I.
Vstup.
Zbytky sněhu v černých brázdách tály,
soumrak padal na rozvlhlou zem.
Těžké mraky na západě stály
zažehnuty chvějným plamenem,
který hořel z hloubky za obzorem,
do tmy mraků šlehal s marným vzdorem.
Přes daleká pole do tmava
rozlila se rudá záplava.
V panském dvoře, jenž se v polích bělá,
všechna okna krví zahořela.
Přede vraty v cestu rozjetou
stíny holých stromů řadou padly,
přes koleje hluboké se kladly,
zdá se, na ta vrata klepat jdou.
S nimi člověk s hlavou sklopenou.
V šatě prostém, s těžkou selskou holí,
7
věkem skloněn, ale nezlomen,
starý, okoralý, tvrdý kmen,
kráčí zvolna k vratům z pustých polí.
Postál chvíli u vrat zavřených.
Z myšlenek se probral, hlavu zdvih,
do těch polí, kde se večer stmíval,
z pod šedivých obočí se díval.
V modrých očích měkce svitlo cosi
jako roztříštěná krůpěj rosy.
Přes ta pole pustá v dálku zří,
záplava kde hasne poslední.
(Zdá se, černý smutek na té zemi lpí.)
Nikde ani stopy života,
plíživé jen stíny polem běží.
Smutno jest a němo. Tesknota
na studených lihách vůkol leží.
Za smutnými lány polí těch
malá víska dřímá na úpadu,
ze zahrad se noří došky střech
a dým bílý jako vísky dech
rozplývá se ve večerním chladu.
Jaksi ulekaně k sobě blíž
tulí se tam k chýži chudé chýž,
od panských se polí s bídou svojí
skromně dělí ve stín údolí,
8
posupně jen strmé topoly
jako stráže u nich němy stojí.
Starý poutník tam u panských vrat
o hůl opřen se rty sevřenými,
vzpomínkami cele zaujat
jak by sčítal šeré štíty chat.
Z daleka se pozdravuje s nimi.
„Ještě stojí, ještě nezmizely!“
jako by rty jeho říci chtěly.
Doškové mu střechy vlídně kynou.
A tam dále výše za dědinou,
tam, kde olšinami prokmitá
rybníka hlaď v lukách rozlitá,
stojí mlýn. Tak starý, přikrčený,
celé věky stejný beze změny.
Olše rostou kolem. Mlýn jen, jak se zdá,
v zem se propadá a zarůstá,
den ode dne chudší je a nižší,
i ta kola pomalu se tiší.
Vzdoruje jen slabě dobám zlým,
břemenům a sokům mocnějším.
Chtěl se usmát, ale zachmuřen,
rty jen sevřel, hlavou hodil jen.
Dlouho hleděl k mlýnu sivý kmet,
přeletuje okem kraj ten známý,
Mnoho, mnoho dávno zašlých let
9
v jedné chvilce přelét vzpomínkami.
Teskno mu je. V duši hořko mu je.
„Tak! Co slabé, padá, ustupuje!“
ani neví, šeptá svadlým rtem,
„co je slabé, odumříti musí,
silnější sok pomalu je zdusí,
srazí ve prach a zadupá v zem.
Přes mohyly mrtvých k předu jdem!“
Rozletěl se chladný vítr v poli.
vzpomínky se rozletěly s ním,
také do těch polí za dětstvím
a tak mnohá v starém srdci bolí!
Jak by viděl drobné lehké stopy
po zelených lukách přes příkopy – –
Jeho dětství tady bloudívalo,
v prachu cesty viděl si je hrát.
Smutné dětství! Hořké chvilky znalo!
Na zápraží mlýna častokrát
klubko drobných dětí tulilo se
z večera, kdy z polí fičel chlad.
Mrzly ruce, zábly nožky bosé,
mnohdy trpký ozýval se hlad.
Smutno, ticho bylo v domě starém,
jak by všechno zasaženo zmarem
trouchnivělo v žalné beznaději.
Kola stála. Krůpěj po krůpěji
10
po lopatkách shnilých stékala –
mlčel mlýn a kola plakala.
Děti roztřásly se chladem zimy
a on, nejstarší z nich, dechem svým
ruce hřál i nožky maličkým,
na konec až rozplakal se s nimi.
Jejich vzlykot bolný do tmy zněl,
matka však je nepřiběhla zlíbat,
v náručí své do snů ukolíbat.
Volaly, však otec nepřišel,
modlily se, Pánbůh neslyšel.
Padal déšť a táhly mlhy chladné,
přec jim lépe tu i v nečase,
nežli v jizbě, která tměla se.
Bály se, že spuchřelý strop spadne,
těžké trámy všechno zavalí.
Z koutů černé stíny vstávaly.
Ve mlýnici pod podlahou kdesi
strašidla se hrůzná skrývají,
slyšíš? tiše na zeď klepají.
Ach, v tom domě každé hnutí děsí! –
A když přišel otec, matka s ním,
nebývalo mnohem veseleji!
Matka jen se vlekla zemdlením, –
vídal hoch, jak zimničně se chvějí
tenké zkostnatělé ruce její.
Otec seděl mdlý a mrzutý,
v drsné dlaně čelo podepíral,
11
nemluvné rty pevně semknuty
kamsi do tmavého kouta zíral.
A dětem se zdálo: och, tam věru
strašidla zří otec vzrůstat v šeru,
dobývat se do světnice k nim,
hrozit, smát se smíchem strašlivým.
Jenom někdy – zřídka však to bylo –
v očích se mu přece vyjasnilo,
drobné děti na kolena vzal,
pohoupal a všechny zulíbal,
měkké vlásky, bílá jejich čela.
Jak by všechny chmury zmizely,
zapěl jakýs nápěv veselý – –
Ale píseň podivně tak zněla
v černé jizbě s dutou ozvěnou.
Rázem umlk otec. Napadaly
zas mu v čelo chmury. Zrak se kalí,
děti drobné sehnal s kolenou.
A zas němý hlavu podepíral,
zamračený někam v dálku zíral,
strašidla tam jistě viděl zas!
A jen říkal – vždy mu selhal hlas – :
„Jinak mohlo býti u nás, děti, –
ale tam ti – nahoře tam! – Kletí!“ –
Nevěděl, že pěstě zatíná,
sevřel rty, a jakás kletba krutá
zůstala vždy na nich nevyřknuta.
12
Zatím dobrá ruka matčina
lůžko chudé dětem připravila.
Líbala je, všechny hýčkala,
pohádky jim hezké šeptala –
za celý den jedna chvilka milá!
V jejím klíně jako ptáčci malí,
šťastny, v usmívání usínaly.
(Kde jsou zlatovlasé hlavičky?
vídal prosté černé rakvičky, –
s bolestí se dnes kmet rozpomíná, –
jak je vynášeli ze vrat mlýna,
někam odcházely v cizí svět, –
nenašlo z nich žádné cesty zpět!)
Teprve když dospěl hošík malý,
porozuměl, proč ty večery
smutné, teskné, – jaké příšery
starému se otci zjevovaly,
proč mu zraky zlobou zaplály,
když zahrozil pěstí do dáli,dáli.
Uhodl, kam zlořečení letí,
kdo byli „tam nahoře ti kletí“.
Nad dědinou v polích úrodných,
s obilím jak z brázdy by se zdvih,
panský dvůr se bělá, – jasně svítí
bílé stěny, okna vysoká,
s cimbuřím věž do dálky je zříti,
13
s vrcholku jak prapor hrdě vlá.
Kam dohlédneš široširým polem,
všady panská půda kol a kolem,
bez zelených mezí rozlehlé ty lány
v jeden celek pluhem rozorány,
a když v létě zrálo obilí,
a těžké se klasy vlnily,
řek bys: „moře! moře!“ A v tom moři
utonula víska chudičká,
kolem chalup úzká políčka,
vše se krčí v bázni v němém hoři,
s plotem, který pomalu se boří,
aby volnou cestu dělal moři.
Všechno panské bylo – země, vzduch,
vodu vzali zapadlému mlýnu,
s kostelem jim patřil také Bůh,
život chudých, to byl těžký dluh,
sotva na hrob poskytli jim hlínu.
Kdo se tady zrodil, v panské práci
jistě do smrti už dokrvácí.
(Nebylo to nevolnictví již,
ale jiná horší ještě tíž
krušila jim šíje, tiskla hlavy.
Hrozná síla. „Osud!“ chudí praví.)
Vácslav brzo počal rozumět,
že tu dvojí sobě cizí svět.
Jeden u nich ve vsi smutný, chudý,
14
kde se bolest denně rodí jen
a kde bída rozlézá se všudy,
s proklínáním slyšíš pláč a sten.
A pak jiný v bílém panském dvoře,
život milý bez práce i hoře,
kde jen hudba zněla, slečen smích
v malovaných velkých pokojích,
kde podivné květy v parku měli,
kde se modří pávi procházeli,
a lokaji v zlatých livrejích.
Pyšný byl a nádherný svět pánů!
Často hoch až po tu dvorskou bránu
odvážil se, hleděl pozdálí,
nežli psi ho vzteklí vyštvali.
Od těch dob už hochovi se zdálo,
že ze chladných obílených zdí,
z toho zářivého bohatství
nepřátelského cos k němu válo.
A v něm, v mladých prsou, klíčil vzdor.
Měl on tehdy junácký svůj sbor,
bosé sic, však chrabré bojovníky,
měli praky, palaše a píky,
a když z hradeb plotů vesnických
s křikem pozvedl se tábor jich,
v širém poli zahýřili směle.
Pod panský dvůr vpadli častokrát
chtivi v boji zkusit nepřítele,
s ním se bít a po rytířsku klát.
15
zeZe dvora-li vešly do polí,
Panských sluhů rozmazlené děti
už se na ně vrhli sokoli.
Nedovedly útok vydržeti,
sotva z praků hvizdly kameny,
ubíhaly zpátky zděšeny.
Vítězným jen útočníkům z dáli
podivnými slovy štědře lály.
Jedenkrát se Vácslav otce ptal:
„Což jsou jiní lidé v panském dvoře?“
Otec jenom v dálku ukázal.
„Jiní lidé?“ pravil, „cizí moře!
což pochopíš dětským rozumem!
Přes ty hory v dálce vniklo sem,
až po naše nohy rodnou zem
zaplavilo, dál a dál se vtírá,
drtí skálu, která se mu vzpírá;
sypké břehy zticha podemílá;
hrozné moře! moře! v něm je síla!
Na krajním až břehu v peřeji
naše víska, bouře smete ji,
zajde v moři, zajde! tam je síla!“
Hoch děl v pýše dětské ,Kdybych„Kdybych jen
já byl velký, věru, příval ten
zastavil bych! Přece až k nám domů
nedáme snad dojít moři tomu?“
16
V bok podepřel ručky roznícen.
Zamračil se otec. „Hloupé dítě!
pravím: síla! síla rozdrtí tě,
kdybys pomyslit chtěl na odpor.
Však i tebe vlna jednou schvátí –
Osud je to – věř mi, jaký spor?“
Odvrátil se, přetrh rozhovor,
vlhký lesk mu v očích bylo znáti.
Hošík znovu křikl svoje: „Ne!“
Nechať přijde moře zjitřené,
nedá uchvátit se! s hrdým čelem
toužil už se potkat s nepřítelem.
(Neznal ono moře. Přišlo záhy
a ne silou hrubou, lstivě však
zatopilo školu, kostel pak,
přelilo se přes chudobné prahy.
Tiše, lichotivě. Jako v snách
všechno zapadalo ve vlnách.)
Z hocha zatím vyrost mladý muž,
co to moře značí, věděl už.
Častokráte svojí kalnou pěnou
ke mlýnu až střiklo rozběhem.
Viděl, jak se divé proudy ženou,
jak to hlodá lačně pod břehem.
Vlna se až nad hlavu mu vznesla, –
zaťal pěst, – však ruka chabě klesla.
Viděl, co je síla. Odevzdaně
17
už sám mladou hlavu klonil v dlaně. –
Z otce dávno zlomený byl kmet,
na zápraží sedal zimomřivý,
hlavu stiskla tvrdě tíha let,
jako v mlhách bloudí pohled snivý.
Usmívá se, – srdce plné hoře,
hlavou kývá, šeptá: „Moře! moře!“
(Matka k smrti unavena dřív
odešla už odpočinout sobě,
vrba rostla na zeleném hrobě.)
Z bratrů ještě jeden zbyl mu živ,
Prokop. Hošík dobrácký a měkký.
Úzce omezen byl jeho svět,
po obzor jen sahal nedaleký,
myšlenkou dál nechtěl přeletět.
Proň tu v pravdě rostl blaha květ.
Ale Vácslav? Cosi neklidného
bylo v jeho krvi. Tam, kde stál,
nespokojen vždycky toužil v dál,
hrdý, nepoddajný, silou vzdoru svého
chtěl by osud rázem přeměnit,
hotov každou chvíli s ním se bít.
(Však se rval s ním taky! jeho čelo
kolikráte v boji zkrvavělo!)
Nevěstu si našel statnou, zdravou,
s dobrým ryzím srdcem, s bystrou hlavou,
které nebyl vším jen drahý šat.
18
(Starý mlýn měl převzít zadlužený.)
Vážně ptal se budoucí své ženy:
„Chceš-li, drahá, se mnou pracovat?“
Řekla: „Chci!“ a do očí mu hledla,
jeho ruku k srdci svému zvedla.
Políbil ji. Svoji navždy byli,
třeba o své lásce nemluvili. –
Ale osud tvrdý v cestu jim
položil se stínem strašlivým.
Mladý dědic zámku, zboží všeho,
poslední člen staré rodiny,
na svůj dvůr sem zajel z ciziny.
Slavností byl velkou příchod jeho.
Ryčná hudba hrála na dvoře
a z vůkolních dědin v pokoře
lidé přišli, obnažené hlavy
skláněly se plaše k samé zemi.
Na schodišti vztyčen nade všemi,
na rtech úzkých úsměv pohrdavý,
mladý pán stál. Sklíčkem prohlížel
bojácné a přikrčené davy.
Ke svým lokajům pak cosi děl,
všichni poslušně se rozesmáli.
Ohléd se, kde mladé dívky stály,
ohrnul jen vysmívavě ret.
Ne, nevzroste krásy něžný květ
z barbarské té půdy! Tvrdé rysy,
19
ve kterých se s plachou pokorou
potměšilá vychytralost mísí,
kterak hrubé a bez ducha jsou.
Náhle se mu v očích zajiskřilo.
Ono děvče! jaký vzácný zjev!
Krásné, jak by z jiné racy bylo,
vskutku jak by jakás lepší krev
svítila mu jemnou svěží pletí!
Hleděl na ně, – musilo se rděti.
Vyslech blahopřání. Jen se díval,
jak se řečník kroutil zoufale,
úšklebek svůj rukavičkou skrýval,
odpovídal mdle a nedbale.
Lokajům, již za ním řadou stáli,
řekl cos, ti hlasitě se smáli.
Když však vytratil se plachý dav,
sta těch obnažených skleslých hlav,
na kůň vsedl. Vystopoval v poli
mladou krasavici. Ve svévoli
vpadl v sad, kam vešla samotna.
Se džbánem ji našel u pramene,
o vodu ji prosil.Ochotná
zvedla džbán, leč do tváří se žene
všechna krev jí a ruce se chvějí.
Hledě na ni zvolna dlouho pil.
Náhle džbánem o zem udeřil
20
a vší silou chytil ruce její,
tiskl, šeptal: „Chceš-li se mnou jít?
chceš-li, spanilá, mou paní být?
Dal bych svůj ti prsten s drahokamy,
z hedbáví a z aksamitu šat,
kdybys lásky trochu popřála mi!
Věř, že chci tě šťastnou udělat!“ –
S výkřikem mu z rukou vyrvala se.
Marně. Jako vlk ji lačně chyt,
přitiskl ji k sobě, objal zase
a zlý oheň se mu v oku kmit.
„Chceš-li vzdorovat mi? považ, dítě,
komu odpíráš? Zde pánem já!
Kynu-li, vše marno, bláhová,
budeš mojí, nikdo nespasí tě!
Hlavinku svou nakloň, zlíbat nech
rtíky růžovější růží všech!“
Jako lístek v rukou se mu chvěla,
zoufale se vyrvati mu chtěla,
hrůza stáhla hrdlo, sotva jen:
„Vácslave!“ se na rtech zachvělo jí. –
„Tu jsem!“ slyší. Vácslav za ní stojí,
hrozný, nehybný a zamračen.
Pustil pán svou kořist. Pobledlý
viděl, jak se k ráně pozvedly
mozolné dvě pěstě. Jakés temné
tušení měl jenom: zabije mne!
21
Vyčetl to z očí, jež se vzňaly,
viděl, jak se v paži pnou mu svaly, –
selský hoch stál před ním schopen všeho.
Nelze jinak, – jistě zabije ho...
V tom však dívka zvedla ruku svou,
do cesty se hochu přímo staví.
„Vzpamatuj se!“ prosebně mu praví,
„je to pán!“ – Tu viděl najednou,
jak ty oči uhasly a schladly,
napřažené pěsti nedopadly,
onen mladý zbojník hlavu sklopil.
„Pojď!“ řek dívce, za ruku ji chopil.
Odchází – a zpět se neohled.
Oddych pán a hrdě hlavu zved,
zuby zaskřípal a hněvem vzplanul.
„Stůj, ty podlý!“ zvolal. A hoch stanul.
Přistoupil pán k němu. Okamžik
sok tu proti soku němý stojí.
Ale vědom si už moci svojí,
ostře pán se zasmál. „Sketo!“ vzkřik.
Tvrdou řečí cizí, panskou řečí
„Sketo! sketo!“ volá. Jeho smích
jak šlehnutí pálí ve tvářích.
A zvuk cizí bolest jenom zvětší.
Hoch si přetřel líce. Hořely.
A pak zvedl hlavu, – zachvěly
v pažích se mu ocelové svaly,
které samy už se napínaly.
22
Cítil, jak se k hlavě krev mu valí.
Neviděl už více dívku svou,
kterak prosí s tváří úzkostnou,
jenom cítil, jak pod jeho pěstí
tělo padá, žebra temně chřestí.
U nohou mu bezduch ležel pán. –
A sám Vácslav couvl ulekán.
Co teď bude? jakým trestem asi
stihnou jej? kde před pánem se spasí?
Až ze mdloby vstane, svojí mocí
zahubí ho jistě. Bez pomoci
hleděl k zemi, co že počne teď?
Náhle prsty měkké dotkly se ho.
„Prchni!“ řeklo tiše děvče jeho.
Stiskl její ruku v odpověď:
„Jenom s tebou, drahá, ty mě veď!“ –
Vzpomíná si na pochmurné ráno
k útěku vše bylo přichystáno,
v olšinách stál ukryt chladným stínem
zapřažený vozík pode mlýnem.
S Prokopem se rozloučili již,
domlouval mu ještě zasmušile:
„Bratře, chraň to rodné hnízdo milé,
vetřelce ať lačné nevpustíš!
Budou pod základy všude hlodat,
braň se, braň se, abys nepodleh!
Ó, kéž mohu jednou po letech
23
ruku svou ti ku pomoci podat!“
Prokop klidně děl: „Mne nezastraší
neurvou ni hrudky z půdy naší!“
Nevěstu pak Vácslav k otci ved,
aby požehnal jim naposled.
Na zápraží mlýna děda sivý
schoulen seděl chorý, zimomřivý.
Kolena svá k neholené bradě
tiskne mlčky. Jenom tupý smích
na rtech pohrává mu bezkrevnýchbezkrevných.
Posléz ruku zvedl. Lehce hladě
dívčí líčko prsty kostnatými
šeptal – (do tmy duše jeho snad
paprslek z těch jasných očí pad):
„Bůh buď s tebou! před vlnami zlým
ochraňuj tě!“ – K synu svému hled
a usmál se trpce. „Co jsem pravil?
Nepřátelský proud jsi nezastavil.
jedinou jsi vlnu vrátit nedoved.
Říkával jsem, – však to dobře víš! –
Moře, moře! Teď snad pochopíš?
Sám jsi poznal, – vidíš, co je síla,
už i tebe s břehu odplavila!“ –
Zas dětinský, nerozumný smích
objevil se na rtech bezkrevných,
při tom v očích bezedné je hoře.
Šeptem opakoval: „Moře, moře!“
24
Hoch se zarděl až po samé čelo,
cos jej při těch slovech zabolelo.
Zableskly mu oči. „Ne, můj otče, ne!
neshltlo mne moře zvířené,
ale vím, co značí síla jeho! –
Co my proti němu zmůžeme?
slábi jsme a chudi. Padneme.
Jenom silný pánem světa všeho.
Nerovný je zápas. Vítězem
vždycky bude vetřelec ten cizí,
zlatem bojuje i železem
a nám pod nohami půda mizí.
Naše skrovná spráhlá políčka,
naše úroda v nich chudičká
ztratí se v té spoustě panských lánů.
Kdo že staví onu hroznou moc?
nám ni Pánbůh nejde na pomoc,
sám už dávno spojencem je pánů.
Ale víš-li, otče, o čem sním?
Chtěl bych silným, mocným, bohatým
jednou být, jak ono panstvo hrdé!
A pak opříti se! Do boje
přinest vzdorné čelo, pěstě tvrdé.
Rovný s rovným bít se! Marno je,
jako červík ušlápnutý v prachu,
lát a hrozit v úzkostech a strachu,
když nás směle a bez trestu mohou
podle vůle zdupat drzou nohou,
25
statky vzít a dívčí urvat květ
a řeč naši starou umlčet.
Ale silným býti! Ó, můj sen!
Kterak vyzývavě povznesen
nad své lány strmí dvůr tam bílý!
Kéž bych jednou do těch tvrdých vrat,
která neumí se otvírat,
mohl udeřiti ze vší síly,
vyrazit je s třeskem dokořán,
křiknouti tam: Zde jsem! já! váš pán!
Jak by potom zlekaně a plaše
couvla cizí vlna, klesla níž.
Utopena v moři skoro již
zas by vytonula víska naše!“ –
Cítil krev svou v žilách kypěti,
zabušilo srdce, oči vzplály.
Zahleděl se kamsi v šerou dáli.
Umlk. Zadýchal se. (V paměti
teď po letech ožilo mu znova
každé hnutí malé, slyšel slova –)
Stál tak v hloubku duše rozechvěn.
Nikdo nepromluvil: Otec jen
usmíval se, v modrých očích hoře,
šeptal bez myšlenky: „Moře, moře!“
Tak odešel Vácslav v cizí svět.
Pevnou nohou vyšel, jiskry v oku,
víru v prsou a na srdci květ,
26
věrnou družku svoji. K jeho boku
tulila se oddaná a pilná.
Práce, práce jen byl život jich,
ve sklamání mnohém, v nadějích
spolu šli a jeho ruka silná
s osudem se bila, tvrdé čelo
o mnohou se skálu rozráželo.
Krev a pot se v jejich stopách leskly.
Nikde odpočinku. Boj a chvat!
Nezbývalo času vzpomínat, –
ne, v té bídě sobě nezasteskli!
Šetřili až s krutou lakotou,
stvrdly dlaně, ohnuly se šije.
Ale nechať příboj kolem bije,
ať na každém kroku trny jsou,
oni jdou! a stále výše jdou!
Začátek už trpký za nimi
s bledou bídou svojí úzkostlivou,
s útrapami přešel mnohými.
S vírou pevnou a s nadějí živou
dále spějí! v novou práci zas!
Vědí, prchá, mizí drahý čas. –
A tam kdesi cestou z nenadání
klesla věrná družka, zemdlela, –
smrti dech se dotkl jejích skrání.
V jedné chvilce krátké zemřela,
na stonání času neměla.
27
A on zastavil se, aby zlíbal
mrtvé ruce plné mozolů.
Tolik let šli vždycky pospolu!
A jak hlavu nad ubohou shýbal,
bolest přemohla jej, temně vzkřik:
„Za tvou práci všechnu, zlatá, dík!
Odpočineš, – jmeno Páně ctěno! –
ale kdo teď pomůže mi, ženo?“
Neslyšela, – trpký okamžik. –
Ale to už bylo zvítězeno,
cesta před ním rovnala se již,
štěstí zvedalo jej výš a výš.
Mohl odpočinout, léta jdou, – –
slábne. Ale ne, ne! Nepoloží
k odpočinku hlavu umdlenou,
leda pod zem jednou z vůle boží! –
Dávno bílého cos ve snách v dáli
vídal, jak by hrdé zdi tam stály,
okna svítila se, dokořán
otevřena vrata, – polí lán
v nekonečno rozkládal se vůkol.
Rozeznal již; jak by v temno chmur
svitlo náhle, poznal panský dvůr
nad dědinou rodnou. A hle, úkol!
úkol před ním, třeba v dáli byl,
hoden přece ještě zbytku žití!
28
A on cítil, že má dosti sil
dojít tam a – potom ukončiti!
Zvěděl dávno: hrdý panský rod
ve dvoře tam poznenáhlu schází,
část po části svého zboží hází
marně v obět dravcům. Právě vhod
Vácslav Závěta se hlásil – zlatem
z dálky zvoně, – smluvili se chvatem.
Došel cíle svého. Tady stojí.
Zvedl starý poutník hlavu svoji,
odlesk upomínek ve zracích,
prokmitaly jiskry tam a stíny. –
Šeřilo se. Jako pavučiny
třásně mraků pod nebem se chvěly,
stíny z hlubokých brazd vycházely.
Rozhledl se ještě – naposled.
A pak mlčky těžkou ruku zved,
pokřižoval čelo. Krokem pevným
k vratům došel. Byla zavřena.
Zatlouk pěstí – dutá ozvěna.
Zahleděl se na ně okem hněvným.
„Proč se stavíte mi na odpor?
Závorami zhrdám železnými,
zvoňte jenom vyzývavě jimi,
já dnes přece vejdu, marný vzdor!“
Udeřil svou holí do vrat – volal.
29
Psi tam jenom vyli v odpověď.
Kéž by mohl v náhlém vzteku teď
rozrazit je silou. Neodolal,
kopl nohou do těch tvrdých vrat,
která nechtěla se otvírat.
Dutý zvuk se rozleh uvnitř dvorem,
ozvaly se hlasy, blíž a blíž,
panská čeleď s hlučným rozhovorem
sbíhala se k vratům. V zámku již
zarachotil klíč a otevírá
pomalu se vráteň. Do tmy ven
rozlila se záře luceren.
„Kdo to?“ ozvalo se. Údiv zírá
z vytřeštěných očí panské chasy.
Zazlořečil kdosi v zadu kdes.
„Kdo to?“ hněvně opakují hlasy,
pěsť se zvedla někde. Zavyl pes.
Stojí poutník starý. Dokořán
před ním se už vrata otevřela.
V očích jak by se mu rosa chvěla.
„Kdo to?“ – „Já jsem – “ řekl, „já, váš pán!“
30
II.
Pavučiny.
Pod panským je dvorem starý sad,
jaro v něm a vůně květů mladých
z houštin, z trávy vane odevšad,
a jak větřík do haluzí zadych,
oblak lístků bílých jako sníh
rozletěl se s větví kvetoucích.
Do havraních vlasů napadaly
lístky bílé. V stínu pěšinou
děvčátko se mihlo, šotek malý
s tvářičkou tak dětsky nevinnou,
s pohledem tak zádumčivě snivým.
V oči jeho jak by těžký stín
položil se, – jenom ze hlubin
plaménkem to svítí úzkostlivým.
Běží. Lehce po žlutavém písku
střevíčky se mihly bez otisků,
31
snítka jen se chvěje rozkvetlá,
jak jí sukénka se dotkla bílá
a již černovláska přelétla,
šerem pěšin prchá jako víla.
Větve starých stromů k samé zemi
skloněny jsou těžce. Pod nimi,
kde stín leží studený a němý,
mezi ostružím a šípky planými
padá stezka v údol. V roklině
hluboká tůň v polámaném sítí
olověným leskem z dálky svítí.
Na nehybné temné hladině
tonou velké listy leknínové,
bílá labuť uprostřed nich plove,
na zrcadle vodním odraz světlý,
jak by lekníny tam z hlubin zkvetly.
Kořeny vrb starých vymleté
nad vodou se jako hadi spletly.
A na břehu duby stoleté,
zahrocené kmeny štíhlých jedlí
ke světlu se z temna rokle zvedly.
Pyšně ke slunci své větve klenou
a nad nimi výší prozářenou
ostříž krouží. Ale v hloubi jen
u paty jim leží stín a sen.
Nade břehem z houští divokých
balvany se kupí roztříštěné,
32
trosky věže hradní stojí v nich,
ještě brána rozpuklá se klene – –
(Panstvo, které tady vládlo dřív,
zachovalo jako na odiv
trosky šeré v stínu tesklivém,
staré duby, rokle půvab prostý, –
kousek romantiky pro své hosty
v kraji fádním, všedním, střízlivém.)
Sukýnka se bílá stínem mihla,
prokmitává houštím blíž a blíž,
černovláska k rokli sběhla již
mladičká a jako proutek štíhlá.
Zatleskala v ručky, – labuť v let,
jak by leknínový ožil květ,
přes hladinu lehounko se vznesla,
k nožkám dívce lichotivě klesla.
Zčeřila se voda. Nade břehem
zamyšlená, labuť u nohou,
stojí dívka. Uzardělá spěchem
oddychuje, zlehounka se dmou
úzká dětská ňadra. Ve zraku jí
v řasách drobné jiskry světélkují.
Tichá hloubka pod ní. Pod lekníny
světelné jdou pruhy, tonou stíny.
Dlouhé stonky listů zelených,
jak by náhlý proud je výše zdvih,
33
na dvě strany v hlubinách se dělí.
Drobné ručky stébla spletená
rozhrnuly. Bílá ramena
bleskla v čisté vodě. Závoj skvělý
po žlutavém písku na dně splývá
a hlavinka krásná z hloubky kývá,
usměvavých očí dvé se dívá.
S břehu černovláska volá vstříc:
„Pojď! pojď!“ v bílé dlaně tleskajíc.
A korunku zlatou nad čelem
ve hře vln a šumu veselém
rusalka se vynořila zdola,
bělounká a něžné dítě zpola.
A jak na břeh vyšla spanilá,
do stínů jak blýskavice svitne,
hedvábné své vlasy spustila,
setřásla s nich vodní kapky třpytné.
K nožkám černovlasé panenky
v trávu sedla mezi pomněnky,
zasmála se tiše: „Bude ples!
díky, zlatá, že jsi přišla dnes!
Motýleček pestře malovaný
s pozváním ať letí na vše strany,
v ostružiny, v šípek, v rákosí,
rusalky ať všechny poprosí,
všechny skřítky, všechny pídimuže,
kde koho jen kolem najít může,
bez odmluvy přivede je k nám.
34
A já hudebníky objednám:
všichni pěvci zelenavých snětí,
jak malíčkem kývnu, hned se sletí,
každý spustí chutě notu svou,
hejsa! hopsa! kolem dubu vletu
budem tančit spolu v prostřed květů, –
tanečníci už tu také jsou!
Balvany tam skalní, které mechem
obrůstaly celé století,
vstanou ovanuty kouzla dechem, –
víš, to princové jsou zakletí, –
roztočí se do kolečka spěchem.
A princezny přijdou vznešené,
cářice a dvorní vzácné dámy,
zvednou vlečky dlouhé, skákat s námi
hopsa! budou v trávě zelené! –
Ale, Blaženko má, co že je ti?
Cosi vidím v očkách tvých se chvěti, –
slzičky jdou nebo mráček hněvu?
jako když je mlha zakryje –
Což ti, děcko, není do úsměvu?
Blaženko má zlatá, co ti je?“
Blaženka však stojí, v čílko mladé
jako stín se drobná vráska klade.
Pohladila vílu zlatovlásku,
k boku se jí něžně přitulí.
„Odpusť,“ šeptá, „za tu všechnu lásku,
35
nevděčnou dnes a zlou buduli.
Proč jsem k tobě přišla? V duši mojí
myšlenky se chvějí v nepokoji.
Obejmi mne, nakloň ouško blíž –
a já tajemství mám, rozumíš? –
Ve staré tam věži ve sklepení,
kam nevnikne nikdy světlo denní,
Modrovous prý mladou žínku svou
za mřížemi pod závorou střeží,
a ve skalách černé klenby jsou,
dřívější tam ženy mrtvy leží.
U okénka smutná princezna
pláče, vzdychá v temnu smutných nocí.
Nikdo nepřijde jí ku pomoci,
neotevře vrata železná.
Oči její osleply už bolem,
stínem zdá se býti, neblahá.
A muž její hrozný chodí kolem,
slova nepromluví, – podlaha
skřípe jen při každém jeho kroku.
Blesky krvavé mu hoří v oku.
Jak mi líto, líto paní té!
jaký život hrozný bez naděje – !
a tam dole ony zabité, –
jejich pláč se ještě klenbou chvěje.
Což opravdu nikde spásy není?
odnikud? a nikdy do vězení
nezasvitne bílé světlo denní?
36
Sestřičko má, nikdy, nikdy ne?
myslíš: jistě ve tmách zahyne?“
Rusalka se celá zasmušila,
ztemněly jí oči. Šeptala:
„Znám ji dávno. Jak je roztomilá!
vídávám ji: hledí zoufalá
z okna hustou mříží. Čelo svoje
v průsvitnou dlaň skrývá. Bolestno je
vidět, jak ji, krásnou, ztrávil žal,
jako by jí duši z ňader vzal.
Břečtan jedenkrát se vyšplhal
k samé mříži. Ale rozzuřený
Modrovous jej vytrh z černé stěny.
Ani motýl nesmí přeletět
za tu mříž, kde vadne bílý květ.
Ni sluneční paprsk v ony stíny
nezabloudí, v šedé pavučiny
zachytí se. Neví ubohá,
hvězdami kdy vzplane obloha.
Kolem noc je věčná. V duši její
jenom plaché vzpomínky se chvějí.
Princezna to byla spanilá,
lilje bílá, z nebe anděl světlý,
po pěšinách, kudy chodila,
pod nohou jí fialky vždy kvetly.
Žila mezi květy, v květu samém,
šťastna v nevinnosti, až jí klamem
Modrovous i život otrávil,
37
jako pavouk mušku udávil.
Ukrutný a hrozný! hledem straší,
cizí tyran, není z krve naší.
Přišel nezván, hrdé hradby vztýčil,
květy našich lučin zdupal, zničil.
Kolem hradu zem i černá skála
prosakovat krví vždy se zdála.
Nejhlouběji pod žulovou věží,
mrtvoly tam ve stuchlé tmě leží.
Ticho, němé ticho. Chvilkou jen
krůpěj krve padá na kámen – “
Obě družky ztichly. Jak by bolem
všechno ztemnělo a stichlo kolem.
Těžká snad a černá mračna plynou
nad vrcholky dubů. Nad roklinou
rozpjaly se křídly šerými,
a stín smrti letí pod nimi.
Blaženka dí šeptem: „Teskno je mi!
jak by zoufalý a smutný vzdech
z neznáma sem zavál ve stínech.
Jakýs žal tu blízko chodí němý.
Ale tam – jak hrozno musí být!
po temné jej chodbě vidím jít,
hledí do tmy vytřeštěným okem.
A kol něho stíny mlčky jdou,
zádumčivé stíny stuchlou tmou,
nemluvné a neslyšeným krokem
kolem zdí se plíží stále s ním –
38
Sestro, sestro, jak je neštastným!“ –
Družka vzhlédla, jak by zděsila se:
„O kom, o kom že jsi mluvila?
Lituješli vraha?“ – Ticho zase,
Blaženka jen hlavu svěsila.
Náhle kdesi blízko zachřestily
v písku kroky, znát, jak těžké byly,
a při každém kroku prudce v zem
hůl se zabodává. Drobný ptáček
vylét s poplašeným hvizdotem.
Obě družky vzhledly. Jakýs mráček
v rusalčiny jasné oči pad.
„Budiž zdráva, sestřičko má milá!“
šeptla družce v ouško. „Brzy snad
uzříme se opět?“ Políbila
na tvář ji a na skráň, na šíji.
A již v černé tůni tone. Zalijí
vlny bílé tělo. Vlasy vonné
jako zlato plynou. Ke dnu tone,
ještě ze hlubiny kývá dlaní.
Vyplašená labuť vzlétla za ní,
v prostřed tůně padla, sněžný květ.
Nade břehem děvče samo stojí,
slyší těžké kroky přicházet.
Chvilku zdá se, jak by v nepokoji
prchnout chtěla, – ale zase již
klid se vrátil, zjasnily se oči,
39
zatleskala a vesele skočí.
A ty kroky těžké stále blíž. –
Z houštin vyšel velký stařec sivý.
Modrých očí pohled úzkostlivý
těká mezi stromy, v stínu jich.
Stanul. „Dítě! dítě! kde jsi?“ volá.
Od zapadlé tůně k němu zdola
přitlumený dětský zvoní smích.
„Zde jsem, tatíčku můj, hledášli mne!“
Usmál se a prstem hrozí kmet.
„Dítě, dítě, jak jsi neupřímné!
vždycky hledíš jenom uletět,
ve stín se a do pavučin skrýti.
Jak rusalka v šelestivém sítí
zadumaná sedáš nad vodou.
Starý Jakub přiběh uděšený,
že prý viděl, kterak potají
vodní panny tebe lákají,
jak prý k tobě z proudu z bílé pěny
vyplynula žínka růžová, –
vidíš, jak nás děsíš, bláhová!“ –
Sám se tomu zasmál. Kolem šíje
Blaženka již měkkou páž mu vije.
Rtíky pevně na tváři mu lpěla,
sladkým smíchem svým jej umlčela.
Pohladil ji po hlavičce kmet.
„Zdráva budiž, tys můj pozdní květ!“
šeptal rozněžněný. „Ó kéž mohu
40
život za tě obětovat Bohu,
vyprosit ti zdraví, dítě mé!“
Zamlčel se. Stín mu pokryl čelo.
A pak řekl: „Dost již! půjdeme!“
Trpkého cos jeho hlasem chvělo.
Po pěšině zpátky mlčky jdou.
Podobná již velké vzácné dámě
zavěšena zlehka v jeho rámě
šustíc bílou krátkou sukýnkou
k otci dívka hledí, usmívá se
šťastna ve svém mládí a své kráse.
Starý Závěta však po boku
zachmuřen jí kráčí, nehovoří,
na čele se mraky jemu tvoří,
bolest hlodá v duši v hluboku.
„Tatíčku můj!“ dceruška se táže,
„řekni upřímně teď: co je ti?
proč se ani úsměv neokáže
na tváři tvé, a když přeletí,
trpký je a hořký neskonale?“
Odpovídal: „Mlč, mé ptáče malé,
jenom starost o tebe mne tíží,
o tvé štěstí, celý osud tvůj!“
S úsměvem naň čtveračivě vzhlíží:
„O mne, tatíčku, se nestrachuj!
Jsem tak šťastna, – řekni, možno býti
šťastnější snad více? Nevěřím!“
41
A to štěstí v pohledu jí svítí.
Usmál se zas hořkým smíchem svým.
Chtěl cos říci. Ale: zdali smím – ?
hlavou mihlo se mu. Nechtěl rušit
šťastné chvíle její. Mlčky jen
pohladil jí vlásky zamyšlen. –
Lépe snad jest, nebudeli tušit – –
Nedala mu v dumách utonout,
smála se a hravě vyprávěla
dětské sny a touhy: jak by chtěla
s bílým mráčkem nad nivami plout,
široširým nekonečným světem
letět jako ptáče volným letem.
Nebo raděj jako lilje kvést
v tiché hloubi lesa, z černé hlíny
nad zavlhlý chlad a smutné stíny
kalíšek svůj sněžný hrdě vznést – –
Usmívá se otec: „Dítě, dítě,
kam sny divné vždycky odvábí tě!
