Umění.
[7]
Pouť za vavřínem.
Ve strmé výši, kam zrak nedolétá,
kam myšlénka jen s orly v bázni spěje,
kde věčný mráz a hrůza vstříc jí věje,
tam, v končinách až devátého světa...
Tam vavřínu prý báječný strom zkvétá.
Slyš hlasy junácké té epopeje!
Vytáhlo tisíc jich, a bez naděje
zhynula celá argonautů četa.
Jen jeden zbyl, a k smrti vysílený
to mrtvé listí urval. Jeho steny,
když umíral tam, zašly bez účasti –
Příbuzné duše nebylo v té vlasti.
Jen vavřín sám tak smutně nad ním šuměl.
A člověk v smrti své mu porozuměl.
[9]
Krása.
Tajemství krásy v lidské dříme hrudi
a ku životu zvolna, tiše zraje.
Když přijde čas, tu v slovo, ve zvuk taje
a ze smrtelné dřímoty se budí.
Trnitou cestou, kamenitou pudí
své vyznavače kams v neznámé kraje,
tam za vidinou, vavřín vstříc kde vlaje
a potom k smrti mladé čelo studí.
Zřel’s v poušti hrozné fata morgana?
Ty dálné ráje blízké tak se zdály!
Od nebes prahu zřel’s pád titána?
Nic nedbej! Život boj a pochod stálý!
Jdi s nadšením a láskou, věř své síle,
a čista-li tvá duše, dojdeš cíle.
10
Na podobiznu básníka s dítětem.
I.
Tvá líc – toť hlava ptáka bouřliváka,
jenž prudce lítá drsným mořem žití
a v divé bouři jen se doma cítí
a křičí v noc, jež nad lodí se smráká.
Teď v únavě a nudě břeh jej láká,
tam hnízdo lásky skryto v hustém sítí.
V něm zlatým prachem zříš se hvězdu stkvíti:
toť drahá bytost příštího je ptáka.
Tu zticha vletí v koutek drahý, známý.
A moře, které vraždami se chvěje,
v němž dosud rvou se vlny s mrtvolami,
A jež jak řada rakví nocí stoupá,
zde kolébkou jest, hnízdo zlehka houpá
a v mladý spánek píseň lásky pěje...
11
II.
II.
Tak vyletí dva ptáci bouřliváci –
ten jeden mladý, s lehkým oddycháním,
a druhý zvolna, ztěžka letí za ním,
a péro s peřím stále ještě ztrácí.
Sám časem v drahý lásky břeh se vrací,
v to prázdné hnízdo sirých otců s lkáním,
sám nocí kvílí, stená vzduchem ranním,
až posléz v černou vody tůň se skácí.
Jen ještě jeden pohled do daleka...
Nač smrti vzdoruje a ještě čeká?
By z dáli přišla blahá zvěst mu v hoře:
‚Já přeplul jsem to hrozné žití moře,
jak s tebou vyšel – s křídlem nestřísněným.‘
A smrti vzdá se s citem usmířeným.
12
Matkám básníků.
Kmen silný v bájném lese poesie,
on, matky, z vašich srdcí vyrost’ mízy,
v něm vaší krve kypí oheň ryzí
a svatost mléka, již co dítě pije.
Snad mrtvy jste, snad šedinami kryje
se vaše drahá skráň jak stříbra přízí,
i nechať vaše jméno, pověst mizí,
když duše vaše dále v dětech žije!
A vše, co snilo mlčky srdce matky,
pak našlo mluvu kovovou a žhavou,
co svatý prach již mír má hrobu sladký.
Kdo poznal jinak lidskou moudrost pravou,
než jak zní z duší matek její zvěst:
že všecko zde jen láska, láska jest!
13
Kadeř a laur.
Jar. Vrchlickému.
Dřív sopka hlavy sama sžít se musí,
než jeden lístek vavřínový zplodí,
a nežli celý věnec z ní se zrodí,
tu hlava stará, srdce zryto v kusy.
Kam děl se vlas tvůj kadeřavý, rusý?
Za každý list vždy jednu kadeř shodí,
a nežli k hrobu dojedeš svou lodí,
ten laur ti shořkne, sláva se ti zhnusí!
Leb lysou nyní věnec studí slávy,
v něm rosa ne, to krve krůpěje
a slz a bláta, jímž tě závist třísní.
Jdi, ulev sobě malbou nebo písní,
bys laur ten shodil, není naděje:
jeť ostny pevně přibit do tvé hlavy.
14
Úl duší.
Ant. Klosovi.
Sny básníkovy – to jsou zlaté včely,
jež v duše úl mu s medem zlatým letí.
On vypustil je, nechal v dáli tkvěti,
a volá zpět je domů v soumrak stmělý.
Úl pln je žití, sterou plástí skvělý,
a daří medem lačné lidstva děti,
když myšlénky se dobru, kráse světí
a oslazují chléb tak pro svět celý.
Ó básníku! ty’s úlem toho světa.
Ó chraň své srdce, střádej plástě zlaté,
ať sládne lidstvu pel tvůj Hymetu.
Ať lék i pokrm bratřím v tobě zkvétá.
Dej v hody jiným práce plody svaté,
však osten měj vždy v zlo a klevetu!
15
Genius.
Té ženě běda, která svoje mládí,
své srdce vroucí, osud, celé žití
s geniem spjala, který v před se řítí
a za vidinou myšlénky jen pádí.
Jeť srdce jeho jako pelech hadí,
v něm citové jen přebývají lítí,
již obětí se cizí nenasytí,
a lásku láskou nikdy nenahradí.
On nezná sladkých snů a obejmutí,
duch jeho bloudí jako požár nocí
a tráví sám se neskrotnou svou mocí,
Svým černým dýmem cizí nebe smutí,
a nešťasten sám vraždí bez úkoje
ve srdci druhém vlastní srdce svoje.
16
Jak nenávidím!
Jak nenávidím protivné ty hlupce,
již z odpadků se živí umění,
jichž myšlénka jen – břicha ztučnění,
jichž život včely ne, sprostého trubce!
Jest těžko jádro v prázdné hledat slupce
a teplo v malovaném plameni.
Ba na zelný trh bych bez prodlení
chtěl hnát ty baby, kejklíře a tupce.
Ať koupí tam je rumaři a rasi,
by káry táhli, a ne povoz Krásy.
A kdyby k tomu nechtěli je bráti,
Z jich prázdných hlav dát škopků nadělati
a naložit v ně okurky a zelí,
by aspoň jednou něco v hlavě měli.
17
Quondam.
Svět„Svět hrdin je a milujících příval,
a ptáků, vil zas měkké větve stromů,
jest nebe plno bohů, kteří v hromu
se smějí v kraj, kdy jarní den se stmíval.
A lidský hrob, v nějž ve slzách se díval
zrak pěvcův, ložnice, kam chodí domů,
kdo slastmi žití znaven...“ Dávno tomu,
co slepý žebrák u cesty tak zpíval.
Teď svět je plný lakoty a trudu,
les pokácen je, sčíslován a hlídán,
a nebe dští jen déšť a parna nudu.
A pozdních věků slepý Homér vydán
je četníkům, a bez pasu jat, vlečen
je postrkem, za šatlavy kout vděčen.
18
Práce.
Jsme jak to pole, které rolník oře
a jemuž svěřil nadějí svých sémě.
Budoucnost jeho tají zde ta země,
zdar díla nebo sklamání a hoře.
On srdcem čist jsa, tiché u pokoře
své práce vědom, k bohu zvedá témě,
a ví, nechť setba spí teď v hrobě temně,
přec vzejde jí pak vzrůstu blahá zoře.
A to zde moudrost celého je žití,
k níž každá snaha zas se vrací blaze:
jen práce může setbou tvojí býti!
Bez ptaní ať se k dílu ruka vloží,
toť povinnost tvá. A tvé čisté snaze
dát zdaru, to zas povinnost je boží.
19
Růže.
[21]
Šestnáct let.
Ó věku růží, které kvetou všude
nám do cest příštích, na hrobech i v duši,
kdy srdce prvně jsoucnost svoji tuší
a jak ty růže žhoucí jest a rudé!
Jen lásku, lásku! Neb co bez ní bude,
jest nic, jen láskou srdce světů buší
i děje lidstva, bez ní v prázdné hluši
se shroutí vesmír v spáleniště chudé.
My růže trhali – a pohodili.
Ty kvetou znova, mladost jenom jednou,
tak záhy v bezkvětý se podzim chýlí.
V tůň vítr svál ty růže nedohlednou.
Nám bylo šestnáct let – kdo věřit může?
A kvetou v světě vskutku ještě růže?
[23]
První růže.
Ne proto k prvním růžím srdce hárá,
že krásny jsou, že nade všemi trůní,
že něhou zraky, ducha pojí vůni,
leč proto jen, že – ony kvetou z jara!
Tak v pozdních slzách lidská duše stará
si vzpomínajíc mládí na výsluní
se k první lásce navrací, a u ní
se dlouho staví... ta též kvetla z jara.
Ó první růže, první lásko moje!
Já dosud cítím dětinský váš dech,
teď býlí, trní, vášní hnusné roje
Mne oplétají v žití cestách všech.
Proč v prvním jaře smrt nás nezachvátí?
Ó žel – já mohl v samých růžích spáti.
24
U nohou tvých...
U nohou tvých se usadit a sníti
o budoucnosti, která v před se vine,
jak nebes mléčná dráha v dáli kyne,
a sterými tam hvězdami nám svítí...
A na všecko, co kolem, zapomníti,
na osud jara, které záhy mine,
na všecka „proč“, jež odpovědi jiné
vždy dávají, až duše úzkost cítí...
Ó jaké štěstí! Tehda hlava nemá
ni jedné dumy, ústa má jsou němá,
ač tážeš se, nic tobě neodvětí.
Jen mlčky hledím v obličej tvůj krásný,
hlas poslouchám tvůj sladký, měkký, jasný,
a duše má svůj velký svátek světí.
25
Vitalismus.
Já nikomu tvé neřek’ zářné jméno,
to tajemství je pohřbeno v mé hrudi,
jen den kdy mře i jitro kdy se budí,
mnou v bázni bývá stokrát vysloveno.
