Za sto roků (1931)

Možno, že dříve, možno, že později, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
ZA STO ROKŮ –
[3] J. S. MACHAR ZA STO ROKŮ – MOŽNO, ŽE DŘÍVE, MOŽNO, ŽE POZDĚJI
1931
[5]
I. 1 Praktický rozum vládne světem. Barbarství věků uplynulých jsou odstraněna. Není armád, neb není válek. Těch pak není, že není hranic. Hranic není, neb bleskurychlé dráhy, lodi, letadel mračna, telefony zmenšily zeměkouli naši, z map pestré barvy vymýtily, zrušily pojem vzdáleností a sbližovaly lidi s lidmi až konečně si ujasnili, že všechno jde i cestou míru. Je pravda: z mírových smluv kdysi a z konferencí státnických hlav se vyrojila řada válek, a osvícení Evropané 7 v nich pracovali proti sobě zvyklými kulturními plody: letadly, plyny, ponorkami, puškami, děly, kriminály – až v posled vše se utišilo. A nebylo tu zvítězivších, jen přemožení byli všichni a vítězem byl ten, kdo klidně se po čas bojů díval z dálky a čekal, čekal. Amerikán. A tak se všecko ustálilo: Je Asie teď žlutohnědá, Afrika černá, Amerika s Evropou mátí bílá; vidět směs barev pouze v Australii. Leč v barvy plemen neskanula idyla s nebes. Nekrvavě se válčí dál: boj hospodářský, boj průmyslu, boj burs a peněz, boj cifer studený a krutý. 8 Svou máti Evropu již drží dceruška Amerika v poutech, a stará matka sotva dýše; už nehledí víc kalným zrakem do dálek po přispění jakéms – ten zrak je sklopen k prachu cesty, jak dýchat – je teď program dení. A na venek se dí, že dcera jí vede, řídí, reguluje letadla, železnice, dluhy, cla, průmysl a peněžnictví. 2.
Pod drobnohledem jde i život (nezměníš přirozenost lidskou: člověku člověk vlkem) dále i v nových formách starým zvykem. Jsou savci, jsou i vysávaní. Jsou duše psí, jež novým pánům otrocky slouží za ty zbytky, jak na mísách jdou od tabulí. 9 Jsou chytráci a spekulanti, již bezohledně znají stisknout bližnímu hrdlo, že mu teče krev skrze zuby – při tom hledí, by ani kapka nezalítla k hrozivým trestním paragrafům. Jsou počtáři, již přizpůsobí se daným poměrům, když nelze poměry přizpůsobit sobě, a z poměrů těch sestrojí si pro milované tělíčko své fasonku žití pohodlnou. A desperádi jsou, již slepě do trestních paragrafů vráží, buď vychytrat že chtějí na ně, buď z touhy slávy – aby zítra dal radiový žurnál zvěsti o činu jejich přeobsáhlé a obraz jejich posluchačům před oči vstavil: snílci vrazi, banditi, strůjci atentátů, adepti herostratské slávy. 10 Též desperádi živobytí se vrhli na zločinou dráhu, když neviděli cesty jiné: neb tlakem různých filantropů již tvrdili, že zločinci jsou jen nemocní a bez své viny i nepříčetní ubožáci – se ze žalářů dávno staly příjemná sídla s čítárnami, lázněmi, sady, biografy – tu statistika mohla hlásat, že zločinost se množí stále, a zajímavo: takou měrou, jak ubývalo sebevrahů. 3.
Neb není tady jiné slávy, než slávy dne. Je vyhubena tak zvaná dějepisná věda, jak za dob dřevních kvetla kdysi. Přítomnost teče rušným proudem, 11 boj o život v ní zabral všecko, a není kdy a není chuti, ba ani nálad, aby někdo se ponořil v to, co kdys bylo. Vždyť děje řítily se střemhlav a rostly, rostly – rostly knihy, až celé knihovny z nich byly, a znalci jistili, že tohle nic není, že to zrnka písku z velikých planin, že je marno chtít zachytit i tisíciny těch velkých rušných událostí. A také dějezpytci sami zhnusili lidem byvší děje. Co jeden stavěl, druhý zvrátil, co jeden tvrdil, druhý popřel, a skepticismem otrávení jak piráti se vydávali do doby nedávné i dávné tam brali svatozáře hlavám, ba, postínali i ty hlavy, a trupy dávné slávy vlekli 12 ulice blátem. Nic tam není než malost, hnus a podlost, špína – a tak si řekli lidé moudře: Pryč s takou vědou! Ztráta času! Dost máme vlastní špíny, hnusů, svých podlostí dost! Provedlo se, a lidé odychli si. Děti pak zajásaly, kdykoli se o bludných dobách hovořilo, kdy do mladých hlav cpána jmena a letopočty králů, bitev – vše pro nic za nic. Znají nyní jen cifry praktické a stroje pro fysiku a pro chemii. Zeměpis? Sednou do letadla a letí, letí – vidí řeky a hory, moře – letí k městům a projdou je. Pro vzdálenosti, tož život Marta, Jupitera, a Měsíce a druhých planet, zvěř, rostliny, vše co tam žije – 13 ve školních vidí biografech. Pro přírodopis vedle kina jsou velké parky se zvěřinci, letadlo snese se tam s dětmi a kantor poví, co je nutno, ukáže zvíře, ptáky, plazy – a děti letí zase domů. Letadla rychlostí jdou světla, ne jako kdys, kdy divem zdálo se v minutě pár kilometrů. 4.
