Bohyně (1910)

Báseň v osmi zpěvích, Vojtěch Nejedlý

Diplomatická verze Ediční verze
SBÍRKA PRAMENŮV KU POZNÁNÍ LITERÁRNÍHO ŽIVOTA V ČECHÁCH, NA MORAVĚ A V SLEZSKU.
VYDÁVÁ
III. TŘÍDA ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ.
SKUPINA DRUHÁ. KORRESPONDENCE A PRAMENY CIZOJAZYČNÉ. ČÍSLO 15.
VOJTĚCHA NEJEDLÉHO BOHYNĚ, BÁSEŇ V OSMI ZPĚVÍCH.
V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1910.
[II] VOJTĚCHA NEJEDLÉHO BOHYNĚ, BÁSEŇ V OSMI ZPĚVÍCH.
POPRVÉ VYDAL A ÚVOD NAPSAL
FERDINAND STREJČEK, PROFESSOR REÁLKY V MLADÉ BOLESLAVI.
V PRAZE. NÁKLADEM ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1910.
[III] TISKEM ALOISA WIESNERA V PRAZE, KNIHTISKAŘE ČESKÉ AKADEMIE CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ A C. K. ČESKÉ VYSOKÉ ŠKOLY TECHNICKÉ.
[IV] ÚVOD.
V českých dějinách literárních i politických, právě jako i u jiných národů, častěji se shledáváme s obdobími bojů mladších generacgenerací proti starším. Historie nebývá pak vždy na straně mladých, neboť rozhodují u ní vedle odporu proti autoritě vůbec a vedle mladé ctižádosti zhusta i pohnutky zcela osobní a ukvapenost. Takový boj za každou cenu sám o sobě nevrhá ovšem nejlepší světlo na původce jeho, kteří teprve vynikajícími skutky, zejména v pozdějších letech, nedobrý dojem zahlazují. Nebývá ostatně řídkým zjevem, že i leckdo ze starších z různých důvodů staví se na stranu mladých obrazoborců a bojuje s nimi proti lidem, s nimiž stál dříve pod praporem společným. Tím způsobem ulpěla i na slavném životě velikého patriarchy Josefa Jungmanna temnější skvrnka pro účastenství jeho na výpadech proti Josefu Dobrovskému a první novočeské družině básnické, neboť, jak se pravděpodobně zdá, pomáhal Josef Jungmann v dospělejších letech svých mladičkému Šafaříkovi a Palackému kouti ostré útočné zbraně na zasloužilé buditele naše pro věc podle dnešního stanoviska naprosto pochybenou. Josef Dobrovský postavil se totiž roku 1795 v Pelclově mluvnici „Grundsätze der böhmischen Grammatik“ proti „Čechořečnosti“ z r. 1672 od grammatikáře Václava Rosy, který ujímal se pro češtinu prosodie časoměrné, a sestavil pravidla českého přízvuku hlavně vzhledem k potřebě českých básníků. Básníci družiny Puchmírovské (Antonín Jar. Puchmajer, Šebestyán Hněvkovský, Vojtěch a Jan Nejedlí i j.) řídili se těmito pravidly a nesouhlasili s Josefem Jungmannem, když se znovu začal zastávati časomíry proti Dobrovskému.
Dalť se Josef Jungmann svésti úvahami některých německých theoretiků k tomu mínění, že jediná časomíra může básnickou tvorbu českou zvelebiti a zušlechtitizušlechtiti, a byl by rád získal pro svoje mínění významnější básníky české tehdejší doby. Nechtěje hned zjevně vystoupiti proti Josefu Dobrovskému, poslal r. 1804 v rukopise zvláštní rozpravu, [V] nadepsanou „Nepředsudné mínění o prosodii české“, Janu Nejedlému, žádaje ho, aby ji doručil i jiným spisovatelům a aby se, kdo s vývody jeho souhlasí, pod spis jeho podepsali. Po čase byla mu rozprava vrácena, ale podepsán nebyl nikdo. Jungmann pak básnil dále také přízvučně. Veškerý zájem pro časomíru v Čechách na čas zase poutuchl a ani Václav Stach, který napsal r. 1805 z osobních pohnutek satiru proti prosodii Dobrovského, ani Antonín Marek, nejdůvěrnější přítel Jungmannův, který leccos v té době složil časoměrně, ani veršovec Václav František Hřib, jenž doporučoval návrat k veršování podle pravidel Rosových, nevzbudili nikde ani shovívavého zájmu pro časomíru. Možná dokonce, že příkré vystoupení obhroublého Stacha proti Dobrovskému mělo výsledek zcela opačný, že totiž i Jungmann před českou veřejností od časomíry upustil. Ne však v nitru svém – tam nadšení pro časomíru trvalo dále, ozývalo se občas pokyny mladším spisovatelům a spolupůsobilo i při vydání bojovné knížky „Počátkové českého básnictví, obzvláště prosodie“, jejímiž nepodepsanými spisovateli byli Pavel Josef Šafařík a František Palacký. Na Šafaříka i Palackého působil vliv klassických studií a příklad učeného Německa. Oba přívržence časomíry spojil přítel Šafaříkův, Slovák Jan Benedikti, jenž psal se také Blahoslavem a podnítil vzájemnou korrespondenci obou. Palacký chtěl psáti rozpravu o prosodii časoměrné ve formě dopisů adressovaných Blahoslavovi, který byl pro přízvuk. Šafařík z dopisu Palackého se o tom dověděl a projevil mu z Jeny svůj souhlas a svůj zápal pro časomíru. Když se z Jeny vracel, vyhledal v Lipsku proslulého odborníka v klassické metrice G. Hermanna, který mu potvrdil veliké výhody časomíry pro český jazyk, a v Praze navštívil Josefa Jungmanna, jenž ovšem sdílel názory mladého stoupence časomíry a jenž mu také, jak se dá bezpečně souditi, dal k disposici rukopis svého „Nepředsudného mínění“. Když Šafařík přibyl do Prešpurka k Palackému, smluvili se o společné práci na prospěch časomíry. Šafařík měl své pojednání o časomíře zhruba již hotovo a předělal je po příkladu Palackého ve tři listy na přítele. Palacký ke dvěma svým listům přidal ještě třetítřetí, a tak vznikla knížka obsahující šest fingovaných dopisů příteli Blahoslavovi, jehož jmenem podepsána předmluva. List 1, 2 a 5 je od Palackého, 3, 4 a 6 od Šafaříka. Ač „Počátkové českého básnictví“ vyšli v Prešpurce, přece byl ihned, jakmile se objevili v Praze, původ jich připisován Jungmannovi. Nezavdala k tomu podnět snad jen narážka předmluvy, jako by byla listy psala osoba jedna, „vznešený Čech“, jímž mohl býti jediné Jungmann, ale i nenávist proti Dobrovskému, kterou se Jungmann netajil. Proč Jungmann na Dobrovského tak nevražil, není dosud známo, ale dá se s velikou pravděpodobností souditi, že Dobrovský znepřátelil si Jungmanna střízlivostí, s jakou provázel jeho snahy. VI. Mimo to poznali někdejší čtenáři „Nepředsudného mínění“ také asi i jednotlivé výrazy a myšlenky z rozpravy Jungmannovy proti Dobrovskému i jeho prosodii. Vojtěch Nejedlý aspoň, jak vysvítá z „Uvedení“ k „Bohyni“, skombinoval si z předmluvy „Počátků“ a z celého jejich tónu, že Jungmann získal pro časomíru Slováky, kteří jej na cestě z Jeny navštívili, dopisoval z nich jednomu, námitky jeho vyvracel a posléze zcela na stranu svou přivedl a přiměl k útoku na Dobrovského a české básníky. Připisoval-li však Vojtěch Nejedlý Jungmannovi i výpady proti českým básníkům družiny Puchmírovské, mýlil se asi, neboť nespokojenost s dosavadní produkcí básnickou pocítili bezpochyby Šafařík a Palacký sami, pročetše se zápalem nejen spisy klassické, ale i významné plody jazyků živých a ceníce nejvýše německého Klopstocka. Než útoky „Počátků“ proti Dobrovskému i proti českým básníkům nebyly oprávněny. Dobrovského ujaly se podnes všechny práce literárně historické a skutečnost dala mu za pravdu. Naproti tomu výpady proti družině Puchmírovské prohlašují se sice za „prvý pokus stupňovati, zvýšiti požadavky domácí nejen v kritice, nýbrž i v produkci“, za počátek „boje o vyšší úroveň české literatury“, ale přece nutno uvážiti, jaké nesnáze bylo kdysi překonávati našim buditelům básníkům, i to, že veškeré přeceňování starších básníků, které tu padá na váhu, dálo se velikou většinou jenom v soukromých listech přátelských, až teprve Hněvkovského „Zlomky o českém básnictví“ učinily v té příčině prvý troufalý výstup do veřejnosti, potírajíce vlastně i v tomto případě toliko sebevědomý tón „Počátků“, kde na př. 25letý tehdy Šafařík píše: Čas tomu, čas svrchovaný, aby se opovrženému Stachovi za spravedlivé učinilo, aby vlastenci, na něž Čechie s toužebnou radostí pohlédá, Jungmann, Marek a Šafařík (!!) a co jich více, na veřejné, jehož se posud štítí, lešení vykročili a pravdy se ujali;... Tedy Stach nebyl autorům „Počátků“ méně cenný, patrně jen proto, že byl pro časomíru. Ostatně také básně, které připojeny jsou k „Počátkům“ jako vzory pro budoucí poesii, nejsou – mírně řečeno – o nic lepší než přemnohé dosavadní plody přízvučné. Správně proto podotýká Jan Jakubec v „Literatuře české devatenáctého století“, že „měřítkem odhadování básnického mladým auktorůmautorům bylo postavení básníků k prosodii časoměrné“ (II, 128). Jest tedy pochopitelno, že básníci v „Počátcích“ napadení,napadení pokládali spis ten za dílo „jedem zvětřeného ducha“ a že ihned pomýšleli na odvetu. Z prvních, kdo se rázně chtěli ozvati, byl Vojtěch Nejedlý. Jemu jako básníku té doby nejplodnějšímu především na tom záleželo, aby ostré střely „Počátků“ co nejdříve byly otupeny.
VII. V březnu 1818 „Počátkové“ vyšli a v prosinci téhož roku satira Nejedlého byla již zhruba hotova. Píšeť Šebestyánu Hněvkovskému 28. prosince 1818 z Mirošova: „Nejmilejší příteli! Byl jste v Praze, tedy od Vás se něčeho dovím. I já jsem se pustil do práce proti těm hanebným utrhačůmutrhačům, a sice do básně „Nová bohyně“, kde i Vy jmenovitě jako přední osoba, Dobrovský – a o Puchmajerovi jen jako v tom básnictví o Jaroslavovi zmínka. Zda-li co po tom bude, uvidím. Bratrovi jsem dva zpěvy poslal na ukázku. Bylo by k vinšování, aby i nyní Dobrovský svou prosodii celou vydal....“vydal...“ Nejedlý věděl již, že Hněvkovský chystá „refutaci“refutaci“, a přes to přece ještě chtěl sám proti „Počátkům“ vystoupiti. V dubnu r. 1819 měl satiricko-allegorickou báseň s titulem „Bohyně“ v rukopise hotovu. Neusiluje v ní, jak tvrdí špatně informovaný Rybička, „prosodii přízvučnou naproti časomíře hájiti a přednosti a krásy, kterými onano nad tuto vyniká, na oči vystaviti,“vystaviti“, nýbrž snaží se především v posměch uvésti Jungmanna, Šafaříka (o Palackém nevěděl) i ostatní přívržence Jungmannovy a usvědčiti je ze „syrovosti“, pýchy, „pletich a nesnášelivosti.“nesnášelivosti“. Kdežto Hněvkovský později ve svých „Zlomcích o českém básnictví“ snažil se obhájiti literární význam starší generace, šlo Nejedlému hlavně o to, aby protivnou stranu usvědčil z nekalých úmyslů a ze strannictvístrannictví, a tím způsobem i ostré jejich střely otupil. Rozumíme-li podkladu allegorie Nejedlého, musíme přes její nevhodnost doznati, že autor její leckde byl by ťal do živého. Chtěl asi říci tolik: Dobrovský sestavil výtečnou prosodii přízvučnou, která záhy opanuje celý Parnas český. Slávu Dobrovskému záviděl JungmannJungmann, a proto si umínil, že prosodii Dobrovského potupí a časomíře proklestí cestu do českého básnictví. Získal na svou stranu mnoho jinochů a všickni vychvalují časomíru tak, že všude vzbudí pro ni zájem. Ale nová prosodie se neosvědčí. Básně časoměrné nemají toho vzletu jako přízvučné. Proto básníci i nadále výhradně užívají přízvuku. (I.) Jungmanna neúspěch ten velice trápí. S radostí tudíž vítá příležitost, která se mu naskytne, když se k němu připojí rázný Šafařík a slíbí mu, že přízvukáře odsoudí a časomíře zjedná nové přívržence. S žalem však konstantujíkonstatují, že nejsou takoví básníci, aby mohli úspěšně skládati básně časoměrné. Proto chtí se obrátiti k osvědčeným spisovatelům a přemluviti je, aby psali básně časoměrné. O Puchmajerovi Jungmann ví, že se pro časomíru nenadchne, a proto vyzvou aspoň Štěpánka, aby místo v próse skládal svá dramata ve verších časoměrných. Ale snaha jejich jest marná. V této tísni si Šafařík vzpomněl na přítele Benediktiho,*) ——— *) Benediktimu (Blahoslavovi) přidělena v básni úloha Palackého. VIII. který by jim mohl býti nápomocen. Také ve Vídni budou míti stoupence, získajíce pro ni Hanku. (II.) Po nějakých neshodách ustanoví se Jungmann se Šafaříkem na tom, že ve spolku s Benediktim vydají spis proti přízvučné prosodii Dobrovského, v němž na výsost vynesou přednosti časomíry. Avšak ještě včas vzpomene si Jungmann, že přízvukáři mají na své straně vtipného satirika ŠtěpničkuŠtěpničku, a proto se bojí sám svým jménem vésti polemiku. Rovněž Šafařík nejeví chuť veřejně ke spisu se přiznati. – Jan Nejedlý radil by Jungmannovi, aby upustil od svého záměru a jiným způsobem platně sloužil vlasti. (III.). Jungmann shání se po důvodech pro časomíru. Štěpán Leška, odpůrce veršů přízvučných, neví pro Jungmanna rady. Větší strana českých spisovatelův i čtenářů kloní se ku přízvuku. Jungmann však chce na každý způsob časoměrou prorazitiproraziti, a proto tím pevněji přimkne se k stoupencům pravopisu analogického, majícím v čele Hanku, který Jungmanna seznámí s rukopisem Královédvorským. Rukopis ten krásami svými Jungmanna cele zaujme. Jungmann shledává, že rhythmus básní zakládá se na přízvuku a že nijak neodporuje pravidlům Dobrovského. Jungmann je tím ve svém dosavadním přesvědčení silně zviklán. (IV.) Než přátelská kritika vrátí Jungmannovi jeho bývalou sebedůvěru. Zhýčkán jsa touto kritikou, skládá též vlastní básně časoměrné. U českého čtenáře plody jeho dojdou vlídného přijetí. – Také veselý Hněvkovský žertem jen pokouší se o verše časoměrné a tropí si vůbec z časomíry smích. Jungmann se to dozví a chce se do Hněvkovského dáti. Včas ještě vzpomene si zase, že Hněvkovský má za sebou Štěpničku. (V.) Lidem venkovským, zvyklým lahodě písní národních, nelíbí se Jungmannovy básně časoměrné. Dávají přednost i jarmarečním popěvkům. Proto se Jungmann snaží také skladatelům této poesie vpraviti svoje zásady. Avšak verše časoměrné jsou pro takové plody tuze těžkopádné a vůbec nejde prostým lidem tak o formu, jako o srozumitelný text a o podívanou. Proto časomíra ani tu se neujme. (VI.) Přes to Jungmann dále zastává se časomíry a vydává se za jejího původce. České obecensto ví, že Jungmann přejal myšlenky své ze spisovatelů německých, ale bojí se hoho, a proto proti němu nikdo zjevně nevystupuje. Děl Jungmannových nikdo nečte. Česká mládež nenávidí časoměrných básní. Jediné k hudbě a zpěvu s výhodou užívá se rozdílu slabik dlouhých a krátkých. Na tomto poli by Jungmann mohl dojíti úspěchů. Ale od takových pokusů odvádí jej jeho Musa. (VII.) Za to naše národní písně nedají se do veršů časoměrných vpraviti. Lidu českému líbí se tak, jak jsou, nestrojené, prosté. Národ uvítal Jungmanna a řadí jej mezi své spisovatele, od kterých má již mnoho překrásných plodů. Jungmann těchto spisů neuznává hlavně proto, že básníci čeští IX. nechtějí si dáti vnutiti časomíru. Ale ani tak nic nepořídí. Vždyť časomíru do české literatury uváděl již Rosa a Jungmann zastává se tedy jen nepůvodní, zastaralé theorie. Ať si bloudí! (VIII.)
