SMUTNÉ KRAJE
V panství mé, kde sní teskní andělé,
nadzemská bytost s hvězdou na čele,
zhalena v hedváb kštice zářivé,
přichází těšit v chvíli truchlivé
[9]
– SPÍCÍ V MĚSÍČNÉ NOCI –
[10]
VSTUPNÍ
Tajnou chodbou vkročil jsem
v přítmí čekajících sálů.
V rakvi ze skla zočil jsem
vílu v síni dávných králů.
Vzbudil jsem ji pocelem
– pannu v říze sněžné běli –
toužně vzdychla: po celém
sále zkvetly asfodely.
Čárný květ mi otevřel
dvéře zázračného sadu:
blankyt kvily viol zněl,
tyrkys moře hořel vzadu –
11
NOČNÍ NÁLADA
Pod klenutím noci hledím v nehnutí
s pavlánové výše, kterak černou hladí
pod obloukem mostu bloudí labuti...
Plyň, mé neútěšné, mlčelivé mládí!
Plujte, bílí snové, labuti vy nyvé,
podle osiřelých břehů, bez kapradí,
plujte do neznáma noci zádumčivé.
12
PŘED BOUŘÍ
Tvých tmavých očí démantovým žárem
mně zkvetla setba smutku nebes darem.
Jak divem zkvetla v království mém malém
v tvých očí tmavém slunci vytrvalém.
A kraj mých snů je potopený v mhavých
a dusných vůních kadeří tvých vlavých.
13
VZPOMÍNKA
A její slova měla vůní nádech,
kdy vznášejí se sadem z večera,
a měsíc jilmy třpytným pelem zadech’
a kraj zpil odstín mdlý již, do šera.
A její kštice tkala mlžné háje,
kde dřímou jezer modrá zrcadla
a údolí, jež kouzlí zjevy báje,
snu klidná, dumná místa zapadlá.
Však její srdce vzkřiklo písní v štěstí,
když líbal jsem je v slastném objetí:
že vše, co snil jsem, jednou musí zkvésti,
a orlí touha – k Slunci doletí.
14
ODEŠLA
Odešla v podletí... odešla... nepřišla...
Cestou v svět zbloudila – cesty zpět nenašla.
V krbu je vyhaslo, oheň v něm nehoří.
Truchlo jak po pohřbu v oněmlém nádvoří.
Soucitné paprsky o mrtvé hovoří. –
Odešla... nepřijde... odešla v podletí...
Z jara když vlaštovky s růžemi přiletí,
nad střechou zakrouží, jinam v dál odletí.
15
HÁJ
Proč stalo se to, nevím dosud;
mé druhy, touhy, smavé ženy
mi vzal zlý, nenasytný Osud,
jen svěží háj zbyl beze změny.
Něm’ v ptačím smíchu ke hřbitovu
jak kdysi kráčím mezi kmeny,
kde pod šípkovým keřem rovu
sny mladé lásky uloženy.
Jsou bouřné chvíle zapomněny,
vše vzal mi krutou rukou Osud,
mé druhy, touhy, smavé ženy,
jen zmládlý háj mne láká dosud.
16
PŘEDTUCHA
U vrátek zahradních sestry dvě stály.
Obličej mladší úsměvem zkvétá.
„Zdá se mi, že tuším jeho krok zdáli.“
Starší si steskne: „Čekám již léta.“
Na nebi večerním světy se vzňaly...
Lilie v sadě touhou se chvěly...
U vrátek zahradních sestry dvě stály,
čekaly, komu by srdce dát měly.
17
CIZINEC
Přišel až na večer pozdě,
kdy stíny se scházely v hvozdě.
Byl zhalen v háv poutnický, dlouhý
a přicházel z království touhy.
A velebnou pravicí dal mi
štít blankytný, zelené palmy.
Když poté se rozžehnal se mnou,
dál putoval v končinu temnou.
18
MDLÝ VEČER
Je tichý večer. S němých lad
si vyšel Smutek v spící sad
na snivé, tklivé housle lkát.
Na housle vzlykat blouznící,
když měsíc bledý, truchlící
se toulá zmlklou ulicí.
A ronit píseň vyhnance,
jenž hraje trpké romance
jen marným vášním do tance. –
Je tichý večer. S němých lad
si vyšel Smutek v snící sad
na housle zchladlým vášním hrát.
19
VONNÁ NOC
Zadumané cypřiše
snící větve kloní.
Ani potok nedýše,
konvalinky voní.
Ptáci spánek volali
z křovin mdlými hlasy;
zmlkli v hnízdech, do dáli
když Noc zasteskla si.
Do zahrady vešla v snech,
šustíc vánku šaty,
zlaté hvězdy ve vlasech
měla lunou spiaty.
20
STESK PODZIMU
Mé srdce je jak schřadlý list,
kdys při soumraku v říjnu svadlý,
mdlou myslí stená větru svist
a v tůně očí mlhy padly.
Svit plavý prší v mysl mou,
je bolno toužit, stůně touha;
jen vítr hude píseň svou
jak zádumčivý hoboj, zdlouha.
21
TRUCHLIVÁ MŠE
Žal němý dlaní svých
za zpěvů dumavých
z chrámu se řinoucích
teď spínám do snů svých.
Své srdce tesknící
v kalichu dlaní těch
pozvedám k měsíci,
jenž v bledých oblačnech
jak prostřed lilií
s oltáře nebes plá,
podoben hostii
ve vůni kadidla,
jímž bleskne její zář
na touhy klečící,
kladoucí před oltář
chvil květy slzící.
22
V ÚSTRANÍ
Obloha něžně se sklání
nad město teskné;
bledá tvář úplňku na ní
snivě se leskne.
V zahradě podzimek jemně
na stezkách vzdychá;
se stráně zalétá ke mně
písnička tichá.
– Luno, jež přicházíš cudná
slíbat chmur vrásky,
nevíš, kde bloudí snu bludná
vidina lásky?
23
SOUMRAK
Ty plavá hvězdo, ke mně schyl
čelo své s oblaku
a dovol, bych je políbil
v objetí soumraku.
Mé srdce dumá na kraji
osudné propasti
a myšlenky mé vzlétají
do snění oblasti.
Tu, milenko, se ke mně schyl
s lučiny oblačné
a dovol, bych tě políbil
na čelo zázračné.
24
VYHNANEC
Zraněn v životě
žiji v samotě,
vzdálen radosti,
vzdálen žalosti,
ponurý templář.
Za bílých nocí,
kdy do aleje
se měsíc skvěje,
jdu do své vlasti,
po cestě šedé,
jež do snů vede,
lásky vyhnanec.
25
PASTÝŘCE HVĚZD
Do noci klidné,
v níž stesk můj zpívá,
tvář luny vlídné
se pousmívá.
Má sestro jasná,
v svém mlžném šláři
jsi luzně krásná.
Mé srdce září..
Snů oko skvoucí,
tvůj pohled cítí
má duše, jdoucí
tmou klamnou žití.
26
PÍSEŇ
Chci plakat tiše,
jak měsíc nad jezerem
když mdlým podvečerem
zář roní s výše...
Chci plakat tiše,
jak větru zastenání
nad usnulou plání,
jež steskem dýše.
Chci plakat tiše,
jak dítě, které nocí
bloudí bez pomoci,
a vzlyká tiše...
27
NÁVRAT
V říjnovém temnu jsem s knihou bděl.
Vítr zdřím’ v korunách stromů,
měsíc jak monstrance v mhách se skvěl
nad štíty domů.
Stíny se mračily na stěně
v pablescích svíce jak dýmy,
oči mé chvěly se zasněně
pod víčky mdlými.
Na klavír kdosi tmě vroucně hrál
v přízemí zamlklé vily,
alespoň žalný zvuk zastenal
do noci kvily.
Potom, když klavíru nářek ztich’
– probděl jsem dumnou noc dlouhou –
srdce si zastesklo v prsou mých
nemocnou touhou:
Spatřil jsem krajinu podzimní,
úvaly, oněmlé lesy;
záludná temnota vládla v ní
smutkem a děsy.
28
Mnohé jsem viděl, co bývalo
v úsměvném květnovém čase,
nebe jak na vrších dřímalo
v jihnoucím jase,
paseky, ptáci kde plesali
při tancích pastýřek snědých,
ručeje, kypící přívaly
z úbočí šedých.
Jako bych tudy zas putoval,
končinou trudnou teď, mhavou,
cítil, jak šeptá si trpký žal
žlutavou travou:
mlhy že rouškou svou obestřou
duši mou hřbitovně tklivou,
Zima že půjde pak krajinou,
po vrších, nivou.
29
VLAŠTOVKY ODLÉTLY
Vlaštovky odlétly,
smutno je v údolí,
vítr lká nad plání,
srdce mne zabolí.
Jeseň se vrátila,
úsměv jsem zapomněl,
jeseň se vrátila,
srdce mé ranila.
Ani jsem nevzpomněl,
že přijdou závěje –
V srdci mém vychladlém
uvadly naděje.
