Píseň bohatýrská (1904)

Báseň ironická, Ludvík Lošťák

Diplomatická verze Ediční verze
PÍSEŇ BOHATÝRSKÁ
[1] LUDVÍK LOŠŤÁK:
PÍSEŇ
BOHATÝRSKÁ
BÁSEŇ IRONICKÁ
TISKEM EDVARDA LESCHINGRA V PRAZE. – NÁKLADEM VLASTNÍM. 1904.
[3] – Veškerá práva vyhražena. –
[4]
I.
SYMFONICKÁ BÁSEŇ
[5] PRELUDIUM.
I. Samorostlý, volný junák na Tvých nivách vyrost’, Vlasti, samorostlou, volnou Píseň zapěje Ti duše má! II. Nečekej však, otčino má, z úst mých Píseň ulísanou, drsně žil jsem, drsný hlas můj, drsná bude Píseň má. III. Melodie Písně mojí, pobouří-li mysl Tvoji, odpusť, Vlasti, lyra moje disonanční nástroj je... [7] IV. Nemáť ona germánského ladění ni francouzského, je to nástroj samorostlý, samorostlé jeho „a“... V. Ze života svého Píseň zapěti chci, Vlasti, Tobě; – junácká a břitká Píseň dříme na dně duše mé. VI. Nemiluji lstí a oklik, rád se biju otevřeně, – přímo myslím, přímo jednám, přímo za svým cílem jdu! VII. Po břiše se plazit neznám, hřbet svůj hrbit nedovedu, hlavu svou jsem vždycky nosil směrem k jasné říši hvězd... VIII. Nemám statků, nemám jmění, – jediným mým statkem krásným, v kterémž sídlí duše moje, Svoboda jest mysli mé. 8 IX. Čas a prostor domovem jest duši mé, jež volna jesti, modré hory, valná moře vykrašlují domov můj. X. Mysl ničím nespoutanou nad poklady světa cením, po volnosti, po svobodě vzpínal jsem vždy ruce své. XI. Volně moci pěti o tom, co v mé duši hřímá, jásá, bouří, jásá, hřímá víří, jediná jest tužba má! XII. Volně moci pěti o tom, čím mé lidské srdce jásá, čemu se má duše směje, Písně mojí jesti cíl! XIII. Proto odpusť, moje Vlasti, krotká Vlasti, dobrá Vlasti, zda ti ze slok Písně mojí znít a hřímat bude smích. 9 XIV. V těchto nudných dobách klidných, co mužnému srdci zbývá, než-li smíchem, ostrým smíchem místo meče bojovat?!... XV. Zde však viz již, Vlasti moje, „scenerii mojí Písně“; – cinky-linky, klinky-cinky... Hoši, vzhůru oponu! – *** 10 1. Na počátku Bohatýrské, přiznávám se bez obalu, že mne k zpěvu ohnivému nadchnul slavný Antonín. 2. Slavný mistře Antoníne, pěvče „Písně bohatýrské,“ doufám, že Vás tyto řádky vynatrefí při zdraví. 3. Přijměte mé poručení, ruky stisk a pozdravení, ježto jsem však člověk dvorný, zdravím také paní choť. 4. Pozdraviv Vás úctyhodně, slavný mistře Antoníne, směle mohu zabořit se v struny svého varyta. [11] 5. Píseň naše Bohatýrská (předem již to v kříži cítím) po milené vlasti naší mnoho žluči rozlije. 6. Jedni budou spílati mi, že vás ve všem napodobím, druzí opět pochválí mě, že si béřu dobrý vzor! 7. Rozumí se samo sebou, že nám ve snách nenapadne starati se o tak chabý, malicherný tlach a žvást. 8. Co nám po všech smrtelnících, slavný mistře Antoníne? My jsme pěvci bohatýrští, bohatýrský je náš zpěv! 9. Ať si říká kdo chce, co chce, však my sobě rozumíme, my jsme oba průkopníci, průkopnická naše krev. 12 10. V našem těle každá žilka, každý nerv a každá buňka naplněna obsahem je čistě, ryze moderním! 11. Na mou duši, Antoníne, Smetana měl jistě pravdu, prohlásil-li staré formy za ševcovská kopyta. 12. Z hlubin duše hnusí se mi ona snůška starých kopyt, ona snůška pravidýlek o řemesle smolařském! 13. Proč se máme odívati do těch různých starých cárů, proč ne volně zazpívati, jak nám narost zobáček? 14. Tisíc láter, tisíc hromů, tisíc hromů, tisíc láter do všech starých forem ztuhlých, do všech starých plecháčů! 13 15. Proč nám stále na těch hrncích, na těch hrncích starých sedět, proč se nevznést ku blankytu smělým orlem svobodným?! 16. Proč se nevznést k novým světům, proč nehledat nové hvězdy, a pak na jich ňadru žhavém volné, Nové Písně pět? 17. Či ta lidská duše volná kanárkem má vězněna být, v kleci těsně přeskakovat s bidélka na bidélko? 18. Hrom a peklo, slavný mistře, to bychom se podívali, kdyby nám tak někdo v Čechách předpisovat něco chtěl! 19. „Me jsme me“ – my nedáme se, přetrháme všechna pouta, rozbijeme, rozdupáme staré hrnce hliněné! 14 20. Proto, drahý, slavný mistře, tisknu obě vaše ruce, že jste z oněch starých bažin konečně již vybředl! 21. Je to obrat epochální v další vaší kariéře, přinese vám vavřín mnohý, na to mohu přísahat! 22. Přicválal jste trochu pozdě, slavný mistře Antoníne, v brnění svém bohatýrském z vonných hájů klasických... 23. „Better late than never,“*) mistře, to je známé pořekadlo ve vlasti, kde lidé jedí místo vdolků beefsteaky. 24. Však je dobře, mistře, znáte, vždyť jste strávil as dvě léta za dalekým mořem burným, tož umíte anglicky. ––– *) Raděj pozdě, než-li nikdy.
15 25. Zde však měl bych odbočiti a má mysl poetická zaletět by měla v kraje – v dálné kraje zámořské. 26. Jaký slavný vjezd jste musil, slavný mistře, slavně slavit, mezi kmeny indiánské, na Pegase indiánském! 27. Jaký asi život vířil ve vigvamech indiánských, když jste slíbil Americe novou hudbu vytvořit! 28. Novou hudbu americkou na základě melodií, indiánských melodií, melodií pralesů! 29. Ti museli míti radost, ti museli asi skákat, ti si asi dali bene, to as tekla „Whisky“ – „Gin!“ 16 30. Jaké asi řeči vzletné prosloveny byly, mistře, prosloveny k vaší poctě, co divokých přípitků! 31. Ovšem, jaká epocha to v indiánské historii, když tak slavný král hudební k Indiánům zavítá. 32. Když svým slibem zaváže se, že jim Novou hudbu stvoří, že jim novou generaci skladatelskou odchová! 33. Věčně budu litovati, že jsem svědkem nebyl toho, když se první kámen světil, když se první kámen kladklad. 34. K založení velkolepé „Cow-boyské akademie“, pro polyfonní skládání, pro kontrapunkt, pro fugy... 17 35. Ovšem všechny tyto čáry, máry-čmáry polyfonní musejí být vštěpovány v duchu písně národní. 36. V duchu písně indiánské se sníženým sedmým stupněm, o němž v staré vlasti české ani se vám nesnilo. 37. Ano, mistře, drahý mistře, musel jste jít na Prerie, oceán jste musel přeplout, burný, modrý oceán, 38. Když jste se chtěl poučiti, že v moderní hudbě také lze nám sedmý stupeň snížit – bože, jaký objev to! 39. K tomu konci studoval jste všechny zpěvy indiánské, objednal jste sobě všechny indiánské zpěvníky. 18 40. A tak zatím, co budova „Cow-boyské akademie“ ze základů rostla čile,čile jako dívka ztepilá, 41. Oddávaloddával jste studiím se... Všechněm písním indiánským rozpáral jste bříška rudá – nutná pitva hudební! 42. A když všechno probádal jste, „Cow-boyská akademie“ kopule své tyčila již pyšně, hrdě k výsotám. 43. Nyní jste se chopil žezla, pedagogického žezla, vy jste rudé rasy prvý misionář hudební. 44. Černochům a Jankeedoodlům vštěpoval jste harmonii, harmonii s kontrapunktem, canon, fugu, fugato. 19 45. Od západu, od východu různí lidé různých pletí přicházeli vyslechnouti vaše nové učení... 46. To jste asi míval radost, když ti kluci umounění psali fugy na tabuli jako slavný J. S. Bach! 47. Inu ovšem, není nad to, jako dorost odchovat si, který jako pinčl skáče přes pravítko mistrovo! 48. Já to vždycky říkal, mistře, člověk musí míti školu, školu přísně polyfonní, jinak je z něj rebelant! 49. Co má z toho taký hlupák, který vlastní silou kráčí, práce jeho nemá ceny, není za mák umělecká, 20 50. Vždyťvždyť mu chybí všechna možná pravidla a pravidélka, ocásky a kličky-háčky, čárky, středník, puntíčky, 51. Různérůzné triky, různé finty, různá ona tajemstvíčka, jak se mají míchat barvy, kde je světlo, kde je stín, 52. Vůbecvůbec všechny tyto čáry, které pouze profesoři, na základě starých mistrů, ve svých mají malících. 53. Jen tak může prospívati každá mladá generace, která úctu před školou má, před školskými pravidly! 54. Proč tu jsou a proč tu žili slavní mistři, profesoři, než-li aby mládež mravná v jejich stopách kráčela? 21 55. V jejich jasných stopách kráčet, každé jejich slovo lapat, jejich paty geniální v každém kroku líbati, 56. cpátCpát jim dýmky, zouvat boty, doutníky jim zapalovat, poklonkovat, potakovat, prázdnit noční nádoby? 57. Milostpaní líbat ruce, slečnám dcerám nosit růže, chovat děti, dělat cumle, jak ševcovský učedník! 58. Ano, to je generace, takovou si dáme líbit, takovou si odchovati v naší vlasti musíme! 59. Té pak nechť se stipendia se všech stran jak kroupy sypou, ta nechť tyje, ta nechť tuční, vždyť to mládež poslušná! 