Tři noci u mrtvoly (1894)

Básně, Ludvík Lošťák

Diplomatická verze Ediční verze
TŘI NOCI
U MRTVOLY.
BÁSEŇ
LUDVÍKA LOŠŤÁKA.
V PRAZE. Bursík & Kohout, knihkupci c. k. české univerzity. 1894.
[1] Tiskem Edv. Beauforta v Praze.
[2]
NOC PRVNÍ.
[3] 1. O běda, již jí není více – zašla na věky!... Tak končí vše; po rozkošech a žalech, po roztoužených snech a touhách se přiblíží ten nekonečný sen, a ona klamná vidma mládí se rozplynou, jak mlha na rybníce, a zmizejí, jak růže s panenského líce. 2. Ó pohleď na ni, jak v té rakvi černé, ledové to její tělo vnadné sladce dříme! Ach, Asro... Asro, jaký smutek se v hloubi nitra mého rozpoutal!... Já miloval tě s duší celou, však víc než tebe – tvé jsem kochal žaly; ne vnady – bědy tvé mne k tobě připoutaly. 5 3. Ó rci – rci, proč jsi dala nahlédnout v tu duši svou, proč ruka tvá, ta mramorově bílá, odkryla onu bědnou clonu, jež zármutek tvé duše tajila?... Proč, když jsi lhala všemu světu, jsi nelhala i mojí duši bědné? Či musila jsi svěřit hřích svůj duši jedné?! 4. Než dobře tak; tvé svědomí jest, Asro, čisté hvězd. Ty’s hvězda, byla’s hvězdou. – „Padlou hvězdou!“ tak povzdychne as srdce mnohé, a možná, že ti bude láti svět, a místo slitování – bláto že bude metat do tvé čisté tváře, však v purpur chci je změnit červánkové záře. 5. Nuž s Bohem!... Jdi tam – kam tě budu následovat já!... Leč dříve, než-li ono černé víko tvou bytosť na vždy zrakům skryje, dřív’, než-li sledně slíbám onen ret, jenž často tak mé líbal rety, dřív’, než-li zavzní hrana dutých zvonů, chci odhalit tvůj život – onu temnou clonu!... *** 6 I. Burácel oceán v západní břehy Anglie, a vlny jeho pokrývaly černou zemi... Ó jaký živel velkolepý, jak věčně burný, věčně nestálý! On nitru svému bouřit velí a ztišit zná je též; – jest sám si králem, neb jeho moc jest v jeho nitru neobsáhlém. II. Snů miliony na tvém břehu bylo vysněno, slz miliony skropily tvé břehy, a písně lásky na nich sněny, a písně bolů na nich zapěny, však dnes, ó, oceáne burný, se v bouři tvou pláč bude mísit děvy, leč slze ponech mně – já zaměním je v zpěvy. lIl. „Ach marně – marně čekám denně spásy příchodu! Již deset let – ach, jaká dlouhá řada, když slunce klesá ve tvé vlny, vždy na tvých březích dumám samotna, a myslím na ty doby zašlé, kdy v náručí a na rtech milé matky jsem snila sny... Ó, jaký přelud byl to krátký! 7 IV. „ÓÓ, jaký přelud krátký... než jak přelud čarovný! Jak sladce tehdy šuměly ty vlny, jak tiše plynul měsíc, mraky, jak srdce klidně bilo v nitru mém! Leč ony dny – ty dávno zašly, a zdá se mi, že vše, co po nich zbylo, jsou zámky čarovné, o nichž se děcku snilo...“ V. Tak snila Asra. Moře valilo se divoce, a její zrak se nořil v onu bouři tak bádavě s výrazem plachým; že zdálo se, jak chtěla by se ptát těch věčně valících se živlů, kdy najde den, jenž žalů všech ji zhostí a ozáří ty dny, jež plynou bez radosti?! VI. A její hled pak zarosil se rosou – slzemi, a její pláč se mísil v bouři moře... Tak nakreslil bych obraz mládí: na břehu ropotného oceánu spanilou bytosť dívky v slzách. A oceán by odznakem byl žití, a dívka světem snův, jímž zmítá vlnobití... 8 VII. Než dosti; nechci déle ztrácet času v dumání, ač mysl má tak ráda v dumách bloudí, jak rád se potuluji v hájích, když ptačí písně chvějí přírodou a jara dech v mé nitro vane, a raděj’ vypravovat budu suše; obrazy bude kreslit přítel můj – má duše... VIII. Má Asra byla jedna z oněch lidských bytostí, jež nepoznaly radosti ni těchy: jí v úděl byly dány žaly, a ona tiše s nimi žitím šla, od kolébky až na kraj hrobu. A její srdce, plno lásky vděků, to nepoznáno kleslo na dno širých věků. IX. Ó jaký smutný úděl přemítat, co život náš! Jeť trpký on i těm, již pouze žijí, však třikrát, trpký oněm duším, jež kromě žití myslí, co jest žít... Však v myšlénkách těch jakás rozkoš se tají nevýslovná – bohorovná, jež smiřuje a neklid v nitru v soulad rovná! 9 X. A trpký život Asry byl, neb ona cítila a trpěla a myslila, proč trpí... Ó jaké smutné přemítání tou její snivou hlavou vířilo, když vzpomenula oněch chvílí, kdy sladká slova se rtů drahé matky tu její mladou duši nesla do pohádky! XI. Však jak je tomu dávno od těch časů blažených! Co trávy zelené a květů bílých na onom drahém hrobě vzešlo, co trávy, květů na něm povadlo, co ptačích písní přes něj spělo, co vichrů bouřlivých přes hrob ten válo, a kolikrát se slunce na něj pousmálo? XII. Ó mnohokrát, o, častokrát; Jižjiž deset jar ve propasť kleslo věků, co Asře onen poklad drahý byl urván na vždy, urván na věky... Je marně líčit ony city, jež Asry nezkažené srdce plní, když zašlé vzpomínky tím jejím nitrem vlní. 10 XIII. Jak burné vzpomínky: Zří opět drahé matky tvář, tu tvář, jež pro ni vždycky úsměv měla a pohled jarního dne jasný, – však časů těch, ó, těch již není víc! Dnes pouze pohled pohrdání jí v úděl dán – jeť Asra osiřelá, a pouští nezměrnou jeť pro ni země celá. XIV. Ó běda těm, jimž nepopřáno růst na výsluní mateřské lásky, vzdechů, slz a písní! Ach běda jim, o, třikrát běda! Matčina láska jesti majákem, jenž do vln žití rozpoutaných nám vrhá první světlo – světlo jasné, jež naznačuje cestu ve přístavy šťastné... XV. Jak pojem božsky vznešený a povznášející jest srdce mateřské a láska matky! To ponětí vždy zdá se nést mne z té bídné země k hvězdám nebeským a vznešenějším zdám se tvorem... Být bohat láskou, líp než králem slouti, neb v lásce pojem věčna – království čas shroutí! 11 XVI. Tak jest; království pominou, však láska potrvá. Jeť láska moc, jež všemu volnosť skytá, a království jest moc, jež svírá... Otroka láska změní v člověka; v otroky království lid mění! Ta koruna, jež králům čelo zlatí, zná pouze velet,... láska však zná milovati. XVII. A Asra nepoznala onen luzný lásky svět, neb vyrostla ve středu lidí cizích, ve středu lidí chudých srdcem, již neznali to sladké tajemství, jak láska v člověku se budí, jak mladé nitro láskou rozedmouti, neb neznali, že srdcem může srdce hnouti! XVIII. Tak bujela a rostla, odchována svými sny. A denně, zahloubána ve své boly, na břehu moře lkala tiše. A slunce, za svět vln když klesalo, a její čelo, její skráně naposled objímalo zlatou září, tu teprv’ spěla domů – s uplakanou tváří... 12 XIX. I plynul její život v zármutku a v žalostech, neb domov její z milosti byl pouze, jež teta zámožná jí skytla, když matku jala země v lůno své. A od té přeneblahé chvíle již deset roků přeneslo se letem, co Asra samotna se potácela světem. XX. Ó, samotna! neb otec, dříve než-li Asry zor byl prvně spatřil jasné světlo světa, byl domov opustil i matku, jež v bolestech čekala příštích dnův – – – A dnové oni smutní přišli, však on – ó, případ všední, každý den se hodí... Následky nevšední však všední věci rodí! XXI. A následky ty bylo Asře nésti neblaze. Jak za těžko ten chléb jí bylo jísti, ten chléb, jenž z milosti byl skytnut a doprovázen řadou výčitek, jež padaly na srdce její v podobě kusů mrazivého ledu, jenž v jejím nitru tál, – však ve způsobě jedu. 13 XXII. Než konec mělo v brzku oněm trpkým žalům být! Jednoho dne, když suchá skyva chleba jí opět vyčítána byla, tu Asra – ovšem, dlouhý byl to boj, – se odhodlala zmizet – prchnout... A vskutku, prchla v neznámé jí světy, by zbavila se běd – však horším spěla ve ústrety. XXIII. Ó jaký úděl přehrozný, být v tomto světě sám! Je hrozný muži – hroznější však ženě, neb ona nemá tolik síly, by mohla odrážet ten příboj vln, ba nemá tolik síly ani, by dovedla na těchto vlnách plouti, a poklesne-li, nelze se jí pozvednouti! XXIV. Ach, přeběda! ten vesmír je tak mocný, veliký, a miliony lidských duší neví, kam hlavu svou by měly složit, – tu hlavu, kteráž klesá pod tíží běd nevýslovných, touh a žalů, jež o volnosti sny v své hloubi hostí, však sny ty nelze rovnat k lidské skutečnosti! 