30
SNÍH
Hebce vlaje sníh
v bílých závojích
do snů mých, do snů mých.
K hvězdám unášen
teskním z okna ven,
zmírá den, zmírá den.
Nebe vychladlé,
nivy uchřadlé,
srdce mdlé, srdce mdlé.
31
ZÁVĚJE
Jsou nyní mhavé dny a cesty zaváty;
mé dlaně k modlitbě jsou zbožně sepiaty.
Je šero, nevlídno teď v kraji sšeřeném,
již písně odlétly a zvonů smích je něm’.
Spí v klíně údolí, ve sněhu zbloudilé,
mé jaré naděje a vášně zpozdilé.
Stín trpké výčitky se plíží myslí mou.
Jsou cesty zaváty a mrtvou krajinou,
slyš! chvílí půlnoční ve hrobě závějí
mé zvony pohřbené jak ve snu zaznějí.
32
SMUTEČNÍ POCHOD
V zasnění slyším zastřené bubny.
Šerem se plouží pohřební průvod.
Hořící svíce pláčí kol rakve.
Truchlící stíny k zemi se kloní.
Srdce mé bije smuteční hranu
jako zvon věže sirého chrámu.
Ponuré bubny k pochodu znějí,
zklamané touhy, tajené žaly.
Teskní v nich oči, předčasně zhaslé.
Klne v nich srdce, zahořklé žitím.
Naslouchám, v dáli nočním jak krajem
tlumeně znějí zastřené bubny.
33
VÍTĚZSTVÍ
Hlava mi klesá.
Zmírám..
U lože bdí má matka.
A v matném světle lampy
zřím obvazy a léky. –
Jsou bez vlády mé ruce..
Ó nevýslovná žízeň..
Jak otevřenou ranou
z těla proudí život.
Se smíchem ověnčuje
Smrt vavřínovým věncem
mé čelo.
34
KVĚTY SAMOTY
Otevřeným oknem chýše
vidím v záři měsíčné
čekat léno dědičné:
Spící vcházím do své říše..
[35]
POSELKYNĚ
V tajemné komnaty vešla,
v komnaty nejzazší,
v milostném klíně svém nesla
květiny nejdražší.
Lilie s plavými růžemi,
kosatce na útlém stvolu
ze stínu rajského území,
ze zahrad slastí a bolu.
V tajemné komnaty vešla,
v komnaty nejzazší,
v zázračném klíně svém vnesla
kytici nejkrasší.
37
PŘELUDY
Ke dveřím modrým jsem přišel.
Za nimi smích, pláč jsem slyšel.
Náhle kdos vykřikl cosi,
jako když o milost prosí.
Před dveřmi modrými stojím.
Vejíti dovnitř se bojím..
38
POHASLÉ ŠTĚSTÍ
A mnoho změnilo se bouřlivými lety.
Mé vlídné obory, v nichž mládí sladce snilo,
mé slunné paseky, kde vždy se smály květy,
a mnohé jiným je, než v blahém čase bylo.
Již ptactvo umlklo, jež jarou touhou pělo,
již slunce nesálá, jež s láskou hřáti chtělo,
již mnohé uvadlo, co plody vonět mělo,
a srdce soucitné mi steskem zkamenělo.
39
STESK
Teď žlutě plá můj milý háj,
jsou žluté stráně, žlutý kraj.
Mé topoly v modř tiše ční;
s niv dýše vůně smuteční.
A podél bdících rybníků
jde vážně průvod poutníků,
jich těla halí hábity
a líce kápí zakryty.
V skal křesle snící, zírám v luh,
kde bloudí mysl, to ví bůh,
a z hloubky ke mně doznívá
snů poutníků zvěst tesklivá.
40
JESENNÍ VEČER
Snil v barvách podzim. Měsíc plavý
svou vlečku šinul travou snivě.
Kdes šeptal z okna klavír lkavý
svou zpověď stínům zádumčivě.
Sen zajal v sadě bílé pávy,
jež zrcadlila tůň jak ze skla.
Kraj usínal a stébla trávy
se oranžovým jíním leskla.
Vzduch hořce voněl. Měsíc mhavý
háj mihotavým zadech’ světlem..
Kdes šeptal z okna klavír štkavý
o mladém srdci nedokvetlém.
41
V OČEKÁVÁNÍ
Jak tajemný to prchá mrak
v mých nocích blouznivých,
když v lipách tančí severák
a listí střásá s nich.
A němé stíny v světnici
na chvíli čekají,
až bledá záře truchlící
se zjeví nad háji.
Jde měsíc tichem ulice
svým krokem malátným.
Je otevřen vchod světnice
mdlým svitům měsíčným.
42
PRŮHLEDNÉ TICHO
Ticho se lilo okny zacloněnými,
teskno se choulilo síní pod kroky mými:
v nehybné šeři
bylo vše siné, zbarvené nocí,
tuhnoucí v modravý kov.
Spatřil jsem měsíc na prahu dveří,
plachý když vítr alejí táh’,
dumy, jež za dne do dubin zašly,
zpáteční cestou zbloudily v tmách.
43
NOČNÍ POUT
Soumračným hvozdem jdu do noci modré,
do noci měsíčné, krajem, jenž dříme,
tichem sten haluzí pod nohou zalká,
mihne se lyšaj.
Je mi jak v strašném snu! Úzkostně, hrůzně!
Jímá mne prazvláštní, příšerná tíseň!
Divoce vzkřikl bych v bludišti temna.
Pospíchám dále –
Srdce mé zranila zákeřná bázeň.
Prchám. A východ jen zoufale hledám.
Někoho hledám! Však marně. Tma vůkol.
Do noci volám.
Tápu v ní bojácně. Shlédl jsem náhle
okénky v stromoví cosi jak světlo.
Jen jsem to zahlédl, vytušil ve tmě
horečným zrakem:
Jako by v chatrči při svitu lampy
za oknem číhala stařena lstivá.
Kosu si brousila, smála se tiše.
44
SENTIMENTÁLNÍ VYCHÁZKA
Jas měsíční mží na kraje.
Má duše touhou chorá je.
V poušť bledé noci vychází,
ji věrný Smutek provází.
Jdou spolu vážně, bez hlesu
v klín zamyšlených pralesů. –
A když již měsíc v dálce bled’,
zas úvalem šli zmdleně zpět,
a kudy cestou kráčeli
zem’ krví srdce smáčeli.
45
NOC KRÁČÍ
Noc nyvá krajem kráčí zticha,
v svých loktech hýčká květy spící
a zlaté hvězdy do tmy dýchá
a měsíc snící.
Své sličné tváře zadumané
nad květinami něžně chýlí
a občas úsměv s rtů jí skane
jak motýl bílý.
46
VZDUŠNÉ PIANISSIMO
Nach růží něhou luny vzplál
a lunu zmámil růží jas,
když vycházela z lůna skal
a její vlas se v tůni třás’.
Třpyt křišťálných hvězd vybledal
v mhách nad usnulou krajinou,
kdos v lovčím zámku na roh lkal,
hrál na roh zmdlený hluchou tmou.
Až vzlykem zmlkl rohu hlas.
I růže zdřímly v skleníku.
Jen luny vlas se slastně třás’
v skle spící tůně rybníku.
47
NÁVŠTĚVA
Pod mými okny v záhonech
spí kosatce v svých modrých snech.
Mdlou vůni roní hebkou tmou.
V dál beránci mlh nebem jdou.
Je vlažné přítmí. Světnicí
se řine světlo zářící.
Sním zadumaný v ústraní
a hroužím čelo do dlaní.
A bílá Paní s korunou
jak vánek vchází v jizbu mou;
té chvíle kosatce mé sní,
že kvetou září měsíční.
48
V POLOSNU
Je světlé přítmí. Na vodách
se spavě sunou labuti.
Ó, něžně zkvetly na vlnách
v svém hypnotickém nehnutí.
Tvář bludné luny povadle
se kmitá v krajkách modřínů,
a na jezerním zrcadle
spí květné hvězdy leknínů. –
Je teskna chvíle. – Labuti
se mdlivě sunou na vlnách
a jejich sněžné peruti
jak závoj smrti svítí v tmách.
49
LÍTOST
Jde večer. – Šepot vánku ztich’.
Sní lípy. Smutno na polích.
Má zádumčivost blouznivá
té chvíle oknem hledívá.
V tmě pasou se snů jeleni
v trav smaragdové zeleni..
V tom bleskem ticho rozchvěly
dva potměšilé výstřely.
V les jeleni již zmizeli,
jen laňka klesla v jeteli;
svou hlavu bolně obrací
v houšť, kde se skryli pytláci.
50
NÁMĚSÍČNÍ
Pod oblohou dumající
zahradou jdou při měsíci
nyvé, tklivé ženy.
Plachým krokem náměsíčné
přicházejí ženy sličné
jako okouzleny
k vodotrysku, který kvílí
ve večerní svaté chvíli,
časně po západu,
k luně, něžnou láskou jatý,
která jako leknín zlatý
pluje ve tmě sadu.
