I.
JARNÍ SNOVÉ.
Těžce zkoušené duše hledají útěchy v ideálných snech.
[3]
I.
Den jara prvý byl a slunce východ
a červánkové líbali mu tvář,
a zlatá záře líbala mu čelo
a bílý mrak mu líbal prvně ret,
a nad skrání mu sbory ptáků pěly,
tak že se blahem háje s lesy chvěly.
Uprostřed hájů těch a lesů černých
sbor strmých skal se vznášel k oblakům,
a v nocích nad ním klenul hvězdy Tvůrce
a v burných bouřích mračen temných svět
a z jitra překláněl je září zlatou
a před západem opět duhou svatou.
Ve středu hor těch vzdychal potok šumný
a písně tklivé ve dne v noci lkal.
Lkal vrbám, jež kol něho snily v míru,
5
lkal hvězdám, jež se nad ním klenuly,
ba zdálo se, že písní svojí touží
vše vyjádřit, co jeho nitro souží.
V náručí hor těch snila chata chudá,
mech s šindelem jí prostou zdobou byl.
Však v zimě zdobily ji bílé sněhy,
a v jaře zdobíval ji bílý květ.
Tak v klíně hor těch v létě v zimě snila,
jak spícím děckem v kolébce by byla.
Den jara prvý byl a východ slunce
na křídlech červánků se nad ním vznes,
a ptactva sbor zakroužil nad ním písní,
a mocný chorál zapěl lesů sbor,
neb snů mých sen v té chatě narodil se chudé –
buď pozdraveno jitro – jitro v záři rudé!...
6
II.
Z ponurých mračen vystoup’ měsíc jasný
a září svou, jež stříbrem vroubila
tlum vrchů mračných, zlíbal hájů říši.
A záře jeho vnikla v chaty klín,
v níž děcko vnořeno v sen sladký bylo
a prvně v žití při měsíci snilo.
I zdálo se, jak kolem jeho retů
by býval vzplanul snivý sladký smích,
neb nad kolébkou jeho vznes se anděl –:
měl roucho bílé, zlatem poseté,
a v ruce jedné držel věnec z luzných květů,
a v druhé lyru: nástroj nadšení a lásky vznětů.
A zadívav se ve tvář děcka snivou
se nachyloval k němu blíž a blíž,
jak vtisknout by mu políbení toužil...
7
Než robě procitlo ze říše cizích snův...
Hlas lyry zavzněl pustou síní jemně,
zněl písní sladkou, která vyzněla však temně.
V té hnul se měsíc, nes’ se dále mraky,
a anděl nazpět k nebes říši spěl,
do kolébky mu hodiv věnec květů,
jež vonné byly, vonné jako jarní noc.
Zjev mizel ve hvězdách, a robě v náruč jali snové
Na horách počlo svítat, svítat jitro nové...
8
III.
Od noci té již mnohé časy prchly,
a mnohá růže změnila se v prach,
a mnohá hvězda na obloze zašla,
a mnohý srdce cit se změnil v led;
neb na tom světě časem všechno mizí,
ať hvězdy jas, ať lásky pocit ryzí!
A čas ten změnil také robě ono,
jež rekem mojich snův a písně mé.
Ba změnil je, že z něho zkvetlo poupě
tak bílé, jako bývá v zimě sníh,
tak čisté, jako luzné jitro máje,
jež luhy plní rosou – zpěvy háje.
Ó rostlo, pučelo jak pučí láska,
pnulo se k nebi jako růží keř,
neb denně rosa nebeská mu v nitro
9
pršela ranním deštěm májovým,
a luh mu vonné květy v cestu metal,
a ráno východ – večer západ sny mu velké splétal.
Tak vyspěl v junáka a bloudil lesy,
jak bloudí lidskou duší štěstí sen,
a líbal květy, líbal srdce jejich,
a z kalichů jim vonnou rosu ssál.
Ba často jeho rety byly plny pele,
že zdálo se, jak srdce své by vlíbat v květ chtěl celé.
A jindy opět pole, luhy schodil,
a lidskou nohou pošlapaný květ
zas k žití budil, jako budí píseň
z lidského nitra spící lásky cit,
a prosil, aby v to, co noha pošlapala,
všemocná příroda zas nový život dala.
A jindy po horách a skalách strmých
bloudíval jako snivé luny stín
a spřádal sny o země hmotě němé,
a myslí pravěký mu tanul svět,
kdy valný oceán tu burně hučel, vířil,
a nyní Čas ty vlny burné v mrtvé hory smířil.
A den, když slední pozdrav kraji dával,
tu spřádal u potoka snů svých říš,
a stíhal zrakem svým ty vrby rmutné,
10
jak smutně kloní větve na dno vln,
jak mnohý list, jenž chladem jat, se třese,
a jiný vanem sván, jak v náruč vln se nese...
Tak snil, ba prosnil často noci celé,
a měsíc sny mu velké v duši před’,
a hvězdy budily mu v duši písně,
a potok zpíval s ním a vzdychal s ním,
a teprve, když měsíc tvář svou v mraky schýlil,
tu Lubor v náruč prosté chaty pílil.
11
IV.
Když jednou po probdělé noci luzné
Lubora objal k ránu čarný sen,
objevil se mu zjev ten nadpozemský,
jenž druhdy ret mu prvně políbil,
a jal se mluvit slova jako píseň sladká,
již děcku zpívá nad kolébkou matka:
„Můj drahý, život tvůj
jak louka bude pustá,
žít budeš bez lásky
a budeš strádat míru!
Ó, budeš snášet bol a hoře,
jak bouři snáší rozpoutané moře,
však srdce tvého žal a tísně
změněny budou ve blažené písně.
„VšakVšak život bídným jest,
neposvěcen-li činy.
12
A chceš-li v pravdě žít,
tu jesti vstávat časně
a v potu tváři zrno k zrnu střádat,
a z hrsti prachu hory spřádat,
a chrámy stavět z hrsti hlíny,
a touhy mládí měnit v činy!
„ÓÓ, chceš-li v pravdě žít,
tu zanech, hochu, snění,
a opusť háje ty
i všechno, co ti drahé:
dej ve svět se, kde vlastní život jesti,
bys poznal význam strádání a štěstí,
nad knihou zamysli se všehomíra,
jež sluje Život. Taj pak lušti ten, jejž v sobě svírá!...“
Pak zmlknul zjev ten z cizotajných světů
a bytosť jeho spěla k výsostem...
Na horách počalo se zatím dníti:
vlaživá rosa k zemi padala
a ňadro luk i polí jevilo se vůní dmouti,
že zdálo se, jak příroda by chtěla duši vydechnouti.
A hájů šum a keřů lehké chvění
a hřmění řek, potoků sladký sten,
vše spojilo se k jedné velké písni,
jež za stoupání slunce zlatého
13
se nesla k výsotám jak ptáků sbory –:
kraj ze snů vybral se – neb den oslonil hory.
Teď Lubor procitl a dlaň svou tiskna
na čelo horečné, jal ptáti se,
zda sen ten pravdou byl či klamem matným,
zda obraz skutečný či obraz snův?
Však nitro bylo němé jak sloup solný,...
jen v duši cit mu hřměl tak podivný a bolný.
Leč v jeho srdci když pak minul záchvat
těch citů rozpoutaně bouřlivých,
tu počal myslit vážně o svém žití,
o touhách svých a duše svojí snech;
a to, co jeho duše ve snech snila,
to přál si, aby skutečnosť, by skutečnosť jen byla!
14
V.
Již prchla Vesna, svadly všechny květy
a klesly na tvář zemi ledové,
a jejich pel s tím bídným prachem splynul,
jak úsměv se slzou – se slzou zpěv.
