Trny a trnky (1881)

Satirické verše o lásce a ženách, František Ladislav Menhard Litoměřický

Diplomatická verze Ediční verze
TRNY A TRNKY.
SATYRICKÉ VERŠE O LÁSCE A ŽENÁCH
od
F. L. MHD. LITOMĚŘICKÉHO.
„Zamilovati se jest tolik, jako při zdravém rozumu blázniti.“ Ovid.
V PRAZE 1881. Kněhkupectví JOS. MIKULÁŠE kněhtiskárna v Karlíně.
[1] Všem zrazeným milencům a starým mládencům, z těchto poslednějších ale obzvláště milému svému bratranci a věrnému příteli, panu VÁCSLAVU JEŘÁBKOVI věnuje F. L. M. LITOMĚŘICKÝ.
[3]
Milý Vácslave!
Příjmi na důkaz mé lásky skromné tyto verše moje a nechť vždy mi nakloněno zůstane i srdce Tvoje. Duše naše, srdce naše – láska k umění je pojí a když lidé, „svět“, ji zraní, láska k umění je zhojí. Bojím se jen – an již často rarach leckdes lecos změnil – abys se mi, než Tě řádky tyto dojdou – neoženil! [4] TRNY A TRNKY.
[5] Paní Kritice. Já slyšelslyšel, že prý šeredné, špičaté, ostré zuby máš – ó prosím: raděj záda mi – jen zuby své mi neokaž! [6]
Jiný s keře lásky Jiný s keře lásky
 růží natrhal, mně však keř ten samý trnů, trnek dal. Nedivte se tedy, ženy vrtkavé, že jsou písně moje trpké, pichlavé.
Jiný pěje ženám písně Jiný pěje ženám písně
 sladké, hladké, beze skvrny; já však vložil v písně svoje hořké trnky, ostré trny. O trny kdo poranil sese, nemůž’ mluvit jemně, hladce, a kdo požil hořkých trnektrnek, nemůž’ usmívat se sladce. [7]
Že chud jsem byl, tak ze srdce Že chud jsem byl, tak ze srdce
 mi dívka výhost dala a bohatého hýřila se milostnicí stala. Snad klesne kdysi ještě hloub, sledujíc cestu bědnou – a z ruky, kterou povrhlapovrhla, almužnu přijme jednou...
Šlechetného ctnosti krášlí, Šlechetného ctnosti krášlí,
 jemu šperku netřeba; v šperkách však a v aksamitu vězí často – dareba. Proto hejsku zhýřilému dívku snadno oklamat, že na srdce nyní dívky nehledí, – jen na kabát! 8
Napadlo mi jednou, když Napadlo mi jednou, když
 trud jsem topil v víně, láska že se podobá velmi guilotině. Podobnost tu veliká, věřte, moji zlatí: vždyť i láskou mnohý též rázem – hlavu ztratí!
Ó nevěř, hochu, když ti dívka šepce,šepce Ó nevěř, hochu, když ti dívka šepce,šepce
 o lásce svoji slova sladinká! Ó nevěř slibům jejím o „věrnosti“, an suflérem jí – její matinka. Neb dívka ti pak snadno místo z růží,růží jen z ostrých trnů lože ustele, když matinka jí jiného vyhlídne, jenž – nosí lepší kabát na těle! 9
Když na rostlinu pohlednu, Když na rostlinu pohlednu,
 jež sluje „bella donna, tu hlavou kmitne myšlénka: tať zrovna jako Ona. Ten krásný její zevnějšek lahodí mému hledu – zevnějšek milý, vábivý a nitro plno jedu.
Ty sklenko moje, sklenko má, Ty sklenko moje, sklenko má,
 ty milko ze křišťálu! Tys věrnou družkou v radosti i těšitelkou v žalu. Co v sobě chová nitro tvé, to poznati mi snadno – kéž byl bych jí tak do duše moh’ zřít’,zřít’ jak tobě na dno! 10
Ó nezoufej, když tebe oklamala, Ó nezoufej, když tebe oklamala,
 když podvedla tě lstivým způsobem: tos’ čekat moh’ – vždyť více lži a klamu než pravdy ryzé plodí tato zem. Nechť myšlénka na lásku křehké ženy a zrádu její vstoupí v pozadí; svou lásku věnuj drahé milé vlasti a milka vlast, ta tebe nezradí!