22 60. Vůbec ve všem fedrovati budeme své učně milé, naši tichou mládež krotkou, světla naše budoucí! 61. Té se budou básně tisknout, té se budou hráti skladby, od té budem kupovati skulptury a obrazy! 62. Posléze, až dobré Musy na Věčnost nás povolají, křesla naše na Olympu náležejtež pouze jim! 63. A ti hloupí rebelanti, ti nechť dále huby suší, na ty mor a neštovice, čert je, lumpy, všechny vem’! 64. Je to boží dopuštění tihle naši Noví lidé, je to rota zákeřnická, tahle Nová holota! 23 65. Jaké časy roztomilé panovaly druhdy v Čechách, nežli tihle rebelanti zalidnili naši vlast?! 66. Mládež naše skotačila, zpívala a tancovala, dováděla, laškovala, pořádala věnečky. 67. Knedlíky a vdolky jedla, jelítka a jitrnice, a při tom též básně psala na děvčata buclatá. 68. Ale dnes, o hrůza, běda! – Je to samá analysa, samý odpor, samý zápor, samá hloupá kritika! 69. Staré formy osvědčené s očí mizí vůčihledě, a na jejich místě nyní bují chaos prokletý! 24 70. Jak to skončí, kam jen spějem, zda-li těmhle rebelantům jejich hnusné rebelie nezapoví ouřady?! 71. Nejlépe by, ovšem, bylo, kdyby jejich hrdla smělá, hrdla jejich rebelantská smyčkou zadrh’ pražský kat! – – 72. Ale, Bože, chyba lávky, odbočil jsem příliš, mistře, modulovat musím nazpět k naší hudbě programní. 73. Pravil jsem, že přicválal jste trochu pozdě na svém koni, na moderním oři bílém v bohatýrském brnění... 74. Drahý mistře, slavný mistře, jaký je to pohled skvostný viděti vás na komoni v bohatýrském úboru! 25 75. Vše se na vás třpytí, leskne, všechno na vás svítí, září, jaká péra chocholatá krášlí vaši helmici! 76. A to kopí, lesklé kopí, které vaše ruka třímá, jak je krásně vykládané, posázené dukáty! 77. A což Pegas, jaká rozkoš při pohledu na zvíře tak ušlechtile vypasené, jako, mistře, Pegas váš! 78. Jaký tvor to roztomilý, jaká rasa čistokrevná, dovolte mi pošimrat jej za ouškem a na bříšku! 79. Ale, hleďme, na potvůrku, myslil jsem, že vyhazuje, ale ona drží klidně, šimrání jí lichotí! 26 80. Ovšem, to jsou dobré mravy, svědčící o dobré škole, která z hovad vychovává ušlechtilý dobytek! 81. Sluší vám to, řízne vám to, slavný mistře Antoníne, hezky, vskutku, vypadáte ve svém lesklém brnění! 82. Také starý Hofrát Hanslick potřepal vám na rameno, řekl, že vám věru sluší bohatýrský kostým váš. 83. No tak, hleďte, jak je dobře, když se člověk reformuje, když svou starou svrasklou kůži novou koží potáhne! 84. Jaký rozum stále lovit ve klasických starých vodách, tam by člověk na udici leda starou žábu chyt! 27 85. Dobře tedy učinil jste, že jste onu veteš starou se svých plecí bohatýrských strh’,strh’ jak starou košili. 86. Programová hudba, mistře, ta vám jistě svědčit bude, – jakou radost způsobíte všechněm lidem moderním! 87. Ovšem, račte dáti pozor, je to cesta příliš kluzká, na začátku může člověk velmi často zakopnout! 88. Proto myslím, věřím pevně, že se zlobit nebudete, řeknu-li vám otevřeně, čemu se vám vyhnouti! 89. Chci-li vám však vyložiti názory své estetické, bude nejlíp, zvolím-li si ňáký případ skutečný. 28 90. Tak na příklad, drahý mistře, vyhněte se ve svých básních líčení všech dějů vnějších, všechněch vnějších popisů. 91. Ku příkladu, dejme tomu, že byste měl líčit vodu, tož jen ličte její hukot, její šelest, její vír, 92. Je-lije-li kalná nebo čistá, je-li vlažná nebo teplá, je-li tvrdá nebo měkká, to jsou věci vedlejší. 93. Plovou-li v ní salamandři, kapři, štiky, raci, žáby, všechnu takou havěť říční račte, prosím, ignorovat. 94. Taká havěť špatný tvoří materiál symfonický, neboť není radno skládat přírodopis hudební. 29 95. Nebo hleďte, příklad jiný: ku příkladu, dejme tomu, že byste chtěl symfonicky znázorniti stinný les. 96. No tož, prosím, opět ličte lesa vůni poetickou, korun tiché šepotání, zkrátka: ličte náladu. 97. Jaké v lese tom jsou stromy, zdali smrky nebo buky, zdali duby nebo břízy – na tom pranic nesejde! 98. Jaký druh tam ptactva hnízdí, jaká zvěř tam čile běhá, rostou-li tam hodně houby, maliny a jahody, 99. Jakjak vysoké jsou tam stromy, kolikráte za den volá ku-ku, ku-ku, ku-ku, ku-ku,ku-ku poetická kukačka, 30 100. Tomu všemu vyhněte se, to jsou samé staré copy, které staří fotříčkové líčívali v pracích svých! 101. Nebo dejme tomu, mistře, že byste chtěl takhle složit symfonickou báseň velkou, jež by slula „Oceán“. 102. Tady byste ovšem musil líčit velké spousty vody, mnoho ryku, mnoho víru, vůbec rámus veliký. 103. Voda ovšem slanou příchuť musila by, mistře, míti, neboť pouze v slané vodě může plovat oceán. 104. Loď byste též mohl líčit, jak je divou bouří hnána, a jak smítá pasažéry přes palubu do moře. 31 105. Ovšem, zpěvy mořských panen moh’ byste si uspořiti, ty již nejsou v módě, mistře, to již není moderní! 106. Vůbec hlavní věcí jesti, vylíčiti věci hlavní –: slanou vodu, slané páry, slanou pěnu mořských vln! 107. Ale hlavně bych vám radil, zbožňovaný mistře milý, aby zvláště studoval jste tajné nitro člověka. 108. Hlubá nitra žen i mužů, všechny jejich tajné spády, neboť lidé, slavný mistře, pokryteckou zvěří jsou! 109. Žádná šelma ve všemíru nezná se tak přetvařovat,přetvařovat jako onen dobrý ssavec, jehož z hlíny stvořil Bůh! 32 110. A pak mozek, lidský mozek, jaká to je partitura, z té aby sám ďábel četl, toť pekelná lektýra! 111. Z milionů malých buněk složena jest mozkovice, a v každé té malé buňce zašito jest čertovství! 112. A to důkaz nad vše jasný, že „kujonství nepomine“, jak můj dobrý přítel Václav často praví vesele. 113. A tož tedy, slavný mistře, hrdinu-li chcete stvořit, všechny ony buňky tajné prostudovat musíte. 114. Jsou to věci důležité, tyhle malé buňky-kuňky, chce-li člověk právem slouti psychologem hudebním! 33 115. Ovšem, že i zřetel míti též na věci čistě vnější, člověk nesmí s mušky pouštět různé vlivy prostředí! 116. Nejlépe však učiníte při líčení svého reka, s počátku když vypočtete celý jeho rodokmen, 117. Abyaby mýlka nenastala, v které Lhotě narodil se, čím byl jeho praděd, bába, kdo mu kmotrem, kmotrou byl. 118. Poznamenat též je radno, zda-li matka kojila ho, nebo zdali kojná cizí reka měla u prsu. 119. Dále pak je vylíčiti, co rek nejradš v mládí papal, zda-li vdolky, zda-li buchty, zda-li s mákem škubánky. 34 120. Vůbec všechněch podrobností musíte si, mistře, všímat, nechcete-li, aby rek váš nevypadl skresleně. 121. Hlavní potíž s lícní jesti, když je rek již dospělejší a když počne pošilhávat po děvčatech spanilých. 122. Je to doba první lásky, doba slavíkův a trilků, růžiček a sedmikrásek a třpytivých hvězdiček, 123. Kterákterá nejvíc látky skytá všechněm milým autorečkům, kteří pouze cvrlikají o hvězdičkách, o lásce. 124. Neradím vám, ovšem, mistře, aby příliš prodléval jste u trilků a cukrlátek, hvězdiček a růžiček. 35 125. Hlavně ňákým spádem rychlým přeneste si svého reka přes všechny ty sladké vody ozářené měsíčkem. 126. Ať si jeho srdce zvolí rychle dobrou cudnou žínku, s tou ať spěje ku oltáři, od oltáře na lože. 127. Nechť s ní splodí mnoho dětí, mnoho dětí bohabojných, na které by pyšna byla naše milá česká vlast! 128. Když pak reka svého, mistře, doved’ jste až ku oltáři, pak je nejlíp ryčnou Strettou „Bohatýrskou“ ukončit. 129. Člověk musí na to dbáti, aby „Píseň bohatýrská“ bohatýrský měla závěr, bohatýrské Finale. 36 Avšak nyní, drahý mistře, rozloučit se musím s vámi, neb mé „Písni bohatýrské“ dochází již také dech! 131. Útěchou mi velkou jesti, slavný mistře zbožňovaný, že se na vždy neloučíme, že se v brzku sejdem’ zas. 132. Myslím, že by bylo dobře, kdybychom si jednou v noci učinili malý výlet po Praze a vůkolí. 133. Rozumí se samo sebou, že by měsíc musil zářit, zářit-svítit, svítit-zářit,svítit-zářit jako oko slanečka. 134. Já bych pro vás, mistře, zajel, na svém bílém, pyšném oři, brnění bych pro vás přines – můžete se spolehnout. 37. 135. Pod okénky zahvízdal bych, zahvízdal bych motiv hlavní, hlavní motiv z Bohatýrské symfonické básničky. 136. Vy byste se ve všem klidu tiše obul, tiše oděl, aby choť svou klidně snící nevzbudil jste ze spaní. 137. Já pak dole, před průjezdem, brnění bych na vás hodil, a již bychom hvězdnou nocí klusali a cválali. 138. Předem vás již ujišťuji, že bych napjal všechny síly, všechny síly poetické, bych vás dobře pobavil. 