Památka na slavný vjezd do Prahy a na velebnou intronizaci Jeho milosti nejdůstojnějšího, vysokorodého, slovutného pána Lva barona Skrbenského z Hříště, knížete arcibiskupa pražského, slavného král. českého primase, svaté apoštolské stolice legáta, církevního práva doktora atd., atd., atd., dne 13. a 14. ledna 1900. (1900)

Beneš Metod Kulda

[Beneš Metod Kulda] PAMÁTKA
NA
SLAVNÝ VJEZD DO PRAHY A NA VELEBNOU INTHRONISACI
JEHO MILOSTI
NEJDŮSTOJNĚJŠÍHO, VYSOKORODÉHO, SLOVUTNÉHO PÁNA
LVA BARONA SKRBENSKÉHO Z HŘÍŠTĚ,
KNIŽETE ARCIBISKUPA PRAŽSKÉHO,
SLAVNÉHO KRÁL. ČESKÉHO PRIMASE, SVATÉ APOŠTOLSKÉ STOLICE LEGÁTA,
CÍRKEVNÍHO PRÁVA DOKTORA, ATD., ATD., ATD.,
DNE 13. a 14. LEDNA 1900.

[1]
Vjezd do královské Prahy
v sobotu dne 13. ledna 1900.

Z rána.
Od Božího rána v šedé mraky halila se naše krásná Praha; teskně zdvíhají se chodců zraky, na ulici jíti mnohý váhá; tvář i ústa všem kryl teplý pás, by jim neublížil ostrý mráz. Přítele-li přítel cestou shlédl, pokrytou mu hlavou spěšně kynul, jenom mžikem oči k němu zvedl, na hladké jej dlažbě rychle minul; opatrně na svou cestu zřel, nevesele za svou prací šel. Mimořádný trud se jevil všude opatrným krokem, bystrým hledem; chladný vítr fouká v tváře rudé, jako by je celovat chtěl ledem; kteraká jest trudů příčina? Hle, tu zvolna svítat počíná! 3 Potkaly se spřátelené ženy, ihned zastavily spěšné kroky; proti mrazu byly utuženy, tulily se k sobě svými boky; neviděly se již delší čas, dnes je chůze ranní svedla zas. ‚Roztomilá LUDKO, co se stalo? Proč se nábožná Tvá duše rmoutí? Snad se Ti cos bolestného zdálo? Mluv, a nedej leknutím mně schnouti! Věz, že mně též bude k prospěchu, dám-li srdci Tvému útěchu!‘ LUDKA majíc slzu ztuhlou mrazem, ihned chutě mluviti se jala, kde se tesknota v ní vzala rázem, proč se dnešního dne smutnou stala: „Dlouho, jako smutní sirotci, žalně truchlili jsme po Otci.“ „Arcibiskup SCHÖNBORN z nenadání od nás odvolán byl s toho světa; zemřelť ve svém svatém povolání, po radosti naší bylo veta; dneska opět z Boží úrady má se dostati nám náhrady.“ „Přijde nový církevní náš Kníže, národem jde o NĚM zvučná chvála; každým mžikem přijíždí k nám blíže, v duších věrných roste touha stálá. Dala nám JEJ družná MORAVA, nové blaho všem již nastává.“ 4 „A hle, v mlhu obloha se halí, jako bych v ní zřela smělé draky, zda nám zbožnou radost nezakalí, bolnou slzou nezatemní zraky? Jako hodné děti se NAŇ těšíme, Otce svého vidět musíme!“ „ANEŽKO, má bázeň hruď mi svírá, podivný zjev klid mé duše ruší; viz, tam na západě tma je čirá, hlava má cos nemilého tuší; nebude-li nám ten slavný den nepřítelem zlochem pokažen?“ „Ty jsi moudrá, přítelkyně drahá, projev mně dnes opět věrnou přízeň; zajásá dnes naše zlatá Praha? Mine-li nás šťastně každá trýzeň? Vím, že výmluvný Tvůj jemný ret srdci mému hojivý dá med!“ ‚LUDKO, víš, že zdroj mé k Tobě lásky Tebe vezdy v živém proudu chová; doufám, že Ti bezdůvodné vrásky setrou s čela upřímná má slova! Pozorně ta skromná slova slyš, nepokoj svůj v duši zbožné ztiš!‘ ‚Od západu na východ své zraky na maličkou chvíli obrať se mnou; nevidíš tam mlhavé ty draky, na oblohu hledíš méně temnou; ba, již sporý mdlého slunka svit oživí Ti v duši milý klid. ‘ 5 ‚Viz těch spících stromů toho sadu a kře jinovatkou ověšené, jak jim slabý paprysk strojí vnadu a je v kráse jeví utěšené! Z nitra musí bázeň vymizet, vyjasnit se musí trudný hled.‘ ‚Věže, domy, paláce a chrámy pestrými se ozdobami strojí; celé město raduje se s námi, všechno zapuzuje bázeň Tvoji; slunko z mrákoty se vybaví, KNÍŽETE vjezd s námi oslaví.‘ ‚Sejdeme se, vezmem’ s sebou dítky, by si vtiskly slávy obraz v duši, obraz vzácný, za života řídký jenž nás vede s OTCEM v styky užší; světce Mikuláše krásný chrám budiž místem na shledanou nám!‘ Veta bylo po útrapné muce, ANEŽKA z ní vyléčila LUDKU; zbožné ženy tiskly sobě ruce: „na shledanou u kostelních schůdků!“ Rozešly se směrem opáčným domů k milým povinnostem svým. 6 V sobotu odpoledne.