Nermuť, hochu, nermuť se, Nermuť, hochu, nermuť se,
 že tvou láskou zhrdla! Vesele si zazpívej, směj se z plna hrdla. Jen ať dále pýcha ji životem provází – trestu svému neujde: pýcha pád předchází! 11
O zastři tvář svou, Hymene, O zastři tvář svou, Hymene,
 před moderní tou bědou, že mnohé matky dcery své jak – kravky na trh vedou. Že každému je nabízí; kdo o groš více podá než druhý, byť i lotrem byl – tomu se dcera prodá.
Ve vábném kruhu Ve vábném kruhu
 veselých druhů dívka, hle, dlí; pro řeči mužské, hovory kluzskékluzké, jistě se rdí? – Aj jste to v bludu! Růměnec studu? – klamný to sen: co v její tváři růžové záři – líčidlo jen! 12
Rodiče její před lety Rodiče její před lety
 zemřeli z hladu, nouze, a ona krátký na to čas bažanty jedla pouze. Jen hedvábným a krajkovým se odívala šatem, a vždy jak hvězda zářila samými šperky, zlatem. A v bytě skvostný nábytek, voňavky, drahé mýdlo – já často přemítalpřemítal, kde as bohatství toho zřídlo?... Tu náhle jsem se dozvěděl o dívce růžolící, že vše, co nazývala svým, jí dali – milovníci! 13
Marnivosti ženská, Marnivosti ženská,
 co ty hříchů zplodíš! Mnohou dívku chudou na bezcestí vodíš. Třeba zaprodala tělo své i duši – jenom když jí klobouk – darovaný sluší!
Dívka-li tě oklamala, Dívka-li tě oklamala,
 nic si z toho nedělej a myšlénkám bolným, trudným, na vždy z hlavy výhost dej. Klidné mysle, chutě k žítižití útěchou zas nabudeš: zrazeným že nejsi prvním, posledním též nebudeš. 14
Ó nermuť se, když tebe opustila Ó nermuť se, když tebe opustila
 a milkem jejím nyní jiný zas; že zrazen byl jsi, musíš zapomenout a rány tvoje jisté zhojí čas. Vždyť praví se, že všechny rány hojí, že vše se zapomene v běhu let; a jedna-li ti život otrávila, tož užij druhé zas co – protijed.
Ó nechtěj nikdy, mladíku, Ó nechtěj nikdy, mladíku,
 když byls od milky zrazen, se ranou z pušky na ní mstít – to činit můž’ jen blázen. Neb rozumný ten nahlédne – to uvaž, milý brachu: že dívka taká nestojí ani za hrstku prachu! 15
Jak krásným zdál se mi ten svět, Jak krásným zdál se mi ten svět,
 když měl jsemjsem, milko, tebe, já svatě věřil, seslána žes pro mne byla s nebe. Jak ohyzdný mi nyní svět, když s jiným jsi utekla – já nyní pevně za to mám, žes vyšla jenom z pekla!
Mně přítel milku odloudil Mně přítel milku odloudil
 a pojmul ji za ženu, já ztráty její neželím, an znám teď její cenu. A na něm mstít se nebudu, mé srdce zášť nehostí – vždyť tím, že s ní se oženiloženil, již potrestán je dosti! 16
„Svoje blížníbližní miluj“ – „Svoje blížníbližní miluj“ –
 písmo svaté praví; toto svaté písmo dívky skutkem slaví. „Co ždá písmo svaté, vždy se plnit musí“ – proto kdo jim nejblížnejblíž, dívek lásku zkusí.
