I.
I.
Když o možnostech různých přemítám,
když Psyché těká toulkou v Marsa plánu,
lká, slzí zor nad strastí údělem,
dsky pukly zvyklostí, co kolem modly
jediné lidstvo celé a Evropa krouží,
jež Moloch nad jiné se vytyčuje,
až zlaté tele předčí v přirovnánípřirovnání,
pod patou půda chví co vulkanicky,
co příští dá, co všicci nevíme,
co sama sibylla líc přihaluje,
překonat nemohouc oraclum záludné,
nezvyklé zvěsti příštího sformování;
co trosky hrozí každé convenci,
dne, hodiny co nezná kmet ni děcko
i krovy národů; prach přesýpacích
co hodin kreslí zánik, potopu,
se plíží mythus lidstva vyvraždění:
vždy myslit musím na Pandory skříň.
To o výsledcích, zápolení, klání
kdy přemítám, se hroužím v domněnek
hloub závratnou, kde neomylným v mih
znejištění být nemůž’ nikdo víc krom Mína,
s trpkostí osiřelých Musy mystů,
co nepravdivost dominuje pstrá,
o ceně války, třenic hloubám Ara.
Je Marsa pole vír jak rozevřená v šíř,
v kořán ta skříňka. Větrů čtyř dech letí
z ní v cíp ves ve chaos, co krb váš dýchá
sladkostí zateplení, v fauteille níž co v příz
combinací se v zmatek noříte,
vy konstruktéři, snílci formací
nových! – vyje, běsí, sténá
ta smečka divá, smutná, tragická.
Lká boreas, notus pláče jak fena,
caurus i eurus. Lucifer se směje,
vždyť ve obzoru plát zří sympleiady.
V tom snění rodí se má cantiléna,
ač nesnadno pět příležitou píseň!
Neb v čas ten,ten co je minstrel s sporou stancí?
Kdo ocení v líp historickou píseň,
kdo v snáz ji svede vňat, pro koho v spíš
je stkána, sladěna, pro koho splývá?
Je v vanů pohru oněch, v smeť jich květ
přivadlé exaltace v podzim dějů
a příhod....příhod... Pro lidskost se smráká snad?
To láká k meditaci dál, ač stvrdnout musí
i flexe úvahy, Menandra, Saphy
na stanci měkkou není mih ni podklad!
Okolí, stafage, milieu se směnilo
chimerské, ve srdcích jsme osiřeli
a zbledli, sesmutněli všicci, heslo
ač nelze směnit, na štítu či s ním!
Směje se eurus....eurus... Ares se rovněž chechtá,
mu blaží hruď, mu vény rozehřívá:
Zří kohorty a legie, sotně, čety
a roje, ryčí Babel. Touží každý,
by slezl prvý Nimrodovu věž.
Ten roste shon, že nemůž’ poutí
po cestách Gai míru kazatel.
Svatosti dobra. Velký cíl
ždá každý rival, zápasu a střetu.
Leč velký cíl, žeň váhá, oběť čím
a cévy napnuté i šlachy; čím teď změt
snů, tužeb skrytých, matoucích pseudoideálů
rytířství politického, historské slávy
a její věnce, záhadné trofeje.
Žeň váhá, dím, fragment je málo všem,
je v zor jich, v odhad drobt, vše měří
ideálem se a z rozcitlivění nitra
měřítkem lyrickým. Extase překresluje.
Snáři političtí. Kdo aranguje
plán velkolepý, aby menším zbyl,
se jevil v sled? Ten, onen, ale palmu
ten vezme, trofej, komu milost lósu
ji vtkne, přisoudí fortuny i Pána. (Dia.)
Jsou všicci rovně úvah na indexu.
A břitkost promiň, též kdy úvahy,
jež v dóse výtky hořkosti a rmutu,
v pelyňku špetce tož být lékem můž’;
satiry sám můž’ hojit škůdný mor,
žíravý, Perseus-Flaccus, jiní svědčí,
žeť názor to v čas hodný přitakání
všech Brutů okamžiku, chvíle, doby! –
když snění mihu data srovnávám:
Tak bývali juž pradob zápasníci.