51
SAMOTA
Kraj osiřelý, v mlhách rozplihlý
jak zaprášený starý akvarel,
luh zasmušilý, potok ospalý
a němá stezka, po níž nikdo nejde,
leč když ho tíží nevýslovný smutek.
Jak zmije vítr někdy v trávě sykne
a bludný měsíc straší v oknech mlýna,
jenž před lety již stářím umlkl.
A nebe šedé, jako z olova
a listí šedé, jako z oceli
v tmy ztuhlém tichu, jehož nezvířil
již dlouho chodců rušný rozhovor.
A bludný měsíc straší v oknech mlýna.
52
V SADĚ
U stmělé stezky zapadlé
jsou spící růže zarudlé
jak chorou touhou povadlé.
Don Chuan blouzní na lyru
a u sousoší satyrů
šíj svůdná svítí z kašmíru.
Však jeho ústa chladná jsou,
dnes tajnou vášní nevzplanou,
spíš větru pějí píseň svou.
A milenec hrou nudnou zmdlen,
své milence je nevěren
a k hvězdám vzlétá rozesněn.
53
NOVOLUNÍ
Z temnoty hvozdu v dumách svých
vyšla a šla kol oken mých.
Vyhléd’ jsem: spěla cestou svou,
pěla si píseň milostnou.
Do temnot hvozdu zašla zas –
v šlépějích jejích zbyl snů jas.
Zavírám okno: myslí mou
spěje v dál s písní osudnou.
54
TŘI DÍVKY
Bdí tři dívky
v lesní chýši;
náhle tiše
klepat slyší.
Praví prvá:
hoch můj v touze
dobrou noc mne
dát chce pouze.
Praví druhá:
zbloudil kdosi,
o přístřeší
asi prosí.
Praví třetí,
dívka slepá:
osud, sestry,
osud klepá!
55
DNES
Dnes v lese loví pytláci,
a čerti blínu nasili;
princezny šílí v paláci,
zlé vědmy hvězdy shasily.
A mrzák dneska v noci snil,
že ušel za den tisíc mil,
a srdce mé dnes zakleto
do ledové kry přes leto.
56
SMUTNÍ RYTÍŘI
Vzdálených rohů svadl hlas
i fial vůně nasládlá,
a srpek klamné luny zhas’,
jež v jícen mračen zapadla.
Och, rozjeli se rytíři
za dobrodružstvím do dáli,
znak kříže měli v krunýři,
s přílb chocholy jim zaplály.
Vzdálených rohů zesnul kvil,
jenž v skalách žalem umíral,
že ani květ se nevzbudil,
by na cestu jim sbohem dal.
57
V ROZTOUŽENÍ
Přál bych si odejít,
kam mne pudí
nezdolná touha:
do končin pohádek z dětství.
Vydal bych se
přes sopky, ledy
na dálnou cestu.
Ale vím, to je nemožné.
Jsem vržen na chodník cizího města
mezi sobecké lidi.
Ti mají červivá srdce
v zlých prsou,
bijí se, klamou, nenávidějí se,
nerozumím jim..
Má luzná princezno
v opálové kouli!
58
ODPOČINEK
Od splavu slyším dívky pět.
U cesty pažit duhou vzkvet’.
Pastýř lká stesk svůj na šalmaj.
V kadidle vůní tone kraj. –
U mojí hlavy žena sní
ve svatozáři sluneční.
Na čele hřeje její dlaň,
v jasmínu sněhu dřímá skráň.
Duši mou objal vábný sen
o čárné říši princezen,
ve které věčné jaro jest,
květiny nepřestanou kvést.
59
VESNA
Mé srdce září,
když na tebe myslím –
Vzpomínka věrná, dívenka bledá,
ve všem tě hledá,
prosebně hledíc mi v líc:
„Přijde již dnes či přijde až zítra?“
A spěchá s červánky jitra
na slunné návrší,
aby ti jásavě běžela vstříc.
60
KVĚTNOVÁ SLAVNOST
Tisíc ptáků výská,
tisíc očí blýská,
tisíc září tryská.
V kole krouží ženy,
kštice propleteny
narcisy a rmeny.
Běž, mé srdce, víti
věnec z touh a kvítí
ke slavnosti žití.
61
ODJEZD
Osedlám oře,
přes vrchy, moře
pojedu..
Krunýř mám zlatý
kol hrudi spiatý,
bujné mé vlasy
zvěnčeny jasy.
Prchnu kraj světa,
tam, kde Ráj vzkvétá,
plod jeho stromu
přinesu domů.
62
ATLANTIS
Pláči,
že mé touze dračí
žena nedostačí,
nepostačí žena,
nedostačí svět
[63]
– NAD BLAHOU PEVNINOU, ZHLCENOU MOŘEM –
[64]
SVĚTLÁRNA
Duše jako moře tají zhoubné tůně.
V květnu žití srdce ilusemi stůně:
zjeveními lásky, zjeveními štěstí;
obě cesty mohou do propasti vésti.
Světlárna jsem zrádná na pobřeží moře,
skalisk břitké dýky ověnčuje hoře;
leckteré již lodi cestu její spletla
na vrcholu věže zanícená světla.
Neklidné je moře, záhadné a širé,
jeho vlny víří u světlárny siré,
v které bydlí strážce, samotou jenž šílí.
Bludná loď, když k břehu v bouřné noci cílí,
neví, zdali hořet na světlárně zočí
světlo spásy nebo šíleného oči.
65
POTOPENÝ KRAJ
V poušť noci zmrtvělé Čas lodici mou šine
skal chmurnou roklinou, kam jas se nešíří,
a smutek rozkládá nad panství nehostinné
svá křídla upíří.
– Již dávno, vzpomínáš, jsme tudy veslovali,
mha vody halila, již vůkol život tich’,
jen víru lačného kdes běsnil hukot zdáli
v tmách noci zelených.
A světlo třesavé se lilo s noční výše,
kde znaky souhvězdí se bájně zaskvěly,
my v loďce seděli, snem zpiti, vroucní, tiše
a slova neděli.
Tys dlouze tesknila, tvé hnědé oči snící
výš po hvězd kolejích v svět cizí prchaly,
a v družném objetí se našly duše spící,
jež touhou plakaly.
S hor mračných vzpomínek se skvoucí luna vznesla,
jak bílá hostie v mhy modrých kadidlech,
a v šeru brázdila snem blahým hnaná vesla
tůň, z níž lkal vraků vzdech. –
66
Ó Noci! Propasti! Vy tůně snů a taje,
vy záhy jaly jste mé mladé nadšení;
žel, onen živý hrob snad nikdy nevydá je
z pout svého vězení.
Vy dnové dumaví, již jdete v šerou dáli
v chvil vlnách pod smutnou a sirou loďkou mou,
v zlé vaší propasti zrak tuší věže, skály
pozřené hlubinou.
A v nocích bouřlivých, kdy déšť se s mraků řítí,
a blesky zlověstné v hloub vodní sjíždějí,
v tom hrůzném zrcadle zřím ironii žití
a stesk svých nadějí.
67
MDLOBA
Truchlivost tajemné pláně, rozběhlé v temno..
osudné samoty pláně.. pěšiny bolu,
po které málokdo přejde.
Věrné mé toulavé dumy, zbloudilé v mlze,
v soumračné rozlehlé pláni, v drahé mé pláni,
nazpět jdou pod družnou střechu.
Smutek mne mazlivě hýčká, přivírá oči,
měsíční paprsky tkají zář kol mé hlavy,
taví mé snění.
Duše má neschopna vzdoru, váhavá k činu,
vzmužit se, rozdrtit směle neblahá pouta
úderem svalnaté paže,
churavá choulí se v loži zhalena temnem,
chřadnouc jak květina něžná pod chladným dechem
vanoucím s mrákotné pláně.
68
ZÁDUMČIVOST
Je trudno, zamlklo, a v mysli, v které mdlo,
procitl bledý sen,
když vítr v jilmech lkal a listí setřásal,
vadnutím zarmoucen
a zpíval píseň svou, jak podzim tesklivou,
zatím co zmíral den.
Pod oknem zastenal a v nitru rozehrál
dojemné trioly,
tak měkce truchlivé a trpce kvílivé
jak zvuky violy,
když září luna mdlá, jak pastel vybledlá,
na svlačců fioly.
V něm divná touha lká, v sny prchlá, daleká,
zrozená v zásvětí
pro duši raněnou a žitím zrazenou,
jež úpí v zajetí,
a jež snem opájí, když verše šeptají
básníci prokletí.
69
EVOKACE
Zemdlený smutkem, nasáklým nudou,
bolestnou touhou, zahořklým citem,
rozjitřen hudbou dumavých houslí,
zladěných v škálu nejhlubších zvuků,
spouštím zas paže, schvácené křečí,
ochablé dlouhým rozpětím marným
k zářnému slunci, mroucímu mlčky
v kaluži kalně stydnoucí krve.
Nitro mé jako končina ztmělá,
ve které mrtvé naděje straší...