A přec hor echem bylo hlaholeno,
proud sladkou touhou ono v dálku pudí,
jím slavík v noci jásá a se trudí,
mnou na ledovcích, hvězdách bylo čteno.
Snad slyšeli je na mých oknech ptáci
a roznesli je dále drobnou písní
i horám, vodám, hvězdám, mrakům, skále.
Teď zevšad ono ke mně zas se vrací,
mně zdá se, srdce přírody je vysní
a krásou svou a láskou živí dále.
26
Pramen a palma.
Své ženě.
Na parné poušti štíhlá palma stojí,
tak útlá, svěží, milostná a snivá,
však není sama. U paty se skrývá
proud čistý a se s jejím žitím pojí.
Druh druhu dává vzhled i barvu svoji,
v šum proudu strom tak důvěřivě kývá,
stín palmy v pramen blahodárně splývá,
a proud zas kořen palmy chladem kojí.
Tak vzájemnou jen oba láskou žijí,
skon druha druhu smrtná bude rána.
Já pramen jsem, ty’s palma v žití poušti.
Nechť osud žáry svoje na nás spouští,
když duše dvě svým životem se kryjí.
Ó palmo moje, buď mi požehnána!
27
Epištola.
Ó nevím, nevím, kterak v duši tvoji
bych nalil dosti oleje, by vzpála
v ní láska jako lampa věčně stálá
k těm idealům, jež tě s nebem pojí.
Nic nedá síly v života ti boji
než ona láska. Kdyby duše bála
se jíti v před, kde plamen pouště sálá,
tvůj ideál jak ledovec tam stojí.
A pozvedá své chladné, klidné témě,
jež ohněm nebes bez konce se svítí,
výš, stále výše nade všední žití.
Nechť slepci nezří ho, nechť mraky temně
jej kryjí, bůh tam za mraky jej hlídá
a lepším budoucím jej v dostup vydá.
28
Smrti.
Jen jiskru lásky dej nám dříve v žitížití,
v tu bludnou pouť, jež skončí u hřbitova,
jen drobný koutek, v němž se hnízdo schová,
a v něm nás nech na chvilku zapomníti.
A silou čistých duší šťastnu býti,
a sníti činy, mládnouti v nich znova,
a boha tušit pravdy věčná slova,
ta, jimiž v blescích Kříž a Sinaj svítí.
A pak, až v podzim život nachýlí se
jak jabloň, jež je plna plodů zlatých,
ó vem nás sobě, den kdy k spánku tmí se.
Dej klid nám dlouhý píti bez úkoje
a cítit měkkost dlaní matky svatých –
vždyť jsme, ó Smrti, všichni děti tvoje!
29
Májová.
Janu Červenkovi.
Květ nových radostí nám z ňader pučí,
a dávné rány mechem zapomnění
dál zarůstají, v jízvy již se mění,
a srdce písní resignace zvučí.
Nechť jedno nitro nyje hořkou žlučí
jak suchá sněť ve družek omlazení,
a komu jara tady více není,
ať cizímu se štěstí těšit učí!
Ó jaro! kdy vše miluje a věří,
vše křídla má a květ a spád a píseň,
a nové barvy svěží naděje:
V květ obrať rány duší, mroucích v šeři,
jich slzy v rosu, a jich trud a tíseň
ať v skřivanů se zpěvy vyleje!
30
Slunce a hvězdy.
Den parný minul. Slunce zvolna hasne,
jak starý král se s trůnu svého kácí,
a v červánků polibkách vykrvácí
to jeho srdce žhavé, vroucí, jasné.
Tu na obloze noci tmavořasné
roj hvězd se zjeví. Rodí se a ztrácí,
jde, září, hyne, znovu zas se vrací,
jsou mírné, chladné, bledé – a přec krásné.
Toť zákon věčný, řada proměn známá.
Když slunce lásky mohutné a skvělé
nám zapadne, tu v hrudi, žalem stmělé,
Hvězd tisíc náhle – upomínek – vstává.
Mé srdce, ztiš se – v tobě odehrává
se také jenom přírody té drama.
31
Květy v ohni.
Dřív než mráz času zvolna v prach je spálí,
té muky ušetřím je odhodlaně:
ať zahynou, jak přišly do mé dlaně,
ať žel ni bolest má je nepokálí!
Jak kdos by vykřik’, divě zapraskaly,
v tom celý život ozval se tak maně...
Kdes v tichých lesích k žití vzplály ranně,
je ruka lásky utrhla tam v dáli...
Kde vůně jest, ta, květy, vaše duše?
Vše dohráno tak surově a hluše –
toť krádež, vražda bytosti je cizí!
Já nejsem vinen! Cit můj byl tak ryzí!
Ó květy, jeden zmar nás obou podíl:
své srdce s vámi též jsem v plamen vhodil.
32
Láska.
Ty, jíž se z podlých hetér svaté tvoří,
jíž andělé se čistí v ďábly mění,
jež šlape řád, jíž zákon ničím není,
jež jako puma každou hradbu boří,
Jež přepadá nás jako pirat v moři,
a bleskem s nebe sletá v okamžení,
jí srdce lidí, šílenstvím krev pění,
a na dno muky božskou rozkoš noří:
Když na mé srdce vtiskla’s pečeť divou
a neušetřila je muky bědné:
dej jiné též, co’s dala duši jedné!
Jí srdce zapal na pochodeň živou.
Vždyť krásnější zde popelnici mělo
by sotva srdce, než jest její tělo!
33
Tu rakev otevru...
Své na hřbitově stoje minulosti
ze hrobních růží věnce sobě splítám
a písni slouchám, která z hrobů zní tam,
a šperky sbírám, jež ty rakve hostí.
Ó ticho smrti! V nitra hlubokosti
já tebe často, jako mrtev, vítám,
vše dávné pohřby, drahé ztráty čítám
a mohylu si z přátel stavím kostí.
Tu rakev otevru, již stlelou zcela;
tam otec spí....... tam v druhé matku mám;
a třetí zase – ruka tuhne ledem:
Hoch vstává z ní, s tak hrdým, čistým vzhledemvzhledem,
jímž sálá duše velká, svatá, vřelá.
Kdo jsi? Kdo jsi? – Já nepoznal se sám.
34
Sám sobě.
Když duch již nudou práchniví a svadá,
a zoufalství svou sekeru v něj vbíjí,
a z přátel, kteří tělem svým tě kryjí,
druh za druhem tak podťat k zemi padá,
Když opadává hlava tvoje mladá,
a každá naděj jako pták tě míjí,
a tvoje srdce – pelech citů, zmijí,
z nichž každá tebe na smrt uštknout žádá:
Ó tehda člověk na sobě sám cítí,
jak směšné jest a hloupé toto žití,
nad nímž dost lkáti nelze, ni se smáti.
A tu se náhle vyjasní v tvé duši,
a člověk teprv zvolna chápe, tuší,
jak šťastni ti, již mohou v hrobě spáti.
35
Legendy.
[37]
Pyramida v El-Džesireh.
Děl Farao: „Chci postaviti horu,
kde není hor, tam já chci horu míti.
Chci, Israeli, vídat zde ji čníti
a nořit čelo v plápolavou zoru.
Jí u nohou jak Israel, hnus tvorů,
rván bude vichrem písek, mech a sítí,
a pyšný mrak, jenž z moře sem se řítí,
v poušť Lybickou pak v marném prchne vzdoru.
Toť pomník můj, i hrob, má pýcha, touha,
mé tělo myšlénky, jež dojdouc k sluchu
všech národů, jich rozumu se rouhá.“
Poušť děla: Stav, tvé nechám dílo věčné,
ať ční zde tedy – pomník malých duchů,
a lidské bídy, jak já nekonečné.
[39]
Venuše.
Myšlénka v dětské snění utajena,
sen božský vnořen v tiché, třpytné moře,
v noc čistou padla poesie zoře,
a jejich plodem krásná, nahá žena.
Ty’s bohů láska, vesna vytoužená,
ty’s nepoznala božstva, lidstva hoře,
zdroj žití tvého z hlubin vod se noře
jest sníh, jest mramor, lilie a pěna.
Když nad oblaky kalich luny zkvetá,
já v pozdním antickém tě vídám snění,
tvá zář se kloní nad hlubiny světa.
A jako luna v světle svém se ztrácí,
ty sama sebou rozplýváš se v chvění,
a tělo tvé se v moře věků vrací...
40
Demetrius Falereus.
Dí starý verš tak: „Jemu zasvětily
soch tři sta Athény“ – toť zvěst je celá.
A za ním černá dějin mha se stměla,
a dnes to nic – tak vše se ve hrob chýlí.
Jen dva ty verše z celé slávy zbyly,
a přec jí celá agora kdys vřela,
a před ním bozi skláněli svá čela,
jak stíny soch těch jejich záři skryly.
Co lidská sláva? Nečitelné jméno – –
Dá láska přítomnost nám aspoň věno,
dá zapomenutí nám víra zbožná;
Však budoucnost – – ó moře rozvlněné!
Zda historie maják svůj v něm sklene?
A na majáku čti ten nápis: ..... „Možná.“
41
Kumi talitha!
Děl Kristus: „Kumi talitha – vstaň, dcero,“
a za ruku vzal dívku, mrtvo spící.
Tu žití vzruch zas v její zaplál líci
a věčné noci odstoupilo šero.
Ó závisti! ó nízká nedůvěro!
Již byl tu zástup, nevěda, co říci,
však farizei, přísní zákonníci
té dívce kladli otázek hned stero.
Kde byla? Zdali v svatém lůnu Mojžíšovu?
Zda proroka tam zřela Eliáše?
Zda Kristus jest, jenž vzkřísí zákon znovu?
A dívka, ještě slabá, řekla plaše:
„Já nevím. Vím jen, že jsem sladce snila,
a náhle slunce zář mne probudila.“
42
Kříž.
Stál dobrý Josef, tesař svého díla,
měl v pracných rukách těžkou širočinu,
stál v poledne a nedbal, zdali v stínu,
šla v zápas s prací celá jeho síla.
Zvěst, že se vrátí domů hlava milá,
k níž v bázni on jen časem šeptal: „Synu“,Synu,“
jej pudí splnit vůli Mariinu,
by trůn mu jeho ruka urobila.