14 XXV. Vír města obrovského objal v náruč ledovou a zkázonosnou panenský zjev Asry... Jak smutně bylo její duši, když spatřila dav lidí nesčetných se valit proudem dravé řeky, jak tváře ty se zdály býti ledné, neb v směsi té nebylo známé duše jedné. XXVI. Tak bloudila den ke dni sítí ulic londýnských a jejich vzduch se valil mrazným větrem v to nezkažené její srdce, až bolem zrak se plnil slzemi... A postačilo dnův jen málo, by její vzletné sny a touhy luzné se obrodily dechem skutečnosti nuzné! XXVII. A obrodily se – však jaký obrod přesmutný! Teď prvně zřela ve tvář skutečnosti... ach, jaký příšerný to pohled! – A ona ledově ji přitiskla na svoje mrtvě chladné ňadro, a ono čelo, kteréž zanícení snův věnec věnčil – zvěnčil věnec utrpení! 15 XXVIII. Ó jak se změnila – jak vyměněn ten její zjev! Ty tváře, kteréž ozdobeny byly růměncem májového jitra, jež vzchází z temen zamodralých hor, se zasněženou plání zdají, a její oko – modravý to plamen. – Zkalenou vodou potoka, v nějž vrhnut kámen. XXIX. Přeubohá! co vyronila slz, jak zalkala, když všechny naděje ji opustily na vydělání skyvy chleba, a kromě toho, když se rozhlédla, a zřela řady nesčíslné jak umírají – na rtech totéž přání – však marno! – hynou... Nezná svět, co slitování. XXX. Ó Londýne, ty město lordů – město pokrytců! Ó slyš, slyš nářek oněch zmírajících, již v prostorách tvých temných hynou, své ruce spínajíce k oblakům, k těm věčně mlhavým a vlhkým, z nichž místo paprskův a jasné záře jen mlha s deštěm šlehá v hladové jich tváře! 16 XXXI. Ó slyš je – slyš, ty obře nesmírný a protivný a obrať zrak, jenž zradně k nebi šilhá, k té černé, opravdové zemi, na jejímž ňadru spolubrat tvůj mře!... Nač Bohu modlitby a hymny? Onť dost jich slyší od andělských chórů, a je-li – bude; bez modliteb – bez pastorů! XXXII. Však marně, marně volám do tvých cihel špinavých, ty město pokrytců a město lordů! Tvůj prapor bude zdobit dále ten nápis lživý: „Volnosť – Svoboda.“ Ó jaká hesla – jaký podvod!... Však hle, mé nitro v sobě obraz hostí, jenž líčí hesla tvá – ta hesla o „volnosti!“ 1. Byla zima. Vichr chladně vál, *) chladně tak, jak v Anglii jen vichr věje. Den se v západ chýlil, nebo lépe: celý den byl jedním západem. Zabrán v myšlének svět, přemítal jsem o člověku, jemuž pouta údělem jsou přítomného věku. *) Roku 1888. byl jsem přítomen dělnickým bouřím na Trafalgar-Square-u. Muži a ženy, již byli bez přístřeší, hledali zde nočního útulku, avšak policie nepřála tomuto „sportu“. Každý, kdo zde byl postižen, byl uvězněn.
17 2. Patř, o jaký obraz přesmutný! Trafalgar-Square,*) na němž Nelsonův se pomník zdvihá přehrdě až k mrakům temným, který hlásá slávu Anglie, její moc a bohatství a sílu všemu lidu, odkrývá dnes hanbu, žal a bol a bídu! 3. Pohleď na ten ráj, jenž vůkol je, ovšem ráj – ráj pouze do nahosti bědné! Patř sem na ten zástup mužů, starců, na ty řady spících dětí, žen, a pak pohroz k výsotám a k hvězdám, ku měsíci, kterýž nestydí se ozařovat tuto bídu spící! 4. Chladná noc a vichr duje dál v nahé údy nešťastných těch ubožákův, kteří v mrazu hynou bez přístřeší, mezitím, co vína šumný zvuk v síních lordů kypí... Anglie, ty zemi zlata, znakem tvým jsou ženy, šampaňské a – Biblí svatá!... *) Trafalgar-Square [vyslov: skvér] jest nejkrásnější náměstí v Londýně.
18 5. Opouštěl jsem ono divadlo, zástup postav nových když se ke mně blížil: Ozbrojené stráže přišly plnit zákon, přišly rušit ubohých těch sen... Lidskosti, ty larvo tygří, která lačně zuby cení, pohleď na ty řady! – Kam že kráčí? – Styď se – do vězení! XXXIII. Toť obraz doby – doby bodákův a burných děl! Jak zmatená a bezhlavá to doba! Však ztiš se, mysli, ztiš se, srdce, ty srdce mé, ach, srdce, neklidné, a poslyš, jak to vzduchem mrazí, a patř, jak vichr mračna po obloze žene, a vrať se k drahé Asře – k Asře opuštěné! XXXIV. Tam, kde se „London Bridge“*) přes kalné vlny Temže pne, v ponurých dumách Asra smutně stála, a její snové byly tmavší těch budov, jimiž poset levý břeh, jenž chmurný, chmurnější však stíny vrhají do vln Temže za večera, když hladinu ozáří světla lodí sterá. *) Vyslov: Bridž.
19 XXXV. Kol ní se valil zástup dělných mužů, dělných žen, jenž po lopotné práci denní spěchal do náručí svých chudých světnic, kde vítá je, krom lože tvrdého, vyhaslý krb se skývou chleba, jež jedinou jest odměnou za práci, pod jejímž jhem sta mozolí – až vykrvácí!... XXXVI. Než rychle míjel večer, aby zaměnil se v noc, a její příchod dýchal rmutným tichem a chladem nocí na západě. Ach – jaký chlad vál v Asry bledou tvář! Toť první noc, již probdít měla pod nebem širým, kteréž hvězdopusté, metalo kolem tmu, jak prales stíny husté. XXXVII. Ó, jaké ledne ticho! Jaké ledné myšlénky tím ňadrem dmou a mladou hlavou bouří! Sto trpkých výčitek ze srdce noci se plazit zdá, jak jedovatý hmyz, jenž ssaje krev a vraždí tělo. Leč její duch se bouří, vzpírá, brání, – myšlénka výčitky, myšlénka ničí pohrdání! 20 XXXVIII. Tak s hlavou nakloněnou patří na dno Temže vln... A ony sny, jež děsí její mysl, ty snům se zdají ustupovat, jež v jaře dětství svého kochala v záhybech mladistvého srdce. Ba zdá se jí, jak vracel by se zpátky ten dětský život luzný avšak – luzně krátký! XXXIX. I zří zas onen tiše valící se oceán, na jehož březích snila dny a noci, buď za jitra, když slunce zlaté hořící lodí z vod se nořilo, buď za noci, když světla lodí, jež do neznámých, lepších světů cílí, se zdála lunou být, jež po obzoru pílí. XL. A jeden luzný sen se tisíce zdál budit snův, jež na pěnitých křídlech obraznosti se zdály nést ji v říši čarů, jež plna byla rosy vlaživé a růží bílých, květů zlatých, jež samy v její vlas se zdály plésti za měkké písně o lásce a snech o štěstí! 21 XLI. Však marně zavál vichr, zavál vichr do těch snův do oněch čarných, čarem dýchajících, a kolem ono pusté prázdno se zdálo s prázdnem srdce pojiti a vytvořilo obraz poušti, jíž prostor neobsáhlý v sobě hostí na místo pestrých květů – množství lidských kostí. XLII. I mnila Asra onou pouští brát se nesmírnou, tak nepoznána, sama, opuštěna, za společnici majíc pouze tu nejbědnějších ze všech společnic, jež nazývá se hlad a žízeň, až vysílena k smrti klesla – mřela... Vichr se zdvih’ a – přes ni mračna písku spěla... XLIII. Tak snové rozvlaní děsili Asry obraznosť, když ho v zimničném rozechvění citův ucítila, jak cizí ruka se jemně dotkla rámě jejího za sladkých slov a sladké řeči. I zachvěla se Asra jako třtina, neb kolem přepusto a noc jest nehostinná. 22 XLIV. Leč onen bázně cit v cit důvěry se změnil, když její plaché oko spočinulo na tváři cizincově, kteráž se zdála dýchat čistým přátelstvím. I dodala si srdce Asra, a na otázky kladené jí sladce odpovídala nevinně – jak dítě matce. XLV. I jala prostými se slovy líčit žaly své: Jak opustila dům zámožné tety, by v světě širokém a velkém si vydělala vlastní silou chléb, jenž z milosti jí bylo jísti za doprovázky bezcitného lání, jež vzalo počátek, jak vzešlo slunce ranní. XLVI. A dále líčiti se jala, žaly přítomné, a její hlas tak zvláštní nabyl barvy, když z úst jí vyšla ona slova, jež bez přístřeší tráví první noc, že bez peněz a opuštěna ve středu pouště... avšak ztichla náhle: na místo slov jen bylo slyšet vzdechy táhlé... 