Leškova báseň Jiskra lásky představuje švabachový tisk z roku 1797 (po c-, s-, z- a ve spojce i se píše ypsilon, všechny verše začínají verzálou). Jméno autora není uvedeno, upomíná na něj pouze iniciála vkomponovaná na závěr obsáhlého podtitulu (viz s. [1]), jehož pravopis ve formalizovaném zápisu upravujeme. Originál užívá více typů písma, jež mají své významové opodstatnění. Výrazně větší typ písma, jímž jsou tištěna zvláště vlastní jména, je v našem vydání nahrazen písmem proloženým, drobnější tisk určený větám odkazujícím k biblickému textu zastupuje kurziva. Vedle takto vysazených řádků jsou v originálu umístěny v závorkách odkazy na příslušné místo v Bibli. Zde využíváme možností plnotextové databáze a tyto údaje vkládáme do komentáře k příslušnému verši. Uvedeným přesunem zároveň dosahujeme přesnosti veršové statistiky, kterou aplikace provádí. Stránkové kustody rušíme. Ačkoli Leškova báseň patří mezi nejkratší zpracované texty přítomné edice, objevuje se i zde několik charakteristických jevů dobového jazyka, které se snažíme v co největší míře zachovat. Na rovině hláskoslovné sem patří kvantita samohlásek (nikdý, s nim), hlásková kvalita (svadební), včetně tvrdého zakončení substantiva skloňovaného podle vzoru kost (odpověd) nebo vkladné -d- (sedlky, nesnesitedlné). V pravopisu zcela respektujeme z- namísto vz- v předponách (zrůst) i velká začáteční písmena, a to jak ve výrazech, kde bylo jejich psaní obvyklé (názvy měsíců či adjektiva utvořená od jmen vlastních: Ledna, Novostrašnický), tak ve slovech, která chtěl autor zdůraznit (Pane Ženichu, Jiskru). Následujeme také psaní příklonky -li bez tiretu u neslovesných slovních druhů i sloves (dobřeli, budešli) a připojování kondicionálu slovesa být k jinému slovu ve větě (chtělbych, těžkoby mu bylo). Toto sloveso navíc ve druhé osobě plurálu přítomného času ponecháváme v podobě jste i ste (výskyt bez j- je častější). Přejímáme rovněž příklonné -ť: ukázalť, lépeť, tiť a -ž: neznáteliž, hleďtež, buďtež. Nevstupujeme do interpunkce v přístavku nebo před spojkou a; ponecháváme oddělování komparace uvozené výrazy jako, nežli ve větě jednoduché a oddělování infinitivu (s. [2], ř. 10: Neb dobré jest, ženy se nedotýkati.-). Uvozovky doplňujeme pouze tam, kde chybí jeden z dvojice znaků; oddělování věty uvozovací jen pomocí čárek šetříme. Opakující se znak uvozovek na začátku každého nového verše jediné přímé řeči rušíme (zůstává pouze v diplomatické verzi textu).