Dva trámy stesány. Slyš, kterak z dáli
sem hustý dav se s divým křikem valí,
lid jak by vítězně tam nad kýms plesal.
A Josef usmívá se... Již zde luza,
již dřeva chápou... „Kristu smrt!“ A hrůza! –
zří Josef kříž, jejž svému synu tesal.
43
Jidáš.
V tvář kněží vrhnuv bídnou mzdu své zrady,
děl Jidáš: „Hřešil jsem, živ nechci býti.
Jen hnus a bolest duše moje cítí,
mé nitro pelech, hostí pouze hady.
Druž přátel nikdy nedala mi rady,
sám hřešil jsem i hynul mukou v žití,
sám usoudil jsem, smrtí hřích svůj mstíti,
a v chvíli smrti sám stát budu tady.“
A bylo jaro... Větev mízou vřela,
pták zpíval píseň naděje a lásky,
a u mrtvého usadil se čela.
Smích na rtech hořký a na skráních vrásky
všesmírné květy jemně zahalily,
a hlavu v bílé, měkké lože skryly.
44
Dukáty.
Čněl Kristus jako maják na svém kříži,
a záře z jeho vycházela hlavy
jak ze slunce, že kolem širé davy
své zraky mohly otevřít jen stíží.
Jen ďábel ze svých vydobyv se mříží
na břevna sed’ si jako havran tmavý,
a časem v krakot pustil se tak lkavý,
jak ten, jehož se konec jistě blíží.
Krev prolitá pak zvolna tekla dolů,
by obrodila svět ten proklatý
a smířila jej s bohem v syna bolu.
Tu havran chytil krůpěje té krve
a hodil ve svět jako dukáty,
a vesel odplul, odkud přišel prve.
45
Děti.
Kam drobných dětí těch se řada děla,
jimž Kristus na hlavu klad’ ruce jemně
a řekl: „Nebraňte jim přijít ke mně,
jest jejich moje lásky říše celá!“
Jak ptáci se ta cháska rozletěla.
Když na Golgatě kříž se šeřil temně,
zda z široširé židovské té země
vstříc Kristu jedna dětská slza spěla?
Či „Ukřižuj jej!“ volaly též s davy
svých otců svými skřivánčími hlásky
za tolik Kristovy té vřelé lásky?
Krev jeho padla na jich mladé hlavy.
Ó děti! tak na vaše hlavy smělé
krev naše padá, naše příští celé!
46
Apoštolé.
Xav. Dvořákovi.
Šli od sítí, svá role zanechali,
jak smrt jich silné bylo předsevzetí,
ve srdci boha, v hlavě rozum dětí,
tak velebnívelební, a přec tak prostě malí!
Jak dobrodruhy lidé přijímali
ty syny boží. Myšlénkové setí
jich nad básníků pyšná slova vzletí,
ač mocní láli, moudří jim se smáli.
Tak zapouštěli v srdcí lidských půdu
své zrní svaté, moudrost v prostém hávu,
říš nebes v zemském zjevujíce trudu.
A silou víry rozvraceli skály,
své voje brali z vyvržených davů
a ohněm ducha lidstvo sežíhali.
47
Spartacus.
I.
Šest tisíc křížů jako prales tmavý
se černá v jitra záři zlatorudé.
Toť stromořadí, kudy kráčet bude
dnes Caesar, spitý vínem svojí slávy.
A na stromech jak plody visí hlavy,
a těla na křížích se šeří všude.
Šest tisíc hlav! Jich výkřik divý hude
zpěv Caesaru... jej přehlušit chtí davy.
Však jako orkán k nebi tryskající
to nyní se všech křížů zahučelo –
řev lidu, věčné národů to hoře...
To kletba byla děsná, zoufající.
Dav mlčí – – naslouchá, své kloně čelo,
a z dáli jen mu odpovídá moře.
48
II.
Na zlatém trůně u těch křížů v pýše
teď stanul Caesar, hledal zrakem chvíli...
teď poznal kohos – – obličej, hle, bílý
se kloní k němu s majestátné výše.
Toť Spartacus... zas trůní v středu říše,
jak trůnil druhdy! Caesar vztekem šílí,
sok hrdě mlčí a jen zrakem střílí,
ba zdá se, že se pousmívá tiše.
Blíž Caesar kročil. V mrtvé soka oko
vpil vítězně se, divě, přehluboko,
zrak mrtvoly naň hledí neodvratně.
A srdce Caesara již slastí výsklo.
V tom v skleném oku cosi v posled blýsklo –
a Caesar zrak svůj k zemi klopí chvatně.
49
V podsvětí.
I.
Lady Makbeth.
Když lady Makbeth přišla do podsvětí,
kde kalná Léthé tiché vlny valí,
kde paměť lidí věčné stíny halí,
jak požár byla, který nocí letí.
Zrak její dosud jiskrou vraždy pálí,
a kapky krve v černých vlasů změti
jak rosu v trávě bylo zřít se chvěti,
jak o ně prsty dýku otíraly.
Sám Charon zděsil osudné se ženy,
a duše mrtvých uletly té chvíle
jak roj labutí, dravcem poplašený.
Leč ona rychle k proudu sestoupila,
a noříc v něm své dlouhé ruce, bílé,
s té malé dlaně rudé skvrny myla.
50
II.
Othello.
Vojt. Slukovovi.
Se šijí snědou, na níž krve prouhy
jak amuletu rudé pentle plály,
a s ranou v srdci, která věčně pálí,
stál tam, ne mstitel víc, jen psanec pouhý.
Bez jiskry vášně v lících, beze touhy
ve zhaslých očích, černý mramor zdály
se tváře být, a jenom smutek stálý
byl do nich vryt jak nápis hrobu dlouhý.
„Pojď,“ Charon děl, „tam čeká Desdemona,
vše odpustila, umírajíc tobě,
budete šťastni jako v dávné době,
Jen k ní bys přišel rychle, touží ona.
Co chvíle vzala, věčnost znovu dá ti.“
„Jen jednou možno srdci milovati.“
51
III.
Don Juan.
Roj ženských duší u vchodu naň čeká,
jak vešel, naň se s divým vrhá křikem,
a v náhlých slzách, s dušeným zas rykem
kol něho jako furií dav těká.
Jej vzteklý bol ten věru nezaleká –
vším zhrdat – bylo dávno jeho zvykem.
Jen jedné želel... s tichým ona vzlykem
za milost prosíc proň tam v strachu kleká.
Jí nejvíce dřív ublížil on v žití.
„Ó odpusťte mu, já jak odpustila!“
„Ne! Na soud s ním!“ tak všecky naň se řítí.
A prchla duše útrpná a milá.
Don Juan smál se rouhavě a vztekle:
„Já změnu hledal, našel aspoň v pekle.“
52
IV.
Francesca di Rimini.
Prs bílý mladou krví potřísněný,
kam déšť polibků před chvílí se ronil,
jak v nocích máje tichý fontán zvonil
by krůpějemi o mramoru stěny...
Již z dáli slyšet sladké její steny,
vzdech se smíchem, ples za nářkem se honil,
že Charon sám své těžké veslo sklonil
a na Francescu zírá udivený.
„Kde Paolo?“ A bílé ruce spíná.
„Pojď, převezu tě k němu.“ V loďku skočí
a k Charonovi černé zvedá oči.
„On zatracen si tebe připomíná...“
„A já?“ „Vy oba – milosti zde není.“
„S ním zatracena – sladké zatracení!“
53
V.
Nero.
Jak vzteklý pes, jenž všecko třísní slinou
a rudou tlamu po okolí zvedá
a ještě, koho zadávil by, hledá,
sem vešel on, v tu duchů říši sinou.
Rys Caesara byl v čele zakryt špínou,
chví zimnicí se jeho tvář tak bledá,
a zřítelnice zkalená a šedá
ty stíny lapá, jak se kolem vinou.
Zjev jeho dosud i zde duše děsí,
ač ne víc hrůzou, ošklivostí pouze.
On ruce vztáhnuv nad tou živou směsí
Se usmál jako ve šílené touze,
a rozkoší se chvěje, sobě pravil:
„Ty všecky já jsem poškrtil a zdávil!“
54
VI.
Hamlet.
Jak. Seifrtovi.
Ó Horacie, nečekej mne zpátky!
Mne nepostrádá tam nahoře žádný –
byl život můj tak nesdílný a chladný,
a tvář mou nehřál lásky úsměv sladký.
Duch otce mého, žití vážné zmatky
mne nezaleknou. Otčimův čin zrádný
a Ofeliin smutek děsněvnadný
jsou daleky jak čest a stud mé matky.
Nic nechci, podsvětí, se neptám tebe,
zda jest co, nebo není. V prázdné hrudi
mne cosi dlouhým unavením zebe.
Vše hnusí se mi, všecko mne jen nudí.
Bol nesmrtelný spoutal mne svou mocí.
Já ztratil srdce. Skryj mne v sobě, noci!
55
VII.
Falstaff.
Jak z hospody byl vyhozen, chlap líná,
sem Falstaff udýchán se zvolna nese.
Nos jako zralý hrozen se mu třese
a starých pitek slávu připomíná.
A postava – to bečka byla vína
a na ní tvář jak pečeť zaleskne se.
Uviděv vodu – zachvěl se tu v děse:
snad zde se vodou žízeň uhasíná!
„Což ani jedné hospody tu není?
Však ženských dost a jakých! Zůstaneme.
Snad číši vína též zde nalezneme.“
„Nech žvastu již, a do lodi sem popil!
Kam peníz mrtvých dal jsi k převezení?“
„Půl hezkým holkám – a druhou jsem propil.“
56
VIII.
Lear.
Jos. Šmahovi.
Duj, větře, duj, hřmi, bouři, šašku, blázni!
Ó, kmotře, kde jsi? Všichni zahynuli...
Květ čistý jeden sám jsem zlomil v půli,
a v žal můj všichni citu byli prázdni!
Ó koruny! ó panství! V deště lázni
král žebrák v bláznuk bláznu žebráku se tulí.
Já trestal ji v své nerozumné vůli,
a čistý cit v ní zdusil bídnou kázní.
