[I.]
Zpěv šťastných básníků té vítal, řeko svatá,
když v klidu poledne jsi v slunci spala tiše,
tvůj symbol v hudby tón i v kamenné sny dláta
a v barvy malířů své posvěcení dýše.
A v starých pohádkách ty hřímáš stříbropěnná,
chvíš tělem země mé jak věčná tepna žití,
kde žitné lány sní a starý hvozd kde stená,
tvé proudy posvátné se klidným tokem řítí.
Hle, dumá Vyšehrad, on dumá od staletí,
kdy stála Libuše tam v prorockých snů tíži,
a smutek jeho skal tvé snivé proudy světí,
svou mrtvou nádherou se ve tvém toku zhlíží.
A dále, zanícen když zahledím se jinam,
zřím Hradčan nádheru v jich majestátní kráse,
to ruce bezděky vždy do modliteb spínám
a v oku vzníceném mně slza zachvívá se.
[3]
Jak často stáli jsme, svou mladou láskou šťastni,
tam nad tvou hladinou a zřeli zamyšleni
vstříc k velké Karlově té nesmrtelné básni,
jíž v klenbách kamenných se klidný tok tvůj pění.
Tam skryto do hrobky spí v šeru kathedrály
to srdce Karlovo, to velké srdce svaté,
tam nosil národ můj své útrapy a žaly,
tam jásal v chorálech a plakal tolikráte.
A v krajích dalekých, kde zní jen řeč má rodná,
kde z potu českých čel klas v žitných lánech bují,
je srdcím sedláků zvěsť o něm skryta do dna
a v zimních večerech ji dětem vypravují.
Když v šero chalupy se velký měsíc vkrádá,
děd dětem u krbu vždy vypravuje tiše:
„Než zničí naši vlasť zlosť nepřátel a zrada,
to starý Karlův most v proud sesuje se spíše!“
A malý selský hoch ten zvěstí pohnut k vzlyku
své oči otvírá a naslouchá těm bájím,
jež večer při louči jsa skloněn nad kroniku
svým hlasem třepoucím děd starý předčítá jim.
A když již bledne noc a po nebi se šeří,
ten sedlák zvedne se a vyjde na zápraží,
zří směrem ke Praze a ve svou práci věří
a silný vírou svou klas do stodoly sváží.
4
Zpěv šťastných básníků tě, svatá řeko, vítá,
sny vlasti nešťastné on do své sloky hledá:
„Ať zuří nepřítel či osudu hra lítá,
tvůj odkaz, Karle náš, nám zahynouti nedá!“
5
[II.]
Noc přišla po dni, který shasl kalný,
hřmí Vltava a divoce se houpá,
jak přízrak žalný
v kraj zoufalý a dálný
svým proudem kypícím a zdivočelým stoupá.
V sny klidné dneska neklesla má Praha,
jen v polosnění jako chorá dýše
a vlny rostou, rostou, rostou stále.
Ó řeko svatá, tepno země drahá,
jež jindy v slunci dřímáš tiše,
co vzbudilo tě k bouři nenadále?
Má země trpí, trpí od staletí
a rány snáší tupá již a němá –
zda náhle její hněv to jako pomsta letí,
jež konce nemá, nemá?!
Když celý národ složil slabé ruce,
snad země sama divoce a prudce
žil plodný tok v hněv bouří dravý,
rve palouků květ smavý,
ran obvazky rve, jakby v smutku celá
než tupě trpěti, radš vykrvácet chtěla.
[6]
Však dosud v srdcích odkaz otců máme
a v chrámech dříme posvátný prach jejich,
ta velká víra nepřátel hněv zláme,
ta neutone zhouby ve peřejích.
Den nový vstane, přijde vesna mladá –
ó moje Praho, zdřimni k ránu tiše:
než zničí naši vlasť zlosť nepřátel a zrada,
to starý Karlův most v proud sesuje se spíše!
- - - -
Já ještě nedosnil tu báji víry plnou,
když výkřik tisíců mne náhle vzbudil ze sna
a letě v dálku každé srdce ranil.
On zvlnil duše divokou svou vlnou,
stisk’ jejich dech a modlit se jim bránil,
byl strašlivý jak v horách, bouře děsná.
A v tříšti vln, jež k obloze až létly,
a v prachu balvanů, jež náhle řítily se,
den vstával smutně světlý,
zřel zoufalosť jen v každém tváře ryse.
A v trosky mocných dřev, jež pluly od Šumavy,
on padat staleté zřel mostu balvany,
mrak ležel Hradčanům kol smutné jejich hlavy
a pod ním příval hřímal dravý
jak krev, když obvazky jsou s rány strhány.
Ó otče Karle, vzbuď se v kathedrále,
vstaň, Vyšehrade, s písní Lumíra:
mně náhle je, že v zoufalství a žale
tvůj velký národ raněn umírá.
7
Ó vstaňte básníci a vstaňte bojovníci,
vy s mečem v pravici a s laurem na skráních:
jak Šel by národ můj již souzen ke hranici,
mne divá zoufalosť rve v duše ústraních.
Či raděj spěte dále ve své slávě –
líp je to navždy, navždy mrtev spát,
než slyšet lid svůj náhle plakat žhavě,
zřít vlasti bol a velký její pád.
