Čekám na slunce zlaté, které slní,
na Vás, ó paní, Vaši na krásu.
A ještě clony mih jej halí, kryjí.
Juž jitro pokročilo leč. Juž vzejde.
Mlh snění a slz opar očí osuší.
Microact Éra skvoucí našel bych rád
a vystih. Výš chce oblak opona.
Na slunce čekám, vyjdi, paní, již.
Čká loutna, srdce.
Sol mé, ó nes se blíž!
* * *
Přivívám parfum milostnosti. V píli
posvátné barvy něhy roztírám
a roli, kterou rozevříti toužímtoužím,
v líc titulaci hrdou vkresluji.
Narcissi, pera hrot veď opatrně,
řiď initiálu, ať zradí jména křest
její, však laik nechať zbude před záhadou.
A paní svoji takto oslovuji:
Milenko světic jako madonna,
neznámá studno v poušti dráhy žití,
hledaná pulsy, čárev cév. V jich žízni
obraze pomyslu krásy utopie!
Ty Rubicone dvojí sudby: buď či buď!
Šij neschýlím a uzdu přijímám.
Pram tajemný, ukrytý našel jsem.
Duhový z něho nyní fontán tá.
To elegická nová poesie
má, v tiši vzkvetlo její umění.
Kéž láska má jest výkřik radosti,
bacchická evocace za stesk nytí.
Však nemiluješ, srdce stejně buší.
Vše slouží něhy v účel, snoubení
kol srdcí, duší. Akta sanctae sedis
Amoris vešken děj a život jest.
Kouzelný květe mezi květy čarůčarů,
věz, elisští v vděk něhu protegují.
A proto zjevy maskované tíhnou,
bytosti v její službu zakuklené.
Pták, motýl, květina. Než ohlédnu
se po nich vnov, na tebe vzpomínám.
Mih každý Éros rodí, křísí se.
Nebýti lásky, zříš, vzplá a se vznoří.
Pod její zákonem chci k Tobě blíž.
Pod její příkazem, ferulí, která skepsi
ruší a proscribuje. Eklektik,
žel, v lásce nutno být. Sol, volám, chci.
Kdo bohovrah a bohozrádce Knidu
opony či třínože Elis, okenici
přivři, spusť žaluzii. Já však lkám:
Ne, stínem neostýlej, sol blíž vpusť!
Symbólem světla, solu má něha jest.
I když jsou rozpuštěny, struny znějí
v čest i hold její. Relief Musy
je solu terč, v čar krásy obraz Tvůj.
Imaginární portrait bohyně?
Zde jest.
* * *
Obrazy, jimiž touhy vyvolány zlé,
neúkojné, hle, sbledly, zavály,
pohasla zřídla jich i lásky. Dozvučely
ty pramy a jich barva vyvála.
A když se vrací někdy v zahalení
visage, my jich nepoznáme víc,
jsou cizí. To, co kdysi vzpruha zla,
blažilo, ostruha i mzda tvátvá, vznětu
plamen i potrava v žár? Darmé podněty.
A darmé výzvy v starou kolej, stopu.
Na návrat pozdě. Darmé volání.
Hlas cizí je. A cizí oči čaru.
Tož čaru přitažlivého kdys a hle, jsou
spuštěny struny již a chřtán kol šíří
samota. Tak jsem, paní, paní sladká, mnil,
ve obrod velký něhy nevěřil.
A tak jsem hovořil, že nástroj sbortěl,
a takto meditoval k comparaci:
Noc a hluš kol a marné zpívání.
A doby, melodika subjektivní
[1]
nejvyšší v puls kdy vžitá byla, dohrály
ubohou, tristní roli. Vyrudly
impresse erotické, smíšeny
jak dosa omamná a narcotická.
Pohasla světla, usnula Pierra.
Co víc? Discusse, verse, zdůvodnění?
Vyvála důvěra v fantomy kynoucí,
v blud ukazují prstem, v nejistotu,
v dálavy záludné.
A srdce bolí.
Vzpomínka bije.
A hluš je, echo číhá.
I skřítek pozdřím’. Vysoká je chvíle.
Je lhůta nejzazší.
Je marné lkání.
I vulkanicky řevný protest vyvál,
vyšuměl, vyrud’. Hodina je pozdní.
Ret zmdlel a srdce tep i klání
ví jedno, dobře rozpoznává v maní:
Je darmým stesk i vzdech i žalování.
Vykřiknout? Nač? Do prázdna?
Křídlem bíti,
je zvednout, vzšumět, objektivnost brání.
Ne, na klid ten věsme nezlomné pečetě,
zavěsme veliké, těžké a tuhé,
a brány jeho více přirazmepřirazme,
ať skulinou nic nemůž cizí vplouti,
vtíhnout či vniknout. Svaté pečetě!
A pokušení invase ať zmizí,
a nezlomeny zbuďte v neskonání!
Tak mnil jsem, zpíval, snil a meditoval.
Ká změna, transformace při Ovidu!
V proscribci zbýti měla Éra lež,
komedie! Takto klassická
kázala střízlivost a empyrie její.
A kol teď volám, ježto jitro vzešlo
a vzplálo v nachu, roli rozvírám
a nadpisuji elegií, označení
měj: Kniha její žalmů, David nový.
Tak zrodila se Éra poesie,
manifestace a adorace nová
jeho. Je opět skřítek vším. Je velký.
A sol plá plně, sytě. Krása, život, láska!
* * *
Tebou se zmnohotňuje tvořivost,
zmocňuje, spodstatňuje fantasie
má, protože roucho brokátové máš
a oči hluboké a zlatý vlas.
Ne, barveny že oči tvoje jsou,
leč Psyché že v nich veslování hraje
a zrcadlí. To jest to určení,
jímž loutna procitne a srdce zpívá.
Odmocněná, odvozená poesie.
A nelze podcenit ji. Vegetuje
ceny i pychu odraz v písni. A stín v dáli,
přes jasem tíhne v obzor sůva-sycophant.
* * *
Mně bude smutno, až se setmí dol
a tiš a němo bude v obzor kol.
PřijďPřijď, přítelko! Přijď proto dřív a v čas,
ať zvyknu na tvůj smích a hled a hlas,
přítelkopřítelko, přijď!
Chop vraku veslo vlídně v dlaň a v před
jen stále vesluj, hvězdou zař tvůj hled.
Tam tíhnem kams, kde není lkání, klání,
kde není saison srdce kolísání.
PřítelkoPřítelko, vesluj!
S rajskýma očima mne řídiž v cíl!
Na rámě opřen tvé zabudnu kvil!
Ty, když se rozkročíš, v břeh dalný,
Aeolos budeš, já glób jeho žalný.
