KDYŽ ROZKVÉTAJÍ RŮŽE
Růže, růže, mám vás rád,
nevadněte, nechřadněte,
na klín ženin chci vás dát.
Růže, růže, vonné sny,
uvadly a opadaly,
dřív než prchly letní dny
[5]
TOUHA PERUTÍ
Zda srdce mé se volně v blankyt vznese?
Jak ptáče, dosud v pochyby síť jaté
úzkostně volá.
Niv roucho jiskří drahokamy květin,
jak rozkošný ráj, který otvírá se
tázavým očím.
Mým tělem proudí slastné omámení,
jak čarodějně vábný úsměv května,
jdoucího krajem.
Ó, štědrá Vesno, jitřenko mé duše,
nech zajásat mé srdce zářným zpěvem
v zahradě žití.
7
HLAS PŘÍTMÍ
Nad knihou zavřenou dumám,
jarní sen letí mi hlavou,
poslouchám vzpomínek píseň
soucitnou, trpnou a lkavou,
jako když na podzim vánek
rozmlouvá s vadnoucí travou.
Na hladi soumračné síně
vlní se jímavé zvuky,
podobné houslovým nářkům
v doteku vzrušené ruky.
Zdá se mi: Po moři snění
pluji v kraj mladosti snivé..snivé...
Vidím z tmy vyrůstat háje
dumavě šeré a tklivé..tklivé...
Vidím v snách labuti černé,
ospale k zámku se šinou
po chladném zrcadle vody
pod lunou voskově sinou..sinou...
Z komnaty line se hudba
tlumená, důvěrně snivá;
v zajetí dálky k ní odkuds’
ženský alt žalobně zpívá.
8
Toť zpěv mé mladosti plaché,
jenž jak stesk v srdce se vloudil,
žel, že se odmlčel záhy
něžný hlas, který v tmě bloudil.
Až teď..teď... Zas žaluje z dálky,
slabě však..však... V temnotě zmírá –
Procítám..Procítám... V květech bdí stromy..stromy...
Líbá mne vonná noc sirá.
9
KVĚTEN V SVĚTNICI
Zas jaro. Je květen v síni mé.
Kdes piano jásá vzdálené..vzdálené...
A úsměvné záře vcházejí
jak milenci v loubí alejí.
Bdím u okna..okna... Luh sní v pohledech.
Mír srdce jal..jal... Hodin plachý vzdech
do ticha sváteční síně zní
v mou náladu světlou, slavnostní.
A zvědavým oknem světnice
s niv přilétá vůní směsice..směsice...
Den květy tká..tká... Luh sní v pohledech.
Ó, piano..piano... Záře..Záře... Vůní dech..dech...
10
UKLIDNĚNÍ
Dnes v sadě modrý šeřík vzkvet.
Ve slunné řece pluje svět.
Můj pokorný sen tesklivý
si vyšel za ves na nivy.
A kudy luční stezkou šel
si skládal v kytku jitrocel,
neb jeho šťáva léčivá
zlé jízvy srdce hojívá.
A skřivan plesal s vysoka,
u blankytného potoka
má zádumčivá duše sní
ve vrbu vkleta smuteční.
11
JARNÍ TOUŽENÍ
Vzduch vzňal se touhou. Zmládlý sad
sní v květech..květech... Z houštin dýchá chlad.
Rty medovými vábí květ.
Jak vášně vzdech štká vodomet.
Té chvíle s nebem hovoříš.
V zrak prší světlo, doufáš, sníš.
A chtěl bys jako zmládlý sad
vždy každým jarem rozkvétat.
12
SLUNEČNÝ POCIT
Jak moře blankyt..blankyt... Den je smavý,
a v barvách hýří šťastná zem’,
a smaragdová píseň trávy
se zdá být jejím úsměvem.
Vzduch silicemi prosycený
svět zaplavuje, toneš v něm..něm...
jak bys byl sluncem roztavený
a plul, jak oblak, Vesmírem.
13
POCESTNÝ
Pod vrchem dřímá údolí.
Jdu podle luhů silnicí,
již vážně vroubí topoly,
o létu přemítající.
Jsem zrosen pelem slunečním,
ve vlasech vůni polí mám.
Zrak líbá květy, skoro sním,
a věčně šel bych bůhví kam.
14
ZÁŘIVÁ NÁLADA
Nad rozjásanou krajinou
se sklenul blankyt snivý.
S luk štědrých vánek přináší
vzdech sena opojivý.
Se skály v náruč kapradin
se vrhá ručej dravá,
háj kouzelné víl báchorky
ti do snů našeptává.
I cítíš, jak by mysl tvou
zas obejmul jas mládí.
Pták plesá v květů svatyni
a slunce tvář ti hladí.
15
TOULKOU
Toulám se v březovém lese,
zářivě kvetou oči mé,
nade mnou modro etherné
jako báň skleněná pne se.
Nyní chci v loktech slunce snít
blaženě rozespalý,
barvou a vzdechy květin zpit
naslouchati, jak zdáli
fujary kvil s niv tlumeně
na křídlech větru se nese..nese...
16
ZOTAVENÍ
Za vsí se sešly louky, jež šíří
kadidlo květin v laškovném šeptu
rozmarných vánků, houpajících se
na měkkých vlnách přílivu šera.
Milenců stráně, mateřídouškou,
šalvějí vzkvetlé v měsíční záři,
vábící s větví ovocných stromů
obláčky hebkých motýlů nočních.
Tady má duše zotavuje se,
cítí rty nebes, planost svých bolů
a je, byť chvíli, šťastna jak dítě,
prchnuvší z těsně ponuré jizby,
zvábeno prškou plamenných květů,
jimiž se slunce se zemí loučí.
17
SVÁTEK SRDCE
Niv pestrý koberec prostřel se v údolí,
na nebi závodí obláčky bílé,
smích ptačí ze sadu na stráni hlaholí
v mír, jímž se ubírá sváteční chvíle.
Vzduch je stkán z vůně a světla a radosti,
v zrak se mi slunce jak milenka dívá,
že cítím ožívat v těle krev mladosti
a jako potůček srdce si zpívá.
18
POLEDNÍ ODPOČINEK
Z luk spokojených prýští vůně mát,
a člověk se jak znovuzrozen cítí.
Je dusný den..den... V tiš křičí vodopád,
jenž se skalin se v rokli bujně řítí.
Sním v stanu smrčí..smrčí... Lokám svěží chlad..chlad...
V mém nitru oheň posvátný se nítí.
Na všechno myslím, co jsem míval rád..rád...
V změť větví perleť žhavé modře svítí.
Stráň plody zralých trávnic zrudlá je.
Jen občas s klidných pastvin výskne si
zpěv rozperlený hravé šalmaje.
Jsem znaven..znaven... smavě, něžně rozesněn,
a před mým zrakem míjí přelud žen
jak oblaka, jež bloudí nebesy.
19
OČAROVANÝ LES
Znáš modré přítmí lesů dumavých,
kde stromoví jak v mlze snění mizí
a nabývá v tmě tvarů bájivých,
jak náhle v svět bys vešel zcela cizí?
Jdeš pěšinou..pěšinou... Les v tajemno se halí,
přes cestu svit jak ztracený šlář splývá,
a tobě zdá se, u potoka, v dáli
že víla, vlasy česajíc si, zpívá.
20
SOUZVUK
Je květin večer..večer... Sady blaží vůní.
Zpěv zvonu zmlk’. Je slavnost novoluní.
Nad luhy jiskry světlušek se lesknou.
Kdos alejí jde se svou písní tesknou.
Slyš, ostrý hvizdot zvířil ticho kolem:
vlak v tmu se rozběh’ úhory a polem..polem...
Noc naklání se nad pláň, nad roklemi..roklemi...
Teď toužím obejmouti spící zemi!
21
ANDANTINO
Nad zemí krajkový závoj mlh splývá,
za lesy vyrudl západ jak sen.
V chalupách rozkvetla světla..světla... Hlas zpívá
u splavu jak by lkal ozvěnou jen.
V šláři mlh luna jak dívčí tvář plane.
Z háje jdu loukami k vesnici tmou.
Odlét zpěv. Lipová alej v sny kane
vůni jak balsám léčivou.
22
VEČER ZÁŘÍ
Den zářijový k večeru se sklání.
Do chrámu hvozdu vchází svěží chlad.