Tak od minula odpoutalo se nyní lidstvo. Důsledky pak provedlo všude: odstranilo s náměstí němé monumenty, jež beztoho by byly nyní i překážkou i nebezpečím vířícím autům, avionům; z museí vymýceny byly prapory, obrazy i sochy, 14 kamení různá předpotopní, památky lidí jeskyních i palcáty, štíty, staré bible a sbírky kněh, jež tlely v prachu; i z chrámů byly odstraněny oltáře, obrazy a sochy, a z budov takto vyprázdněných zřízeny byly nemocnice a biografy, školní sály a dílny fysikálních zkumů. Chrámové věže proměnily se v signálová místa letcům a na anteny pro radia; stráž na nich kontroluje nyní zda aviony letí v drahách, jak zákony je nařízeno. 5.
Bludičky znáte? Světélka ta, jež poskakují po bažinách za tichých, temných letních nocí? 15 Kdys v časech, když se vyprávěly malinkým dětem plané báje, zlou roli bludičky v nich hrály. Dnes už jen plaše poletují a proto snad, by lze nám bylo je přirovnati k živoření, jež stihlo verše. Ano, takto se kmitnou časem na samotě, kde snílek bláznivý je robí. A kmitnou se a bez nároků, zda všímne si jich někdo z lidí – traplivá sudba zemských věcí, jež všecky v posled spějí v zánik. Hle, kvetly kdysi bujným počtem, a robitelé jejich pyšně shlíželi s hůry na to lidstvo. Byl jakýs řád v nich – rytmus, rýmy – i smysl jistý. Ponenáhlu jak mrskal by je někdo bičem, se rozskákaly v běh, trysk, úprk. – To nejnovější, jak to přišlo 16 z Paříže právě! – Že má míti i báseň smysl? Pošetilost! – Že chvít má v ní cit, soucit, něha, tep srdce? Jak to staromodní! Toť umění je všechněch uměn, že nic v něm není! – Dav snad tupý, že číst by je měl? Jaká bída! – Jsme exklusivní! Plijem na vše! – Tak dopadaly rány bičů na bědné mozky versifexů a mozky začly šílit, aby jich nositelé nesli právem genia známku. Mladé mládí tak ryčně hrnulo se k předu, že dvacet roků autorových už zřejmou pečeť stáří neslo. Čtenáři zprvu zasnili se tu a tam někdy nad šarádou, pak veršů střehli se jak svrabu. Autoři tiskli dál a dále – už rytmus zmizel, rým, cit, smysl, už verše nebyly dál verši, 17 jen různých slůvek strakatina, jež poet seštval v hlučnou smečku a vypouštěl (ne na čtenáře, ten opatrně šel jí z cesty) – leč na přátele, děvy známé, a hlavně na poety druhé. Kritici sice věsívali řad úvah k těmto knižečuškám, leč běda: byla temna slova těch temných soudů – básníci z nich jen pitoměli, čtenáři pak útrpně zřeli na ty sloupce a nečtli ovšem. V posled úřad zakročil rázně: v uvážení že kazí se tu marně papír a mladé duše, stih ty plody tak daněmi, že poetové, již měli společné to s ptáky, že nic neměli, zoufanlivě své plody zavírali v šuple a střízlivěli během času. Kdo platit moh, tisk pyšně dále, 18 leč zúžil počet exemplárů na padesát, na deset, na pět až vydal konečně jen výtisk, jejž sám si četl. – Kritikové, jak kury, pro něž zrnek není, se v posled dali sami v sebe, zle na vzájem se obvinili, že ten a ten a onen onen je vinen smrtí poesie. Poslední boj to literární. Zhas, když se k smrti kritikové v něm pobili a stichli proto. I nastal klid a nastal pokoj po celé zemi. 6.
Církve staly se soukromými společnostmi, neb lidé našli starou pravdu: máš-li zde vztahy k pánubohu, pak není tobě třeba církve, 19 ne kněží, chrámů, ceremonu. Kdo potřebu má, obrací se tam, kde je právě, k pánubohu, na louce, poli, v prašné cestě na kopcích, v hájích, ve své jizbě a víc-li těch, kdož stejně věří, pak sejdou se a vnoří tiše své duše do mystických snění. Tak zmizel kněz i biskup, papež, palácům, farám dostalo se účelů jiných, rozumějších – a pohřbívajíc tento útvar v tůň minulosti, přivázalo mu lidstvo s prozřetelnou péčí, jak všechněm přežitkům těm druhým, na hrdlo nepaměti kámen. 7.