***
Že báseň Nejedlého v dobách svého vzniku nevyšla tiskem, bylo pro autora jejího vlastně štěstím. Slávu jeho nebyla by povznesla, za to však obsah i úprava její byly by asi zavdaly podnět k dalším pohrdavým kritikám a úsměškům časoměrníků, neboť celá „Bohyně“ má ráz díla ukvapeného. Nejedlý neměl s počátku ještě ani určitého plánu, myšlenky vznikaly mu teprve při skládání, rozčilení znovu a znovu se ho zmocňovalo a rostlo a báseň čím dále stávala se ostřejší. Satirický vzor svůj měl Vojtěch Nejedlý ve Florianově francouzském překladu slavného díla „Don Quijote de la Mancha“. Pohříchu napodobil jen to, co nejvíce v oči bije, ale nejmenší má cenu, totiž Quijotovu zaslepenost, vzteklost a náchylnost k viděním. Na několika podobenstvích, vzatých ze života současného, i na úmyslném místy snižování se k způsobu lidového vyjadřování patrný jest vliv „Děvína“ od Šebestyána Hněvkovského. Přiznati však dlužno, že „Bohyně“ má také některé přednosti. Již způsob, jakým zobrazoval básník vlastní svoje názory o nevhodnosti časomíry pro český jazyk, je celkem vtipný. Vůbec projevují ta místa satiry, v nichž se allegoricky projednávají stinné stránky časomíry a která tak odpovídají na theoretické vývody „Počátků“ – mimo všeobecně tehdy rozšířené mínění o přípustnosti časomíry k textům zpěvným – celkem zdravé názory básníkovy o české prosodii. Některá místa mají zdařilý humor, kterého se básník nejčastěji dodělává ironií a sarkasmem nebo účinným kontrastem. Vtipná jsou též místa, kde Nejedlý paroduje jednotlivé věty nebo slova z „Počátků“, vkládaje je na příhodná místa ve své básni. Tak v šestém listu „Počátků“ začínají 4 odstavce za sebou touž větou: „Čas tomu, čas svrchovaný...“, a slova ta, přizpůsobená verši přízvučnému: „Čas jest, ach, čas svrchovaný...“, položil Nejedlý na začátek pěti strof (4, 13, 15, 16, 28) zpěvu I. Na str. 70 – 74 otištěn jest v „Počátcích“ časoměrný překlad Elegie, která se začíná slovy: „Žel po Adonu upím, spanilý, ach, zesnul Adonis...“ Tato slova Nejedlý na třech místech (26 – II, 18 – VIII, 60 – VIII) paroduje. Na str. 100 čteme v „Počátcích“: „Avšak našincové na to tak nedbají, až – k hanbě jejich – i samy národní písně je tolikou libozvučností předčí, že by jim za dokonalý mustr sloužiti mohly. Ukaž mi, příteli, jen dvě taková místa v celé nynější poesii české, jaké jest u př. toto:
X. Néni tu, néni tu, co by mne těšilo! Néni tu, néni tu, co mne těší! Co mne těšívalo, to pryč uplynulo; néni tu, néni tu, co mne těší.
Anebo:
Žežhulenka kuká na buku v lesi: Ozvi se, milenko, ozvi se, kde si? Tys děvečka ta má milá; Tys mi mé srdce ranila, ale ne jiná.“
I tyto vložky sesměšňuje Nejedlý v Bohyni v 53. strofě V. zpěvu. Než nejspravedlivější jest odveta básníkova autorům „Počátků“, že theorii svou přejali od učenců německých a že nejsou tedy oprávněni tupiti přízvukáře pro domnělé napodobení vzorů německých. Dotek se této věci již v „Uvedení“ naráží na ni i v básni častěji. Někdy vystupuje básník sám svou osobou (I, 1 – 4, V, 7, VI, 70, VIII, 25 – 27 i j.) buď ironisuje nebo v posměch uváděje charakteristické výpovědi „Počátků“. Zpěvy poslední jsou ve mnohé příčině výbojnější prvých. A právě přílišná břitkost a i rozvláčnost básně brzy přiměly ochladlého poněkud autora, že báseň předělal. Bezpochyby také sám bratr jeho Jan, jemuž báseň byla v rukopise svěřena, na to naléhal. První recense „Bohyně“, básně v osmi zpěvích, dána byla do censury 4. května 1819 a 13. května k tisku povolena, druhá úprava „Bohyně“, básně v šesti zpěvích, dána do censury 7. září 1819. Z tohoto druhého znění zachoval se nám však pouze obsah I. zpěvu, sestavený básníkem*), a mimo něj z I. zpěvu 26 strof, odpovídajících 36 strofám I. zpěvu originálu. Již z tohoto poměru vysvítá, jak si básník počínal, že totiž hodně škrtal, a srovnáme-li i jednotlivé strofy, shledáme, že také pozdější satira je mnohem mírnější. Ale ani tato druhá recense nevyšla. Patrně nechvátal Jan Nejedlý ani tentokrát s vydáním bratrovy satirysatiry, a tak „Zlomky o českém bás- ——— *) Obsah ten zní: Panna Dobrovinka získá krásou a příjemností svou srdce všech lidí. Vida to Králík žehrá, ji zkaziti a svou dceru Časomíru za modlu vystaviti chce. Svolává své učedníky a bouří je proti Dobrovince a jejímu otci Dobrovínu. Učedníci přísahají, že krev za modlu vycedí, a rozbíhajíce se, divy o nové Bohyni rozhlašují. Zvědavý lid se sbíhá, aby Bohyni spatřil, pacholíci připravují triumf prozpěvujíce; Bohyně v triumfu vykračuje, chce se v nebi vznésti, tratí sílu, padá. Posměch lidu. Králík hanbou se skrývá. V tom přichází Dobrovský s dcerou, radost všeho lidu, panny korunují Dobrovského. XI. nictví“ předstihly „Bohyni“. Hněvkovského obrana přízvuku proti „Počátkům“ oddálila báseň, mající stejný původ, a po roce 1820, když strana Jungmannova měla již všude rozhodný vliv, upustil Vojtěch Nejedlý, muž jinak málo výbojné a podnikavé povahy, od otištění hanopisu na mocného a veleváženého tehdy již Jungmanna úplně a nadobro. Oba rukopisy chovány jsou nyní v knihovně musejní. „Bohyně“ má neutěšený sice, ale velmi poučný a zajímavý obsah a jest rozhodně velice pozoruhodným pramenem k poznání českého literárního života doby obrozenské. Slavnou památku velikého Jungmanna dnes ovšem již zakaliti nemůže.
XII. PŘEDMLUVA.
V devatenáctém století vyšli Počátkové nového básnictví v Prešpurku na světlo, v nichž se s krvežíznivou hrubostí na Pana Dobrovského a jiné doráží, jako by pravda a krása jedem zvětřeného ducha mohla potřena býti. Všickni pravého dobrého vlasti naší vyhledávající muži zhrozili se té odvážlivé ošemetnosti ještěra tlamu rozdírajícího. Kdož by v osvíceném devatenáctém století od Geniů Slávie, od krásocitných a spanilotvářných duší, od květu národu a pramene hluboké moudrosti takové syrovosti, tak neuhlazených mravů a zlého srdce se nadál? Než Muza mlčeti káže! –
V Mirošovech, dne 1. máje 1819.
Vojtěch Nejedlý.
[1] UVEDENÍ.
Aby se básni této „Bohyně“ porozumělo, bude zapotřebí vysvětlení; protož příběhů literatury české zkrátka podotknu. Málo komu z nynějších milovníků literatury české bude povědomo, jaké mraky ještě roku 1788 se nad jazykem českým vznášely. Vše, co Čech, bylo v opovrženosti, česky promluviti hanba, jíž by se pro celý svět módný panáček nebyl dopustil; všickni profesorové ve školách vyšších i nižších jazyk národní tupili, hanami se vynášejíce, jakoby nejosvícenější hlavy celé Evropy co hvězdy na nebi se stkvěli; jediný Vydra, co obr mezi dobrodruhy hubícími povstav, své národnosti háje, žáků k lásce vlastenské povzbuzoval a oheň, an v plamen vyšlehl, na pustině rozkřesal. Ještě tehdáž za svůj jazyk se stydě a tupých mudráčků se strachuje žáček, četl-li v knížce české a spatřil-li světlo světa, ztrnuv, ukryl spěšně knížku, aby za hlupáka prohlášen nebyl. V této mrákotě a v divé pustině, jako u všech národů básnířství cestu v literatuře ráží, i v Čechách jiskry božského plamene se zastkvěly a zmizely; Tham a jeho společníci, sotva co slavík v máji zazpívali, již i co slavík utichli. Šťastnou náhodou na učení v Praze se sešli Puchmayer, Hněvkovský a Nejedlý; Hněvkovský, hoře láskou k vlasti, probudil oba a získal češtině; počaliť zkoušeti a žádného světla nevidouce, jazyk k básnění si tvořiti. Horlivý Puchmayer sebrav básně, došel s nimi k Procházkovi na ukázku, sem se i nahodil Dobrovský, Procházka četl mu některé, Dobrovský své prozodie začátečníkům poskytl, ti zkoušeli a k nemalému podivení poznali, jaký to rozdíl mezi těmiž kusy, kteréž prvé Rozovou a nyní novou prozodií vzdělány byly. Podalť Puchmayer své přičinlivosti zkoušku 1795 Čechům, piloval a ve své práci pokračuje, si lásku u vznešených hlav i u všeho národu získal. Po všech Čechách tyto písně se zpívaly, po krajích nejvýbornější hudebníci je v hudbu uváděliuváděli, a tak mimo nadání zkouškami mladých lidí literatura česká obživla, noví básníři i milovníci jazyka českého povstali a nepřátelé umlkli. Dobře majíce svého učitele Horáce Nonum prematur in annum na paměti, se svými prácemi nepospíchali, a seč duch jejich může býti, v dospělém věku svého ducha vzdělávajíce a své spisy pilujíce vlastencům podati umínili.
[3] Však všecka ta přičinění divotvornými zákonníky se zmaří a Parnas český s Muzami vyvrácen bude. Neboť 1818 vyšli Počátkové nového básnictví v Prešpurku na světlo a aj! divy se vyrojují, na kynutí krása v potvory a prach v božství se mění a obrové všemu světu hrozíce a hanami své duchy vyšňořujíce, zvrátí pravdy hrad, nový svět, nový duch povstane, tvorcové jen řeknou: „Světlo buď!“ a Homerové, Sofoklesové a Pindarové z prachu se vinouti budou. Tato prozodie časomíra již dávno před tím, však jen v chatrném oděvu po Čechách putovala hledajíc milovníků a všudy s opovržením a posměchem zahnána byla; nic neprospěla dopisování, nic nepomohla sladká rozmlouvání, ani pletichy kované s to nebyly, aby se jí cesta na Parnas proklestila.