Ale víšli, že dospíváš divem
v krásnější a spanilejší květ,
nežli jaký vidíš ve snu živém?
Šestnácte už odešlo ti let – !“
Zvážněla, však ihned pohodila
mladou hlavou. Řekla ve smíchu:
„Vím, ba dobře vím to, pohříchu!
42
Všichni hovoří mně, abych byla
vážnou, moudrou, ne už dítětem.
A já nechci! Raděj rozpustilá,
nerozumná, šťastná v jaru svém,
nevázaným bujným rozletem
ve květech chci jako motýl těkat,
nežli velkou moudrou slečnou být,
vážné tváře, dlouhou vlečku mít,
rukavičky oblékat a svlékat.
Ach, jak nešťastnými se mi zdají
všechny, které na moudré si hrají,
v ranní rose poskočit se bojí,
moudře vyšlapují, moudře stojí,
jak princezny v zámku zakletém!
jaké nudné smutné živobytí! –
Ne, tatíčku, nechci moudrou býti,
nechte mne být ještě dítětem!“
Políbil ji s utajeným vzdechem,
do vlasů ji černých políbil,
kamsi stranou obrátil se spěchem,
aby vlhký záblesk očí skryl.
Neviděla, dále štěbetala,
drsnou ruku jeho do svých vzala,
hladila ji měkce dlaní svou.
A jak točitou šli pěšinou,
která drobnou travou zarůstala,
plesně pod větvemi zkvetlými
43
píseň ptáků zněla před nimi.
Motýlů roj sněhobílých letí,
jak by spadával květ oněch snětí,
sladká vůně vane odevšad.
A Blaženka šeptá: „Jaká krása!
písněmi a květem jaro jásá,
jak mám ráda ten náš starý sad!“
Řekl na to jako s úsměškem:
„Škoda půdy té! tak dobrá zem
leží ladem jen pro panskou pýchu!“
Smála se, tak bylo jí to k smíchu.
Za křovisky, ve stínech a tichu
mělký potok bublal. V zátočině
seděli dva starci rybáři.
V těžkých rukách nehnutě a líně
drželi své pruty. Ze tváří
jakýs tupý klid a smutný hledí.
Jeden prut svůj zvedl. Maličká
na břehu se blýskla rybička.
A zas bez pohnutí starci sedí
a mdlý unavený pohled jich
po vlnách se smeká třpytivých.
Neviděli, Závěta že stojí
na protějším břehu s dcerou svojí.
„Hle, hle, staré!“ řekl s úsměvem,
„zapytlačit trochu vyšli sem!
Martine, hej!“ rozveselen zvolal,
44
„ještě lovit chodíš v neděli?
Vášni té jsi nikdy neodolal!
jak se daří, starý příteli?
A ty, Hroudo? což, můj milý brachu,
zdali pak mne trochu ještě znáš?
na mladáli léta vzpomínáš?
Jak jsme – děti – časem plni strachu
do panského sadu tajně vpadli,
nedozralé ovoce tam kradli?
Hoj, to byly doby! však se sám
vzpomínkou rád v dětství zatoulám.
Ale, hoši, kam pak nenadále
k odchodu se máte, bláhoví!
lovte jenom podle chuti dále,
Blaženka to na vás nepoví!
A nepřijde hlídač, – vzpomínáte
jak nás plašil odtud častokráte?
Jednou“ – kmet se celý rozjařil, –
„jak se nám vpád smělý vydařil!
Martine, víš, tys byl na číhané,
jestli hlídač někde nevyvstane,
a my s Hroudou v píli zoufalé
ovoce jsme rvali nezralé.
V tom se v dálce ozval pokřik divý
a tvůj hrozný nářek úzkostlivý,
kletby německé a zlořečení.
Naslouchal jsem bledý, zděšený,
ale Hrouda pravil zkušený:
45
„Nu, což, – chytili ho! – nic to není!
jenom trhej, pokud on tam ječí,
my jsme tady prosti nebezpečí,
a než do syta mu natlukou,
odneseme klidně kořist svou!“
Smál se kmet, až slzely mu oči.
Ale Martin mlčky jen se zdvih,
žíněný vlas kolem prutu stočí,
očí nepozvedne, schýlen, tich,
odchází jak hošík metlou zbitý,
na rtech němých úsměv rozpačitý.
Hrouda zahučel cos. Očka malá
jaksi vychytrale zamžikala,
prudce čapku smekl, beze slova
po zpátku se ztrácí v houštinu.
Přes potok se kloní ještě znova.
Znamení dal jakés Martinu,
a již oba sehnuti až k zemi
zapadli tam mezi haluzemi.
Blaženka se v udivení ptá:
„Tatíčku můj, co to znamená?
jsouli tamti oba starci němi?“
Zamračil se otec. „Vidíš!“ praví,
„takový je lid náš. Sklopí hlavy,
zarputile mlčí, hledí v zem
s hloupě vychytralým úsměvem.
Promluv na ně, hned se počnou shýbat,
46
jak by chtěli ručičku ti líbat – “
(starý otřásl se, odpliv s nevolí).
„A to vše je tolik neupřímné,
tváří se tak, jak by neznali mne, –
a já s nimi chodil do školy.
Odvrátí se, – ale já vím, v taji
ošklíbnou se a zle pomlouvají.
Nevěříš, že srdce zabolí?
Podávám jim ruku, – hledí z dáli,
jako by jí dotknouti se báli.
Přímo ptám se, zda mi nevěří?
nejsemli jich hoden? Místo odpovědi
potměšile jenom k zemi hledí
a stranou tě zlostně přeměří.
Řeknuli jim, že jsme krve jedné,
každý strachem k nebi oči zvedne,
jak by čekal za to přísný trest.
Všichni nepřístupní, zarputilí. –
I můj vlastní bratr taký jest!
Vidím: vyhýbá se. Řeknu: milý,
snad i ty se straníš, bláhový?
Proč pak všichni na mne v bázni hledí?
vždyť jsem z jejich krve, přece vědí – !“
„My jsme chudi!“ tiše odpoví.
Čtu mu z očí stejnou nedůvěru.
Vlastní bratr! Zaplakal bych věru,
trpko je mi v duši. Jaký blud!
Řeknou: chudi! – Já byl také chud!“
47
S účastenstvím Blaženka naň hledla,
tvrdou ruku jeho ke rtům zvedla.
„Otče, vím to, – ještě drsny jsou
ruce tvoje prací mozolnou.
Vím, že s Bídou zápolil jsi krutě,
pro mozoly tvoje zbožňuju tě.
Ale já, můj otče,“ – řekla tiše,
„já se v srdci děsím chudoby.
Chudých svět, – to hrozná stínů říše,
kde jen kletby zní a žaloby.
Na trůně tam z lidských kostí bílých
sedí Hlad a Bída cářice.
Někdy v noci v nekonečných chvílích
hlasů dutých divá směsice
doráží mi k uchu, – na svém loži
chvěju se a zírám do temna,
slyším vzdechy, slova tajemná,
zoufalý křik, pláč o milost boží,
rouhání a pustý hrubý, smích,
šílený jek duší ztracených.
Vím to, z říše chudých ve tmách noci
zní ty hrůzné nářky bez pomoci...“
Kmet ji hladil po hebounké tváři,
pravil neklidně a zachmuřen:
„Ah, co bída! hroznější je stáří!
Ale – proč tak neveselý sen?
proč se ve tvou duši, v srdce mladé
jako stín ten přízrak chmurný klade?
48
Pro tebe má jasný býti svět,
růžové sny pod bělostným čelem. –
Ó, vždyť mládí čarovný je květ,
i v noc temnou svítí zlatým pelem. –
Proč se otravuješ cizím želem?“
Zamlkla a šerou pěšinou
pod obláčky květů mlčky jdou.
A před nima svitly bílé stěny, –
s roztomilou zdobou baroka
panský dvůr už trochu zpustošený,
oprýskaná brána vysoká.
V houští šerém socha nahé ženy
otlučena stojí. Její druh
nachýlený k pádu jakýs bůh,
do pohanských zapad snů a tuch.
Jak lastura leží pod terasou
mramorový puklý vodojem,
zarost mechem, zelenavou řasou,
dešťová jen svítí voda v něm.
Na prostranství volném trávník svěží,
tisíc květů spadlých na něm leží.
Ve stín lípy, která sto let stará
vypučela plnou mízou jara,
mladíci dva sešli s nádvoří.
Starší osmahlý a s vouskem tmavým,
s okem trochu neklidným a žhavým,
unaveným hlasem hovoří:
49
„Dnes jen na okamžik se tu stavím,
odpustíte, milý sousede!
Kol vašeho dvora rozkošného
však mne často cesta povede.
Vpadnu, víte, podle zvyku svého
bez okolků jako soused k vám,
rád vás jako bratra vyhledám.
V tom zapadlém kraji, v poušti kleté
rád promluví člověk s člověkem.
Uvažte, – snad věřit nebudete, –
po celý rok, ovšem se vztekem,
já jen se sedláky schůze míval,
s farářem a učitelem píval.
Ztracený rok mládí! jaký žal!
v nudě polí jsem se krtkem stal.
Co tu? leda v lesích s puškou bloudit,
nebo s obcí o mezník se soudit.
Ó, má Vídeň! stále vzdychám po ní – “
(chřípě se mu zlehka zachvěly),
„z promenád až ke mně z dálky voní
rozmilých dam parfum zjemnělý!
Přátelé pak u skleničky vína,
sport a šantán, krásky vábivé,
ó, jak s lítostí se rozpomíná
srdce v samotě té tesklivé?
Čert vzal všechno! Odvykl jsem světu,
zabil duši, zabil všechen cit, – –
věříte, jak vzácným přítel je tu,
50
s kterým možno přece hovořit?
Buďte vítán! Včera s potěšením
podal jsem vám ruku v domě svém, –
budete mi jistě přítelem?
Velice si vaši známost cením!“
Upřímně a po sousedsku as
měl znít jeho trochu drsný hlas,
ale víčka pronikavých očí
zhnědlá dávno dýmem cigaret
počala se potměšile chvět.
Lehkou hůlkou mezi prsty točí.
Jakás nedbalost je koketní
v každém jeho hnutí, – zdá se, tkví
v celém jeho elegantním zjevu,
v kroku, ve slovech i na oděvu.
„Apropos, můj drahý, odpustíte,
jestli včera mimovolně snad
nějaký stín do očí vám pad.
Matka má je stará paní, – víte –
nervosní a chorá, – jistě že jí
nezazlíte nedůtklivost její.
Ale, když jste od nás odjel, milý,
dlouho dámy o vás hovořily.
Valda, sestra moje, smála se,
jak jí těžko bylo v zápase
s nezvyklou jí řečí. Ona skorem
od dětinství v residenci jen
51
v kruzích dvorských žila. Nikdy sen
kmenovým si nekazila sporem!“
Suše zachechtal se. „Pravdu má!
raději se sladce zadumá
nad románem. Je to zábavnější,
než ty jazykové hádky zdejší.
Čert vzal všechno! Vida, už i sám
v koleje ty kleté zabíhám.
V naší hloupé zemi ve vzduchu je
odporná ta vřava, naplňuje
údolí a hory – maně toneš v ní.
Hned tu výbuch vášně, slina vzteku.
K čertu se vším! Zbytek středověku!
Fi! kdo vzdělán, o tom nemluví!
Raději mi rcete, kdy k nám znovu
přijedete? Dostojíte slovu
brzy, ano? Čekat budeme.
U nás v zámku starém ticho smutné.
Nejhůře však Valdě, sestře mé,
jako kvítku, když je ocel utne.
V cizí půdu přeneseno mocí
živoří a vadne bez pomoci.
Je mi líto Valdy. Zřídka jen
přijde host k nám, – hrabě Eichorn starý,
hrabě Luna židu podoben,
který zná jen svoje cukrovary.
Nebo kníže z Bubna, stařeček,
jako osykové listí v lese
52
zimničně se celým tělem třese.
Děcko z něho stvořil znova věk.
S matkou hrají karty. Zadumána
Valda zatím sedí u piana,
lehce stiská bílé klávesy,
ale mysl bloudí za lesy.
Věru, líto mně jí, – ze všech koutů
nuda hledí, dni tak dlouhé jsou tu! –
Ale přijeďte jen! Liboli,
vezměte své chrty. Do polí
vyjedeme spolu, lovit budem,
najde se cos i v revíru chudém.
A tam u nás háje jsou tak pěkné – –
Valda s námi, – oh, ta neodřekne,
uvidíte! vzorná jezdkyně!
jako ptáček na vraníka skočí,
pevnou ruku má a bystré oči,
lov, toť její rozkoš jedině.
V té proklaté fádní pustině
čím bychom si chvilku ukrátili?
Střílíte přec, kamaráde milý?“
Mladší soudruh, který s úsměvem
naslouchal jen, hledě mlčky v zem,
hlavu zvedl, řekl měkkým hlasem:
„Ano, také vyjedu si časem,
máme škodnou v lesích spuštěných.
Ale“ – modré dobré oči zdvih
53
(jak by o shovění prosit chtěly),
„špatným jezdcem“ – pravil – „vždy já byl;
totiž, – dosud mladý život celý
ve studiích jen jsem protrávil,
v továrně pak posléz v pilné práci
neviděl jsem, jak se chvíle ztrácí.
Sport jsem nemiloval. K zábavám
nezbývalo času. Nikdy sám
nevzpomněl jsem, že bych tady jednou
vládnouti měl rukou nedovednou,
míti pole vlastní, širý les. –
Život zcela nový žiju dnes!“
Hezký hoch byl. Pleť měl dívčí, bílou,
tahy měkké, přívětivý hlas,
vousky hebké, zkadeřený vlas.
Ale mládím, svěžestí a silou
pružná pyšnila se postava,
a ty modré oči do žhava
zaplanuly někdy okamžikem.
Jízlivě, jak bylo jeho zvykem,
starší usmíval se. „Zajisté
každý jednou želí mládí svého
u knih nerozumně zabitého.
O, já znám to dobře! Žili jste
vědě, práci, jak vám našeptali,
veleučenými jste se stali.
Zatím život kolem vřel a kvet,
54
a vy zabili jste tolik let!
Najednou se ze sna probudíte,
oči vytřeštěné, ospalé,
zachvěje se srdce, s hrůzou zříte
prchající mládí. Zoufale
shledáváte, co vám z něho zbývá,
ale mládí zatím: s Bohem! kývá!“ –
Marnými ty úvahy se zdály, –
oba mladíci se rozesmáli.
„Vy ne!“ (pokračoval) „oh, vy ne!
trochu prachu nudných školních síní,
trochu pedanství vám srdce stíní,
ale to vše brzy pomine!
Až jen ovane vás vítr svěží,
smete prach, kde jaký ještě leží,
duše vzplane, srdce okřeje.
Vzhůru hlavu! na kůň, v pole širá!
a ty stíny – doma nechte je!
Před vámi se život rozprostírá,
více květů je tam, nežli sníte,
mladé srdce svoje potěšíte! –
Tedy ujednáno! Do týdne
budeme se těšit nedočkavě
v samotě té naší nevlídné.
Bez okolků přijedete, – hravě,
buďte jist, že sedlu zvyknete,
dokonalým jezdcem budete!
Valda – vidím její radost velkou! –
55
jistě bude vaší učitelkou,
na chvilku se aspoň zveselí.
Všechny potěšíte, příteli!
v samotu nám, do té nudy kleté
trochu veselosti přinesete!“
Usmíval se soudruh: „Mnoho ne!
nelichoťte, pane barone!“
Hovoří, – však oběma se zdálo:
cizího cos mezi nimi válo.
Jak by slova pracně shledávali,
jak by vzájemně si v oči lhali.
A konečně – v jedné chvíli snad –
oba postřehli tu lež i chlad,
umlkli a jaksi rozpačitě
jeden po druhém se ohléd skrytě.
V tom se mihla ve slunečním jasu
mladá dívka, zavlál bílý šat,
přes ramena spousta černých vlasů,
které těžko stužkou upoutat.
S kmetem šedým stoupá na terasu.
Netušila nikterak, že zdola
otáčel se za ní lačnylačný hled.
Mladý baron zdiven oči zved,
k soudruhu se sklonil, tiše volá:
„Pro Bůh! jaké sladké tajemství
dům váš skrývá? Kdo ta sličná děva?
sněhem lilií se z dálky skví,
56
zosobněné jaro, které vsévá
vonné květy v houšť i do travin.
A ten šedý stařec jako stín
prchlé zimy – zasmušen a němý
jejími se vleče šlépějemi.
Aj, jsem zvědav: Kdo jsou? řekněte mi!“ –
Soudruh odpověděl (z obočí
trochu stínu náhle proskočí):
„Otec můj a s ním to dítě bílé
sestřička je moje, Blažena.“ –
„Jak je něžná, vzdušná, rovna víle,
z jarních květů bílých spředena!
Jak obláček bílý prozařují
paprsky ji zlaté. Dokola
gloriola zářná plápolá.
Květ jabloní prší na cestu jí,
hleďte, co má kvítků ve vlasech!
Závidím vám! – Ale? proč ten vzduch?“
„Ubohá je sestřička má! Leží
jakés kouzlo zlé jí na duši.
Vidíte, je krásná, mladá, svěží,
o chorobě svojí netuší.
Duchem nemocna je. V hlavě její
jakés pavučiny vždy se chvějí.
V rozkvětu svém dívčím myslí zcela
malému je rovna dítěti.
Duše její vyrůst zapomněla.
57
Někdy zdá se, že z mladého těla
kams jí do daleka odletí,
a Bůh ví, kde v také chvíli bloudí,
jaké stíny v paměť se jí vloudí.
V prázdno, v dálku hledí. Všechno kolem
mizí pro ni v mlhách. Vidí jen,
jakýs nevyslovitelný sen.
Chápete, že s obavou a bolem
pohlížíme na ten smutný květ.
Ach, pro radost věru nerozkvet!“ –
Baron, zdá se, neposlouchal ani,
ale hleděl, lačně hleděl za ní,
jak se vznáší jako obláček.
„Krásná! krásná! krásná!“ tiše řek.
Ruce, jak by k ní se vztáhly samy,
oči zasvitly mu pod řasami.
Ale ihned obrátil se zas,
v ospalé své tváři starou nudu,
unaveně ozýval se hlas:
„Představíte-li mne? vděčen budu!
Rád bych seznámil se s otcem vaším,
se sestřičkou vaší spanilou.
Snad motýlka toho nepoplaším
dotěrností svojí nemilou?“ –
„Odpustíte, prosím!“ soudruh mladý
odpovídal nerad v rozpacích,
nepokoj se kmit mu ve zracích.
„Ne, dnes omluvte mne! – a ne tady!
58
Snad by opravdu se poplašila
dušička ta chorá, sestra milá,
prchla by nám, s bázní unikla,
je tak cizím lidem nezvyklá.
A můj otec – hleďte, – někde v poli
pracoval, jak zvykl každý den,
v šatě všedním se svou selskou holí
teď se vrací spocen, uprášen.
Odpustíte, – do rozpaků jen
uved byste moje drahé oba,
jindy bude vhodnější snad doba!“
A host hledí, oka neodvrátí,
jak tam ve slunečním jasu jdou
pochmurný kmet s dcerkou rozmilou.
Bílé šatečky jen viděl vláti.
Náhle ohlédla se Blaženka.
Rychleji, než letí myšlenka,
pohledy jich setkaly se maně.
Baron smekl a mlčky se klaně
lehounko se usmál. Zarděná
sotva hlavou kývla a pak letem
k otci přiskočila, splašena,
V ruměnci svém věru byla květem.
„Proč pak jsi se náhle zachvěla?“
otec otázal se. Hledě na ni
černé vlasy hladil drsnou dlaní.
Neohled se zpátky. – Mlčela.
59
III.
Na dobyté hradbě.
Pod stropem, kde jakés bohyně
tančí v bílých květech, mezi nimi
v divně namodralé krajině
blýskajíce boky růžovými,
jarého je plno hlaholu.
Otevřena okna. Pod záslony
větřík zadul chladivý a vonný.
V sále jasném hlučno. U stolu
mladí lidé, v číškách víno hoří,
v očích už se drobné jiskry tvoří,
líce planou. Nad hlavami jim
lehounko se vznáší modrý dým.
Vyvstal Venouš Vávra, právník mladý,
hlava bystrá, jeden z prvé řady
bojovníků ducha, kteří jdou
do arény bít se s odvahou.
60
Na protější stěně pevně tkvěly
oči jeho. Číšku zlehka zdvih.
Kolem hovor hlučný rázem ztich,
zraky všech se k němu obracely.
„Dovolíte, drazí přátelé – “
začal měkce, jako nesměle, –
hlas mu chvěl se, ale v okamžení
v kovový zvuk ocele se mění.
„Zvedám vína pohár ohnivý
s radostí a plesem ve své duši,
s plným srdcem, které hlasně buší!
Mrak všelikých pochyb tesklivý
rozvát aspoň na okamžik s čela
a krev ohnivěji zakypěla.
Nechť poháry zvoní! vzhůru hlavy!
jásot nechať bouří právě tu,
kde před chvílí ještě v přeletu
vítězně bil cizácký proud dravý
v naše sypké břehy, naši zem
zaplavoval hrozným přílivem.
Bůh dal, příliv klesá odražený,
vlny opadly i kalné pěny,
břeh se zvedá z divé zátopy!
Bůh dá, že se najdou ruce statné,
které hned se díla uchopí,
vybudují hráze nepodvratné!
Nesmí půdu znova dobytou
61
loupežný proud vícekrát nám zalít,
nechat pod nohami rozlitou
zříme stohlavou se vlnu valit,
o granit se roztříští a zláme!
Nechť přijde a zuří, odoláme!
Proto jasně ať poháry zní,
slavíme dnes velké vítězství!“
Zabouřily hlasy, číšky zněly,
víno zašumělo, oči zahořely.
Jen hoch slabý s tváří zažloutlou
blíže k sobě přitáh sklenku svou,
kostnatými prsty zatřepetal,
jak by na hlavu všem kletby metal,
chřípě se mu chvěly, sbíral dech:
„Fráze!“ vykřik tenkým hlasem, „fráze!
Tak to stojí ve všech žurnálech:
cizí moře, granitové hráze,
dravé vlny kolem rozlité,
rodná půda, břehy podryté – !“
Ostře zachechtal se. „Ovšem, snáze
všechno slovy odbýt kurážně,
z dálky zahroziti nepříteli,
nežli přejít propast, jež nás dělí,
s ním se poznat, s klidem rozvážně
změřit jeho sílu, spravedlivě
jeho díla velká ocenit!
62
Smějte se! mně takto káže cit!
pravdu říci! nelichotit lživě!
Zde na naší holé, smutné nivě,
kde jen robotník své spřežení
honil s láním, cizí umění,
cizí práce tyto stavby zvedla,
cizí duše něžná spanilá
všechna místa kouzlem obepředla,
pusté svahy v sady změnila,
před věky ty lípy vsadila!“
Přehlušil jej smích a pokřik dravý,
rozkolísaly se mladé hlavy.
Ještě zvýšil slabounký svůj hlas;
„Cizí! cizí! zde psal data čas!
Zde pod cizí střechou, stropem cizím,
kde duch cizích rodů ještě tkví,
přípitek váš vyzývavě zní!
Smích mne nepomate, který sklízím,
vlastenecký jásot šílený:
pravda tady vryta v kameny,
pevně vryta! Zapírati chcete?
Na zdech, na stropech tu možno číst!
Vždyť i samo jméno těchto míst
hlásá cizí původ! Nezapřete – !“
Nedomluvil, – v bouři jarých hlasů
jeho protesty a výkřiky
63
zapadaly marně bez ohlasu.
Stál tu vztyčen mezi mladíky,
ruce skřížil, úsměv pohrdavý
po tváři mu žluté přeletí,
patří kol, jak moudrý na děti,
které z mýdla bublinou se baví.
Nedbali ho více. Jiný hlas,
jiná sklenka pozvedla se zas:
„Naše je to rodná půda svatá,
pošlapaná vrahem, mocí vzata,
a z mozolů našich vystavěny
hrdé zámky vzrostly k výšinám,
cizáckými obdařeny jmeny
s vysoka se vysmívají nám.
Ale nechať zpupný sok se rouhá,
co ta cizí slova? maska pouhá!
Pouhý zvuk, jejž vítr odvane,
a co naše, naším zůstane!
Pryč s cizotou, nechať navždy zmizí
i to vnucené sem jmeno cizí.
Vzhůru číše! oslavíme křest!
Znova dobytá píď rodné země
ať i podle jmena naší jest!
Nuže, jmeno, jmeno! Rychle ke mně,
kdo je filolog a historik!
Jmeno! ryzí slovanské a zvučné!“
Smích se ozval kolem, hlahol, křik,
učený spor a výklady hlučné.
64
Konečně vstal Vávra, číši zved.
„Javor bude slouti!“ V souhlas hned
srazily se číšky.Trochu vína
Vávra na zem ulil. „Slavně křtím
tyto prahy vínem krvavým!
Vše, co na cizotu upomíná,
nechať křest ten spláchne. Příboj dravý
nikdy víc tě výspy nezaplaví!
Do věčnosti nechať pevně ční
stráž Slovanstva, hlídka nejzazší!“
Zabouřily hlasy, třeskly číše,
v očích jiskrou zablesklo se všem,
ale v prostřed bujné vřavy spíše
vyznělo to vážným akkordem.
A pak hostiteli na zdraví
přípitek se rozlét jásavý:
„Zdráv buď Závěta!“ – Pán statku mladý
s úsměvem se klonil rozmilým,
číškou plnou přiťukával jim.
„Rád váš jásot slyším, právě tady,
v těchto síních prázdných, druzi milí!
Mně se vždycky zdálo, že tu zbyly
stíny teskné z věků minulých, –
dnes je rozplašil váš zpěv a smích.
Díky vám! Ať tedy Javor zkvétá,
na samý kraj Slovanského světa
65
hlídka pošinutá! Dobře vím,
že povinnost těžká padá na mne,
nepodlehnu ješitnosti klamné,
ani ruce líně nesložím.
Rukou neúnavných třeba všude,
ku práci se hlásím, – tuhá bude,
při sám Bůh, že jí se nelekám!
věřte, drazí! vždyť mým učitelem
od mladosti otec byl mi sám.
Práce zlá a krušná v žití celém
čekala naň všady a šla s ním, –
líbám jeho ruce, s úctou zřím
na ty tvrdé zkornatělé dlaně, –
odpusťte, že slza padla na ně – –
Práci, práci pilné připíjím!“
Starý Závěta, kmet šedovlasý,
v čele stolu seděl, nemluvil,
ale na rtech jeho úsměv byl.
Třeskly číše, zabouřily hlasy,
k němu hrnuli se s přípitkem,
zosobněna práce byla v něm,
v rukou jeho, pleti zkornatělé,
v celém sehnutém, však tuhém těle.
Stál tu rozechvěný, jako stín
čehos minulého, co už bylo,
co svůj úkol plně dovršilo.
66
Však po boku jeho statný syn,
na skráň líbá otce, do šedin.
Jeho dívčí tvář se rozehřívá,
žárem tisícerých nadějí
oči zahořely jasněji,
z jejich hloubi budoucnost se dívá.
Hovoří kmet, šedou hlavou kývá:
„Tak vás, hoši drazí, vidím rád,
čela jasná, hrdé, vzdorné hlavy,
myšlenek proud vzkypělý a žhavý!
Jenom jedenkrát je člověk mlád!
Odpusťte, jsem starý, vetchý děd,
mlhou zakalil se už mi hled,
ale rád mám mladost, mezi vámi
sedím jako starý dobrý známý.
Vím, že nese proudem nový věk
příboj nových divných myšlenek,
rozlet jejich sotva stihnout umím.
Vlnou ryčnou hesla nová jdou,
střídají se, honí se a trou,
mnohému již zpola nerozumím.
Nám starým už vše to jako sen – –
Ale nechať dál se proudy valí,
my jen pro vás vždycky pracovali, –
půjdem spáti, vám však svítá den!
Vy jste dál, než my jsme jednou byli, –
Bohu dík, ne nadarmo jsme žili!“
67
Zas tu hlavu stiskl těžký věk,
sluneční však zlatý paprslek,
jak se kdesi proplet záslonami,
v bílé brvy se mu zachytil,
ve zvlhlém se zraku zatřpytil.
Lehký dým se vznášel nad hlavami,
veselý zněl hovor, zpěv a smích,
Sloka písně přeletěla kolem,
číšky zněly za hostinným stolem
v sále tom, kde v rámech zlacených
podobizny zčernalé dvě visí
nad třpytivým krbem z mramoru.
Pán a paní. Tvrdé jejich rysy,
čela nachmuřená ve vzdoru.
Sivá paní z límce krajkového
hledí stranou, v hloubi oka zlého
jakýs oheň vnitřní problýská.
V pyšném kroji Rudolfova věku
stojí manžel její. V náhlém vzteku
rukojeť rve svého kordiska.
Dolů na ty mladé bujné hlavy
spouští pohled chmurný, pohrdavý.
Však ti pod ním samý žert a smích,
nikdo k němu oka nepozdvih.
V tom, kdy ještě sálem písně zněly,
vysoké se dvéře otevřely,
68
vešli noví hosté nečekaní, –
soused, mladý baron, sestra s ním
baronesa Valda. S nadšením
pohledy všech spočinuly na ní.
Ale nežli přestoupila práh,
chvilku otálela. Přimhouřila oči,
rtík se nějak pohrdlivě stáh,
hodila však hlavou. Hrdě vkročí.
Přetrhly se hlasy vzbouřené,
poklesaly sklenky zdvižené.
Ticho kolem. Hostitel vstal mladý,
vzácné hosty vítal překvapen.
„Sním-li? – pak to překrásný je sen!
příteli, vy? baronesa tady?“
Prstíčky jí drobné políbil,
trochu zmaten, trochu zarděn byl.
Valda pohlédla naň důvěrněji,
v očích temných zajiskřilo se jí.
„Nemilo vám, že jsem vešla sem?
Vynutil jste,“ řekla s úsměvem,
„slib, že navštívím vás, – tady jsem!“
K vyslovení divně rtíky strojí,
cizí přízvuk v každém slově zněl,
ale všechno, všechno slušelo jí.
Přimkla oči. Pohled přeletěl
zamlklý ten kroužek mladých hochů.
Ušklíbla se uličnicky trochu.
69
Pyšně nesla hlavu. Krásná byla,
krásná v každém hnutí, jako hřích,
Afrodita, jež se naučila
ctít pařížské mody vkus a střih.
Krásná byla! Krásné svůdné tělo, – –
kouzlo divné kolem ní se chvělo.
Hledneš maně, a jsi ztracen již,
myšlenky ti mate, srdce jímá,
ani toho stínu pod očima,
ani prášek pudru nevidíš.
Baron Géza Rajský, bratr její,
v šatě poručíka přišel dnes,
vypínal svá prsa důstojněji,
koketně svou lehkou šavli nes,
ostruhami zvonil, sklíčkem blýskal,
kdo tu byli v sále, řadou všem
s nejroztomilejším úsměvem
za konečky prstů ruce stiskal.
„Moji druzi dobří – “ hostitel
představovat pány rychle chtěl, –
„kamarádi ze škol sjeli se tu,
dokud v sadech našich trochu květů,
než je letní bouře odvane.
Srdce zlatá, hlavy nadané,
muži práce, literáti mladí,
umělci a – .“ Baron hlavou kýv,
černý knírek koketně si hladí,
usmívá se: „Oh, já uhod dřív!
70
V kroužku umělců je vždycky milo,
mezi nimi mně vždy volno bylo!
Ve Vídni, oh – ! Netřeba tu jmen,
stačí, jsme-li jedné mysli jen,
bez okolků, jak umělcům patří,
budeme tu, doufám, jako bratři!“
Ke stolu se ihned posadil,
jako by tu dávno doma byl,
mladým druhům kynul blahosklonně,
slavil práci vážnou, v nadšení
božskému se klaněl umění,
měl i trochu pochlebenství pro ně.
Rozmilou se naivností blýskal,
prostodušným tónem všechny získal. –
„Příchod náš vám hosti vyrušil, – “
řekla sličná Valda hostiteli,
pod brvami jiskry se jí chvěly. –
„Škoda, škoda, že jsem netušil!“
s omluvou se pokorněji shýbal,
ohnivěji ručku její líbal.
„Odpusťte, já prosím! Vidíte:
dým z cigaret všady kolem pluje,
vím, že neútulno velmi tu je,
ale hněvati se nesmíte!
Jsme jen s otcem sami. Pohřešuje
dům náš drahou ruku matčinu,
ženské dlaně, jež by učinily
71
z pustých síní kouzlem domov milý!
V celém domě cítím stuchlinu!
Možná v parku, kde vše květem dýše,
snad by se vám zalíbilo spíše?“
Její pohled trochu vyzývavý
kolem přelétá. Ji, zdá se, baví,
jak ti mladí páni hledí sem
s neskrývaným zbožným obdivem.
Pomaličku vdechuje dým čpavý, –
ráda má tu vůni. Lehko snad
oželela rozkvetlý by sad.
Závěta však zve ji. Kývla hlavou,
pokrčila trochu rameny,
s prahu ještě s tváří usměvavou
ohlédla se zpátky. Upřeny
všechny oči posavad jsou za ní,
vidí, slyší obdiv odevšad.
Zatřpytil se drobných zoubků řad,
jak se rozesmála. Všem se klaní
s rozpustile vážnou grimasou.
(Jak ty jejich oči lačny jsou!)
Ale už se rychle otočila,
oddaně, tak pokorná a milá,
k Závětovi hledí: „Půjdu s vámi,
v parku je tak krásně ve květech,
když se loudí vlažný jara dech,
cítím, jak se duše zachvívá mi
72
divným citem sladce tesklivým.
Oh, ty květy bílé ráda zřím,
jak padají ticho! Ale rcete,
hněvati se na mne nebudete,
že vás milým druhům odloudím?“
Koketně naň hledla. Vonný dech
z jejích kadeří a šatů vanul,
zdála se být květem, který vzplanul
ve slunečním svitu. – V úsměvech
na balkon už vyšli, spolu sami
sestoupili zvolna v parku stín,
sami ztráceli se pěšinami,
kde květ bílý padal se křovin...
U stolu však zvoní sklenky zas,
nonchalantně baronův zní hlas.
Vtipem žhavým sálá, žertem baví, –
blíž se nakláněly mladé hlavy,
když vyprávěl klepy jízlivé
důvěrně a přitlumeným hlasem
o zpěvačce jakés marnivé.
Všichni kol se rozchechtali časem
v náhlé veselosti bouřlivé.
Sám se uškliboval divným smíchem
(kdos to po něm zkoušel nesměle),
zvonil sklenkou, říkal: „Přátelé,
mládí neužít je hrozným hříchem,
proto vzhůru číšky vesele!
73
Nechať v zakletém tom zámku starém
nová radost zvučí s novým jarem,
vytratiž se odtud šerý stín,
rozvesel se s námi Helfenštýn!“
(Když do sálu vešli s Valdou spolu,
povšiml si, kterak v čele stolu
pozvedl se velký sivý kmet, –
jako stín jej viděl odcházet.)
„Javor! Javor!“ kolem něho vzkřikli.
Baron mhouřil oči, trpce děl:
„Vida, jak se vlastenci tu spikli!
i ten starý název překážel?
Oh, ten chauvinismus hrozný, běda!
všechno otravuje, klidu nedá,
vystrkuje růžky pitvorné, –
ach, jak je to všechno odporné!“
Zoufale zved Géza oči svoje,
utrápen vzdych: „Středověké boje!“
Mladý člověk s tváří zažloutlou
chýlil těsně za ním hlavu svou.
„Pane barone, snad dovolíte, – “
úlisně se hlásil, „pravdu díte,
zcela stejně smýšlím jako vy,
nenávidím svár ten jalový.
My jsme výše nad předsudky těmi,
nedůstojný je ten divý spor,
který bují v neblahé té zemi.
74
Běda! proti vzdoru stavět vzdor!
Nutno přejít propast, jež nás dělí,
ruku mužně podat nepříteli!“ –
Ohlédl se baron. Ret mu křiví
zlomyslný úsměv: „Ještě vy!
humanitní jakés výlevy!
a já pravím: Kdo chce zůstat živý,
nechoď blízko soku silnějšímu,
z daleka se uhni raději mu!
Potká-li vás medvěd, proč vás sní?
Jenom proto, že je silnější! –
A již dosti! dosti! ani slova!
raděj k číškám navraťme se znova,
nač tu mezi námi hloupý stín?
Javor, křičte! a já Helfenštýn!“
V bezstarostném jarém veselí
chvilky mladým lidem letěly.
Pod stropem však přece těsno bylo,
slunéčko je jarní vyvábilo,
venku v parku zkvetlém je tak milo!
Prochází se mladý Závěta
stínem pěšin. Jasmín rozkvétá,
dusná vůně jeho jak by k zemi
těžce vylila se. Haluzemi
prokmitalo slunko, v šerém stínu
zlato rozstřiklo se na pěšinu
75
k nohám Valdy sličné, na šat její.
Závěta děl (teď už důvěrněji):
„Nemám rád ten jasmínový květ,
těžkou jeho vůni opojivou.
Citím smutek jakýs v ní se chvět,
vzpomínku vždy ve mne vzbouří živou,
pozůstalou v duši z dětských let.
Vidím hřbitov, jasmín kvete bílý,
nad mělkou se jamkou větve chýlí,
polosvadlé lístky prší do ní.
Vidím otce – malou rakvičku
klade ve hrob, v ní mou sestřičku,
a ty květy bílé z hrobu voní. –
A tak z jedněch kvítků zavívá
ke mně vůně smutná, tesklivá.
A dech jiných maně opět vzbudí
vždycky blahý pocit pod mou hrudí,
jak by štěstím ke mně dýchal květ.
Vzpomínka, jež k vůni té se pojí,
zhasla dávno v paměti už mojí,
však já cítím v hloubi duše znět
jemnou strunu, jež se rozechvěla.
Snad jste někdy stejný pocit měla?“
Zasmála se Valda. „Možno tak!
jakés kouzlo vůně květin chová,
duše rozteskní se. Věřte však – “
76
a tu divným ohněm vzplál jí zrak, –
„mně je sladkou vůně jasmínová,
něžně sladkou!“ – Snítku ulomila,
jež plničká bílých květů byla,
a omamnou vůni dýše z nich.
Dávný, opojivý sen se mih
hlavinkou jí, ve vzpomínkách tone,
ke rtům tiskne prudce květy vonné.
Budoár svůj vidí malý, stmělý,
květy jasmínové po zemi
a v jich vůni polibky se chvěly
vášnivé – kdy ústa oněmí – –
Vzbudila se náhle. Snítku s květem
odhodila, zaplašila sen,
po průvodci ohlédla se letem.
Ne, netušil pranic. Dvorně jen
po boku jí kráčel. A šli sami
dál do hloubky parku pěšinami,
do rokliny, odkud bleskla k nim
nehybná tůň třpytem kovovým.
Řekla Valda: „Jak je smutno tady!
jenom stíny plahočí se všady,
na všechno se kladou, potají,
zdá se, v myšlenky se vkrádají.
Pojďme! Zpátky na světlo mě veďte!
sluneční mám ráda svit a žár.
Ale pro Bůh! v rákosí tam! hleďte!
přízrak bílý, spředen z vodních par, –
77
ach, ne, ne! už vidím! krása živá,
jaké zázraky to park váš skrývá?“
„Baroneso,“ její vůdce děl,
v hlase přitlumeném smutek zněl,
„Blaženka to pouze, sestřička má,
však jsem vám již o ní vyprávěl.