A snílek tuší kolem trpných skrání
polibky květin konejšivě vlát.
Tu nenadále zasteskne se hrudi.
Po ženě. Marno srdci zapírat.
A v nitru přání vášnivé se vzbudí,
mít někoho, jejž měl bys vroucně rád.
I přeješ si pak v zbožném roznícení,
jak šťastný tulák bloudit po zšeření,
jež zálibně se líčí luny leskem,
tak v dálku volně kráčet, mlčelivý,
v dál rozzářenou přes pole a nivy,
bys opájel se noci blahým steskem.
23
LOUČENÍ LÉTA
Již stůně léto. Den se smutkem krátí.
A obloha se koupá v zlatech snech.
Dny, které prchly, dálka nenavrátí.
Žár žhavých růží hasne v záhonech.
A srdce, teskníc pro zahrady mroucí,
si v svatyni svou přeje uzamknout
modř usměvavou, sad i růže skvoucí,
by mohly dál v něm nadějemi žhnout.
24
JAPONERIE
Dlaň měkce podpírá mé čelo zachmuřené.
A šero přilétá... V mé mysli houslí snění..snění...
Kam’s v dáli, daleko mám touhu zatoulat se
v svém rozdychtění.
V říš’ luznou Japonska (ó, čárné Nipponari!),
do země oblaků a uměleckých vznětů
a svátků chrysanthem
i broskvoňových květů.
A kdyby přepadl mne opět lstivý smutek,
tu oči potopil bych v květů vodopád,
bych poznal, omlazen, jak nádherno je žíti
a v slunci rozkvétat.
25
KVETOUCÍ ČÍŠE
Rozkoši, ó slasti, kterou srdce cítí,
hudbo lučních květin, písni zlatých včel,
oči jako světla slavnostní se nítí,
jako lyra sad se ptactvem rozzvučel.
Nalejte mi víno jak krev rudé v číši,
ozdobte mne šperky nejžhavějších dnů;
duše má se musí zpíti ohněm žití,
aby jako fénix vzlétla z plamenů.
26
Z JARNÍCH OBZORŮ
[27]
KOUZLO SLUNCE
To slunných dnů je oživený žár,
jenž dnes se vlil v má slova toužící!
Mne okouzlují sady zářící
a cítím půvab okřídlených jar.
Mně zdá se svět být širou květnicí,
kde hoří růže tužeb ohnivých,
jež vydechovat chtějí z veršů mých
svou vůni vroucně nyvou, blažící.
Teď květiny a jas chci zbožňovat,
zpěv přírody jak moře tajemné,
jejž zaslechl jsem ve snu častokrát.
A záři slunce milostného zřím,
jak objímá svým světlem laskavým
zjev Evy hadem ráje svedené.
29
ŽLUTÉ RŮŽE
Léto září luhem nebe, stromů rouchy zelenými,
křísí v srdci vonnou hudbu, tajuplně němou píseň
žlutých růží, jako samet omlžený, drahocenný,
klidných, těžkých, plnokvětých, které vydechují vůni
jako schrána na voňavku v rozesnění otevřená.
Žluté růže, žluté růže, chtěl bych čelo ve vás vložit,
zmámen vůní rozpomínky odplynulé lásky prožít.
30
KLAM LUNY
Den zmíral. Něžná, v šarlatovém světle
šla po mém boku. Pod bříz haluzemi
jsme v hovoru šli v trávě šerem vzkvetlé,
až noc, jak černý pták, se snesla k zemi.
Čas rozloučil nás. Opět večer nyvý.
Zde bloudím. Čekám, zdali zjeví se mi.
Však nadarmo. Stín luny zádumčivý
jen prochází se pod bříz haluzemi.
31
ZÁRMUTEK JARA
Sad šperky zdobil se a paprsky se skvěl.
Kraj luzných nadějí kvet’, jasem omlazen.
Máj, svlačci ověnčen, když kolem vily jel
a vhlédl do oken, na tvářích úsměv měl.
Žeh’ blankyt safíry a jara vonný sen
z niv loubím verandy do naší síně sel
a k harfě, na kterou jsi hrála, roztoužen,
skryt v růžích milostnou svou píseň vroucně pěl.
Má duše zářila, když souzvuk tvůj jí chvěl,
jak slunce blažící, jež vzplálo z mraků dum,
a průvod přeludů s hvězd dálných přicházel,
by žehnal lásce mé a vděčným pohledům.
Prch’ hlouček šťastných jar..jar... Sad píseň zapomněl.
Kraj luzných nadějí chřad’, stínem obestřen.
Máj, svlačci ověnčen, když kolem vily jel
a vhlédl do oken, jen tajně zaslzel.
32
MODRÝ VEČER
– V tvých očích zbled’ nach západu.
Pojď, vyjdeme si do sadu.
Tam v loktech Luny rozvíjí
se bílý zázrak lilií,
a víly k flétně vánků mdlých
v rej pílí v bludných alejích,
kde dřímou bájní ptáci.
– Kraj vzbudil modrou náladu.
Pojď zpívat květům do sadu.
Mhou víly šílí v tancích svých,
vlá jejich závoj v alejích.
A zámek v hávu večera
se shlíží v oku jezera.
Sní před ním plameňáci.
– Slyš jilmů šerou baladu.
Pojď, půjdem’ tančit do sadu.
V snu vodotrysk lká večerem.
Spí něžný blankyt s jezerem.
Nech rozkvést, milá, nyvý smích
v mých čekajících liliích.
33
SVATEBNÍ NOC
Vzduch voní. Luna zrůžověle svítí jako sen.
Pojď, ženo..ženo... podej mí své bledé, nevěřící ruce.
Je květin noc..noc... Slyš! hovor vesel..vesel... Uprchneme v sen.
Mou hlavu zpíjí závrať..závrať... Touha!.Touha!... Srdce volá prudce.
Kraj spí již..již... Ve tmách straší alej..alej... Poslyš stromů šum..šum...
Toť vánek..vánek... Usnul..Usnul... Hvězdy prší..prší... Slavík vzlyká v hloží..hloží...
Ty chvěješ se? Tvá ruka hoří..hoří... Nachyl tvář k mým rtům..rtům...
Noc kvete..kvete... A my dva..dva... Chceš mou být
v svatebním tom loži?
34
ŽIVOUCÍ KEŘ
Chci opájet se rtoma růžovýma,
v nichž vidím růže krev se zaskvěti!
V tvých očích svůdný paprs’k léta dřímá,
tvé tělo svádí v smyslů objetí.
Ó, ženo, půvab tvůj mne pouty jímá!
Dech růží cítím vstříc mi voněti –
Chci opájet se rtoma krvavýma,
jež podobny jsou květu poupěti.
Chci rozpoutat tvé zlatohnědé vlasy –
v nich usnout jako keřem ověnčen,
by po bouři zlé hlava oddechla si
a procítila léta žhavý sen.
35
SAD V OČÍCH
Trs jiřin pod mým oknem plane,
se mlží nachem západu,
mně do pokoje vůně vane
dne hasnoucího náladu.
Ztich’ večer..večer... Ženský soprán zpívá
při doprovodu klavírním.
Rci, ženo, proč má duše snivá,
když opájím se hlasem tvým,
je šťastna jako v mládí snad
a v sféře zvuků světelných,
ó, rci, má drahá, čím to asi,
že zřím v tvých očích vznícených
dnes při západu vzkvetlý sad,
proč purpurem tvé hoří vlasy?
36
MOCNOST LÁSKY
Neb silnější než smrt je milování,
ta slova jako hudba v sluch mi zní.
Jsi božstvem mým, mou světlou, snivou paní,
jež vešla v život můj jak zjevení.
Čím dnes mi svět: tys pro mne něhy světem,
čím hvězdy mi: tys hvězdným zázrakem,
čím květina: tys pro mne touhy květem,
čím čárné sny: tys snů mých serafem.
Tvé srdce toužím zlíbat odevzdaně,
jak ve vosk pečeť vtisknout v ně rtů žár,
své hříšné oči, rouhavé své dlaně
ti položiti v klín jak skromný dar.
37
VIDĚNÍ
Mží soumrak. Odlét’ zlatý úsměv denní.
Tu bleskem – jak by přelud v oči šleh’:
zřím jižní město, jasně, jako v snění,
lem zahrad s mořem, v slunce pocelech.