Ký div arény scéna. Oči upjaty
na trofej, která v aetru cimbuří
až uniká. Co všicci výše zří,
jak Eliáše plášť s ohného vozu
[3]
se snáší pro šťastlivce výhry lósu,
by směnil se na fantaisie plášťplášť,
v střet pouhý Fausta, hrdinnost nasazují,
zebe to v hruď i úd, klam fičí z masky,
zpívá to Melusinou kolem, krouží vír,
piští. V extasi očekávání radosti
se mísí smrt a zhouba. Skříň zatím PandoryPandory,
dím, hýří a větry prou se o ves kout,
hýkají, ryčí. Třtiny ves se klátí
a třtiny ty jsou kmeny, národové!
Cit, bytnost, podstata se proměnilaproměnila.
Jim na skráň padá věže architrav,
jak dekorace fikce divadla,
za patrem patro věže Nimrodovy,
za sloupem sloup a balvan za balvanem,
mosaiky ideálu charého tož dómu.
Věž v troskách zříš. Však nikdo nedbá víc.
Jen jeden zbývá question, v rtu visí
a chvěje na líci, se křídou kreslí
poplachu obavy v ní bělu, zoru
hádanka, jenž se v příští rozšiřuje (zvrací),
těká,
v pátrání hledá: kdy se živly smíří?
A do dálek se touha prodlužuje,
a hádá, zří na průchod událostí,
co odmlká se sama v chloubu Mneme
svých příhod paměti a s rolí stranou
se roztoulala Crato – Uranie:
Kdy přijde, vzejde Noe, aby jemu bůh
naznačil, čas že, aby vyslal ptáka
sněžného pro zvěst lepší? Duha kdy se vzklene,
ať naučí jej dobrotě své vlídné?
Bouř hřímá, kde však těká spektrum sličné,
by genia se scaly rozložily zas
ve látku umění, poesie v čar,
by za hrom pěla hudby kaskáda,
romance její i pastorale vděku,
by naladila na šalmaje sladké?
Za Ara zpěv by kouzlo Dindymy
vzdala a směnila, by nové obrazy,
byť v zastřižení starém, blažily,
by provenience zas chikem šálila,
by genij na plamenu hasnoucím
feruli rozžhnul k novým bleskům (vděkům) krásy,
kdy umu z víru vnov se vztýčí Promethys?
Či Tandal pouze po úlevy doušku
touží, co sněti plod v škleb jemu uniká?
Za jabko grazií úvahy usmíření,
střízlivosti a ustřídmění v hnětu,
co šlehne rmut, zas jabko Tantalovo
jen zakývá se, vzchví a zasteskní,
vše dílo Sisypha, Danajské péče,
co domluvou je válečníka žluči?
Var její zříš....zříš... Studenou snad jsijsi, Pierro,
střízlivou sama, teskné jsou tvé trópy
i scanse! Kde jest pravda? Co jest dobro?
Co sláva, trofeje?
Caurus a nótus zpívá!
Dis zívl, útrapa ves je mu nudou
ještě, víc zďážďá si, svatbu Pluta s TisiphouTisiphou,
a doba strojí, vystavila jen
zde Ara zásnub s smrti patrónou,
s kněžicí Aidu! A zrudlé sol
zániku, západu co ozařuje,
jest totéž dědictví, jež dál se bočí,
plá, oslepuje, pychem bije zor,
na lidstva tabuli, v aréně žítí,
ve dlani fata colossné a šíré,
tuhé a sdrsnělé až v hrozivosti lem,
co truchlou dojemně je v Getsemanech doby
všech duše, toužíc, kalich odstupuj
zkoušky a utrpení, s emblemu skeletem
ve chvíle znak i symbol, kyne, svítí
a caurem drtí Pandořina skříňka.
V bol přílišnosti rozpnula se víc.
Kol sije prvoklíčky rozvratu.
Květ snění rozbitý se sotva zdvih’
pro protest odtuchy a zas se sléhá.
Austrie, o tvém lósu příštím sním....sním...
II.
II.
Zni, písni Tyrtejská! Víš sama v spíšspíš,
čí jsi, ve koho podnícení, povzbuzení.
Jsi válečníků zpěvem, odkaz jim,
těch shluků, temnících se v krajin klínu,
legií v příděl služby, paní ortelu
životů skoncování. Jsi štítu, oštěpu
refrainem původního, luku, hrotu.