Nejraději zde se toulá sama,
kývnu na ni, chcete? zavolám – “
Valda vpadla: „Nedovolím vám!
proč to snivé děcko máme rušit?
Pojďme, pojďme! ani nesmí tušit – “
zimomřivě otřásla se celá.
„Pojďme odtud, odtud!“ rychle děla,
za ruku jej vzala. „Smutno tu,
cítím na dno duše tesknotu.
Na den jasný pojďme, kde se směje
zlaté slunko, krev ať rozehřeje!“
Nepouštějíc z ruky jeho dlaň
z rokle vyběhla s ním na výsluní.
„Což? tu veseleji?“ hledla naň.
Jemu všady slastno bylo u ní,
zář i světlo z jejích zraků sálá, –
Bože, jak se opojnou mu zdála!
Udýchaná, během zardělá
78
o kmen staletý se opřela.
Ňadra dmou se svůdně, ruce zvedá,
cosi upravuje v kadeřích.
A on hledí, hledí – slova hledá – –
Uhodla, proč nenadále stich.
V očích žhavý plamének mu hoří,
srdcem, duší celou se jí koří.
Chytrý úsměv se jí na rtu mih,
četla v myšlenkách mu: nejraději
pad by k zemi zlíbat nožky její.
„Bloudili jsme dlouho, již je čas!
nemám ráda houštin šero stichlé, –
doveďte mne k bratru!“ řekla rychle,
„slyším v dáli volat jeho hlas!
Pojďme!“ poskočila. – Okamžitě
na útěk se dala jako laň,
která lovci prchá, křovím hbitě
prosmykla se, běží, – ostražitě
ohledla se v letu ještě naň.
Postál překvapen, – však skočil již,
stíhati se jal ji, – blíž a blíž,
ještě skok a chytí, dosáhne jí,
obejme to sladké tělo její – –
V tom se zastavila. Najednou
zpět se otočila, oči žhavé
tázavě se k němu pozvednou,
sešpulila rtíky usměvavé
s jakous troufalostí nezbednou.
79
„Pane inženýre!“ zahrozila.
Ruměnec mu na tvářích se vzňal.
„Baroneso!“ zmaten zamumlal.
Uličnici podobná teď byla,
vlasy rozcuchané, klobouček
s růžovou se pentlí k zadu smek.
Stála těsně před ním. V obličeji
cítil lehtat omamný dech její.
Však v té chvíli právě před nimi
bujným smíchem, hlasy jarými
pod stromy to zahlučelo. Sadem
v překypělém rozmaru svém mladém
rozběhla se celá družina.
Baron Géza vždy a všudy v čele
dovádí dnes, vtipné kousky smělé
vymýšlí a hry sám začíná.
Spatřil Valdu s mladým hostitelem
(ve zmatku je přistih podezřelém),
rozchechtal se, vzkřikl, rukou kývá:
„Ah, vy! kde jste byli? pojďte k nám,
všady už vás dávno postrádám!“ –
Valda usmála se: „Co nám zbývá?“
Na prostranství volném pod terasou
hráli tenis. Valda o závod –
zápolila s veselou tou chasou,
smíchem uvítala každý hod.
Vítězila! Jako hádě svižná,
80
ohebná jak proutek, nedostižná!
A ti mladí lidé zpozdile
celou silou vyniknout se snaží,
úsměv její, pouhý hled je blaží, –
což se rozskákali zběsile.
A filosof mladý s tváří žlutou
nehrál, ale s urputností krutou
snášel míče, které zaletěly,
Valdě donášel je, šťasten celý.
A než zápas dobojován tuhý,
pod lipou už stolek prostřen byl.
Ke svačině hostitel zve druhy,
Baronesu dvorně poprosil,
aby hospodyňkou pro dnes byla
a stůl jeho prostý okrášlila.
Neodřekla. Ihned ochotna je,
v šálky čínské nalévala čaje,
vlastní rukou podávala všem,
sladíc roztomilým úsměvem.
Tehdy baron Géza shledávaje
trochu fádní tuto idyllu
mrzut pokuřoval, tajně zíval,
na hovoru nebral podílu,
někam daleko se líně díval.
A když osloviti kdos ho chtěl,
barona už v kroužku nenašel.
Géza bloudil sadem. Mezi květy
81
táh se modravý dým z cigarety,
rozplýval se jemu nad hlavou.
Kráčel zvolna. Ohlížel se kolem, –
jak ty cesty všady spustlé jsou!
postál mnohde s opravdovým bolem
u sousoší, které rozpukané
hroutilo se mezi růže plané.
Na podstavci opršená slova –
Přeražená lávka mramorová
leží v trávě. Stranou gloriet
s porouchanou střechou. Tíhou let
sloupky do země se zabořily,
počmárány na všech stranách byly.
„Spousta!“ baron syčel. „Barbaři!
každou stopu třpytné minulosti
zničit musí v nevidomé zlosti, –
jaký jásot, když se podaří!
V troskách uměleckých památek
posadit se v pyšném nadýmání,
vyvolávat: my jsme dnes tu páni,
co nám se svou slávou dávný věk? –
Co tu chcete, staleté vy stromy?
podetnou vás, koruny vám zlomí,
smýkati vás budou řetězy,
vše se musí kořit vítězi!“
A tak pod ty stromy věkovité
sešel maně v rokli, k tůni skryté.
82
Temně lesklou její hladinou
záblesky a černé stíny jdou.
Hlavy dvě se k tiché vodě chýlí
s podrytého břehu. Netušen
je tak pozoroval drahnou chvíli.
Co ti dva tam dole mají jen?
Blaženku hned poznal i v tom stínu.
Zachycena o prut rokyty
celým tělem visí nad hlubinu.
Černé vlasy proudem rozlity
padají až k vodě. Zraky její
k samému dnu, zdá se, dohlížejí.
Ale, k čertu! kdo to vedle ní?
Baron pozdálečí odhaduje:
Žebrák? Možno, – chmurně vtyčen tu je
jako strašidelné zjevení.
Tělo v hadrech, ve všem bída krutá,
lysá hlava sluncem ožehnutá,
větrem ošlehána docela.
Vrásky zaříznuté do čela
stále chvějí se a pozvédají.
Úsměv dobrácký a bázlivý
chvilkou vpadlé tváře oživí;
ale oči neklidně mu hrají.
Také on je schýlen nad vodou,
ukazuje rukou kostnatou:
„Slečinko má, tamhle, vidíteli?
jak tam svítí zlaté jahody
83
pod zapadlým kmenem?“ Do vody
oba hluboko se zahleděli.
Cigaretku baron odhodil,
udiven a zlekán trochu byl.
Krásná černovláska co že dělá?
spadne, jistě spadne, běda jí!
černé vody pod ní čekají, –
co tam dole u dna vidět chtěla?
sotva že se drží slabé sněti,
jako bílý kvítek v hloubku sletí –
bylo tam těch květů plno již!
Lehkým krokem rychle kráčel blíž.
Tiše pozdravil ji. Ohledla se.
Viděl zřítelnice zvětšené,
plné podivného plamene,
k vodě však se nachýlila zase.
Jako ke známému hovoří:
„Pane! pane! vidíteli? zlatem
jak to dole vždycky zahoří?
U dna blízko břehu, pod vývratem
zlaté jahody tam rostou, – zříte?“
S úsměvem jí vyhověti chtěl,
do vody se sklíčkem zahleděl.
„Ach, vy jistě že jich nevidíte!“
smutně řekla. Mrštným pohybem
vztýčila se, klidně před ním stojí.
„Odpusťte, já maně vpadl sem,“ –
84
baron do úsměvu rty své strojí, –
„kam jen víly právo vstoupit mají,
kde své zlato a svou krásu tají!“
Po žebráku okem šlehl jen,
jak by ptal se: „Ale kdo tu ten?“
Zachytila pohled, rozuměla.
„To je Jakub,“ klidně, měkce děla.
„Blázen říkají zde lidé mu,
ale on, můj pane, mnoho vidí,
co je skryto ve tmách jinému.
Hle, je jako dítě! jak se stydí!
Jakube, ne! proč se červenáš?
toť pan baron pouze, soused náš!“
Drobný stařík rozpačit a němý,
jakoby se shroutil k samé zemi,
vrásky na čele se sbíhaly,
tváří kmit se úsměv zoufalý.
V tom jako pták splašený se vzchopí,
zapad v houští, zmizel beze stopy.
Baron pravil s jemným soucitem,
ano, v očích se mu rosa leskne:
„Slečno má, což vám se nezasteskne
v tomto stínu vůkol rozlitém,
u bezedné tůně nad hlubinou,
kde ty bílé spadlé květy hynou?“ –
„Ne!“ dí ona prostě, „jsem tu ráda,
stín zelený pohádky mi spřádá.
Vídám z temné tůně vycházet
85
víly půvabné a celé bílé,
jako svěží leknínový květ.“
(Baronu se zdálo, že té chvíle
cosi vidí na vodě se chvět.
Hlednul blíž, – a na hladině siné
ve třpytu a lesku skvělém plyne
obraz jeho vlastní, z hloubi kyne, –
šavle blýskla, – nu, zjev hrdiny!
Dozajista z tiché hlubiny
zvědavé se víly vynořují,
za tím zjevem svůdným slepě plují.
Ušklíbl se vlastním myšlenkám, –
vždy měl štěstí u půvabných dám!)
Vousky kroutil, – ale před ním stojí
s dětským hledem a s pohádkou svojí
malá černovláska líbezná,
sama pohádková princezna.
„Vy mě znáte, slečno?“ tázal se jí,
Zdálo se, že dětské rty se chvějí.
„Znám vás,“ šeptla, „pane barone,
a dnes o vás právě se mi zdálo – “
Mhouřil oči, jiskrou to v nich hrálo.
Divno, hezké dítě netone
v plachém studu, nic se nezardívá,
klidně, přímo ve tvář se mu dívá.
On již mnohým dívkám rušil sen
a ví, rozruší jej jindy zase,
ale tu se tázal udiven:
86
„O mně? Kterak možno?“ – Usmála se:
„Odpusťte mi. Viděla jsem vás – “
(a hlas její lehounko se třás)
„v ústrety jste šel mi – zasmušile
prohlížel jste rukavičky bílé
na svých rukou. Hlednu, – vidím: krev
byla na nich. – Strh jste je a svinul
a jak spatřil jste mě, – krutý hněv
šleh vám z očí. Mlčky jste mě minul.
V tom mne chůva probudila. Hlasem
usedavě ve snu plakala jsem!“
Zdálo se mu, že se ještě mih
rosný záblesk dívce ve zracích.
„Plakala jste pro mne?“ jako děcku
pousmál se. „Za tu soustrast všecku
díky mé vám!“ poklonil se před ní.
„Zdá se mi však, v podobě mé všední
Modrovous že z pohádek se vtělil,
o vaši se soustrast se mnou dělil?
Hleďte, moje ruce – čisty jsou.“
Rukavičky okázal jí bílé.
(Pohlížela na ně, prošla chvíle.)
„Podáte mi přece ručku svou?“
Po drobounkých jejích prstech sáh,
zdálo se, že čet jí v myšlenkách.
„Bojíte se?“ ručky neodtáhla,
srdce jen jí zabušilo znáhla
87
pocitem, jenž strachu blízek byl.
Však ji baron milým měkkým hlasem
jako děcko plaché zkonejšil.
Poslouchala, usmála se časem,
nevěděla, kudy kráčeli,
jenom hovor jeho veselý
v lichotivý šum jí v uchu splýval.
Hledla, – baron jenom k ní se díval.
Přes kvetoucí křoví z dálky k nim
jakás píseň cizí rozpustilá
zazpívána hlasem ohebným
do stínů a ticha zazvonila.
„Slyšíte? to Valda naše zpívá!“
baron pyšně pravil. „Nezaznívá
jako stříbro ryzí hlásek její?
Slyšíte tam potlesk, hlučný smích,
hlahol mladých hlasů bujarých?
Pojďte, slečno drahá, veseleji
bude tam, než tady ve stínech,
kde jako by vanul žal a vzdech!“ –
„Ach, ne, nepůjdu tam!“ řekla plaše. –
„Proč mé dítě?“ – Počala se rdět,
„Co mi řekne, krásná sestra vaše,
rozkošná jak lilje bílý květ?
Což já před ní v lesku krásy její?“
Rozesmál se: „Přece neznáte ji!“ –
Řekla tiše: “V bílé kráse svojí
88
často ve snách u lůžka mi stojí“ –
Rozhorlil se: „Opět sen a sen!
ve snách, děcko, živoříte jen.
Což se ve vás touha neozývá
poznat pravý život kypící,
jeho změny, dojmů směsici?
A do proudu, který kolem splývá
byť jen na okamžik s odvahou
ponořiti malou nožku svou?“
Naklonila hlavu. Přeletělo
trochu stínů přes bílé jí čelo.
Přemýšlela: kterak dvorným byl!
nikdo k ní tak posud nemluvil!
Proč teď mlčí? Čeká odpovědi?
Cítila, že pevně na ni hledí.
Co má říci? studem zčervenala,
nejraději v útěk by se dala...
V té však chvíli krokem tichounkým
stařenka se přiblížila k nim.
V čepci starodávném, přívětivá
usmívá se a Blažence kývá.
„Pojď už, pojď už, moje děťátko,
(i řeč její byla sladce měkká.)
„Hle, již slunce zajde za krátko,
tatíček mě poslal, však tě čeká –
Pojď, děťátko moje!“ – Skokem k ní
Blaženka se vrhla. V náručí
89
stařenčině skrývá hlavu svoji
(dítě, které domluvy se bojí).
„Jdu již!“ lichotivě šepce jí
a zas plaché zraky v nepokoji
k baronu se letem vracejí.
„Jdu již, Náno, chůvo moje milá!“
usmála se, měkce po tvářích
plných vrásek chůvu pohladila.
Náhle otřásla se. Trpký smích
jak by zabodal se do srdce jí.
„Tak, děťátko zlaté, jděte jen!“
baron smál se stále jízlivěji,
„v rukou chůvě sněte sladký sen,
přimhuřte svá roztomilá očka!
Život, vím, vás leká, – prchněte!
v jeho víry vkročit nechcete, –
ale, dítě zlaté, on se dočká!
uchvátí vás jednou!“ – Hlavu svoji
zlekané se dítě zvednout bojí.
„S Bohem!“ řekl baron vážně již,
„slunce vskutku klesá níž a níž.
Buďte s Bohem, sladký sen vás zlíbej,
andělíček strážný ukolíbej,
hlavička ať odpočine mladá.
Odpusťte, že v cestu jsem vám pad,
jak sežloutlý lístek v písek padá, –
ale ručku podáte mi snad?“
Vztáhl dlaň svou v bílé rukavici.
90
Zachvěla se, chtěla něco říci,
Však i ona svojí ručku vztáhla,
jeho prstů dotekla se. – Z náhla
uskočila o krok zděšená.
„Krev! krev vidím!“ vzkřikla. – Stařena
do náručí přitáhla ji k sobě,
na hlavičku její kladouc dlaň,
zpod obočí zlostně hledla naň,
a již ve stín odcházejí obě.
Slyšel starou šeptat: „Pojď, mé dítě,
lidé zlí a pyšní zlekali tě!“
Blaženka se lehce podepírá
o rámě své chůvy. Ještě však
ohledla se, – k němu zvedla zrak,
z hlubiny těch očí hrůza zírá! –
Zmizely mu. On se zasmát chtěl, –
maně na svou ruku pohleděl.
K čertu! co to? drobná krůpěj krve
rukavičku bílou zrosila, –
ah, to větev šípku zlomil prve!
Čeho Blaženka se zděsila!
Zvolna rukavičku stáh a svinul.
Cigaretku pálil. Dým se vinul,
myšlenky mu létly kolem hlavy,
polohlasem hučí: „Divný svět!
Začarovaný to zámek pravý, –
najdeš maně leknínový květ,
ale v cestu náhle se ti staví
91
lysohlaví starci, baby šedé,
jako když se pavučina přede
po všech koutech tady, nade vším,
jak by ve snách prince čekali tu,
aby přišel v plápolu a třpytu
s čaromocným štítem, mečem svým,
princeznu by snící vysvobodil. – –
Kdo však ví, zda takový se zrodil?“
Zvolna bloudil mezi křovím. Líně
šavle ploužila se po pěšině.
Pod terasu došel. U stolu
ještě druzi byli pospolu,
ještě zvučel zpěv, a smích se prýštil,
ale hovor už se zvolna tříštil.
Valda vévodila jedné straně
(Závěta byl u ní), nevázaně
vtipy srší, klepy jízlivé,
anekdoty bujně šumivé.
U druhého konce hádka zněla,
politický hlučný rozhovor,
jakýs nekonečný rvavý spor,
jako by se vlákna rozvíjela.
Právě přišel baron. Zmužile
ihned vrh se mezi politiky,
do té plané hádky zběsilé,
bil se hned a srážel protivníky.
92
Ah, byl věru v divném rozmaru!
Jeho vtip kol všechno pálí žhavý,
vztek a vášeň druhých jen ho baví
a ta hádka rovna nezmaru
roste, třeba neměla už hlavy.
Venouš Vávra ve svém živlu ploval,
do široka plány rozvinoval.
Za kotoučkem dýmu šedivým
baron zahleděl se. „Věříteli?“
s úsměškem pak pravil jízlivým,
„Snadno k cíli dojde, kdo je smělý!
a mne jakás touha pohání
uplatnit i svoje nadání.
Škoda, nechat hřivnu takou stlíti, –
v Čechách možno snadno slavným býti,
a já rád se také pobavím!
Přichystám si trochu silných hesel
a do šraňků rovně vstoupím vesel,
před národ se hrdě postavím.
Do prsou se budu statně tlouci,
vystřikovat kolem krev svou vroucí,
všechna srdce v plamen rozžhavím!
Můj nebožtík slavný strýček jeden
svatou láskou k vlasti rodné veden,
pod meč katu sivou hlavu dal.
Já – krev jeho – v Němcích na nádraží
(hrdinství to samého mne blaží)
o lístek jsem česky požádal.
93
Nevěříte? za den budu rekem,
klonit se mi budou s mnohým vděkem.
Věru vím, že čím kdo slaboch větší,
tím má raděj radikální řeči!“
Odpor vzkypěl kolem do kola.
Ušklebil se baron: „Jaké křiky?
zdaž ten hlahol pravdu udolá?
Jsme tu přece v zemi romantiky,
v zemi, kde nás i v poledne straší
utopie dávno odbyté,
v roztomilé drahé vlasti naší,
tam kde v židlích starých ukryté
testamenty věku půl se tají,
a kde velké štědré odkazy, –
ach to, věřte, v duši zamrazí! –
v pouhý dým se časem rozplývají.
Brr! mne v skutku mrazí, při sám Bůh!
schovalo se slunko za houštiny,
večer už se hlásí, chladne vzduch,
přes trávník se táhnou vlhké stíny.
Nu, což? konec, páni! Utracen
zase jeden mladý jarní den!“
Hovor kolem z nenadání stich,
ostře zlomen dozněl bujný smích.
Na západě v dáli za houštím
nebe zářným plamenem se vzňalo,
94
v listí mladém nad hlavami jim
pozlátko se třpytné nachytalo – –
Ach, tak zase odletuje den,
padá kamsi do tmy – utopen!
Chlad večerní z nenadání zadých
ve stín stromů i do prsou mladých.
Humor zatuch, – teskná nálada,
jako když sem blínu napadá.
Kolem sesmutněla zahrada.
Jen ty stíny zamlklé se plazí,
protáhly se, houstnou, v duši mrazí.
A dne hasnoucího tichý žal
kroužek mladých hostí rozehnal. –
Bílou cestou do zčernalých polí,
(jak tam neveselo v šeru je!)
koleska se hbitá vzdaluje.
Prach se zvedá pod lehkými koly,
jiskry vydupaly podkovy,
Valda rozmazlená jako dítě
otěž vzala z rukou bratrovi,
švihla bičem, koník vzdorovitě
hodil hlavou, však jej zkrotila
bez milosti ručka spanilá.
Letí cvalem, bok mu kryje pěna. –
Zasmála se Valda zveselena:
„Nu což, bratře? nějak zamyšlen?
s lítostí snad vidíš hasnout den?
95
Ale, drahý hochu, vysvětli mi,
co tě vábí v onen pustý dům,
k roztomilým našim sousedům?
Lidé od včerejška! Mezi nimi
občanská mi ještě páchne ctnost,
časem začpí trochu sedlačiny,
před oči se vtírá vzdělanost
a za nehty proužek černé špíny.
Haha! Šlechta ducha! Gézo, slyš,
což ty vskutku se tam nenudíš?
Mně to nudné vše a smutné zdá se,
starý dům v té opršelé kráse,
jak by ztratil živou duši svou,
teď jenom tu chladné stěny jsou
a v nich po všech koutech domýšlivě
na rtech úsměv hloupě blažený
všeho kol se dotýkaje chtivě
už se uhnizďuje parvenu!“
Baron mlčí. A tím veseleji
v ticho polí zapadá smích její.
S dutým třeskem letí koleska,
po křemenech jiskry vyšlehují.
V šeré výši právě zažehují
ruce duchů světla nebeská.
96
IV.
Hranice různých světů.
Bylo přede žněmi. Pole širá
zlatoplavý nádech obestírá.
V žáru letním stojí obilí,
ve zlato tam těžké klasy zrají,
hluboko se k zemi sklonily.
Dlouhé vlny polem přelétají
a jak vracejí se zas a zas,
jak by o klas zvonil zlatý klas.
Jitro je. Však dávno slunko žhavé
ve vyprahlé trávě po mezích
sžehlo rosné kapky třepetavé.
Najednou se v dálce větřík zdvih, –
po bezesné noci v úsvit denní
jak by přeletělo po polích
na okamžik lehké zamrazení.
97
A po stezce zlatou úrodou
Vladimír a starý otec jdou.
Kmet se zastavuje – rád se dívá,
jak lán žita s obzorem až splývá.
Syn však podle něho hlavu kloní,
pušku na rameni – nedbá o ni,
zlatou žeň svých polí neprohlíží,
Bůh ví, v jaké myšlenky se hříží.
„Nuže, milý hochu,“ otec děl,
„zraje naše naděj, pěkně zraje,
milost boží v lihách rozlita je.
Ale – “ stranou k němu pohleděl, –
„proč svou mladou hlavu teskně chýlíš?
Zdá se, ani netěší tě příliš
plných klasů širá záplava.
Divno! co můž' krásnějšího býti,
než, kdy obilíčko dozrává,
kolem svého v záplavě té jíti?
Hochu, hochu, cos mi radost kalí –
kam se myšlenky ti zatoulaly?
Bojím se, žes nezvyk doposud,
po čems dalekém že se ti stýská,
přehlížíš ta krásná pole blízká,
zlato, které roste z našich hrud.
A v těch hrudách přec je život náš!
Chud a nezkušen já se životem
zápasil a bil se – však to znáš,
vše jsem platil krví svou a potem.
98
Ty už, hochu, lehčí cestu máš,
prokleštěnou, volnou v každé době.
Čeho sám jsem neměl, dal jsem tobě:
vzdělání, můj hochu!“ – Měkce zněla
slova jeho, láska v nich se chvěla,
staré oči vlhly. – „Nuže, hleď,
tobě snadnou bude práce teď!
(Pamatuj, co prací dobyto je,
udržeti může práce jen!)
Což se nerozhledneš potěšen,
jak se vlní širá pole tvoje?
Jenom trochu lásky, hochu můj,
zemi té, těm hrudám obětuj!“ –
Zamlčel se stařík, vzdechl tiše.
„Vím, že tebe kniha vábí spíše,
ale stačí otevříti zrak,
vždyť v těch polích rozkošno je tak!
celým srdcem věru s nimi splyneš!“
Vláďa jaksi omrzele děl
(opravdu se trošku zastyděl):
„Jednoho dne, otče, nepomineš,
abys neopáčil radu svou.
Vidíš, poslouchám tě s důvěrou, –
poshov jenom, jistě zvyknu časem
práci polní, plochým lánům těm,
stejně, jak ty, rád mám naši zem!“
Říkal vše to unaveným hlasem.
99
Otec zamyšlený hlavou kývá,
po zvlněném obilí se dívá.
„Ve vír města zda tě touha žene?
aneb – do opravdy – stesk tě jal
po továrně velké zaprášené,
kde jsi v cizích službách pracoval?
V ranním jasu, plapolu a třpytu,
stokrát lépe v polích není-li tu?
Jenom, prosím, měj ta pole rád!
Před tebou je život, ty jsi mlád,
já svůj život dokončil už, synu.
Co jsem mohl, to jsem vykonal,
seslábly mi ruce – jaký žal?
rád už po lopotě odpočinu.
S klidnou myslí života se vzdávám,
práci svou teď tobě odevzdávám:
Sám se přičiň, Bůh ti požehnej,
vytrvalost ti a sílu dej.
Přeju ti, bys došel dál a výše,
než já došel (doplazil se spíše).
Jen tu zem, ta pole opatruj, –
v nich má krev a celý život můj,
v nich budoucnost klíčí. Těžkým hříchem – “
(slova přelamoval na rtu cit)
„bylo by, ta pole opustit,
zhrdnout jimi v jakéms klamu lichém.
Hochu! rád měj a chraň půdu svou,
ať se nedrolí ti pod nohou!“
100
A syn odpovídal s krátkým smíchem,
který trochu nudy zakrýt měl:
„Dobře, otče, žes mi připomněl!
půjdem tedy hájit půdu svoji,
připraven jsem k velikému boji.
Však víš: vedu s obcí dlouhý spor
o hranice v lukách, – zlí jsou lidi,
kořistí, kde dobrou vůli vidí,
všechno jen mi robí na úkor!
Dlouho shovíval jsem, však tím spíše
zpupnost selská roste výš a výše.
Jsem již omrzelý věru vším,
rázně celý spor ten ukončím.
Pojďme!“ Hlavou hodil rozhněvaně,
pažbu pušky svojí stiskl maně,
předešel už otce. Po polích
starý jen se díval, tiše vzdych,
chvěly se mu rty, však zůstal němý,
jen mu hlava sklesla, schýlen k zemi
kráčel za svým synem. – Z jasných polí
pěšina se smekla do údolí,
do zeleně lučin, ku potoku,
který přes mělčinu v líném toku
k dědině se vinul. Nade mlýnem
pod vysokou hrází rozlitá
olšinami, zelenavým stínem
hladina tam vodní prokmitá.
V lukách pokosených podrůstává
101
s kvítím drobným nová svěží tráva,
kde je nejhustší, tam po kraji,
hranice dvou nepřátelských světů,
mezníky se řadou bělají
v prostřed čapínůsků, modrých květů.
Panská půda zde se dotýká
slabých selských dílců. Silou svojí
k potoku je tiskne, proniká
mezi ně až klínem jako v boji.
A dusí je. Zdá se, znenáhla
travička už na nich vyprahla,
z panské půdy v bujnosti a pýše
i ty čapínůsky rostou výše.
Když Vladimír sešel do lučin,
viděl: v olších hnul se tmavý stín,
hlouček vesničanů vyšel z houští,
přímo travou pánu vstříc se pouští.
Z dálky smekají už. Mnohým z nich
ve vlasech se kmitá šedin sníh.
Tváře snědé, v čela vrásky vryty,
na rtech úsměv pokradmu se mih,
zpola chytrý, zpola rozpačitý.
Dozajista někdo mezi nimi
šeptem zavtipkoval. Nikdo však
pozvednout se neodvážil zrak.
Jdou tak travou kroky zviklanými.
102
Vladimír stál na zeleném svahu
štíhlý, hrdě vypjat, zachmuřen,
pozoroval mlčky hlouček ten,
z lící drsných, ze zvětralých tahů
kolem rtů, z těch očí sklopených,
myšlenky chtěl vyčíst z duší jich.
Došli, – mlčky nachmuřeni stojí,
kterak začít, zdá se, nevědí,
až pán zahovořil s výše svojí:
„Nuž, vítáni buďte, sousedi!
Jaké krásné rozmilé je ráno!
v polích všechno v úsměv rozehráno,
lehký větřík po zelené nivě
měkkou trávu hladí konejšivě.
Rád vás vidím, – ukončíme dnes
nekonečné pásmo starých sporů,
o piď země, o nějakou mez!
Víte přece všichni, bez odporu
ona půda ku panskému dvoru
patřila a patří – “ (Najednou
staré hlavy tam se rozkývaly,
jejich vrásky hlubšími se staly, –
ale očí ani nezvednou.)
„V knihách je tak psáno, rozhodnuto
nejvyšším je soudem. Právem jen
dal jsem ohraničit půdu tuto, –
skončíme už marný zápas ten.
Oč se jedná? o bezcennou hrudu,
103
vždyť jste dříve o ni nedbali,
chci jen, byste právo uznali –
a já dobrým sousedem vám budu.“
Ticho kolem. Náhle v kroužku jich
krátce řezavě se ozval smích.
A zas ono příkré ticho bylo.
Závěta se zachvěl. Zamrazilo
po celém jej těle, tajil dech.
Rázem pozvedly se oči všech,
s úsměškem se do tváře mu vbodly
(oh, ten posměch babský tak a podlý!),
a v jich hloubi temné uviděl
propast nedozírnou dál se šířit,
nenávist, jíž nelze nijak smířit,
na rtech jejich němý vzdor se chvěl.
Stále ono ticho. – Přetřel čelo,
v žilách jak by cos mu zakypělo,
z jeho očí vstříc těm zrakům všem
zablýskalo zlobným plamenem.
„Slyšeli jste?“ ostře krátce pravil,
„jak mezníky po lukách jsem vstavil,
tak hranice vedou, – šetřte je,
ať se mi tu škoda neděje!“
Ah, ty zraky už se nesklopily,
jenom ještě jízlivější byly.
A kdos mluví – za druhé se skrývá – :
„Svobodno nám bylo od jakživa
104
na těch lukách pásat, jezdit tudy,
do lesa směl vždycky člověk chudý.“ –
A hlas jiný syčí z úkrytu:
„Cizozemci druhdy vládli tu,
velká šlechta, páni opravdoví,
přec nedali křivdit chuďasovi, –
až teď náhle tento zákaz nový – “
„O právo se jedná, ne o mezník jen,
o kus roští, o tu nůšku trávy – “
Zavěta se ozval popuzen. –
„Tak se to má vždycky s těmi právy!“
odpovídá z hloučku trpký hlas.
„Právo zachráněno! ale zas
chuďasovi urván kousek chleba,
právo žije, – chudý scípni třeba!“ –
Mladík zblednuv řekl: „Konec sporu!
mně dnes nijak není do hovoru.
Bude, jak jsem řekl. Nerad bych
užil tady výstrah přísnějších!“
Úsečně tak skončil. Nenadále
ozvaly se temné výkřiky.
Slyšel hučet: „Vida, mezníky!
co nám po nich? přes ně půjdem dále!
Má-li pán své právo, máme my
také právo žíti na zemi!“
Vladimír stál hrdě, čelo mračí,
oči planou. Ptal se: „Co to značí?“
105
Nikdo neodvětil, – konečně
starosta sám, mužík holohlavý,
vyšel z hloučku, před pána se staví,
hlavu nízko skrčil bezděčně.
„My se ohradíme!“ chvatně praví,
„tak nám radí i náš advokát,
výbor míní věc tu soudu dát!“ –
A dost. Celý skrčil se až k zemi.
Vláďa jen se hořce zachechtal.
„Advokát? ach, všechno známo je mi!
K nepříteli, – Bože, jaký žal! –
jdete prosit o pomoc a radu,
a on roven úlisnému hadu
cizí rodem vám i smýšlením,
omámí vás řečí, dechem svým,
vyssaje z vás krev, – což nechápete,
že jak oběť do spárů mu jdete?“
Zamžikal jen mužík očima.
„Nu, což dělat? všechno dobře víme, –
však on – cizí – nás se ujímá,
a my nikde spásy nevidíme!
nikdo trochu citu nemá k nám!“ –
„Slyšte!“ vzkřikl Vláďa, „přísahám – – !“
Zamlčel se – řekl rozvážněji
(jenom rty se nervosně mu chvějí):
„Což já někdy ublížil jsem vám?
Výčitky té nezasloužím věru:
106
Víte dobře, – z vaší krve jsem,
celou duší vaším přítelem!
Proč jen všady vidím nedůvěru?
Což jste zapomněli, s jakým plesem
vítali jste všichni příchod můj?
Neřekli jste: Srdce své ti nesem,
bratrů svojich rodných polituj!
Zachraň nás, dej ruku ku pomoci,
než nás moře cizí shltne mocí!
S důvěrou jste šli mne tehdy vítat,
a já viděl slze v očích svítat.
Nu, což? sklamal jsem vás? starý hřích
odčinil jsem. Z dětí ubohých
odpadlíky nestvoří vám škola,
srdečka jim drobná neudolá,
neodcizí vlastním rodičům!
Nezaznívá více boží dům
cizí řečí, které nerozumí
lid ni Pánbůh... A za všechno teď
taková je vaše odpověď?“
Opravdová lítost hlas mu tlumí.
Starosta se tupě usmívá.
Mistr kovář, silák s nízkým čelem,
s tváří hrubou, s Herkulovým tělem
zpod víček se k pánu podívá.
Skříživ ruce, mluvil: „Vzácný pane,
dovolíte, to jsou řeči plané:
107
Co nám na tom, v jaké řeči kněz
káže či se modlí? Našim dětem
řeč naše už nepostačí dnes
a s tou druhou celým projdou světem.
Těmi spory ať se baví páni,
ne ti, kdo se hladu sotva brání, –
jedno víme jenom: my chcem žít!“
Vláďa ohlédl se, rozhořčením bledý,
slyšel kolem tichý souhlas znít,
řekl s pohrdáním: „Dobře tedy,
dle vašeho přání vše má být.
Vykopat dám mezníky a směle
pleňte luka, lesy, panství celé,
za to, že jste dali v temný kout
duší svých mi maně nahlédnout.
Díky vám, jsem o illusi chudší,
člověk, dokud žije, vždy se učí!“
Otočil se vzdorně. Odchází.
Mlčí vesničané. Oči v zemi.
Kovář jenom vztýčen nade všemi
úsměškem svým pána provází.
Podepírá boky: „Ne tak!“ volá,
„vzácný pane, – věru, že spor ten
nenecháme vyhraný už zpola,
nechcem almužnu snad bídnou jen,
svatého si práva vydobudem,
panská láska, špatná útěcha!
108
Doktor Kohn nás hájí, nenechá
křivdu páchat na člověku chudém, –
právo máme, bít se o ně budem! – “
Vláďa pokrčil jen rameny,
smích zaslechl ještě tlumený,
neohled se, stezkou vyšlapanou
sám se vracel z lučin do polí,
pobouřen a zarděn nevolí.
Setřel pot a cítil, že mu planou
ohněm obě tváře, jak by byl
někdo v obličej ho udeřil.
V lukách u potoka s vesničany
starý Závěta zbyl. Zadumaný
hlavou kývá – na rtu tichý vzdech.
Jaksi udiveně oči všech
za synem se v dálku upírají,
v pohledu jich pochybnost se tají.
Kovář jen se chechtá. – Řekl kmet:
„Co jste učinili? Běda, běda!
jak mám všemu tomu rozumět?
Mistru nedivím se, pomstu hledá,
ze dvora že práci jemu vzali,
ale vy – ! můj Bože, ale vy!?
Což syn neposkyt vám úlevy,
kde jen možno, jak jste zavolali?
Což tu není duše jediné,
109
která trochu vděčnosti by znala?
zapomněl jsi, starý Martine,
když ti chalupa se rozpadala,
kdo ti dříví, kdo ti kámen dal?
A když jsi se, Hroudo, rozstonal,
kdo lékaře přivez? a kdo všude
radou, skutkem sloužil obci chudé?
a kde třeba, sám pomáhal všem?
syn můj byl vám vždycky přítelem, –
a dnes, co to bylo? řekněte mi:
proč jste ranili ho v hlubiny?
pro píď bídné zaschlé pastviny!“
Očima jen zamžikali němi.
Za to kovář zvolal s úsměškem:
„O právo jde! ne o hrstku trávy!
O to, že nás panský statek dáví,
o to, že my také žíti chcem!“
Ale stařec teskně pokračoval:
„Hleďte, – však jsem druhdy zkusil sám, –
panský dvůr vždy zlobou hrozil vám,
jako ostříž hlídal, hnětl, kloval,
zvolna chudou vísku pohlcoval,
těla, ba i duše zotročil, –
a já vídal, jak se hlavy sklání
v úctě, pokoře a bez reptání,
když – ne pán, – jen písař vykročil.
Líbali jste ruce, šťastni byli,
110
když jste panský úsměv zachytili.
A dnes s takou urputností zlou
odmítli jste ruku přátelskou!“
Kovář trhá bradu rozcuchanou,
v přimhouřených očích jiskry planou.
Sykl potměšile, hlavou kývá.
„Lepší pán, kdo pánem od jakživa,
než kdo s námi ještě před týdnem
v jednom jařmu táhli nevlídném!“
Starý Závěta se zachvěl celý,
zraky jako mhou se zatemněly,
oněměl. Jen mimovolně sáh
na čelo si v trpkých myšlenkách.
A když zvedl oči, – v dálce vidí
odcházeti rychle hlouček lidí.
Nerozeznal více Martina
ani Hroudu, ani mistra zlého,
v jedno vše mu splývat začíná,
v jeden celek. Cosi bolestného
pocítil, jak projelo mu duší.
Viděl, vzdalují se a on tuší:
nevede už žádná cesta zpět, –
zajdou a tam jiný už je svět.
Klesl unavený v trávník zprahlý,
sivou bradu opřel do dlaní,
starým čelem chmury černé táhly
111
jako ve vysoku havrani,
kteří z dálky z lesů vyletují,
v ranním vzduchu mdle a těžce plují, –
a kam letí? – Zíral za nimi
stařeckými zraky kalnými.
V trávu klobouk pad mu. Hlava bílá
ve slunečním třpytu zasvítila.
Motýl stejně bílý oblétal
kolem ní a v křídlech nesl žal.
Náhle těžká ruka na rameni
spočinula starci, – teskné snění
rozválo se, s očí klesly stíny,
jako když se strhnou pavučiny.
Ohledl se. Nad ním nachýlen
bratr Prokop stojí. Vzkřikl: „Běda!
tys byl mezi nimi?“ Rozčilen
na slabých se rukou pracně zvedá. –
„Nebyl, hochu, nebyl!“ vážně praví
mladší bratr po bok sedaje.
(Pohled jeho měkce usmívavý
a tvář jeho věčně klidna je.)
V záři slunce obě staré hlavy,
jako pampelišky bílé jsou,
než je chladné větry rozvějou.
„Nebyl, hochu, nebyl. S nedůvěrou
hledí na mne, dávno nevěří,
zrádcem jmenují mne někteří, –
zakusil jsem toho plnou měrou!
112
A víš, proto, žes ty bratrem mým,
proto nepřítelem zdám se jim,
jdu-li cestou, z daleka se vyhnou,
„hleďte, z panské krve!“ po mně švihnou.“
Zamračil se Vácslav. „Také již
s výčitkou ty ke mně přicházíš?“ –
„Já, můj hochu?“ udiveně oči
bratr pozved, – „což mě málo znáš?
Ale vidím, slze ukrýváš, –
ne, můj hochu, ne, ne! – svět se točí
a my staří – co my říkat smíme?
my už světu málo rozumíme!“ –
Vácslav jen se vzepjal, vstal by rád,
staré tělo zpět se k zemi hroutí.
„Ó kéž, Bože milý, kéž jsem mlád!
dvacet let jen s beder odvrhnouti!
jak bych k dílu s plnou chutí vstal,
jak bych do úpadu pracoval,
teď, kdy zem svou pod nohou bych cítil!
