MODLITBY
PRO MOU MATKU
[5]
VILLONOVA MATKA SE MODLÍ
K PANNĚ MARII
Jsem žena zestárlá a hodně bídy mám,
číst věru neumím a také neznám knih.
V té kapli kláštera (kam někdy chodívám)
zřím zobrazený Ráj, v něm harfy pějící
a Peklo, ve kterém se pekou hříšníci;
to děsí, avšak Ráj je sídlem blažených.
Ó přej mi blaženost, má Paní vznešená,
před jejíž milostí se hříšník musí kát,
a dejž ať vírou tvou jsem stále nadšena.
V té víře žíti chci a v ní též dokonat
[7]
ROZSEVAČCE SVĚTLA
Jak jste milé, jak jste štědré,
ruce Boží rodičky.
(Stará lidová píseň)
Ty jasná Paní v hvězdném závoji,
buď u Boha mou orodovnicí,
má záštito a mých dní strážkyně.
Ty rajská zoři v smutku údolí,
mne uveď do zahrady blažící,
snů těšitelko, tajná rádkyně.
Ty spáso lodi v zkázu spějící,
zář uroň v děsnou myšlenek mých noc,
kde duše bázlivá lká o pomoc
[9]
PŘEDSEVZETÍ
Není člověka, jenž by nehřešil.
(Kniha II. Paralipomenon k. 6. v. 36.)
Ve stínu hříchu dlouho žila jsem
a odpuštění chci se dovolat,
ve stínu hříchu dlouho byla jsem.
Své srdce pokušením uzavru,
bych směla stan v něm Bohu zbudovat,
své srdce pokušením uzavru.
Chci naučit se dětské vroucnosti,
bych mohla Pána Krista uvítat,
chci naučit se dětské vroucnosti
[10]
PROSBA K PANNĚ MARII
Já milující mne miluji,
a kteří mne pilně hledají,
nalézají mne.
(Kniha přísloví k. 8. v. 17.)
Svatá Panno, nevěsto
Ducha nebeského.
Věži lásky, rostoucí
z moře plamenného.
Ty, jež za nás u Syna
sladce oroduješ.
Ty, jež dívky svedené
v hoři utěšuješ.
Ty, jež luzných nadějí
sad jsi vypěstila.
[11]
Ty, jež jsi v dnech bouřlivých
vrátkých duší síla.
Ty, jež v temnu bloudícím
cestu ukazuješ.
Ty, jež před úkladem zlým
oběť ochraňuješ.
Ty, jež blažíš chudáky,
slabé, neduživé.
Jitřní hvězdo, harfo něh,
zřídlo vody živé.
Zpovědnice zoufalých,
zhořklých v boji žití.
Zrcadlo slz nejčistších,
obelisku z kvítí.
[12]
Sláva tobě v nebesích,
kde je velebeno
mučedníky pro víru
přesvaté tvé jméno.
Dopřejž, aby duše má
v říši světla spěla,
až Smrt rouchem soucitným
skryje trosky těla
[13]
KRÁLOVNA RŮŽE A KŘÍŽE
Spím, avšak mé srdce bdí.
(Píseň Šalomounova k. 5. v. 2.)
Panna Maria vešla s měsíčným svitem do mé samoty, když jsem spala a řekla: „Přináším pozdrav z ráje.“
A přistoupivši k loži schýlila se ke mně s mateřskou něhou a rty se dotkla mého čela. Prsa se mi slastí zachvěla: procitla jsem.
I bylo v pokoji světleji nežli ve dne, a Bohorodička pravila: „Přináším po čem toužíš: růži a kříž; lásku i utrpení; dary, které poznáš; poklad, jenž potrvá a přinese požehnání.“
Poté položila mi na srdce růži a kříž a zmizela, jako by se perla rozplynula v nekonečnosti jasna.
Od té chvíle, královno růže a kříže, kořím se ti a uctívám tě jako obraz lásky a utrpení
[14]
SVÁTEK PANNY MARIE
I otevřen je chrám Boží na nebi.
(Zjevení sv. Jana k. 11. v. 19.)
Byl svátek hvězd a prvosenky kvetly
a průvod serafínů křídlatých
po stupních oblaků jak píseň sestupoval
s výsostí třpytnatých.
Ji viděla jsem pod blankytu bání
za vzácné chvíle očí vznícených,
ji, světici, jak kráčí v zadumání
řadami Blažených.