Kraj vůkolní se zdál, jak sen by velký dřímal,
za zvuku nápěvu, jejž vichr nad ním hřímal.
A listí zelené, ta zdoba hájův,
ta zdoba lesů, zahrad, sadů, luk,
na kteréž slunce paprsky své kladlo
a v nocích opět luna záři svou,
ty všechny uschnuly a jejich tajné šumy
se zdály rušit kraj, jenž hluboké snil dumy.
A větve stromů, jež se k nebi pnuly,
jak lidské ruce v bouřích k nebesům,
ty svisle klonily se k chladné zemi,
15
neb míza jejich byla ztuhla v led;
a v korunách, kde mladých ptáčat byla hnízda,
teď meluzina žalostí a mrazně hvízdá.
A zpěvní ptáci, kteří v kraji žili,
a místo zvonů písní zvonili,
ti prchli na perutech vichru,
jak prchá mládí čas, do krajů neznámých.
Leč mnozí nemajíce síly,síly klesli k zemi,
jak srdce klesne v hrob, se sny a city všemi.
A potoky, jež krajem vinuly se zurčně,
a řeky, kteréž krajem bouřily,
ty zmlkly jako lidští rtové,
když žalem ustydnou u věčný led;
na hladině však ledné bylo zříti
ty stopy minulého vlnobití...
A hvězdy, které třpytily se v jaře
jak lidský zor, jenž první láskou vzplál,
ty mraky stajily jak víko černou truhlu,
jak oko lidské stají věčný sen;
ba zdálo se, že zašly ve svět cizí, v říše nové,
jak za hor tlumy zajdou lásky snové.
A slunce velebné, jež svojí září
líbalo háje, luka, každý květ,
to zhalilo se v mraky jako v rubáš černý
16
a zhlíželo z nich jako mrtvá tvář;
a úsměv jeho, jenž byl vždy tak vřelý,
ten zaměnil se v úsměv zkamenělý.
A nad tím velkým hrobem všehomíra
se k zašlým hvězdám pnul svět hor a skal,
jak pnou se kříže z hrobů mrtvých srdcí
v znamení tužeb – v mramor zkamenělých.
A stíny ony, kteréž do mraků se pjaly,
se jako mohyla mír věčný věstit zdály.
Leč aby nebyl hrob ten všehomíra
tak strašlivý, jak bývá smrti dech,
jak bývá děsný pohled v rakev černou,
v níž dřímá rozervaná bolem tvář,
tu přikryl Ten, jenž řídí lidstva běhy,
rubášem rov ten –: věčnými to sněhy...
17
VI.
V tom kraji přepustém a sněhuplném
žil Lubor se svou smutnou duší sám.
Ach ano, žil, však jaký smutný život!
Les bez ptačích byl písní líbezných,
háj pozbyl půvabů, kraj pozbyl něhy,
neb tam, kam oko dohlédlo, zřít bylo pouze sněhy.
Než pojem ten, že opět slunce vzejde,
že opět chladná země vydá květ,
že opět v les i háj se ptactvo vrátí,
ten sílil ho, jak sílí duši žal,
a v nitru jeho zrálo jako v květu,
že s novým jarem v říš’ se vydá nových světů.
„V říš’ lidských srdcí!“ znělo v jeho duši,
„v říš’ lidských duší!“ byly jeho sny.
A touha tato v jeho nitru rostla,
18
jak z víry pučí v duši lidské mír,
ba mnohdy mnil, že každý mžik a chvíle
jej v náruč vnese kýženého cíle.
Tak Lubor snil a dnové valně spěli
a zimy čas se měnil v dobu jarní,
neb vichr odvál z kraje všechny sněhy
a z mrtvé země vzpučel opět květ,
a na obloze slunce záře vzplála
a matku zemi, její děti hřála.
A krajem opět zněly písně ptačí
a z ňader lidských dral se lásky dech,
neb byla lidská srdce plna rosy,
jak bylo dálné nebe plno hvězd.
„Nuž s Bohem!“ zvolal Lubor v citů rozechvění,
kráčeje v širý svět, za slavnostního ptactva pění.
***
Den jara prvý byl a východ slunce
a červánkové líbali mu tvář,
a zlatá záře líbala mu čelo
a bílý mrak mu líbal prvně ret,
a nad skrání mu sbory ptáků pěly,
tak že se blahem háje s lesy chvěly.
19
II.
DO ŽIVOTA.
[21]
I.
Šel krajem Lubor, krajem divukrásným,
neb místo vichrů dul v něm pouze zpěv,
zpěv pastýřů, již na zelených horách
hlídali stáda svá a chaty své,
a jejich zpěv, jenž s ptactva zpěvem byl se spojil,
ten zdál se, jak by srdce k srdci láskou pojil.
Na polích oráčové těžkým rádlem
do hloubi srdce země vrývali
a v lůno její kladli símě mrtvé,
jak v lůno ženy, by z něj život zkvet.
A Lubor zřel, jak v mozolech a v tváři potu
jest ve chléb denní měnit země černou hmotu.
A na lukách, zde opět dívky mladé
sekaly první trávu, první květ,
a na rtech chvěly se jim písně lásky,
23
a rtů kol chvěl se úsměv spanilý,
že zdálo se, když den se v západ klonil,
jako by zpěv jich večerem dál zvonil.
Před chatami si veské děti hrály
a jako hrdličky se líbaly
za zvuku písně skočné, písně jasné;
pak spustily se ve křepčivý rej.
Kol matky z hlubin duší svých se smály,
až mnohé v očích velké slze stály.
A neděle když do chat skromných vešla,
tu rozložil se ve všech srdcích mír,
neb modlitba se ze všech niter nesla
jak labuť k výsotám, ve hvězdnou říš.
A děd ten vnuku hlásal slávu zašlé doby,
již činy hrdinné a boj za pravdu zdobí.
Jen chasa bujná, s rozvlánými city,
ta šla si mládí tancem osladit.
Jaký to rej! Ňadro se tulí k ňadru,
na kyprý ret se klade opět ret,
ba zdá se, jak ten nápěv písně vírné
by srdce tíži měnil v city smírné...
Pak všecko utichlo a kleslo ve sny,
jen hřbitov s hůrky zdál se zírat v noc.
Mír vůkolní byl rušen vanem nočním,
24
pod jehož dechem chvěl se mnohý kříž
a mnohá vrba smuteční, jež stála osamělá...
Noc vládla všemu – luna prohlížela mračna ztmělá.
Na všechno to pozíral Lubor smutně,
pozíral vážně okem badavým
a první pojmy o žití si tvořil. –
Oh, jaká bouře, jaký nepokoj
v té duši, která prvně začne sníti
o Bohu, žití, lásce, kterouž srdce cítí!...
25
II.
Na nebi slunce jako hora stálo,
jak hora obestřená září plamennou,
a jeho zlaté paprsky se zdály
ohřívat zlaté ňadro všemíra,
jak ňadro matky hřeje vetché dítě,
když sen je pojme ve své čarné sítě.
Tlum věží nebetyčných v dálce pnul se,
jak hory černé pnou se k oblakům,
a v dálku široširou rozesílal
posvátný hlomoz zvonů velebných,
jež v zlatých báních vířivě se chvěly
a jako moře slavný chorál hřměly.
