svědectvím vám buď, že bytost jiná veškerému světu nevelí!“ „Přikázaní Boží v srdci mějte, poučujte pilně druha druh; učení to také dítkám dejte, by je z mládí přived’ v duši sluch!“ „By však nikdo v něčem nepochybil, napsaný zde dávám Zákon vám; 93 v sedmém roce lidu čítán by byl, a tak věrně každému byl znám!“ „Po šest let ať leží ve Svatyni v mnohé úctě s dvojí tabulí; v sedmém veřejně ať jako nyní všemu zástupu se vytulí.“ „Zákon ten vás bude učit Pánu vroucně se a věrně klaněti; slavnost Fáze, Letnic též i Stánů slavte bohumilou obětí.“ „Vy, jenž soudcové jste lidu svému, suďte právně podle Zákona; Pánu Bohu, Soudci všemocnému. křivá cesta vždy je nevonná.“ „Pokud takto bude národ státi, jak Si žádá Bůh, náš Hospodin, pohroma jej žádná nezachvátí, blahem vezdy bude přiodín.“ „Požehnány budou vaše rody, požehnány budou stodoly, požehnány tučných hovad plody, požehnáno všechno v okolí!“ „Od Boha-li lid se poodvrátí zamilovav sobe mrzký hřích, štěstí v něm se ihned strašně zklátí, ustupujíc davu trestů zlých.“ „Zlořečený bude ve svém městě, zlořečený bude na poli, zlořečený bude v každé cestě, zlořečený bude v čemkoli!“ 94 „Tať jsou slova Boha jediného, jež vám tvrdím svatou přísahou, kterou skládám u Zákona ctného! Slovo to vám budiž výstrahou!“ „Už se blíží poslední má doba, posledně jsem chtěl vás poučit; kážeť Pánem daná velká mdloba, Josuovi hned vás poručit!“ „Přistup sem, ty vyvolenče Boží, bych ti velmoc v lidu odevzdal; mnou se Páně duch teď v tobě zmnoží, abys národ šťastně vésti znal.“ Vloživ na něj třesoucí se ruku pravil slavně: „V Bohu silný buď! nic se neboj nepřátelských pluků, chrabrostí se naplň tvoje hruď!“ „Hospodin se dívat bude s nebe, abys nikdy nenakřivil krok; povede On velkou mocí tebe, že ti žádný neoddolá sok!“ „Vy pak všickni čiňte bez odporu co vám kázat bude Jozue; bedlivě se chraňte všeho vzdoru, ať Pán hrozný trest vám neskuje!“ „Pod ním šťastně Jordan překročíte do své přeblažené otčiny; vy tam nepřítele nezočíte, jejž by nezmoh’ útok hrdinný!“ Uděliv pak ještě požehnání dvanácteru rodů zvlášť a zvlášť, 95 smutně bílou hlavu dolů sklání na chvilku se halí v řasný plášť. Žádal lid pak, aby Hospodinu za něj ještě jednu obět dal. Pán by smazal poklésků všech vinu, potom pryč se z lidu ubíral. – Tichý pláč, jenž dotud trval všudy, nyní stal se hlasným kvílením; cítil lid, jak bez něho je chudý, omráčen jsa smutným loučením. Vstoupil Mojžíš v horu Nebo zvanou, na vrch Fazga proti Jerichu; hleděl na zem rodům uchystanou, rozloženou v krásném přepychu. Vážně smál se jasným jedním okem, že již kyne rodu blahobyt; druhé zalilo se hojným mokem, že jen zírat může blaha svit. Kráčel stranou, by se modlil, postil, v nedaleké pěkné údolí; tam ho k ránu života Bůh sprostil smrtí klidnou, která nebolí. Židé po dnů třicet s pláčem dleli v smutku na Moabském na poli, potom prohledali obvod celý, dopídit se chtíce mrtvoly. Nedopřáno Bohem této tužbě; lid ten posud neměl tolkých sil, aby nekles’ z úcty k modloslužbě; proto Pán Bůh tělo před ním skryl. 96 Poznámka.
„Mojžíše“ napsal jsem roku 1845., jako kaplan v Žídlochovicích na Moravě. Tenkráte neodhodlal jsem se obtěžovati censora Brněnského. Roku 1848. dána nám s konstitucí svoboda tisku. Té doby nastala však katolickému duchovenstvu práce mnohostranná a důležitá. Na vydání „Mojžíše“ nebylo mi lze pomysliti. Teprve roku 1895. vyžádal sobě zachovalé rukopisy mé veledůst. pan farář, Jan Halouzka, obětavý životopisec několika starých kněží moravských, aby jich užil k nové práci své. Jsa zraku zbaven, milerád vyhověl jsem přání tomu. V rukopisech mých nalezl také pozapomenutého „Mojžíše,“Mojžíše“ a třikráte vyzval mne, abych báseň tu uveřejnil tiskem. Dal jsem sobě rukopis ten čísti, a shledav po půlstoletí, že dobře hodí se pro dobu naši, přikročil jsem k uveřejnění jeho. Kéž by posudek blahovolných pánů čtenářů shodoval se s posudkem pana faráře výše jmenovaného!
Na Vyšehradě, dne 27. března 1896.
B. M. Kulda.
97 OBSAH
Předzpěv1 I. Mojžíš narodil se4 II. Mojžíš vlastní matkou odchován5 III. Mojžíš u dvora královského v Egyptě6 IV. Mojžíš v cihelně7 V. Hrozba Židova9 VI. Útěk Mojžíšův z Egypta10 VII. Mojžíš v zemi Madyánské12 VIII. Blaženost Mojžíšova v Madyánu15 IX. Zpráva o smrti Faraona17 X. Rozjímání Mojžíšovo19 XI. Obět a prosba Mojžíšova23 XII. Naděje Mojžíšova27 XIII. Hořící keř na hoře Horeb29 XIV. Shromáždění starších lidu v Egyptě35 XV. Mojžíš s Áronem před Faraonem41 XVI. Áron těší Mojžíše45 XVII. Mojžíš zas a zas na hoře Horeb48 XVIII. Mojžíš s Áronem opět před Faraonem52 XIX. Odchod Židů z Egypta57 XX. Přechod Rudým mořem65 XXI. Vrtkavost Židů na poušti69 XXII. Desatero božích přikázání72 XXIII. Židé na poušti klaněli se modle76 XXIV. Na poušti Fáran Hospodin vyřknul přísný soud80 XXV. Hospodin opověděl Mojžíšovi smrt85 XXVI. Mojžíšovo loučení a jeho smrt88 Poznámka97
E: až; 2004 98
Bibliografické údaje

Nakladatel: Stýblo, Bedřich; Kulda, Beneš Metod
(Tiskem B. Stýbla. - Nákladem vlastním.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [II]+98