CherubeCherube, zbuď!
* * *
(Plž.)
Kdybych jak plž oči v dáli
na obzor moh’ prodloužiti,
aby tebe vyhledaly,
nechal bych je v dál se chvíti.
By se zor můj přiblížil ti,
ó obraze běli sladký,
a pak v poesii by mušli
jak plž by se vtáhl zpátky.
A v té budce by pak básnil
o té kráse, o tvém bělu,
o těch očích dloužících se
a o žni svých snění pelu.
* * *
Máš oči nymfy, nožky pavoučí
bílé a z majoliky, porcelánu
jsi panna, ale pro neděle srdce
jen, pro hod pohry neb v pych hrdých scén.
A přítomna jsi jako žena každákaždá,
by žítí bylo spodstatněno, jeho hlas
by hlubší byl, jejž v aether line.
Však figury jsi majoliky křehčí.
To křehčí v mravnosti, čistoty běl,
ryzosti její. A když jsem lilje zřel,
2
vzpomněl jsem, přirovnalpřirovnal, i křehčí víc
i sněžnější jsi. Láska podvědomá
zde křísí se a přirozeně vzhrá v hrudi.
Kol přírody čar, sladký počas s tebou
vytěží sympatie má, přijď třeba podvědomá
ta něha. Jedno zřím, vím, vzácnosti
bys byla větší, višní barvou proto
jsi malována jako portrait divy
a nympha z pohádky. A v vlas kdy květ
vtkneš, to pro symbol a harmonie v hráz
by byla plná. A proto ty jen víš
jediná, co jsem zvolal, lilije
když kvést jsem zřel, zlaté a bílébílé, blíž:
Jsou pro tebe. Tebe jsou symbolem.
Šperk nejtěžší, nejtajuplnější chci jim
přivěsit v stuhu, srdce proměně
ve mnohostrunné plectron. Postoj mám
před tebou galantnosti troubadoura.
A když tak počnu blíž těch záhonů
světeckých květů, tobě, světice,
nasadím na píseň a strópha vzhude,
když západ blíží se a chýlí, v návrat sol
zve z toulky zahrad, lučin, od tvé krásy
odvozená když hýří poesie,
tvých očí nebem, žehem zburcovaná
a vyvolaná, které zniknout nelze.
Když v oveslení pat vše nutká a níž pták
juž tíhne při zemi, vím, víc je měkká
když strópha má, k tě víc se zvracím, vímvím,
že láká, volá za sebou v poušť, zve,
v sklon nejbídnější slunce zrudlé, velké,
však ručky tvoje líbat pilně musímmusím,
a ježto sama’s sol, pro něž jsem bděl, nyl,
ať vzejde, toužil, lkal, čím s aethru kyn.
Jsem skojen blahovůlí tvou a podněcuji
se. Vším jsi. Víc. Teď příkaz jakýkoli,
jsem v adoraci velké světice,
ve dómu kraje.
Teď ať slunce na mne čeká.
* * *
Zelený parasol stromu nad sebou,
jsme barvu květů pili očima.
Motýli písní volně polétali,
smála se louka, slunce šálilo.
Povzdálí hudba srdce otvírala,
v akt psychologický. Zdroj snění zurčel,
tál. Přírodu za vrchol, za počátek,počátek
my měli, za cíl, za sklon i hráz všeho.
A lásky zákonník jsme přezkoušeli,
tu theorii charou od věků
a zpěvník Cynthie jsme přezpívali.
Pak ruce v pleci spjal jsem v sled a děl:
Podivuhodné dítě nožek štíhlých,
vlas světlý splývající v kadeřích,
co ještě zbývá v štěstí mih a den?
Polibek?
Souzvuk duší, srdcí plný byl.
* * *
Na fanfaru jsem Venus naladil
a hlučně tála. U bran zaklepali
jsme poznání a děti zralé, Ére,
přezrálé vtáhli v moudrost edenu.
Na okna lační mnozí bušili.
Srdce se ohlédlo.
Ti touhu mají.
My ještě blíž se k sobě přitulili.
Ti žízeň mají a hledají pram.
My medovinou svlhlé rety víc
jen přitiskli.
Tiš. Klep, klep.
Ó milost! Dál
tož. A komedie v kruh jde. Totéž jiným.
A víc nic.
* * *
(Se osvobodnit...)
Se osvobodnit, celý taj, um, věc,
zájem. Ty okem tiše svědčíš, paní.
Ač v nesvobodném pravda milování,
krev v oxydace var nesleví přec.
Ve míře rozmaru pravé jít na úkol,
ač podnět soumraku bok chová kdy,
optimist skojen v sled zbýt, potřít bol
a situace pán zbýt z výsady.
To skoro píseň z módní operetty.
Pro smějící se Venus ben Akiba
že nemá nad charé, jen doklad, ale dím:
Cos constantního je in Venere.
Cos identického sic, neznikajícího,
to jest leč to, co charé zdá se tobě.
A myslíš, gigrle jsi v zor jen monokl
nasadil a milka je barvy a pudru změť.
Rokoka loutka sytě malovaná.
A vratkých, křehkých pat je něhy rek,
3
takový jongleur s loutnou. Athlét kritik
dí: charý příběh jen dvou genitálií.
A pěstí třískne pestré do bubliny,
ažač vzmach mnil lehký, přátelivý jen.
A zoon scandující, exaltické
se leklo, zkrátil až se zakřivený vlas.
A přec je písní nesmrtelných pln
Helicon, bardů lásky Olymp celý.
Nás přerozené vtáhnout v eden nechte,
má lyra něhy své v vděk Elysium.
Ve odvděk pravdy své i consonanci
má vlastní spravednost. Pantheon pěvců
a milujících. Proto utěšuji
se v moudrost, takto, paní, usuzuji:
To thema variace věčné. Bláhovost
čím, která dominovala a nítí
se stále, k tvojí kráse oddanost,
jež jako tuscula krb v těchu svítí.
* * *
Žijeme v touhách, v kterých zraky jsme se pojímali.
Ó vlahé chápání, v dost zor v kyn děl.
Tak zřela’s, milenka jak Adonise v cel.
Na Cytheru já táh v cult Venus kalý.
Šat theatrální, pósu přibrat musí
strópha a maskovat se, ten um znáti.
Alkovna módní sotva levit zkusí
lektuře nové, jež má vnadou pláti.
Rci mi, zjev, odhal, proč poesie v světě, paní,
když se jí vykreslí bloudění sladké v plání.
Já scaly minula sstírám, ať strikce, dáta,
děj v šíři rozvleklý homirskou co v pól chvátá.