Ke bránám města tohoto, jež hrdě
sto hlav svých ku obloze věžilo,
26
zamířil Lubor krokem svým a myslí. –
Ó, jaké city, jaké myšlénky
mu chvěly jeho duší rozervanou,
když zvolal: „Sny mé v tobě nechť se skutkem stanou!“
Pak vešel krokem klidným v nitro jeho,
leč věstila tvář jeho duše boj;
neb v městě tom měl štěstí svoje hledat,
měl v činy změnit všechny touhy své,
měl žít a měl v něm o životě bádat
a z mrtvých bolů písně vzletné spřádat!
Aj, žasnul Lubor nad tou řadou domů,
nad mohutností chrámů gotických,
po kterýchž se již tolik bouří neslo,
co po hvězdách kdy mračen plynulo,
aj, žasnul nad tou slávou zašlých časů,
i obdivoval Prahu – zkamenělou krásu!
A bloudil Lubor ve dne, bloudil v nocích,
jak bloudí háji bledé luny stín,
zpytuje tváře davu, kterýž kolem
se valil jako vlny ropotné,
než místo blaha uzřel bolesť v líci,
a místo míru v duši shledal city hřmící.
27
A teprve, když slunce v západ kleslo,
a úmrak vrhal na vše černý stín,
pak Lubor bral se ve svůj skromný domov,
ne aby ve sny kles’, leč dál by bděl,
by ony dojmy, které prach skyt’ denní,
v posvátné písně zaměnilo noční snění...
28
III.
Byl v městě velký svátek. Zvony zněly
tak slavně jako hlas nebeských trub,
a lidí davy vlnami se nesly
k nádherné budově, z jíž báně zář’
se rozlévala do všech konců zlatá,
jak od ranního slunce záře svatá.
Byl chrám to, jaký nebyl viděn nikdy,
neb lidský duch jej místo kamenů
ze srdcí zbudoval a místo vápna
krev vlastní do základů jeho vlil,
a místo báně do nebes se pnoucí
jej sklenul národa duch nadšený a vroucí!
I Lubor bral se k jeho branám svatým
a uzřev je, svůj zvedl k nebi hled
a žehnal věkům, žehnal mrtvým dobám,
29
jež z hrobů zašlých k žití povstaly,
by probudily národ spící ze sna
a sňaly s jeho rukou pouta otrocká a těsná!..těsná!...
Pak vstoupil do vnitř svatyně té velké:
ó jaká nádhera a kouzlo kol!
Co mladých žen a mládím žhoucích zrakův,
co květů, růží, sladké vůně kol!
Ba vše se zdálo býti jedno snění,
jež prostou skutečnost v čar luzných bájí mění.
V té chvíli ztichlo vše, jak v sny by kleslo,
a tichem započaly housle lkát
tak přesladce, jak láska v lidském srdci.
A v tóny ty se mísil fléten zvuk,
a šum té písně dýchal jak šum v máji,
když jarní květy rozvíjí se v háji.
V té započaly harfy lehce vzdychat,
a cellům rval se z hloubi žalný sten,
a viol hlas jak potok počal šumět,
a hoboj hlasem děcka jal se smát...
A chrámem celým dulo jedno chvění,
jak vichr na vodách když vlny zpění.
Leč po té lesnic zvuk jak v dálce zavzněl
a oznamoval příchod velkých trub.
I počly bubny jako nebe bouřit
30
a tuby počly mrazným vichrem vát,
že zdálo se, jako by bouře burná
vše zahalila ve mračna svá chmurná.
A housle lkaly jako v bouři duše,
a fléten tón se chvěl jak pláčem ret,
a trouby řvaly jako mračna v bouři,
ba nápěv ten tak vlniti se zdál,
jak v lidské duši cit se bouřně vlní,
když touhy vysněné se srdci nevyplní...
Již vypustily trouby slední vzdechy,
i bubny ztichly jako srdce tluk,
a houslí šumy mizely jak mládí,
a viol dech se ztrácel jako sen...
Pak ještě jeden záchvěv posledního tónu,
a ztichlo vše, jak hrana pohřebního zvonu.
Mdlé zachvění pak chrámem ozvalo se,
a opona jak oblak stříbrný
se nesla tiše do oblačných výšin.
Na jevišti se zjevil luzný svět:
Svět lesů, hájův, jež se táhly v taje věčna,
jak člověk myslí často v říši nekonečna.
Z pozadí hájů těch sbor vystupoval postav:
Zpívaly jedny, druhé smutnily,
a jiné láskou k sobě lnuly vroucí
31
a jiné dmychaly v své duši hněv.
A takým proudem hra se dále brala,
že životem se opravdovým zdála.
Než chýlilo se rychle ku závěru:
Na scéně lidí dav se množit zdál,
jenž na znamení bratrství a smíru
zahřímal píseň, píseň vítěznou,
jež nápěvem svým jarní bouří hřměla
a jako oběť Abelova do oblačna spěla.
Pak klesla opona jak zlatem tkaný mrak,
a chrámem chvěla bouře potlesku...
Po té se zástup k hlavní bráně hrnul.
Přemnozí s velkou slzou v oku šli,
a mnozí na rtu s úsměvem se brali,
a jiným z nitra hluboké se vzdechy draly.
Jen Lubor zůstal dále na svém místě,
jak v myšlénky by velké ponořen,
zíraje klidně na ty davy valné,
jež kolem spěly jako mračen tlum,
a v každou tvář své tmavé oko vnořil,
by o lidském si srdci první pojmy tvořil.
A co tak zorem svým dav stíhal valný,
postavy lepotvárné postřeh’ stín,
jíž krása závodila s krásou jara:
32
Byl zjev to dívky, dívky ztepilé,
jíž hled na Luborovi krátce stanul,
že ruměnec na jeho tváři vzplanul.
A nežli Lubor procit’ z překvapení,
již prchla ona jako čarný sen.
I marně bylo za ní ruce pnouti,
a marně tišit v nitru citů vír,
neb její hled zdál propastí se býti,
z níž není východu, když srdce v ní se sřítí.
I kráčel Lubor se svou smutnou duší
po chodbách těch jak jasné noci stín.
Kol poklid byl, neb lidí dav již zmizel.
Než popatři! Na hlavním schodišti,
ve stínu sloupoví, se bytost’ tmíti zdála,
do dlaní majíc hlavu složenu, a trpce lkala.
Stát zůstal Lubor u bytosti této
a ruku svou na rámě vloživ jí
jal ptát se, proč že lká a proč že smutní,
a co jí na dně nitra hloubi hřmí?
A ptal se, jaký žal jí duši svírá,
zda lásky cit tam pučí, neb cit lásky zmírá?!...
A bytosť ta když dumnou hlavu zdvihla,
spatřiti bylo jinochovu tvář:
33
V očích mu slze jako rosa stály,
a rtové se mu chvěli jako květ,
a z nitra jeho tato slova vála:
„Má duše láskou pro Umění vzplála!“
Při slovech těch se zachvěl Lubor všechen,
a zimničně se chopiv ruky druhovy,
jal volat se: „I duše moje láskou vzplála
a cíl můj, pouť má k branám Uměn jest.
Nuž přítel’s můj, vem’ hrdě kříž svých bolů,
a dej mi ruku svou a půjdem k slávě spolu!...“
Noc byla lunná, hvězdy jasně plály,
a vůkol vládnul velký mír a klid.
Tu oba kráčeli tím svatým tichem
a předli svoje touhy, svoje sny,
a všechny taje, mysl svojí vřelou
si otevřeli s čistou duší celou...
34
III.
LUDIŠE.
[35]
I.
Plachtami mraků bloudil měsíc jasný,
a vítr v kraji sladkou píseň vál.
Vál tiše do zelených ratolestí
rozkvetlých jabloní a vonných lip.
Tou nocí chodci dva šli podle sebe
pohlížejíce na hvězdnaté nebe.
