Chvilku zas doma (1897)

Kus románu a satiry, Karel Leger

Diplomatická verze Ediční verze
CHVILKU ZAS DOMA.
KUS ROMÁNU A SATIRY.
Veršem napsal
KAREL LEGER.
V PRAZE. NAKLADATEL F. TOPIČ KNIHKUPEC. 1897. [1] Autor vyhražuje si všechna práva.
Alois Wiesner, Praha. [2]
Ale ne! ale ne! holčino ty rozpustilá, nevázaná, potměšilá! proč se mi zas na krk věsíš, divokým mne smíchem děsíš? Zůstat mělas, kde jsi byla! Co chceš? Kdo jsi? Poesie? nevěřím ti bláhová! však se pravá poesie jistě takhle nechová! Znám tě dobře: tulačka jsi, od slunéčka opálená, bosa vždy a prostovlasá, nedbale jen přioděna po mezích se v poli touláš, poskakuješ přes příkopy, na zrosených lukách z rána v trávě vídám tvoje stopy. S pasačkami ráda bloudíš, oheň s nimi rozděláváš, na honičku s dětmi hráváš. Do školy jsi nechodila, – beze všeho vzdělání den ode dne rozmarnější, svévolnější jen se stáváš, dobré lidi odpuzuje příkré tvoje chování. Nevkročíš prý do kostela, leda abys naváděla pod kruchtou tam mladou chasu k zlému špatným příkladem. Ale za to zlá a smělá pohrdajíc v nerozumu vrchností a úřadem k představeným pod okno prý na výzvědy chodíváš, když se sejde ku poradě opatrný výbor náš. [3] Proč se směješ, nezpůsobná? Jdi mi pryč! na jiného sítě lič! Nejsem více, zříš to sama, jakýs mladík nerozumný, jejž doposud lživým kouzlem života vír vábí šumný, v letech jsem už, kdy se sluší, aby člověk rozum měl, na mládí a hloupé kousky zapomněl. Vždyť mi tuhle do opravdy vzkázal sám pan představený, že prý je mne přece škoda. – Nesměj se mi! Však už sám o pokání opravdově uvažovat začínám. Sama uznej: jaké ceny písničky tvé prosté mají? rušivě tak zaznívají! Z vrbového prutu kdesi píšťalku si maně zrobíš, pískotem svým pány zlobíš. – Pusť mne! jdi mi! je to hřích! Považ přece: večer už je, už se stmívá po polích, z černých brázd už stíny rostou. Jenom v dáli nad západem rozplývá se po obloze jakýs přisvit zelený. Z vlhkých luk to dýše chladem. Před námi prach na silnici těžkým vozem zdvižený ulehá zas do kolají. V stromořadí černé větve široko se rozpínají. Pustá cesta, v polích mrtvo. Nikdo nejde mimo nás. – Pusť mne! nesmím dále s tebou! – Považ, kdyby někdo známý potkal se tu ve tmách s námi! Obešel mne náhle mráz! Co nám řekne? jaké klepy! neznáš zášť a zlobu lidí! – Že nás nikdo neuvidí? že noc tichá mlčelivá na nás slůvka nepoví? 4 Inu –! – Ale jestli někde jakýs člověk bláhový knížku jednou o nás vydá? tajemství-li naše prodá? Což? – Nu, tedy: jeho škoda! *** Kam mne vedeš? Však jsem uhod! znám už tvoje úmysly! Těsný dvůr a rozjezděný, nehostinný jako jiné, známý zápach venkova tu odevšad čpí nakyslý a kouř natí bramborových po staré se střeše vine, prozářený siným svitem jako mlha padá dolů. Bílý měsíc do pola už vyhoupl se nad stodolu nad propadlý hřeben její, ve shnilých tam latích svítí. A dvůr smutný, chudý, pustý zoufalejším zdá se býti v neurčité záři té. – Za hnojiskem dva – tři vozy stojí prázdné, rozbité jako lodě vyloupené připlavené ku pobřeží. V prostřed dvora dobrák Tygr do kotouče svinut leží. Spat šla drůbež a s ní chasa spí už prvním spánkem jata. Zavřena jsou velká vrata, tmavé, šíré zejí kolny, černají se okna nízká. Jediné jen na výměnku doposud se slabě blýská. Svítí lampa na stole tam, chudou jizbu osvětluje. Těsno tu je. Na lavici vedle kamen sedí starý výměnkář – vráskovitá zhublá tvář. Pokuřuje, odplivuje, hlavou kývá potichu, zimomřivý, po krk upnut v beránkovém kožichu. Po boku mu přívětivá celá sivá stařenka se jeho modlí pološeptem růženec. 5 V klokočových kuličkách se suché prsty probírají, svadlé rty se usmívají, pod brvou se slza tají. A u stolu nad knihami skloněn sedí mládenec, hezký jako dívka jakás, tváře ještě bez vousiska, černé vlasy kadeří se, v očích temný plamen blýská. – Dojista mladší syn to výměnkářův, student Toník, jurista. (Bratr starší hospodaří, mladší synek krušně dost na studiích léta dlouhá kondicemi protlouká se, přece snad si vydobude jednou lepší budoucnost! Tatíčkovi dávno zdá se, že jej vidí v plné kráse, Antonína syna svého v uniformě vatované jako pána velikého, knoflíky mu z dálky svítí, nosí klobouk dvourohý, nešikovný kord se jemu plete stále pod nohy –). Na okamžik přijel domů ke svým drahým pro potěchu, ve venkovském vzduchu čistém potěšit se, nabrat dechu. Po zkouškách má, může tedy odpočinout po práci, však tam v Praze svoje mládí jenom v bídě utrácí, tolik let už! tolik let už! ale brzo lépe bude. Svět se mu již otevírá, jistě najde svoje štěstí. – A je ticho v jizbě chudé, kuličky jen klokočové ostychavě v koutku chřestí. Při žlutavé záři lampy Toník sedí zamyšlen, před ním leží sešit. Nečte. Obrací v něm listy jen. Staré duše s potěšením ke drahému hledí hochu, dlouho mlčí, radost tichá jenom hrá jim ve zracích. Posléz tatík kouřit přestal, otřásl se zimou trochu, na holené drsné tváři poškrábal se v rozpacích, 6 odkašlal, zas dýmat počal, zavrtěl se na místě a konečně otázal se jaksi plaše, nejistě: „Tak nám pověz, hochu, něco, zamlklý jsi nějak doma, a my máme takou radost, že jsi přišel zase zdráv!“ Stařenka až zaplakala, mluvit chtěla, pohla rtoma: „Velkou radost! velkou radost!“ – Stařík jenom rukou máv. „No, mlč, stará! Bůh je s námi! A tak tedy, milé dítě, zkoušky všechny odbyty máš, pranic více nedrží tě, budeš brzo pánem svým –“ „Ano!“ řekl Toník krátce mužným hlasem hlubokým. A kmet mnul si drsné dlaně: „O, já vím: ty jsi vždycky odhodlaně za svým cílem kráčel směle, nezdržel tě ani hlad, nezahálels jako jiní, – no, co –! už to všecko přešlo, budeš vlastním pánem nyní, – půjdeš, – no, no – bezpochyby? – do císařské služby snad?“ Toník jen se usmál tiše, o dlaň hlavu podpíraje ke stropu se zahleděl. „Ano,“ pravil, „chvála Bohu, volněji se už mi dýše. A kam nyní? nevím. – Já sám, – jak že bych to pověděl? – Ovšem“ – pravil za okamžik, „nebojte se! dozajista vydobudu sobě místa někde, – stejno, tu či onde, – abych také žíti moh’, ale –“ opět zamlčel se, – „ale, tuším, na člověka mimo to i celá řada povinností jiných čeká. Užít síly, užít vloh nejen pro své vlastní štěstí, ale k dobru lidu všeho, k obrození národa!“ 7 Hezká tvář mu zčervenala, zasvítily oči jeho. „V každé době, všude, všude, kde nám osud místo dá, všude možno působiti. Příkladem a slovem živým ušlechťovat okolí. – Vždyť jen pohleď kolem sebe: až tě srdce zabolí, celý život otráven je přetvářkou a řádem lživým, nepoctivost, licoměrnost bez ostychu vládne vůkol, –– ach; toť přece pro každého veliký a svatý úkol: proti zlému stavět hráz! Jenom návrat ku mravnosti, návrat k pravdě spasí nás!“ – Sevřel rty a zamlčel se, ke starouškům hledí stranou: Starý otec nekouřil už, s tváří celou ustaranou upjal oči na mladíka, sivou hlavou kývá jen rozpačit a poplašen. Matička, – hle, slzy proudem z vybledlých jí očí kanou, usmívá se jako ve snách, neslyšela slůvka as, lahodí jí zvukem pouze jeho pevný milý hlas. A hoch sklonil hlavu mrzut, hryzl rty a povzdech tlumí, jasné jim to četl v očích: nikdo z nich mu nerozumí! Otec jenom praví vážně: „Tak, tak, dítě, napřed tedy místečko si najít teplé, vše ostatní naposledy. Pohleď: Vojtěch, spolužák tvůj, už je skoro učitelem, z Opolan si vdovu vezme, deset tisíc vyžení, a on neměl proti tobě žádné těžké učení. Tak je na tom světě celém, a já říkám: že nikdo s tím vlastenectvím nepřived to ještě nikam.“ – (Syn při slově „vlastenectví“ ušklíbl se ironicky.) „Pamatuješ: mladý Dušek také místo studií plnou hlavu jiných věcí odjakživa míval vždycky a teď život probijí, 8 divadlo kdes po vesnicích hraje s bídnou společností. Co naň čeká? někdy v bahně ustarané složí kosti. Každému vždy proto radím: postarej se, je to třeba, o kus chleba!“ – A matička přikyvuje: „Službičku si vyhledej, pak je hej! I z chalupy mnohý synek dost vysoko v žití pronik. Však se tuhle ptala na tě sama paní správcová, – dcerušku má, znáš ji přece? (Jak pak by ji neznal Toník!) – matka aspoň tisícovku ročně pro ni zachová –“ Hoch vyskočil podrážděně a po stole knihy sbíral. „Již je pozdě!“ řekl pak, „kalí se mi spánkem zrak.“ Povzdychl a dlaní s čela mraky stíral. – A v té chvíli právě venku Kk okénku tam na výměnku z černé kolny přes dvůr pustý dívčiny dvě přeběhly a zvědavě do vnitř hledly, do světničky osvětlené, – (záclony cíp odhrnut byl) – na sklo tváří přilehly. CtyřiČtyři oči žlutým chvějným světlem lampy prozářené na Toníka tajně patří. Sotva se mu o tom zdálo, že tam venku pod okénkem děvčat dvé se na něj smálo! A to jedno šeptá: „Julčo, viď že mu to hezky sluší?“ – Julča mlčí, v mladých ňadrách srdéčko jen prudce buší. – A když potom v malé chvíli za výměnkem v komoře ke spánku již uchystaný Toník okno pootevřel a vzduch svěží dýchal šťasten rozhlednuv se po dvoře, 9 v neurčitém pološeru dívku zahled. Rty jen sevřel, zamračil se. Stála tiše u kolny tam, jež se tměla, bez pohnutí, – socha spíše, – nedbale jsouc jednou rukou o zeď bílou opřena, druhou jak by tišit chtěla svoje ňadra vzbouřená. Nočním lehkým rouchem jenom a napolo oděna je, přes košilku rozpoutaný černým proudem vlas jí vlaje. Kdo že je to? Kdo bdí ještě, ve dvoře, když všechno dřímá? Jistě jenom Julča zase. Mladíkovi před očima zamihly se hezké tváře, štíhlá svižná postava, v duchu vidí mladou služku, ještě hloupé plaché dítě nezkušené, – ale které po lásce už dychtí skrytě. – A v mozku mu víří jakás upomínka mlhavá: zastihl ji mnohdy, kterak k němu hledí po straně s obdivem a oddaně. Co ty hnědé oči její říci chtějí? Vzdychl jenom, potřás hlavou. Okno zavřel, světlo zhasil, klidně uleh na svém loži. Sen mu divné květy nasil do podušek. Julča! Julča! stále jen kreslil mu jí hloupý sen. Odkud jenom sny se berou? – A když vstával, byl už den. Vzpomněl na sny, rozesmál se. Jak tak možno divně sníti! Rozum dá si vládu vzíti, omámí jej divným kouzlem paní Mab, a on sláb vést se dá v kraj nemožnosti, uvěřiti schopen všemu zmalátněn a opojen, co vybájí žertem jemu plachý sen. 10 Moudrý rozum, který hloubá o záhadách všehomíra, zavře oči prozíravé, lži naslouchá, neodpírá, dá se lehtat a na konec aspoň chvilku věří sám vybájeným pohádkám! Na příklad dnes s onou Julčou zdravou, kyprou, usměvavou! Vždyť by věřil, do opravdy že ji držel v objetí, moderní že program kázal naivnímu děvčeti! Bože, jaké divné snění! – Pohrdavě hodil hlavou, z komůrky své vyběhl ven, do chalupy přes dvůr zašel, ve světnici bratra našel. Právě z pole hospodář se mladý vrátil. (Snad už také ve stodole s mlatečkami od úsvitu těžkým cepem žito mlátil.) V šatě hrubém uprášeném odpočíval na lavici, snídal teprv. Polévku jed’ začernalou ostrou lžicí. Jizba dusná a strop zašlý, opryskané v koutech stěny, chudoba čpí kolkolem, ale jak tak seděl klidně u snídaně za stolem vyjídaje hrnek do dna, zdravý, silný, opálený: šťastný byl! Mladší bratr v také chvíli záviděl mu trochu skorem, hned by vše s ním vyměnil, – (ač chalupník ovšem přece hluboko je pod doktorem.) – Hospodář jej vesel vítal: „Na zdar, hochu!“ stisk mu ruku, „Sedni, – ženo, kávu přines! Nu, co se ti zdálo dnes? Slyš, ředitel v cukrovaru, krom té drahé duše pes, – (však ho budou čerti škvařit jednou v jeho vlastním tuku!) 11 s ujednané ceny srazit chce nám skoro polovic, braň se, nebraň, platno nic! Fi! Eh, ale nač se zlobit, chalupu už raděj probít a na konec ze zoufalství stát se na tom světě klatém sociálním demokratem!“ – Rozesmál se. A ví čert, byl-li to jen pouhý žert! Toník, jak byl studovaný, rozeznat to nedovedl, pousmál se rozpačitě, neodvětil, za stůl sedl. Však v té chvíli hospodyňka kávu již mu přinášela, – (ve sklenici křišťálové a se lžičkou stříbrnou, páni z Prahy z kaváren už na ten přepych zvyklí jsou.) Příjemně se usmívala a řeč její sladce zněla, modré jasné oči měla, svěží pleť a důlky v lících, měkké ručky buclaté, kolem hlavy zapletené hnědé vlasy bohaté, pod kabátkem kartonovým pevná ňadra zvedala se. – Sklenku s kávou postavila, po bok muži sedla pak upírajíc k svému švakru čtveračivý dětský zrak. „Slyšela jsem,“ řekla hravě, „starý můj ved’ nářek zase, nevěřte mu, to jen tak! To jen když má ženě koupit na jarmarce šatu kus, tu je nářku, tu je křiku, že prý nemá na luxus, – na knihy však, na noviny, na tu hloupou politiku dal by třeba celý lán, každý den je čísti musí jako pán!“ Při tom snad se mračit chtěla, nikterak však neuměla. Stáhne čelo, – rtík se směje, 12 růžová se brada chvěje. Vážně chmuří obočí, ale z oček tisíc šotků rozpustile vyskočí. A muž chyt ji kolem boků, přitiskl ji blíže k sobě, lapil její ruce obě, ať se brání jako děcko, z náruče se vyvíjí, s labužnickým potěšením políbil ji na šíji. – Ztrestav takto ženskou vzpouru s povzdechem pak bratru pravil: „Ach, ty ženy, bratře můj! výstrahu máš osudnou tu, jenom trochu pozoruj: půl roku již tomu skorem, co jsem svoji svatbu slavil, nerozumné vzal jsem dítě, chtěl jsem si je vychovat – a teď, pohleď, co jsem spravil: (žena s křikem vzpírala se, její hněv jej jenom bavil) „samé šperky, samý šat a na poutích tancovat, pak vy mladí v časopisech kážete, že třeba ženy emancipovat? Hle, jsem rolník neučený, ale myslím, že se nemá všetečně řád starý bořit, jak to ráčil Pánbůh stvořit, tak nechť bude! Muž je pánem a ty, ženo, hej! poslouchej!