A čte se něco? Ano. Roman. Ti drobní národové zmlkli, neb velká Amerika vládne, 20 i nad čtenáři. Ujařmila je na těle i duši. Hází sta romanů v svět každodeně. Pět, deset svazků dílo každé má v rozsahu, a silné svazky. O prapodivných dobrodružstvích, o bojích velkokapitálu, o cestách ve vzduchu a v moři, technických divech, děje z krajů na Martu, Luně, Jupiteru, pro metafysiku pak duše jsou sensace tu ze záhrobí – do toho časem vpadne z Číny kuriosita žlutých lidí, i černý autor z Afriky se bizarní jakous prací hlásí – a svět, dne požívači chtiví, hladové duše vším tím sytí a nenasytí. I zde vymřel hlas kritiků, neb nestačili číst, třídit. Čilí žurnalisti, jimž nakladatel platí paušál, 21 bombastem vítají ty knihy, a lidé čtou, či dávají si, by slabý zrak se nenamáhal, reprodukovat tyto plody deskami levných gramofonů. 8.
Malířství mrtvo. Znalci našli, že pokoj nemá míti okras, byt lidský tedy sestřízlivěl jak zevně tak i uvnitř. Jistě malíři spolupracovali na svojí zkáze. Stále brali dar řeči výtvorům svým, až je i zněmili i oslepili. Aparat fotografický jim dal ránu smrtelnou, když zmocnil se tajemství hry barev. Nyní je spojen s radiem a staví před divákův zrak kouzlo nálad, hor, krajů, lesů, měst i vísek, 22 i podobizny lidí, jimž se dostává dení proslulosti ať v světě našem, či v těch světech, jež s našim světem styky mají. 9.
I hudba, která opustila ty staré cesty melodie, (a právem: psychopati našlinašli, že zhoubně ruší lidské nervy), je vlivem Afriky a Číny bouřlivým hřmotem. Není třeba už not jí, klíčů a všech značek i zvláštních nástrojů. Je vděčna za všecko, co se pod úderem ozývá hlučně, skřípe, vrže, a piští, duní – konglomerát těch zvuků proudí lidem v uši a estetici káží jemu, že zdravá je a krásná takto. Že opera i opereta 23 už také zašly v říši stínů, je samozřejmo. Z části samy se odpravily, z části byly příznivci svými odpraveny. I dram a veseloher není – film zvukový, jenž přizpůsobil se duchu doby, vytlačil je, a clowni v kabaretních síních a tanečnice které tančí i tragedii i věc směšnou v úborech přírodou jim daných, a k nimž se obecenstvo hrne ne pro ty frašky, tragedie, však pro ty úbory. 10.
Cti valné lékařská věda dožila se: strom její rozložil své sněti v šíř a dál téměř nekonečnou, a na tisíce nových květů 24 vytrysklo na něm, a to byly zánovní trýzně těl a duší, nemoci nové, kterým dána jsou hned latinsko-řecká jmena a proti nimž se našly léky v chemii, květech, elektřině, sugesci, vodách, magnetismu. I tady Amerika znala zaplavit výkvěty své vědy tu celou bědnou zeměkouli; um chirurgů pak přispěl divy a zázraky jež hravě tvořil, bral údy, vnitřnosti, krev, srdce, a dosazoval svěžími je, i vetché stáří omlazoval, zločiné žlázy v lidech ničil – leč Příroda, jak by si hrála na schovávanou, lapena zde, tam vyskočila svěží silou, a lidé vraždili se, kradli, kreteni množili se, bláznů i příčetných i nepříčetných 25 víc bylo, než kdy jindy před tím, nemocí nových jak hub rostlo – tak příroda si laškem hrála s horečným lékařským tím stavem, svým zodpovědným nepřítelem – a při všem k tomu pravidelně mřel pacient, a mřel i doktor, jak v zaostalých dávných časech. 11.
Otázka – kolik otázek těch si kladlo lidstvo k rozluštění! – otázka sociální tedy a všechny druhé ponenáhlu a bez křiku se rozluštily. Dějiny, kořen, z něhož rostly, vyťaty byly z žití světa a kmeny zvadly, mřely, shnily. Pod těžkou rukou Ameriky protivy dávné sblížily se, fabrikant, dělník našli v posled, 26 že společné jsou zájmy jejich a nová otázka že tkví jim jak na jazyku, tak i v duši: jak žít? To spojilo je k práci, to vedlo svorně. Dohodli se. I zemědělec s dělníkem svým si ruku podali a stiskli. A zjednodušilo se všecko: zde agrárník – tam industrie, i ty pak časem tíha doby stavěla svorně vedle sebe a časem zase proti sobě, neb život – boj je. Že vše druhé ať národnost, ať náboženství a vše, co dávalo kdys hesla k zuřivým bojům, stichlo, zmizlo – tož žití tíha tiskla lidi svou otázkou jen v jednom směru, ač život, plný různých forem, mohutně kamsi v dál se valil. 27 II. 1.