Šli tiše, jak dva stíny, stromořadím,
jež vinulo se v nedohlednou dál.
Zář luny v duši jich se zdála budit
sny velebné a touhy vznešené.
Byl Lubor to a jeho přítel milý,
již o svých cílech takto hovořili:
Lubor.
Patř, Čestmíre, jak tamo luna spěchá
a jak si mračny cestu proráží!
37
Čestmír.
Toť skvostný příklad nám.
Lubor.
Nám příklad?
Čestmír.
Ano,
neb ten, jenž v krásnu zří svůj cíl,
ten cesty své si mračny razit musí,
a mnohou horu překážek rozdrtit v malé kusy!
Lubor.
Ty hory bořit chceš?
Čestmír.
Pro Umění bych svůj život pohrobil!
Lubor.
Pro Umění?!...
Čestmír.
Probůh, Lubore, který blázen
ti mozek svůj dnes zapůjčil, kdo v nitro tvé
ničivý vdýchal mráz?...
Lubor.
Mráz v duše mojí hloubi? –
Ni blázna mozek to, ni mráz se s duší snoubí.
Čestmír.
Ký význam slov těch ledových?
38
Lubor.
Sám Bůh ví!..ví!...
Čestmír.
Kdo rozsmutnil tvou duši, probůh, mluv!
Lubor.
Z mé nitra hloubi nechtěj oheň vážit.
CestmírČestmír.
Ó Lubore, jsem přítel tvůj!
Lubor.
Aj, vím.
Vem za přátelství svoje dík můj vřelý,
leč nechtěj zhlížet v duše tajné cely!
Čestmír.
Ó běda, podzíráním ty mne stíháš
a hlubokou mou láskou zhrzuješ!
Lubor.
Já ctím tě hluboce.
Čestmír.
Ty ctíš mne... avšak,
kam prchly ony plány vznešené?
Kam prchli z nitra tvého slávy snové,
kam hrdinných snův zašli dnové?
39
Uměnám zasvětit chtěl’s život celý,
a ze snů svých jsi toužil písně vít,
slov harmonie se hvězdami pojit
a s nebes vichry světu píseň pět;
tys na rtech písně toužil jako lásce dřímat.
a hrdinnými činy chtěl jsi hromem hřímat!
Lubor.
Ó ustaň, slova tvá jsou trpkou pravdou!
Čestmír.
Ach, bratře, pravda vždy má slanou chuť!
Lubor.
Nech žertů nemístných, mne bolí srdce.
Čestmír.
Aj, srdce? Což ti láskou obrůstá?
Lubor.
Žel, láska neblahá mou duši hněte
a srdce kol mi věnec z trnů plete.
Čestmír.
Chceš žert si tropit ze mne?
Lubor.
Ano, láska je-li v tvých očích žertem.
40
Čestmír.
Žertem?... Mnohem víc
než pouhý žert, neb ten jen k smíchu budí,
však láska kromě smíchu budí pláč...
Lubor.
Že láska k smíchu, neslyšel jsem vskutku,
však vím, že srdce noří do zármutku.
Čestmír.
Oh, vím již, vím! V mém ňadru vše se bortí...
Ty’s za Umění lásku vyměnil!
Lubor.
Tak stalo se...
Čestmír.
Ó luno, zhal se v mraky,
ó nebe, na znamení smutku rosu roň!
Lubor.
Ó luno, usměj se a s výšin trůnu svého
sbor růží klesnout nech do nitra mého!
Čestmír.
Ach, ustaň žert si tropit z mého žalu,
a dlaněmi radš skryj svou tvář!
Lubor.
Buď zdráv!
41
Čestmír.
Lubore, zdrž svých kroků!
Lubor.
Nech mne jít!
Čestmír.
Ty rušíš svazek náš?
Lubor.
Ne.
Čestmír.
Kam chceš jít?!
Lubor.
Tam, kam mne srdce s celou duší táhne,
ach, tam – tam k tomu, po čem ret můj prahne!...
Čestmír.
Ó dobo neblahá, jak Čas vše bortí!
Kam poděly se z tvojí duše sny,
kam poděly se ony sladké písně,
kam zapad’ naší příští slávy den?...
Ó sterý žel, že ve prach všechno kleslo,
co jindy v blankyt hvězdnatý se neslo!
Ach, Lubore, ty druhu nad vše milý,
já kladu k nohoum tvým své srdce, cit,
ba hvězdami bych obdal hlavu tvou
42
a obětí bych sterých schopen byl.
však, probůh, svrhni lásku v zapomnění,
a se mnou pojď, kde věcná záře denní!
Lubor.
Můj přijmi dík, – mně nelze!
Čestmír.
Lubore!
ne se mnou, ani s sebou neměj žal,
leč na Umění popatř do těch výší
a pohleď, jak nám kyne přesladce...
Pak pomni: ten, jenž na lásce se sloní,
že brzy hlavu v černou rakev skloní!
Neb jak se láska zbaví stříbra, pele,
jak jarní míza sejde s tvojich rtův,
jak první sněhy na tvou kadeř padnou –
pak prchne láska v dálný, cizí kraj...
Je láska pták, jenž v jaře sladce pěje,
však v záletí do cizích krajů spěje...
Lubor.
Nechť spěje... Na rtech jejích toužím ve prach přejít – –
Čestmír.
Vím, rozpoutaná příliš vášeň tvá!...
Chci zmlknout již, jen tolik ještě přijmi,
že s Uměn rtů moh’s život věčný ssát, –
ó mohly tobě vzejít rajské doby,
neb ono staví chrámy – láska hroby!..hroby!...
43
Lubor.
Nuž chci mít hrob!
Čestmír.
Ó ztiš se, duše, ztiš!
Ach ztiš se rozpoutané srdce tvé!
Nuž anděl lásky ať tě doprovází,
nechť laurem zeleným tvé cesty vyzdobí!
Sám vezmu rakev bolů svých a tísní,
a půjdu k slávě, žehnaje tě písní!...
Na nebesích se mračna rozpoutala,
když Čestmír prchal od Lubora v dál,
a nocí velkou chvělo pusté echo:
„Ó ztiš se, srdce, ztiš se duše, ztiš!“
A ozvěna co spícím krajem chvěla,
s oblohy hvězda k černé zemi spěla.
Pak prorvala se luna z mračen černých
a polila svým stříbrem vešken kraj.
Na východ, kde se táhlo pásmo horské,
zacházel Čestmír v jejich tmavý stín;
na západ mizel Lubor v stínech háje –:
Šel jeden k slávě, druhý v lásky kraje.
44
II.
V hor klíně černých, nebetyčných. dřímal –
jak ve kolébce děcko – rajský dol.
Byl lilií a růží bílých plný
a zbujnělými keři požehnán.
V něm jeřáb s hlohem větve k zemi klonil,
a zerav zdál se, jakby slze ronil.
Ve středu keřův, bujných porostlinstev
čněl z časů zašlých spustlý, sirý chrám.
V gotických oknech hnízdil ptáků sbor
a sloupů kol se břečtan bujně vil;
na mračných stěnách tlumy stínů lpěly,
jež po nich kdysi v bouřných dobách spěly.
Na stupních jeho kyprým mechem krytých
kdos dumal, nořil do budoucna hled...
Den rozpínal svá křídla čistě bílá,
45
a slunce spělo k modrým výsotám;
a ptactva sbor když zapěl chorál ranní,
zdálo se, že se v chorál mísí štkaní.
Byl Lubor to a mluvil hlasem chvějným:
„Zavrh’ jsem přítele a slávy sen,
i Umění jsem v černou rakev složil –:
za podnož lásce drahé obé dal!