Já zabil otroka, jenž jí se rouhal –
Ó, Kordelie! poslední má touho – –
již nikdy, nikdy... Pozdě... žil jsem dlouho,
Chci mrtev být! Nač dále bych se plouhal.
Ó Charone! Já měl je k smrti rád – –
znáš to, nevděčné děti milovat?
57
IX.
Romeo a Julie.
Jak Serafů by zpěv sem padal s výše,
či jako harfy Aeolovy zněníznění,
jich duo znělo sladce, bez umdlení,
že všecky duše naslouchaly tiše.
Cos jako vůně mladých růží dýše
tou pouští, vzduchem šelestí mdlé chvění,
zvuk tajných šeptů, lásky políbení,
že znělo to jak ložnic půlnoc spíše.
V jich loď házejí duše růže vonné,
že tíhou jich až do okraje tone.
A tváře všecky planou září lásky.
I Charonovi v úsměv tály vrásky:
„Toť svatební teď bude lože vaše.“
A v temnech proudu zmizel s nimi plaše.
58
X.
Brutus.
J. Bittnerovi
„Ó Římane, mé neklň svaté ruce,
že k vraždě vedli bohové ji tvoji.
Ta věčně proti tyranii brojí
a krví vlhne republiky škůdce,
Leč nikdy krví hanby!“ Brutus prudce
vln černých v kalném ponořil ji zdroji,
jak mramor s čistou pak tu pevně stojí.
„Tak čistý byl též cíl mé revoluce.“
„I ty, ó Brute!“ kdos tu vedle hřímá.
Vše duchy bázeň majestátu jímá,
jen Brutus sám ční jako skála tvrdě.
„Zda želíš“ – Charon dí – „smrt Caesarovu?“
„Při bozích ne!“ křik’ republikán hrdě.
„A znovu žít, já zabil bych jej znovu.“
59
XI.
Karel Veliký.
Ve svatosti a slávě své kdy vcházel
ten majestát, jenž podmanil svět celý,
hned vody Léthy divým hněvem vřely,
a koráb starce bouřně sebou házel.
Zvuk zvonů ještě Karla doprovázel
a hymny biskupů se z dálky chvěly,
však zde ty pompy jako výsměch zněly,
a v žalmy jak by kletbu někdo sázel.
On posléz hrdě vkročil v koráb kmeta.
A náhle jako balvanů déšť tmavý
cos padlo v loď, že potápět se jala.
A Karel: „Pomoz! po císaři veta!
Co znamená to?“ „Toť jsou ony hlavy,
jež svatost tvoje včera stíti dala.“
60
XII.
Eva.
„Pramáti naše! Ty’s ráj ještě zřela,
pád, nahotu a psanství prvních lidí,
a trní, které ze své práce klidí,
a pot, jenž deštěm padá s jejich těla.
Svit rajský vrásky nesmazaly s čela,
leč co tvé oko tam jak přízrak vidí?
Proč váhá krok, jejž osud ke mně řídí,
či Abele bys dosud kvílet chtěla?“
„Mně Abele žel není. Pokoj jemu,
on šťasten dávno... lépe zemřelému – –
leč běda těm, jimž touha klidu bájná!
Zdroj prvních bolestí i slastí matky,
má lepší náhrada za ráj ten sladký – –
ó starče, znal jsi, znal jsi mého Kaina?“
61
XIII.
Matka.
U brány, tam kde Tartaru ční skála,
se tváří smutnou, na níž ale zkvetlo
ze srdcí velkých sálající světlo,
dnes duše nová a tajemná stála.
Kde svět se ztrácel, zpět se ohlédala,
však Fatum bylo, co jí vůli hnětlo,
a stále blíže její kroky pletlo,
ač tam kdes celé srdce zanechala.
Již brána otevřena. K stínům vchází,
ji Charon mlčky zrakem doprovází.
„Nač obracíš se stále ještě zpátky?
Pij z řeky té a mine sen tvůj vrátký,
zde touze každé hrob se musí sklenout.“
„Já matka jsem – jak mohu zapomenout?“
62
XIV.
Český Honza.
O sukovici zřím jej opírati
to buchtami tak vypasené tělo.
Čepice furiantsky mu sedla v čelo –
tak Honza zvolna v podsvětí se klátí.
„Hej, převízt!“ – Charon chladně: „Zde se platí.“
A na Honzu zří jaksi neveselo.
Honza si myslí: „To by se mi chtělo.“
Pak nahlas dí: „Tak ovšem má se státi.“
V tom klopýtne a řve: „Pantáto, pomoz,
já upadnu.“ A Charon: „Nečiň hlomoz!“
A podává mu ruku – dobrá duše.
A Honza chytne ji a tak jím trhnetrhne,
až na břeh sletí. Pak sám v loď se vrhne.
„Teď ty mně zaplať, sic tě nechám v suše!“
63
Nálady.
[65]
Pole zpívá...
Cyr. Papouškovi.
Zda slyšel’s pole jásající píseň,
již jako dělník při práci si zpívá?
Tak hluboká je, lehce zádumčivá,
jak skládá vážnost chvíle ji a tíseň.
Strž zvuků jedna – klasů zlatá tříseň,
jak varhany to zní ta hymna živá.
V svých plných ňadrech od pravěků skrývá
ji svěží role a ne hrobů plíseň.
Tak, jak ji zpíval Vojtěch v květech rolí,
dnes ještě z plna obilí tu zvučí
ta svatá, velká hymna českých polí.
Ta píseň živá nade smrtmi všemi,
jež každým jarem znovu s klasy pučí:
„Dej mír a hojnost naší drahé zemi!“
[67]
Dies sabbati.
M. A. Šimáčkovi.
Mzda vyplacena, ruka odpočívá,
ustává mozku jednotvárné vření,
zmlk’ hrozných strojů pochod šestidenní
pec hasnoucí již osaměle zívá.
I stane člověk, před sebe se dívá
a zří, jak chvíle valí se a mění,
jak život prchá jako okamžení,
a záhy smrt již vážná přísně kývá...
V tom zavzní zvony. V jejich harmonie
se celý život toho týdnu kryje.
Od prachu k nebes končinám až dálným
Se nesou prosby země hlasem valným
k bohu, jenž sedě klidně nad oblaky
teď v sedmý den již odpočívá taky.
68
Ze života.
Kar. Šípkovi.
Jde zlatovláska, sní, jak se tu děje...
Byl pohřeb, k hrobu nesli matku mladou,
kol chudé rakve spěli cizí řadou,
a vzadu jen se drobné dítě chvěje.
Dav rychleji teď ku hřbitovu spěje,
a teď již rakev prudce ve hrob kladou.
A dítě jato hrobních kvítků vnadou
si trhá kvítka a se hlučně směje.
Však náhle plaše mávne ručinkama
a na hrobníka volá: „Mama, mama!“
A ku hrobu se klopýtajíc déře.
A zlatovláska za ruku je béře:
„Pojď, já ti sama budu matkou zase.“
A do vlasů až zlatých zardívá se.
69
Vila Teresa.
Kout odlehlý tu v starých stromů síti,
po polích stíny oblaků se honí
a těžké klasy ve větru se kloní,
a za nimi lze celou Prahu zříti.
A stranou to jak dravčí oči svítí –
toť nádraží, jež mraky dýmu cloní,
řvou píšťaly a k odjezdu tam zvoní,
a shon a chvat a obchod v před se řítí.
A zde ten mír – jen harfa Aeolova
zní věčnou písní... stále, stále zvučí,
a marná jsou k ní všecka lidská slova.
Nad vřavou, tam; kde člověk běhá, hlučí,
klid věčnosti tu bez pohnutí stojí,
v něm s mrtvými se člověk dumou pojí.
70
Tichá láska.
Ant. Sovovi.
Byl večer v poli, klekání sem znělo,
již ztratili se lidé, brav i ptáci,
vše k domovu se těžkým krokem vrací.
Od vesnic dvou dvé lidí v pole spělo.
Jí prostý šátek smědé skrýval čelo,
a údů vděk se v hrubé sukni ztrácí.
On bodrý, volný, ztýrán denní prací
měl těžký krok a jako sosna tělo.
To oráč byl a služka ze vsi ona.
Již sešli se a tiše pozdravili,
pak mlčky v pole dívali se chvíli...
Jim v duše vála jetele houšť vonná,
Onon drsnou rukou hladil její líce.
Tma houstla – a je nebylo zřít více.
71
Matčin nebeklíč.
F. X. Svobodovi.
Jak od prabáby své jej obdědila
– té praděd zas jej koupil dárkem lásky –
má matka – v čele bezpočetné vrásky
a hlava již tak zvetšelá a bílá –
Se modlila v něm, v jeho listy vpila
se mnohá slza, zlaté dětské vlásky
tam rosíc, jako v poli mladé klásky
by hojná jarní prcha porosila.
Jsou žluté, zedrané ty křehké blány
a mrtvy oči, které četly na nich,
a modlitby jsou v niveč rozevlány.
Leč jako hvězda kyne v světlech ranních,
s mým životem tak památka mé matky
se stále mísí v míru úsměv sladký.
72
Ach odpusť!
Ach„Ach odpusť!“ to mi stále duši zrývá,
to slovo žele, lítosti a studu,
to slovo lásky, bolesti a trudu,
ta prosba k tobě, matko, věčně živá.
Ach odpusť! odpusť! totě vše, co zbývá
mi z mládí mého prostřed žití bludu,
jen výkřik ten, jímž věčně volat budu.
Ach odpusť, odpusť, matko milostivá.
Co odpustit máš, nevím, ale všecko.
Mně zvučí v duši prosba tato stále,
jak volal jsem ji jako malé děcko.
Ach odpusť! odpusť! budu lkát ji dále,
nechť svět jí nedbá a jí nepochopí,
však matčin prach se v slzy ještě stopí!
73
Modlitba báby.
Al. Jiráskovi.
To stalo se před lety padesáti...
Co – bába o tom nikdy slova nedá,
jak starý klas je zcuchaná a šedá,
a její dech se tichem smrti krátí.
On hřešil... Mrtvé v klidu nechme spáti!
Ta hlína hrobu v plochou šíř se ssedá,
a oko dávno marně nápis hledá,
a shnilým křížem liják, vítr klátí.