Vše v okruh zraku známé připadá mi,
jak z mlh by rostlo v rozpomínkách mých,
soch bronzy, domy, hlučné cirky, chrámy,
k nimž spějí lidé v řízách bělostných;
jak byl bych žil zde dávno, před sta lety,
blah’ indychově skvoucí oblohou,
se zpíjel mořem, vínem, ženou, květy,
pěl na ně ódy, psal je krví svou.
38
OTCI
Tvou krev v svých žilách tuším někdy vříti,
tvůj duch se, otče, ve mně ozývá,
a touha, pohár žití ke dnu píti,
ó, touha prudká, mocná, blouznivá.
A cítím chuť se s někým na smrt bíti,
jak ty si zbraní klestit cestu svou,
žít, smysly hořet, ne jen trpně sníti,
chtít rozkoš míti za vše odměnou.
Jsem, otče, květem tvojí krve žhavé!
rád proto piji víno rudé smavé,
jímž tep mé krve víří rozohněn.
A, jak ty, chtěl bych, aby život celý
mne poutí světem povždy provázely:
blesk rapíru a vroucné oči žen!
39
KANTILENY SNŮ A VŮNÍ
Milenko snící,
jaro mé duše,
můžeš mi říci, jaký to div se přes noc stal?
Ze zářných zahrad
hudba se line,
květů sníh třešně obsypal
[41]
ARIE
Niva se stmívá.
V mysli mé ptáče
radosti zpívá;
v srdci sen pláče.
Nebe je kalné.
Sad v tmu se hrouží.
Srdce mé žalné,
touha tě souží?
V altán se dívá
rozkvetlá hruše.
Proč bývá tklivá
večer má duše?
Niva se stmívá.
V mysli mé ptáče
o hnízdě zpívá..zpívá...
V srdci sen pláče.
43
MALOSTRANSKÉ ZÁKOUTÍ
Zamlklé ulice..ulice... Budovy
s arkýři, lomenicemi.
Na širém náměstí s kaštany
do dávna palác sní němý.
Schodiště běžící ke hradu..hradu...
Kostel..Kostel... Sad..Sad... Sen oči jímá..jímá...
A jak ty budovy člověk též
v náruči vzpomínky dřímá.
44
VŮNĚ ŠEŘÍKU
Růžový šeřík se rozdýmal za šera
v stříbrné kadidelnici jarního večera
před nebes oltářní nádherou,
jako by k luně duši svou
panicky zardělou
vydechnout chtěl.
45
USPÁVAVĚ
Již bělostný měsíc
svítí jak lampa v aleji ztichlé.
A šero jako sněhové vločky
přilétá k zemi.
Blíž rybníka, v domku
rozkvetlo světlo. Podletí cítím.
Má duše, trpně v samotě bdící,
naslouchej zbožně:
jak pohádka zlatá
myslí by plula v hvězdnatou dálku,
a noc jak vánek mateřsky pěla
ukolébavku.
46
HUDBA SNĚNÍ
Doháral západ. Nebe se stmívá.
Měsíc se v slzách rozplývá.
Odkud zní hudba vzdušná a světlá,
jako víl tanec mámivá?
Před oknem duše průvod snů kráčí.
Večer jak harfa teskní, slyš.
Hudbo, ó hudbo, čarovná hudbo,
odlétnout moci v tónů říš’!
Doháral západ. Obzor se stmívá.
Srdce mé jako v květech sní.
Nebe a země v hudbu se mění,
v tajemnou píseň večerní.
47
ZTICHA
Mé srdce jato vábným snem
o bájném kraji bělostném,
jenž za sopkami čeká..čeká...
A touha pudí srdce mé,
se vydat v dálky tajemné.
Nuž pojď, má duše, půjdeme,
pohoří noci přejdeme,
až uzříme kraj v slnivých
snu liliích..liliích...
Tam opijem’ se bílým snem
a poutům země uprchnem’ –
Nic nevidíš? Nic necítíš?
Již sníš?..sníš?...
48
V SNÁCH
Kol němých stavení jsem šel,
když chřadl den, mhou zatopen –
do snů ven.
A obzor byl jak zahrada,
jak zlatorudá záhada,
jež voní fialovou tmou
hvězd dálných vůní světelnou.
A ztracen v sen
jsem cítil jen, jak okřídlen
můj duch se vznáší nad pás hor
za obzor.
49
DUHOVÁ KŘÍDLA
[51]
NEBE V OČÍCH
Nebe když v zraku
dívčím se skvělo,
podobno ptáku
tělo mé pělo.
Ve slunci vzkvetly
rozkoše nyvé,
aby se světly
zpily rty mřivé.
Úponky svými
v náruč mne jaly,
vonnými rýmy
očarovaly.
53
MUKA TOUHY
Zprahlá ústa žízní,
ruce blažit chtějí,
siré srdce trýzní,
oči churavějí.
Kdo mne zhostí žízně,
ruku s rukou spojí,
srdce zprostí trýzně,
trudné oči zhojí?
*
Ústům úsměv dala,
dlaň mou v dlaň svou jala,
srdce zkonejšila,
oči rozzářila.
54
RAŠENÍ
Sadem vůně vlají,
den vzplál usměvavý,
a mé stesky odlétají
do dálavy.
Labuti něh dumné
bloudí po jezeře,
touha křehká klepe zlehka
na snu dveře. –
A ty stojíš u mne,
kvítím chladíš čelo,
abych snil, že jaro šumné
rozpučelo,
že mé oči hřejí,
že se radost vrací,
že v mém vzkvetlém srdci pějí
lásky ptáci.
55
HÁJ VLASŮ
V tvých hnědých vlasech vonících
chlad cítím houštin mlčících,
v nichž nymfy v hvězdných závojích
se noří z tůní měsíčných.
Tvých bledých tváří hebký sníh
zřím sněžit v nocích blankytných
v chlad svěží houštin dumavých
těch hnědých, vonných vlasů tvých.
Zář’ zelenavých očí tvých
je jako měsíc v oblacích,
jenž zatoulal se do snů mých,
kde tváří tvých se třpytí sníh
ve vlasů houštích dumavých.
56
DÉŠŤ
Prší mhou zrádnou do šera
zádumčivého večera..večera...
U okna dumám s ženou svou,
s ženou svou, sestrou, milenkou.
Slyším pláč deště vzlykavý.
Což snad mé srdce churaví..?churaví...?
Prší mhou z šera do šera
osudového večera..večera...
Slyšíš ten šum, ston, stesk a sten?
Nešťasten, šťasten, nešťasten..nešťasten...
V listoví štká sten deště jen,
pátráme v sobě, zříme ven;
mdlo v srdci, venku, kolkolem.
Budeme šťastni, nebudem’..?nebudem’...?
Prší mhou tise do šera
bezútěšného večera.
57
PŘEDJAŘÍ
Na stráních, pláních dosud sníh,
však věčné jaro v očích mých –
Hle, ženo, záhon lilií
se před mým oknem rozvíjí.
Z nich utkám hvězdnou kytici,
v tvůj klín ji skanu zářící.
A z kmentu roucho obléknem’,
z myrt šperků rozsviť diadem,
bych u tvých nohou okouzlen
snil ve snu vesny vonný sen.
58
VEČERNÍ
Soumrak mne na skráň políbil,
v srdci se píseň chvěla,
jako by ruka citlivá
housle v něm rozepěla.
Do noci tůně tajemné
z nitra se zvuky roní,
blankytné, bílé, růžové,
vzpomínkou zahrad voní.
59
SLAVÍK
Slavík, slyš, pěje
v aleji mlčící.
Srdce se chvěje
písničkou nyjící.
V teskné mé hrudi
bílý sten zakvílí.
Sen, jenž se trudí,
probudí na chvíli.
Umříti moci
bez bolu, soužení
v posvátné noci
prvého toužení!.toužení!...
Slavík, slyš, pěje
v aleji truchlící.
V srdci mém zeje
rána, krev ronící.
60
VZKAZ
Již tiše, tiše vzplaň,
ó, slunce noční doby.
Nebes báň
žhne šperky hvězdné zdoby.
Jak světlušek roj vnes
mé sny v síň krásky mojí.
Vůní ples
dnes v šeři šeřík strojí.
Z mé touhy květů stkej
jí závoj sněhobílý.
Spěj, ó spěj,
než Noc se k růžím schýlí.