Pro módní vystrojení sotva’s kuta,
na ambu vulkánském se’s narodila
pod mistra Aetny burným kladivem.
Oh, zpíval jeho úder, scandoval....scandoval...
To pozdrav byl sám bohů zápasu
preéry uranské, kde ne cukrovou bombou
po sobě věkožízní metali
v žas hořícími glóby velkosluncí
tajemných ústředí, základní alfabetu
života códu sobě opáčíce,
v raketné kaskádě zlatého ohňostroje.
Giganti, cyclopové, mastodoni
se střetli....střetli... Čím jsme dneška myrmidóni,
cikády, komáři? Myší vše cirku střet
pro hračku bílých. Tak jde Polichinel
a traktuje svou bonbonierou, glob stačí
její a pouhý pamlsek je tryzna Ara.
Meč Agamemnonův přec honosivosti
v plen nikdo z hérů módy nepodědil,
žhavosti. Žijem víc než Illiadu
charého upřímného zápolení?
Těžiště tak se umu přesunuje
ves, nezpívá bardál již ke kytaře,
apolská není z Eiry napománánínapomáhání
též píseň Tyrtaeova citovaná.
Po anapestu jeho nepošklebuje se verš
a dědicové nejsou Solóny.
A přec to jedno připomnění z všech
v základní uzel motivace žije,
4
tož pokyn, co na štíty vpsal
čas i den: „Dulce est, utile mori pro patria.“
Hrdinným sved’ by minstrel nový býti
pro to, by nový našel, zjevil verš i látku,
by přines’ motiv, avšak ve hrudi
mu sotva hárá moudrost lakonská.
Nanáším výtky opatrně hrot,
však nepodvrátíš pochybnosti hlod:
dozněla dávno mravné struktury
patriotická píseň, ideálu v hold,
v poklonu, podkouření,podkouření. Čím je boj?
Vzácnosti jiné též můž’ sloužit vznětem
novoty předříkávač litanie stancí,
zpěvánky naladěné odzpěvovač doby.
Ne, na účast a podiv nejsme chudi!
Čím conflagrace v dnes? Je sotva taj,
a hieroglyf její kresba, řeč
její je zřetelná. Ta rytba, písmo, svědci
jsme velké doby v velké emancipování.
Tož Ares sylbu naznačil a dal,
literu, notu první, my doslovíme.
Ta melodie, zdaž dne sykophant
v ni stačí? Však stihá, ví a svede
v pupilly údiv vnímat, zachycovat:
Jde člověk na cimbuří slávy Zéva, bohů,
v střed jich, stůl zlatý věčně nedostižný,
svou vrhne pochodeň a Rhodu colossa
se znovu namožuje podvrátit,
plam s výše na vrcholy záštity osvícení
metá a po předchozím Theb věž sedmou hledá
pro ztroskotání, pro pád, úhanu.
Roh znovu, pata diabolská narůstá
člověku a v kosmatost se zvrací teint
šlechtění mohutného. Leč lze jinak?
Žhavosti, současnosti kantilénist víc
kastrátem není, nezpívá věk k plektru,
melodist, jongleur léna, zevniterností
jen divák scény a arény Ara.
Smím pro idólnost tedy naladiti,
na omluv spoušť se vracím ku předchůzce,
kde ethist není didaskalos vhodný?
Háv vzali pro klání a zbroj a znak
a v hovor zarazila Caliope
výstrah a mementa. Ne, pěvci domlouvati
nepřísluší. Vstali jste, spějte, jděte,
víc nemůž’ provolat, leč v předsevzetípředsevzetí,
ó rcete, vašem dobrého co předem?
Bych ulichotil třeba vás, vímvím, bard
strakatý harlekýn je v póse vzdmuté
ku blůze vojína, co činí v pění?
Jen stéblem snění pouští bubliny
domněnek, mínění, však tyto glóby
duhové zda jsou mravné, svaté světy?
Jsou korále to písně Tyrtaeovy,
jsou škapulíře zrna, ozvy hlasu
diktátu mozku, citu přirozného?
O jakém boji spíše zahovořit,
promluvit můž’, kde otěž má i klíč?
