ČASOVÁ KONTEMPLACE
Nač zapírat, že od desíti k pěti to rapidně jde v naší politice? Úhorem prázdným mrazný vítr letí, do neplodných brazd lehá metelice. „Cos shnilého“ – toť málo: všecko hnije, rez rozežírá svory v krovech chalup; z očí se dívá bědná elegie, jen chytří ještě bezpečně jdou na lup. Tož jako soli potřebí nám rady, by úplnou se nestala ta škoda – Oh, hlavy prozíravé, dohromady: Vlast na buben! A pozor, kdo víc podá! 15

EXTRAKT NAŠEHO DĚJEPISU
Duše k smrti dřímá v objetí Říma, tělo hyne bídně ve službách Vídně.

IDEA STÁTU RAKOUSKÉHO
Zavřete okna, ústa, dveře, vzduch zlými bacily je syt, je vlastenectvím hezky v šeře hodinku černou protrávit, kněz vyloží vám boží slovo, že nejlépe je rychle dát císaři, což je císařovo, žít skromně, vrchnost poslouchat.

„KDYBY STÁTU RAKOUSKÉHO
NEBYLO ATD...“ Palacký.
Tak dlouho jsme to říkali, až ve Vídni nám věřili, a když ve Vídni věřili, pak teprv nám nic nedali. 16

SYBILINŠTÍ VOCALISTÉ (Dru. B. Pacákovi.)
Program, plány, dějin konsekvenci – netřeba nám toho při bohu! My stavíme celou existenci na písmenkách: A. E. I. O. U.

LETEM KNIHOU NAŠICH DĚJIN
To čiší na nás z každé strany a platí dnes jak před roky: Špatnými bývali jsme pány a výtečnými otroky!

MLADOČESKÝ REBUS MLADOČESKÝ REBUS
Jen provaz na národní šíji a připoutat jej pevně k ní – to kdyby čert vzal familii, * aby vzal také národ s ní!

PŘIZNEJME SI!
Neaugurujme si, bratří, s výškyvýšky, nejsme dětmi Husa ani Žižky – Jiří Plachý z celé historie nejspíš ještě v krvi naší žije. * Habsburgy. 17 KŮŇ A ČLOVĚK Bajka trochu časově politická.
Kůň se dal na šest měsíců do služeb člověku. Vymínil si dobré zacházení a nějaký malý plat. Služba byla tvrdá. Ale kůň, chtěje si ji zpříjemniti a člověka trochu obměkčiti, začal diplomatisovati. Den co den říkal člověku, že by on, kůň, bez něho nemohl živ být, že se diví, jak on, kůň, mohl kdysi vůbec být živ ve volné stepi, a dále, že ostatně ani člověk bez něho, koně, nemůže dále existovati! Člověk poslouchal a poslouchal, a když po uplynulých měsících kůň žádal na člověku svoji svobodu a smluvený plat, řekl mu: „Zvíře pošetilé, do záhuby své se chceš vřítiti! Jak ti možno dáti svobodu, o které sám jsi mě přesvědčil, že nevedla k tvému dobru? Jak tě mám pustit od sebe, když jsi mi dokázal, že bez tebe nelze mi dále živu býti? A plat žádáš? K čemu ti ještě zvlášť platiti, když jsem vůbec pánem a vládcem tvého života?“ – Od těch dob zůstal kůň v podruží člověka, jak by doložil Aesop, kdyby byl tuhle bájku vypravoval po 31. lednu 1903, nebo v letech následujících mladočeským dětem.

DĚJINY MLADOČESKÉHO KLUBU
NA ŘÍŠSKÉ RADĚ
Lva kůži našít srstí lišky – toť důmysl byl největší. Když není jich, tož děti Žižky ke koňské šili zaječí. 18

TVÁŘÍ V TVÁŘ
– Budem mluvit s králem! – Hoj, to znělo jasně. Mluvili jsme s králem: – Čilost Vinohrad projevuje se teď, Veličenstvo, krásně, ulice tam rostou zrovna jako z vody, zakládáme parky, máme vodovody – Král byl milostivý: – Díky, to jsem rád. –

1849 a ?
Čert už jednou bral ten krámek váš, přišel zachránit vás z Ruska Mikuláš; zavoláte-li teď Mikuláše, zmoudřel-li, sám pošle Satanáše.

IDEA POHÁDKY O SLEPIČCE
A KOHOUTKOVI
Nebude po vlastech našich zdrávo, dokud neožije státní právo... Kohoutek náš někde v dálce leží, umírá nám, dýchá už tak stěží. Státní právo nebude však žíti, nebudou-li naši Němci chtíti; když však čeští Němci přitakají, zda nám mimočeští souhlas dají? A když dají, zda tu nejsou ještě maďarské a polské pevné kleště? Vymknem se jim, dobrá, tu však civí na hranici pruský orel divý – 19 česká slípka běhá, slouží, prosí, poklonkuje, hledá, dary nosí, slib dostává tu, tam radu sterou, onde, co jí dali, hned zas berou, a ta slípka běhá, zoufá, kvílí, až z ní lidé mají kratochvíli! Bědná slípko, pohleď věc soudně: v pohádce, tam dopadne to kloudně, v pohádce jen! Zmoudři, slípko malá, co bys v posled s kokšem udělala? Nech jej ležet klidně na pasece, o sebe se starej, zmoudři přece! Hleď jen vyrůst, potom trochu zhrdnoutzhrdnout, zobci, pařátům dej hezky ztvrdnout, vajíčka si skládej čistá, zdatná, bude z tebe slípka pevná, statná – uvidíš pak kokšů celé roje pro sebe se dávat v kruté boje, vyvolíš si z nich pak po libosti, jenom se té pohádky už sprosti! V sebe věř a doufej, pevná, stálá, žebrotou mi nechoď, slípko malá!

DŮLEŽITÁ KNIHA
Komise pracuje o čítance pro státníky české, pro poslance, jež by pragmaticky vyčítala, jak nám Vídeň míň a méně – slibovala. 20

KUS PSYCHOLOGIE*
Ó Vašku, jenž tu sloužíš krotce jsa místo mzdy jak žito bit, k dobrému srdci pana otce jak István uč se promluvit!

BOJE A PRAPORY
Člověk, chytrá šelma. Tužby svoje dává, jenom v kapsli ideální hodnoty. Píše se to: chci jen stejná s tebou práva, a čte: Pusť už, chci teď užít to, co ty.

SKORO VARIANT PŘEDCHÁZEJÍCÍHO,
MNOHEM PŘÍPADNĚJŠÍ, TŘEBA MÁLO
ESTETICKÝ
„Čech a Němec, páni, oba stejní jsou, za osmnáct ten, ten dvacet beze dvou. Chyba je a původ každé třenice, že ve Vídni nemaj, no, dvě zadnice. Leze-li v ni Němec, Čech se v pokřik dává, že nezadatelná trpí česká práva – a když Čech v ní vlezl, zase Němec běsí, že prý trpí svaté jeho interesy –“ u „Zelené žáby“ v politiků sboru takto pan Kos odkryl jádro věčných sporů. * Vašek = my Češi, István = Maďar, pan otec = Franz Joseph. 21

KDO JE TO?
Spartanům rovný, nerozdílný, zde stojí zmužilých šik čel, a neptají se, jak je silný, však kde že stojí nepřítel. (Mladočeši ne.)

RAKOUSKO OD R. 1848
Na začátek jsme zapomněli, prostředku málo rozuměli a, jenž tu bez vší pochyby, ten konec se nám nelíbí.

RADA KRONIKÁŘOVA
Dal něco Taaffe, Badeni, Thun, ne však byrokrat Körber – chraňte se byrokratů, byrokrat prohlídl vás!

PRAVIDLA GRAMATICKÁ 1.
O PLURÁLU MAJESTATICU
Užívání jeho v pádech všech pořídku i zhusta přichází; král jím mluví v slavných momentech a šmok v každodení extasi. 22 2.
POMOCNÁ SLOVESA V RAKOUSKU
O nich tvrdí mluvnic znalí mudrci, že jsou tři a různí se vždy místem svým: v Budapešti „prosím“, ve Vídni „já chci“, v Praze ve všech časech prostě „poroučím“.

MLADOČESKÁ REFORMA PRAVOPISU
Podle zkušeností, které mají z Vídně, pan poslanec Špindler míní, že lze klidně na pravopis Joklův z části přistoupit a supinum „být“ už psáti jako „bit“.

SUPREMA LEX – POPULI VOLUNTAS
(tvrdí Nár. Listy i mladočeští poslanci).
V lijáku, blátě, středem vod – hezounká cesta proklatě! Orgán jde čehý, strana hót, národ prý drží opratě!

V KLIENTELE DVOU FAMILIÍ:
Na ucho si lehnout a spát zcela klidně* pan Böhm směle může: Procházkovic z Vídně * Procházka – Franz Joseph, p. Böhm – Čech. 23 slib mu dali často, že žít bude blaze; familie Grégrů navzájem zas v Praze pečuje dnem nocí nad ním obezřele, aby zkázy nevzal na duši ni těle. Panu Böhmovi to nejde do umu – inu, má víc štěstí nežli rozumu.

MY A NĚMCI
Vymkli jsme se z vlády německého ducha, o svébytí vlastním pronikla nás tucha, jako rovný s rovným chcem s ním nyní stát, poctivě se smířit nebo bojovat. Tak to psáno, ale přec to pravdou není, z vlivu toho na coul nevysmekli jsme se – nejpyšnější triumf přec je vysvědčení, které přijde vždycky z Neue Freie Presse. – Co je do umělců, co je do básníků, do tenorů, oper, vědců, politiků – teprv potom víme, kolik vzdát jim chvály, když je německy nám někde kolkovali.

Z KUCHYNĚ NÁRODNÍCH LISTŮ
Oh, té šťastné alchymie národní! Svařila Řím s Kostnickou nám pochodnípochodní, ještě Bílou Horu s Konopištěm spraví – šťastný národ, jehož žaludek to ztráví! 24

NĚKOLIKÁTÁ VÝZVA MLADOČECHŮ
K SOUČINOSTI VŠECH POKROKOVÝCH
STRAN
Krátký smysl dlouhých řečí a už dávno známý: my zas něco nadrobili, pojďte to sníst s námi!

SVOBODOMYSLNÝ ČLOVĚK
„Oh, vím dobře, co Řím všecko dělá, vím, že dal nám tohle předpeklí, však, když v neděli jdu do kostela, jdu jen, aby lidé neřekli.“

PRO NASTÁVAJÍCÍHO VLASTENCE
Buď věren vlasti, víře, příteli, – v životě tyto statky ideálné ponesou groše reálné a valné, a když ti pánbů umřít povelí, ponesou počest tvému popeli.

STESK VLASTENCE
„Stále nové daně na nás chtějí řady národnostních podniků –“ Ano, pane, neboť válka nejí u table d’hote podle ceníku. 25

ČESKÁ MORÁLKA A DR. HEROLD
Upírství mu kdysi dokázali, s protesty se kdysi na něj hnali, pes by od něho byl nevzal chleba – teď s ním v Radě vážně rokovali, čeho českému je lidu třeba. Jak to přišlo? Není odpovědi. Nic nevrátil Herold z torby syslí. Na hlavách si lidé nyní sedí, na čem seděli dřív, tím teď myslí.

CO MÁME OD JINÝCH NÁRODŮ
ODLIŠNÉHO
Za živým slovem rychle čin jde, za bleskem hrom se musí brát – však u nás není jako jinde: zde musí blýsknout devětkrát!

RIEGER
Přišili mu kdysi běžné jmeno zrádce, každý šmok a lump si blátem bít jej troufal, z národa jej takřka vyhodili krátce, a on, stařík, mlčel, čekal a jen doufal. Umřel. Nářek. Šmoci elegie psali, u rakve mu Herold atest cnosti složil – mohl mít den štěstí slavný, nebývalý, kdyby se byl svého funusu jen dožil! 26

NÁROD POD MIKROSKOPEM
Výrobcové veřejného mínění, berani, již jsou jím potom krmeni, obchodníci vlastenectvím mazaní, tchoři kapes, prostých mozků tyranityrani, tanečníci kol zlatého telete, šelmy, jimž je vlastí blaho doupěte, prostituti ducha, srdce cynici, muži s řády, advokáti, řečníci, hofráti a byrokratstvo ztrnulé, nuly, celým žitím ctěné, proslulé, pak hrst duší, která nad tím tiše, nebo v marném hněvu krvácí, jíž se říká v povznesené pýše celým národem tím: vrtáci...

STAROVLASTENCI
Živí mrtví, jmena bez jmena vlekou tu svá žití bezcená, důležitě třesou hlavama: „fueramus quondam Pergama...“

V ČEM SE SHODUJÍ STAROVLASTENCI
A KLERIKÁLOVÉ
Nemyslit nic, jenom věřit jim – tak to chtějí oni a tak chce to Řím. 27

BAJKA, U NÁS POSTAVENÁ NA HLAVU
Když přišla poslední lva hodina, tu dostal le coup de pied de l’àne – – Náš osel však jest jiný hrdina – zde Lafontaine by na pranýř byl dán – náš osel už se ani nedívá a kope své lvy hezky za živa.

VLASTENEC VYSVĚTLUJE A OMLOUVÁ
„pravda, hnijou jaksi hlava, údy, ale tak je nyní v světě všudy – k čemu tedy jedovatý vtip?“ – – – – – – – – – – – – – Duše podlé, u nás má být líp!

MORE PATERNO
Důvod stavět proti důvodu zvykem jest u jiných národů – český člověk při diskusi kývne prstem: Ajta, a buď dělá nebo volá rázně policajta.

NA TISÍC ADRES
Dvě věci jsou vždy k prospěchu, ba, u nás vlastenecká cnost: výt s majoritou bez dechu, plít na svou lepší minulost. 28

ČÍNSKÁ ZEĎ
V písemnictví žehrat na čínskou zeď dnes – námitka ta je už hodně pošetilá... Vyseděl si který národ hloupost kdes, aby nebyla hned u nás zdomácnila? – V obchodu – toť jiná. Zde se cítí, vidí, čím by s cizinou byl intensivní styk: ročně importovat hrstku slušných lidí, vlastenců pak vyvézt tisíc několik.

DOBŘÍ LIDÉ
Satiry je u nás třeba jako soli, jako chleba, jenom – dodávají lidé způsobní – nemá býti jedovatá, osobní.

ZROVNA TAK U NÁS, JULIE SLOWACKI!
Co máme svého? Kousek minulosti a ta je nám a té jsme my už cizí, žijeme stále kdesi v budoucnosti, co půda nám tu pod nohami mizí. Své všechny tužby už jsme v jednu slili, cíl nejvyší v tom žití našem rvavém: národů papouškem jsme dosud byli, teď nechcem víc, než národů být pávem! 29

ČESKÁ OTÁZKA
Na hlavě čapka s rolničkami... A obličej se zabílí... A řečí jak vod mezi námi... A rozum škrtí násilí... Ne slávou, silou, myšlenkami – čím jsme to vlastně opilí?!

NA POCHODU
Přes propasti a horské hřebeny my vidíme svou zaslíbenou zem – však v šalbách osudů duch zkušený ví, že tam sami nikdy nepřijdem. A je to bolest, touhy žhavý cit, proč řežem, pálíme a bojujeme, by zdravý, silný všel tam aspoň lid, s nímž jako zodpovědný chirurg jdeme.

SROVNÁVÁ SE
SJEZD SOCIÁLNĚ DEMOKRATICKÝ
A CÍRKEV MLADOČESKÁ
Na svých sjezdech socialisti předně vlastní prádlo vyčistí; na svých sjezdech Mladočeši čile oznámí, kdo nemá prádlo bílé: Němci, Uhři, čeští publikáni, Turci, Hotentoti, Mexikáni, 30 což se vytkne v bystrých řečí proudu. Ale své košilky s panny studem chrání před louhem i před osudem – patrně až k poslednímu soudu, kdy rozdělí za trub zvuků pánbů rajské radosti i pekla hanbu. Možno, že se dokonce tam zjistí, že ty košilky jsou pěkně čisty.

ZPRÁVY Z VÍDEŇSKÉHO PARLAMENTU
Staří mistři malujíce svaté dělali jim kol hlav kruhy zlaté – pan Penížek v každém referátu kolem mladočeských deputátů maluje je dosud; kruh pak vzrůstá, čím jsou plodnější ta která ústa: Herold k. p. slunce má kol hlavy, starý Sokol jenom kroužek plavý.