Hinc illae lacrimae! Teren. Manet alta mente repostum iudicium Paridis, spretaeque iniuria formae, et genus invisum, et rapti Ganymedis honores. Virgil.
Závist a msta a žízeň vlády nezkrocená v srdci hořely a všecky ducha zbouřeného mocnosti na to se srazily, aby se palma z rukou oslaveného Dobrovského vyrvala. Známo jest, že Slováci z Uher do Jeny na učení chodící v Praze se zastavují; zde dvěma se stěžovalo na chudobu Parnasu českého a přízvuku se dávala vina, že Homerové a Pindarové povstati nemohou, časomíra se velebila a divy v rozvětřených hlavách se tvořily; troudní mladíci v mysli své světy převracující a krásy nevídané kouzlící roznítili se a v Němcích slyšíce a čtouce, jak noví zpytatelé zavrhujíce způsoby nynějších evropejských národů prozodii řeckou obživiti a v skutek uvésti chtějí, co věrní učedlníci rozpálili se, aby se zákonníky všech národů slovanských stali; a přijdouce z učení domů na to se zasadili, že divy vyvádějíce slávu, ač dosti upevněnou, dechnutím zvrátí. Hlavu jako všickni mladíci růžovými sny a hrdostí naplněnou majíce, chtěli tedy dokázati, že se něčemu ve školách naučili, a po mnohém sem a tam dopisování se rozčepejřili a s chutí na muže slávou oděného vystřelili, vyputovanou časomíru hanami a syrovostí vyšperkovali, sami svou chválu do nebes vyhlašujíce, se jakožto bohy Slávie, jimž nic na světě rovného není, na oltáře sázeli a s ničímž, kromě překládáním německých spisovatelů, se neobírajíce a, poněvadž Němci časomírou se zanášejíce a Řeky vychvalujíce na nynější národy s opovržením pohlížejí, i oni z nich kvítky vybírajíce co vrány pávovým peřím se ozdobovali a všecko, což těmto smejšlením na odpor, ztupili, v cizí oděv se strčivše na germanomanii žehrali, jakoby hanbu své nepůvodnosti se sebe sraziti mohli; sami světlo světa na vzdor zdravému rozumu, na vzdor citům a pohnutím všeho národu českého rozkázali, že 4 mrákota větší od roku 1795 než kdy v Čechách přebývá; tito orlové klasického letu podlé svého prohlášení Atlasové strměli k nebi a hluboký zpytatel Dobrovský, ode všech národů vážený, od mudrců slavných a vznešených hlav ctěný, u nich nedouk ani počátkům prozodie nerozumí. Tak-li sloupové národnosti, pramen moudrosti a spanilotvářné duše jednávají? Té-li mravnosti v Jeně se naučili, či-li jako nepostíhlí originalové v klasickém letu k nebi se vynášejíce, v jedovatém proudu lež a svého ducha chatrnost spojenou s nestydatostí a srdce nespanilotvářného sivé schránky všemu národu českému rozvinují, aby viděl, jací to Geniové krásu vlasti svými vášněmi kálí a trůn třepící hrubosti na Parnasu na řiceninách zhanobené slávy si usaditi hodlají? Jest-li plamen neuhasitedlný srdce sevřené jim roztrhl, musila-li pravda co svět těžká se vyhrnouti, proč ne co vzdělaní a osvícení synové devatenáctého osvíceného století, proč ne co mudrcové praví pravdy nepřednesli bez urážení, bez hrubosti, bez krupobití? Pravda sama v sobě krásná nepotřebuje hromů a mečů, aby co Mahometovo náboženství se rozšiřovala.
Moudrost nemajeci vady bez obálku kráčí všady. Kdo si dýmem hlavu nafukuje, páru v hrdá slova obaluje, snášeje se na berličkách divy kutí, tenť i mečem k víře váhavý lid nutí, káže s hůry jako satan dravý, aby pouty spial se rozum zdravý. Sám pak pravdu smrtě, povídačky mezi lehké duše rozsívaje, čisté mravy jako děcké hračky zavrhuje, bouří tiché kraje, chrámy drahé nevinnosti boří, trýzní lid a peklo z ráje tvoří. Karel IV., zpěv 2.
Sladká naděje kojí citedlné srdce, snem se i opije rozum. Pro sny bys vrtké, byť i spanilé byly co májové kvítky, krásné co na nebi hvězdy, byť srdci i mysli lahodily, proletěl široké světy, mečem a ohněm a řetězy národy straše, páry-li růžové za bohy nevyznají. Smejšlej, jak se ti líbí, přej jen, by jiní rozumem skoumati svým a očima svýma viděti mohli. Vratislav, zpěv 3.
5 Tito Počátkové nového básnictví se v Prešpurku vytiskli, v Praze přehlíželi, co neprodajné víno vychvalovali a heslem se stali, aby spiknutí propuklo a všecka česká literatura klasická jednou ranou na ruby obrácena byla. Kdož by světonosným bohům se opříti směl? Tito mocní duchové tintěrkami se obírajíce a skutečného vzdělání si nevšímajíce a jen hromy závisti a nesnášelivosti na své odporníky třískajíce, všecky jináč smejšlející, jako Štěpničku, Štěpánka atd., pronásledují a spisy jim se nekořících v plodu zahladiti usilují. – Tak psal jeden dobrodruh v loni: „Kdybych byl vaši Odu, než se vytiskla, spatřil, nikdy by nebyla na světlo vyšla. Ti lidé, které chválíte, patří na šibenici.“ Což takovým smejšlením, tak neslýchanou hrubostí jiného než-li husitské hrubé časy zroditi, pěstovati a všecko, což krásného a pravého, vyhladiti chtějí? Kdo jich listy sem tam po různo psané čte, hrůzou ztrne, s jakou divokostí a nesnášelivostí své zvětřené myšlinky a tintěrnosti na oltář posaditi se snaží, aby mužové modlám se klaněli, aneb střel jedovatých se zhrozivše skryli a vlády neobmezené jim postoupili. Nemohouce s muži jakožto s zatvrzelci ničehož vyříditi, najímali pacholíky, které snadnou prací dýmem krmí a na vodítkách vodí, aby slávu svých zbožněnců (tak se v listech nazývají) vytrubovali a hany roztroušejíce, sváry nasívali. Tito vyslanci všudy se potulují a k výtečnému praporci dobrodruhy upínají. Přišelť takový tmavé třídy pacholík v srpnu 1818 i do Žebráka k Hněvkovskému, školáček muže přemlouvaje, aby se k výtečníkům vtělil. By svým slovům vážnosti a moci dodal, vyčítal, jaká síla jich jest, jak jejich vláda pevná, moc nezkrocená; Dobrovský již ničímž, žák převyšuje mistra, tomu v Čechách rovného není. Pařízek hoden není, aby se v Praze trpěl, všecko proti němu se bouří; na smrti jen čekají, aby všecky profesury svými lidmi osadili; mimo ty žádného spisovatele hodného není. Tak tupil žáček všecky oslavené muže, jimiž národ co nejdražšími poklady se honosí, a sám se i kosil, že psáti a tupiti bude, až z Prahy do jiného města se přenese. Hněvkovský vyslechl žvatlavého pacholíčka, a jak obyčej jeho pevný, šel pro Hlasatele, tázal se, zdali ho četl? Odpověděl školáček, že četl. Hněvkovský otevřev Hlasatele přinutil dobrodruha, aby hlasitě jeden kousek přečetl; tenť, ač nerád, to učinil a s hanbou vyznal, že toho kousku a ani jiných spisů nečetl a že jediné ohlas svého mistra zbožněného větrem dobrodruhy krmí a že ku podivení ten kousek hezký jest. Hněvkovský větrného papouška propustil, jak každý sobě pomysliti může. Takové pletichy se snovají, vůkol se dopisuje, lahodí, nutí, hrozí; i těm ubohým písničkářům se pokoje nedá, i ti mají po polsku a po rusku zpívati, a mají-li všickni jim k vůli svůj rozum, své cesty a slávu svých předků zmařiti, aj! proč proudové krásy všecky ozdoby stírající nepovstanou, zanechavše šplechtavého vytejkání nám chudým Čechům něčeho spanilotvářnějšího, nežli Jaroslav a ostatní básně našich starých Homerů, ne- 6 vytvoří a ne vychloubáním a se vypínáním, ale skutkem nedokáží, že Homera, že Virgilia zmohou, Pindara v letu přestíhnou a všecky nynější národy a jejich božské spisy svými divotvornými prácemi zatmí? Hic Rhodus, hic salta!
***
Základ této básně jsou syrovosti, chlouby, pletichy a nesnášelivost nových zákonníků; vyjádření taková, jakých ti páni buď v svém spisku aneb ve svých listech o sobě a o jiných užívají, a vznešenost, jíž se bezpochyby z Longina naučili, tak tmavá, že jí žádný neporozumí.
7 BOHYNĚ.
ZPĚV PRVNÍ.
1.*) Dnes si budu o**) hlubokých zákonnících vyzpěvovat, jako oni do vysokých snů se dýmem proletovat, krásné chrámy bořit, nemotory tvořit, bráti karabáče, nechtí-li se kořit, na mdlé chuti znáče. 2. Kdes kdo spanilosti sklade, záře nesrovnané slávy, svobody a umu hrade, sem se vyroj s svými pávy, abys měře písně vytrhl z studu tísně božské libozvuky, staré zvyky plísně, zmařil nedouky. ——— *) V novější „Bohyni“, básni v šesti zpěvích, zní tato první strofa: Dnes si budu v (sic!) hlubokých zákonnících vyzpěvovat, neznámými do vysokých snů se lety pozdvihovat, v chrám se tříti slávy, kdežto mezi pávy bohyně se nová, ozbrojená právy, k věčné poctě chová. **) V originále je omylem v. [9] 3. A ty božská modlo, slávo zbožněného bojovníka, utvrď v Čechách drahé právo zvětřeného svobodníka! Ať on duchy vládne, čest mře správy řádné; sic se zbouří hněvy, vplyne srdce zrádné v libozvučné zpěvy! 4. Čas jest, ach! čas svrchovaný, abych začal zpívat sobě, jak náš Králík zmilovaný bohem stal se slávu robě, jak vás nedouky andělskými zvuky jako chlapy hněte, slyšte, pak i ruky bohu líbat jděte! 5.*) V kráse růžového máje, když se květem stkvěly sady, vyšla z mladnoucího háje panna, nevinnosti vnady rozvinujíc světu, že se v chtivém letu krásy milovníci hnali v síly květu k ní co bojovníci. 6.**) Když se sladnoucími hlásky horem dolem rozlíhaly zpěvy lahodivé lásky, s dychtivostí poslouchali, – ——— *) Do pozdějšího zpracování přejata tato strofa beze změny jakožto druhá; předcházející vypuštěny. **) Rovněž tato strofa přejata beze změny jakožto 3. 10 když se okem živým zbraně lidem divým v vlídnost proměnily, pannu srdcem tklivým jako boha ctili. 7.*) Milostenka nevěděla, jaké kouzly v světě tvoří, že se vůkol jasní čela, chrámy nerozumu boří, že i ctnosti kněží k vítězkyni běží pijíc zpěvu medy, u noh krásy leží drak i s svými jedy. 8.**) Otec krásnou na milenku s potěšením pohlížeje diví se, i co se venku, co se doma s milkou děje, že co božská záře s růžové se tváře rozkoš na svět hrne, zrádce u oltáře vlasti láskou trne. 9.***) Z plésající srdečnosti jen se sobík vytrhuje. – ——— *) V novější úpravě beze změny jako strofa 4. **) V novější úpravě beze změny jako strofa 5. ***) V pozdější úpravě zní tato strofa (6): Z plesající srdečnosti jen se Králík vytrhuje: „Májové se spanilosti zem i nebe podrobuje; kdo mně chrámy staví, ,ty jsi tvůrce‘ praví? nebo rozhorlenec božskou dceru slaví, nesa pocty věnec?“ Následující dvě strofy jsou v novějším znění vypuštěny. 11 „Sladnoucí se spanilosti zem i nebe podrobuje,“ – mluví k duchu svému, – „kdo mně zbožněnému oltář pocty staví, na vzdor světu všemu mne co boha slaví? 10. Byť se zapřisahly světy, klaněly se panně svodné, zhyzdím jímající květy krásy mému božství škodné; bych i rozum zdravý, outlý cit a pravý hlavy osvícené uraziv had čpavý zkalil mravy ctěné. 11. Bych se v propast hanby shodil, musím k cíli hnáti mocí; vždyť jsem mudřec dceru zplodil vnadnou s nerozumu nocí. Tu co modlu, světe, s budoucností ctěte! Pro ni do věčnosti, hrdinové, jděte hradem ouskočnosti!“ – 12.*) Praviv dýmu milovníky svolal po tmě dohromady, schváliv drsné bojovníky, rozhlašoval božské vnady milenky své věčné v řeči nekonečné, proudem výmluvnosti hnal i na srdečné krásy nevinnosti. ——— *) = 7. strofě novější úpravy; jen místo „Praviv“ je tu „Vyhřměv“. 12 13.