Mráz štíplavý zmírnila polední doba; mrak ztenčený rozsíval sněhové květy, jež nelekly příchozích toužebné čety; všem líbí se všestranná půvabná zdoba. Tam s Petřína slunéčko rudé se směje a červené lesky své na Prahu leje. S těch věží všech prapory malebně vlají, druh ke druhu něžně a vlídně se kloní a tichounce s barev svých radost svou roní, ba s větérky důvěrné hovory mají; hned k zemi, hned k obloze sličně se vinou, všem člověkům na cestu do nebe kynou. Již v ulicích určených za den plyn svítí, a na písku sypaném lidu dav vzrůstá, až tu a tam nátlakem křiví se ústa, a nemožno bez tíže ku předu jíti; i zavznívá odevšad slavnostní hukot, až skoro jest slyšeti ve hrudích tlukot. Tu na věžích odbila hodina druhá; hned hmoždíře s ostrova otřásly vzduchem, všech kostelů zvony se hýbaly ruchem, čím v zástupech zvětšena úloha tuhá, v níž mnohý se v tísni té bolesti svíjel, když voláno: „Čekaný Kníže náš přijel!“ 7 Když vystoupil v nádraží s průvodci Svými, Jej uctivě vítá sbor důstojných kněží 1); aj, řečníka líbá a krok JEHO svěží jde v zdobenou čekárnu hovoře s nimi; dav přítomných se všech stran zvědavé oči jen v JEHO tvář laskavou radostně točí. Kruh konšelů Pražských a Primátor 2) vítá JEJ slavnostně ráznou a jadrnou řečí, sbor měšťanů jemu hlav pokynem svědčí, zač KNÍŽE mu dík svůj a pravici skýtá; všem přítomným laskavě děkovat ráčí, a z nádraží k povozu skvostnému kráčí. Dav set a set sotva byl KNÍŽETE shlédl, hned úctu MU hlučnou a pokornou vzdává, rtů tisíce volají nadšeně: „SLÁVA!“, když žehnal a blaženě do vozu vsedl; šest veselých vraníků před vozem stojí, by konali vzácnou tu povinnost svoji. Hle, stateční měšťanů kavalleristé se před vozem VELKNĚZE na pochod dali, z nich jiní pak ve svůj střed krásný vůz vzali, tak zástupy měly své chodníky jisté; lid nadšeně jásaje v cestu se nehnal, když VELEKNĚZ v pravo a v levo mu žehnal. Jen na jednom místě, když hlahol trub hlásá, že jízda a pěchota k chodcům se blíží, lid ustrašen stranou se valí a plíží, kde kyne mu v útulku žádoucí spása, buď na chodník plný neb do domu tíhnul, by rychle se možnému úrazu vyhnul. 8 Věc na pohled vážná se odbyla lekem: kůň švadrony málo kdy chová se vzdorně, i v pochodě tomto šel každý z nich vzorně, vždyť navykli pořádku cvikem a věkem. Sta členů všech spolků jsou beze vší vady, nic neruší pevné a krásné jich řady. Již slavností průvod stál na Menším Městě, kde jméno své chrámu dal MIKULÁŠ světec, v němž umělci zvěčnili dláto a štětec, tam na dobu nevelkou konec dán cestě. Tam vojenskou poctou byl uvítán KNÍŽEKNÍŽE, JENŽ žehnaje lidu, šel k oltáři blíže. Chrám veliký přeplněn nábožným lidem; v tom velebném, prostorném, posvátném stánu se VELKNĚZ pokořil věčnému Pánu; jen na NĚM lid spočinul uctivým videm; všem přítomným bylo tam nebesky blaze, když VELPASTÝŘ slavnostně žehnal SVÉ PRAZE. I vyšel pak z chrámu SVÝM lehounkým krokem, slast nadzemská jevila JEMU se v tváři, tvář spanilou viděly zástupy v záři, když po nich se rozhlížel laskavým okem. Jsa hluboce pohnut jel k Pražskému Hradu, lid blažený spěchal s NÍM napřed i v zadu. Tam na noc byl uhostěn v děkanském domě 3), by nazejtří nastolen ve Velechrámě, již k žehnání národu pozdvihnul rámě. Lid volal: „Jak apoštol chová se skromně! Bůh dlouho JEJ zachovej Církvi i vlasti, my štváči se žádnými nedáme másti!“ 9
Inthronisace
v neděli na slavnost nejsv. Jména Ježíš 14. ledna 1900.