ZRADA NÁRODNÍCH SOCIALISTŮ
SPÁCHANÁ NA MLADOCEŠÍCH
Kdyby byli nebyli je zradili, pravici by byli zase sklížili, kdyby bývali ji byli sklížili, byli by se bývali v ní soužili, kdyby bývali se byli soužili, bývali by z ní zas byli toužili – ale tohle všecko nemohlo se stát neb pan Choc a Fresl vpadli do jich zad, začež Penížek a Herold v oplátku z národa jim dali výkop do zadku. 31

PROZÍRAVÝ MINISTR-KRAJAN
Tři roky se, chudák, dobře choval, nahoru i dolů ministroval, když pak k penátům svým šel, mínilo se nahoře i dole, že on vlastně neštěstí byl holé, že už před třemi jít roky měl.

KE KANDIDÁTNÍ ŘEČI (Antický výklad.)
„Poslanecký mandát není úkol malý, vlasti přináší se oběť veliká –“ Klasický to chytrák! Když se oběť pálí, dá se ohni vše – krom břicha, jazyka.

AVISO DO ČESKÉHO SNĚMU
Když už je zas bit šik váš skvělý, u čerta, hleďte pozor mít a odkoukejte nepříteli, jak se má vlastně vítězit!

MY A EVROPA
Hrdě papouškujem starou větu: Dali jsme kdys Komenského světu! – Dnes však dáváme mu ještě více: muzikanty, šunky, harfenice, obdiv pro každičkou jeho tretu, trochu skla a sirky ze Sušice. 32

EVROPA A MY
Úspěšný kus práce vykonán je dosud, neníť Evropě víc lhostejným náš osud! Ba, když na krásně nás Vídeň připoškrtí, snad i protest podá proti naší smrti.

NAŠI THERMOPYLŠTÍ
Zvěstuj, poutníče, že my tuhle ležíme všichni; rozpálená je líc, zakalený je zrak, hrdla že chraptí kdedomováním, hejslovaněním, jakož pořádný Čech příkazy vlasti své zná. Ah, šelma hospodský mne si ruce, oči mu září – vyjedli, vypili jsme, co jenom v zásobě měl, Zdar vlasti! Národu! Čert vezmi Němce! Hromy a peklo! Žít budem! Hospodo, hej! K čertu, už opravdu nic? * Den na to „Národní“ o slavnosti nadšeně píší; Manifestace ta zdařile ukázala, těla že česká své jsou vlasti nejlepší hradbou, o níž si roztřišťovat lebku svou bude náš vrah.

RECEPT NA RENOME POKROKOVÉHO
ČLOVĚKA
Ve státního práva znamení věř tajná, za papeže uznej Klofáče či Hajna, policajtuj čile, když co jiný říká, plivni často na „Čas“, mistruj Masaryka. 33

POTŘEBY ČESKÉHO ČLOVĚKA,
JAK SE JEVÍ V NÁRODNÍCH LISTECH
V úvodníku hromy na odvěké vrahy. Potom, co nám Körber obmýšlí a snová. Třetí článek vede tě za ruské prahy na Slovanstvo pozřít v brejlích Komarova. Na to hledíš v sloupy hrozných suchopárů, do očí ti víří písku celé vlny – prchá-li jim zrak tvůj, pozor dej na čáru, feuilleton tam pod ní číhá obmyslný. Časem z Vídně najdeš státnické kus prosy, jíž českému lidu oznámí se hladce, Körbrovi že nyní jistě už smrt hrozí rukou ovšem naší čacké delegace. „Dení zprávy“ otvírají polemiky, krásná duše vůni na vůni v nich kupí, po nich následují – ó té symboliky! – krádeže a mordy, podvody a lupy. Pak jsou inseráty. Tu se tělu hoví. Pudr Rosy Schaffer z Vídně líc ti zkrášlí. Na pleš kup si zázrak Anny Csillagovy. Proti impotenci v Berlíně lék našli. Je-li nepříjemno vůbec tobě stonat, z Drážďan masť tu proti všem nemocem skvělá. Máš-li dceru, zbožných sester pensionát ti ji v němčině a náboženství vzdělá. 34 Vše máš v inserátech. I pro dlouhou chvíli, odporučí dílo poutavé a nové : z bělehradských vražed všechnu krev v ně slili v napínavý roman bratří Dykastové.

NÁRODNÍ LISTY A DR. DYK
Možno, že je čist, nikdo není jist, pak mu dejte pokoj; ne-li, snad se v čas, sám očistí zas, tož mu dejte pokoj; nehne-li se sám, to už k vůli nám jen mu dejte pokoj. Sami zříte zde, soud náš přísný je, tož mu dejte pokoj. Jít však na něj s metry polemiky, jako jsme šli na evangelíky – to nám dejte pokoj!

MOJE HÁDANKY A REBUSY
Duše sytit, hlavy napravovat vytčeno mi vůlí Osudu – abych vás však učil slabikovat, to přec, bratři drazí, nebudu.

EXTEMPORE
Tak vesele jsem veršíky ty sil, vesele proved mnohou popravu – a kolikrát jsem pero odhodil a v bolesti se chytil za hlavu! 35

FATUM NÁRODNÍCH LISTŮ
Pro směšnou hloupost v zápas jedou s neobyčejnou vážností – ve vážné věci sobě vedou už léta s hloupou směšností.

MEZE NÁRODNOSTNÍ
SVOBODOMYSLNOSTI
– Volnost všech národů budiž ctěna, sami chcem jí míti aspoň kus – „Slyšíte, jak Finsko v dáli stená?“ – To je jiná, tam je bratr Rus. –

SLOKA Z RYLEJEVA
„Já viděl Rusko zotročené před svatým stanem oltáře, v okovech šíje nakloněné, tam modlili se – za caře.“ Což Rylejev, Puškin, Lermontov, Tolstoj, Gorkij, Gogol, Saltykov – rýpalů to rod byl přepjatý! Holečka čti, moudrý muž ti řekne, jak je všechno v svaté Rusi pěkné: žandarmi, cař, popi, činovníci, všechno, co má placatou čepici, řetěz, Sibiř, knuta s šibenicí – Holeček, bard carský, bradatý! 36

JEŠTĚ JEDNA STRÁNKA SLOVANSKÉ
OTÁZKY
Korunu synu Milan dal, Národní Listy měly radost, vladaře k čertu Šaša hnal, Národní Listy měly radost, a z lidu ženu sobě vzal, Národní Listy měly radost, s ní brzy bídně dokonal, Národní Listy měly radost, v Bělehrad vešel nový král, Národní Listy měly radost, a poženou-li Petra v dál, Národní budou mít zas radost.

VE VATIKÁNĚ BRZY PO 5. SRPNU R. 1903
„Svatý otče, zápal víry čistý přinesly nám dnes Národní Listy, velebí tě, chválí moudrost tvoji, žehnají ti k velikému boji, při tom prosí, možno-li ti záhy křižáky přes české poslat práhy, neboť lezou prý tam z úkrytů zbytky paličatých Husitů!“ PIUS X: „Jsou to děti! Ale svoji k svému! Oklikou jdou, kratší cestu míjí – Agliardi, řeknou Skrbenskému, ať si promluví tam s policií!“ 37

NA GESTO Z „NÁRODNÍCH LISTŮ“
„A kdyby národ svatým hněvem vzplál, mrštil by vámi na hromadu rumu!“ A s vámi by tak národ udělal, kdyby byl při rozumu.

PŘÍČINY
MLADOČESKÝCH NEÚSPĚCHŮ
Státního práva svatý zárod vzal za své v jedné hodině: mizera Herben prodal národ pastorům dvěma v kasině!

ŘÁDKOVÉ RASOVSTVÍ
Dvacet devět metrů polemiky hodil Čapek* na evangelíky, grošů vydřel na nich kapsy plné, žehnat měl by jim – a on jim klne. * Číst dnes tuto a všecky následující invektivy na M. Čapka se sordinou! Když totiž Matěj Čapek zanechal námezdného polemického nádeničení, stal se z něho K. M. Čapek-Chod. 38

VYSVĚTLENÍ ČESKÝM EVANGELÍKŮM
Rozbíjení lebek v divém ryku boje, už je potřebno jim jako ptáku vzduch, odvěký vrah nechce dát jim lebky svoje, nečinosti nezvyk útočný však duch, nuž, tak se to zatím trochu doma zkusí, k čemuž ovšem někdo lebky dáti musí.

ONDŘEJ HOFER II.
Neklamné se zprávy o tom sijí, že se akt už v ministerstvu píše, jímž má dostat Čapek medalii za hájení celistvosti říše.

KUBELÍK MAGYÁR EMBER
Lide český, jaký černý skutek! Námi všemi vyhýčkaný muž, János Kubelík, nás zradil, utek – Čapku, spals, čis koupen také už!?

Z REDAKCE NÁRODNÍCH LISTŮ
Pan Prokop zří na pana Matěje,* dva, kterým stále hůř a hůře je, i dí pan Prokop k panu Matěji: „Měli jsme toho nechat raději!“ * Prokop Grégr na Matěje Čapka. 39

LISTY KATOLICKÉ A NÁRODNÍ
Pomozte bít, páni páteři, jmenem vlasti nihilismus čirý, pomůžem vám, páni páteři, až jej budete bít jmenem víry!

NÁRODNÍM LISTŮM RADA V NOUZI
Udělejte konec řečem, že jste s římskými se spjali! najděte si něco honem, třeba s Frindem, třeba s Kohnem, z pochvy s papírovým mečem, na ně hrr! na klerikály!

JEŠTĚ JEDNA RADA
Infernální Čapkův vtip propálil vám díru v kase, vidno, že nic po něm není! Patrioti, bude líp hrát na slušné lidi zase: mít morální rozhořčení, posu štvané nevinosti, gesto čiré počestnosti, úctu vlastních slavných jmen – možno, že se za chvíli národ zpronevěřilý do těch sítí zase chytí – – není-li už tuze přeplašen! 40

PAN ČAPEK CITUJÍCÍ KOLÍNSKÉ
„LABSKÉ PROUDY“
U Lipan zase zápolí Bratříci s rotou římské chasy: pan Prokop leží na poli, v Kolíně Čapek hledá spásy.

DEMOKRATISMUS ŠMOKŮ
Harmonie vtipu dojemná se snesla na oděnce, kteří kříží ducha blesky: „Gasarbeitrem“ zove německý šmok Fresla, „Apatykář Nowack“ vtipkuje šmok český.

TRAMPOTY DEFENSORA VLASTI
Nemůže své rozčilení stajit, když mu o „přenosné vlasti“ díte – jak pak jí má, chudák, jenom hájit, když vy mu ji sem tam přenášíte!?

DRAHÁ AKVISICE
Milion zlatých kdysi „Národní“ pro případ koupě stály v ceně, co mají Čapka – lidé ctihodní dávají za ně o pětinu méně. 41

ČESKÁ STRANA LIDOVÁ
Na pomoc ta partaj spěla svému orgánu,* byl by málem smrtí splatil tuto obranu, vznesla se jak v baladě zvon z vody na chvíli, zazvonila – lidé se jí tuze divili, pak zapadla do své tůně a tam dříme nyní, zřídka činí co, když činí, pak neví, co činí.

PANU ČAPKOVI, JENŽ SE ZAKOUSL
DO PŘEDCHÁZEJÍCÍ POZNÁMKY
O ČESKÉ STRANĚ LIDOVÉ
Jaký to vtip v tom nedovtipu, ty hlavičko má chápavá! Tolik ti zrnek tady sypu, ty lapáš vždy ta nepravá!

HLASY O MÝCH EPIGRAMECH
Vzdychl si kdesi jeden trefený: „Mizerné střely, není pochyby!“ A z Čapka na to dí hlas ozvěny: „No vida, tam se to též nelíbí!“ * Strana realistická na pomoc „Času“. 42

JOS. KUFFNER – FEUILLETONISTA
NÁR. LISTŮ
Kde komandoval v zašlé chvíli Nerudův generálský kyn, tam pagoduje vysloužilý smetánky pražské prefátýn.

KRVAVÝ TŮMA
V staré boudě povykuje starý pes, nikomu však nenahání strachu dnes. Vždyť už také nikdo z lidí nevěří, že by sněd pět Rakušáků k večeři, vždyť už je to hloupou bájkou k usmání, že musí mít černožluté k snídani, spíše zázrak představit si dovedu, než že by žral nevlastence k obědu. A tak se už nikdo v světě nelekne, když se staroch začne ježit, zaštěkne! 43 Arci že je tlama jeho krvavá – však si cinobrem ji maže, nemrava! tak je to všecko humbug s potvorou – nač pak přát si pro něj řetěz s závorou? Chudák je, už se mu ani nezdaří, by se rozštěkali bratři ohaři! Tož mu přejme trochu štěku ještě dnes, štěkat bude, štěkat musí, neb je pes!

O PSU KRVAVÉHO TŮMY
Ten pes, jejž dal jsem Tůmovi, ten nebyl jen tak tuctový. Už mátí svou se pyšně chlubí, pocházíť z oné slavné čuby, již Krásnohorské Vrchlický daroval jednou pro vždycky. A otce má – ne jednoho, má slavných otců přemnoho: pes, jejž kdys Palacký sám měl, psy, které Rieger obdržel, 44 psy, již od velkých básníků jsou dáni za dar kritiku, i jiných slavných ještě řada se na otcovství jeho skládá, především oni četní psi, proslulí v každé naší vsi, jež Tůma Krvavý, on sám, s obzvláštní péčí pěstí nám, jež dlouholetá jeho praxe slovutných „Šípů“ od redakce posílat dává v závodu přátelům milým v národu. Tož ať jen podrží můj dar, jeť překrásný to exemplár, slovutný vlastenecký pes, jakých bys jinde nenalez!

JEŠTĚ O TOM PSU
A O DVOU VZÁJEMNĚ SE PODPORUJÍCÍCH
SAMARITÁNECH
Řek jsem suchou pravdu o krvavé Tůmě, že je pes – dal mu flastr mravní rozhořčení tlumě Čapek dnes. Řeknu dnes, že Čapek muž je plný vtipu, počestný – dá mu flastr Tůma v příštím čísle „Šípů“, pověstný – Dvě šlechetné duše, flastry ovinuty, zříš tu stát – zvlášť jim dobře dělá flastr vyříznutý z cizích zad. 45

MANUS MANUM LAVAT
Perlu státu v bojích překrutých Pruskem nedaly vzít Národ. Listy, začež hlídá v chvílích pohnutých stát jich okna svými policisty.

HINC ILLAE LACRIMAE
Ode dávna u pat šibenice navleká kat bílé rukavice, delikvent pak pokládá ten děj za svůj starodávný privilej; proto každý lotr v chvíli exekuce protestuje s čirým rozhorlením prudce, brání hrdlo svoje, nechce vzíti smyčku, náhodou-li nevzals bílou rukavičku.