V hrob klesá předčasný, co naší vírou bylo,
a poutem staletým čím přilnuli jsme k vlasti;
co tíží balvanu se do pohádek slilo,
v sny praotců a v slavných králů dílo,
to zříme pojednou se klásti do propasti.
A v dálných krajinách, kde zní jen řeč má rodná,
zvěsť ona sedlákům se vryje duší do dna,
strach bledý vstane v kroku jejím,
děd zavře kroniku a hořce plakat bude
a z dlaně mozolné a unavené, chudé
cep k zemi zpustlé vypadne jim.
8
[III.]
Pojď, moje písni, národ unavený
když skoro zmírá zoufalostí syt,
pojď k mohylám a v kathedrály stěny
se za tu drahou zemi pomodlit!
Čas není k písním, které sladce znějí:
změň v modlitby se nebo v chorály,
plač s vlastí svou a líbej rány její,
jež otevřeny v srdci zůstaly.
Vstaň veliká a hněvivá a vroucí,
vzplaň novou silou, žhavé srdce mé,
slyš choré srdce rodné země tlouci,
až na mohylách otců klekneme.
Ó moje písni, jen se modli, modli,
ó hřímej dál, mé srdce sklamané:
věk mohutnější, než je dnešní podlý,
snad z oněch ssutin k žití povstane.
[9]
Když sama země vzbouří tepny svoje
a zoufale rve svazky starých pout:
ta nešťastná a znavená vlasť moje
že neměla by k hněvu procitnout?!
Jdi zemí mou, jdi bolem požehnána
jak naděje a víry ozvěna:
vždyť musí přijít nejhroznější rána,
by vzchopila se duše znavená.
Žár nový dříme v popelu a v plísni,
až jednou šlehne v plamen nejvyšší:
a proto modli, modli se, má písni,
snad starý bůh tvé prosby vyslyší!
10
[IV.]
Báj požehnaná do mé duše slétá,
již moje bába vyprávěla kdysi,
když oheň v krbu v zimních nocích šlehal
a po obloze mžely hvězdy snivé.
V most Karlův zazděn veliký meč silný
je od věků skryt dávných, pohádkových,
jak svaté vojsko v Blaníku on čeká,
až přijde doba vlasti nejhroznější.
Ten Václavův a Karlův slavný národ,
on v útrapách a válkách nezahyne,
v den poslední rek posvěcený vstane
a zazděného zmocní se pak meče.
A věrný lid můj půjde v bitvy za ním,
zášť nepřátel on kouzlem rozežene
a na mohylách starých českých králů
rek korunu si na svou hlavu vsadí.
[11]
Ó vlasti má, zda proroctví to dávné
jak zázrakem dnes není vyplněno?!
Když útrapy a rány přišly na tě,
sám mocný živel cestu k meči boří.
Jen hledej sílu v troskách těch a v rumu,
ta bude tobě mečem nejmocnějším
a povede tě jako odkaz otců
v boj za práva, jež zrazena se zdají.
Den velký vstane, slunečný, pln jasu,
on povede tě v otců kathedrály,
ty budeš velká, zářící a svatá,
v svou rodnou půdu vstoupíš nesmrtelná.
A popel králů zachvěje se v hrobech,
tvá stará sláva vstane z jejich stínu,
vždyť příroda teď sama tebe volá
v boj vítězný, jenž poslední snad bude.
Jen hledej sílu v troskách minulosti,
z vod svého hněvu zvedni dílo nové:
tak zázrakem v den, jenž byl nejhroznější,
se proroctví mé báby uskuteční!
12
[V.]
Ó hřímej, naděje, jak jarní bouře hřmějí,
když jihne vlhký vzduch a ptáci letí za ním,
slz proudy zkalené změň rosy do krůpějí,
jež čistá za rána se snáší k zkvetlým stráním.
Já ve snech nadšených zřím, Vltavo, zas tebe,
jak proudem posvátným se řítíš požehnaná,
v tvé klidné hladině se zhlíží bledé nebe
a růže východu tam zardívá se z rána.
A v krajích dalekých, kde zní jen řeč má rodná,
kde z potu českých čel klas v žitných lánech bují,
je srdcím sedláků žár víry ukryt do dna
a staré pohádky svým dětem vypravují.
Zřím město Karlovo, jak plane v jitřním jase
a v nebe vznícené se boří svými čely,
jak hradba nezdolná tam klidně rozpíná se
most Karlův velký a nerozborný, skvělý.
[13]
Jím táhnou zástupy vyš k šeré kathedrále,
kde srdce Karlovo spí veliké a svaté,
máj národ touží tam v své radosti i v žale,
kde jásal v chorálech a plakal tolikráte.
Zvěsť ona v kraje jde a do srdcí se vkrádá,
děd dětem u krbu ji vypravuje tiše:
„Než zničí naši vlasť zlosť nepřátel a zrada,
to starý Karlův most v proud sesuje se spíše!“
Když bledne snivá noc a po nebi se šeří,
ten sedlák zvedne se a vyjde na zápraží,
on jako před lety zas ve svou práci věří
a silný vírou svou klas do stodoly sváží.
A s mostu Karlova zní hymnou ona slova,
jež zpívá národ můj svou starodávnou poutí:
„Ó svatý Václave, nám, kteří žijem znova,
i našim budoucím ty nedej zahynouti!“
E: pk; 2004
14