23 XLVII. Však brzy po té zjasnila se její bledá tvář, a její rty zdál lehký úsměv vroubit, s nichž slova spět se zdála vděků... Ó jaký obrat v srdce hlubinách! neb ona, kteráž opuštěna, jak jenom lidská bytosť může býti, teď našla srdce lidské, kteréž s jejím cítí. XLVIII. Ó jaká radosť, jaký pocit blaha nezměrný, když uslyšela se rtů neznámého ta slova k nepopsání milá, že poskytne jí teplé přístřeší, a otecky že postará se o ni. I neváhala Asra ani chvíli a zavěšena v rámě – sítí ulic pílí... XLIX. Toť život – pravda. Teď se zdá, že vše je ztraceno a chvíli po té, vítězstvím jest ztráta! Jak zvláštní jesti lidské nitro, jak harmonie věčně měnivá! Tu žalem lká a v žalech hyne, a tady opět doufá, věří sladce... Ó v pravdě, život náš jest stálá modulace! 24 L. Leč tak jsou utvořena nitra – nitro Asry též. Před chvílí svět jí zdál se býti pouští, a nyní rájem zdát se jeví, jenž pln je květů – květů bohatých, a v každém naděje se hostí. Než vzdáleno jest slunce od měsíce, však skutečnosť a naděj’ – vzdáleny jsou více! LI. Než patř! V saloně vyzdobeném vkusem nádherným, ve křesle měkkém, Asra zdá si hovět, a plameny, jež v krbu živě si zdají vésti, rozpalují její tvář, jež růží vnadnou červená se; ba zdá se, jak by její zjev, ten lepotvárný, byl býval přenesen v kraj nadpozemský čarný. LII. Jak změna potěšná! Z ulice chladné, přepusté, do síně nádherné a vytopené, kde štědrá ruka hostitele by snesla k našim nohám oblak modř na paprscích zlatého slunce; však často naše srdce citem změklá, později uzří v paprscích těch jiskry z pekla!... 25 LIII. Čas pílil přerychle a spánek šeřil Asry zor, a její hlava skláněla se vnadně na lehce vlnící se ňadro. Jak luzný obraz, mladou dívku zřít, jež ve snů klesá čarnou náruč!... A obraz ten též zajmouti zdál cele staršího muže – Asřino to hostitele. LIV. Aj hle! jak jeho tváře, kteréž povráskal již čas, se zdají hořet – hořet ohněm mládí, a jeho oko, ono šedé, jak jiskrou zlověstnou se planout zdá... A teď, již míří kroky k spící... již jeho ruka hladí její vlasy... již líbá čelo to, jež plno vnad a krásy... LV. Však tu – tu Asra procitne a dlaní bělostnou přejede ono snivě bledé čelo, jakoby chtěla zahnat chmury, jež vrhly stín na její čisté sny..... I povstane a její oko tak divoce a plaše rozhlédne se síní, – a že je s cizím mužem samotna... napadne ji nyní. 26 LVI. Jak myšlénka to příšerná a děsně hrozivá! Však Asra nedbá hrůzy té a vzchopí veškeré síly, kteréž v žilách se zdají stydnout v led a již – již žene se ke vchodu... dvéře rozbouchne... a vichřicí zdá se tmavou chodbou nésti, však za ní on tu – za ní se zaťatou pěstí... LVII. A v tom – tu slyšet její hlas – hlas bolně znící tak, a řadu slov – slov zmatených to řadu, jež bezvýsledně odráží se od stěn, jež potaženy noční tmou... Než patř: tu rozlétnou se dvéře, a Asra, dítě o pomoc to úpějící, se ocitne – jsouc vykopnuta – na ulici!... LVIII. Tak leží zde, na kamenech těch chladných, studených, a burně zdá se vlnit její ňadro, z nějž vzdechy přetěžké se derou... Tak leží zde – jeť Asra v bezvědomí, a noční vánek chladí její čelo, na němž se vlas, v nějž dýše noc, přelehce zvedá... Tam na nebesku luny tvář – zde Asry tvář sní bledá... 27 NOC DRUHÁ.
[29] I. O Asro předrahá, ó, Asro má, ty nešťastná! Tvé srdce drahé nebije již více, tvé ňadro nevlní se více, neb krev tvá ztuhla, v krvi tvé ztuh’ cit. Ty’s prosta muk – muk vzpomínání!... Tvým zapomnění jest – mým vzpomínky jsou žhavé; tvým věčný mír – mým bouř’ a vlny žití dravé! II. Ó běda, běda třikráte, ne tobě – avšak mně! Já s Kaina neklidem a s Kaina vinou se ženu onou pustou světa plání kochaje v nitru bědných bolů říš a v srdci bědné vzpomínání, neb čím tvé srdce nylo, tím mé srdce nyje, co v tobě umřelo, to dále ve mně žije! 31 III. Ó svatá nebesa, ó, převelebný světe hvězd, proč sloučil’s bytosť mou s bytostí její, proč její žal se žaly mými, když naše setkání náš společný byl hrob?!... Však patř, zde leží.... chladná.... mrtvá! Ó patř na tvář tu bledou, v mramor zkamenělou, a roušku, kterou’s poodkryl – nuž, odkryj celou! IV. Ó patř, patř na tu tvář, jeť lidská tvář to – hříšná tvář! Však ne; patř na tvář svou či na tvář moji, neb na tvář oněch milionův, jež žití dravý proud unáší kol a uzříš totéž –: hříšné tváře... My máme vášně společné neb společná jsme hlína, jež jeden původ má – mním původ z mateřského klína. V. Ten rozdíl mezi její tváří, tváří mou a tvou spočívá pouze v onom božském míru, v tom míru svatém, kterýmž člověk dýše, když dokonal tu bouřnou žití pouť, by v lůno matky-země klesnul zpátky... Leč naše tvář – ta srdcem dýše bouří žití: dnes láskou plane, – zítra hněv a nenávisť v ní zříti! 32 VI. Ó, jak je záhadné a složité to nitro mé, jak tajemná, ó lidé, nitra vaše! Ó, podobáš se oceánu ty hloubko srdce, kterýž vlnami se nesčetnými valí v šíř a dálku, a každá jiný útvar má a jinou hudbu tvoří, však všechny náležejí jedinému moři. VII. Tak s tvým je nitrem, bratře, tak jest s nitrem bratře, mým! My máme vášně, různých vášní řadu, a různé vášně různé city tvoří, a různé city rodí různý bol, jenž srdcem zmítá na vše strany, jak rozvaděná vodstva vratkou lodí –: jeť život záhada – záhady rozpor v srdci plodí! VIII. Však hle, ó, srdce, noc je hvězdná, rychle pílí čas a než se nadáš, vzejde slunce, ráno, a Asry nebude již více! Jen málo hodin přáno tvojím snům nad mrtvolou té drahé ženy... Nuž, popil si a ztrhni onu clonu, neb zdá se mi, že slyším lkát – lkát, hranu zvonů! 33 IX. Ó jistě – jistě, – onen táhlý, dutý zvonů zvuk se mísí v moje sny a vzpomínání, a vše, co svadlo, kleslo, zašlo, to v nitru mém se v život budit zdá, já opět v starých dobách žiju – – – Však ne! Noc pílí, čas mi zbývá krátký, tož ustup, srdce mé, a vrať se k Asře zpátky! X. Ó vrať se zpět! – Ach, jaký smutný návrat konat máš, ó srdce mé!... Leč není spásy, vrať se k té noci nevlídné a bědné, již Asře bylo prosnít neblaze pod širým nebem, nebem chladným, z nějž soustrastně tvář bledé luny vyhlížela, jak v Asry sny by lepší světlo vrhnout chtěla. XI. Ó jaké sny, sny zklamání tvým nitrem táhly as, když na kameni studeném a tvrdém byl zjev tvůj v mdlob náručí dřímal, a jaké asi procitnutí tvé, když místo síně teplé, zdobné jsi pusto noční kolem sebe zřela, jež stráže rušil krok, v jíž moci jsi se chvěla?!... 34 XII. Ó zajisté, cit zdrcující, pocit ledový projímal Asry nitro, její srdce, když procitnuvši ze mdlob těžkých, se v moci noční stráže shledala, jež řadou otázek ji obsypala; však Asra mlčela – otázky marny byly... jen její oči slzemi se zarosily... XIII. Ach jistě, byl to tichý pláč, však srdce rvoucí pláč! Ne valné proudy slzí, nářek úpěnlivý jest znamením a roditelem nejtěžších bolů v nitru člověka, však mlčení – zsinalí rtové a oko zastíněné mlhou smutku, jsou věštci, vnořeno-li srdce do zármutku... XIV. Tak bylo s Asrou; smutek spoutal její chladné rty, spoutal je pouty nezměrného bolu. Než tu, ó popatř na ten obraz, jež zraku kreslí trpká skutečnosť: Uprostřed strážců dvou zjev Asry se mrtvě vleče, či je vlečen vlastně. Kol ticho vládne – z mraků měsíc shlíží jasně... 35 XV. Na strážnici pak Asra uvedena nejbližší, kde zaveden s ní výslech pouze krátký, neb její pohled zřejmě pravil, že tělo chorobné a duše též. Za výmluvných tak okolností jí vykázáno lože –: prkna holá... Jak lidumilným svět! – tak mnohá duše zvolá... XVI. Den příští však měl býti věstitelem lepších zpráv. Kapitán Evers, příbuzný to Asry, dozvěděv se, že ona prchla od tety své v široký, cizí svět, jal pátrat se, úřední cestou, po stopách jejích; odměny i nabíd’ skvělé. – Ó nebesa, co neučiní přítel pro přítele!... XVII. Zde však ve sloce sedmnácté přervu učiním, neb jedná se tu, abych reku svému dal náležité uvedení, neb radno šetřit mravy šosáků i v slokách nadšeného zpěvu, a udat jméno, stáří, číslo domu, zaměstnání, však hlavně podotknout, zda rek též byl u očkování. 