“ – (Nějak málo mladá žínka naučení vážila si, smála se a tahala mu rozcuchané tvrdé vlasy. –) „Na zahrádce za plotem, když se děvče zeptá hocha utlumeným šepotem: ,Máš mne rád? a nesklameš mne? řekni, Honzo: na mou duši!‘ 13 toť otázka ženská přec a růžovým rtíkům sluší! Ale chtíti, – hrozná věc! – od základů světy měnit, podle jakés theorie opravovat zákon věčný: věřte, že vám za to samy ženy budou málo vděčny! Hrdé slečny! Nadělat z nich jiné tvory? nebudou to příliš cenit! Dnes, hle, ženy! předmět lásky, za nímž letí naše touha, zpola jenom smrtelnice, andělé víc pro nás jsou, – (ovšem když je před svatbou!“ zlobil opět ženu svou.) „Však ta nová theorie ukrutně se ženě rouhá, všechen něžný pel s ní trhá, do všední ji vřavy vrhá, místo vil a cherubínů vypěstuje suchý dav bezcitných a pyšných hlav, jenž se bude o výdělek s urputnými muži prát, jim a potom mezi sebou – jedna druhé – sousto rvát. – – Chraň mě Bože! milejší mi moje družka marnotratná, pro niž není theorií, nic jí není kniha platná, nenávidí politiku, sokyní je všechněch spolků, hned by schůze – večerní zvlášť – zakázala bez okolků, umí se jen smát a zpívat, židovským se zbožím zdobit, muže zlobit –“ A ta, kterou takto chválil, na rty zlého manžela přitiskla svou ruku bílou, udusila hříšná slova, ale on ji chytil znova, se smíchem ji na klín vsadil, na kolenou kolíbal a tu ruku i rty měkké zas a zase zulíbal. – 14 Toník trpce usmíval se, do sklenice svojí hleděl. „Však jsem věděl, že muž, který poutem lásky půl roku je sotva spjat, nebude chtít svoji družku emancipovat. U své žínky chce být pánem, samovládcem, bez odporu, bez podmínky. – Což vy šťastni!“ pokračoval dopiv kávu do dna až, – „jen si svojí ženy važ! Je ti družkou opravdovou, její práce rovnocenná! Doma, v poli stejným krokem po boku ti kráčí žena. Šťastní, kteří v potu tváře o svůj chleba zápasíte, zbytečným se (pro vás) hádkám vysmívati právem smíte. Rozpor ten u vás dávno spravedlivě rozluštěn. Což vy tady o tom víte, že tisíce existencí utlačených, skrušených, které stíhá na všech cestách pohrdavý jenom smích, v prachu tape bez naděje. Tam, kde muž po svůdných darech života sám chtivě sáh’, na výsluní vědy stojí, umění se leskem skvěje, ony bloudí v temnotách. Což jim platna duše vroucí, nadšení a vlohy skvělé, když z kolébky ponížení znak už nesou na svém čele. Marně sní o vážném cíli, po úkolu vyšším touží, za hračku jen mužům slouží. Muž dí – ovšem samý cit –: „Žena má mne, když jsem znaven, svojí láskou potěšit!“ Růžovým je květem jemujemu, za oknem ji sobě pěstí, a to, myslí, ženě stačí, nejvyšší to pro ni štěstí. Ne! ta růže a ty víly chtějí také lidmi být, bez opory volně chodit, 15 otrocká svá pouta shodit, žít konečně! – chtějí žít!“ – Se zápalem Toník skončil. Posměváček bratr Vít v ucho ženě našeptával přitlumeně: „Vidíš, vidíš! Že se stydíš?“ – Na švakra se zahleděla, do rtů vtiskla zoubky bílé, smích veselý ztajit chtěla, až se rděla. Ale marně! Utlumeným zvlnila se ňadra mladá, z růžových pak rtíků vytrysk, rozpustile jasně zvoní. – Skryla oči zvlhlé smíchem, na šíj svému muži padá. A muž jaksi na omluvu: „Vidíš,“ praví, „to je pro ni: smát se, smát se stále jen, víc neumí šotek ten!“ Dětinským a nerozumným jejím smíchem uražen připravený k jedovaté přiostřené odpovědi na švakrovou Toník hledí. – Čerti vědí: Zapomenul všechna slova zlá a jedem kalená, viděl jen to mladé bujné ohebné a zdravé tělo, jež se v silných rukou muže rozpustilým smíchem chvělo, viděl, jak se hebká šíje pod košilkou červená, viděl bílé hladké páže přes lokty až vykasané – svěžest mládí k němu vane – a usmál se mimovolně, odpustil jí dobře cítě, že by bylo nelitostné kárat ono velké dítě. 16 Za dřívější unesení skoro se až zastyděl, – trošku bratru záviděl. Vstal a krátce rozloučil se. Anna zvedla hlavu svoji, rdíc se za svou rozpustilost do očí mu zřít se bojí, jenom stranou pohled plachý ke švakrovi vysílá, jak by o mír prosila. Řekla tiše: „Pospícháte? dobře máte! Slečna Pavla prochází se pode dvorem v aleji, znáte ji? (Naše Julča řekla mi to, když přiběhla od jetele.) Bývaly jsme spolužačky, – ale kdež já proti ní! Mívala tak dobrou hlavu, paměť, vtip a vlohy skvělé, nad samého učitele. Bývávala dozajista nejpilnější žákyní. Ale jest jí přece škoda, Bůh ví, v jakých školách sedá, churavá a celá bledá –“ Mladík spěšně odcházel už. Přitlumený hravý smích ještě zaslech ve dveřích. Přešel dvůr a rychlým krokem z otevřených kráčel vrat, po dlouhé a smutné návsi ubíral se zamyšlený. Za plaňkami chudých chat všichni psi se rozštěkali. Vráskovité staré ženy na dvorečkách zamihly se. Bělovlasé drobné děti při hraní celé skřehlé ranním chladem dýchají si do dlaní. Vyplašené hejno husí pozvedlo se, nízko letí, nemotorná křídla šumí, jako lodní plachty vlají, prach se zvedá. – Unavené ztěžka k zemi dopadají. 17 Křičí. – Na Vozkovic statku mlátí. Hučí stroj a pára syčí, dým se valí, letí kola, sviští pevné řemeny a dělnice ve stodole těžké snopy ze zádění ke mlatičce přihazují v šedém prachu spoceny. Kola letí bez umdlení. – – – Podepřený o vráteň, starý Vozka zadumaný hledí, jak se kola točí, jak to víří, jak to letí, až mu skorem vlhnou oči – – Ejhle, pokrok! za den krátký vymlátí se celá žeň! A u stroje žid už čeká na stráži, vymlácené zrno měří a do města odváží. – Středem vísky cesta vede rozbitá. Přes kolaje suchem ztuhlé skřípající vozík jede, hospodář sám podle koní s bičem v ruce klopýtá. Hubené se koně vlekou, pán za líšeň tlačí, volá, – do výmolu padla kola. – A zas jedou vozy jiné jedním směrem: k cukrovaru, jak se ze vsi cesta vine, – skřípají a hlomozí. Koně táhnou, hlavy v zemi, po boku pán těžce kráčí. Všichni stejně – pán i koně – sedraní a ubozí. Jak se cesta návsí stáčí, pod lipami stojí kříž od deště a nepohody rozpukán a černý již. Vykupitel hledí s něho s útrpností s němým bolem na ty všechny, kteří kolem od kolébky k hrobu jdou odevzdaně, těžkým krokem svojí cestou křížovou. 18 Stezkou mezi zahradami mezi ploty rozpadlými smutnou stezkou opuštěnou s myšlénkami zašel svými mladý student. Kolem ticho, teskné ticho všude bylo, jenom listí opadané pod nohama šelestilo, jenom temný hukot stroje z daleka sem dolétal, ze zahrady podzim dýchal, dýchal tiše němý žal, v sladkou vůni ovoce už hniloby se zápach mísil. – Zadumaný zvolna kráčel Toník známou pěšinou, v duši mladé nečekaně upomínek roj se vzkřísil, – jeho dětství stálo před ním s tváří plachou, nevinnou. Čtveračivě hledí k němu skulinami starých plotů, mezi stromy schovává se. Zaslech z dálky lehký smích, – (odkud? zdá se ve větvích, –) přitlumenou slyšel píseň, jakous milou známou notu. – Kolik že je tomu let? zde byl celý jeho svět! Tady hrál si, běhal, zpíval, dětsky blahé sny tu sníval, v zahradě té – zasypané žlutým listím padajícím, – prvně – (trochu nešikovně) – ukrad holce polibek, – dítětem byl tehdy pouhým – (kdo by to byl o něm řek’?) A když přitisk ret svůj vřelý k uzarděným svěžím lícím, jaký pocit divný sladký jeho dětským tělem chvěl! – Cože? ještě na tu hloupost vzpomínati dnes by chtěl? Malá Manda kovářova dávno už je hospodyní, čtyři děti povila už, rozumnou je matkou nyní, a on –? Mrzut mávl rukou, upomínky zaháněl. – Do volných už polí vyšel. Všady viděl ruch a práci. Hle, roj lidských kobylek tam jak se v šírých líhách ztrácí! v zelené se řepní lány zakusují, útočí, 19 v černých brázdách hlemýždí se, za pluhem se plahočí. Zem matičku bez oddechu rozrývají, olupují v nenasytném marném spěchu a lup vlekou do svých skrýší, se zvěří se o něj rvou, s bohem, s lidmi, s přírodou. – Záříjový den byl jasný. V tichém chladném vzduchu v dáli sloupy dýmu v šírých polích nehybně a přímo stály. Na obzoru nízkých vrchů fialový pruh se táh, jak z lepenky vystříhané kostelní tam vížky čněly. – Jemné, třpytné pavučiny rozpředené po hrudách lehounko se, měkce chvěly – – V ořechové aleji, jež od panského dvora vede, slečna Pavla prochází se, děvče štíhlé vážné bledé. Zvolna kráčí v ruce knihu, – jak by četla napjatě, ale v dálku černé oči zalétaly nedočkavé, – oči ohněm sálající, hluboké a celé žhavé. Toník šel jí vstříc pomalu. Cosi v duchu: „Čeká tě!“ šeptalo mu, lichotilo. „Čeká tě!“ tak sladce znělo, ale kroků neurychlil, klidně, vážně šel jí vstříc, žotvasotva že mu – lehounko jen – zbarvila se krví líc, rychleji se srdce chvělo. Pavla v tom se zastavila. V soumraku těch starých stromů potkali se, pozdravili. Děvče ruku podalo mu, zasmálo se mlčky naň. Stiskl dětsky drobné prsty, hebounkou a chladnou dlaň, lhostejných pár slov si řekli. V šerém stínu stromořadí, kde doposud tmavé listí drželo se na větvích, pološeptem, bázlivě, ač nikdo nemoh’ slyšet jich, lhostejných pár slov si řekli. Snad se báli, že je zradí rozechvěný štěstím hlas. 20 Slov jen pár a zmlkli zas. Ale jak šli vedle sebe cestou tichou, šťastni byli, jejich duše spříbuzněné tiše spolu hovořily. Náhle, jak by odpovídal ku otázce nevyřknuté, mladý student mávl rukou. „Ano“,Ano,“ řekl, „přiznávám, těsno je mi v rodném kraji, cizím se tu cítím sám. Je to kruté: radosti pln jel jsem domů, s tolikerou nadějí a teď? – Sklamán byl bych odtud sto mil aspoň raději. Hledím kolem: poušť to suchá, marně hledám pochopení! Ne, zde pro mne místa není! I v těch šírých dálných polích cos mne dusí, těsno je mi, zdá se mi, že člověka tu jakás tíha sráží k zemi, všechno jak by krčilo se, takové je malicherné, nevkusné ty kostelíčky, vesnické ty chaty černé, i ty vrchy na obzoru, i ten sedlák umořený, který nikdy nezná vzdoru, s ohnutým se hřbetem plíží, neznaje než vlastní lán, za živa v té hnědé hlíně zahrabán. Věřte, slečno, do opravdy nenávidím pole naše, jejich líný smutný klid, hnědou hlínou zaprášený nehybný a plachý lid, šťastný ve svém živoření, který zpátky couvá plaše, nechápaje, že se před ním ze tmy rodí nový věk v bouři nových směrů, hesel, v blýskavici myšlének. Milejší mi, řeknu zpříma, z továren či z hutí dělník, bílý otrok ubohý, který chápe nová hesla a myšlénky nové vnímá ve víření sterých zájmů vědom své si úlohy!“ 21 Jak by znova začínali rozpravu tu zajímavou přerušenou na okamžik, – slečna Pavla kývla hlavou. „Pověděl jste mnoho pravdy,“ řekla tiše, „neupírám, i já také s lítostí jen na venkovský náš lid zírám. V novinách – tak před volbami, – národa je chloubou rolník, všechněch cností výkvět samý, ale v pravdě – však jste řekl! Ano, cítím jako vy, že tu těsno mladé duši, která zvykla myslit volně, jenže – (slečna vzdychla bolně) – vy jste muž a netíží vás jako ženu okovy, sám svůj osud stvoříte si, jdete, kam vás volá touha, – i bludička třeba pouhá, – svoboden a pán své vůle nepřipoután k domovu, ve svůj svět, jenž drahý vám je, vrátíte se poznovu. Mně však připad’ osud ženy, nemám vlastní vůle žádné, doma pro mne svět je celý, tak chce lidský předsudek – a ten vládne! – u plotny – ach, vím to napřed, – musím trávit mladý věk! Vězte –“ trpce dodávala, – „u nás včera ujednáno, že dost na mé vychování zbytečně už bylo dáno a že jest mi dvacet let, – (ale ne, mně devatenáct bylo teprv letos z jara) dost prý škol a theorií, mám teď poznat v praxi svět, a mamá se do opravdy o ženicha už mi stará!“ Slečinka se rozesmála, – kdož pak by se udržel! bože, jak je mamá divná! – – Toník dlouho nepochopilnepochopil, a když počal rozuměti, roztesknil se, hlavu sklopil. Ach, to mělo znamenati: v šeru dusných pražských ulic podvečerem (však ty víš!) nikdy víc mne nespatříš! 22 Jako hvězda, která shasla na vždy, na vždy se ti ztratí krásných očí paprsk teplý, měkký sladký lesk padající milosrdně do tmy dnů tvých smutně stejných studených a beznadějných, v podzimní tvůj stesk! – Řekl: „Jenom žertujete? Důvtip váš a vaše vlohy, jimiž by se chlubil mnohý předsudkem a protekcí jen hýčkaný muž výtečník, ve vývoji svém by měly býti náhle přerušeny, zašlápány, uduseny?“ – Pokrčila rameny jen, vzdychla: „Toť je osud ženy! a vám je mne tedy líto? ano? dík vám, pane, dík!“ zamlžily se jí oči. „Což mám dělat? suďte prosím! hlava se mi kolem točí, srdce v prsou krvácí. Se školou se v duchu loučím, s knihami se loučím svými, s nadějemi, které vždycky těšily mne při práci, a s družkami šťastnějšími, které dál jdou za svým cílem, – nepůjdu už, běda, s nimi, – z jejich šiku opět jedna uštvaná se na vždy ztratí! Nelze jinak! v resignaci podrobím se, hlavu svěsím, vzpomínek se jenom děsím – – A já budu vzpomínati! věčně, věčně vzpomínati!“ Usmála se rozpačitě: „Viďte, že jsem ještě dítě, a vám také naříkání z duše se as protiví? Jenom ráda věděla bych: vzpomenete taky vy na ty naše schůzky krátké důvěrné a vždycky milé kdesi v Praze na chodníku na ulici zasmušilé, 23 na ty naše rozhovory naivní a zmatené, na ty hádky učené?“ – Překvapený pohled na ni. Odvrátila hlavu stranou, nechtěla snad, aby viděl, jak jí obě tváře planou. A v něm srdce zabušilo. Náhle jaksi poplašen sklopil kvapně oči k zemi, vážně chmuřil hladké čelo, po boku jí kráčel němý, v hrdle cítil hořko jen – – – Náhodou v tom okamžiku stromořadím od vesnice panský kočár tryskem jel. Vrané koně jenom letí, pyšný kočí na kozlíku sotva že je udržel. Otěž svítí, hřívy vlají, zvířený prach v tichém vzduchu nízko zved se nad kolají. A v kočáře pohodlně sedí správec šedivý, růžový a usměvavý spokojený s celým světem, dobrák jakýs, bližnímu jenž ani vlásku nezkřiví (úsudek to povrchní jen, učiněný z dálky letem). Vedle něho suchý pán elegantně vážný, pyšný, životem už přemlsán, pro vše má jen úsměv stejný vysoký a pohrdavý. Dlouhými a zažloutlými prsty tahal knír si tmavý, při tom zíval, do manšety ústa skrýval. – „Otec!