A čím mi ona?... Pouze bolů říší, –:
je zlatou mi, však jeduplnou čiší!
„ÓÓ dobře vím, že do hrobu mne vrhá –
však stejné vše!..vše!... Já v nocích hledám ji,
když v kraji luna kreslí luzné stíny,
když slunce vychází, když slunce klesá,
a volám v lesy, hájů do ústraní,
a v slzách, v písních myslím pouze na ni!
„LečLeč marné touhy mé, ach, marné slze!...
Neslyší ona mne, ni nezná mne,
jí nelze skytnout mojí duši léku...
Vždyť pouze jednou patřil jsem jí v hled,
jen jednou nach zřel jejího jsem líce,
jen jeden úsměv spatřil jsem – nic více!
„ÓÓ nebesa, jak čas se v bezdno valí!...
Od doby té již klesnul jeden máj
a druhý opět vzpučel, co jsem prvně
46
ji uzřel v Uměn chrámě velebném,
co její zor se zaryl v nitro moje
a vrh’ mne v náruč ropotného nepokoje.
„CoCo činit mi? – Kam dát se, bych ji našel?
Mám k mořským břehům jít a volat za ní?
Mám písní ji, či pláčem k sobě vábit?
či s větrem mám se pustit v pustý smích?!
Ó kéž jen jednou mohl bych ji zříti
a řic’ jí vše, co moje duše cítí!...“
Tu ztichl Lubor. – Vůkol dřímal klid – klid svatý.
Van ranní šeptal v keřích zelených,
tak že se jejich mladé listí chvělo,
jak v Luborově nitru zvláný cit. –
V ten klid – jak z dáli – zněla píseň vroucí,
jak pěly by ji rty, rty ženy přesladké a žhoucí.
Čím zněla blíž, tím Luborem víc chvěla
a rušila ho z jeho lásky dum...
Byl tísní jat... chtěl povstat... chtěl se vzdálit...
Jak stanul však, jsa schvácen přeludem,
neb v tlumu křů zřel obraz ženy mladé
jak na rty svoje bílou růži klade...
Ba víc, on spatřil očí temných záři,
vyklenutého čela uzřel jas,
a černý vlas, jenž jako břečtan bujný
47
po bílém šatě splýval nádherně;
a dál pak ňadro zřel, jež nápěvem se dulo,
jak labutí dvé jezerem by plulo.
„Jsem v pohádce? či pravdě ve tvář zírám?
Zřím obraz vzdušný to či obraz lásky své?...“
A než by třikrát oblohu blesk přejel,
již před tím zjevem jako bříza stál
a počal tiše:
„Odpusť,.předrahá,
že z dum tě ruší řeč má neblahá.
„JižJiž dlouho bloudím pohádkovou říší
a hledám královnu svých snův,
ba hledám v nocech ji a hledám ve dnech, –
však hledání mé vždy byl marný sen!
A nejsi ty-li z pozemského světa,
pak umřít chci – je na vždy se mnou veta,
neb bolům svým víc nechci žít!...“
Pak ztichl.
Tvář zbarvil ruměn, hled se matně chvěl...
I počla ona:
,Mýlka vše jest pouhá.
Jsem Ludiše, tak zve mne mateř má,
a žádný zjev z nadpozemského světa:
sad tento domovem mým mnohá léta.‘
48
Lubor.
O díky nebesům a světům hvězdným,
že splnily toužené dávno sny!
Ludiše.
Přijměte za zábavu vroucí vděky –
já spěchám v síně své...
Lubor.
Oh, Ludiše!
chvíli se zdrž, chci několik slov vroucích
k tvým nohoum složit se rtů svojich žhoucích.
Měj lítosť se mnou! Trpká bolesť zmítá
mým ňadrem zbouřeným, a srdcem mým
červ lásky hlodá, co jsem tebe prvně
ve chrámě Uměn zřel. Šla’s mimo mne
a v nitro mé své oči zabořila
a v srdce sémě první lásky vsila.
Od oněch dob jsem všechno, co mi drahé
jak život bylo, uvrh’ v bezdnou noř.
Má bytosť, duše, srdce k tobě lnulo,
každý dech a sen jen k tobě spěl.
A nitro mé, v němž jindy plno smíru,
domovem se stalo ropotného víru.
Dny prožil jsem – myšlének byly prosty,
a noci probděl jsem – jež prosty byly snův.
49
Já v každé hvězdě zříval oko tvoje
a každým vánkem slyšel rtů tvých dech...
Ludiše.
Mé díky vemte, musím však již jíti.
Lubor.
Ó prosím, nech mne dál u sebe dlíti!
Ludiše.
Tím nový bol by vzešel vám.
Lubor.
Bol nový? –
Jak rozumět těm slovům?...
Ludiše.
Slova má,
mním, že jsou dosti jasna.
Lubor.
Mně jsou temna.
Ludiše.
Jich nelze objasnit, neb neznám vás, –
a chceme-li se s něčím komu svěřit,
tu nitra jeho hloub nám napřed změřit.
Lubor.
Zda důvěry si získám vaší ctěné,
to nelze pravda říc’, když povím jen,
50
že veliké jsem nic a ze slov tvořím,
svět snův a písní...
Ludiše.
Skromným příliš jste,
to zdobí vás.
Lubor.
Mě pouze zdobit může
takový úsměv jako tvůj, o růže!
Ludiše.
Neradno tropit všední žerty, pane!
Lubor.
Já myslím vážně, vše mi z hloubi jde.
Ludiše.
Však dopadá na příliš mělkou půdu.
Lubor.
Na mělkou půdu?... Rci, ó, jasněji!
Ludiše.
Mně nelze milovat...
Lubor.
Ó nebe jasné!
má naděje v tvých chladných slovech hasne.
51
Ludiše.
Ó prosím, mírněte své boly velké,
vždyť také vím, co láska v srdci zná!
Jak umí bouřit ze snů, budit slze,
jak v nocech naším ňadrem umí dmout,
jak mladé rty zná bolem svírat,
jak červeň s tváří umí stírat –:
vždyť miluji a marně též a klamně!...
Lubor.
Kde hvězda vašich snův?
Ludiše.
Marně se ptát, –
bylť zmizel bez vší stopy...
Lubor.
Dlouho tomu?
Ludiše.
Již dávno minul rok.
Lubor.
Ó sterý žel,
že touhy mé se všechny ve hrob řítí,
že ozdobí mé cesty svadlé kvítí.
Ach věčný žel, že vše se bortí,
co mladá duše má si zbájila,
že tolik lásky, snů do hrobu klesá,
52
neb vám jsem celý život dáti chtěl,
vám z písní svých jsem toužil stavět trůny,
vám věčně měly znít mé lyry struny;
vám chtěl jsem s luny stříbro snésti,
na květinách jsem vám chtěl lože stlát,
chtěl ve rty vaše kouzlit slova svoje,
a v kadeř polibky vám věčně tkát!...
Ludiše.
Oh, dost těch slov, mne jímá bol a žalosť,
neb mrtvou vidím na vždy svoji mladosť!
Nuž jděte již a buďte věčně s Bohem!...
Lubor.
Ó sterý žel, můj život věčná poušť!
Ludiše.
Však v žalu nechť vás sladký pojem sílí,
že Umění poušť onu změní v ráj!
Lubor.
Pradivný ráj, když srdce v ledy ztuhlé,
v mém nitru bude jako v černé truhle...
Ludiše.
Přátely na věky si tedy buďme!
Lubor.