36 XVIII. Kapitán Evers čítal roku padesáte pět: byl silné postavy a silných paží, jež jevily se vzdorovati času, jenž na nich hlodal valnou řadu let. Kapitán Evers muž byl zvláštní, jenž málo cností měl, však necností měl dosti, – než o těch později – chci napřed vytknout jeho cnosti. XIX. Leč marný pokus! Cnosť mi nenapadá jediná, a necnosti když chtěl bych líčit jeho, tu zpěvů patnácte – jak Byron v „Don Juanu“, – bych musel zapěti, ač nevím, jaký vděk bych sklidil, neb v Čechách v rozkvětu jest báseň krátká, jež stvořena jest pro „Album“ a – cukrlátka... XX. Ó vlasti má, ty vlasti písní, vlasti předrahá, co cítí as tvé převelebné srdce, co tvoje starobylé nitro, jež krášlí věnec zelenavých hor, když místo zpěvů Lumírových v tvé nitro zní přítomných pěvců zpěv – zpěv chabý?.... O vlasti má, ach! jaké kuňkání to žabí!! 37 XXI. Než ztiš se, srdce mé, a vrať se k milé Asře zpět. – Již pravil jsem, že příští den měl býti zpráv potěšnějších věstitelem, a on jím byl, či aspoň zdál se být... Když zaveden byl s Asrou výslech, tu shledáno, žeť ona děvče jesti šťastné, jež v přízni Eversa – tak osoby to jasné. XXII. Kapitán Evers obeslán byl bez odkladů všech, a bez odkladů všech onť dostavil se, by Asru, ono bludné dítě, na cesty uveď lepší, schůdnější, kde méně víru, víc však štěstí popřáno bude její mladé duši snící, a tak své dcery učinil ji společnicí. XXIII. Zde nastává pak nová doba v Asry životě. Ba zdá se, jakby ona nová doba zas nový život byla vdechla ve zmírající nitro Asřino, neb její tváře – jedna červeň, – a její pohled pln je štěstí jasu... Ó, snadno zapomnít na řadu trpkých časů! 38 XXIV. Dnů pár jí pouze prodlít bylo v chladné Anglii, v té, v kteréž tolik trýzní vykusila, a není div, že slzy ani neuronila Asra ubohá, když hrdý „Albatros“ se pohnul jsa obklopen červánky ranní zoře a hrdě kalnou Temží spěje v jasnou náruč moře. XXV. Již zmizel s jejich zraků obrys mocné kupole, již chrám sv. Pavla hrdě týčí k těm věčně zamlženým mrakům, již zmizel Londýn – domův oceán, jenž v nekonečno zdá se táhnout; vše na palubě jalo mávati se šátky – jen Asra ne... Nač toužiti jí bylo zpátky?! XXVI. Tak stála tu, po boku Maudie*) dcery Everse, jíž černé oko koupalo se v slzách, když Evers přiblíživ se tiše jal vtipem cestovním se plašiti ty chmury s jejich čistých tváří, čar popisuje neznámých jim krajů, kde slunce zapadá do cypřišových hájů. *) Vyslov: módy.
39 XXVII. Však na nevděčnou půdu dopadala jeho řeč. Zdála se více žal a smutek budit než rozmar v jejich mladých nitrech, víc k pláči vybízet, než zváti v smích. I ponechal je Evers smutku, jsa přesvědčen, že on se v radosť změní, až „Albatros“ se octne v moři – vlny moře zpění. XXVIII. Leč patř, jak Temže rozevírá dravě ústa svá, jak kalné její vlny barvu mění, jak jejich šum se stává hučným, ó patř, jak břehy v dálce mizivé se ztrácejí... již není stopy po nich... O vari smutku, vari bědné hoře, teď oddychni si, srdce, na vlnách jsi moře! XXIX. Tak zdála zvolati se Asra, takou řečí její hled a její tvář se zdála hovořiti, neb opětně jí bylo zříti ty nepřehledné spousty hučných vod, tu nevýslovně čarnou říši, na jejichž březích mládí byla snila, ba vskutku, zdálo se, jak děckem zas by byla. 40 XXX. Co snův, co vzpomínek se zdálo ze snů procítat, co snův to zklamaných a marných tužeb!... „Leč ustaň, srdce, vzpomínati!“ – Tak Maudie jakby k Asře pravila, když pojala ji do náručí a její ret a tváře líbati se jala, – než v mžiku tom již jedna druhé ve objetí lkala... XXXI. Po chvíli však to sladké v slzách lkání potichlo, jsouc zaměněno tichým rozhovorem, jak vespolně se budou milovati, jak spolně budou dělit žal a bol, jak spolně budou kochat radosť, ba víc, neb svatě sobě přesevzaly, že sestrami si budou – taký slib si daly. XXXII. A vskutku, jejich slib byl svatý, neb jej plnily! Nebylo záhybu v hlubinách Asry, nebylo stínu v srdci Maudie, by oběma stín onen nebyl znám, ba všechna jejich přání, tužby, a strasti mládí, všechněch bolů tíha, jim byla společná a otevřená kniha. 41 XXXIII. V té četly společně a těšily se společně, slzemi kropíce ty její listy... Ó přátelství, ty květe mládí, ty pestrý květe nezkažených snův! Tvé srdce je jak poupě růže, jež stačí políbit a ono rozevře se, – však bolno na tě vzpomínat – neb nitro žalem dme se... XXXIV. Noc vzešla. Byla tichá, velebná a plna hvězd. Vše s paluby se uchýlilo k spánku, jen Asra zůstala své oko dál noříc v hlubé nekonečno vln, v němž obrazit se zdálo krásno těch čarných světů neznámého věčna –: ve hloubce vlastní zrcadlil se obraz nekonečna. XXXV. Ó Asro, znám ty city, znám ty dojmy přemocné, jež burácejí vratkou myslí lidskou, když do budoucna duše myslí, když oko proniknout chce příští čas – – O Asro, znám to tajné kouzlo, neb také mysl má na měkkých ňadrech moře se ponořila v sny a dumal jsem, až vzešla zoře. 42 XXXVI. Ó jaké chrabré sny, ó, jaké sny to vítězné jsem dumal, moře, na tvých vodách burných, však jaké zklamání, ó moře, mně skytly zamlžené břehy tvé!... Však marně jest mi vzpomínati, neb při vzpomínkách těch vždy srdce bolí a nač ve staré rány sypati jest soli?! XXXVII. Nuž tedy, Asro zlatá, ustaň vzpomínati též, a přestaň nořit oko své v ty vlny, jež potaženy pláštěm noci... Jdi, dítě mé, a klesni v náruč snův, v snů náruč lepších, potěšnějších, vždyť brzy pozdraví tě kraje nové,... nuž „s Bohem buď!“ – Buď šťastna – klidni tvojí snové! XXXVIII. Zde však můj zpěv se přenese přes řadu roků tří, neb život Asry k závěru se chýlí; mně zbývá zapěti jen konec. Ó smutné zakončení, přesmutné, však tají v sobě pravdu žití... Pět závěr mní – zřít jak se naděj boří mnohá neb končit zná jen silný muž a chladné srdce Boha! 43 XXXIX. Tři léta hostily ji cizí kraje v lůně svém, tři léta dívčích snů to, dívčích tužeb! Co kras a jasných krajů cizích nebylo její oko spatřilo, co cizích zvuků, cizích písní nebylo vniklo v její srdce něžné, neb kromě slunné Afriky též zřela Alpy sněžné. XL. Jak nádherný to pojem konat širým světem pouť! Co pravd a myšlének se v srdci zbásní, co citů lidských ňadro vzbouří, co písní přenese se přes náš ret, neb vesmír celý jednou vlastí zdá se, v němž černoch s bělochem se naším bratrem jeví; jsmeť všichni syny jedné matky – nahé matky Evy! XLI. Tři leta prchla v radosti a v štěstí zářivém, však čtvrtý rok jal kaliti se štěstí, neb srdcí dvé – dvé srdcí mladých, jež k sobě lnula láskou horoucí, – těm bylo rozloučit se teskně: Bylť Evers Maudie nazpět poslal do Anglie... A Asra? – Ta nechť v cizině s ním sama žije! 44 XLIIl. Ó jaká trpká vzpomínka na onen smutný den, když v Bordeaux, s lodí „Good Hope*)“ drahá Maudie, zpáteční nastoupila cestu; co citů, vzdechů, slz a polibků se vystřídalo v oné chvíli, když Maudie Astře ve objetí dlela, slzemi kropíce svá zarmoucená čela!... XLIII. Tu Evers jal se obě chlácholiti řadou slov, z nichž otecká se těcha zdála vanout, přislibuje, že v brzkém čase se spatří všichni v rodné Anglii... Leč jaký chabý úkoj v chvíli, když loď se hnula – ztrácela se v dáli, když s očí sešel znak –: dvé šátkův, jimiž vlály! XLIV. Ve vzpomínkách a slzách tráví Asra dlouhé dny... Jak Evers nyní těší její mysl, jak líbá, hladí zlaté vlasy, jenž bohatě se vlní po šiji, jak vášnivě ji svírá k sobě, jak vroucně líbá něžná ústa její, jak vine k sobě ňadro, kterýmž vlny chvějí... *) Vyslov: Gud houp.
