KVĚTINY
NA OKNĚ
1931
EMIL HANF / PRAHA
[3]
KVĚTINY NA OKNĚ
[5]
SVĚT
Svět je pln oken,
jimi Život se dívá.
Poutníče snivý,
o čem pohled tvůj zpívá?
Úsměv i slza
v srdcích květů se tají.
Poutníče tklivý,
víš, proč plají a zrají?
Závratný Vesmír
v kapce rosy se třpytí.
Poutníče chtivý,
chápeš zázračnost žití?
7
ZEMSKÁ OSA
Rovníkem lásky zem’ objímána
hvězdnatou zahradou krouží,
tvorové boží v ní rozkvétají,
po plodech touží.
Od srdce k srdci pěšinky vedou
pod bludnou oblohou očí,
milenců těla jsou osou, kol níž
Země se točí
8
ROZHLED
Obzírám s vrcholu vysoké hory
zemi až za obzory,
řečiště životů proudu,
mateřsky úrodnou hroudu,
prodchnutou vesmírným duchem,
prahmoty vzruchem.
Obzírám s vrcholu vysoké hory
zemi až za obzory,
kolébku nesčetných tvarů,
zrození, přeměn a zmarů,
nádherně kvetoucí hrob
dávných i budoucích dob
9
POCIT DOMOVA
Nad sebou střechy zřím stromů,
listnatých domů,
pod nimi blaženě kráčím,
prohříván jásotem ptačím,
těším se úsměvy květů,
zdrobnělých světů,
myslí mou sluneční jasy
šumí jak pšeničné klasy.
Se zemí polibkem splývám,
děkuji břemenu žití
za zázrak nebes a tvorstva,
nerostů, kvítí.
O hlíně zpívám!
10
KRÁSA DEŠTĚ
Jakou to písničku hraje
déšť, který těká v bludišti háje?
Jak na rozsáhlém klavíru kraje,
na nespočetných klávesách stromů
radostnou sonatu hraje
polí, luk, sadů a domů,
v květnaté závěji vlaje,
ovocem, houbami voní,
úsměvy stodoly roní,
úroda boží jím zraje..
Zlatý déšť v zeleni zvoní,
hraje a plaje
11
ZEMĚZROZENEC
Pryskyřic slzy na stromech,
pod chvojím záře zlatí mech,
ve vánku, v skalách, v ptačích snech
skryto je mnoho něžných ech.
Je lučina úl bzučící?
Je lesík harfa zvučící?
Je blankyt moře zářící?
Je země tvorstva šatnicí?
Oddaně splývám se zemí,
s vůněmi, s kvítím, s písněmi,
bratr jsem všeho, se všemi,
miláčkem slunce svět je mi.
Nemohu být již nikdy sám,
království země v srdci mám,
ve vodu, v blankyt se rozplývám,
v pozemské sklizni se usmívám
12
OBLAKA
Nahý ležím u rybníka,
toužím vzhůru
do azuru.
Blankyt jako plátno kina
nad mnou hoří,
z oblaků se na něm tvoří
obrazy, hry, sceny
sluncem prozářené,
větrem poháněné.
Z šedě rozvichřené dáli
zlatá lavina se valí,
na mlžné se sápe chýše
z horstev výše,
drtí je a kácí,
pak se v parách ztrácí.
Jinde opět obří těla
z oblačen se utvářela,
divoce se k sobě blíží,
lesklé meče v boji kříží,
v zápase se rozplývají,
zahradě se podobají.
13
Čarodějka v žhavém voze
jede po obloze,
draci s vozem pílí
k neznámému cíli,
zanikají v chvíli.
Blankyt každé okamžení
obrazné hry stále mění,
nové herce, sceny, děje
vymýšleje.
Posléz’ i ty pociťuješ,
že jak oblak nebem pluješ
14
VENKOVSKÁ STRÁŇ
Důvěrné styky nás pojí:
mne a vonící stráň,
uléhám na ni denně
s milenkou svojí:
úsměvy a zpěvy
platíme jí daň.
Jako teď: luční koník zakroužil vzduchem,
chřestí jak dětský aeroplánek..
snesl se v travnatý stánek.
Silnicí pod strání
laviny prachu se valí,
auto vztekle jim prchá a štěká,
z rozmaru pocestné leká.
S milenkou hledíme dolů a v dáli,
hledáme vlídné vesničky,
které jsou jako jesličky
z barevné stavebnice.
Zdá se, že širý svět obejme směle
naše náruč a přivinout vřele
jej na srdce může..
15
A přece: oči zastihly právě,
jak klesá uvadlá chudobka v trávě,
shýbám se, cítím, jak paže se chvěje,
jak těžký je mroucí kvítek mé ruce,
jež před chvílí chtěla svět obejmout prudce
a nyní nemůže udržet ani
květinku na slunné stráni
16
VÝLET
Pod námi v hloubce se valí
jak proud slz mlčící řeka,
v šera háv město se halí,
na domy slunce krev stéká.