Mister Novak vytrhl se ze sna – pitomý sen: zdálo se mu živě, že je na velikém ciferníku obřích hodin ručičkou, jež pílí odměřeně vteřinovým kruhem. Mister běží, běží, dává pozor, aby každou vteřinu tu dělil třemi kroky na tři stejné díly, jak to vídá na svém chronometru – dech mu dochází – i nohy už se povážlivě pletou – a co divno, rozum jeho, jasný bdící rozum, povídá mu: Mister, je to hloupost, velikánská hloupost! Vždyť to není možno, abyste tak běhal, továrník vy, člověk, inteligent, který vystudoval v Americe! – Mister slyší tato moudrá slova, 28 ale běží, přece jenom běží, aby úlohu svou řádně plnil, až mu došel dech a padl právě na vteřinu čtyřicátou pátou. Procit. Spocen. Spoceno je tělo, ale hlava suchá. Těžce dýše. V ložnici tma, ale zvenčí zřejmě slunce červnové se prudce tlačí v těžké záclony. Hled na hodiny, ručičky i cifry osvětleny, za pět minut sedm... Pitomý sen! – zase jako včera, předevčírem. Tělo spoceno a hlava suchá. Dopoledne máme tedy Vídeň – ano, pilot musí připravit se – ocelovou bursu – v poledne jsem zase doma – odpoledne káva – ale hlavně doktora se zeptám – za pět minut sedm – dvacet minut možno tedy ještě poležet si – Mister Harry Novak zavřel oči. 29 2.
Harry Novak, Čech a světoobčan, narozen byl v Praze, bydlil v Praze. Ve Westendu nahoře, kam kdysi Praha vylezla si z věčné mlhy. Zdrávo je tu, vítr od západu nese z lesů Lán a Křivoklátu svěží výdechy a zahrádky vil dávají k nim vůni svojich květů. Celá Praha změněna je valně. Praktický duch čilé modernosti smetl starobylé haraburdí starých částí, bulváry je proťal; mocné větrníky v čtyrech úhlech prohánějí svěží vzduch teď jimi. Jsou tu domy o deseti patrech z betonu a železa a ze skla, obchody to, kanceláře, banky; hřebenaté střechy vymizely, jsou tu plochy, na nichž připravena letadla jsou k letu. Každou chvíli 30 některé se vznese, proplítá se rojem jiných, všechna za svým cílem opatrně spěchají a bděle dbají pokynů, jež strážci s věží dávají jim rudým praporečkem. V ulicích hřmí auta, v podzemí pak elektrické dráhy tiše sunou s náklady se – potraviny, cement, traversy, sklo, chudina, jež nemá letadel svých – všecko šetří časem, horečný spěch všude, ztráta minut znamená zde těžkou ztrátu peněz. Obrovité deštníky se rozpnou v noci nad střechami, chráníce tak spící letadla před proudem dešťů, jimiž člověk Přírodu zde nutí očistit mu vzduch a dlažbu ulic. 3.
V sedm hodin patnáct minut zved se Harry Novak z lůžka. Stiskl knoflík, 31 těžká záclona se nese vzhůru. Zlatý červnový den se mu vhoupl do ložnice. Venku svítí tráva, kvetou růže. – Pitomý sen! řek si. Holí se. – To čert ví, že mám v očích zvadlý výraz! A v tom obličeji nádech října! Pětatřicet roků! Inu ano, pětatřicet roků – povídá si zlostně do zrcadla. Oholil se. Snídá. Stiskne knoflík radiový žurnál začne hlásit zprávy ze světa. Washington, Londýn, Paříž, Vídeň – nová cla a smlouvy – trusty ocelové diktují si nové ceny – bursy rozčíleny – moře zdvihlo se a pohltilo zas kus Italie – letadlová poštovní loď spadla u Berlína, shořelo v ní tři sta cestujících – pět vražd v Praze – právě došlé zprávy z Jupitera, Marta: nového nic – letadlový pirát u Madridu 32 přepad poštu z Jižní Ameriky – zemřeli: James Kvocna, čtyřicátník, Herbert Liska, třicetosm roků, Arnold Vrana dvacetdevět – tu se Harry Novak zachvěl – dobří známí, ne však proto: nad cifrou se zachvěl jejich životů... ty počty roků jaksi tuze nepříjemně klepou na ramena cifře roků jeho. – Zapáliv si tenkou cigaretku, Well, řek Harry Novak, pro dnes dosti. Knoflík stisk, zmlk žurnál; třemi tahy cigaretka změnila se v popel. 4.
Příští minutou je v pracovně své. Prohled cifry relací a účtů, vydání a příjmů, srovnal všecko s notickami ve svém zápisníku, parafoval obvyklým svým HN, mušli telefonu dal pak k uchu, 33 upřel pohled na skleněný čtverec, stiskl knoflík: co mu v ucho proudí referáty šefa kanceláře, vidí obraz její v onom čtverci: úředníky, tipmamselky v práci, zřízence, jenž pneumatickou poštu bere z mísy, vidí cizí lidi – přicházejí, jednají, jdou zase – točí knoflíkem a vidí dílnu továrny své: otáčí se kola, kladiva se zdvihají a tepou, člověk v spolupráci s ohněm, stroji – točí dále: sklady, v nich plod práce, lidé třídí jej a ukládají, vypravují na cestu jej k službě, všecko je tu, k čemu třpytná ocel, železo, cín, mosaz dá své tělo, stroje, příbory a aviony, pera plnící a lustry, zámky, řetězy a kladiva a šrouby – Well, řek Harry Novak a stisk knoflík. 34 5.