KAPITOLA Z NOVÝCH „KONFESÍ
LITERÁTA“
– – zdál se to býti tenkrát slušný dům, nás několik tam rádo bydlilo, pan Pelcl zval se jeho domácí, dům nesl moudré jmeno „Rozhledy“, (tak je až podnes). Já měl pěkný byt, dali mi celé prvé poschodí, pan domácí mě cenil velice, bral potaz u mne při všech opravách, o pomoc mou vždy silně žadonil, jmen krásných dal mi obrů, geniů, ba, Bohem Otcem jednou doslovně 46 mne nazval, jenž prý drží pravici nad domem „Času“, domem „Rozhledů“, a ještě jinak – což jsem připočet na účet lehce vznětné letory, jak zřídka mívají ji domácí – nu, bydlil jsem a o dům staral se. Dům zkvet, je pravda. Nejen prací mou i prací přátel. Dobrý domácí tichounce šlapal v trepkách po schodech, jakby ho vůbec ani nebylo, a zářil blahem. Ale rohy má vždy dobré bydlo, vrabec v hrsti tvé probouzí touhy po tom holubu, jenž bez pána si chodí po střeše, a panna po ničem tak netouží než pozbýt počestného věnečku – začal si šlapat milý domácí po schodech domu ještě tišeji, začal se radit tu a radit tam, až z vejce porad kuře vylezlo: chtěl idealist onen vznětlivý pořídit vedle našich obydlí si hampejz pro Veřejné mínění! To byla scena! My se stěhovali a domácímu ovšem nabili, že rok si netroufal jít na ulici. Však co se čertem jednou zrodilo, to nenaučíš kříže dělati: po čase maně slyšet tu a tam, že proved přece svoji myšlenku pan PelcI. Domek stal se pověstným. Tam staří páni často vcházeli, 47 tam mladí hýřili dle libosti, tam hoši s pelem panen na tváři rty učili se krčit cynicky – a šlo to. Zase v trepkách procházel se domu chodbami pan domácídomácí, osnoval plány v čilé hlavičce, až vzešla zase z vajec kuřátka. – Hm, jedna slečna už nám nestačí! A místnost také nutno zvětšiti! – Na velkozávod závod zvětšil se, pár galantních dam bylo přibráno, tož slečna Odložené Mínění a slečna Podložené Mínění, pak harfu koupil si pan domácí a nový život začal v domě tom. – Jen vstupte, páni, třicet haléřů, – jen vstupte, dámy stojí k obsluze! – I vcházeli tam muži počestní pod cizím jmenem hezky za šera, klobouků střechy v oči staženy; mládenci bujní zle si vedli tam lajíce z oken čestným občanům, ti holemi zas na ně hrozili, až hlomozem se třásla ulice – nu, v jistém smyslu čilý život, ruch. Pan Pelcl hlavičkou vždy pokynul: – Škandálek malý – dobrá reklama a velký škandál – velká reklama! Jen vstupte, páni, třicet haléřů! – I vcházeli tam tuční velmoži se pomilovat s jednou z Mínění; 48 i státníka se ubíral tam um a prázdnil v ouško děvy povolné své sny a tužby; čelný politik tam učil dámy volat nadšeně zdar Konopišti a zdar jiným městům, zdar černožlutým drahým praporům – pan domácí byl při tom spokojen. V únoru bral se národ nadšeně s „knížetem pěvců svých“ tou ulicí, pan domácí sic prapor vyvěsil, však jedna huba tuze nestoudná plivla si z okna s jistým úmyslem zasáhnout věnec pana knížete a zasáhla jej. Rámus ohromný! Ulice hřměla spoustou nadávek a proklínání, hole hrozily, a jednohlasně přísahalo se, že v dům ten slušná noha nevkročí. Pan Čapek tenkrát, mravně rozhořčen, prohlásil prsním tonem poctivě, že pana Pelcla nechce zdravit víc. A zase si pan PelcI ruce mnul: – Veliký škandál – velká reklama! Hezky mi sedli! Napršela mi z té bouřky plná mísa nikláčků! –* Však časem opadne přec příval vod a pláň se srovná jako zrcadlo, * Článek L. Loštáka: Oslava papírové pyramidy. 49 a není horší chvíle v závoduzávodu, než když je klid a slečny zívají. Tu vešel Rohan, stařík bručivý, do znuděného toho domečku, všechny tři slečny na šíj vlétly mu a stařík dal se s nimi v rozhovor. Barokní scena: Holky na šíji, vykládá stařík světu morálku, že je to hrůza, jak se lidé chválí, že je to děsné, co si navzájem vše říkají už – (Jak jste se as smál při tomhle v duši, pane domácí, jenž jste mě kdysi Bohem Otcem zval! Však kšeft je kšeft, a možno smáti se a při tom také otevříti okna, neb staříkův hlas, různé výrazy a rány na stůl, vrchol důrazu, ven vyběhnou do klidné ulice a pošlou k oknům všechny pasanty, a vyzvou lidi z hospod, kaváren jít k nebývalé velké sensaci.) Hned té, hned oné dámě do očí se dívá stařík, snad že netuší, kde je a koho má to před sebou, vždyť tokající tetřev neví též, co kolem je, co za ním a co před ním, káže a káže, slova šťavnatá v růženec splítá, vtipy pepří je jak sedlák v posvícenské náladě a místo bible vřele cituje neznámé novinářské výstřižky, 50 jichž nosí v kapsách celý tandlmark, neb člověk pilný je a originál, hotový Abraham a Santa Clara. Co líp se hodí, nežli chytit Husa a tlouci jím, jak pustým obuškem po všech, kdož nelíbí se – Rohanu? Co moudřejší, než lapit Havlíčka a bít jím jako blázen do lidí, kteří jsou solí očím – Rohana? V tom lokálu tak stařík vedl si, božské i lidské hází v hromadu, kterážto situační komika tam novou není. Novým také ne, že domácí pán ruce sobě mne: – pán bůh mi poslal toho člověka! Jen vstupte, páni, třicet haléřů! – též novým není, že se pod oknem shromáždil zástup chtivých zvědavců, že Čapek, pamětlivý přísahy, své oba sluchy vstrčil v lokál ten a nejen slova chytá, však i sliny a sliny zvlášť, když odlehčí si stařík, a vděčně ukázav je zástupům klade je tílku svému na rány (což domácí pán mnutím rukou svých kvituje mile: Chlapík, Čapíček, pět insertů mi takto nahradí!), nic není nové, pranic docela, tak šlo to dřív, tak jde to dnes a dál, což mohlo by být vlastně tuze smutné, kdybychom byli tomu nezvykli. 51

NĚKTERÉ STRÁNKY
PÁNĚ ROHANOVA VYSTOUPENÍ
V „ROZHLEDECH“
1.
OSOBNÍ
Můj milý, dobrý pane Rohane! Tož přece někdo časem povstane, jemuž se – až tak na některé chyby – konečně všechno v našich Čechách líbí? Hle, hubujete na mé „Konfese“ – (má láska se k nim také nenese, než Osud mě už na vždy s nimi spletl) však, zvědavče můj, proč pak jste je četl! Dál zlobíte se, že je Tůma pes – žel, musím vám tak tvrdit zase dnes. Pak mně s Herbenem mělo by se zlíbit si na potkání nejmíň chrupy vybít. A prohlásit, jak vám se asi zdá, že Masaryk je nicka nicotná – v tom všem se nedá pomoci vám sice, však buďte rád, že neschází vám více. Na zimu uhlím opatřte svůj dům a držte Konopišťským zbrojnošům dál palec svůj! A na své hrdé výši nečtěte vše, co pošetilci píší! 52 2.
NÁRODNÍ
Hotové peklo světlým bleskem Rohanův osvítil tu duch – Kde jaký lump v národě českém si zavýsk: „Dal jim! Zaplať bůh!“ 3.
HUMORISTICKÁ
čili
ŠMOKŮV TAXAMETR
Přímo pro bohy to podívaná, jak se dívá Čapek na Rohana! Před časem měl polemiku s ním, zval jej „jakýmsi“ a „nějakým“, dnes pan Rohan chce se bíti s námi, Čapek píše „publicista známý“, ještě jeden článek o nás urputný, Čapek řekne „Rohan náš“ a „slovutný“.

HVÍZDÁ SE:
Mou vinou není, bůh to ví, že musíval jsem sokovi i pětkrát tutéž ránu dát – než u nás člověk přesvědčí, co jinde jasno bez řečí – kdo zažil, může povídat! 53 A nejsem vinen, za těch chvil, že plochou šavlí jsem v ně bil, vždyť nejsem strůjcem zázraků – kde ztupěle zřel protivník, když děl jsem: vy jste naivník – řek jsem pak přímo: hlupáku! –

VELKÉ PRAVDY
Co jsou peníze – to teprv víme, když už v naší kapse není jich; spravedlnost co – když pohřešíme pohádkovou cnost tu – – u jiných.

MATERIALISMUS V POLITICE
S upoutanou cizím kapitálem nohou každý pokrok náš byl zhola nemožný. Bylo, díky bohu. Teď nám praskat mohou vlastní spořitelny, vlastní záložny.

ANTISEMITSKÁ ARGUMENTACE
Pouhých jmen pár osvětlí ti dnes, jakou hlízou dávný Hellen pokles: Achilles, Pereles, Perikles, Sofokles, Pikeles, Themisthokles. 54

POTOMCI ARPÁDOVI
Zábava se v kupé čile rozvinula, nutno představit se. Tří hlav pyšných sklon: „Dózci Lájoš, tešek!“ „Já Erdöly Gyula!“ Třetí omlouvá se: „Já jsem dosud Kohn.“

ANEKDOTA
K smrtelnému loži vinárník zve syna: – Tajemství ti žití svého zjevím, dítě, a jak já je choval, chovej ty je v skrytě: Také z hroznů možno vyzískati vína! –

STAROSTI FRANCIE
Na silný beefsteak nervy zvykly, teď ticho jako k večeru, Panama, Dreyfuss, Humbert znikly – kdo dá jim novou aferu?

STAROSTI EVROPY
Ah, Balkán hoří! Děs a bída přes hory burácí a doliny – Evropa kolem bděle hlídá, by nikdo nevzal bědným peřiny! 55

Z POD TATER...
Z pod Tater slyšet už jen stony, kdos drahý nám tam shasíná – mře na pravopis, maďarony, na vlastence z Turč-Martina.

KUS ŽENSKÉ OTÁZKY
Řečnilo se bujaře a prudce proti ohavnostem prostituce, přijala se ostrá resoluce, všichni zdvihli pro ni svorně ruce. Venku ještě mínil řečník žárný, přizvat k akci ty a ony spolky –: „sakra, hoši, a teď do kavárny, je tam piano a fešné holky.“

DĚLNICKÁ OTÁZKA
Jeden káže, že jim kyne blaho v nebi, druhý, že je český stát jen zapotřebí – čeládka, však tihle materialisti, chtějí hned jak jiní žít a pít a jísti.

ŽENA Z LIDU
Je to bída! Člověk pomaličku sotva má na brambor syrový! Dát ten celý život do uzlíčkuuzlíčku, dát ho za pár grošů židovi! 56 Nikde spásy... Vsadíš do lutrije na živý sen jmění veškero – splete ti to ďábel, kanálije, nevyjde ti ani numero. Z kostela si přineseš jen zlosti. Jako švec ten velebníček náš odrepetí kus té pobožnosti, sotva pomodlíš se otčenáš. Bída... Pánbů hluchý je a slepý, a čert o člověka nestojí. A ta kosatá si někde dřepí, když by člověk rád spal v pokoji.

MNIŠI A JEPTIŠKY Z FRANCIE
Francie silně třese stromem, červivá jabka padají, rakouské děti běží honem a jablíčka si sbírají.

JEDNA Z HOŘEJŠÍCH DESÍTI TISÍC
Je dívkou. Knížka poesií o jaru, květech, blankytu, místy se při ní slzy lijí, neb verše ty jdou do citů. V nich cudná láska skrytě plaje jak rosa v nitru narcisku – v blankytný hedváb vázána je a zlacenou má ořízku. 57 Je ženou. Roman dějem skvostný moh by být napsán v Paříži. Na lících úsměv bezstarostný, a duši pranic netíží. Tak příjemné kams všecko letí a jenom smysly oři jsou – bar, milenec a muž i děti a celý život jest jen hrou. A stárne. Počestná to kniha a tlustá kniha modlící, do nebe obsah duši zdvihá, má srdce, kříž a kotvici. A knížky cudných poesií jí vyrůstají na blízku, blankytné vazby je zas kryjí a zlatou mají ořízku.

MORÁLNÍ STANOVISKO
Pustý kopec. Kámen samý. Slunce lije žár tam plavý. Přísné ticho krajem vším. Taškář sem jde pěšinami pro kámen, když bít chce hlavy lidem nepohodlným.

MLADOČEŠI A REALISMUS
Čertových mu zahrad vynadaly vlastenecké jejich jazyky, pak z těch zahrad rouby sobě brali na své ministry a státníky. 58

V TRANSLAJTANII
Provalil se krásný vřed, hnisu celá potopa – oh, jak trne Evropa! Pestrý chaos se tam splet, židé, šmoci, hrabata, Excellence ta a ta, metresy a policie – ó ta šťastná Maďarie! V dáli jeden Lazar žije vlasteneckém na hnojišti, hnis mu ze sta vředů prýští, doktoři kol něho stojí, potřásají hlavou svojí: Nic mu není, chlapík zdravý, do zítřka se zcela spraví, jenom duše bídná, podlá o nemoci mluvit hodlá, jenom nedouci tací provést chtějí operaci, zdráv je, vidíte, že žije – ó ta šťastná Maďarie!

PRO TAKÉ-ČTENÁŘE EPIGRAMŮ
Je těžko dohodnout se se sudičem, jenž „Slovesnosti“ odkryl kdysi cíp – fakt pouhý pálí jako rána bičem, však on se dívá: „A kde je tu vtip!?“ 59

NOVÉ SLOKY ZE STARÉ „MÍCHANICE“
Lasičky k zimě se zbarvují, Sokoli chodí též klusem, Podlipný s Pekařem smiřují panenku Marii s Husem. Za štěstím musí se malér brát, zkušená tvrdívá babka, Havlíčka měli jsme jedenkrát, máme teď Matěje Čapka. Hrochova kůže je pevný štít, poplužní dvůr ber vždy s díkem, i kdyby národ shas, budou žít Babinský s doktorem Dykem.

NAŠI NEZMAROVÉ
Sražte mu desetkrát hlavu, na světě všemu odolá a zůstane na svém místě, až si ho pánbů povolá.

Z NEJNOVĚJŠÍCH DĚJIN NÁRODA
ČESKÉHO
Nejdřív dynastie Riegrova – smetena jest po odboji tuhém, potom dynastie Grégrova – ta shasíná v pokolení druhém, 60 teď, jak známka mnohá ukazuje a Řezníček prorok prorokuje, národu nastává doba nová a s ní dynastie Rašínova.

KUS POHÁDKY
Archiloch, když epigramy psával, k sebevraždě prý i lidi hnával – provaz zasloužil ten hánce smělý! Co dnes člověk poplužných čel vidí! A on na smrt takové hnal lidi, kteří ještě tolik studu měli!

UT DESINT VIRES, NOLLI DEMITTERE
ANIMUM
Komu méně skvoucí los dán Sudičkou, nenapínej marně k vyším metám vůli, nemůže být každý pyšnou jedničkou, národ musí míti také svoje nuly. Máš-li peněz dost a tvaroh v mozku svém, také uplatníš se na té pouti zdejší: pražské smetánky buď vážným notáblem, v Čechách hleď pak býti nulou nejtučnější.

CHVÁLÍ SE JÁDRO KLASICKÉHO STUDIA
Ó slavné dávné Athény, ó lásky k vlasti prameny! 61 Když Rieger s rostra hromem hřměl, tu do vyhnanství Grégr šel, když změnila vše náhoda, byl Rieger zrádcem národa a Grégr tady pyšně stál a ostrakismus pracoval. Za pánů Choce, Klofáče nebylo potom jináče, za pánů Baxy, Rašína nebyla jiná příčina: kdo netáh s nimi za provaz, co zrádce vlasti stál tu v ráz a ostrakismem v dálku štván opouštěl na vždy rodný lán. Jen jednou v slavném názoru nebylo nikde odporu, jak strana ta, tak strana ta, že nutno zničit Sokrata – vrah bohů, svůdce mladých hlav, ne vyhnanství, však bolehlav – i přijal v souhlasný všech dík svůj poháreček Masaryk – – Ó Athény, nač želet vás, vždyť živy jste až dosud v nás! Snad nevědomky, bezděčně – však živy přec jen konečně! Ó vizte, moudří profesoři, jak antika nám v krvi hoří, jak duší naší plápolá, vše ozařujíc do kola! Již nehalte se ve chmury a utište žal ponurý – 62 náš národ není sice jist, co perfektum, co aorist, jež ceníte co veliký a sladký poklad Attiky, však buďte už si vědomi: jejího ducha máme my!

CATO STARŠÍ
Římane přísný, často v tichu vzpomínám na tvé vyřčení: Je marným trudem mluvit k břichu jež nemá uší k slyšení!