*) „Skálo slávy, svobodníci!“ řečil, „čas jest svrchovaný, aby mřeli zákonníci, hrad se zbořil milovaný, aby naše čela se co slunce stkvěla, naše jak hrom žravý jedovatá střela zbila rozum zdravý! 14.**) Či-li věční otrokové nedotklivé rozumnosti máme kráčet pod jhem lvové jako děti nevinnosti, v tmě se necti brodit, ku podivu vodit krásné panny Čechy, sami hrubý plodit dým jen pro posměchy? 15.***) Čas jest, ach! čas svrchovaný, aby vstala tvorná světla, stařec mřel, hrad milovaný zbořil se a moudrost spletla, aby pocty věnce vily pro milence věčné milostenky, k prsům oslavence tiskly vřelé ženky! 16.†) Čas jest, ach! čas svrchovaný, abych z hrobů vzkřísil stíny, vrch se dobyl požehnaný, ——— *) = 8. strofě novější úpravy. **) = 9. strofě novější úpravy. ***) = 10. strofě novější úpravy. †) Této strofy v novější úpravě není. 13 klín se slávy necti klíny vybiv zjevil světu, že my v pocty květu čestní bojovníci pnem se v prudkém letu jako svobodníci! 17.*) Ha, co dlíme?! Smělost divy rodí, rozvážlivost klesá! Veďte dceru na podivy, ať svět spatřiv božství plésá! Tenť se krásy lekne, zpitomělý klekne v chrámu našich božství! Moudrost-li co řekne? Zvítězí jen množství. 18.**) Ozbrojení necti právy jako hadi bez ohledu na zásluhy čisté slávy nabírejte z pekla jedu, starce ztupte ctného jako žáka mdlého! Čest-li jeho zhasne, umdlí rozkošného tvora světlo jasné. 19.***) Já bůh, slunce, hrom a sláva, krása, duše světa všeho, skládám vlády věčné práva v hromy mstící vojska svého. Přemoudrého věku květe, jako řeku ——— *) = 11. strofě novější úpravy. **) = 12. strofě novější úpravy; jen v 1. řádku místo „necti“ je „vojny“. ***) = 13. strofě novější úpravy, jenom ve 3. verši je místo „věčné“ „stkvělé“. 14 lítou v boj tě ženu, věčnost v bitvy vzteku získej za odměnu! 20.*) Oj, haň, jako pavouk z jedu snovej chytře pavučiny! Sem tam vyceď kapku medu v hanebnosti motaniny! Žáku všecko sluší, byť i tělo s duší porval, znectil nebe, rozum nemá uší, aby slyšel tebe! 21.**) Vojna s duchy nezná práva, moudrost v boji nezvítězí, v kout se skrývá čistá sláva, mírnost s láskou doma vězí; hrdost sváru hledá, oddechu si nedá, až své způrce skloní, v blesku na trůn sedá, pravdě k hrobu zvoní.“ – 22.***) Praviv na své učedlníky zhlížel s hrdým potěšením, bůh své světil bojovníky k bitvám nectným s vytržením; vítězství k nim spínal, k vzteku napomínal svého ducha plody, by se nevypínal stařec ctnými rody. ——— *) = 14. strofě novější úpravy. **) = 15. strofě novější úpravy. ***) = 16. strofě novější úpravy. 15 23.*) – Takto Katilina v Římě sváděl, v nepodárné duchy rozsívaje zpoury símě. Zhyralce a neposluchy, vrahy, chlipné ženy, starce bez vší ceny, mládky povětřené, koval líté steny k pýše nezkrocené. 24. Svobody a zlata bleskem spíjel smysly kolíbavé, slíbil, že hned s vlasti třeskem mladík v lůno lásky vplave. Krve lidské pitím, chlipností a zbitím nevinnosti drahé spial k svým hromobitím druhy zlé a nahé. – 25.**) I zde přisahali žáci, že krev za svou modlu zcedí; jak rtuť, jako škodní ptáci nahlížejíc, kde co zvědí, roztroubili světu, v jakém krásy květu bohyně se nová tajně ku předmětu božské pocty chová. 26.***) „Ovšem že se starci klaní muží veškerého světa; – což jest po tom? Vždyť ho haní ——— *) Tato a následující strofa v novějším znění básně vypuštěny. **) = 17. strofě novější úpravy; jen „I zde“ nahrazeno slovy „I hned“. ***) = 18. strofě novější úpravy. 16 mistr růže slávy květa. Božství naše změní v páru, co svět cení; starost hloupost rodí, v ráji potěšení nová krása zplodí.“ 27.*) Slyšíc lidé vyzvědaví, jaké přednášejí řeči smělé papouškové žvaví, jak se opásajíc meči ku průvodu strojí, sem se včely rojí a svou přítomností nestydatost trojí rozkvašených zlostí. 28.**) „Čas jest, ha! čas svrchovaný, než se zmocní pravdy síla, duch by zobřil rozhněvaný, jedem vřela každá žíla, aby řádné vlády jako hrubé klády shrkly do propasti, duchů střených pády slunce vyšlo vlasti. 29. Ha! již naše sláva kráčí, odtáhněte, nepokřtěnci! Dnes se vaše krása sláčí, mřete, mřete, oslavenci! Slyšíte-li zvuky libozvučné ruky? Dnes se divy spatří, s vítěznými hluky vycházejí bratří!“ ——— *) = 19. strofě novější úpravy. **) Tato a následující strofa v novější úpravě chybějí. 17 30.*) Neumytí pacholíci jako sršánové běží pějíc: „Krásy milovníci s otcem v prachu námi leží. My jsme sláva světa, náš král růže kveta, hvězda budoucnosti zatmí stkvělá leta šťastné minulosti. 31.**) Kdo mu roven z krásných duchů? Okem-li jen v světy střelí, hned se sklady jemných sluchů v rozkošnosti božské vtělí; vládař divy tvoří, na mžik ráje boří, rozum spíná pouty, moudrost se mu koří, aneb leze v kouty. 32.***) Kdo jste praví svobodníci, koho výtečný let těší, sem co slávy bojovnícibojovníci, sem se hrňte, mladí Češí! Vaše modla tady rozvinujíc vnady Řekům škube krásy, aby skryla vady bleskem mžikné řásy. ——— *) = 20. strofě novější úpravy. **) = 21. strofě novější ůpravyúpravy; (jenomjenom v 2. verši je „vstřelí“. ***) Odpovídá 22. strofě novějšinovější úpravy, jejíž druhá část zní: Naše modla tady ukazujíc vnady nevídané krásy, shání dohromady mocných duchů řásy. 18 33.*) Co svět světem stojí, rovné neuviděl ozdobnosti; tať své ideály v skrovné vytvořujíc mohutnosti troubí světu všemu: ,Kdo se božství mému otrok nepokoří, tenť ať srdci zlému obět v pekle hoří.‘“ 34.**) – Jako Imperator slávu v triumfu svém rozvinoval, i se člověčenství právu posmívaje krále koval, zmařiv lid a hrady všeho světa sklady ku podivu vozil, kde lev, rys i s hady vyhalencům hrozil; 35.***) společníci bojů snědí před svým bohem vykračujíc, v poutech mocnářové bledí krásy slzy vycezujíc, zlata svodné stkvění, hrubých hlasů pění v národnosti květu vabné okouzlení vytvořili světu; – 36.†) tak zde s chtivostí sbor čeká, jde-li krása nevídaná? Ha aj! slouhů hejno kleká ——— *) = 23. strofě novější úpravy. **) = 24. strofě novější úpravy. ***) = 25. strofě novější úpravy. †) = 26. strofě novější úpravy. Další část se již nezachovala. 19 pějíc slova neslýchaná; bohyně se nese, jako stín se třese, cit i duch svůj tají, oko mrtvé pne se, bohyni-li znají? 37. Ráda by i prováděla okouzlení pod nebesy, aby srdce zkameněla lidská zázraky a plesy; páv se k nebi vznesla, a aj! chromec zklesla hanby do propasti nemajeci vesla v duchu nebes vlasti. 38. – Takto Blanšart, slíbiv městu, že v svém nafoukaném měchu v podnebesí změří cestu všemu světu ku prospěchu, řečí kouzlí divy: ,Co jsou světy živyživy, neviděly rovné nikdý na podivy lítat strůje skrovné. 39. Jak pták větrem sem tam lítá, písně sobě prozpěvuje; má loď duchy s nebe vítá, zázraky jim vypravuje. Jako mořem jede, s vichrem boje vede, vítězkyně plésá, když mrou mraky bledé, vicher jak chlap klesá.‘ 20 40. Mluvě lidi na div loudí, Praha sem se všecka zbíhá, každý mudrák jináč soudí, nedočkavec jak chrt číhá, již-li loď se zvedne? Dívka hrůzou bledne, když loď k nebi letí. Loď mře, větrák ledne; posměch žen a dětí. – 41. Tak zde vznikl smích lidu všeho, žáčků mřely radovánky, vrch myš vyvedl z vřesku svého, pára vyšla z božství schránky. Jaká hřmící rána v zbožněného pána! Páv své vybral peří, kostrbatá vrána směšné kroky měří. 42. „Co to, země, nebes králi? To-li rozhlášené božství?“ mistrovi se lidé smáli. Tenť se vytrhl z žáků množství, zaběhl mezi sovy, by jen po tmě slovy výtečnými zpíval a se v řásy rovy s společníky skrýval. 43. V tom tu otec s dcerou milou k lidu přišel z nenadání. Spatříc krásu ušlechtilou, jakého tu schvalování, jaké pocty vděčné lidé za srdečné 21 pronášeli city! „Ber se v slávy věčné Za odměnu byty!“ 44. Nejkrásnější zboru panny vystoupily k milostence, „Vezmi,“ řekly, „do ochrany cti a lásky čisté žence!“ Pak se růže rděly, „Dobrý otče!“ pěly, „přijmi pocty věnec!“ A hned hlasy zněly: „Živ buď oslavenec!“ 22 ZPĚV DRUHÝ.
1. O půl noci, kdyžto sovy zamračené vyvyskují, procitl ze mdlob mezi rovy, které hrůzy obkličují, Králík a se třesa běžel jak duch z lesa pomatenec domů, v srdci radost nesa, že msty ušel hromů. 2. Přišel domů, jaká rána! Duše med a hlavy hrdost jako oškubaná vrána, co se na ni ssula tvrdost, leží bez vší síly; ach! tu hořem žíly trhají se otci, že se nevtřel k cíli záštím divé moci. 3. Co si počít? Milostenka mře a pomoci tu žádné. „Má jsi měla býti ženka, milá dceř! a štěstí zrádné kolo otočilo, v jedu namočilo,namočilo naši pernou slávu, had i přeskočilo k hanebnému právu. [23] 4. Co mi nyní do tě, světe? Co mi do vás, tupé Čechy? Já bych, když čest vrahům kvete, měl žít otrok pro posměchy? Což mi do života, otroctví-li psota spíná smělé duchy, bohy týrá slota jako neposluchy. 5. Vykroč, kráso, ze žaláře! Pni se k nebi, duchu smělý, umři Kato u oltáře slávy slávy ctitel vřelý!“ – Mířil a se lekal, spěchal a zas čekal, Bůh-li nepřispěje, u oltáře klekal, pnul meč bez naděje. 6. – Tak se Peregrinus shoupal chtěje dojít božské slávy. Napřed s křesťany se koupal, pak se s mudrlanty právy chlubě člověčenství prošel příkořenství rozdílného druhu, jak šat náboženství měnil, šlo-li k tuhu. 7. Posměch světa veškerého toužil po nezvadlém božství; aby divem výtečného skutku zas si získal množství, troubil, že se spálí. ,Ha! trn luzu šálí!‘ 24 mudřec zběhlý pravil; ,když ho pravda kálí, mudrák boha slavil.‘ 8. Hodina cti vnadné padla, chlubná hranice věž stála, v mudráku chuť k božství vadla, ač zběř jeho frašku hrála, jak dnes mudřec shoří. Ach, trn divy tvoří, bůh-li předc ho spasí? Darmo mozek moří, že kdo oheň hasí; 9. blázen mře. – Zde v těsnu kráčí Hrubec, vida boha v zmatku, meč mu z ruky mluvě páčí: „„Na svou zapomenuv matku ty bys, vlasti hrade, jako thoř se krade, s rozkošného světa ušel v síle mladé trn co višně kveta? 10. Žij a vyhub protivníky! Toť tvé výtečnosti sluší. Já se s všemi učedlníky tobě světím s tělem, s duší. Ha! mé tvrdé rámě srazí krk ctné dámě a se v bouře běhu na vítězném prámě šťastně dotře k břehu.““ 11. „Kdes kdo cti a řádu troupe? Ať tě zkolím v zůřivosti! O můj Hrubče! o ty sloupe 25 rozražené tintěrnosti! Mám-li, draku, tebe, zas se zastkví nebe nerozumu otci!“ Řekl a zvýšil sebe Králík ve své moci. 12. Teď se valné rokování počínalo mezi bohy: „„Jakého tu strachování? Já jim křikem srazím rohy; a ty, sklade medu, naber z pekla jedu, mistře ouskočnosti! Když já bitvy vedu, pohlaď nevinnosti! 13. Ta ti s chutí srdce svěří, pochlebníka poceluje; tuť má kuše vrahy změří, jak je s hlukem zatracuje. Milosti tu žádné duši ctné a řádné, zahyň duchů množství, jen když samo vládne naše temné božství.““ 14. Pravil Hrubec. Král zas: „Letím k nebi na perutech slávy a své vyvolence světím k božským činům jako pávy, jako hvězdy stkvělé, aby letem směle zahanbili žence krásy osamělé a si rvali věnce. 