Od včerejška stála Praha v lesku, slavnostně se každý naladil; nikde v tvářích není vidět stesku, ni mráz tuhý chodcům nevadil; kde kdo čerstvým krokem chvátal rád ulicemi na královský hrad. Devět hodin na všech věžích bilo, a hned nastal ještě větší ruch; z kasáren se vojsko vyvalilo, hudba, trubka, buben vniká v sluch; z Vídně k tomu zvláštní rozkaz dán, tak Svou přízeň zjevil Král a Pán. Hned zas městské sbory ozbrojené koňmo, pěšky k Hradu vedly krok, aby v šiky lesklé seřaděné průvodu tam nastoupily v bok; přišly četné spolky mužů, dam, aby vedly VELPASTÝŘE v chrám. Rychle naplnily husté davy na Hradčanech celé náměstí; zastoupeny byly všechny stavy, hovor jako větřík šelestí; všem se jeví krása bohatá; hodina se hlásí desátá. 10 Z města vzhůru roste hukot shonů, každý hledí dostavit se v čas z Prahy slyšet vážnou hudbu zvonů, ze sterých úst ozývá se jas; starce unavuje tento spěch, kmetkám službu vypovídá dech. Oko rádo vidí řadu kněží toužně připravených k odchodů; statní muži, starci, dorost svěží, sešli se tu z četných obvodů; preláti též a tré biskupů 4), miláčkové věrných zástupů. Živne děkanova residence, duchovenstvo ven z ní vychází; za ním kanovnická assistence VELEKNĚZE slavně provází; ON hned, berle maje v levici, zbožné davy žehná pravicí. S průvodem se ARCIBISKUP pojí, za NÍM kráčí Pražský starosta s náměstky a ctěnou radou svojí, v nichž se jeví mnohý hodnosta; otec knížete a JEHO rod 5) v průvodě tom slavil vzácný hod. Za nimi jde česká šlechta věrná 6), zástupcové slavných úřadů, jichžto oděv třpytí se a černá upravenou cestou u sadu; hudba zavznívá a zbožný zpěv ze rtů mužů, kmetů, žen a děv. 11 Rukou holou za tuhého mrazu nesa studený kov berlu SVOU, VELEKNĚZ do chrámu všel bez úrazu skončiv s věrci cestu velikou; ku zármutku mnohým zástupům nepojal vše množství Boží dům. Před oltářem mučeníka Jana pokořil se Kristu v Svátosti, sladká JEMU přípověď tam dána: „Sílit budu TĚ Svou milostí; modli se a pracuj pro Svůj lid, by mu v duše zbožné dán byl klid.“ V kapli Navštívení hold Svůj skládal prabiskupu Čechu Vojtěchu, slíbeno MU, důvěrně zač žádal, cítilť v srdci dobrém útěchu; prosil: „Sviť mi vznešený Tvůj vzor, klidit volím ve Tvé vlasti spor.“ A již povstal, modlitbami silen, vzhůru k nebi pozdvihnul Svůj zrak; „Ano, být chci povinností pilen, Ty můj Bože, zaplaš obav mrak!