Též skráň a ducha hloub můž’ bojištěm
být, nitro v arénu se jeho rozvře, sám
mře s sebou v rozpor, v lebi myšlének
má voj a fluorescence ta zápolí
s sebou a souboj zažhnut chimerských je prvků,
se potírá. Jsou vojska, rivalové
nezřetní, jsou cherubové myšlének,
snů legie netělesné. Trópy trou se též,
tmese, se potlačují, scance scansi tříští;
to válka dílny, která neustává,
se křísí vnov a v kruh zas zažíhá,
kde vtipu svého bardál podléhá
invasi, kde rozbíjí hrady
illusí charé, aby nové vstaly,
kde výběr s výběrem se utká, lepší by
se živel vynes’ ze střetnutí ohně,
kde generalissimem povýšená jen
je kritičnost, jež třídí, zavrhuje,
odmítá, bodá, co se vnutit touží.
Je plamem bitvy víru zalita
pracovna, skřítek ambos rozdmychuje
skryté a sol zemdlené nach mu hází blíž,
té krve svého loučení se s dnem.
A srdce tak mi scénu maluje:
Bard bílý, jenž mne překonává, kráčí
mne předurčuje, anděl brigády,
mé vede sny, je v zázrak pomnožuje
a na Haemu fantasie rozstavuje.
A počne kankán, Rhódu polonéza....polonéza...
Sny, tmese rozložení motivace.
A sním, jde světa sklon, planeta
v zemětřas pukne, v ryk tuby jiné,
tož dies irae dne a soudu, souhrn hřmění
jejíž jest nad pathos orchestrů moře
posounů vašich. Helikon strašný, řvoucí
v ohlušení!
Můj strateg oblak jest,
jenž v azúru se před zor přikloňuje,
však vzácným bylo i mé hrdinství,
byť ku Achilu v prach jen Patrokles.
Svou vzdávám výzbroj, flexí Musy toul.
Nadsázka v odhadu mé comparace
zda tají se. A kdyby přeběh’ dílnou hoch
bosý, růžových nožek, sladší ve útok,
v svod oveslených šípů kalenějších
z cyperské kovadliny, co bych děl?
Svatyni lepších úvah, vzácnějších,
netřísni, neposkvrňuj tancem plesným,
svým trillem láskavým či frašným, jinam hleď,
na handžár, na orgie mitraileus!
V Bellonu směnila se Musa, její roucho
sedrané vzala, tak jde v mumraj shonu,
v karneval válečníků, granátů
a kulek ku koncertu. Či mám kynout
a utěšiti, nevyschnul pram Ataie,
kastalský, sečká v nás království něhy
a krásy, nesbledne a nezapadne v rum
5
závěru, skoncování? Mám chopit za patu
naivní dítě, bezstarostné, sklíčenost pluj
si v Tartar, nesložitým že jest obraz
doby si domluvit, si sugerovat v líplíp,
jen doby poloha mu tahy křiví
a věčné nabízení súčastněným
sovího mýdla k zrcadlu Xenií?
Či dět mám vetřelci a vpádu v líc,
že podleh’ jsem, má vojska sbita leží,
zpět odražena aetru ku branám,
v střed oblaků, zkad sprchla do klína,
do skráně vjela s smavým paprskem
a zlatým, jiskra z osy Phoibovy,
je velká porážka má, ponížení,
Absolon uchycen jsem v větev vlasy,
se zmítám v neskoji jak na čekanu
v chimerské zavržení, dět mám v spíš:
Přijď pohoda, v mou síňku vpusť ji blíž,
v šíř rozvři okna, dvéře, komory
srdce mi naplň jí i vystel, ducha
segmenty nejvnitřnější, zaslň blaze v zrak,
dšti šípy zlaté z toulu děcka Cypru,
zbroj barbarskou zavěste, srovnání
ať stanci filomela zašveholí
prvou a druhou, jinou, další, přiřadí
ve příliv melodický passagí?
Zní (vlá) to a hárá: Jsou všicci ovce rovné
pastýře nesměrného, míru chlév
jen rozvřete v svědomí sburcování.
Přec přizřete, pod maskou kulturnosti
co shnilého se, příšerného tají!
Bellono, vrať se brzy z mascarady
šalebné! Věřit nemá-li tvůj karatelkaratel,
i sol je mrtvo a zvráceno z dráhy,
co v hukotu děl, v terč jich zasaženo
odešlo z luhu, měst, bucolské štěstí.