“ řekla Pavla spěšně. „A ten druhý? znáte jej? vyzáblý ten, protivný mně nade všechno obličej? Ředitel Bruk, po okresu mocný pán a u žen modla... Bože, jak ho nenávidím! Matka včera pravila –“ 24 (tvář se dívce rozhorlením do temna až zbarvila,) „že prý o mne říci hodlá. Vsadil prý se, – považte si! – o sto lahví šampaňských, že dojista ožení se, ještě nežli projde léto, – Bože, jaká drzost je to, jaký hřích!“ – Kočár letěl právě kolem. Starý pán se pohnul živě, na studenta z dálky kýval, pozdravoval přívětivě. Bruk jen klobouk líně zvedl, šeredně se kabonil. „Na zdar!“ volal správec hlučně, z kočáru se naklonil. „Čekáme vás! přijďte jistě!“ s obličejem usměvavým pohrozil své dceři prstem: „Přiveď nám ho! jistě, pravím!“ Rozesmál se. Však už tryskem kočár mizí v aleji, tatík ještě obrátil se, cosi volá, dceři kyne tučným prstem hroze jí. Zajeli už. Zakryly je staré pně a větve stinné. – Usmála se slečna Pavla: „Dobrák je náš tatíček – a vás rád má, – obzvláště vás! Kolikráte mi to řek –“ Neodvětil Toník slůvkem. Zmlkla také zasmušilá. Knihu v ruce nevědomky stočila a zvarhanila, za okamžik řekla: „Hleďte, znám svůj osud, dobře znám, přece však se nevzdávám. I v tom úzkém těsném kruhu, v kterém budu uvězněna jako žena, za idey nové doby pracovat chci s celou duší!“ – Náhle zvedla oči k němu a z nich plála divná zář. „Pojďte se mnou, uvidíte!“ Srdéčko jí v prsou buší, rdí se tvář. – (Toníkovi bylo divno, proč to dítě chudokrevné dnes tak často zardívá se bez příčiny jaké zjevné?) 25 Vedle cesty u vesnice obílený domek stál, nový domek s rudou střechou. Pro chudáky nejlevněji jakýs mistr osvědčený na tucty je budoval. – „Pojďte se mnou!“ řekla dívka a rty její úsměvem se šťastným chvějí. Volně tedy dal se vésti. Vešli do vnitř, do světnice, viděl: bída. Stejná sice, jako v oněch starých černých, roztrhaných chalupách, ale přece smutnější jen. V oněch sotva přejdeš práh, pod zčernalým dávno stropem, za dubovým těžkým stolem jak by cosi vítalo tě. Hovoří to všechno kolem: žil tu děd a žije syn, i vnuk tady žíti bude, ráčí-li tak Hospodin! Ale v těchto nových stěnách, které rostou z půdy teď, všechno na kvap urobeno, přistrojeno ledabylo, jako by vše marno bylo, jakoby už dnes či zítra měla přijít výpověď. – Ve světnici dusné, teplé, děvce strojem cosi šilo. Ostřížků a nití plno po podlaze všude leží. Stará matka (podle tváří) nakloněna ku plotně ohledla se. O zástěru otřela si ruce, běží, vítá hosti, stolice dvě přináší jim ochotně. Suchá dcera také vstala a kloní se neobratně. odhodila práci svoji, mlčky stojístojí, voskovými prsty chvatně prostinkou si bluzu rovná. Pokročila Pavle vstříc kulhajíc. – Toník zahled pod suknicí znetvořené nohy její, rychle však 26 rozpaků pln zvedl zrak. Co tu? všechno dusilo jej. Pohled k Pavle. Nechápe jí: proč sem vešli? – „Hleďte!“ řekla jeho družka nadšeně, „zde jsem našla věrné srdce, příbuznou a milou duši. Nedovede teorie vykládati učeně, ale pravdu srdcem tuší. A v té poušti, jež je kolem, my dvě sobě rozumíme, („viď, Marjánko?“ řekla k dívce) těšíme se, spolu sníme, a životem oklamány pro budoucnost jako děti velkolepé kujem plány.“ – Stará matka zavzdychala: „Ach, má dcera ubohá! co nevinně přetrpěla, přelouskala jaktěživa! Ale říkám: vůle Páně! mlč a buď jen trpěliva, odplata je u Boha!“ – Žlutá jako klášternice, v modrých očích odříkání, chorá dcera hlavu sklání, usmívá se, – trpký smích, – od studenta k mladé slečně zrakem těká v rozpacích. „Ano!“ stará řekla zase vysokým a suchým hlasem. „Opustil ji, milý pane, opustil ji necita! Myslela jsem: umře z toho! tak mi holka vedla časem, ale Pánbůh všemohoucí nešťastných je záštita!“ Hlas jí selhal. Oddechla si. A rty svadlé modrajíce třásly se jí víc a více. „Veliká to zkouška byla, modlitba ji jenom svatá před zoufalstvím zachránila! – I to přešlo, přetrpěla, i ta bolest ztišila se, vrátila se víra zase! Dva dni žil jen malý brouček, Pánbůh si ho k sobě vzal, z nevinňátka ubohého andělíčka udělal. V ráji teď se za nás modlí. – Vím, na nebíčku u Ježíška shledáme se s ním!“ 27 Se rty pevně sevřenými stála jako zkamenělá její dcera – skloněná jen oční víčka se jí chvěla. V propadlá se prsa pěstí udeřila stará žena, temně stená, křižujíc se klekla na zem, o podlahu bila čelem, svíjela se, jakby křeče lomcovaly jejím tělem. – Jako socha kajicnice stála dcera. – Němý žal vráskami byl hlubokými do voskových tváří vrytý, ale jakýs úsměv divný, mimovolný neurčitý jakby v koutkách sevřených rtů lehounko se zachvíval. Trapně dojat mladý student rozhlížel se po příbytku. Chudé všechno, jednoduché. Několik jen lepších zbytků, zdálo se, že připomíná uplynulé lepší časy. Na kredenci opryskané pozlacené hodiny, starý divan, stolek v koutě – poslední to drobty asi z blahobytu rodiny. A na stěně visel kříž, veliký a černý kříž. Kristus na něm rozepnutý urobený neuměle. Zříš: krev jak teče krůpějemi po zkřiveném žlutém těle. Kolem kříže bez výběru obrázky se pestré řadí, světice a vážní svatí, v královském i mnišském rouše bez rozdílu, staří, mladí, pod nátěrem živých barev podoba se mnohde tratí, na některých holé hlavy sotva možno rozeznati. Roj dušiček okřídlených, fialové oblaky, srdcervoucí umučení, tajůplné zázraky! Věnečky a svazky prutů vetknuty jsou za obrazy, kolem rámů otočené růžence se černé plazí. 28 V koutě věčná lampa visí. A hromiček těžkým dýmem vzduch otráven tady je. Na okénku knížky leží, ohmatané časopisy: „Kříž“ a „Marie“. – Mladík ke své přítelkyni ohledl se v ustrnutí. Rameny jen pokrčila, do úsměvu rty své nutí, (cizí úsměv takový!) „Divíte se? posmíváte?“ řekla trochu podrážděně: „Myslím, proč brát lidem víru? zvlášť ubohé slabé ženě. A snad jejich víra prostá slepá, dětská – kdož to ví? – lepší je než chladná věda, necitelná lidská věda, která často místo zlata kal a bahno vyloví!“ – Usmál se jen: „Ano, ano, pravda často bývá krutá!“ – Stará žena svíjela se ruce lomíc na zemi, bušíc pěstí v prsa dutá. Hučí jakés litanie, vykřikuje kletby zas. Její dcera, žlutá dcera ještě stála nepohnutá. Z nenadání ohledla se: „Matko!“ křikla. Její hlas, pronikavý přísný hlas, jak by matce ostrou dýkou prsa pronik – náhle klesla, zmlkla, v koutku skrčila se, v malé klubko svinutá, ani oka nepovznesla shroucená a ulekána, k samé zemi sehnutá. „Odpusťte jí!“ řekla dcera. „Nemocna je duše stará. Z Vambeřické pouti co se navrátila loni z jara, trpí tak, zdá se někdy, rozumu že pozbyla už, nejinak! V bolestech a bez paměti často svíjí den se celý. – – Nemocna je. – Nedivte se, my už mnoho vytrpěly – –“ A v tom Pavla kolem krku objala ji s nadšením: 29 „Ano, ano!“ vykřikujíc, „vím to všechno, dobře vím. Hrdinná je tvoje mysl, veliká je duše tvoje! Kde by silný klesl muž, chorá žena přetrpěla, vítězně vždy vyšla z boje, třeba bolem hlodajícím srdce puklo dávno už! – Silná duše!“ – soudruhovi děla vážně s přesvědčením, „té si cením! Životem jde bez opory, důvěřujíc vlastní síle, nehledala nikdy nikde pomocného ramene – totiž – byly také chvíle – ale to už dávno přešlo, všechno je tak vzdálené! viď, má zlatá! – srdce klidno – sotva že si vzpomene – všechna slabost silou vůle na vždy, na vždy zažehnána, v popel vyhas oheň citů, zhojila se krutá rána –“ Slečna jaksi příliš rychle rozčilena hovořila, a ta její očka živá pohnutím se zamlžila. Hlasem temným, v kterém chvěl se utlumený tichý žal, žlutá dívka povzdechla si: „Kdož pak by mne miloval?“ Usmála se smutně, trpce a rameny lehko pohla: „Komu bych se líbit mohla?“ (Student maně okem přelét postavičku znetvořenou: „Bože!“ myslel, „kdo by dal se očarovat touto ženou!“) V koutku stará zasténala. Trapno bylo dlíti tady. Pavla ještě žluté dívce jakés knihy odevzdala. „Přijdu zítra!“ řekla ještě, naposled ji zulíbala. Odcházeli. Ale chorá provázela párek mladý s namaháním nohy vlekouc, na samý práh obydlí na rtu svadlém majíc ještě jakýs úsměv vystydlý. – Na rtu úsměv, ale v očích, které divným žárem plály, slzy stály. 30 Z hluboka si oddych mladík na volném a čistém vzduchu. Zamlklí se vraceli zas ořechovou alejí, na tu chorou žlutou dívku mysleli však oba v duchu. První slečna promluvila: „Spravedlivě suďte ji!“ – její hlas zněl neobvykle, podrážděně, ostřeji – „příroda i lidé krutě proti ní se prohřešili a což divu: opuštěná v strádání a zápase k vyšším mocem obrací se, pověrčivou stala se. Jest to slepá dětská víra, ale více ducha sílí, nežli naše pochybnosti, domysly a bádání, které srdce neukojí a k zoufalství dohání.“ – Student šlehl po ní okem a už skorem čelo mračí: proč to všechno opakuje? chce se příti? co to značí? – Mávla rukou: „Nechme toho! – Mohla bych vám vyprávěti o divech, jež opravdová víra umí způsobit, – víra slepá, nerozumná, jakou mají pouze děti, – však i takto choré dítě možno přece v lásce mít! Oklamat se jednou dala, – slyšel jstejste, jak s puklou duší její matka žalovala, – rozerval jí mladé srdce nelítostný hrubý spár pro nešťastných grošů pár, – těžce, těžce odpykala! Viděl jste ty temné vrásky, které brázdí její čelo, za to srdce zkamenělo, pošlapaný krutě cit nedá se už nikdy více žádným kouzlem probudit, – pevná, silná v bouřích stojí a já cítím, že s ní v pravdě srdce mé i duši moji příbuzenství těsné pojí!“ – Umlkla a sevřela rty, – vykročila rychleji, 31 soudruha tak předeběhla. On též myslil na ubohou, slyšel kroky těžkých nohounohou, jak se s bídou, s namaháním po podlaze vláčejí, viděl žluté vpadlé tváře, myslel v duchu: „Proč se brání? prazbytečné odříkání! láska, tuším, nepodráždí zrádným hrotem srdce jí!“ Povzdechl si mimovolně. V tom se ozval právě za ním rozpustilý zdravý smích. Dívky dvě se mihly kolem, – krátké prosté sukně jich rozhozeny rychlou chůzí větříkem se chvěly ranním kolem lýtek kulatých. Znal je obě. Julča hezká s děvečkou to mladší byla, smály se naň jdouce kolem a Julča se zapýřila, její oči achátové vzplály celé vlhkým leskem, vzplály touhou, sladkým steskem. A ty plné svěží rtíky napolo se otevřely lačně, – jak by píti chtěly. – Pousmál se taky, – nechtě. – Najednou Pavla k němu obrátila spanilou tvář zadumanou prozářenou svitem ducha, něžnou, skoro průhlednou. Zastihla ten úsměv jeho. Za děvčaty hledla stranou, obočí své zachmuřila. „Spěšme, spěšme!“ řekla k němu, „u nás doma čekají!“ Za ruku iejjej uchopila, – nervosní dnes jaksi byla. „A ta její ruka mrazí!“ myslel Toník potaji. Děvčata už přeběhla zas, jenom píseň rozpustilá zazpívána hlasem jasným zazvonila v polích kdesi, rozpustilá píseň lásky. – „Vida, lid náš!“ Toník řek, „snad hoch selský za roboty skládal tento popěvek, v také době těžké smutné, kdy se hlava v bolu svěsí, 32 lid náš zpíval písně lásky –“ (Vytrhla jej: „Pospěšme si! –“) „– mnoho, mnoho lehké mysle v našem lidu přece vězí a cit jeho nezná mezí –“ domyslil on vyrušen. – Za ruku jej posud vedla. Její vůle poslušen kroky zrychlil. Po alejí mezi schnoucím listím tmavým sluneční svit chvěl se, padal, paprskům však třepetavým podzimnímu slunci tomu chybělo už teplo živé, scházel žár – Nedaleko na rozryté vráskovité koře stromu na výsluní opozděných motýlů se tulil pár. Za okamžik v chladném vzduchu nezbytná smrt čekala je, chvějící se tílka stydla, v pohybu však posledním, když už křídla tuhla jim, v objetí se těsném přimkli, v lásce němé. Umíraje drobný tvor se touhou chvěl. Slečna Pavla pobouřena odvrátila jinam zraky, předběhla zas hocha o krok, pustila dlaň jeho taky, – zadržet jí neuměl. Rozčilena ruku zvedla, jako když se čemus brání a jak by se příti chtěla, promluvila z nenadání: „Ne, nevěřím, že je láska jakýs divný mocný cit, který může srdce zlomit, duší přeměnit, žádné kouzlo, hvězdný svit, který do tmy zemských luhů odněkud snad padl s nebe, s nadšením jak prozpěvují snílkové nám protivní, – přírody jen hrubou sílu viděla jsem vždycky v ní. A kdo cení výše sebe, nežli hmyz a dravé zvíře, kdo má v srdci zbytek studu, nepodlehne hrubé síle, zděděnému tomu pudu! 33 Věřím, že jen čistotou duch zvítězí nad hmotou!“ Její soudruh s dívčí tváří mladou hlavou pokyvoval: „Nenávidím lásku!“ pravil rozvážně a s důrazem. „Láska, jak ji v lidu zříme, poroby je obrazem. Láska, ano –“ mluvil zvolna, jak by zlata ukrajoval, „zotročuje. V lásce vždycky jeden nutně podléhá, odříká se vůle vlastní, připíná se k duši cizí, osobitost jeho mizí a při každém kroku jenom na druhého spoléhá, – (a není to vždycky žena, která trpí přemožena!) Proto lásku nenávidím. Volný buď duch i srdce, páž i hruď, myšlenky ať nespoutané za svým cílem k světlu letí, člověk zrozen k tuhé práci, hříčkou jenom síly ztrácí. Kdo chce k předu, musí vážně na svůj úkol pohlížeti bez dětského mazlení se, bez lásky a bez objetí!“ – Tak ti mladí v temném tichém stromořadí moudře spolu rozmlouvali. Slunéčka svit třepetavý místem pronik haluzemi, zlatem padal na jich hlavy. – – Tak se skorem nevědomky přiblížili ke dvoru. Z nenadání přetrhla se nitka hovoru. Vrata dvorská dokořán jsou. Vidět jimi po nádvoří, (pravidelný čtverec tvoří, pravidelné všechno na něm, kružítkem je rozděleno, v rovné řadě stojí vozy, kolečka a ruchadla. 