ROMANCE O KRÁLI VÁCLAVU IV.
To budete as z kronik znát šedivě hovořících: jde Václav král a jeho kat za noci po ulicích, však nejde s mistrem popravy snad krátit lidi o hlavy – ne, v šenk, kde sedá lid, se ráčí posadit a hladě bradku nalít dal dva džbánky moku Václav král, ta milá dobrá duše. Tu zaslech jednou to a to, jak už si stýská lid, že robotci je proklato a tuze těžko žít 63 – to zoufalý as kumpán děl, jenž hoře v moku utápěl – že z rána k noci, celý den se dře a dře a dře se jen, pak za trochu těch grošíků lze živit jen pár vrabčíků, ne schránku lidské duše. Vzal odraný šat Václav král a do dřiny šel spolu, kde bílé ruce spracoval si hezky do mozolů, i grošík dostal, vlek se spat, na druhý den pak na svůj hrad zval službodárce ku sjezdu: Teď snížit práci, zvýšit mzdu, kdo zůstati chce zdráv a živ! řek rukou kličku naznačiv ta milá dobrá duše!... Rod takých králů arci šel už z dějin do pohádky; už mnohý hlavou zavrtěl, kdo čet ty staré řádky! Vždyť praví se tam docela, že díval se jen z kysela na šlechtice a pátery, preláty mnichy, kláštery, ba, soudíme-li ze skutků, že měl je řádně v žaludku – ta milá dobrá duše! Kněz arcibiskup bral mu klid – nu, pravý Kristův sluha! – 64 a jed mu dali páni pít a zavřeli jej ztuha, toť vidno, že měl zajistě své srdce pravém na místě, že nechtěl jíti v řadě jich pít krev a slzy nebohých – ó že už dávno práchniví! Byl král – však člověk poctivý a milá dobrá duše! * „A že má arcibiskup kněz vždy cizí pravou ruku, chyt král, když pastýř skryl se kdes, tu ruku Nepomuku a tak se na ni zadíval v úžasu dobrý Václav král: k ní patřily dva laloky, líc růměná, břich široký – i dal pak jednou z večera do vody hodit pátera – ta milá dobrá duše! To víc pro příklad budoucím, než k ukojení vzteku... A na to odpověděl Řím legendou plnou vděků: prý s páterem – ne z náhody – sletělo pět hvězd do vody, * Odtud zabaveno v Rakousku a interpelováno poslancem Hybešem a soudruhy 13. března 1902. 65 a když pak tělo setlelo, jazyku mřít se nechtělo, a kardinalů vyřkl sněm, že má být svatým patronem pro zbožné české duše... Ten jazyk svěžím zůstává, je dobře zachovaný, (neb jej as přesně dodává kýs řezník z Malé Strany), a v máji bodrý český lid jde zázraku se poklonit a s modlitbami, písněmi tam bijí čely o zemi, vlá kadidlo, hlas varhan zní a na dlažbě se chrámu chví ty bědné české duše...“ Teď páter si tam ruce mne nad ohnutými týly, vzad vrhá hledy vítězné, kde sarkofag je bílý: tam neznán, zapomenut v tmách, Václava krále leží prach... Jde oko hořem strhané a u té hrobky nevzplane, jde duše, prosta naděje, a vzpomínka jí nechvěje, tak dovedou jít bez žele kol prachu svého přítele ty bědné české duše... Co platno, že to v písmenu kroniky šedé dříme? 66 My rostem ze svých kořenů, však my jich necítíme... Když sednete si za stolem, jak On rád sedal v žití svém, tu vzpomínejte, přátele, si na dobrého přítelepřítele, číš prvá nechť se pívává na slávu krále Václava, té dobré české duše! Májový list, v únoru 1902.

ČESKÝ ČLOVĚK
Zde stojí: Žid mu v kapsu sahá a páter bere svědomí, a dobrý český člověk váhá rad nejsa sobě vědomý. Žid mlčí, pop mu kreslí hezky po smrti nebes nádheru – zapni si kapsy, muži český, a přes ruku dej páteru!

PETROVA SKÁLA
Trh jsem viděl kdysi v Tarnopolu, polští židé rvali se tam spolu; v Římě Eminence radí se a radí, koho Kristu Pánu za náměstka vsadí, jazykem i lokty strkají se dolů – a já zase vidím ten trh v Tarnopolu. 67

DUCH SV. A VETO V KONKLAVE*
„Dobře ještě, že mi ráčili výstražnou tabulku v cestu dát – zmásti se tak bez ní na chvíli, jaký se tu malér mohl stát!“

VARUJE SE PŘED VÍROU V ODPLATU
V NEBI NEBOŤ
velké reformy se v nebi provádějí, papež Leo, jak měl tady v obyčeji obrátil svůj zřetel ku pokladnám všem: „Hrůza, pane bože, zištní se z tvé lásky, žebrotou bys moh jít. Tyhle poukázky, námi v světě dané, platit nebudem!“

PĚKNÝ OBRAZ
Čin dobrý klíč jest rajské od brány, a modlíš-li se, dá si pánbů říci – Nahoře pánbů podmazávaný a dole lidstvo podmazávající! * Franz Joseph dal dát kardinálem Puzynou veto proti volbě Rampolly za papeže. 68

NEFALŠOVANÉ BOLESTI ŘÍMSKO-
KATOLICKÝCH
Bolí to, že nepřátelé lití,lití se všech stran se na máť církev řítí, bolí víc, že vytlačit ji volí z obce, státu, rodiny i školy, především však bolí nejvíce, že nemáme k svojí disposici mučírny a svatou inkvisici a ty plápolavé hranice.

ČESKÁ BALADA
To stalo prý se – lidé nejstarší se ovšem na to nepamatují, ač případ svého druhu jediný by zasluhoval živé vzpomínky –: Satirik napad kdysi kohosi šíp vehnav jemu v patu Achillovu, šíp pevně trčel, pata bolela. Hoj, jak se chvěli touhou gurmandi, jak zlatá mládež sedíc v kavárnách sklepníkům z ruky rvala revue i týdeníky čerstvě páchnoucí! Nám Osud nedal gladiatory, zápasy s býky, boje kohoutů, nám Osud dal jen boje literární a bitvy ducha aristokratů – co stane se? A jakým jedem as teď napadený zase odvětí? 69 KonečněI Zde to. Jaké sklamání! Zhloup člověk ten? Či co se stalo s ním? Moh whisky dát mu nebo vitriol, moh jíti známou cestou kritickou a rozebrat jej hezky od kolebky, že celá niť by nezůstala mu, moh házet sofismata blýskavá, a všemohoucí, všudypřítomné citáty z osvědčených autorů, moh hrubost vplést, jež k vůli decoru se omlouvá vždy temperamentem – a jakou limonádu zatím dal! „Že zcela v právu je prý satirik, že on si paty svojí povědom, že neví, proč by neměl doznati, co sám před sebou zakrýt nemůže...“ – Jak pošetilé!... Přímo idiot! – I byli rozmrzelí gurmandi a zlatá mládež naše v kavárnách při vodě nelibostí zívala, však hlubší naše české povahy v tom vlastně smutný problem spatřily. Jak, není to jen symptom nemoci? Duch nalomený? Rozum zkalený? Šlo několik pak přátel odaných ku psychiatrům v trudné potazy, ti nenápadně potom prohledli si pacienta, žití, způsoby, 70 směr myšlení i zálib jeho sklon – a uznavše, že nemoc jeho z těch, jež mohou, vybuchnuvše nenadále, ohrozit život spoluobčanů – jej mezi blázny kvapem zavřeli. A způsob této moudré ochrany byl v brzku tuze jasně zpodstatněn: pacient mezi blázny zbláznil se. Kývali smutně hlavou přátelé a smutnou útěchou se těšili, že poznali tu poruchu zlou v čas, „hned tenkrát po tom ostrém nájezdu, jejž proved na něj šelma satirik...“

CO SE STALO, KDYŽ LEO XIII.
PŘIŠEL DO NEBE
Za hlaholu trub, v kadidla dýmu used Leo na trůn pod baldachýn, stiskl ruku tlusťoučkému Piu, (jenž mu v levo na svém trůnu seděl) a přijímal rajské deputace. Přišli světice a všichni svatí, které kdys za svého panování z blahoslavených vznes k šarži této, klonili se, díky vzdávali mu za své nečekané povýšení. Po nich přistoup jeden bledý člověk, v prostředku noh bosých ještě jizvy, na dlaních ran stopy zacelených, plaše přistoup omámen tou slávou: „Svatosti, i mně rač dovoliti... 71 Z Nazareta já jsem...“ zajíkl se. Změřila jej očka papežova, „Eh –“ řek jenom jaksi táhle nosem, že však člověk onen bydlil v nebi, sutanu si povytáhl trošku, mechanicky, jak si na světě zvyk, nastrčil mu střevíc k políbení.

SACERDOTIUM REGALE
Tělo s duší drží spáry všemi černá římská harpyje – a tak vrací svojí rodné zemi jen co sní a vypije.

NAŠI ARCIBISKUPOVÉ
Miliony příjmů ročně mají – Pane, tázavě zřím na tebe: tož už velbloudové prolízají k tobě ouškem jehly do nebe?!

NAŠE ECCLESIA MILITANS
Ten seminární systém jistý jim z mozků cedník nadělá, pak rok čtou „Katolické Listy“* a těmi zhloupnou docela. * Nyní ovšem zase „Čecha“. 72

REFORMNÍ KATOLICISMUS
Je nutnou předůkladná oprava, jež božskou věc od lidské odmísí – tak starý kus když táhnout přestává, tož malují mu nové kulisy.

KATOLICKÁ MODERNA A KATOLIČTÍ
KONSERVATIVCI
Rozpředla se tuhá polemika, ranami to jen jen pršelo – dráteník chtěl seprat dráteníka, oběma pak bylo kyselo.

ANTISEMITISMUS
Jaký smysl? Židy zamítá, ale s Římem píská v taktu jistém – konsekventní antisemita měl by začít přece pánem Kristem!

VÝKLAD K PŘEDEŠLÉMU
Což pak je pán Ježíš v římských zdech? Na dobro se vystěhoval kdysi. Jenže tenkrát veliký měl spěch, tak tam ještě firma jeho visí. 73

„HLEDEJTE NEJPRVE
KRÁLOVSTVÍ BOŽÍHO A TO OSTATNÍ
BUDE VÁM PŘIDÁNO“
Na Žofín se ondy sešli páni páteři, v debatě pak prohlásili ostře někteří, že z celého srdce mají rádi svoji vlast, ona že je duší jejich jediná jen slast, a že nenechají trhat drzou rukou jí, jak to fialoví páni jistě plánují, že si nedají dál líbit onu potupu pašovského zacházení se stran biskupů, konečně – a tu se ozval v souhlas celý sněm – žádali si lepší časy míti zákonem, více peněz, lepší platy, lépe jíst a pít – kaplan je prý také člověk, chce jak člověk žít. – 74 Což je avis pro vlastence: Hleďte pomoc dát, slyšíte, že vlast chcem hájit a vždy milovat. Což je dále doklad malý k staré fabuli: líp mít tady oběd, nežli v nebi tabuli. Mluvili a rokovali, až se třásl dům, v posled slávu provolali pánům biskupům.biskupům, což zas bylo jinam avis čisté, loyální: pomohou-li tihle tělu, duši máte vy...

BABYLONSKÁ LEGENDA
Z babylonské brány zástup židů spěl, když se s nimi střetl prorok Daniel. Ti křičeli a volali, až brady se jim kývaly, a vřeštěli a ječeli, až oči ohněm sršely a točili je do středu, kde jevila se pohledu smrtelnou mukou uštvaná choť Joakima, Susana. 75 Daniel vztáh ruce: Kam pak jdete s ní? A hlas sterý řve: Na místo popravní! Tu prorok, jak tu vážně stál, se Susaně v líc zadíval, a ona chvíc se pobledlá zrak černý k němu pozvedla – tu starcové dva šedí, zlí, si také v oči pohledli a klnouce dí šepotem: Duch nečistý jej přived sem! Vystoupili: Neruš chůzi trestu vin, ústy svého lidu soudil Hospodin! Muž její, starý Joakim, šel v dálku za obchodem svým, a tato žena zlotřilá v zahradě zatím hřešila a jako v potupu nám všem to s babylonským mládencem. Však nejen Hospodin to zřel, i náš zrak hřích ten uviděl. Prorok zíral na ni: Israeli, věz, čistá je krev její! Vraždu pášeš dnes! I ztrnul zástup: Co to díš? Že bez viny je? Jak to víš? Dva kmeti nad hrob schýlení dosvědčí její hřešení, dvé párů očí vidělo, co tělem jejím zachvělo, dvé jazyků tu svědčilo – však tebe při tom nebylo! – 76 Prorok přetrh řečí vzrůstající proud: Hospodin tak praví: Obnovte ten soud! I kázal starce rozdělit a jednomu dál stranou jít, a druhému, jenž před ním stál, řad různých věcí vytýkal, pak v ráz, jak rys když vyletí z úkrytu na chřtán zvířeti, otázkou na něj vyřítí: Kde viděl jsi ji hřešiti? Stařec myslil chvíli... Pod lentíškem, vzdych. Hlavu selhals – svědka najdeš v slovech svých! I kázal přijít druhému, řeč ved mu jako prvému, nečisté hříchy vytk mu též, klam lidu, pýchu, mrzkou lež, pak v ráz, jak rys když vyletí z úkrytu na chřtán zvířeti, otázkou na něj vyřítí: Kde viděl jsi ji hřešiti? Stařec myslil chvíli... Pod svídou, pak vzdych. Hlavu selhals – svědka najdeš v slovech svých. I vzkřikl zástup velice a pánaboha chválíce ven z brány hnali starce dva a byla ihned poprava. A prorok přistoup k Susaně, jež děkovala odaně, – víc oči než rty mluvily – pak do města se vrátili. – – 77 Ve třinácté hlavě knihy Daniel není slova více. Děj však dále šel: Počestný starý Joakim byl v dáli za obchodem svým, a Susana, jež ožila, ráda by byla líčila tu celou starců ničemnost, tu svoji skálopevnou cnost, tož Daniel šel s ní až v dům a odali se hovorům. V Babyloně noci tuze tmavé jsou. Daniel ji trávil v bdění s Susanou. A když šel domů za rána, tu duše jeho zmítaná si zpívala: Ach, Susana! A vůni vlasů havraních na prstech ještě cítil svých – Ach, Susana! Ach, Susana! Tmu v očích, na rtech sladké mdlomdlo. A lehce se mu to tak šlo – Ach, Susana! Ach, Susana!

LEGENDA O SVATÉM MARTINU
„Hučí vítr od půlnoci, sníh se sype krutou mocí, země křehne v tuhém mrazu, jak by život již bral zkázu. Jede vojín velkým spěchem, kůň mu sotva stačí dechem, 78 země zmrzlá pod ním zvoní, an tak cválá na svém koni. Aj, tu chodec polonahý, smutně sedí podle dráhy, pro zimu se jedva mane: Smilujte se, dobrý pane! Slyše hlas ten pronikavý hned svou cestu jezdec staví: Co mám dáti, chodče, tobě, nemám peněz v této době. Náhle sáhne po svém meči, plášť rozetne jednou sečí: Vezmi pláště toho půli, odevzdej se boží vůli! Chodec v plášť se přiodívá, teplo mile naň se vlívá: Již mě více nepozebe, požehnej ti pánbů s nebe! Provázen pak duchů zjevy Kristus v snách se jezdci jeví, vzhledá na něj jasnou tváří, na ramenou plášť mu září: Pláštěm tím mě Martin odil, dám mu nebe proto v podíl, nebo co kdo chudým skýtá, jako mně by dal, se čítá. –“ – – – – – – – – – – – 79 Tak totiž tuhletu baladu krasami jejími jatý, chodě si po nivě nebeské pan Martin, biskup a svatý, cituje zástupům blažených, cherubům, hromadám dětí, za svatým Duchem ji vykřičí, když ten tak mimo něj letí, cituje vážně ji, k důrazu berlu svou do výše vznese, s gesty ji přednáší, až se mu infule na hlavě třese. Po nebi zná ji už kde kdo je, vtipkáři svatí se smějí, jak vidí blížit se Martina: Ach, už zase větry ty vějí! – Než svatý Martin – to věřte mi, své hořké chvilky též mívá... ba, v noci, v nebeské posteli sedne a skráň v dlaně skrývá... Má všecko, pravda to: svatý jest na zemi, na nebi věru, udělal konečně, možno dít, dost pěknou kariéru. A Sušil napsal tu baladu ku jeho oslavě zvláště – jen kdyby – ach, u všech rohatých! – jen toho nebylo pláště! 80 Kdyby se dověděl Kristus pán, světcové a svaté paní! – Cherub, jenž pěšinky zametá, už by ho nezdravil ani! Kdyby se najednou zjevilo, že ten plášť – bída, ó bída! – koupil si tenkráte v Remeši u nepokřtěného žida! Pět roků tahal jej na vojně, pak – ó děs hrdlo mu svírá – půl ho dal tam tomu chudáku, že už byl samičká díra!