139. Rázoval jsem, cestoval jsem po rozličných koutech světa, a na vandru, jak vám známo, člověk lecos pochytí. 38 140. Různé knihy též jsem četl, „tu- i cizozemské zboží“, různé zřel jsem mazanice, různou slyšel muziku. 141. Často jsem se utkal v boji, často šlo mi o kahánek, ale jako čacký junák v bitvách vždy jsem vítězil. 142. Válečným mým heslem bylo žádnou ránu neodpustit, každou ránu nazpět vrátit s poctivými úroky! 143. V společnosti též jsem trávil různých lidí, různých tvorů, s frátery jsem míval známost, s kaplany i faráři. 144. Stýkal jsem se s literáty tlustými i hubenými, štíhlými i zakrslými, s pobledlými básnílky. 39 145. Sochaře a málerečky, kritiky a essayisty, dramatiky, satiriky – ty jsem vždycky míval rád. 146. To jsou hoši, ty bych líbal, všichni mají za ušima, s těmi milo na bratrství pohár zvednout pěnivý! 147. Koho jsem se bál jak čerta, to byli vždy muzikanti, neb ti v hlavě místo mozku mají pouze sedm not! 148. Slovem, drahý, velký mistře, slavnostně vás ujišťuji, že se dobře pobavíme na vyjíždce společné. 149. Myslím, že by dobře bylo, kdybychom též navštívili některého z našich přátel z hudebního Parnasu. 40 150. Špičkou našich ostrých mečů mohli bychom pošimrati v hlubý spánek vnořeného šumaříčka mnohého. 151. Mohli bychom pošimrati pod nosem tak mnohou nulu, – rád bych zvěděl, drahý mistře, jak je která lehtivá. 152. A kdybych byl v dobré míře, možná, že bych s vámi sdělil historihistorii svojí písně, svojí Písně Vítězné. 153. Široce s epickým klidem vylíčil bych všechny strasti, jimiž duše byla spjata, když jsem svoji Píseň pěl. 154. Ovšem nic vám neslibuji, „Člověk míní, pánbůh mění.“ Zajisté, že známo jest vám toto staré přísloví. 41 155. Dneska jasně slunce svítí, zítra déšť a krupobití, – jedním slovem, drahý mistře, tvorové jsme smrtelní! 156. A zde nejlíp bude asi, když svou Píseň bohatýrskou, k níž váš duch mě slavně nadchnul energicky ukončím. 157. Bude-li se mnohým zdáti, že má Píseň nemá konce, tož již předem prohlašuji, že to byl můj úmysl. 158. Chtěl jsem napsat melodii, melodii nekonečnou, melodii ve všech hlasech, po způsobu Wagnera. 159. Je-li však ve hvězdách psáno, – abych dále pokračoval, tož mám krásné východisko, skvostná zadní vrátečka. 42 160. Příští zpěv se očísluje jako „Cantus firmus druhý“, a tak maně může vzniknout Píseň velmi břichatá... 161. S Byronem vám volám, mistře, „Fare thee well“ své roztoužené: „S Bohem buď, a jest-li na vždy – tedy na vždy s Bohem buď!“ – 43 II.
JÍZDA BOHATÝRSKÁ
[45] 1. Na obzoru hoří západ, hoří západ do krvava, celý blankyt zdá se býti rudou krví zbarvený. 2. Slunce jakby zapadalo do vln moře krvavého, – a můj oř je připravený na noční se vydat pouť. 3. Na vyjížďku nocí hvězdnou po Praze a po vůkolí, ve průvodu mistra hudby, Antonína slavného. 4. Neboť čas nám nahromadil tolik látky zajímavé, kterou stěží projednáme za jedinou krátkou noc! [47] 5. Antonín, náš mistr slavný, rád si se mnou pohovoří, rád si se mnou porozpráví, – nejradši však za větrem, 6. Kdekde nás všední dav nevidí, kde nás všední dav neslyší; – na samotách lidupustých mistr nějradš’ hovoří. 7. Mnohým by se mohlo zdáti, že je mistr nestatečný, že jen v ucho noci pusté pronáší své duše stesk. 8. To by však byl hrubý omyl, neboť mohu dosvědčiti, že náš mistr často pěsti v kapsách hněvně zatíná! 9. Ovšem, ovšem, moudrý člověk nebude mu ve zlé míti, že je mistr opatrný, že má jazyk na uzdě. 48 10. Co z toho má taký buřič, který pouze nahlas myslí, který lidu plným slovem od plic hřímá do duše?! 11. V akademii ni vrátným nestane se taký chachar, hlavu jeho nezušlechtí nikdy biret doktorský! 12. A proto si mistra vážím, ctím si jeho rozvážnosti, sbírám každou jeho moudrost,moudrost jak slepice pšenici... 13. Toto krátké preludium k druhé větě Bohatýrské sloužiš místo ouvertury v sonátovém útvaru. 14. Neboť, věru, času není ku vzpomínkám, na reflexe, slovu svému dostát musím, poněvadž jsem gentleman. 49 15. V první větě Bohatýrské přislíbil jsem mistru svému, že až luna svítit bude s čarnou říší čistých hvězd, 16. Že si spolu vyjedeme, po způsobu bohatýrů, na vyjížďku hvězdnou nocí, a že mistra pobavím! 17. Slíbil jsem mu oře přivést a též slovo dal jsem čestné, že brnění zaopatřím mistru svému dobrému. 18. Dobřeť vím, že milostpaní nemá ráda ve svém domě veteš starou, haraburdí z romantických směšných dob. 19. Mistr ovšem jinak chápe velké kouzlo oné doby, ví onť, jak má vyhlížeti romantický bohatýr. 50 20. Proto tiše, klidně, oři, pod okna spěj mistra mého, aby dusot kopyt tvojích neprobudil spící choť! 21. Motiv z „Písně bohatýrské“ zahvízdám pod okny jeho, zahvízdám jej mezzoforte, máť mistr můj jemný sluch... 22. A tak jedu ulicemi, ulice jsou mrtvy, pusty, měsíc svítí rybím okem, pyšně jde můj bílý oř. 23. Potíž pouze s „Mediantou“ mám na svoji noční pouti, která pouze poslušna jest svého pána rozkazů. 24. A teď, chudák, musí klusat, musí cválat za mým ořem, cítíc na svém hřbetě tíži mistra mého brnění. 51 25. Avšak hle! již u cíle jsme –: hvízdám – hvízdám mezzoforte, hvízdám motiv z „Bohatýrské“, společný to motiv náš... 26. A než bys pět napočítal, haraší již klíč ve vratech, a můj mistr, slavný mistr, líbá mého čela jas. 27. Rychle, rychle, mistře, volám, zde brnění s „Mediantou“, spěšně na kůň, bohatýre, chvatně míjí noční čas! 28. Každé chvíle věčná škoda, která mine bez účele, kterou věčnost nezbádaná ve svůj jícen pohltí. 29. Srdce mé je těžké, mistře, hořkosti mám plná ústa, protož rychle, ať jsme z města v tiché volné přírodě! – – – 52 30. A již jedem, hrdě jedem, brnění nám stříbrem hoří, hvězd nesčetné legiony vrhá na ně svoji zář. 31. Mistr můj si pokuřuje, odplivuje, pokuřuje, a své zvíře ušlechtilé lehce šimrá za ouškem. 32. A já opět hvízdám sobě skladby svoje zamítnuté, jež na žádném posvícení nechtěli mi v Čechách hrát. 33. Naši oři v před se řítí, ku Strahovu vichrem spějí, a než jsme si pomyslili, octli jsme se za branou. 34. Zde jsme uzdu povolili našim ořům udýchaným, ku předu jsme krokem jeli, – rozhovor náš započal: 53 35. Prsa se mi, mistře, šíří hrdým, pyšným pomyšlením, že s duchem tak nesmrtelným sdílet mohu společnost! 36. Jesti, mistře, těžko v Čechách rozumného nalézt muže, žijeť v naší milé vlasti mnoho bílých opicí! 37. Mezi pěti miliony, mistře, jest to hrozná pravda, zbabělců pět milionů zalidňuje naši vlast. 38. Člověk náš, ach jaký kujón: ušklíbá se, ruku líbá, poklonkuje, potakuje, opičí svůj hrbí hřbet, 39. Hejslovaníhejslovaní, nazdaruje, vlastenčí a sokoluje, za zády však čertovinu nějakou vždy provede! 54 40. Ve své lásce vlastenecké, v národním svém roznícení, suchý chléb vám od úst urvat, chleba skyvu poslední, 41. Nechati vás hubu sušit, nechati vás prahnout žízní, – také činy vlastenecké v naší vlasti v modě jsou! 42. Ach, můj mistře, drahý mistře, kolik ještě čackých synů v potu tváři dřít se bude, aby s rolí vlasteneckých, 43. Ss tváře naší české země všechnu špínu odklidili, všechny kaly vlastenecké, všechen vlastenecký hnůj! 44. Smutný úděl myslitelů, básníkův a buditelů, že duševní stoky musí čistit svému národu! 55 45. Básníci a myslitelé pouhými jsou, mistře, voli, již s napjetím všeho svalstva pluh za sebou vlekou těžký, 46. By duševní chléb se rodil na národa žírných rolí, za odměnu špatné píce a ubohý nuzný stáj!... 47. Zadržte již, příteli můj, jaká máte přirovnání, člověku se z vašich řečí vlasy ježí na hlavě! 48. Každá vaše věta páchne na tisíc mil vlastizradou, třaskavinou vaše slova – učiněný dynamit! 49. Štěstí vaše, vlast že v duchnách sny své spřádá vlastenecké, kdy z vašich úst hromobití na její se řítí skráň! 56 50. Utište se, mistře drahý, odpovídám s lehkým smíchem, vlast si musí přivyknouti na podobné koření. 51. Lid náš, mistře, nachlazen je, stůně hrozně silnou rýmou, a jest pravým dobrodiním pod nosem mu držet pepř! 52. Vykýchá se, vypláče se, hlava jeho bude lehčí, po vlastech znít bude pozdrav: Ať nám slouží ku zdraví! 53. Vy Jste, ovšem, optimista, slavný mistře Antoníne, Slovanské Jste napsal tance vlasti svojí milené. 54. Myslil Jste si: ať lid tančí, výská, tančí, jásá, křepčí, když mu mozek nepracuje, tak ať myslí nohama! 