Ve sněžné řízy něžném rozvlnění
a klidnou jako cudný červánek,
zjev nadpozemský, který mnichu v snění
svítí jak pochyb lék.
[15]
Šla libozvučně jako pozdrav jara,
jež zemi vůní květův opíjí
a hlavu schýlenou mi ověnčila
čelenkou z lilií
[16]
V ROKLINĚ SVĚTA
Nedopouštěj mému srdci uchýliti se k zlé věci.
(Kniha žalmů, ž. 141. v. 4.)
Mně štěstí přelud prchl před roklí,
v níž mocnosti zlé scházívají se
a netvor nepravosti v skrýši dlí.
Mně zrádně rozplynul se před zrakem
a zhasil světlo svůdné svítilny
v tmě, v níž se každý keř zdá přízrakem.
Jak v hladomorně objímá mne chlad,
na kluzkém srázu tápám po stezce,
kde tuším vítr nebezpečí vát.
Ó svatá Matko, v tebe spoléhám
a prosím, chraň mne před Zla osidlem,
když v rokli světa sama bloudit mám
[17]
POKÁNÍ
Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete
a jste obtíženi, dám vám odpočinek.
(Evangelium sv. Matouše k. 11. v. 28.)
K tvé lásce, Kriste, spěji v kajícnosti,
jak chléb dejž okusit mně milost svou
a duši tíhy sobeckosti zprosti,
slyš prosbu mou:
Jsem chabé dítě věku hmotařského,
mne nenech klesnout v bahno neřesti,
hle, skromně klekám u oltáře tvého,
zhoj bolesti.
V své panství nech mne vejíti, ó Pane,
chci pracovati na tvé vinici
a přijmi v ochranu mé srdce štvané
a trpící.
[18]
Och, nalej balzám víry v rány moje,
ty, který křížem vykoupil jsi nás,
chci plnit všechno, co je vůle tvoje,
mne znič neb spas
[19]
POZDVIHOVÁNÍ
Toť mé tělo, jež se za vás dává.
(Evangelium sv. Lukáše k. 22. v. 19.)
Ó slunná monstrance, tvá milosrdná zář
do nitra probleskne mi dýmy vonnými,
když při mši hostii kněz klade na oltář
a nad ní sklání se se slovy lačnými.
Mne vyslyš, Ježíši, ty vzpruho umdlených,
náš soudce laskavý a lyro svatosti,
jenž na nebesích dlíš, zlé mysli vzdálených,
se sborem cherubů a v čisté radosti:
Já hříšná poutnice se biji do prsou
a slzy lítosti své ráda prolévám.
Neb, Kriste Miláčku, chci zkrásnět láskou tvou,
a srdce oddané ti v oběť zažehám
[20]
OSIŘELÁ SVATYNĚ
Rozejděte se v míru.
Již zmlkly varhany, modlitby skončeny
a chrámu šerého dveře jsou zavřeny.
Teď přítmí mračí se, zteskněly oltáře,
zhas úsměv monstrance, dřímají žaltáře.
I mniši poslušně do svých cel zmizeli
se těšit v samotě s Ježíšem, s andělianděly.
Sní světců postavy v oblacích kadidla,
v sklech oken, jako stráž, dumavý měsíc plá.
Již ztichl chvalozpěv, modlitby skončeny..skončeny...
Mé lásky zšeřelé dveře jsou zavřeny
[21]
OCHRÁNCI ČESKÉ ZEMĚ
Nedej zahynouti nám ni budoucím.
Svatý Václave,
příklad tvůj nám sviť,
svatý Václave,
naše skutky řiď.
Svatý Václave,
českou zemi chraň,
svatý Václave,
dej nám víry zbraň.
Svatý Václave,
za nás oroduj,
kníže Václave,
lid svůj posiluj!
[22]
ANDĚLSKÉ POZDRAVENÍ
Blahoslavení čistého srdce,
neboť oni Boha viděti budou.
(Evangelium sv. Matouše k. 5. v. 8.)
Kteréhosi tajemného večera, kdy jsem u okna spřádala tkanivo snů a vetkávala v ně zkazku svého života – slétl ze soumraku Anděl a ovanul mne křídlem.
Mé snění se rozprchlo a dlaně se sepjaly..sepjaly...
Pochodeň slunce dohořívala a z blízkého kostela se zpovídalo klekání.