26 15. Kde jste, květe národnosti? K mým se nohoum ponížujte, skály hrdé výtečnosti, ku podivu v větru stůjte, zakrývejte tváře, aby božské záře divotvorných stkvění nečtli ze žaláře svého ponížení. 16. Já bůh! Což mi do Horáce, což mi, bratří, do Homera? Má jen kostrbatá práce tmavého se drží pera; ta se v dýmu točí, mudřec-li ji zočí, nesrozumí věru! Ať se jak chce bočí zbožněnému peru. 17. Tak vy, hrdinové vlasti, prozpěvujte libozvuky! Bez lítosti do propasti hanby sražte nedouky! Z nás-li lev jen vrčí, tiť se strachy krčí a i s chutí líry bohyně své strčí k chrámu nové víry. 18. Tak nám zroste odvážností sláva po veškeré věky, vnuci vzhlédnou s pobožností na nás nezmožené reky, na nás necti skály, jak jsme hrubé svály 27 na bázlivce metli a se v koutě smáli, že jsme moudrost zpletli. 19. Srdce mé se šíří božstvím, duch pne k nebi slávou mladou, protivníkůť hrdých množství k nohoum mým již kořist kladou, již mi chrámy staví, věčnost boha slaví, kdo se králi rovná? Hle! mne zblahoslaví, bratře, práce skrovná! 20. Čest-li vlasti chlubná kvete, slunce rozumnosti svítí? Což mi po tom, marný světe, jen když srdce rozkoš cítí, že jsem potřel skály, které v pevně stály, že jsem zmařil květy, jenž se vlídně smály na blažené světy.“ 21. Takto Králík v budoucnosti divotvorné hledě klíny vytvořoval blaženosti v mozku vřelém krásné stíny, všecky předběhl věky, přemohl květné Řeky, Angličany hrdé, nezkrocené vzteky vštípil vlády tvrdé. 22. Nyní žezlem ocelovým řídě jak rtuť vrtké duchy, okem koval Satanovým 28 nepodárné neposluchy. Řetěz, kat a střely smělce na prach třely, pán a jedna víra byli ploditeli poslušnosti míra. 23. V blesku slávy nezmoženec, jako v širém moři plyna, na hlavu si staví věnec na otroky slepé kyna; ti své tváře kloní, divy světem zvoní o zvětřeném pánu. „Ach! jest,“ křičí, „po ní!“ patře na svou vránu. 24. Ihned slunce slávy hasne, růže pocty oprchují; „Ach žel! zhaslo světlo jasné!“ oba s pláčem vykřikují. „Ha! co zrádné nebe, kráso světa, tebe střelo jako trávu? Ach žel! ach žel, nebe, že jsem ztratil slávu!“ 25. A tu Králík vážně hleděl vůkol mrtvé milostenky, by co na divadle seděl se slušností u milenky. Tu si skrýval tváře, že cti zašla záře, hořem divy kutil, jako do žaláře slzy na svět nutil. 29 26. „Ach žel, po milence upím! Kam se božská krása děla? Ukázal jsem lidem tupým krásu rozkošného těla. Ach žel! Kde jste hromy? Vražte v způrců domy ku pomoci Řeků s svými písně zlomy bouřícímu jeku! 27. Co to? Abych svůj pláč bolný vylil v lidohubné hněvy, nepřichází Polan volný s nebeskými Řeků zpěvy? Ach! což Angličané v bídě svrchované opustili soka? Ach žel! nevykane slza s mého oka. 28. Rád bych plakal, rád i zpíval hromovládnou líbezností, by se Dobrovský i díval s závistivou žehravostí. Ach! nic na plat chtění v ledném rozhorlení, ach, Řek ve své moci k mému oslavení nejde ku pomoci! 29. Co svět pomlouvačný řekneřekne, že má lýra nevyletí? Sok mne nelítostně sekne, Pindar budu posměch dětí. Milek umřel otci, a ten nemá v moci 30 ani slzy jedné! O mři, duše noci! Pukni, srdce ledné!“ 30. Suché oči utíraje vytvořuje bolest smutku – – Jináč Garyk vykládaje vášně živé duše v skutku, jako přirozenost srdce obnaženost znáčům rozvinuje; jímť se plazí lenost, žehravost smrt kuje. 31. Bez mluvení dobré matky obrazuje uleknutí: dítě padá s okna, zmatky všecky, lek a přimraznutí s divých očí hledí; znáči rozkoš jedí z ducha tvořícího; vždyť se radost cedí s oka plačícího. – 32. „„Dosti, bratře, naříkání!““ Hrubec s outrpností praví. „„Němá bolest milování prudkost nad Homera slaví. Bůh’s a budeš bohem, po odporu mnohém před tvou božskou tíží, co tě tepal rohem moudrosti, se sníží. 33. Nelkej! Již dnes přestat sluší nářku, neb se divy rodí. Já jsem s tělem tvůj i s duší, 31 vzhlédni, má co láska zplodí! Slovo-li jen pravím, všech tě trampot zbavím, znej mé sílu moci, já tě zblahoslavím, vrátiv dceru otci! 34. Řeknu vstaň! a dcera vstane se vší herkyň příjemností. Říkej, divotvorný pane, s čarodejnou obratností: ,Vdám tě, milá dcero!‘““ O, čí božské pero divů prudkost zjeví? »Otče můj!« „Má dcero!“ Cit co říci neví. 35. Otec k nebi poskakuje, jak muž líbá dítě sladké. Ta zas otce pamatuje v řeči jak led mdlé a hladké. By dal chtivé žence věčné slávy žence, otec s milkem letí mezi oslavence, mezi krásu dětí. 36. Zlaté jitro osvítilo zemi zvučnou okem Páně, ze snů svodných vyrodilo hejna milostníků k bráně. Tiť se ve své slávě jak páv hrdý právě stojíc o milenku na hebounké trávě posadili venku. 32 37. S vrchu prohlížejí krásy rozložené k vybírání. „Vyber,“ dí král, „perlu řásy, holubinko, k milování! O mé slávy záře! S chutí u oltáře božství tvého padá, tebou jasníc tváře všecka krása mladá.“ 38. – Jak se na lesknoucím trůně v nepřehlídné rozvaliny sladké pochlebenství vůně políkaje, na hrdiny valné Xerxes dívá, pejcha hymny zpívá: ,Ty jsi bohem, pane!‘ srdce plesem splývá v slávě svrchované; 39. patře jako na mravence na všech končin světa krásu, okem pudí slávy žence, svobody by spiali řásu; s vytržením hledě, slzy přes moc cedě jeví napřed světu, pán že v božství sedě zvadne mužem v květu: – 40. tak i Králík s potěšením nevypravným na své žáky dívaje se okouzlením chvály krmí škodné ptáky, v srdci božství cítě líbá milé dítě, 33 duši krásnou těší, že jí slunce svítí, zblaží muž a Češí. 41. »Otče! chci jen Jaroslava. Ten-li za ženu mne zvolí, vlády’s nezkrocené hlava, tvá moc svět co kroupy strolí.« „Dcero ušlechtilá! K tvému moudrost milá, třená jemnost sluchu i cit i chuť čilá neskloní se duchu.“ 42. »Ach, můj otče, outlé dcery srdce pukne zavržené! Jsi-li zbožněnými pery hněv, cit lásky rozvětřené, byť jsi rozbil hlavu, vymalovat v stavu? Nechci hrubých hejsků z dychtivého davu jako slídných pejsků.« 43. „Ztiš své, dcero, hoře černé! Tvou-li krásu jeden zradí, než se nadáš, srdce věrné outlý cit tvé bídy sladí. Hoch tě k srdci svému jak květ nevinnému vnadnou milostenku na vzdor světu všemu stiskne jako ženku. 44. Zde jest. Naší slávy květe! Proude milé srdečnosti! Tobě Melpomene splete 34 věnec věčné spanilosti, jest-li na divadlo, které prozou zvadlo, vstoupíš s krásnou ženkou, věkům za zrcadlo budeš s milostenkou!“ 45. Mládenec se rdí a kloní, mizí nepromluvě slova. „Hrom tě!“ libozvučně zvoní hlásek, jako vejská sova. „Tak-li s králem hráti? Srdcí hrubých vzdáti nechcete-li žence? Ha! hrom bude práti na vás odtržence! 46. Kyž! – o kde jste pomocníci mého umu setřeného, abych jako láterníci hřímal vzteky srdce mdlého? Umru – v peklo letím – satanům vás světím – Mluv, o řečný Řeku! ať s svým předsevzetím ku konci se vleku!“ 47. – Filoklet tak v skutečnosti pláčem hřměl, až bledly skály, červ se kroutě v zmatenosti prosil, aby nebes svály země rozvaliny zbili (sic!) za nevinny muže trpícího, žehral na hrdiny vojska plavícího. 35 48. Bolest rostla, živly křiky, naděje své tváře skryla, s užasnutím na povyky hledíc zvěř i slzy lila. V tom se Pyrhus blížil, ač svou tváří ztížil lítost muže mdlého, draky vzteku zklížil zbiv troud hoře všeho. – 49. Řek mu nešel ku pomoci, tím víc dcera dorážela, domlouvajíc zlému otci jak rek, co jen hrdla měla: »Proč mne’s, otče, splodil? Abys světem vodil vránu ku podivu? Že mnou o zem hodil švihák, není divu. 50. Jestli, kostrbáči, na tě patřím, ošklivostí blednu. Byť’s mne můru zakryl v zlatě ryzím od hlavy až ke dnu, ach! kdo na potvoru z rozkošného zboru bez šklebení vzhlédne? Podobámť se moru v noci jako ve dne. 51. Tvá to, plaziteli, vina, že jsem bídná starou pannou! Ani nádenníček syna nechce nakaziti hanou; mé předc srdce hoří, proč tvá hlava tvoří 36 samé nemotory a jen šalbou moří ušlechtilé zbory? 52. Dej mi muže, neb tě strolím!« A tu dcera na plecháče nešaškujíc s stínem holým jako fena lítá skáče. Tenť se strachem krčí, jak pes stranou vrčí, napřed milka hladí. V boj se Hrubec strčí, vztek i bitvy chladí. 53. „„Pokoj! Dám ti muže!““ křičí, dcerka ihned odskakuje, »Kde jest?« ještěřice syčí, Hrubce s chutí hubičkuje; »O má hubko hladká! Za tvá slova sladká tebe k nebi vnesu! Hleďte, dívka hladká předc se dotře plesu!« 54. Otec oddychaje sobě s hrůzou na milenku zhlíží: „Nezjedná-li muže tobě, strach mi v žilách krev i zklíží.“ „„Dobré mysli buďte, záští z srdcí puďte! Když vám milovníka zjevím,““ dí rek, „„suďte, co jsem za Bruncvíka.““ 55. – Tak se šejdíř po lešení procházeje točí směšně, očma jako u vidění 37 kroutě, houká chválu spěšně, které světem dobyl, jaké divy zrobil božskou učeností, nedouky pobil hromnou schytralostí. 56. ,Přes mne není; mrtvé z hrobu mžikem volám do života, vím, co v moři v tu se dobu, jaká v slunci ková slota. Jen mně všecky žíly, krásu, med a síly jeví přirozenost, bych se dotřel k cíli, klaní nestvořenost.‘ 57. Praviv fousy sobě hladí, schránku tajnou otvíraje se co s čertem temně vadí. Ach! tu hádek vybíhaje o ruku se točí, na lid stříká s očí plamen žravých hněvů. – Tak se Hrubec bočí, duše chlubných zpěvů. 58. „„Do Uher si pošlem, bratře, pro hromného větrníka, ten všem hřbet i uši natře, jakož sluší na tvorníka, ten tvé milostence získá slávy žence hlavou ocelovou, sice odtržence zlapá tlamou lvovou. 38 59. Zatím, než se švihne k Praze, užívejme ouskočnosti, aby zaplatily draze svůj blud tiché nevinnosti. Ty k nim promluv krátce: ,Já byl vlasti zrádce, nyní pykám bludu, za to věrný rádce věčně věků budu.‘ 60. Když se slepci zkolíbají, ulahodí všecky hrůzy, hromů třících nazbírají naše ošemetné Muzy. S všech stran z nenadání střelme k bojování, s Uher, Čech i s Vídně, aby v radování zahynuli bídně. 61. Děti najmem, by hned v květu mladosti se ouskočnosti učíc zalíbili světu, sladíc medem nevinnosti řeči moudré spletly, na ně chutně metly msty a klamu s námi vzaly, by lži kvetly, pravdy sklesly chrámy. 62. Vyskočilka šplechtavého vyšlem do lidnaté Vídně, aby boje výtečného druhy vyšetřuje slídně chystal hromy mstící na odpůrce spící, 39 se zadu i s předu v lidi bědující stříkal hodně jedu. 63. Já co hlava syrovosti jako buben hlučet budu, že jak Husa v prchlivosti spálím milovníky bludu. Mých han svět se lekne, pomatenec klekne; ,Odpusť, slávy hrade!‘ s bázlivostí řekne a se k nohoum sklade.““ 64. – Jako Filip zamračený hrozil Angličanům zhoubou, mstitel zlatem zaslepený naplňoval světy chloubou, jaké vyšle hromy, svobody by domy na prach rozdrtily; Ameriky lomy zlata vypravily, 65. Evropa květ vybírala národů a zbila lesy; již se pejcha nadírala: ,Krtku svobody mdlé, kde jsi? Loďstvo nevídané na mžik tvůj hřmí: pane!‘ Kyne bůh – a z hrůzy co se neslýchané děje k zbití luzy? – 66. Tak i strojíce se zrádně k hanebnému potýkání, rozmlouvali s lidmi řádně 40 o samém jen milování; v duchu již se smáli, že cti shrkly skály, když jim svodné štěstí vyvalilo svály právě na rozcestí. 41 ZPĚV TŘETÍ.