57 55. Nesmrtelná věčná sláva skráně vaše zdobit bude: lidu svému radno býti učitelem tanečním! 56. Zanechejmež těhle řečí, přerušil mě mistr náhle, raději mi vypravujte o své Písni vítězné. 57. O Vítězné chcete slyšet? – Máte pravdu, dobrý mistře, slíbil jsem vám vyprávěti o původu Písně své. 58. Slyšte tedy, Antoníne: Píseň svou jsem zapěl tehdy, když jsem mnil, že žití moje v tajemný se řítí hrob... 59. „S bohem“ slední chtěl jsem dáti všechněm snům a ideálům, o nichž moje duše snila na cestách mých trnových. 58 60. Vzpomínky jsem vzkřísit toužil, jež v mém srdci umíraly, chtěl jsem prostor hvězd a sluncí vyplniti hlasem svým. 61. Všechnu vůni lučních květů, jež spíjela moji duši, o Kráse když sny jsem snívalsníval, vdechnout chtěl jsem v Píseň svou! 62. Chtěl jsem vdechnout vůni hájů do Písně své melodií, jimiž duše bloudívala, o Umění když jsem snil. 63. Chtěl jsem vdechnout smutek hrobů do Písně své harmonií, když jsem sníval na hřbitovech o Bohu a o Lásce. 64. Těžký smutek srdce svého v srdceryvných disonancích ponořit má duše chtěla na hlubé dno Písně mé, – 59 65. Zápasyzápasy a rmuty svoje, tiché smutky se slzami vyplakat má duše chtěla na rtech Písně vítězné... 66. Těžké bylo moje mládí, hořká moje mužná léta, neboť po všech cestách žití vždy jsem kráčel sám a sám... 67. Po neschůdných šel jsem cestách, neboť jsem se štítil davu, hrdost mi vždy bránívala k cíli jíti se stádem. 68. Proto jsem si mety volil, mety stádu nepřístupné, k nebetyčným horám strmým zatoužila duše má. 69. Na vysokých strmých horách chrám jsem toužil zbudovat si, v němž by moje srdce zpěvné volné Písně mohlo pět, 60 70. Nana vysokých strmých horách, vzdálen rodu opičího, chtělo srdce Bohu svému básnit nový volný zpěv! 71. A tak šel jsem plání světa mysl maje zpitou světlem, kteréž do mé duše vrhal vlastní její Ideál. 72. Všechněm cestám vyšlapaným duše má se vyhýbala, neboť cesty vyšlapané hnusily se duši mé. 73. Raději bych býval zbloudil, na samotách vykrvácel, raději bych býval zhynul, nežli všední cestou jít! 74. Všední cesty, všední lidé všednosti své vyšlapaly, vlastní silou duše má však stavěla si cesty své! 61 75. V samotách jsem sílil, rostl, v samotách jsem snil a zpíval, na vysoké skále dubu podobá se moje Já. 76. Bouře s vichry do mne perou, rudé blesky nad mnou kříží, peň však v skále pevně kotví, vír jen zmítá korunou... 77. S pyšnou hlavou, s hrdým čelem tiše šel jsem za svým cílem, v slzách nikdy netonul jsem, když v mém ňadru bouřil žal. 78. Po bouřlivých vlnách plul jsem, po ropotných moří dalných, avšak na dně duše mojí kraloval vždy mužný klid. 79. Za bouří a za vichřicí, za sněhových prudkých vánic nezdolně jsem kráčel k cíli –: na temeno strmých hor. 62 80. Posměšných jsem nedbal hlasů, jež od teplých krbů stáda doléhaly k mému sluchu zlolajně a potupně. 81. Šílenců a bláznů tupých spíláno mi bylo cestou, pustý smích a zlořečení pronikalo duši mou. 82. Nemyslivé dravé davy zatínaly na mne pěsti, zaskočit a sbít mě chtěly, zatarasit cestu mou. 83. Zatarasit cestu k Slunci, zatarasit cestu k Hvězdám, zatarasit cestu do Hor pokoušel se hrubý dav. 84. Já však unik’ sběři oné, vyrval jsem se z její rukou, z oněch černých mrzských rukou, jež mne chtěly zardousit. 63 85. Marné bylo přání davu povraždit a v bláto strhnout čisté moje Sny a Touhy, – ocelová pěst je má! 86. Pral jsem svojí pádnou pěstí do pitomých lebek davu, nešetřil jsem oka – zubu – rád a chrabře jsem se rval! 87. Bůh mě učil milovati, svět mě učil nenávidět, a proto v mém srdci sídlí nenávist a láska též. 88. Neznám cesty poloviční: láska moje ohněm hoří, nenávist má mrazem pálí, – vladařem jsem citů svých! 89. Náruživě milovati, náruživě nenávidět,nenávidět bylo na všech mojích cestách nochvějnýmneochvějným heslem mým! 64 90. Lidé povah holubičích směšnými jsou opeřenci, ty bych v klece pozavíral, dával bych jim ptačí zob. 91. Silným mužům, chrabrým mužům připíjel jsem na bratrství, krásným mužům, pevným mužům pěl jsem všechny Písně své. 92. Hanba oněm chabým snílkům, již nemají tolik síly, aby mohli oceniti moc a krásu svého Já! 93. Za takových dum a písní pyšně šel jsem plání světa, hrdě šel jsem k cíli svému zaťatou svou maje pěst! 94. A když hor jsem nedostupných po útrapách mnohých došel, zapělť já jsem svoji Píseň, svoji „Píseň vítěznou!“ 65 95. Takový je smysl Písně, slavný mistře Antoníne, oné Písně, již jsem zapěl na oslavu svého Já!... 96. Pěkný obsah, milý obsah, odpovídá mistr slavný, námitku mám pouze jednu: látka není hudební. 97. Neslušno je odmlouvati proslaveným mistrům velkým, –: hudba má však není fuga, hudba má jest Život můj! 98. Půlnoc dávno minula již, když jsme oře zastavili, zrakům našim zjevila se Bílé Hory truchlá pláň. 99. Naše oči upjaly se do daleka, do minula, srdcem naším zachvěl smutek, tichý smutek, hořký žal. 66 100. A co jsme tak v zamyšlení zraky v dálku upírali, zjevila se na obzoru štíhlá, krásná postava, 101. Postavapostava to ženy mladé, ladně štíhlé jako bříza, hlavou svou a jasným čelem dotýkat se zdála hvězd. 102. Na rukou svých měla rakev, černou rakev s mrtvým synem, a tou nocínocí, hvězdnou nocí tiše zachvěl její pláč... 103. Plání tiše její nářek oblakem se nesl černým, s její rtů se zdála zníti truhlá píseň pohřební... 104. Srdce naše tíseň jala, ostruhy jsme dali ořům, ku Praze jsme nazpět jeli hvězdnou nocí hlubokou. 67 105. „Medianta“ za mým ořem cválala a hopkovala, rudé jiskry, žhavé jiskry lítaly jí z pod kopyt. 106. Jedním letem, jedním dechem dospěli jsme Pohořelce, a zde teprv ustali jsme v jízdě naší divoké. 107. Slyšte, mistře, zapalme si, započínám opět hovor, mám zde pěkná portorika, oblíbený doutník váš. 108. Není radno dávat průchod přílišnému duše smutku, kouřením snad rozptýlíme špatnou naši náladu. 109. Za dvě věci aby člověk denně prosil Pána Boha: za myšlénky nekradené a za dobrou náladu! 68 110. Nálada jest, mistře, poklad, jenž vyváží „Bank of England“, neboť ona zlatým klíčem k paláci je humoru. 111. A humor je zlatá příze, již ze slz a utrpení, z bolesti a odpuštění člověku sám utkal Bůh. 112. A z té příze, přál bych sobě, aby dobrý milý pánbů lidu svému v české vlasti ušil aspoň čepice! 113. A co takhle k mistru mluvím, o štít škrtá mistr sirkou, a když doutník zapálil si, dává mi též připálit. 114. A tak jedem, pyšně jedem, mistr můj si pokuřuje, pokuřuje, odplivuje, vraští, chmuří brvy své. 69 115. K zámku zahnem, mistře dobrý, pokračuji v rozhovoru, a pak sady Chotkovými pojedeme do města. 116. A ježto je času dosti, chci vám ještě vyprávěti, jak jsem slávu vlasti svojí šířil v dálné Anglii. 117. Novinkou vám nebude snad, řeknu-li vám, slavný mistře, že jsem také dirigoval na koncertech v Londýně. 118. Že jsem slavil velký triumf, zbytečně bych podotýkal, o tom tučné telegramy zpravovaly moji vlast. 119. TlamačTlampač slávy mojí velké do všech čtyřech úhlů světa svojí troubou troubovatou troubil o mých triumfech. 70 120. Z obrovských mých honorářů, o nichž denní listy psaly, naskočila husí kůže krajanům mým na zádech. 121. Denní listy zpravovaly čtenáře své o mých skutcích, že vystavím chudobinec, nemocnici, blázinec, 122. Všechnyvšechny tyto instituce, že vystavím ze vstupného, jež můj tlampač umravněný na koncertech vybere... 123. Zprávy tyto působily: vlast se pýchou rozplavala, každá Lhota, v níž jsem řídil, pořádala ovace. 124. Naše mládež, chlouba vlasti, koně moje vypřáhala, a po čtyřech, jak dobytek, vozila mě po Lhotě! 71 125. Všechny čelné české Lhotky, jimž jsem stříbro z kapes vybral, velkou zlatou medailii za zásluhy daly mi! 126. Představení, starostové, banderia, sokolové, když jsem Lhotce „s bohem“ dával, jeli se mnou na dráhu. 127. Družičky a přední dámy kytice mi podávaly, vůbec celá dámská Lhota láskou ke mně vzplanula! 128. Urozená šlechta z Lhotky do všech dírek knoflíkových zatknula mi Lhotské řády pro umění – pro vědu! 129. Do nosu a uší kroužky ještě chybí mému zjevu, abych ve své velké slávě vyhlížel jak mouřenín! 72 130. To jest, mistře, líc mé slávy; ježto duše má vás kochá, chci vám také odhaliti svoji velké slávy rub... 131. Před čtrnácti asi lety vyjel jsem si do Anglie, (plavbu nechci popisovat) vždyť se jedná o koncert. 