Mé díky vroucí za přátelství vám –
já lásku chtěl: žen přátelství lze koupit!...
53
Ludiše.
Nuž buďte zdráv!
Lubor.
Vy mějte blahé sny
a hvězdy nechť vám prchlou lásku vrátí,
byste jí se rtů mohla štěstí ssáti.
Po slovech těch šel každý jinou cestou:
Ludiše zašla za zbořený chrám
a Lubor zmizel v stínu hustých olší...
Jen echem zavzněl hlas: „Nuž buďte zdráv!“
a druhý: „Nechť se prchlá láska vrátí,
byste jí se rtů mohla štěstí ssáti!“
54
III.
Ve společnosti spustlých žen a mužů
se Lubor octnul v krčmě předměstské.
Jaká to společnosť a jací lidé!
Muž ženě, žena muži lásku lže,
a zapíjí cit lhaný čajem spolně,
za písně z harfy znící žalně tak a bolně!...
První muž.
Na počesť ženám bez cti!
Druhý muž.
Ano, bratři,
neb nečesť svět náš nyní nejvíc ctí!
Třetí muž.
Je nečesť lepší cti, neb česť lze koupit:
nečesť však dá vám zdarma každý pes! –
55
Čtvrtý muž.
Má nečesť žít. – Na zdraví naše, bratři!
Ženy.
Nuž pijme, k pití neřesť nejlíp patří!
Lubor.
Na počesť smrti mé!...
Celá, společnost’.
Ký ďas v tě vlezl?! –
Snad nechceš zemřít holce v náručí?
Lubor.
Radš’ psu bych zemřel na srdci, než také...!
Celá společnost’.
Ty mluvíš dnes jak páter v kostele,
když lež mu vlítla při kázání v ústa!
Lubor.
Má duše, bratři, jediná jest pusta...
Několik mužů.
Jaká to řeč!
Ostatní.
Nuž pověz, co tě tlačí!
Lubor.
Má první láska byla zhrzena...
56
Všichni.
To muž’ řícť jenom mladý bloud!
Žena.
Pojď ke mně,
já všechnu lásku tobě nahradím:
mé ňadro bude srdce tvoje hřáti,
a se rtů mých máš rozkoš plným douškem ssátí
Lubor.
Za lásku takou v hrdlo tvé bych jedu
radš’ nasypal, neb ona pálí víc
než srdce hřeje, –: ona klene mraky
na místo zlaté záře kol!...
Ostatní.
Dnes s tebou není nic!
Lubor.
Již chci se vzdálit,
neb nedám dál si nitro svoje kalit!
Několik žen.
Teď si je nezkalíš, když je již černé!
Lubor.
Však očistit se každé černo dá!
Předešlé.
Buď tedy čist, – nám svědčí barva temná!
57
Lubor.
Zde, vemte měšec můj, a pijte dál!
Ženy i muži.
Je dobrý chlap!
Lubor.
Nuž s Bohem!
Ostatní.
Zdráv buď, hochu,
až budeš chtít, přijď počernit se trochu!...
Dál bujné veselí tou krčmou třáslo:
z pohárů neřesť lidská pučela,
a neřesť ta se plným douškem ssála,
a jazyk metal vůkol zvrhlý vtip. –
Jen z harfy, na níž strun se chvěla rozladěná četa
se nápěv písně dral: „Ach, moje mladá léta!...“
58
IV.
Noc byla mračná jako mramor černý,
jenž na hrobě již řadu věků dlí,
a studená jak ňadro mrtvé ženy.
Mrazivou píseň vichr děsně vál,
že stromové se jako děcka chvěli,
a ptáci bázní ze hnízd k mračnům spěli.
A vody vážně smutný chorál lkaly,
a vlny dmuly se jak v ňadru cit,
když všechny touhy v hlubinách se bortí
a trpká pravda boří zlaté sny.
A vln těch vzdechy rovny lidstva vzdechům byly
když ono ptá se, odkud jest, – kam cílí?!...
Tou nocí pustou – jak bez lásky život, –
se srdcem rozteskněným Lubor kráčel sám,
59
a nitro jeho bylo plné bouře,
když v noc tu přepustou se mluvit jal:
„Duj vichře, duj, mně’s nad vše vlídnou písní,
neb vše se v ňadru bortí mém a třísní!...
„JáJá prohrál štěstí, prohrál život všechen
a ztratil mír a ztratil duše klid,
neb láska v bezdnou prohlubeň mi klesla,
a mládí mé to odvál bouřný čas,
to vichr odnes’ na svých křídlech černých
do říší pustých, krajů nedoměrných!“
„O krásnu sny, o slávě sny jsem zavrh’,
za podnož lásce chtěl jsem obé dát.
Však marny byly touhy mé, o marny!...
Jsem nyní sám – jsem lásky, druha prost,
co činit mně?... Mám zničit boly svoje?
neb klidně nechat jít těch mračen voje?!“...
„Ó nebe, vyslyš slova má a promluv!“
Však nebe mlčelo – jen vichr vál,
vál mrazně, bolestně a skučně
v to Luborovo rozpoutané nitro,
jímž zmítal ropot trpkých výčitek. –
I vzkřížil Lubor ku obloze ruce
volaje: „Nebesa, mé uvolněte muce!“
„Ach běda věčná, že jsem kdy se zrodil,
že přírody jsem spatřil božskou tvář,
60
že nahlédl jsem v srdce ženy – řece na dno,
že nahlédl jsem v její hled – ve blankyt hvězd,
že poznal kdy jsem velký Boha pojem,
že poznal jsem, že život marným bojem!“
„Žel věčný, že jsem poznal matku svoji
a její bídu, její bol a žal,
že zakusil jsem její lásky velké!
Ach věčný žel, že kladla ve mně víru,
že v snech svých vždy mě zřela v slávy nachu,
a já jí nesměl řic’: Jsem synem prachu!
„ÓÓ matko!... CestmíreČestmíre!... má Ludiše!...“
(Po mračnech zakříží blesk a v zápětí následuje třeskot hromu.)
„O nebe, to tvá odveta?
(Zahřmí poznovu.)
„NužNuž promluv ke mně!“
Hlas z mračen.
Co toužíš znát?
Lubor.
Kam brát se, hledám cíl.
Hlas z mračen.
Jdi k Umění, to zvěnčí skráně tvoje,
tvé rty na místo lásky zulíbá,
61
tvou každou slzu pojme v zlatou číši
a každý vzdech tvůj vznese ku hvězd říši.
Lubor.
Ó Pane, ty-li ke mně voláš z mraků,
či pouhý hlas to mého svědomí?...
Hlas z mračen.
Jdi k Umění!
Lubor.
Nuž, kterou cestou jíti?
Hlas z mračen.
Vol, kterou chceš, však na ní setrvej
a dojdeš slávy bran!...
Lubor.
Nuž, půjdu k slávě,
snad sdřímnout dá mi na svém hvězdném hávě!
62
IV.
ZÁVĚREČNÉ ROZJÍMÁNÍ.
[63]
I.
Čas burně přenesl se přes mou bytosť
a zpěvy ty, jež v mládí byl jsem snil.
Ó jaký čar a jaké kouzlo vnadné
zdá prosvitati z oněch zašlých dob,
kdy duše bezstarostně bloudívala v kraji,
a byla plna snů jak jabloň květů v máji.
II.
Žel věčný však – těch časů není více...
Sny ony nadšené a junácké
zaměnil život v trudné rozjímání
o bezcennosti oněch luzných dum
o mládí marnosti, jež vzdušné chrámy staví –:
jeť mládí dítětem, jež papírové zámky baví!...
65
III.