A já – co jsem? Bože, jaký žal!
stařec bídný!...“ Hlavou v zem se sřítil.
„Bože nesmrtelný, kéž jsem mlád!
Kterak pracoval bych rád, tak rád!
Bože! Bože!“ – Prsty v zem se vryly,
slze v trávníku se zatřpytily.
113
Prokop pravil s úsměvem svým vlídným
a tím hlasem chlácholivě klidným:
„Tak! Jsme staří, pravdu, bratře, díš,
co už po nás na tom světě božím!
Třeba odpočinku nám je již
a rád hlavu unavenou složím.
Od práce už bolí staré tělo,
čas je, by si chvilku pohovělo.
Ne, můj hochu, ne, já nechci zpět!
Bohu dík, že cesta ukončena,
co mi může ještě dáti svět?
Na hřbitově čeká na mne žena,
neviděli jsme se mnoho let.
Půjdem, hochu, jaké rozmýšlení?
Ničeho mi tady líto není!“
Ale starší bratr neslyší,
tiskne dlaně k srdci, – neztiší
temný vzlykot, jenž ve staré hrudi
sotva zapad, poznovu se budí.
Prokop usměvavě hovoří,
modré oči upřel do daleka,
jako když se ve sny ponoří.
Mysl jeho za horami těká.
Mluví o svém synu s potěšením,
jak tam kdesi bloudí v cizině.
Když odcházel z domu, jeho jměním
bystrá hlava byla jedině,
114
zapadl tam jako navždy ztracen,
až teď z nenadání po letech
nabaživ se cizích krajů všech,
zkušeností mnohou obohacen
zatoužil se vrátit v rodnou zem
s nastřádaným skrovným majetkem. – –
– – – – –
Letí černí ptáci smutní, němí,
letí, sotva pohnou perutěmi.
Vláďa navracel se pěšinou
a s ním – v jeho duši – stíny jdou.
Hledí za havrany. Letí, letí
skvrny černé nebem zjasněným,
řadou táhnou, – první, druhá, třetí.
A kam letí? – Není konce jim.
Přešel dlouhé meze. Pokořený
došel dvora. Ony bílé stěny,
jak se zdají smutné studené...
Jako by byl odcizil se všemu.
Zahnal psy, již lísali se k němu.
Kdy z duše ty stíny zažene?
Vešel v dům a shodil pušku svoji,
v síních dlouhých, v teskném nepokoji
po komnatách tichých přecházel,
klidný koutek hledal hlavě svojí,
ale přes práh žal ho provázel,
všady cítil mrazivý dech jeho,
záslonami v oknech zachvíval,
115
bylo, jak by duší domu všeho
byl ten tichy neodbytný žal...
V sále velkém Vláďa zotvíral
všechny bílé smutné okenice.
Vniklo žhavé světlo. Vzplálo sice
v pozlacených rámech po stěnách,
v mramoru se hladkém zajiskřilo,
do zrcadel třpytných slunce bilo, –
ale žal i přes ten přešel práh.
Stíny, které světla příval náhlý
rozplašil, jak okny vpadl sem,
do dvou rámů zčernalých se stáhly,
do dvou podobizen nad krbem.
Oči Vláďovy se zvedly maně
k šerým obrazům těm, hleděl na ně,
ruce mlčky skříživ na prsou, –
jak ty tváře obou tvrdy jsou!
Ejhle, předek vznešeného rodu!
voják hrubý, získal na pochodu,
císařovy přízně vždycky jist,
kacířské kus země za kořist.
(Někde v rodné Hispanii sloužil
za žold – panoš chudý – pánům svým,
s verbovaným vojskem utek jim,
světem bil se, dostal, po čem toužil, –
prací ne, ne duchem, – násilím.)
Kořist vzal a po nové sáh směle,
116
krev na rukou, krev na jeho čele!
Vrah a lupič! Běda, koho stih
pohled očí jeho příšerných!
Jenom ona, – duše spříbuzněná
zlý ten pohled snesla, jeho žena.
Zachovala v úzkých prsou svých
pochmurné sny samot klášterních,
kadidla dech, zdá se, kol ní vane,
dýmem vosku šaty zlatotkané
na oltářních stupních načichly.
Bledé přísně sevřené rty její
v žalmech zoufajících vždy se chvějí,
nikdy v touze lásky nevzdechly.
Voják s koží zkornatělou v boji
zimnicí se jistě rozetřás,
když ji prvně pojal v náruč svoji.
Z těla, z duše její dýchal mráz.
Citu neměla ni v srdci mladém. –
Nenávist jen. S ledovým tím chladem
pomáhala zdupat vlastní lid
a kacířské símě vyrvat z duší...
Hle, v těch sivých očích jaký klid!
Kletby tisíců ji nevyruší,
matek prosby, tichý vzlykot dětí
k její pýše nikdy nedoletí...
Slavné, slavné vyšlo pokolení
z krve jejich! – i krev snad se mění!
117
úlisní a hladcí dvořané,
dvorní dámy a komtesky snivé
z měsíčného světla utkané,
útlé jako lilje, zimomřivé,
v rokokových vzdušných šatečkách,
v rokokových bílých zámečkách.
Řada radů, řada generálů
sešlých věkem ve službách svých králů,
řada hodnostářů církevních
vyrostla z té černé krve jich.
Pravnuk jeden – mocný státník – píše
v listy dějin osud celé říše,
chce-li, tahem péra rozmetá
staré řády, práva staletá –
A svět celý v pokoře se kloní...
Vláďa ušklíbl se: hle, tam oni!
Jen ty šeré obrazy dva vidí,
zdá se mu, že zas a zase chyt
pohled obou dávnověkých lidí,
smích vojáku jak se v očích kmit,
jak se odvrátila vzácná paní
s němým pohrdáním, které raní...
A on dole zuby zaskřípal.
Zachtělo se jemu v náhlé zlobě
strhnout se zdi podoby ty obě,
vykročil už, aby rozkaz dal –
118
Ale znova stanul. Proč tam s výše
hledí naň ty oči v drzé pýše?
proč ten úsměv zlý a pohrdavý?
Jsi-li horší oněch? cos mu praví.
Hrdě může hledět v oči jim!
Cítil, jak se trpký pocit ztrácí.
Stojí zde, – ne krutým násilím
jeho rod se zvedl, – těžkou prací
cestu sobě razil. Neznámí
v potu tváře jdouce brázdami
v rodné půdě zašli předci jeho.
Čestnější-li není lesku všeho
tichá jejich práce? V ryku boje
co standarty vzaté? pokropen
lidskou krví vzácný rodokmen,
erby zlatem svítí, – ale co je
i ta sláva, vyzískaná věnem
dnes už, v našem věku osvíceném?
Vzhůru pohleděl. Však znova stih
jenom výsměch očí jízlivých.
A v tu chvíli v korridoru slyšel
ploužící se šavlí zazvonit. –
Věru lehce uhodl, kdo přišel!
Nevykročil, ano v letu kmit
nevole stín v očích se mu maně.
Usmál se však posléz odevzdaně,
119
když překročil Géza hlučně práh,
po přátelsku vstříc mu ruku vztáh.
„Nu, můj milý, zase zasmušený?“ –
„Zdá se mi, že studené jsou stěny, –
smutno, teskno, jak by němý žal
všechny kouty tady opřádal!“ –
Zachechtal se baron. „Tuším, že vy
sám se namáháte bez úlevy
otrávit si nejkrásnější věk
jedem prazbytečných myšlenek.
Zažeňte je! Dbejte dobré rady,
žijte vesele svůj život mladý!“ –
„Ó jak rád bych – “ Vláďa tiše pravil,
„přítěže té pochmurné se zbavil.
Odeženu chmury, ale zas
ozývá se v duši teskný hlas.“
„To jen v tichu, samotě té vaší
taký chmurný tón vás všady straší.
O čem přemýšlel jste?“ – „Ale, tak –
na obrazech tam těch utkvěl zrak.
Minulost tu chvilku se mnou stála, –
minulost dvou rodů. Jeden z nich
z krve prolité se k slávě zdvih
a ten druhý – ? Jak se zdála
smutná být a hříšně bezcenná
120
pradědů mých zašlých bez jmena
práce tvrdá, poctivá a stálá!“
Baron Géza usmíval se jen:
„Ano, zde ten smutek zakotven:
ve vzpomínkách. Viďte, šeré byly?
Zkrušily vás, příteli můj milý?
ne, nekruťte hlavou! Vidím vám
do hlubiny srdce. Bez předsudků
jasným okem na svět nazírám.
Ale, tuším, přec jen mnoho smutku
z minula vám žije v paměti
a tak náhle hlavou přeletí.
Bez předsudků pravím, – však mě znáte,
o tom mluvili jsme tolikráte:
s chloubou k nebi vynášíte práci,
a já naopak jsem přesvědčen,
že je práce smutná, trpká jen!
Každá práce! v ní se síla ztrácí,
jako těžké vlny chvíle jdou,
myšlenky se plíží únavou,
ruce stvrdnou v denním lopocení,
zrak se kalí, hlava šediví,
duch i srdce na zmar práchniví!
Život v práci životem přec není,
třeba byl to život poctivý!
Trochu veselosti, trochu světla
nutno vpustit v chaos života,
121
třeba taky, aby růže zkvetla,
nejen práce věčná trampota,
jako když se v trní zamotá.
A to světlo, a ty květy všude
to je, co vám vždycky scházet bude.
Sám jste nejednou mi vyprávěl,
jakou krušnou, tvrdou cestou šel
život váš a vašich předků kdysi, –
to ten stín, jenž na duši vám visí.
Bez předsudků mluvím, – jinak zcela
minulost má v paměti mi tkvěla!“ –
Rozesmál se baron rozpustile.
„Vzpomínky mám veselé a milé.
Tatík známý labužník a hýřil,
v našem domě život věčně vířil,
matka krasavice, – zábavy,
guvernantky, hračky, cukrovinky, –
plesy drahé, valčík skřípavý,
ctitelů houf stále u matinky
(vesele já se všemi se shod,
mazlili se se mnou o závod).
Potom – kadet, voják – milý Bože!
jaký život bujný, veselý,
v tanci lehké chvilky letěly,
hlavu sotva někdy klad jsem v lože,
nejdelší mně nestačily dni,
i těch nocí, plných touhy mladé,
která jako sen se v srdce krade,
122
chtěl jsem užít, než se rozední.
Teď vzpomínám. – Věřte, nepřelétlo
mládí moje jako marný sen,
prožil jsem je, růžemi mně vzkvetlo,
vzal jsem, co se vzíti dalo jen.
A vám radím, nežli mládí mine –
vždyť den za dnem jako voda plyne, –
našetřete pro pozdější věk
aspoň hrstku jasných vzpomínek.
Co zde máte? Jistě tady straší,
říkám vám to, v samotě té vaší!“ –
„A snad máte pravdu!“ Vláďa děl,
studený mu úsměv na rtu tkvěl.
Baron přivřel oči blahosklonně.
„Jeďte se mnou! Doma večer dnes
improvisujeme malý ples.
Jeďte se mnou! osedlejte koně! –
Nu, což? mračíte se? Věřte mi:
žádné okolky tam! dobří známí
opravdu jen budou mezi námi,
hned se pobratříte se všemi.
Hodní lidé všichni bez odporu.
Sousedů pár přijde z blízkých dvorů,
ženušky jich kypré, bujných vnad.
Přijdou důstojníci – hoši švarní –
hulánského pluku z města snad.
Věřte mi, ti večer nepromarní!
123
Okřejete jistě mezi nimi.
Naše dámy nejsou upjatými,
nebojte se hloupé pýchy jich,
piana neb řečí učených.
Trochu zladěny jsou idylicky,
trochu naivní, však milé vždycky.
Nuže?“ – „Pojedu, – mně teskno dnes!‘dnes!“ –
„Díky! aspoň oživne náš ples!“ –
Vláďa pravil: „Dám osedlat koně!“
Baron Géza ostruhama zvoně
lhostejného cosi žvatlaje
lenivě se prošel světlým sálem.
„Nu, tak tedy jedem. – Ale málem
zapomněl bych: kde že skryta je – ?“
Uhod Vláďa: „Sestřička má malá?
nevím, kde se plachá uschovala,
v kterém koutku jako v pavučiny
zapřádá se v zasmušilé stíny
těžkých snů své duše citlivé.
Zdá se mi, že tady zvolna chřadne.
Snad ji dusí také stěny chladné
a to ticho domu tísnivé!“
Vzdechl baron: „Oh, tu duši milou,
věřte, chmura stejná stejnou silou,
jak vás, tíží, mrazí v ňadra ji,
z minula to stíny padají.
Jak bylina v šeru mdlá a bledá
124
blouznivé své oči s touhou zvedá.
Třeba více slunečního světla,
aby rozvila se, růží zkvetla
a ty stíny, kde jaký je skryt,
z těchto stěn už na vždy vyplašit!“
Vláďa neodvětil, – chmurný byl,
netrpěliv prudce zazvonil.
Vešel sluha, – koně sedlat kázal.
„Viděl-li jste mého Marsa již?“
nedbale se mladý baron tázal.
„Krásný kůň! jak antilopa spíš!
V Pardubicích jel jsem, – druhou cenu.
Baron Hirš mi dával za výměnu
spřežení své celé, kočár skvělý, –
dámy mého Marsa líbat chtěly! – –
A váš – váš kůň?“ „Starý, dobrý sic – “
Vláďa řekl. Ani slova víc.
Mrzut, nudou sžírán, hledě k zemi
poslouchal jen roztržit a němý...
Za okamžik travní cestou, polem
ze dvora se oba rozjeli.
Slunce sálalo již. Kol a kolem
zlaté těžké klasy šuměly.
Ještě černí ptáci rozptýlení
táhli žhavým vzduchem, – konce není –
Bůh ví, kam to všichni letěli.
125
V.
Podzim.
Slunko podzimní jen plaše svitlo
roztřepeným mrakem. Krátce šleh
zlatý úsměv jeho po oknech.
V dlouhých vláknech předivem se chytlo
babí léto, jak proud větru vane,
na barokní římsy oprýskané.
Neklidný stín s tmavých mraků pad,
oslepla zas okna, zimomřivý chlad
v síně zámků a do sálů vnikal.
Venku Meluzína zoufalá
kolem zdí a dveří zalkala
a pláč její s deštěm v okna stříkal.
Blaženka jde dlouhou šerou síní,
kde prach s pavučinou okna stíní.
Plachým krokem kráčí, v očích sen,
prsty dotýká se chladných stěn.
126
Visí v koutech zrezavělé zbraně,
z lovů dávných spustlé trofeje,
vrstvou šedou prach se klade na ně.
V tichu slyšet dívčí kročeje.
Na skle vítr chřestí a dech zimy
prosmykl se kouty pochmurnými.
Blaženka jde – kolem zdí se plíží.
Dolů z rámů černých na ni shlíží
řada pyšných pudrovaných dam,
komtesky se bílé smějí tam,
zlaté vlasy po skráních se točí,
jinde pod kloboučkem růžovým
stínem svítí koketní dvě oči.
Blaženka jde, plaše hledí k nim.
Bála se, že ony vzácné dámy
opustí své ztrouchnivělé rámy,
zastoupí jí cestu s úsměškem,
otážou se: „Ubohé ty dítě,
odkud a jak zbloudilo jsi sem?
mezi nás co maně přivádí tě?“
Oh, ten úsměv zlý a pohrdavý!
jak se pyšně nesou krásné hlavy!
Podle zdi se chtěla proplížit,
doběhla už dveří, stiskla kliku.
Zpátky skočila v témž okamžiku.
Před ní na prahu tam stín se kmit.
Jedna z nich to z rámu seskočila,
127
štíhlá, pružná, ve tvářičkách bílá,
v zelenavém šatě loveckém!
Prudce stáhla brvy v udivení
Po bok dámě ohař zuby cení.
Zachvěly se nohy pod děckem,
Blaženčina líčka zsinavěla,
dušička v ní úzkostí se chvěla.
Oh, ten úsměv zlý a pohrdavý,
kterak zachvěl granátovým rtem!
Shovívavě pyšná dáma praví:
„Milé dítě, jak jste přišla sem?
Hle, jak potkaly se kroky naše!
ale proč se ohlížíte plaše?
Snad že jsem vás polekala, drahá?
odpusťte mi!“ po ručce jí sahá.
„Neznáte mne ještě, dítě mé?
jsem vám přítelkyní, nebojte se,
jako rodné sestry budeme.
Ah, jak se vám bílá ručka třese!
zvedněte svá očka čarovná, –
jak jste krásná! Netušíte ani,
všeliký květ jara vám se klaní,
který vám se něhou vyrovná?
A což? ani úsměv? jenom němý,
ulekaný pohled? Dovolte mi
políbit vás lehce na čelo.“
(Jak se plaché děcko zachvělo!)
128
„My se ještě nesetkaly spolu,
ale já vás dávno, dávno znám,
celičkou vás ráda, ráda mám!
Neklopte mi zase očka dolů,
pohledněte s milým úsměvem, --
sousedkou jsem vaší, Valda jsem!“
Baronesa Valda! s nedůvěrou
Blaženka k ní oči pozvedla,
sotva výkřik stajit dovedla.
Pochybnosti v hlavinku se derou.
Ach, to nebyl onen zářný zjev,
jak jej dávno ve snách vídávala!
ne! – ty lstivé zraky, ústa malá
uměle už zvyklá na úsměv,
strojená ta krása lhala, lhala!
Jinou, zcela jinou znala ji,
ve snách líbávala potají!
Jako s obrazu když závoj klesá, –
ona tedy před ní – baronesa!
Blaženku si od paty až k hlavě
letem prohlédla jaks vysmívavě.
„Jak jste něžná, sladká, rozmilá,
dětské šatečky vám božsky sluší.
Hledím v očka vaše spanilá,
jak bych četla v milé vaší duši.
Divíte se, že tu najednou
klid vám ruším přítomností svou?
129
Stalo se tak jistě bez mé viny.
Z lovu déšť nás zahnal, – ve spěchu
k vám jsme utekli se pod střechu.
Váš bratr tak vzácně pohostinný
všechny dvéře v zámku zotvíral,
vetřelcům v plen celý dům svůj dal.
Zajímavý dům! tak teskně tichý, –
kam se kolem člověk podívá,
všady ještě zbytky dávné pýchy,
s prachem však je plíseň pokrývá.
V klenbách krok se dutě ozývá.
Hu! ten průvan jak se točí síní!
Nechce se mi dále, chladno tu,
šedé pavučiny okna stíní. –
v srdce cítím vnikat tesknotu.
Pojďte, milé dítě, vrátíme se
v teplý pokoj, kde už vesele
v krbu oheň svítí z popele.
Ručku svou mi nechte, – jak se třese!
Polekal vás pes můj, bláhová?
Můj Hektor je dobrý, přítel němý,
vskutku každé přání z očí čte mi, –
hle, co zmůže řádná výchova!
Nebojte se, věru neublíží!“
Ale když se Blaženka mu blíží
chtějíc po hlavě ho pohladit,
zavrčel pes, vztekle zuby cení.
130
Uskočila zpátky v uděšení.
Zdálo se jí, že se Valdě kmit
jedovatý úsměv kolem rtíků, –
kmit se, ale zmizel v okamžiku.
„Zpátky, Hektore! a vy, mé dítě,
odpusťte mu. Někdy vzdorovitě
i své paní službu vypoví.
Tam už nesahá moc výchovy,
by jak člověk moudře doved skrýti
co myslí a do opravdy cítí.
Ale jděme! fičí zima tu,
pospěšte, mé dítě!“ – Ve chvatu
Blaženku si Valda odváděla,
k boku se jí tulíc laskavě
přiklonila hlavu ke hlavě,
tisíc lichocení pro ni měla.
Vešly v salon. V krbu vesele
oheň praskal. Mladí přátelé,
Géza s Vláďou hovoříce stáli,
z lovu ještě prokřehlí se hřáli.
„Hleďte, hleďte, koho přivádím!“
Valda s prahu zasmála se k nim.
Zachmuřil se Vláďa. Baron však
Blažence vstříc s poklonami kvapil,
rozzářil se dychtivě mu zrak,
spěchal, aby ručku její lapil.
Skryla ruce – ustoupila zpátky,
jenom pohled bázlivý a krátký
131
zachytil – a trochu překvapen
vztyčil se a pravil: „Jaký sen!
vy zde mezi námi v denním světle!
Ještě vždy, kdy jsem vás uviděl,
zjev váš cosi mlhového měl,
jako bílé květy v žalu zkvetlé
na mlčících tůních, – ale dnes
zdá se mi, že závoj mlžný kles
a vy stojíte tu v kráse opojivé
stokrát spanilejší než kdy dříve!
Slečno drahá, pojďte mezi nás
k teplu ohně, venku vane mráz,
slyšíte, jak Meluzína kvílí?
Zůstaňte tu s námi aspoň chvíli,
vaše krása kolem stíny zjasní,
aspoň chvíli s vámi budem šťastni!“
Neslyšela lichocení snad,
stála, v očích jenom stín a chlad,
Však ji donutili, do lenošky
usadili mocí. V nesnázích
nezvedla už ani zraků svých,
pod sukénkou skryla malé nožky.
Schoulila se, ptáče lapené,
a zří v rudé blesky plamene.
(Oheň praskal lehounce a tiše,
v pokoji to milým teplem dýše.)
Blaženka sní, – hovor z dálky jen
dolétá k ní jaksi přitlumen.
132
Baronesa žvatlá uzardělá
na židli se zlehka houpajíc,
k hostiteli obrací se celá,
úsměvem jí plane zrak i líc.
Nadšen Vláďa zahleděl se do ní,
přes rameno její níž se kloní.
Slyší Blaženka jen řeči šum,
jak baron jí v ouško šeptá cosi,
vyhýbá se jeho pohledům, –
posléz pochopila: snažně prosí
o pohádku jakous. „Znáte jich
jistě tolik divně spanilých.
Podzimní den smutný, zachmuřený,
oheň pod popelem zapadá,
rudý zážeh přelét strop i stěny, –
pravá pohádková nálada.
Vypravujte!“ – Šeptá: „Neumím!“ –
„Ah, nechcete, zlá jste! vím to, vím,
vždyť pod vaším čílkem bílým v taji
pohádky jak zvonky vykvétají.
Vypravujte sladkým hlasem svým
jenom jednu jedinou a krátkou,
kterou chcete! Půjdu za vámi
v říši snů a kouzel za pohádkou,
v kraj mně skeptikovi neznámý.
Vypravujte! Ještě odpíráte?
tu o hrozném Modrovousu snad?
133
však vím, slečno drahá, že ji znáte!“ –
Přimhouřila oči. Stín se klad
na bílé jí čelo. Kde se vzala,
pohádka v něm smutná vyrůstala.
Slovem stávala se myšlenka.
„Jedenkráte před dávnými lety – “
vyprávěla šeptem Blaženka,
„Modrovous k nám zbloudil zlý a kletý
v naše milá pole mezi květy.
Urputný a hrdý – z Němec byl – “
„Z Němec? aj?“ se baron zašklebil.
„A proč právě z Němec?“ – „Nevím!“ –
„Ne-li:
všechno zlé jen z Němec přijde k nám? –
Ale vypravujte, naslouchám!“ –
„Velký byl a mocný, rytíř skvělý
hrad vystavěl nad hlubokou tůní,
kde jsou vodní růže s tesknou vůní.
Vše se chvělo, kam moc jeho sáhla,
vše podrobil sobě poznenáhla
silou svojí zlou a vítěznou.
Z lupu jednou do hradu se vrátil
s mladičkou a krásnou princeznou,
z rukou matce násilím ji schvátil.
V loktech se mu jako lístek chvěla,
přec jen v lásce jeho žila celá.
Laskal ji a bavil, jak jen uměl,
134
ale duši její nerozuměl. –
Odcházel kdys na lov, klíč jí dal,
celý smutný hrad jí odkázal.
,Všady vejdi, jenom do sklepení
pod základy věže nad vodou
nechoď, krokem nechoď! světlo denní
nesvitne v něm ani stuchlou tmou,
kouty černé, vlhké tam jen jsou,
jenom plíseň po stěnách se rodí,
jenom stíny truchlivé tam chodí.
Střez se! ve tmě oné prohnilé
tvářičky ti zblednou spanilé!‘ –
Prošel den a hradem bloudí sama,
podlaha jí skřípe pod nohama,
po studených chodbách, pokojích,
kde se těžké staré klenby šeří.
Náhle stojí u železných dveří,
starou rezí zašly zámky jich.
Hrůza roztřásla ji. Poklesaly
pod princeznou nohy. Chtěla zpět,
ale stíny v chodbě před ní vstaly,
viděla je ze všad přicházet.
A v tom za dveřmi se ozval sten
tíhou nízké klenby udušen.
Zmírá, opět zazní. Kdo to kvílí?
Ustrašena přemýšlela chvíli
a pak třesouc po celém se těle
otevřela dvéře zrezavělé.
135
Klíč zachrastil, v zámku zaskřípal,
jak by ve tmě zavzlyk starý žal.
Vešla do sklepení. – A tam byly
bledé stíny mladých krásných žen.
Stály u zdi – “ – „Jakže? ony žily?“
vyrušil ji baron udiven,
„jinak v pohádkách to známých stojí!“ –
„Proč pak pohádku jste přetrh moji?
Živy stály – “ – Hlavou zavrtěl.
„Ne, má slečno, mrtvy měly býti,
lásku ztratily a s ní své žití.
Na polibky jejich dávno, žel!
miláček jich krutý zapomněl.
Což tu ony? mrtvy měly býti!“
Ostře zasyčela jeho slova,
nelítostným tonem dozněla.
Blaženka v zem hledí zardělá
nit pohádky hledajíc snad znova.
Ale on se dotek ručky její,
usmál se a pravil smířlivěji:
„Řekněte, co ženě ještě zbývá,
ztratila-li lásku? v lásce jen
celý život její obsažen!“
Naklonil se a mlčky se dívá
v její líce dětsky stydlavé.
Cítila ty zraky sálavé,
odvrátila hlavu. A on tiše
136
cos jí v ouško šeptá, a jak dýše,
po skráni ji lehtá jeho dech.
„Věřte, slečno drahá, – smím to říci?
štěstí mladé lásky zkvétající
nejkrásnější z pohádek je všech!
Pozvedněte oči. Nuže?“ – Hledla
plaše, ulekaně. Ale již
zachvěla se překvapením, zbledla.
„Viďte, pohádka ta je nám blíž,
nežli tušila jste?“ – Uviděla,
jak se Vláďa klonil níž a níž,
pro vše kolem ztrativ smysl zcela,
jako motýl nad opojným květem, –
náhlé políbení kradmo letem
Valdě na šíj vtiskl rozkošnou.
„Viděla jste?“ baron smál se. Vstala,
vytrhla mu prudce ruku svou,
jak vlčí mák celá zčervenala,
řekla s výčitkou a v nepokoji:
„Proč pohádku přetrhal jste moji?“
Mladý baron jízlivě se smál,
jak by pavouk s muškou sobě hrál.
„Oh, má zlatá, pohádek už není!“ –
Neřekla ni slova, v zamyšlení
odcházela. Chtěl ji zachytit,
ale divný blesk jí z očí kmit.
Vyšla plachým krokem. Zachmuřený
hleděl ke dveřím, kde zmizela.
137
„Nu, což? co to? rozmar choré ženy!
pro pohádku jak se vzepřela!“
Rukou mávl. A již volal: „Vzhůru!
slunce roztrhalo mračen chmuru,
na lov! na lov!“ – Vláďa odskočil
zarděn, jak by polekal se hříchu.
Valda zasmála se, v jejím smíchu
vítězný a hrdý výkřik byl.
Vstala, klobouček svůj spadlý zdvihla.
„Pojďme!“ řekla. Hektor zaštěkal.
V oknech záře sluneční se mihla,
v kouty ztemnělé se prosmekal
podvečerní zásvit mdlý a žlutý.
Valda hlédla oknem. Vyzvednuty
v polích stály mlhy, větrem štváno
se šumících větví oderváno
letí rudé listí odevšad.
Zdá se, v drobnou tříšť se rozpadává
pod okny ten starý milý sad,
všechna jeho nádhera i sláva.
„Podzim! podzim!“ Valda vzdychla tiše.
„Cítíte, jak tesknotou to dýše
z vadnoucího listí, z mlhy šeré?
Chladný smutek k srdci až se dere,
kolem rámů v oknech fičí sem.
Pojďme, pojďme! v poli, kde se chvěje
dosud záblesk slunka, rozehřeje
138
stydlá krev se jarým pohybem.
Ó, jak ráda bloudím v pustých polích,
kdy od kraje lesa po údolích
rozléhá se mlhou sraženou
výstřel pušky s dutou ozvěnou!
A vy?“ – S celou úlisností ženy
zeptala se: „Opět zamračený?“
Vláďa hleděl v němém úžase,
všechno snem se zdálo jemu býti.
Co se stalo s ním a kam se řítí?
„Pojďme!“ ruky jeho dotkla se.
A šel zvolna krok za krokem za ní
jaksi nerad, – zůstat chtěl by zpět
a šel přece mrzut hryže ret,
poslušně šel jako za svou paní.
Jenom jako z dálky slyšel smích,
hlahol hlasů, dutý ohlas kroků
po schodišti bílém, po síních,
A jak kráčel, těsně k jeho boku
Valda tulila se lichotně.
Skřítkem zlým a nezbedným se zdála,
rozmarná a bujná nezkrotně.
Cítil, kterak podivný žár sálá,
jiskry přeletují palčivé
z celé bytosti té vábivé.
Předběhla ho. S posledního schodu
zasmála se vzhůru: „Rychle jen!
139
stropy padají tu! Kolem stěn
bloudí stíny vyhynulých rodů, –
na vzduch! na vzduch! tady odevšad
cítím plíseň, vane stuchlý chlad!“
A s posunkem rozpustilým sáhla
prstem zlehka na studenou zeď.
„Mrazí!“ křikla, bílou ruku stáhla. –
Vláďa usmál se jí v odpověď.
Trpce pravil: „Slečno, pravdu máte,
i mne studí stěny neprohřáté.
Vím, co chybí tady v síních těch.
Pracně po mozolných zápasech
dobyt dovedli jsme domu toho, –
dobyt ano, ne však oživit –
ten náš smutný, nehostinný byt.
Jak po boji vždycky zbylo mnoho
trosek tu a stuchlých zřícenin
a my neumíme život nový
přivést v tato místa, do budovy,
rozplašiti z koutů chlad a stín!
Vešli jsme, však stále jsme tu cizí,
nevím, kdy ty smutné stíny zmizí!“
Pohled Vláďův upřen v líce její
tesklivou byl touhou zkalený.
Valda sotva pohla rameny,
úzké rty se úsměškem jí chvějí.
Odskočila. Ale Géza sám
odpovídal za ni s hlučným smíchem:
140
„Uznáváte? Což to neříkám?
straší tady v domě vašem tichém!
Víte, co tu schází? Úsvit štěstí,
zde by měly samé růže kvésti!
Schází tady žínka svěží, milá,
by to ticho smát se naučila,
prozářila stěny studené
plápolavou září zraku svého,
sladkým teplem těla mladistvého,
bujným žárem lásky plamenné!“
Vláďa odmlčel se jaksi. Maně
odvrátil své oči ulekaně.
A již s leskem pušek prošli dvorem
chvatně s přerývaným rozhovorem.
Všední den byl. Všady kol a kol
práce lomozila. Od stodol,
od velikých stohů v poli stranou
hučí stroj a brázdou vyoranou
v dlouhých líhách skřípou ruchadla.
Hrubým nesouzvukem zapadla
v tichý dvůr směs rachotu a křiku,
hlučný práce šum. A v okamžiku
jako by se prosou šeřila
rokokových říms a guirland smělých,
vas i amoretků zkamenělých
hravá poesie spanilá.
Baron zuby stiskl v prostřed věty,
141
zamlčel se, odfouk z cigarety
do hladného větru šedý dým.
Sličná Valda stanula a chvíli
na ruch práce, překotnou tu píli
z dálky zřela okem lhostejným.
„Hleďte!“ řekla, „kdo to vedle stroje
v dýmu páry, v mračnech prachu stoje
rozkazy své dává? Větrů van
oděv rve mu drze ze všech stran,
bílý vlas mu kolem hlavy vlaje.
Stařeček už, – ale dojista je
vůle nezlomená v těle tom.
Starý – ne však ztrouchnivělý strom,
v rozbouřeném větru pevně stojí
v kořeny své opřen, silný v boji.
Hrdého cos plá mu ve zracích,
vrásky však, jež kolem rtů se tvoří,
stopy jsou po dlouhém trpkém hoři.
Kdo to? šafář?“ – Vláďa v rozpacích
zamlk na mžik, ale hlavu zdvih,
zachmuřený tvrdým pravil hlasem:
„Otec můj !“ tak krátce úsečně.
Usmála se trochu všetečně.
„Odpusťte mi!“ řekla, „neznala jsem.
Ach, jaký to statečný je kmet!
s jakou silou vzmáhá tíhu let!“
K Vláďovi se náhle obrátila.
142
„Víte-li – bych upřímnou k vám byla, –
že jste mu tak málo podoben?
Ano, pravda, jsou to stejné rysy,
čelo mračíte-li rozzloben,
jakýs mráček mlžný však vám visí
pod obočím, lehounko se chvěje,
zcela mění výraz obličeje.
Snivého cos v něm se ozývá,
v měkký žensky ton se rozplývá...
A kdo zná vás, milý pane, přizná:
taková je vaše podobizna!“
Uklonila se mu rozpusta.
Baron pravil: „Možno.Typ se mění,
maně z prachu mrtvých pokolení
dávno zašlé znova vyrůstá.
Trochou snivosti, – snad odpustíte? –
s jakou na svět kolem sebe zříte,
měkkostí, jež málo ukryta,
slovanská krev ve vás prosvítá!“
„Vím to!“ Vláďa jen se usmál suše,
„žije ve mně i matčina duše!“
Zrychlil krok. – A rozešli se polem
v brázdách měkkot, po strništi holém.
S nimi honci. Bystře slídil pes.
Na okraj až lesa volně stihli.
Z černých strouchnivělých natí kdes
143
třepetavě koroptve se zdvihly.
Rány třeskly. –
Blaženka se dívá
z vysokého okna do polí,
jak tam s lesem v dáli mlha splývá,
ke sklu tiskne čelo. Zabolí
chvilkami to pod ním pronikavě.
Zvedla ruce k rozbolené hlavě.
Venku třeskly rány. Těžce padá
postřelené ptáče v pustá lada.
Strhla záclonu. Ne, nesměly
až sem doznít ony výstřely
zákeřné a tvrdé, v koutek její,
kde se v tichu plaché sny jen chvějí.
Jak je milo tady! Záslonou
odloučena od celého světa
Blaženka sní. Zamlženy jsou
sladké oči její. V duši vseta
hořkne bolest tichá. Pevněji
sevřela rty, plakat chce se jí,
ale jenom zachmuřila čelo,
jenom srdéčko se teskně chvělo.
Stará chůva po paměti plete
v koutku stranou, hledí přes dráty,
neodvrací očí od dítěte.
Po světničce bílé rozvátý
rezedy dech sladký ze všad vonivoní.
144
Blahý klid je kolem. – Jindy tu
šťastna byla ve svém úkrytu, --
proč Blaženka hlavinku dnes kloní?
jaká bolest vyklíčila pro ni?
Odložila stará práci svou,
k nožkám poklekla jí, ruce hladí.
„Jaké myšlenky to černé jsou,
které srdéčko ti sužujou?
Jako seménko když v půdu vsadí,
vidím bolest, kterak tajně klíčí,
stráví celou duši holubičí.
Ach, ty mlčíš, moje dítě zlaté?
proč jsou němé rtíky sevřeny,
proč jsou tvoje oči zkaleny?
A ty ručky křečovitě spjaté?
Obejmi mě. Na klín sedni mi,
jak jsi často houpala se malá,
jak jsem písničkami drobnými
v náručí tě večer uspávala.
Sem mně na rameno hlavu dej,
pohádku ti povím, poslouchej!
Nu, chceš?“ – „Nechci, moje chůvo stará,
pohádek už není!“ – „Co to díš?“
„Pohádek už není. Byly – z jara, –
teď se všechny rozsypaly již!“
„Vidím, vidím, moje zlato, sníš!
divně tak se díváš do daleka, –
145
upokoj se, pohled tvůj mne leká!
Broučku můj, což chůvu neslyšíš?“ –
Blaženka jen zavrtěla hlavou:
„Tak. Pohádky všechny zmizely
s celou slávou svojí dětsky lhavou.
Ale, věř mi, srdce neželí.
Sny se rozprchaly. Vidím vláti
na odletu vzdušná křídla jich.
Vím, že ke mně se už nenavrátí
žádný z přeludů těch bláhových.
Cítím: v moji duši do hlubiny
jak by jakás ruka sáhla mi,
přetrhala šeré pavučiny.
Svitla ranní zoře mlhami.
Život! život! vody rozpěněné
rozlily se proudem přede mnou,
slyším vichr kvílet, vlny žene
z temné dálky silou tajemnou.
Pod nohy mi stříká pěna bílá,
do skal vráží, břehy podemílá,
racek křídlem bije v peřeje,
a já hledím, hledím přes hlubiny,
jak tam v dálce plane úsvit siný
prozářeno blesky nebe je.
Život! život!“
Bílé ruce její,
jak se rozepjaly bezděčně,
146
v bouři citů náhlých třásly se jí,
oči zaleskly se horečně,
pohled utkvěl nepohnutě v dáli
a rty ohněm sežehnuty pálí:
Prudce oddychuje, ňadra jí
vzedmula se, vlnou klesají.
„Upokoj se!“ stará chůva prosí,
„vidím, děcko: zlekalo tě cosi,
srdéčko se v prsou chvěje ti,
rdíš se hned a bledneš v zápětí.
Zimnice tě láme, dcero milá,
nachyl aspoň hlavu ke mně blíž,
udělám ti na čelíčku kříž, –
pojď, a v postýlku se uložíš!“
Blaženka jí ruku odstrčila.
„Ne, já nechci, nemocnou jsem byla,
ale chmury rozlétly se již,
nevěřím už ve sny nerozumné!
Život! život! vítej moře šumné!
Černý mrak se blesky rozžíná,
z hlubin bezedných jde vlnobití, –
loď, loď vidím! plachty napíná!“ –
„Dítě, pro Bůh!“ – „Nech mne, chůvo, jíti!“
147
VI.
Zasnoubení.
Stromořadím v polích po sněhu
letí sáňky. V divém rozběhu
koně vzpínají se, zvonky zvoní,
dovádivě chřestí rolničky.
Kdo tam s větrem o závod se honí?
Pára stoupá ze zpocených koní,
drobné jíní jako hvězdičky
na bobrovém kožichu se sráží.
Letí sáňky lehké, láska v nich,
hovor důvěrný a sladký smích.
S Vláďou Valda jede. V jeho paži
celým sladkým tělem spočívá.
Zimničně se hlas mu zachvívá,
umlknul, – jen vášnivěji svírá
pružné boky její, touhou zmírá
ve snu divném, kouzlem opředen.
Políbil ji na šíj. Neodpírá,
nebrání se Valda. Měkce jen
148
těsněji se k němu přitulila,
žhavými rty duši jeho pila.
Letí sáňky lehké v pole bílá
bílým měkkým sněhem jako sen.
V dálku za bor, jak se cesta točí,
zapadly už a zmizely z očí,
ale cinkot zvonků veselý
ticho, tichounko se tetelí
ještě cestou, kudy projely...
Zima jak ty sáňky přeletěla
přes ta pole širá do dáli,
sněhy napadané roztály,
jak poslední zbytek jich se bělá
na trní a třešních bílý květ,
chřest rolniček hravý, zvonků znění
ve veselém ptačím šveholení
ozvěnou se vrací v pole zpět.