Tys krásná jako růže, Tys krásná jako růže,
 jak vonný jara květ, z tvých oček lásky bůže se směje na ten svět. Jak anděl v nebes ráji, tak dobrou být se zdáš – vždyť lidé povídají, že velké srdce máš....máš... 17
Ženský úsměv, jenž kol rtíků Ženský úsměv, jenž kol rtíků
 malinových pohrává: provaz, nímž se mužská volnost velmi snadno spoutává. Ženské slze, jež tak často krásné líce pokropí: potok, v němž se mužská vůle skorem vždycky utopí.
Láska ženy, věru Láska ženy, věru
 nápoj jedovatý, mužům mladým, starým, snadno rozum zhatí. Proto ženy láskou muže opijejí – mohou s nimi činit pakpak, co samy chtějí! 18
Nepohrávej s ohněm! Nepohrávej s ohněm!
 přísloví nám praví, škodlivým se stát můž’ ohně jazyk žhavý. Pravda; člověk mnohý s ohněm lásky hrál-li, nejen prsty sobě – též i mozek spálí!
Magnet kov že přitahuje, Magnet kov že přitahuje,
 ve škole již poznal jsem – ale později že dívka též je silným magnetem. Nejen že nás svojí krásou těsně k sobě „přitáhne“ – ale též i z naší kapsy mnoho „kovu“ vytáhne! 19
Běda myšce, již se dotkne Běda myšce, již se dotkne
 lstivé kočky zub: byť i před smrtí unikla – musí pustit chlup. Běda muži, jenž se stane krásné ženy lup: byť i v manželství nevešel, musí – „pustit chlup“!
Vyved’ Adam hloupý kousek, Vyved’ Adam hloupý kousek,
 že si nechal žebro vzít a od pána boha z něho ženu – Evu – utvořit. Chudák ovšem, když si zdřímnul, nehody se nenadál – – kéž by si byl chvílku před tím všecka žebra – polámal! 20
Praví se, když Adam mlsal Praví se, když Adam mlsal
 s Evou jab’ka po ránu, že z jablka ohryzek mu při tom uvíz’ ve chřtánu. Přece životem vyvázl! – což se nemělo však dít: že poslechl hlasu ženy, měl se za trest udusit.
Proč tak mnohé dívky, Proč tak mnohé dívky,
 když k oltáři kráčí ve svatebním rouchu, tak lítostně pláčí? Když kněz ruce váže, plačky klečí před ním? – Že se budou muset spokojit teď – s jedním! 21
Květinky samy nestálých Květinky samy nestálých
 vždy k sobě vábí motýlků a rmoutí se, když každému za hříčku slouží – na chvílku. Též dívky každou chvílku se s „motýlkem“ jiným celujícelují, a když s nich setřen všechen „pel“, pak na „motýlky“ žalují! Manžel.
Ach, že jsem já přenešťastný Ach, že jsem já přenešťastný
 draka za ženu si bral! Nevydržím s ní to déle – kéž by si ji ďábel vzal! Ďábel. Tvoji ženu? Chachá – k smíchu! – jest, to bych si notně dal! Tvoji ženu?! Dej mi pokoj – s tou já sám bych neobstál! 22
Okouzlil-li tebe, hochu, Okouzlil-li tebe, hochu,
 dívky úsměv hravý, matka její do cesty však překážky ti staví. Ptáš se, jak tu k cíli dojít? povím ti to krátce: Chceš-li dceru za choť dostat, dvoř se také matce.
Básníci ženy velebí Básníci ženy velebí
 a rovnají je květinám; já nepatrný veršovec jen k lianám je přirovnám. Než s lianou je nemohu porovnat s jinou rostlinou – ať hůlka, bidlo, poleno: ony se o vše „ovinou“! 23
V mládí vždy si vybírala, V mládí vždy si vybírala,
 žádný se jí nelíbil; ruky její měl jen dostat, kdo by velkým pánem byl. Nyní ji zas žádný nechce – čítá skorem třicet let; proto kysele se tváří, že již zbyde „na ocet“!