LEGENDA O SV. ALOISIU
Svatý Alois skvěl se neviností, jakou lilie má v bílé kráse, ale ani lilie jí nemá, neboť často drzý černý brouček v její voné nitro mlsně vnikne, duši Aloise však ani stínem myšlenečka hříšná neztemnila. Krásnou lící těšil zraky lidí, vonou duší blažil duše jejich, neboť ona na svých lehkých křídlech vyletala v různé rajské sady, hovořila s anděly a světci, odlesk slávy rajské dolů nesla dýchajíc jím na té smutné zemi. Stalo se pak jednou tohle o žních: Plavým mořem polí k podvečeru 81 procházkou svou kráčel Aloisius. Na výletu rajském duše byla, bez cíle šly oči po krajině, šly a šly, až tohle uviděly: Bujný hoch tam černovlasé holce v stínu klasů život rozepínal, líbal šíji, ňadra a tak dále – Aloisi krev uhodila k skráním, červená tma zapadla mu v oči, duše náhle vrátila se z ráje, mdle si sedla v umdleném svém těle stenajíc nad strašným lidským hříchem. – – – – – – – – – – – – – – – Stará chůva hladila mu vlasy: – Pane milý, co ti tíží duší? Ukaž mi zas jasné svoje oči! – „Anito, ach lidé hřeší, hřeší!“ – Ano, pane, nádoby jsme hříchu. – „Viděl jsem dnes, Anito, ach viděl na poli, tam... přede tváří slunce... pod nebem tak nekonečně čistým... před vidoucím okem pána boha... hocha s dívkou...“ – Ty můj milý bože – chůva usmála se, – proto truchlíš, proto věsíš hlavičku svou, pane? Z takových chvil lidé původ berou, v také chvilce zplodili i tebe otec s matkou tvojí – nevíš, pane? 82 Pán bůh to tak všechno zřídit ráčil, a my, lidé, jinak nemůžeme... – Rozsmutnil se Alois ještě více, ještě hlouběj hlavičku svou svěsil: Jakže, takto byl dán život jemu? V hříchu počat rodiči byl svými? Jak teď pošle duši vzhůru k ráji, když jí každý pohledem tam řekne, každý z andělů a čistých světic: v jakém pak to dole bydlíš těle?! Jaký pak má příbytek tvůj původ!? Ne už brouček, ale veliký brouk padl bílé lilii té v kalich, padl tam a ostnatými drápky zurážel pel se stěn jejích bílých, tyčinky jí rozlámal a strhal – a tak vadl, vadl kvítek čistý, ještě víc se hlava naklonila těžkým hořem, nekonečnou mukou, až hřích cizí, jenž dal život jemu, život zdrtil mládce Aloisia.

DĚTSKÁ MOUDROST
Nad ctihodnou biblí dcerka moje malá se nad pánem bohem takto zadumala: „Bůh je vševědoucí, všechno předem ví; věděl tedy dávno: Adam jabko sní – přec ten stromek v ráji dal mu před oči, Adam jablko snědl, pánbů hněvem vzplál, 83 na minutu z ráje pochopy jej hnal, pak se rozlítostnil, stáhl obočí... Adam sice měl kus vůle svobodné, ale pánbů věděl, jak se rozhodne, ba, ten Adam vlastně musil jabko sníst, poněvadž byl pánbů už tím dávno jist. Také věděl, že jej nutno zbavit vin, věděl, že to provést musí Ježíš, Syn, věděl, že až jednou, za pár tisíc let, pošle Syna na zem vykoupit ten svět, věděl, co se všechno stane Synovi, věděl, že ho čeká věnec trnový – – – všechno pro jablíčko, jaký smysl v tom? A když už chtěl míti v ráji onen strom, andělů přec celé legiony má, proč tam nedal za stráž jednoho nebo dva? Či jest ještě jeden pánbů mocnější, o němž nic nevíme v pouti vezdejší, jenž na našeho si přísně pozor dává a náš pánbů, chudák, pěkně poslouchává?“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Milé dítě, pánbů věděl dojista, jaké kličky mu tvůj rozum nachystá, proto nadělal nám, dětem nevěry, všeumné a moudré pány pátery, těm prý všechno svěřil, ti ta „proč“ už ví – proto, když tvůj rozum rýpá, bláhový, pan páter se zděsí, prst na ústa dá: Věř jen, sic se pánbů zase rozhněvá! 84

INTERVIEW KOHOUTA, O NĚMŽ PÍŠE
SV. LUKÁŠ VE SVÉM EVANGELIU
KAP. XXII Verš 56-61.
– Pane Kokši, aféra ta s Petrem přec vám velkou slávu vynesla – račte dovolit mi: proč jste vlastně zanechal hned toho řemesla? – „Povím, pane. Tenkrát u Annáše řek pán Ježíš: Kokši, pokoj dej, ať si kdo chce zapře jmeno naše, ty už vícekrát mu nezpívej. Vidíš Petra. Je z mých apoštolů, u jednoho sedal se mnou stolu, klíče nebes přijal z rukou mých – zapřel mě. – Co čekat od jiných?! Pravdu, pane, tenkrát Kristus měl. Pěkně, pane, by se kokeš dřel, kdyby kokrháním na novo provázet měl símě Petrovo! Vidíte je – skandál povídat – Pán Bůh ráčil břich a nos jim dát břich jak koule, z mědi nos i líc – známek pekla nedbá nikdo víc! Snese se pár grošů v záložny, vykrade to páter bezbožný; noviny vám líčí zábavy, jaké tropí kozli smradlaví 85 v školních síních s hochy, děvčaty – může chtít víc ďábel chlupatý?! Jakoby jim nestačila více farských panen plná porodnice! Místo nábožného rozjímání trčí celé noci do svítání při karbanu – pak jde, duše čistá, těmi prsty zdvihat pána Krista! Nebo – to však je už k zbláznění! – napravují Páně učení čili „reformují“ ze všech sil. Patrně, by Pán se nezlobil, jako za odškodnou, polejí mizerných jej veršů pomejí. Pane, jejich existence pouhá už se Kristu pánu hříšně rouhá. A tak celý ovčinec je skvělý: ovce hloupy a psi zprašivělí. Slovem, pane, nechci síly mrhat, Kristu pánu je to nemilo – hrdlo bych si musil vykokrhat a nic by to platno nebylo.“

POŤOUCHLÁ HISTORIE
Do své knihy „Království boží na zemi“ zařadil páter K. Dostál Lutinov výstřižek z novin z r. 1898. Výstřižek ten, pokřtěný „Báseň hrdinská“, zní: 86 „Tři kněží, kteří při zahynutí francouzské lodě Bourgogne rozhřešení udělovali, byli tři francouzští Dominikáni z kláštera novoyorkského; P. Florisoone, převor, P. Merlin, profesor a P. Baumann. Všichni tři zahynuli, plníce svůj úřad kněžský.“
K čemuž poznamenávám já:
„Báseň hrdinská“? Nu teda. Ať jim pěkně zní, že v posteli neumřeli, jak ti ostatní, že se náhodou tak k tomu také nachomýtli, kde sta obyčejných lidí rvavé vlny chytly. Když v továrně pod řemeny dělník krvácí, když otravný plyn havíře v šachtách utrácí, toť nanejvýš pro lokálku drobná novina, trefí-li to pátera však – už je hrdina! Ostatně i páterům těm nutno výtku dát, že provedli i tou smrtí pustý plagiát: „V přenáramném vlnobití mořském troskoce se loď. Lid vznešenější utíká se v člun. – Kde náš Alfonso? – volají – kde otec náš duchovní? – S bohem plujte, přátelé vy drazí, s bohem, bratře, ujče! – s paluby dí on – vaše povinnost se končí, má nastává. – I spěchá na rychlost v dolní prostory těšit nebohé své v zápasu smrtelném; zpovídá je, – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – až s nimi tone.“ Psal to Herder, evangelík, Čelakovský náš přeložil tu historii, z čítanek ji znáš, 87 nevadilo Dostálovi – je to potvora! – že ti tři tam zplagovali scenu z pastora, prostředek tu posvěcuje účel přeznámý, báseň hrdinská zní jako buben reklamy.

SVATÁ TROJICE
A KATOLICKÁ MODERNA
I.
KRISTUS PÁN:
V slunci mém se rojí netopýři, z mého těla hrobní červi tyjí, z mojí krve vylíhli se štíři, na mých snech se černí hadi svíjí – pro lidstvo jsem Golgotu měl tuhou, pro zvěř tuhle trpím dneska druhou, tam jsem unik smrti ze stanu, po téhle však víckrát nevstanu! II.
U BOHA OTCE
Přišel anděl s taškou: „Zde jsou, věčný pane, ody panpáterů k oslavě tvé psané“, přišel anděl s pytlem: „Prosby jich rač vzíti, jak máš s kritiky těch veršů zatočiti.“ Řekl první: „Přečti napřed veršů řadu!“ Druhý: „Na ty prosby pohleď bez odkladu!“ Pánbů zoufale si v šedé vlasy vjel: Ach, znát které menší je z těchto dvou zel!“ 88 III.
PROHLÁŠENÍ SV. DUCHA
Poletá bez všech okolků a vrká z plných plic: „Já nejsem s nimi ve spolku, já nemám s nimi nic!“

SUPLIKA VŠECH VĚRNÝCH KATOLÍKŮ
ČESKÉHO JAZYKA K PAPEŽI
PIU X.
Svatý otče, pozorujem s žalem, že se v stádu strach a děsy šíří: ovce žijí sice v zdraví stálém, ale nejsou jisty před pastýři. Neboť nečisté jich pudy dáví, ženy, dívky, chlapce, drobné děti, před školní se síní nezastaví, zpovědnice orgiemi světí. Svatý otče, toho v uvážení důtklivou slyš naši oraci: Buď už dovol, ať se řádně žení, neb dej provést na všech kastraci! Dne 6. září 1903 byla v „Besedách Času“ konfiskována báseň. Z interpelace posl. Seitze a soudruhů na ministra dra Körbra dne 23. září podané otiskuji tuto část:
89

MEZI SVATÝMI PANNAMI
Svatohorská vambeřické psala: Stotisíckrát pozdravuji tebe, vinšuji ti všechno dobré s nebe, já jsem zdráva, pánu bohu chvála. Jak pak u vás v tomhle letě bylo? Měli jste tam také velké deště? U nás v neděle a svátky lilo a k tomu to krupobití ještě! Zničil ti tu ovoce i pole v čtvrt hodince příval kroupový, až je všechno jako v říjnu holé, co tu budou dělat, bůh to ví! Hodný, dobrý je však český lid! Navzdor těmto ranám přicházejí ke mně požalovat, poprosit, hlavy se jim z všech těch útrap chvějí, oni však na těšitelku svou, panenku svou, nezapomenou! Ba, i dárky ještě přinášejí! Jestli pak už také jazyky do tebe se dali kritiky? Rýpají ti, kdož to jakživ viděl, že prý to a ono – klackové, našinec už jen aby se styděl opakovat řeči takové – že prý modly jsme jen, hloupost lidí jen prý cosi vyšího v nás vidí – nu, tak vidíš, závistníci lití už nám nepřejou kus živobytí! 90 Ještě dobře, že těch jazyků zloba jde po velkém žebříku: mysli si, že lezou do výše, cloumat chtějí pána Ježíše, bohu otci upírají místo – slovem, není nic před nimi jisto; můžem býti spokojeny dosti, že jsme aspoň v této společnosti! Slyšelas už o té z Mariazell? Panečku, ta zpejchla velice! Našinec aby se před ní kácel, nafoukla se jako pávice – staroboleslavská prý jí psala, po zdraví se slušně vyptávala, myslíš, že jí odpovědi dala? Holenku, teď zpejchla panna Manda pro tu zpověď pana Ferdinanda! (Snad čteš také ňáké noviny? Já jsem dřív pro „PoIitičku“ byla, teď páteři řekli z krajiny, abych „Národní“ si předplatila, o té zpovědi jsem našla tam, mysli si, docela telegram!) Že se zpovídal tam, jaký div? Kdyby trochu vzdělání jen měla, znala by, že tak už bylo dřív, pak by ovšem founět nemusela! Ferdinandi vždy kams chodili, když je hříchy tuze tížily! I my, řekněm, nejsme ledajaké, známeť my se s velkým panstvem také! 91 Útrpny však buďme k cizím chybám, jakož láska boží přeútrpná nechť na chyby naše popatří! Pozdravuji tě a vřele líbám. Svatá Hora, dvacátého srpna, roku tisíc devět set a tři. P. S. Ještě slůvko. Ignácia Otce – psala jsem ti o něm dřív už snad? Je to ten, jenž doved přehluboce poutníky až k slzám rozebrat – toho stihl pánbů obtíží: tak mu začlo svědčit jídlo, pití, že ti stloustl skoro na díži, že nemůže místa pozměniti. Žádný schůdek není pro něj možný, žádná židle, žádná kazatelna – vše by rozbil a se zabil zcela, vidíš, co dar boží v lidech dělá! – teď v své jizbě leží Otec zbožný, slova jeho tklivá, spasitelná neuslyší nebohý náš lid, až si přijde ke mně zatesknit! Každý kříž však od boha je slán, pochválen buď za něj Kristus pán.

LÁSKY SVATÉ TROJICE
Otec je – viz v starém testamentu – milcem semitského elementu, 92 Svatý Duch – konklave ukazuje, – Taliány zvláště protěžuje, a pán Ježíš, touhyplným hledem hledaje nás, za naším jde sledem, za kacíři, zapěrači svými, ovečkami, jak řek, ztracenými.

SV. VÁCLAVU
Varhany si ovšem hezky necháš hrát, modlitby a písně k sobě posílat, sám však o údolí nedbáš slzavé – věř, to není hezké, svatý Václave! Pohleď jenom jednou na tu naši zem, jakým lidem jsi tu, světče, patronem, viz a od hlavy se rdi po malíček: Hanka, Vlček, Sehnal,* Bříza,** Řezníček.

VÁCLAV ŘEZNÍČEK
Na levém boku špatně ležel, tož na pravý teď lehá si, dřív k atheistům přináležel, teď říká hlučné zdrávasy, * Sehnal – mladočeský, dnes už zapomenutý poslanec, vydavatel řízného „Českého Listu“. ** Jen k vůli metru, jinak ovšem Březnovský. 93 snad v nebi z toho radost mnohá, gloria mu tam zapějí – zde bídně psal bez pánaboha, s ním píše ještě bídněji.

MYTHOLOGICKÉ PROBLEMY* I.
Zeus ještě dřel se: nebyla to líná generace bohů – aspoň v chvíli jistou, ale ten náš pánbů, i když chtěl mít syna, dal si udělat jej ptákem – prokuristou. II.
„Nebudeš mít bohů jiných mimo mne!“ Dojemné! Chtěl se saprment všech saprmentů zbavit předem všechněch konkurentů? Z interpelace poslance Tomáška a soudr. podané na ministra spravedlnosti a čtěné v poslanecké sněmovně 15. dubna 1910.
MASOPUSTNÍ ÚTEREK
Z mladočeského klubu. (Úřední zpráva. ) Ve schůzi, konané v neděli dne 15. února u „Choděry“ přednášel poslanec dr. Kramář „O Bosně a Kallayovi na * V Rakousku zabaveny. 94 základě spisu dra Em. Dyka“. Přednáška byla sledována se živým účastenstvím a na návrh přítomného dra Rezka byla po přednášce uspořádána sbírka, jež má býti počátkem fondu na zřízení pomníku „velkému civilisatorovi Balkánu“, (jak jej dr. Kramář nazval), Benj. Kallayovi.
* Z Říma 15. února. (Zvl. telegr. „Čecha“.) Významným způsobem všimnul si Řím vnitřních záležitostí a poměrů českých. V srdci Sv. Otce má sice český národ své pevné místo vedle všech národů katolických, ale takovou formou, jako nyní, nebyl dán této lásce Sv. Otce průchod již snad od dob Svatoplukových. Ve slavném sezení za asistence všech ve svatém městě dlících kardinalů vzpomněl Sv. Otec těžkých bojů, jaké bylo českým katolíkům v minulém letě podniknouti za svatou víru a jazyk českých patronů proti zaprodaným bludařům a ráčil milostivě na důkaz své blahovolnosti uděliti: Poslanci za město Tábor, dru Karlu Kramářovi, kříž Řádu Božího Hrobu, filosofu a historikovi (?) Matěji Čapkovi řád Spasitelův; členu redakce Nár. Listů Karlu Rohanovi*papežské požehnání s politováním, že dosud neprovedl důsledků svých pozorování a nepřestoupil k Svaté Katolické Církvi. Svatý Otec chová však naději, že se tak stane co nejdříve a chce svými modlit- * Vidno, že se v Římě spletli trochu v charakterech vyznamenaných pánů. Ostatně spletli se i v důležitějších případech, což duchu a směru Říma nevadí. 95 bami u Syna Božího a Panny Marie se přimlouvati. – Čech dodává: Podávajíce co nejstručněji radostný tento telegram, slibujeme, že co nejdříve přineseme obšírněji ocenění tohoto dobrodiní Sv. Otce českému národu. Dnes podotýkáme jen, že politika česká a osud národa zdá se spočívati na Hoře Nebo, odkudž již jasně jeví se země zaslíbená. Nikde jinde než v Římě je naše spása a nikdo jiný než sv. Otec svou neomylnou rozvahou ukazuje cestu, kudy národ dojde k splnění svých cílů.
* Pocta. Mariánské kongregace věnovaly dru Podlipnému jako „věrnému ctiteli Matičky Boží“ překrásný růženec, vyřezávaný ze dřeva pravých libanonských cedrů. Dr. Podlipný prohlásil pohnutě deputaci, že je mu tento drahocený dar náhradou za všecky ústrky, jichž si v poslední době dobyl (?) a že jej s pýchou bude nositi na svém hrdle. Jedna z dam dojata odpověděla, že přáním každé české ženy musí býti, aby se na tom hrdle zaskvěl i primátorský řetěz vedle růžence, což „ctitele Matičky Boží“ dojalo ještě víc. Deputace odešla v povznesené náladě.
* Konečně velký čin České Akademie. Koupě velkostatku Býchor houslistou Kubelíkem měla neočekávanou dohru v sezení České Akademie. Řekněme hned: dohru šťastnou a plodnou. President Akademie p. Hlávka prohlásil za bouřlivého potlesku všech shromážděných členů, že od nyněj- 96 ška každému potřebnému literátu a pracovníku na poli vědy, který se o podporu Akademie ucházeti bude, chce bezplatně zapůjčiti na delší dobu svým nákladem pořízené – housle.
* Zpráva literární. Pan J. R. Vilímek tiskne novou sbírku básní F. S. Procházky: „Týnské písničky“. O neobyčejné ceně této knihy svědčí, že ji musí nakladatel tisknout hned v pěti vydáních. Jak se dovídáme, připravuje týž autor knihu „Vyšehradských písniček“ a chce napsati „Vinohradské“ a potom i „Letenské písničky“; přáli bychom si, aby nezapomněli na Holešovice-Bubna, jakož i na Vršovice-Michle a čtvrti ostatní – naše caput regni zazáří v jeho poesii skvost, jakým se nemůže honositi žádné jiné město na světě.