Než běda! Jak jest za těžko dát s Bohem
těm vidmům mládí, snům těm bezcenným,
jež duši tak jsou drahé, tak jsou cenné?!
Zbav moje srdce snův a vidin všech,
však co z mé duše zbude, až se ze snů zbudí?...
Vem králi poklad, naděj žebráku a – budou oba chudí!
IV.
Ó mládí, snové, nadšení a lásko,
vy roditelé písní posvátných,
vy buditelé citů vznešenějších
a činů chrabrých, činů hrdinných,
mé nitro – při vzpomínce na vás – nadšením se třísní,...
nuž pojďte v náruč mou, chci pokračovat v písni! –
V.
„Bud s Bohem, přátelství a první lásko,
já v Uměn náruč spěji – toť můj cíl!“ –
Tak zněla Luborova slední slova,
když k hvězdám vlajku ideálů zved,
se vydav na pouť v říši čarných světů,
kde trůní Umění na trůně nevadnoucích květů!
66
VI.
Jak obraz lepý jeho myslí tanul!
Zřel božský chrám, jenž mizel v oblačnu,
v oblačnu červánkův a záře zlaté,
jež světlo jasné rozlévala kol,
a z útrob slavné nápěvy se zdály zníti,
za deště růží, lilií a opojného kvítí...
VII.
Ó jaké city v hloubi jeho duše!
Před trůnem Uměn jižjiž ladil lyru svou –
již otřásala jeho píseň chrámem – –
již doznívaly slední akkordy,
když z ruky Uměn k jeho nohoum letí
laur z nevadnoucích vavřínových snětí...
VIII.
Tak pestrých barev byli jeho snové.
Než jaká změna, jaké zklamání,
když skutečnosť své stíny na ně vrhla!...
Leč Lubor pevné vůle, mysli byl,
a když mu v ústret mračno skutečnosti spělo,
své zaťal pěsti a své svraštil čelo.
IX.
A hrdě, pyšně bral se za svým cílem,
přes trpaslíků skřek a vtip a smích,
67
důvěru maje v mocnou vlastní sílu,
ve vytrvalost, v práce čaromoc,
neb mnil, že pojem nesmrtelna, velikosti,
se pouze v těchto prostých pojmech hostí.
X.
A v dobách těch, v těch dobách zápasu a boje,
kdy nepřátelských šípů záplava
mířena byla na ta prsa chrabrá,
jež chladně odrážel junácký jeho štít, –
v těch často jeho srdce nadšené a vřelé,vřelé
se ponořilo do vzpomínek cele.
XI.
Ó, jak pak zatoužil po oněch hájích,
po oněch lukách, horách zelených,
kterýmiž duše jeho bloudívala,
jež daly prvním jeho písním vznět,
a jak si přál, by ony čarné doby zase
se navrátily v plné prostotě a kráse!...
XII.
Ó jaké štěstí, jaký poklid v duši,
když člověk žije v míru s přírodou,
zpěv ptáků v polích, v lesích ptáků zpěvy,
když postačují mysli nestálé,
když z lesů van a z hájů sladké dechy
dovedou tišit srdce, duši skytnout těchy!
68
XIII.
O přírodo, ty matko všeho tvorstva,
co kouzla tají chladné ňadro tvé!
Tvé ňadro sladší ňadra mladé ženy,
tvé lůno lůna ženy plodnější,
tys Bohem, který vládne všehomírem.
a ti, již k tobě jdou, jsou obmyšleni smírem!
XIV.
Ó přírodo, jak bezměrné tvé nitro!
Ó přírodo, jak bezměrná tvá moc!
Čím nitro lidské proti tvému nitru,
čím proti moci tvé jest lidská moc?...
Oh prach jsem, jenž se ve zraku tvém tratí,
však prach ten z lůna tvého jest a v Iůno tvé se vrátí!...
XV.
A přec, o přírodo, co srdcí mělkých
se měří s tvého srdce hlubinou,
co srdcí marnivých a srdcí prázdných
se, velká matko, měří s mocí tvou!
Co citů vylhaných a lživých zpěvů
chce válčit s nesmrtností tvého vznešeného zjevu?!
XVI.
Ach přírodo, ty vševládkyně světa,
tys nejsvětější kniha – knihou’s knih,
69
a miliony hrouží svoje zraky
a mní se luštit tajný obsah tvůj,
však pouze vyvoleným synům dáno,
by pochopili to, co v nitru tvém jest psáno!
XVII.
Tvůj svatý dech, ta dechu tvého vůně
jen apoštolské skráně ovíjí
a chladí horečné jich čelo jasné,
v něž sprosté pěsti bijí zběsile,
však ty, ty božsky vznešená, před níž svou hlavu skláním:
ty plníš duši myšlénkou a srdce odříkáním!
XVIII.
Jak veliké, jak slavné srdce ono,
jež naplněno svatou silou tvou!
Čím ona sláva pozemská a velkost’,
čím hluchý potlesk lidí marnivých?!...
Ó běda, jimž se marnost v srdci hostí,
neb sláva jich, ta zmizí se setlením kostí! –
XIX.
Ta řada myšlének, myšlének lidských řada,
tím Luborovým nitrem plynula,
jak za vlnou se nese vlna v moři,
a každý záchvěv mysli vzrušené
se zdál, že v duši jeho budí vlny nové,
z nichž nořili se jako víly zašlí snové.
70
XX.
Zří opět kraj ten, kraj ten lunojasný,
jímž za průvodu Čestmírova jde,
a vzpomínka ta všechny city budí
na ony krásné doby minulé,
kdy přátelství a lásky hvězdné světy
mu v nitro všily ideálné vzněty.
XXI.
Jak blahé vzpomínání na ty doby,
kdy přítel světem bývá příteli,
kdy srdce čisté, prosto ctižádosti,
kdy druhu útěchou jest milý druh,
kdy v tužbách vespolných a spolném snění
si tisknou ruce své za nadšeného pění!?
XXII.
Však tužbám těm, těm bylo s Bohem dát,
těm bylo s Bohem na vždy, s Bohem věčné dát! –
Ó, jak jest sladký význam slova: „S Bohem!“
leč jaké trpké jeho ponětí!...
On v nitru budí citů na tisíce,
než míní jedno –: konec všemu –: nikdy více!
XXIII.
A dále před zrakem mu tane obraz,
ten obraz lásky první, lásky zhrzené,
71
jejž kochal v srdci žárem ohně mládí,
však marně kochal, kochal nadarmo!
Ba mní, že opět slyší čar jejího hlasu,
a v písní té se zdá, že dřímá půvab zašlých časů!
XXIV.
Ó jaký čar a kouzlo pravá píseň hostí
v záhybech harmonií vlnivých,
jak vůně opojná z nápěvu vane
a unáší nás v náruč blahých snův!
Ó písni, hudby královno, jež nadšením nás svírá,
tys duší lidí – srdcem všehomíra!
XXV.
Oh, kde as ona, jaký los ji stihl,
co v úděl as jí v náruč vrhnul svět?
Zda bloudí ještě v onom sadě luzném
a spřádá snů, snů lásky pestrý svět,
v košatých lip a olší vlažném stínu?
Či v kadeř kdos jí zatknul rozmarinu?!...
XXVI.
Však slyš, slyš v dáli hlomoz bubnů ryčný
a třeskot zbraní, zbraní válečných!
O zavrz sny a chop se zbraně břitké,
neb nepřátelské tlupy zběsile
již těsně obkličují bytosť tvoji, –
vztyč štít, tas meč a vrz se v náruč boji!
72
XXVII.