V noc starých lidí, dlouhou, beze spánku
šept modlitby se tichou jizbou třese.
To duše snad se v nočním chvěje vánku.
A v okně tak kdy květiny stín hne se,
on nemá klidu její pro pohodlí.
A bába klečíc do rána se modlí.
74
Večer.
Ó soumračná ty chvíle bezehlesá,
kdy vzpomínka jak tichá lampa budí
se náhle v lidské, dumou stmělé hrudi,
a s mrtvými tam hrobním svitem plesá.
Klid sešel na zem, vstoupil na nebesa,
klid tam, kde srdce nelásky led studí,
a rosa v poušť, jež v samotě se trudí,
a útěcha, kde k hrobům živý klesá.
Pod večer mocnou žertvou Pánu světů
se vzníti naše touhy, odříkání,
modlitba lidí – ušlapaných květů.
A s hůry jako odpovědi boha
a slova těchy, smíru, slitování
se ozve zvonů nekonečná sloha.
75
Hlas mrtvých.
Ty nové hroby jako rány svěží!
Žár léta spálil jejich sporou trávu,
rok jeden zničil pověst jich a slávu,
a suché listí nad jich kříž se věží.
A v podzim, kdy tak zdlouha, zticha sněží
a nocí zní jen hukot dálných splavů,
to jak ti mrtví zvedali by hlavu
a hovořili s tím, kdo vedle leží.
Tak cize, dutě ony splavy hučí,
jak z kraje mrtvých stony přidušené,
kdo nespí, ten se dlouho jimi mučí.
Co chcete, mrtví? Co váš spánek ruší?
Co hlodá vaši nezkojenou duši,
kdy na vás již si nikdo nevzpomenenevzpomene?
76
Večer v poli.
Janu Herbenovi.
Co prací den, to večer klidem světí,
a dlouhé pláně již se v oddech chýlí.
Jen bez ustání plna zdravé síly
kol širošiře vůně klasů letí.
Jak jednotvárný nářek sirých dětí
kdes vzduchem čejka úpěnlivě kvílí,
a syt již ku vsi letí holub bílý.
Zvěř zticha táhne svému ku doupěti.
Vzduch ospalý je, leč kraj světa čistý,
jen lehké chvění v něm je vidět místy
jak myšlénky již mátly by se v hlavě.
A velká rosa leží v husté trávě.
Již ztichla obloha i země všade.
A příroda si pod skráň ruce klade.
77
Tiší mrtví.
Dech smrti klidně políbil je v ústa,
a teď jim dán je pokoj neskonalý.
Byl malý svět jich, malé jejich žaly,
neb s poznáním jen bolest lidstvu vzrůstá.
Je minula bouř pochyb černá, pustá,
jak teď se lehce mračno přes ně valí.
Stín výčitek klid jejich nezakalí,
tam květ tak prostý, tráva tak je hustá!
Ti byli šťastni. Teď tak tiše leží.
Jdou léta větrem, který listí smítá,
jich jména nikdo v světě nepočítá.
Jen večer vždy, kdy zvony zvučí s věží,,věží,
tu zdá se, hlas ten nad hrobem že prodlí,
a jediný se za ty mrtvé modlí.
78
U moře.
Cit neznámý a hrůznýhrůzný, a přec sladký,
taj boží lidské zjeven zřítelnici.
Jak mrtvý jsem, již dávno v hrobě spící,
teď probudiv se zdiven hledím zpátky.
Jak malí jsme! Jak život, cíl náš krátký!
Hleď, synu prachu, zbožně v duchů líci,
co můžeš chtít? co ty zde můžeš říci?
nad život tvůj té vlny pohyb vrátký!
Den první světa dosud kol se klene,
den věčný úsměv, v tváři ani vráska,
duch boží nehnut nad vodami stojí.
A slunce žhoucí, moře roztoužené
kdy v nekonečném polibku se pojí,
tu zem i nebe volá: Láska, láska!
79
Reflexe.
[81]
Smrt a život.
Ant. Klášterskému.
Víš, co to smrt? Sám u stolu i v loži,
bez dětí žít i sester, beze druhů,
bez matky, ženy, pouze hejna sluhů
mít kol neb pánů, jimž být za podnoží.
Dnů budoucích mít dráhu plnou hloží,
kam šlápneš, bolí rána v krve pruhu,
být bodem cizím vně všech lidstva kruhů,
bez víry v jiné, v sebe, v milost boží...
Toť, milý, smrt jest. Ale v míru sníti
kdes blízko chrámu, vidět skrze hlínu
tvář uslzenou matky, přátel, synů,
Jich žalem chvět se, v jejich mysli žíti,
být čekaným a čekati je k sobě,
to jesti život, věř, a třeba v hrobě!
[83]
Dvojí slasť.
Chci„Chci umřít, jediná ta radosť zbývá!“
Tak chorý člověk, opuštěn a zmámen
již nudou žití, chce, by hrobní kámen
v něm srovnal všecka marná přání divá.
A v stínu bohů dvou se kolem dívá.
Ten jeden bůh je život, slasti pramen,
a druhý smrt, jež hrou kovových ramen
jej uchopí, až s vichrem v chaos splývá.
A člověk hroznou dvojí slasť tu tuší:
co větší, neví, zdali bdít či spáti
a v zapomnění věčné hroužit duši.
Ó jaká slasť – být, nebýt – která větší?
Já viděl živé děsnou chvět se křečí
a mrtvé věčným úsměvem se smáti.
84
Světlo.
Ne, smrt mne neděsí, tam odpočine
si srdce moje, mozek unavený,
vždy mírem, tichem kynou hrobu stěny,
a hřích a podlost před ním v bázni hyne.
Jak Mithridates v kraje nehostinné
tam zmizí moje památky i steny,
a jenom vítr věčně neskojený
tam bude bouřit v kouty, sluje stinné.
Jen jedna lítost srdce moje raní:
mých očí světlo zajde také se mnou,
mé slunce hrob též bude uzavírat.
V tmě spát, kol věčnou, věčnou noc mít temnou!
Ó chtěl bych ležet v horách, v slunce plání
svým skelným, mrtvým okem věčně zírat!
85
Mrtvým.
F. A. Šubertovi.
Své svaté mrtvé každý z nás tu máme,
ve srdcí hloubi v tichu věků leží
náš hřbitov, věčná citů stráž jej střeží
a na rysy nás pamatuje známé.
Vždy o samotě hroby otvíráme
a hledáme ty drahé tváře... svěží,
jak živé znovu zdají se, a stěží
pak nad nimi zas víko zavíráme.
Je smutná cypříš – upomínka – stíní.
A díme tak: My zemřeme... zda taky
žít budem zas pak v srdcích jako jiní?
Sám dnes, k vám, mrtví, vzpírám duše zraky...
Můj duch vždy s vámi tajemně se ztiší,
tím hloubným klidem jsem vám, mrtví, bližší.
86
Pieta.
Ať mramor vzletá v gothické tam květy,
či dřevo kříže tíhou v zem se hroutí,
zříš u hrobu přec jednu hruď se dmouti
a jedny chvět se modlitbami rety.
Od země k nebi táhnou zbožné vzněty,
a po skončené žití toho pouti,
jak my jsme pnuli, nad námi zas pnouti
se budou dlaně, zníti zbožné věty.
Od sféry k sféře, k věkům z věků klene
se řada duší, poutem lásky spjaté,
ty prokleté, ty duše vždycky svaté.
Ty shaslé a ty dosud nezrozené
jak zářivé hvězd řetězy se nesou
a vroucím ohněm piety se třesou.
87
Zámek nad mořem.
Stál pyšný zámek moře nad hlubinou,
stál hrdě vzpřímen, tyče hlavu v mračna
a patu noře vodstva do průzračna
hrál sobě s živlů vzteklou divočinou.
Tu moře hněv ho dobývati začna,
v něj bije hrudí bouřlivou a sinou.
Po bouři znova posýlá bouř jinou,
však marně chňapá po něm čelist lačná.
Stál zámek, vítěz zhrdající, dále.
Tu slalo moře drobných vlnek šiky...
Ty prstíčky jej umývaly stále
A ojídaly drobounkými rtíky.
A zámek záhy v náruč moře padne,
jej zničily ty drobné vlnky zrádné.
88
Jezero.
Znám jezero, jež skryto v horském lůně
jen v sebe samo noří se a hloubí.
Krev řeky nová s ním se nezasnoubí,
a přítel potok k němu nezastůně.
Ni vítr divý, po břehu kol duně,
ni obloha, ni skály, jež je vroubí,
taj nezná jeho života a zhouby.
Jen v sebe vrací, v své se ztrácí tůně.
Přec časem zdola vzkypí to a vzryje
a prudké vlny na povrchu tvoří
a jimi divě o kraj břehu bije.
To v hlubině cos bortí se a boří
a poslední se silou ještě vzpírá,
než věčný hrob se nad tím uzavírá.
89
Slzy.
Jsou slzy – jedny přeletavý plamen,
jenž mžikem spálí líce jiskrou žhavou;
toť studu blesk, jenž zžehne louku smavou,
leč v křišťál staví citů matný kámen.
Jsou slzy jiné – čistý horský pramen,
jenž sotva slehne kvítek, pohne travou,
toť výron žele, vlnou teče zdravou,
mlýn činů lepších pudí silou ramen.
Leč slzy znám, jež mlčky v nitro kanou,
jež nitro polyká a v sebe chytá,
ty proudí věčně utajenou ranou.
Jich nikdo nezří, nikdo nepočítá,
až v konec vše se v černý rybník shlukne,
a srdce hráz pak povolí a pukne.
90
Hlemýžď a perla.
Jsou jedni, kteří vše když v oběť dají,
a zklamáni pak cizí vidí vinu,
jak hlemýžď zpět se vtáhne v skořepinu,
tak oni v sami sebe jen se stají.
A hořkost, hněv a lítost v sobě mají,
a pro sebe jen žijí k hrobu klínu,
pak s kletbou svalí v hřbitovní se hlínu
a v pohrdě vším lidstvem umírají.
Leč jiní mušle jsou, jež perlu kryje,
jen láskou vždycky cizí ústrk platí,
a v hruď kdy smrtná rána jí se ryje,
Své vrahy skvostnou perlou obohatí.