Mrzutě vždy dívka Mrzutě vždy dívka
 každá na to hledí, když někde na plesu velmi mnoho sedí. Ještě mrzutěji musí tedy hledět, pro celý, ach! život když zůstane „sedět“. 24
Leckdos staré panně Leckdos staré panně
 velice to zazlí, když se po den celý s malým psíkem mazlí. Vždyť by neměla čím čas si ukracovat – béře psa si proto, by měla – co chovat.
Spíš vypátrášvypátráš, dlouho-li Spíš vypátrášvypátráš, dlouho-li
 svět náš bude státi, spíše původ člověka lze ti vypátrati. Spíš vypátrášvypátráš, jestli je měsíc obydlený – nežli pravé vypátráš stáří mnohé ženy! 25
Divil jsem se choti Divil jsem se choti
 radního Votruby, že má při svém stáří posud krásné zuby. Jednou mezi řečí zuby z úst se řítí – – není všecko zlatem, co se leskne, třpytí!
Často i muž silný, Často i muž silný,
 jejž přemoci stěží, klopýtne přes kámen, jenž mu v cestě leží. Nedivte se tedy, když pád slabé dámy zavinějí pouze malé – drahokamy. 26
Aj, láska dobrým lékem prý Aj, láska dobrým lékem prý
 pro zemských strastí rány, bol mírní prý a otvírá nešťastným nebes brány. Ba ovšem, lékem k věčnosti si mnohý cestu razí, kdež jiný zase lékama jen – žaludek si zkazí!
Také já po lásce ženy Také já po lásce ženy
 žízeň svoji ukojil, a nápojem lásky její srdce svoje opojil. Jiného si namluvila, milkou mou být přestala – „opojení“ zmizelo již, „kocovina“ zůstala. 27
Vždycky jsem si myslilmyslil, Vždycky jsem si myslilmyslil,
 co v tom vězí asi, že má Irma stále stejně dlouhé vlasy. Jednou z nenadání vrkoč k zemi skočí – a s ním také spadlo mně hned bělmo s očí!
Divte se, ó lidé, Divte se, ó lidé,
 této módě luzné: dívky na kloboučkách nosí ptáky různé! Tak zří člověk často, divíc se jich vkusu, na klobouku kachnu, pod kloboukem – h .epšíh...epší! 28
V divných šatech dámy V divných šatech dámy
 po ulicích běží, od mužského vskutku rozeznat je stěží. Podivnější ještě na plesích však nosí: dole fůra látky, nahoře jsou „bosy“!
Přítele se stala chotí Přítele se stala chotí
 dívka takto hezounká, v pasu však je šněrovačkou jako hůlka tenounká. Nechtěl bych si takou žínkou obtěžkat své svědomí – bál bych se, že ve objetí mém se jednou přelomí! 29 Dámy.
Co vy o náš šat tak dbáte, Co vy o náš šat tak dbáte,
 naše vlečky napadáte? O nás vy se nestarejte – před svým prahem zametejte! Páni. Není třeba, milé dámy – vždyť to činíte již samy! Ba vy činíte i více: zametáte – též ulice!
Co vyvy, pánipáni, stále máte, Co vyvy, pánipáni, stále máte,
 že přes vlečky naříkáte? Nechť již zmlkne ten váš křik – vždyť to chvalitebný zvyk! Jen ať naše dámy všecky nosí sáhodlouhé vlečky: ušetří tím magistrát plat, jenž metařům má dát! 30
Koukneš-li se dobře Koukneš-li se dobře
 paní X. do huby, poznáš hned, že nemá pražádné již zuby. Přec pan manžel tvrdí: Ať mne bůh zatratí, nemá-li má žena vskutku – „zoubek zlatý“!
„Kousavé jsou všecky tchyně!“ „Kousavé jsou všecky tchyně!“
 o těchto jsem slýchal hanu; proti té však přítelovu tchyni béřu ve ochranu: Ještě nikdy zuby svoje v jeho tělo nezaťala – jednou jen mu v malé hádce tváře trochu – poškrábala. 31
S mečem nebo břitvou S mečem nebo břitvou
 hrát si, není radno – člověk ostrou zbraní pořeže se snadno. Chraň se též i jehly, zubů vzteklé feny – nejvíc ale chraň se jazyku zlé ženy!