34 Všude čisto, zameteno. Aby chasa nekradla, u všech dveří zámky visí, všechno pevně uzavřeno. – Z kravína tu výpar začpěl, zavonělo z půdy seno. – –) Před vraty správec sám už čekal na ně červený a kulatý. „Konečně!“ je z dálky vítá. „Kde jste byli? děti, děti! Počkej, Pavlo!“ pohrozil jí, „hosta takhle pozdržeti! Čekali jsme, – mamá naše stále byla u oken, vyhlížela po vás jen, kuchyň celou, celý oběd ponechala Pánubohu, – počkej, Pavlo, odpykáš to a já ti dnes nepomohu! Počkej, počkej! inu, ovšem, pro ni teď zde nikdo není, kdo by s mladou gymnasistkou hovořit moh přeučeně, – vy do rukou padl jste jí jako oběť netušeně, – haha! haha!“ objal hosta, poklepal mu po rameni. „Co vám řekla? Ó, jsem jistý: časovala aoristy? To je její! Pojďme, pojďme! matka čeká, ještě oběd připálí, špatně vás dva pochválí! Pojďte, pojďte! mladý muži, po obědě příjemněji možno už se věnovati vědeckým i záhadám, pomohu vám třeba sám, ač už paměť čerti vzali, z hlavy cifry vypadaly. Ale pojďme! vidíte ji? mamá z okna hledí sem!“ – Se smíchem vedl hosta k svému bytu. Obytný dům velký, čistý divokým byl vínem zakryt. Zčervenalé řídké listy na pružných se snítkách třásly, 35 ostře tak se rýsujíce na bělostné ploše stěn. Okna svítí mezi nimi. Za jedním tam zamyšlen stál ředitel, hladil vousy. Oči jeho však se pásly na postavě štíhlé Pavly. Opájel se jejím vděkem. Slečna celá zachvěla se ošklivostí, zlobou, vztekem. V druhém okně zjevila se milostpaní správcová, usměvavá, růžová, zvedla prst a hrozila jim. „Vidíte ji?“ smál se správec, „bouřka už vás nemine, a já na vás všechno povím, ničeho jí nezatajím!“ – S úsměvem mu Toník řekl: „Zahubíte nevinné!“ – Správec chytře na něj hled, s nedůvěrou prohodil jen: „A kde jste se toulali mi?“ Zachechtal se. – Ale již je zpola mocí dále ved, do pokoje vešel s nimi. Milostivá přívětivě uvítala mladíka, potřásla mu statně rukou. A ta bouřka veliká, kterou správec předpovídal, v žert se jenom rozplynula.– U piána jakás dáma nestará a nemladá notami se obírala. A jak jen se v šatech hnula šířila kol vůni bezu. Historická záhada: ze rtů, s tváří malovaných, z přerostlých tak trochu vnad podzimní už vanul chlad, ale v očích třpytily se ještě jiskry jarní touhy, – snad to byl jen odlesk pouhý! – Starý pán se rozdováděl, rozehřál a rozesmál. „Slečna Irma!“ představoval, „švakrová má, – ideál!“ Toníkovi našeptával: „Pozor! pozor! nebezpečná!“ Pod líčidlem zrudla slečna. 36 Z povzdálí na mladíka obrátila zamlžený pohled dlouhý, v něm ty jiskry jarní touhy celým žárem zaplály. – – „Pan ředitel z cukrovaru!“ – Dlouhé vlhké prsty lehce Toníkovi ruku stisklystiskly, a jako když chce a nechcenechce, ředitel se poklonil. Chvíli chlad tu bylo cítit. Starý pán se kabonil, hučel: „Jaké okolky tu, – což to jinak nedovedem? Nuže, ještě sklenku vína vypijeme před obědem, rozveselí! – A ty, mamá –“ slavně velí, „do kuchyně! – Prosím, páni, smím se chlubit: moje žena v pravdě budiž velebena! Její vzácné umění i nejtvrdší oblázky vám na lahůdky promění! V lahůdky, že Rettigová nemá pro ně ani jména! Prosím, páni, mluvím přímo –“ ruku zvedl ku přísaze, „blaze muži, ano, blaze, kdo nalezne taký skvost!“ – – „Dost! dost! dost!“ vykřikla v tom milostivá pomalu se dusíc smíchem. „Ne, ne! toho neuznati hanebným by bylo hříchem! Ale věk náš suchopárný, který nezná ideálů, nezrodí už, bohpomozi! umělkyň nám takových, hodných strojit pro tabuli assyrských a perských králů!“ Zdálo se, že zdravý smích milostivou zadusí už, jak stanula ve dveřích, celé její kypré tělo 37 pod širokou zástěrou se vlnilo a měkce chvělo, šířily se rudé tváře, oči v nich se utopily, zdravé zuby zasvítily. A rukama třepetajíc zakřičela: „Ó, já vím; to je tím: za mých časů byly holky rozumněji vychovány, do Arnavy* do kláštera na rok aspoň byly dány, – (je to dražší, nežli jinde, jsou tam však jen z lepších rodin,) – pochytily němčinu tam – a pak dost už, pak jen domů, tanečních pak trochu hodin, trochu šití ještě k tomu a pak jen už ke kuchyni vařit, pécipéci, čeho třeba, nevyhnout se těžké práci, prát a žehlit, sázet chleba. – Ale nyní! ukažte mi někde z mladších spravedlivou hospodyni! Teď se každá práce štítí, jen se mazlí s piánem, vysedí vám celé týdny u okénka s románem! (Slečna Irma pohla sebou.) – Inu, – ale škoda slov! naše slečny, – teď už je to skorem samý filosof, v hlavě jenom Šopnhaura, elektřinu, ženská práva, ale neví, do omáčky co se dává – –“ Za dveřmi už doznívala její slova poslední, pak se ozval povel přísný: „Pavlo, slyšíš! pojď a taky do kuchyně dohledni!“ Pavla šla, na hrdém čele hromadily se jí mraky. Správec volal rozdováděn: „Dej si pozor, drahé dítě! ať přec hosté pochválí tě, ——— * Hostinné. 38 ať nenajdem při bažantu – také se to někdy stane – kus latiny zadělané!“ – Slečna Irma udeřila rozhorleně na klávesy, znamení, že rouhání to poslouchati nepřeje si. A pak zas ten pohled dlouhý, zas ty jiskry jarní touhy, – povzdechla si z hluboka. Tři pohárky zazvonily a tři páni kolem stolu důvěrnější byli spolu. Pan ředitel sice ještě hleděl jaksi s vysoka na mladíka, který sklenku stavěl na stůl neobratně, rozpačitě odpovídal, uklánět se uměl špatně, – ale brzo shovívavě počínal se usmívat, vesele se rozhovořil. Led se počal rozhřívat. – Starý pán, ten divy tvořil a do proudu rozhovoru štědře vtipy přiléval. Klavír sténal, plakal, kvílel, sladkou něhou umdléval. Marně, marně! umírala plna bolu, beznaděje neuznána hudba ta. – U stolu se rozpřádala zajímavá debatta. „Přicházíte z Prahy, pane, řekněte nám, co se děje, starý svět se v gruntech chvěje, zoře nové doby vstává – a vy jste tam u ohniska, pohlížíte na vše zblízka. Nám, kteří jsme na venkově, je to vše tak vzdálené! Jednotlivé záchvěvy jen dolétnou sem tlumené, vidíme-li blesky, řeknem: na časy se jenom blýská. – 39 Jak povídám: z dálky zříme, nechápeme, nevěříme!“ – Ředitel se rozpovídal. Úsměv trochu oslazený, ale přec jen jedovatý kolem zlých mu retů hrál. Za to správec z duše celé upřímně se rozesmál. „Ano, ano! jsou to změny! Nová hesla, nové směry! proroci se noví rodí s novými už desatery. A takový slavný prorok najednou se zadumá: „To co bylo včera černé, dnes buď bílé!“ řekne slavně. Druhý přidá: „Trochu žluté!“ Třetí: „Modré! modré hlavně!“ Pérem, ústy, pěstí také hlásají to neunavně – a každý z nich pravdu má. Na konec pak, myslím, jako augurové v starém Římě, po straně si pošeptají: „Však my sobě rozumíme! Ty jsi sice lhář a lotr, zabedněný je tvůj um, potažené bělmem zraky, že však přece patříš k cechu, prorokem jsi trochu taky, proto sláva nám i tobě, sláva, sláva prorokům! A že je to nyní v modě, na západě, na východě za proroky táhnou davy, věštby jejich blahoslaví, rozléhá se křik a hluk: ,Zdráv buď prorok Jeremiáš! zdráv buď prorok Habakuk!‘ Inu, pro mne! – jaká škoda! Je to zas jen nová moda, chvilková jen myslím moda! Já znám jenom jediného proroka a rádce svého: 40 Horác je to! starý Horác! a to jeho: Carpe diem! Ano, ano, pokud žijem, užívejme! Ťukněme si!“ Pohárky zas zacinkaly. Klavír kvílí, pláče, děsí. – Shovívavě odpovídal a s rozmyslem mladý muž: „Na to vření v celém světě takto zase hledím já: Starý svět byl shnilý už, egoismem otrávený, zlenošilý buržoa nadarmo se ještě snaží aspoň chvíli udržet ten svůj svět. Všechno v rum se rozpadává: staré božství, stará sláva. Vše, co věky zbudovaly, v prach se valí. Chaos kolem! lidstvo tone! V také divné hrozné chvíli, kdy se koráb ztroskotaný do záhuby střemhlav chýlí, jaký div, že ti, kdo nespí, v hrůze hlavy pozvedají, kam svět padá, že se ptají. Zírajíce do tmy němé, z které čpí to plísní hrobu, po světle se ohlížejí se vzdorem a zoufale, předbíhají svoji dobu, celé lidstvo zmalátnělé, blínem spité, ospalé. Na perutích ducha letí světla děti! Často snad je přelud svádí, tisíckráte snad se mýlí, cesty jich jsou různoběžny, – ale všichni k předu cílí: hrabě Tolstoj jako Reclus. Lidstvo ve tmách tápající bez myšlénky slepě běží, za pohřební třeba svíci. Dav nemyslí, roveň stádu za předními jen se valí, velcí malí. 41 Víra otců rozpadla se, lidstvo nové buduje si, staré s novým promíchává v přepodivné často směsi. I křesťanská mravouka i klassických mythů kus, buddhismus, – vše se hodí duši lačné. Z chaosu a zničení lidstvo – třeba ještě slepé – cestu hledá k spasení. Tápe v levo, tápe v pravo, kde se jakás jiskra kmitá, zoufale se stébla chytá, dnes jde tam a zítra jinam. Duše slabé, rovné třtinám, dnes putují do Ferneye, zítra k Lurdám, k Suchodolu, a zas plny pochybností v prach padají v němém bolu. Lidstvo touží k světlu, k pravdě, nestačí mu chladná věda, nestačí mu mrtvá hmota. Duši hledá!“ – Správec vpadl netrpěliv: „Inu, berebere, co mu podá paní Moda! Lidem jedno: hrabě Tolstoj nebo slavná kartářka. Přesvědčení? dejte pokoj! šikovná jen přetvářka! Nová víra nebo „kri-kri“, – jen když chytře reklamy se chopí lidé čiperní a když je to moderní! – Cože? snad jsem trochu příkrý?“ Pohár zvedl: „Ťukněme si!“ Ale mladík nevyrušen pokračoval: „Starý svět nelze déle udržet! Prohnilý je od základů, schátralostí svou až děsí! Zvířecí boj o život, jak jej Darwin definoval, všude zuří v hrůze celé. – Zde ti slabí, podupaní, – po zmučeném jejich těle 42 krvavý se řine pot, a tam hříšný rozkošnický, zlenošilý buržoa neznající než své „já“! Cit pošlapán, síla vládne, bodák, pěsť, klam a lesť! Ne, nesmí tak dále býti, nemá-li svět zahynouti, v anarchismu nejhroznějším jestli celý lidský řád nemá zajít napořád, nápravy je všude třeba. Člověkem kdo chce tu slouti, spěš a pomoz budovati lidskosti a lásky chrám, snaž se lepším býti sám, přátelskou dlaň trpícím podej a zlému braň!“ – (Student přece vyšel z míry. Ředitel se usmál naň úsměvem svým potměšilým.) – „A to heslo nové doby světem letí orlím křídlem, v obílené bije hroby. Jaký div, že přelétlo též přes Sudety, přes Šumavu, ač ty hory vlastenecké vždy zvedaly vzdorně hlavu, ode světa dělily nás jako hrozná čínská zeď. Ne, myšlénky zadržeti nesmí už ty hory teď! Průlom už je prokopaný, nechať vane z druhé strany nový čerstvý, zdravý vzduch, vševše, co nové světem hýbe, svěží ruch!“ – Klavír nechal elegií, tenké prsty ubělové na klávesy prudce bijí vlasteneckou melodii. „Kde domov můj?“ „Hej, Slované!“ ze strun vane. Pohlížeje proti sluncislunci, jak se jiskří víno rudérudé, 43 pan ředitel zahovořil: „Krásná hesla! tak, tak, tak! umravněnost, humanita a na štítu pravdy znak, – ano! –“ Sklenku ke rtům zvedl. – „Zkáza mravů straší všude, ve městech i na venkově jako mor se šíří denně, v Zolovi i Dostojevském propukává netajeně. –“ Labužnicky víno srkal. – „Statistikou dokázáno, že svět hnije. Inu, ano! –“ Jazykem si pomlaskával. – „Pandemie symptom zjevný. Pravdu máte, také u nás potřebujem nápravy, než povodeň mravní zkázy celý národ zaplaví. Ale, – nejsem, víte dobře, národovec horkokrevný, rozumně se na vše dívám, ale přes to doznávám, hlavní proud těch nepravostí, ve kterých se lidstvo brodí, ve velkém se světě rodí, nedolehá ještě k nám. Náš svět je tak malý, těsný, obzor nízký, nedaleký, všechno u nás, řekl bych, je nudné jen a copaté, po venkovsku upjaté. Jak v proslovech vždycky stojí: spali jsme už přes dva věky a vyrůst jsme zapomněli. V našem malém světě teď, třeba by už, jak jste pravil, povolila čínská zeď, nemůže nic velikého zrodit se a prospívati. V malé vodě malé ryby. V maličkostech vše se tratí, ani v dobrém ani ve zlém nic velkého nevynikne. – Snad mne nikdo neokřikne? – Ano, my jsme ve všem malí! Nevyniknem, pravím směle. Ani takých darebáků, ani toho vyvrhele, jak je líčí ku příkladu slavní ruští autoři, náš drobný svět nestvoří. 44 Jenom velký národ může zroditi též velké lidi. U nás v Čechách? Člověk vidí: co se plouží v naší louži? Trochu žab a trochu ráčků, trochu malých darebáčků – –“ (Jedovatý úsměv, který koutky úst mu poškubával, původním se nezdál býti, – Mefistáfl tak se smával.) Na okamžik hovor ztichl. Správec vínem sklenky dolil. Ve víru směs národních písní proudem řinula se z klavíru. – „Věřte, – ale opravdu se bojím, abych nepřesolil!“ – pan ředitel opět počal s úšklebkem svým čertovským, „svět nynější je tak směšný! Kam v životě jen se hneme a kam jdeme, všude straší paragrafy, stojí zákon, strážník s ním! – Každý hlídá a je hlídán, – prodávač i kupující, – nutno mít vždy na paměti soud, krucifix a dvé svící. Od mládí: „Nevěř, nevěř pranikomu!“ dítě už se navádí. „Opatrným nutno býti, každý chce tě ošiditi!“ Jeden hledí na druhého s podezřením, s nedůvěrou: „Ty bys mohl, brachu, krásti, mohl bys být zlodějem! my ti toho nepřejem!“ – A pod dohled postaví tě, do svědomí se ti derou. „Řetízky ti třeba dát, abys nemoh okrádat!“ To prý žádá blaho lidstva, chce to jasně prospěch státu. Proto nutno do továren do oken dát sítě z drátů, 45 k tomu třeba beze sporu revisorů, inspektorů, kontrolorů a, má-li to dojít zdaru, ještě vrchních inspektorů, revidentů, komisarů! Chacha! Chacha!“ – sklenku zved a dopil do dna, „naše doba toho hodna! Nový věk že už se blíží? ano, ano, čím je blíže, tím míň věří lidstvo sobě, v přítelovu poctivost, aby byla v bezpečnosti nutno zavřít pevně cnost, – místo drátů přijdou mříže. – Ale ať to jak chce chodí, nám tu, viďte, pane správče, na konec to málo škodí!