45 XLV. Však z oněch polibků tak divný zdá se sálat žár, žeť srdce Asry naplněno citem a předtuchou tak zvláštní, děsnou, již nepoznala nikdy v srdci svém. I touží zpět – zpět do Anglie, však Evers na kolenou Asru prosí, by zůstala a zradnou slzou její ruku rosí! XLVI. Leč aby Evers snáze dosah’ svého účele, tu do hor pyrenejských s Asrou jede pod záminkou jejího zdraví, neb mní, že změna lékem nejlepším jest mysli zachmuřené žalem... Než tady teprv’ Asra bolesť cítí – vždyť nebylo tu s kým ni slova vyměniti! XLVII. Vše bylo cizí, neznámé kam oko pohlédlo! Jak jinak cítila se Asra v Arcachonu, kde obklopena kruhem známých, již těchy duši znali poskytnout, když srdce své jim otevřela – – Ó jaké pusto tu, jak duše osaměla, neb na Eversa zvůli závisela zcela! 46 XLVIII. Leč pustem oním v její duši byly předtuchy, jež měly vyplnit se v čase krátkém... Jak nyní střežila své síňky, by vyhnula se styku s Eversem, jak děsila se jeho zraků, neb ony takou cizí vášní plály, že zorem démona se v jistých chvílích zdály! XLIX. Jednoho dne, jenž zvlášť byl nevlídný a bouřlivý, neb spousty vod se s nebes na zem lily, a v Pyrenejích hřměla bouře, jíž ropot zdál se děsit přírodu, tu Asra – zvláštním steskem jata, – na lože své se odebrala časně, doufajíc vzbudit se, až slunce vzplane jasně. L. Sny brzo objaly ji ve svou náruč opojnou. I snila sny – snův krásných snila světy, jež unesly ji v kraje dálné, kde dlela Maudie – v její náručí... Však hle!... kdos ruší její snění – kdos rtem se dotknul bělostného čela a ruka kás se klade – na stydkou čásť těla!... 47 LI. Ó běda! jaké procitnutí!... Nastal zápas – boj... Než podlehla v tom boji Asra drahá! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Bouř v Pyrenejských horách zmlkla a slunce osvítilo všechen kraj..,.kraj... Patř tady na zjev spící Asry: tvář její na smrť bledá – obnaženo tělo, na vyhrnutém šatě skvrny... krví cos se rdělo!... LII. Leč patř! Teď probouzí se – plaše obzírá se kol, – svou hlavu nadzvedá a touží vstáti. Ach, jaká bolesť projme tělo! Jest ruka mdlá a hlava přetěžká, jež samovolně klesá zpátky... Ó žel! To nemoc tělo uchvátila, však čím jí nemoc proti žalu v srdci byla?! LIII. Dvé týdnův dlouhých střežiti jí bylo lože své, neb tělo opustily jaré síly! Jak prostorem se nekonečným zjevoval choré Asře každý mžik! Den zdál se řadou valných roků, noc rovnala se bezměrnosti času, neb nebylo zřít hvězd ni luny jasu! 48 LIV. Horečkou zachvácena byla bytosť Asřina... Než něžnou péčí, kterouž Evers jevil, se zdraví opět zdálo vracet, neb klidněj’ obíhala v žilách krev a tišej’ srdce počlo tlouci, i ruměn zdál se opět zbarvit líce – však starý duše mír – ten nevrátil se více! LV. Teď ropot výčitek se ozval v srdci Eversa, neb svědomí mu počlo srdce hlodat! I vrh’ se Evers před zjev Asry za odpuštění prose zkroušeně, čin onen omlouvaje čistou láskou, tou láskou v srdce hloubi – onou vášní vratkou, však pozdě bylo již – neb Asra byla matkou!... LVI. Ó jaká bolesť, jaký žal teď srdce Asry rval! Neb onen stav, jenž chloubou bývá ženy, ten hanbou srdce Asry plnil a její oči spoustou hořkých slz! Leč čím jest hanba, čím jsou slzy oproti zmařenému Asry žití, neb závěr tuší ona – smrť v svých žilách cítí! 49 LVII. Ó jistě, ledná smrť již jímá Asru v náruč svou, neb Evers v stavu zoufalosti bědné dá Asře požít množství léků, jež mají zničit jeho vášní plod – leč marna byla jeho práce!... Co splozeno – to žíti dále mělo; plod mohutněl – však Asry žití mřelo! LVIII. Leč smrť, již chystal plodu svému Evers zoufalý ta v brzku jemu v úděl byla dána. Ó Eversi, jak’s bědným nyní! V tvé duši hrůza, ve tvém srdci strach a v oku slední záblesk žití... Ó proč se chvěješ, co tvou mysl drtí? Ty’s jiným chystal smrť – nuž, proč se lekáš smrti?! LIX. Tak leží tady Evers: počernala jeho tvář a jeho rty již nepromluví více! Teď zhasnul v nitru vášní plamen, teď ropot výčitek též v mysli ztich, neb ochrnulo jeho srdce. Tak zemřel Evers, na rtech maje jedno rčení, jež vrcholilo v slovech: „Asro, odpuštění!“... 50 LX. Ach, jaký obrat nastal nyní v Asry životě! Tri krátké dny – a jaká velká změna! Co sobě počne asi Asra, až plod, jenž nyní pod srdcem jí lpí, dozrazuje, spatří světlo světa, ó, kdo mu otcem, živitelem bude, a kdo se ujme jí, té ubohé a chudé?!... LXI. „Než k přemýšlení není času – jednat bylo teď!“ – Ta myšlénka projela mysl Asry, když černou rakev ve hrob kladli, když na ni počla padat spousta hrud, jichž lomoz zdál se chvěti nitrem... „Mír věčný s tebou buď a odpuštění moje; v mém srdci slitování je – a pod ním dítě tvoje!“... LXII. Leč tady pozastav se, mysli má, a srdce mé, nač dále bychom měli píseň pěti, jíž závěr každému lze tušit, neb všední jest a všednosť každý zná, či máme déle strasti líčit, jichž trýzeň procítila Asra milá, když v bolech nevýslovných dítě porodila? 51 LXIII. Ach ne!... Jsou věci na světě, jež pouze prožít lze, a o nichž marno by nám bylo pěti! – Nuž ztiš se, srdce, ztiš se, duše, dej s Bohem Asře, Asře nešťastné, a zlíbej ono ledné čelo, jež bílé tak, jak na růži když sněží – Hle, Asra dřimá věčný sen – zde v rakvi mrtva leží! 52 NOC TŘETÍ.