Ticho mne hýčká v soucitném klíně,
hude mi píseň odešlou, dávnou,
motýli noční s pavími oky
sedají snivě na rmutné čelo..
Tesklivé stíny, rostoucí z hrobů,
malátné paže zvedáte ke mně,
v mlčícím šeru někdy vás vídám,
nad ložem mým se naklánějící,
vkládáte mrazné kostnaté ruce
na horké skráně, žehnáte mlčky
básníku žitím rozteskněnému.
70
PŘÍCHOD JARA
Zem’ usmívá se, kvete jas.
Však chmurný podzim líbá nás.
V rej spějí dívky, plesá pták.
Nám v hořkých slzách tone zrak.
A zatím, co sní v květech jas,
noc v hvězdnatý plášť halí nás.
71
STUDNA
V tmě snící studna mnoho ví;
vše viděla, nic nepoví;
snad nevzpomíná, kdož to ví?
Lži, přísahy a objetí
i vyhrůžky a prokletí;
vždyť musila je slyšeti.
Však v noci světlé, v noci zlé,
zrak vidí v jejím zrcadle
se chmuřit kostry rozpadlé. –
V tmě spící studna mnoho ví;
snad zapomněla, kdož to ví?
Ač viděla, nic nepoví.
72
SFINX
Olověně pne se nebe
nad nesmírnou, sirou pouští,
na obzoru hrozí samum,
jako připomínka smrti.
Kamenná sfinx čeká vzdorně,
nesčetněkrát zasypána,
olověné nebe líbá,
vysmívá se hrozbě bouře.
73
ZMLKLÁ ÚSTA
Nebesa hoří v krvavém mraku..
Oběti pohřbeny v žáru.
Nyní jim hrozí výčitka v zraku,
osudná výčitka zmaru.
Za jitra tančili v důvěrném mlází,
k rozmarům tamburin pěli.
Večer jsou zmlklí, radost jim schází,
ztracených úsměvů želí.
Nebesa žíří v krvavém mraku..
Neblahé Noci se blíží.
Nyní jim hrozí výčitka v zraku.
Zármutek zklamání tíží.
74
MŮJ ŽALM
Ty, jenž jsi touhou vznítil srdce mé,
má prsa kopím Lásky probodl,
viz, v pokornosti klečím před tebou.
V své dobrotě jsi ke mně sestoupil,
bys oči slepé rozžeh’ viděním;
v dík hříšné ruce jsem ti zasvětil.
Můj Bože, pohleď, jak v zlém zármutku
se zpíjím víry vínem ohnivým,
jež sklidit dals’ mi na své vinici.
Vím, Otče, hruď má tebe nehodna,
mé oči klamné, lživé, nevděčné,
mé ruce špatně učí modlit se,
přec pro můj život trudný, nešťastný,
i pro vše rány, jež mne postihly,
žár pekla, hrůzu pochyb v nitru mém,
měj slitování s duší dítěte.
75
ZVONÍK
Jak zvoník, jenž rád nad biblí se sklání
a v světském ruchu téměř nežije,
můj život vzbudí zvonů rozjásání,
až chrámem zazní slavné kyrie.
Kdes v báni věže dlívá zádumčivý,
kde výšin ptáci hnízda skrývají,
vdál věrným oknem zamyšleně civí,
jak zlaté stíny bloudí po kraji.
Toť jeho úděl: Někdy vzpomíná si
jak zřel jak ve snách zjevy ženských těl,
třpyt ladných šíjí, ňadra, zlaté vlasy
a skrytě slzí, kdys že tolik chtěl.
Jak zvoník, jenž rád nad biblí se sklání
a v světském ruchu téměř nežije,
můj život vzbudí zvonů rozplesání,
až chrámem zazní slavné kyrie.
76
ZTIŠENÍ
Jsou němé varhany, mše je již skončena;
je chrámu šerého brána již zavřena.
Teď přítmí chmuří se, ztemněly oltáře,
zhas’ záblesk monstrance, dřímají žaltáře.
I mniši pokorně odešli do cely
si šeptat s Ježíšem, s bledými anděli.
Sní svatí otcové v oblacích kadidla,
v sklech oken gotických zvědavý měsíc plá.
Jsou němé varhany, mše je již skončena.
Mé duše zšeřené brána je zamčena.
77
ZPĚV ZÁDUMČIVÝCH RTŮ
Zaslech’ jsi píseň šílené paní?
Šeptá ji v sadě, den kdy se sklání:
Rozkošní ptáci, blankytní ptáci,
mí luzní snové,
rcete mi něco o zářné vlasti,
mí miláčkové.
Zalétáte přec’ nad strmé skály
a nad propasti,
neslyšeli jste tam kdesi v dáli
o slunné vlasti?
Rozkošní ptáci, blankytní ptáci,
mí krásní snové,
uneste s sebou mé mladé srdce,
mí miláčkové.
78
SOUMRAK
Nad zemí obloha šera most klene,
nebeskou svítilnu zrcadlí řeka.
Podvečer vychází ze dveří lesa,
blíží se k dědině loukami, poli,
lákaje zázračnou stříbrnou flétnou
po lásce toužící děvčata z domků.
Na každé okénko zaklepou zvuky,
za nimi radostně zazáří oči. –
Rozkvetlá obloha sklenula most svůj
od země do oblak, k hvězdnému ráji.
79
ŠEDIVÁ CHVÍLE
Pohřbeny sny mé, zasuty leží
ve stínu přísných chrámových věží.
Pod zemí chladno, pod zemí temně,
prsa jak hroznýš ovíjí země.
Z lebky, v níž snilo blankytné světlo,
jezírko modrých fialek zkvetlo.
Ze srdce tryskly rezavé stíny,
ze srdce vzrostly zahořklé blíny.
Za světlých nocí k rovu se sklání
v závoji černém truchlící paní.
80
ZÁTIŠÍ
Ve stromořadí sirém údolí
rád toulávám se s přítmím večera;
zde vítr s listím snivě zápolí,
a jako eben hlaď je jezera.
V tmě divých křovin zjevují se sny,
by postrašily lidi z okolí,
když bledý měsíc, bdělý ponocný,
si se svítilnou vyjde do polí.
Tu pozdní chvílí vítr bázlivý
si hledá cestu mezi topoly,
a měsíc jde jej vyvést na nivy,
když s věže Noci půlnoc hlaholí.
81
STOPY V PÍSKU
Chřad’ zasmušilý den – a snivý vítr vál
nad mhavým úvalem, jímž v myšlenkách jsem šel,
zlý soumrak plížil se po stráni z blízkých skal,
a měsíc bázlivě se v sivých mracích chvěl..
Vzdech plavý potkal jsem, když měsíc do mhy dých’,
mne šeptem pozdravil a ruku svou mi dal,
pak šli jsme zamlkle v svých dumách tesklivých,
až stezka úskočně se skryla v tichu skal..
Kol šero vzrůstalo.. A cestou ve skalách
jsem zahléd’ stopy těch, již přede mnou zde šli
a dlouho bloudili i marně lkali v tmách
a posléz’ v bludišti skal mračných zhynuli.
82
VRCH ZAKLETÝCH DUŠÍ
Stezka se ztrácela v močále.
Před sebou chodbu zřím ve skále,
nevinně zející chodbu.
S bázlivým pohledem dítěte
vstoupil jsem do skály staleté,
do vrchu zakletých duší.
Slunce již odešlo, truchlil kraj,
ptačí smích odumřel, dřímal háj,
mrazivé ticho zde vládlo.
Tázavě stanul jsem v temnotách,
znavený přízrak se za mnou táh’,
zhalený v zvetšelý rubáš.
Chodba se vinula dál a dál.
Sýček kdes ve skalách zahoukal,
jako by někdo měl umřít.
Pojednou zaslech’ jsem temný hřmot,
jako by Kdosi za mnou vchod
do skály balvanem zavřel.
83
ZKLAMÁNÍ
To bylo schodiště příkré a točité,
jež chmurně vedlo mne do země hlouběji,
jen kahan v ruce mé třásl se v noci té,
och, šel jsem vypátrat ložisko nadějí.
A strážní skřítkové přede mnou prchali
do tajných úkrytů, temnotou zalitých,
když zvědav klepal jsem kladivem do skály,
zpět zazněl tlumeně ozvěnou šklebný smích.
To bylo schodiště příkré a točité:
Že jsem přec’ u krbu nezůstal raději,
vždyť vím, že řeknu si na konci chodby té:
„Ach, marná námaha. Není již nadějí!“
84
SVĚDOMÍ
Sny prchly, dívky rozmařilé,
jak slunné dny a nudno snít
i doufat v změnu! Jsou to chvíle,
kdy nelze srdci klidným být.
Vím, ještě mrzké touhy zbyly,
jež plodí mstu a nenávist,
ty se tu ještě lstivě skryly
kdes ve výklencích šerých míst.
Mé žaly zejí jako sály,
kde teskno straší, vyčítá,
mé čelo žhavé, žízeň pálí –
však číše v střepy rozbitá.