Co Flaccus či Tibull nezvěčnil trópu stihem,
mně málo, ale rád jsem přec nástihu švihem.
Čím strópha, tirada, hra trillu skvělá.
Zřím dál jen závoj, z nějž v čar ke mně’s zřela.
* * *
Oči jsme měli, drahá, uplakány
a do dáli jsme zřeli na moruše.
Ty kvetly, kvetly a se kmentem smály.
Proč ony nelkaly, proč my se neusmívali?
A v citu kořenech to hrálo, vřelo.
Něco jak hudba v duších smutnělo.
Vždyť touha skojena, proč svážnělo
vše kol a proč jsme oči měli uplakány?
* * *
Zda stálo za to, Éra rozvřít knihu,
svinutou tajuplně v soumrak v máji.
A bylo. Větřík v přelet jako pierott
plácačkou květnou v rámě udeřil.
Ostatní fléta vzlká ať, vyzpívá.
Alt zde má Venus hlavní pod arií
podružný. Tolik jsou spřízněny
poesie, hudba, pouze Euterpe
že lásky písně, romance má klíč.
Květ, barva, slnění. Vše je v té písni.
V tom zpěvu zrcadlo též mládí tvého
a ráje nardu echem je týž chant.
Volání z dáli.
Hrá. Srdce v takt pilně slouchá.
* * *
(Zlatá klec.)
Ssáli jsme erotiku jako bonbon svůdný
a každý z jiné strany. Rty se setkaly.
Až přiblížily se, že roztál cukr
a znik’, se teprv ve pocelu srazily.
A těsněji víc lpěly, pojily se.
Čím touhy bonbon byl, který jsme ssáli?
Pták v kleci v závisť vzkřik’, znik glób
a drob cukru. Ale v retu sládlo víc!
Chléb! vzkřikl sok.
Dnes, brachu, nedostaneš!
* * *
Když orchidee jsme zas viděli,
já vzpomenul a v nitru zavál hlas.
To vše jest dílo a jev čaru čirý,
fenomen přerodu, organisování
jiného, to jasno, proto, můry, vari,
na písně květ mé motýl jen ať sedá.
Já zvolal: Jak jsou hrdě vyzdviženy!
I strópha milostná má v pych tak výš
se pnouti musí, kyn jsou barvy, formy
jich tajuplný, že poslušen tíhnu
a struny v stroj že ladím, napínám.
Nezmýlí, že tkví kořen v abstraktnosti.
Byl čas, kdy honosil jsem se. Velice
bystrý by musil Éros s abstinence
mé býti, hrot mít přiostřený tuze.
Já bočil se. Mě nesmí bodnout Éros.
Teď přitakávám: Kveťte orchidee
a slňte barvou, v obzor háj a trs!
Ten velepřiostřený hrot je nad tykadlo
jemnější motýlamotýla, a přece raní.
Já vlajku svěsil pychu. Na tvrzi
vyvěsil prapor bílý odevzdání.
4
Jak děcko kapitulující v oddanosti
před děckem. Éros pidík jest!
A nejsem pokleslý, v plec něco bouří,
var mohoucnosti! Vřava z včera
však směnila se v poesii Éra.
V duhovou bublinu. Confesse tá,
vlá. Ty jsi Aeolos, já pygmejčík!
Tys titan a já pidík, Gyge, jen!
Před olbří tvojí silou motýlímotýlí,
ač křídla síť jak průhledná a lehká
máš v bok, jsem třtina mdlý a vetchý. Však
ten postoj galantní má vhod být
a hodit se kol v květů decoraci!
A vůle touží a stvrzuje. Chci
být zhola nový. Jiný výsledek
ať zdravím píle, snahy, vzrušení.
Ze staré oblasti nikoho nevolám
a necituji. A přec výtka hlodá:
Jen starou kolejí lze v lásce spět!
Jen starou cestou tíhnout. Co jest všecko,
předestillovaná jen něhy poesie.
Co minulosti víno bylo, sekt,
vyrudlá jen a vetchá limonáda
vyšumělá je pošinutých dob
debutu. Trosky v destillaci
antiky, v abstrakci, proto se chvím:
Jak epigoni charých vzorů v nyní
že slávě dob těch v písni holdujem
věk zniklých. V turnaj ryčný výsledek
leč s Érem byl by též, v plen orchideí
v svědectví? Moudrost z Odyssey celá:
Na lásky galéře je nesnadno
v tůň svrci Nestora a vlajku vzpoury
vztýčit, novoty v požár. A přec bych rád
co vítěz s tebou z znoje odešel.
To snil jsem a mnil cestou orchidejí,
když plály tak, slnily barvami.
To táhlo v nitru a bouřilo v basi,
ta arie spodní a podložená,
Éra vždy suprémního, nezmožného
a vysoko zdvižených květů kolkol,
tož orchideí vítězný a rudý smích.
Nenápodobitelný smích nezmožených
květů, jež výš se týčily a abstraktnímu
jich poslání se nemoh’ přiblížiti
já zhola. Určení své znala struna
a tón i myšlénku moh’ sugerovat Gyg,
však barvu skytnout pouze prasubstance,
všech bardů onyx, mistr, vzor a model. Ves
Parnassů senissimus.
Diespiter!
On vervy focus.
My jsme routinéři.
* * *
Jsi trouveressa, scandujíc sama rýmy
milosti, form souborem slníc v vděk.
Chci s poesií tvou vlaze zacházeti,
jeť poesie to plných, sladkých ňader.
Tvá touha do šíra je rozevřena
a mysl má do hluba rozechvěna.
Zře tě tak plastně, snění zabuda,
přemítám nyvě o cíli té krásy.
Proč půvab opřádá mne tvůjtvůj, proč kmitá
čar, který v Cynthie přísvitu hrával.
I chápu trill v smích. Virgil též se smával
trillu phantasie, již Éros splítá.
* * *
(Puls volá po tobě, svět v poušť se šíří...)
Puls volá po tobě, svět v poušť se šíří.
Chci tebe! Vůně Psyché tvé hruď smíří!
Chci svést, dóm v aethru klín se vznésti v plam,
ty leč zbýt musíš básí, základ sám.
Vzpomínám alba, v něž ti prvé stránky
vpsal Éros blesky s vesly v vibracích.
Leč květ bez jasu bojí katastrophy
se: bez rosy co mu po oracích!
Tvá, Psyché půvabu, mně přízeň vším,
svět bez ní, hluchý cigaretty dým.
Květ v závisť blíž vzdych’.
Tak jsi famósní
a já tvůj baša, jenž vždy o tě sní.
* * *
Mně něha k tě se alby zdála v špic
pouť. Kdy smí spočinout v hold nitro mé?