“ – Ušklíbl se potměšile a zamžikal očima. – Starý pán jen zrudl celý, rozkašlal se, potom pravil: „List obrátit bychom měli,– to koncertní mudrosloví přílišně mne dojímá!“ A zas dolil všechny sklenky.– „Prosím, páni, ťukněme si! Svět je špatný, mne to děsí, pomoci však nemohu mu, proto nutno shovívavě s chybami ten život brát, největší to umění je: úrazu se vyhnout hravě, smát se, všemu smát! Sklenky vzhůru! Vizte, páni, jak se třpytí vínko rudé! Ťukněme si! škoda slov! vždyť „lucida intervala“ má mít každý filosof! Náš mladý pan doktor z Prahy, – není-li jím, však už bude, když nám ho Bůh zachová, – vidí aspoňaspoň, jak se mění, k nepoznání otírají, myšlénky ty velikánské, které světem otřásají, hledí-li se na ně chvilku kalným prismem venkova. – 46 Ano, ano, ideály! Vždycky mládež horkokrevná směle kráčí za nimi, student český nadšení pln vždycky mezi předními za jiné si prsty pálí. Ano, ano, vždy tak bylo. I já býval kdysi mladý a nehnil jsem věčně tady, měl jsem v hlavě plno jisker, v srdci plno nadějí – pan ředitel usmívá se? – nu, již mlčím raději. Tehdy ještě vlastenectví mělo cenu, bylo v modě a já býval národovcem, – přiznávám se: ke své škodě. Na kolika táborech já „slávu“ křičel pohnutý, s „tajnými“ se rval a tahal a pak platil pokuty, a za tábor na Vysoké dva dni byl jsem v žaláři! Ó já za vlasť trpěl mnoho! blahá ona upomínka zůstane mi do stáří, – ale – ale – co mám z toho!“ Bříško své si pohladil. „Mládí zašlo s ideály a já nemoh dojít nikam, osud v ten kraj prosaicky z rozmaru mne posadil. – Nenaříkám! Vždyť si člověk brzo zvykne, jen když moudře v život vnikne, hlavní věc je, poznat ono Horácovské: Carpe diem! pokud žijem!“ – Poklepal pak kamarádsky Toníkovi po rameni, povzdechl si: „Tak se časem všechno mění! I vy mladí, kteří nyní s prohnilým se světem rvete, sestárnete! Přijdou jiní, moda jiná, – jako my jsme sestarali a není to naše vina! Ale aťsi! šťastné mládí, které má se o co rvát, 47 byť přeludem za pár roků i vám se to bude zdát! Proto sláva našim mladým! živili!“ Ředitel se zvedl taky, pohárky se srazily. Toník trochu červenal se, namítnout chtěl: „My jsme jiní, my jsme nové doby syni!“ – Ale náhle klavír utich. Smetanova holubička, která bílých na perutích chvěla se a třepetala, nenadálý konec vzala. – Slečna vstala, ukončila. Naši páni po boji příměří už prohlásili. Ve vedlejším pokoji talíře teď rachotily. Pan ředitel vždycky dvorný slečně Irmě lichotil se, do očí jí chválu lhal, políbil jí útlé prsty. Toník ne snad nemotorný, ale příliš pravdomluvný pozadu vždy zůstával. Slečinka se upýpala: „Hudba, hudba!“ řekla tiše, „toť řeč duší. Kdo jí nezná, nemá slouti vzdělaným! Povznáší nás k nebi výše vzdušným křídlem svým! Jenom netvor, duše nízká,“ prohodila roztrpčeně, „hudbu může upřít ženě. Duše ženy éterická, útlocitem nadána hovoří vždy nejraději v sladkých tonech piána! –“ „Bůh mi odpusť!“ řekl správec, „proč tak slečna na mne hledí? Také já ctím božskou hudbu, jenže jiné nástroje: cinkot sklenic a ty zvuky ze druhého pokoje, které chřestí na stole tam sladkozvukou odpovědí!“ Vešla Pavla, zvala pány k slavnostnímu obědu. Kyselosti trochu bylo v plachém jejím pohledu, 48 zoubky do rtů zatíná, tvářičky však hořely jí. – „Vida, jak jí kuchyň svědčí, lépe nežli latina!“ smál se tatík nemilostně, „brzo vlastní matku předčí!“ – A byl oběd slavný, dlouhý. Ó Puškine, mistře můj, sám ty krásy domaluj! Ale ne, tys hody svoje cizozemským řídil vkusem, a to byl jen oběd český, jídla zdravá, domácí, co dvůr dal a panské lesy, – však tím ceny neztrácí!– Než přinesly polévku semsem, hospodyně vzácné hosty rozsadila kolem stolu. Mladí lidé byli spolu, Irma s panem ředitelem na druhé se octli straně. Starý pán se ohléd na ně, na Toníka kývl hlavou, pousmál se potměšilepotměšile, a jak vázal opatrně ubrousek si pod bradu, udal ještě celou sbírku anekdot a nápadů. – Stará paní pobízela upřímně a prostomile, to i ono hostům chválí, sama kousky vybírá. „Málo jíte! Ještě kousek? Odtud tedy? opravdu mne zarmoutíte!“ a s výčitkou dobré oči na vinníka upírá. Vedle pana ředitele slečna Irma blažená upýpavě drobty brala jako něžný ptáček malý, lokty jich se dotýkaly, její ňadra zvedala se, šněrovačkou stažená. – Řediteli chutnalo dnes, vše okusil a vše chválí, ale na rtu přec mu zůstal ironický úsměv stálý. Hospodyně vidí úsměv, – jak ji pálí! Trápí ji to: směje se mi! Venkovanka, co ta chce? 49 já už viděl vybranější trachtace! – – Ale zase těšila se: Přece jenom chutnalo mu! Za to mladí! Vida je! nejlepší jim kousky dává, ti se hořce tváří k tomu. Mladý Lošan zamračený do talíře zíraje jakby měřil Bůh ví jaké záhady a tmavé hloubky. Pavla sedí bez života, sotva jí, v očích se jí černé stíny mihají. Drobounké a bílé zoubky do růžových úzkých rtíků zaťaly se častokrát. (Drobné, ale ostré zoubky! nebezpečno s nimi hrát.) Úsečně a podrážděně na otázky odpovídá, červená se, oči klopí. Pronikavě cítí však, že se od ní neodvrací zelený a chtivý zrakzrak. Ano, kdosi z druhé strany každé její hnutí hlídá! Toník příliš zadumaný jenom zřídka hlavu zvedl, zlých těch očí nezahledl, – ani jednou očima se nepotkali s ředitelem. Myšlénky se divné těžké pod chmurným mu rojí čelem. (Při obědě!) Řek si s trochou ironie! „Hle, jak trávím celý den u plného stolu sedě, jak buržoa zlenošilý v rozkoších se brodě jen! Jak by drahé lahůdky ty nehořkly mně na jazyku, když vím – ó, jak dobře vím to! – právě v tomto okamžiku, miliony lidských tvorů bez pomoci hladoví!“ – Zdálo se mu, jak by zdálky temné vzdechy zaznívaly, jak by černé vyschlé ruce z talíře mu sousta rvaly – 50 zahořkl mu naposled i sladký koláč krémový. (A ten koláč, slavný koláč býval chloubou staré paní! Nechutná mu! Kéž by tušil, jak ji krutě v srdce raní!) Černou kávu potom pili, správec s panem ředitelem doutníky si zapálili. (Toník, nové doby syn, nenáviděl nikotin.) Stará paní cosi pletla, – to co matka vždycky plete: punčošku, ach, pruhovanou. („Pro koho, že vědět chcete? ale, pane řediteli!“ – „Milostivá promine, – pro dcerušku? jak by ne, na světě jsou rozkošny tak jenom nožky jediné!“) – Ó, ty chvíle po hostině! Hovor i krev plyne líně, mocí nutno oční víčka udržovat stále vzhůru, končí vážná debatta, určena je chvilka ta jen pro literaturu! – Slečna Irma začínala umělecký rozhovor; – (poetický vzdušný tvor, váza citem ušlechtilým naplněna do kraje, – z autorů všech čítá jenom a velebí Jókaje.) – Chválila si staré mistry, – prozřetelné nebylo to, – úsudek však měla bystrý. „Dříve psali pro čtenáře,“ děla trpce, „tedteď se píše pro kritika kamaráda nanejvýše!“ Při tom hlasem plným bolu vyčtla naší Moderně, že národní prapor svatý opustila nevěrně. 51 Ano, tak! Tu spojenci dva proti ní v boj vyšli spolu svorně z druhé strany stolu. Za mladé se mladí bili. A pádnými důkazy každý nájezd odrazí. „Ejhle,“ hučí milostivá, „teď ožili vůčihledě! jak je hloupost vyruší! ale dříve při obědě seděli tu nevšímavě jako těla bez duší!“ Ředitel jen usmíval se bojovnému zápalu, někdy té, zas druhé straně tleskal svoji pochvalu. Z úzkých mezí naší vlasti do šírého světa sved učený spor naposled. Co náš obzor maličký? co ty naše hvězdičky? Velké hvězdy strhal s nebe, bez milosti hasly před ním. Že se té či oné hvězdě klaní lidstvo celý věk? Hm! ta dávno dohasíná a ta jest jen zjevem všedním, na všech našel aspoň jeden zrezavělý paprslek. Slečna Irma – z vlastenectví – zatleskala. „Proč bych lhala? Vždycky se mně protivily cizozemské zjevy ony, nenárodní drsné tony, které ruší harmonii v literárním našem světě. Což je nutno sahat k nim? převádět je násilím? Virtuos je mnohý, pravda, a za srdce přímo rve tě, unáší tě, omámí tě, jak pohádkou strašidelnou bába plaší malé dítě. Dostojevský! choré duše, abnormální jakés hlavy, – ó, děsím se jeho knih, umrlčina vane z nich! 52 Národ náš tak mladě zdravý potřebuje jiné stravy. Jiné knihy, v nichž by proudil život svěží, nezkalený, ve kterých by chvěl se čistý blankytný cit něžné ženy, ve kterých by zabouřila síla muže strašlivá, hrubá snad, však pravdivá, nepodryta tajně skrytou nervositou! Haha! haha! jaký plán! podá se nám Maupassant! Jeho lidi dragantoví z jiného jsou celkem světa, cizí je nám život jejich, cizí je nám každá věta!“ – Pan ředitel na oplátku zatleskal zas „brávo!“ slečně, – usmála se za to vděčně. – (Tak básníci – kritikové příjemně po žurnálech spřátelených lichotí si vzájemně.) Pravil tonem přesvědčivým: „Opravdu se tomu divím, proč násilím štěpuje se cizokrajný taký květ, v malicherný český svět. Cizí básník líčí skvěle starou šlechtu, velmože, (u nás? bože, přebože!) hrdina, – ten marnotratně za rok probil čtyři dvory, lokajů má celé sbory, den začíná o polednách, končí k ránu hostinou, teče absinth, teče sherry, – ať, vždyť dá mu milionář svoji dceru jedinou, nevinnou! A ty skvosty tisícery v budoiru komtessy! 53 ložnice ta v zámku starém, pod oknem park šírošírý zkvétající právě jarem, – snubní lůžko s nebesy! Chacha! ano, hrdinové ve zděděné svojí pýše nad tu lůzu, nad měšťáky vysoko tak vznešení! sotva dceru pachtýřovu tu či onde ocení. Rozkošnictví, rozmařilost z každé stránky ve tvář dýše– – A českému čtenáři teď dáte román takový, (líbí se mu? nepoví. – Stají dech, – když cizina schválila to, jak by mohl hanět Čech!) Naši hodní čtenářové! Všechno čtou, co reklama nestydatá přinese jim náhodou. A přec víte, kdo čte u nás: student, šička, učitelé, měšťák málo, dělník spíš, mladý kaplan, suplent někdy, auskultantek nanejvýš, – dále nikdo, – tvrdím směle. Chudé drobné obecenstvo jenom česká kniha má. (Cože, já? nu, snad jsem boháč? vždyť mám sotvasotva, co si vemuvemu, a pak už jen tantiému.) Český čtenář obyčejný od mládí už bídu zná, vyrost někde pod doškami, se životem teď se bije, za mzdu v potu vydělanou ve starostech těžce žije, nebo život na nejnižším stupni teprv začíná, – (Dosáhne-li jednou čeho, pak, jsem jist, přestane už na vždy číst. –) A teď tomu ubohému dáte takou cizí knihu, plnou divné elegance, noblessy a přepychu. Čte ji: někde nerozumí, zamyslí se potichu, oslňuje velikost jej dalekého toho světa, 54 maličkost jej naše svírá, bolí vlastní bída kletá – – Ah, ta bída! Co náš člověk u nás vídá? Kam jen hledneš a kam vkročíš, – jak že bych to nejlíp řek? – ves je cítit, sedlačinu, – nejslavnější muži naši z vesnic jsou a chaloupek! – a ten venkov všude straší. Náš politik, umělec náš vždycky sobě zachová od dětinství kus té čpavé atmosféry venkova. Ta se všude na nás lepí a co času, píle stojí, než vzdělanec očistí se! než hranatost shodí svoji. Pane správče, souhlasíte?“ – Na nikoho nehleděl, na rtu se mu domýšlivý úšklebek jen chvěl. Starý pán zved malé oči, které se mu zavíraly, shaslý doutník rozdmychoval, vzdych si, hlavou zakýval. – Toník hnul se podrážděný, cítil jakýs útok malý, hrot ucítil v oné řeči. Na Pavlu se podíval. Jí se v očích zajiskřilo, její tváře zčervenaly. Tušil: teď z oněch malých dětských rtíků ostrá zazní odpověď. Pokrčil jen rameny, usmál se a pohled maje na ty rtíky upřený, pod stolem se její ruky zlehka dotek jako maně. – Zachvěla se, její oči zatěkaly polekaně, za rtíky se udusila všechna slova jedovatá. Sladkým zmatkem náhle jata neodtáhla ruku svoji. Lehouninkým stisknutím smluvila se tajně s ním. – 55 Starý pán už zase dýmal, hleděl kamsi do stropu. Předmět, zdá se, – (knihy! haha!) – přílišně ho nezajímal. Vzdychl, pravil: „Pánbůh seslal na svět novou potopu! Topíme se ve víru potištěných papírů. Romány a básně, – haha! ale mně už slábnou oči, do knihy když déle hledím, hlava se mi z toho točí, nečtu téměř. Škoda, škoda! nastává prý nová moda, nové jakés umění? Vše se časem promění! Dobře je to, změny třeba, krása taky sestará, pryč s ní! ano! vždyť je nudna, nový věk se o nějakou bohyni už postará. Když je pohár jednou u dna, nutno dolít! Co nám staří podávali, lípový jen odvar byl, lekvary teď ostřejší a pikantnější třeba volit, by to vjelo do všech žil, aby čtenář nezkušený najednou se omámil. – Aha! aha! divíte se, že já také vím tu cosi, jakou modu na Parnasse literáti letos nosí, ač tu žiju zahrabaný jako v zimě jezevec? Jakýs poet z Prahy v letě každoročně tudy jezdí, poučil mne trochu přec. Chodí pán ten po chalupách, sčítá každý hřebík ve zdi, a všech vidlí, pohrabáčů, katalog si řádný vede, nejpřísnější exekutor po něm toho nedovede. Lid studovat prý sem chodí. Z těch hřebíků, které byly po venkově sebrány, 56 povídal, že skládá potom básně nebo romány, feuilletony, pojednání, – jak se mu to právě hodí –“ Uhasl mu doutník zase, zapaloval mrzutě. „Ah, ty smotku! nechceš hořet? počkej, jestli stisknu tě!“ –) K sobě hučel: „Moda, moda! všude hlodá, vše se její moci poddá! Poesie v prvé řadě. Jaký div tu? Toť se ví: ženského je pohlaví!