[53] I. Jak jsem tě miloval – jak sladce kochal v srdci svém! Však dnes... ká změna dělí srdce naše! V tvém mrtvý klid – v mém bouře divá; v tvém věčný mír – v mém žal a bol a pláč! – Ó Asro má, ach, drahá Asro, tvá bytosť dosáhla již palmy míru, leč mně jest jíti dál – dál... osamocen ve všemíru! II. Sám jíti, nikým nepoznán, toť trpký los je můj! Než, co že dím? – Že los můj trpkým losem?... Ach není trpký, sladký los to, neb mezitím, co současníkův sbor se na vavřínech slávy sloní, já stojím sám – mně Parnas loukou zdá se, na níž tak ladně bučí brav a na trávě se pase. 55 III. Jak hrdý, vznešený to pojem býti v světě sám! Sám státi se svou duší, se svou myslí, sám v srdci vlastním úkoj hledat a v duši své mít vlastní metu – cíl! O studujte si esthetiky a směšné „-ismy“, školské slabikáře, já dále budu číst – číst ze přírody božské tváře! IV. Mou mysl nesvedou ty vaše hříčky básnické, neb jsou to rýmovaná blahopřání, jež slouží pro zábavu dětem. Však, bratři dobří, rýmujte jen dál a pište, seč vám stačí síly: ve spaní, ve snech, v bdění, slovem, vždycky, nechť v Čechách zkvete, ne-li umění, tož obchod papírnický! V. Má vlasť, ta velebná a krásná, avšak nešťastnánešťastná, té potřebí jest pravých apoštolů, jíž dovedli by mrtvé krásno, jež v její nitra hloubi ještě spí, zas do života budit zpěvem, však zpěv ten musí k srdci jít a duší chvěti, ne rýmem klinkati, jenž pro malé jest děti! 56 VI. Ó vlasti má, ty, kteréž volnosť byla ideálem od věků pradávných a nepamětných, ty roditelko bohatýrů, již za tvá práva vrhali se v boj a nešetřili čacké krve, zas přijde čas, čas pravdy, práce, krásy, my psáti budem míň, však myslit víc – a myšlénky nás spasí! VII. Ó jistě, bratři, zdravější nám v dálce kyne čas, tam v dálce krasší vidím doby! Slov méně budem v ústech míti, však v srdci našem pravdy bude víc, my méně budem „Na zdar!“ „Sláva!“ volat, než bratr bratra více ctíti bude, neb láska vzájemná – ta obrodí to české srdce chudé!... VIII. Ach, jaká mračna myšlének mou duší burácí. co v srdci bolestného nepokoje, zde nad mrtvolou tvou, ó Asro!... Má mysl v minulý se noří čas, kdy ve tvém oku život planul a na tvých rtech se slova lásky chvěla, kdy líbal jsem tvé rty a úběl tvého čela! 57 IX. Leč jaká nevýslovná bolesť svírá nitro mé, pomním-li doby oné, když jsme prvně, ó Asro, setkali se spolu! Tvé oko dýkou protklo srdce mé, mé srdce láskou krvácelo. Ty’s vsila v duši moji citů moře... Já miloval tě ohněm – ohněm ranní zoře! X. A dále, v zpomínkách-li bloudím, tu tě, Asro zřím jak ruka tvá mě k ňadru tiskne sladce, a slyším hlasu tvého hudbu, jež v duši moji šepce lásky zpěv... Však teď – teď mrtvou zřím tě tady, tvé oko zhaslé jest – tvé rety sinné, leč moje srdce bouří dál a rmutem hyne! XI. Dnes naposledy bdím, ó Asro, u tvé mrtvoly! Až vzejde ráno, – truchle zavzní zvony, a já – já za tvou rakví půjdu, ó Asro – za tvou rakví půjdu sám! Sám budu lkát – sám budu želet, neb nejlíp rozuměl jsem duši tvojí, než kdo však žaly mé, o Asro, nyní skojí?... 58 XII. Však hle, mně zdá se, jakby mrtvá ruka Asřina mně hrozila... Ó ztiš se, sladce dřímej! Já nezjevím již ani slova; – vše další zpěv můj v mlhu zahalí... Má vlastní smrť – ta další zjeví – – – Noc rychle prchá, v brzku vzejde slunce ranní. Ó duše, vnoř se v závěrečné rozjímání! XIII. Na prahu života, když stál jsem roznícen jsa snysny, kruh nekonečný zjevil se mým zrakům, a v kruhu onom zřel jsem hvězdy, zřel slunce jsem a lunu čarovnou, a se čtyř světa stran jsem slyšel nápěvy o lásce a štěstí zníti, a kam můj dozřel hled – tam samé bylo kvítí... XIV. Ó dobo mládí, dobo nadšení, ó, dobo snův! Dnes jinak svět se zraku mému jeví... Ten kruh, jenž nekonečným zdál se, jenž značil žití mého hranici, ten kruh se denně úží, svírá a moje srdce v jeho spárech hyne. Den plyne po dni – kruh se blíž a těsněj’ vine! 59 XV. Mé srdce krvácí pod tlakem kruhu-osudu! Však čím jest srdce mé, čím mé jsou boly oproti milionům srdcí, jež se srdcem mým krvácejí též! Ó běda! pohlednu-li vůkol, tu zástupy zřím kolem sebe mříti, než marně hledám těch, již soustrasť s nimi cítí! XVI. Svět široširý jeví se mi pln být tyranů, na jejichž rukou krev lpí milionů, krev milionů vetchých dětí, krev milionů vysílených žen, krev milionů chorých mužů, však marně k nebi jejich spějí vzdechy: jim souzeno jest mřít a hynout bez útěchy! XVII. Leč hle, již vidím stoupat k nebi nevinou tu krev, a krev ta zdá se barvit obzor všechen, krev ona zdá se hvězdy barvit, krev ona zdá se luny barvit tvář, i moře krví zdá se pěnit: tvář země plna zaťatých je pěstí, jež hroznou pomstu tyranii věstí! 60 XVIII. Ó tyrané, vy prostí srdce, prostí citů všech, jak můžete s tak ledným klidem patřit na miliony mroucích duší, jimž srdce drtí vaše hříšná moc?... Ó zakryjte své mrzké tváře, ó zakryjte své krvelačné zraky –: tam na nebesku bouře již – již táhnou mraky! XIX. Již zřím, jak miliony týčí prapor krvavý ku hvězdám nebeským, jež krví rdí se, již slyším nápěv písně burné, jež všechna srdce v krutý volá boj, již vidím krev, jak proudem teče a v krvi té zřím vaše žezla plouti i vaši moc, jež na dno pekelné se hroutí! XX. Já vidím vaše chrámy, vaše modly titěrné, kterýmiž ve tmách drželi jste lidstvo, jež místo štěstí, blaha, lásky, nám v úděl skytly peklo na zemi, ten všechen brak se v propasť řítí, ve propasť bezměrnou a hlubou spěje –: zem otvírá svá ústa – jícen pekla vstříc vám zeje! 61 XXI. Zřím ku hvězdám se pnouti horu z lebek tyranův, zřím ku hvězdám se pnouti hory kostí, jež příštím věkům hlásat budou o nízkém pádu nízkých tyranův. – Ó čnětež k hvězdám, čnětež k slunci, věštěte příštím časům, nové době, jak hrozný, bídný pád jste přichystali sobě! XXII. O běda vám, dnes člověk procitá již z hlubých snův! Dnes člověk probouzí se ku vědomí a teprv nyní jasně patří, v jaké to spouště vychován byl lží!... Prokletou spoustou lží jest zákon, pod jehož tíhou miliony chřadnou, leč prohlíží již člověk nauku tu zrádnou! XXIII. Patř vůkol – rozhlédni se kol po tváři přírody! Co patříš? – Patříš mír a harmonii. Zář slunce svítí všemu tvorstvu, hvězd světy krášlí všemu tvorstvu sny a niva všechněm skytá květy, a pole vydává všem hojnosť chleba, nač tedy lakoty a bojů jesti třeba? 62 XXIV. Pod drahým šatem lordů, knížat, hrabat, velmožů přec totéž srdce bije – srdce vetché, jak pod žebráka vetchým šatem. A sejmi s lorda jeho drahý šat a se žebráka sejmi hadry a shledáš, rozdílu že tady není: šat lidi v lordy – hadry v luzu lidi mění! XXV. Po mravu divochů, po vkusu nízkých divochů dnes člověk odívá se v pestré cáry a zlaté trety na se věsí a v hedbáví svou halí nahotu, by divým vkusem svým se lišil od bratří svých, jež prosté hadry kryjí, by stajil pravdu tu, že z hadrů lordi tyjí! XXVI. Lid chudý v potu tváři lopotí se, strádá, mře a v bídě rodí se a v bídě hyne, prost soucitu, prost lásky bližních, až posléz jako zvíře klesá v hrob, zatím co vaše líné údy si na kobercích drahých hoví tiše, leč z koberců těch krev se kouří do hvězd říše! 63 XXVII. Vy zpíjíte se krví žebrákův a čistých žen, než ona krev dnes vaší krve žádá! Dál nechce člověk v bídě hynout, dál nechce člověk úpět v otroctví! Bylť člověk Bohem volným stvořen a volnosť odvěké jest jeho přání – ó slyš – slyš ropot děl a rachot zbraní! XXVIII. „Krev žádá krev!“ – tak slyším volat miliony úst... Po nebes báni vidím voje mraků se valit burným oceánem; hvězd světy mizí, slunce mizí tvář a země povrch v tmách se ztrácí, v tmách příšerných za divé bouře zvuku, za divé bouře z děl – za ryku jízdných pluků! XXIX. Hor nebetyčných tlumy slyším v bezdno řítit se skal světy slyším klesat na dno moře a z úhlů světa vanou vichry, jež zdají pět se chorál pohřební, pohřební žalm mrtvému lidstvu, jež v chladnou náruč kleslo smrti bědné – – Svět obestřen jest tmou – na nebi ani hvězdy jedné... 64 XXX. Ten obraz příšerný obrazem jesti příštích dnův! Leč ponořím-li oko svoje dále, dál do budoucna příštích časů, tu krasší obraz tane myslí mou: Zřím jaré davy volných lidí, a se rtů žen a se rtů zdravých dětí již píseň volnosti ku hvězdám slyším spěti. XXXI. Svět prost jest tyranův, prost žalářův a kletých pout! Po zbrani válečné již není tuchy a člověk nemusí se chvěti, že volnosť slova zraní břitký meč, že žalář ztají volné písně!... Teď milionům volně nitro dme se, neb jeden zákon projal všechna srdce: Milujme se! XXXII. Ó písni má, spěj po nivách, lesích, hájích spěj, a přeleť burné, valné vlny moře a hlásej všechněm bratřím drahým, že vzešla doba volné svobody, že zlomen rudý prapor bojů! Ó hlásej mír a hlásej rovnosť lidu a pak se k hvězdám vznes – a tam pak dumej v klidu! – – 65 XXXIII. Patř, duše má: tma noci ustupuje světlu dne... Již dosnila jsi sny a dumy svoje, již dobděla jsi u mrtvoly té drahé bytosti, jež mysl tvou do sladkých snův zapředla lásky, do sladkých snův a tisícerých bolů... Ó zlíbej bytosť tu a – rozlučte se spolu! – – XXXIV. Ó lásko, květe nejpestřejší, hvězdo nejkrašší, ty ozařuješ naše temná srdce a dáváš nahlédnouti duši do tajemného nitra vesmíru, do velebného nitra Boha, ty vedeš k poznání neb luštíš taje, ty člověka zas vedeš zpět v říš ztraceného ráje. XXXV. Ty všemu vládneš, všemu dáváš vznik a vzruch a květ, ty květu dáváš vzrůst a květu vůni, ty z hrdel ptactva kouzlíš zpěvy a v srdci lidském nítíš dobra cit, ty všechno objímáš a líbáš, ty’s sluncem, které všemu tvorstvu svítí, ty’s Bůh, jenž žije v nás a s námi bolesť cítí! 66 XXXVI. Na lásky výsluní výš člověk bude vstoupati, výš k ideálu krásy, dobra bude spěti, neb láska, rozvaděné lidstvo i rozvaděné bratří zástupy usmíří v harmonický celek. Hle! rozpory a zlo se v niveč tříští – – – Buď pozdraveno lidstvo – lidstvo doby příští! 67 DOSLOV.