Hrám drábky s rytmem a rýmy
u nohou rozkvetlé ženy,
za řekou plazí se dýmy
z domků, jež oživeny.
S oblohy na nás se střásá
vesmírná hvězdnatá krása;
hledáme ruce své, víme,
že s krajem si rozumíme
17
HLAVNÍ TŘÍDA
Tramvaje tančí čtverylku ulicí.
Kol domů proudí postavy šumící
dnešních i budoucích lidí..
oči mé v přílivu těkají,
úsměv i lhostejnost klidí,
hledají, zkoumají, zvídají,
zda v davu uzří
dívenku svatých tváří,
podobnou panence Marii
na oltáři.
Zatím si myšlenky potají
pokorně zpívají
nábožnou arii
18
FILM
Před okny mými
pásma sněhu a bláta,
vůz i zvíře kams’ chvátá
s břemeny svými.
Snoubí se nebe a země,
příroda do srdcí vniká,
směje se, vzlyká
v jiných i ve mně.
Jilmy se ve spaní nudí,
Ivota – ptáče
s plakátu skáče,
který žhne rudí.
V povětří vločky bílé,
na zemi lidé víří,
masky i zrůdy míří
do pasti chvíle.
Samice neukojené,
jaré i staré mušky,
živůtky, stužky,
osudu vír je žene
19
průlomy světel a stínů
k jámě, jež mění
pestré to vření,
chtění i snění
v prostou hlínu
20
AKVARIA
Ze svého okna do ulice
neb v okna domů, které hostí žití,
se dívám jako do akvarií
na lidské živobytí,
jak v omezeném živlu vzduchovém
se sytí, postí, nenávidí, páří
a rodí se a zmírá, bouří, září,
se pilně míhá, odkuds’ kamsi pluje
směs tvorů jako já jsem nebo druzí,
a pohled ten si občas vynucuje
představu světa bez ilusí.
A zase jako do akvaria
zří ke mně život, jenž se v světě rojí:
jak rozrůstám se v tvary, v podoby,
jak prozkoumávám prostor nádoby
a kterak chápu užitečnost svoji,
co zatím Osud, řídě změny nutné,
dbá o výjevy veselé i smutné
21
V TRAMVAJI
Vždy ráno o půl osmé jedu do své kanceláře.
A v elektrické tramvaji zřím kupiti se tváře
různorodých pracovníků,
kteří jak stroj spějí k svému povolání;
někteří se cestou chmuří, jiní zase smějí
a ostatní se na účet svých bližních vyrážejí,
ale všichni v taji přemýšlejí,
zda se povede a nebo nepovede
jejich podnikání..
Tak nás pestrá řádka na lavičce jede,
závodíme s auty, které zálusk mají
na ubohé pěší, kteří pospíchají.
Chtivý život zrána městem duje, bouří,
každý chvátá někam chléb si ukrojiti,
aby hlad svůj mohl různě ukojiti.
To je dobrodružně krásná hymna města,
že v něm každému se otevírá cesta
k práci, k lenošení, k nezdarům i zdaru,
k zločinům a zmaru,
že jsme odkázáni jeden na druhého
v barevném tom víru žití přerůzného,
v kterém klíčí nový útvar, nová meta
budoucího světa
22
OKNO
Když se na život dívám,
se vším v obdivu splývám.
Jako bych kvetl se stromem,
jako bych vzduch byl nad domem,
oknem jsem v každé budově
a lačné srdce hladově
se sytí velkoměstem.
Ulice, mosty potají
v srdci mém se sbíhají,
jsem středem všeho, co žitím víří
a bytost má se mocně šíří,
až posléz’ nevím, čím již jsem,
zda městem nebo člověkem.
*
Když se pozdě po západu
znaven na lože k snům kladu,
celé město dřímá ve mně
jako dítě v loktech Země
23
PAŘÍŽI
Procit’ jsem pod tvými kupolemi,
milenko, Paříži! soudruhu sdílný.
Vozidly pod zemí, nad zemí prolétám směry všemi,
otvírám obchody, chrámy, hostince, divadla, dílny,
jsem šíleně pilný,
bych prožil tvé zločiny, soutěže, slavnosti, sázky,
nenávisti a lásky.
V tančírně tančím opile kankán vilný
a hudbu chci, hudbu, třeba strojů neb moře,
abych zapět k ní mohl s plamenným gestem
blaho i hoře,
jež tekou jak proud neb stoka
veleměstem
24
ULICE PŘI ZÁPADU
Všední ulicí města
západ sluneční kráčí
jak věčný poutník..
Kudy jde jeho cesta
okna příbytků září
jako by za nimi svíce
vzhořely na oltáři.
