Máj (in Básně a dramatické zlomky, in Spisy Karla Hynka Máchy, svazek 1) (1959)

Karel Hynek Mácha

Diplomatická verze Ediční verze
KNIHOVNA KLASIKŮ
[1] SPISY KARLA HYNKA MÁCHY
Svazek první
[3] KAREL HYNEK MÁCHA BÁSNĚ A DRAMATICKÉ ZLOMKY
[5] SPISY KARLA HYNKA MÁCHY řídí Ústav pro českou literaturu Československé akademie věd Hlavní redaktor Jan Mukařovský Redakční rada: Karel Dvořák, Rudolf Havel, Karel Janský, Rudolf Skřeček, Felix Vodička Výkonní redaktoři Karel Dvořák a Rudolf Skřeček Svazek připravil Karel Janský Graficky upravil Karel Muzika
[6] Zařazení díla K. H. Máchy do Knihovny klasiků nepotřebuje jistě zvláštního zdůvodnění – vždyť jde o jeden z největších zjevů českého básnictví doby obrození. Pokládá-li přesto redakční rada Máchových spisů při Ústavu pro českou literaturu za potřebné uvést tyto Spisy předmluvou, činí to proto, aby předešla některým možným nedorozuměním. Kritické vydání Máchova díla není totiž věc jednoduchá: z Máchových prací vyšly za života básníkova tiskem jen Máj, Křivoklad, Obrazy ze života mého a několik menších básní. Všechno ostatní známe toliko z autorových rukopisů, mnohdy i jen z cizích opisů nebo pozdních tisků. Ačkoli Máchovy sebrané spisy vyšly již několikrát – ve vydání Kobrova nakladatelství z roku 1862, ve vydání Jar. Šťastného z roku 1906, dále v kritických vydáních Jar. Vlčka z let 1906-7, Fr. Krčmy z let 1928-29 a K. Janského z let 1949 až 1950 – přece jen otázky Máchových textů vyžadují stále novou revisi a stále hlubší poznávání textově kritické. Proto byly v Ústavě pro českou literaturu zahájeny již roku 1953 přípravy k novému vydání Máchova díla. Práce v redakci však neprobíhala bez obtíží. Hranice mezi textem a zásahy upravovatelů jsou u Máchy namnoze do té míry setřeny, že se textová kritika snadno ocitá v oblasti dohadů. Když pak bylo během přípravy vydání vysloveno podezření, že i některé Máchovy autogramy (ač po stránce paleografické zcela nepochybné) jsou vlastně dílem pozdějších upravovatelů, zejména K. Sabiny, stala se situace ještě složitější. Redakce, ač k těmto podnětům přihlížela a dokonce v nich našla i leckterou iniciativu pro svou práci, nemohla je přijmout za výcho- 7 disko, neboť přijetí neprokázaných předpokladů o padělanosti některých Máchových autogramů bylo by znamenalo ztrátu samé základny vydavatelské práce. Avšak ani Máchovy texty zachované v opisech a tiscích, do nichž mohla zasáhnout upravovatelská ruka, nebylo lze z vydání vypouštět jen z toho důvodu, že ve většině případů nemáme možnost jednotlivé zásahy nesporně zjistit. Nebylo by odpovědné, kdybychom na základě dohadů byli svévolně měnili Máchův básnický profil tím, že bychom byli do vydání nepojali řadu básní a próz, které mají obrazivost, zvuk i rytmus zcela nepochybně máchovské, např. básně V chrámu, Umírající, Hrobka králů a knížat českých, Na příchod krále, Duše nesmrtelná, V svět jsem vstoupil a prózy Návrat, Cikáni, Klášter sázavský. Redakce proto usilovala předložit naší veřejnosti Máchovu literární tvorbu v její úplnosti, ale beze snahy ovlivňovat vydání dohady, které nemohou být bezpečné kontrolovány. Cílem našeho vydáni není – kromě případů, kdy se lze opřít o básníkův rukopis – rekonstrukce předpokládaného autorského znění, ale takové podání textu, které vylučuje všechny objektivně zjistitelné cizí zásahy. Redakce proto neusilovala o vydání „objevitelské“, ale o vydání v mezích možností přesné, odpovídající pevně zjištěným faktům. Proto se naše edice neliší podstatně od posledního pokusu vydat kriticky Máchův text, jejž před časem podnikl zesnulý máchovský badatel Karel Janský. Také tentokrát je vydání v podstatě dílem tohoto vydavatele, který nejen pečlivě až do nejmenších podrobností shromažďoval a připravoval pro další analysu máchovský textový materiál, nýbrž i vtiskl edici osobité rysy svého způsobu práce. Nad postupem edičních prací bděla ovšem celá redakční rada, která K. Janskému pomáhala kritikou při řešení otázek celkové koncepce i jednotlivostí; ověřovala také dodatečnou kontrolou jeho pracovní 8 výsledky. Členové redakční rady K. Dvořák a R. Skřeček kromě toho porovnali všechny texty s původními prameny a přispěli podstatně k řešení detailních otázek. Přípravných redakčních prací se v letech 1953-54 účastnil též O. Králík. Zesnulý Karel Janský (zemřel 18. února 1959) připravil rukopis všech tří svazků tohoto vydání a ve spoluprácí s oběma výkonnými redaktory redigoval ještě rukopis svazku prvního. Konečnou revisi textu i aparátu tohoto svazku provedl při korekturách Rudolf Skřeček, který byl též pověřen dalšími pracemi spojenými s vydáním druhého a třetího svazku. Redakční rada Spisů K. H. Máchy
[9] BÁSNĚ
[11] Dalekáť cesta má! Marné volání!!
[13]
MÁJ
[15] Mnohovážnému pánu a panu HYNKOVI KOMMOVI, usedlému měšťanu pražskému, vlastenci horlivému, na důkaz uctivosti obětuje SPISOVATEL
[17] Čechové jsou národ dobrý! Nešťastný, jenž v nouzi lká, nechť se k Čechovi obrátí, ten mu rychlou pomoc dá; byť i Čecha nepřítelem, nešetří Čech jeho vin. Čechové jsou národ dobrý, a Ty Čechů věrný syn! Sbor
Věrný syn i bratr náš, dobré Čechů srdce máš! Čechové jsou národ statný, nepřemožen český voj. Nechť se s vítězstvím rozloučí, proti němuž český boj. Čech kde stojí, krutá bitva tamť, i mnohý slavný čin. Čechové jsou národ statný, a Ty Čechů věrný syn! Sbor
Věrný syn i bratr náš, statné Čechů srdce máš! Čechové jsou národ věrný, věrnost jejich první čest; 19 vlasti své i svému králi Čech i v smrti věrný jest. Bůh můj – král můj – vlasti moje! poslední je Čecha vzdech. Čechové jsou národ věrný, a Ty syn jich – věrný Čech! Sbor
Věrný Čech i bratr náš, věrné Čechů srdce máš! Věrný syn jsi Čechů kmene, věrný bratr bratřím svým; jazyk český je i Tobě otců drahým dědictvím. České hory – české doly – české luhy – český háj – šírá vlasť – ta česká země nejmilejšíť Tobě ráj. Sbor
Věrný Čech jsi – vlastenec, protož vděčný u věnec květ Ti vije Čecha máj! 20 1.
Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol; a slunce jasná světů jiných bloudila blankytnými pásky, planoucí tam co slzy lásky. I světy jich v oblohu skvoucí co ve chrám věčné lásky vzešly; až se – milostí k sobě vroucí změnivše se v jiskry hasnoucí – bloudící co milenci sešly. Ouplné lůny krásná tvář – tak bledě jasná jasně bledá, jak milence milenka hledá – ve růžovou vzplanula zář; na vodách obrazy své zřela, a sama k sobě láskou mřela. Dál blyštil bledý dvorů stín, jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž, jak v objetí by níž a níž se vinuly v soumraku klín, až posléz šerem vjedno splynou. 21 S nimi se stromy k stromům vinou. – Nejzáze stíní šero hor, tam bříza k boru k bříze bor se kloní. Vlna za vlnou potokem spěchá. Vře plnou – v čas lásky – láskou každý tvor. Za růžového večera pod dubem sličná děva sedí, se skály v břehu jezera daleko přes jezero hledí. To se jí modro k nohoum vine, dále zeleně zakvítá, vzdy zeleněji prosvítá, až v dálce v bledé jasno splyne. Po šírošíré hladině umdlelý dívka zrak upírá; po šírošíré hladině nic mimo promyk hvězd nezírá. Dívčina krásná, anjel padlý, co amarant na jaro svadlý, v ubledlých lících krásy spějí. Hodina, jenž jí všecko vzala, ta v usta, zraky, čelo její půvabný žal i smutek psala. – Tak zašel dnes dvacátý den, v krajinu tichou kráčí sen. Poslední požár kvapně hasne, i nebe, jenž se růžojasné nad modrými horami míhá. „On nejde! – již se nevrátí! – svedenou žel tu zachvátí!“ Hluboký vzdech jí ňádra zdvíhá, 22 bolestný srdcem bije cit, a u tajemné vod stonání mísí se dívky pláč a lkání. V slzích se zhlíží hvězdný svit, jenž po lících co jiskry plynou. Vřelé ty jiskry tváře chladné co padající hvězdy hynou; kam zapadnou, tam květ uvadne. Viz, mihla se u skály kraje; daleko přes ní nahnuté větýrek bílým šatem vlaje. Oko má v dálku napnuté. – Teď slzy rychle utírá, rukou si zraky zastírá upírajíc je v dálné kraje, kde jezero se v hory kloní, po vlnách jiskra jiskru honí, po vodě hvězda s hvězdou hraje. Jak holoubátko sněhobílé pod černým mračnem přelétá, lílie vodní zakvétá nad temné modro, tak se číle – kde jezero se v hory níží – po temných vlnách cosi blíží, rychle se blíží. Malá chvíle, a již co čápa vážný let, ne již holoubě či lílie květ, bílá se plachta větrem houpá. Štíhlé se veslo v modru koupá, a dlouhé pruhy kolem tvoří. Těm zlaté růže, jenž při doubí tam na horách po nebi hoří, 23 růžovým zlatem čela broubí. „Rychlý to člůnek! blíž a blíže! To on, to on! Ty péra, kvítí, klobouk, oko, jenž pod ním svítí, ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže. Vzhůru po skále lehký krok uzounkou stezkou plavce vede. Dívce se zardí tváře bledé; za dub je skryta. – Vstříc mu běží, zaplesá – běží – dlouhý skok – již plavci, již na prsou leží – „Ha! běda mi!“ Vtom lůny zář jí známou osvítila tvář; hrůzou se krev jí v žilách staví. „Kde Vilém můj?“ „Viz,“ plavec k ní tichými slovy šepce praví, „tam při jezeru vížka ční nad stromů noc; její bílý stín hlubokoť stopen v jezera klín; však hlouběji ještě u vodu vryt je z mala okénka lampy svit; tam Vilém myšlenkou se baví, že příští den jej žití zbaví. On hanu svou, on tvoji vinu se dozvěděl; on svůdce tvého vraždě zavraždil otce svého. Msta v patách kráčí jeho činu. – Hanebně zemře. – Poklid mu dán, až tváře, jenž co růže kvetou, zbledlé nad kolem obdrží stán, až štíhlé oudy v kolo vpletou 24 Tak skoná strašný lesů pán! – Za hanu jeho, za vinu svou měj hanu světa, měj kletbu mou!“ Obrátí se. – Utichl hlas – Po skále slezl za krátký čas, při skále člůn svůj najde. Ten rychle letí, co čápa let, menší a menší, až co lílie květ mezi horami po vodě zajde. Tiché jsou vlny, temný vod klín, vše lazurným se pláštěm krylo; nad vodou se bílých skví šatů stín, a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“ V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“ Je pozdní večer – první máj – večerní máj – je lásky čas. Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: „Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“ 25 2.
Klesla hvězda s nebes výše, mrtvá hvězda, siný svit; padá v neskončené říše, padá věčně v věčný byt. Její pláč zní z hrobu všeho, strašný jekot, hrůzný kvíl. „Kdy dopadne konce svého?“ Nikdy – nikde – žádný cíl. Kol bílé věže větry hrají, při níž si vlnky šepotají. Na bílé zdě stříbrnou zář rozlila bledá lůny tvář; však hluboko u věži je temno pouhé; neb jasna měsíce světlá moc uzounkým oknem u sklepení dlouhé proletši se změní v pološerou noc. Sloup sloupu kolem rameno si podává temnotou noční. Zvenku větru vání přelétá zvražděných vězňů co lkání, vlasami vězně pohrává. Ten na kamenný složen stůl hlavu o ruce opírá; polou sedě a kleče půl v hloub myšlenek se zabírá. Po měsíce tváři jak mračna jdou, zahalil vězeň v ně duši svou; myšlenka myšlenkou umírá. „Hluboká noc! ty rouškou svou teď přikrýváš dědinu mou, 26 a ona truchlí pro mě! – Že truchlí? – pro mě? – pouhý sen! Ta dávno neví o mně. Sotvaže zítra jasný den nad její lesy vstane, já hanebně jsem odpraven, a ona – jak v můj první den – vesele, jasně vzplane.“ Umlknul; po sklepení jen, jenž nad sloupy se zdvíhá, dál, dál se hlas rozlíhá; až – jakby hrůzou přimrazen – na konci síně dlouhé usne v temnotě pouhé. Hluboké ticho té temnosti zpět vábí časy pominulé, a vězeň ve snách dny mladosti zas žije dávno uplynulé. To vzpomnění mladistvých let mladistvé sny vábilo zpět; a vězně oko slzy lilo, srdce se v citech potopilo; – marná to touha v zašlý svět. Kde za jezerem hora horu v západní stíhá kraje, tam – zdá se mu – si v temném boru posledně dnes co dítko hraje. Od svého otce v svět vyhnán v loupežnickém tam roste sboru. Později vůdcem spolku zván dovede činy neslychané, 27 všude jest jméno jeho znané, každémuť: „Strašný lesů pán!“ Až posléz láska k růži svadlé nejvejš roznítí pomstu jeho, a poznav svůdce dívky padlé zavraždí otce neznaného. Protož jest u vězení dán; a kolem má být odpraven jíž zítra strašný lesů pán, jak první z hor vyvstane den. Teď na kamenný složen stůl hlavu o ruce opírá, polou sedě a kleče půl v hloub myšlenek se zabírá; po měsíce tváři jak mračna jdou, zahalil vězeň v ně duši svou, myšlenka myšlenkou umírá. „Sok – otec můj! vrah – jeho syn, on svůdce dívky mojí! – Neznámý mně. – Strašný můj čin pronesl pomstu dvojí. Proč rukou jeho vyvržen stal jsem se hrůzou lesů? Čí vinu příští pomstí den? Čí vinou kletbu nesu? Ne vinou svou! – V života sen byl jsem já snad jen vyváben, bych ztrestal jeho vinu? A jestliže jsem vůlí svou nejednal tak, proč smrtí zlou časně i věčně hynu? – Časně i věčně? – Věčně – čas –“ 28 Hrůzou umírá vězně hlas obražený od temných stěn; hluboké noci němý stín daleké kobky zajme klín, a paměť vězně nový sen. „Ach – ona, ona! Anjel můj! Proč klesla dřív, než jsem ji znal? Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj? Má kletba –“ Léč hluboký žal umoří slova. Kvapně vstal; nocí řinčí řetězů hřmot, a z mala okna vězně zrak zalétá ven za hluky vod. – Ouplný měsíc přikryl mrak, než nade temný horní stín vychází hvězdy v noci klín; i po jezeru hvězdný svit co ztracené světlo se míhá. Zrak vězně tyto jiskry stíhá, a v srdce bolný vodí cit. „Jak krásnáť noc! Jak krásný svět! Jak světlo – stín se střídá! Ach zítra již můj mrtvý hled nic více neuhlídá! A jako venku šedý mrak dál – dál se rozestírá: tak –“ Sklesl vězeň, sklesl zrak, řetězů řinčí hřmot, a pak u tichu vše umírá. Již od hor k horám mraku stín – ohromna ptáka peruť dlouhá – daleké nocí přikryl klín, 29 a šírou dálkou tma je pouhá. Slyš! za horami sladký hlas pronikl nocí temnou, lesní to trouba v noční čas uvádí hudbu jemnou. Vše uspal tento sladký zvuk, i noční dálka dřímá. Vězeň zapomněl vlastních muk, tak hudba ucho jímá. „Jak milý život sladký hlas v krajinu noční vdechne; než zítřejší – ach – mine čas, tu ucho mé ach nikdy zas těch zvuků nedoslechne!“ Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk kobkou se rozestírá; – – hluboké ticho. – V hloubi muk se opět srdce svírá, a dálné trouby sladký zvuk co jemný pláč umírá. – – – „Budoucí čas?! – Zítřejší den?! – Co přes něj dál, pouhý to sen, či spaní je bez snění? Snad spaní je i život ten, jenž žiji teď; a příští den jen v jiný sen je změní? Či po čem tady toužil jsem a co neměla šírá zem, zítřejší den mí zjeví? Kdo ví? – Ach žádný neví.“ – A opět mlčí. Tichá noc kolkolem vše přikrývá. 30 Zhasla měsíce světlá moc i hvězdný svit, a kol a kol je pouhé temno, šírý dol co hrob daleký zívá. Umlkl vítr, vody hluk, usnul i líbý trouby zvuk, a u vězení síni dlouhé je mrtvé ticho, temno pouhé. „Hluboká noc – temná je noc! – Temnější mne nastává – – – Pryč, myšlenko!!“ – A citu moc myšlenku překonává. Hluboké ticho. – Z mokrých stěn kapka za kapkou splyne, a jejich pádu dutý hlas dalekou kobkou rozložen, jako by noční měřil čas, zní – hyne – zní a hyne – zní – hyne – zní a hyne zas. „Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc – Však delší mně nastává. – – – Pryč, myšlenko!“ – A hrůzy moc myšlenku překonává. – Hluboké ticho. – Kapky hlas svým pádem opět měří čas. „Temnější noc! – – – Zde v noční klín ba lůny zář, ba hvězdný kmit se vloudí – – tam – jen pustý stín, tam žádný – žádný – žádný svit, pouhá jen tma přebývá. 