132. Duši měl jsem plnu květů, plnu květů ideálních, ale kapsy zely pouští – finanční mě rdousil mor. 133. A tak ve své kruté tísni pojal jsem ten nápad kloudný, dirigentem stát se slavným v dálné volné Anglii. 134. Ježto život naučil mě nepojímat pouze plány, proto jsem hned k provedení energicky přikročil. 73 135. Příznivé mi bylo štěstí: dobrou známost učinil jsem s dobrým, milým, hodným mužemmužem, řemeslem byl kožešník. 136. Všeobecně však jest známo, že Anglie zemí jesti, v níž kult hesla: „To make money“ vyznavačů nejvíc má! 137. A proto můj přítel-krajan, kromě svého kožešnictví, Němců četné kolonii týdenní vydával list. 138. A v tom listě, slavném listě, započal jsem inserovat, (že jsem na dluh inseroval, podotýkat nemusím). 139. Němců obci oznámil jsem, že po Temži právě připlul do Londýna s kontinentu hudby slavný profesor. 74 140. (Že jsem se zval profesorem, to prostě jest tady modou: v Londýně jest každý holič profesorem holení!) 141. Dále ve svém inserátě skromné přání projevil jsem, že bych něj radš dirigoval ňáký Spolek chorální! 142. A tak týdně inserát můj na čelném bil v oči místě, břeskně hlásal o připlutí profesora slavného. 143. Profesor se zatím potil, v pusté prázdno zrak svůj noře, a na místo taktování pískal kudlu zoufale! 144. Když však nouze největší jest, pámbů vždy je nejblížeji, říkával můj otec milý, když mu do bot teklo již! 75 145. A tak tomu také bylo: jednoho dne dopoledne objevili se v mých dveřích elegantní páni dva. 146. Stěží sluchu uvěřil jsem, slastí srdce zaplesalo, když jsem zvěděl, že to výbor Společnosti chorální. 147. Gentlamenů dokonalých činil na mne výbor dojem, krásné čisté diamanty hořely jim na rukou. 148. Když jsme všechny podrobnosti i honorář projednali, podepsal jsem také smlouvu – kontrakt na šest měsíců. 149. Smlouva zněla: třikrát v témdni s mužským sborem večer cvičit, aby spolek pořádat moh’ koncert za dva měsíce. 76 150. Tak se stalo. Zkoušky počly. Perná práce nastala mi, neboť mnoho členů milých zápasilo s četbou not. 151. Nešetřil jsem píle, času: potil jsem se, namáhal se, jen aby náš prvý koncert otřás’ zpěvnou Anglií! 152. A ku chvále mého mužstva podotknouti také sluší, chrabře též že zápasila Společnost má chorální. 153. Nadšení mé mysli čacké přeneslo se v jejich srdce, a tak šťastně kráčeli jsme přes překážky ku cíli. 154. Jaké štěstí prožívala moje duše v oněch dobách: viděl jsem se již již řídit velký koncert v Albert Hall! 77 155. Přítomné mé dirigentství zdálo se mi počátkem být příštích, velkých slavných věcí, kariery nevšední! 156. Za nadějí takých zářných, za luzných snů opojení, blížila se jasná doba prvé naší produkce. 157. Výbor vážně ujistil mě, že se psáti o nás bude, spojení že s kritikou má anglickou i německou! 158. Den koncertu přiblížil se. Několik jen krátkých hodin a již řeka mého žití jiným směrem poteče! 159. Okamžik byl příliš slavný; přiblížil se duše Sábat, – k tomu konci koupil jsem si lakýrové střevíce. 78 160. Kalhoty mé nebyly též hodny nohou dirigenta: proto jsem si také koupil nové modní kalhoty! 161. A v takovém vyzbrojení drožkou jel jsem do koncertu, jenž na osmou hodinu byl v „Atheneum“ ohlášen. 162. Jaké však mé překvapení, když jsem spatřil síň koncertní, jež na místo obecenstva krutou zela prázdnotou! 163. Tvář má sbledla jako stěna; duši moji zachmuřila spousta mraků, chmurných mraků zlověstných to předtuch zlých. 164. Z výborů když jeden spatřil na mé tváři tuto změnu, ctí svou jal se jistiti mě, že vše dobře dopadne. 79 165. Že prý zvykem obecenstva každý koncert v „Atheneum“ návštěvou svou teprv poctít po hodině deváté. 166. Řeč jeho mě uklidnila, myslil jsem, že v cizím světě cizí mravy zvláštní vládnou, s nimiž jest se spřátelit. 161167. Pochybnosti mé však vzroslyvzrostly, když prostranná síň koncertní zela ještě po deváté chladnou mraznou prázdnotou! 168. Opět jsem si dodal mysli, k výborům jsem spěchal rychle, aby tuhle záhadu mi vysvětlili tajemnou. 169. Strpění jen, profesore, račte míti, dodávali, nával. bude velkolepý – po hodině desáté. 80 170. Opět tatáž ujištění: síň koncertní bude plna, – stálé máme obecenstvo – úspěch bude veliký. 171. Strpění jen, profesore, račte míti, dodávali, nával bude velkolepý – po hodině desáté. 172. Řeč jejich mě uklidnila, myslil jsem, že v cizím světě cizí vládne etiketa, s kterouž jest se spřátelit. 173. Opět jsem si dodal mysli a čekal jsem trpělivě, trpělivě s klidným srdcem na hodinu desátou. 174. Jaké však mé rozrušení, jaký neklid schvátil duši, když síň ještě prázdnem zela po hodině desáté! 81 175. Ve své tísni myslil jsem si, že nějakou hloupou frašku hodlala si ze mne ztropit Společnost má chorální 176. Proto jsem se ihned rozhod opustiti síň koncertní, nechtěje již déle hráti směšnou tuto úlohu. 177. Rozhodnutí moje náhlé spozoroval výbor čilý, a již jsem byl na odchodu když mi cestu zastoupil. 178. S polekanou, vážnou tváří úpěnlivě jal se prosit, abych ještě strpení měl do hodiny – dvanácté! 179. Čestným slovem ujistil mě, že zde bude jakby nabil obecenstvem elegantním, – o hodině dvanácté! 82 180. Jakýs tajný strach mě schvátil při slyšení této zprávy, duší představ fantastických vážně nes’ se mračný tlum! 181. Vzdor tomu však rozhod jsem se místo toto neopouštět, neboť kromě tajné hrůzy schvátila mě zvědavost. 182. Jací asi lide zvláštní, jaké asi obecenstvo, které teprv o půlnoci do koncertu zavítá?! 183. Duši mojí fantastické objevil se chmurný obraz, chmurný obraz fantastický objevil se duši mé: 184. Slyšel jsem již dvanáct bíti, všechna světla v sále shasla, a čirou tmou bělalo se na sta lebek umrlčích. 83 185. Z důlků jejich bílých lebek plála světla fialová, jediná to světla v síni, v černé síni koncertní. 186. Jakous tajnou mocí řízen chopil jsem se taktovky své, nervosní dal znamení jsem – dutý síní zachvěl sbor. 187. Co živ ještě neslyšel jsem tolik cizích harmonií, –: pusto, chladno, vlhko hrobů vanulo z těch akordů. 188. Hrozný příval disonancí, disonancí srdceryvných chvělo síní, černou síní, v níž jsem řídil koncert svůj. 189. Z pianisim do crescenda jako vichr hučelo to, jako vlny hvízdalo to oceánu burného. 84 190. Prokletí a výsměch Bohu, prokletí a výsměch lidem,lidem z nápěvů těch vyznívalo, jež zpíval sbor umrlců... 191. Mořem tužeb ztroskotaných, smutky srdcí oklamaných, bouřil, jásal, hřímal, úpěl tajemný zpěv kostlivců. 192. A té spoustě harmonií, jež páchnuly po rozkladu, gradaci a rytmů spády udávala ruka má... 193. A zatím co tímto sněním, sněním tímto fantastickým duše má se zanášela, moje duše nervosní, 194. Blížiloblížilo se ku dvanácté, a síň počla plniti se množstvím pánů elegantních ve průvodu krásných žen. 85 195. Sotva zrakům svým jsem věřil, když jsem uzřel taký nával, nával také elegance, jež šuměla hedbávím. 196. A jak výbor předpověděl, tak se také stalo skutkem: Dvanáctá když udeřilaudeřila, zapěli jsme první sbor. 197. Když vyznělo první čísločíslo, otřás’ síní taký aplaus, který v pravdě podobal se vichřivému orkánu. 198. Gratulace se všech konců hrnuly se na mou hlavu, z číše slávy plným douškem napila se duše má! 199. Vítězně a slavným tempem zpívali jsme slední číslo, slední číslo na programu oddělení prvního. 86 200. Tu však mezi posluchačstvem nastal rozruch nenadálý, vzduchem jakby proletělo zvučné, hlasné plesknutí. 201. V mžiku všechno posluchačstvo ze sedadel povstalo svých, a k místu se hrnout počlo, kde zavznělo plesknutí. 202. Hlasné ono zaplesknutí políčku se podobalo, kterýž bleskem zdál se snésti na tvář dobře živenou. 203. Hlasy žen a hlasy mužů v neladné a divé směsi počly volat na předsedu: Schmeist die Hurre, Hans, hinaus! 204. („Hans“ totiž byl předseda náš, velký, silný, statný Germán, který v slavném sboru našem slavně zpíval druhý bas.) 87 205. Rázem členstvo i s předsedou jako ovce seskákali mezi davy rozvaděné s koncertního pódia. 206. V okamžiku tom jsem myslil, že mně ruka zkameněla: taktovka jak přimrazena nad mou hlavou trčela. 207. Ztrnulý stav tento trval pouze malé okamžení, a pak skoky několika octnul jsem se ve dveřích... 