V slavozáři západu jsem spatřila otvírati se nebesa a Syna člověka sedícího po Boží pravici.
Oslněna sklopila jsem oči a šeptala: „Otče náš...“
A nad usínající zemí se vznášel Anděl Páně
[23]
SPASITEL MEZI NÁMI
Pojď, vezmi kříž a následuj mne.
(Evangelium sv. Marka k. 10. v. 21.)
Zřela jsem Krista na cestě z města,
křížem svým oral temnoty pláň,
krvavý pot mu obličej smáčel,
trnový věnec rozrýval skráň..skráň...
Stála jsem v davu, mimo mne kráčel,
zkoumal mne zrakem dobrotivým,
poté kříž vložil na moje bedra,
přikázal, abych nadál šla s ním
[24]
MŮJ ŽALM
Kříž, zahrada rozkoší,
v níž všechno kvete.
(Sv. Bonaventura)
Ó Kriste, jenž jsi dojal srdce mé
a bytost mou si láskou podmanil,
chci sloužiti tvé moci velebné.
Můj Mistře, jenž jsi s kříže sestoupil
a slepé oči vznítil viděním,
svou krví hříšné ruce očistil,
nuž vlídně pohleď, kterak žíznící
se zpijím víry vínem pravdivým,
jež sklidit dals mi na své vinici.
Vím, nitro mé je něh tvých nehodné,
má ústa špatně učí modlit se,
mé myšlenky jsou květy neplodné,
[25]
přec pro můj život, snůšku strastí zlých,
i pro rány, jež snáším s pokorou,
hlod výtek, hrůzu zmatku v prsou mých
měj slitování s dětskou duší mou
[26]
Z HLUBIN
Pane, vyslyš můj hlas.
(Kniha žalmů, ž. 130. v. 2.)
Ó Bože touhy, osvícení,
jenž vidíš planý život můj
a měříš propast utrpení,
mně poznati dejž úsměv svůj.
Mých tváří růže zlý mráz vzal mi,
mých očí blankyt marně zlát,
ach, vyslyš rtů mých hořké žalmy,
až s pouště nitra počnou lkát.
Viz choré srdce, jež se souží,
s ním, Hospodine, soucit měj,
mír jemu sešli, po němž touží,
klid jemu, dárce všeho, přej.
[27]
Ó Bože velký, všemohoucí,
zři s výšin hvězdné moudrosti,
jak spínám k tobě ruce mroucí
z vln šedých moře všednosti
[28]
VĚČNÝ ŽIVOT
Obklíčily mne bolesti smrti.
(Kniha žalmů, ž. 18. v. 5.)
Snad jednou, když se náhle vzbudím v loži,
před sebou uzřím pacholátko krásné.
To zvěstuje: „Věz, že jsem posel boží,
jenž má tě uvést do oblasti šťastné,
kde hvězdy se jak pilné včely rojí
a zázrak slunce večer neuhasne.
Tam znovu najdeš blahou mladost svoji,
jež do věčnosti prchla vlnou Času
a osudné tvé útrapy se zhojí.“
I podrobím se vyšší moci hlasu
a pocítím, jak odumírá tělo;
můj duch se vydá na pout k říši jasu.
[29]
Mír nadzemský mi zlíbá chmurné čelo,
mé naděje, jež teskné nitro tají,
jimž pojednou se nebe otevřelo,
se divotvornou silou rozjásají,
jak ptáci, již se z jihu navrátili,
kdy fialkami stráně rozkvétají.
A zrakem duchovním, jenž napřed pílí,
já spatřím v svatozáři Naši Paní
jak k Ježíšovým prsoum hlavu chýlí
– jen prostý vínek myrty ctnosti na ní –
jak hvězdné šperky její oči svítí
a červánky jsou její pousmání.
Tak můj duch musí k zdroji světla jíti
až dojde na most všeho souvislosti,
s nějž světy lze jen jako květy zříti.
Pak boží branou vplynu do věčnosti
[30]
PŘIPSÁNO V DEN MATČINA
POHŘBU
18. KVĚTNA 1906
Má matko v rakvi spící.
V kapli srdce hoří
světlo neutuchající
za tebe..tebe...
Vstup klidně do nebe
[31]
MODLITBY
napsal jsem v letech 1899–1900 pro svoji matku
a vydávám je k uctění její památky
jako soukromý tisk
Vytiskl Orbis
v Praze
1940
E: jf; 2004
[33]