DER LEDERNE PAPA BRÁF
Síť natažena v starém vikýři a pavouček se moudře drží v šeru – takoví „političtí kacíři“ dělají v posled nejlíp kariéru.

ATHEISMUS A TEN NÁŠ PŘÍŠTÍ
„Z BOŽÍ MILOSTI“
– Pane bože, dej nám krále! – šlo to z hrdel starých, – Pane bože, dej nám krále! – jde to z hrdel jarých. 97 Vzala za své báje mnohá: – není, není pána boha, byl to klam jen stále! – Jak to navlect, páni bratří, by ten náš byl, jak se patří: když už není pánaboha, kdo nám má dát krále?

EPIGRAM – BALADA
Byl to jeden národ jako my. Sedělo mu v jizbě svědomí, ve dne bdělo, v noci nespalo, ve dne v noci k němu skuhralo ; našlo plytkost v každé radosti, vlastní vinu v každém neštěstí, v práci šlo s ním jako stín a duch, kázalo hloub v půdu vnořit pluh – tyran přísný, neodbytný druh! Konečně ten národ v sebe šel. Pozoroval se a zastyděl.zastyděl, pak svědomí svému v oči zřel: „Zmlkne hlas svůj?“ – Ano. – „V který den?“ – Až ti nebude víc potřeben. – „Dobrá. Stačí mi to vědomí.“ – – – – – – – – – – – – – Vstal a zabil svoje svědomí. 98

EPIGRAMATISTA
Že vám tu horkou lázeň dal? Oh, nechte mu tu čilost. Což víte? Snad v ní vykoupal i vlastní pošetilost.

KUS AUTOBIOGRAFIE
„Přítelem drahým“ hned mě nazvali a líbali mě, jak mě potkávali, způsobné básně též mi připsali, v Akademii kouteček mi dali – leč při všem byla blahosklonost jistá, by rozdíl vynik jich a mého místa, a když jsem jednou vlastní hlavu měl, přátelé drazí jako na povel, jak věštci tak i tkliví lyrici, mi ukázali ostrou sanici – tu teprv jeden druhého znal v ráz, a rozcházeli jsme se v pravý čas.

NAŠE LITERÁRNÍ INDIVIDUALITY
Nejdřív jeví se nám jako vzdálená ohnivá slunce jež z pestrých niter svých házejí paprsků tříšť. Přibliž se: zrcadlové hle to barevné koule na tyčích nabodnuty pyšní se po zahradě, paprsky cizí odráží, v obrazech pitvorných kreslí člověčí na blízku tvář, předmětů sousedních vzhled. Národa vkus si cení však ty balonky ze skla, – laciné, nechtějí nic, krášlí prý příjemně sad. 99

STAŘÍ LUMÍROVCI
Stojí pampelišky na lukách... V májového slunce záplavě zdály se nést zlato na hlavě, potom zmoudřely a pudrovaly paruky, jež na hlavičky vzaly – první vánek, který loukou táh, paruky ty trhá, vzduchem hází, pudr fouká v dálku blankytnou – pampelišky stojí na lukách, ničím tebe vlastně neurazí, ale ničím také nechytnou.

TERMINOLOGIE KRITIKY
Staří páni lichotivě zvali svoje básníky orly, kosy, křepelkami, skřivany a slavíky, zvěř tu odklidivši, dí teď mladých snaha všestraná: „jasný profil“, „čistá maska“, „hlava ostře řezaná“.

PROSPĚCH LITERÁRNÍCH SPOLKŮ
Pět či šest už máme literárních spolků, do jednoho vstoupit nutno bez okolků. Vlídně budou se mít k tobě bratří z cechu, potom opatříš tím moudře vlastní střechu, neboť (už se stalo) začne hořet trošku (hodilť někdo jiskru do slaměných došků), na poplach se troubí, a stříkačky bratří ulijí ti požár. A tak se to patří. 100

PARADOXA O OSUDECH FR. ZÁKREJSE
Když vtipkuje – tu jakby dával čtoucímu kapky neštěstí, když vážným je – tu smíchu nával v čtenáři maně šelestí. Psal tolik, že se za to mělo, že píše čtyřma rukama. Duch – bůh ví kdy – opustil tělo a odlít kams do neznáma. Až tělo zajde, začne pučet mu nesmrtelnost na věky při našich stolech, na náš účet, kam připletl se bezděky.

V UMĚNÍ, LITERATUŘE, ŽIVOTĚ
VEŘEJNÉM ATD.
Čas od času výslovně se dekretuje, že ten onen na dál nyní bohem sluje; pak nějaký kacíř hlásí tonem chladným, národa že chlouba není bohem žádným, začnou hádky, sváry, boje všelijaké: modla odnese to, ale kacíř také.

„ZVON“ A „MÁJ“
Zvon na Máj s láskou nehledí, je prý to podnik zbytečný, Máj na Zvon zase škaredí, prý stačí Máj nám výtečný – 101 pak vám čest, věštci velicí, již našli moudrost onu: nalézt si pevnou stolici zároveň v Máji i Zvonu!

VEDI NAPOLI E POI MUORI!
Přečti si „Zumři“ a umři!

POSMRTNÉ OSUDY BÁSNÍKA J. E. VOCELA
Když ve „Výboru České Poesie“, (viz I. díl), s ním zatočil až tuze kriticky náš Vrchlický – Erazím Vocel z této tragedie se v hrobě obrátil. Když letos v přísném „Musejníku“ hláse, že je to div, propukl nad ním v obdiv hymnický náš Vrchlický – Erazím v hrobě obrátil se zase a leží jako dřív.

ČESKÉ AKADEMII
Pánové, hleďte dobře znát význam svých nesmrtelných, stane se dozajista, umře vám ten a onen, svět se pak: „Co je to?“ nad jmenem takovým zeptá, byste se neptali též: „K čertu, kdo pak to jen byl?“ 102

ZDRAVOTA KONKURENCE
Neklňte Josefu Hlávkovi, že špatným je rozmyslem veden, neštěstí jeho je: takový že není tu muž ještě jeden; mecenáš konkurent – to byl shon, když by se kokši ti bili! Pak jistě by ňáký ten milion došel přec k moudrému cíli!

FACIT VÝSTAVY DĚL
JOSEFA MÁNESA
„Vší Evropě věděti se dává, že náš proslavený národ český, který, jak je známo, ducha blesky do nejzazších končin rozsypává, rozhodl se prodat ze zásoby statky některé a svoje skvosty a zve k tomu ctěné p. t. hosty, s nimiž obchoduje delší doby. První objekt jesti malíř čelný, kdo jej mít chce, k Praze kroky zanes, příjmění a jmeno: Josef Mánes, stáří: jistí se, že nesmrtelný. Znalci dí, že nepoklesne v ceně, že prý bude zářit věčně skvělý – u nás dřív mu málo rozuměli, a teď rozumějí ještě méně.“ 103

ÚKOL BÁSNÍKA
V cifrách, cynismu a kšeftu se to milé lidstvo válí, zatím má mu básník střežit jeho „svaté ideály“: tu je trochu ohněm hřáti, aby nevychladly, tu zas trochu k ledu držet, aby nezasmrádly.

NAKLADATELSKÉ DRUŽSTVO „MÁJE“
Spisovatelé si náklad vzali. Což teď aby nákladci tak psali? Beletristi by to nakládali – všecko mrtvolkou být nemusí; ba, zdá se být jistým velice, že by ze Štěpánské ulice mnohem míň chodily funusy.

JANUS-KRÁSNOHORSKÁ
K nebi oči točí, věštby vrhá, trhá sebou v křečích nad budoucnem národa. Bílé Hory mory, cizí jedy, vředy pěje, v nichž se topí vlasti svoboda; když však nachomýtne se jí v blízko kdosi, koho ve věšteckém žaludku svém nosí, sleze se třínožky, stají velké nářky, požehná mu křepce tonem zelenářky. 104

JISTÝ PRIMÁN NA TITUL BÁSNÍ
„A PORTA INFERI“
Stulte adolescens, Dyk, modus certus est verborum, taceas aut recte dic, dic: „A porta inferorum.“

POZNÁMKA JISTÉHO SEKUNDÁNA
ČTOUCÍHO POZNÁMKU
JISTÉHO PRIMÁNA NA TITUL BÁSNÍ:
A PORTA INFERI
Ale, ale, chyba k podivu! V apostrofách zvyk přec Latiník užívati superlativu: „StuItissime“ adolescens, Dyk.

KARIÉRA JIŘÍHO KARÁSKA
Byl diktátorek malininký, měl smích a rozum přebystrý, vypjaté stavěl guillotinky a plašil cnostné filistry; pak dělal dluhy za hranicí, z nichž pílí tklivou horoucí svou posu robil vítězící pro historky budoucí; 105 s třicíti roky přišlo stáří i moudrost v mnohém ohledě: náš Robešpírek hodnostaří teď v „Umělecké besedě“.

INCOMPATIBILITA LITERÁRNÍ
Nestačí psát verše, milý básníku, pěstuj vedle toho také kritiku. Scuchej jiným všecko, co je napsáno, vydej pak svou knížku a máš vyhráno!

DNEŠNÍ POLEMIKY V LITERATUŘE
Obhroublosti, vtipy, až je strach, sofisma se s sofismatem střídá – aby zlatá mládež v kavárnách libovala si: „No, chlapík! Vida!“

NOVÉ PŘEKLADY SHAKESPEARA
Spachtoval si anglické ty doly tuze spořivý pán nějaký – samé zlato vozí prý z té štoly, vydává však samé měďáky! 106

M. K. ČAPEK – LITERÁT
Člověk nerozumný! K dobrodincům čelným nevděčným se jeví zvláště nezbedou. Tak na př. ke mně. A přec vidí zřejmě: neudělám já-li jej už nesmrtelným, jeho knížky to přec nikdy nesvedou.

ČLENSTVÍ AKADEMIE NAŠÍ
„Proč pak je tam ten a ten a ten?!“ ptá se deně lidstva udivení. Jsi-li mudrc, budeš spokojen, když se zeptá: „A proč ten tam není?!“

PAN JARO HILBERT*
Také originalita: Řekne-li si svět: 2x2=4, tvrdí on, že pět.

DRUHÁ ORIGINALITA: F. X. SVOBODA
Zadumal se tuze nad života víry, všechno tuze novým mu v nich připadlo, a kdykoli našel 2x2=4, napsal o tom roman nebo divadlo. * Po jeho článku: Dosti Husa! 107

KNÍŽE BISMARCK P. ANT. KLÁŠTERSKÉMU
Klášterský, lieber Klášterský mein, das Lied war wacker, das Lied war fein, Es klingt so männlich, borussisch sogar, als hörte man rauschen den preussischen Aar. Es ist ein Mangel allezeit hie an versificirendem Federvieh: Talent fehlt dem Fulda, Benehmen und Tauf’, ein kreischender Pavian ist der Major Lauff. O hätt’ ich Dich sechsundsechzig gekannt, gut preussisch wär heute das Böhmerland und, der Du zu Hause bist kein Profet, wärst jetzt ein Major und Hofpoet!

MÁM-LI CO SPOLEČNÉHO S P. V. DYKEM?
To bylo za dnů mladosti tak před patnácti lety, že člověk z pouhé bujnosti své měnil toiletty. A mnohý nahý přišel, vzal, co válelo se v domě – nu, dobrodiní udělal jsem často nevědomě. – Jak pak se, pane Dyku, vám v tom šatě chodí? Placet? (Toť latinské je!). – Jen se ptám, nic nemusíte vracet. 108 – To byl kdys háv můj lyrický a leckde se teď nese, však vy jste člověk praktický a v mnohém vyznáte se: – Knoflíky nové má teď frak, jsou sežehleny spodky, a vidno, nyní žlutý lak na moje máte botky, – nu, toť věc vkusu. Ale plášť se vydařil vám věru, podšívka rudá svítí zvlášť efektně v ulic šeru! – A chodit tak v tom obleku a láti jeho dárci po široku a daleku – jste originál arci! – A že jste byl vždy přebystr, jste literární perla – oh, lehce může filistr vzrůst na Verfluchter-Kerla! – Jen poplést trochu láním svým kavární Pavly, Petry – a už jsou vaším vlastnictvím ta metra i ty metry! – („Metra a metry“ – jasno už? „inferi“, trvám také? Čiperný získá u nás muž znalosti všelijaké!) 109 – Však v plánech račte pozor dát! Je lehko lidi zmásti – však aby nevlez diplomat si do svých vlastních pastí! – Když trháte mé kalhoty, jež máte na svém těle – nevyjde pak kus nahoty na boží světlo skvělé? – A jak pak má být, řekněme, i v dalším žití toku? Což pak ty dnešní šaty mé za ňákých dvacet roků?! – Labuntur anni. (Latina a smutného cos značí) ať potom není příčina k bezúčelnému pláči! – – – – – – – – – – – – – Nu dost. To je to společné, co s panem Dykem máme. To na otázky všetečné, bych ukonejšil známé.

POLEMIKA
Měsíc vleče tebe lecjakou kloakou, když mu dojde náboj, v zápětí trumfne ti „výškou hlubokého rozhořčení“, „hloubkou vysokého povržení“. 110

ZAČÍNAJÍCÍMU VERŠOTEPCI
Chceš-li míti hezky brzy slávu poety, vyrob jenom jeden veršík na „Čas“ prokletý, fůru vavřínů ti pošle Vlček z „Osvěty“.

HLAS PÁNA BOHA
čili
NOVÁ ČESKÁ POESIE
Gabrieli, běžte letem větru, dejte zdvihnout azur o sto metrů! Gabrieli, o sto metrů vzhůru, sic nám vrazí nosy do azuru! – Na chodníku pražské Ferdinandky zjevila se řada lyriků, každý vydal knihu na tři stránky, Voborník psal o nich kritiku!

HLAS ČESKÉHO NAKLADATELE
Plody naší krásné literatury stih by v magacínech konec bídný, kdyby nebyl stvořil Osud vlídný antikváře, kupce makulatury. 111

ŽERTOVNÁ BILANCE
Vlast v nadšení! Padesát roků žil a z knížek novou čínskou zeď nám zrobil: půl toho, co čet, špatně přeložil a druhou půli dobře nápodobil.

NEJPODIVNĚJŠÍ OKOLNOST
PŘI ÚNOROVÉM JUBILEU
Koho zrovna slavit bylo právě modou, i on oslavil jej vždycky sladkou odou, čirý zázrak tedy, že se zdržel krátce a neopěl sebe k vlastní padesátce.

A NÁSLEDKY TOHO JUBILEA
Neopěl se, pravda; pěliť o něm jiní – snad mu z toho zhořknou ody vůbec nyní.

NEŠŤASTNÝ KRITIK
Myš chtěla vznést se v opeřenců kruhy i získavši kdes letadla dvě věnem – je netopýrem. Bájka to tak říká. A u nás zase z pana Voborníka moh pěkně býti Ferdinand Schulz druhý, kdyby se nebyl na prach zkazil Tainem. 112

HISTORICKÁ DRAMATA
Čím víc se jich přes jeviště ubírá, tím víc člověk obdivuje Shakespeara.