Když mladíku ohnivému Když mladíku ohnivému
 láska v srdci plápolá, s jakou rozkoší vždy vábí dívku svoji do kola! A když pak co jeho žena utrápí ho na polo, rozmrzen ji často v duchu posýlá zas ,,na kolo"! 32
Farář těšil muže Farář těšil muže
 nad úmrtím ženy: „Ve osudu lidském není možno změny. Bůh si ji vzal k sobě – každý zemřít musí.“ Pomyslil si vdovec: „Ten s ní asi zkusí!“
Manžel stál u rakve ženy, Manžel stál u rakve ženy,
 pozoruje, jaké změny v tváři zesnulé se staly – a rty jeho šepotaly: „Kdo by řek’, když tu tak tiše v rakvi leží, ni nedýše – že, když ještě živa byla, tolik hluku natropila?!“ 33
Teď manželství je kazajkou, Teď manželství je kazajkou,
 již možno svléci lehce, když „škrtí“ nebo na tělo snad dobře „padnout“ nechce. Když jeden rukáv dlouhý snad, neb druhý příliš krátký – tu možno „kajdu“ nemilou „krejčímu“ – vrátit zpátky.
Chceš-li, by se zvěst o něčem Chceš-li, by se zvěst o něčem
 rychle všady známou stala, svěř co tajemství ji ženě, pros, by též je zachovala. Skvěle věru dojdeš cíle, poslechneš-li této rady: za hodinu budou se střech zpívat o tom vrabci všady. 34
Známo, že když Lotha žena Známo, že když Lotha žena
 zvědavě se obrátila k Sodomě, že okamžitě v solný sloup se proměnila. Kdyby tak se mělo státi každinké zvědavé ženě – oj, což sůl by ihned klesla o několik zlatých v ceně! Matka.
Nevím věru, proč se sňatku Nevím věru, proč se sňatku
 s panem X-m opíráš: mírný, hodný, přičinlivý – co si tak moc vybíráš?! Dcera. Ale matko, tomu srdce moje pouze rozumí: jak se s ním mám šťastnou státi, když – ach – tančit neumí?! 35
Sál tančícími přeplněn – Sál tančícími přeplněn –
 vždyť hudba zve do skoku! Však za záclonu ukryla se Laura s slzou v oku. Vše kolkolem se veselí a plesá, víří, skáče – a ona ve svém úkrytu ach! – bolně vzdychá, pláče... Co trápí ji as, ubohou, jaká to zkouší muka, že srdce, jež by radovat se mělo, hořem puká? – Ó – veliký jest její žal a bolest přehluboká: dnes, kde by ráda tančila, ji bolí – kuří oka! 36
Umí zpívat, umí tančit, Umí zpívat, umí tančit,
 v šermování též se zná; vyzná se i v tělocviku, na bruslích a na koníku mužům všem se vyrovná. Z frančiny též nanejméně – pěti slovům rozumí; ale počítati, psáti bez chyb, plésti, vyšívati, vařit, šít – to neumí! Moderní dívka.