Sad pod zámkem počal rozvíjet...
A bílý dům panský veseleji
řadou jasných oken zablýskal,
na skle třpytné paprsky se chvějí,
se řims jak by z nenadání sňal
stín i pavučiny, starý žal.
Jako v sadě v rozpučelém křoví
v domě starém život proudí nový,
v ticho teskné nové tóny vnikly.
Z otevřených oken slyšet smích,
149
kroky chvátající po síních,
duch slavnostní, hlučný, neobvyklý.
Právě sestupují se schodů
mladíci dva. A pán zámku s nimi.
„Proč jste náhle vstali k odchodu?“
domlouvá jim slovy upřímnými.
„Jak mi drahá byla chvilka dnešní,
že jsem vás moh obejmouti zas!
Vzpomínal jsem, loni v tento čas,
když vykvetly sněhem větve třešní,
byli jste tu. Všichni druzi naši
přišli, rádi přišli. V domě mém
těšili se v kroužku důvěrném.
A dnes? řekněte mi, co vás plaší?
kde jsou všichni? proč mi odřekli,
ze slibů se chytře vysmekli?
z listů jejich neupřímnost mrazí.
Jenom vy jste přišli, moji drazí!
Ale proč jste – z jakých důvodů –
najednou se zvedli k odchodu?“
Pousmál se jeden, trpce trochu:
„Nehněvej se. Řeknu upřímně:
cizí parfum nějak dusí mě,
vnikl – netušíš snad, dobrý hochu, –
štěrbinami v prostorné tvé sály,
ostře čpavý, že mě v oči pálí.
150
Ale, hochu, proč tak čelo mračíš?
vím, že není tady vinníka, –
zžíravý dech všady proniká,
štěrbiny že ucpat nepostačíš.
Nu, což – odpusť, nedbej slova mého,
dotkl jsem se místa bolavého.“ –
Ale soudruh nějak podrážděn
hodil hlavou, smál se: „Řekni jen
celou pravdu poctivou a ryzí:
ne ten parfum, my tu byli cizí!“
Bledý jako stěna Vláďa stál.
„Křivdíte mi!“ řekl namáhavě,
v rozčilení ruce zvedl k hlavě,
v očích přimhouřených oheň vzplál.
„Jsem zde, jsem svůj a na půdě svojí,
jako dříve starý Vláďa váš,
neprávem mi vše to vyčítáš!
Nevěděl jsem, že vás znepokojí
cizorodá dnešní společnost,
posvátným však Čechu v domě host,
velet nemohu, by proměnili
způsoby své, zvyky, hovor svůj,
jsou mi – jak vy – jako hosté milí!“
Usmáli se: „Odpusť, nehoruj,
nechtěli jsme výtek – ni dost málo,
snad se nám to všechno jenom zdálo!“
Uklidnil se Vláďa zveselen.
151
„Platí tedy!“ řekl, „nechme sporu,
uvidíte, vše byl omyl jen,
vše je, jako bylo, na Javoru,
a ty tóny nesouzvučné cizí
beze stopy opět odtud zmizí.
Se mnou navraťte se, chcete-li,
radost učiníte příteli!“
Odepřeli oba: “Nelze, milý,
dosti jsme se tady opozdili,
doma práce čeká...“ – „Nechcete!“ –
„Nelze, věř nám! za to zůstane ti
doktor Mikeš, upad do zajetí!“
S hravou čiperností dítěte
běží shora, schody přeskakuje
suchý mladík, doktor Mikeš sluje.
Žlutou jeho tváří prosvítá
sklenka mělnického vypitá.
„Jak? vy odcházíte, drazí bratři?“
rukou zašermoval proti nim.
„Do konce až setrvati patří,
útěkem to zdá se zbabělým.
Vím, proč odcházíte, moji zlatí
naivní a hrdí demokrati,
komu ten váš náhlý odchod platí!
Nebylo vám asi volno tu,
zvykli ubohému životu
pražských krčem, nebavili jste se
152
tady v jiném vzduchu bez dýmu,
plném vybraných jen parfumů,
kde tak prajinak se hovor nese,
nežli doma po salonech tam
našich ještě maloměstských dam.
Šlechta, ano, šlechta! Nezapřete –
třeba trochu ušklíbat se chcete, –
cizí jsme v těch kruzích – i já sám
rozpaky jsem cítil, vyznávám.
Ale jen je třeba přímo hlédnout,
předsudků všech závoj směle zvednout,
a tu máte šlechtu – jak my lidi,
hlína jak my! – a skvrny se vidí!
Se ženami taky tak to bývá:
jinými se tvory zdají být,
když se člověk pozdalečí dívá,
s bohyněmi mohou závodit.
Ale poznáš-li je blíže, hned
růžový jak závoj by se zved,
promění se nadpozemské zjevy,
vidíš jenom portrét matky Evy!“
S dětinskou se rozhovořil pýchou.
„Jenom směle pohlédněte blíž!
nechte svoji zaujatost lichou, –
všeho toho okusil jsem již!
Loni v těchto místech (s potěšením
okamžiků oněch vzpomínám)
baronese – jak si toho cením! –
153
míče podával jsem při hře sám!
A dnes – nevěříte? – pravdu pravím,
jako doma se šlechtou se bavím!“
Smáli se mu v oči. Sotva chápal,
v jakýs exotický přešel zápal. –
Vláďa mrzutě se hryzl v ret,
„Opravdu vás nelze zadržet?
Odcházíte?“ – „Budiž s Bohem!“ řekli,
ruce podali mu. Vláďa jen
ještě slova hledal rozrušen,
hlas mu chvěl se neobvykle změklý:
„Tak! – nu, chtěl jsem slyšet úsudek – “
zamlčel se, věty nedořek. --
„O nevěstě svojí? Jaký vděk!
lichotit jí rouháním by bylo!“ –
Vláďovi se v očích zajiskřilo.
„V románu jsi napsal, Zdenku, kdes:
vždy se bojím příliš krásné ženy!“ –
Neochotně řekl oslovený:
„Napsal jsem tak? opakuji dnes!“ –
Rozešli se. Vláďa pomalu
po schodech se vracel do sálu,
krokem váhavým šel, hlavu sklopil,
co mu doktor mluvil, nepochopil...
V sále zatím bylo veselo,
smích a ruch a vřava. Za hlaholu
154
šampaňské už bujně šumělo.
Po hostině slavné kolem stolů
žerty zněly, štěbetání dam,
svítí uniformy, zlaté kříže.
Hrabata dva také byli tam,
ba i jeden slaboduchý kníže.
Dámské pestřily se toalety
jako orchideí drahé květy.
Ale Valda září prostřed nich
jako anděl krásná v bílém šatě
žádoucí a sladká jako hřích.
Slaboduchý kníže zaujatě
s úsměvem se kolem ní jen točí,
jako pokroutky když polyká,
krátkozraké přibližuje oči,
ramínka se prstem dotýká.
Jakýs major zarudlý a lysý,
rek na poli i v salonech kdysi,
v oborech už obou přemožen,
víno přelil, jak se díval po ní.
„Škoda je jí, škoda!“ zuby jen
zaskřípal a těžkou hlavu kloní.
Valda září pýchou, smíchem zvoní.
V blahu tone její matinka,
oživená dávná vzpomínka,
drobná, čilá, lichotit si dává,
i jí patří dceruščina sláva.
Hrabě Eichhorn, hrabě Luna u ní, –
155
jak pivoňka září na výsluní,
časem nervosně si poskočí,
časem šátek tiskne na oči.
Snědý mužík s okem Asiata
ke Gézovi došel s otázkou:
„Pardon, příteli! má paměť klatá!
Zapomněl jsem zcela: kdo že jsou
oni cizí zajímaví páni,
kteří odešli tak z nenadání?“
Géza odsek s malou ochotou:
„Nevím – tuším, Závětovi známí,
literáti jacís...“ – „Mezi námi:
nezvyklý byl celý jejich zjev,
jinou racu jevil, jinou krev.
Češi?“ – „Tak, barone Hirši!“ – „Z dáli
každého z nich rázem rozeznáš,
jako když jim v čelo známku vpálí.“
„Oh ty, Hirši, vzácné oči máš,
do ledví i v kapsy pronikáš!“
Géza mrzut odvrátil se stranou.
Baron Hirš v tom s tváří ulekanou
odskočil a hrůzu napodobí,
jak by s lokte smetal drobný hmyz.
„Hle, co po nich zbylo!“ volá, „viz!“
v očích se mu zamihl stín zloby,
rty sešklebil a prsty mu hrály.
Všichni okolo se rozesmáli.
V tom však ulehla mu na rameni
156
těžká ruka. Géza před ním stál,
zachmuřen a rozzloben se zdál,
pod vousisky vlčí zuby cení.
A Hirš strnul, jeho tvář se mění,
oči asiatské vytřeštil.
„Gézo – !“ sípe.sípe, „což? tys mnoho pil?
nech rameno moje! co to značí?
odkud náhle tato nevole?“
Géza složil ruce, čelo mračí:
„Šavle vol si nebo pistole!“
Ztichl kolem chechtot. – „Nepřítomné
urazil jsi tady přesměle
dobré druhy mého přítele,
víš, že je to urážkou i pro mne?
Odpovíš mi!“ – Hirš se shroutil celý.
Dámy vzkřikly, omdlévati chtěly.
Ale postřeh někdo z moudřejších
na Gézově tváři tajný smích.
„Brávo! brávo!“ vzkřikl, „věru, že
lepší frašky býti nemůže!“
Stará paní lornět k oku zvedla,
trochu pohněvána kolem hledla.
„Řekněte mi, prosím, co tam robí?“
Hrabě Luna smál se: „Mládež zlobí.
Čpí to střelným prachem, – hola, hoj,
Géza vyzval Hirše na souboj!“
„,Ach, mon dié, srdeční mé křeče!
běžte! braňte!“ – „Ne, krev nepoteče!
157
Hirš je dobrák, v boji neotužen
a náš Géza jest mu příliš dlužen!“
A v tom vešel Vláďa. Zábava
znova oživila. Rozpoutány
jazyky dam čilé. Mezi pány
historka se šeptá poutavá
o jakési dvorní dámě ctnostné.
A Hirš sype anekdoty skvostné.
Géza nějak omrzelý sám
nad sklenkou se oddal myšlenkám.
Zdá se, cos mu chybí. „Vláďo!“ pravil,
jako by se náhle rozpomněl,
,kde„kde sestřička tvoje? nepředstavil
Blaženku jsi hostům, jak jsi měl!“
Vláďa zmaten vymlouvat se chtěl,
ale se všech stran už prosby zněly,
dámy k němu oči obracely.
„Okažte nám čarovný ten květ!
Zlý jste, krutý! chcete otálet?
na sestřičku svoji žárlíte-li?“
Pomátl se, váhal v nepokoji,
věru, že se v duchu o ni bojí.
„Plachá je a sotva vejde sem
nepřístupna naléhání všemu!“
s nejistým se bránil úsměvem.
Sama Valda posléz přišla k němu,
158
mazlivě své ručky sepjala,
zrakem i rty růžovými prosí.
V jeho ňadrech ozvalo se cosi,
jakás náhlá slabost zoufalá.
Vůli vzal mu jeden pohled její,
slova, která na rtu jí se chvějí,
zmámila ho sladkým zvukem svým.
Nebyla to řeč ta tvrdá cizí,
jaká dnes tu hlučí, – mluví s ním
jeho řečí rodnou. – Všechno mizí
před očima jeho ve mlhách,
slyší jen hlas její, – k srdci sáh.
„Nuž, vy zlý a hrdý, poslechnete?
hleďte, jak vás prosím, – stajit chcete
lilii, jež ve stínu vám kvete?
Nebojte se o ni – bude nám
nejmilejší družkou, přiveďte ji,
nevíte, jak dávno ráda mám
snivé, zamlžené oči její!
Nuže? jděte!“ – Vše, co říci chtěl,
na rtech oněmělo, – okouzlený
políbil jen ruku svůdné ženy,
poslušně a mlčky odešel.
Ale venku, sotva svěží vzduch
tvář mu ovál, krok uvolnil maně,
po schodech se plížil zadumaně,
jak by rád se vrátil, ví jen Bůh,
ale slib dal, musí splatit dluh,
159
tolik jeho Valda hodná byla,
s takou rozmilostí poprosila!
Vešel v křídlo zámku, v tiché síně,
které v dál se táhly nehostinně,
dutě jeho kroky zněly tu.
Až na konci chodby v úkrytu
v pokojíku nad kvetoucím sadem
hnízdečko své měla Blažena,
nad květy a světa vzdálená.
Z dlouhých síní zaválo to chladem
Vláďovi vstříc. Po paměti šel,
v myšlenkách svých cesty nehleděl.
Z nenadání stín se před ním zvedl,
otec jeho, starý, vetchý kmet,
projíti chtěl, očí nepozvedl.
Byl již v pravdě zlomen tíhou let,
hlavu sehnul starostí mrak mnohý,
tělo třáslo se a vlekly nohy.
„Otče!“ Vláďa znepokojen pravil,
„což bys opravdu se nezastavil,
slůvka nepromluvil ke mně snad?“
Starý obrátil se. Stín se klad
v bledé oči jeho, rty se chvěly.
„Kdož ví, zda bychom si rozuměli?“
trpce pousmál se, „zdá se mi, že sám
rozumět už tobě přestávám!“
160
Také syn se nutil do úsměvu.
„Vyhýbáš se nějak, otče můj!
„Vyhýbáš se nějak, otče můj!
Ne, tak nakvašen se nevzdaluj!
Hlavně dnes, – proč mezi hosti milé
nepřišel jsi, otče?“ Zasmušile
kmet mu odpovídal: „Já, můj synu?
jenom pohleď na mne, jaký jsem,
ruce moje mozol s mozolem,
kterak s nimi, s pány, na hostinu?
Co bych hledal já venkovan prostý
mezi tvými vznešenými hosty?
Ne, nepůjdu, marné úsilí!“ –
Oněměli oba na chvíli.
Syn se ozval posléz: „Nevěsta má
snažně lístkem prosila tě sama...“
Stařec rozmýšlel se okamžik.
„Vyřiď nevěstě můj vroucí dík!
nečetl jsem drobné písmo její,
víš, už staré oči přecházejí.
Ne, nepůjdu! odpusť, zdá se mi,
že tam pro mne ani místa není.
V cizím světě, v cizím hlaholení
mimovolně člověk oněmí.
Cizorodá společnost je tvoje,
nehněvej se, hochu, pravdu dím,
161
nás vynesla práce, krušné boje,
ale daleko je od nás k nim.
Oni v sále přepychu jsou děti,
hrdé květy na vypjaté sněti,
vypiplané za věk uměle, –
a my tady? ještě na čele
z polní brázdy prach nám šedý leží!“
Syn se hořce usmál. „Chápu stěží –
Což se stydět máme za ten znak?
pot a prach díš, otče? budiž tak!
Vím, krev robotníků proudí ve mně,
rod náš zved se krušně z prachu země, –
krušně, jako celý národ náš.
Nutno-li však, bychom zakrněli?
jen se krčit skromně bychom měli
v onom prachu, – otče, posloucháš?
Národ, který v chaloupkách se zrodil,
v cizích službách za ruchadlem chodil,
dnes už vyšel zpod doškových střech,
hrdě po bok sousedům se staví,
nestačí, co dostal do výbavy,
nutno bráti nové se stran všech,
nový kroj a způsoby též nové,
třeba hrozili se kritikové.
Ne, jak nízká tráva lpěti k zemi,
ale pevně a silami všemi
svět si otvírati neznámý,
jíti dál a proniknouti výše
162
i tam, kde jen v pohrdavé pýše
vždy se zavírali před námi!“
Starý přikyvoval sivou hlavou.
„Tak! tak! vždy jsme byli nízkou travou,
a květ, který směle nad ní vstal,
soused nepřejícný posekal.
Nebo spíše: strom jsme – od kořene
stále nové ratolesti žene,
ale která z větví výš se zdvihne,
nad ten chudý podrost pospíchá,
vždycky osud nezvratný ji stihne,
svadne bez mízy a usýchá.
A těch větví suchých! všady straší
na té staré české lípě naší!
Do vysoka strmí zčernalé,
větrem kývají se zoufale.
Vrcholky nám pyšné bouře láme,
jenom u země se zelenáme.
Tak, tak, věř mi! – S Bohem, hochu můj,
nevěstu svou sličnou pozdravuj!“
Smutně jeho slova doznívala,
soustrast byla v nich i výtka malá.
A než Vláďa našel odpověď,
zmizel otec jeho v šeru síně dlouhé,
jako když se za ním zavře zeď.
„Starcovy to vrtochy jsou pouhé!
163
předsudky mu v hlavě straší jen!“
pomyslil si mladík roztrpčen.
Čelo přetřel, jak by chmury stíral. –
Blaženčiny dvéře otevíral,
vešel tiše v milý úkryt její,
kde se jen sny mladé duše chvějí,
v oknech narcisky se rozvíjejí.
„Blaženko!“ děl šeptem, lichotně.
Vstříc mu vyšla, dětsky roztomilá,
ruce podala mu, nastavila –
k políbení rtíky ochotně.
Usmál se a vlásky hladí jí,
páž kol pružných boků ovíjí.
„Blaženko má! o samotě tady
ve snách odlétá ti život mladý,
což jsi nikdy netoužila ven
mezi lidi, ze studených stěn?“ –
Usmála se, přimhouřila oči.
Na klín ji jak malé děcko vzal,
hladil, líbal, v rukou kolébal.
Kolem hrdla paže jemu točí,
na rameno sličnou hlavu klade,
slyšel bušit její srdce mladé.
„Poslyš, sestřičko má!“ měkce děl,
„vyzpovídat dnes bych se ti měl.
V touze žhavé, plný nepokoje
jsem jak ve snách dlouho, dlouho žil –
164
lásku tvou jsem zradil, srdce svoje
i svou duši na dvé rozdělil.
Družku jsem si našel, krásnou, milou,
její úsměv čarodějnou silou
život zkrášlí mi a prozáří, –
štěstí dá mně milovaná žena!
Uhodneš-li, která vyvolená
půjde po mém boku k oltáři?“
Ucítil, jak náhle srdce jí
tepe neklidně a bouřněji.
Ale ani očí nepozvedla.
„Znám ji!“ dechla jenom, k smrti zbledla.
„Nehněváš se?“ ptal se přitlumeně. –
„Za tvé štěstí modlívám se denně!“
Na chvíli se oba zamlčeli,
v duších jim jen chvějné tóny zněly.
Posléz Vláďa vydech: „Šťastný jsem!“
Vzbudil sestru lehkým polibkem.
„A víš proč, má holubičko tichá,
vešel jsem v ten útulný tvůj byt?
Ozvala se ve mně jakás pýcha,
chci se pokladem svým pochlubit.
Nevěsta má přišla pod mou střechu,
příbuzní se sešli k hostině, –
sestřičko má, slyš, mně pro potěchu
na okamžik vejdi mezi ně.
Valda prosí, všichni čekají tě,
165
neodříkej a přijď, moje dítě!“
Zamlčel se. Cítil v rukou svých,
jak se chvěla. Z očí přivřených
pod brvami se jí zajiskřilo
a srdéčko nepokojně bilo.
„Vím, že dětská ostýchavost tvá
srdéčkem ti plachým zachvívá.
Jdi jen bez obavy! úsměv krásy
ke všem srdcím cestu otvírá si!“
Pochybnost však vzmáhala se v něm.
A v té chvíli z rukou z nenadání
vyklouzla mu prudkým pohybem,
vlasy odhrnula s bílých skrání
vztyčila se před ním. Pod pleť jemnou
krev jí ruměncem se rozlila.
Stísněn řekl bratr: „Půjdeš se mnou?“
Ve svém pobouření spanilá:
„Kdo tam?“ ptá se. S úsměvem jí pravil:
„Panstvo vznešené dnes hostí sál,
já sám opravdu se nenadál – –
Kníže Bertram se tu maně stavil,
hrabě Eichhorn, hrabě Luna, – dámy –
vznešený svět, – ale tak se zdá mi,
baronka že stará přede mnou,
před plebejcem, rozestříti chtěla
všechnu pýchu, všechnu slávu svou,
všechny řády, všechna jména skvělá.
Ve velikou slavnost rodinná
166
maně změnila se hostina.
Netušil jsem – – “ Ironický smích
zakmit se mu na rtech sevřených.
„Ale, nelekej se, drahé dítě,
všichni věru rádi uvidí tě!“
Stála před ním krásná – v zadumání,
přes oči se černá řasa sklání.
„Kníže!“ usmála se. „Nikdy jsem
nemluvila ještě s knížetem!“
Oba vesele se zachechtali.
„Nu, což? Přijdeš tedy, smíšku malý?“
A po samé čelo zarděná
náhle odvrátí se, hlavu kloní.
„Přijdu!“ šeptá. Okem šlehl po ní,
co svolení náhlé znamená?
Odhrnula vlasy – prsty její
po kadeřích nervosně se chvějí.
„Vyřiď nevěstě své: dojista
přijdu tedy – “ hlas jí selhal maně.
Přijde! divné dítě! nečekaně
jaké překvapení uchystá!
S nedůvěrou Vláďa pravil tiše:
„Přijdeš? opravdu však? věř mi, v pýše
přede všemi zulíbám tě tam
uprostřed těch urozených dam!“
Ještě ruku stisk jí, mezi hosti
navracel se s trochou pochybnosti.
167
„Přijde!“ šeptl Valdě potichu.
Zatleskala v ručky ve smíchu.
„Uvidíte, žárlit budou dámy,
všechny rytíře nám jistě zmámí!“
Ale on se ohled ke dveřím:
„Přijde-li jen? ještě nevěřím!“
Vešla, ale nebyla to ona!
Ne víc dítě plaché, nesmělé,
plná růže, skvoucí, svěží, vonná.
Pevně vešla, hrdost na čele,
jiskry roznícené v temných očích
a narcisky velké ve vrkočích.
Bílý šat jak z lístků lilií
štíhlé její boky ovíjí,
atlasová vlečka za ní splývá.
Ke všem elegantní poklonou
roztomile sklání hlavu svou,
snivě trochu dokola se dívá.
Objala ji Valda s nadšením,
líbá ji a „Přišla! přišla!“ jásá.
„Kterak se ti, drahá, odměním?
jak jsi něžná! útlá! jaká krása!
jaká elegance líbezná,
z pohádky jsi jistě princezna!“
168
„Charmant!“ zní to kolem, „to dech jara
otevřeným oknem zavál sem!“
Hrabata se zvedli a baronka stará
lornět k očím klade s obdivem.
Mladé dámy s Blaženkou se mazlí
a sám kníže přišel – kdo mu zazlí? –
žlutým prstem – krása svádí ho –
ramínka se dotkl jejího.
A s úsměvem děvče prostřed stojí,
dnes nepoznal Vláďa sestry svojí!
Úsměv pro každého sladký má,
odpovídá vlídně na vše strany,
lichocení hladké, obdiv planý
s úsměvem a skromně přijímá.
Valda posavad ji objímá.
„Hle, Popelka! jak ji kmotra víla
čarovnou svou mocí vyzdobila!
Jak jí sluší všechno! jaký vděk
až i po ten drobný střevíček!“
„Jak? jak?“ ptal se kníže. Vlastní slova
Valda překládala ve spěchu.
„Vizte střevíček ten, než jej schová!
drobný je, jak slupka z ořechu!“
Nachýlil se, k oknuoku zvedl sklíčko.
„Ach, ach! malé nožky! vždycky jsem
klaněl se jim s plným obdivem.
Věřte, kdybych – moje holubičko –
střevíčků těch rtem se dotknout směl,
169
půl života rád bych oželel!“
Vše se smálo. Trochu rozpačitě
ohlédlo se kolem zlaté dítě.
„Nerozumím!“ řekla. V ustrnutí
jeho jasnost kníže zavzdychal.
„Nerozumí! běda! jaký žal!
řekněte jí přece – ! S jakou chutí
dnes bych učit chtěl se řeči té,
tvrdé, po kacířsku zaryté,
luštit půvaby v ní ukryté!
Divná řeč! Však věru s dívčích rtíků
zní tak mile, měkce, čarovně,
jinak nežli z hrdel politiků
při obstrukci v naší sněmovně.
Tuším, jazykový zápas celý
jen tak sladké rty by řešit měly!“
Kníže pustil sklíčko, hlavu vznes,
dávno nebyl vtipným jako dnes!
Ještě smích zněl kolem. Stranou tiše
v udivení Vláďa sestře děl:
„Nikdy jsem tě takou neviděl!
velké dámě podobáš se spíše!
Kdo ten zázrak náhlý způsobil?
Kdo tě takým kouzlem vyzdobil?
Kdes odvahy vzala, plaché dítě,
že šum společnosti neděsí tě?
Kdo tě učil dvorným poklonám?
Jiná jsi! – tvé snivé oči září
170
divným ohněm, v nevinné tvé tváři
cos je nezvyklého, věř mi, sám
jenom stěží tebe poznávám!
Co se stalo s tebou? jaké divy?“
Upřela naň pohled čtveračivý:
„To jen z duše vytratil se stín,
spadla šedá vlákna pavučin,
probudila jsem se, hochu milý,
ze snů dětských, vy jste netušili?
Drobné děcko odrostlo vám. V něm
zaplálo to novým životem.
Tak! chci žíti! žíti! tolik let –
a jest mi jich líto neskonale! –
báchorkou jen byl mi celý svět.
Otevírám oči rozespalé,
dýchám s plnou chutí svěží vzduch.
Vidím, že je krásno žíti. Šum a ruch
kolem víří, kam jen hlednu: krása!
v jarním slunci celá země jásá.
Viď, můj Vláďo, že je krásno žít?
ne, už nechci jenom děckem být!“
Ale Vláďa nějak v nepokoji
pozoroval snivou sestru svoji.
Hořký úsměv jenom rty mu stáh,
kdož ví, kam zabloudil v myšlenkách! –
171
Smích a hovor v jeden šumot splývá,
někde výkřik zved se veselý,
vtip přeletěl, číše zavzněly.
Jeho jasnost už se jinam dívá – –
A než Blaženka se ohlédla,
stála tady skorem osamělá.
V plachém studu ustoupiti chtěla.
Kdos k ní mluvil – oči pozvedla.
Baron Géza byl tu. Patřil na ni.
Cítila ten pohled vášnivý,
víc ji pálil nežli kopřivy
v obnažené hrdlo. „Moje paní!“
šeptal tiše, zachvěl se mu hlas.
„Vy jste přišla! Vzpomínáte? jednou
v předtuše jsem pravil: Přijde čas,
kdy se chmury z duše vaší zvednou,
srdéčko se vzbudí uspané,
touhou po životě zaplane!
Vy jste přišla, krásná jako Vesna, –
život čeká probuzenou ze sna, –
stalo se, co stát se muselo!“
V šeptu jeho dech horoucí vane,
v očích plaménkem mu hořelo.
„A co stát se musí, to se stane!“
Políbit chtěl bílou ručku jí,
ale o krok ustoupila plaše,
do očí jí slzy vstupují.
„Snad se vyplnila věštba vaše, –
172
věřte však, při prvém kroku již
nejraděj bych prchla ve svou skrýš!
Teskno je mi! Proč se usmíváte?“ –
„Vím, že zasteskne se kolikráte
vám po prchlých bílých dětských snech,
úzkostí se náhlou stají dech,
ale život zvítězil již! Všude
hlas jeho vám ve sluch šumět bude.
Víc se nevymknete!“ – Jízlivý
úsměšek mu rty v tom nakřiví.
„Podejte mi rámě, nebojte se,
svěřte se mi, já vás povedu, –
jak ta bílá ručka se vám třese!
stud se zračí v plachém pohledu – –
Hrůzu budím ve vás? Hleďte, ani
kapky krve není na mé dlani.“ –
Ohledla se, jak by volala
kohos ku pomoci. Vidí, sama
skorem již tu s Gézou zůstala.
Zem se zachvěla jí pod nohama.
Vše se kolem Valdy opět točí,
svábila zas všechny lačné oči,
ona jen je tady královnou.
U ní kníže vzdychá nenasycen,
u ní i sám Vláďa zapad chycen
v neviděnou síťku čarovnou.
173
Blaženka je sama. Před ní stojí
Géza, podává jí ruku svoji.
Sotva letmo jen se dotkla jí,
zesinala, mráz jí proběh tělem,
nohy pod Blaženkou klesají,
bolest hlodá pod bělostným čelem.
„Úzko je vám? pobledla jste! Snad
chtěla byste vyjít raděj v sad?
Hlučno je tu! Hle, jak motýleček
jeho jasnost se tam třepetá,
zaklopýtl v chumli dlouhých vleček,
stále víc a víc se zaplétá.
Slečna Zizi, bravo! roztomilá
v náruč svou jej šťastně zachytila.
V kyprém požehnaném objetí
jeho jasnost sotva viděti!
běda ubohému knížeti!
Ah, vás nezajímá osud jeho?
Dovolíte, – v ochranu vás beru,
ti tam nepohřeší nás dva věru,
vyjdem, ano? Krásně v parku je,
měsíc máj tam v loubí čaruje!“
Vyšli spolu, ona o krok v předu.
„Prcháte mi?“ slyší za sebou
ostrý šepot jeho. „Nedovedu
celou nekonečnou láskou svou
rozplašiti nedůvěru vaši,
174
předsudek vás jakýs ještě straší?“
Po jejím se boku ocítil,
šakalími zraky zasvítil,
za ruku ji lapil, jež se chvěla, –
Blaženka se bránit neuměla.
„Pojďte se mnou!“ šeptal, „půjdem sami
pod kvetoucí větve pěšinami,
kde tůň šerá dříme ve stínu,
kde na velkých listech leknínů
rusalky se bílé kolébají,
s drobounkými vlnkami si hrají,
kde se tolik sladkých vzdechů tají.
Půjdete? ne? Proč?“ – Tak stáli tu
pod bílými květy, ve svitu
májového slunka. – Hleděl na ni,
jak se prudce hruď jí zdvíhala.
Zakryla si oči drobnou dlaní,
hlavička se mladá zmotala,
na rtu pobledlém jí povzdech zmíral.
Chtěla prchnout, ruku však jí svíral
a sám Géza chvěl se bezděky.
„Proč?“ se tázal znova. Zdálo se jí
jakýs hrozný výkřik daleký,
že jí ve sluch zazněl, v něm se chvějí
vzdechy, teskné lkání zdušené,
třepetání touhy plamenné.
„Bojím se vás!“ vzkřikla. Ruku její
175
stiskl lehce, dvorně ke rtům zdvih,
cítila ten oheň políbení,
pálil, jako v duši pálí hřích.
Jeho tvář se v okamžiku mění,
na rtech vystydl mu zlý ten smích.
Popustil jí ruku, tiše praví:
„Hle, jste volna, slečno!“ Jedině
teď ji poutal jeho pohled žhavý.
Měla pocit v oné vteřině,
jak by vlákna hebká ovíjela
lehounko se kol jejího těla.
Vší silou je přetrhati chtěla,
vzdorným pohybem se vzepjala,
bílé ruce vztáhla zoufalá.
Géza usmíval se, mlčky čekal,
aby plaché ptáče nepolekal.
Náhle uskočila. Strhala
přec ta vlákna, která poutala ji,
která k němu vinula se v taji.
Zakryla si oči. Útěkem
slepě divým přes záhony květné,
jako motýl vyplašen kdy vzlétne,
před tím hrozným smělým člověkem
spasila se. Běží, – letem letí,
v houšť kvetoucích jasmínových snětí.
Géza hleděl za ní, ruce skřížil,
koutky úst se úsměšek mu plížil.
176
„Hle, jak prchá laňka splašená,
houštím šat jen bílý prokmitává,
vím, teď v bezpečí tam spasená
oddychuje, nebi díky vzdává,
čelo snad i křížkem požehnává,
zlekaným se okem ohlíží,
zda-li ještě zlé to pokušení
stínem se jí v patách neplíží.
Ah, má nedůtklivá, nic to není!
třepetej se, zlaté ptačátko,
ochočíš se, zvykneš za krátko!
Nač ten útěk, nač ty vzdory plané?
dím, co stát se musí, to se stane!“ –
Zachechtal se krátce, hlavou hodil,
v rozpustilé náladě byl dnes,
pohvizdoval tiše, v křoví kdes,
proutek ulomil si a jak chodil,
cestou osekával každý květ.
Nechtělo se pod střechu mu zpět.
Však i druzí hosté vycházeli,
po pěšinách smích a šepty zněly.
Všem se vyhnul, které potkat měl,
v nejzazší část parku odešel.
Sestoupil až v rokli, v tiché stíny,
které kolem tůně ležely.
Zvedl kámen, hodil do hlubiny.
Nehybné se vody zachvěly,
177
drobné vlnky vběhly do rákosí,
u dna pod lupením vzdychl kdosi,
bubliny tam odtud vyvřely.
„Slyšte, slyšte, rusalky a víly!“
rozdováděn Géza zavolal,
„rytíř Modrovous tu s vámi sdílí:
zase jednu družku udolal
života proud, násilím ji schvátí,
nikdy více k vám se nenavrátí!“
Skřípavě pad drzý jeho smích
v teskné ticho samot mlčících.
Náhle odpliv. – Do tváře mu hledí
svítivých dvé očí. Přikrčen
pod vyhnilou vrbou mužík sedí,
drobný, suchý, troška kostí jen,
jak pergamen sežloutlý a lysý,
s čelem rozbrázděným. Oh, ty rysy
Géza již tu jednou zahled kdysi!
Oči přimhouřené k němu zří,
prokmitá v nich plamen šílenství.
„Pravda!“ smál se Géza, „my se známe!
po druhé se tady potkáváme!
Pod prohnilou vrbou ze zvyku
čekáš na svou paní, vodníku?
Slyš mne, nikdy se ti nenavrátí,
život nevydá, co jednou schvátí,
odešla už, brachu, na vždy ti!
Pověz to svým vílám v rokytí!“
178
Rozchechtal se. „Milý hastrmane,
nenaříkej marně, nežaluj!
také víly mají osud svůj
a co stát se musí, to se stane!
Buď tu s Bohem!“ Proutek zdvih,
v žertu po té lysé hlavě švih,
vesel hvízdaje a bezstarostně
pěšinou se vracel. Po něm zlostně
mužík okem zablýskal a němý
pomalu se plížil schoulen k zemi;
kostnaté se prsty rozpjaly,
na čele se všechny vrásky chvějí
a v dobráckém vyschlém obličeji
objevil se výraz zoufalý.
Ke skoku se chystá pobouřený,
zuby blýskly, na rty stouply pěny – –
Ale daleko již Géza byl
v křižovatky pěšin zabloudil.
Pohvizdoval, – tak mu volno bylo!
listí konejšivě ševelilo,
slavíků zpěv jásal do ticha.
Náhle baron stanul. Od besídky
zdá se mu, že šepot doslýchá,
jako když tam žena zavzdychá. –
Mladé listí ještě závoj řídký
obetkalo kolem mřížoví.
Postavy dvě zahléd – duší tělem
179
v obejmutí utonuly vřelém.
Géza ušklíbl se. „Bláhoví!
tak jen mládež nerozvážná bývá,
mysl lehká sotva uváží,
že zrak cizí všetečně se dívá.
Pokoj jim! Sám budu na stráži!“
Na lavičku used, smál se tiše,
naslouchal, jak tam to láskou dýše.
Pod besídkou Vláďa opojen
nevěstu svou líbá v bílou šíji,
div že v náruči své nezdrtí ji!
Jeho je ta rozkoš, jeho jen!
K němu přitulena – sladký sen! –
v jeho rukou nervosně se svíjí, –
Rušivý tón ječivě teď vpad
pod kvetoucí větve v tichý sad.
Od zámku zní píseň cizí řvavá,
ulekaný slavík v křoví ztich.
Vláďa otřásl se, hlavu zdvih, –
oh, jak těžká byla jeho hlava!
Těžko z opojení procítal – –
Dále zněla píseň. Prudce vstal.
Valda visíc na hrdle mu celá
polibky jej svými opíjela.
Bílé její ruce s hrdla sňal,
se vztyčenou hlavou naslouchal.
Cítila, jak náhlý příval zimy
180
provanul v té chvilce mezi nimi,
viděla, jak jemu na čelo
hrozivé se mračno sletělo.
Vykřik Vláďa. „Slyš! ta píseň řvavá
kde se tady vzala rozpínavá?
Kdo se opovážil? Oh, to zní
jako pravý jásot vítězný,
jak fanfáry, s kterými se žene
nepřítel už v město přemožené!
Nedovolím – !“ Zraky se mu vzňaly,
na spáncích mu žíly nabíhaly.
Násilně se vzepřel, – ale z pout,
z paží měkkých, jež ho objímaly,
silou vší se nemoh vyvinout.
Valdiny se sladké oči táží:
„V této chvilce ty se rušit dáš?
Píseň? dozní – vyzní – což to váží?
To jen Hirš tam zpívá, tenor náš!“
„Nechci slyšet!“ vzkřikl. – V bílé dlaně
vzala jeho hlavu, spanilá,
polibky jej svými dusila,
oči, uši, rty mu pokryla.
K srdci se mu tulíc odevzdaně
štěbetala sladce: „Viď, že již
ošklivé ty písně neslyšíš?“
181
VII.
Líbánky.
Šťasten Vláďa byl, – již ve svůj dům
přived žínku, ten obrázek třpytný,
odpočinku nepřál lačným rtům,
rozkoší se spíjel nenasytný.
Líbá, líbá, – Valda znavena
s jeho hrdla spouští ramena,
polibky ty pomalu ji dusí.
Tolik dní už! – v resignaci jen
vzdává se a trpí – běda, musí! –
a on nikdy není nasycen.
Líbá, líbá – ó, je šílen zcela –
o ni nuda už se pokoušela.
Géza přijel, – s jakou radostí
vstříc mu Valda běží, vyprostí
aspoň na chvilku ji, jednou zase
bude moci volně vydechnout.
„Díky, že jsi přijel!“ těšila se,
182
„zdá se mi, že cítím tíhu pout.
Příliš sladko v těchto dnech tu bylo,
trošku změny už by neškodilo.
Cigaretku máš-li?“ Mráčkem dýmu
v oči šelmovsky a směle zří mu.
Na balkon si vyšli. Nerad jen
Vláďa provodil je rozmrzen.
Škoda chvilky, – v duchu se mu kmitá, –
která odletuje neužita!
Pod nimi kraj ležel prozářený
v klidu odpoledním. S pýchou ženy
půvaby své všechny rozestřel.
Vlažný větřík vlnami se chvěl
po kvetoucím žitě. Lehký pel
šedým dýmem nad líhami vzlétal,
divoký mák jiskrami v něm zkvétal.
Nad úvozem planých růží květ,
stromovím se v dálce víska míhá,
kostelíček jako větrem vset
na skalnaté stráni vížku zdvíhá, –
tichý, uzavřený, skromný svět.
Na obzoru kol se lesy tměly,
hory nad hory se nastavěly.
„Rád vidím ten koutek vlasti své
v letní jeho zdobě zářivé.
Je v něm klidná nevýbojná krása,
183
skřivánků zpěv tichým štěstím jásá!“
zamyšlen dí Vláďa. Zívaje
zpod přivřených víček unaveně
baron Géza hledí do kraje.
„Tebe baví vidět z okna denně
plochá pole, tento nudný kout?
kupky mrvy v brázdách přehlédnout?“
Ušklíbl se. „Ovšem, přirozeně –
mladým manželům je vždycky vděk
odlehlý a tichý kouteček.
Všechnu jeho prozu všední, holou
láska ozáří jim aureolou,
vše, co nízké roste do oblak, –
viď, sestřičko drahá, že je tak?“
Valda rameny jen pokrčila.