Tramvaje, puzené chvatem,
svítí zevnitřku zlatem,
chodci zjasňují tváře,
oči a ústa jejich
žíznivě pijí záře,
posléze ulice celá
jako by byla jata
horečkou zlata
25
ZÁTIŠÍ
V zátiší pokoje
upřeno oko je:
Loutna, van Goghův obraz,
v benátském zrcadle odraz
vějíře, vyrudlé masky,
dva stíny a světlo,
jež na květu tapety vzkvetlo
jak slza zásvětné lásky
26
VŠEDNÍ VĚČNOST
Ode dne ke dni
jsme poutáni k věčnosti všední,
v té ukládáme si vědění, umy,
k ní putujem’ na výzkumy,
žasnem’, když někdo z nás udivil svět,
že bližní své pověstí přežil o tisíc let,
sníme o hrůzných pohromách světa,
kdy bude po našem plemeni veta
a zbydou jen bědné trosky a zkazky
bývalé pýchy a lásky,
zatím co Vesmír, neznaje času, kolotá stále
dále a dále..
27
OBRYS HLAVY NA SKLE OKNA
Zvečera dumám u okna,
kterým je v dálce zříti
domy, z nichž světla svítí.
Okenní tabule zrcadlí
stínový obrys mé hlavy,
záhadně v něm jsou utkvělá
světla tři siná a zamželá
tam, kde mám oči a ústa.
Ostatní místa jsou tmavá
a pustá
28
MAGIE UMĚNÍ
V pozemském našem hemžení
božskou silou
obdařeno je umění.
Čarovnou mocí
putuje od srdce k srdci,
když slovy je vyjadřováno.
A mnohému básníku dáno
jím vznešené zasvěcení,
by roznítil do nadšení
pokorné posluchače..
A výtvarník barvou a linií
pozorné diváky opíjí,
hovoří sochou a obrazy,
promítá do duší odrazy
svých nevšedních vizí,
jež lidem ve všedním žití
jsou v shonu za chlebem cizí.
Nade vším vznáší se hudba,
nadpomyslná sudba,
jež očisty kouzlo má v sobě,
promlouvá ke každé době
nejúchvatnější řečí,
29
sbližuje národy, léčí
a otvírá výhledy věčna
do říše nekonečna.
Tajné Bratrstvo tvoří
umělci všech dob a věků,
v nich posvátný oheň hoří,
sen o člověku,
jenž stvořen byl k vyššímu žití
a jemuž v chrám pravdy a krásy
v temnotě rukou svou svítí!
30
CHRÁMY
Pokorně smekám klobouk svůj
před ženou, jež těhotna je,
neboť je chrámem, v němž boží tvor
rodí se, pro svět zraje.
Pokorně smekám klobouk svůj
před rakví, jež skryta kvítím,
neboť je chrámem, v němž mrtvý sní
o nové pouti žitím
31
HVĚZDY
Vzdálené světy, hořící v modru,
planete jako rozkošné květy
na vzdušných větvích.
Barevné květy, toužím k vám z hlubin,
za vonných nocí hovořím s vámi,
zrakem vás líbám.
Objímám vesmír, strom nekonečný,
na němž jste vzkvetly, uzrávajíce
pro sladkost žití
32
SVĚTELNÝ KLAVÍR
Barevný klavíre, zazni!
V zvukové duhové lázni
tonu!
Svět dějů přede mnou běží,
svět smíchu a stonu,
svět šachet a věží!
Jak olbřímí antena
napiatá v světelné výši
lapám zvukové vlny,
mé srdce slyší,
jak parník na moři píská,
jak stroje v továrnách bzučí,
jak láska pláče a výská,
jak lidé se vraždí a mučí,
jak noví lidé se rodí,
jak básníci, umělci, vědci
zázraky ducha plodí,
jak vesmírná raketa vzlétá,
jež cílí k bratrským hvězdám,
by horoucný pozdrav jim nesla
našeho světa!
33
MOŘSKÁ VLNA
Písčité, skalnaté pobřeží,
předhistorické nábřeží,
s kterého Snílek se dívá
na moře, jež s nebem splývá:
ku břehu tancuje vlna
pitvorných obrazů plna,
škeblí a trosek lodních,
přeludů, příšer vodních,
květeny cizích krajů
a předpotopních rájů,
úsměvů záře, mraků
i utopenců zraku,
tím vším je prosycena
vlna, jež rozražena
o břeh neb o skaliska
zpět v beztvarý zdroj tryská,
by pěla hymnu věčnou,
jak vesmír nekonečnou,
v níž země zrodila se,
aby v ní zašla zase
34
KŘIVKA
Všechno žití
ve věčný se prostor řítí
v křivce:
zříš ji stoupat k nebi s ptáky,
zříš ji sjíždět šípem blesku
v bouře třesku;
po zemi se plazí hady,
oživuje všechno tady,
vede vody jejich poutí,
dny v prach hroutí,
myšlenkami v mozku svitne,
písmem kmitne,
zjevuje se v kresbě lící,
v písni znící:
tvůrčí křivka
35
KVĚTINY NA OKNĚ
vznikly v letech 1927-1930
Vydal Emil Hanf
v Praze XVI Zbraslavská 18
v úpravě Jindřicha Štyrského
v dubnu 1931
Vytiskla knihtiskárna V. Vokolek v Pardubicích
v nákladu tří set číslovaných výtisků
z nichž prvních padesát na velinu
je podepsáno autorem
Číslo 155
E: jf; 2004
[37]