Se šeří. Odvislá má pata od tě v líc
je, od cíle. Čím meta, stíháme.
Tvé brvy nade vším jsou zdviženy,
má vůle zmahá bouř, překážek tíž.
V tvém klíně spočinu. Vím, umdlévá,umdlévá
krok kdy, Tvůj úsměv mzda. Vždy k tě jdu blíž.
* * *
Na sfingy širých ňadrech zvětralých,
do dálek nicu modra pupilly,
po tobě ohlížím se, jež jsi model
a tiše vyslovila’s moje jméno.
Mnil rozvřít jsem diarium poesie.
Jak kmitla ústka tvá, já v spěch ho svřel.
Tím to, že sporá cadenc má, melodie,
já stróph déšť krásy jasem zapomněl.
* * *
Jak skončí apollinské čekání?
Plíživým chodem jeho za štítem
5
se hrdý sotva nese trouvér, jongleur.
Čekám na trofej přisouzenou z dob.
Na tribut čekám, Clio atribut,
na thyrs tvůj, Phoibe, v ples bacchický.
Na něhy velké mzdu a pro ni vnov
běh marathónský nový podnikám.
Zda Clio vítězstvím či apoplekcí
skončí? Zřím, váhy odměřují, v kyv
jich, pokles přizírám. Je srdce těžké,
ježto je citu plno břemenem.
A sýpkou látky jest, sklepem i čepem.
Jí céva širokou jest, sbotnalou;
však není umem z její nahrnutí
vážit, ač přízní paní čekám na výkup.
Na Phoiba čkám tož triomphální vůz.
Na osu olympskou. Tolik látky jest,
že vždy se ozvat jí můž’ každý cíp,
hruď usvědčit, ret nasaď tak či tak.
Zor zvrať v stranu tu či tu, ji všude zříš
a stihneš. Venus je všudypřítomná.
Vždy prosodický afekt rozvine
v píď ves a vzkouzlí stánek Parnassu.
A symbolický tón má báchorky
vždy v šíro rozvřený. Co dá čekání?
Či v posléz vyznám, byla také čím
a nad vše vlahou exaltická noc?
Noc olympická. City tajemné
burcuje v obdobu, leč jak jest přirozné,
přizři, že milka básníka je sol a scéna
jeho, bardála severu že touha jest.
Jas, žárný, vroucí dech. Pastelín
tož barda erotického přibírám,
lyrickou episodu vetkávám
v týž, splývajících zlomků linii.
Fragmentů řetěz, stuhu galantní,
meandr a mosaiku romantickou.
Čekání memoirů Éra minstrela
roli, té čekám posvěcený na výkup.
A proto teskním, vzdychám: Clio thyrs
chci v dlaň, když srdce břímě confessí
jsem v Gai pól ves svrh’, ve fragment písní
vtělil a rozdósoval v rozmet v drob.
Jak skončí apollinské čekání?
* * *
Tvé oči smály se. Ten smích byl ironický.
Precisní úhoz ručky na klavíru.
Bouř v bassu a pasage, syncopa vždycky,
vítězné poohlédnutí se tvoje v šíru.
A přec ta ručka kamenovat zná
mdlé srdce milující, kláves bíti
jak. Křídla písni mojí oškubala
a zmlkat musí táž či teskně nýti.
* * *
Tam, kde je příroda a duch samoty vlá,
tam jasné střely ducha Phöbus dádá,
a proto toho pomnít, básníkubásníku, chtěj, mzda
jest divinace, kterou nitro vzplá.
A bouř-li vzhude náhle, predigt jest.
To pro slovo jdeš,jdeš boží do kraje.
Skála je kazatelna, Mojžíš slouchač je
a hromu bití rhetorika v čest.
A proto promiň, Pane, v časčas, kdy snul
se, třeštil, vřel, hovořil a drastně dul
kdy, před blesku že jasem já kdys nesmeknul.
Však chápu, liják jisker amba v plen
božského cyclopa – Phoiba jest z výhně jen.
* * *
Zda lásky apoštola cesta jíti
dle vzorníku můž’, alej přistřižená?
Kde skutečnost jen dát můž’ školení,
kde třebí vyslovovat hmotnost jen.
Děl papírový panák ze journálu
by, protichůdce lásky compilanta:
Co není nad polibek první cenou
poctěný v soutěž, v nález poroty
milosti znalců, pýr a veteš jest.
A péč proto a klání nad čepici
jde blázna. Na spasné leč půdě frygskou kápi
jsem nasadil a na conthurnu Musy.
Monumentální láska, dráždění
Pierry na bradavkách, v líp ať leví.
Však s kyjem nelze, vnov dím, na bublinu.
Je člověk třtina. Též Éros bloudí kdys.
Na kostum promenádní hymnus lkáti
mne nech, na carnevalu roucho, parfum jich.
Pak disciplinuj confessi exaltickou,
sám přines v decembr leč jahod květ.
Však stačí, pastýř stáda srdcí býti.
Je mladost souverenní, poesie
v ní kouzla celého tkví klíč. A proto
pro soudce darmo spěješ, cicado!
Pouť okleštěná? Vacuum feminarum?
V šij zavěšuji Éra medailon.
6
DíšDíš, móda frejířka jest. Pouhé pierotta
lascivní dobrodružství epopej tvá jest.
Vysoko zdvih’ jsem standard feminismu,
chrám Pythagorský jeho, v pruderii
nechť popírač dí, co ty dortem mníš,
je medná placka chýže bucolské.
Čím hostíš, krecenduješ. Neronovy
kés echo ódy, aby katem jeho
moh’ býti questor? Tartuff takový
nevlídný, autorský. A proto cestou tíhnu
si neosekanou a nepřistřiženou.
Však volby, kolby vlastní. Div v um žďáte?
Tož spějte a v západ okáži vám v pečeť
mé snahy velké slunce červené.
Plačící sol, krvavé, těžké slzy.
Od pláče zrudlý zrak. Morálka třináctého
apota hana je. Laskavý lotřík rád
by v trn a hloží don Quichotta svrh’.
A proto dál jdu cestou nestříhanou.
* * *
Lidsky jsa zrozen,
deltuje k lidství,
jsem harmonický.
Jsem zenithist.
Přes oblouk vypnutí
zpět pluji v harmonii.
Episoda lichá, zbytečná,
se stala celým pychem života!
Episoda barvou žití tvého.
Cos o fenomenu děl?
Nirvana jest ves speculace cíl,
mez její, hranice, mravní skoj
jest jednotlivce skoj i lidstva.
Episoda se stala vrchem i celkem života!
Musíš za stopou klassicismu!
Musíš vyhledávat klassičnost!
