Noviny ráno... jedny, druhé, třetí...
slov pluky... zpráv je celá armáda...
zrak přehlíží je... shora dolů letí...
a člověk rozmrzen je odkládá...
Snad telefon se ozve... Ano,volá...
Ne, to je omyl... Prosím, odpusťte...
A za chvíli zas někdo: Holá, holá.
Obecní dům tam? Ne, ten není zde!
Pak řinčí znovu: V sobotu je schůze.
Přítomnost Vaše bude vítána –
věc důležitá – Je mi líto tuze,
jsem zadán od večera do rána.
[11]
Je chvíli ticho. Snad že někdo přijde
se zvěstí o tom čemsi čekaném.
Nic. Listonoš. Ach, co zas píší lidé.
Zdá se, že to, co přijde každým dnem...
Ba, že tak... Ctitel rád by ňáké místo.
Dál prosba, podobenku s podpisem...
Co politice říkám, zdá se jisto,
že jak dřív jde prý všecko tam a sem.
Ten míní, že bych moh teď sestaviti
knih dobrých výběr, jenž by měl být čten.
Zde studenti: mám čestné členství vzíti
při bálu jejich – šek je přiložen...
Atd. Přijde div, jejž denně čekám?
Čas nejvyšší, tak cítím, mám-li žít...
A hodiny tak utíkají někam,
nepřišly s ničím, mohou dál tak jít...
[12]
Návštěva... Kdosi... balíček si nese...
Ah, moje knihy... tak jen dejte sem...
dál album dcerky, řádek pár snad zde se...
Ne, stačí podpis... zde je... J. S. M.
A zase čekám... Telefon tu řinčí...
Redakce... Co je? Znal prý jsem ho as?
X. mrtev! Bozi, vždyť mrou lidé jinčí
a já jsem myslil, že už dávno zhas...
A zase čekám. Ticho... Tužku beru
a papíru list... V minutě je tam
pár řádek – jak mi včera k podvečeru
napadly maně – zlostný epigram.
Je oběd, při něm hovor domácnosti,
co nového zde a co venku je,
kdo stůňou v okolí. Kam přišli hosti,
a soused že se brzy stěhuje...
[13]
A potom přijde pošta odpolední...
Z venkova noviny a psaní zas...
A tak to vlastně chodí ode dne ke dni:
Saharou život... Saharou je čas.
Snad rozhlas... Ano. Nejnovější zprávy:
Dnes byla deputace – Stačí. Dost.
Vzduch pomalu venku se jaksi tmaví,
vyjdem si. Zdravotní to povinnost.
Procházka... Všecko je tak okoukané,
bez zájmu... lidé... nebe... ulice...
Je k smíchu čekat, že se zázrak stane,
vždyť rodí se jen samé jepice...
Lucerny vzplály. Jisté ulehčení
přináší duši tahle noční tma...
Jistota jakás je v ní, že nic není
a jalový den že v ní dokoná.
17. II. 1939.
[14]
J. S. Machar
JALOVÉ DNY
K této dosud netištěné básni z rukopisné pozůstalosti vyryl do dřeva portrét a iniciálu Pavel Šimon a vydali ji Jiří Olivové z Chlumce nad Cidlinou k básníkovým devadesátým narozeninám v počtu pětašedesáti výtisků.
E: tb; 2004
[16]