85
SPLEEN
Na zpustlý hřbitov
déšť únavně, ospale kane.
Tisy se lesknou –
jak matčin pláč ztlumeně šumí
k sinému nebi.
V mdlé lebi se myšlenky hemží,
směsice červů.
Chlad hrobový rozpíná náruč
zásvětné lásky. –
Jsem hrobka, již otevřel průvan
do trudné noci.
86
MRTVÉ VODY
Ó mrtvé vody, zrcadlící měsíc.
A břehy mhavé, sotva znatelné.
Tu vede cesta k osamělým skalám
a zádumčivé vzdechy těkají.
Skryt clonou olší, pohřížený v dumy,
zde usednu si, hlavu skloněnu.
A teskní chodci, již se tady zjeví,
zrak mají snivý, roucho kajícné,
a z jejich rukou sněží vroucně k zemi
šlář Veroničin s tváří Kristovou.
87
VÍM, PŮJDU..
Zas bude státi zamyšlený,
když měsíc vzkvete nad lesy,
zas uzřím jej, až půjdu domů,
jak mlčky čeká v stínu stromů
Smutek vážný, bezhlesý.
A srdce tajný stesk mi sevře.
Ó, děsím se těch očí zlých,
až ke mně kalný zrak svůj zvedne,
tvář má se zachvěje a zbledne,
jak bych spáchal strašný hřích.
Vím, plaše půjdu kolem něho
a budu k zemi hleděti,
a kudy půjdu, tudy všude
zrak uzří listy svrasklé, rudé
na mé cestě ležeti.
88
PODZIMNÍ CHVÍLE
Rozkvetly snění dahlie.
Přílét zlý vichr, zmrazil je.
Dahlie zmrazil, pokosil.
Slzami srdce orosil..
– V zahradě dumných cypřiší
milenka srdce utiší;
růže své dá ti náhradou,
osuší slzy kšticí svou.
89
MĚSTO VE SNĚHU
Nad městem pohas’ ohňostroj denní,
rozstřiklých barev jiskřivé skvění.
Teskné je nebe, kde záře není.
S oblohy odlét’ paprsek skvělý.
Vybledl obzor zarůžovělý,
v sněhových vloček slnivé běli.
Z oblačných lavin lilie sněží
na zmlklé město. – Na štítech věží
stříbrný samet sněhový leží.
90
PUTUJÍCÍ OBLAKA
V zrcadle vidím: tvář má je bledá.
Srdce mé mlčí, útěchy nedá.
Vichřice prchla. Blankyt se jasní.
Přijdou snad dnové tiší a krásní?
Přinesou slunce, smavý déšť štěstí,
aby moh’ záhon radosti vzkvésti?
Oblaka čárná, nad světem jdete,
poutníci věční, očím mým rcete:
Vichřice prchla. Nebe se jasní.
Budou to dnové tiší a krásní?
91
ROZHOVOR S DUŠÍ
Kam to, má duše, zbloudila’s?
Hle, v dálce zmírá noci stín.
– Zvábil mne z jizby luny jas,
zhalil mne v závoj nevěstin..
Tož mně, má duše, odpověz,
proč bázní zbledlý je tvůj ret?
– Shlédla jsem přízrak Smrti dnes –
úsměv se zděsil, když ji shléd’..
Tvůj hlas, má duše, zdá se chvět!
Proč klopíš k zemi oči mdlé?
– Shlédla jsem v tůně zrcadle
mrtvé své vlasy zešedlé..
92
ZIMNÍ SPÁNEK
Znám kraje smutně širé samoty!
kde slepé šero sluji obývá
a ledovce se snoubí s oblohou;
kde vítr těká vlasem zcuchaným,
jak hrůza, která z dálky přilétá
a pod sněhovou plání, v roklině
chýš zimomřivě k vrchu tulí se.
Ó, znám ty kraje širé samoty!
kde osamělá protěž živoří
kdes na skále, jež dumá nad srázem
a civí v hloub, kde stlívá mrtvola.
93
PŘÍZRAK
Nebes báň se tměla. Vzduchem vířil sníh,
mrazem rostly květy na okenních sklech,
povozu hřmot v šeru pavučinách tich’,
zanikaje, jak by mizel v oblačnech.
V krbu úpěl vítr. V šeré komnatě
v lenošce jsem tonul v zlatých vzpomínkách,
měsíc hleděl oknem sdílně, dojatě,
na klávesy srdce chladným svitem sáh’.
Venku čeřily se sněhem vlny střech,
vítr v krbu svištěl píseň žalostnou;
místo měsíce jsem náhle uzřel v snech
v okně šklebiti se lebku příšernou.
94
NOC
Temno jak polyp paže rozpíná
číhajíc tajně na své oběti.
Pochmurně teskně klamná krajina.
(Vidíte lačné oči blyštěti?)
Potulný básník hledá v chvíli té
lastury, které v písku zůstaly.
Smutek mží. Zříš příď brigy rozbité
na hřbetu skrytých, lstivých úskalí.
Vichřice. – Poslyš moře hučeti
ukolébavku svůdné Dalily,
hýčkající v svém zrádném objetí
utonulé, jež vlny zalily..
95
KRAJINA SNU
Opět v slunci na lučinách
procitají pryskyřníky,
oblaka jak lodi plují po blankytných vlnách nebes.
Šeříkové hrozny voní,
misky magnolií září –
na travnaté stuze mezi
prozpěvují smavé dívky.
*
Ale v teskně zasmušilém
hvozdě věkovitých dubů
kvetou Smutky.
Skryty pavučinou přítmí
vysílají sladkou vůni
tmavé květy skabios.
Sametoví lyšajové,
s okem nudy na svých křídlech,
proletují kalným vzduchem,
na koberci modrých mechů
odpočívá bílá laň.
Snivě,
nahý, rozespalý,
kráčí mladý kralevic.
V zapomenutí své doby
vniká stále hlouběji –
do tajemné sluje hvozdu.
96
Beryly a chrysolithy
v jeho měkkých stopách svítí.
Nad závratnou prohlubinou,
na vysokém skalním sedle
odpočívá úplněk;
trůní,
němý, zadumaný,
nad záhadou mého žití.
97
HOSTINEC U CESTY
Toť hostinec je dávný u silnice,
jež věnčena je srázným svahem skály;
v tůň půlnoční vždy v okně mžiká svíce
a poutníky, již bloudí, vítá zdáli.
Tam hostinským je Osud trpělivý,
jenž hostům svým, jimž život zbrázdil líce,
mok nalévá, jak Lethe opojivý,
v číš z ebenu, v němž vryto: Nikdy více.
Zde šílenství jen k harfě smutku pěje.
A zoufalství mdlým hráčům v kartách radí,
až ztratí všechno, sedí bez naděje,
co zatím Smrt, již věkem sešlá služka,
jim v komoře, kde na zdi kahan čadí,
v mdlém plápolu pak uchystává lůžka.
98
AŽ NĚKDY
Až někdy půjdu
s pokleslou hlavou, oslněn pohled
sluncem, jež slavně nad obzor vzplálo,
po němž jsem toužil po celý život,
až někdy půjdu,
zanechávaje za sebou stopy svěcené krví,
sklíčená bytost v životě skvoucím –
tehdy snad v srdci ucítím pocel
jásavé záře vzešlého slunce,
od něho vzdálen v údolí chladném,
rozbolněn touhou zesláblou lety,
neznámý básník.
99
DOBRODRUH
Přijel kdysi rytíř zdáli
k lidem velké dědiny,
oči chmurným žárem plály,
hlavu kryly šediny.
Cítil se zde jako cizí –
teskný úsměv pro vše měl,
věřil ve svou slunnou vizi,
bůh ví, co v ní všechno zřel.
Měl rád stará, zlatá vína,
říkali mu trubadur,
vždy dle nálad píseň jiná,
dneska moll a zítra dur.
Kdysi v družném kruhu seděl,
šumný pohár k ústům vznes’,
mrtev klesl, slova neděl.
V nitru smutek, na rtech ples.
100
MOTÝLI
Motýli bílí a rudí,
kam jste mi odlétli z jitra?
Na prsou zmije mne studí
vylíhlá z nitra.
Dříve jsem netušil ani
v srdci svém skrytého plaze,
v mládí jsem mohl jej zhubit
v zárodku snáze.
Mohl jsem vyrvat si srdce,
vrhnout je do víru moře,
pohřbíti v propasti jeho
tajné své hoře.
101
PROSTÁ PÍSEŇ
Pluly zjevy oblačné,
spěly v jitřní dáli,
z chyší lidé vyběhli,
udiveně stáli –
Ještě hvězdy nezbledly,
ještě svůdně plály,
ale ony prchaly,
pluly v cizí dáli..
Tiše létly nad vodou
smíchy zádumčivé,
na kraj stíny vrhaly
bázlivé a snivé –
ještě luna ronila
světlo opojivé,
ale ony prchaly,
pluly v dálky sivé..