1. Již se duchem vypínali jako světa vítězové, k vozu slávy upínali zajaté co lítí lvové; vztěkem jen se třásli, když se s chutí pásli na mdlé bázlivosti, světa sloupy třásli ve své nádhernosti. 2. Nový Cesar diktaturu chtěje zřídit v zemi České jen se vzhlížel jak bůh vzhůru žízně po cti po nebeské; okem měřil světy a zas krotě lety rovnal písničkáře, zbíral slovců květy, cvičil posunkáře. 3. „Bez mé,“ pravil, „vědomosti stín se nehni po krajině; co se stane v zdálenosti, co se zrodí po dědině, z mé jen vyjdi hlavy, všemi pohnu stavy, aby na kynutí měnily se mravy světu k užasnutí. [43] 4. Hrubče! tys má ruka pravá! Já co smýšlím, jak kat čilý, maje hnutí jak vlk dravá, pohled jak čert zdivočilý, vystřel spravit pilně; tak zběř neomylně do jha vejde ráda, ouskočně a silně má se vštípí vláda.“ 5. „„Tvá se vštípí vláda!““ spěšně vykřikl Hrubec v proudu řeči, „„tyť se, brachu, chlubíš směšně, jak bys dobyl duchů moci; mně jen sluší správa, mně jen božská sláva, jiným práce perné! Tak jen měří práva ukrutenství černé. 6. Svobody a slávy mstitel nepřipustím ukrutenství! Buď si poddanosti ctitel, tvoř si v hlavě příkořenství, tebe-li se zbavím, v letu hromy stavím, co si počneš, střelo? Dokud tebe slavím, tvé se stkví jen čelo.““ 7. – Tak si pejchou natropili Pompejus a Cesar slávy, již se očma o svět bili, již se z mrtvých pnuly páry, s hrůzou oslavenci jako pomatenci 44 na boj mžikný patří; tak-li slávy ženci, tak-li bouří bratří? 8. Všudy ticho v hrdém Římě, rostra mrou a rada pláče, svoboda se topí v dýmě strachu, vidouc smělé dráče; již se, není zbytí, sype krupobití; v tom se láska modná vyskytne a bití na mžik spíná škodná. – 9. Králík zlostí nedychaje jako Satan pod se zhlížel, ani nemožnosti kraje ani vesty nepřehlížel; hlava jindy silná, duše neomylná, co svět pravdy nesla, jako dívka mylná do zmatenic klesla. 10. Má-li jako Achil vstáti, smělce prohnat mečem vzteku, či-li kořit se a smáti klouček děsícímu jeku? Rád by porval druha, kdyby nešlo z tuha; však tvor zavalitý jako nebes duha krotí mozek lítý. 11. Duše míru žádostivá jest-li v těsnu strachu vězí, jak drak v plachém zmatku divá, 45 dokud hromy nezvítězí, duše nadýmavá jako kavka žvavá sedíc v bezpečnosti, v boji sestra pravá němé bázlivosti; 12. ,Čert věř rozkacenci!‘ praví z ticha k mysli zpitomělé, ,ten se horoucímu staví peklu jako Žižka směle, jak chrt k oknu skáče, nejlítější práče bez okolku shodí; člověk – slyším znáče – jednou jen se rodí. 13. Buď smír, však ne bez ohrady! V nouzi chytrost přispět musí; v boji zapotřebí zrady, kde se duše tklivá dusí. Na lep chytám ptáky, na med chvály žáky, muže přísahami; teď jsem zlomil háky strachu pověrami.‘ 14. „Bratře! při živém ti Bohu přísahaje smíru žádám, pod tvé statečnosti nohu jako otrok šíji skládám! Buďme svorní bratří, ať svět s divem spatří, král že pro svobodu, jakož na smír patří, volí i svou škodu.škodu.“ 46 15. – Takto Artaxerxes Řeky Xenofontem nezmožené k trůnu loudil, aby vztěky statečnosti nezkrocené spínal lichocením; muž se nehnul stkvěním zlata bublin svodných, rozkošník mřel pěním ouskočníků škodných. – 16. Hrubec mračno krupovité střílí na Králíka hrůzy, po světnici jestřáb v líté probíhaje sem tam chůzi, diktátora těší, že co Staročeší s okna jako kládu, až se leknou pěší, svrhne s králem vládu. 17. Již jed pěně k oknu kročí, s usmíváním na svět hledí, zas smrt vybleskuje s očí, ani slova k pánu nedí. Ten si radost kalí, že se s okna svalí jak sud na ulici, že ho chytrák malý chytil na udici. 18. ,O má nebenosná hlava, o mé srdce peklovládné špatných červů bude strava, a mé milé oči zrádné, i vy s vlasti chutí na Hrubcovo hnutí 47 v místa zaběhnete, kam jen nouze nutí, kde rez slávu hněte. 19. Světe, sídlo nevděčnosti! Což jest po mé kráse svodné, po vší svrchní učenosti, mé-li srdce, božství hodné, má se v květu slávy sladké sprostit správy, snad i s okna skočit? Musím svými právy mozek Hrubci stočit; 20. sic mé – Ha! proč srdce klepáš? Ach! ten hromy střílí s očí! Vždyť ty přizvukáře tepáš, krále házíš jako kočí! Trůn tvé necti, čelo blesk se v bouři stkvělo, teď se hrůzou krčí, jak jen s oka hřmělo a pes z pekla vrčí? 21. Stav se, vztekem zažeň vzteky, nabí usta sladká hromem! Vždyť máš Polany a Řeky, zbroj se milým básně zlomem, hřímej! Vrah se ztřese jak dub, vztek-li v lese vichrů stromy klátí; prázdná hlava pne se, i se lekem zvrátí.‘ 22. – Tak se Agamemnon kaše na Achila k hubování. – Však ten křičí: „„Hanbo naše! 48 Co tvé tajné rokování? Mne-li zrady medem, když řeč o smír vedem, míníš do jha svrhnout? Tvým tě, zrádce, jedem musím v peklo strhnout!““ 23. Král zas: „Tuposti ty synu! Mně-li, červe, stavíš rohy? Pojdi, prachu! Okem kynu, rozstřelím ti ruce, nohy, srazil bych i hlavu, kdybys, stíne, v stavu byl mi dokázati, že si prázdnou hlavu můžeš omakati!“ 24. Hrubec řičí: „„Větrníku! Hlavu mám a silné oudy! Což ty, dýmu bojovníku, s svými nebytnosti troudy? Jak se zbavím tebe, shrkne zem i nebe tvého nerozumu, ach! vždyť lidi zebe již led tvého umu. 25. Nevděčníku, já jsem z bouře tebe vytrhl zmatenosti! Tvému božství poctu kouře zradil krásné nevinnosti. Já i Jidáš svého mistra vznešeného prodal tintěrkáři, teď dle umu svého platíš mi co žháři. 49 26. Já tě – však co řečí trolím nadutého nájemníka?! Jinou cestu pro mstu zvolím, zjevím světu pekelníka. Jako k soudu trouba zavzním, že jsi houba cizí učenosti, sám jen dým a chlouba, sídlo ouskočnosti! 27. Do noty-li zpívám tobě, kroutiteli, libozvuky? Mlčíš, jak bys ležel v hrobě zbit jsa svými hromohluky? Ty jsi krása světa! Po tvém božství veta, po tvé samovládě! Ha aj! růže kveta sláva sedí v kládě! 28. Třes se! Vyhřmím na tě peklo, abys poznal, jak to bolí! Jak se srdce bolné leklo, že vztěk můj je na prach strolí. Povstaň, stíne, z hrobu! Již svou složiv zlobu k smíru srdce skloním; poskoč, sic v tu dobu umíráčkem zvoním! 29. Jako August k Cině pravil: ,Buďme přátelé,‘ a byli; když jsem klubko vády navil, káži, bychom roztřepili srdce kyselosti, Aj! mrou urputnosti. 50 Bratří s tělem s duší choďme v upřímnosti, na vůdce jak sluší. 30. Já a ty a Bradáč třetí buďme umu rozsudkáři; jak kdo z mozku na svět letí, jako vážní tintěrkáři na trůn sednem soudu, natřem pravdy oudu, až mu srdce ztrne, v rozsouzení proudu s nás se hana hrne. 31. Buď kdo buď, i Homer tvorný, třený Virgil, Ovid hbitný, Lukrecius nehovorný, Horác, dvořan krásocitný, nevyklouzne haně, jako dravé saně krásu vyškubáme a si pocty daně křikem vynutkáme. 32. Blázni, komu vlasti sláva na srdéčku outlém leží, sváry těší nás a správa, po stínu-li vřelci běží. Což jest po věčnosti, čest-li v skutečnosti hodů nepřipraví? Nás-li krmí hosti, ať se párou slaví! 33. Křičme, haňme, na novoty při radosti obmejšlejme, staré zvyky, toť jsou sloty, 51 ty jen hlupcům zasílejme. Však my v slávy květu zděšenému světu pavučiny pleťme, po klasickém letu jako orel leťme! 34. Co to klasický let? Brachu! Co mi po tom? Zda-li zvíře neb trn? Bez rozpáku, prachu, trochu beru k Časomíře, abych spustiv hromy otřásl mozků domy, pomátl nedouky, svalil pravdy stromy bouřícími hluky. 35. Děti oslepujme slovy! Uslyší-li o Homeru, o zřečtěném Tevtonovi, neb že s Voltérem se peru, ty tam! před nás kleknou, jmén se hrdých leknou, z nichž jsme nečtli slova, ,Jaká,‘ pro nás řeknou, ,krása Virgilova!‘ 36. Tyto buďte motanice naších sladkých spravování! Přemejšlejíc na štvanice v peklo sražme milování! Jen kdo slouhy dvojí, trůnu sílu trojí, smělost, tma a hluky čest i jmění zrojí mezi libozvuky.““ 52 37. Praviv líbal dobrodruha, siré panně hladil tváře, pak se zdvihnuv kráčel z tuha jak dub mezi klevetáře; tu své fousy hladil, mudřec moudrým radil, když sny vykládají, a své řeči sladil, jak mu poctu dají. 38. Zatím Králík ducha svého v makuláři vybrušoval, aby něco výtečného z tkanic světu vytvořoval; do snů vrytý seděl, na pletichy hleděl Newton divotvorně, aniž mudrák věděl, kdo tu stojí dvorně. 39. Dcera jako milostenka na tatínka pohližuje a mu jako věrná ženka hubinkami oslazuje práce mdlého ducha, do tvrdého ucha šeptá v žehravosti, že se neposlucha drží zmatenosti. 40. – Jako u Homera Juno rozvinuje ducha řásy, aby polapily v lůno lásky žence každé krásy; – tak cit i zpěv temný tře se v mozek jemný 53 hlubokého pána, hlásek nepříjemný svědčí, že tu vrána. 41. Skočiv mluví: „O můj květe! O mé statečnosti símě! Tobě v budoucnosti plete věnce básníř, však ne v rýmě, ty jsi pocta všeho světa výtečného, ach! já otec vidím obraz ducha svého a již slávu klidím. 42. Jasná hvězdo, krásy blesku! Zpěvů hromozvučných sklade! Ach! svět v zmatenosti třesku k nohoum Bohyně mé klade v srdci city mroucí a tě myslí vroucí v růžonesném lese nad slunce se stkvoucí k poctě světu nese. 43. Božství tvé se v světě pevní všemi slávy okrasami; vždyť mi (sic!) přátelé jsme krevní s nerozumu potvorami; kam jen okem hledím, rozkoš z lásky cedím a se šířím božstvím, neboť šťastný sedím mezi bratří množstvím. 44. Duch můj větří u vidění, jaká krása, jaké zpěvy, jaké lidu pomatení 54 ve svatyni božské děvy! Sem i Francouz běží, Vlach se záštím ježí, na mne žehrá Němec, s vytržením leží v chrámě cizozemec! 45. Řek i Říman puká zlostí, že má zpěvů božských sladkost převýšila výtečností vážnost římskou, řeckou hladkost, že mé divné lety přesvědčily světy o mém ozbožnění. Jaké vonné květy! Jaké krásy stkvění! 46. O můj nepostíhlý duchu, v rozkoši se slávy topíš! Jaký balšám, že se z puchu lidských umů k nebi schopíš! Sraž již s ducha tělo, aby krásy čelo dalo důkaz světu, že se mocně stkvělo již i v plodu květu. 47. Kdo mi roven? Kde jsem? Nebe! Lid mi vděčný chrámy staví; spravedlivá věčnost tebe nad Solony, duchu, slaví. Co jest Homér? – Prášek. Milton? – Mdloby brášek. Jen ty pneš se rovně, když se chuti hrášek v prachu koulí skrovně. 