“ – – Ale zatím společnost se rozcházela od stolu. Irma zase u piána v proudy tonů nořila se, sladkou touhou ovívána. Z jídelny pak za ní vyšli oba mladí pospolu, k oknu stoupli, – za záslonou hovořili přitlumeně, s důvěrností milou, onou, jakou vždycky podmiňuje staré právo zaručené – drahocenné! Mnohý byl by Toníkovi do opravdy záviděl. – Ředitel sem neviděl. Někdy dobrák stará paní z otevřených hledne dveří po své dceři. Usměje se, zpět se vrací, – vždyť jim věří! V jídelně – (to slovo smělé! slyším smát se ironicky vedle pana ředitele: modrý pokoj byl to jen!) milý správec pokuřoval nasycen a spokojen. O národním hospodářství zajímavé povídání měli páni – – – 57 A tak líně, rozmazleně podzimní se táhl den. Co? už večer? Ó ne ještě! to jen jakás mlha šedá z dalekých se polí zvedá. Tiše, tiše v šíř i dáli po nebi se roztahuje, přes slunéčko zimomřivé pavučiny tká a snuje, celé nebe zahaluje. – Starý pán hled na hodiny: skorem pět! Dolejší ret počal se mu nedočkavě jaksi chvět, – naklonil se k řediteli: „Půjdeme dnes do kantiny?“ Host pokrčil rameny jen s utajenou nevolí: „Libo-li –“ Mnul si ruce starý pán zradován. „Půjdem!“ řekl. „Mladý Lošan musí také s námi jít, s námi pít, v to lví doupě na okamžik popatřit! Ať zví, jak to u nás chodí, zkušenost mu neuškodí!“ – Vstával čile, rozveselen, milostivá ohledla se. „Proč se zvedáš?“ vyčetla mu. „Odloudíš mi hosty zase? Ach, ne, pane řediteli, nedejte se dnes mu svést! Jakou zase novou lest, aby odtud vylákal vás, vymyslil ten hříšník starý? Obecní snad budou volby? schůze lidu? vari! vari! Však to známe: naposled vždycky jenom ke korbeli Belzebub ho jistě sved!“ „Ne, má zlatá!“ obviněný s povzneseným pravil klidem, „dnes jen oběť přinášíme! náš milený pražský host venkovský chce život seznat a s naším se sblížit lidem. 58 Uvedem jej tedy v naši rázovitou společnost. Povíme mu, vše co víme, poučíme, vysvětlíme, nechať pozná do hlubin až malicherný ten náš svět, boj a vír a kalné vody!“ – Stará paní uštěpačně odhrnula spodní ret: „– – – – – Povedeš jej do hospody!“ – Zamračil se uražený. Z daleka mu pohrozila. – Toník ani nepomyslil celý Pavlou upoután na takový tajný plán! – Jaká že to pro ně byla chvilka milá! Slečna Irma na klávesy opojena svojí hrou prudce bila. Za krajkovou průsvitavou jako mlha záslonou stáli spolu, hovořili, od předmětu ku předmětu jako v letu těkajíce. Moudře, vážně hovořili. O umění. – Vznikl spor o zásady, o názor. Ale jejich mladé líce blahem se jim zardívaly. Pavla hledí oknem v dálku, rosný povlak zrak jí kalí. – Toník často zapomínalzapomínal, o čem právě rokovali, prohrál spor a nový začal ještě mnohem nešťastněji. Na okně však jeho ruka vedle dívčí ručky leží, cítí teplo krve její, jakous vůni jarní svěží vydychuje Pavlin šat. Ne, to není parfum drahý, kouzlem svým to dýše mládí. 59 Oh, ta vůně omamuje a myšlénky s cesty svádí! Mladý student rozpačitě počínal se červenat. Náhle ztichlo piano. Něco tonů rozteskněných nemilostně přerváno dutě z hlubin doznívalo. Přehlušil je zdravý smích. Správec vesel mna si ruce objevil se ve dveřích. „Prosím, jen se nelekejte!“ zažertoval, „milé děti! nerad jsem vás vyrušil! Slečně snad jsem scherzo zkazil? opravdu, – já netušil – Chtěl jsem jenom hosta svého vyprostiti ze zajetí, – propusťte jej, milé dámy! Musí jíti přece s námi studovati český lid náš, jeho mravy, zvykosloví, – sport jakýsi je to nový, – propusťte ho, však se vrátí, zítra jistě přiletí, dobrovolně k vašim nožkám ve sladké to zajetí!“ – Toník odtáh svoji ruku od Pavliny ručky vřelé, stín se kmit na jeho čele. Milostivá přikvapila: „Ne, ne, my ho nepustíme! Zvykosloví, – však už víme! obyčejná lest! zůstaňte tu, příteli, jen, nedejte se svést!“ A svou měkkou bílou dlaní pohladila po mateřsku jeho dívčí hladkou líc. Irma vstala za piánem. Vnitřní zápas vidět na ní, klopí oči rozpačitě, zardívá se víc a víc, z nenadání studem hoříc zašeptala! „Zůstaňte tu!“ – Při tom v letu pohled plný jarní touhy pod brvami se jí kmit. – On ho ani neuviděl, nepochopil, nezachyt, 60 v jiné oči s touhou hleděl. Pavla tiše usmála se, – její pohled odpověděl: „Motýlku můj, prchnout chceš: nemůžeš! Ó, já tuším, ó já vidím hedbávné ty lehké nitě, – opředly tě, nepustí tě! pozoruj: jak se všechny navinují na malíček můj! Cítíš moc tu tajemnou? Zakývám-li jenom prstem, na zem klekneš přede mnou!“ Hlavu sklopil mladý Lošan, cítil jakés teplé blaho, pocit sladké líné mdloby, touha němá pojala ho. Říci chtěl by: „Pravdu děly tvoje oči: vím to sám, poslouchám! Pokyň jenom, k nohám tvým poletím“ – Najednou smích ostrý divný jako hadí zasyčení zaslech stranou, zraky zved. Ředitel sem tiše vešel. Ne! zapřít se nedoved, smích jeho byl žluč a jed. Úlisná se tvář mu mění. Mezi rty, jež bez krve jsou, široké se zuby cení. Výsměchem zlým směje se. – Jako když ním horečka snad z nenadání zatřesezatřese, mladý hoch se celý zachvěl. Jak by hadí žihadlo do srdce mu zarylo se, otravu tu cítil v duši. Kouzlo snu, jenž oblétal jej, sladké kouzlo zapadlo, líbezný sen rozplynul se, hadí sykot vše to ruší. – „Půjdu s vámi!“ pravil pevně. – „Brávo!“ vykřik starý pán, „však jsem o vás už se lekal, že jste příliš upoután –“ 61 (Řediteli pod obočím zlobou se jen zablyštělo.) „Rychle, spěšte! v nejvyšší čas ještě jsem vás zavolal, – myslíte, že byl byste tu sladkým léčkám odolal?“ Slečna Irma povzdechla si a co jejím srdcem chvělo, v tonech bolných opět znělo. – „O vy muži!“ podrážděně milostivá řekla jen, neměla víc pro něj slova. A když mladík na odchodu nespokojen, nešťasten do Pavliných snivých očí odvážil se hlednout znova, vlhko slzí tajených viděl v nich! A lítost mu srdce chvátí. Smuten pravil v duchu k sobě: „Chceš odejít, šílený? přervat, strhat s chladným vzdorem okamžik ten blažený? Nikdy, nikdy, – pamatuj si! – nikdy víc se nenavrátí!“ Ale v tom už zamračil se, slyšel jiný ostrý hlas, slyšel výsměch jedovatý: „Jaká slabost je to zas! Tak! jen skloň tu mladou hlavu, zženštilý a rozmazlený nes ty zlaté řetězy, zapadneš a jako druzí ve všedním se ztratíš davu! Není slávy bez oběti, jen kdo trpěl, zvítězí!“ – Podal Pavle ruku svoji, její prsty netisk ani, mlčky, vážně jen se klaní. – – – Spěšně páni z domu vyšli. Večer už se zvolna blížil, vzduch byl vlhký, prsa tížil. Oblohou mha rozlila se, po aleji stín se plížil. Pan ředitel zimomřivý do pláště se zahalil, pospíchal a stále v předu o několik kroků byl. Správec šeptal Toníkovi: „Nelitujte, povídám! vždyť přijdete zítra k nám, – 62 Pavla bude jistě čekat. – Nezdá se vám trochu divná? To moderní vychování! V hlavě tolik učeností, všelijakých až Bůh brání! Hm, však syna nové doby nebude to tuším lekat?“ – Čtverácky se usmíval. – „Věříte snad: dlouho jsem se otázkou tou zabýval, kam dát dceru na cvičení? do kláštera? do Němec? já! tak starý vlastenec! Ale těžko vybrati si, těžko! třeba srdce bolí. – Radili mi: do Prahy ji na vysoké dejte školy! –“ sepjal ruce, – „Teď to mám! Kdo si vezme professora? Komu že ji dám?“ – Pan ředitel zastavil se, čekal, až ho dohonili. „Doktore,“ děl, „těšte se už! V cukrovarské kantině (jistě že jste ani neznal tenhle koutek roztomilý?) venkovský náš český život možno poznat jedině! Můžete tam studovati naše bodré venkovany pohodlně z každé strany. Když jsou páni mezi sebou, patina se lesklá ztratí, vážnou masku s hlavy shodí, kozlí růžky odkryjí, s výsledkem tu nejskvělejším můžete se věnovati mravní pathologii.“ – Na cestu se polní dali. V dálce v šeru před nimi továrna se červenala. Nad úrodné šíré kraje minaretu u mešity z daleka se podobaje štíhlý komín pozvedal se. A dým proudy černými z hluboka se vyvaloval, do dalekých padal polí. – V řepovištích podle cesty ještě práce lomozí, v prachu hnědém popelí se lidští červi ubozí, pod bičem se třesou koně, upadají těžcí voli. 63 Na políčku nad úvozem starší Lošan řepu klestí za hromadou schoulen klestí, nůž se blýská v jeho pěsti. V modrý šátek zahalena po boku mu přikrčena sedí jeho mladá žena, pomahá mu. Celá hlava vlněným je šátkem kryta, jen skulinou nepatrnou tvářička se nachem kmitá, mladé oči jen se smějí, vyhlíží ven nosík její. – Toník sešel s polní cesty, ku bratrovi popošel. „Pomoz Bůh!“ přál s upřímností, ruku svou mu podat chtěl. Vít se usmál, ruku schoval, jakoby se čehos lekl. „Milý bratře,“ vesel řekl, „Odpusť, – věru ostýchám se, – pohleď jenom na mé dlaně! jak ti mohu ruce podat? hlína se mi lepí na ně a ten hnědý prach, – dotěravě vniká všudy. Inu, vím, ty nemáš strach, nebojíš se dotknouti se upřímně té selské hrudy, – ale přijdeš mezi pány!“ – Toník jen se rozesmál, dětinou se Vít mu zdál. „Nesměj se!“ děl starší bratr, zpola vážně rozpačitě, „třeba byl jsi zcela náš, jiný svět už jinde máš, půjdeš jinou, svojí cestou, – vidíš, páni čekají tě!“ – Švakrová se zachechtala: „Ó vy už jste taky pán!“ Hoch se zarděl pohněván. – „Inu,“ opět bratr začal zamlčev se vážně trochu, 64 „milý hochu! Ano, budeš jednou pánem. S námi tady to je jiná, do smrti nám zbude dřina.“ Ne, závisti nebylo v tom. Upřímně naň bratr hledí. Toník neměl odpovědi. U těch dobrých lidí tedy pánem on už býti měl, div se za to nestyděl! „O jé!“ řekla mladá žínka, pod šátkem jí očka hrála. „Za kmotru nám Bída stála! U nás – o jé! – to je jiné, nežli takhle mezi pány, – těžké plány!“ – Vzdychla, hle, jak umí stýskat modrooký šotek ten! „Na chalupě všeho málo, i chleba se nedostane, – jenom práce vždy je na zbyt! v zimě v létě celý den. Člověk sotva v noci lehne, před slunéčkem dávno vstane, ale práce neubývá, vždy jí zbývá, není času ani chuti na hlouposti pomýšlet. – Vít má knihy – plný stolek. Ale, věřte, na to čtení času není. Než je přečtem, o jé, pane! uběhne už trochu let!“ – Na chvilku se zamlčela, –– čekala snad odpověď. Toník mlčel. Řekla: „O jé, dávno jsem vás prosit chtěla,– je to jiné u nás teď! Dokud Vít byl za svobodna, inu, buďsi! čítal kdysi, ale teď ty všechny knihy, všechny vaše časopisy zbytečné mu zcela jsou, za celý rok nepřeříká ani řádku jedinou. Za to ručím!“ Sepjala pak svoje ručky zaprášené: „Prosím vás, už nepošlete ani jeden pražský list, 65 nebude je, věřte, číst! Není času, chvilky není, pálíme je nepřečtené!“ A úlisně modré oči ke švakrovi s prosbou zdvihá: „Viďte, že už nepošlete? zbytečná je pro něj kniha, teď má tolik starostí, oženil se (ženu má teď), a těch se hned nezhostí!“ Vít se usmál rozpačitě: „Vidíš,“ řekl, „vidíš dítě! Taková je umíněná, – pak řeknete slabá žena! Celým světem vládne zatím. Poslední mít slovo musí – a vedle ní, co já platím?“ Toník ptal se udivený, ironicky stáhnuv ret: „Žádné knihy? do opravdy? což je možno bez nich žíti?“ – Bratr hučel: „Jiný svět!“ – „Tedy vskutku žádné knihy?“ – Vít se snažil zmatek skrýti, pohled na své ruce hrubé, na zatvrdlé mozoly, tiše vzdychl, rozpačitě rozhlédl se po poli, pravil smutně: „Není času!“ Z jeho hlasu zněla trpká resignace, která v duši zabolí. Sklonil hlavu a zas klestí. – Student řekl zamyšlený: „Dej ti tedy Pánbůh štěstí!“štěstí! věřit chci, že sama práce k úplnému blahu stačí!“ Nevěda však čelo mračí, bratra přece líto je mu. Myslí v duchu: škoda„škoda je ho! zapadne v těch hrudách tvrdých, otrok půdy bude z něho“ – 66 Rozloučil se, odcházel, ale divně rozrušený hořkou lítost v duší měl. Znenadání za ním smích, nevázaný, hravý smích tlumeně se zprvu ozval, ale hned se bujně zdvih. Drobná hrudka do ramene ze zadu jej udeřila. Ohledl se. Inu, ovšem, švakrová to jistě byla! Pohrozil jí, pousmál se, třeba proti vlastní vůli. Jak se k svému muži tulí, směje se tak bezstarostně, oči se jí jenom třpytí, kdo že by se doved na ni rozhněvat a zamračiti?! Novou hrudku pozvedala, – jenom hlavu naklonil. – – A když Toník oba pány na cestě zas dohonildohonil, pravil: „Ano, práce blaží. Klid a štěstí vždy je v práci!“ – Ředitel se ušklíb’ trpce: „Pravda ta též cenu ztrácí! Práce blaží! Kdo to pravil? Zeptejte se jenom lidu, jděte tak k těm pracujícím, naslouchejte chvilku jim: práce vždy je neštěstím! Všichni touží po bohatství, by se mohli oddat klidu, nic nedělat, odpočívat, po pansku se z okna dívat. Práce blaží! To říc’ mohou jen, kdo trpí dlouhou chvílí! ale takhle zapřáhnout je, vyčerpat z nich zbytek síly, však by sami počli prosit: toho blaha dost už, dost! To jest: schází zkušenost – A konečně vemte nebenebe, z kterékoliv víry chcete, kterýkoliv vemte ráj, jak jej kreslí touhyplná různých rodů stará báj, ani jednou nenajdete v nebeském tam inventáři, 67 že by k blahu nebešťanů, kteří bydlí nad oblaky, nutna byla někdy taky vážná práce v potu tváří. Ona práce, která blaží, jak ti, kteří nepracují, dokázat se lidstvu snaží. Teprve když ráj byl na vždy Bohem odňat Adamu, boží pomsta za trest krutý denní práci dala mu!“ – Mladý student pravil vážně: „Ano, ale otázka je, zdali všechny ony ráje, jak je kreslí fantasticky přežilé už dávno báje, mohou skytnout lidské duši opravdové stálé štěstí?“ – Starý pán však, jak se zdálo, rouhání to nemoh’ snésti, hučel: „Aj! novodobým mudrcům už nepostačí starý ráj? Velice je potřebí přemýšleti o nebi, přestavět je od základů, podle mody předělat, dušičkám a andělíčkům ušít nový šat!