31 Tam všecko jedno, žádný díl – vše bez konce – tam není chvíl, nemine noc, nevstane den, tam času neubývá. – Tam žádný – žádný – žádný cíl – bez konce dál – bez konce jen se na mne věčnost dívá. Tam prázdno pouhé – nade mnou a kolem mne i pode mnou pouhé tam prázdno zívá. – Bez konce ticho – žádný hlas – bez konce místo – noc – i čas – – – To smrtelný je mysle sen, toť, co se ,nic‘ nazývá. A než se příští skončí den, v to pusté nic jsem uveden. – – –“ Vězeň i hlas omdlívá. A lehounce si vlnky hrají jezerní dálkou pode věží, s nimi si vlnky šepotají, vězně uspávati se zdají, jenž v hlubokých mrákotách leží. Strážného vzbudil strašný hřmot, jejž řetězů činí padání; se světlem vstoupil. – Lehký chod nevzbudil vězně z strašných zdání. Od sloupu k sloupu lampy svit dlouhou zalétá síní, vzdy bledší – bledší její kmit, až vzadu zmizí její moc, a pustopustá temná noc ostatní díl zastíní. 32 Leč nepohnutý vězně zrak – jak by jej ještě halil mrak – zdá se že nic nezírá; ač strážce lampy rudá zář ubledlou mu polila tvář, a tma již prchla čírá. On na kamenný složen stůl hlavu o ruce opírá, polou sedě a kleče půl znovu v mdlobách umírá; a jeví hlasu šepot mdlý, že trapnýť jeho sen i zlý. „Duch můj – duch můj – a duše má!“ Tak slova mu jednotlivá ze sevřených ust plynou. Než však dostihne ucho hlas, tu slova strašná ničím zas – jakž byla vyšla – hynou. Přistoupí strážce, a lampy zář před samou vězně vstoupí tvář. Obličej vězně – strašný zjev – oko spočívá nehnuté jak v neskončenost napnuté, po tváři slzy – pot – a krev; v ustech spí šepot – tichý zpěv. Tu k ustům vězně ucho své přiklonil strážce bázlivé; a jak by lehký větřík vál, vězeň svou pověst šepce dál. A strážný vzdy se níž a níž ku vězni kloní – blíž a blíž, 33 až ucho s usty vězně spojí. Ten šepce tíše – tíš a tíš, až zmlkne – jak by pevně spal. Leč strážný nepohnutě stojí, po tváři se mu slzy rojí, ve srdci jeho strašný žal. – Dlouho tak stojí přimrazen, až sebrav sílu kvapně vstal a rychlým krokem spěchá ven. On sice – dokud ještě žil – co slyšel, nikdy nezjevil, než navzdy bledé jeho líce neusmály se nikdy více. Za strážným opět temný stín zahalil dlouhé síně klín; hlubokou nocí kapky hlas svým pádem opět měřil čas. A vězeň na kamenný stůl složený – klečí – sedí půl. Obličej jeho – strašný zjev – oko spočívá nehnuté, jak v neskončenost napnuté, po tváři slzy – pot – a krev. A ustavičně kapky hlas svým pádem dále měří čas. A kapky – vod i větrů zpěv vězňovi blízký hlásá skon, jenž myšlenkami omdlívá. – Z dálky se sova ozývá, a nad ním půlnoc bije zvon. 34 INTERMEZZO I. PŮLNOC
(Krajina)
V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit, kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit, nad jezerem pahorek stojí. Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá, nad tím se bílá lebka míhá, kol kola duchů dav se rojí; hrůzných to postav sbor se stíhá. Sbor duchů
„V půlnočních ticho je dobách; světýlka bloudí po hrobách, a jejich modrá mrtvá zář svítí v dnes pohřbeného tvář, jenž na stráží – co druzí spí – o vlastní křížek opřený poslední z pohřbených zde dlí, V zenitu stojí šedý mrak, a na něm měsíc složený v ztrhaný mrtvý strážce zrak i v pootevřené huby přeskřípené svítí zuby.“ Jeden hlas
„Teď pravý čas! – připravte stán – neb zítra strašný lesů pán mezi nás bude uveden.“ 35 Sbor duchů (sundavaje lebku)
„Z mrtvého kraje vystup ven, nabudiž život – přijmi hlas, buď mezi námi – vítej nám. Dlouho jsi tady bydlil sám, jiný tvé místo zajme zas.“ Lebka (mezi nimi kolem se točíc)
„Jaké to oudů toužení, chtí opět býti jedno jen. Jaké to strašné hemžení, můj nový sen. – Můj nový sen! –“ Jeden hlas
„Připraven jestiť jeho stán. Až zítra půlnoc nastane, vichr nás opět přivane. Pak mu buď slavný pohřeb dán.“ Sbor duchů
„Připraven jestiť jeho stán. Až zítra půlnoc nastane, vichr nás opět přivane. Pak mu bud slavný pohřeb dán.“ 36 Jeden hlas
„Rozlehlým polem leť můj hlas: pohřeb v půlnoční bude čas! Co k pohřbu dá, každý mi zjev!“ Čekan s kolem
„Mrtvému rakví budu já.“ Žáby z bažiny
„My odbudem pohřební zpěv.“ Vichr po jezeru
„Pohřební hudbu vichr má.“ Měsíc v zenitu
„Já bílý příkrov k tomu dám.“ Mlha po horách
„Já truchloroušky obstarám.“ Noc
„Já černá roucha doručím.“ Hory vkolo krajiny
„Roucha i roušky dejte nám.“ 37 Padající rosa
„A já vám slzy zapujčím.“ Suchopar
„Pak já rozduji vonný dým.“ Zapadající mračno
„Já rakev deštěm pokropím.“ Padající květ
„Já k tomu věnce uviji.“ Lehké větry
„My na rakev je donesem.“ Svatojánské mušky
„My drobné svíce ponesem.“ Bouře zhluboka
„Já zvonů dutý vzbudím hlas.“ Krtek pod zemí
„Já zatím hrob mu vyryji.“ Čas
„Náhrobkem já ho přikryji.“ 38 Přes měsíc letící hejno nočního ptactva
„My na pohřební přijdem kvas.“ Jeden hlas
„Slavný mu pohřeb připraven. Ubledlý měsíc umírá, Jitřena brány otvírá, již je den! již je den!“ Sbor duchů „Již je den; již je den!“ (Zmizí.) 39 3.
Nad temné hory růžný den vyvstav májový budí dol, nad lesy ještě kol a kol – lehká co mlha – bloudí sen. Modravé páry z lesů temných v růžové nebe vstoupají, i nad jezerem barev jemných modré se mlhy houpají; a v břehu jeho – v stínu hory – i šírým dolem – dál a dál – za lesy – všude bílé dvory se skvějí; až – co mocný král, ohromný jako noci stín v růžový strmě nebes klín – nejzáz vrchů nejvyšší stál. Ledvaže však nad modré temno hor brunatné slunce rudě zasvitnulo, tu náhle ze sna všecko procitnulo, a vesel plesá vešken živý tvor. V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor, a lehkých člůnků běh i rychlé veslování modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání. Na břehu jezera borový šumí háj, z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv mísí se u hlasy dolem bloudících děv; veškeren živý tvor mladistvý slaví máj. A větru ranního – co zpěvu – líbé vání tam v dolu zeleném roznáší bílý květ, tam řídí nad lesy divokých husí let, 40 tam zase po horách mladistvé stromky sklání. – Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí. Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá, z nějž města malého i bílé věže stín hlubokoť stopený v zelený vody klín, náramný křik a hřmot mladým se jitrem vzmahá, a valný zástup se z bran mala města valí. Z daleka spěchá lid – vzdy větší zástup ten – vzdy větší – větší jest – vzdy roste tento pluk; nesmírné množství již. – Vzdy větší jeho hluk. Nešťastný zločinec má býti vyveden. Teď z mala města bran vojenský pluk vychází, povolným krokem on zločince doprovází, jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben. Utichl množství hluk – leč znovu počne zas, a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas: „To on, to on! Ty péra, kvítí, klobouk, oko, jenž pod ním svítí! Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!“ Tak lidem ode všech voláno bylo strán; a větší vzdy byl hluk – zbouřených jako vod – čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod. Kolem něj zástup jde – co nebem černý mrak, z něho – co blesku svit – v slunci se leskne zbraň. Volně jde nešťastný – upřený v zemi zrak, Z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň. Na břehu jezera malý pahorek stojí, na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá. Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí, na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá. U volném průvodu ku kapli přišel sbor; všickni teď ustoupí – zločinec stojí sám. 41 Posledněť vyveden v přírody slavný chrám, by ještě popatřil do lůna temných hor, kde druhdy veselý dětinství trávil věk; by ještě jedenkrát v růžový nebe klín na horu vyveden, před bílé kaple stín, nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk. Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid, a srdce každého zajímá vážný cit. V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál slzící lidu zrak obrácen v hory výš, kde nyní zločinec, v přírody patře říš, před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál. Vyšlého slunce rudá zář zločince bledou barví tvář, a slzy s oka stírá, jenž smutně v dálku zírá. Hluboko pod ním krásný dol, temné jej hory broubí kol, lesů věnec objímá. Jasné jezero dřímá u středu květoucího dolu. Nejblíž se modro k břehu vine, dále zeleně zakvítá, vzdy zeleněji prosvítá, až posléz v bledé jasno splyne. Bílé dvory u velkém kolu sem tam jezera broubí břeh. V jezeru bílých ptáků sbor, a malých člůnků rychlý běh, až kde jezero v temno hor v modré se dálce níží. Loďky i bílé v břehu dvory – věž – město – bílých ptáků rod – 42 pahorky vkolo – temné hory – vše stopeno ve lůno vod, jak v zrcadle se zhlíží. Tam v modré dálce skály lom květoucí břeh jezera tíží, na skále rozlehlý je strom – starý to dub – tam – onen čas, kde k lásce zval hrdliččin hlas, nikdy se nepřiblíží. – Nejblíže pahorek se zdvíhá, na něm se kůl a kolo míhá. Po hoře – na níž stojí – háj mladistvý hučí – smutný stesk – nad šírým dolem slunce lesk, a ranní rosa – jitřní máj. To vše zločinec ještě jednou zřel, to vše, jež nyní opustiti měl, a hluboký srdce mu žel uchvátí; hluboce vzdechne – slza slzu stíhá – ještě jednou – posledně – vše probíhá, pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí. Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje; a vysoko – v daleké kraje bílé obláčky dálným nebem plynou, a smutný vězeň takto mluví k ním: „Vy, jenž dalekosáhlým během svým co ramenem tajemným zemi objímáte, vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe, v tiché se slzy celí rozplýváte, vás já jsem posly volil mezi všemi. Kudy plynete u dlouhém dálném běhu, 43 i tam, kde svého naleznete břehu, tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou! – A až běh váš onu skálu uhlídá, kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –“ Umlkl již, slza s slzou se střídá. Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk širokou stezkou v středu mlada borku, doleji – dole – již jsou na pahorku – a znovu ztichl šíra množství hluk. Přichystán již popravce s mečem stojí, jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak, pohledl vůkolím – povzdechl – pak – spustiv jej zas – k blízké se smrti strojí. Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé, poklekl k zemí, kat odstoupí, strašná chvíle – pak blýskne meč, kat rychlý stoupne krok, vkolo tne meč, zločinci blyskne v týle, upadla hlava – skok i – ještě jeden skok – i tělo ostatní ku zemi teď se skloní. Ach v zemi krásnou, zemi milovanou, v kolébku svou i hrob svůj, matku svou, v vlasť jedinou i v dědictví mu danou, v šírou tu zemi, zemi jedinou, v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní. Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo, i hlava nad kolem svůj obdržela stán; tak skončil života dny strašný lesů pán; na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen. 44 Na něj se dívajíc – po celý dlouhý den nesmírné množství vkol mala pahorku stálo; teprv až k západu schýlivši slunce běh veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo, utichl jezera šírý – večerní břeh. Nad dálkou temných hor poslední požár plál; v hluboké ticho to měsíce vzešla zář, stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář i tichý pahorek, jenž v břehu vody stál. Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak, přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak, v kraj, kde co dítě on – O krásný – krásný věk! Daleko zanesl věk onen časů vztek, dalekoť jeho sen, umrlý jako stín, obraz co bílých měst u vody stopen klín, takť jako zemřelých myšlenka poslední, tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk, dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt, vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas, to jestiť zemřelých krásný dětinský čas. Je pozdní večer – druhý máj – večerní máj – je lásky čas, hrdliččin zve ku lásce hlas: „Viléme! Viléme!! Viléme!!!“ 45 INTERMEZZO II.
Stojí hory proti sobě, z jedné k druhé mrak přepnutý je, co temný strop klenutý, jednu k druhé pevně víže. Ouvalem tím v pozdní době ticho, temno jako v hrobě. Za horami, kde pod mrakem ve vzdálí se rozstupují – v temné dálce, něco níže kolmé skály k sobě blíže než hory se sestupují, takže siným pod oblakem skály ouzkou bránu tvoří. Za tou v dálce pode mrakem temnorudý požár hoří, dlouhý pruh v plamenné záři západní rozvinut stranou, po jehožto rudé tváři noční ptactvo kola vedší jako by plamennou branou nyní v dálku zalétalo. Hasnul požár – bledší – bledší, až se šírošíré nebe noční rosou rozplakalo, rozsmutnivši zem i sebe. V hlubokém ouvalu klínu, ve stověkých dubů stínu, sbor u velkém kole sedí. 46 Zahalení v pláště bílé, jsou to druzi noční chvíle. Každý před se v zemi hledí beze slova, bez pohnutí, jak by kvapnou hrůzou jmutí v sochy byli proměnění. Večerních co krajin pění tichý šepot – tiché lkání – nepohnutým kolem plynul, tichý šepot bez přestání: „Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ – V kotouči jak vítr skučí, nepohnutým kolem zvučí: „Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ – Jako listů šepotání pode skálou při ozvěně znělo kolem bez přestání, jednozvučně, neproměnně: „Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ – Zachvěly se lesy dalné, ozvaly se nářky valné: „Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“ 47 4.
Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ, a léto vzplanulo; – pak letní přešel čas, podzim i zima též – i jaro vzešlo zas; až mnohá léta již přenesl časů let. Byl asi sedmý rok, poslední v roce den; hluboká na něj noc. – S půlnocí nový rok právě se počínal. V vůkolí pevný sen, jen blíže jezera slyšeti koně krok. Mého to koně krok. – K městu jsem nocí jel; a přišed k pahorku, na němž byl tichý stán dávno již obdržel přestrašný lesů pán, po prvé Viléma bledou jsem lebku zřel. Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo, po dole, po horách, lesy, jezerem, polem, co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo, co příkrov rozstřený – nad lebkou i nad kolem. V hlubokých mrákotách bledý se měsíc ploužil, časem zněl sovy pláč, ba větru smutné chvění, a větrem na kole kostlivce rachocení, že strach i ňádra má i mého koně oužil. A tam, kde města stín, v cvál poletěl jsem s koněm, i po kostlivci jsem hned druhý den se tázal; starý mi hospodský ku pahorku ukázal, a – již jsem dříve psal – smutnou dal zprávu o něm. Pak opět žití běh v šírý mě vedl svět, mnohý mě bouřný vír v hluboký smutek zchvátil; leč smutná zpráva ta vzdy vábila mě zpět, až s mladým jarem jsem ku pahorku se vrátil. 48 S západem slunce jsem tam na pahorku seděl, nade mnou kolo – kůl – kostlivec – lebka bledá; smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl, až tam kde po horách mlha plynula šedá. Byl opět večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas; hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech, květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných zvučelo temně tajný bol, břeh je objímal kol a kol, co sestru brat ve hrách dětinných. A kolem lebky pozdní zář se vložila, co věnec z růží; kostlivou, bílou barví tvář i s pod bradu svislou jí kůží. Vítr si dutou lebkou hrál, jak by se mrtvý zhloubi smál. Sem tam polétal dlouhý vlas, jejž bílé lebce nechal čas, a rosné kapky zpod se rděly, jako by lebky zraky duté, večerní krásou máje hnuté, se v žaluplných slzách skvěly. Tak seděl jsem, až vzešlá lůny zář i mou i lebky té bledší činila tvář, a – jako příkrovu – bělost její rozsáhlá po dole – po lesích – po horách v dál se táhla. 49 Časem se z daleka žežhulčino volání ještě v dol rozléhá, časem již sova stůně; z vůkolních dvorů zní psů výtí i štěkání. Vkol suchoparem je koření líbá vůně, pahorkem panny jsou slzičky zkvétající. Tajemné světlo je v jezera dálném lůně; a mušky svítivé – co hvězdy létající – kol kola blysknavé u hře si kola vedou. Časem si některá zasedši v lebku bledou, vbrzku zas odletí co slza padající. I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály, co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály; neb můj též krásný věk, dětinství mého věk daleko odnesl divoký času vztek. Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín, obraz co bílých měst u vody stopen klín, takť jako zemřelých myšlenka poslední, tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk, dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, zapomenutý hrob, věcnosti skleslý byt, vyhasla okně kouř, slitého zvonu hlas, mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj, to dětinský můj věk. Nynější ale čas jinošství mého – je, co tato báseň, máj. Večerní jako máj ve lůně pustých skal; na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou spěchá ku cíli, než červánky pohynou? 50 Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj, jak zajde za onou v obzoru skalinou, nikdy – ach, nikdy! To budoucí život můj. Kdo srdci takému útěchy jaké dá? Bez konce láska je! – Zklamánať láska má! Je pozdní večer – první máj – večerní máj – je lásky čas; hrdliččin zve ku lásce hlas: „Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!“ 51
POZNAMENÁNÍ
INTERMEZZO I.
„Jenž na stráži, co druzí spí“ atd.
Bylo pozdě na noc, kdy při pohřbu jednoho z svých přátel přítomen, byl jsem na hřbitově staroměstském. Hrobník spuštěnou rakev zemí zasýpaje: „Dnes již žádného nepřivezou,“ pravil, „může státi dnes na stráži.“ Na dotazování své obdržel jsem následující ponaučení. Jest mezi sprostým lidem pověra, že poslední na jistý hřbitov pohřbený přes noc na stráži hřbitova toho státi musí, a to sice každou noc, po celý ten čas, až opět jiný zde pohřben bývá, který pak na jeho místo nastoupí. Takže žádný hřbitov nikdy bez strážce není a že tím způsobem na hřbitově malé osady mrtvý po kolik třeba let na stráži stoji.
52 VÝKLAD MÁJE
Následující básně jest oučel hlavní, slaviti májovou přírody krásu; k tím snadnějšímu dosažení oučelu tohoto postavena jest doba májová přírody proti rozdílným dobám života lidského. Tak u příkladu v čísle prvním tichá, vážná atd. láska v přírodě proti divoké, vášnivé, nezřízené lásce člověka; taktéž jiné vlastnosti májové přírody proti podobným života lidského dobám v číslech ostatních. Pověst tedy čili děj básně této nesmí se co věc hlavní považovati, nýbrž jen tolik z děje toho v báseň přijato, jak daleko k dosažení oučelu hlavního nevyhnutelně třeba. Děj se koná u města Hiršberg mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Roll k východu, západu, poledni a půlnoci okazují. – Ostatních co se oučelů dotýče, jakož i sententia moralis z celého snadněji se vyrozumí.