Vonná jara odkvetla,
kruté zimy přešly,
ale bledé vidiny
z dálky zpátky nešly.
Marně pátrám k obzoru,
zda se z dálky noří.
Snad tam někde za vrchy
utonuly v moři.
102
TANEČNICE A DŘEVĚNÝ PANÁK
– Milé dítě,
pojďte hbitě
na rejdiště mezi nás,
tanečnice,
výtečnice,
učit bude tančit vás.
Kdo chce žíti,
musí chtíti,
jinak může v koutě stlít,
kdo je smělý,
tomu celý
svět se musí otevřít.
Kdo chce štěstí,
zkus jen lézti,
štěstí kvete na hoře;
venku svítí
na sta kvítí,
tma vždy straší v komoře.
103
– Nelákejte,
klidu přejte,
jinde hřejte zachránce;
nechť jen svítí
venku kvítí,
mně se nechce do tance.
Pro mne není
tance, pění,
v samotě své rozjímám,
jak se žití
světem řítí,
nikdo neví odkud, kam.
104
BALADA
(K OBRAZU LUDVÍKA VON HOFFMANN)
Jede rytíř širou plání
od večera do svítání.
Hvězdy klamou; rytíř jede
v zbroji barvy stříbrošedé.
Chtivě ruce za ním spíná
divá panna Meluzína.
Dumá rytíř, čelo sklání:
Nikde klidu, nikde stání!
Do báje jel dobýt hradů,
zpět se vrací bez pokladů.
Jede rytíř širou plání..
Noc jen slyší srdce štkání.
105
ZAVÁTÉ CESTY
Ach, sníval jsem, již dávno před lety,
že v pohádce kdes zámek zakletý.
V něm bílé touhy v myrtách dřímají;
u brány obři s kyji hlídají.
Však rytířství jsem nyní výhost dal
a výměnou jsem za meč kutnu vzal.
Mé dny se postí. Ruce sepiaty.
Jsou k zámku v báji cesty zaváty.
106
TRAGICKÝ ZÁPAD
Vzplál hořem večer; trudný nach
se plížil v osiřelý sad.
Ven z okna v šerých myšlenkách
jsem zmlkle zíral na západ.
Dnů vzpomněl jsem, kdy jiskřící
vzduch jarou ptačí hudbou zněl
v sad mladých snů mých, tisíci
jenž keři růží vonět chtěl.
I bylo mi, jak někdy je,
když smutek žití otráví
a z rány skryté vylije
se osudný proud krvavý.
107
CESTA K RÁJI
Jak chorá myrta touha zvadá.
Proč oknem zíráš do kraje?
Svit luny do síně se vkrádá,
v skle skříně žlutě vzkvétaje.
Hle, večer tká své luzné sítě;
již usni s dlaní pod skrání,
jak hedváb stíny přikryjí tě,
můj hochu, prchni dumání!
Zní zvony... Neslyš jich, mé dítě,
ať jejich ústa nevzbudí tě
svým modrým vzlykem ze spaní.
Lhou zvony... Hvězdy rozkvétají.
Spi. V snu se cesta k ráji tají.
Již večer... Chvíle klekání.
108
VYZNÁNÍ
Přál bych si žíti v rytířském věku,
kdy ještě v světě sídleli reci,
a jejich přílby z jasného kovu
jak drobná slunce blýskaly v sečích;
kdy kvetly hrdé, vznešené paní,
jež znaly líbat oddaně, vroucně
rty smělých mužů, věnčených slávou;
kdy pěvec v noci, vábící k schůzce,
skryt v stínu věže chmurného hradu
pěl svůdnou píseň při loutny šeptu
zpit krásou vděků zbožněné ženy.
109
TOUHA
V tůň noční jiskří světla vábivá
a v jejich třpytu odlesk ráje plá.
Ach, v kobce hrudi mé se ozývá
již zchřadlá touha žalem osleplá.
V dnů všední záři trpně usíná
v svém nerušeném tajném doupěti,
však v světlých nocích křídla rozpíná,
jak k nebesům by měla vzletěti.
Chce povznésti se k slunné oblasti,
pryč z nudných ulic, z bahna rušných měst,
až do blankytu, k Věčna propasti
a koupati se v pršce pestrých hvězd.
Chce zajásati v slasti nezměrné,
že živlu svému se zas navrací,
chce volně brázdit moře etherné,
jež nekonečnem slavně burácí.
Žel! planě dychtí ke hvězdám se vznést,
svá křídla skládá, trpí poznovu,
jak vězeň, zřící mříží dálku kvést,
jenž marně chce se zbavit okovů.
110
NEKLID V NOCI
Dešťové kapky
v noční tmě klepaly na sklo
lhostejných oken.
Vyděšen procit’ jsem v loži,
naslouchal v dálku:
supění vlaku...
A zoufalý hvizd,
jak sjížděl by v propast,
proťal mi duši,
a žhavé dvě oči
strašily ve tmě.
111
TUŠENÍ
Jali mne do svého středu
tajemní, divocí jezdci.
Vzali mne do svého středu,
tryskem jsme cválali krajem..
Nikdo se nezjevil cestou,
ačkoli hleděl jsem vůkol,
nikoho nezřel jsem ve tmě,
ačkoli pátral jsem po něm.
Možná, že za kmeny v lese
číhá až pojedem mimo;
spatřuji na písku stopy,
na křoví útržky šatu..
Možná, že zkouší svou dýku,
možná, že vyrazí rázem,
možná, že bodne mne v prsa,
možná, že nezřím jej nikdy.
112
VRŽENY KOSTKY
Přišli..
Mlčící, vážní,
na tvářích červené masky,
v šedivě splývavých hávech;
za pasem kalené dýky..
Svlékli mne do naha,
ruce mi spoutali pevně,
konali nade mnou soud.
V krvavém pochodně svitu,
v neznámém klenutém sklepě
vzdorně zřím do tváře smrti. –
(Dobře vás poznávám všechny,
mstěte se, mstěte se jenom,
kati!)
Vrženy osudné kostky;
v hlubokém mátožném šeru
hrozivě zvedají paže,
třímají smrtící dýky,
aby je vnořili posléz’
ve vzpurné srdce. –
113
Přišli..
Mlčící, vážní.
Za pasem kalené dýky.
114
DÉMONI
Nechte mne, duchové temní,
nerušte klidného spánku,
marně se snažíte zlákat
do modré noci
bledého spáče.
Zůstanou zamčeny dveře
k magické síni;
duse má bojí se, děsí.
Nepůjdu nikdy již s vámi,
budete nadarmo volat,
vábit i hrozit;
svěcenou vodou a křížem
zažehnám zjevení vaše.
Nechte mne, duchové temní,
nechte mne pokojně spáti;
nepůjdu nikdy již s vámi
do modré noci.
115
RUDÝ KVĚT
Na okně přes noc rozkvetl kaktus.
Sychravé jitro dýchlo mi v oči.
Na louku, která ocúny hostí,
na jižní pout se slétali ptáci.
Na okně přes noc rudý květ vzhořel.
Nejasný dojem mozkem mi bleskl.
Kroky jsem zaslech’ neznámé, plaché
na dlažbě dvorku pod oknem síně.
Procit jsem ze sna v sychravém jitru.
– Na všechno myslím, co se mi zdálo
v záludném klíně svůdného spánku.
Tajemné dějství.. Zmatená slova..
Jako bych z mrákot procitl náhle
pod kusem skály, který mne drtí.
116
V ČLUNU
V měsíčné chvíli
v lodici sedím,
lovím sny – rybky stříbrně lesklé.
Pod člunem plynou v minulost vlny,
blíží se nové.
V hlubinu hledím,
pohřížen v sebe:
Rusalky smavé vynořují se,
svádí a prosí, nosí své šperky
do mého klína,
lekníny, perly, barevné škeble,
vnadíce sladce:
„Vidíš-li čárné poklady naše,
vidíš-li naše lichotné údy,
chceš mít náš palác v hlubině snící?
Dáme ti všechno,
s námi pojď dolů..“
V lodici sedím, ztrnule vážný.
Oblaka vlají, hvězdy zář’ srší,
putují k zemi..
Na vlnách, stranou – pod kšticí vrby –
smutná má duše.
117
Pobledlá žena,
podobající se Ofelii,
s šíleným vlasem,
po proudu pluje,
skříženy ruce na květech ňader,
zavřeny oči,
oddané, snivě tázavé oči..
Úplněk lkavý oblévá září
uvadlé spanilé líce.
– – – – – – – –
Půlnoc.. Jdou vlny pod tichým člunem,
blíží se nové,
unášejíce do temné dálky
pobledlou ženu
s šíleným vlasem,
zavřeným zrakem.
118
GALILEJSKÝ
Z večera v sadě drozdi umlkli
a kdosi velký kráčel do šera.
Byl nachýlen a vlekl těžký kříž.
A na skráních měl věnec trnový
a v srdci zármutek.
Když mimo kráčel, na mne pohlédl:
tvář jeho byla žalem sklíčená
a něžné oči na mne upíral,
jež byly vlídné, vlhké soucitem,
jak by mi odpouštěl..