Oj, pomni svojich snův a ideálův,
oj, pomni svobody a volnosti,
jež na tvém štítu zlatým písmem psána,
a zbraní v nepřátelské šiky per,
jež po tvém zhynu zrádně touží všední,
a zachraň ideály své za křupej krve slední!
XXVIII.
Tak vnitřní hlas zatřásl jeho nitrem
a nítil Luborovu mysl v čin,
když ona v slabých okamžicích často
se ve prach země matně kácela,
pod tíží života a beznaděje,
když duše obklopena tmou, jež mrazně ve tvář zeje.
XXIX.
Leč Lubor čacké mysli byl a vůle;
on bojoval, boj válčil junácký
a vavřín vítězný urvala jeho ruka,
jímž ověnčil si skrvácenou skráň,
jímž ověnčil svůj štít a prapor ideálů,
po bohatýrském mravu vítězův a králů!
XXX.
Než s vítězstvím se dostavuje závěr
a závěrem tím myšlen mír a klid...
73
Tak bylo s Luborem; v těch mužných ňadrech
již uhasínal život na věky,
a Lubor, nesmrtelnosť v nitru cítě,
kles’ smrti v obětí, jak v náruč matky dítě...
XXXI.
Zde tedy jest mi skončiti mou píseň,
tu píseň z mládí, píseň nadšenou,
však dřív než dozní její slední akkord,
dřív než-li vyzní její slední tón,
ať ještě duše plna zanícení,zanícení
se pohrouží tu v závěrečné snění.
XXXII.
Vše, co jsem tady snil a zpíval,
vše, čím jsem reka svého obmyslil,
jen jedním bylo podobenstvím duše;
ne pouze podobenstvím duše mé,
leč podobenstvím duší lidských, ideálův,
jež majetkem jsou žebrákův a králův.
XXXIII.
Ideál odznakem jest lásky, dobra;
on povznáší a v nitru budí čin,
on učí lásce, učí odříkání,
on vede k poznání, neb učí pravdu znát,
on vybavuje z pout a vede ku volnosti,
kdož ideály v srdci má, chrám Boha v ňadru hostí!
74
XXXIV.
Ó pohlednu-li kolem, spatřím vodstva,
ta vodstva oceánu rozpoutaná,
jež mocně perou v nebetyčné skály,
nad nimiž trůní světy dálných hvězd
a luna prozařuje z mračen valu –
ó zda to není obraz Boha – nejkraššího ideálu?
XXXV.
A dále, zabloudím-li v les a háje,
kde ticho ruší pouze ptačí zpěv,
a poklid unáší nás v náruč míru,
jenž roditelem vznešených jest snův, –
zda nezřím ideál v božského nitra hloubi,
jenž v božské podobě se s mojí duší snoubí?!
XXXVI.
Ó v pravdě, kam jen lidské oko shlédne,
tam spatří jeho sílu, jeho moc,
jež slavnou řečí k srdci mluví,
jež povznáší, kdo význam její zná,
a svět náš, v kterémž mnoho štěstí není,
ve šťastnější lidskému srdci mění!...
XXXVII.
Ach, ano; tím, čím ranní rosa květu,
tím jara snové mysli člověka;
75
čím letní noci luny bledá záře,
tím lidské duši kouzlo jarních snův,
byť na mžik, vratké srdce najde zapomnění,
když ponoří se v náruč velebného snění.
XXXVIII.
Ach snové nadšení, ach snové mládí,
vy již jste čelo moje věnčili
od kolébky až na konec mé písně,
jež k poctě vaší pěla duše má,
dál žehnejte mým dumám junáckým a pění, –
však než vám s Bohem dám, zpěv slední – o Umění!
XXXIX.
Ó Umění, ty chráme lidské duše,
ty chráme pravdy, chráme svobody!
Přes kupoli tvou zlatou, nebetyčnou
voj věků prolhaných spěl ropotně
v tmu hale volné vše, co v lidské duši kvetlo,
však blud a klam ten nemá moc, by zastínil tvé světlo!
XL.
Tys králem vševládným a nesmrtelným!
Tvým královstvím jest vesmír velebný,
ten vesmír, který nezná nízkých sporů;
tvou korunou říš miliónů hvězd.
Ty máš své proroky a apoštoly věrné,
dle mravů dvorních však – též šašky malicherné!
76
XLI.
Ó Umění, ty zdroji snův a písní,
ty nejsvětější ze všech oltářův,
na němž se srdce přírody mi zračí,
k němuž se milióny vděčně zdvihá ruk,
neb ty jsi jediné, jež lidstvu kráčí ve ústrety,
otrocká pouta snímá – o svobodě budí vzněty!
XLII.
Ty vzorem vítěze a vzorem boje;
je krve prosto pole válečné,
jež poseto jest tvými bojovníky,
je prosto ryku zbraní válečných,
je prosto nářku sirotkův a žen a matek,
neb nerveš lidem štěstí, životy a statek!
XLIII.
Ach, ne! Tak nízkých vášní není v tobě,
bys pro pár korců země prabídné
válčilo zvířecky a vedlo boje,
jež vyžadují krve oceán...
Oh ne! Tvůj meč ten do života budí,
on tělo nevraždí, leč ducha křísí v hrudi!
XLIV.
Ty rozvaděné větve člověčenstva
a rozvaděné světy národů
i rozvaděná srdce bratří rodných
77
v mír slučuješ a budíš úcty cit,
neb duch jest společný, jej nelze dělit v části, –
znáš vyšší pojem národnosti – čistší pojem vlasti!
XLV.
Jak nadšený jest velký pojem vlasti,
jak pojem lidský, lidsky sobecký!
On hájí sebe, aby jiné vraždil,
on chrání ruky své, by v tvář tvou pral,
on pojmem, který zorem tygra blyští, –
však lépe rozumět mu bude člověk příští!...
XLVI.
Ó vlasti má, o vlasti mojich bratří,
ty vlasti vzdálená a předrahá,
já miluji tě z hloubi srdce svého,
jak miluji tvé hory zelené
a řeky, jež v tvém ňadru hučně ječí,
však víc než krásu tvou, já cením krásu rodné řeči!
XLVII.
Ach, vlasti má, čím’s mně, a čím mi budeš?!
Já vzdálen tě, neb nebyl přán mi chléb,
jenž na rodných se rolích bratří daří,
já musel prchnout, s Bohem tobě dát!...
Teď nemám vlasť – mne cizí půda chová,
však v prsou mých, tam moje vlasť je –: rodné řeči slova!
78
XLVIII.
Ó řeči rodná, řeči snů mých čackých,
ty řeči myšlének a písní mých,
tys jediná, jež skytá srdci míru,
jež srdci mému skytá útěchy,
když ono puká pod tou tíhou žití,
však v tobě oddychne-li, úlevu vždy cítí!...
XLIX.
Ó Umění, ty chráme lidské duše,
ty chráme pravdy, chráme svobody!
Přes kupoli tvou zlatou, nebetyčnou
voj věků prolhaných spěl ropotně,
jak nad národa mého mučednickou skrání,
však světlo tvé, to bylo naše z mrtvých vstání!
L.
Tys králem vševládným a nesmrtelným!
Tvým královstvím jest vesmír velebný,
ten vesmír, který nezná nízkých sporů;
tvou korunou říš milionů hvězd.
Ó dovol, abych písně své na oltář tvůj směl klásti,
a buď mou korunou i mého národa a slovanské mé vlasti!
Ludvík Lošťák
Dokončeno v Londýně, dne 31 ledna 1890.
79
OBSAH.
Jarní snové3
Do života21
Ludiše35
Závěrečné rozjímání63
E: až; 2004
[80]