208 Na ulici vyrazil jsem, po čerstvém jsem lapal vzduchu, měsíc tehdy jasně svítil, nebe bylo plno hvězd. 208. V tichu noci pochopil jsem ubohost své chudé duše, po slavných snech dirigentských v srdci nezbyl ani stín!... 88 210. Takhle, mistře, slavný mistře, v Londýně můj skončil koncert, koncert, který založit měl dirigentskou slávu mou. 211. Žasnete a divíte se, slavný mistře Antoníne? Z velkého to světa, mistře, historie pravdivá... 212. Žasnul jsem a smál se hlasně, teprv pozděj’, když jsem zvěděl, z jaké chásky skládala se Společnost má chorální. 213. Dámy ony elegantní polosvět byl z Piccadilly, výbor náš a členstvo naše jejich byli – milenci. 214. Obdivu jest pouze hodno, jakou lásku pro umění, jaký smysl pro hudbu má germánský kmen bojovný! 89 215. Mezitím co ženy shání po ulicích gentlemeny, muži jejich zasvěcují mysl svoji umění!... – – – – – – – – – – – – 216. Rozumí se samo sebou, slavný mistře Antoníne, že jsem Vlast svou ihned zpravil o svém velkém úspěchu. 217. Telegram můj Vlasti věstil, že můj koncert, slavný koncert, největší byl událostí koncertního období! 218. A Vlast má se radovala, že se opět Český národ před ciziny jasným zrakem proslavil tak zářivě! 219. A když jsem se nazpět vrátil, mnoho slavných korporací s družičkami v bílých šatech s hudbou slavně šlo mi vstříc. 90 220. Adresy a čestná členství hrnula se na mou hlavu – – Vlasti má, ach, vlasti drahá, jak jsi směšně ubohá!... 221. Další moji apostrofu překazil mi mistr rázem, polekaným hlasem pravě, že jsou již tři hodiny. 222. Máte pravdu, mistře drahý, odvětil jsem překvapeně, svrchovaný čas již máme, abychom se rozešli. 223. Za Kamenným mostem, mistře, nejlépe Vám bude slézti, a já Vaší „Mediantě“ postarám se o nocleh. 224. Brnění též bohatýrské uschovám na jistém místě, doma by vám způsobilo lehko malou šarvátku. – – – – – – – – – – – – – 91 225. Za Kamenným mostem chvatně s mistrem jsme se rozloučili, a mistr můj při loučení čelo moje líbal zas. 226. Přání pouze jedno mistru z úst vyklouzlo při rozchodu: O čem jsme dnes hovořili, nesmí přijít do tisku!... 227. Hvězdy plály jako oči, jako oči krásné ženy, a měsíc své filutářské úsměvy mně posílal. 228. Oř mě hrdě pyšně nesl a za námi „Medianta“ klusala a hopkovala s mistra lesklým brnění. 229. A tak jel jsem, hrdě jel jsem, úsměv hrál mi kolem retů, myšlénkami bavil jsem se o své Vlasti miliné. 92 230. V jasné záři hvězdné noci všechny její chyby zřel jsem, a tak maní vzpomněl jsem si na Jiřího Byrona. 231. A s ním děl jsem jasným hvězdám: Vlasti má, ach Vlasti česká, vzdor že Tvoje chyby kárám – ze srdce Tě miluji! – – – – – – – – – – – – – – – – 232. A zde končí druhá věta mojí Písně bohatýrské, k jejíž zpěvu ducha mého nadchnul slavný mistr můj! 93 III.
MŮJ SYMFONICKÝ KONCERT R. 1902
[95] 1. Akordy nechť zavzní slavné na počátku mého zpěvu, na počátku třetí věty Bohatýrské Písně mé! 2. Hlásat bude zpěv můj třetí moc a věhlas oněch lidí, kteří patří k vrstvě oné, jež se zove „upper ten“. 3. Ježto se však ve své Písni toužím vyhnout cizím rčením, nahradímť já cizí výraz českým slovem jediným: 4. „Slovutností“ zváti budu vrstvu oněch dobrých lidí, kteří v našich českých hrncích tvoří české podmáslí! [97] 5. Naše milá Česká země bohatá jest Slovutnostmi, kamkoli jen oko patří samou zříti Slovutnost! 6. Mnoho let již zabývám se hlubokými studiemi,studiemi o bytosti oné mocné, jež se zove „Slovutnost“. 7. Přírodopis Slovutnosti hračkou by mi bylo napsat, tak hluboce probádal jsem všechny její zákony. 8. A proto nechť na oslavu naší české Slovutnosti znějí, hřmějí harmonie jásající Písně mé! – – – – – – – – – – – – – – – – 9. Urozená Slovutnosti, snad se račte pamatovat, že jsem roku letošního zval Vás k hodům duševním. 98 10. Vskutku ani již dnes nevím, jak jsem na ten nápad přišel, uspořádat Slovutnosti slavné hody duševní. 11. Že zálibu v hodech máte, věděla má duše čacká, – co do roka v České vlasti jesti hodů vepřových! 12. A tak, milá Slovutnosti, po vepřových hodech slavných, chtěl jsem hody umělecké uspořádat Vašnostem! 13. Na papíře elegantním poslal jsem Vám pozvání své, v němž jsem Vaší Slovutnosti v krátkosti as toto děl: 14. Pravil jsem Vám, Slovutnosti, po trnové cestě vlastní, že jsem za svým ideálem vždycky vlastní silou šel. 99 15. Děl jsem, že Vás ušetřit chci výčtem všech svých běd a strázní, jež mně bylo podstoupiti k uplaněníuplatnění svého Já. 16. Za jisté jsem alespoň měl, že znám Vaší Slovutnosti osud moji Selské bouře na Národním divadle, 17. Jak ji moji nepřátelé ubili a pošlapali, podupali, poplvali hněvem svým a záští svou. 18. Duše má se netajila ani svojí čistou vírou, že vzkříšení Selské bouři z temna hrobu zazáří! 19. Pravil jsem Vám, Slovutnosti, Čas že oním kritikem je, který křivé lidské soudy koriguje jedině! 100 20. Dále jsem Vám napověděl, že jsem napsal Furianty, ale že se na můj prospěch nepolepšil valně čas... 21. Z těchto příčin, Slovutnosti, pozval jsem Vás na svůj koncert, abyste si soud utvořil, na čí straně pravda jest. 22. Chtěl jsem, aby posoudil jste, zda-li také já mám právo, aby moje hudba v Čechách nerušeně mohla znít. 23. Doufal jsem, ó Slovutnosti, v ušlechtilost Vašich citů, věřil jsem, že předpojatost v srdci Vašem nesídlí. 24. Na konci též podotknul jsem, vznešená má Slovutnosti, že výlohy, jež jsou značné, krýti musí kapsa má... 101 25. Spoléhal jsem na noblesu smýšlení a citů Vašich, a pozvání zakončil jsem čtyřslabikým jménem svým. 26. Třicet zlatých pak jsem vyňal (chvěly se mi při tom ruce) a za třicet zlatých známek zakoupil jsem poštovních. 27. Třicet zlatých, Slovutnosti, za poštovní vydat známky, za tenhle čin marnotratný zasloužil bych výprasku! 28. Co živ, drahá Slovutnosti, nestržil jsem za své skladby, za své skladby symfonické tak obrovský kapitál! 29. Takou oběť, Slovutnosti, přinesla Vám kapsa moje, když jsem Vám chtěl doručit válečný svůj manifest. 102 30. Ale čerta, proč teď brečet, co by člověk neudělal pro svůj milý, drahý národ, pro národ tak hudební!... 31. Oddychla si duše moje, radostí jsem si mnul ruce, když jsem všechna pozvání svá Slovutnostem rozeslal. 32. Těšil jsem se myšlénkou tou, že Slovutnost aspoň uzná, že jsem člověk velmi slušný, jenž má dobré způsoby. 33. A mezitím již již počly velké zkoušky, dlouhé zkoušky na můj koncert samostatný, Symfonický koncert můj. 34. Orchestr si vedl statně, zkoušel – cvičil, až se potil, se svým chrabrým vůdcem v čele Vítězslavem Čelanským. 103 35. Statečný můj vůdce chrabrý armádu svou chrabře vedl, armádu svých pozounistů, basistů a houslistů. 36. A uprostřed toho víru, ropotného toho víru, proti pultu dirigenta zaujal jsem místo své. 37. Ruky zdvihem, ruky klesem udával jsem Čelanskému vichřivá a vírná tempa symfonických skladeb svých. 38. Jenom občas, při crescendech, při gradaci, při stoupání, sklesla moje pravá ruka v místa ta, kde srdce mé. 39. A když moje rytmy burné prostorem se zdály nésti jako bouře oceánu, jako bouře ropotná, – 104 40. Nana vlnách těch rytmů vírných krev mně počla stoupat k hlavě, a tu ruka – pravá ruka vnořila se – v kapsu mou. 41. Vítězslav mě pozoroval, myslil, že jsem k smrti dojat, myslil, že své srdce tiším bílou pravou rukou svou. 42. Jaký však mu úsměv zahrál kolem jeho tenkých retů, když má ruka k ústům kladla malou láhev koňaku! 43. A tak vždy, když mocné plechy nastoupily v ryčných místech, přiložil jsem malou láhev k rozechvělým ústům svým! 44. Nemyslete, Slovutnosti, že jsem básník-alkoholik, koňaku jen používám k utišení nervů svých! 105 45. Za velikých rozčilení sáhám pouze k léku tomu, „koňakovou kurou“ zvu pak toto svoje léčení! 46. A tak asi za tři zlaté koňaku jsem spotřeboval na mazání svojích nervů při zkoušení skladeb svých. 47. Nemyslete, Slovutnosti, že těch peněz lituji snad, ale oněch třicet zlatých – pro ty truchlí duše má! 48. A za této moudré kury, urozená Slovutnosti, slavnostně jsme nacvičili Symfonické skladby mé. 49. Jakou jsme si dali práci, ku potěše Vašich uší, stěží asi uvěří mi Blahorodá Slovutnost... 106 50. Rychlým krokem, kvapným krokem, den koncertu již se blížil, ohlášení na všech rozích octnulo se veliké. 