53 VYDAVATELSKÉ POZNÁMKY
327 BÁSNĚ
MÁJ
R1 (rukopis), T (1. vydání z roku 1836, odtud otiskujeme). Rukopis Máje byl nalezen v pozůstalosti vlasteneckého rolníka Jana Krouského, švagra K. Vinařického, v Katusicích. Krouský jej dostal buď od Máchova bratra Michala, který s ním jednal o podporu na vydání spisů Máchových, nebo snad, podle mínění Ferd. Strejčka, od Karla Sabiny. Rukopisné strany 1–32 (je psáno po obou stranách) mají formát 11,6 x 9,3 cm, str. 33 – 70 formát 14,1 x 11,3 cm. Úprava a rozvržení stránek souhlasí nápadně s 1. vydáním, s výjimkou 1. intermezza, 3. zpěvu a stránek 33–34. Na str. 1 je patitul: Spisy / Karla Hynka Máchy. / Dalekát cesta má! / Marné volání!! / Díl první. / Svazek první. / V Praze. / 1836. / a nahoře je cizí rukou (Sabinovou?) připsáno: Rukopis po K. H. Máchovi pozůstalý. Na str. 3 je titul: Máj / Báseň / od / Karla Hynka Máchy. / V Praze. / 1836. / Motto patřilo k Spisům, neboť se opakuje také v Cikánech a v rukopise Valdic, kde je označení Svazek druhý, ale číslování dílu je tam vynecháno. Faksimile rukopisu vydal s doslovem V. Flajšhans u Fr. Šimáčka roku 1916 ve dvojím vydání, lepší je provedeno neotypií. Z rukopisu je patrno, že Mácha zápasil až do poslední doby s pravopisem i – y. Nebyl to jediný rukopis, který existoval, poněvadž k censuře musely být předloženy dva, upravené tak, aby bylo ponecháno dosti místa na okraji pro censorské poznámky (srov. F. Čenský, Z dob našeho probuzení, 259). První vydání se poněkud lisí od rukopisu. Jsou tu patrné zásahy tiskárenského korektora, které Mácha akceptoval, patrně z neznalosti provádění korektur. Proto se na několika místech vracíme v délkách a v interpunkci k rukopisu. Máj vyšel 23. dubna 1836, autor jej vydal vlastním nákladem a dal vytisknout u Jana Spurného v Praze v 600 výtiscích, z nichž 350 bylo prodáno brzo po vyjití. Podle J. V. J. Michla (Ouplný literaturní létopis, 103) měl Máj v komisi nakladatel M. Neureutter. Vydání bylo trojí: brožované v slepé obálce za 14 kr. stř. a kartonované na lepším papíře (velínu) za 22 a 30 kr. stř. Kartonovaných bylo asi 100 výtisků a byly na vnitřní straně zadního přídeští v pravém rohu dole podepsány, jak možno soudit z několika zachovaných výtisků. Tento miniaturní podpis měl být patrně jen jakousi ochrannou značkou a kontrolou vůči tiskaři a knihaři. Za arch platil Mácha 9 zl. stř., částku tehdy dosti značnou; na vydání mu půjčil Eduard Hindl (viz dopis z 8. června 1836).
346 K otázce data vzniku Máje je důležitý tzv. Náčrt Máje (dále NM) a rkp. strany 103 a 104 v Zápisníku (viz zde str. 350–353). Krčma považoval omylem NM za vytržený list ze Zápisníku, avšak NM se formátem do Zápisníku nehodí a není stránkován jako listy v Zápisníku. Původně Krčma tvrdil, že Máj vznikal asi v dubnu 1834, později posunul datum do roku 1833. Druhé tvrzení se zakládalo na dohadu, že Mácha, který pojmenoval v NM hrdinku Miládou, nepoužil by stejného jména po hotovém již Křivokladu, kde vystupuje také Miláda, nýbrž před ním. Tento názor opravil K. Janský a dokázal ve dvou článcích (srov. literaturu na str. 355), že NM i rkp. str. 104 vznikly v listopadu roku 1834 po cestě do Itálie. O. Králík klade zas NM „hluboko do roku 1835“. Ani to není správné, neboť oba dokumenty spolu souvisí velmi těsně. Vysvítá to z chronologie dvojverší základního motivu II. zpěvu. V NM je první verš jen započat, nahozen, druhý řádek začíná dokonce malou písmenou, tedy ne jako obvykle Máchovy verše: Včerejší čas – – co přes to dál, pouhý to sen. Str. 104 [Záp.], kdežto v Z je zkonkretisován: Máj. Budoucí dny? – zejtřejší den! – Co přes něj dál, tajemnýť sen. a blíží se už nápadně i v interpunkci definitivnímu rukopisnému znění Máje: Budoucí čas?! – Zítřejší den! – Co přes něj dál, pouhý to sen. Myšlenky vězňovy jsou před popravou upjaty především k tomu, co bude zítra, po smrti; Mácha hledal zpřesnění prvního verše ve výrazu Budoucí, který teprve potom mohl být dovršen slovem zejtřejší, a je nasnadě, že po výrazu „Budoucí“ nemohlo následovat „Včerejší“. První záznam je napsán velmi chvatně kurentem, kdežto druhý krasopisně latinkou. Podle odkazu v NM: Str. 104 můžeme právem soudit,že začátek strany 104 existoval, ale nebylo tam ještě zapsáno krasopisné dvojverší. Konec str. 103 v Z s poznámkou „Červi na popravíšti“ i začátek str. 104 se záznamem, že vězňům při přijímání svátosti musí být sňata pouta, vznikl před NM, kdežto krasopisné dvojverší až po něm, přičemž časové rozpětí je tak minimální, že je možno mluvit o současnosti obou záznamů. Poznámka v NM znamená tedy: viz pokračování na str. 104. Rozhodně vznikly oba dokumenty (NM i obě strany Zápisníku) v listopadu roku 1834 a nelze je časově příliš oddělovat. Z povahy obou dokumentů plyne, že tu máme co činit s prvním stadiem tvůrčího postupu, kdy si Mácha zaznamenával pouze jednotlivé 347 shluky veršů, souvisící náladou nebo motivem s námětem, jehož hlavní rysy měl již v mysli, ale kdy ještě o propracování příběhu, tím méně pak o rozčlenění na jednotlivé zpěvy, nebyl vůbec rozhodnut. Pravděpodobně bylo něco z počátků Máje ještě v Zápisníku na stranách105–108, jež možná v posledním tvůrčím období vytrhl sám autor. Vzhledem k tomu, že konečné znění Máje pochází z rozhraní let 1835 až 1836, a podle obdob s postupem při jiných pracích (k tomu srov. výklady Mukařovského o fragmentárním tvoření Máchově), nedá se předpokládat, že si básník komposici celku (i s rozvržením látky do jednotlivých zpěvů) stanovil dřív. – Reprodukce NM je ve sborníku Věčný Mácha (1940), výše uvedené verše jsou tam však reprodukovány chybně, poněvadž smazaná slova jsou doplněna tzv. americkou retuší. Určovat data prvků Máje, jak se o to pokusil Albert Pražák, je dost problematické, ale je jisté, že prvky, kterých básník nakonec užil v Máji, objevovaly se již předtím v různých časových obdobích a na sobě nezávisle, takže při troše dobré vůle můžeme najít souvislost i v Strabě: Jeho běh jestiť co ptáka let. Po censurních obtížích s Cikány dopsal Mácha první tři zpěvy asi v polovině prosince 1835 a poslal je Ed. Hindlovi k posouzení začátkem ledna 1836; dne 30. března se z rukopisu již sázelo (srov. Dopisy). Zachoval se i památný Výklad Máje, který uveřejnil Sabina po prvé v Úvodu povahopisném jako „zlomkovité poznamenání z deníku Máchova“; změnil tam počáteční slova „Následující básně jest oučel hlavní...“ na „Básně té hlavní oučel je...