Byl’s jím, být opět musíš klassikem,klassikem.
Úplnomyslnost i harmoničnost!
Vzdor každý tomu je bludná zbytečnost.
Básník tě pochopí.
Kdo se vyšvihne v tu výš, ten vše ví.
* * *
Tam s tebou žít bych chtělchtěl, kde Sophil žil,
Homir, ti největší v region poetiky.
Knížata její, hlavy nejsvětější,
králové, věčným nymbem ozáření.
Ve stínu pilastrů jich dómů. Tam-li v vzdech
slední,slední ti mohli setrvat i zbýt
i my tam v božství příklon bližší vytrvati
toužíme v přídech hájů olivových.
Tam, tam, zda víš? I v tom jsem k nenasycení,
mním, tak jsi liberální, v bok mi zvrátíš,
že tam krok, touha poutníka kam chvátí.
Nadšení, krása v střet u tě totéž jest.
Poznání pozdní, tebe hodna byla
by, poesie o pomůckách vysokých
že musí to být, vnímám, shledávám.
Vysoké lešení podmínek velikých.
Však látka, jež se skor již vyhovořila,
jest písek v přesypacích hodinách
rozbitých. Zrnka jeho, písně,,písně, zříš,
překoncipován není sujet ač.
Teď na sluneční orloj vzírnout mním-li,
leč zřím, se sol za závoj ukrývá.
I napínám se na veliký hlas.
Chci zdvižeností jeho vítězit.
Chci aspoň, ježto nutno milosti,
by prvky soustředěny byly v holdu vděk
a výkon, v pietace úkon barda,
plát, oslavovat tě víc čistoduchý.
Tak nutno vyzbrojen být i k chápání
mých evokací a konfessí. Descripce
i slovomalba za tím cílem krouží.
Kéž k tragickému nepěl ouvertouru
sklonu, když něhy vše jest triomf hrdosti.
I hvězdy v aethru přesvědčit bych mnil
o váze a velkosti něhy. RhetorikaRhetorika,
jež létavicemi a květy svádí.
Ó tam, kde věčný máj, kde dýchá, zpívá!
Tam novou sféru spolu stvoříme,
ji na trvalou osu vstavíme,
na focus zdárné. Kol tě stálice
já proto kroužím stále, satalit.
Kéž ochota tvá v zdráhání se nesmění,
bych v přízně vlnách tvojí dovesloval!
Úd i skráň bílý žár leč pojímá.
Je léto vysoké, vysoko příliš sol.
Zor slnní. Proto jako Cypris diškantem
vysokým nasadil jsem kastráta.
Vysoko struny své též naladiv,
vibruji a chvím na vysokém tónu.
Vím, píseň Saloma je výlučnější
a zbude v model, příklad, vzor i tým.
Však tógy jiné v žhavost nemaje,
než již spích Éros, musím v forum v ní.
Kraj světa byť tam, kde žil Sophil, Homér.
* * *
7
Co jest pro poesii Gyga exponovat
se, jeho pro fanfáru ryčnou, olympskou?
Nerv nasadit, vysadit zvetšení,
co konservace shromáždila dob?
Přes mez vést látku, vždy an neúplný
zbýt musíš, kdy tě model doplňuje
a harmonickým činí. Co je stafage
v hřbet a v bok, význam její, úkol, role?
Hrdostí suprémní tvé brvy čelí,
ač chrámu nemníme být bořitelé
svatosti Venus. Mulier suprema.
A mrtvo víc je v solu tvého žáru.
Ovzduší elegie pal ten přesytil.
Toužím, přihalte solu přemoc v clonu!
Dobrovolného utrpení pych
čím, co jest vnov se Érem exponovat?
Nedohovořené shledávat detailly,
ve nótu vášně věty zmizelé.
Zalétlých torso duhy motýlů,
byť přines vesel jich jsi v dlaň jen prach.
Prach křídel duhový, křiklavý v fríz.
Gyg zlaté tele v altár Parnassu
sám zor si přicloňuje v jasu příkrost.
Sol není hřejné víc, je potné juž.
Na vysokém táboří výsluní
má Musa. Ale blednou křídla její
v něm,,něm, jaké překvapení,,překvapení, nečkaný žas.
A sunamitismus chci obnovy.
Ty křehká z navy vedra sugeruj
v střet sílu, pršku slz co postesk cedí.
Však co zřím? Třešeň od úst padla ti,
smršť vášně písní svála motýla.
Proč třešeň v rmut od retu sjela v prach?
Bouř zahrozila. Kdos ji věštil věk.
To prudké milování biblické
že chýži rozbilo si při propasti.
A písní v nepohodu pausiruje mlýn.
Pram vysušilo sol i všehojnost.
Medusy líbání se v strastné směnilo,
jež značí zlomení a uhranutí.
A v řečiště hloub zřím teď kameny
rozžhavené. Pro lásky, panípaní, hod
přej jinou pohodu, neb hlas zarazilzarazil,
jak nezvyklý když sbloudí před oltář.
Zřím, nevegetuje jen Érem loutna,
od rhaspsodismurhapsodismu inspirace živa.
Odvislá od thyrsu jen Potha, přepodstatnit
by nešlo sebe již, bys klas svad’, spálen v žár.
Za pec proroka být vol bonbon růžový.
* * *
NebeskouNebeskou, a ne marnou slavit měl já
lásku, ne světskou, avšak z čeho tryskla,
z určení eliského. Zbylo kouzlo vzpomínky,
jak dělali jsme bílé skupiny.
Publikán zhřešil? Z čeho togu stkanou
by básník měl, svou řízu mediální?
Darmo se proti lásce pobuřuji.
Je látkou umu. Braň se, kdo ji skyt’!
Kdo látku přikrojil, kdo spích’ ji v vzchod.
Kdo pro bardala fatum přibarvil?
Ten také snít dal akantový list odvahu
a adorovat Hévu v ráje střed.
Tak za vše Nous je zodpověden jen,
můž’ výklad dát. Original as
si podržel, copii s aethru slal
níž, z dálek velkých, lásku předurčil.
Lós byl těch z zón předurčen. A věk byl,
nebeská láska, však ne mystická.
A přec kdy v úkos vzhlédnu, v bok mi cherub as.
A v úklon každý uctívám madonnu.
* * *
Nač bránit se, ukuté pouto z dob
je, hotov příděl z prahu života.
Otevři v šíro Potha alkovnu,
to jedno, myst dóm jak kdy otvírá.
Z té látky modernita vyšinutí
nezná, se bránit subalternaci
loutna. Se proto Diogena směj
laterna třeba. Výš ji zvedám v ples.
A vzžatou. Za sol hrdé v náhradu, směnu byť.