Tak kol mne přešel. Zvolna ztrácel se
stín jeho, posléz zmizel z dohledu.
Tam v dáli, v dáli,
v chladné temnotě,
kdos na mne čeká s lásky náručí!
119
PŘEDTUCHA
Kdys šel jsem kolem černých vrat
a tušil kohos umírat.
Sluch zachyt’ čísi známý hlas,
jak do šera se za mnou třás’.
Pak přešel jsem, však pocity
v mé duši zbyly zaryty.
Zrak vidí ztuhlou mrtvolu
v svěc konejšivém plápolu.
A slyším zpívat rituál,
i píseň, kterou někdo hrál.
Již dávno tomu, dojmy ty
však v duši mé spí ukryty.
A vím, až budu umírat,
zas půjdu kolem oněch vrat.
120
ŘÍJNOVÝ VEČER
Před domem starý jasan se mračí;
silnicí pádí skučící vítr.
Vraťme se domů, podej mi ruku.
Je pozdní večer.
Nad vrchy mračno polyká hvězdy.
V sadě se radí záhadné stíny.
Neboj se, drahá, usměj se na mne.
Je trudný večer.
Smutek jde krajem. Spadává listí.
Pohleď, jak jasan zápasí s větrem.
Přitul se blíže k vroucné mé hrudi.
Je chladný večer.
Na střeše číhá rezavá kočka;
viz jen, jak zlobně po nás se dívá.
Nechvěj se, drahá, drž se mé ruky.
Je divný večer.
121
SPŘÍZNĚNÉ DUŠI
Mne okouzlila křehká krása tvá,
tvé oči zaslíbené oblakům,
mne okouzlila skromná krása tvá,
jež zjevila se lačným pohledům.
Já vytušil jsem v tobě sestru svou,
když líbala’s mne bolným úsměvem,
já vytušil jsem v tobě sestru svou,
ty’s byla duši Jitra pozdravem.
Já našel v tobě píseň ztracenou.
122
POROZUMĚNÍ
Tvé klidné, vlídné oči,
jsou hlubší nežli jindy..
Proč přivíjíš se ke mně,
tak sdílně, úzkostlivě?
Když zíráš v modré luhy,
mne zdá se, že chceš plakat.
Snad toužíš v jiné kraje,
jež zaplavuje slunce,
kde pomoranče zrají.
Vím, nejsi z těchto končin,
tys přišla z cizí země.
Jsi odlesk zářných snění,
jsi odlesk božských slastí,
tam v dálce za horami.
A mocný cit mne jímá
v tvé touhy mrazném žáru,
jež sálá mi z tvých očí:
ó, chtěl bych prchnout s tebou
v kraj sluneční tvé vlasti.
123
DŮVĚRNÝ OKAMŽIK
Zas chodíš truchlivě
pod morušemi
a dumáš tesklivě
o dálné zemi,
kde v zlatém obilí,
vánek jež kloní,
se pestří motýli
laškovně honí.
Tam ležím na trávě
v slunečním jase
a zpívám jímavě
o zašlém čase.
124
CESTOU
Cestou se setkali,
v úsměvu spolu šli.
Srdce si zadali
a pak se rozešli.
Po letech vrátil se,
na ni se doptával.
Řekli, že umřela;
dál již se netázal.
Bezcílně dal se zas
na cestu v cizí svět;
věrnému hřbitovu
zanechal lásky květ.
125
ROSA DOLOROSA
Ty choré oči dumavé
jas pily luny stonavé.
Vždy rád jsem v ony oči zřel,
když západ tichem sadu šel.
V řas něžném šeru duch můj snil,
že v kraj touh dětských zabloudil,
kde perleťový vzkvétá sen
jak plachý úsměv princezen –
*
Teď ručky chladné jako sníh
spí svadlé v černých liliích.
Žel! příliš křehká pro žití
svým očím dala umříti.
126
PROSINCOVÝ VÍTR
Zda tušíš peruti důvěrné chvíle,
když v ohništi hovoří oheň?
Ať zvenčí na okna útočí větve,
pojď, usednem’ důvěrně k sobě.
Jsem poutník hladový po vlídných slovech,
jenž znaven je hledáním štěstí.
Nuž, ve své objetí vábím tě nyní,
jsem posavad oblačný snílek!
Květ očí něžně ti položím k nohám
a šperky mých zpěvů se ozdob.
A báji vypravuj o cestách prince,
jenž nedošel toužného cíle,
jenž v boji podlehnuv uvadá žalem,
že nezískal milenky bílé.
127
KRISE
Když byl jsem nemocen, jste ani nepřišla..
Teď marně vkrádáte se s plachým úsměvem..
Co chcete ode mne? – Ta pestrá kytice,
jež v ruce kvete vám, mne teď již nezmámí.
Vždyť po vás volal jsem.. Ach, toužil nadarmo.
Pročpak jste nepřišla? Teď, prosím, vzdalte se.
Mám vůni záhubnou v své šeré ložnici
a věru ošklivě se po ní churaví.
Je prasklé zrcadlo. A zhasla pochodeň.
I vaše úsměvy již časem zestárly.
A vaše pohyby se staly cizími –
Ne, bude nejlépe, když se zas vzdálíte..
Má bytost? Byla vám jen hračkou rozmaru.
A láska má? Je kříž, na němž čním umučen.
128
SMUTEK ROZCHODU
Žel, již odlét přelud bílý.
Vím, že jsi mne měla ráda;
však my oba netušili,
jak je zrádná krev má mladá.
Ale nyní –
jsme tím vinni.
Příliš jsi mi naslouchala,
snem své lásky oslněná,
když má ústa svůdně lhala,
čím mé srdce jásá, stená.
Přelud ryzí
v dálce mizí.
Věř, že je mi dneska líto,
že tvá duše zraněna je,
rty mé prosí, odpust mi to,
srdce mé se z viny kaje.
Nechci šálit,
chci se vzdálit.
129
ROZLOUČENÍ
Ještě jednou naposled
přitulme se k sobě,
potom: půjdu v cizí svět,
nevrátím se k tobě.
V stromořadí půlměsíc
v slzách sbohem dává –
Tuším, že jdu Smrti vstříc,
jež mne očekává.
130
U BOŽÍCH MUK
Večer jak zákeřný pavouk
sítí svou opředl lada.
Stíny se rozběhly s vrchů,
tančily v boru.
Za vsí, kde dvorec se skrývá
v objetí úsměvných zahrad,
zvonice omšelé kaple
k lesu se dívá,
zasněný úplněk stanul
v mystickém, hvězdnatém hávu,
rozsévá z modrého klína
makové símě.
Vzpomínky, znavené lety,
kalichy mučenek v rukou,
na pařez trouchnivý sedly,
civěly do tmy,
zatím co potulný dudák
cestou hrál dojemnou píseň
o bolech lačného mládí
a jara.
131
SEN
Ptáci se vrátili s jihu.
Zahrady září.
Slunce se v potoce koupá.
Šťastně se směje.
Myslivna u lesa láká
v náruči sosen.
S mladistvým osením něžně
hraje si vítr.
Krajina rozkošně dřímá
v poledním jase.
Blaženě vlní se role
kyprá a bujná.
Nad šumnou korunou lesa
oblaka plovou.
Zestárlá koleska sjíždí
úvozem ke vsi.
Milostné pohledy slunce
hladí mi srdce.
Myslivna u lesa láká.
Kukačka kuká.
132
NÁLADA
Z korun stromů dýchá soumrak.
Vánek ssaje vůně z květin,
měsíc tone v slzách lásky.
Za rybníkem Ave zvoní;
pastýř vede klidné ovce
luhem k dvorci,
na píšťalu hraje cestou.
To je blaho mého srdce.
133
HUDBA VEČERA
Za milenců strání
se slunce sklání
a sbohem dává.
Mdlé srdce pílí
za šťastným dnem,
jenž se sluncem
se k sklonu chýlí
a za věčnem
se na pout dává.
Za slunnou chvílí
osiřelé srdce
jak housle kvílí.
134
PŘELUDY
Tančí víly při měsíci
na pěšinách v jasmínech,
obletují lípy spící
v roztoužených, hvězdných snech.
Jejich píseň budí k žití
zakletého panice,
který usnul očarován
sličnou tváří měsíce.
Vodotrysky probudily,
které spaly znaveny;
mizejí zas v tanci víly,
v orchideje změněny.
135
ODŘÍKÁNÍ
Sni jen, sni v svém jaru žití
o dni, který blahem plaje;
sen, jenž v tůň mých očí svítí,
bledá luna bez tepla je.
Sni jen, sni, můj květe bílý,
o dni, v kterém třešeň zraje;
v loutně nitra jeseň kvílí,
co mne čeká, bez tepla je.
Sni jen, sni, mé slunce skvělé,
o květnovém svátku kraje;
že jsem toužil žití celé –
choré srdce bez tepla je.