“, z čehož usoudil Voborník, že je to deníkový záznam chystané básně, kdežto Krčma správně považuje Výklad za doprovod hotové básně. Výklad je napsán latinkou na podélném lístku form. 11,1 x 17,9 cm, nemá obvyklé máchovské formy zápisníkové, zato však přeložen ve dvé blíží se formátu Máje. Krčma v doslovu k 5. vydání Máje v Hyperionu 1927, 84n. soudí, že způsob, jakým Mácha vykládá smysl skladby, vypadá spíš jako její obhajoba a že možná Mácha „zpracovával“ svým Výkladem pověstného tehdy censora českých knih J. N. Zimmermanna (srov. dopis Hindlovi z ledna 1836). Tomuto vysvětlení napomáhá i vylíčení censurních poměrů v nepodepsaném (patrně Barákově) článku „Bývalá censura“ ve Svobodě (1869, roč. 3, str. 117, otištěno též ve Vzpomínkách na KHM, Hyperion 1928). Nevíme, jak dalece je článek věrohodný, ale zdá se, že Mácha byl skutečně nucen uchýlit se k malé lsti. I kdyby však byl Výklad psán jako doprovod pro censora, slova Máchova, že „děj básně této nesmí se co hlavní považovati, nýbrž jen tolik z děje toho v báseň přijato, jak daleko k dosažení oučelu hlavní- 348 ho nevyhnutelné třeba“, platí jako autentické básníkovo vysvětlení smyslu díla. Všechny tři pověstné kritiky Máje, Tomíčkova, Tylova a Chmelenského, vyjadřující obecné nepochopení současníků, jsou otištěny v Janského vydání Díla K. H. Máchy z roku 1949, sv. I, str. 426n. Krčma zaznamenal do roku 1925 71 vydáni Máje, Jaromír Malý roku 1936 v Katalogu výstavy života a díla KHM v Nár. museu 100 vydání a Julie Kuncová v Bibliografickém katalogu roku 1956 181 vydání. Není to vsak přesný počet, poněvadž některá vydání jsou jen obálková, jindy bylo použito staré sazby bez udání vročení a za okupace vycházel Máj bez povolení se starým datem, protože censurou byla vynucována změna výrazu „vůdce“ na výraz „pán náš“. Pro úplnost připojujeme stručný přehled překladů Máje. Německé překlady: Siegfried Kapper 1844, Alfred Waldau 1862, Karl Müller 1882, Eduard Neumann (ve čtyřech vydáních) 1933–1937; švédský: Alfred Jensen 1894; slovinské: Ivan Lah 1911 a 1922, Tine Debeljak 1939; polský: Bronisław Malecki 1855; ruské: Dorofej D. Bochan 1930, Jevgenij Nedzělskij 1936 v Užhorodě; anglické: R. A. Ginsburg 1932, H. H. Mc Governe 1949 v Praze; italské: Riccardo Selvi 1932 a 1934, Ettore lo Gatto 1950; francouzský: H. Jelínek a J. Pasquier 1936; ukrajinský: Fedor Balyckyj 1939 v Praze; bulharský: E. Georgiev a S. Rusakiev 1939 a 1947. Kromě toho vyšly úryvky hornolužicky, maďarsky, vlámsky a v esperantu. Prvky Máje najdeme hojně v celém díle – uvádíme jen některé: v Idůně (mísí se větru lkání), v Mníchu (zemřelých jako dech zatajený, stopil se hluboko v Vltavy temný klín aj.), ve Zpěvu u hrobu p. Jos.Jungmanna ml., ve znělce Ještě jednou (kraje – jako dítko hraje), v básni Na popravíšti, v Bratřích v Heroušově oslovení vlasti nebo v monologu Boleslavově (3. jedn., hrůza před věčnou tmou), v Návratu (Byl pozdní večer, vězeň, žalářní scéna apod.), v Cikánech (hlavu k samým ustům vysloužence přiložil, kap. 7; Oči mrtvé a v smrti ztrhané, jedno daleko v neskončené říše napnuté, Hlubokáť noc, kap. 8; popis průvodu před popravou, kap. 13; Zapadajícího slunce zbrunatnělá zář, kol jezera, po jehožto hladině se bělaly lílie vodní, kap. 15, aj.). Dějiště Máje označil autor přesně ve svém výkladu. Jsou to Doksy (Hirschberg) a jejich dva rybníky, okolní hory a hrady Bezděz, Pernštejn, Houska, Ralsko (Roll) a zřícenina u Mimoně. Tuto scenérii Mácha částečně dokreslil, přičemž působily hlavně dojmy z cesty do Itálie. O dějiště Máje se rozvinul neplodný boj v časopise Bezděz 3, 1932, jehož se zúčastnili J. V. Šimák, Em. Sobíšek, B. Kinský, F. 349 Zuman a který shrnul Fr. Krčma v článku Máchův kraj v Lid. novinách 14. dubna 1932. Dedikační báseň Čechové jsou národ dobrý, naprosto nemáchovského ladění, lze v jistém směru (srov. Torso a tajemství, 258) považovat za skrytou parodii Společné písně Fr. Lad. Čelakovského z roku 1835, kde každá sloka končí obměňovaným refrénem: „Tys bratr náš, tys vlastenec, sem tobě kvítí na věnec!“ Snad se Mácha pokusil oklamat nejen censora (Bůh můj – král můj – vlasti moje! poslední je Čecha vzdech), nebo je báseň míněna jako ironický protiklad a byla určena oněm vlastencům, kteří si nedovedli představit básnické dílo bez jasného ideového vztahu k potřebám národního boje. Podle Felixe Vodičky (Cesty a cíle obrozenské literatury, 181) je dedikace vybudována na zdůraznění hodnot vyjadřujících pojem Čecha-vlastence (statečnost, věrnost Bohu, králi, národu i vlasti) a tomuto dobově zobecnělému typu vlastence předkládá Mácha svůj Máj: „Báseň odhaluje situaci jednoho Čecha, který ony vnitřní jistoty, které tvoří dobovou představu vlasteneckého Čecha, nemá, jedince, který na podkladě střízlivého pohledu na vlastní životní osud trpí tím, že je se svou skepsí isolován, že nemůže být prostě jedním z těch, kdo přijímají všechny uznané ideje, počítaje v to i ideje náboženské, jako reality ovládající společenský život.“ – Dedikační báseň byla zhudebněna ještě za Máchova života Hermanem Skřivanem a vyšla roku 1836 ve Věnci ze zpěvů vlastenských.
Prameny: Zápisník, konec str. 103: Knížka s obrazy hradů ve snu. Červi na popravíšti. Diálogy v přísaze. Což kdybych řekl, že i to jestotně jest, co rozumem, co obrazotvorností pochopíš? – Proč řekneš, že to a ono jest? – Poněvadž to okem pochopíš; – proč to a ono, poněvadž uchem, atd. Což kdyby rozum, – obrazotvornost jen smysly byly, ač je smysly nejmenujeme? – Býti, – jest – pouhé to formy jsou! –
Zápisník, začátek str. 104: Konstruktion der Leichenkammer. – Den Arrestanten müssen während der Communion die Fesseln abgenommen werden. – Máj. Budoucí dny? – zejtřejší den! – Co přes něj dál, tajemnýť sen. Noc. Chorus, připravování kola. Větrem spád lebky; skřehotání žab.
350 Vysvětlivky k pramenům v Zápisníku: Červi na popravíšti, narážka na scénu v NM, v Máji ve IV. zpěvu. Diálogy v přísaze, týká se patrně dialogů v přísaze v 10. kap. Cikánů. Býti, – jest –..., v lednovém svazku Jahrbücher für wissenschaftliche Kritik, roč. 1834, 1–21, 131–147 vyšla od C. Fr. Göschla podrobná recense spisku dr. Friedricha Richtra Die neue Unsterblichkeitslehre, Gespräch einer Abendgesellschaft, als Suplement zu Wielands Euthanasia (1833). Göschel obšírně rozbírá Richtrovy názory, jež odhaluje jako starý pantheismus v novém rouše, a ukazuje, jak nebezpečně ohrožují samy základy společnosti. Ale právě místa, kde Göschel z polemických důvodů vykládá pantheistické názory, byla Máchovi blízká a nesou znaky meditací II. zpěvu Máje. Konec prvního oddílu tohoto referátu (v č. 3, str. 17–21) odráží se v Máchově větě: „Býti, – jest – pouhé to formy jsou!“ (Sein, Form). Podrobněji viz v K. Janského Životopise (257n.). Budoucí dny?– zejtřejší den! –, srov. v. 288–289 v II. zpěvu Máje; v I. vydání je sjednocen výraz zítřejší (m. rukopisného zejtřejší) podle v. 279 a 296. V Zápisníku je před uvedenými dvěma verši podtržené slovo Máj psáno s j (m. g). – Noc. Chorus, prvotní schéma I. intermezza.
Náčrt Máje:*
[p] Máj. [p] bledý stín| [u] Byl pozdní večer; první máj; dvory | jak by v objetí večerní máj; – byl lásky čas; vinuly se v soumraku zdál borový zaváněl háj. – tichý klín Zval k lásky hrám hrdličky hlas. Hvězdy v jezeru. zřely ((( mřely. {A} hodina, kdy která jí krásný věnec vzala Anjel padlý ta v usta, zraky, čelo její na jaro amarant svadlý půvábn{ou}ý žal i smutek psala.
[l] Dál blýští bledý dvorů stín, jenž k sobě jdou vždy blíž a blíž, jak v objetí by níž a níž se vinuly v soumraku klín. Nejzáze stíní {nečitelné} šero hor. V čas lásky láskou každý tvor ((( * u = uprostřed, p = vpravo, / = vlevo. 351 {A k růži} nad růží slavík zvučně pěl 2 svůj vypravuje lásky žel, 1 její mu jevil vonný vzdech
(((
[u] Obrácený mrtvými zraky byl ještě v otcovskou tu stranu, kde jako dítě {etc.} Ó krásná léta, krásný kraji. A slunce nad širou kdy horou, na západu kdy jasně stálo, {nečitelné} zločincovi nešťastnému vesele v mrtvý zrak se smálo.
(((
Maso – Půl spadalo, vpůl ještě visí, červi
[l] A kolem lebky {večer} pozdní zář se vložila, co věnec z růží; kostlivou, bledou barví tvář; i pod bradu visící kůží vítr si dutou lebkou hrál, jak by se mrtvý zhloubi smál, sem tam polétal dlouhý vlas, jejž bílé lebce nechal čas a rosné kapky zpod se rděly, jako by lebky zraky duté večerní krásou máje hnuté se v žalůplných slzách stkvěl{i}y. +
(((
Popsání jitra.