A jen když hruď už zcela prázdná zeje,
pak teprv vlastní bol si tiše pěje...
91
Staré světnice.
Jsou staré, prázdné, zasmušilé koby,
jichž okny, která v šerý sever vedou,
jen v odraze lze slunce zář zřít bledou,
kde marně hledáš kvítků něžné zdoby.
Tam kostry lidské jako mezi hroby
jen zticha chodí, samy se svou bědou,
a starý kocour se srstí juž šedou
tam zívá, plný nudy, zla a zloby.
Jsou duše lidské smutné, mlčenlivé,
v nichž pouze kostry snů a přání zbyly
a hněv jen z toho, co v nich žilo dříve.
Jak dohasly, to cizí neví žádný,
a smrt kdy posléz zraky své k nim schýlí,
zří, že již dávno mrtvy jsou a chladny.
92
Lásce!
Zkad jdeš, ó lásko? Tys dárkyně žití,
jen tebou vejce se i buňka tvoří,
strom, mech i člověk ohněm tvojím hoří,
i slunce, která v nebes hloubi svítí.
A srdce, které v nitru tebe cítí,
jest bůh, jenž v tvůrčí dumy čelo noří,
jest vesmír, který mlh je pln a zoří,
jest chvíle, která věčnosti kus chytí.
Jak v myriady hvězdné bych se díval,
tak žasnu, vida srdce láskou tknuté,
ó jaký taj! ó jaký kouzla příval!
Bůh střed té koule všehomíra duté,
kol něhož slunce sluncí kolotají,
v tom srdci snem i myšlénkou se tají.
93
Slunci.
V němž vše se rodí, dýše, žije v plese,
v němž všecko skryto – vůně, barvy, tony,
jichž chvějí se v tvém spektru visiony,
ty, děde velký, k tobě zpěv můj pne se.
V tvém úsměvu se příští růže třese,
jek dravců budoucích a moří stony
a nezrozených duší miliony,
jichž chaos v jednom paprsku tvém hne se.
Ty sobě sám jsi od pravěku vznícen,
nebeský ohni! Jako pohan prvý
já zbožně klečím, před tebou v prach sřícen.
I až mé srdce zalije se krví,
ty usměješ se, v díře mojí lebky
pak broučka zlíhneš, květu kalich hebký.
Nic není...
Nic není, vše jen bylo, bylo, bylo...
Strom v hnutí větru, ptáče u přeletu
a život lidstva, nekonečno světů –
nic není, co by chvíli tady žilo.
Ty přejdeš také, lásko má i sílo,
ty v zárodku svém neseš smrti metu,
a jak hrst polních, večer svadlých květů
to nejslavnější lidské bude dílo.
A slunce – prášek, který na mžik svítí,
a láska – slza, jež se v řasách třpytí,
než svítící ten prášek vypije ji.
A lidstvo celé – hmyz to jednodenní.
Bůh jediný jest pravdivý v svém ději,
a člověku jej chápat možno není.
94
Sudičky.
Tři divé ženy u kolébky stojí.
Jsou stejně vážné všecky, zasmušilé,
a předou v nit nám žití různé chvíle
a v jedno vlákno květ i trny pojí.
Tak prochází nit rukou duchů trojí,
z nichž každý jiné života má cíle.
Ten první v blahu, druhý v tvorné síle,
a třetí v klidu po skončeném boji.
Ta první Láska, druhá Práce lidí,
a třetí Smrt. A konec bůh jen vidí,
on, k němuž naše žití nit se vine.
Nit jednu přervav naváže zas jiné
a tká ty lidské niti bez únavy
ten věčný tkadlec sobě v roucho slávy.
96
Maják.
S železné věže majáku jas šlehá
a temnem noci, sinou parou moře
po vlnách černých, nebes po prostoře
jak světlonoš ta jeho záře běhá.
V loď smutných psanců tiše on si lehá
a plaší stíny předtuchy a hoře,
jest jak dnů lepších příštích rajská zoře
a naděj, síla, nadšení a něha.
Tak v lidském nitru věčný maják svítí,
jej citů tma ni bouře neuhasí,
však víc jen ještě jeho světlo vznítí.
Majáku Lásky, který Víra tyčí!
Ty přístav lidstvu okazuješ spásy
a k bohu zvedáš plémě trpasličí.
97
Sním nad biblí...
Sním nad biblí a čelo tisknu v dlaně.
O prvních lidech sním, jak prostě žili,
než po krátké své blaženosti chvíli
plod poznání tam jedli odhodlaně.
Ó Sinaji, kde v kamenných desk schráně
byl zákon vryt tak přísný, zasmušilý,
jejž děs a hrůza v prsa lidstva ryly,
než smyt byl novým řádem, láskou Páně.
Co pravda jest, co blud, kdo z lidí určí?
Vše v sobě má zde božskou sílu tvůrčí,
a věčným žitím dýše každá hláska.
Ať víra s vědou dále potýká se,
jen jeden zákon lidstvo vede k spáse,
a zákon božstva, lidstva: Láska, láska.
98
Nemoc země.
Ta láva, popel, žhoucí déšť a síra,
jež chrlí země v lazur, zkvetlé nivy,
ty plyny dusné, výdech jedu divý,
jímž bídný horník v hloubi země zmírá,
I tvrdý lišej, jímž se uzavírá
to plodné lůno země, pramen živý,
ta neplodnost, jež zhrdá práce divy
a pluhu rolníka se drze vzpírá,
Toť nemoc jest, jíž země časem stůně.
Co spolykala lidské krve svěží
a slz a potu v bezedné své tůně!
V tvář slunci žena nemocná ta leží,
a stenajíc v své břicho neduživé
tu krev, pot, slzy hltá jako dříve.
99
A lidé?...
A lidé? Rod to nízkých, podlých hadů,
již syčí v klepech, klevetách a záští.
Teď důvěrně v tvém zahnízdí se plášti
a mléko lásky v divém pije hladu.
Hleď – pestrou kůži svleká – novou zradu
to vymýšlí. Hleď, bolem čelo vraští –
teď svíjí se, až kosti v těle praští,
však náhle v patu uštkne tebe vzadu.
Je v děrách temných každý jenom šťasten,
kdy uštknout chce, tu vylézá z ní zlostný,
a zraniv zas se v díru vrací plaz ten.
A slunce pravdy, lásky dlouhých věků
jest k tomu jen, by dříve smrtonosný
v něm uzrál jed, ten symbol jeho vzteku.
100
Kus chleba.
Kus„Kus chleba!“ lidstvo od pravěku úpí.
Proč zápasí a krade, loupí, šidí,
proč národ národ k smrti nenávidí
a v mrvu polím spoustu mrtvol kupí?
Toť chleba kus. Jak lační, draví supi
je lidstvo celé. Mníš, že mravnost řídí
ten pochod světa, budoucnost nás lidí?
Ne, za chlebem to krvavý pud tupý.
Muž prodá ženu, otec kupčí dcerou,
lid hyne v hrůze, obloha že prázdná,
co hruď mu dole spáry hladu derou.
A slova boží jako báje blázna.
Vždyť za mzdu krve tvojí svaté, čisté
kus pole na chléb zakoupen byl, Kriste!
101
Já viděl...
Janu Antošovi.
Já viděl svět jak hanby jámu tmavou,
já viděl muže muži otročiti,
pro skývu chleba s bratrem svým se bíti
a dětí mláď již podvodnou a lhavou.
A drzé ženy s tváří usměvavou
zde nabízely studu bílé kvítí,
co starci vážní, sněhem hrobu krytí
vše zřeli v klidu, nepohnuli hlavou.
A marně všecka náboženství chtěla
chlév osvítit, v němž žije lidstvo podlé,
a skvrny hanby smýti s jeho čela.
A marně touží dlaně Krista sbodlé
svět obejmout. Kdos v dáli odpovídá
mu stále v smíchu jedním slovem: „Bída.“
102
Před výkladní skříní.
Z té skříně výkladní, kam vrhla svoji špínu
má doba prohnilá, sta karrikatur svých,
rej sprostých bakchantek a bursovníků smích
a vtipy paňáců a blbost harlekýnů
A černé obrazy všech společnosti stínů
a zlatem protkaný a ozářený hřích,
tvůj obraz, vznešený ty Kriste, vážný, tich,
sám zírá na svět náš jak z vln černého klínu.
A věru, zdá se mi, že tobě rozumím.
Ve sklon dvou tisíc let tys vrátil k nám se zase
a zkoumáš lidstvo to tím hloubným zrakem svým.
Nač odvracíš svou tvář? Ó rci, co tobě zdá se?
Ty mlčíš... pochybnost tvou duši spjala v jarmo,
že krev tvá prolita přec za nás byla darmo...
103
Moderní.
I.
Vše zuřivě tak ku předu jen pádí,
a k modlitbě a dumám času není,
dnes pouze úspěch krvavý se cení
a jemu v oběť láska hyne, mládí.
Nad kupou mrtvol nová bitva řádí,
vře v hlavě mozek, v žilách krev se pění,
zrak nikdy v sebe nehrouží se v snění,
jen jiné stále k novým bojům svádí.
Pod tíží břemen prohýbá se každý
jak hloupý velbloud na vyprahlé poušti,
a zevšad zeje předtucha jen vraždy.
Co Beduin-Smrt tu za námi se pouští
na lehkém koni – slyš teď třesk ten malý – –
a velbloud mrtev do písku se svalí.
104
II.
A to je život! Království tvé, Kriste!
To ducha říš a snílků sladké báje!
To zlatý plod je Adamova ráje,
v němž poznání prý lidstvu zrálo jisté!
Ó Kriste! Jehovo! své dílo vizte!
Co z něho zbylo – kdo teď z lidí zná je?
To vaše slovo jako květy máje
a jako proudy jarních dešťů čisté!
Svět letí v před – tam zeje jáma tmavá,
kříž nezastaví divý jeho běh,
však deptán davem v prach se rozpadává.
A ptej se světa, proč pádí a kam,
on zarazí se, zalká v úzkostech,
pak pádí dál, proč, kam, to neví sám.
105
Zlo.