55 48. Konec bojům! Časomíra spravuj všecky čilé duchy; jeden pán a jedna víra řád buď pro vás neposluchy! Dceru modlu mějte, předních míst mi přejte, mou se krmte stravou! Sice v pekle pějte se svou tvrdou hlavou.“ 49. – Takto Alexandr světy širé vítěz probíhaje drtil šlechetnosti květy, hubil lidoživné kraje; z prachu tvoře boha žíznil, aby moha letět v nestvořenost, spial i pouty boha jako přirozenost. – 50. – Takto kalif Omar sedě s věřícími na trávníku, v kytli s potěšením hledě, jak svět zlatý panovníku květy krásy snáší, pochlebenství práší, víru jak šat mění, vidí, že teď vnáší posel pozdravení. 51. ,Bůh a prorok jeho! Pane, k nohoum tvým se Amru skládá a tvé slávy svrchované o rozkazy božské žádá! Egypt se ti klaně, modly s chutí haně, 56 poctu bohu nese; patříc boží zbraně knihovna se třese. 52. Co s ní, rozkaž, dělat máme?‘ Kalif na věřící zhlídá: „Knihy ohni v kořist dáme!“ tvrdým hlasem odpovídá. „Buď co Koran učí, neb lži světům zvučí.“ ,Jak-li Koran? K čemu?‘ „Víc-li o snách bručí? Shořte!“ Konec všemu. – 53. „„Ha! ha! ten zas ve snách lítá, kde ho kojí nestvořenost.““nestvořenost,““ mluví Hrubec; „„jak se zmítá, že mu zmizí přirozenost, že um větry plodí; ten as sebou hodí zprávou na podlaze. Bratře! boj se rodí, Hromovod jest v Praze!““ 54. „Hromovod-li? Pánbůh s námi!“ Srdce mře, dešť oko cedí. „Ach! mé pocty shrkly chrámy, Satyr na mne směšně hledí. Konec mdlému panství, ach! ten na tyranství zná ti hromem bíti! Chuďas do vyhnanství musím s dcerou jíti. 55. O mé dítě! O má Praho! O vy věrní učedlníci! Mezi vás jsem rozsil blaho, 57 buďte moji zástupníci, mistra v těsnu hleďte, za patama seďte tomu neznabohu! Po tmě boje veďte, nebližte se k rohu! 56. Ach! kyž neznaboha třepím! Kde jsi, Polane a Řeku? Marná žádost! neoslepím hromem dluženého vzteku! Darmo šálím vřeskem, učenosti bleskem, Řeky výbornými; na Parnase českém sedíť svorně s nimi. 57. Moudrost-li se s vtipem spojí, pravda vtiskne k statečnosti, snové mdlých hlav neobstojí, ani hana syrovosti; hrom cti bude bíti, pěny klamu tříti, drtit chlouby hrady. Honem musím skrýti libozvučné vnady. 58. Co ta z Uher syrovina s rváči k boji nepřichází? Dřív se za věrného syna, za sloup pravé víry sází; když mře panství těsné, smělost páry klesne. Ach! kdo nyní v boji slovíčko jen hlesne z duchů o pokoji? 58 59. Boj jest, boj i musí býti! Kde jste vojsko? Kde jsou zbraně? Hlava ouzká má-li bdíti, aby zbila líté saně, do mdlob věčných klesá; smích nás nectně česá, moudrost škube pera, vítěz chasa plésá k pomstě za Homera. 60. O můj Hrubče, pomoc v těsnu!“ „„Bratře!““ Hrubec odpovídá, „„ani slova nevyhlesnu, kde vtip moudré pravdy hlídá. Na vás dýmu rváče všecken svět již vdáče, což by Muzy řekly, pro tě kostrbáče že se muží vztekli? 61. Bojuj sám, já přezvídati budu vévod položení, k Dobrovskému nahlídati kocour slídný do ležení; kam se Satyr vrhne, i mne sebou strhne, abych zradil tobě, než se bouře svrhne, o čem radí sobě.““ 62. „Pán Bůh se mnou! Co se děje? Sloupové mne opouštějí. I ti zrádci do naděje sladké jedu nalouštějí. Komu budu věřit, že mou počne měřit 59 duchy Časomírou? Darmo chci se peřit, klesám s svou i vírou. 63. Kde jste věrní učedlníci, nerozumu holoubátka? Aspoň buďte bojovníci čipernější nad oslátka! Běžte, kam kdo může, kde jest vtipu růže, kde své střely kalí. Již-li z božství lůže vyhnat nás se valí? 64. A tě drahou milostenku, potěšení nejmilejší, když se bitva vztěká venku po vše věky nejhroznější, zavru v tvrdém hradě, kde ti jedy sladě Bradáč snese dítky, by k tvé ještě vnadě vyšívaly kvítky. 65. Aspoň stín tě v ouzku těší, mřeš-li v zrádné samotnosti. O vy bohaprázdní Češí, zdárné děti nevděčnosti! Vám jsem chtěl střít city, duše vaše syty byly brzy páry. Pro mou čest a byty šlete bič a máry. 66. Kde jsou vojska Časomíry? Proč se k mistru nestavíte? Ach! jen bouři, ach! jen víry 60 před mé oči zarážíte! Mluv, můj milostníku! Kde máš hrubství dýku? Nepřítel kde stojí? Zda-li ze Blaníku na nás pluky rojí?“ 67. – Jak se Xerxes v bitvě plašil, s podivením v Řeky hledě, ač i světem hrdé strašil svobodníky jak bůh sedě na vznešeném trůně v bezpečnosti lůně, ač i pochlebenství lahodivá vůně spila člověčenství; 68. žena hvězda statečnosti v bitvě divy prováděla; světa pán mřel v zmatenosti, co prv s bouřícího čela střílel mstivé hromy na svobody domy s pouty hanebnými, že lid spiatý v lomy vyšle s chlapy svými; 69. hudebník jak při pranici pod stůl pro bezpečnost leze, s potěšením na štvanici hledě volá na vítěze: ,Uží teď své moci, neodpouštěj otci, ani pěkné panně, bez rozdílu v noci,noci sekej všecky haně; –haně; –‘ 61 70. tak i větronosný trna Králík bezpečnosti hledá, slepé otroky v boj hrna oddechu své duši nedá, strachy jedovaté plodě, smysly mate, hrůzou sem tam zhlídá; v bázni vrchovaté žák mu odpovídá: 71. ,Ve snách mluvíš, milý pane! Co se zdá ti o zbouření? Pokojnosti vyžádané dostihl’s v trůnu oslavení. V rozkošnosti klínu ani boje stínu vůkol neuvidíš. Přihni srdce k vínu! Co se blaha stydíš? 72. Plésej, dokud přeje štěstí, sázej na ctnou hlavu věnec, ať ti tajně hrozí pěstí, tys předc u nás oslavenec! Kdo ti pohne vlasem, který měříš časem mocných králů vlády, jako hrubým hlasem libozvuků klády!‘ 73. „Kdo to, milostníčku, běží?“ ,Věrný ctitel temné třídy!‘ „Ach! Snad sláva naše leží v rozvalinách věčné bídy? Kdes byl, slouho věrný? Kam trhl Satyr perný?“ 62 „„My ho nepatříme!““ „Ach! vrah lichoměrný, smrtí o něm zvíme!“ 74. „„Já jsem viděl nepřítele.““ „Kde jest? Jaké hromy ková?“ „„Jen se směje kráčí směle!““ „Ach! ach! ouklady mně snová. Pospěš, kam zas míří? Mrak se bouře šíří, vůkol tma a zrady. Kde, co, kam, kdo míří? Teď jest třeba rady! 75. Kde jsou naši bojovníci?“ „„S nepřítelem rozmlouvají.““ „O vy zrádní pekelníci, kyž vás čerti roztrhají! Po vší slávě veta, konec bude světa, konec panování! Ach! má krásná leta přijdou k pochování!“ 76. – Takto Aiax v zmatenosti všudy soků spatřil hrůzy, vztěk své jiskře žehravosti očma smrtil plaché luzy. Vida stáda mlátil, jako kroupy klátil na sta prchajících, stráží sílu zvrátil ovcí hlídajících. 77. Jako slavný rytíř z Manchy Dulciney vnadné světem v tovaryšstvu ctného Sanchy 63 hledaje se hlásal květem zboru šlechetného; na boj vyzval mdlého dobrodruha cestou, neskloní-li svého čela před nevěstou; 78. spatřiv dívky veské střela za božskými rozkošemi roklemi a bahnem jela, aby na veškeré zemi pannu nejkrásnější rytíř nejsmělejší mečem z chlapství dobyl; boj svedl nejhlučnější, až si bití zrobil; 79. kdo v bok přišel, strom neb zvíře, větrník neb stádo hojné zrostly v obra, co v své díře zaklené jak růže strojné milostenky hlídá; vůdce řádný zvídá, jak se vojsko klade, ač mu zapovídá slouha, k nim se krade; 80. letí blesk a hrom je tříská, až se hory rozlíhají, ač jed obr vztekem plíská, ač mu čerti pomahají, rek se neulekne, stojí hrad a sekne v bok skrejš hanebnosti, shrkne strom a klekne kořist statečnosti; – 64 81. tak i Králík boje vidí, nepřátely sobě tvoře; teď se hrne na sta lidí, již se valí příkořenství moře, smrt co orel lítá; však náš nepřivítá Aiax vrahů k boji, hrůzou pláče, zmítá hymny po pokoji. 82. ,Což bych na boj myslil v těsnu? Vůkol zrada, vůkol hromy! Ven-li vkročím, s hanbou klesnu. Abych ušel bez pohromy z příkořenství proudu, vlezu v ňákou boudu, neb v poušť cestu změřím, ach! i svému oudu víc již neuvěřím. 83. Nyní jsem skryt! Co to bouří jako z pekla v této skále? Snad tu zrádce; les již kouří, na mne střílí šípy stále. Odsud pryč! Jsem v sklepě, snad sem dráči slepě na mne nepoženou? Bože! teď jsem v lepě, stín mne zradil s stěnou. 84. Utec, krásolícný duchu, z zůřivosti motaniny! Všudy jed a hrůza puchu jako z naší syroviny, stejnouť měří mírou. Touto projdu dírou, 65 snad mne neuvidí s roztlučenou lírou z posměvačných lidí? 85. Kam se vrhnu? Kdosi běží, za mnou střelec v patách letí! Ach! svět na srdci mi leží, hynu, nemám žádných dětí. Hrad se zbořil stkvělý, nepřítel střel smělý krásné ducha plody, ach! i přítel vřelý klade k hrobu schody. 86. Konec se mnou, zrádné světy! Ach! jak nerád s trůnu kráčím. Darmo líbám slávy květy, štěstí oltář otrok máčím svými slzičkami, prošev nehodami v hrob se bídník beru, kam i s okrasami strhnu milou dceru.‘ 87. „Mistře!“ ,Kdo to volá k hrobu?‘ „Nepřítel již zmizel z Prahy.“ ,Díky vzdejme v tuto dobu, že zmatl mocný Perun vrahy. Se srdce svět házím, zas se na trůn sázím a své protivníky v peklo necti sházím s všemi učedlníky.‘ 88. – Takto Karakala dravý zabiv bratra jak lev řádil; na mžik ctitel ctnosti pravý 66 s nevinnostmi na smrt pádil, rada vážná mřela, moudrosti kat z těla trhal srdce s chutí, čest-li kde se stkvěla, klesla bez pohnutí. 89. Tyran mdlý již milovníky zmařiv jasné šlechetnosti, střelil na své pekelníky slepé stroje ukrutnosti, čím dál v správě kráčel, tím víc krví máčel jasnost svého trůnu, sílu k zvěři vláčel, květ třel v lásky lůnu. – 90. Náhoda sem Vrabce vodí, vidíť s hrozným podivením, jak král motaniny plodí se svým ducha potřeštěním. »Tys syn hlavy tvorné, bracha z Manchy dvornédvorné, bitvy s stíny vedeš a v své divotvorné strůji v posměch jedeš! 91. Zanech jednou tintěrnosti, vypuď z hlavy páry zmetky, jak já miluj skutečnosti, tuposti a necti pletky zmař co mistr správný, ať se způsob dávný ducha přidržuje, sic tě mstitel právný nectně zukřižuje. 67 92. Vyspi dnešní hrůzy zmatky, moudrosti se uchop zdravé, jak syn zdárný drž se matky vlasti s citem lásky pravé! Stín i bludu zhasne v její záři jasné, srdce ledné zvřelí, světlo slávy časné v blesk se věčný vtělí. 93. Divy uzříš, svých-li stínů marných poznáš, směšný pane, jak se vinou z hrobů klínů krásy od nás milované; i tvé srdce těsné k podivení klesne, i se mozek zhojí!« Řka to hlavě děsné líky zdravé strojí. 94. Snář se sem tam obracuje, neví, co se vůkol děje? Ach! jak srdce poskakuje, jak se oko mrtvé směje, že se bouře zvrhla. Na postel ho strhla duše zbité mdloba a i ve snách drhla mistra z Manchy zloba. 68 ZPĚV ČTVRTÝ.