51. Dvě stě velkých ohlášení zvěstovalo Zlaté Praze, že můj koncert symfonický v Rudolfinu koná se. 52. Čert však jakýs napískal mi, abych na svá ohlášení vytisknout dal tučným písmem „Vlastní silou“ třikráte!... 53. Myšlénka a provedení děje se vždy jedním dechem, myšlénky a činy moje rodí jeden okamžik! 54. Čert však aby okamžik ten po polích a rolích honil, kdy mně onen nápad napad, onen nápad neblahý! 107 55. „Vlastní silou! Vlastní silou!“ křičelo to se všech rohů, se všech prostor na náměstích „Vlastní silou!“ hřmělo to... 56. Měšťané a Slovutnosti spatříce můj plakát smělý, starostlivě počli svými potřásati hlavami. 57. Lidé srdcí citlivějších, již mně byli nakloněni, nad mým duchem pomateným zalomili rukama. 58. Na ulicích, na náměstích kupily se malé hloučky, „ValstníVlastní silou“, vrtalo jim ubohými hlavami. 59. Rokovaly, hádaly se o muzice oné zvláštní, která smělým krokem kráčí vlastní silou do světa. 108 60. Hovořily o píšťalách, o trubkách a fagotech, jak je může jeden člověk foukat vlastní silou svou! 61. Jinak ale autority, autority-slovutnosti pohlížely na můj plakát, na plakát můj výstřední! 62. Nevinný můj plakát černý účinkoval jako výstřel, jako strašný výstřel z děla válečného „Man of war“. 63. Autority-slovutnosti viděly v něm porušení, zneuctění, poskvrnění stávajících řádů všech. 64. Viděly v něm pustý výsměch, hlasný výsměch autoritám, ryčný výsměch Slovutnostem útočného buřiče! 109 65. Jaká zpupnost, jaká smělost pod záštitou „Vlastní síly“ pořádati v Zlaté Praze Slovutnostem koncerty! 66. Jaké zbrklé poblouzení zvoliti si ku koncertu takou cizí, neobvyklou, směšnou „Lady patroness!“ 67. Urážka to svrchovaná, kterou nelze prominouti, úsudek zněl jednohlasný starých našich autorit! 68. A tak stal se div divoucí v naší milé České zemi: plakát stal se událostí – koncert byl dán do klatby! 69. V kavárnách a domácnostech hovořili dobří lidé, že prý je to výstředností vlastní sílu v Čechách mít! 110 70. Vlastní síla zbytečně prý rozčeřuje klidné vody, tiché vody vlastenecké společnosti měšťácké! 71. Nadaným a slušným lidem není třeba vlastní síly, vlastni síla trnem v oku slovutných je autorit! 72. Se stádem jen tiše kráčet, mečet v známých intervalech, nejlépe prý zajišťuje rozvoj duší nadaných! – – 73. Ve znamení nemilosti blížila se ona doba, doba přesně stanovená – večer mého koncertu. 74. Vyskytly se také duše, jež mně dobrou radou byly, abych koncert odložil svůj na pozdější okamžik. 111 75. Odkladů však moje duše neznala a nechce znáti, v tvrdý mramor skutečnosti vtesal jsem vždy svoje sny! 76. Nabýt toho přesvědčení, že má smrt je zítra nutna, pak bych zítra klidně umřel, neodložil bych svou smrt! 77. A tak tomu také dneska. Věděl jsem, že musím padnout –: Radši padnout, než se vzdáti, myslila si duše má! 78. Sřítil jsem se přehluboko, pad’ jsem, kles’ jsem, Slovutnosti, pad’ jsem s výše čtyř set metrů – čtyry sta byl deficit! 79. Ještě dneska, Slovutnosti, naskočí mi husí kůže, při vzpomínce na pustý sál, na prázdný sál koncertní. 112 80. Všechna lože, krásná křesla, jež sedací částí svojí zasedáte, Slovutnosti, pustým prázdnem zívala. 81. A tak, drahá Slovutnosti, skladby moje dal jsem zahrát Hospodinu na výsostech, Pánu Bohu do oken! 82. Při Národních dumách jistě, všichni svatí tancovali, aspoň opět jednou v nebi světské bylo veselí! 83. Častěji bych Pánu Bohu uspořádal takou švandu, kdyby jenom taká švanda nebyla tak nákladná! 84. Na koncerty Pánu Bohu vypsati by měla církev, Svatá církev katolická ňákou římskou nadaci... 113 85. Lidé ovšem těšili mě, namlouvali srdci mému, že prý jsem měl krásný úspěch, velký úspěch morální. 86. Stěží asi zapomenu na památný onen večer, když jsem ve svých prázdných kapsách cítil úspěch morální! 87. V této chvíli, Slovutnosti, z hloubi duše své jsem zaklel, zaklel jsem tak silou mocnou, až se Petřín zelenal! 88. Do horoucích pekel přál jsem všechen úspěch – planý úspěch mravní úspěch – hloupý úspěch, jenž mi zvonil v tobolce! 89. Duše má, jak Poeův „Havran“ v nitro chladné, pusté noci zahřímala dutým hlasem –: Slovutnosti – Never more!... – – – – – – – – – – – – – – – – – – 114 90. Pozdní nocí když pak domů v hlubokých jsem dumách kráčel chladný vichr, mrazný vichr smutné šuměl nápěvy, 91. Kk smrti smutné melodie dýchal vichr do mé duše, k smrti smutné disonance zněly v hloubi duše mé... 92. Snilo se mi, že vlast Česká železnou je nízkou pastí, v které nelze volné duši hlavy svoji podzvednout. 93. A v té pasti, nízké pasti mnil jsem se být polapeným, hlava moje krvácela, kdykoli jsem povstat chtěl. 94. V železné té nízké pasti mnoho zřel jsem různých lidí, veselých a šťastných lidí, ale lezli po čtyrech! 115 95. Zastesklo se mojí duši po Svobodě, po Volnosti – z pasti ven a hlavou vzhůru – z čela opět prýští krev! 96. A tak vždycky, když má duše zatoužila se vší silou po velikém slavném Slunci – prýštila krev z hlavy mé! 97. Těžko v Čechách pravdu housti, těžko vzhůru nosit hlavu, každou Píseň o Svobodě kamenují otroci!... 98. Abych svoji mysl chmurnou vyrval těžkým snům svým mračným, utek’ jsem se se svou duší ku svým mladým vzpomínkám... 99. Vzpomínám, ach, vzpomínám si, když jsem ve svých dětských letech na tahací harmoniku po hospodách hrávával. 116 100. Plzeňský kraj, veselý kraj, v paměti své ještě chová, když jsem malým drobným lidem skočnou hrával do tance. 101. Jaký život rozpustilý dovedla má hormonikaharmonika rozprouditi, rozvířiti ve všech malých hospůdkách. 102. V hospůdkách těch zastrčených, chabým světlem ozářených, dusným kouřem naplněných vřeštěl – ječel nástroj můj. 103. Poctivé i lehké holky křepčily a dováděly, každý pohyb jejich těla vydychoval smyslnost. 104. Mladí muži, mladé ženy, staří muži, staré ženy, vše při matném osvětlení jásalo a tančilo. 117 105. V slova jejich písní hnusných, jež páchnula oplzlostí, mísil se můj nástroj vřeštný vesele a ječivě. 106. Po rvačkách a po pranicích musila má zvučná lyra známé rváče nebezpečné usmiřovat zvukem svým. 107. Sklenice a džbánky piva lítávaly nad mou hlavou, zatím co má harmonika vřeštěla a ječela. 108. A tak moje pověst rostla, sláva moje šířila se, takže zván jsem býval často do milých vsí vůkolních. 109. Na mysli mi právě tane jedna milá dobrá víska, jež mě v čase posvícení pohostila ve svých zdech. 118 110. Jméno její z paměti mé vyprchalo, vymizelo, pouze vím, že víska ona sídlem byla horníků. 111. Podzim byl a listí žloutlo, vichry vály se strnišťat, na cestu když vydal jsem se v onu vísku s otcem svým. 112. Po silnici jednotvárné, za povzdechu vichrů chladných, za šelestu žlutých listů kráčeli jsme sami dva. 113. Po cestě jsme hovořili o výdělku, jenž nám kyne, co nám v kapsách zvonit bude desetníků stříbrných. 114. Za nadějí takých třpytných uběhla nám dlouhá cesta, a než jsme si pomyslili, octli jsme se na návsi. 119 115. Z hospody již vyhlížela, vybíhala mládež vesská, nedočkavost z jejich tváří zářila a svítila. 116. Jakmile mou harmoniku uviděla cháska ona, zajásala, zavýskala, naproti nám běžela. 117. Za jásotu, za výskání na pec židli postavila, a na onom čestném místě zaujal jsem místo své. 118. Z kruchty této ječela a vřeštěla má harmonika, zatím co jsem zraky svými zřel na bujný tance rej... 119. Jaká radost posvícenská – jaká radost nevázaná – jaké písně rozpustilé – jaký vír a ryčný šum! 120 120. Mladí hoši,hoši dívky mladé pevně tiskli ve svých loktech, bujná mladá prsa dívek vášnivě se vlnila. 121. Laskali se, líbali se v tance šumném reji vírném, mladá těla, vilná těla tísnila se na sebe. 122. Smělí hoši dovádiví za jásotu, za výskotu nad hlavy své nadzvedali švarné dívky vesnické. 123. Jaký smích a jaký řehot, když z pod čistých krátkých sukní,sukní zasvítilo bíle tělo švarné dívky vesnické! 124. Dovádivých písní slova mísila se v tuto vřavu, v rozpustilé sloky písní veselý se mísil smích. 121 125. Těžko bylo vyhověti všechněm choutkám bujné chásky; sotva že jsem jednu dohrál, musila již druhá znít. 126. Nejtrudnější při tom bylo, že, na místo desetníků, plnily mé prázdné kapsy samé drobné krejcary! 127. S bolestí svou svěřil jsem se otci svému v prázdné chvíli, děl jsem, že za málo peněz chtějí mnoho muziky. 