“ – – Zatím už se přiblížili k továrně. Tam na silnici selské vozy řadou stály, s rachotem se předjížděly, ve směsici ozýval se praskot bičů, nadávky a kletby zněly. Pan ředitel zimomřivý sehnul hlavu, záda křiví, zrychlil krok a do kabátu zahalil se těsněji. – Vešli na dvůr. Zde v tom vzduchu, sytém vůní sladké šťávy na prostoru plném ruchu, pan ředitel oddechl si opět trochu volněji. Lepkavou tu vůni cítil a s rozkoší dýše ji. 68 StranonStranou přes dvůr hosty vede. Do malého domku vešli. V prvé jizbě temno, smutno, i nábytek černý, sešlý, vše se lepí, vzduch je těžký. Na lavici v koutě tam nad skleničkou líhoviny starý dělník sedí sám. Na příchozí plaše hled, za stolem se zpola zved, Kk řediteli upřel oči, bázlivé a tupé oči. – Ale páni rychlým krokem prošli jizbou pochmurnou, ku protějším dveřím jdou. Vkročí. Jasné světlo, hovor hlučný, šumot, smích uvítal je ve dveřích, dým doutníků rozmanitých v průvanu se kolem točí. V čistém panském pokojíku bylo plno vzácných hostí, veselo a plno křiku. Ředitele všechno vítá. Páni k druhým přisedli si, hovor proudí nenuceně, vesele se všechno mísí. Správce šeptá Toníkovi: „Bude ještě veseleji: sázku jakous propíjejí!“ A náš rek zamračil se, v duchu řek: „Proč jsem jenom svést se dal?“ Litoval! Ohledl se po místnosti kolem plachým pohledem. Byli tu i páni z města. S pravé strany sousedem byl mu mladý štíhlý kaplan. Tiše seděl, tiše pil a hovořícím naivně jen na rty hleděl. Byl tu jakýs mladý statkář nadutý a chlubivý, pro bohatství jen ho trpí, každému se protiví. Finančních pár úřadníků (zaujali prvá místa), dlouhonohý bicyklista, 69 ředitel škol, bez kterého nikde není po okrese posvícení, pan Jajteles, obchodník též sem vnik – – A tak dále. Společnost to elitní sic nezcela, ale vždycky veselá. Toník hledal známé tváře. – Vida, onen mladý pán odvrací se nápadně až, – chce snad zůstat nepoznán? „Doktor Volný,“ správec šeptal, „šťastný muž, od jara je ženat už, stotisíc prý věna dostal. Přemrštěno je to sice, ale stačí polovice!“ – Toník vzpomněl: „Doktor Volný! také jeden z našich druhů, z naší mladé družiny!“ „Chytrý člověk!“ správec chválil, „politika šla mu k duhu, v rukou ždímá sedláky teď z celé šíré krajiny“ – Politika! Inu, ovšem! o čem možno hovořiti při pivě? Politika! všude rozruch, z ničeho tu hádka vzniká. Zuřivě mladý statkář ohání se kovanými kolem cepy, nepřátelské lebky třepí, mimovolně rukáv kasá, chce se rvát, pro venkovské obce jistě do budoucna kandidát. Vedle starý Táborita, jeden z těch, co vymírají v našem kraji, dlouhé vousy pěstují, vlasť a pitky milují, hlubokým svým hlasem 70 jako průvod mocných varhan zahučel v to časem. Pan Jajteles pronikavě křikl: „Já jsem – já jsem taky radikál, proč pak bych se, prosím, bál?“ Sám sobě se při tom smál. Řediteli protivnými bujaré se řeči zdály, mávl rukou, ošklíbl se: „Dejte pokoj s radikály! Škoda křiku! lid náš není Bohem stvořen pro takovou politiku! Daleko v stín minulosti zapadli už Táboři, nesmíme se zvát jich dětmi, krev jejich v nás nehoří. Ale bližší předky máme, ano, z doby roboty, pány France, kteří denně robotníky mrskávali dle noty. Pak ty, již se mrskat dali. Sedláky a byrokraty, – více nic. Co mluvíte o hrdinství? statečnosti? Škoda plic!“ – Jeho výsměch všechny dráždil. Jak v úle to zahučelo, kolem stolů vzrůstal spor. Všichni rázem hovořili, všechno pádně zníti chtělo, v každém slově byla síla, česká síla, vrahům vzdor.– – Toník vstal a k doktorovi přiblížil se.– „Jak se daří?“ – Ruce oba podali si, – druzi staří, ale doktor hleděl stranou s tváří jaksi ustaranou. „Tak, tak!“ pravil, „práce dosti, mnoho zlosti. –“ „A což tady na venkově? zda lid chápe naše snahy?“ Nervosně trh doktor sebou, mhouřil zrak, po chvíli řek: „Aha, tak! 71 pane drahý! do opravdy nechápal jsem zprvu ani, nač se ptáš, okolnosti mnoho změní, poslyš: já už nejsem váš! teď jsem svůj! požaluj!“ – Uklonil se, poodešel, statkáři cos našeptával, na rameno se mu věšel. A ten mluvil. Jako meč zněla ostře jeho řeč. – Stranou v koutě mladík seděl jaksi plaše přikrčený, siný, jak ty holé stěny. Choroba mu z očí hledí, z černých očí vyhaslých. Toník maně pohled k němu. „Horák!“ hlavou kmitlo se mu, jeden z mladých, – říkalo se: nejlepší snad z nich. Vojtěch Horák, – pravda-li to? Ach, co smutku odříkání je v těch shaslých očích skryto! Kvapil k němu. – „Na zdar, hochu!“ – Suché rty jen zachvěly se, usmáti se chtěly trochu. – „Jak? tys tady?“ – „Chemikem.“ – „A tvé zdraví?“ – „Vidíš přece!“ Horák praví a ten úsměv na rtech suchých zoufalým byl výkřikem. Dlouho oba mlčeli. Toník první promluvil pak: „Nutno doufat, příteli! jen buď silný, nepodlehni. Třeba nám je hlavy tvojí v našem boji. Všude čeká plno práce. Ruče k dílu, jenom pevné vůle třeba, Bůh dá sílu! – Nu, což venkov? jak je tady?“ – 72 Mávl rukou, zamračil se, s povzdechem děl chemik mladý: „Nic, nikde nic, žádný ruch, na sucho to trouchniví jen kolem všady. Znáš přec naše venkovany! Jejich život, tělo, duch s hrudou srost, v zemském prachu jen se plouží každé vyšší touhy prost!“ – „Neumdlévat!“ Toník řekl. „Pracujme! Sám neodolám, důvěrnou si schůzi svolám!“ (Byly právě tehdy v modě ony schůze důvěrné, karbonářsky příšerné.) Vrtěl hlavou chorý soudruh. „Však se sklameš! Věru! věru! nasaď třeba život pro ně, přines vlastní srdce jim, vzbudíš jenom nedůvěru! Na tom lpí, co zovou svým, myšlének se nových bojí, ani o tu bídu svoji nebudou se nikdy dělit s pranikým! – Elita? – Nu, zde ji vidíš? Vážnější jim slovo řekni, hrubý posměch jenom sklidíš. Ředitel, jejž v celém kraji jako Boha poslouchají? však jsi možná sám ho poznal. Posměváček, divný pták, cizím snahám ušklíbá se, květ rád trhá, tam kde nesel, z časových a modních hesel nejlépe si pamatuje: „Skromným jest jen darebák!“ – – – „Dělnictvo však?“ – „Pohleď, vidíš, ve dveřích tam jak se tlačí?“ Toník hledl. V přední jizbě hostí plno, sotva stačí. Směsice tam očouzených umazaných lidských těl. 73 Dělníci to z práce jdoucí. Hlaholily hrubé hlasy v cinkot sklenic, v rachot džbánků: „Ať žije pan ředitel!“ – – „Hodil jim cos na pospasy. Není skoupý, za skleničku přiboudliny úctu jich i lásku koupí. (Dnes, – zítra ovšem zas je láska i ta úcta kdes.) Ne, to není probudilé proletářstvo velkých měst, mrtvá hlína našich polí v jejich žilách jest!“ – – „Oh, tys příkrý!“ – „Možná, hochu! Vždyť závidím těmto lidem, že tu bídu, že ta pouta nesou s takým tupým klidem. Šťastnější je dělník, který rozkazy mé poslouchá, nežli já! Osm hodin práce! Jejich sen možná bude dnes či zítra vyplněn. Ale já! víš-li: třikrát tolik hodin trvá dnešní práce má!“ – Horák vstal. – „Kam pospícháš tak?“ – „Do továrny, hochu milý, kolega, jejž vystřídat mám, neodpustí ani chvíli!“ – – „Kdy s tebou zas mluvit smím?“ – „V továrně jsem“ – „Po práci však?“ – „Unavením padnu, spím!“ – Odcházel tak skrčen, smutný, v resignaci hlavu věše, krokem těžkým, zlomeným. Toník chtěl mu ještě aspoň slůvko říci ku potěše. Hořkost dosud nepoznaná sevřela mu hrdlo však, zvlh mu zrak. – Odvrátil se. A ke stolu vedle správce opět sedal. 74 Starý pán se vlídně usmál. „Však jsem vás už kolem hledal! Znáte pana Horáka snad? Také duše polámaná, vždy takový nedůtklivý, citu plný jako panna. V hlavě samé ideály, v srdci jako pod Vesuvem citů žhavých příboj stálý, zdaleka je cítit skorem, skrze žebra jak to pálí, – ale špatný žaludek!“ Starý pán se klidně napil, když to řek. („Banálnost! ach, Bože! Bože!“ myslel Toník omrzelý.) – „Ano, pravím, mladí páni pamatovat vždy by měli: nejen hlavu, nejen srdce, bohužel, žaludek však taky máme, ten nás táhne dolů, dolů!“ Domluvil tak v tichém bolu a hlas se mu měkce chvěl. A po chvilce zadumání opětně se rozveselil, drobounkýma očima kol po hospodě bleskem střelil. „Zde je tedy, pozorujte, historická půda ona, kde o blahu drahé vlasti rozhodujem také my. Věřte mi, mnohý slavný jenerál tu na pranýři našem skoná. Voliči jsme jedenkráte, můžem si to dovolit, přesvědčení od nikoho nedáme si nikdy vzít! Zde v těch stěnách začazených, v dusivém a čpavém kouři, zažili jsme mnohou bouři. Zde jsme svrhli Staročechy, Mladé svrhnem zítra třeba, boj je nutný jako chleba! Všechno jedno! nedáme se! před námi se všichni chvějí! jenom v před! Čím více stran, tím je lépe, aspoň bude veseleji, 75 a výhodu máte hned: každá strana, válčit má-li, potřebuje, – toť je jisto, – kaprály a jenerály. Čím více stran, tím je větší pro našince naděje, že i jemu na výložkách hvězdička se zaskvěje. – Rozumějme –“ zašeptal mu tišeji, „nemyslete, že se klamu bláhovou snad nadějí! Ředitel však, – inu, kdo ví? možná, mandát někde zloví!“ – Zatím z oněch mračen kouře, z toho šumu, z toho hluku ozvaly se hrubší tony, v melodii splývaly. – Zpívali! – Pan ředitel zvedl ruku, dával takt a mladý statkář zuřivostí náhlou jat zčervenalou pěstí svojí počal na stůl bubnovat. Nejprv zpěvy vlastenecké zahučely, slavně zněly, a zpěvákům oči plály, nadšením se tváře rděly. Za chvíli však ďábel jakýs proměnil jim partesy. Inu, tak je duše lidská! Písnička se objevila frivolní a uličnická. Dlouhobradý Táborita s vousů pěny utře si, zanotuje, – potměšile přimhuřuje šedé oči. – A už zní to! – Kdesi kdosi šeptá cosi. Kolem pana ředitele hlučící se chumel točí. Ten konečně, – dlouhou dobu útokům se bránil dřív, – usmál se a hlavou kýv. Hlasitý se potlesk ozval. Doktor Volný poposkočí, luskne prsty: „Hurá!“ křičí. Hurá! všechno proniká – – A v tom jeku a tom chechtu 76 zádumčivě vzdychl správec: „Škoda, škoda veliká, že nemáme českou šlechtu!“ – Toníkovi úzko bylo. „Kam jsem já to zapad jen!“ – Po dveřích se ohled maně. Náhle vylét poplašen: do dveří dvě holky vběhly se smíchem a odhodlaně. Hezké holky, oči žhavé, každé hnutí vyzývavé, plné sklenky nesou v rukou, po prstech jim stéká pěna. – – Jásot, křik a divé hurá! – „Hurá!“ doktor vyskočil, židli převrh. Menší z obou chyt a s ní se zatočil. Sklenice jen zachřestily. „Pusťte!“ křičí polapená. – Starý pán se z dálky dívá, pomalu se rozehřívá. „Dal si říci, pan ředitel!“ šeptá s tichým úsměvem, „zavolal je přece sem! Inu, chutná lépe pití. Z továrny jsou nejhezčí to a čiperná děvčata. Což ta snědá, buclatá? Hezké kotě, co říkáte? svižná, plná živobytí – –“ V tom se v dýmu něco dělo, cosi se tam chumelí, ozývá se dívčí výskot, smích a jásot veselý. Mladý statkář děvče chyt, ono malé snědé děvče, třeba že se bránilo mu, a náhle je na stůl zvedl. Všichni „bravo“ křičí k tomu, i samému řediteli úsměv už se na rtu kmit. Svižné děvče čepýří se, sukničky své v rukou svírá, hněv a stud a uleknutí nápodobí výtečně, po stole jen přešlapuje, – kolik očí z dola zírá do kořán až otevřených, bez ostychu, všetečně! Pod sukénkou vykukuje lem červené spodničky 77 a punčoška sněhobílá, drobné lesklé střevíčky. – – Starý pán se dívá, dívá a rty špulí, pomlaskává, hlavou kývá: „Neboj, plachá holubičko, neboj, ptáčku maličký!“ – – Student celý zarděn studem ošklivostí chvěl se, vstal, chtěl cos křiknout, ale nikdo kolem si ho nevšímal. Kolem stěny nepostřehnut ke dveřím se provlek zticha, prchal, přes práh skočil skorem, venku stanul, z hloubi dýchá. Zdálo se mu, že se dusil, otrava mu čpěla v duši, celý život se mu hnusil. – Venku noc už byla černá. – Okny jen světelný proud do tmy padal záslonami utlumen. – Někdo ještě vyšel za ním. Ohledl se. Kaplan mladý vyštván také, udýchaný, uzardělý stanul tady. Z okna záře padla naň, – chvěl se, jako z leče prchlá laň. Modrojasné oči jeho dobrácky se usmívaly, jakás lítost jen je kalí. Promluvit chtěl, – v polou slova zamlčel se náhle však, – mladý student, zdálo se mu, k hovoru ho nevybízel. Zvolna jeho úsměv zmizel, rozpačitě sklopil zrak. Mlčky mu jen ruku podal, měkkou mastnou ruku svoji. Lošan stisk ji opravdově, vážně hleděl v jeho líc, čekal, kněz že vyjde jemu aspoň jedním slovem vstříc, příbuzné tu cítil srdce. „Nás čistota duší pojí –“ Ruku v ruce chvíli stojí. – – – 78 A po chvilce beze slova rozešli se v různé strany. Kaplánek jen rozloučil se zádumčivým úsměvem. Student s duší zachmuřenou a na sebe rozhněvaný klopil hlavu, hleděl v zem. – – Obrátil se, kráčel do tmy. Vlažná noc a tichá byla. Mželo slabě. Drobná rosa do tváří ho zachladila, šaty zvlhly. Kráčel zvolna polní cestou po paměti. Tma ležela němá v polích, po obloze stíny letí. Trapný rozruch v duši vzniklý pomalu se utišoval. A když oči temnu zvykly, viděl černou řadu stromů, viděl černé střechy v dáli, pod nimi to v oknech svítá jakby drobné jiskry plály. Pole, spráhlá dlouhým suchem, lačně chladnou rosu vpíjí, voní hlínou, oddechují. Onen těžký němý klid, ve kterém se pole kryjí, pomalu mu prosák duši, ve spáncích jen tepny bijí. I ta hořkost zmírnila se a hněv styd. Při vzpomínce na den prošlý pousmál se sarkasticky. To je tedy onen venkov, po němž v Praze toužil vždycky! Dnešní den! to nebyla skutečnost snad? ošklivý a hloupý sen! Vzpomínal a v pusté směsi bacchantický slyšel smích, slyšel rachot puklých sklenic, bílá pěna stříká z nich! Kol se mihly rudé tváře, blesklo něčí čelo lysé, těžký kouř se v kruhu táh, mnoho rukou křečovitě šermovalo v temnotách – – – Starý pán se zjevil před ním, kráčel zvolna, jakoby se houpal stínem, – na rtu úsměv dobrácký měl, rozpálené oči vínem. – 79 Ředitelův pohled zlý – jízlivý kmit se tmou. – S tváří čistou, průhlednou sličná Pavla najednou se z hlubin duše vynořila, bledá, milá! Před sebou ji vidí jasně, – jen se vznáší nad zemí, záře jakás tajůplná jako luny světlo siné z jejího se šatu řine, – podzimní noc zavoněla jasmínem a růžemi. – – Parfum! – Bože! světlo shaslo. Teskné tony piána – – Slečna Irma útlocitná, z pavučiny utkána, – – zas ten pohled sladký dlouhý, plný touhy – Stará paní! – celé tělo vlnivým se tokem chvěje, – modrý pokoj, – – Maupassant – a zas pohled od aleje v onen bílý chudý domek. Umrlčina odtud věje – – Růženec a na zdi visí sbičován Kristus pán – – Hlas ztrhaný v dálce stená – – Kadidla dým kol se táhne jako dlouhá vlákna lněná, dlouhým šedým pruhem splývá. Šepot žalmů jednotvárný, žlutá záře hromniček v těžkém čpavém dýmu splývá – – – z nenadání kmitl se tam rudý okraj spodniček, punčošek pár sněhobílých, drobný hezký střevíček. – – Toník z prudka vytrhl se. Zamračen se do tmy dívá. Myšlénky své z bludných cest pokusil se jiným směrem znova svést. – – 80 Černá alej stála před ním. Jakoby tma kolem řídla, zdálo se: noc zvedla křídla, mlhovitá těžká křídla, jasněji zřel chaty nízké, křoví zahrad, staré ploty, třpytivěji zde i onde okénko plá do temnoty. A přes pole vlhkým vzduchem zavanul sem z vísky dým, začpěl onen výpar stuchlý, vlastní chatám vesnickým. „Venkov! venkov!