[p] + Ač žádná žíla víc nebije, přec každá v červa změněná zas jiný nový život žije. A každý červ se z jara těší Davn
(((
Májový čas způsobil červům slavný kvas. 352 [/] Kdo blíží se? – Stůj! {kdo} sem kdo jdeš! – Chraň se tohoto místa zlého! – Ty Miládo? – Co ty tu chceš? – Jdeš navštívit milence svého? – Jak bledá jsi; – Jak uvadlé na lebku hledí zraky tvé; – obrať pryč mrtvé oko své! – Chceš zlíbati rty odpadlé, že s takou touhou vzhůru zříš? To milencem tvým býti mníš? Ten červů roj?
[p] Davn {Lednatá jež kůra kryje. –} Však jen zdá se ledem býti; – pod tím ledem srdce bije, a to srdce, – dívko – cítí. Cítí strašně, cítí vřelé
{dávno J dávno} Včerejší čas – – co přes to dál, pouhý to sen. Str. 104. [Záp.]
Různočtení v NM: Nejdříve byly napsány verše, resp. řádky psané latinkou, tj. 2a–11a, 21–28, potom ostatek kurentem; vpravo vedle v. 21 a pod ř. 10b je napsáno krasopisně větším písmem slovo Máj, jež otiskujeme na začátku / 2a Máj / 4a borovy zavaněl / 1b–4b tyto čtyři řádky jsou škrtnuty silnou čarou a rozvedeny vlevo ve v. 12–15 /15 vepsáno dodatečně / 20 jeji / 21 Obracený / 28 slova Maso – a červi jsou napsána dodatečně kurentem po stranách verše psaného latinkou / 35 vlás / 37 spod / 57 žříš / 63 tim / 66 první slovo dávno je psáno latinkou, celá řádka je smazána prstem a částečně přes ni je napsána další řádka; smazaná řádka bývá chybně reprodukována / 67 snad bylo pův. {Večer} Včerejší / Různočtení (vzhledem k důležitosti Máje zaznamenáváme též odchylky interpunkční, neuvádíme však tvary kamenný, plamenný a ranní, jež jsou v R i T psány vesměs s jedním n, dále siný {v R i T sinný}, ačkoli ve v. 145 jde snad o prodloužení stopy: mrtvá hvězda, sinný svit): Předzpěv: 10 máš! (podle R) ] máš. T / 11 statný, ] statný R T / 28 jich ] jích R / Máj: 3 hlas, ] hlas R / 15 jich ] jích R / 16 vzešly ] 353 vzešl{i}y R / 19 sešly ] sešl{i}y R / 21 bledá, ] bledá R / 31 S nimi ] S ními R / 38 sličná ] slíčná R / 45 šírošíré ] šíro šíré R / 50 amarant ] Amaranth R T / 55 dvacátý ] dvacatý R T / 68 jiskry ] jískry T / 70 zapadnou, ] zapadnou R / 71 Viz, ] Viz R / 84 modro, ] modro; R T / 96 blíž ] Blíž R / 103 skryta ] skrytá R / 104 zaplesá –] zaplesá, – R / 117 žití ] žítí R / 120 svého. ] svého! R / 127 svou ] svou, R T, 130 krátký ] krátky T / 136 lazurným ] lazůrným R / 140 večer – (podle v. 671 a 821) ] večer R T / 145 hvězda, ] hvězda R T / 164 stůl ] stůl, R / 166 půl ] půl, R / 175 dávno ] davno R / 176 zítra ] zýtra R / 183 dál, dál ] dál –dál R / 191 vzpomnění ] zpomění R, zpomnění T / 200 vyhnán ] vyhnán, R / 202 zván ] zván, R / 227 vinu ] vin{n}u R / 235 Věčně ] věčně R T / 252 svit ] svit, R T / 258 Ach ] Ach {–} R / 275 zapomněl ] zapoměl R / 279 čas, ] čas R / 288 Zítřejší den?! – ] Zejtřejší den! – R / 294 jsem ] jsem, R T / 297 neví.“ – ] neví! –“R / 300 moc ] moc, R T / 303 zívá ] zývá R / 305 trouby ] troub{ý}y R / 310, 321 Pryč, ] Pryč R T / 310 A citu ] {a} A citu R / 331 chvíl, (podle R) ] chvíl. T / 335 mnou ] mnou, R T / 336 věčnost ] věčnosť R / 339 zívá ] z{ý}ívá.R / 343 toť, ] toť R T / 344 den, ] den. T (chyba tisku) / 349 s nimi ] s ními R / 354 vstoupil ] {vejde} vstoupil R / 362 Leč ] Léč R / 363 jak by jej ještě ] jak{o}by je{ště}j ještě R / 364 zdá se ] zdá se, R T / 372 mdlý, ] mdlý T / 376 plynou. ] plynou, R / 377 dostihne ] dostíhne R / 380 strážce, ] strážce R / 385 pot – a (podle R a v. 415) pot a T / 400 vstal ] vstal, R T / 404 než ] néž R / 420 omdlívá. – ] omdlívá. R / před 423 Intermezzo I. ] Intermezzo: I. R / 432 zář ] {tv}zář R / 435 opřený ] opřený, R / 437 zenitu ] Zenithu R T / 439 zrak ] zrak, R T / 443 zítra strašný lesů ] zýtra strašný les{y}ů R / před 450 nimi ] ními R / 455 zítra ] zýtra R / 456 přivane. ] přivane, R / před 458 Sbor duchů ] {Jeden hlas} Sbor duchů R / 459 zítra ] zýtra R / 460 přivane. ] přivane R / 462 hlas: (Sk.) ] hlas; R T / před 468 zenitu ] Zenithu R T / 479 zatím ] zatim R / 486 den; ] den! R / za 486 (Zmizí.) (Sk.) ] (zmizí) R T / 488 vyvstav ] vystav T (chyba tisku) / 490 mlha – (podle R) ] mlha T / 510 slavný ] {svatý(?)} slavný R / ptáků ] ptaků R / 517 Leč ] Léč R / 525, 530 množství ] mnozství R / 530 leč ] léč R / 531 vynikne ] vinikne R T / 541 Množství ] Mnozství R / 550 trávil ] travil R / 556 plál ] plál, T, plál{y(?)} R / 569 Nejblíž ] Nejb{í}líž R / 588 hlas, (podle R) ] hlas T / 591 míhá. ] míhá, R / 592 hoře – ] hoře{,} – R / stojí –] stojí{,} – R / 595 ranní ] raní T / 603 s nimi ] s ními R / 607 svým ] svým, R T / 611 rozplýváte ] rozplývát{é}e R / 626, 648 množství ] mnozství R / 628 zdvihl ] zdvíhl R / 634 v (týle) ] {nečit.} v (týle) R / 637 krásnou, ] krásnou {–}, R / 647 dlouhý ] dlouhy R T / 656 Města jsou vzdálená ] pův. 354 Vzdálenáť města jsou přesmyknuto a škrtnuto -ť R / 657 přes ně v kraj daleký ] přes ně v daleký R / 663 jich ] jích R / 685 hory ] hory, R / 692 rudé ] rude R / 693 vedší ] vedší, R T / 696 bledší, (podle R) ] bledší T / 709 pění ] pění, R T / 710 šepot – ] šepot{,} – R / 716 zhynul! – vůdce ] zhynul! vůdce T / 718 ozvěně (Sk.) ] ozvěně, R T / 720 jednozvučně, ] jednozvučně R / 722 dalné ] d{á}alné R / 727 podzim i zima ] podz{y}im i {zyma}zima R / 728 léta ] leta R / 749 žití ] žítí R / 751 leč ] léč R / 771 kostlivou, bílou barví tvář ] kostlivou {bledou} bílou barví tvář, R (bledou též v NM) / 777 zpod ] s pod R T / 783 rozsáhlá ] rozsáhlá, T / 789 zkvétající ] zkv{ě}étající R / 790 je ] jest R / 793 lebku ] lébku R / Poznamenání: „Jenž ] „Jenž, R / dotazování své ] dotazování mé R / pohřbený ] pohřbený, R / není a že ] není, a že R T / V Zápisníku na rkp. str. 104 je zapsáno deset veršů z 2. zpěvu; prvních osm veršů (144–151), kde se text liší jen ve v. 144: Klesla Hvězda z modra výše (m. s nebes) a v interpunkci v. 151: Nikdy, nikde, žádný cíl!, a dále verse 288–289 (viz výše v pramenech). Z bohaté literatury o Máji uvádíme jen nejpodstatnější: J. Arbes, Máchův Máj, Květy 1886, nyní v knize K. H. Mácha, 1941 (v Máji převládá živel realistický nad romantickým, podrobná, dnes už místy zastaralá studie); týž, První zákmity k Máchovu Máji, Zvon 3, 1903, 150n., přetištěno v knize K. H. Mácha (již roku 1834 tanula Máchovi na mysli báseň v hlavních obrysech); K. Čapek, Máchovy kantilény, Slovo a slovesnost 2, 69n. (přehození rytmické vlny uprostřed zpěvu, přehrávání a prostupování rytmického pohybu, nejdokonaleji komponované v závěrečné větě skladby); V. Flajšhans, předmluva k 20. vydání Máje, 1905; týž, Lesův pán, Naše řeč 9, 1925 (Mácha křísí starý a zaniklý pořádek slov); Fr. Frýdecký, Technická skladba Máje ve světle statistiky, Bibliofil 13, 1936; J. Heidenreich, Vliv Mickiewiczův,106, 112n.; R. Jakobson, K popisu Máchova verše, Torso a tajemství (o parodii na Čelakovského viz str. 258); J. Janko, O romantismu a realismu v básnictví, 23. výr. zpráva češ. reálky karlínské 1896/7 (podrobná studie s rozborem, přeceňuje vliv Byronův); K. Janský, Kdy vznikal Máchův Máj, LF 64, 