JIRÁSKŮV ŽIŽKA
Ty jediný máš čisté svědomí z té historických dramat Sodomy! Jak živ byls kdy a námi tušen jen, zde stojíš nyní peven, vysloven! S tím duchem celým, jehož touha byla, by česká pře a boží jedno byla, by káli jsme se, kde jsme zhřešili a, čisti, teprv škůdce soudili; s tou duší dobrou, jež se starala, by peřiny své správně dostala nebožce chudá vdova Guštajnova od Šprocha, jenž je v Domažlicích chová.

PETRU BEZRUČOVI
S ranci svých knížek se na Parnas derem, po úzké pěšině jde nás tam mnoho – lokty se strkáme, srážíme perem, jedna tu zásada: kdo bude s koho?! V kapse svůj sešitek, oct jsi se rázem víc jaksi náhodou v tom našem hluku – své knížky, Bezruči, kladu tu na zem, abych Ti mohl jen stisknouti ruku! 113

FINALE
Je konec. Honem něco na autora! Čím okřeje víc česká duše chorá, než cituje-Ii, co mu kdo kdy řekl, čím po něm hodil, praštil, mířil, sekl? Nuž, prohrabujte staré časopisy, ctihodné revue, lejstra z anno kdysi, žeň našich dnů též hodna povšímnutí, i satirici k pozornosti nutí – jen hledat! Hledat! Pak se citát vplete (a k tomu ovšem zvlášť se hodí Goethe!)Goethe!). Dál neomylnou bývá u nás ranou, že autor kráčí s tou neb onou stranou. Též z jeho knih lze ukázati zoruzoru, jak sám se dostal s sebou do rozporu – nu, nebudu snad recepty zde psáti, jež máte dávno v prstech, lidé zlatí? Je svatá pravda: co svět světem stojí, nemoci všechny nejlépe se zhojí, když utrhne se chirurgovi hlava – tož hlavu sem – pak pánubohu sláva! Je konec. Zdráva buď ta naše bída! Promluvíš k mozku, a žluč odpovídá... 114

NÁHLEDY
UROZENÉ PANÍ FABRIKANTOVÉ (Interview náhodou.)
Mít děti – fuj! Věc nevhodná, je v tom cos připrostlého, i žena chce být svobodna a paní času svého. – o deformaci, těžkostech nemluvě jinak ani: tři čtvrti roku v úzkostech zřít jen své umírání! – Sil musí býti k také hře a nervstvo přesolidní – však člověčenstvo nevymře a země nevylidní. Vidíte, jak to dobře jde: ta žena, která dře se, vždy to tak hravě odbude, pět, šest porodů snese! V té bídě se tak napořád jak červi lidé množí – musí v tom přec být jistý řád a jistá vůle boží. Je už to pravda odvěká a celý svět jí veden: na deset prstů člověka připadá mozek jeden! 117 Nám stačí jedno poupátko, tam je jich jako vrabců, holky jsou z děvčat za krátko, dělníci vzrostou z chlapců. A dobrých dělnic, dělníků můj hoch mít potřebí bude – pánbů tak těší ze zvyku tím požehnáním chudé – – – – Hahaha, když se tak rozběhnou myšlenky! Kam hovor letí!... A já vám chtěla jen řečí tou vysvětlit, že nechci děti...

K. Rohan:
SPRÁVNÝ NÁZOR O VZNIKU
ČINŮ LIDSKÝCH
Otisk z Rozhledů č. 1. z 1. října 1904. Jde o objasnění záhady, je-li vůle lidská svobodna čili nic, je-li hřích, vina, zásluha a pod. Autor dokazuje nesvobodu vůle a přijímá důsledky z nesvobody plynoucí.
Bozi, proč Samson ten nenapsal, než se v boj proti nám tenkrát dal, tenhle svůj hluboký nález: Moh si jej totiž jen přečísti, a nebyl by mlátil svou čelistí, ba, byl by mlčel jak pařez! 118

IN DIESEM LAGER IST OESTERREICH! (Pozorování starého hofráta.)
Zoufale spláčete, vidíte-li, že rakouské barvy dnes nosí jen voják, úředník, erární sloup, antisemiti a vosy.

DR. KRAMÁŘ
Neblahá korouhvičko větrní! Rez tebe sice dosud neskvrní, však tím se o své výtečnosti nemyl: ty můžeš arci vláti na špici a býti chloubou moudré radnici buď Tábora neb rodných svojich Semil, však nad národem vlát a k předu vést jej žárem, mrazem, psotou bídných cest, ne, tam tvůj talent přec jen nesahá, větrní korouhvičko neblahá!

NA A PO DELEGAČNÍM CERKLU
V R. 1904
Konečně tedy mužné slovo si našlo cestu z českých plic, konečně tedy dlouhé hoře vytrysklo přímo králi v líc! – – Sedm let jsem u Vás sloužil a nic jste mi nedali, 119 jenom jednu košiličku, a tu jste mi zas vzali! – A facit toho? Jedním uchem šla píseň tam a druhým ven. A depešemi může strhat telegraf národ rozjařen.

MĚSTO NEŠŤASTNÉ
Dva vůdce naším vlastencům už daly studené povětrné Semily – z nich idealist utratil jim kabát a realist probije košili.

MÄNNERSTOLZ VOR KÖNIGSTHRONEN
Nu, před trůnem už práskne Posa mnohý kurážně bičem až to zafičí, však dosud markýzi se třesou nohy, když před mocnými stane voliči.

REFRAIN MLADOČESKÝCH ETAP
Už bychom byli zas hotovi, kdybychom hotovi nebyli – to už je běh věcí takový, nás však to docela nemýlí. 120

VÁNOČNÍ
ROZJÍMÁNÍ O NAŠÍ AKADEMII
O naší milé Akademii nic neslyšeti celý čas – – jen kolem druhého prosince jakoby utekla z blázince, vyhází stovky a tisíce, a lidé diví se velice, neb nikdo neví proč a zač – pánbů jí rozum dáti rač! – A potom celý rok spí zas.

J. ZEYEROVI
Tak ještě jednou já chtěl se dát chytit a chtěl jsem srdce tvé slyšet a cítit – však marně, žití tep nebije tam a jako dřív vždy, zas utíkám. A na vždy a s klidem. To není můj hřích, že nemoh jsem sklonit se ve chrámech tvých, v barokních chrámech, jež cetkami svítí, jak si je zdobil Řím a Jesuiti. Vše je tak prolháno u tebe, vše: Kadidlo, varhany, zpívaná mše. – Dál mužů bez mužství těchou buď jen, přezralých panen a neplodných žen! 121

KRÁTKÁ PÍSEŇ o tom, jak vyrukovali „Zvonaři“ proti „Májistům“, – s praktickými radami a poukami na konci. – –
Namířili z leva kanonýři jaří, namířili z prava kanonýři staří – v tom je popad strach: jak pak, milí braši, když se kanon splaší? A když není kuráž? A když není prach? Zanechme těch špásů, pošlem sváry k ďasu – ať si je tam má! Buďme jako prve, vždyť jsme z jedné krve! Ať si všecko praská, svornost mocná páska, nás nechť objímá! – Řekli si tak tiše a šli domů v pýše s děly, prapory. Smysl pro čest, synu, cti jak medicinu, zebou-li tě nohy, kup si bačkory! 122

DŮSLEDNÝ BÁSNÍK-NIHILISTA
Vzácný příklad na něm podalo nám nebe nicotnosti čiré v konsekvenci tuhé: každou novou knížkou, zabíjí sám sebe, kritikou pak ničí veršotepce druhé.

INSTANCE
NÁRODNÍHO ROZHOŘČENÍ
Když nějaké věci v národu se povážlivě hatěj, vypustí na ně úrodu vod vtipných pan Čapek Matěj. Za týden počestné horlení mohutnou satirou vzkypí, neb slovem i obrazem nelení bíti v ně „Humory“, „Šípy“. Za měsíc – by prvých nebyly horší ty poslední věci – v koutečku svém „Zvon“ si popílí k poslední muce je vléci: bard F. S. Procházka vmetne je do epigramatických kamen – tam shasne poslední naděje i světlo života –. Amen. 123

TĚŽKÁ RÁNA
Mukden byl ted dobyt Japonci, a náš národ zažil hořké ztráty: shořely tam, drazí vlastenci, Rukopisů našich duplikáty.

V REDAKCI VÍDEŇSKÉHO LISTU
ZA VÁLKY RUSKO-JAPONSKÉ
Jak? V „Presse“ bitva? Tisíc mrtvých Rusů? Ten list už lže tak bez studu a vkusu! Kohn, z Tokia hned dejte telegram a deset tisíc mrtvých Rusů tam!

BEZ PROSTŘEDNÍKA
Člověče, máš-li touhu v duši vzdát bohu se kdy docela, pak vzdej se, jak se muži sluší, bez popa, kejklí, kostela.

JAK SI PŘEDSTAVUJE NEBE náš Hektor:
Ochotné čubky, tučné kosti a kolem samé patníky – a náš pan farář:
Kuchařka tlustá, vědro piva, vepřová, zelí, knedlíky. 124

MOJE ÚSPĚCHY
Strh jsem kutnu s popa Lutinova, ukázal, co je to za zvíře – načež zbožné ovce Prostějova vzaly jej za svého pastýře!

PÁTERŮM
Sijete kletby na mou hlavu i špatných vtipů úrodu – jste, reverendi, zcela v právu, však chyba vězí v důvodu: – Ne proto, že jsem kdysi kdesi rýp v pánaboha v bujnosti – však ježíte se, přiznejte si, jen pro rušení živnosti.

CÍRKEV
Brány pekelné že prý jí nepohubí... Stát však jen cum grano salis bere Krista, proto paragraf má na kacířské huby. Proroctví – věc pěkná. Paragraf – věc jistá.

ARISTIDES
Vlastenec jak křišťál! Nelze najíti takového jinde, byť bys roky hledal. Jaktěživ ho nikdo nechtěl koupiti, jaktěživ by nikdo nic byl za něj nedal. 125

ČASOVÝ POVZDECH
Ví bůh, kterýto ďas má v ruce Václavské naše soustátí: my starší vedem revoluce a mládež naše hofrátí.

HEŘMANU Z BUBNA
Heřmane z Bubna, byls udatný pán, renomé tvé má však otvor, jistě už tenkráte rodný tvůj lán též měl dost všelikých potvor. Čert nes tě do pekel horoucích tam, daleko od našich hranic, tygry jsi zabíjel, po nichžto nám i tobě nebylo pranic. Potom lva zkrotlého přivedeš sem – zbytečný přepych ach totě! Dávno lva zkrotlého má česká zem, hotové dobrácké kotě! Zabíjej potvory, kdos celý muž, však předně domácí nace – Heřmane, osle, cos tenkrát moh už uspořit nám tvrdé práce!

U NÁS
Je lotr, jehož existence pouhá se tomu češství, jak je cítíš, rouhá, je paskvilem, že nemůže být hůře – Ty nezdržíš se – užs mu jednu dal – on podívá se na tě jako kuře: Co pak jsem vám jen, pane, udělal?!

VALČÍK
Prodá se růžové masíčko – sál plane a hudba šumí, panenka musí teď ukázat, co všecko má a co umí. Matičky zírají od stěny, panenka ukáže ráda krček i ňadra i ramínka, podpaží, nožky i záda. Kol pasu dá se i stisknouti, k žehlené košili vinout, přivírá oči a zavzdychá, jak chtěla slastí by zhynout. Plešatých mládenců pozorná prohlíží zboží to chasa, zpytuje oči i obraty, růžové odstíny masa. 126 Plešatí mládenci znalci jsou, velikou zkušenost nesou, v tenounkých kolenech zlomeni, rukama nervosně třesou. Vyžilým zrakem se dívají, duchem mdlým ráčí se ptáti: Co by tak k tamhle té blondýnce moh její starý as dáti? Točte se, děvčátka, blaženě, točte se s nadšeným citem, matičky zírají od stěny a ctností vašich jsou štítem!

V BEZMYŠLENKOVÉM
HOVORU
Počestné dámy tři parkem jdou, rozmluva líně se vlekla: – Vše, co jsem zažila před svatbou, já, prosím, mužovi řekla. – – Já bych té kuráže neměla – mínila druhá z těch paní. Třetí se lehounce zachvěla: – A já té paměti ani. – 128

SVÉMU ŠMOKOVI*
Hoj, pane Čapku, kýž tě koza! Tvůj verš je lepší než tvá prosa, jsou obraty v něm, je v něm verva na hlavu šlápnutého červa – a přec je naskrz zbytečný! Vždyť sám tě, hochu výtečný, rvu, táhnu, vleku drahný čas za sluchy, kštici na Parnas! Tož vlastní bujné touhy krotiž, ať zbytečně se nezapotíš, mně svěř se; uvaž ambice na pevného „ne“ řetízku a pomni každé hodiny té Straby svojí rodiny, jež řekla moudře velice: Jen hubu zavři, Matýsku!“** * Věnoval mi v jednom odpoledníku „Národních Listů“ celé tři sloupce veršů. Čapek, rozumí se Matěj. ** Cituje sám výrok ten oné zajisté velmi moudré ženy v článku, věnovaném – k padesátým narozeninám Vrchlického! 129

NORSKÝ POGROM
Když bije, tož bije stále ran dvojmem Osud zavilý: Norové dostali krále v čas, Ibsena kdy ztratili.

DÁVEJTE CÍSAŘI, COŽ JE CÍSAŘOVO
A T. D.
Chceš mít pokoj Páně? Zaplať v čas své daně! Nechceš býti smutný? Střež se kněžské kutny!

MATIČKA PRAHA
Chceš-li od ní slávu míti, vylič krásně kouzla jara, lásky, vůni lilijí – chceš-li cenu dostat, nepiš arci básně, ale odyssey genitalií.

ZNÁMKY ŽIVOTA
Náš drahý orel oživuje a seká statně pařáty: nahoře v Čechách konfiskuje a v Srbsku válčí s prasaty. 130

U NÁS...
Prorokuj, že je u nás zle, že bude hůř rok za rokem, prorokuj vždy to nejhorší – a budeš dobrým prorokem.

NAŠE POESIE
Je na psu, věru po čertech básnictví naše, příteli – těm starým došel dávno dech, mladí ho nikdy neměli.

KONCENTRACE
Tak zanechejte kritik, svárů, je u nás k smíru nálada! A táhněte tu naši káru – jak? kudy? kam? – jak pánbů dá.

ČESKÝ KAŽDODENÍČEK
Měli jsme dobu plnou chmury, ted máme dobu ponurou – byli jsme luzou bez kultury a teď jsme luzou s kulturou. 131

KRITICKÝ MOMENT
Dokud je zápas o ty věci, po nichž nic vlastně není všem, jsou čeští lidé čestní reci a každý sok je rytířem. Však dotkni se mu, jak řeč teče, jen trochu kapsy – vzkypí hned a kulturu a kabát svleče a v ruce plivne: Sakra set!

SVATÁ CÍRKEV A VÍRA V NESMRTELNOST
LIDSKÉ DUŠE
Z Platona ji vzala, pak ji vypestřila jak svůj největší skvost. Nyní říká maní: V pohanech už o ní temná tucha žila, Plato na příklad též ukazuje na ni...

KDYŽ STONAL ČÍNSKÝ CÍSAŘ...*
Strach v zemi rýže – smutek mnohý – a v mandarinech obavy – v kostelích prosí páter bohy: ať starý pán se uzdraví! * Franz Joseph – Franz Ferdinand. 132 Skok do tmy. Chápu. Starost všady a Číňani si copy rvou – však za to radost má as mladý, jak se ho dočkat nemohou!

SLOUPY NAŠÍ SPOLEČNOSTI
Syn lajtnantem je, jenž své ř zaměnil v salonější rz; od soudu rada má jich dceř, s rytmistrem jedním tvoří tercet. Máť barví líce uvadlé, na plesech velmi šustí šaty, má předplacení v divadle, migrenu, lorgnon, řetěz zlatý. A papa vlast má nad vše rád, hrd rodinou, rád baví slečny, je dýchavičný, čeká řádřád, je každé služce nebezpečný.

POLITICKÉ POZOROVÁNÍ
Abychom ve Vídni měli vliv, sesílit musíme hodně dřív. Bychom se silnými mohli stát, musí nám Vídeň naše dát. Dá-li nám VídeňVídeň, což naše jest, najdeme k cíli už tisíc cest – 133 ve Vídni mít budem velký vliv, a bude jinak, než bylo dřív. Potom už všecičko půjde snáz, jen nedělat nic do pola – – – – – – – – – – – – – – Když pes se chytá za ocas, pak otáčí se do kola.