61
VNITŘNÍ POHLED
Mlčení jitra zpívá.
Kam se tvá duše dívá,
má dívko snivá?
– Dívá se v nitra taje,
kde v sadu srdce zraje
plod stromu ráje.
Rozevři, dívko, dlaně,
snů perly odevzdaně
ti skanu na ně.
– Nechť se jen perly třpytí;
mé oči zářněj’ svítí
než šperky kvítí.
Nuž, rci, proč v tobě tma je,
když smavý zrak tvůj plaje
jak poklad báje?
– Temno je clonou zdání,
jež bdícím nezaclání
hvězd rozkvétání.
62
DÍTĚ
Jak pestrá kytka rozkvet’ svět
v kouzelné váse země,
zář’ sluneční jak boží ret
celuje tvorstvo jemně.
Co díš té kráse, již jsi shléd’?
– Je čarovné slunce, je čarovný květ,
však nyní můj údiv div divoucí jímá:
v kolébce dítě dřímá.
Jak brána ráje náruč žen,
rozkoš jak sady svádí,
pták srdce blouzní opojen
o věčném jase mládí.
Co díš té kráse okouzlen?
– Je čarovná žena, je čarovný sen,
však nyní jak na zázrak zrak můj se dívá:
v kolébce vesmír zpívá.
63
RŮŽE
Ó růže žhavé, ó růže smavé,
lákavé květy, sálavé, žhavé,
jak vzrušen o vás jsem v nocích sníval,
jak vroucné písně jsem o vás zpíval,
jak s vámi, ve vás jsem blažen splýval,
ó květy moje!
Mé květy žhoucí, mé vzněty skvoucí,
kvetoucí v srdce zahradě zvoucí,
jež ve snu pláte, krev slunce ždáte,
vždy bez úkoje.
64
VLAJKA ŽIVOTA
[65]
POUTNICKÁ
Krajina kvetoucí,
ve slunci plovoucí,
vůní jak milenka
obestřená.
Poutník, jenž zlý měl žal,
v květech jej pochoval.
Krajino kvetoucí,
vytoužená.
67
JARO
Srdce ptáků pějí,
vánky křídly vějí,
slunce kvete v kvítí,
a siré panny touhou mrou,
jak by Jaro láskou svou
svět mělo udusiti.
68
OKOUZLENÍ
Všude rudé kvítí svítí
kolkolem,
v srdci zvonky blaha zní ti
hlaholem,
moře kvítí, kvítí, kvítí,
jsi jak vůní unášen,
chtěl bys jásat, chtěl bys plakat,
mhouříš oči,
klesáš v sen
okouzlen..okouzlen...
Moře kvítí
vábně svítí –
Vůně jen.
69
VENKOV V MĚSTĚ
Ve víru městského ruchu,
jímž zrak se znaví,
někdy si maluji v duchu
obrázek smavý:
Obzory volna s úsměvů nebem,
pole, jež voní zrajícím chlebem,
návrší, potok s loukami, s lesem,
stráň, jež se šatí růžovým vřesem,
v dolině kostel, pokorná víska..víska...
Venkove, venkove,
očím se po tobě stýská.
70
TESKNICE
Pod strání s vesnicí
mlčící lesy.
Srdce mé bloudící,
toužící, kde jsi?..jsi?...
Ve vlasy vplétá si
dívenka květy.
Vzpomínám na časy
zrazené lety..lety...
Stmívá se. Flétna mdlá
vzpomínek zpívá..zpívá...
Léta má odkvetlá,
co z vás mi zbývá?
71
VENKOV
V paprscích záře hřející
je zřít se usmívající
z dum zahrad vlídnou vesnici.
A v klínu stráně vonící
sní hřbitov s prostou zvonicí,
jak slzy zvuky ronící.
Jen navečer, když měsíci
se klaní stromy šumící,
jdou krajem vzdechy toužící.
Toť kraj mé duše blouznící,
jež dumá v květů vánici
o láskách, touhách tisíci.
72
KVĚTEN
Pln barev, vůní kvete den.
A neúnavnou písní včel
se vzduch jak harfa rozzvučel.
Kraj v slavnostní háv oblečen,
jak mladá žena lenivá,
jež leží v loži z kvítí, sníc,
a vějíř lesa nežnou líc
jí šípům slunce zakrývá.
Tak odpočívá v zářných snech.
Jak vánek šeptá její dech,
v němž líbají se motýli.
A v lidském nitru ozývá
se hudba jara blouznivá
a srdce kvetou na chvíli.
73
ZNĚLKA O LETNÍM JITRU
Kraj procit’. Smavá nálada
v svých loktech hýčká snící zem’
a světel sprcha na lada
se řine s nebe lijákem.
Chrp modré hvězdy zaplály
na žitných polích, v pšenici,
jež rozlila se do dáli
jak vonná láva šumící.
Zpěv cvrčků zní s luk pod lesem.
Včel třpytný hlouček s bzukotem
se snáší v jetel, v bílý rmen.
A ty jsi šťasten, zdá se ti,
že milenku máš v objetí
a líbáš, žhavě líbáš jen.
74
TOPOLY
Luh rozesmál se do dáli.
Hlaď řeky jiskří opály.
Snů motýli se koupají
ve květech..květech... Ptáci zpívají.
Sní o žatvě klas na poli
a ve dvou řadách topoly
k vsi sestupují silnicí
jak zamyšlení poutníci.
75
HORSKÁ DĚDINA
Do vrchu prchá prašná silnice.
U lesa pastýř stádo bravu pase.
Lučiny, potok, u nich vesnice
svěže se pestří v usměvavém jase.
Na polích zlaté stohy..stohy... Kupky sena..sena...
Obláček bledý touží za obzory..obzory...
Po cestě ke vsi s hráběmi jde žena.
Těší se písní: Zahučaly hory.
76
ZASNOUBENÍ S PŘÍRODOU
Louky mne skropily vůní,
ve vlasech skryl se dech lesa,
srdce, jež přetéká štěstím,
jako pták vzlétá a plesá.
Na mezi u žita ležím,
k skráni mé chrpa se blíží,
šeptá mi pohádku polní,
v zrcadle očí se zhlíží.
Tvorové, rostliny, nerost..nerost...
žiji v nich, rostu, jsem jimi,
zasnouben s přírodou, s nebem,
s dálkami rozzářenými.
Nyní mne slunce třpyt pohladil,
jako by vlastním mým bratrem byl..byl...
77
LUČNÍ STEZKOU
Mez zdobí pomněnky a skromné sedmikrásy,
kol houštin vrbových se stuha řeky vine,
až k prahu obzoru se vlní žluté klasy,
pod hájem jezero jak achát v sítí kyne.
Z lip korun u cesty je slyšet hovor ptáků,
na domky vesnické se kostel s vršku dívá,
a skřivan s pole lnu si zalét’ do oblaků,
z nichž perlivý svůj zpěv do klína země schvívá.
V té lázni hřejivé, v níž mladý kraj se koupá,
– jak dívka spanilá, jež odhaluje vnady –
plá pohled nadšením a duše v blankyt stoupá.
Tak zářný, roztoužen, jda vlídnou luční cestou,
sním šťasten dětinsky, že ubírám se tady
do přívětivé vsi, v mír zahrad, za nevěstou.
78
SVÁTEČNÍ DEN
Země v pestrém rouchu skví se, drahokamy blyští, svítí,
potok jako potřeštěný po svahu se ke vsi řítí,
slunce zlato polím hází..hází... stromy stromům vyprávějí,
hvozd jak kostel září, ptáci na mši něžně vyzvánějí.
Zbožně kráčím polní stezkou, písničku si v duchu zpívám,
k stromů pňům se vroucně tulím, květy pohledem svým líbám,
blažený jsem v slunce vlnách, spokojený, roztoužený,
jak bych probudil se zjitra v loktech milované ženy.
79
SMRT V KVĚTECH
Přál bych si jen, bych skonal v den,
kdy květen žehná vůněmi a světly do oken.
Niv zeleň plá, jak šperk se skví,
u cesty topol s oblaky o bouřích rozpráví.
A z dálav odkuds’ nevíš, víš,
v síň vzdechy viol zahrady jdou k tobě stále blíž.
A ty jsi šťasten, ozářen,
jak topolem bys byl, jejž líbá slunný sen.