Vláďa rozehřál se. „V pravdě-li
nevidíte, jaká krása milá,
jaký měkký tón a veselý
svítí v plochách polí, jež se vlní?
na vlnách jak hoří planý květ?
Ó, má vlastní půvab ten náš svět,
k srdci mluví, třeba neoslní!
Vím, jsou nádhernější krajiny,
ale půvab ten je prajiný,
rodný kraj je pouze jediný!“
Jasným zrakem v jasná pole hledí, –
dlouho nedočkal se odpovědi.
Géza labužnicky vonný dým
184
ze rtů pouštěl mráčkem modravým.
Posléz pravil líně: „Hochu zlatý,
rozumím ti, vidíš předpojatý
rodný kraj a vlast svou milenou,
hranicemi v mapách značenou,značenou.
Až tam na pomezí vlast je tvoje,
co dál za mezníkem, prokleto je!
Když se však ti o tvé vlasti sní,
mezníky tě ony netísní?
Ne, ne, nehněvej se! – ale pro mne
pojem ,vlast‘ je cosi úzkého,
zní v tom příliš mnoho dětského.
Neznám ono vlastenectví skromné,
které touhy svoje uvězní
navždy mezi sloupy pomezní.
Co nám dětem nové doby značí
země píď ta, kterou rychlík stačí
za hodinu, za dvě přeletět?
naší vlastí dnes je celý svět! –
Slovo vlast – to pro sedláka zbývá,
když se pyšně ze vrat statku dívá
od meze až k mezi – dále ne,
svoje hroudy hlídá zděděné –
Ah, ty usmíváš se jako vždycky
trochu útrpně a ironicky, –
jsem ti k službám celý, chceš-li mě
staromodním ohněm duše měkké
ztrestat za kacířství novověké!“
185
Ale Vláďa pravil upřímně:
„Lituji tě, Gézo! Jak je chudý,
vlast kdo nezná, cizincem je všudy,
třeba celý svět mu otevřen.
Vlast – to hrouda, pravíš. Ale pojí
k hroudě té se dětství zlatý sen,
mládí s celou poesií svojí.
V ní tvůj život klíčí. V půdě, která
pokryta je hroby předků tvých,
tělo i tvá duše vyšla z nich.
A kam vkročíš vlákna tisícerá
opřádají měkce duši tvou
vzpomínkami, tichou ozvěnou.
Cítíš, nejsi sám. To čarodějné
kouzlo rodné půdy, pásky chvějné
stejnou mocí všechny poutají,
kdo z té hrudy s tebou vzrůstají.
Ke všem stejně mluví dějin kniha,
a všem stejnou touhou hruď se zdvíhá.
Přijde člověk cizí – chodí slep
pro vše kolem, nač my s láskou zříme,
neslyší ten tichý měkký tep,
kterému my všichni rozumíme,
jak to srdce rodné matky bije;
bez kořenů – vetřelec jen – žije.
Pro něj všechna minulost je něma,
pro budoucnost pochopení nemá!“
186
Géza mávl rukou: „Lyrika!
vlastenectví! fráze veliká!
Jak oblázek bludný omílaný
prudkým proudem z té či oné strany,
já se koulel světem sem i tam,
nadarmo se břehů zachytám.
Neznám kraje, kde prý byl jsem zrozen,
pravě jako kámen ve proud hozen
nevrátil jsem se tam nikdy zpět,
po proudu jsem plynul v širý svět,
světem rozházel jsem mládí květ.
Vlast? co mně jest? Věru, pravdu mají,
kdož dí, vlast že v srdci jen se tají,
pravdu baron Hiřš má, rozmilý,
jeho vlast že v kapse, tvrdí-li!“
Ticho chvilku bylo – trpké trochu,
rozplašil je teprv Valdin smích.
„Dosti už těch sporů jalových,
hodni buďte, páni, bez vrtochů!
Uznej, Gézo, krásu vlasti již,
a ty, miláčku můj, ztiš se, ztiš!
Věř mi, za pomezím že je taky
rozkošný a přívětivý svět,
nechtěj schválně zavírati zraky
a vše cizí pyšně přehlížet! –
Na kraj jeden vzpomínám si ráda,
krásnějšího není nikde víc –
187
pro Boha! to není vlastizráda?
Moře stříká bílým skalám vstříc.
Na zpěněných hravých vlnách plove
rozkošný břeh, sady olivové,
bílé zámky, villy, hotely,
na pobřeží život veselý.
Ó, ty mořské vlny rozpustilé
v koupeli jak houpají tě mile,
obejmou a hladí, lehtají,
o podmořských zámcích šeptají.
Jediné mám přání: tam své žití
strávit, plovat v šumném vlnobití,
po vlnách se klouzat pěnivých,
poslouchat ten šum a ruch a smích.“
Sepjala své ručky rozmazleně,
jako had se k choti přivine.
„Viď, můj milý, pokorné své ženě
vyplníš to přání nevinné?
Jenom měsíc! zcela stačí pro mne –
viď, že nemáš srdce neoblomné.
Prosím, dej mi ruku! slib mně již,
že v ten slunný kraj mne provodíš!“
Smál se Géza : „Věru podivno je – “
a to zazvučelo nevolí,
„že maříte mladé štěstí svoje,
dni libánků plné nepokoje
zde v tom malicherném okolí,
188
kde zrak každý hlídá tajnost vaši,
polibky vám milé se rtů plaší.
V dálku do neznáma v sladké touze
jděte – sami – se svou láskou pouze,
kam zrak všední sotva zaletí,
aby vyplašil vás z objetí!“
Valda hrozila mu: „Rozpustilý!“
A choť její zatím tiše vzdych,
mávl rukou zřejmě v rozpacích.
„I já toužím dávno, hochu milý,
odtud do daleka zapadnout,
na mžik vymanit se z těsných pout,
starostí roj odehnati s čela,
svému štěstí oddati se zcela, –
ale nelze ještě. Práce věčná
čeká všady v polích, na dvoře,
práce mrzutá a málo vděčná.
Ale nezbytná je!“ (Hovoře
vyvinul se Valdě z měkkých paží,
stojí vzpřímen, zdá se, slova váží.)
„Ty víš, skrovné statky naše jsou
vydobyty prací úsilnou
a jen v práci budoucnost je moje.
Vím, že nesmím lekati se boje,
složím-li své ruce do klína,
že z majetku bude ruina.
Proto zůstal jsem tu, – práce čeká,
umdlévá již otec, chorý kmet,
189
zmožen tíhou dlouhých těžkých let
vykonal, co možno pro člověka.
Čas už, abych práci zastal sám
a já pracovat chci, přísahám –
vždyť mám pro koho teď!“ – K mladé ženě
obrátil zas oči roztouženě
a ostatní slova docela
v polibku jí na rtech dozněla.
„Chachachacha!“ Géza bez ostychu
odpovídal v pohrdavém smíchu.
„Jak jsi roztomilý, Vláďo náš!
od prvého dne, kdy sešli jsme se,
jediné to heslo udáváš.
Zápalem ti svatým hlas se třese,
,Práce!‘ voláš, – však jí nevidím,
jako z cigarety lehký dým
rozplývá se, ve slovech se ztrácí.
Škoda illusí a nadšení!
Slyšíš? zdá se mi, že zrozeni
nebyli jsme ani k jakés práci.
Pracovat! jak? hochu, o čem sníš?
eh, já nechci, a ty neumíš!
Práce – heslo dobré pro ulici
pro dav zahálečů lelkující, –
ale ty? proč koketuješ s tím
hýčkaným teď slovem moderním?“
190
Vladimír se zachvěl uzarděný,
na rtech zahořkl mu polibek,
vyvinul se opět z loktů ženy.
„Ah, tys věčně stejný!“ trpce řek,
„skeptik, posměváček plný jedu!
Ale dnes já příliš šťasten jsem,
nepodráždíš mne svým sarkasmem!
Uvidíš sám, zdali nedovedu
celou chutí, silou mládí svého
uchopit se díla velikého.
Vysmíváš se?“ – a sám oči sklopil,
čelo přetřel. „Nevěříš mi snad?
Dávno byl bych díla se již chopil,
ale cítil jsem, jak odevšad
v cestu se mi překážky jen valí,
všechny nejlepší mé záměry
o lidskou se zlobu ztroskotaly.
Nedůvěra, závist – příšery
podlomily sílu, srdce rvaly.
Lid mě zklamal. Ó, já toužil všem
býti opravdovým přítelem.
Za svou lásku však jsem nevděk sklízel,
nové příkoří a novou svízel.
Častokráte hořko bylo mi,
ale přímo půjdu cestou svojí,
třeba napadán a stále v boji,
nevděk vůli pevnou nezlomí!“
191
Géza zahalil se v oblak dýmu –
Bože, jak to všechno dětsky zní mu!
Ten obláček, který pouští teď,
nejlepší je na vše odpověď! –
V líci ruměnec a plamen v oku
Vláďa do výše se růsti zdál.
Žínka se mu přitulila k boku,
úsměv jí jak motýl na rtu hrál.
Na šíji mu věsíc ruce obě
sklonila tu pyšnou hlavu k sobě,
šeptá v ucho jemu: „Drahý můj,
na mne, na svou ženu pamatuj!
v jaké krušné zápasy se ženeš?
bojím se, že prací zanesen
na mne na ubohou zapomeneš.
Očarován zmizí sladký sen,
rmutem všedních strastí udusen!“
Smíchu rolničky v těch slovech zněly.
Slyšel je v nich Vláďa uzardělý,
shovívavě však a vroucně děl:
„Dítě, jak bych na tě zapomněl?“
Cítil, kterak její rtíky pálí,
polibky jí vracel zas a zas,
hladil její lesklý vonný vlas,
ale oči jeho bloudí v dáli.
Nad silnici v polích zvednut plove
mráček prachu. Vozy žebřinové
192
s rachocením ke dvoru se blíží,
skřípou kola pod nezvyklou tíží.
Na žebřinách stísněn lidí dav,
směs širáků černých, halen šerých,
rukou spleť a kolébání hlav,
měkká intonace hlasů sterých,
které v tesknou píseň splývají.
Smutné sloky konce nemají, –
jako bolest, která neuleví
do hlubin až srdce zasetá,
jednotvárně chvějí se ty zpěvy.
Jak se bílá cesta proplétá
z dálky alejemi středem polí
rachotí ty vozy blíž a blíž.
A zní přede vraty hlahol již,
chřestí kámen pod těžkými koly,
a již také jasněji se zdvih
protáhlý tón písní tesklivých.
„Ejhle, Vláďo! vzpomněli si na tě,
milých hostí se ti dostane!“
baron Géza smál se jedovatě,
„tuším, samí bratři Slované!
Matky Slávy deputace malá,
poklonu ti složit přispěchala.
A ty písně! jak by v jeteli
včelky se čmeláky bzučely.
Vidím, příbuzenství citem jat
193
kvapíš bratry milé uvítat.
Jak v malebném vybrali se sboru
poklonit se pánu na Javoru!“
Nechtěl slyšet Vláďa posměch krutý,
vztýčil hlavu. Stál tak nepohnutý,
vážný, – hleděl, kterak s lomozem
těžký vůz se blíží za vozem.
„Rád jsem – “ zamyšlen děl, – „že jsou tady!
v nouzi o lid dělný zavolal
jsem je ze Slovače, z holých skal,
práce v polích zpozděna je všady.
Málo rukou pilných! s nechutí
zdejší lid se do díla mi hlásí,
když jej hlad a bída nenutí,
z těžší práce prchá, vybírá si.
Ó, já vím, v tom ztajený je vzdor,
vše mi dělají jen na úkor,
zpod obočí hledí záští plní,
kde jen mohou škodí, zlomyslní!
Než by ve žních práci zrychlili,
nechají mně shníti obilí.
Proto povolal jsem tyto chudé,
lépe jim tu v kraji našem bude,
než tam doma vprostřed skalných hor.
Našim lidem splatím za jich vzdor,
nezávisím od nich, nechať cítí,
že i bez nich mohu ještě žíti!“
194
Rychle hovořil, hlas tvrdě zněl,
Svraštil čelo, v očích blesky měl.
A v té chvíli hlučný výkřik zdola
přerval smutných písní měkký tón,
nesouzvukem dolít na balkon.
Vozy zastavily. Kdos tam volá,
hádka, kletby, hlasů temná směs,
vyhrůžky a zaúpění kdes.
„Co to značí?“ Vláďa zvolal. – Vidí:
k vozům seběhl se zástup lidí,
jak se shlukli s polí, z dědiny,
v rukou hole, – jiný kámen zdvíhá,
obklíčili kolem žebřiny
a křik roste. Nový houf se sbíhá, –
kameny už letí. Útokem
ženou k vozům v jeku divokém.
Na žebřinách ztichla píseň. Tupě
Slováčkové kol se dívají,
mluví cosi k rozzuřené tlupě,
zdá se: prosí, ruce spínají,
poplašené křižují se ženy.
Zatím ten i onen krvácí
kamenem snad v lebku zasažený.
Neprosí už, pláčí, chudáci.
Sotva čelo zakryjí si rukou
a ti zdola útočí a tlukou.
195
Zbledlý Vláďa stál. A Géza vzkřik:
„Fi, jaký to zápas! Útočník
bije, sápe jako levhart dravý
a ti jenom nastavují hlavy,
k nebi tupě hledí v zoufání, –
jaký lid to, že se nebrání?“
Vojenská krev vzkypěla v něm, volá:
„Vzmužte se! Fi! braňte se přec! hola!
dolů z vozů, dolů, zbabělí!
hle, již v zadu uchopili kola,
převrátí vám vozy!“ – Vzepřeli
konečně se Slováčkové bědní,
vlastní krví hojně zbroceni
v jakéms nerozumném zuření
náhle seskákali. Řady přední
s rykem pěstěmi už rozbili,
násilím zle platí násilí.
„Bravo!“ křičel Géza. „Z druhé strany
odražte tam útok uchystaný!
A teď v zadu! zaskočit vás chtějí!
bijte! bijte! jenom kurážněji!“
Nadšen, zahleděl se na zápas. –
Jistě nedolít tam jeho hlas,
ale rvali se tam zas a zas.
Mistr kovář ocelovou pěstí
bil ve slepém vzteku strašlivém
hůře nežli těžkým kladivem.
196
Štíhlý hošík právě na neštěstí
v chudé otrhané halence
modrooký, hezounký a rusý
ocítil se v blízku šílence.
Skočil kovář, chytil ho a dusí,
z rukou strašných jako mrtvola
naposled se smekl pod kola.
Na tvrze se proměnily vozy,
žebřiny se lámou, – povzdálí
ženy hledí, zlořečí a hrozí,
oči šílenstvím jim zaplály.
Martin s Hroudou, choří starci oba,
také sběhli s pole, sotva jdou,
roztřásl jim brady vztek i zloba,
berličky své o zem roztlukou.
S jakou chutí v zápas vrhli by se,
nastavili svoje lebky lysé!
jeden z vozů leží převrácen,
spousta pod ním. Slovák zkrvácen
s klením maďarským se z prachu zdvíhá, –
co to? nůž se v pravici mu míhá.
Hole praští v půtce zlomeny,
o hlavy se tříští kameny.
„Bravo!“ křičel Géza. A v tom zdola
panstvo na balkoně zahlédli.
Oči všech se rázem pozvedly.
Rozkročil se kovář, vzhůru volá:
197
„Pěkné podívání? pány baví,
když si chuďasové tlukou hlavy!
Krev prolita! Vaše vina je!“
soptí těžkou pěstí mávaje.
„Poslední nám sousto vyrvat chcete?
Poctivou nám práci odejmete,
s mošnou žebrat světem máme jít,
nebo hladem u svých prahů mřít?
Běda! běda!“ – Zní to zdola: „Běda!“
a sto pěstí zaťatých se zvedá.
Stál Vladimír bledý, – skočit chtěl,
aby rázem rozehnal tu vřavu,
rád by z plna hrdla zakřičel,
vzlykotem však jenom hlas mu zněl.
Skráně se mu potem orosily,
oči v dálku vytřeštěny byly.
V rukou stiskl prudce těžkou hlavu,
vše mu zhořklo trpkou bolestí,
odvrátil se, zachytil se stěny,
němý odešel a zachmuřený.
A tam dole rostlo neštěstí,
zápas dále zuřil. – Náhle zvedá
v prostřed zástupu se hlava šedá.
Starý Závěta, kmet, proti všem
hrozí, zapřísahá. S údivem
rváči rozstoupli se, stojí němi,
198
zarytě a mračně hledí k zemi,
ale ruce klesly. –
„Nuže, jdem?“
krásná Valda řekla. „Nudno je mi!
Hle, ztratil se Vláďa?“ – Géza děl:
„A tak stísněn celý odcházel!
spěš, polibkem rozplaš jeho žel,
příliš dotkla se ho lidská zloba!“
Hledli na sebe a tiše oba
usmáli se maně. – Zamračen
seděl Vláďa ve svém pokojíku,
čelo v dlani. Jaký trpký den!
Políbení nejsvůdnějších rtíků
nedovedlo chmury zapudit.
Šeptala mu Valda: „Nevděčníku!
Tak jsi už mé sladké lásky syt,
že tě nelze ze snů probudit?
Hle, na hrdle sponku rozepni mi,
tolik svírá!“ – Prsty třaslavými
rozepjal jí sponku. Z krajek mih
se mu úběl ňader rozkošných.
Zatlouklo mu srdce bouřlivěji,
blesklo se mu v očích, – ale zas
plamének ten za minutu zhas.
Vychladla proň měkká náruč její,
rozkošného těla zářný vděk, –
199
kouzla pozbyl žhavý polibek.
V číš rozkoší jak by jedu nalil,
otrávené chvilky prchaly,
usměvavá jitra mrak mu zkalil.
Slyšel z dálky nářek zoufalý,
jak z komnaty v komnatu se valil,
do ložnice, v němý sladký stín,
z podzemí se zvedal ze hlubin...
Unik z bílých loktů v pole širá,
v jasném vzduchu oddych, paměť sbírá.
Polní cestou kráčel. Vlnily
kol se dlouhé lány obilí,
jak z nich k němu dýchalo to klidem!
Opatrně vyhýbal se lidem.
Chtěl být sám! tak zcela, zcela sám!
ztratit se i vlastním myšlenkám!
Zašel daleko až do pustiny
v jakýs úvoz hluboký a stinný.
Ó, kterak mu volno bylo tu!
V duši chorou, v žal a tesknotu,
jako lék to němé ticho splývá!
Padl v trávu měkkou, odpočívá,
k nebi na let obláčků se dívá,
myšlenky se tratí v polosnění.
Zdálo se mu: světa více není,
jen ten drobný skrytý pod lupeny,
ve květ pampelišky utajený,
200
svět motýlů, mušek bronzových, –
květy, květy! jak je sladko v nich!
Na vše zapomíná, ve snách tone.
Osvěžen se zvedl z trávy vonné,
v jasném vzduchu rozptýlil se žal,
tesknoty své půl zde zanechal.
Lehkým krokem navracel se domů.
Po rozkošném sladkém objetí
najednou se mocně zastesklo mu,
cítil srdce bít, krev kypěti.
Ó, byl rád, že zanes v ticho polí,
myšlenky své všechny, které bolí,
jak když z mlhy vyjde, unik jim!
Chtěl být zase jednou zcela svým,
zapomenout na vše, v žárné touze,
stisknout bílé boky, líbat dlouze,
k smrti spít se blahem opojným. –
Zrychlil kroky, chvilky líto mu je.
Ale sotva z hloubky úvozu
na cestu zas polní vystupuje
ohlas vzdáleného lomozu
zarazil ho. Stojí zachmuřený.
Ode vsi jde zástup. Z dálky již
úpěnlivě slyší křičet ženy.
A jak prachem cesty táhnou blíž
bodáky tam bleskly, – a hle, středem
201
několik jde mužů, hněv i žal
střídá se jim v obličeji bledém,
zpod obočí vzdor jim plápolal.
V čele kovář dýmem začernalý,
jak jej přímo od ohniště hnali.
Řetízkem má ruce sepjaty, –
ó, jak zarývá se proklatý,
až krev pod ním tryská krůpějemi!
Vztýčen hrdě kráčí mistr němý,
oči jen se koulí zardělé,
černý mrak mu leží na čele.
Co se stalo? Kam vedou ty lidi?
Vláďa ptá se v duchu. Rád by byl
z dohledu se všechněm vytratil.
Ale ti tam v předu již ho vidí,
ohledli se všichni, a zlé oči
k pánu šlehly a za ním se točí, –
naň si okazují. Nářek žen
utich na okamžik utlumen,
těžké kroky v prachu slyšet jen.
Dobře cítil Vláďa i z té dáli,
jak jej ve tvář pohledy ty pálí.
Tak zamlklí přešli opodál
kolem místa, kde on vzrušen stál.
Náhle zalomcoval pouty svými
mistr kovář, slovy jízlivými
ke druhým tam mluví: „Vidíte ho?
202
přišel s celou panskou pýchou svou
podívat se, až nás povedou,
v duchu jásá teď, on původ všeho!
Krev-li tekla, on je vinen sám!
On! on! ale pouta dali nám,
za pány je vždycky chudí nosí!
Nám je určen soud a vězení, –
pak o právu hovořte mi cosi!
Pláč žen našich, dětí kvílení
ku panskému sluchu nedoletí,
ó, ubohé, drobné naše děti!
otce do vězení vedou jim,
sirotečkům chudým ubohým!“
Zavyl kovář. A kolkolem ženy
divým jekem pláčí rozlíceny,
lomí rukama a vlasy rvou
spity bolestí svou zoufalou.
Cos tam četník zvolal, zařinčela
i ručnice těžká. Tlupa celá
urychleným krokem táhne v dál,
ječivý však nářek žen a dětí
rozléhá se, v tichá pole letí.
Zamračen a smuten Vláďa stál.
K hlavě sáhl. Sen se mu to zdál,
ale ne! tam ječí hlasy divé.
Nahořklá se bolest rozlila
v duši jeho měkké, nedůtklivé.
Hluboká se vráska zaryla
203
do čela mu. Těžce hlavu svěsil
a šel – spěchal – útěk byl to spíš.
Čeho se až do duše tak zděsil?
Večer v pole položil se již,
mrak stál po okraji zkrvavělý
nízko nad západem. Odtud zněly
zoufalé ty hlasy, pláč i jek...
Unaven se vrátil Vláďa. Němý
přešel práh a zrakem utkvěl v zemi.
S úsměvem mu nesla polibek,
med svých rtíků svěžích mladá žena.
Odskočila, vzkřikla uděšena:
„Co se dělo s tebou? Jako led
jsou tvá ústa!“ – Aniž oka zved,
řekl: „Odjedeme!“ A v tom hlase
duše poraněná ozvala se.
„Nelze mi tu dýchat. Svírá mi
hrdlo pocit dříve neznámý.
Hořko mi a trpko. Všechno kolem
se mi zprotivilo. V duši mé
vztek se střídá s lítostí a bolem.
Odjedeme! Pospěš! Maříme
zbytečně tu chvíle. Den se sklání,
nechci omeškat se do svítání!“
Zlostně nachmuřil se. Ale v oči
div že slzička mu nevyskočí.
Valdě zatajil se až i dech,
204
zarděla se v náhlém překvapení:
„Odjedeme?“ šeptá, „žert to není?“
Její pohled stranou k němu šleh,
vyzvídavě. Jak se Vláďa mračí,
tvář mu hyzdí bolest zoufalá!
Proč? co bylo? však se neptala.
Řekl: „Odjedeme!“ – to jí stačí,
přissála se pevně k jeho rtům,
vášnivě ho strhla v náruč bílou,
dusila jej v loktech vší svou silou.
Přimhouřila oči. Blahým snům
na okamžik oddala se celá.
„Odjedeme!“ šeptá. „Vyplní
konečně se moje touha smělá,
zpěněné se moře rozvlní
k nohám mým až na kraj bílé skály,
příboje šum slyším neustálý,
zřím na písku zlatém v koupeli
intimní to bujné veselí!
Odjedeme!“ v ručky zatleskala,
zatančila čarodějka malá,
až se sukénka jí rozlétala.
Zatím Vláďa k oknu přistoupil,
ke sklu čelo tiskl, v pole širá
zahleděl se chmurný. Soumrak byl,
na západě bouře mračna sbírá,
stíny hromadí se, po aleji
205
řadou černých stromů přicházejí,
z houštin sadů, z polí dalekých
rozvlálo se těžké roucho jich.
Vláďovi se zdálo, ve tmě oné
mrazivé i všechen život tone.
Na zdi domu, v samo zápraží
vlnami proud její doráží.
V hloubi jeho duše o myšlenku
stín a světlo válčí zas a zas.
Bezděky se zachvěl. Od tmy venku
k světlu obrátil se v zářný jas.
Světlo! lampy hoří! Plamenem
v pohledu naň svůdně upřeném
plápolá to. Půvabem svým září,
bílou šíjí, úsměvem svých tváří
mladá jeho žínka. K němu vztáhla
svoje úbělové paže. Znáhla
v očích se mu štěstím rozjasnilo, –
jak by rázem odvanuto bylo
všechno to, co vzrušuje a bolí,
šero duše, stíny smutných polí.
Mocí oslnil a vábí ho
bílý odlesk těla jejího.
206
VIII.
Opuštění.
Na kvap odjížděli. Vláďa spěchal,
nejradšínejradši by všeho navždy nechal
a kams na samý kraj světa šel,
v bílých loktech na vše zapomněl...
Ale cestou – už v té dáli cizí –
maně na mžik opojení mizí.
Probouzí se, vytřešťuje zraky.
„Kde jsem?“ s hrůzou v duchu sám se ptal.
Zdálo se mu, že jej mocí rval
dravý proud a ku předu jej hnal.
Slyšel hvízdat páru, dunět vlaky,
třesk a šum a křik a hlučný spor,
cizích davů cizí rozhovor.
Ale vždy to zákmit byl jen krátký.
Zavřel opět oči. V sladký sen,
v kupé zastíněné zašel zpátky
k žínce svojí jako opojen.
Kola letí. V jakous píseň tesknou
207
všechny zvuky v letu splývají,
v nekonečno koleje se lesknou,
stromy kol oken se míhají,
nazpět zapadá kraj po kraji.
A tam doma v dálce za horami
v bílém domě, odkud zmizel pán,
Závěta kmet chodí ustarán.
Ruce spíná. Chorá myšlenkami
šedivá se hlava naklání,
sotva zoufalství se ubrání.
Tolik práce, kam jen oko hledne,
starosti se hromadí den ze dne.
A syn odejde mu, – on tu sám
vydán v šanc těm denním trampotám.
Sto jich čeká, sotva znikl jedné!
Celý dům je jako v zakletí
a on – stařec – žalnou obětí.
Nevystačí nijak chabé síly,
sám to cítil nejlíp každou chvíli,
bez moci sláb proti všem tu je,
všechno příčí se a vzdoruje.
Zápas věčný celého jej schvátil.
Ó, kéž jenom už by syn se vrátil!
V jednom kole za dnem prchá den,
stařík čeká prací umořen,
očím vyhybá se v noci sen.
Nedočká se! – Hoch jen listy píše,
208
a z nich každý tesknou touhou dýše,
zdá se, rád by v domov letěl zpět,
ale spoutal jej tam cizí svět.
Stýská se mu po polích a práci,
na cestu se chystá ve chvatu,
hodinu již určil k návratu, –
ale den se opět za dnem ztrácí,
a sám, stále sám tu stařík byl,
v klopotech jen maře zbytek sil.
Modlil se. – Žně právě nastávaly,
práce jako lavina se valí.
Dávno už i z temna žaláře
vrátili se rváči uvěznění.
Divé kletby mistra kováře
jak modlitby zněly každodenní.
Kladivo je v koutě, výheň tmavá,
mistr pije, zpívá: „Práci čest!“
Bělmo očí svítí do krvava,
hrozí k zámku zaťav hrubou pěst.
Ale potom nachýlí se hlava,
vztek roztaje v jakýs měkký žal, –
posléz mistr vždy se rozplakal.
A Závěta starý, šelli polem,
odevšad ty kletby slyšel kolem,
dopadaly tíhou tesklivou
všechny na skráň jeho šedivou.
Unavený starostmi a prací
209
když se večer těžkým krokem vrací,
tesknota mu všady vane vstříc.
Ale přece zjasnil kalné oči,
Blaženka když někdy jásajíc
z nenadání v náruč jemu skočí.
Rozvane mu z duše smutku stín.
Jak jej blaží lichocení její!
K nožkám dcery sedá nejraději,
klade těžkou hlavu v její klín.
Přimhuřuje oči v usmívání,
když se roztomilá k němu sklání
a jej líbá měkce do šedin.
Zarděna je štěstím, očka září,
důlky smíchu hrají v hebké tváři,
jistě věří vírou dítěte,
že jen blaho vládne na světě.
„Proč jsi smuten?“ často tázala se
udivena s jakous výčitkou.
„Oči tvoje smutny, kalny jsou,
sotva rozjasní se, hasnou zase.
Vždyť je tolik krásný širý svět,
všady radost jásá, všady květ,
proč tak pochmurně se rozhlížet?“
Smutně usmíval se v zamyšlení.
„Dítě, moje dítě, ty se ptáš?
Do daleka zapad Vláďa náš
a vše ztraceno, kde pána není!
Jak by neměl ani žádný cit!
210
práce volá a on slyšet nechce,
kterak mohl všechno opustit,
zapomenout krátce tak a lehce?“
Blaženka však konejšila jej:
„Tatíčku můj, naň se nehněvej!
Po radosti a slunečním svitu
zastesklo se tuším Vláďovi tu,
radosti mu jasné trochu přej.
Vždyť i tobě snad je mládí líto,
když jen stínem prchá neužito!“
Zmlkla. Zarděla se. Udiven
otec v dumách zahleděl se na ni.
„Ach, tys“ – řekl, – „stále děcko jen!
Ale tobě nedivím se ani.
Což ty víš? tys pouhý snila sen
a tvůj život pohádkou byl smavou,
zlaté nitky předl nad tvou hlavou.
Bolest vyhnula se stopám tvým,
starostí tvá duše nepoznala,
prací neztvrdla ti ručka malá, –
ne, tobě se, děcko, nedivím!
Ale Vláďa, hoch můj, naděje má!
tolik práce kolem sebe zřít
a tak s lehkou myslí odejít!
Pravím: nechápu ho, citu nemá!
Zanechal mne, starce bídného!
Nač mé staré vetché ruce stačí?
Kam bláhová choutka žene ho?
211
On ví, co je práce a co značí, –
mladý, statný, – proč tu sílu svou
bez užitku nechá zaháleti?
Za dnem den jak pouhé chvilky letí.
Čekám, marně čekám! S obavou
do budoucna upírám své zraky.
Kde je naděje má? těžké mraky,
vidím, shlukly se mi nad hlavou!“
Rád si zavzdychal tak po stařecku,
postěžoval v pláči svému děcku,
vypověděl všechen trud i žal.
Pak, sám děcko, konejšit se dal.
Řídké však ty jasné chvíle byly,
starosti vše stínem zavalily,
otec ani nevytonul z nich,
aby v jasu očí čarovných
aspoň na okamžik okřál zase.
Práce zmáhala jej. – A v tom čase
Blaženka vždy sama jediná
bloudívala zdivočelým sadem
plno snů a touhy v srdci mladém.
Jednoho dne tam, kde pěšina
do lesů již z alejí se točí,
baron Géza přicházel jí vstříc.
Zbledla, stínem zkalily se oči,
ale přece neprchala víc.
212
Věřila, tak bylo souzeno jí.
Podala mu bílou ručku svoji.
Usmál se jen baron. Spolu pak
dlouho procházeli pěšinami
pod starými kmeny stínem – sami.
Nebála se více. Dvorný tak –
vtipem jiskřivým ji baron bavil,
skromný byl a klidný. Jenom zrak
příliš se mu někdy rozežhavil...
Častěji se sešli. Chodila
na samý kraj parku. Do daleka
hledí, dlouho hledí, spanilá.
Sama neví, s jakou touhou čeká,
až kdes na záhybu pěšiny
objeví se tam on – jediný!
Ó, kolikrát marně klamala se!
Géza, jak by s děckem hráti chtěl,
příliš často na slib zapomněl,
Blaženka však jistě přišla zase.
Uzří-li jej v dálce, zarděná
vstříc mu skočí, ruce k němu zvedne.
S úsměvem však sotva že k ní hledne,
stiskne dlaň jí, stojí zmatena.
S výčitkou i s láskou šeptá tiše:
„Dlouho nepřišel jste!“ Sotva dýše,
mladá ňadra jen se dmou jí výše.
Shovívavě jako s dítětem
213
hovořil s ní. Byla dozajista
nerozkvetlým ještě poupětem,
jako dítě nevinná a čistá.
Byl jí neznám svět a jeho hříchy,
jeho moudrost planá, půvab lichý.
Naslouchala s němým obdivem,
vyprávělli Géza, každé větě
o tom cizím přepodivném světě,
svůdně krásném a tak strašlivém.
Baron Géza byl si vědom zcela,
že mu odevzdaně spočívá
v rukou duše její blouznivá
a že ve sníh nevinného čela
prvý myšlenek stín vyvolává,
spícím touhám křídla k letu dává.
(Jak ty touhy nedočkavy jsou,
celým rojem v ňadrách jí se chvějí!)
Jeho slova s milou ozvěnou
zapadala v samo srdce její.
Cítil Géza, že on prvý všel
v tuto duši jako učitel.
Byla žačkou jeho, v jeho moci,
šla, kam kynul, cesty nevidouc,
jen za jeho milým hlasem jdouc
slepě bez odporu, bez pomoci.
Usmíval se Géza, přemítal,
v rozmaru svém jaký směr by dal
duši, která ze stínů se budí,
214
plachým myšlenkám v té dětské hrudi.
Bavilo jej vážně hovořit,
vykládati o mnohém a mnohém
jiskřivým, jen jemu vlastním slohem.
A hezounká žačka ponořit
dovedla se ve výklady jeho
celým srdcem, zapomenouc všeho.
Necítila, kterak v tom, co řek,
třepetal se hrdý úsměšek...
Uzdálo se jemu, učiteli,
onen prostý pohádkový svět,
který v dětské duši plál a kvet,
sbořit rázem, nový vystavět,
od základů vyměniti celý,
oslnit jí zraky veškerou
moderního žití nádherou,
nervosního kvasu doby nové
nalít ve klid duše liliové,
suggescí svou žačku naučit
jinak, zcela jinak na vše zřít,
nežli jak v té chladné barvě všední
ve střízlivém světle žilo před ní.
Jako když se obraz staromodní
přetře žhavou barvou secesse,
bujnou, jásající, – ale pod ní
černá kresba ztratit nechce se,
tak Blaženka všechno jinak zřela,
vše se proměnilo v duši jí,
215
vše se divně splétá, províjí.
Rozeznávat světla neuměla,
všechno stejně svítí, ctnost i hřích
v plápolavých barvách moderních.
A netušíc ani ssála jed
z knížek, které Géza nosil pro ni,
zmatena jen sličnou hlavu kloní.
Jak by pavouk pod čelem jí před,
myšlenky se v klubko zaplétají,
jenom někdy nesměle a v taji
řadou dojmů nových utopen
ozývá se dětství bílý sen...
Slíbil Géza „Přijdu!“ jednou zase.
Čekala již v nejistotě naň
dlouho, dlouho, nežli dočkala se.
Stíníc oči zvedá hebkou dlaň,
hledí po pěšině. Den se chýlí.
Kdosi mihl ve stínu se tam, –
běží, vstříc mu letí. Pouhý klam,
to jen oči znavené se mýlí!
Posléz přišel, roztržitý byl,
nedbale jí ručku políbil,
o ledačems vypravoval chvíli.
Mlčela – a z nenadání smek
k ní se jeho pohled, z myšlenek
vzbudila se, vzhledla k němu bledá.
Co tak pátravě jí v očích hledá?
216
Ušklíbl se stranou, – ale sám
jakýms divným propad myšlenkám,
zamlklý šel tiše po boku jí.
Po pěšině pusté spolu jdou
houštinami v rokli hlubokou,
kde už stíny zapředeny jsou.
Jenom drobné vlnky světélkují
nad zčernalou hloubí mrtvé tůně.
Zdálo se, že letní večer zdvih
stíny své z těch hlubin tesklivých.
Vála vlažným vzduchem stuchlá vůně
z květů spadalých a z rákosí. –
„Nuže?“ řekl Géza. Čehosi
Blaženka se náhle polekala,
nejraděj by na útěk se dala.
Cítila, jak baron ovíjí
lehce ruku svou jí kolem těla.
Úzkost naplnila duši jí,
sepnout ručky sotva síly měla.
„Zde ne! pojďme odtud, pro boha!“
zachvěla se hrůzou ubohá,
vědoma si byla: bez pomoci
ve chvíli té že je v jeho moci.
Cítila dech jeho. Mlčel. Teď
ostrý smích jí zazněl v odpověď.
Polehounku smekla se jí s boků
jeho ruka. Vzhlédla. Před ní stál
klidný zcela, jenom ve hluboku
217
v očích divný plamének mu hrál.
„Proč ta náhlá hrůza, slečno drahá?
nevěříte chladným stínům těm?“
otázal se s tichým úsměškem.
Strach a zmatek v duši se jí vzmáhá.
Jako dítěti když shovívá,
„Pojďme!“ pravil Géza, „vás tu děsí
pohádkové zjevy? v šeru kdesi
bílé víly na vás kývají,
skřítkové se šklebí potají,
a vám studem svěží líčka planou.
Opravdu? i slzičky vám kanou!
Odpusťte mi! věřte, je mi žal,
že jsem marně vás tak polekal!“
Vyvedl ji z rokle do aleje,
kde po žlutém písku plamenná
sluneční zář posavad se chvěje.
Tam Blaženka klesla znavená
na lavičku pod lipovým kmenem,
štkala tiše v pláči rozprouděném,
oči skryla, mezi prsty jí
slzičky se drobné rozlijí,
tiše kanou, svítí padajíce.
Baron hryzl vousky mrzutý.
„Ne, má paní, neplačte už více.
Dobře vím, jsem hoden pokuty,
vyplašil jsem vaši dětskou duši,
218
srdéčko, jež polekaně buší.
Skroušeně, hle, čekám poslušen,
opustím vás ihned, kažte jen!“
Čekal. A jí klesly ručky malé,
pohled její smutný neskonale
k němu zdvih se, – v slzách zality
mluví němým steskem oči ty.
S úsměvem jim Géza odpovídal,
(ó jak nerad ženské slzy vídal!):
„Dítě, dítě! Vy jste, rozmilá,
ničemu se nenaučila.
Zříte vždycky jen ty tóny šedé,
jako když se pavučina přede,
jako v duši mhy když napadá, –
vždy ta popeleční nálada.
Usmějte se přece! Což je hříchem
z mladého se těšit života?
Když se v duši loudí tesknota,
zažehnejte veselým ji smíchem!
Radujte se z mládí, z krásy svojí,
nešťasten, kdo šťastným být se bojí!
Slyšte, krásné dítě – “ tlumil hlas, –
„chtěl bych zlíbat vaše ručky obě,
bílou šíji hladit, měkký vlas
přižehnout to sladké tílko k sobě,
ze rtů purpurových rozkoš pít,
na vše zapomenout, šťasten být!“
Oči přimhouřil. A když se shýbal,
219
aby její bílé prsty zlíbal,
viděl, kterak mdlobou ochabují
její síly. Sotva zoufalá
proti němu ručky sepjala –
a v té chvilce líto bylo mu jí...
Zapadalo slunce. Rozepjaté
nad západem hoří mráčky zlaté.