“ student dumal, „šťastný venkov, jak se říká, sem myšlének stálý zápas, vřava denní neproniká a já cítím vzduchem vanout onen sladký vlahý klid. – – Mne však dusí – Duch můj touží po zápase, bít se musí, jiný jsem, než v oněch chatách dřímající dobrý lid! Vím, též já se tady zrodil, – ale jinde, za obzorem zrodila se duše moje. Nevrátím se nikdy zpět v tento svět! Nevrátím se!“ opakoval s jakýms hrdým trpkým vzdorem. Myšlénky již uklidněné letí směrem jedinýmjediným, jak on velí jim. „Ach, ten venkov! ten náš kraj! bohatství má, hojnost všeho, krása všady po okolí, ale zůstaň na povrchu, nejdi dál než na pokraj! Zůstaň v poli! Zde je krásno, zde je štěstí! Vidíš zlato rudým květem ve pšeničných lánech kvésti. Z půdy bují plod i květ (a pod bujnou vegetací prolitý pot nevidět). Člověk zdejší rozložité rovné nivy, svoji půdu nejkrásnější odevzdal těm rostlinám, 81 ustoupil jim stranou sám. V údolí tam podél stráně krčí se ty jeho chaty, šetří místa, uskrovnil se. Se svou hrudou věčně spjatý úzkostlivě meze hlídá. V polích krása, v polích blaho, ale doma v chatách bída. Nechoď blíž k nim, srdce máš-li! Z dálky jsou tak poetické! Strom i keř rozpukané ploty halí, skrývá střechy, stěny krášlí, kvete bez a lípa šumí – Idylla? ach, neuvěř! Nechoď blíž! čpět a páchnout bídu hmotnou i duševní ucítíš! – – Někde v dálce za obzorem idea se velká zrodí, požár ducha letí tmou, myšlének se žhavých mocných zapěněné proudy dmou, o břeh bijí, otřásají, všude světlou vlnu hodí – – Sem zapadne tříšť jen pouhá, rozbitá jen pěna stříkne, pod ty nízké dusné střechy světelný-li paprsk vnikne, ve stuchlém se vzduchu zlomí, v súžených se prsou zdusí – – Dříve jasnost ztratit musí, proměnit se, shrbit k zemi, by se vešel pod ty stropy – – Velikost tu neocení, krásy nikdo nepochopí – – – –“ Smál se nahlas. Trpký smích rozlehl se ve tmách němých. Noční pták se blízko zdvih, neviděný zatřepetal velikými perutěmi, nad samou se vznášel zemí. – Mladý student oddech zticha. Na okamžik opět stanul, do tmy hleděl. Odtamtud vlažný větřík lichotivý do tváří mu měkce vanul, 82 prosycený vůní země, rozhašených rosou hrud, vůní trávy osvěžené, vůní žita klíčícího. – – Oddech zticha, – klid se vrátil, chlad a ticho konejší ho. Je tak milo, – srdce buší a ta hořkost sládne v duši. Zdálo se mu, že ta pole, že ta země, hnědá země žije, cítí, dýše z hloubi. Z rozorané ráno brázdy: „Já jsem život!“ zní to temně, „příští jaro pučí ve mně, se smrtí se život snoubí! Pod opadlým listem svadlým klíčící se zrno kryje, květy rostou nad hrobem! Život jsem! život jsem!“ volala ta šírá zem. „VšeVše, co žije, z mého prsu život pije!“ – Mladík cítil, jak mu větřík kolem spánků vlasy hladil, rozpálené čelo chladil, jakoby se ruka hebká, jakás dívčí ruka malá jeho tváří dotýkala. Neurčitý sladký pocit v duši cítil, divné blaho, mdloba sladká schvátila ho. Jako když mu někdo srdce pomaličku zastavuje měkkým prstem. Vzkřikl do tmy: „Kdo že tu je?“ – Šumem drobných krůpějí, jež se v listí ztrácejí, lichotivým ženským hlasem kdos mu ze tmy odpovídá: „Příroda jsem! Kam jsi zašel? zde má říš! i ty můj jsi, – nevěříš?“ – – 83 Ovšem byl to přelud pouhý. Netopýr jen hvízdá kdes, ve vzduchu to páchlo hlínou, z dálky čpěla rodná ves a on lačně ssál ten zápach známý dobře z dětských let, v prsou jakés teplo divné počalo se vyvíjet. Jeho mládí ozvalo se probuzené hravým vánkem, osvěžené v chladné rose. Tak mu bylo volno nyní! V srdci na dně jen se kmitá nesplněné jakés přání, jakás touha neurčitá – – Okamžik tak milý sladký! – Co? že v letu už se ztratí, že se nikdy nenavrátí? že musíme odříkat se stále jenom, pokud žijem? Zas mu hlavou zašumělo to správcovo: „Carpe diem!“ – Volným krokem došel do vsi. Na domácí klepal vrata, uvnitř krátce Tygr zaštěk. Slyšel kroky pospíchat, bosých nohou lehké kroky přes dvůr šírý pospíchat, klíč zaskřípěl, zazvonila petlice už odepjata. Vešel do vnitř. Ve tmě před ním zamihl se bílý šat. „Julčo!“ řekl. Stála tiše. Z režné hrubé košile bílé rámě vyhlíželo, hladké hrdlo spanilé. Pohla sebou jako kotě. A jemu se náhle zdálo, že z mladého těla toho ve tvář mu až teplo válo, divné milé teplo válo. Ostychavě s bázní trochu pohladil ji po rameni. Zasmála se přidušeně, mlčky vrata zavírala. A on cítil v rozechvění, jak se jeho ruka lačně k teplé pleti přissávala, jak se prsty jeho chtivě v hebké dívčí maso boří – – Do obou ji rukou chytil. Naklonil se. V závrati po hrdle ji nahém počal rychle mlčky líbati. – 84 V hruď mu padla jiskra žhavá, – nemyslil už na nic více, – zatočila se mu hlava – – – – – – – – – – – – – – – Druhého dne rozmrzelý za svítání ráno vstal, bylo mu tak hořko, teskno, cítil žal, divný žal, – pro ty chvíle utracené, které promrhal. Vzdychl si a prudce v dlaních rozpálené stiskl čelo, ach, tam v mozku – hluboko tam – žihadlo se jakés chvělo, výčitky hrot jedovatý. Ohledl se plaše kolem náhle divnou hrůzou jatý, kvapem na se hodil šaty, z komůrky své těsné prchal, dusno, smutno bylo tu, – pocítil, že dnes by sotva snesl samotu. – Vešel k starým do světnice. Ohledl se výměnkář, plaše pohled v jeho tvář. „Co je ti?“ děl ostychavě. Sivá matka zachvěla se a už slzy měla v řase. „Nic mi není!“ pravil syn. „To jen stín, to jen s oblak zachmuřených do jizby sem padá stín!“ A sám slyšel, kterak trapně falešným se tonem chvěla jeho slova falešná. „Přemýšlel jsem,“ pravil kvapně, „zahálka tu na venkově nebyla by prospěšná, myšlénky mi od knihy se do daleka ztrácejí, – zpět se vrátím raději. Studovat chci v Praze raděj, u cíle bych dříve byl, abych –“ dodal zamračený, – „abych vše už dokončil. –“ Bylo ticho po světnici, – Stařečkovi křečovitě škubalo to v sivém líci, 85 ale posléz oči sklopil, hlavou kývl v souhlase, jenom smutná resignace chvěla se mu ve hlase. „Jdi, můj hochu, dobře máš, jdi a Pánbůh provázej tě, ať nám radost uděláš!“ Zavřel oči, sepjal ruce. V duchu vidí syna svého v uniformě vatované jako pána velikého, knoflíky mu z dálky svítí, nosí klobouk dvourohý, nešikovný kord se jemu plete stále pod nohy. – – A matička do zástěry tvář ukryla zoufalá, ramena jen kostnatá se křečovitě zdvihala. Toník vyběh ze světničky. Po dvoře se kvapně mihl, ani očí nepozdvihl. – Za ves vyběh do aleje. – Mrtvo, smutno. Tichým vzduchem drobounká se mlha chvěje, lepkavou a chladnou rosou všechno zvlhlo. V krůpějích na svadlém se listí sráží, po zlomených stéblech splývá, v lepkavé a hnusné bláto prach se mění v kolejích. Zemdlen k smrti, apaticky před sebe se Toník dívá. – Vstříc mu kvapí slečna Pavla. Z daleka se ticho smějesměje, přátelsky mu rukou kývá a jak spěchá drobným krokem, jak stín smutku za ní věje černá pentle s kloboučka. Náhle však se zarazila, smích jí ulét s obličeje, naklonila hezkou hlavu, povzdechla si zlehoučka. „Co je vám?“ tak zeptala se. Toník jen se zamračil, ošklivý v té chvilce byl. „Nic mi není!“ tvrdě řekl, „Bůh ví, co dnes všichni lidi na mně vidí!“ Přetřel čelo, rukou mávl. „Nic mi není, mrzut jsem, 86 bolí mne, že člověk vždycky, vždycky jen je člověkem, že jej svojí krutou silou dolů táhne kletá zem!“ Dupl nohou. – Udivena do tváří mu Pavla zírá. Dotekla se jeho ruky. „Nemocen jste,“ řekla zas. – „Nic! nic!“ křičel mladík skoro, chraptivý byl jeho hlas. „Jen mi cosi hrdlo svírá – – To ten vzduch, ten podzim tady a ten venkov s blátem svým. Pryč jen odtud! rozhod jsem se: do Prahy se navrátím!“ – Pohlédla mu přísně v oči. Obrátil hned hlavu stranou. „Hloupost!“ řekl v duchu k sobě, cítě jak mu tváře planou. Na chvíli se zamyslila. „Odjíždíte –“ řekla smutně, „a já snila –“ Hlas jí selhal. Z nenadání jako v poli štíhlý květ pod nárazem chladné bouře počala se celá chvět. – – A on viděl, jak se chvějí mrazivým tím zavanutím bledé rty a prsty její. „Chladno!“ temně vzdychl jen. Chtěla skrýt to rozechvění, udusiti stesk i hoře, rukou o strom opřela se, o rozrytý starý kmen, kde na puklé černé koře motýlů dvou mrtvých visí shroucená a seschlá těla, rozbitá jich křídla visí, – setřeny jsou barvy zcela – – Drobné prsty odhodily nervosním je pohybem. – „Odjíždíte?“ – „Za hodinu.“ – „A já právě přišla sem – – Myslela jsem – a my všichni těšili se na vás mnoho – Co se stalo?“ – Pokrčil jen rameny, na tváři se objevil mu jakýs úsměv zmučený. „Odjíždím – nu, ale – přece – nebudete želet toho? tažný pták jsem jenom, který zapad v mlhách podzimních –“ 87 Zvedla oči – a on viděl: hořké slzy stály v nich, výčitka z nich trpká zírá, žal je kalí. Její nehty zrůžovělé v neklidu se zarývaly ve zvětralou koru kmene. – „Čekala jsem právě dnes –“ řekla tiše, „právě dnes! Ředitel prý žádat přijde do opravdy o mou ruku. Čekali jsme –“ hlas jí kles, bylo znát, jak každé slovo působí jí novou muku. „Čekali jsme, – všichni na vás čekali jsme, – však to víte! – a vy – a vy – odjíždíte!“ – – „Odjíždím!“ děl jenom zas, tvrdě, jako rána na kov, dunivě zněl jeho hlas. Vztýčila se uražena. Do tváří jí vběhla krev, z očí zaplál stud a hněv. „Tak!“ pravila zajíkavě, „otázku vám tedy kladu: dejte radu! Co odpovím řediteli? mám mu podat ruku svoji?“ – – Sinavý a beze hnutí Toník stojí, hryže rty, však oči zvednout k ní se bojí. Chtěl by říci: „Jaká slabost! Vy se chcete také vzdát? chcete na vše zapomenout, na své plány velkolepé, chcete ruku muži podat a jho na svou šíji dát? Je to jakés Fatum slepé, které ženu bez milosti vede vždy jen ku porobě? srdce ženské (ani jedno?) nepostačí samo sobě?“ – – Nenalezl slova však. – Pavla ticha zděsila se. S nervosním se jala spěchem vypravovat: „Věříte-li? dnešní noci – vskutku – tak! –“ promluvila jedním dechem, – 88 „Marie, – ta dívka chorá, u které jsme včera byli, – prchla z domu, smysly její snad se náhle zatemnily, – na vše, na vše zapomněla, na matku svou, její žal, – nebo osud už tak určil! – prchla k němu, víte, k němu, který už ji jednou zklamal, srdce ve prach zašlapal. Utekla! Hle!“ Pavla vzkřikla, „Utekla! a k němu! k němu! do mé knížky napsala mi: „Konec všemu!“ – Toník chladně poslouchal ji, pokrčil jen rameny. – Co to bylo? zaslech náhle jakoby pláč tlumený. Vzhledl. Pavla vskutku pláče. Do duše se zachvěl mrazem, opět spustil oči na zem. – Zaplakala, promluvila: „Kdo by řekl? Heďte, ona, duše velká, čistá, zbožná – a snad někde v kalu skoná. – Jistě, jistě, osud je to – – – A vy tedy odjíždíte? Ano, váš svět není tady. – Vrátíte se – a vy smíte. – Však já tady v podzimním tom mlhavém a vlhkém chladu sama zbudu se svým steskem. Vidím hrobů dlouhou řadu, do nich, na dno duše, kladu svoje mladé sny a touhy, – přelud pouhý!“ – Osušila vlhké oči, usmála se smutně naň, „S Bohem tedy!“ podala mu čistou dlaň. Dotekl se bílých prstů, ale odtrh prudce ruku, – před chvíli tou rukou tiskl teplé tělo vášní spit, mohl by ty bílé prsty poskvrnit. – „S bohem!“ řekl. Ukončit chtěl palčivou tu hroznou muku. Sotva zaslech, kterak ještě zlomeným mu šeptla hlasem: „Vzpomeňte si přece časem!“ – – Odcházel již, oči v zemi. Dál a dale – zrychlil kroky. Tušil, kdyby hledl zpět, 89 že by uzřel chvět se žalem zlomený a skleslý květ, – že by pláčem, hořkým pláčem propuknul žal jeho němý. „Pryč! daleko odtud jen!“ stokrát sobě opakoval: „Jsem té lásky nehoden!“ S Bohem buď! mu hlavou zvučí. S Bohem! s Bohem! V mlhy chladné přeletavé ptáče padne, beze stopy zmizí tam. Beze stopy, bez památky, – nevrátí se příští Vesnou, na cestě kdes jednoho dne unavená křídla klesnou. – A ty těžké dálné cíle? předsevzetí? všechno klam! – Jak ty těžké šedé mlhy po hnědých se polích snují – –! Oh, ta hořkost! Cítil dobře, jak perutě ochabují, jak se na ně zvolna klade, jak je tíží rmut a kal, – pro tu jejich čistou bělost zaplakal. – Jak ty těžké šedé mlhy po hnědých se polích snují – – A v ty mlhy, těžké mlhy zvlhlá vede pěšina. – Kam? – Ó, kdysi vedla cesta k vysokému kamsi cíli, v prsou bylo plno ohně, bylo v duši plno síly, – plno plánů velkolepých, – marně dnes už vzpomíná – – Náhle z temna choré duše, ze dna žalu hlubokého jako posměch jedovatý vynoří se bublina: vidí, vidí sebe sama jako pána velikého v uniformě vatované, nosí klobouk dvourohý, nešikovný kord se jemu plete stále pod nohy – – – E: lk + lp; 2002 90
Bibliografické údaje

Nakladatel: Topič, František; Wiesner, Alois
(Nakladatel F. Topič knihkupec. Alois Wiesner, Praha.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 90