Mdlé zvuky viol hojivé se chvějí, znějí blíž..blíž...
ty usínáš, se usmíváš..usmíváš... rtů smrti necítíš.
80
V ZANÍCENÍ
Ó, kraji želaný! Když zjitra vrchů lem
se snoubí v úsměvech a světlech s blankytem,
vzduch mládne nadějí,
směs domků vesnických se skromnou zvonicí,
sad, pole vojtěšky, břeh řeky zářící
se v nebi shlížejí,
vždy cítím v brokát snů jak prší žhavý jas,
mé nivy pestří se, mých rolí zlátne klas
a v srdce vchází mír –
A lačné náruči svět skrovným zdá se být –
Chci láskou vzplanouti a v žehu krve žít
jak země bohatýr!
81
PÍSEŇ KRVE
Je smavý letní, zlatoplavý den,
pln božské slávy;
jdu snivou nivou, barvou rozechvěn
a něhou trávy.
Ó, volně žíti! Z háje slyšet sem
je plesat ptáky.
V dál zvoní žito, hlinou voní zem’
a planou máky.
A vroucné srdce v šťastných prsou mých
se láskou chvěje,
mé srdce, úkryt fléten vášnivých,
si píseň pěje:
Žár slunce slastně hřeje v žilách mých,
žhne z mého zraku.
Přijď, ženo, spleť mi věnec na skráních
z hořících máků!
82
PŘÍPITEK
Chci písně, květy, slunce třpyt,
chci život zářící,
chci číši ke dnu vyprázdnit
se vášní perlící.
Chci vzruchů žití okusit,
je všemi smysly procítit
ve slastech, v bojích, v bolesti,
jak radostný strom rozkvésti,
ó, chci se zpít!
Chci všemu pokorně se vzdát,
své nitro otevřít,
chci smát se, žhavě smát se, smát,
sten bolu přehlušit
a v touze objat širý svět,
v květ rozkvétat, pět písně, pět,
s rtů ženiných dnů sílu ssát,
bych mohl srdce vyzpívat,
ó, chci se zpít!
83
HRY STÍNŮ
[85]
PÍSEŇ ULICE
Života píseň jde ulicí
vášnivá, nezmarná, vábící..vábící...
Povozy třeští..třeští... Městem zní
věčný ruch práce v moři dní.
Lidé se smějí a trudí, rvou,
oči žen slibují, klamou, žhou.
Ulice tepna života,
kterou smích, bolest kolotá.
Příliv se zvedá, slyš, vlny jdou!
Co vše nám z Neznáma přinesou?
Co zase pohřbí bouře dnů
nadějí, touh, dum, přání, snů?
87
V ATELIERU
V. N.
Na stěnách malby v divoké směsi..směsi...
Podstavce s plátny a rámy.
Na okna večer jarní se věsí.
Sedíme s přítelem sami.
Myslíme..Myslíme... Sníme..Sníme... Plány duch tvoří..tvoří...
Obrazy vzrůstají v stínu..stínu...
Oči nám září, čela nám hoří.
Blouzníme o smělém činu. –
Pracovna mlčí: svědkyně tmavá –
Budoucnost! Věže snů! Žití!..Žití!...
V tázavém temnu plavá jen hlava
přítele malíře svítí..svítí...
88
DĚLNÍKŮV ZPĚV
Co je mi do květů zahrady hvězdné,
co je mi do tajů prostory bezdné,
nemám kdy vznášet se vzhůru
do azuru,
musím se plahočit, množit se, dříti,
abych moh’ milovat, jísti a píti;
lačné mé oči jsou přissáty k zemi,
s hlinou jsem spoutaný cévami všemi.
Co mi dnes do hvězd, co na nich se děje,
na zemi žít chci, kde určeno mně je,
průkopník budoucí, zářivé doby
bez poroby,
sobě chci vydobýt rovných práv s všemi,
volností, bratrstvím obrodit zemi,
potom zrak povznesu, jejž tmy jsem zbavil,
abych i bratry své na hvězdách zdravil.
89
KOLO OSUDU
Zklamaná ženo,
neukojené
srdce tvé v dálku chce jíti
vzpomínku na lásku smýti.
– Doufáš, že klid čeká v dáli
srdce, jež lásky klam pálí?
Zhrzená ženo,
rozlítostněné
srdce své smrtí chceš spasit,
plamen v něm násilně zhasit.
– Doufáš, že unikneš v hrobě
prokleté lásce i sobě?
Věz: vše cos na zemi žila,
trpěla, myslila, snila,
přineseš v příští své žití,
kterým ti souzeno jíti.
90
DRAŽBA SRDCE
Ve dražební síni světa
něžné srdce draží leta.
Kupujícím zvučí vstříc:
Srdce! za sen! Kdo dá víc?
Srdce čeká doufajíc..doufajíc...
Jdou sem noví návštěvníci
s úsměvem neb s žalem v líci.
Drsný hlas jim ječí vstříc:
Srdce! za klid! Kdo dá víc?
Srdce doufá milujíc.
Nenabízí nikdo nic.
Srdce trpí churavíc..churavíc...
Odhodili srdce zmdlené,
v prachu vadne zapomněné.
Skřek se ozve temnu vstříc:
Srdce! za hrob! Kdo dá víc?
Síň je prázdná. Nikde nic. –
Srdce hasne zmírajíc.
91
PAVUČINA
A léta letí... Člověk připadne si
jak pavučina uchycená kdesi
v rohu u okna. –
Smrt bloudí světem. Nečekaně snímá
spleť pavučiny, která v slunci dřímá
v rohu u okna.
92
ZÁDUMČIVOSTI
V má okouzlená zrcadla
mha podzimních dnů napadla;
zrak marně vzbouzel jejich lesk,
mně v tvář vždy hleděl zrádný stesk
[93]
VÁBENÍ MINULOSTI
Ještě jednou zřít bych chtěl
kraje, z nichž jsem odešel.
V platanové aleji
rozprávěti s Nadějí.
Naslouchat, jak k měsíci
vodotrysk vlá šumící.
Naposledy zřít bych chtěl
kraje, z nichž jsem k slunci šel.
95
MODRÁ KVĚTINA
Moje hlava tesklivá
někdy večer blouznívá
o květině modré, jež se
modrou vůní usmívá.
Vůní trpce rozkošnou
jako něžná srdce jsou,
rozjitřená srdce snílků
oklamaných lásky hrou.
96
MATČINA PÍSEŇ
Pamatuji píseň,
jíž mne hýčkávala
matka, když jak děcku
zrak můj uspávala.
Jako svatý obraz
matku v srdci nosím
a když žal mne týrá
o píseň ji prosím.
97
ZIMNÍ ZÁCHVĚV
Již šero mdlé,
mdlé, zamlklé
na město se snáší
v mhách usnulé.
A vítr lká,
štká zdaleka,
jak ztracené touhy
člověka.
Sad, opuštěn,
do oken jen
list žlutavý hází
jak mrtvý sen.
U okna sním
nad žitím svým:
stesk zimní jím vane
jak sadem tím.
98
SMUTEK ODKVĚTU
Je půvab v přírodě, když v žluti zdá se pláti,
a měkce, kajícně spleen větru v stromech zpívá
a vůně ze zahrad vlá trpká, zádumčivá,
že musíš na zhaslá si léta vzpomínati.
Jdou rozpomínky, jdou, jak oblak v nic se tratí,
ó, chorá oblaka, jež blankyt v říjnu mívá,
když léto odlétlo a na zahradě zbývá
jen slunečnice terč, jejž západ něhou zlatí.
A zmlkl ptačí ples i listí hovor milý,
a vody matné jsou a mlhy vřesem pílí,
jak by se rubášem kraj halil zmírající.
Tu v nitru rozbolí se spící kruté rány,
sny, touhy, naděje, jež v urnu srdce dány,
a které vzbudila zlá vůně zmamující.
99
ZÁDUŠNÍ
Těch dnů si vzpomíná má zamyšlená duše,
dnů jarosti, kdy zřela svět jen v tuše,
neb nevinným a čistým kouzlem voní.
Tu slyším v snu jak sadem trylky zvoní,
jak háje vábí, potoky se smějí
a oblaka mne k ráji unášejí.
A náhle cítím jak zrak kalí se mi..mi...
Mně zdá se, že má hlava v zadumání
se nad mileným mrtvým tělem sklání.