Točím se v kruh a hlasem mekám šprýmu.
Rád houšť bych tobě květů natrhal,
by dvakrát byla něha eliskou.
* * *
Večera episoda májové nálady.
V vrch táhneš ctitele, poslušen musí
za tebou. Sama obrácena’s hřbetem.
V kyv metlic moře kol. V van vše se kloní.
A čilimníků alej v tribut kývá,
tažení slavné, v průvod holdu nám.
Zelená prasféra kol converguje
a v úsměv vše se ladí nejzlatitější.
8
Pro vděk oasy místům promíjím
prostším a pustším. Shovívavý víc
přezírám, pro zjevu a lósu vyhraženost
tvého, že vše kol jest jen vetchou decorací.
Záhony modré v zor jak očí glóby
veliké, které vlídně láskají.
Platonské lásky vše jest analysou
a role její volně rozvřená.
Idyllu nech nás, Venus, žít, byť naposled!
Ji vnímat, vdechovat a prociťovat.
Tím vděčné, Vauclusse že se comparuje
zde, Tempe. Růžová romanc tá.
Je Éros sám účel, cíl. Jak um, jenž z něho.
* * *
Já samec ducha v příkrost podmínek
co toužil v obzor dálav nepřístupných,
jsem v výspy zaved tě, kde hostí rmut,
kde v tíž se dýchá, tam tě zanechal.
A Clio vzplula, zazářila víc,
ještě přes hráz tu smutku lákala,
kynula, slnný jas, já neodolal.
To jádro překocení tragedie.
Tak blyskla, rolí kynouc úkolů.
A zdála Selenou se, přelud jak.
Já v výspu zanechal tě zvábenou
a flirtovati počal se Selenou.
To liaisona náměsíčná byla.
A v hřbet jsem zřel se v nachu loučí sol
a v před jak hnal jsem se, za slibem jejíjejí,
co podávala, odlesk jeho v líc
jsem purpuru měl. Trofej chyt jsem jinou.
Atribut, thyrs, však Selene je žena
též. Signalisuje též opak, rub,
a popíravost kladu víry v ní.
Kou setrvalost, odevzdanost ždát
lze od ní? Prchavá je, sklamání
žnu, z plné líce nastavuje pruh
a relief jen skorý z utkání.
Líc odvracuje vždy víc! Hoře křísí.
Mé srdce ve euru se zmítá, jejž
vzbudila. Láska immorálníimmorální,
a přec je jas a svit jak solu čar.
Ta kolej rozběžná mne nezachytí
v věk. Různomyslná je Selene.
V nemožnost shody, krytí, odlišná
frejířka věčně bledých očí, údů.
A krutá, chladná, jak led střízlivá.
V prach srdce sšlápne, raní, trpícím
že zas je. Fanfara sklamala, zvetšela,
již zahud’ jí jsem vstříc. Kdes vyl v ni pes.
Pud adoroval zde. Slnila bílá,
však Éros pěvce opustil zde svého.
Tak lásky komedie dohrána,
kdy mrak k Selene sklesla opona.
Ji skryla. Dokonáno. Zda vzpluje víc?
* * *
Poslední motýl léta něhy jest
list, který v kusy drobné roztrhán dlaní,
jak chmýří pampelišky poletuje,
kol charých stupňů býlím maskovaných.
Je třeba cítit dechu tvého žár,
a měkkost boku, údu ohebnost.
Však motýl zbloudil v poušť, kde prach je marný.
Zahradu milujících v polet minul.
Teď jiskrou z Sodomy je, zažehuje
minulo a tvrze Bábelu je úlomekúlomek,
a co v minuluminulu, v pádu kamenuje.
* * *
A naše cesta změnila se v cestu blínů.
Tam kolej stočila se, nakřivila.
Ty vlas jsi s povzdechem si natřásla
a mně co zbylo? Pokrčení ramen.
Obvyklost uhranula. Běžnost se týčí.
A v stesku novém jsem zas vzdych’ a zaúpěl.
A já se zapomnil vždy vykupovat
radostí novou, vzpruhou exaltací.
Tys úkol podcenila svůj a přílišné
zas světlo vpadlo solu do idylly.
Sežehlo křehký nerv a na výsluní
co zbylo, žluté barvy sjediněly
an, žízní stůně.
Icarský vosk sstál
na žáru úporném křídel. Já zřídla stanul,
spočinul těsně příliš.
Blíny zbyly
trvalé v cesty mnohé vroubení.
A moudrost její pestré serpentiny
má políčenou pasť. Srdce se brání.
Rty naše blednou, vadnou vždy víc v sklamání.
* * *
Kdo eliskými víc je protegován?
Zda muž či žena? V jedné přízni jsou.
To konstituce dvojvlády je světa,
ať rovnoměrně sceptrum rozdělí si.
9
Též geniem se stát můž milující,
kochati genij! Plata repetuji
a sebe přezpívávám v accent nový.
A akcent roste, ohlušuje tvůrce,
původce. Rozdíl ve náladě však
dál trvá, botná. Contrast úhlavní.
Defense podmanění. Popírač
leč všeho nebo analyseur promiň,
když motiv v variaci návratné
jen psychické či cardiální laxans jest.
* * *
Rtem svadlým štěstí charé hledali
jsme, dítě mémé, a toužili jsme oba
po polibcích, jež zbyly nesstřídanynesstřídány
a nevylíbány v rozkoše čas.
A sami jsme si položili hráz
a ta teď bolí, žehá, pálí.
Rty lační.
Proč jsme více nelíbali?
Na výši stoupli jsme jak poutníci.
Vzpomínky okrskem zor pátrá v šeři
i modru dálavy a hledá, hledá.
Poznání na výši jsme vystoupili,
sic závratnou, však cit víc, něha byly.
A nedosažen cíl pouti a navy.
A teď se ptáme tímže svadlým rtem:
Proč pro ten obzor a doznění chudé,
vetchosti, nestatečnosti a neskoje
a stesku přívalu v plen, rmutu, v lítost
my hledat zašlé, v alby špic jsme vystoupili?
* * *
Je láska bludná, slepá ulička.
Jí v přemítání bezděk tíhneš. Nevíš,
zda ústí, cit že musí v návrat zpět
pomýšlet, víc kdy vzhrál a vzšuměl. Poutníky
potkáváš nové. Nech je, v klam ať táhnou,
v illusi zlatité. Mluv o kuželi
Penelopy a o náprstku k jehle
v meandry vyšívání. Čekáš, dvojice
až zpět se šine. Kdy se s větví vrátí
z potopy holoubků pár. Jiná raça
to jasně, když se v návrat neslučují
s té stróphy sklonem.,sklonem. Táž na přilbu tvojí,
ty mysli vnov na kužel Penelopy!