O SLOCE DISSONANČNÍ.
KRITICKÁ STUDIE O BÁSNICKÉ FORMĚ.
NAPSAL LUDVÍK LOŠŤÁK.
[69] O sloce dissonanční.
Od dávných časův bylo umění básnické a hudební uznáváno a prohlašováno za dvě uměny nejblíže si stojící a nejtěsněji jedna s druhou souvisící. Názor to úplně správný a doložený, neboť základní a nejdůležitější živly jsou oběma společny: rythmus a harmonie. V přítomném věku rozešly se však tyto dvě sesterské uměny nadobro. To jediné, co je až dosud pojí, jest rythmus. Po stránce harmonické rozvinula se hudba v míře nad veškeré očekávání obrovské a dostoupila závratné výše. Poesie však zůstala tiše sedět spoutána jsouc vybledlými a zastaralými theoriemi minulých věkův. Harmonií se v představách průměrného člověka nazývá všechno to, co libě zní a uchu lahodí; tedy: v hudbě libozvučný akkord a v poesii libozvučný rým. Vše ostatní pak, co sluch dráždí, rozčiluje a toliko domněle uráží, nazývá se disharmonií. A podle lidových představ vymykal by se nelibozvuk z rámce harmonie vůbec. Ale tomu není tak; to jest pouze sluchový klam. Všechny disharmonie nejsou ničím 71 jiným nežli harmoniemi, a to harmoniemi neobyčejně krásnými a velkolepě vznešenými. Rozdíl, který jest mezi harmonií nelibozvukou a libozvukou – míním mezi konsonancí a dissonancí – jest pouze ten, že harmonií dissonující nemohu ukončit, neboť jí jest přírodními zákony vymezen určitý postup, určitá cesta: rozvod, usmíření v harmonii konsonující; kdežto harmonie libozvuká má cestu volnou, poněvadž se skládá z intervallů, kteréž ji veškerého dalšího postupu sprosťují. Na přiklad: udeřte na klavíru c e g, a shledáte, že váš cit bude úplně uspokojen; harmonie c e g jest konsonující trojzvuk, nalézající se na I. stupni C dur škály. Tedy je to harmonie, kterou mohu samostatně ukončit, neboť její postup není nijakými přírodními zákony obmezen. Po udeření trojzvuku c e g udeřte však c e gis, a shledáte, jaký tu neobyčejný zvukový rozdíl! Harmonie c e gis, váš cit vzruší, rozčeří a podráždí, a dříve nenabudete citového uspokojení, pokavad tento zvětšený dissonující trojzvuk, nalézající se na III. stupni v a moll, nerozvedete do konsonující harmonie c e a. Tímto příkladem toužím čtenáři znázornit tři věci: 1. volnosť a ukončenosť konsonance a závislosť dissonance na dalším postupu; 2. sladkosť a měkkosť tónu, který jest výsledkem každé harmonie konsonanční, neboť vyjadřuje pocit sám v sobě ukončený a uzavřený; 3. vzrušení, rozčeření a podráždění citové, které jest výsledkem každé harmonie dissonanční, neboť ona nevyjadřuje pocit sám v sobě ukončený a uzavřený, ale zatíná se silou démona do 72 naší duše a nepřestane jí chvěti, pokavad nenastane usmíření v harmonii jiné.
Konsonance znamená v říši harmonie klid a mír; dissonance však věčný neklid a pohyb, věčný vzruch a pokračování...
Tuto čaromoc a nevyslovitelné kouzlo dissonance vystihli v míře nad veškeré očekávání velkolepé všichni moderní skladatelé od Bedřicha Chopina až po našeho Bedřicha Smetanu. Pod luzným přílivem jejich dissonančních harmonií hudební umění omládlo, nabylo netušeně krásných plastických forem a neobyčejně pravdivé výraznosti; slovem: hudba moderní vystihuje mnohem účinněji vášně lidského srdce než-li hudba klassická. Hudba klassická jest šablonovitá a přesládle měkká; hudba moderní vymyká se však vší šabloně, není přesládlá ani měkká za to však pravdivým způsobem vystihuje záhyby a vlny rozpoutaného lidského citu. To jest její předností a vítězstvím nad hudbou klassickou.
Rozumí se samo sebou, že boj, který byl sveden na počátku přítomného věku mezi theoretiky školy staré a mladými orly moderní hudby, byl neobyčejně krutý a dlouho trvající. Avšak do této spousty záhad a zmatků měla v brzku býti vržena jasná pochodeň. Jí byla Helmholtzova theorie o souznění vrchních tónův, které jest výsledkem zavznění kteréhokoli tónu základního. Ano, akustika to byla, která nás na základě vědeckých fakt přesvědčila, že v přírodě jest nekonečná řada dissonancí, ale nepatrný počet konsonancí. Následující příklad přesvědčí nás o správnosti tohoto tvrzení.
73 Udeříme li na dobrém klavíru malé c a přiložíme-li ucho ke strunám tu poněkud vycvičený hudební sluch uslyší, že se základním tónem c zavzní současně celá řada vrchních tónův a to v následujícím pořádku: kon.: velký trojzvuk c c g c e g b c cis d dis e f fis g gis atd. dissonance: m. sept. čtverozvuk chromatický řetěz dissonancí. Z tohoto příkladu jasné vyplývá, jak nepatrný počet v přírodě zavzní konsonancí, ale jak veliký počet jest tónův dissonančních. A na těchto tónech dissonančních zbudovala moderní hudba nový a velkolepý harmonický svět. O převaze dissonance v moderní hudbě přesvědčí nás každá skladba. Vezměte do ruky kteroukoli hudební komposici a přesvědčíte se, že dissonance a zadržené tóny dissonanční (průtahy) převládají v míře překvapující, a konsonancím že jest přidělen úkol podřizující. Dissonance jest srdcem moderní hudby. Z tohoto výkladu plyne jasně, že moderní poesie neučinila ni toho nejmenšího pokroku po stránce harmonické. Zpátečnictví toto vyplynulo z té zastaralé a zvetšelé esthetické lži, že ideál harmonického krásna vrcholí v konsonanci: v libozvukém rýmu. A tak se stalo, že moderní básníci řídíce se tímto lživým a veškerým zákonům moderní harmonie protivícím se pravidlem zabředli do nejkrajnějších absurdností a banálností zvukových „effektů!“ Tato mánie vystoupila však tak vysoko, že největším mistrem formy byl na- 74 zýván ten, kdo svou sloku dovedl obmysliti těmi nejspletitějšími a nejčetnějšími konsonancemi; krátce: čím více to v sloce „ladí“, klinká a cinká, tím větší „mistr“, tím větší „básník“... Jeden z největších těchto „mistrů“ v moderní „poesii“ jest nezvratně anglický básník Mr. Klinkal-Cinkal Swinburn. Přirozeným důsledkem této převrácené theorie o „libozvuku“ jest, že dnešní doba pohlíží na veškeré projevy lidského nitra, pronesené formou vázanou jako na věc zastaralou, přesládlou a názorům moderního člověka se protivící. Denně můžete slyšeti všeobecný nářek, že básní nikdo nečte, ba víc, že se básní obecenstvo štítí, že raději sáhá k prose. Táži se nyní, kde že toho vězí příčina? Či bylo by možno, aby prosatéři byli jiní lidé, měli jiná srdce, jiné mozky a myšlénky?... Odpověď je záporná, neboť básník i spisovatel náležejí k stejnému druhu ssavců, kteří za stejných okolností vešli do života a kteří za stejných okolnosti odcházejí ze života. Oba žijí pod jedním a týmže podnebím, sdílejí jednu a tuže řeč, jedí tytéž plodiny, které jim poskytuje jejich rodná zem, vidí v stejnou hodinu slunce vycházet a opět za hory zapadat, a kolem obou se valí zástupy rodných bratří-ssavců, kteří úpí, zápasí a hynou pod jarmem společenských zákonův a lží... Tím chci říci, že pramen, z něhož básník i spisovatel čerpají, jest jeden a týž. Jeden a týž velkolepý a nezbadány svět obklopuje oba. Kde tedy vězí příčina? Příčina spočívá v nepřirozené formě básně. 