Stejná práva chceme míti – Stejná práva chceme míti –
 tak to zůstat nemůže! Napsati chci ostrý článek, jenž nám k cíli pomůže! Já. Aj, „emancipace“ tedy dělá tobě vrtochy? Nekaž péra, papír, dívko – sprav si raděj punčochy! 37
Já nazýval ji andělem Já nazýval ji andělem
 a věřil v její ctnosti, a rovnal jsem ji k lilii, symbolu nevinnosti. Já doufal jejím po bokuboku, že dojdu blaha všeho – však skutečnost mne vyhnala ven z ráje – domnělého. Květ víry v ni, květ naděje, květ lásky – všechny svadly. Ach, vždyť jsem na to nevzpomněl, že můž’ být anděl – padlý! 38
Slova mravokárce Slova mravokárce
 Ema přijme s hněvem oplzlé však řeči vyslechne s úsměvem. Bez studu na „pěkné“ obrázky se dívá, tančí kankán, kluzké písně k tomu zpívá. Ve svém počínání,počínání zlého nic nevidí – aspoň za nestoudnost svou že se nestydí?! 39
Aj, jak dívky přemnohé Aj, jak dívky přemnohé
 „kluzkost“ rády mají – na parketách, na ledě rády prodlévají. Jak na „kluzké půdě“ se „jistě“ pohybují! Při tom v společnosti jen mužů si libují. Naslouchají s úsměvem „kluzkému“ jich tlachu – – z všeho vidět, před „pádem“ že neznají strachu! 40
Jak kočka s myší dívka má Jak kočka s myší dívka má
 si s mými city hrála a v srdce láskou zmámené své spáry zatínala. Hned zdálo se, jak v život by mně slastnou naděj přála – a hned se zase nadějím a bolestem mým smála,smála. Mne z její „drápů“ vymanil konečně šťastný osud – však „poškrábané“ srdce mé, to krvácí mi posud. 41
Tak mnoho v světě bláznů je, Tak mnoho v světě bláznů je,
 o nichž blázinec neví – neb bláznovství jich šprýmovné se v různé – lásce jeví. Tu jeden koně miluje, tam druhý kočky, psíky, třetí zas akcie má rád, neb z žabích noh paštiky. Jiný zas „křížky“ miluje neb špičku z mořské pěny a mnohý – vrchol bláznovství – dokonce rád má ženy! 42
Když již ku oltáři Když již ku oltáři
 byli v půli cestě, ženich zřel, že schází věneček nevěstě. Řek’ to dívce svojí – tato odvětila: „Nyní vskutku nevím, kde jsem jej ztratila.“ A ze svatebníků kdosi podotk’ k tomu: „Jak to může vědět? vždyť již dávno tomu!“ 43
Sousedky přes ni láteří, Sousedky přes ni láteří,
 že vede život pustý, že dnes ji líbá suchý pán a zítra zase tlustý:tlustý. Že dobré jídlo, krásný šat, nad ctnost a mravnost staví a v kruhu sladkých galánů se pitím, zpěvem baví. Proč pro veselý život ji zasypávají hanou? Však modlit, káti bude se až bude – „starou ‚pannou‘“! 44
Pohlavím teď „krásným“ Pohlavím teď „krásným“
 ženy vůbec slují; lichotný ten název jistě zasluhují. By měly kras různých míru vrchovatou, zvyšují své vnady barvami a vatou. A když muž dostane na ženitbu choutku, pojme za manželku – malovanou loutku! 45
Hleďte, jak se „dobročinné“ Hleďte, jak se „dobročinné“
 paní do „bazárů“ derou, div že se o prodávačky místo spolu nepoperou. Chudině se „obětují“? K smíchu! – s pány jen se baví a své krásné šaty, šperky – sebe též na odiv staví. Kdyby „bazárové“ dámy chudině své – šperky daly: pak by teprv v skutečnosti dobročinnými se staly! 46
Hoj, víno sem a vzhůru ke rtům číši, Hoj, víno sem a vzhůru ke rtům číši,