„Doktore, mám pro vás dvacet minut. Hloupé sny mě prohánějí v noci. Řadu nocí už. Až zapotím se. Totiž potí schvácené se tělo, hlava je vždy suchá. Vůle moje, ta je ze železa, ale nad sny nemá moci. Potom prášky pro chuť polykám, jak poradil jste ondy, ale chuti není. Pil bych stále. Dále začínají cigarety protivit se. Už jsou sny to pouze, co teď kouřím – cigarety z Číny – ale snesu sotva pět šest za den. A je, čert ví, stále smutno v duši. Šedivo a smutno. Hlava moje už se stala jenom úlem cifer, funguje – leč jinak? Jak jsem řekl. Slyšel ostatně jste? Herbert Liska, třicet osm roků – zemřel včera, Arnold Vrana, dvacetdevět – zemřel. 35 A James Kvocna, ovšem čtyřicet už, také zemřel. Mně je pětatřicet.“ – – Mister Novak, příliš rychle žijem. Příliš rychle, proto taky kratčej, nežli bylo kdysi. Co tu dělat? Povlovnější tempo do života, časem vypřáhnout a duši vyprat, nervy povolit, než popraskají. Chemikaliemi příliš žijem a co, prosím, nám doktorům zbývá, než vám chemikalie dát zase? Tedy pro spaní – hm, eucodal snad, nebo somnifen, či pantopony – nebo, Mister, rozumný jste člověk, neprovedete přec pošetilost, hloupých snů prost rád byste byl také – starý veronal bych předepsal vám, je to jed, leč po tabletce jedné dostaví se nejen pevné spaní, ale taky milé klidno duše, příjemný stav luzných fantasií, 36 víte, vidiny a pěkný pocit. A jak pravím, tabletu jen jednu – pět či šest, to, Mister Novak, značí cestu do krematoria. Jednu, jenom jednu tedy. Pro apetit trochu pohybu – vy lítáte jen? – „Ano, za pár minut letím zase. Do Vídně.“ – A nešlo by to autem? – „Autem? Blázníte snad? Letím v devět, o třinácté hodině jsem nazpět. Autem! Jako bába, která veze zelí na trh!“ – – A jak – nechtěl byste býti ještě jednou otcem? Dítě život rodičů svých omlazuje – „Doktore, kdo začíná tak záhy 37 jak my, řekněm ve třinácti letech, záhy přestane. Ach, druhé dítě, víte, ultra posse nemo. Žena už jen oči moje k sobě táhne... Kde vzít rozšafné to tempo žití! Sladkým volným rytmem též to zvali. Děd můj seděl klidně, četl knihy, ryby chytal, dovedl se dívat do krajiny, do modravé dálky, na oblaka, rcete, chápete to? Čím bych platil, kdybych tohle svedl! A on docela prý v takých chvílích ani nemyslil a nepočítal – – šedesáti roků se vám dožil... Máte pravdu: oni šli jen krokem, my se ženem tryskem žitím svojím, proto dříve dobíháme k metě. Víte, že mi chvilkou napadává, pětatřicet roků že je dosti? Že je všechno v nich a vším jsou plny, čím si kdysi lidé naplnili sedmdesát rozvážlivých roků? 38 Veronal jste řekl, jeden tablet – zkusíme to. Well a na shledanou!“ 6.
– Harry, slyším, že teď odletíte? – „Za pět minut. Vrátím se však hnedle. Přála jste si?“ – Odletět chci také. Do Oděssy. Na týden as k moři. Koupel nádherná prý. Písek na slunění. A pak – představte si prý tam ještě starodávným zvykem lidé sluní se a koupají se zcela nazí. Albert Kitcher letí, Mister Krasa s chotí, Kalfusovic, dvacet je nás celkem. Chci se zeptat, chcete-li snad během toho týdne ztrávit třeba společnou noc se mnou, choť jsem vaše. – 39 „Díky za nabídku. Leťte klidně. Kde je naše dcera?“ – Alma odletěla do Bayonne, víte, na podmořské promenády, má tak ráda podmořský ten život, Fritz Kuhschwenzel je s ní – „Dovolte mi, Fritz Kuhschwenzel lenoch je a floutek. Víte, že je Almě třináct roků? Tomu klacku patnáct!“ – Harry, prosím, tenhle ton je ve vás staromodní! Děvče třináct, patnáct hoch – co na tom? Já jsem byla dvanáct. Chce-li člověk plně život vyžít, musí začít hezky záhy – „Dík za poučení, račte letět.“ – 40 7.