136
IMPROMPTU
Obrysy chlumů v mlze usínaly,
a šero soumraku krajinu zalilo;
na trati rudá s modrou tancovaly,
když v cáry purpuru nebe se halilo.
U bažin dleli čápi připraveni,
by létli za létem v cizinu zářivou;
když dal již sbohem květům úsměv denní,
jak prapor zavláli křídly mně nad hlavou.
Na trati rudá s modrou tancovaly,
a louky, pastviny žízní dnů vyprahly,
nad vrchy chvíli mraky zahřímaly..
pak tmavou oponu nad krajem zatáhly.
137
POVODEŇ
Nad krajem mraky jdou. A zlobně hučí řeka.
Déšť s nebe řine se již řadu chmurných dní
a vítr v stromech lká a v hnízdech ptáky leká,
je obzor zakletý v mlh závoj smuteční.
Hráz vodní prorvána a vlny vztekle hučí,
vod proudy nezkrotné kraj ničí zátopou
a větru bludnému se řítí do náručí
a vše, co uchvátí, v proud strhnou, unesou.
Déšť s nebe řine se již řadu chmurných dní.
Svit jasný doháral v zlých mračen popeli.
Jdou mraky oblohou jak průvod pohřební..
Kam jste se, sluneční mí dnové, poděli?
138
PŘÁTELSKÉ BŘEHY
Přátelské břehy se za vodou skryly,
mdlý měsíc již zapadl v záludných mhách;
v světlárně světla však nerozsvítili,
by loď našla cestu si v neznámých tmách.
Moře se šíleně ke skále hnalo,
zlý vichr se se stěžny korábu rval,
mužstvo se naděje v záchranu vzdalo,
i kapitán lodi se naděje vzdal.
Přátelské břehy se za vodou skryly,
a všechno se úzkostně ztajilo v mhách.
V světlárně světla však nerozsvítili,
ač koráb se potácel v smrtelných tmách.
139
PROMETHEUS
Jsi připoutaný k mořské skále.
Žár slunce na tvou hlavu praží.
Dlaň v pěsti svíráš neustále,
však marný vzdor je jatých paží.
Sup lačný slétne každé jitro,
svým křídlem mrská smutné tělo,
a ostrý zoban drásá nitro.
Neb ty jsi srdce, které chtělo
snést lidem vše, co Nebe mělo,
teď za to v posměch visíš tady
a musíš trpět, v poutech žití,
jsa mučen žízní, trýzněn hlady,
vždy znovu mříti, neumříti! –
A leta plynou neustále,
je klamno věřit boží spáse;
jen tento přízrak vytrvale
v mou duši tíhou zarývá se.
140
DUŠE
Jsou přísné duše jako mučedníci,
jichž tvář se chmuří s chrámu šedé fresky;
v hvězd věnci trůní, vážní, hloubající,
a v rukou drží desatera desky.
Jsou zbožné duše světci v pokušení,
jež chtíčů kruté důtky šlehy raní,
a pro něž v světě května kouzla není;
jim s kříže Kristus plane v pochyb tmáni.
Jsou zhořklé duše panství na severu,
kde v teskné sluji číhá lstivá Nuda,
a vlci hladem vyjí v mrazném šeru,
co zatím v ledu zmírá záře rudá.
Jsou snivé duše zámky nad jezerem,
kde z tůně hnízda ještěr tlamu zvedá,
když v loubí zlatých růží s podvečerem
se zjeví panna jako luna bledá.
Jsou zpurné duše jako draví ptáci,
již vlny vzduchu bouří perutěmi;
zrak jejich v mracích úsměv nížin ztrácí,
a jenom Smrt je srazí šípem k zemi.
141
Ó světci, pěvci, touhy mučedníci,
vy bludné duše zvláštních slastí, žalu,
ať jdete světem zmlklí, zpívající,
svou lačnou poutí k cíli ideálu,
váš krok se staví u bran věčných prahu,
v stop rudém sledu kvetou hvězdy vzňaté,
vy duše věštců, duše sebevrahů,
jež v divech Země znovu rozkvétáte!
142
HUDBA
Ó, zdroji něhy, nadšení a krásy,
ty, zkazky ráje hudbo melodická!
tvou ozvěnou se chvějí srdce lidská,
tys asyl snů a moře skvoucí jasy.
Tvá zvučná náruč všem je otevřena,
v ní žal se tiší, prchnou trud a steny,
tvým polibkem duch vzlétá opojený,
jsi nebe zjev, jsi svůdnější než žena.
A konáš stále očistu a divy,
jsi všude, ve všem, hojíš srdce rány,
nám otevíráš nebe zlaté brány,
tys čaroděj a přítel dobrotivý.
Ó, světe vznětů, rozkoší a snění,
ó, záři hvězd, jež ověnčuješ žití,
v tvém hlasu duše jiskru božství cítí,
ó, čárná hudbo, jsi mé vykoupení!
143
ÚSMĚVY
Úsměvy, jež odlétly a nikdy nevrací se,
úsměvy, jež zhasly, dříve než se zrodily,
úsměvy, jež zapomněly býti radostnými,
úsměvy, jež modlí se jak panny v pokušení,
úsměvy, jež lekají se jako pytláci, již stojí na číhané,
úsměvy, jež tajemné jsou jako šachty dolů,
úsměvy, jež hrají si jak děti u propasti,
úsměvy, jež starostlivé jsou jak něžné matky,
úsměvy, jež blažené jsou, že se vznesly, nad rmut žití,
aby na pout vydaly se za odvěkým světlem.
144
HŘBITOV
Je hřbitov moře, všechno pohltí,
tam na dně tmavém tušíš příšery,
jež skrývají se v hvozdech podmořských,
kam dosud nevnik žádný potapěč.
Toť stoka, v níž se všichni shromáždí:
vrah, světec, měšťák, tulák, otrok, král
i sebevrazi světem prokletí,
jimž osud vtiskl ortel do ruky.
Hle, věčná Lethe tichých šílenců,
již o zásvětí tajích hloubají
a pevně věří v nebe, peklo, ráj,
však proud jen teče z temnot do temnot
a neprozradí, co v něm tají se:
kdo v něm se shlédl, na vše zapomněl.
145
BALADA O SMUTNÉM KAPITÁNU
Noc v křečích zmírala. Kdes v dálce rděl se den,
a moře chvělo se jak nepokojný sen
a moře stenalo a nymfy zpívaly,
jich zpěv jak rackové se vznášel se skály.
A z hloubi obzoru se koráb objevil,
plul slepě k úskalí, kam nymf jej lákal kvil,
ve zrádnou končinu v snách jitřních zabloudil.
A s lodi kapitán se díval, zsinalý,
jen mlčky naslouchal, jak nymfy lákaly,
nic nezřel, neviděl, než bílá těla jich,
jich těla kvetoucí ve vlnách vzpěněných.
A vichr bezbrannou loď k skryté pasti hnal,
kde příboj zuřivý jak lačný netvor řval,
kde koráb opilý v skal zubech ztroskotal.
Však mladý námořník nymf zjevy zmámen byl,
nic vůkol neslyšel, než jejich sladký kvil,
i když se koráb již v tůň mořskou potopil.
Vzplál den. A s úskalí zpěv svůdný hlaholil.
146
NA BŘEHU
Nad zemí večer.
Dosud plá blankyt.
Plamenná ruka do nebe sahá
z propasti moře..
Mizí však všechno; temno se valí
kovově matné.
Moře – noc – koráb.
V chvíli té dlívá šedé mé srdce
na výspě v moři –
zpívá..
147
U MOŘE
Tamto, o šedý balvan
opřen velebný stařec,
hledí upřeně na mne..
Božský úsměv se zračí na jeho prorocké tváři.
Tiše, soumračně mručí
moře varovnou píseň.
– – – – – –
Tam, kde na strmé břehy
bijí neklidné vlny,
roste žulová skála.
Před ní ztrnule vztyčen
s divoce zcuchaným vlasem
zasněný jinoch.
Rozjímá, myslí..
Tu se zachvěje skála,
její stěny se bortí,
rudě vytryskne oheň;
v jeho výhni se zjeví
sněhová panna,
148
vztahuje ruce
k vážnému muži..
Ten je ospale klidný,
čelo skloněné k zemi –
stále více se zvolna
rozvírá skála
– – – – – –
Dole v hlubině hučí
moře osudnou píseň.
[149]
BÁSNICKÉ DÍLO
EMANUELA Z LEŠEHRADU
SVAZEK I.
Lyrická symfonie
ZRCADLO
VLÁDKYNĚ NOCI
Vznikla v letech 1897–1899
a byla
definitivně upravena pro souborné vydání
Vytiskla knihtiskárna „Orbis“
v Praze
pro nakladatele Aloise Srdce
v Praze
v září roku 1930
Jednotlivé oddíly tohoto svazku
vyšly dříve knižně:
Smutné Kraje 1898 Květy Samoty 1899
Atlantis 1899
Smutné Kraje a Květy Samoty
pod názvem
Vládkyně Noci
1910
E: jf; 2004
[151]