Usněte větry Pandořiny skříně!
Však jiný vision mi ukazuje
skutečnost, jiná hudba slétá v sluch.
A teskní, rýpe, hlodá....hlodá... Srdce bolí.
To v tempu funebrálním v průvod hrůzy
ten dušičkový tah skeletů, stínů,
pouť svatby tknuté Ara a Hekaty!
Porážející dob pravdy vigilie!
Tož zlato poesie v altár trpících
jsem přines’ v hřivnu, Ara eclogu.
Však jeden sám znám láskající chant,
jen jeden lahodící, ševelící,
za každou divinaci jinou. Míru zpěv!
Ten medný, urovnaný, krásný jest
a po luzích kdy rozvolní se v orkán,
rozdýchne, stróphy naparfumované předčí
ves dílen umu v farizejském šláři.
To pravý polibek je požehnání
pro vlasti rozložité, neobsáhlé, šíré
či pro cíp, kde se srdci zalíbilo,
pro hnízdo ptáka neb kout útulný,
kde s stánkem tvůrce je zvyklost domovem.
V něm sama sebe shlížejshlížej, Calliope,
pro chýži Phoiba jej žděj blíž sama,
pro mysty své, ctitele, korybanty (trabanty),
jej zvab a slav, jej vymodli, volej (blíž)blíž), Muso, [přivolej]
pro krásu, dobro, pro cíl vzácnější,
o nardu jeho pouč, vyprávěj
pohádku o něm, lič nám selanku,
jej oslav (vypěj) sama v hymnus, Aoido!
III.
III.
Na tvrzi krásy bílou vlajku svěsit
já mínil, dech se vanu zmnožil víc.
A poddýchl mé compilace plášť,
dál nese mne, snad vesla proti vůli
má láme, není stesku v dosti.
Klikatí úmysly. Víc zaúpěla
Melusina, v kraj daleko vyzírám v hnět
úleku, výron tuhne exaltace
blažšího snění, Atai ukolébavka.
Kdos květy hrstě srazil, pošlapal.
Soustrasti bosquet. Na odvahy vzkvět
zmocnění vychází, co přikazuje.
Ze mlžin světů, mléčné třídy stkaný
jen bělu, páry mluna démonický zjev
uhrančivý. Tož herold vychudlý
ve tóze vyrudlé, mátoha jitra
nad luhem kouřícího, sloupu, Moisa
v zástin, leč rozbitého, zvraceného, tíhne,
vagabund banqueroutu, kridy, fiaska,
úžasu tribut v výnos pozvedá.
Co diváka se chví skor kolena.
Je jiný lósů příkaz, řetězy semknutí
jeho. Se množí ta legie nustatická
a obzor zaplavila, opředla.
Je temno kol, v ně naenie vzdech sténá:
Je život chudší, svět je vykleštěný,
je nudný den, radosti okleštěn
je kmen. Vise kreslí pohoršení.
Divadlo vlastí katastróphou vzúpivzúpí?
Fanfára zaječela. Vzjel jsem z úvah.
Zřím citovaný průvod potrefný.
Xenie, lamie, harpyje, norny,
ve věnci s zmijí sepředených ženy,
sibylly, megery, roj kakodémů konce
bez, sfingy, které líce mají empyrie
a drápy convence a osobování (legitimnosti) pstrých, kráčí.
Závoje, berly, hrká kloubů znění,
ta artikulace má rhytmus svůj i pění.
A herold vytrubuje, ač sám stiháš,
co z apokalypse o lepším zburcována mysl:
Na Haemu hrůzy toť ta velká svatba,
již rovné posud v dobách nebylo.
Sudička nevěstou a ženich skeletem.
Nevěsta Tisipha a Ares choť.
Se belhají, chřestíce, pomocníci
jich díla. Sudička zubem v pochod skřípá
a Ares zbrojí, pancířem haraší.
Je nepřehledný průvod trabantů,
thessálských polí Fausta čarodějná
6
to scéna. Obludy a příšery symbolické
leč k tomu v výčet, souhrn. Prognósa,
jež zaujala prestol chvíle, v ráz
vyčítá vzácných postav, tahu v přívěs řad,
a stín svůj hází, vším jež bočná, ryčná,
přítomnost, zítřku siná mrtvola.