100
OSTROV MLÁDÍ
S olší listí opadává;
duše bloudí v pochybách.
Zlatý ostrov na vodách
v hlubin klín se propadává.
Tiše pláčí stvoly třtin,
zrcadlem vod mrak se plouží,
duše v žalné tuše touží
sestoupiti do hlubin.
S olší listí opadává
na vodní hlaď z opálu.
Ostrov mládí pomalu
v hlubin hrobku zapadává.
101
BDĚNÍ
Kéž nalezl bych uklidnění,
až přijde Večer s úsměvem,
v snu sadě modře kouzelném,
jenž promlouvá v mé siré bdění.
Touh žhavé růže v sněhu leží!
Před oknem tančí hvězdný sníh.
Co zatím střežím v prstech svých
květ resed v sklence vody svěží.
Sním..Sním... Rajka letí sadem tiše,
ji ve skle očí zrcadlím;
mně zdá se v svitu měsíčním,
že vcházím do podsvětné říše.
102
PROCHÁZKY
Vy místa, jež zrak můj navštívil,
jste kouzelnou lampou mé duši,
jež ve vašich prchavých obrazech
tajemná dění tuší
[103]
PROBOUZEJÍCÍ SE PRAHA
Všem stranám světa rozhled otvírá se.
Pod kopci louky, šachovnice polí.
Pruh stromořadí usměvavě sbíhá
po mírném svahu cesty do údolí.
Stráž všedních domů..domů... Zbytek městských valů..valů...
Za nimi obr Hradčan pozvedá se.
Shluk budov, chrámů, mostů, sadů, ulic.
Jak živý pastel obraz plove v jase.
A srdcem města reka proplétá se..se...
Když zrána věže, báně, okna v zoři
se třpytí, svítí, blýskají a hoří,
jak v svatozáři Praha z mlh se noří.
105
MALOSTRANSKÁ ZNĚLKA
Do prázdné kašny hledí hlouček stromů,
jež na dláždění kreslí hravé stíny;
vzduch tetelí se horkem léta líný
před zrakem oken starosvětských domů.
Klid ulic vzruší auto prchající..prchající...
Křik dětí s dvorů..dvorů... kolovrátku steny..steny...
Vchod chrámový je vlídně otevřený,
by mohli vstoupit plaší prosebníci.
Však večer v tklivém zvonů poblouznění
se paláce a chrámy, domy mění
a pohádkových tvarů nabývají,
jak by se z mlhy mrákot probudily
a starodávný život znova žily,
jenž zazděn v jejich němých zdech se tají.
106
NÁLADA PŘI SOUMRAKU
Jak obraz světelný ze stínů vyrůstají
střech sedla, věží sbor a přemýšlivé sady
a mosty přes řeku a budov pestré řady,
jež žití truchlohry i veselohry tají.
Toť dávné bludiště, v němž lidé nalézají
bud život nebo smrt, jež chystá léčky, zrady,
však také nadšení a naděje, jež všady
za okny obydlí jak květy rozkvétají.
Již slunce uléhá na lože pozlacené,
a náhle zvonice soumrakem navštívené
nad městem zkoušejí svůj koncert melodický.
Tma roste..roste... Moře střech, báň, hroty věží s kříži,
jak městem kráčí Noc, se v propast stínů hříží:
Teď hvězd se dotýká hrad s dómem gigantický!
107
STARÉ MĚSTO
To čtvrt je ponurá, kde ulice se tmějí
jak staré průplavy vod mrtvých za večera,
střech vlny, podloubí a vjezdy, okna sterá
i sady, přes zdi jež jak vězni pohlížejí.
A vůně minula se ze všech dveří line
jak z relikviáře, jejž otevřel kdos zticha
v snech přišlých za šera, když podzim k nebi vzdychá
a srdci stýská se a v sadech listí hyne.
Je vše zde důvěrné a v mlze zkazky tklivé,
věž, domy s arkýři i chrámy zádumčivé,
kde světla voskovic se zbožným chladem třesou.
A tichem velebným, jež jak stan rozpíná se
nad smutku předměstím, jež spánkem jato zdá se,
jak minulosti pláč se stony zvonů vznesou.
108
USÍNAJÍCÍ MĚSTO
O jasan opřený v propast zřím
ze stínů Petřínské stráně.
Slunce jas před spánkem políbil
budovy, věže a báně.
Zvonice mizejí v soumraku.
Okénka domů se lesknou.
Kvílící hoboje s ostrovů
chvílí až u mne si stesknou.
Hvězdy lamp v šeru se scházejí,
paletu barev tma tlumí;
vůkol vše vyblédá, usíná –
ve snu jen Vltava šumí.
109
SNÍH LUNY
Je měsíčná noc mlčící
a vločky luny zářící
se rozsněžily ulicí.
Shluk budov s loubím zajal sen.
Jas luny sněží do oken,
i chrám je jako posněžen.
A na pomníku zestárlém
bdí opuštěný světec něm’
v rouch jíní skelném, studeném.
Je měsíčná noc mlčící
a vločky luny svítící
se rozstříbřily ulicí.
110
NOČNÍ DRAMA
Městem noc kráčí.
Měsíční odlesk vchází v můj pokoj.
Do pláště stínu halí se domy,
osleplá okna civí jak oči strašidel z temnot.
Ale ti, kteří za nimi žijí,
trpí neb hynou?! –
Ospalec lampář zhasíná světla:
Paprsek prchá mřížemi sadu,
ukryl se za zdí spícího dvorku.
Nyní – slyš, v blízkém průchodu domů,
v temnoty pasti,
o pomoc kdosi zoufale volá
do hluché noci.
111
POHLEDY Z VLAKU A S LODI
[113]
ŠTÝRSKÁ KRAJINA
Horský kraj..kraj... Pastevců údolí,
do něhož vodopád běží..běží...
Stavení zelených okenic..okenic...
Do vrchů šplhá vlak stěží.
Tunely, mosty, pasť propastí..propastí...
Ostrý vzduch volnosti svěží..svěží...
V pozadí na plátně blankytu
pravěké Alpy se věží.
115
TERST
Přístav, v němž kupí se lodí řady.
Rybiny zápach tě stíhá všady.
Moře jak tyrkys..tyrkys... Zjev plachet chvílí
vznáší se nad ním jak racek bílý..bílý...
Siren hvizd s lodí, jež v modro plují..plují...
Návrší steskem jej opětují.
116
VÝJEZD Z TERSTU
Město se vzdaluje..vzdaluje... Zrcadlo moře
hladí nach západu měkce a tiše..tiše...
Chechtání racků slyš..slyš... Náruč tě vítá
širé a nádherné volnosti říše..říše...
Přístav tma zhltla..zhltla... i světlárna mizí..mizí...
Adria, ticho a Noci tůň bezdná..bezdná...
na ní se parník jak stínů vrak houpá..houpá...
Nad mořem vesmíru zahrada hvězdná.
117
BENÁTKY
Sníš v loktech lagun lazurových vod,
snů minulosti básni kamenná.
Vše spí zde. Chrámy, palác dožecí
i modř, jež jižní vášní vznícená.
Jsou plny vrásek staré paláce,
jež přísně zrcadlí se v průplavech,
jichž smutnou vodou bloudí gondole,
s nichž vzlétá lásky smích či žalu vzdech.
Když zjitra slunce vjíždí nad obzor,
zář’ zlatorudá zpívá nadšením,
tu mroucí Benátky vždy na chvíli
se přiodějí rouchem dožecím.
*
Již na palác dožecí sněží měsíční svit.
A z průplavů soumraku slyšet biondettu znít.
Ruch nábřeží prchá. Most vzdechů sesul se v tmách.
Spí Benátky s věžemi, chrámy na lagunách.
A z rozvalin slávy, jež chmurně u moře sní,
jak ze hrobu výkřiky hodin výstražně zní.
118
LUTECIA PARISIORUM
Toť Eiffelova věž je slávy, obchodu,
kolotoč krás i běd,
pošklebek Montmartru a přepych Opery,
toť vůně cocktailu a smyslností květ,
toť Louvre, tančírna snů, dobrodruhů svět
a Notre Dame i Morgue.
119
CHOPINŮV HROB
Kříž vedle kříže..kříže... hrobky zříš..zříš...
slz závoj přes ně přehozen –
Toť Père Lachaise je. Mrtvých říš’,
kde Paříž sní svůj věčný sen.