Jak černý had se světem tím zlo plíží,
do srdcí vhnízdí se a srdce sžírá,
a marně Kristus na kříži tam zmírá
a mudřec teskně k budoucnosti vzhlíží;
Zlo žije dál. Ať žalář s těžkou mříží
mu staví duch, ať školy otevírá
a chrám, toť jenom jeho formu stírá,
však skutečnost vždy plány naše kříží.
A dokud člověk žíti bude jeden,
zlo žíti bude, hřích, jenž počat s ním,
jenž v závisti zřel prvních lidí eden.
Až nad posledním hrobem v kotouč svine
se v bolesti svým hybem posledním
a jedem vlastním uštknuv se, též zhyne.
106
Dobro.
Však dobro! Věčný paprsk s rajských výší!
On stále dolů k lidstvu přetéká
a hřeje, vnadí nitro člověka
a kráse, lásce staví stan tam v tiši.
Ač zlo s ním válčí v duchů vzdušné říši,
ať cesta k vítězství je daleka,
že ani tvář těch duchů pravěká
cíl boje neshledne a neuspíší:
Přec věřím, dobro vítězí tu zvolna,
že člověk bohu pomáhá v tom boji,
by v obří vzrostla síla obapolná.
Nad sklaným zlem dvě myšlénky se spojí
a splynou v jedno světlo nekonečné,
tou jednou touhou dobra živé, věčné.
107
Duše přírody.
Jar Vrchlickému.
I.
Ty žehnaná i proklínaná ženo,
zda lásku k nám, či záští cítíš v duši?
Zda slepa jsi v té prázdné kosmu hluši,
chceš zdar nám dát či zkázu v žití věno?
Co míti chcem, je tobě uloupeno,
a přec, že vidíš, člověk s chvěním tuší,
ty nevzpíráš se, zákon tvůj kdy ruší
a v rys tvůj drze píše svoje jméno.
Zda vychováváš, učíš lidské plémě,
a okazuješ pravdu mu, své řády,
by podle nich se dále šlechtil jemně?
Či nedbáš jeho, roba svojí vlády,
a klidně jednou ruka tvoje smělá
jej uchopí a sevře, zdrtí zcela?
108
II.
A přece věřím, v tobě také žije
zář věčná, kterou duší v sobě zovem.
A v přeměn řadě, mžiku každém novém
je nekonečná, stálá harmonie.
Co vrátký mozek v myšlénku svou kryje,
jest chvíle, část, jež pojmem značí, slovem,
však duši tvou v tom pásmu oblakovém
tu nepojme – v svou kukli nezavije.
Víc srdcem ji než rozumem svým tuší,
svou vrátkou v její věčnou noří vůli
a pojem boha za tu klade duši.
I věří v něho, jehož ty jsi dílem,
i lidský duch, jenž potom rozplynulý
mít bude boha hrobem svým a cílem.
109
Vlast.
[111]
Vlast.
I.
Děl tyran Alba: „Všecky Flamů davy
jsou zrádci víry, císaře a boha,
já vyhladím je, nezbude ni noha,
jich krví zrudne ocean jich tmavý!
Sám jeden přežít chci jich všecky hlavy,
ať sťaté déšť je s vichrem ve tvář šlohá!“
Leč on kam děl se? Doba přešla mnohá,
lid žije dál a svobodu svou zdraví.
Ó volnosti! Jak moře rozbouřené
tvá potopa se k hrázím robství ženežene,
jí každý sluhou v žití, ve smrti.
Sám tyran drsnou, krvavou svou pěstí
těm vlnám, nevěda, pouť volnou klestí,
až posléz ona též jej rozdrtí.
[113]
II.
Neb lid jest moře v nezbádaném toku.
Když náhle před žezlem svou hlavu níží,
mní tyran, v úctě skráň svou v prach že hříží,
on zaclání tak pomsty záblesk v oku.
Když pěje hymnu, jiná slova v sloku
on vkladá, heslo, za nímž čin se plíží,
až svých se chopiv okovů a mříží
má zbraň z nich v hrozném po svobodě skoku.
Trůn pyšný v ráz jest rakví tyranovi,
stkán z hermelínu rubáš jeho nový,
a palác změněn ve hrob nadvlády.
A hýříc mužům svoboda se vzdává,
a klade v dlaň, jež silná je a zdravá,
svých tajných vděků všecky poklady.
114
Ty, jež...
Ty, jež jsi stvořila nás, pouze sobě
jsi stvořila, a můžeš vzít nás zpátky,
jak děcko béře v sebe náruč matky.
Dlaň tvá tak měkce ustele nám v hrobě.
Květ našich citů měj si ku ozdobě,
náš úsměv vlij si ve svůj pohled sladký,
dnem naším prodluž vlastní život krátký,
krev naši pij, ať zkřísí tebe v mdlobě.
My z mrtvol svých ti hradeb nakupíme,
nám život bude jako hračka pouhá,
vše dáme tobě, vše ti odpustíme.
Jen jeden čin tvůj citům těm se rouhá,
jím v zášť se změní láska naše celá:
ty kdybys přec nám zahynouti chtěla!
115
Bytosti!...
Bytosti divé bolesti a vnady
ve srdci lidstva bohem narozena,
různá dle místa, osudu a jména,
a přece stejně milovaná všady!
Od chýží pastuch po královské hrady
hřmí jméno tvé, se jásá, úpí, stená,
čím bídná víc, tím stokrát více ctěná,
a nejchudší – přec všecky nad poklady.
Kde člověk, který slyše jméno tvoje,
by nezachvěl se zoufáním či plesem?
Hleď! s jásotem tvé děti letí v boje,
Do jisté smrti jdou jak do nebe.
Svůj rod, své hlavy tobě v oběť nesem,
a rozkoš božská – umřít za tebe!
116
Jitro nad Prahou.
Sto chrámů ústy promluvilo zvonů,
vzduch vzbouřil se, zem zachvěla se celá,
a stíny otců sklánějí svá čela,
jak spějí vzduchem v řadách legionů.
Ty zvuky nesou se až k Orionu,
a k Neptunu jich mluva letí vřelá,
pláň etheru jest jimi rozechvělá
až tam, kde mizí ve posledním sklonu.
A kde dlí Bůh? Či ještě dál a dál
sní, vnořen v staré dumy nad tou hloubí?
A kdyby kdes až za vesmírem stál,
Kde zázrak věčna s nekonečnem snoubí,
tu mluvu věčnou, jak se nese tiší,
ten chorál Vojtěchův on přece slyší!
117
Za Ig. Kraszewskim.
Tys pad’ jak vojín. Rukou svojí lednou
jsi ještě Polsky zdraný prapor svíral,
a slední křik, jenž na retu ti zmíral,
křik pohrdu byl s chátrou vrahů bědnou.
„Ten velký boj – on skončen bude jednou,
byť mrtvolu mou nyní pranýř vzpíral,
a bodák vraha čistou hruď mou sdíral! –“
Však jiní za tě zas ten prapor zvednou!
Spi! Pláče Polska, matka mrtvých sirá,
za králem sledním Wawel uzavírá
své brány dnes... Ať jásá luza spitá!
Lesk jejich vládce proti tvému stínem.
Z tvých puklých pout ti koruna je svita,
šat trestance – to tvým je hermelínem.
118
Nostalgie.
Jak stromek z rodné půdy vytržený
a přesazený v místa lepší, jiná,
poušť kamennou si, rodnou, připomíná
a touhou zmírá o své skalní stěny:
Tak člověk bědný, z vlasti vyhoštěnývyhoštěný,
nechť cizina jej láká pohostinná,
přec v známou stranu z dálky ruce spíná
a v nářek větrů svoje mísí steny.
Buď uzřít vlast, neb umřít aspoň brzy!
Já viděl steskem mroucí pod stožárem,
pod palmou, v ledech nostalgie žárem.
A nemá větší trýzně osud drzý,
než bloudit v žití po cizinské pláni
a nemít vlasti ani ve skonání.
119
Na starý meč.
Ty druhu starý a zlomený v polu
jak ten, jenž tebou mával v hrozném boji!
On v tebe vtělil vztek i sílu svoji,
tak vraždili jste a zhynuli spolu.
Proč, když tě zřím, vždy zachvívám se v bolu?
Proč nitrem mým se vzdechy, dumy rojí?
Proč mlčíš též, když někdo živý stojí
zde nad tebou a zírá k tobě dolů?
Tak mnoho znáš... Ples dávný, boje, bědy,
však nám jsi něm a zardíváš se pouze.
Či krve staré jsou to ještě sledy?
Jen jednou odpověz mé vřelé touze:
Zda planeš hněvu malomocným trudem,
či za nás hanbíš se a rdíš se studem?
120
Česká hvězda.
Ig. Herrmannovi.
V běh pouti naší z Vesny po Moranu
jsi svítila nám, česká hvězdo bílá,
v krev Kressenbrunnu záři svoji lila
a hrdě plála v žár mongolských stanů.
Tys vedla mečů táboritských ránu
a s Jiřím silným kalich Páně pila,
tys byla sláva, vítězství a síla,
čest naši k sobě majíc připoutánu.
Už, běda, běda, nesvitneš nám více!
Kde vítězná teď, prorocká tvá záře?
Kdy z exultac se vrátí, ze žaláře?
Kdy svitne znovu v otrocké nám líce?
Zda – pozdní vnuk – se tebe dočekám?
Ó hvězdo česká! vyjdi, vyjdi nám!
121
Jitro nad Lipany.
Zář žhavá, v kterou tmavý stín se mísí,
jak krvácel by vesmír ranou sterou,
pláň polila tak nevlídnou a šerou,
v níž hřbitova jsou vryty smutné rysy.
Hleď – chmura černá s nebes středu visí,
a jak se rudé plameny jí derou,
s tou chmurou na se podivný tvar berou,
že husitský to prapor, řekl bysi.
Máj třicátý čtrnáct set, třicet čtyři...
A zdá se dnes, jak vzcházelo by znovu
to hrozné ráno ze staletých rovů.
Vzduch krví čpí, a ticho kol se šíří,
jak na bitvu kdy ohromný voj čeká
a s modlitbou si za smrt na zem kleká.
122
Česká obloha.