POLITICKÁ SITUACE Místo dlouhého článku krátký epigram, který by mohl být nazván:
FILIPOVÉ U FILIPI
Je svlečen talár soudce i bojovníků krunéře, je svinut prapor cti, v zem zabodány meče... Náš dobrý národ už v fatální důvěře jen cislajtanskou káru vleče. Hus, Žižka, Bílá Hora. Jsme šťastně třetí ve spolku s předrahou Vídní svou a osvíceným Římem. Co chtít víc? Sloužíme beze všech okolků. Minulost? Už šedým je dýmem. Když člověk domůže se lokajské pěkné livreje, pak už se nestará, co v budoucnosti čeká. A tak my skládáme všecky své naděje na pana barona Becka. Novina, 7. ledna 1908.
134

NEJNOVĚJŠÍ FORMULKA
Pro filistry spása! Našel se lék nový! Kolumbovo vejce v české logice! Řekne šosák, že je „člověk pokrokový; a má rázem úctu pražské ulice.

NEKLAMNÉ ZBRANĚ
Nemůže tě vinit z krádeže a vraždy, ze lži, lupu, žhářství, ani z úskoku – a tak rozhořčí se český chytrák každý, že jsi hrubý v ráně, drsný v útoku. DUŠEVNÍ KASTRÁTI
Kastráti ducha mají tenké hlásky, proto vykládají, že vyžaduje dobrý ton, aby se mluvilo jen tenounkým hlasem. Slyší-li silný hlas, zacpávají si uši a jsou morálně rozhořčeni. Morální rozhořčení je podezřelé. Jak u pátera, tak u panny, nejpodezřelejší u duševního kastráta. Kastráta urazí drsný ton, kulturního člověka surový fakt. Drsný ton jest věcí temperamentu a nálady, surová fakta znakem zmrzačených duší. Byron, Voltaire, Goethe, Heine, Puškin neměli by ustláno na růžích u nás, kde několik set let kultury bude musit pracovat, než bude vůbec jasno, co znamená pojem kultura v celém svém do- 135 sahu. U nás, kde kastráti odpouštějí Čelakovskému, Havlíčkovi a Nerudovi jen proto, že jsou již mrtvi. Kastrát má zásadu: De mortuis nil, nisi bene. I naši kastráti – dle Heineho – naříkají, že mám silný hlas. A mrzí se velmi. A já se jen obávám, že až umru, budou hledět přikrývat také moje boje pláštíkem milosrdenství... Pak vy, kdož jste byli mými přáteli, buďte na stráži! Ale než umru, budu jim hřímat stále v uši. Ať si je zacpou – já jinak nemohu. Musím přehlušit jejich tenounké hlásky a o surových faktech mluvit řečí drsnou. Neboť tu zkušenost mám: řekl-Ii jsem někomu, že je naivní, usmál se on i posluchači. Řekl-li jsem, že chodil kolem mne s gumovými podešvemi, dokazoval mi, že gumových podešví jaktěživ neměl. U nás se musí přímo vzkřiknout: Osle, nebo taškáři! Sic by kastráři naposled mohli věřit, že je člověk jedním z nich.

OBEZŘETNÝ ČASOPIS
Co už znáš, cos přehled, to ti poví „Přehled“, to však, o čem nevěda, nedovíš se z „Přehleda“. 136

VŠÍM SE DÁ OBCHODOVAT!
Vlastenectví kšeftem – o tom není sporu, však jsme dokázat to jasně dovedli. Teď to po nás křičí spekulanti v sboru, neb kšeft v protivlastenectví zavedli.

ČTVRTÁ TŘÍDA ČESKÉ AKADEMIE
LETOS
Hněv bohů leží na ní hluboký, a zdá se, že jí není pomoci: v loni jsem zahnal staré žraloky, letos v ní řádí – mladí žraloci.

POSITIVNÍ POLITIKA
Teď jsme na to padli, drahý národe! Takhle a ne jinak od dneška to jde! Stát má potřeby své, svoje nezbytnosti, odpírati mu jich jest jen zpozdilostí. Dále: kam by ved nás takový čin hloupý? Nedáme-li my jich, vláda Němce koupí 137 a zaplatí kusem jen z našeho masa. Aby netloustla z nás německá ta chasa, zabráníme chytře: povolíme předem, čeho vláda žádá slovem, gestem, hledem, a tak status quo nám aspoň nastane. My nic nedostanem, Němci také ne.

DÉBACLE
„DĚJINNÝCH KARAKTERŮ“
Tůma dumá: Zatracený kolotoč! Teď mám hájit svatou církev, nevím, proč? Mazzini a Garibaldi, Gambetta! – Jak ta mladost a s ní všecko odletá! Pius, Bauer, Žáček, Hruban heslem dnes – hlavo má, jak zrýmovat to, odpověz! Tůma dumá... rýmu nemá žádného – Kdo však tomu nerozumí, řeže ho! 138

DR. ALOIS RAŠÍN VRÁTIL SE DO LŮNA
SVATÉ ŘÍMSKÉ CÍRKVE*
No, to byl rámus! Svatý Petr dal od vrat rajských znamení a do trub dlouhých celý metr andělé duli nadšení, a hlásili pak všemu nebi, že jedné ovci zaběhlé se rozsvítilo náhle v lebi a v chlév se navrátila, hle – světice rozjařené vstaly a držíce si věneček, milostně k harfám tancovaly před sborem světců taneček. Patroni zemští viděli v tom zas obrat v zemi Husitů, a nejvíc pochválili při tom, že veřejně, ne ve skrytu se provedlo to, příklad skvělý že mohou jiné ovce vzít – nu, všichni velkou radost měli, jak má to podle Písma být, zvlášť ovečky té patron svatý byl vesel: výskal ze všech sil, tančícím tahal vínek zlatý a lilií svou po nich bil, * Nedorozumění, špatná informace moje. Dr. Rašín mi po letech potvrdil, že z ní jaktěživ nevyšel. 139 nu, tak veliká radost bylabyla, tak tuze nebe veselé, že když se zora zrůměnilazrůměnila, nemohl do své postele tak mnohý světec trefit ani. A všeho toho příčina – vemte si příklad, drazí páni byl návrat pana Rašína.

INSERÁT
V Čechách, Moravě a Slezsku bydlícímu národu nabízíme přeochotně zboží svého závodu: povětrné korouhvičky, staré cepy husitské (k parádám o božích tělech zdoby u nás typické!), pro vídeňský export máme sortu prima magnifik: nohy k ministerským židlím, hadry k pucování klik, po vlastech pak dodáváme papuče a punčochy, k půlmistrovským křeslům máme trvanlivé lenochy, dále vedem stále v skladě přebarvená mínění, duplikáty hesel, soudů, chomouty a řemení, koňské klapky, med a máslo, vše, co žádá náhoda – 140 kdo k nám nejde, ten je věru krkavčí syn národa. Kupujeme: bravů stáda, živá, jak i dobitá, oči, vnitřnosti a kosti, rohy, kůže, kopyta, dřeva, tvarohové mozky, polena a motyky, duté lebky, mrtvé duše, rozčísnuté jazyky – vlastní zloděj, díme směle, kdo má a nám neprodá, rozkolník a ba co více: přímo zrádce národa. Rovněž staré repetýrky vítány nám velice. Čičikov a spol. Prague-Praha, Mariánská ulice.

UKOLÉBAVKA
Spi, drahý český lide, spi! Pan doktor Kramář se o tě stará, aby tě kochala Vídeň i fara, sám chudák nespí, tuze se trudí, že tě snad nějaký dareba vzbudí – spi, drahý český lide, spi! Ať se ti o nebíčku sní! Pan doktor Kramář zárukou je ti, že tam tvá dušička jedenkrát vzletí, 141 plať jen své daně, cti vrchnost farskou, nesleduj tendenci katilinarskou – ať se ti o nebíčku sní! Spi, drahý český lide, spi! V nebi se uvidíš s patrony svými, s Janem a Ludmilou, zaplesáš s nimi, zde jen buď hodný, vždyť se tak stará o tě pan Kramář, Vídeň a fara – spi, dadej, zavři očka sví!

RADA ČASOVÁ
„– jo, von pro politiku nejní, to víme všecky, ale co s ním? Dyť voň nedá pokoj ani sobě ani nám –“ Výrok jednoho skalního mladočecha.
Tak mluvit může jenom cynik pustý: Že místa nenašel by Karel Zlatoústý po celém národě, jež patřilo by jemu a bylo zároveň i chloubou lidu všemu? Když na Hradčanech je a nemůže být králem, tož hodnost ustavte, jež mezi kardinálem a pražským purkmistrem by ve prostředku byla a tu ať Karel má. Až bude stát ta vila, – Ohmanna zachovej nám věčný Hospodine – ať se mu pod nohou Vltava řeka vine a Praha na břiše ať pěkně před ním leží. On bude pohlížet do spousty jejích věží 142 a bude promlouvat o měkém o baroku, o boji ve Vídni, o církvi, o pokroku, jak tací velmoži to sypou z faldů roucha a kde kdo slyší to a nikdo neposlouchá. Ať rady rozdává rozšafné, blesků plné ať plány vymýšlí nesmírně důmyslné – však jak těch, tak oněch rozumní posluchači ve vlastním prospěchu ať vystříhat se ráčí. Pak deně vypraví mu národ deputace, jež půjdou uctivě tam vzhůru do paláce, hold budou skládat mu, jímž se mu kde kdo vděčí a každá vezme v dar zas jednu z dlouhých řečí. On bude spokojen. My budem žíti klidně a hlavně klidnější pak budem stran té Vídně.

KOŘIST VÍDEŇSKÁ
(Volně dle Vrchlického, těsně dle pravdy sdělána tato fotografie události, která se přihodí na podzim, či někdy jindy, až pan Kramář promluví s panem Gautschem, Stürgkhem či s kýmkoliv, kdo přijde.)
Triumf Čičikova! – V jeho čele nadšeného zříti hlasatele, jenž mu od dvou roků slouží vřele, mariánskou drahou houfnici! Potom janičáry, šmoků šiky, bařtipánské boží bojovníky, štrébry, dietáře, nádeníky – 143 Čičikov v jich středu převeliký na voze má zlatou stolici. A jak moře v slunce objevení mladočeský národ v udivení poslouchá ve svatém roznícení houfnici tu tohle hlásící: „Desetkrát Sláva! Hej! A k zemi kloňte hlavy, do pražské brány vjezd hle Zlatoústý slaví, buď chvála Mu a čest! On lev a orel náš! Ověnčen kořistěmi se z Vídně navrací v svou milovanou zemi, jíž nehynoucí zdobou jest! Bum! Sláva! Sláva Mu! A pějte Hej Slované! Co hrdlo vlastence, ať volat nepřestane, až zem se otřese a zachví nebesa! On granát nádherný od chladné od Jizery jak slunce zaplál nám a zahnal soumrak šerý, On prapor jest, jenž neklesá! Od ledna šestého a roku desátého většího nemáme my nad genia Jeho, jen lebka proradná tomuhle nevěří – však my, kdož stojíme v národa těžké službě, leb takou rozbijem v své neochvějné tužbě, by dostal fenix náš, co jemu náleží! On Riegra větší je i Palackého větší, Sladkovský břídil byl, i Havlíčka On předčí, kdy svého Homera On najde a Sbor Mus? Co oni přivezli? Nic jeden, drobty druhý a třetí ubil se, že boj ved planý tuhý – však On hle veze celý plný vůz! 144 A na něm kořist je – všech kořistí to souhrn! Jsou divy žasné tam, jsou zázraky a jsou hrn- ce plné egyptské, jichž národ hladový už věky dlouhanské ždal ve smrtícím hladě, ty urval heros náš, ty složil na hromadě a vozem veze dnes do země Karlovy! Tisíckrát Sláva Mu! Z té nepřátelské Vídně, jež jedla mozol náš, krev naši pila klidně, vůz prvý jede dnes a jiné jindy zas! Neb není pochyby: náš boj má míti zdar-li, ten Karel největší nad všemi dosud Karly jej provede, ta Spása spás! Cavour i Gambetta – jak blednou tato jmena a tratí na zvuku dle Jeho vyslovena; i Bismarck přímo prtačí, když úspěch změříme té dlouhé řady roků s tím, co náš český Lev vzal v jednom velkém skoku, co slovo říci nestačí! Zde měly volat by Šumava, Krkonoše a všechny hory ty, jež tyčí se v Čech ploše, tož s Milešovkou Říp a Ještěd s Blaníkem, a zvony chrámů všech by hlaholiti měly a vlast by měla pět, že svět by trnul celý: že není nad Něho v všemmíru velikém! Bum! Bum! Bum! Střílejte! A hrajte Hej Slované! Co hrdlo vlastence, ať volat nepřestane! Hle kořist nádherná! Ó vizte jen vůz ten! A kdo by zkřivil ret snad k žertu, ku pošklebku, ve jmenu národa mu rozbijeme lebku, ve jmenu národa buď proklet, zlořečen!“ 145 Takto hřímá houfnice. A vůz s Čičikovem projel slavně první pražské brány krovem, mladočeský národ diví se a sráží: – Co je v hloubi vozu? – vespolek se táží. – Co nám Karel vyrval z rmutných Vídně vln? Úžas, udivení! Čičikov tu vstává, do vnitřností vozu nahlednouti dává – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Vůz ten ministerských slibů pln!

„PRAVÝ HUMOR VYVĚRÁ Z HLUBOKÉHO
JEMNOCITU“
Humorní lidé! Člověk sotva tuší, jak u nás taký jemnocit zkvést moh: lump, který včera prodal pero s duší, dnes horší se, že máš prý – hrubý sloh!

JEDEN Z „NEJLEPŠÍCH LIDÍ“
Realistou býval, pak soc. demokratem, pak národní dělník stal se z něho chvatem, nyní mladočech je; dá-li pánbů příště, půjde zcela jistě za Skrbenským z Hříště – kterýžto pak hadr v čtveré vodě praný zve se s úctou u nás „státník mnohostraný“. 146

ZDRAVICE PIOVI X.,
KDYŽ ZRUŠIL ŘADU SVÁTKŮ
Tak někdy i to kolo páté se uplatní, jak náleží: ty rušíš svátky a my svaté – tož Nazdar! pane papeži!

TOČÍME SE TOČÍME...
čili
NEJNOVĚJŠÍ VĚDOMOSTI O ČESKÉM
GLOBU
Severní pól: Hotel Zlaté Husy, jižní: Já, já pana Kramáře. Mezi nimi osa ležet musí, tu nechť odhadne um počtáře.

1,700.000 KORUN, ČILI POKROKY
LIDSKÉHO BADÁNÍ
Metafysických záhad není, pro vše už našli číslo my: dnes víme váhu přesvědčení a známe tarif svědomí.

DRU UHLÍŘOVI
Res victrix diis placuit, sed victa Catoni – 147 korunu dostal tvůj čistý štít sto korun zákony.

JEN K VŮLI TĚM RÝMŮM Z PŘEDU
I VZADU
Staré ztrácí v ceně, bosí chodí tiše, darebáci deně nosí nosy výše.

KAREL HAVLÍČEK
Což? Kdo ví? Nikdo neví. Těžko říci. Však, myslím, nutno před ním mládež stříci. Hle, Tobolka... A vydal jeho spisy. Hle, Chalupný... Psal o něm knihu kdysi. I dorostlejší: Kramář v filipice si zobracel jej ondy na jazyce... I dorostlejší nutno před ním stříci – – Neb... Kdo ví? Nikdo neví... Těžko říci...

MLADOČESKÉ ÚSPĚCHY MÉŘENY
ČASOMÍROU
Čtrnáct dní na jednu kondolenci,* roků deset na pět Excellencí – druhou universitu co nevidět budeme mít za sedm set let. * Dr. Kramářovi k úmrtí otcově od Franze Josepha. 148

NÁŠ VÍDEŇSKÝ MARIÁŠ
Opravdu dojemný mariášmariáš. Kibici křičeli; Oho! Hrst plnou trumfů, král byl náš – alifer dali – nic z toho. Pak samá sedmička, osmička, chtěli hrát alespoň „betlíčka“ – a prohráli i toho!

FELIX AUSTRIA!
Všechno máme; Drahotu a hlad, zamotanou vůbec situaci – chybí buben jen a bubnovat na to hospodářství k licitaci.

O ČESKO-NĚMECKÝCH
SMIŘOVAČKÁCH
Jedni praví tak a onak druzí, jisto; velbloud trvalý je v chůzi; jisto, že je všechno zahadné, ale že to nějak dopadne.

V PAUSE
Ran jsem se nebál, bojů nelekal, a byly tam i otrávené střely – však za to když jsem časem ránu dal, vždy byla z těch, jež časy nezacelí. 149