Jdeš pěšinami..pěšinami... dumáš, sníš..sníš...
Tu maně staneš, zaražen:
Jak rakev hrobka..hrobka... vzadu kříž
a v čele relíf..relíf... obemšen.
Kdos blízký..blízký... Chopin! Nápis zříš
a hlava tvá se chýlí níž,
v snu šeptáš toho jméno,
jenž sen svůj hvězdný v květech sní,
co srdce rozechvěno
jak Aeolova harfa zní.
120
MRTVÉ BRUGGY
Shluk chmurně zamyšlených stavení..stavení...
Chrám..Chrám... palác..palác... klášter s šerou zvonicí.
V svých černých rouchách skromné bekyně
jdou poustevnicky němou ulicí.
Sní siré sady, můstky, průplavy,
na nichž se zjeví labuť unylá,
jak přízrak bloudíc vodou ospalou,
jež hřívou řas je místy porostlá.
Je ticho zde jak v ráji prokletém..prokletém...
Slyš! – Kdesi zvon..zvon... pak druhý..druhý... zvonů sněm
štká lítostivě Zdrávas Maria..Maria...
Pak klid zas rozpne křídla nad městem.
121
LONDÝN
Nad Temží evropský Babel!
Lidský vír..vír... Parníků sady..sady...
Tower..Tower... Pak Tower-Bridge..Tower-Bridge... Doky
s jeřáby, skladišti všady.
Banky a obchodní domy..domy...
Hydepark s vozidel směsí..směsí...
Westminster..Westminster... Kensington..Kensington... City..City...
V temnotě Whitchapel děsí..děsí...
122
ODEVZDANOST
[123]
K SPÁNKU
Proč nespíš, srdce ubohé,
již prchl žhavý den.
– Žel, unesl mi milenku
a zrak je zarmoucen.
Jdi spat jen, srdce nebohé,
pláš marně v tmu a chlad!
Spusť clony očí, světlo zhas..zhas...
Jdi spat, jdi, dítě, spat.
125
ZIMA V SÍNI
V skráně mé sněhy padly,
milenko,
dlaně mé žalem zchřadly,
milenko.
V okno mráz růže schvívá,
milenko,
v srdci zlý sýček zpívá,
milenko.
Zima dlí v jizbě naší,
milenko,
mrtvé v ní mládí straší,
milenko.
126
UKŘIŽOVÁNÍ
Vzala plaché srdce,
zlíbat srdce chtěla,
jala plaché srdce,
lásky zapomněla.
Trny vryla v čelo,
paže rozepiala,
na kříž vbila tělo,
ústům žluči dala.
Marné bědování,
jala srdce, vzala,
nelítostnou dlaní
hruď mou rozdrásala.
127
SNÍCÍ MILENEC
Co zdálo se ti, milenče,
když nebe rudlo zjitra?
– Zdálo se mi, že světlo tmou
vzplanulo v lampě nitra.
Co zdálo se ti, milenče,
když den tkal úsměv žhoucí?
– Zdálo se mi, že v náruč mou
sklání se paní skvoucí..skvoucí...
Co zdálo se ti, milenče,
když nebe lunou vzkvetlo?
– Kdosi šel kolem cestou svou,
v srdci mém zhasl světlo..světlo...
128
VÝJEV VE TMĚ
Pouští noci jdou dva hlasy:
Komu dám své vábné vlasy?
– Miláčkovi dej své vlasy;
nyvé srdce rozdrásá si.
Komu dám své chtivé dlaně?
– Zlato smíchu dám ti za ně.
Komu dám žár svého hledu?
– Sny své pohřbím v jeho ledu.
Komu dám svá ústa skvoucí?
– Mozek vezmi, krev mou vroucí.
Komu dám svá ňadra malá?
– Nic již nemám. Vše jsi vzala.
129
DOTAZOVÁNÍ
Víš-li, milá, co je žena?
Žena, to je bílá růže,
která barvou klamat může.
– Nevím, co tvá značí slova,
ptej se, milý, ptej se znova..znova...
Víš-li, milá, co je láska?
Láska, to je osten růže,
který k smrti ranit může.
– Nevím, co tvá značí slova,
ptej se, milý, ptej se znova..znova...
Víš-li, milá, co je srdce?
Srdce, to je bludné ptáče,
které ve snu pro sen pláče.
– Nevím, co tvá značí slova,
ptej se, milý, ptej se znova..znova...
Něma ústa milencova.
130
LÁSKA
Z jara láska světem spěla,
skromnou chýši zřela.
Do světnice vejít chtěla.
Kudy, nevěděla.
Kdyby teď ji osud svedl
k oknu chýše mojí,
pro pláč snad bych nezahlédl,
kdo tam v růžích stojí.
131
ZÁCHVAT
Proud vlasů tvých dnes dotknul se mých skrání,
a ruce v bázni shledaly se zas,
když trapný pocit pochyb přepad’ nás
tak zákeřně a znenadání.
Již nevím proč. A jak. My večerem
jsme bloudili jak ve snu, oněmělí,
a naše ruce pohnutím se chvěly
v tmy úzkostlivém tichu modravém.
Přec tolik jsme si chtěli vyprávět
o příštím štěstí, vroucném milování,
však mlčel zrak a zachmuřil se ret,
a srdce jak by změnilo se v led,
jsme neplakali ani.
132
ROZLOUČENÍ
Ptáš se, co znamená,
když dva se rozejdou?
Když dva se rozejdou,
snad již se nesejdou.
Svět je zlou propastí,
lidská tvář zmizí v něm
jak vločka sněhová,
tančící nad ohněm.
Když pak bych trpěla,
ani bys netušil,
že srdce vzývá tě,
abys je utěšil.
A kdybych umřela,
nikdy bys nezvěděl,
kdo v chvíli smrtelné
sbohem ti dáti chtěl..chtěl...
133
ZPOVĚĎ
V tvých očích shlížím se,
v nich vidím lásku svou,
v nich vidím lásku svou,
jak klečí před tebou.
Mou vroucnou zpověď slyš,
jsi pro mne osudem,
zda jednou pochopíš,
že navždy tvou jen jsem?
I kdybys zradil mne
a na mne zapomněl,
v mém srdci budeš žít,
jak když jsi rád mne měl..měl...
134
OZVĚNA
Víš ještě? V sadě seděli
jsme kdysi zamlklí,
kol nás se těžce belhali
dva starci nevrlí.
Snad román lásky větřili,
jenž trudný závěr má,
když na šíj’ jsem tě políbil,
se smáli chachacha.
Dnes večer, když jsme seděli
u krbu zamlklí,
mně zdálo se, že z houští tmy
jich jízlivý smích zní.
135
PROSBA
Ne, nehněvej se, dobrotivá ženo,
že trpět u mne tobě usouzeno.
Vždyť pro tvou bolest tím víc mám tě rád.
Ne, nehněvej se, trpělivá ženo,
čím stůňu, to již se mnou narozeno,
je Osud můj, jenž káže mi, jak žít:
stále snít!
V mých očích krouží nadsmyslný svět
a k němu musím vždy se navracet,
v něm bytost má je zakotvena,
jím pohlcena, přetavena.
Nech mne snít!
136
SEN
V sadě sníš,
zraje den;
nežli zvíš –
tma je jen.
Blíž a blíž
okřídlen
vlaje sen.
V dáli, slyš,
píseň žen..žen...
Ticho již.
137
OSAMOCENÍ
[139]
RŮŽOVÝ ÚDĚL
Když zrodil jsem se, růžemi
mne západ uvítal,
své chabé ručky zvědavě
jsem po nich vztahoval.
Pak světem šel jsem..jsem... Růží květ
jsem stále zbožňoval.
Snad proto jsem si srdce své
tak trny rozbodal.
141
OSAMĚLÁ VILA
Na konci města vila sní
se sadů věncem kolem.
Tam jsem se z žití uchýlil
se svojí láskou, bolem.
Zde klidně ubíhají dny
jak říčky vlny líné.
Do oken lípy šeptají
a k slunci oblak plyne.
Jen občas ze snů nádraží
sten vlaku zaheleká.
To dávná touha rozjíždí
se znova do daleka.
142
NADĚJE
Trudné je, marné je
zvadlých lét litovat.
Jaro jde s písněmi
s lučin a ze zahrad;
trudné je, marné je
zvadlých lét vzpomínat.