Mister Harry Novak usedl si v kupé avionu. Vzletli. Stroj se vřadil v jízdní dráhu letě s druhy jak sbor tažných ptáků nad věžemi, domy, ulicemi, až se dostal mimo obvod Prahy, osamotněl, zrychlil let, že hnal se jako vystřelená raketa ta, kterou posílají ku měsíci. Dole plochá země v šíř i dáli, nezřít, co je vrch a co je údol, jenom barvy lesů, čtverce polí, pruhy řek a kanálů těch sterých, jimiž zavodněna je tu půda. Čáry kolejnic a pavučiny sterých drátů ve vzduchu se lesknou v zlatém slunci. Obláčky a mraky jako obrovité kopce vaty stříbrem svítí, plují lehce, volně, 41 proříznuty strojem avionu, hned se spojí za ním a jdou dále. Vsi a města jako mraveniště s životem svým kmitnou se a mijí a zas les a pole, řeky, města – motor hučí, křídla jeho jsou jen kruhem vířivým, v němž na milion rozlámaných paprsků se zmítá. Mister Novak pohřížen je v čtení. Zkoumá cifry ve svém zápisníku, připisuje chvílemi k nim nové, několikrát svým Well! pochválí je – náhle zadívá se kamsi v dálku, pohledem, jenž vidí, aniž vnímá. „Rychle žijem, pravda. Ale k čemu – proč ty spěchy, shony, chvat, že člověk sotva dýše – otroky jsme hodin – smyslem života jsou suché cifry – smutno v duši – šedivo a smutno – a přec hrůza sedí nad životem, 42 nad životem prázdným, bezútěšným, že to záhy skončí – Herbert Liska, třicetosm roků – Arnold Vrana dvacetdevět – tak to chodí stále – příliš rychle, proto taky kratčej, nežli bylo kdysi, jak řek doktor – povlovnější tempo do života – ano, radíš, ale jak to provést – štve tě vše – a nejvíc štveš sám sebe – proto dříve dobíháme k metě. Nechce se mi umřít – třeba život ničeho mi nedá už než štvaní. – Ženy? pro oči jen. – Cizí kraje? Pro pradědy naše byly cizí – nám se scvrk svět na maličkou kouli, na níž známe všecko – každý koutek. – Hody tabule? – oh protivno je myslit na ně. – Cigarety vraždí. – Peníze? jsou cifry – a co s nimi? Hloupý, prázdný, bezútěšný život – a přec hrozno, že to konec vezme – – Děd můj chytal ryby – k smíchu, k smíchu – 43 na oblaka dovedl se dívat, do krajiny v dálku – snad to byla duše porucha – a já ji zdědil, jenže u mě převrhla se v extrem – knihy čítal – mám je ještě v skříni – docela i pitomé ty hračky, jež se zvaly verši. – Letadlo se octlo v mraku avionů jiných – Vídeň! Stroj se zpomalil a vřadil v dráhu vykázanou. V plochu střechy Zentralhausu letadlo se sneslo. Mister Novak pohled na hodinky: „Osm minut zpoždění“ – řek přísně. – Ano, pane – vysvětluje pilot – dvakrát vlet jsem do vzdušného víru, nad Pacovem, pak u Štokeravy, musil rychlost zmírnit jsem – „Well, dosti. Za hodinu padesátpět minut vracíme se. Čekejte mě tady.“ 44 8.
Odpoledne káva. Mramor stolků svítí pod sty elektrických světel, lenoch fauteuilů se blýská zlatem, červeň plyše pohlcuje světlo, cigar dým a přitlumuje hudbu. Vzadu vnitřek velké rudé krychle, jeviště to. Orchestr je dole. Hudba vřeští, piští, řve a výská, jednotlivé tony válejí se jako kluci po silničním prachu, ale všecko se sordinou. Při tom na plyšové půdě na jevišti tančí nahé ženy. Je jich deset, brunet pět, pět blondýn. Bílá těla pobíhají po špičkách noh, skáčí, zmítají se, pohazují údy, oči, atropinem štvané, svítí, v lících hoří nanesená červeň, z purpurných rtů blýskají se zoubky – ale všecko marno: skelné oči 45 chladných hostů dívají se na ně dením sevšednělým podíváním. Mister Novak sedí s dvěma druhy: „New York dal zas ohlásiti Vídni nové ceny – sedm a půl na stu –“ – Máte zásob, což vám, Mister Novak! Mně je hůře. Závěrku mám jednu s trhem vídeňským. A na ultimo. – „Pomoh bych vám, Mister Konopasek, ovšem: tři a pětasedmdesát.“ – Well – dal ruku Mister Konopasek. Hudba stále duní, vřeští, výská, tanečnice roztahují ruce, hází nohama až k čelům vzhůru, oči, zoubky blýskají a svítí. – Z Paříže zas agrární trust hlásí 46 také zvýšení, jež pohybuje mezi desíti a dvanácti se. A to značí zvýšit mzdy, co dělat? – zahovořil třetí, Mister Fröhlich. – Nezbyde než všechno tohle svalit na konsument. Popohnati ceny. Beztoho jsem nucen zase stavět pětadvacet domků lidem svojim – rozhoduje Mister Konopasek. „Mister Liska zemřel – slyšeli jste?“ – Já dnes ještě žurnál neposlouchal – – Též ne. Měl jsem vážnou kalkulaci – „Mister Liska, třicetosm roků, potom Mister Vrana, dvacetdevět. Dvacetdevět pouze! A James Kvocna, ovšem tenhle byl už čtyřicátník,“ jaksi těžce praví Mister Novak. 47 Mister Fröhlich vážně usuzuje: – Žijem rychle. Mnoho. Proto kratčej, než jak bývalo kdys. Mister Liska, zvedl dům svůj – syn je šestnáct roků, přičinlivý mladík – co chtít více? Proved úkol svůj a šel. – – A Vrana? znali jsme se od chlapeckých roků, gentleman a člověk přičinlivý, naplnil svůj úkol – requiescat – dodává zas Mister Konopasek. Hudba piští, křičí, povykuje, tanečnice provádějí dále gymnastiku těl a údů, svalů, padnou k zemi, vymrští se prutem, vyskakují, kroutí se a točí – skelným pohledem se tkne jich letmo Mister Novak, pohled kráčí dále, sjede k očím Mister Konopaska – – rozšafné a starostlivé oči – sklouzne k lícím Mister Fröhlichovým 48 – oholené, vyživené líce – upře k portmonce se, zří svou ruku, jak podává peníz sklepníkovi, stiskne ruce přátel, vidí světla, rudý plyš a stolky, lidi v křeslech, předsíň – vidí, boy podává klobouk – schody z dola – bílé dení světlo – východ – ulici – ruch na ni Prahy. „Well, řek Mister Novak, idiotství.“ 9.