Děj, scenerie nejvýše se sstřídá.
A řekneš, zvoláš, vyznáš, vznyješ: Slníš míň ať,
teď na tebe zas čekámčekám, Seleno!
Po iris sedmikrásky uprostněný terč.
Ó lyro Phoiba! Ó číši Seleny!
Hrot prsu její v zlatou libaci!
V vzdech a vzlyk nový: Selene, Selene, Selene!
* * *
Co v vasách bylo hrdých bosquetů!
Na majácích se ohně zažíhaly
a arcadská veslice za japyxu
pohody tíhla v metu Leandra.
Jiné jsou signály a očí jinam
zvrácena pozornost. Zor upřen zírá
ve mety jiné. Střepy vás v smeť jdou
a bosquetty jsou eurem rozmeteny.
Sardonyx vypad’ z gnose prstenu.
Však kláves srdce stejně ve bravuru
vzhude, kdy dotkneš se jej. Kapacity
to Éra zkouška věčné zdatnosti.
Ať píseň corresponduje. Ta za vše stačí.
Za signál každý Idy fanfara.
Však světel starých dobrodružství slnní
zor ještě, v paměť dýchá pach těch vůní
dávných a ve homirském Gyga pozdřimnutí
ret žehná v šept, ve souhlas jeho medisanci,medisanci.
Ó zažhni lampu jeho altáru,
v hold kaditelnici mu rozkolébej!
* * *
Rek v rozmar zdvižený bys přikazoval
ženě v naprostotu, zda můž’ to býti? Dám
ti živé v spití hojnost vláhy sladké,
tož poesie nard. U studny Christa scéna.
Když víla dala pít. Říš chimery jí v střet
a v vděk nabízet. Dět: Je neobmezná
papíru říš, vladařství neskončené
a tys v fantaisie území královna.
Tak po mém srdci jako po trapezu,
od Éra tykadel napjaté pavučinypavučiny,
příz snění v Psyché horizonty širé,
ty krokem jemným, ale hrdým kráčíš.
Jistěj’ než přes parkety. Od alfy
děkuje tobě strópha vše a velká
v tvůj reflex zůstane i v ponížení,
jak nymbem odraženým ozářená.
Tluk srdce velký zda tě neschví níž,
nesmete posléz, jaký div. Jsi balast
v experiment. Já v póse mima
a principála v klid jen přizírám.
Figura číhavá v postoji ptavém
s hlavou nakřivenou. A čekám teď,
jak kaprice tvá skončí holedbavá.
Co vzkynout, sol, můž blízké minulosti?
Horoscop v dlaň, jenž hází sám stín v kruh
a průběh čtyř těch saison srdce, vím,
že když se uskutečnily zrale a cele,
též totální můž’ přijít zatmění.
10
Sol bude bez paprsků, pohyne
pavoučí snění elegie příz.
Šlo jaro, léto, podzim sunul se
a lásky střízlivý vzšel decembr.
Je malým, příliš malým sol, je daleko.
A velká Selene. Na akrobatství chlad.
A z vláhy exaltace výlučnosti
je krystal. Gyga decembr.
* * *
Zas skřítku svému stesky vykládám
a doličuji situaci. Tíhu
zda vítám rmutu jha, chci ochuzení
svému? Ne, hrozím proti zlu a utrpení.
Vím, confesse narazit na barbara
můž též. Však pro ty, jímžjimž je loutna hračka v brakbrak,
zda poslání slunečné smyšleno. Pro všechny
solidní confesse vlastní. Pro onyony,
jimž struny kvil je darmý, prázdný ševelševel,
já nenačal ten Pierry medný chléb,
já mannu a drob Haemu nerozhodil.
Cicada pro ně šplhá na Parnass?
Těm, kteří chápou: Rozpak, pochybnost
o ženy úkolu, ceně i porozumění,
již zatemněním oním solu jest.
Jak přihalena flórem pochybností.
V klid proto roli v pouť v šíř vysílám.
Před propháními tuhý ascet jsem,
líc svážním odříkavě, světecky.
Pro triviální tristní ladím rys.
Však všem, již chápanichápáni, též chápají,
má stopy, znak nálady důvěřivé,
vždy můž’ vyzlatit vyzírání v svět
a kladem nést milosti doménu.
V pstré kukle motivace byl jsem juž
vpeřen i vtajen, v sujet, motiv pstrý.
A z tristnějšího jsem se vybavil.
A salón spodobuji jen antický
galantní. Tedy jak sol zakuklené
ve závoj oblaků ve galantnosti říze
kéž toulavé své snění přerodím.
Však utkám-li se v mysli, sny o kráse
její i půvabu, své opěvané, hledím v sol
a zpět se neohlédnu v výtky ké.
A prstem Fama kéž kdys okáže
jak při mistrech pstrých. Nesmrtelný milující.
Nést na se neskonalost, zvábit ji,
timp její stělesnit a zobraziti.
To smělé rozpnutí. V dlaň schvátit standard
Éra a hřmít jím, v panaceu směnit thyrs
Phoiba a v slavný sklon ten směnit toužení,
čekání na štít apollinské slávy.
To z labyrinthu vzruchu východ skvoucí,
dík, nezatěkal že já v Cirky sad.
Pak blahé exaltické čekání!
* * *
Tak cestou blínů jsme již kráčeli.
Vzdech zavál. Sesmutněla’s. Noc kol tiše plá.
Já vzpomínek chléb v drobno rozlomil
a podal tobě. Je v něm vůně mdlá.
A hvězda vzhořela. Též v oku tvém
blyskla. Co výš mi, vše je zážeh zoru.
Bod za bodem jsem stíhal, sledoval,
co bylo, je, co bude na obzoru.
Tys osvětlila tmu. Ve duši stín,
ne soumrak, jak se zvolna ukládal,
v ten večer zasnoubení duší, vtáhl hod
ctný letnic lásky, jenž hruď rozplakal.
V temnotách snoubení jsme v hloubky sestoupili,
kde byla světla rozžata poznání.
Co zbylo?
Noc kol, její chlad a zrada.
Vzdech zavál. To ty víš, že z ráje vyhnáni,vyhnáni
jsme svého, ježto jitro jde a již se dní.
* * *
Na holi čapku frygskou v slávy hřad
táhnu pro slávu podvojnou. Pro čest
tvojí i svojí, za dvojitý příděl. V chvat
vlas nějaký mi paty opřádá a víže,
spěch zdržuje. Tvých skrání zlatá niť?
Též dlaně spoutává a vesel vzmach.