Srdce je blažené
alespoň na chvíli,
alespoň na chvíli
vůně je zrosily,
do ran, jež jitří se,
balsamu nalily.
Trudné je, marné již
na mládí mysliti,
záhy jak požárem
země se rozsvítí
barvami, nadějí
v plamenném ožití;
nádherně úchvatné
žhavě se vyžíti..vyžíti...
Trudné je, marné je
za mládím teskniti.
143
OŽIVLÝ POKOJ
K spánku si ulehl sněžný den;
s nebe jas začíná mžíti..mžíti...
Do jizby paprsek bludný vlét’,
v žárovkách lustru se nítí.
U okna o písni klavír sní.
Vázy s luk čekají kvítí..kvítí...
Hodiny se stěnou hovoří.
Vzpomínky v rámech se svítí.
Rozjímám, v nitro zrak pohřížen,
o dnech, jež odkvetly v žití.
Chtěl bych jak omládlý pokoj ten
o vůni fialek sníti.
144
VLNA HOŘKOSTI
Je marné srdci zapírat,
že přicházejí dny,
kdy vidím se být bezmocný
a bědný, nicotný.
Vše posměšně mne vzrušuje,
v čem srdce našlo klid,
luh nebes, květy, vůně trav,
ples ptáků, očí třpyt.
A cítím touhu jízlivou
se jedem žití zpít,
před sebou moci uprchnout,
na sebe zapomnít.
145
ZMĚNY
Za nemnoho bouřných let
jak se změní vnitřní svět,
cítění, sny, touhy, vznět!
Zapomínáš, jiné zvíš,
zkušeností hrůznou tíž’
na svá bedra hromadíš.
Hledáš, toužíš, zápasíš,
spěcháš k cíli – náhle víš,
žes’ mu vzdálen spíš než blíž.
A tak bloudíš v neklid, v klid,
strastmi zkrušen, touhou zpit..zpit...
Nevidět nic, necítit!
146
ROZČAROVÁNÍ
Šel jsem si v dálku pro štěstí.
Nemoh’ jsem je však nalézti.
Rostlo snad příliš vysoko,
a já byl zrozen hluboko.
Lákaly hvozdy, blažil luh.
V srdci mém pěli ptáci tuh;
mnil jsem, že vzlétnu do oblak!
Marně jsem čekal na zázrak.
Jarý věk prch’..prch’... Květ štěstí vad’.
Hořka zlý smutek v srdce vpad’.
Větrem jen s vrchů zaznívá
romance lásky blouznivá.
147
VÍTĚZSTVÍ PROHRY
Tolik již v žití ztraceno.
Co za to srdci vráceno?
Vzpomínky vášně bouřlivé,
rozkoše touhy blaživé
zalétat z víru žití v sen,
krásou jak vínem opojen.
Oslněn dary země, snem,
posléze splynout s vesmírem.
148
POUTNÍK A PRŮVODCE
Kde jsem to, rcete, víte-li?
– Jsme ve vesmíru, příteli.
Kde zděděné mé statky jsou?
– Snad dojdete k nim cestou svou.
Jak najdu cestu kupředu?
– Když chcete, já vás povedu.
A jak as dlouho půjdeme?
– Jen nedlouho se projdeme.
A co mne čeká, víte-li?
– Jen mlčící hrob, příteli.
149
PRSTEN
Prsten z chvil zlatých stvořil jsem,
v něj slzu nejdražší vsadil;
do ní jsem zaklel život svůj,
vše, co jsem získal i zradil.
Komu však prsten zanechám,
v němž hoří živý drahokam?
Vložím jej děcku do vínku.
Až jednou rozkvete v muže
uzří snad v onom kamínku,
co ztratit, získati může.
150
TŘI CESTY
Mé mládí prchlo v modrých snech,
a cestou, kudy jsem kdys bloudil,
spí měsíční jas v záhonech.
Mé mužství vzbudil bouří vzruch,
a cestou, kudy k vrchům kráčím,
se v slunné záři koupá luh.
Mé stáří přijde s mírem dní:
zda cestou, kudy k Věčnu půjdu,
se zlaté klasy zavlní?
151
NÁVRAT JARA
Mně slunečný nápěv myslí spěl
o světě, kde vše přebolí,
když bludištěm ulic sám jsem šel
za přízrak města do polí,
kde příroda zmládlá v úsměvech
a v jarním šatě jásala
a plaménky květů, v písní snech
svou radost nebi hlásala.
Žal divný mne objal chvíle té
ve květném moři zářivém:
proč člověk jen jednou rozkvete
a pak již nikdy v žití svém?
152
NAD KNIHOU
Nad knihou básní dumám, uvažuje
co mrazných ohňů vkleto dříme v ní.
Svět v kapce..kapce... Výkřik duše, která pluje
Snu křídly k sadům zářných zhvězdění.
Co chtěl jsem? Zaznít smutných očí lyrou,
zpít pohled duhou květů dum a tuh,
jak v čisté zdroje stoupat v bolest sirou,
byť úsměv na rtech v černý krystal ztuh’;
v dál cizí zvolat, pozdrav ozvy míti,
a marným ždáním hledat výrazy,
jak zbožný poutník nitry bratrů jíti,
v chrám srdcí věšet snění obrazy. –
Mne osud zlákal sráznou stezkou, hložím,
v můj štít vryl odznak ran mých tragický.
Svůj deník duše komu v ruce vložím?
Svou Odyseu!..Odyseu!... Román lyrický.
153
ROZJÍMÁNÍ
Oblačné zjevy pílící v dáli,
přeludy světlé v mysli tvé vzňaly,
touze tvé daly peruti vzletů
do sféry krásy duchových světů;
zapomněl’s, že chlad okovů tíží,
které tě k zemi osudně víží.
Poutníče, který schyluješ hlavu,
nasloucháš drsným výkřikům davu?
Naděje luzné na luzích kvetly,
oči tvé plály slibnými světly,
věřil jsi bližním s prostotou děcka,
nadšením žehla bytost tvá všecka;
zapomněl’s, že zášť dneska či zítra
otrávit může pramének nitra.
Poutníče, který slzy své skrýváš,
v pohádce dětství vzpomínkou dlíváš?
Miloval’s ženu pro její něhu
jako nach růži slunného břehu,
toužil jsi po ní pro vůni čárnou,
toužil jsi po ní pro krásu žárnou;
zapomněl’s, že svým objetím paží
v srdce i trny klamání vráží.
Poutníče, který skonáš kdes v tichu,
pochopíš jednou písničku smíchu?
154
VZDECH
Chci hvězdnou zahradu, jež hudbou sfér by zněla,
chci moře propastná, jež neznámý ráj tají,
chci vidět vůně růst, chci slyšet stromy zpívat,
chci vzácných kamenů zřít rozkvétati květy,
chci horstva průhledná jak z živých světel stkaná,
chci města slunečná, v nichž Umění by kvetla,
chci nesmrtelný svět, chci dokonalé tvory,
chci jiný, čistší vzduch! –
A přec je Země všemohoucně krásná!
155
VYŠŠÍ ŽIVOT
Ó, moci Všechno prolnout, pronikati,
to chtěl bych třeba za cenu i žití,
zem’ pochopit a ve všech tvorech býti
a všemu oheň svého srdce dáti.
A bořit, tvořit, bez dnů zašlých tíže,
vše nadšením a láskou prožhaviti,
sám sebe zapřít, tvorstvu býti blíže,
v svém nitru obraz Kosmu zrcadliti.
To chtěl bych, v to bych chtěl se vnořit zcela,
dát vyšší smysl zmatkům žití kolem,
zvát radostí, co dřív se zdálo bolem,
být náručí, jež svět by objat směla.
[156]
BÁSNICKÉ DÍLO
EMANUELA Z LEŠEHRADU
SVAZEK IV.
Lyrická symfonie
SNY NEBO BOLESTI
Vznikla v letech 1902–1908
a byla
definitivně upravena pro souborné vydání
Vytiskla knihtiskárna „Orbis“
v Praze
pro nakladatele Aloise Srdce
v Praze
v dubnu roku 1931
Některé oddíly tohoto svazku
vyšly dříve knižně:
Když kvetou růže 1904
Kantileny snů a vůní jara 1905
S připojením oddílu Zádumčivost
pod názvem
Sny a bolesti
1908
E: jf; 2004
[157]