Od potoka v dálku do polí
dlouhé stíny vrhly topoly.
Po žních bylo, večer prostřed září.
Unavením schýlen ku brázdám
stíraje pot se zvětralých tváří
starý Závěta se vracel sám
z dalekého pole. Se šafáři
o zítřejším díle promluvil,
lidi z práce pustil. Mdlý už byl,
jak se vlekl cestou pod topoly,
dech se ztrácel mu a nohy bolí.
Ve stín do olšoví u mlýna
zapadala polní pěšina.
A kmet o hůl opřen odpočíval,
zamyšlen se ke mlýnici díval,
úzká okénka tam, zdá se mu,
kývají mu jako známému.
Jak proud padá na lopatky kola,
známým šumem přátelsky jej volá
a tam uvnitř zticha, vesele
220
klepe to, jak živé srdce mlýna.
A stařík se v dumách rozpomíná,
chmury shlukly se mu na čele, –
všechno, jako bylo. Nikde změna.
Vrata dokořán jsou vyvrácena,
zlý i dobrý stejně může sem.
Dvorek spustlý, u zdi roste tráva,
ke mlýnici schod se rozpadává
s roztříštěným mlýnským kamenem.
Střecha jen se nějak slehla níže,
shnilý krov jak přemohla by tíže
a zdi hlouběj propadly se v zem.
Voní žitná mouka. Starověký
mír tu vane lahodný a měkký.
„Všechno tak, jak bylo!“ pravil kmet,
jak to pamatoval z dětských let,
spustlé všechno, stěny rozpukané.
„Škoda, škoda!“ na mysli mu tane:
„co by vytvořiti dovedly
za ten čas tu ruce podnikavé,
s prozíravou hlavou v době pravé
jaký závod by tu pozvedly!
Zatím jenom klid ten starověký,
všechno hnije celé lidské věky.
Eh!“ jen mávl rukou. Marno již!
Ulehla naň stáří krutá tíž,
nohy umdlévají – a zpod kola
šumotem vln rodný mlýn naň volá.
221
Zve jej k odpočinku. Poslechne,
na okamžik aspoň oddechne.
Vešel do vrat, do mlýnice chladné, –
jako muška v pavučinu padne,
tak vzpomínky hned jej opředly,
ze všech koutů se kol pozvedly.
Vlhkostí a chlebem vzduch tam voní, –
labužnicky dýchal vůni tu,
stýskávalo se mu často po ní.
Srdce mlýna někde v úkrytu
klepe, klepe, – podlaha i stěny,
celý mlýn se chvěje roztřesený.
„Host! můj Bože! a jak vzácný věru!“
kde se vzal, tu vzal se, v pološeru
bratr Prokop zved se uprášen.
„Vítej!“ vlídně volá, „dále jen!
Vidíš, všechno jako za stara je!“
Usmívá se, dvéře otvíraje.
„Beze změny je ten koutek náš,
jak jej odedávna dobře znáš!“
V komoru jej přes mlýnici vedl.
Po koutech se všady soumrak předl,
v oknech hrála červánková zář.
„Hle, tu žiju, vidíš, samotář!“
Za stůl sedl Vácslav, hlavu v dlaně,
mlčky rozhlížel se zadumaně,
222
sám si v duchu řekl s úsměvem:
„Zde jen, Bože, v pravdě doma jsem!“
Všechno zůstalo, jak bylo kdysi,
milé, známé, kam se podíval,
staří dobří svatí na zdi visí,
jako dítě k nim se modlíval.
Zde u stolu jídal oběd prostý,
bída s nouzí byly časem hosty,
ale chuti kouzlo podivné
dodávalo pokrmům těm všedním.
Zavřel staré oči, – a hle, před ním
celé dětství rázem oživne.
Otec jeho tváře ustarané,
matka s okem ženy v oběť dané,
děti jak se hlava tulí k hlavě –
a mlýn klepe tiše, uspávavě.
Jak rád chtěl by nevyrušen snít,
ale slyší bratra hovořit:
„Tak, bratříčku, odpočiň si tady,
nohy bolí? však už nejsi mladý!
Člověk vzdoruje, však tíha věku
jako můra leží na člověku!“
Usmívá se Vácslav ve snění:
„Ó, čas každého z nás promění,
klopotný ten život, práce stálá!
Jak na vlnách zmítán věčně jsem,
nevíš ani, jak rád vejdu sem,
zde tak milo, – budiž Bohu chvála,
223
aspoň tady najdu tichý kout,
kde na chvilku možno oddechnout.
Ty víš, bratře, kterak ze vší síly
já se tloukl k dalekému cíli;
když tys tady klidně naslouchal,
pod kolem jak potok jde a šumí,
já tam v dálce s osudem se rval,
viděl naděje své padat v rumy,
nehty jsem se chytal tvrdých skal,
klesl jsem a znova zdvih se mocí
prací zoufalou a bez pomoci.
A dnes, vidíš, sedíme tu oba
starci slabí, k zemi shrbeni,
za námi je dávno naše doba,
hotovi jsme! nic se nezmění!
poslední své účty můžem skládat,
uzavřít je se životem svým.
Nuže, sám suď, hochu, dávám hádat:
kdo že byl z nás obou šťastnějším?“
A hned bez váhání, přesvědčivě
„Ty, můj milý!“ Prokop řekl živě,
„ty jsi došel k cíli, všechno máš,
panství celé, tolik dobré země,
kterak se jen můžeš rovnat ke mně?
žebráku se v pýše posmíváš?
Můžeš více žádat? řekni, čeho?“
Měkce bez výčitky zněl hlas jeho.
224
Viděl, kterak bratr zachmuřen
sevřel rty a hlavou vrtí jen.
Mávl rukou, řekl s přesvědčením:
„Nevěř, nevěř! co já se svým jměním?
do úpadu uštván životem
konečně jsem, pravda, cíle svého
těžce došel věčným klopotem,
ale co mi z toho? do nového
pad jsem víru, z mračen starostí
snad jen smrt mne jednou vyprostí.
A můj život? věru, nijak není
hoden obdivu a závidění,
samé zklamání jen, žal a trud!
Já že šťasten byl kdy? jaký blud!“
Roztřásly se rty mu, zvlhly oči.
„Tak, můj starý, svět se stále točí
a když zpátky na svůj život zřím,
je mi čehos líto, hořce líto!
Toho klidu tobě závidím!
někdy v prsou, věř mi, zabolí to,
myslíš: nač ten klopot, věčný shon,
zápas o piď země, o záhon?
zasteskne se duši v marném boji.
Zda za cenu života vše stojí?
Já se těšil, říkal k sobě: spěš,
cíle dojdeš jednou, oddychneš,
na tvé místo jiný stoupne, mladý – !
Ale zklamal jsem se. Ještě všady,
225
třeba těchto starých rukou mých – “
(a kmet žilnatou svou ruku zdvih).
„A víš, hochu, někdy úzko je mi,
zdá se mi, že cítím pod nohou
dole hluboko v té hnědé zemi
přicházeti z dálky bouři zlou.
Kdesi v základech se, tuším, chvěje
všechno, co jsem stavěl trudně tak!
Čekám zděšen, nevím, co se děje,
úzkostlivě v dál upírám zrak – –
Jako když se hrozného cos blíží,
předtuchy mi černé duši tíží!“
Zamlčel se. Prokop usměvavě
naklonil se k jeho sivé hlavě.
„Bláhový!“ děl. „Nerozumný sen
v duši ustarané straší jen!“
Ale vzdychl Vácslav: „Ne,můj milý,
dobře vidím mračna hrozivá,
žně tak nešťastné a chudé byly,
naděj letošní se větrem rozplývá.
Ne, nechci se rouhat Pánubohu,
Bůh dál, Bůh vzal, pravda, – ale vím:
já jsem vinen, starý! Což já zmohu,
práci nekonečné nestačím.
A syn Vláďa – “ Náhle k hraně stolu
hlavu sklonil v beznadějném bolu,
„nevím kterak – jaksi nedovedl
226
srdcem přilnout k hrudám polí svých!
Jako pták se přeletavý zvedl,
zapad někam v cizí dálný jih.
Jenom píše, kterak stýská se mu,
ale cos ho poutá mocí tam,
jakýs čarodějný lživý klam.
Věř mi, bratře, s ním už konec všemu!
To ta svůdná žena! Jejím věnem
byl jen sladký úsměv strojený,
skvostné tělo v šatě navoněném
a ten cizí původ vznešený.
Odloudila mi ho, zmařila ho,
všechno prodal za chvilkové blaho,
na vše v loktech svůdných zapomněl,
kam kynula, za ní slepě šel!“ –
Hlas jeho se rozčilením chvěl.
„Z toho všeho, co já těžkou prací
nahromadil, ona hříšná, hleď,
jak loupežná vosa ssaje teď!
Co mám dělat, řekni? S resignací
vidím temné mraky přicházet.
Jen svou mladost volám někdy zpět,
jen odvrhnout několik těch let!“
Zachechtal se trpce. „Vidíš, hochu,
staré duši ulevil jsem trochu.
Tolik ran je v prsou ukryto,
nevím ani, kde víc bolí to.
A teď suď, zda můžeš záviděti?
227
V nerušeném klidu samoty,
kterak neskonale lépe je ti
bez hazardních sázek, bez obětí!
Rád bych v tichém koutku jako ty,
když se život ke konci už chýlí,
umdlen oddechl si aspoň chvíli,
naslouchal, jak tiše kola jdou,
do dětství se vrátit myšlenkou!“
Usmíval se bratr chlácholivě:
„Nejsi-li tu doma? Rád tě zřím!
ale kterak tebe pohostím?
v chudém koutku při hubené skývě
žiju, vidíš, jako poustevník,
ale za vše budiž Bohu dík!
Na svém prahu vídám málo hostí,
jenom starost chodí za starostí.“
Rozhořekoval se. Měkký hlas
se šumotem mlýna v jedno splývá.
Vácslav poslouchal jen. V dlaně skrývá
tváře vráskovité. V dávný čas
celou duší zamyslil se zas.
Tak sladce a po dětinsku milo
v oné chvíli u srdce mu bylo.
Staré upomínky v prsou hřály,
mlýna šum a klepot neustálý
v píseň konejšivou vyznívá,
tíha chmur se v mysli rozplývá.
228
Starý mlýn! Jak vzpomíná naň vděčně!
chtěl by aspoň zbytek života
naslouchat, jak jde a klepotá,
jako dnes v tom milém klidu věčně!
Snil. Jen chvilkou probudil jej zas
bratrův měkký, naříkavý hlas.
Nerad poslouchal ho. Mlynář sivý
ponaříkal, ztichl. Naposled
naděj, kterou ve svých ňadrách živí,
rozplašila chmury, tvoří divy.
Svěžeji zní hlas a do očí
trochu jasných jisker proskočí.
O synu se s pýchou rozhovořil,
celou duší do svých snů se vnořil.
Syn můj přijde domů, statný, mlád!
Kdesi cizím sloužil dosavad, –
přijde, v rodný kraj se opět vrátí
s velikými plány slavnými,
všechno změní, všechno staré zvrátí,
nové stroje tady budou státi,
turbina a pila, – před nimi
za horou ten soupeř cizorodý,
který stropil, nejsa nikdy syt,
chudičkému mlýnu tolik škody,
s hanbou musí stranou ustoupit.
Poslouchal ho Vácslav v polosnění,
Ohlédl se kol. Ten starý kout
229
tolik milý, má se rozpadnout?
v závod jakýs moderní se změní?
Pousmál se trpce. Zpozdilý!
tak sám uvažoval před chvílí!
Vstal od stolu, k odchodu se strojí.
Podal bratru těžkou ruku svoji, –
ještě nějak nerozhodnut stojí.
„Vidíš,“ pravil, „již jsem odpočal,
jak by se mne tíhu stáří sňal.
Pod tou střechou krytou mechem
prsa oddychují lehčím dechem.
Bůh starému mlýnu požehnej!
Marně namáhám se, v duchu jej
vidět přeměněný, nové stroje,
závod plný hluku, nepokoje.
Kam bych potom vetché údy vlek,
když se naděj ztrácí, chabnou síly,
hledat pro svou bolest útulek,
kde by duše pookřála chvíli?
Kde bych mohl schován v tichý kout
jak uštvaný zajíc oddechnout?
Kam bych potom zašel pro útěchu?
Nebořte mi starou milou střechu!“
Na tvář, na rty úsměv vynutí,
ale oči vlhly v pohnutí.
„Zpozdilo se. Buď tu, bratře, s Bohem,
přijdu opět, – dříve než bych pad
pod svým těžkým jhem a v žalu mnohém,
230
zde na chvíli najdu klidu snad.“ –
Obejmul jej Prokop. „Přijď, můj milý!“
Večer v polích ležel chladný již,
jako zlatá zrnka v temnou výš
drobné hvězdy rozhozeny byly.
Rozloučil se Vácslav. Těžce šel
v teskné šero rozsmutnělých polí
sám a sám, – krok jeho v ticho zněl,
kolem ani stín se nezachvěl.
Park se černal před ním. Nad vrcholy
stromů rozložitých jak by tmou
hvězdička se bleskla najednou,
v zámku okénko tam zahořelo,
žluté světlo zlekaně se chvělo.
Stařec ze tmy po něm zraky zved,
v duši se mu vyjasnilo, z dáli
v srdce až ty paprsky mu hřály.
Blaženčino okno poznal hned,
za ním dlí tam děcko jeho snivé.
Na ni myslí v péči úzkostlivé,
její mladé sny a duše mír
nesmí zkalit všedních trampot vír!
Dítětem ať šťastným zůstane mu,
pro ni, drahou, podrobí se všemu!
Kéž by bylo, jako bývávalo,
kdy to děcko v náručí mu spalo,
když je pohádkami konejšil!
231
Kéž by bylo! jak by šťasten byl!
Nechtěl, aby rostla. Nechať, drahá,
žije ve své říši pohádek!
S hrůzou tušil, kterak život sahá,
aby setřel dětství pel a vděk.
Ne, ne! Nechať sličnou hlavinku ji
stříbrné sny jenom obletují!...
Ze tmy po světélku náruč vzpjal,
za paprskem chvějným klopýtal.
A když v zámku šerou síní dlouhou
kolem dceruščiných dveří šel,
stanul, válčil se stařeckou touhou,
rád by ještě děcko uviděl,
aspoň křížek udělat mu chtěl.
Na kliku sáh, – postál rozpačitě, –
ticho tam, snad dřímá jeho dítě?
Zaklepal a šeptem ptal se: „Spíš?
dobrou noc, má holubičko milá,
už jsi do snů hlavu nachýlila?
Dobrou noc! mé dítě, neslyšíš?“
Naslouchal. Ne! dozajista spalo,
ani dechu nikde. Přece! teď:
„Dobrou noc!“ zní šeptem v odpověď.
Cosi ve slovech těch zavzlykalo.
232
IX.
Podryté břehy.
Zase vůní, probuzeným jarem
svěže dýchalo to v parku starém.
Dávno drobní vrátili se ptáci,
Vláďa nevrátil se. Otec již
nakloněný k zemi níž a níž
nečítá, jak den se za dnem ztrácí.
Jako sníh když náhle zavěje
po pěšině všechny šlépěje;
zasypány zašly naděje.
Všechno marno. Rok již skorem tomu,
co v ty cizí kraje vzdálené
bláhový syn odešel mu z domu,
už i listem sotva vzpomene.
Nevolal ho, neprosil ho více,
jenom staré oči nejednou
zkaleny a s pláčem zápasíce
233
kamsi k obzoru se ohlédnou.
Za dnem den tak těžce smutně míjel.
Náhle syn se vrátil! Vláďa přijel!
z nenadání, nikým nečekán –
z rána byl tu zámku mladý pán,
nějak nervosní a rozčilený –
a sám, bez své roztomilé ženy.
„Nuže, zde jsem, otče!“ spěšně pravil.
Zřejmo, rád by nejrychlej se zbavil
všeho pláče, něžných výjevů.
Ale otec mlčky bez hněvu
s lítostí jen pohléd ve tvář synu.
Pak se vypjal, třesoucím se rtem
políbil jej, šeptal s úsměvem:
„Přišels přece! díky Hospodinu!“
Byl to vskutku jeho Vláďa však?
Stařík hledí, protřel slabý zrak.
Uvadla ta pleť a tváře žluté,
vyschlé rty a oči sežehnuté,
pohled nejistý a těkavý.
Jeho syn? A prudká bolest náhlá
sevřela mu hrdlo, k srdci sáhla.
Tak se vrátil – skleslý, churavý!
Kdo jej podlomil tak? Čí to vina!
Ale teď se nechtěl tázat syna,
jenom pravil: „Jak tě vidím rád!
Budeš doma, vrátí se ti zdraví,
třeba je tu ruky tvé i hlavy,
234
já už celý klesám od únavy, –
ty se ujmi práce, ty jsi mlád!
Viď, že zůstaneš tu?“ Rozechvělo
zimnicí se stařečkovo tělo.
Vláďa mhouřil zrak a zkřivily
jeho rty se v úsměv nemilý.
„Odpusť, otče, však se věru bojím,
že před soudem tvým zas neobstojím,
nesplním tvé velké naděje,
na vždy rozplaším ti spíše je.
Nepřišel jsem, abych na věk celý
ke pluhu se připřáhnouti dal,
abych posléz život neveselý
mezi hrudami tu dokonal.
Je mi líto, otče. Rozmetány,
ztraceny jsou všechny dávné plány,
marně volá dobrá matka zem,
nechce se mi chodit pod jařmem.
Chci být volný, nespoutaný ničím,
třeba v tříštícím se peřeji
i na troskách sterých nadějí
hrdě s novou silou hlavu vztyčím!
Na chvilku jsem tady, – půjdu zpět
v širý, nekonečný, volný svět,
tam, kde nechal jsem svůj vonný květ.
Žínka moje, náruč její měkká
a ret její sladký na mne čeká.
235
Za cenu své spásy, štěstí svého
nechci dne tu ztratit jediného,
toužím k jejím nožkám, u nich jsem
dobrovolně na vždy otrokem!“
Zaplály mu oči divným leskem,
nervósní v něm hrálo vzrušení.
Starý otec ptal se s tichým steskem
po nahořklém dlouhém mlčení:
„Proč jsi tedy přišel?“ – Rameny
pokrčil jen Vláďa, někam dolů
upřel náhle pohled zmatený.
„O tom ještě promluvíme spolu!“
tiše pravil, sotva pohnul rtem,
nepokoj svůj zakryl úsměvem.
„Promluvíme spolu, – ale chvíli
přej mi odpočinku, chvíli jen, –
jsem tak dlouhou cestou unaven, –
než se vrátí rozrušené síly.
Jak po víně hlava se mi točí,
zavírají umdleně se oči,
půda kolísá se pod nohou.
Zdá se mi, že rychleji se žije
tam pod jižní teplou oblohou,
a rychlejším tempem srdce bije
rozehřáté krve návalem,
než tu na severu ospalém.
Těším se už, kterak v klidu božím
těžkou hlavu k odpočinku složím,
236
a jak mrtvý budu tvrdě spát
beze snů a tiše – jedenkrát!
Cítím jak mi hlavu mdloba tíží,
nebuď mne, můj otče, nech mne spát!
Oči samy maně se mi klíží!“
Usnul horečným a těžkým snem.
Klidu však mu spánek přines málo,
cosi divokého se mu zdálo.
A když procít, ještě pod čelem
zbyl mu v duši chaos neurčitý,
hořkost nějaká a smutek skrytý.
S tváří trpícího člověka
vyhýbal se otci z daleka,
s nikým do hovoru nebylo mu, –
dusilo jej ticho toho domu.
V duši se mu trpká nuda vžírá.
Netázal se na nic. Mlčky jen
kdes u okna prostál celý den
bez myšlenky hledě v pole širá. –
A pak přijel Géza. Vesele
z dálné cesty vítal přítele,
na Valdu se optal. Vychytrale
přimhouřil své hadí oči malé.
„Jak? opustit moh jsi žínku svou?
kdo tam potěší ji, ubohou?“
Zahryzl se do rtů manžel mladý.
„V Nizze na mne čeká. Smutno mi,
237
pod nohama půda pálí tady,
výčitky mně dělá svědomí.
A sám nevím, kde jsem nabral síly
v oné hořké neradostné chvíli,
když jsem její krásnou hlavu zved,
abych políbil ji naposled.
Zvykla příliš bílé villce svojí
na pobřeží v sadě růžovém,
do mlhy severní se nechtělo jí.
Vidím, kterak ve snu bláhovém
po mě vztahuje své měkké paže – “
Ušklíbl se Géza: „Známá věc,
taký sen má každý milenec!“
Ale hned se s vážným gestem táže:
„Poslání tvé tedy – ?“ Poplašen
Vláďa spěchal skončit hovor ten:
„Učiním, co její štěstí káže!“
V myšlenky se jakés pohříží,
zdálo se, že kohos očekává,
nedůtklivým, nervósním se stává,
po dveřích se maně ohlíží.
Náhle dokořán se rozletěly,
vešel doktor Mikeš. Stále týž,
jenom kulatější trochu již,
ale dosud chorobně se chvěly
jeho nervy, kolem rtů mu hrají,
prsty neklidně se třepetají.
238
Rád ho viděl Vláďa. Vyskočil,
kolem hrdla páž mu otočil,
cosi šeptali si spolu v taji.
Mračnem dýmu Géza hleděl k nim
mlčky s úsměškem svým jízlivým.
Kmitaly se prsty doktorovy,
posléz Vláďův knoflík prudce chyt,
zrak mu plál a výmluvnými slovy
cosi namáhal se vysvětlit.
„Spolehni se na mne, Vláďo můj,
zkušenosti mojí důvěřuj!
Mohu říci –“ usmíval se jemně –
„bylo na kopy už v rukou mých
takých vážných věcí diskrétních.
Šlechta všechna obrací se ke mně!“
Vláďa pravil, odvraceje zrak:
„Nutno promluviti s otcem však!“
Přišel otec sivý – z práce polní
volali ho – a šel nerad sem.
V koutku zased, mlčí, neuvolní
sevřenému srdci povzdechem.
V dlaních tváře sesinalé schoval,
duši rozechvěl mu němý bol,
nikdo nepromluvil, – ticho kol,
jenom Géza slabě pohvizdoval.
Zatřepetal doktor prsty teď:
„Vzácný pane!“ náhle pravil kmetu,
239
„záměr jakýs, veliká věc je tu,
prosím o určitou odpověď!
Vláďa – tento statek –“ V mozku starém
na okamžik vzkypělo to varem,
myšlenky se tříští, hněv a žal
pod zapadlou hrudí bojoval.
Krev ustydlá stářím v tepnách buší,
temný šumot zalehl mu uši,
neslyšel, co doktor žvavě před,
pochopit slov jeho nedoved,
neštěstí jen blízko sebe tuší.
Spustil ruce. K synu oči zved,
úzkost strašná v pohledu tom byla,
v otázku se němou soustředila.
Zachytil ten pohled Vláďa. Vstal
bledý jako stěna. Nečekal,
až domluví doktor, rukou kynul,
ohlédl se k otci, ale minul
uslzené oči starcovy.
A sám chraptě ztěžka prosloví:
„Tak! již nelze zpátky! rozhodnuto!
Trapné jest to pro nás všechny,vím,
východu však jinde nevidím.
Nejlíp rázem roztít bolest tuto.
A ty, drahý otče, odpusť již,
nemohu dál snášet onu tíž,
dusí mne a sráží k samé zemi.
Nadějí tvých věru líto je mi,
240
nemohu však jinak. Mám-li žít,
musím tělem, duší volný být
a ne spoután s hrudou nudných polí, –
každé pouto do srdce mne bolí!“
Zamračen a vzdorně hledí v zem
starý otec, – cosi bouří v něm.
Bylo zřít, jak Vláďa s namáháním
vemluvil se v jakés nadšení.
„Pouta hruď mně tísní, těm se bráním!
jaké tady pro mne určení,
kde se za věk pranic nemění?
Za rokem rok stejnou cestou letí,
v drobných trampotách vždy nudno je ti.
Jiným směrem moje touhy jdou, –
budoucnost chci míti před sebou
v šíř rozlehlou volně, do daleka,
kterou nelze z okna přehlednout.
Tam v tu širou dálku proudem plout,
věřit, že cos velikého čeká
na mne v mlhách, za co možno je
směle jíti v bouř i do boje!“
Nehty čistil Géza, při té práci, –
zdálo se, že smysl pro vše ztrácí,
jak by ani Vláďu neslyšel,
z nenadání nonšalantně děl:
„Ah, citronů země! Zajisté
241
v Monte Carlu s Valdou byli jste?
Mám též odtud upomínky cenné,
v paměť mnohý moment na vždy vryt!
Jaké dojmy shledáš netušené!
jenže draze nutno zaplatit!
Eh, ať po světě se rozprchává
naše jmění, za to roste sláva,
český národ světovým se stává!“
Vzkypěl Vláďa. Výsměchem to znělo,
stejně odseknouti se mu chtělo,
mávl však jen rukou. „Řekl jsem:
nechci život skončit za pluhem,
a být hospodyňkou ve snu ani
nezdálo se mojí zlaté paní.
Výš nad tyto hroudy! výše! výše!
dole dusno. Všady jinde spíše
najdu pochopení, místa dost
pro své síly, vlohy, zkušenost!“
Vzdech se ozval tichý. Hlava šedá
v koutě s těžkou námahou se zvedá.
„Co tě dusí, hochu? kam jít chceš?
prací pohodíš a odejdeš?“ –
Zrudl Vláďa. „Já, můj otče? věru
nevyhnu se práci nikterak!
chci pracovat, – ne být v poutech však!
uplatnit své síly v jiném směru,
kam mě vede cit a vůle má!
242
Zde ta práce tak je nevděčná!
Člověk se vší robotou tu pernou
přírody je hříčkou malichernou.
Proti slepé hrozné její síle
marný lidský um a všechna píle.
Nechci od milosti její záviset,
poznal jsem už dávno jiný svět,
kde duch lidský vládne, síly slepé
sloučit umí k práci velkolepé
a do strojů zná je zachytit,
ovládat je a jich pánem být.
V dílnu zpátky, kde jsem býval kdysi,
půjdu ihned třeba, nutno-li,
sám svou prací dráhu razit chci si,
najít hodné sebe úkoly!“
Opět pohnula se šedá hlava,
nevýslovně ztrpka smál se kmet.
„Jak? ty do továrny toužíš zpět?
myslíš, tam že pro tě půda pravá?
V cizí služby šíji ohnout chceš,
cizím robotovat dovedeš?“
Nějak probudil se Géza maně
„Bravo!“ vykřikl a tleskal v dlaně,
v tónech ostrých, drsně skřípavých
vyzněl jeho zlý a hrdý smích.
„To je v krvi! Čech jen sloužit umí,
sám být pánem, tomu nerozumí.
Službu! nezáleží na jméně,
243
sloužit za víc nebo za méně!
Službičku jen! všechno přijme s díkem,
všemu přispůsobí šíji svou,
písařem či státním úředníkem,
ministrem či pouhým posluhou, –
jen když kyne kdesi službička,
pokojna jest česká dušička!
Však ty, Vláďo? Nevěřím ti ani!
nech to všechno, – pouhá bublina!
muže ctí jen služba jediná:
věrným otrokem být krásné paní!“
Doktor třepetal se okamžik.
„Křivda, pane! Křivda!“ zlobně křik.
„Ctěte práci! i já sloužím, pane!
práce poctivá cti netratí,
sloužím! ano! nedbám řeči plané,
jen když práce má se zaplatí!
Sloužím panstvu, šlechtě urozené,
uznávají moje služby cenné,
řeknou: ,Poraď!‘ a já poradím,
v každé věci jistou pomoc vím,
dobrodincem šlechty zvát se smím.
Sloužím, ano! Však to hanba není,
znám vždy hájit svého přesvědčení,
bez obavy všady hlavu zvednu,
každému vždy přímo v oči hlednu,
244
rovný s rovným! třeba kníže byl!
já jsem doktor Mikeš!“ Domluvil.
Géza ušklíbl se. Trochu shora
sklíčkem zahleděl se na doktora.
„Ó, což doktor Myška! veliký je,
v zimě, v létě v panském stohu žije,
vyleze a do prsou se bije:
Myška jsem a myškou zůstanu!
Což? teď vzal jste Vláďu v ochranu?
Vy zde? Haló! vím už, co to značí,
statek klesá, renta nevystačí, –
pomoz, Samieli! však to znám,
jednou citoval jsem čerta sám!
Nuž, co radíte tu?“ – Z nenadání
doktorova tvář se změnila,
kočičí se očka zbystřila,
chřípě zachvěly se. Hlavu sklání.
Ó, to byla rozkoš viděti,
pohybem jak uklonil se hadím!
Ruce mne si: „Prodat! prodat radím,
za prvé, za druhé, za třetí – – “
Jedním proudem a v překotném spěchu
důvody své sype bez oddechu.
„Znám i kupce, ovšem není z nás,
obchod však je obchod – a vždy snáz
u nich nežli u nás – jaké divy? –
nalezne se kupec opravdivý.
245
Přiznávám to, z protivné je strany,
jak se říká – (ale mám i tam
klientů svých hojně, žádný klam!),
gentleman však beze vší je hany!
Žádný chauvin. Světoobčan spíše!
národnost? to pouhý sport mu jen.
Baron Hirš! nu, jsteli spokojen?
svědomí si může zdřimnout tiše!
Dobrý kupec, a to postačí,
vše ostatní pranic neznačí!“
Těžkou hlavu dlaní podpíraje
mlčky sedí Vlád'a. Na čelo
tmavých se mu vrásek sletělo,
v mozku, zdá se, cosi pracně zraje.
Starý otec v jeho tváři čet, –
zdálo se, že v srdce vidí kmet.
Jakés předtuchy mu úzkostlivé
sehnaly se mračnem k hlavě sivé.
Vstal a k čelu prudkým hnutím sáh,
pálila tam bolest. V myšlenkách
nějak namáhavě slova hledal,
aby citu vytrysknouti nedal.
„Slyšíš-li můj synu? Tlumená
ještě tady bloudí ozvěna.
Dávno již je tomu. Nad pohárem
hlasů mladých hlaholila směs,
písně zněly, oči plály žárem.
246
Vidím jako by to bylo dnes,
jak jsi vzdorně hrdou hlavu vznes.
Přísahal jsi: celou silou svojí
že chceš hájit půdy dobyté,
státi na pomezní stráži té
věrně, neústupně v každém boji.
Nechať pevně v bouřích věků ční,
Slovanstva ta bašta nejzazší!
A dnes? běda! Chceš-li složit zbraně?
než boj začal, vzdát se nečekaně,
opustit tu důležitou stráž?
A sám nepříteli otvíráš?“
Vskočil Vláďa, do hubených tváří
krev mu vnikla, ret se zachvívá,
chorobným mu leskem oči září.
Slova hledal, – chvilka traplivá.
„Otče!“ pravil posléz, „výčitka ta?
Jistě nejsem zrádce, – je mi svata
rodná země – srdce neměním,
vždy se ke svým hlásím s nadšením.
Ó ne, nejsem zrádce! chtěl bych jednou,
až dva světy k zápasu se zvednou,
v nejpřednějším šiku s mečem stát,
krev i život za svůj národ dát –
a není to u mne frází pouhou!
Ano, čekával jsem s jistou touhou,
kdy že přijde hrozný nepřítel,
247
který drzou rukou rvát by chtěl
co mi drahé, smát se bratrům mým,
ke zradě mne nutit násilím.
Ó, jak bych se postavil mu vzdorně,
za právo a lidu mého čest
i s přemocí bil se neúmorně,
odrazil bych zákeřnickou pěsť!
Ale – “ měkký hlas jeho se snížil, –
„nepřítele jsem se nedočkal,
nepřišel, by moc svou cítit dal,
nikdo násilím mně neublížil,
ideálům mým se nerouhal.
Všady jsem se hlásil k lidu svému
vždy tak nízce, k pláči ubohému.
(A nikdy jsem ve zlém nevzpomněl,
z domova proč sklamaný já šel,
jak mne vlastní lidé, bratři milí
nelítostně ve tvář udeřili.)
Nikdo nebránil mi, nikde jsem
nepotkal se ani s úšklebkem.
A což? Věřte, na mysli mi tane:
vše to jenom pohádky jsou plané!
Nějak s předsudkem a na křivo
na okolní svět a lidi zříme,
od kolébky už se otáčíme
v jakés národnostní předivo.
Kolem tušíme jen vrahy kruté,
meče s hrozbou na nás vyzvednuté,
248
vzdorně kasáme hned rukávy.
Jako děti všechno zveličujem,
mučedníky nejraději slujem,
klnem přesile a bezpráví.
Však já dávno předsudků se zbavil
a hledisko jsem si poopravil,
z temných hlubin plemenného vzdoru
nedívám se, stojím dávno výš
nad vlnami malicherných sporů!
Poznal jsem i nepřítele blíž
a hle, vidím: hrůzy nikde není,
nenávist se maně v úctu mění.
Jenom jednou – “ Vláďa svraštil čelo,
ve slovech to hněvem zasyčelo,
„kdosi odvážil se urazit
národ můj a všechno, co mi svaté,
po mně stříknout sliny jedovaté.
Nežli však se mohl odplazit,
ztrestal jsem ho, – v souboji pad sražen!“
Pohnutím se celý zadýchal.
Doktor jeho ruce do svých vzal.
„Hrdina jsi, Vláďo!“ pravil blažen.
Oči zavlhly mu slzami.
„Pravda čistá! z duše vzata mi!
Nutno jednou prohlásiti směle:
v skutečnosti není nepřítele,
to jen, Bůh ví, kolikátý věk
249
od světa nás dělí předsudek!
Jsme už dál, než předkové kde naši,
zbytečné jsou všechny obavy,
a dvou plemen zápas krvavý
jenom chauvinistům v hlavách straší.
Nikdo k hrdlu neklade nám nůž,
bezpečni a jisti jsme dnes už,
můžem, nerušeni rykem boje,
myslit trochu též na blaho svoje!“
Baron smál se: „Vše je zachráněno,
národa čest, budoucnost i jméno!
a kdo úšklebek si dovolí,
pif! paf! srazíme ho pistolí!“
Starý Závěta se zvedl. Němý
ke dveřím šel ztěžka, oči k zemi.
Vláďa zoufale vzkřik: „Odcházíš?“
Kmet se neobrátil, nezastavil.
„Zde je dávno rozhodnuto již!
co já starý? tys tu pánem!“ pravil.
„Prodáš-li vše, vymiň stopu země,
co tak na hrob se as dostane mně,
na hlídce tu zbudu. Tělem svým
aspoň píď té půdy uchráním!“
Zdálo se, když dávno odešel,
že hlas jeho v tichu ještě zněl.
V ústraní se ukryl se svým želem...
250
Prošlo tak dní kolik. V zámku celém
ticho ulekané strašilo,
stín nade vším třepetal se tmavý.
Samo služebnictvo věšíc hlavy
neslyšnými kroky chodilo.
Vláďa sedal, tiskna čelo v dlaně,
jak by ránu čekal odevzdaně.
Posléz doktor Mikeš přijel zas.
„Skončeno!“ děl slavně, „skončeno je!“
Zachvíval se štěstím jeho hlas,
rozpřáh do široka ruce svoje.
Všady nervosní hned ruch a šum,
roztřásl se celý starý dům.
Zdálo se, že bouří, jež se valí,
kameny se ve zdech zaviklaly...
S Blaženkou se loučí Vláďa. Lehce
líbá tvář a vlásky hladí jí,
opustit jí nemůže a nechce,
zas a zas ji k ňadrům přivíjí.
„Blaženko má! těš se, dítě zlaté,
z pochmurného toho kraje již
do sluneční dálky uletíš.
Těžké sny a stíny jedovaté,
které tísní tě a potají
na srdci ti mladém hlodají,
zanecháš tu v tesklivé té hluši,
unikneš jim s čistou bílou duší.
Vymkneš se už pavučinám všem,
251
rozhodný, hle, okamžik se blíží!
Odjíždím dnes, abych podpisem
pout se zbavil, která nás tu tíží,
s plesnivinou hrud nám křídla víží.
Za několik dní se vrátím pro tě,
nenechám tě vadnout o samotě.
Půjdeš ráda se mnou? K žínce mé?
Šťastni v jasném kraji budeme!“
Mlčky rozpačitě poněkud
Blaženka jen oči k němu zvedla.
Co jí pole? plesnivina hrud
což je pro ni? jiný svět si předla
z nitek jiskřivého pozlátka,
snila se jí zlatá pohádka.
„Odpusť!“ pokračoval, „jestli k tobě
pozorný jsem málo v této době,
nehněvej se na mne! Byl jsem zlým,
starostí mne tisíc otrávilo,
v těchto dnech mně k smrti teskno bylo, –
všechno, sestřičko, ti nahradím!
Šťastnější být musíš v novém světě,
půjdeš s námi, hýčkat budeme tě,
v nový život i květ rozpučíš! –
Ale s Bohem! doktor čeká již –
spěchám! Přijdu pro tě! buď mi zdráva!
odvedu tě, – nikdo nemá práva
dusit v těchto pustých hrudách květ
tvých mladičkých nerozvitých let!“
252
Ještě políbil ji, ještě po ní
ohlédl se z vozu, ještě zved
bílý šátek v pozdrav naposled – –
Zadunělo pod kopyty koní,
bič jim krátce šlehl do hřívy,
ze vrat vyjel kočár třpytivý.
Blaženka se ještě za ním dívá,
dlouho, dlouho šátečkem mu kývá,
ale vše se zdá jí jako sen.
Starost nedotkla se její hlavy
a myšlenkou jakous probuzen
již jí na rtu kmit se úsměv hravý.
Vždy tím nerozumným děckem byla!
Mrštným pohybem se otočila, –
a hle, starý otec před ní stojí
nachýlen a opřen o hůl svoji,
z podobočí hledí za synem.
Slzy kanou, on jich neotírá,
hořká bolest, která srdce svírá,
v povzdechu se chvěje jediném.
„Sežehla ho!“ kývá hlavou sivou,
s hořkou resignací úpěnlivou,
„jak lasička s myškou pohrála,
ze žil krev mu zdravou vyssála,
vždyť tam život nechal bez mála!
Pustila jej, aby oddech trochu,
z otravy se vzkřísil, nabral sil,
v žilách novou krev by shromáždil.
253
Tak! tak! běda ubohému hochu,
neunikne z té proklaté moci,
jako had jej, lstivá, ovine,
vyssaje mu život – bez pomoci
v jejích měkkých loktech zahyne!“
Zakolísal na vratkých se nohou,
ó, byl bolestí už zlomen mnohou,
slova rozlila se v pláč a sten.
K Blažence hled, po ruce jí sahá.
„Ztracen Vláďa! ubit! zahuben!
tys mi jenom zbyla, duše drahá!“
Nerozumný, bezstarostný smích
rozehrál se po rtech dívčiných.
Co jí tato cizí bolest? Co jí
mrak starostí slétlý nad hlavou?
radost dětskou radost jásavou,
cítila kvést na dně duše svojí.
Starý otec a ten jeho svět
jak jí cizím stal se nějak nyní.
Bez citu je! sama sebe viní, –
ale což to platno? jenom květ,
žhavě rudý, omámivý květ
vidí, kterak padá, všady padá, –
zapadla v něm až po ňadra mladá,
nelze vyprostit se, nelze zpět
v čistou atmosféru dětských let!...
254
A čas letěl, – ani netušila,
pro ni květem každá chvilka byla.
Květem jásal i ten starý sad
a květ padal, padal odevšad.
Jednou večer (květy v duši mladé,
květy na pěšině pod nohou)
Blaženka se stinným sadem krade.
Červánků jas rozlit oblohou
zlaté jiskry drobným deštěm pouští
pod obruby listů v temné houští.