Tak Ares maluje v kameře zřítelnice
vznícené i rozhořelé, naznačuje,
kovově duní krok, jenž tolik zvábil
satalitů o týž slib, sázku, plen
ve loterii výhry, k patám připoutal.
Jedni jsou zahubitelé pro důvod tuhý,
jehožto pádnost schýlí váhy kyn,
druzí jsou zachranitelé. Role se mění.
Kolísá Niké, bok má každá hra
dvojí neb záruka kde v výtku.
Na rozmar fortuny se staví, pod patou
mamá strana táž týž písek nejistoty.
Neb čí jest cíp ten, kraj, mez, dlužno mníti:
toť vše jest táž zahrada boha jen!
Spravedlnosti jeho nelze v úraz
nastavit překážku, jenž v moci má,
by ruin propast květem zahalil,
tam šperk vtkal flóry, kde dnes nejhorší
je nejtemnější hrůzy klín a krb.
Dlaň jiná přesunuje těžiště,
oceňování její je jiné míry.
Kohorty černé děsu genius
vstříc lidstva světla s bílým vojskem k střetu
se šine, kdo jej vyslal, vůdce dobra?
To jiné klání značí úmysly
božství, domněnek, nadějí překocení
jiných (cizích). Toť co v boj je positivní!
Ač nález, zdání, odhad, mudrování
mé pieçy jsou pouhé extempore dobové.
Za písmem pluhu brázda nových smluv
se kreslit bude kdys, my prohlédnem,
my hrou přehlédnem dob zlých ocenu.
Soud svede děcko pak. Co válečníci
jsou, opáčím si v kruh a dedukuji:
tím, čím byli vždy, dob ves v klín, v proud jich.
Táž visage, struktura. Všicci počestnými
se stanou stejně v Ara mumraji.
O výsledku nic v bezpeč nelze říci,
krov jistoty a kloub a páku její
běh, mikrohra utkání nemá v stálost.
A přec jen užitečným bylo dílo
jich! Tlesk těžiž, kdo víc byl geniální
v pychu zvrcholení výkonu. Jsou reci
dnes i zítra, za věk! Sotva zvrátí
však mikrohistorie odhad nestranný,
jímž duch mne úvah nebludných traktoval.
Prospěchy, úspěchy, navršte, zmnožte strasti
a zveličete lesky vítězství,
k budoucnu obracím se do daleka času,
kde bloudit nelze, kde plá pravda jen,
v cíp jeden, k autoritě jedné zvracím hled.
K tě kynu pro stvrzení, Míne, víš!
Tvá miska jediná neselže v soud
posléz, jsou všicci ctižádostní na výsost,
všech hérů ostruha věk ves jen byla
nezkrotná žízeň pochvaly a slávy.
Jí Europa se zvrací v rumiště!
Fortuny věnec... Z jeho touhy co
vykvete ještě blínu na luzích?
Sardského pýru všudy plné lány!
Nic nezbylo než Atai jiskra v srdci,
tam pučí v chlad kol, sněženka ta vlídná,
v dech cauru, v euru štěkot, borea lkání.
Zda všem nad hlavou sviští výtek bič
týž, střetu nebýti bys víc, ó barde,
byl milosrdným, lítostivým víc?
Migrují trofeje... Nejisté je štěstí!
A vzpomínám na pole biblické,
na pole krve, bědné Hakeldama.
Však ptám se, hádám: Kdy Job sbitý vzpřímí
se, ubohosti žertva ozdraví
té dračí vřavy nového porození,
zda najde úsměv dávný korybant?
Vzkypělé doby blouznících generací
dneška, obrody snad jste vzácné časy,
mih může vzjít, že žehnat bude vnuk
rány a bolesti a strasti, otců soužení,
jich trpělivost v příkrost zápasů.
Ó zjasní posléz nebe zatížené
inferna drapů mrakem, splyne jas,
tryskne a zajásá a ti, již šli ke zmučenízmučení,
thyrs zvednou zkrášlený a ovinutý
nového rostění žní vzácnější,
o nardu lepším světa píseň vzní (vzhude),
kde stance nejlíp cítěné snad v čas
ten též smočeny byly v síře Kokytu,
jež kolem dštila, pramy linula,
jí páchnou, víc než péč snad kázala,
jí nataženy, nasyceny v rez.