Sedí v pracovně své. Rudý západ do oken mu svítí. Letadla se lesknou v poli nebes, křižují se, mizí v dálce, prošvihují jiné, a ten západ hoří teskným klidem. Mister Novak odložil své cifry. Odložil je maně – bez myšlenky. Zahleděl se v zlatorudé nebe. Ticho v hlavě, v duši. V továrně tak 49 bývá v sobotu. Jak při požáru zář ta roste, rozlevá se výškou, leží na zemi. Skla oken hoří, růžový dech polil stěny domů, položil se do trav, na pně stromů, zazářit dal elektrickým drátům, odráží se v letících aut plochách jako v zrcadlech. A Mister Novak hledí na ty hry jak na zázraky. Napadá mu, že to vlastně vidí prvníkráte. Je tak jistě často – nevnímal však. Pětatřicet roků slep byl pro to. Děd prý takto sedal – jaký život vedli tenkrát vůbec? Ryby chytal. Knihy čet. Kde vzali času k tomu? – Bludné mráčky vpluly v plnou červeň. Jako zprohýbané plochy čerstvé mědi s třásní zlatou postupují vzhůru – blednou, řídnou, až se nad hlavou jak rudá perleť 50 zastavují. Měsíce srp z leva, jak by vyšel podívat se, trčí v bledém nebi. „Pětatřicet roků – – tenkrát žili lidé trochu déle – – Snad že jsme se jaksi odtrhali od té Přírody. – Je rozložena pro nás v síly, v cifry – ztratili jsme vztahy k celku. – Ona nechala nás, když jsme pyšně odeběhli od ní. – Vyklínili jsme se – následky pak nutno nésti. – Chemikaliemi, jak to doktor řekl, žijem nyní. – V shonu, chvatu, řemeslně, krátce – ale možno jinak? Zotročení jsme teď časem, mluvou jeho hodin, ač ten strašný tyran jen své tik-tik říci umí. Duším našim nějak cifry křídla svázaly. – V tom žijem. – Proč a k čemu? Bychom živi byli! Řetěz dní nás vleče –“ 51 Na západě zlatý bengál dohas, němá červeň visí jako opona, jež skryla slavné jeviště. Pár drobných mráčků perleťově zabarvených stojí v ustrnutí jakéms v klenbě nebes, měsíce srp připlížil se v zenit, jakoby chtěl ještě něco vidět. Mister Novak přistoup k staré skříni, dědových pár knih v ní. Skříň tu stojí servitutním právem. Novak otec nepohnul jí, Novak syn jí dopřál, by tu stála dále. Otevřel ji. Opuštěné knížky s resignací stojí vedle sebe. Místy trčí papírek z nich, čtenářova známka zvláštních oblib. Mister Novak vyňal jeden svazek. Dal se vésti značkou otevřel, eh, verše! Ale četl: Já miloval vás. Lásky té v mé duši chví doposud se tetelivý kmit – 52 však to ať z poklidu vás nevyruší, já nechtěl bych vás ničím zarmoutit. Já miloval vás beznadějně, němě, hned žárlil jsem, hned ostychem se chvěl, já rád vás měl tak upřímně, tak jemně, jak, dej jen bůh, by jiný rád vás měl! Chvíli mlčí. Hledí v neurčito. Znovu čte. Pak po třetí. Už nahlas. Zase pausa. Vrací knížku v řadu. „Šťastni byli naivní ti lidé – napadlo mu. Co to bylo za svět! Já rád vás měl tak upřímně, tak jemně, jak, dej jen bůh, by jiný rád vás měl!“ – 10.