Jak hrobky kupole, jež vzpjata smělo
rozžehla věčné lampy plamen stálý,
ty se sluncem, jež s tebe žhne a pálí
své nádherné a mrtvé vznášíš tělo.
Ó česká obloho! Co našich spělo
k tvým výším vzdechů! Zanikly v tvé dáli,
zpět k světu hluchému se přijít bály,
a bůh nahoře odvrátil své čelo.
Mníš, že to hněvem obloha ta rudne?
Že slza žalu na nás dolů stéká?
Ne! nedbá nebe bídy naší trudné.
Toť červánek, toť chladná sprcha deště.
A zrak náš marně po obloze těká,
zda starý bůh tam pro nás žije ještě.
123
Král Otokar.
Král Otokar kdy u Marcheka stanul
jak jelen obklíčený vlků stádem,
tu řeka lkala smutným, bouřným spádem,
kol ohňů pás jak zraky vlčí planul.
Jak z Kressenbrunnu těžký vítr vanul,
to jak by pozdrav známý spěl sem ladem:
„Ty zítra s námi ulehneš si řadem.“
A králi v líce déšť jak slzy skanul.
A Milota v své duši zradu kuje
děl: „Zítra den svatého Rufa, králi,
hle, nad námi jak havran poletuje.“
A králi v skráň se smutná tucha věsí.
Slyš – havran křičí tichou noční dálí:
„Král mrtvý zítra k mrtvým ulehne si.“
124
Požár.
Žár hranice vzplál tam na břehu Rýna,
že nebes tvář se krví rděla v dáli,
a čeští páni, u ohně co stáli,
jim studem zažehla se líce siná.
A pálí dál je, v prsa jim se vtíná,
a pálil je, když k domovu se hnali,
zde požár vznítil, který dosud pálí
a v krvi Čecha nikdy neshasíná.
Vlast celá dosud požárem tím plane,
ten oheň boží vepsán v Čecha líce
a žhavým písmem hlásat neustane:
Že nad tiary, korun hrozby více
jest český vzdor, jenž smrti muka snáší
a mrtev již – i mrtev vrahy straší.
125
Laokon.
Od Ohře k Moravě až, Odře divé
co jeden boží obzor k sobě váže,
jen k sobě blíž, vy našich srdcí stráže,
vy děti bolesti i lásky živé!
Ó pomněte, jak byli jsme vždy dříve
si blízcí tak – tři těla, troje páže,
tak přítomnost nám ještě úžej káže
se v jedno slíti tělo ocelivé.
Jak Laokona otce a dva syny
had cizáctví nás poutá, rdousí, škrtí,
a my jsme slabi, o sobě jak třtiny.
Však pospolu my vysmějem se smrtí,
a budoucnost-li přec nás mrtvé spatří,
to v smrti ještě obejmem se, bratři!
126
Sacra furor.
Znoj polední jak sirou zemi pálí!
Zde duše usychá tak bez naděje,
žár kol jak žhavé olovo se leje,
a slunce slepé nad zenitem králí.
Hle, od západu jako hora valí,valí
se černý mrak. Vzduch nervosně se chvěje.
A slyš – juž první z hluboka tam pěje
svou chmurnou píseň hrom v tu mračnou dáli.
Můj národe, to tvůj je svatý hněv.
Po znoji hanby, palčivého studu
zde slyším vzdor a silné duše řev.
Zda zanikne zas v malomocném trudu,
či vyzní v čin a bleskem sletí v ráz
a sdrtí svět, jak dřív on drtil nás?
127
V tom starém chrámě...
Václ. Vlčkovi.
Kdy západu zář na pruh úzký slitá
plá za Hradčany nad večera tůně,
to jak by krev se rděla ve koruně,
již návrší kol Praze v skráně vplítá.
Tam majestátem kamenných rouch krytá
spí mrtvá sláva na svaleném trůně
a s prachem rozpadá se v hrobu lůně
v tom starém chrámě u svatého Víta.
Tam stíny králů, světců šerem chodí,
tam erby pukají tak smutně, zvolna,
a dumy táhnou opuštěnou lodí.
Řad mrtvých králů nové neuvítá,
modlitba mrtvých za mrtvé zní bolná
v tom starém chrámě u svatého Víta.
128
Na poslední stránku Tomkových „Dějů Čech“.
K. M. Čapkovi.
Zde člověk čte a slzy s očí kanou.
Zde s davem hrdin nad vítězstvím plesá,
zde s mučedníky na popravách klesá
a umírá tam pod cizáckou ranou.
Ó děje útrap za vlast milovanou!
Krev z těchto listů stoupá na nebesa,
zde národu se trůn i pranýř tesá,
z těch věků mor a vůně lípy vanou.
Zde velcí kradli, loupili a lhali
a zapírali vlast a řeč a víru,
zde v ctnostech zmírali ti prostí, malí.
Vnuk čítá život dávných bohatýrů,
tu jásá, lká, tu marně kletbu tlumí,
a zde již dávno, dávno nerozumí...
129
Výkřiky.
Svatopl. Čechovi.
I.
Ne, nevěřte, to není úkol lidu
žít z milosti jak podruh od vítěze
neb jako otrok, spjatý na řetěze,
neb hnít jak sybarita v blahém klidu.
Nic „mír a skromnost!“ Křičte „čest a bídu!“
Kdo znaven, ať se vzadu vozu veze,
my chceme jít, ať jak raněný leze,
ne v kout se krčit od vozkova vidu!
Ať rvou se v bouři zdravá prsa naše,
ne v teplém koutě mříti souchotěmi!
Radš boj, radš krev! Jen plaz se skrývá plaše.
A lev, jenž čeká doma v loži němý
a v boji o život se bojí zrady,
ten pes jest, a ten doma pojde hlady!
130
II.
Náš život všechen, domácí ty sváry,
ty rvačky s cizinou, ta práce snaha,
i umění i politiky dráha –
toť sfinga jest, jež spí nad svými spáry.
My chceme žít – ne milostí a dary,
však žitím svým – a sfinga stále váhá,
chcem ku předu – a noha se nám zdráhá
a duch se noří zas radš v zmatek starý.
Cos jako kámen stále na nás leží,
nám nedá volně dýchat můra těžká –
jen pokus všecko, který v prázdno běží!
A přec zde síla ve hlavách i davu,
však, bychom žili, musí srazit hlavu,
ta sfinga – kde však Oidipus náš mešká?
131
III.
Ba přijít musí – v prsou všechněch žije
ten Oidipus – toť víra ve budoucnost,
toť odhodlanost, ráznost, duší vroucnost,
jež oheň svůj a práci v půdu sije.
Kdo silným, smělým sehnul někdy šíje?
My právo máme – tím je naše jsoucnost,
a láska k vlasti – to je všemohoucnost,
jež v cizí odpor svoji vůli ryje.
Však přijde den i Oidipus náš krásný!
Tu padne bělmo s očí – pohled jasný – –
Kdo u mne to? můj bratr – ruku k ruce!
A teď již k předu, spolu k práci, muce,
však poctivě kde dva jsou bratry v boji,
tam třetí bůh, a s anděly tam stojí!
132
IV.
Však jinou vlast nám stvořit třeba dříve,
ne z frazí sbitou o dnech minulosti,
jež dávno nám již chladný hřbitov hostí,
a jež v nás zbouzí dumání jen snivé.
Radš k budoucnosti upři oko divé,
zda reky splodit naše mohou kosti,
zda síly v nás a křemene je dosti,
by pozdní příští zastalo nás živé!
A každý počni stavět bez odkladu
na sobě sám – co shnilé v tobě, líné,
tam zbožně zasij nových činů řadu!
Ze srdcí nových nová vlast nám kyne,
a dokud jeden občan vroucí žije,
tu vlast nám žádná bouře nerozbije.
133
OBSAH.
Strana
Černé perly7
Umění.
Pouť za vavřínem9
Krása10
Na podobiznu básníka s dítětem I. –III. – II.11
Matkám básníků13
Kadeř a laur14
Úl duší15
Genius16
Jak nenávidím!17
Quondam18
Práce19
Růže.
Šestnáct let23
První růže24
U nohou tvých25
Vitalismus26
Pramen a palma27
Epistola28
Smrti29
Májová30
Slunce a hvězdy31
Květy v ohni32
Láska33
Tu rakev otevru34
Sám sobě35
Legendy.
Pyramida v El-Džesireh39
Venuše40
Demetrius Falereus41
[135]
Strana
Kumi talitha42
Kříž43
Jidáš44
Dukáty45
Děti46
Apoštolé47
Spartacus I. – II.48
V podsvětí:
I. Lady Makbeth50
II. Othello51
III. Don Juan52
IV. Francesca di Rimini53
V. Nero54
VI. Hamlet55
VII. Falstaff56
VIII. Lear57
IX. Romeo a Julie58
X. Brutus59
XI. Karel Veliký60
XII. Eva61
XIII. Matka62
XIV. Český Honza63
Nálady.
Pole zpívá67
Dies sabbati68
Za života69
Vila Teresa70
Tichá láska71
Matčin nebeklíč72
Ach odpusť!73
Modlitba báby74
Večer75
Hlas mrtvých76
Večer v poli77
Tiší mrtví78
U moře79
Reflexe.
Smrt a život83
Dvojí slast84
Světlo85
Mrtvým86
[136]
Strana
Pieta87
Zámek nad mořem88
Jezero89
Slzy90
Hlemýžď a perla91
Staré světnice92
Lásce93
Slunci94
Nic není95
Sudičky96
Maják97
Sním nad biblí98
Nemoc země99
A lidé?100
Kus chleba101
Já viděl102
Před výkladní skříní103
Moderní I. – II.104
Zlo106
Dobro107
Duše přírody I. – II.108
Vlast.
Vlast I – II.I. – II.113
Ty, jež115
Bytosti116
Jitro nad Prahou117
Za Ign. Kraszewskim118
Nostalgie119
Na starý meč120
Česká hvězda121
Jitro nad Lipany122
Česká obloha123
Král Otokar124
Požár125
Laokon126
Sacra furor127
V tom starém chrámě128
Na poslední stránku Tomkových „Dějů Čech“129
Výkřiky I. – IV.130
E: zd; 2002
[137]