Svou zkazku spřeď si polyhistor pak,
co dnes zdá se nám sfingy otázkou
Thébské, kde nelze dopátrat se Oidipa.
Vše vyslov, doslov sám, kéž zvěst blažší z dob,
kde hory rodily, kdy snášel stlaní
já krásy pierské pro jesle proroctví
nového, pro zrození apolské,
pro jesle (lůžko) obšťastnění Evropy.
A proto slavím mír, ne publikán
nad sbitým lotrem, jej nepřizývám blíž,
zvábiti nemíním, žeť pohodlí jest otcem,
však hrůzy noci žeť plašící jas.
Je sladký jeho dech, je děcko mírné
jak Favrinius, má vesla slídová,
lehká a v zápraží kdy zaťuká
libella přivanutá, zefýr sám
o které sní, touží po níž a vzdychá,
ó blíž ji vítej, v síťku růžnou tuch
a snění zalov smavou duši z Haemu,
poselství holubice nad potopu!
Však posud krkavec jen nad archou
se lósů lidstva vznáší, vykřikuje
v jásání, že jest vrahem bratra brat.
7
Zří Kainů kohorty a nikde Abel,
jen vzdorný Nimrod, luk a sudlici,
z kadlubů meče, hroty, štíty, střely.
Ó čas, kdy rovným bratru, onyx z hlatě
onyxu, člověk, brat, kdy jeden v lánu
je Gai širém, jedna lidskost jen,
kde všicci rovnoceni, v tutéž víru,
bez hranic rozdílů a ras a typů,
kde kdo a čím kdo, jeden idól znají
a vyhledávají. Ten dobra, pravdy
a krásy v trojí podobu, obdobu,
leč podstatu ve jednu. Svatebčané
teď kvasu Tisiphy a Ara svatby,svatby
čím budou kdys, jsem děl, ta massa hluchá
k ves kynu měkkosti, opojená
tou hudbou pólů Pandořiny skříně,
zmámena. Kdy svře se zas, klepne víko
její, ať běd se prvoklíčky (rhapsodie) ukrotí?
Smíří se Pandora v mih pardonování
velkého třesoucí se osy životy a Gai?
Jaké jest odpoledne Europy?
Jsme v zenithu a níže sestoupíme
či jitro jde a poutník stoupne výš
na stupni dráhy k Elysejským blíž?
V lán trojí apollský? Hle, průvod bědný
se zástupů v dol svřený stáčí kam,
snáší i zaniká. V Avernu chřtán?
Jak v báji v cíp kýs v stíny rozplynou
či síra Kokytu je sežehne?
Jdou v žertvu Moiry? Či se vrátí
smích blažší v rtu, vítězů pod květem,
v jásotu orkán, jenž jak moře hřímá,
ve trillu tirad s modlou fortuny
neporušeni ze výpravy dračí?
Fin.
Poznámka k čtoucímu obecenstvu
Krámská cena tohoto opuscula jest 40 haléřů, jež lze při rozesílání výtisků autorem,autorem uhraditi třeba ve známkách poštovních. Prosím tedy, byste si ráčil ponechati sešitek přítomný a užil aspoň modifikace honorování naznačeného. Vzdor dobré vůli i snaze autora,autora jeví se nutným, místo ve prospěch fondů pomocných a samaritských vojenských, určiti a obrátiti výnos publikace na posílení polohy jeho ve stížených poměrech této doby svízelné, válečné. Myslím, že nikdo nezazlí odesílateli proměnu původního určení pieçy, totiž humanního její zužitečnění. Zůstává stejně při věnování čistého výnosu ve prospěch účelu lidumilného (humanního). Není důvodným úplně podceňovati a přezírati dobro původce práce přítomné za doby v jistých směrech a do jisté míry znepravidelněné. Proto neračtež příděl podpůrný svůj přezírnouti. Případný přebytek bude samozřejmě použit na vydání a tiskové vypravení dalšího opusu. Adressovati račte: Mráz Stanislav, spisovatel, Košíře, Plzeňská tř. č. 114. (Malá Demartinka.)
E: av; 2004
8