Akáty kvetou, nymf chór věnčí v spěch se
k slavnému aktu Clio prostituce.
Za slávy fanfaru dal, vzdal jsem tebe, drahá.
Beránku Parnassu!
Já pouto zdrh’
v vzruch mocný zlata vlasů. Výš jsem vzhrmělvzhřměl,
a dolů svrh’ své srdce, balast tíhy.
A vzkřiklo. Jméno tvé zpěvné, má Pierro.
Teď na tě čkám, až vzejdeš, tebe slavím, Seleno!
* * *
11
A rukou čílko jsi si přicláněla
a ret tvůj ohýbal se k podcenění.
Pichlavě oko bezděk střelilo
a zdvih’ se nosík. Slovo rozhodnutí
tvé bylo vítězné. Svobody kolby
i volby ženy. Ves rmut pochyb znik’
zlehčení rozpaku. Velká jsi stála,
v soutěž se týčila. Kříž v hřbet v pozadí.
Pod křížem stála jsi jak madonna.
A mé srdce v tom kříži dotrpělo,
symbolská schrána lásky leč jen.
Lotr
se poškleboval, jsi-li genia, sstup!
Hynulo, ale neklnulo. Víš!
Ukřižovaná lyra ještě pěla
a vzdychala. Za tebe, paní, charý vzdech.
Vy všicci, kteří kolem spějete,
v špic Danta shluku chodců, kroků v šum,
ó rcete, bol-li větší toho úhozu
zbodnuté písně Musy motýla.
Papouščí ručka tvá vše svedla. Šat
za Veroniky v soucit, sceletu znak
v jev značí v kříž pohynul smrtihlav.
Kdos s síťkou kol tíh’ v Danta přísné kápi,
soudcovské, nízké, černé, neúprosné,
v žoldnéřské přilbici. Virgil snad v kápi
též, ježto lásky komedie v sklonu
a dohrána vnov, dokonána jest.
Gyg pěvce opustil, opona níž
mrak pokles, schýlil se a sol mé touhy
výš v slední pozdrav něhy v závoj uniká.
Proč, Ére, pěvce opustil jsi svého?
Ó Eli, eli, lama zabaktani!
To lásky světské srdce Kalvarie.
A soudce hněvný vzdaluje se víc.
A v škleb kol cancán křepčí himeroni.
* * *
Obzoru lásky satir území
proscribovaného, dál tróp profanuji
vždy situace v výklad. Ave nyjí
večera zvony a svit v keřích zmírá.
Zašlo sol krásné Cypris arie,
dne její! Kde hetery líbají,
je plesno, rušno vždy, však, zlaté sol,
jsi mladé, pravé lásky jedinkrát!
A proto gravitace mohutností
mou stróphu vábilo’s. Zda zákmit z ráje,
blud fata morgany? Ne, Phoiba štít
to vznětodárný byl, jeho plectron zlaté.
Ó apolinské, božské dědictví!
* * *
Spjatýma v křeč jak rukama posmrtnou
za lásku slavnost konáš, modlíc se.
Zalétlý motýl Éros snad se vrátí.
Je děcko rozmarné a nestálé.
Rozdělil souš i vlnu nejistou.
Na levo, na pravo jde cesta dosycených
a meta zvědy, phase touhy překonána.
Oheň a voda v střetu zápasí
o vrch teď a co zbývá? Vzdalování.
Zřím, pluje kams tvá hvězda zlatitá,
zářivé sol za obzor daleký.
Znikáš a zapadáš.
Chrám prázdný jest
srdce a jedna comparace zbývá:
Na aethru pozadí v pilastrů výsek,
co sesmutněly výhledy kol, tak
za Akropolí slunce umírá.
* * *
Povinnost pěvce k Éru vykonav
heroicky, confesi kněziknězi, z děcka,
jež togu směnilo v ascese řízuřízu,
smím volně vydychnouti. Pierra-Cypris
dá v milosti své velkou absoluci.
Jeť její milosrdí bez sklonu.
I v mascaradu, palstry pierotta
kde mzda v řiť i v pardon je clown její navyklým.
I v lítost shovy sběhlým matador.
Tož naměř, nemáš-li ctné odpuštění.
V líc zacílit smíš, jongleur, publikán
jsem lásky regionu, vždy leč trouveress.
Cil, udeř leč jen hroznem čilimníku!
* * *
Je to ten starý typus známý ženyženy,
a přec jej prociťuje hruď. Má jinou sféru.
Nebeské oči tvé zažehly víru
a já jsem v eden prvotní zas věřil.
I typus rozplání ten týž byl skorskor,
a přece jizvu v mysli zanechal.
Jde brázda písně pluhu hluboko,
byť k aethru zved’ se výš jen hluchý klas.
To Érův klas, žeň marná, jež bije v vysoko,
vlá, šumí. Sféru jinou, ale známou,
jsem znovu u Vás, paní, miloval.
* * *
12
Homirskou lyru výš jsem uctíval,
idealské krásy reverie. Slibem opojil
štít její slnný, vzrušil zor, ať slzí.
Já blaho nedělil, já chtivě ssál je.
Extase vyvála, že vyšuměl
pohár ten ohný, ale ryzí byla.
Rudé se víno v obzor rozlilo.
Lac s půdou vypráhlou se v lem kdes smísil.
A po stupních zas s Heliconu níž
se umělých již více ubírám.
Na berlu čapku frygskou vytyčuji,
své srdce zpět ždát tíhnu z mascarady.
Je hledat. Leč-li sol jím živné v výši,
zniklé a zmizelé?
Chci k jitru sčkát.
A opět v spásu volaje tvé jméno,
zas, paní krásná, čekám na slunce.......
13
Oslovení k P. T. mému čtenářstvu.
Prosím, by každý, komu posílám tento sešitek galantních básní erotických, laskavě si jej podržeti ráčil a též, pokud hrazeno není, příležitostně účet haléřový per 80 hal. uhraditi ráčil. Nemůže býti levnější publikace qualitně rovnocenné. Nebudiž přezíráno, že autor jest pouze specialist, což za úkol má uhájiti, maje ještě mnohé a mnohé, jemu pouze známé úkoly pracovní. Proto račte setrvati v obci mé čtenářské a přízní svou dále provázeti debuty. Očekává projev i doklad nálady i spokojenosti Vaší s podanou lekturou a uzavírá se v naději i důvěře v blahovůli, spjat vždy se zájmem svého podnikání i poslání měrou nejvyšší, v oddanosti nejúplnější:
Autor.
Adressovati račte: Stanislav Mráz, spisovatel, Košíře, Plzeňská tř. č. 114. (Malá Demartinka.)
E: av; 2004
[14]