75 Neustálé konsonování sladkozvukých rýmů, které se ovšem s moderními harmonickými zákony nesrovnává, ba jest pravým opakem jejich, otupuje cit čtenáře úplně. Znám množství lidí, kteří mají před četbou veršů pravý postrach. A nedivím se jim. Stálý libozvuk působí neobyčejně jednotvárně a nudně, neboť jest prost všech ostřejších a markantnějších linií a zvukových vln, které náš cit jednotvárnosti tónové vyrušují a zčeřují. Jeho jedinou předností jest, že je to neocenitelně znamenitý prostředek uspávací. Chceš-li rychle a pevně usnouti, přečti si několik „mistrovsky“ rýmovaných básní a shledáš, že na vlnách sladkozvukého klinkání-cinkání co nejdříve budeš vnořen do náručí luzných snův! – Rým však má ještě jinou vadu: ubírá myšlénkám síly, stručnosti a plastičnosti. Chce-li „básník“ vyjádřiti jednoduchou větu, že „koza v kraji mečí“, musí již v následujícím verši dodati, že v její mekot „potok burně ječí,“ ať již tam potok „ječí“ nebo ne. Takové naivnosti, které se pášou na účet „mistrovské formy“, ubírají veškeré úcty před uměním básnickým vůbec, neboť na místě velebné a pravdomluvné bohyně zjevuje se člověku sprostá a prolhaná nevěstka!... Pravda ovšem jest, že z této vady vyplývají mnohé a neocenitelné přednosti, neboť pod závojem sladkého rýmu dají se pronésti ty „nejsladší“ nesmysly. Moderní poesie podává toho hojnost dokladů, kde básník „na křídlech perutého rýmu“ provádí ty nejsměšnější logické kotrmelce! Kdyby bylo možno složiti hudební skladbu, 76 která by čítala tolik konsonancí jako jeden svazek lyrických básní, tu by se svět přesvědčil, že symfonie, která by trvala půl hodiny, by úplně postačila, aby veškeré posluchačstvo pod přívalem „sladkých harmonií“ zešílelo. Jediným prostředkem, jak by moderní poesie vybředla, z tohoto moře sladkých vod, jest, postaviti se na stanovisko moderní hudby. Vláda, nepřirozeného množství konsonancí se musí podříditi mnohem přirozenější vládě dissonancí. Rozumné sloučení živlu dissonujícího i konsonujícího nás bezpečně povede k dokonalému ideálu harmonického krásna. Poněvadž však jest v přírodě více dissonancí než konsonancí, užívejme v míře mnohem větší při stavbě sloky dissonancí než-li konsonancí. Zcela po způsobě hudby, kde celé řetězy dissonancí následují za sebou. A konsonance služ pouze k rozvodu předcházejících dissonujících veršů: ku smíření citu, který byl vzbouřen ostrostí veršů dissonujících.
Řídě se tímto harmonickým zákonem moderní hudby, jal jsem se již před mnoha lety básniti slokou dissonanční. Důkazem toho jest má báseň „Nad mrtvolou“, kterou jsem se poprvé v „Květech“ r. 1885. na veřejnosti české objevil. Když pak jsem uveřejnil báseň „Čas“, „Na hřbitově“ a jiné psané toutéž slokou a z úst ctěných pánů redaktorů neslyšel nijakých věcných výtek, nenapadlo mi ani ve snách, abych předeslal své první knize r. 1891 (nákladem Buršíka a Kohouta) nějaký úvod, v němž bych byl objasnil názor svůj o moderní básnické formě. Vždycky bylo mým zvykem spíše prakticky prováděti veškeré své 77 myšlénky, než-li se o nich theoreticky šířiti. Jsem člověk činu, ale ne theorie! – Avšak běda! se špatnou jsem se potázal... Ani jednomu z mých pánů posuzovatelů nenapadlo, aby se byl hlouběji ponořil do stavby mé sloky a v její zdánlivé nepravidelnosti a neobroušenosti byl postřehl určitý harmonický zákon. Ovšem s radostí doznávám, že výtky, které mi byly činěny, byly proneseny způsobem tak prostoduše milým, že jsem necítil ani jejich ostří, když vniklo do mého „mládeneckého“ srdce... Abych však zamezil podobnému „nedorozumění“ při vydání přítomné slovesné skladby, ustanovil jsem se shrnouti veškeré své theoretické názory a dáti jim průchodu v této krátké literární studii. To jest její jediný a konečný účel. Prosím uctivě, aby mně bylo rozuměno! Ani ve snách mi nenapadá, abych těmito svými názory toužil vyvolati nějakou bouři na českém Parnase, abych toužil reformovati ať již školu tu či onu, ať již generaci starou, mladou či nejmladší. Prohlašuji se vším důrazem a plným slovem, že podobné neplodné a neprospěšné myšlénky jsem dalek! Žil jsem v různých částech tohoto světa, setkal jsem se s lidmi různých pletí, různých národností a rozumů a dospěl jsem toho čistě lidského poznání, že na světě se pranic reformovat nedá. Ta nejkrasší a nejvzácnější reforma, která jest v tomto „slzavém údolí“ možná, jest, když jedinec se dopracuje tak jasného úsudku a počne se reformovati sám. Ano, pouze jedinci jest dáno, aby reformoval sama sebe. Sama sebe na základě svých vlastních zkušeností, vlastního vzdělání, vlastního poznání a vloh! 78 Tam, kam sahá rozum můj, tam sahá duševní království a volná říše má; tam, kam sahá, bratře, rozum tvůj, tam sahá království a volná říše tvá!... Ctěmež tedy volnosť a svobodu duševních oblastí svých! – Toto, prosím, budiž laskavě vzato na vědomí! Abych však předešel ještě jinému „nedorozumění“, musím se zmíniti o americkém básníku Walt-Whitmanovi. Walt-Whitman – kromě několika zasvěcenců – jest u nás zjevem naprosto neznámým. Ale právě z této neznalosti by mohl vzniknouti velice hrubý omyl. Snadno by mohlo na mne býti uvaleno podezření, že svou dissonanční slokou hodlám kráčeti v jeho šlépějích. Než to by bylo to nejsvrchovanější neporozumění mým záměrům! U Walt-Whitmana nedá se o nějaké sloce ani mluviti, neboť on zničil naprosto veškeru rythmickou jednotu básně. Všechny jeho básně vyznamenávají se pouze neobyčejně krásnými a oduševnělými rythmickými náběhy, ale již ve druhém nebo ve třetím verši mu úplně zmizí původní rythmická figura ze sluchu a ubohý nerythmický Whitman úplně se ztrácí v moři nerythmického a divokého chaosu. Nedovedu si představiti člověka méně hudebně nadaného nežli tohoto velikého pěvce Ameriky. A opravdu, kdyby se Walt-Whitman byl věnoval hudbě, jsem přesvědčen, že by se nebyl ani do své smrti naučil tlouci turecký buben do taktu! Aby v tomto nehudebním způsobu jeho tvoření byl býval nějaký zvláštní účel, jest věc naprosto vyloučená. Všechny počáteční takty jeho 79 básní nasvědčují zjevně, že vůle po rythmickém vyjádření myšlének v něm byla, než byla to organická vada, která způsobila, že po několika taktech mu původní rythmus úplně zmizel ze sluchu. Dalším důkazem toho jsou četné krátké básně, kde se mu podařilo alespoň přibližně zachovati jakousi rythmickou jednotu. Tyto pak nenáležejí pouze k těm nejkrásnějším z jeho poesií, ale k těm nejkrásnějším světové literatury vůbec! Smyslu pro harmonické krásno pak postrádal úplně. Po rýmu není ani stopy. Dissonance stíhá dissonanci bez veškerého rozvodu a usmíření, až to v kostech mrazí. Často to zní jako rozštemovaný starý a polámaný flašinet. Tento rythmický a harmonický nedostatek byl však Whitmanovi přírodou nahrazen v míře vrchovaté: v úděl mu byly dány neobyčejně krásné a čistě lidské myšlénky. Ano, myšlénky Walt-Whitmana vyznamenávají se hlubokou melodií, která, ač mnohdy divoká a neurvalá, zachvacuje a podmaňuje naše srdce... Z toho vysvítá jasně, že má sloka dissonanční nemá s Walt-Whitmanem nic společného. Já hájím rythmické jednoty, poněvadž rythmus považuji za duši hudby a duši poesie. Harmonických zákonů pak šetřím potud, pokud se srovnávají s harmonickými vymoženostmi moderní hudby. V rozumném sloučení dissonance s konsonancí spatřuji ideál moderní básnické formy!
V PRAZE dne 9. října 1894.
Ludvík Lošťák.
E: až; 2004 80
Bibliografické údaje

Nakladatel: Bursík, Jaroslav; Kohout, František; Beaufort, Edvard
(Bursík & Kohout, knihkupci c. k. české univerzity. Tiskem Edv. Beauforta v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 80