128. Hospodský též tvářit jal sese, jak by se byl napil octa, neboť mládež samým tancem zapomněla na pití! 129. Jedenáctá odbila již, když mi otec šeptal v ucho, že v příhodném okamžiku z této díry zmizíme. 122 130. Hostinský prý pomůže nám, abychom se vytratili, čeládka prý v kapsách nemá jediného haléře. 131. Aby se nám outěk zdařil, nasytil jsem tanečníky –: hrál jsem – hrál jsem do únavy, pak jsem pausu učinil. 132. Mezitím již otec venku čekal na mne na zahradě, a hostinský harmoniku tajně přines za námi. 133. Zadními pak vrátky hbitě octli jsme se na silnici... Postrašeně, ostražitě pádili jsme vesnicí. 134. Měsíce ni hvězd nebylo na obloze zamračené, ze tmy pouze bělala se zaprášená silnice. 123 135. Radostí i rozčilením bušila nám naše srdce, za humny když octli jsme se naší milé vesnice. 136. Jedva však jsme dvacet kroků za posledním byli plotem, když tu mračnou tichou nocí střelné rány zavzněly. 137. Postrašení, uleknutí hnali jsme se jako oři, jako oři poplašení po prášivé silnici. 138. Svadlé listí, suché listí, běželo nám rychle v patách, střelné rány, ostré rány provázely outěk náš. 139. Prchali jsme – prchali jsme... Vichr lkal a chladně vanul, střelné rány umíraly v tiché noci podzimní – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 124 140. A na onen koncert z mládí vzpoměla si duše moje, po koncertě Symfonickém, když jsem kráčel k domovu... 141. Popatřte, ó, Slovutnosti, jaká hrozná černá smola všechny moje festivaly zasmolila hudební! – – 142. Hospodine na výsostech, rci mi, rci mi, odpověz mi, proč zadarmo Umění chce ta Tvá dobrá čeládka?! 143. Chleba, vuřty, máslo, sýra, hrách a kroupy, jaternice, sádlo, špek a buchty s mákem, oukrop, kaši. škubánky, 144. Drůbkydrůbky s rejží, karbanátky, mladou husu, srnčí kýtu, s karfiolem mladé kuře, na paprice kuřátko, 125 145. Černáčerná ryba, modrý kapr, štika, raci, úhořové, ústřice a slanečkové, bílá žabí stehýnka, 146. „Pivní psy“ a starý sýra, ementálský, gorgonzola, parmazánský, imperial, obložený liptavský, 147. Černáčerná káva, bílá káva, karlovarská, slivovice, punč s vajíčkem, limonáda, s citronem neb s rumem čaj, 148. Plzeňské i Petrovické, Smíchovské i Kulmbašské, Bránické i Pražský ležák, Basses Pale-ale, Basses stout, 149. Ponožkyponožky a podvlékačky, břišní pásy, teplá trika, košile a nákrčníky, batistové šátečky, 126 150. Lakýrkylakýrky a žluté botky, radimgoty, krátká saka, smokingy a bílé vesty, s plesovými úbory, 151. Kloboukyklobouky a rukavičky, hodinky a zlaté skřipce, zrcádka a zápisníky, deštníky a špacírky, 152. Kolínskoukolínskou a vonná mýdla, vodičku a prášek do úst, a k účelům erotickým zboží rybí, gumové, – 153. Zaza vše tyto věci nutné, Blahorodá Slovutnosti, musí Vaše kapsa ctěná draze platit penězy! 154. Po manželském loži cudném zatouží-li vaše srdce, za oddavky účtuje vám pan farář i kostelník! 127 155. Za křest svatý musíte též zaplatiti po křesťansku, nechcete-li svoje dítě vydat čertům chlupatým. 156. Zlíbí-li se Slovutnostem na věčnost se odebrati, tu vstupenku na nebesa draze jest vám zaplatit! 157. Biskupové, kanovníci, preláti a farářové, kaplani a kostelníci, staré báby svíčkové, 158. Všechněmvšechněm těmto služebníkům u nebeské boží brány, chcete-li mít v nebi pokoj, musíte dát zpropitné. 159. A což takhle, Slovutnosti, jste-li přítel zákulisí, má-li vaše duše smysl pro umění gest a pós, 128 160. Má-limá-li vaše duše smysl pro naivky, pro tragédky, pro altistky, sopranistky, pro baletky sólové, – 161. Jakéjaké strašné honoráře platit musí vaše kapsa, za záliby estetické svojí duše zjemnělé! 162. Na jídelním lístku světském, Blahorodá Slovutnosti, nejdražším jsou papáníčkem dramatická stehýnka!... 163. A tak patřte na ten výčet, na ten výčet světských věcí, za něž vaše kapsa tučná těžkou musí platit daň! 164. A teď rcete, Slovutnosti, proč jen chcete na básníku, na malíři, muzikantu jeho práci zadarmo? 129 165. Ševci, krejčí, kostelníci, faráři i kanovníci, nevěstky i biskupové – všichni berou svoji mzdu! 166. Pouze básník s muzikantem, málereček se sochařem, aby jako ovce dobrá na trávu se chodil pást! – – – 167. Všechny tyto dojmy truchlé s kyselými myšlénkami,myšlénkami otřásaly mojí myslí po mém slavném koncertu. 168. Hvězd nebylo, vichr vanul, a já smuten kráčel domů v doprovodu svého druha –: morálního úspěchu... 169. Duši mé se opět zjevil Poeův Havran černý Havran a má duše zahřímala: Slovutnosti – Never more! – – – – – – – – – – – – – – – – 130 170. A zde končí třetí věta mojí Písně Bohatýrské, k jejíž zpěvu ducha mého nadchla česká Slovutnost! – 131 IV.
FINALE
[133] 1. Všichni svatí na nebesích, vyslyšte mou prosbu vroucí, popřejte mi ještě síly k zakončení Písně mé! 2. Čtvrtá věta závěrečná závěrečný spád by měla, jak se sluší na moderní symfonii programmní! 3. Přání moje jediné jest, aby všechny muzikanty v naší milé České zemi uspokojil opus můj! 4. Každý nápad homofonní vymítil jsem ze své Písně, tisíc pytlů kontrapunktu pohltila skladba má! [135] 5. Chromatiku, imitaci, diminuci, augmentaci, všechny tyto divy světa naleznete v Písni mé. 6. Také moje orchestrace, doufám, že též uspokojí, nástroje mé znějí, hřmějí jako ostrá palba z děl. 7. Obava však jedna svírá srdce moje skladatelské, že as stěží porozumí literáti Písni mé. 8. Pro kritiku literární, uznávám to nepokrytě, těžký vskutku jesti úkol posuzovat kontrapunkt! 9. Podle které estetiky kritice jest usouditi, mezi které dravce-ssavce patří tento opus můj? 136 10. Stěží, stěží, dobři lidé, naleznete škatulku as, do níž by se daly vtěsnat pazourečky Písně mé! 11. Často sám jsem rozumoval, že Hospodin nebyl doma, když do mého mozku vstříkli poesii s muzikou! 12. Jaký chaos, jaká směska musí pojít z také lebky, v níž dva tací dravci sídlí: poesie s muzikou! 13. Zde sám čert by usuzoval, kterou kudlou estetickou rozpárat by bylo bříško Bohatýrské písně mé! 14. Je-li zpěv můj satirický, ironický, chromatický, simbolistní, dekadentní, cynický či epický, 137 15. Má-li moje Píseň smysl buřičský či moralistní, o tom nechť sbor hlav učených učeně se pronese! 16. Akademie nechť sama vysloví se o mé skladbě, je-li dosti polyfonní, zda v ní jiskra talentu, 17. Zdazda mám dostat první cenu za práci svou dlouholetou, nebo zda-li řádné členství obšťastnit má duši mou?! 18. Abych sboru učenému usnadnil však analysu, sám chci určit materiál, z nějž jsem sdělal Píseň svou: 19. Do hluboké velké díže nasypal jsem pytel pepře, pytel pepře nasypal jsem do té díže veliké. 138 20. Kopu křenu malínského rozstrouhal jsem do té díže, a pak křen jsem s pepřem smíchal na dně díže hluboké. 21. Když vše dobře promíchal jsem, rozmíchal jsem, zamíchal jsem, mezi pepř a křen jsem vsypal ještě pytel papriky. 22. A teď octa hektolitr nalil jsem vám do té díže a šest hodin v jednom kuse hněť jsem toto těsto své. 23. Když šest hodin byl jsem hnětl v jednom kuse bez přestání, nasypal jsem do té díže ještě pytel hořčice. 24. Anglické hořčice pravé namíchal jsem plný pytel mezi křen a pepř a ocet a maďarskou papriku! 139 25. A teď znovu v potu tváři míchal jsem vám dvanáct hodin, hnětl, míchal, míchal hnětl dvanáct hodin těsto své. 26. A když moje těsto bylo dostatečně spracováno, teprv’ jsem se chutě pustil do pečení Písně své!... 27. To je tedy materiál, Slavný Sbore Nesmrtelných, z nějž jsem opus vybudoval – opus svůj – snad poslední. 28. Tušení mám jakés temné ve hlubinách srdce svého, že tato má Píseň čacká jest mou Písní – labutí... 29. Věšteckým svým zrakem vidím nespočetné řady pěstí, zaťatých a hněvných pěstí bouřiti se proti mně. 140 30. Literáti, muzikanti, básnílkové, šumaříci, všechny slavné korporace podpisují ortel můj... 31. Umíráček fňuká – kňučí, kněz mně dává rozhřešení, a na bílé šibenici již se houpá tělo mé! – – – – – – – – – – – – – – – – – 32. A zde končí Píseň moje, moje Píseň Bohatýrská, cinky-linky, klinky-cinky... Hoši, spusťte oponu! – 141 OBSAH:
Symfonická báseň5 Jízda bohatýrská45 Můj Symfonický koncert r. 190295 Finale133
E: až; 2004 [143]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Leschinger, Edvard; Lošťák, Ludvík
(Tiskem Edvarda Leschingra v Praze. - Nákladem vlastním.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 143