„Pro něco žít! Pro někoho dýchat! Někoho mít, koho bych moh vznášet nad tím shonem života a cifer, aby špína jejich nepostříkla 53 ani špičku jeho drobných botek! Zarmoutiti nechtěl bych vás ničím! Rád vás mít, jak bůh dej, aby jiný miloval vás – ano, zde to vězí. Smysl života mít... Už je pozdě. Prázdný život uběh jako voda mezi prsty ruky.“ Mister Novak leží na svém lůžku. Lampa shora svítí modrým přitlumeným světlem. Dvě tabletky veronalu polkl. Duše se mu teskně rozvlnila, nepoznané pocity v ní vstaly, touhy neznámé a rozželení po něčem, co už je nevrátivo, čeho nebylo. A býti mohlo. Třetí tabletku vzal. „Dobrý doktor! Chemikaliemi sytil život, chemikalií teď zpříjemňuje odchod z něho. Inu, věda, věda,“ zaironisoval Mister Novak. 54 – Jak to bylo? napadlo mu nyní. Ano, pětadvacet roků tomu. Byl už chlapcem, u sousedů vídal chorou dívku, byla starší jeho, sedmnáct či dvacet – neví nyní – na výsluní lehávala tiše s přivřenýma očima a ruce, voskové a promodralé ruce, spočívaly bez pohybu mrtvě na pelesti lůžka. Její pohled modrý byl a smutný, její vlasy jako zlatá záře lemovaly bílý obličej. On hleděl na ni, vzpomíná si, že by byl dal krev svou, aby se jí zdraví navrátilo. Zahledla ho někdy, pozdravil ji, ona usmála se – jemu bylo, jakby jej byl někdo obdaroval skvostem velké nehynoucí ceny. V září, když tam kvetly bílé růže, zemřela. – A tabletku vzal čtvrtou. 55 – Ve třinácti letech poznal ženy. V šestnácti se ženil. Našli dívku rovnou věkem mu i zkušenostmi – dceru má – je jako všechny jiné – dívkou-ženou. – Tabletku vzal pátou. – Hnusno vzpomínat si. Ničeho tu, co by drželo jej. Život nemá pout, by přivázal jej na dál k sobě. Vidí dívčí postavu, je svěží jako zosobněný měsíc červen, stojí na vysokém tesu skály, usmívá se, opálenou ručkou zve jej k sobě – rozkoš rozlívá se jeho duší. – Přijdu, brzy přijdu. – Za tuhletu chvilku stál ten život – přijdu, drahá – tabletku vzal šestou. Ciferník zří obrovitých hodin, stroj v něm hlučně tiká, cifry živy stojí, vzpřímeny a zvou jej k sobě – on ví, – chtějí, abych konal zase 56 službu vteřinové ručky – běhat, běhat bez odechu – do úpadu – Herbert Liska s Jamesem Kvocnou jsou tu – oba živi – dívají se na něj – usmívají se těm svodům hodin – ne, ne, pryč! A velitelsky rukou ke dveřím jim ukazuje. Zmizli. Tichá melodie šumí nyní odkuds do ložnice. Někdo zpívá přitlumeně roztouženým hlasem: Já miloval vás. Lásky té v mé duši chví doposud se tetelivý kmit – však to ať z poklidu vás nevyruší, já nechtěl bych vás ničím zarmoutit – sám on zpívá – radostně a teskně – hle, tu dívka – červen s oné skály – stojí u něho a teplou ručkou hladí vřelé čelo mu a tiskne do vlasů mu dlouhé políbení. Voní douškou, ano, tak ji zvali, květinku tu milou drobnokvětou jako děti... douškou mateří, hle, 57 dívka – červen celá takto voní, vlasy, tváře, rty i políbení. Ještě líbej, ještě, líbej stále – Ale přikryla mu ručkou oči. – V blažené tmě Mister Novak usnul. 58 J. S. MACHAR: ZA STO ROKŮ –
TATO KNIHA VYŠLA V KVĚTNU 1931 SE SVO- LENÍM DRA OT. ŠTORCHA-MARIENA JAKO ŠESTÝ SVAZEK KNIHOMILSKÉ EDICE RÉVA MILENY HERBENOVÉ (PRAHA XIX, BRÁFOVA UL. Č. 4) VE 320 ČÍSLOVANÝCH VÝTISCÍCH, Z NICHŽ PRVNÍCH 32 VÝTISKŮ JE VY- TIŠTĚNO NA HOLANDSKÉM RUČNÍM PA- PÍŘE PANNEKOEK A JE AUTOREM PODE- PSÁNO, DALŠÍCH 288 VÝTISKŮ JE VYTIŠTĚNO NA RUČNÍM PAPÍŘE POENSGEN-HEYER. PODLE NÁVRHU M. KALÁBA S KRESBOU JAROSLAVA ŠVÁBA VYTISKLA PRŮMYSLOVÁ TISKÁRNA V PRAZE, PÍSMEM GILL SANS-SERIF
TENTO VÝTISK MÁ ČÍSLO 262.
E: tb; 2004 [60]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Réva; Herbenová, Milena; Průmyslová tiskárna v Praze
(Tato kniha vyšla v květnu 1931 se svolením dra Ot. Štorcha-Mariena jako šestý svazek knihomilské edice Réva Mileny Herbenové (Praha XIX, Bráfova ul. č. 4) ve 320 číslovaných výtiscích, z nichž prvních 32 výtisků je vytištěno na holandském ručním papíře Pannekoek a je autorem podepsáno, dalších 288 výtisků je vytištěno na ručním papíře Poensgen-Heyer. Podle návrhu M. Kalába s kresbou Jaroslava Švába vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze, písmem Gill Sans-Serif. Tento výtisk má číslo...)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 60