Děvčátko se mihlo ve stínu,
měkkým krokem jako myška běží.
Těžká vůně v němém tichu leží.
Stezkou dobře známou v roklinu
sběhlo, zatleskalo v dlaně bílé.
Stranou krok se ozval. Ze křovisk
plíživě svou lebku holou chýle
starý Jakub vyšel, okem blýsk,
neklidného cosi rty mu chvělo,
vrásky chvatně přebíhaly čelo.
Chmurně stáhla brvy spanilá.
„Tos ty jenom? co tu hledáš, starý?“
pohněvaným hlasem pravila.
„Snad po mojí stopě slídíš? vari!
chci být sama, slyšíš? nech mne, nech!
odejdi hned! ztrať se ve stínech!“
Potřás hlavou, smutně odpovídal:
„Princezno má zlatá, dobře vím:
255
lysý Jakub, který tebe hlídal
jak pes vždycky věrný stopám tvým,
když jsi sama, čarodějka malá,
čarodějnou říší bloudívala,
omrzel tě, stal se zbytečným.
Ty jsi zapomněla, – ó, já vím,
žezla jsi se ve své říši vzdala.
Znám, kdo zajal bílou duši tvou
s nejkrásnější ze všech pohádkou.
Nezlob se, vím, koho čekáš tady,
kdo ti ve snu zjevuje se všady.
Ó, děvečko moje, dávno již
zrakem otevřeným nevidíš.
Jinak viděla bys, – pode břehem – “
přitlumil hlas, „v tůni tam, kde sněhem
rozvíjí se poupě leknínové,
vodní panna nad hlubinou plove,
jak ti bílou rukou družně kývá,
smutně tak a lítostně se dívá.
Ne, nevidíš, ty jsi zapomněla,
žes tu kdysi milé družky měla,
tomu všemu je tak dávno již, –
jak ti z hloubi kynou, nevidíš?“ –
Blaženka jen pohodila hlavou:
„Ne, bláhový starče, to je klam,
v pohádku už nevěřím ti lhavou,
hledím v temnou tůni, – nikdo tam!
Kořeny vrb slizké jen se vinou
256
kol bahnitých břehů do vody!“ –
„Jak? jen pohleď, dítě! Mezi třtinou
u dna hoří zlaté jahody!“
Usmála se. „Ne, ne! Klam to! Vari!
blouzníš jenom, pošetilče starý!
Červánků tam zlatých padá třpyt
na pěnách se mezi třtinou kmit – !“
Povzdechl kmet, smutně hlédl na ni.
„Směješ se mně, bláznu, dobře vím –
Ale – “ šeptal – „poslyš, moje paní,
pohádkou přec není, co ti dím.
Viděl jsem – tam z černé staré věže
nad roklinou mezi balvany –
kde Modrovous krutý s havrany
celé věky závistivě střeže
ubohé své krásné oběti,
viděl jsem ji v rokli scházeti.
Z blízka viděl jsem ji ukryt v houští,
vlečku svou jak nese, závoj spouští,
krásná, hrdá – “ – „Kdo že?“ – „Poslední,
nejkrásnější ze všech, které v moci
ukrutníka vadly bez pomoci!
Však tu ona sama – pohlédni!“
Dlouhé, chvějné pruhy světla, které
šikmo rozlily se v rokli šeré,
prosmykly se po balvanech skal.
Odlesk červánků se třepetal,
257
po rasochách dubů svítil nachem,
ve stín rokle padal zlatým prachem.
V záplavě té, zlatým prachem tím
skalní stezkou mezi kapradím
schází dáma štíhlá s milou tváří.
Mladá, oslnivou krásou září
na odiv svůj všechen staví vděk,
s jakýms divným vkusem oděna je,
jako mlha lehký závoj vlaje,
koketně se kývá klobouček.
Blaženka jen šeptá: „Kdo to?“ dědu.
Kmitlo se cos v jeho kalném hledu.
„Řekl jsem už!“ pravil. „Poslední! –
Došla k tůni – krásná? Pohlédni!
A ty druhé všechny mrtvy leží
v mrtvých stínech pod strašlivou věží – – “
Blaženka dech tají. V paměti
pohádka jí příšerná se míhá,
jako tmou když jiskra přeletí.
Neklidně jí mladá hruď se zdvíhá.
„Mlč, bláhový! – snad jen náhodou
zabloudila v skalách nad vodou.
Bůh ví, kdo to – a koho tu hledá.
Plaše do kola se ohlíží,
ukryjme se, než se přiblíží!
Pozdě! viděla nás! hlavu zvedá –
Vidíš její oči? zdá se mi,
že z nich oheň šlehá chvílemi!“
258
Krásná neznámá krok uvolnila
rozhrnujíc rukou houštiny.
Po šíj uzarděna spěchem byla,
blíže k břehu stoupla s pěšiny.
„Dobrý večer!“ zvučným děla hlasem
a smích hravý v ticho rokle pad.
„Jak vás ráda vidím! Zbloudila jsem,
slunéčko se chýlí na západ,
bojím se těch smutných černých stínů
v hloubce roztažených přes roklinu,
jako když ji pavouk opřede.
Kdo mě pravým směrem vyvede?“
Blaženka se před ní uzarděla.
„Ráda provodím vás!“ tiše děla. –
„Vskutku? Dík za vaši ochotu!
Vyveďte mne k světlu, stíny kolem
jakoby se chvěly tajným bolem, –
vám, miláčku, není teskno tu?
Baron Géza – – Pro Bůh, co se stalo?
Dítě zlaté, co vás polekalo?“
Blaženka jen zvedla ruku svou,
k čelu sáhla, – jak tam stíny jdou
skutečnost se mísí s pohádkou.
Cizí dáma ohlédla se po ní,
k její zbledlé tváři níž se kloní
s jakýms nenadálým soucitem.
259
„Viďte, že vám v hloubku duše znáhla
v tomto stínu kolem rozlitém
úzkost děsivá a hrůza sáhla?
Pojďme! Baron Géza – možno vám
v sousedství tu trochu bude znám, –
vyprávěl mi mnoho o rokli té,
o rozbité věži prostřed skal,
jakby všechny divné taje znal
v šeru těchto smutných samot skryté,
o plynoucích v tůni leknínech,
jak se stříbrem bělí ve stínech. – “
Usmála se trilkem dovádivým.
„Ó, což baron! věru se mu divím!
jak by s rusalkami známost měl,
pohádku mi dětskou vyprávěl.
Kdybyste ho trošku znala jen,
jak je – skeptik – vším už přesycen!
Dnes mi pravil: ,Nežli odjedeme – – ‘“
(Uličnicky bezstarostný smích
opět zvonil na rtech růžových.
„Víte, v residenci jeti chceme,
na venku tu žíti nelze již,
všechno všední, nudné přespříliš!)
Pravil: „půjdem v rokli, v úkryt vil,
rád bych s nimi se tam rozloučil –
Utrh jsem tam jednou poupě bledé –
nerad, – osud však mi ruku vede!“
Ó, barona měla byste znát!
260
zvyklý všemu jen se hříšně smát,
v okamžiku proměněn byl zcela. – –
Už už jsem se rozchechtati chtěla,
v tom se ušklíb hořce, najednou
mávl rukou: ,Chceš-li, sama jdi si,
jenom nad tou tůní bezednou
pozor dej, – tam sypké břehy visí
nad prohlubní vodou podryté,
lekníny tam tonou rozvité.
Jdi si sama!‘ – Šla jsem, – bloudila tu
v tichých stínech, v chmurné rokli té,
ostružiny chytaly se šatu,
šípek divoký mi závoj rval, –
přece šla jsem přes vrcholky skal
až k té rozkotané staré věži. –
Pro Bůh, co je vám? Těch stínů chlad
do duše až sahá odevšad, –
polekala jste se čeho snad?
Smutno je tu, mráz mi tělem běží.
Pojďme rychle odtud!“ – Sesinala
Blaženka jak mrtva, – rukou jen
o nejbližší opřela se kmen.
Úzkost temná v duši její vstala,
pod čelem se kladly těžké stíny,
v uzly zapředly se pavučiny.
Kdes pohádka stará strašlivá
v koutku duše zlekané se zdvíhá,
ze šerého toho přediva
261
rudý záblesk před zrakem se míhá.
Rty se zachvěly jí, dechla stěží:
„Ó, byla jste v oné šeré věži,
kde jsou černé sklepy v hloubi skal?
A klíč? – “ snížila hlas, – „klíč vám dal?“ –
Do široka oči rozevřela
cizí dáma usmáti se chtěla,
ale úsměv ulekaný mřel.
„Klíč – pro Boha! – kdo mi dáti měl?“ –
„On, Modrovous! – pod příšernou věží
mrtvé paní v černých stínech leží.
Řekněte mi – je as mnoho jich
zapadlých tam do tmy, nešťastných?“ –
„Dítě! blouzníte!“ – „Ó, ne, má paní!“
Dlouho mnula chladnou zvlhlou dlaní
Blaženka si čelo rozpálené.
„Ne, neblouzním! to jen vybledlá
pohádka mi duši opředla.
Úzko je mi, jako když se žene
bouře z dálky, mračna splývají,
tmou se rudé jiskry kmitají.
Pohádka mi strašná v duši roste.“
Náhle vztáhla ruku: „A vím, kdo jste!“
Neznámá jen v němém úžase
naslouchajíc stála, chvěla se,
ale dál to divné dítě bledé
pohádku svou nerozumnou přede.
262
„Uhodla jsem! Vy jste poslední –
Živa? živa, než se rozední,
nežli svadne, nežli sevšední,
jak ty, které pod sesutou věží
v těžkých stínech dávno mrtvy leží.“
„Dítě! zrak vám hoří, co je vám?“
cizinka až o krok ustoupila,
„o kom hovoříte, moje milá?
věru, bát se o vás počínám!“
Blaženka jen čelo stiskla v dlani –
jen ty oči její divně žhou!
„Modrovous! – ach, znáte-li, má paní,
pohádku tu starou strašlivou,
jak ty dole ve tmách mrtvy jsou?
Víte, jak se zove? Géza!“ – Smích
krátce šlehl přes bledé rty její.
„Viděla jste?“ šeptá, – „mnoho jich
v temnu, kde se pavučiny chvějí
ve tmě stuchlé leží nešťastných?
Já vím, jednou kvetly mladé svěží
v teplém svitu lásky mámivé,
teď zabity v těžkém stínu leží
v krvi vlastních srdcí neživé.
Mrtvy jsou pod starou šerou věží,
mrtvy v bolesti své zoufalé
svadlé jeho lásky bývalé!“
263
Cizí kráska oči přimhouřila,
neklidna i poplašena byla,
trochu usmála se nuceně.
„Mnoho jich – mé dítě, pravdu máte!
tuším – odpusťte mi – Gézu znáte? – “
V oči pohlédla jí upřeně.
Podezření se jí v duši vzmáhá.
„Mnoho jich! však mrtvy? proč, má drahá?
Živy jsou – a možno, rády v taji
na chvilky své lásky vzpomínají!“
Blaženka jen prstík na rty klade.
„Ne, ne! pravím: mrtvy musí být!“
Nevole stín pod brvy se krade.
„Kterak že by mohly ještě žít?
Klid by rušily mu svými vzdechy
bolestnými věčně bez útěchy.
Z hloubi těžkých stínů pláč a kvil
život by mu na vždy otrávil.
Ne, ne! mrtvy musí být a němy
tiše ležet pod studenou zemí!“
Neznámá jen rtíky nakřiví
v úsměšek až krutě jízlivý.
Mávla rukou: „Dítě, nebojte se!
Což dbá Géza! co mu osud všech!
nedoletí k němu ani vzdech,
srdcem jeho nářek neotřese.
S kvítkem potěší se, – nasycen
264
odhodí je v bláto prostě jen,
což mu sejde na růžičce jedné?
nevzpomíná, zpět se neohlédne,
pláč, který zní v šerém stínu kdesi,
nebojte se, jeho nevyděsí!“
Zlomil se jí hlas. A znělo v něm
cosi trpkým smutným soucitem.
Bílé prsty rukavičku rvaly,
veselé se oči tmí a kalí.
„Vím – “ zas děla, – „vím, že přijde den,
kdy mne zapomene nasycen, –
ale což já? jaká je mne škoda?
znám svůj osud, trpkou sudbu svou!“
A sklopila hlavu spanilou.
„Květ i trní, jak co osud podá,
s úsměvem jen plachým přijímám –
jakou cenu já v tom světě mám?“
Steskem hořkým zachvěl se hlas její,
z duše zněla zpověď zoufalá.
Oči protřela si. Srdečněji
„Věřte, – “ děla, ruce sepjala,
„zdání neměla jsem, dítě zlaté,
že vy – že on –“ vzrušena se mate. –
„Odpusťte mi, prosím! Chtěla bych
políbit vás v bílé čelo čisté,
ale snad, že nesvolila byste, –
na mých rtech už dávno utkvěl hřích...
Stín můj padl maně v cestu vaši,
265
snad vám klid a pokoj z duše plaší.
Líto je mi – “ zuby vtiskla v ret, –
„ach, já netušila z dálky ani,
že vy jste ten leknínový květ!“
Dotekla se lehce měkkou dlaní
Blaženčiny ruky. „Odpusťte mi!“
Slza v brvách se jí zastkvěla,
více nežli slova řekl němý
její pohled. V tom se zachvěla
prudkým otřesem až v samou duši.
Padla úzkost na ni, hrůza, strach,
cosi někde blízko sebe tuší
děsivého vstávat v temnotách.
„Odpusťte mi!“ znova zašeptala.
„S Bohem!“ vzkřikla, na útěk se dala
bez rozmyslu cestou neznámou...
A Blaženka stála. Mračná tíha
dusila ji, sotva hruď se zdvíhá,
zrak i srdce zalilo se tmou.
Vzepříti se chtěla – roztrhati
síť pavučin, kde se rozum tratí.
Jakés větve ve tmách rukou bílou
v hrůze zachytla se celou silou.
„Bože!“ zavolala. Pamětí
světlejší jí záblesk přeletí,
jako když se bílá nitka snuje.
Vláďa – otec – všechno pochopuje,
naděje jich ve tříšť rozbité,
266
pod nohama břehy podryté, –
ano, jistě souvisí vše spolu,
na všem leží pochmurný stín bolu.
A co – ach, co sama hledá tu?
již dávno čas minul k návratu.
Úzkost hrozná projela jí duší.
Zas ty uzly šerých pavučin!
paměť zkalila se padá stín,
srdéčko jen malé plaše buší!
Vytřeštila oči, – tma se valí,
červánky už bledly, zhasínaly.
Chladné ruce stiskly její dlaň.
„Kdo to?“ vzkřikla. Blázen lysohlavý
jako přízrak v cestu se jí staví.
Bez myšlenky dívala se naň.
Cos divného bylo v jeho zjevu,
nepouštěl dlaň její, jak ji chyt,
tváře kroutil, nutil do úsměvu,
chtěl i její úsměv vynutit.
„Pojďme!“ šeptal, „princezno má drahá,
červánek už na západě zhas,
vidíte, jak vůkol tma se vzmáhá.
Domů pojďte! zítra, zítra zas
najdeme se tady v koutku tichém,
až den do zlata se rozhoří.
Uvidíte, jak s radostným smíchem
rusalky se z tůně vynoří,
267
stýská se jim po vás – však vy víte!
čekají, až k nim se navrátíte.
Přijďte jenom! pohádku vám povím,
naučil jsem krásným se a novým.
Usmějte se přece! Trochu jen!
Věru, strach mám o vás – tolik plaše
hledí ulekané oči vaše!
Jaký strašný zjevil se vám sen?
Ne, ne! stůjte! stůjte! ani kroku!
Tůň pod námi, – slyšela jste snad,
jak tam vydrolený kámen spad?
voda zašplíchala ve hluboku!“
Trh jí spátky. Stála tajíc dech,
ručky sepjala jen na ňadrech.
„Vím já – “ děla zlekaně a tiše,
„zde jsou blízko břehy podryté,
vlny kalné ve tmách rozlité
už je spláchly, dmou se výš a výše,
hyne všechno v proudech v bouři té!
Padá všechno, všechno v propast dolů,
tiše tone v zoufalství a bolu, –
a vlny se valí – Dvůr náš bílý
s podrytého břehu v hloub se chýlí,
půda se mi ztrácí pod nohou –
Vidíš?“ temně šeptá, „černá voda
jak pod břehem neúnavně hlodá?
jak ty vlny kalné jdou a jdou?“
268
Smíchem blázna zachechtal se kmet.
„Ne, ne, drahá! Klidně pode břehem
hlaď nehybná leží. Vonný květ
nad hlubinou černou září sněhem.
Stíny kmenů v hloubku zapadly
a tam v prostřed jako jiskry žhavé
hvězdičky se s nebe zrcadlí.
Ne, ne, tiché jsou ty vody tmavé! –
Vidíte-li třtinu tam se chvět?
pod ní ve hlubinách utajený
zámek vil je ze stříbrné pěny,
zlatem plá tam jahodový květ!
celý sladký pohádkový svět!“
Do vody se zahleděla siné.
„Ne!“ tak tvrdě řekla, „klam to, klam!
jenom černá propast čeká tam,
slizký kořen vrb se v bahno vine.
A ta chladná rozvířená voda
pode břehem, pod nohou mi hlodá!
Slyš, jak zem se drolí!“ – „Zpátky, pro Boha!
Blaženko! zpět! stůjte, ubohá – !“
Ohledla se k němu, zrak jí svítí:
„Ne, on řekl: mrtvy mají býti!“
269
X.
Ústup.
Bylo k ránu. Lehkým dýmem v taji
v haluzích se mlhy prosmykají.
Chladný větřík dychl. Tetelí
tichounko se listí, – východ bledne,
hvězdy hasnou v dálce nedohledné.
Bílé mráčky přes ně letěly.
Rosou sesivěla drobná tráva,
ticho, země ze sna oddychává. –
V rokli nízko plamínek se vzňal,
větve vlhké v ohni zasyčely,
dým se v dlouhá vlákna rozplétal,
a v něm jiskry po větru se chvěly.
Rozhozena v houšť a do snětí
dokola se záře rozletí,
270
přes tůň mrtvou pode břehem šlehne.
Lidé se tam mihli. Lovit jdou
s čeřenem a sítí strhanou.
Kovář první k samé vodě sběhne,
na ostatní kývá, volá tiše,
znameními rozmlouvají spíše.
Martin s Hroudou prosmykli se za ním,
profoukáni chladným větrem ranním
sítě rozstírají po břehu.
Všichni potichu a ostražitě
v sinou vodu spouštějí své sítě. –
Zapytlačit trochu vyšli si.
Naslouchají – časem zvednou hlavy,
polekal je šumot jakýsi.
Ale kovář mrzut dědům praví:
„Co vás plaší stále, bázliví?
co vám hrozí? co jste dali v sázku?“
dolů sítě! nikdo ani vlásku
na lysých vám hlavách nezkřiví!
Vylovíme rybky! chutě k práci,
na zámku se mění panstvo dnes, –
hlídač u sklenky je jistě kdes!
Hleďte štiku, jak se pod břeh ztrácí!
Jsou tu! neujdou nám! Rychle teď,
Martine, kol břehu sítě veď,
Hroudo pomoz! a teď z druhé strany
provaz napni! – Zadrž! proklatě,
síť se zdá být plna bohatě!
271
Vzhůru! na břeh!“ – Náhle ulekaný
skočil mistr zpátky. Z rukou všem
vysmekl se provaz. Pod břehem
mrtvoly dvě byly zachyceny
v síti v prostřed rozvířené pěny.
Trpce pravil Hrouda: „Pěkný lov!
Co teď?“ Rozmýšleli: „Škoda slov!“
vztekle kovář houkl. „Vzhůru s nimi!“
Pracně z dola na zelený břeh
sítěmi je zvedli strhanými.
Hrůzou starcům zatajil se dech.
„Slečna!“ vzkřikli. V bílém šatě leží
z vlasů voda proudem kane jí,
dosud jako živa však je svěží.
Oči jenom vpadly hlouběji,
tváře sesinalé zprůhledněly,
mezi rty se drobné zoubky bělí.
U nohou jí v hadrách přikrčen
blázen Jakub. Stuhlé ruce jen
jakoby šat dívčí chytat chtěly.
Starochové hrůzou roztřásli se,
čapky maně smekli, – hlavy lysé
v ramena jim vpadly. Mistr sám
naklonil se spěšně k mrtvolám.
„Eh, tu všechno marno!“ hučel temně,
„srdce dobušila, život zhas!“
272
Hlavu dívčí zvedl s chladné země,
s čela odhrnoval vlhký vlas.
„Jak je milá, skoro ještě dítě!
Čím jsi hřešila, ty ubohá?
proč ty černé vlny zalily tě?
co se dělo s tebou, pro Boha?“
Šeptal Martin, zuby drkotaje:
„Tak vše sesouvá se v temnoty, –
světské statky, štěstí, životy.
Co je lidské žití? hloupá hra je!“
Kovář hučel: „Zanech kázání, –
před osudem kdo se uchrání?
bouř i nejkrásnější kvítek zláme. –
Spěšte raděj! lidi přivoláme –
Starý Závěta! ah, tvrdý kmen,
však ta rána padne na kořen!“
I sám Hrouda vzdechl: „Těžce věru
opláče svou milovanou dceru!
Ale chudák Jakub! Kdo že ho
bude želet, ďasa chudého?“
A v tom z dálky v ticho ranní chvíle
v šero křovin, v hloučky mlhy bílé
výkřik vpad a prolét zoufalý.
Chvěl se nad roklinou. Konec slova
echo teskné opáčelo znova, –
stíny po lese to volaly.
„Blaženko! mé dítě! kde jsi? dítě!“
273
„Hledá ji!“ děl kovář. „Jenom blíž,
hle, kde dceruška tvá, netušíš!
zapletena v potrhané sítě!“
„Blaženko má, kde jsi?“ Nade břehem
hrůzu v očích, udýchaný během
kmet Závěta stanul. Jeden hled, –
a své staré ruce k hlavě zved,
v prostřed čela přímo ránu cítil,
K mrtvé dceři jak mrtvý se sřítil.
Stojí rybáři a tají dech,
němá soustrast hledí z tváří všech.
Prošla chvíle dlouhá. Bez pohnutí
ve mrákotách těžkých ležel kmet. –
Neklidně se počal Hrouda chvět.
„Slyšíš, Vácslave? vstaň! pomohu ti!
Velká je tvá bolest, vím to, vím,
ale Pánbůh dobrý nad námi je,
sílu dává srdcím nešťastným.
Nezemřela dceruška tvá, žije,
jednou s ní se potkáš v nebesích, –
zoufalství se vzdát je těžký hřích!“
Kovář podrážděně hlavu zdvih.
„K čertu! nic to!“ pravil, „řeči plané!“
zalomcoval starcem. „Vzhůru, pane!
Vím, to celým srdcem otřese,
ale co tu s pláčem? vzmužte se!
Vzhůru, slyšte!“ – Pomalu se zdvíhá
274
z mrákot bědný otec. Černá tíha
k zemi tiskne ho a srdce drtí
v dotyku té chladné strašné Smrti.
Nezvlhly mu oči, sežehla je
bolest žhavá. Řídký vlas mu vlaje,
brada třásla se mu zmodralá,
noc bezhvězdná v duši padala.
Kdo tu jeho němou bolest změří?
Shroucen seděl u nohou své dceři,
hladí bílé ručky studené.
rovná mokré vlasy spletené.
Bez myšlenky, jak by duše z těla
hrůzou splašena mu uletěla...
Zvolna svítalo. A v houští lehly
noční stíny. První úsměvy
mladičkého rána nebem šlehly,
brzy slunéčko se objeví, –
skřivan vyletěl už se zpěvy.
Ohlédnuv se na své druhy stichlé,
„Čas ubíhá!“ kovář pravil. „Sem!
mrtvé pozvedneme, – rychle! rychle!
do zámku je odtud odnesem!“ –
Naklonil se, silnou paží svojí
spanilé to dívčí tělo zdvih
jako loutku v rukou mozolných.
I Závěta zved se. Mlčky stojí,
jenom plaše rozpjal náruč svou
275
nad dceruškou mrtvou ubohou,
jako když se o to tělo bojí.
„Ne do zámku!“ vykříkvykřik, „ne tam! slyš!
v zámku pro nás není místa již!
Do starého mlýna dones mi ji,
pod doškovou střechou žal svůj skryji!“
Martin s Hroudou zvedli s námahou
suché, drobné tělo Jakubovo.
A tak smutně smutným tichem jdou,
sotva vzdech se ozve, plaché slovo.
Mezi větvemi jim nad hlavou
červánky se ranní rozhořely,
pěšinou se zlaté jiskry chvěly.
A když v pole vyšli, před nimi
kraj už svítil chladnou rosou zšedlý
pod paprsky slunka jasnými.
Po líhách se zlaté nitky předly.
A tam stranou vidět panský dům
na výšině vzrostlý k nebesům,
v červáncích tam všechna okna plála,
sad zelený vůkol – ticho v něm,
jak by s prvním jitra úsvitem
pohádka se jakás ještě zdála...
Složili své břímě zemdleni
v trávě zarosené, v zeleni.
Sedli pod hložinou, oddechli si,
276
staré hlavy v pěstě opřeli.
V němý smutek duší jich se mísí
ptačích písní jásot veselý.
Neznámý snad přírodě i Bohu
byl ten smutek lidský u kře hlohu.
Před zátopou světla, jež se valí,
oči zvyklé tmě se zavíraly. –
Závěta vzdych těžce. Rameny
lomcoval mu vzlykot tlumený.
Šeptal: „Bože, co se děje se mnou?
vše se halí v jakous chmuru temnou.
Sním-li? řekněte mi! – ó, ne! vím:
zde jsem, – slunce vstává – pod oblohou
všechno svítí žárem plamenným,
a zde mezi květy u mých nohou
moje dítě mrtvé – jako klas
podťatý tu leží. Vím, dnes v noci
ze sna probudil mne divný hlas,
jak by kdos mne volal ku pomoci.
Roztřásla mne hrůza. S předtuchou
na nohy jsem skočil, bez prodlení
po Blažence ptám se – nikde není!
Ó, já věděl dosti! – Nocí, tmou
volal jsem a hledal stopy její,
ale dech se ztrácel v beznaději –
Tušil jsem, ba věděl, – mrtva jest!
hledí ke mně s výše hvězdných cest.
Osud, který černým vírem splavil
277
naděje mé všechny, syna mi
vyrval, v dálku odnes vlnami,
ve svém zuření se nezastavil,
musel urvat v kalných proudech svých
i ten kvítek s břehů podrytých!“
Sepjal ruce. „Všechno ztraceno je,
všechna naděje a štěstí moje,
všechna práce, v rum a trud a žal
celý život se mi ztroskotal!“
Po bok mrtvé dceři padl k zemi.
A byl strašný stařečkův pláč němý.
Ryšavou svou hlavu kovář chýlí,
přemáhá se, chmuří obočí,
přece slza v řasy vyskočí.
„Zle s ním!“ hučí. „Bůh mu dodej síly,
ublíží si, sám se pochová,
zabít může bolest taková.
Z duše vytržen mu kvítek svadlý,
a v dům jeho cizí lidé vpadli,
všechno ztratil, hůl mu zbyla jen,
jako my je chud a opuštěn!“
Zaslech stařec. Pozvédá se s tíží
na hubených loktech. Vzhůru vzhlíží
ve tvář kovářovu s celým svým
žalem nezměrným a zoufalstvím.
„Pravda, vše jsem ztratil! Vešli cizí,
já odejdu, stopa po mně zmizí.
278
Padnu někde cestou zlomený, –
stačí vám to? a když vaše děti
po mně budou házet kameny,
pak mi přestanete záviděti?
Vy! vy! všichni vaši! Tolik let
já tu závist z vašich očí čet!
Teď jsem tady. – Tak se osud mění!
vidíte mě? jste-li spokojeni?“
Hlas jeho se lomil. „Do mých ran
vložte prsty svoje, – ó jak pálí!
Vidíte tam přiletovat z dáli
černé hejno nenasytných vran?
Cítí smrt, – přec dočkali se ptáci.
Z mých žil pomalu se život ztrácí,
Bůh sám bolesti mé uleví, –
dočkáte se brzy také vy!“ –
Vytřeštěným zrakem starci hledí,
slova nenalezli k odpovědi,
na čele jen vrásky hlubší jsou.
„My!“ vykřikli s trpkou výčitkou.
„Vy!“ opáčil ostře, – „čekali jste
na můj pád a s plesem zakrytým
dívali se, do záhuby jisté
jak zapadám s břehem podrytým.
Proudům zlým, jež na skráň mou se valí,
vy, vy všichni jste jen pomáhali.“
Trapné ticho bylo okamžik.
279
„My!“ jen kovář zrudlý náhle vzkřik.
„Tak! my!“ zachechtal se. – „Zapřete mi,
vždy na odpor silami jste všemi
stavěli se mému úsilí,
pode mnou jste půdu bořili,
v duši vám jen podlé záští kvete!“
Ruku zvedl. „Tam se ohlédněte!“
K zámku ukazoval. „Ejhle, všel
v padlou baštu opět nepřítel,
sotva dobyta, – zas ztracena je,
cizák pánem širokého kraje,
právo své a řeč svou vnutí vám,
cizím zvukem znectí boží chrám!
Bez rady a slabí bez pomoci
budete se svíjet v jeho moci,
červi přišlápnutí pod nohou,
klidit nešťastnou tu setbu svou!
Syn můj přišel k vám a ruku svoji
bezelstně vám vždycky nabízel,
a vy? – odstrčili jste ji! žel!
Rána taková se nezahojí, –
s bolestí a sklamán od vás šel! –
Teď pokorně před cizáky v prachu
budete se plazit plni strachu,
beze studu lízat ruku tu,
která bít vás bude. V pokutu
odcizí vám vaše děti vlastní,
dají cítit moc svou odevšad. –
280
Ale, tuším, v podlé duši snad
budete pak přece jenom šťastni!“
Ostře šlehla slova bezohledná.
Zavrtěli hlavou staříci,
slzy v očích, úžas na líci.
Ale kovář vzkypěl, hlavu zvedna:
„Tak? my!“ vykřik, „my jsme vinni jen,
výbojně že stoupá živel cizí
a že – možno na vždy – utracen
domácí kus půdy opět mizí?
Tak! my! jaká křivda! Přes hlavy
nám se vzepne proud té záplavy!
Vlny s námi hrají. – Na postupu
vlna přižene se lačná lupu,
nás do bouřných vírů uchvátí.
Náhle klesne zpátky odražena,
roztříští se, jenom zbude pěna.
Vlna zmizí, snad se nevrátí,
my však zůstaneme. Přijde jiná,
v jiném proudu zříme znáhla se
s protivnými živly v zápase.
Vlny trou se – je to naše vina?
My stojíme – ať se víry pění,
držíme se břehu s námahou,
v boji různých živlů, v rozbouření
chráníme svůj život, půdu svou.
A jsme tu, kde naši předci byli!
281
Co víc chcete od nás ubohých?
jsme tu po zápasech přemnohých,
vlny divoké nás nesplavily.
Tvrdé kamenité půdy svojí
křečovitě držíme se v boji. –
Tak!“ – děl kovář, zadýchal se celý,
oči zamžily se, rty se chvěly.
„Tak! co chcete? o život se rveme,
ne o trochu hesel jalových,
o všechno, co živobytím zveme,
o kus chleba, o řeč otců svých.
Kdo v té válce, v divé vřavě její
vždy bez vůle trpí nejkrušněji?
My, my chudí! o nás boj se vede,
úkladů se pásmo kol nás přede.
Nové panstvo přišlo – ejhle změna!
a ten chudý pocítí to dnes!
všechna stará čeleď propuštěna,
zabit u vrat i ten starý pes.
Všichni trpí bez všeliké viny,
pořádek hned zaveden tu jiný,
lid odjinud cizí povolán,
i psy nové přived nový pán.
Tak se nová vlna už tu hlásí,
i k nám do vsi cestu prohlodá si.
Víme, co nás čeká, najdou již,
kterak utisknout nás ještě níž,
udolají lstí anebo mocí,
282
uberou nám zase chleba z chat,
cizí řeč nám budou vnucovat.
A my? Nu, což – ! Sami, bez pomoci
skrčíme se k hrudám, zaryjem
prsty ve vypráhlou tvrdou zem,
aby nespláchla nás vlna dravá,
až se nehty zbarví do krvava.
Kdo pomůže? trpět budem sami,
nikde spásy, nikde naděje,
kdo nám chudým, skutkem přispěje?
leda slovy, nebo novinami.
Co nám řečí, schůzí různých shon?
Nikdo nepomůže, dobře víme,
nikomu již v světě nevěříme,
nepomůže ani doktor Kohn!
Nikdo, nikdo, ani všichni svatí,
člověk už i víru v nebe ztratí!“
V kletbu trpkou vylil vztek i žal. –
„Pánbůh může!“ Hrouda zavolal. –
„Může odnít kalich!“ Martin praví.
„Ano, Pánbůh může!“ – Staré hlavy
sklonily se zbožně. Kovář jen
vzdorně hleděl k zemi zachmuřen.
A Závěta cítil v oné chvíli,
jak mu vlhnou oči. Hlavu chýlí,
čelem udeřil až v samu zem.
„Pánbůh může!“ šeptá s pozdechem.
283
A dí Hrouda: „K němu ve svém bolu
pozvedněme ruce. Okem svým
nechať milostivě pozří dolů
k nám chudým a tolik nešťastným!“
Naklonil se k samé zemi znova,
kmet Závěta opakuje slova:
„K nám chudým a tolik nešťastným!“
A ten smutek, který hlavy tížil,
srdce stará divným kouzlem sblížil.
Zdálo se, že náhle mezi nimi
propast nějaká se zavřela,
jakás hradba padla docela.
Hledli na se zraky zavlhlými.
Ba i mistru v koutkách kolem očí
počaly se vrásky divně chvět,
ale jenom zahryzl se v ret.
„Jděme!“ řekl. A sám povykročí,
zas to bílé tělo studené
zvedl v rukou hrubých. Starci za ním
chopili se svého břemene.
Vlály v probuzeném větru ranním
Blaženčiny vlasy spuštěné.
Těžkým krokem po mezích se brali,
a jich stíny v pole zapadaly.
K potoku pak sešli. Blízko mlýn,
ale ještě ukryt do olšin...
Stisknuv v rukou svoji hlavu bědnou
284
Závěta děl: „Ó, já netušil,
že se takto domů vrátím jednou!“
Slova změnila se v pláč a kvil.
Křížovou šel cestou...
Náhle z křoví
vystoup na záhybu cesty mlýn.
Střecha pobourána, spadlé krovy, –
ze zdí starých trochu zřícenin.
Jaká změna! všechno zvráceno je,
jako v hrůze zuřivého boje
rozvalena pevnost dobytá, –
i ta půda kolem rozryta.
Závěta se nazpět zapotácel.
„Bože věčný!“ vykřik uděšen,
pěstí oči promnul. „Jaký sen!
Kdo tu moji rodnou střechu zkácel?
Lidé! lidé! řekněte mi jen:
v bolestech se zdá mi strašný sen?“
Však již mlynář v ústrety jim běží,
oči vytřeštěné, – chápe stěží.
Děcko mrtvé do náruče vzal,
zesinalé čelo zulíbal,
s hořkým pláčem stokráte se ptal:
„Mrtva? mrtva? Bože, kéž se mýlím!
co se dělo s kvítečkem mým bílým?“
I děl Vácslav smutně: „Bratře můj,
to sám osud zaleh vírem dravým,
285
ne neštěstí pouhé! Osud, pravím!
Celý rod náš padá, pozoruj!
Do základů v niveč ztroskotána
všechna práce moje dlouhých let,
cizím dravcům v kořist byla dána,
syn můj ztratil se mi v pustý svět,
a hle, bílý milovaný květ
dnes uvadlý nalezl jsem z rána...
Břehy podryty jsou kol a kol,
zoufalství jen roste, hořký bol.
Všechno ztraceno je! Vysílený,
sotva že se cestou doplížím,
hledám známé pohostinné stěny, –
a hle, jenom smutné trosky zřím.
Kam se s bolestí svou uchýlím?
Kam to mrtvé drahé tělo složím?
sříceno vše dopuštěním božím,
rozbity jsou všechny naděje.
Co jsou lidské síly? marné vzdory,
osud odhodí a zláme je!
Pyšné záměry? jen přízrak chorý!
Nadarmo se rveme s osudem,
vír nám pod nohama bere zem.
Co jsme dětem zachovati chtěli,
co jsme v potu práce vystavěli,
všechno tratí se a v troskách mizí!
A lid přijde nepřátelský, cizí,
mocí svojí všechno zavalí.
286
Osud již tak velí! Konec boje,
složme zbraně, všechno skončeno je,
marný je náš zápas zoufalý...“
„Ne tak!“ pravil kdosi. V úžase
stařec ohlédl se po hlase.
Mladý muž stál, oči zamlžené,
se soustrastí skloněn nad mrtvou.
K odpovědi zdvih teď hlavu svou,
štíhlý, statečný byl. Hrdě klene
vysoké se čelo. Odvaha
hledí z očí, z pevných rysů jeho
vůle, která odváží se všeho,
síla, která všechno přemáhá.
Syn mlynářův byl to. Z dálných zemí
s mnohými se vrátil nadějemi
domů před nedávnem. Však se zdálo,
otci svému podobal se málo,
a tím spíše strýci. Podědil
vůli pevnou po něm, i ty rysy.
Takým dozajista Vácslav byl,
když se odtud vypravoval kdysi,
aby se životem zápasil.
„Ne tak, strýče!“ pravil. „Cítím žal,
jaký srdce tvoje rozerval
nad tím květem svadlým. Kde je síla,
kterou by ta bolest nezlomila?
287
Všechno ztratit! Ó, já dobře vím,
jak zoufalství chvěje srdcem tvým!
Co tu marná slova na útěchu?
Přece, – jestli vlastním žalem jat
můžeš myšlenku mou sledovat.
Hledíš s hrůzou na sbořenou střechu,
na mlýn starý v troskách? Nežaluj!
Vše se stalo tak na rozkaz můj!
Jak ty jednou, já teď s vzdorným čelem
vědomě jdu v zápas s nepřítelem.
S celým srdcem, s celou duší svou!
Nelituj té chaty vetché! V boji
naše staré chaty neobstojí
se vší poesií dětinnou!
Když boj, tedy celou frontou, pravím!
proti síle sílu svoji stavím,
zvednu z trosek nové zdi a krovy,
veliký a silný závod nový,
který mocným sokům dokola –
i těm v panském dvoře – odolá!
Ty se vracíš zklamán, podlomený,
a já novou práci počínám.
Není konce v boji! jsou jen změny.
Snad se jednou zlomen vrátím sám,
ale věřím, po mně přijde jiný
s novou silou a s novými činy!...
Takový je boj náš, – stavíme
v nejistotě, zklamání a bolu,
288
Sisyfův ten kámen valíme,
aby vždy se zas nám sřítil dolů.
Nechať padá, stokrát padá, je-li
dosti rukou, by jej chytit chtěly!
Pozvednou ho jednou přece výš!
Zdrtí ještě mnohé jeho tíž,
ale sílu! Zmůžeme ho již!“
Vzdorně zvedl hlavu zrak mu září,
ruměnec se rozlil mužnou tváří.
Hluchý, zcela ztracen v bolest svoji
nachýlený k mrtvé dceři stojí
hladě vlásky její sivý kmet.
Odpovídá tichým teskným stenem:
„Tak! Sisyfův kámen! Pod kamenem
proč však zdrcen zvad můj bílý květ?“
E: mk; 2004
289