1937, 228n., přetištěno v knize Tajemství Křivokladu (list NM nepatří na chybějící rkp. str. 93–94 Zápisníku, rkp. str. 104 byla napsána až po cestě do Itálie); týž, Kdy a jak vlastně vznikal Máj?, Marginálie 17, 1943, č. 1 (vyvrací Krčmův článek v ČČF, 1943); týž, K otázce vzniku druhého zpěvu Máje, Slovesná věda 5, 1952, 38n.; týž, Labutí zpěv (kapitola v Životopise Máchově, shrnující všechna podstatná fakta o Máji); B. Jedlička, Poznámky k dílu K. H. M., ČMM 54, 1930, a ČMF 19, 1932/33, 205 355 (hájí chybné čtení verše: květoucí strom lkal lásky žel; vyvrací Krčma v ČMF 19, 1932/33, 81 a 206); V. Jirát, Hudba rýmů, ČMF 18, 1931/32, zkráceně v knize Tajemství Křivokladu; týž, čtenář Bulwera, tamtéž (poukazuje na zajímavé shody románů Eugen Aram a Vyděděnec [Der Verstoßtene] s Májem); O. Králík, Tvůrčí proces u K. H. Máchy a P. Bezruce, Slezský sborník 52, 1954, 445 (srov. odpověď K. Janského v České literatuře 3, 1955, 197); Fr. Krčma, O českých vydáních Máchova Máje, opravený a doplněný otisk z článku ve Sborníku pro exlibris 2, 1925, separát; týž, O Alšově Máji a o básni úvodní, dedikované Hynkovi Kommovi, Magazin DP 4,1936, 39n.; týž, Poznámky k prvnímu náčrtu Máje, ČCF 1, 1943, č. 4 (upouští od vřazení NM na rkp. str. 93–94 Záp. a snaží se dokázat, že NM byl psán v delších intervalech již od roku 1833); F. V. Krejčí, K. H. Mácha, 1907, přepracované vyd. 1916 a 1931 (hudební komposice básně); J. Menšík, Malczewského Marie a Máchův Máj, Sborník prof. Jana Máchala, 1925; týž, Seweryn Goszczyński a K. H. Mácha, Čas. Nár. musea 1925; týž, Juljusz Słowacki a K. H. Mácha, LF 53, 1926; týž, Mickiewicz a Mácha, ČMF 13, 1926/27 a 14, 1927/28; týž, St. Garczyński a K. H, Mácha, Sborník DP, 1937, 61n.; J. Mukařovský, Máchův Máj, estetická studie, 1928 (objevil trojí zákon hudební skladby verše: paralelismus, inversi a sekvenci – v souhláskách i samohláskách, v slabikách s rytmickým přízvukem); týž, Příspěvek k dnešní problematice básnického zjevu Máchova, Listy pro umění a kritiku 4,1936; týž, Genetika smyslu v Máchově poesii, sborník Torso a tajemství (všechny tři studie jsou přetištěny v Kapitolách z české poetiky, díl 3, Máchovské studie); A. Novák, Máchův Máj a jeho ohlasy, ref. o Sekaninově výboru úsudků o Máchovi, Přehled 9, 1910/11, č. 20, 358–59; týž, Máchova Krkonošská pouť, LF 38, 1911, 359–360 (o barevných epitetech v Máji); Fr. Oberpfalcer, K jazykové formě Máje, doslov k Máji vydanému u J. Jiránka v Žel. Brodě 1944; K. Polák, Mácha a Goethe, ČMF 19, 1932, 42n.; týž, doslov k Máji a Marince, vyd. Stát. nakladatelství 1935 a 1938; Alb. Pražák, K. H. Mácha, 1936, 92n., 171n.; H. Siebenschein, Několik slov o způsobu, kterak Mácha psal Máj, LF 39, 1912, 43n. (obrazové shody s básněmi německých epigonů Byronových; tato knižní závislost je přeceněna, Schulze si však Mácha cenil); Em. Sobíšek, Máchova sonata pathetická, essay o smyslu a formě Máje, Výroční zpráva ref. reál. gymnasia v České Lípě 1931/32 (několik postřehů o Máchově impresionismu krajinném i duševním a o hudebnosti veršů, vyvrácení pochybnosti o dějišti Máje u Dokského jezera); E. Stoklas, Příspěvek k rozboru druhého Zpěvu Máje, Lumír 41, 1913; Jar. Svoboda, Za tajemstvím Má- 356 chova Máje, 1941 (hledá v Máji pochybný smysl politický); M. Szyjkowski, Polská účast v českém národním obrození, III (polské vlivy); F. X. Šalda, K. H. Mácha a jeho dědictví, Duše a dílo, 1950; J. Voborník, K. H. Mácha, 1907, 78n.; J. Vodák, K. H. Mácha (k dvacátému vydání jeho Máje V. Flajšhansem), anonymně v čase 1905, č. 152, 158 a 159, přetištěno též v soukromém tisku Erny Janské 1936; Alb. Vyskočil, O krystalisaci Máchovy metafory, ČČM 90, 1916, též v knize Básníkova cesta, 1927 (rozbor veršů Dalekoť jeho sen... ztracený lidstva ráj); Jar. Závada, Problematika rytmického řádu Máchova Máje, Kytice 2, 1947, č. 5 a 6; týž, O rytmickou reformu českého verše, Kvart 5, 1947, 101n. (Mácha proti teoriím současníků navázal na tradici rytmické organisace sylabického verše). Literatura o překladech Máje: Oskar Donath, Německé překlady Máchova Máje, Sborník DP, 1937; Fr. Krčma, Překlady prací Máchových, Naše kniha 13, č. 20–23, 1932; K. Polák, Německé překlady Máje, Chudým dětem 1936; týž, Překlady z K. H. Máchy do cizích jazyků, Věčný Mácha, 1940 (nejpodrobněji); J. Levý, O překládáni Máchova Máje, Slovesná věda 3, 1950, 216n. (informativní studie, kde jsou též zmínky o pokusech Petra Preradoviće, Konstantina Balmonta, Stephena Spendera; doplňujeme o Paula Selvera),
[Výklad Máje.] R14 (odtud otiskujeme). Hiršberg (Doksy) a okolí popsal Mácha též v Rozbroji světů. Srov. poznámky k Máji. Různočtení: 1 hlavní ] hl{á}avní / 1–2 májovou přírody krásu; k tím] pův. krásu májovou přírody; {ku} k tím / 5 vážná ] {půvábn}vážná, / 12 na nichž ] {jenž} na nichž / 13 Roll k východu ] Roll, {podle v rozdílných} k východu / Opravujeme: 3 májova, 13 Pernštein.
357 KNIHOVNA KLASIKŮ SPISY KARLA HYNKA MÁCHY Svazek první
BÁSNĚ A DRAMATICKÉ ZLOMKY Svazek připravil Karel Janský Graficky upravil František Muzika
Spisy Karla Hynka Máchy řídí Ústav pro českou literaturu Československé akademie věd. Hlavní redaktor Jan Mukařovský. Redakční rada: Karel Dvořák, Rudolf Havel, Karel Janský, Rudolf Skřeček, Felix Vodička Výkonní redaktoři Karel Dvořák a Rudolf Skřeček
Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, n. p., jako svou 1061 publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1959. Odpovědný redaktor Jiří Sirotek
Z nové sazby písmem garmond Baskerville vytiskl Mír, novinářské závody, n. p., závod 1, Praha – Formát papíru 84 x 108 cm – 22,52 autorských archů (text 21,55 autorských archů, ilustrace 0,97 autorských archů), 23,30 vydavatelských archů – D 597675
Náklad 10 000 výtisků – V Knihovně klasiků vydání první – Thematická skupina 13/1 – Cena brož. 26,80 Kčs, váz. 33,- Kčs – 56 VIII-1
E: js; 2002 [499]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Knihovna klasiků; Janský, Karel; Mukařovský, Jan; Dvořák, Karel; Havel, Rudolf; Skřeček, Rudolf; Vodička, Felix; Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění; Mír
(Knihovna klasiků - Svazek připravil Karel Janský. Spisy Karla Hynka Máchy řídí Ústav pro českou literaturu ČSAV. Hlavní redaktor: Jan Mukařovský. Redakční rada: Karel Dvořák, Rudolf Havel, Karel Janský, Rudolf Skřeček, Felix Vodička. Výkonní redaktoři Karel Dvořák a Rudolf Skřeček. Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, n. p., jako svou 1061. publikaci v redakci krásné literatury. Z nové sazby písmem garmond Baskerville vytiskl Mír, novinářské závody, n. p., závod 1, Praha)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 500 celkem, z toho 52 stran textu Máje a souvisejících redakčních, respektive edičních výkladů

Věnování: Komm, Hynek
(Mnohováženému pánu a panu Hynkovi Kommovi, usedlému měšťanu pražskému, vlastenci horlivému, na důkaz uctivosti obětuje spisovatel.)

Autor motta: Mácha, Karel Hynek

Motto: Mácha, Karel Hynek