“ K hlavnímu pak oltáři se bral, aby trůn Svůj ve Svou držbu vzal. Břemen těžkých už se méně lekal vida biskupů a kněžstva kruh; na mši svatou děkanovu čekal, vroucně vzdychal: „Pomáhejž mi Bůh!“ Po mši svaté žehnal národu, Bůh by odvrátil zlou nehodu. 12 Po mši na Vojtěchův stolec vyšel, za kněžstvo řeč krásnou probošt měl 7); k slzám pohnut VELEKNĚZ ji slyšel, vzdávaje dík, vřele na něj zřel, a hned hlasem zvučným, laskavým, mluvil kněžstvu a všem věrným Svým. A hle, biskupové přiklekají k arcibiskupovi mladšímu; pro NĚJ míru políbení mají, k Hodnostu se kloní vyššímu; upřímnou MU úctu přišli vzdát; METROPOLITU ctí každý rád. Všechno kněžstvo kolena svá shýbá u vlídného ARCIPASTÝŘE, posvěcenou ruku vřele líbá za slib, s NÍM že stojí u víře. Velebný a dojemný ten zjev končí slavný Bohu chvalozpěv. KNÍŽE-PÁN pak do paláce vchází, posvěcuje modlitbou Svůj byt; jásající lid JEJ doprovází, nadšeně MU jeví lásky cit: „Pán Bůh národu buď milostiv, Velkněze Lva vlasti dlouho živ!“ B. M. Kulda, kanovník Vyšehradský, kněz jubilár.
13 Poznámky.
S knížetem arcibiskupem přijeli Olomoučtí kanovníci: prelát baron Josef Grimmenstein a princ z Hohenlohe Langenburg. V České Třebové uvítali knížete: Monsign. Ant. Wünsch, kníž. arcib. tajemník, a p. rada Zvěřina. V nádraží Pražském očekávali knížete mimo jiné: kapitolní vikář nejdp. kanovník Frant. Brusák, kanovník Jos. Binder a obřadník Mořic Pícha. – 2) Slovutný pán dr. Jan Podlipný, starosta král. města Prahy, jeho náměstkové dr. Srb, Voitl a hojně členů městského zastupitelstva. – 3) V domě Monsignora preláta dra. Frant. Hrádka, kapitulního děkana. – 4) Exc. nejdp. biskup budějovický dr. Martin Říha, nejdp. biskup královéhradecký dr. Eduard Brynych a nejdpl. světící biskup, Monsign. Ferd. Kalous. – 5) Vysokorodý Pán Filip svob. pán Skrbenský z Hřiště, otec, Jan svob. pán Skrbenský, bratr, baron Spiegelfeld, generál, a baron Stillfried, švakři Jeho Milosti knížete arcibiskupa. – 6) P. T. Exc. Karel hrabě Coudenhove, místodržitel království Českého, J. J. kníže Jiří Lobkovic, nejvyšší maršálek král. Českého, J. O. Karel a Vojt. ze Schönbornů, J. Exc. Frant. hrabě Thun, býv. ministrpresident, knížata Lobkovicové, Jan Ad. Schwarzenberg, princ dr. Bedř. Schwarzenberg, kníže Rohan a více jiných. – 7) Monsignore Ant. Hora, probošt metropolitní kapituly, první prelát království Českého.
E: lk; 2002 14
Bibliografické údaje

Nakladatel: neuveden

Místo: neuvedeno

Vydání: [1.]

Počet stran: 14