 ať spláknu trpké upomínky jed! Že pro zrádnou víc netrápím se dušiduši, nechť zví to každý, zví to celý svět. Hoj, víno sem a vzhůru ke rtům číši, pak veselou si píseň zazpívám a nemysle na strasti, boly staré, zas v dívenky se oko zadívám. Hoj, víno sem a vzhůru ke rtům číši, vždyť nové blaho zas mi nastane! Ó blaho rajské – vždyť mně milka nová snad týden přece věrna zůstane! 47
Kdyby tak Frau’nlob verše mé Kdyby tak Frau’nlob verše mé
 si přečet’ vstana z hrobu, tož zajisté bych uvalil na sebe jeho zlobu. Vždyť on o „krásném“ pohlaví pěl jenom chvalozpěvy, vždy v sladkých slavil písničkách jen lásku, krásu děvy. A za to také stkvělé se mu dostalo odměny: když zemřelzemřel, nesly ku hrobu jej nejkrásnější ženy. Že já jen slova káravá a trpká o nich prones’, mně ženy jistě budou přát, by – rarach sám mne odnes’! 48
Censura je také žena, Censura je také žena,
 a to velmi rozmarná; jí, té chladné, přísné dámě platí slední píseň má. Proč že hrdou tuto dámu poslední chci opěvat? Proto že tou poslední je, kterou bych moh’ milovat! 49 OBSAH:
Jiný s keře lásky7 Jiný pěje ženám písně7 Že chud jsem byl, tak ze srdce8 Šlechetného ctnosti krášlí8 Napadlo mi jednou9 Ó nevěř, hochu, když ti dívka šepce9 Když na rostlinu pohlednu10 Ty sklenko moje, sklenko má10 Ó nezoufej, když tebe oklamala11 Nermuť, hochu, nermuť se11 O zastři tvář svou, Hymene12 Ve vábném kruhu12 Rodiče její před lety13 Marnivosti ženská14 Dívka-li tě oklamala14 Ó nermuť se, když tebe opustila15 Ó nechtěj nikdy, mladíku15 Jak krásným zdál se mi ten svět15 Mně přítel milku odloudil16 Svoje bližní miluj17 Tys krásná jako růže17 [50] Ženský úsměv, jenž kol rtíků18 Láska ženy, věru18 Nepohrávej s ohněm19 Magnet kov že přitahuje19 Běda myšce, již se dotkne20 Vyveď Adam hloupý kousek20 Praví se, když Adam mlsal21 Proč tak mnohé dívky21 Květinky samy nestálých22 Ach, že jsem já přenešťastný22 Okouzlil-li tebe, hochu23 Básníci ženy velebí23 V mládí vždy si vybírala24 Mrzutě vždy dívka24 Leckdos staré panně25 Spíš vypátrášvypátráš, dlouho-li25 Divil jsem se choti26 Často i muž silný26 Aj, láska dobrým lékem prý27 Také já po lásce ženy27 Vždycky jsem si myslil28 Divte se, ó lidé28 V divných šatech dámy29 Přítele se stala chotí29 Co vy o náš šat tak dbáte30 Co vyvy, pánípáni, pořád máte30 Koukneš-li se dobře31 Kousavé jsou všecky tchýně31 S mečem nebo břitvou32 Když mladíku ohnivému32 Farář těšil muže33 [51] Manžel stál u rakve ženy33 Teď manželství je kazajkou34 Chceš-li, by se zvěsť o něčem34 Známo, že když Lotha žena35 Nevím věru, proč se sňatku35 Sál tančícími přeplněn36 Umí zpívat, umí tančit37 Stejná práva chceme míti37 Já nazýval ji andělem38 Slova mravokárce39 Aj, jak dívky přemnohé40 Jak kočka s myší dívka má41 Tak mnoho v světě bláznů je42 Když již ku oltáři43 Sousedky přes ni láteří44 Pohlavím teď krásným45 Hleďte, jak se dobročinné46 Hoj, víno sem a vzhůru ke rtem číši47 Kdyby tak Fraunlob verše mé48 Censura je také žena49
E: dp + sf; 2002 [52]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Mikuláš Boleslavský, Josef
(Kněhkupectví Jos. Mikuláše kněhtiskárna v Karlíně.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 52

Věnování: Jeřábek, Václav
(Všem zrazeným milencům a starým mládencům, z těchto poslednějších ale obzvláště milému svému bratranci a věrnému příteli, panu Vácslavu Jeřábkovi věnuje F. L. M. Litoměřický.)

Autor motta: Ovidius Naso, Publius
(Ovid.)

Motto: Ovidius Naso, Publius
(Ovid.)