1. Jak se známí dověděli o mistrově zmatenosti, ihned časně vyjížděli k němu v strojné horlivosti; vidouc v lůžku z rána zvětřeného pána jako stěnu bledou, šipky mistra Štvána k nemocnému vedou. 2. Ten své roztahuje umu vznešenosti vážně kouká, jak si rytíř nerozumu Časomíru v lůžku houká; ramenama krčí, že smrt zrádná vrčí na zbitého krále, hrom již hanby hrčí vůkol domu stále. 3. Krásná dcera vidouc Štvána v rozpáčlivé pochybnosti, jako dítě svého pána želí v milé divokosti. Konec štěstí květu! Výhost dáti světu krása tvorná musí. Ach! žel v slávy letu smrt ji zrádná dusí. [69] 4. ,Co si počnu? Opuštěná od hanebných milovníků, bohyně co slávy ctěná jsem teď posměch učedlníků. Krása světská šálí, – kdo mi obět pálí z lidí na oltáři? Nevěř, koho chválí, nevěř světu lháři! 5. I ta z Uher syrovina, co mi zdila z bublin chrámy, jest mé bídné smrti vinna, že jen svodně hrála námi. Kam se střelím z těsna? Na svět jako ze sna hledím na škaredý, chrám i z pěny klesna ztrne celý bledý. 6. Pryč jdu z točenice rumů, z kalu toužím po věčnosti. Ach! již nepodráždím umů, nevyloudím k zmatenosti. Pěny pletek zbořím, jako Dido shořím, abych zjevně sešla, že snad říše tvořím, pověst o mně nešla. 7. Měj se dobře, zrádný světe! Ach, již k ohni Dido letím, a tě, národnosti květe, v zmatku dcera otce světím. Ach! tvá slabost umu nevyvedla z rumu 70 palác pro nevěstu, obět nerozumu měřím s světa cestu.‘ 8. – Jako Kleopatra, růže krásy, vidouc, že mdlé pluky Cezar okamžením zmůže, slyšíc triumfalní zvuky, kladla k prsům hady, aby jedli vnady rozkošného těla; – tak se bojíc zrady Cmírka umřít chtěla. 9. – Jako herkyně své pravé v srdci udušuje city, byť se srdce smálo zdravé, zhlíží na nebeské byty, jakby vadla hořem, pro miláčka mořem plout chce, s lvy se bíti, ač by ráda s thořem hleděla se skrýti; – 10. tak šla a se ohlížela, chytí-li kdo zoufalkyni, aby v oheň nevletěla. Však žel! Každý na herkyni hleděl s potěšením, svět-li udušením matných smyslů zblaží, neb se vrána stkvěním ohně více zpraží? 11. Otec vzdychl si, ihned mění dcera slavné předsevzetí, ,Jest živ!‘ mluvíc v rozhorlení 71 střela k miláčkovi letí. ,I já s tebou, světe, naděje-li kvete, zas se ráda smířím. Ohně uhasněte! Já své božství zšířím.‘ 12. Králík ve vidění leže očma ku podivu kroutí, duchem po obloze běže svíjí tělo jako proutí, stříká z huby pěny, jak když v Delfi ženy rozumu dým zbaví, na ztřeštěné stěny s nebe shlednuv praví: 13. „Rád bych jako Empedokles ze člověka pálil boha, rád i zuřil jako Kokles, kdybych oheň snésti moha neděsil se kouře. Jaké nové bouře! Jaké slávy blesky! Sotva oči mhouře usnu, slyším třesky. 14. Vidím Alexandra v blesku cti a vlády nekonečné; vidím, jak si Slovan v třesku bitvy krotí světy vděčné; vidím písničkáře na mne jako žháře sypat mstivé jedy, vidím kalendáře, nové umu vzhledy! 72 15. Vidím – Vidím lidi zdravé, – – –“ »Řekni, kterých neošálíš! Známe smejšlení tvé pravé, a jak holobrádky pálíš. Vstaň! sic po všem veta, posměch budeš světa tebou mámeného. Ha! již prošla leta kejklování tvého.« 16. Řekli a se s mrzutostí na mamiče odstranili. Tuť hned k sobě s divokostí otec s dcerou přiskočili, až se rozlíbali a si znovu stlali rozkošemi cestu, hrubší svody tkali k vdavkám pro nevěstu. 17. Bouře lásky jako v světě všecka prudkost zklesla v mdlobu, večer v lidoživném letě právě v utěšenou dobu, když svět krásný chodí, milovníky vodí jako na provázku, Králík div ten plodí: „Půjdu na procházku.“ 18. A jde na procházku k spolkům, kde vtip olověný sedá, kde se posmívají volkům, kterým moudrost bloudit nedá, kde se krása haní, jest jen hrubost paní, 73 vládnouc světem modným. Těm se Králík klaní ptákům ctnosti škodným. 19. Krásy přehlížejí všecky: hrdost té a milostence jiné vytejkají děcky hladkost nepříslušnou žence; ta co slunce slepí, ta co Nelson třepí krásou milovníky, u té děti dřepí, ta pne zákonníky. 20. Náhle vše se tiší v kráse, oči divem zamrazují, jakby nebe vyšlo; zdá se, že i kvítky obživují, všecka přirozenost krásy obnaženost světu rozvinuje, ba i nestvořenost zázrak korunuje. 21. Panna – klekni podivením, světe, krásou před nebeskou! Ach! jak oko s potěšením hledí na tu slávu českou! Kde jsi, hrdý soku? Div se ctnému kroku strojné šlechetnosti, tvořícímu oku božské nevinnosti! 22. Jaký plamen jiskří s očí! Jaká sladkost z oustek zvoní! Ach! ta rozum zdravý ztočí, 74 protivníky k zemi skloní statečnými mravy vyjasněné hlavy, srdce vznešeností, v pouta všecky stavy spíná líbezností. 23. – Takto Priamovy rady kouzlí krása Helenina; vchází mezi ně a vnady výší mocnost Venušina, starci zkostlí hledí, rozkoš božskou jedí, ,Div-li, že se s chutí krev co řeka cedí?‘ pravíc v užasnutí. – 24. I náš Cesar vidí, hoří, láskou smrtící se třese, hrubé ideály boří, duch se k milostence nese, nemá očí dosti, aby příjemnosti nasytil se medné. Otrok vznešenosti koří se a bledne. 25. Kam se hnula krása svodná, stín jí slepě následuje a si pouta slávy hodná vřelec bez rozmyslu kuje. K té-li ducha vtělí, jak se s dcerou zdělí o ztracenou lásku? Ach! teď s hrůzou želí, že šel na procházku. 75 26. Jaká bouře v srdci zrádném střílí hromy žehravosti! ,Ach! já mněl, že sami vládnem v ideálů prostranosti; naše zhrkly pěny krásou božské ženy hanby do propasti; jaké náhlé změny v obživené vlasti! 27. I já tvůrce krásy nové rozum, čest a srdce tratím, přes moc jako otrokové volní průvod panny zlatím.‘ Kam se děla hrdost? Změkla srdce tvrdost, král co otrok leze. Tak se světa hrdost v blesku štěstí sveze. 28. Bez rozumu spěchá domů, nevidí své dcery sladké, ač ta k přivítání hromů na sta sílá v řeči hladké. Láskať bystře vidí, klam jí neošidí medem strojné lásky; tak i dcera vidí nových citů klásky. 29. Vlasy jako hady ježí, očma stříhá hořícíma, brzy jak saň lítá běží rukama stín smrtícíma, již co pěna sedá, svého milka hledá, 76 třese se a skáče; do mdlob padá bledá, křísí se a pláče. 30. – Medea tak žehravostí hoříc city v srdci střela; na rozmilé laskavostí dítky matka pohlížela, drahé potěšení jako v okouzlení vinouc vroucně k sobě zřela, že v té mění Jason lásku době; 31. bez rozumu vystřelila jako lvice za nevěstou; vidouc zradu slzy lila jako dítě křehké cestou; škubnouc sebou syny za otcovy viny trhala co hady, ohněm v řiceniny svrhla hrad, byt zrady. – 32. „Polituj mne!“ dí dceř, „nebe! Plačte se mnou, libozvuky! Ach! můj otec zradiv sebe smrtí květ své hromem ruky. Kdo mne zbaví hoře? Bídy bezdné moře zrada na mne vlila, lest vře, by mne v hoře nepaměti skryla. 33. Mám-li nechat hebké oudy hanebnými kruhy spnouti, aneb vztěku pustit proudy, 77 proti hrázi změn se pnouti? Srdce mlčí zrádné, pomoci tu žádné v ouzku neuvidím! Ach! kde zrada vládne, tu jen bídu zklidím. 34. Právě, o můj Hrubče, kráčíš v sídlo věčné zmatenosti! Moudrostí zde nevypáčíš z duše zrádné hanebnosti, bys i hrozil hromy zbořit zrady domy, bouří nesvítězíš! Muži bez pohromy, i ty v kalu vězíš! 35. By se, malátnosti skálo, hrome ducha setřeného, neštěstí střel na tě sválo, ková bystrost srdce zlého. Utec, chraň se jedu! Sic ti nese v medu smrt co z pekla jistou! Ach! dceř srdce z ledu i ctnost bije čistou.“ 36. Jen to řekla, Hrubec vzteklý jak blesk na Králíka běží, strachem ten co kapr leklý na podlaze v zmatku leží; Hrubec chce ho stříti, míří, má již bíti. „„Budiž svárům konec, jináč já se mstíti budu tvé lsti zvonec! 78 37. Lež si, zeměplaze, v prachu, krč a škleb se, oulisníče! Mři a zoufej, top se v strachu, mám tvé hanebnosti klíče! Neomámíš světa, smysly zdravé pleta křehké nevinnosti, zprávou mou buď veta po vší výtečnosti!““ 38. Střeliv z domu v lid se ztratil, aby za šeredné viny tvůrci zradou zradu splatil, věrně vymaloval činy lstného panovníka, krásy potupníka, rozsivače sváru, který pro mladíka plodil zkázy páru. 39. Lidé s podivením patří na schovance pána z Manchy, kteří s chutí byli bratří slouhy přemoudrého Sanchy. Teď se všickni stydí, že je nahé vidí klamu tovaryšetovaryše, a se každý klidí z ouskočnosti říše. 40. Náš však Králík z vášní víru nemoha se prodrat k břehu, kleje mrzkou Časomíru v divém zmatenosti běhu; sám si dává vinu, že jen motaninu 79 pleta mládky šálil, ztupiv tebe, synu krásy, hloupost chválil. 41. Zhroziv se i srdce zlého i své drahé Časomíry, nechtěl spatřit světa ctného, ani milované líry; v koutě smutně sedě, na své činy hledě, vzdychal po milence, a i slzy cedě, žehral na mládence. 42. Rád by vyšel ze žaláře zhanobené samotnosti, aby uzřel krásné tváře nebenosné rozkošnosti; hanba boha svírá, láska srdce zžírá, žehravost ním třese, pověst hany sbírá a je světem nese. 43. Což jest na plat, vězet musí, byť ho láska umořila, zamyšlenec city dusí, které krása v srdce vryla. Darmo v lůžko lehá, plamen lásky šlehá, žíly rozpaluje, vztěklec v domě běhá a si půtky kuje. 44. – Orlando jak potřeštěnec probíhaje vsi a lesy, zahazuje slávy věnec, 80 ,Angeliko božská, kde jsi?‘ volaje se zhlíží, zda-li soci víží nad sníh bílé oudy, k řece lev se blížíblíží, břede k horám proudy; 45. zuří, mečem jako hromy drtícími skály třepí, duchy zve a seká stromy, neb z nich zmatek vrahy lepí, zbraní na zem hází, u skalin se sází, vzdychá, list jen šustí, skočiv skrze mlází k milence se pustí: – 46. tak i Králík tvoře sobě strach a šťastné milovníky, oči pase na osobě vnadné, rve se s pekelníky, božské spisy trhá, v moře not se vrhá, skáče jako saně, obraz svůj i drhá, pne se k milé panně. 47. Rád by vyvázl z pekla svého, střelil k tvoru nebeskému, kdyby dcera umu mdlého nebránila zmámenému. Ta co drak ho hlídá, na očích mu zvídá tajné v srdci hnutí, i on na ni zhlídá cítě ustrnutí. 81 48. Blesk jest jeho výtečnosti, jádro nočních zpytování, předmět milé srdečnosti, sklad i všeho milování; jest-li té se zbaví, jako vlci draví na něj soci skočí a ho zblahoslaví, až mu mozek ztočí. 49. ,Neupustím od tě, tvore nejkrásnější mého umu! Žehrej, světe, vylej, more mody, jed mi do rozumu, pevná skála stojím, pohrůžkami trojím sílu statečnosti, kdo mé, když se zbrojím, sepne zůřivosti?‘ 50. ,Outlá krása!‘ jakýs hlásek ozývá se v srdci skrytý, obraz v blesku jemných lásek ze všech rozkošností slitý před hrdinu vstoupá, tenť se v moři koupá sladkých potěšení a svou modlu zhoupá v věčné zatracení. 51. Hoří, trne, touží, hledá, láska plamen zžírající na mžik oddechnutí nedá duši vášní svírající! ,Sraziv kruhy bludu věčný ctitel budu 82 krásy nejoutlejší, jen tvou slávu hudu slouha nejvěrnější.‘ 52. Praví, jako modník strojný kadeřuje zřídlé vlasy, hladí tvář, by nepokojný duch se neozýval hlasy hromozvučné líry. Oči netopíry kouzlí bleskem chlouby, ústa sladí víry světoplodné trouby. 53. Krade se co liška z domu, chytře vůkol pohlížeje, aby neprobudil hromu dcery siré na zloděje srdce nevinného, nepotkával zlého soka na ulici, v chrám se cíle svého dotřel k milostnici. 54. Vstřelil v chrám co vřelec divý, kdežto krásná Královinka, božské krásy obraz živý, nevinná co holubinka na své vyvolence, čisté krásy žence, vlídným okem hledí a i pro milence z kvítí rozkoš cedí. 55. K nohoum božské krásy padá jako otrok oslavenec, „Vzhlédni, spanilosti mladá, 83 s oblíbením na můj věnec! Ten mne nad svět slaví,“ vytrženec praví, červ se k nohoum vina, sám i panně staví se co nebes syna. 56. „„Kdo jsi, že se s všetečností ke mně jako k sestře vineš?““ „Známý světem výtečností, bůh i, láskou-li mi kyneš. Vlaši Eneáše, Židé Eliáše divotvůrce ctili, a mne Hrdonáše Češí oslavili.“ 57. „„Ukaž věčné tragedie nesmrtedlné Iliady, s tvým-li zpěvem rozkoš pije, mrou i nerozumu vlády?““ „O já na podivy plodím větší divy krásotvářné líry. Umem mým jsou živy zvuky Časomíry.“ 58. „„Ploditeli Časomíry! Hledí-li kdo s potěšením na Záboje, na Lumíry, koho sepneš potřeštěním líry hromohlučné? Slyš jich trouby zvučné, lásky sladké pění, i tvé ucho tučné cítí okouzlení! 84 59. Slyš své Časomíry hluky, jako Scyla drtí city, spíná čarodějné zvuky rušíc vnadné krásy byty. Ach, tvá Umka slepá darmo struny tepá, místo příjemnosti jak had sebou klepá v prachu ničemnosti.““ 60. „Odpusť, krásocitná duše, odpusť svému otrokovi, jest-li pokoj plodný ruše zkalil krásu stařečkovi jako ještěr z pekla. Ach! mou hlavu zpekla žízeň po novotě, prv mne slepost vlekla, nyní hořím pro tě!“ 61. „„Ty-li, tvůrče Časomíry?““ „Ach! jsem, božské krásy záře, pomatenec jiné víry patře na růžové tváře, na myslící čelo, čistší nad sníh tělo, na zrůst síly jemné; ach! tvé oko střelo zmatky duše temné! 62. Slunce spanilosti svítí, krása rajská v slávě kvete, bouře, co mé srdce cítí, nepocítíš, ledný světe! V kráse jen se topím, v mysli divy tropím 85 patře na tvé plesy; duch své smysly schopím, lítám pod nebesy.“ 63. Takto pěje vytrženec ruce k panně vlídné spínal, s hlavy strhl své vlády věnec i své mdloby připomínal, když sem vešla právě v nelíčené slávě sestra Dobrovinka; k ní co koník v trávě skočí Královinka. 64. A svou duše polovici jako ženich milou líbá. Králík hledě na dívčici, v své se mysli nekolíbá, pevný jako skála, byť i bouře vála třících pohanění, neb se Umka smála jeho okouzlení. 65. Stojí a i bude státi ve své nové, pravé víře, před vším světem chce i dáti výhost směšné Časomíře; a že pravdu kuje, tajné vypravuje srdce ouskočnosti, sám se odsuzuje za své syrovosti. 66. „Nejsem otcem Časomíry! Ach! v mé hlavy pomatení vpadl jsem v bezednivé víry 86 divotvorných okouzlení, vida k nebi lety chtěl jsem zmámit světy, orla spnouti pouty a i vonné květy s sadu zahnat v kouty. 67. Dobrovinko, otce ctného hlavy plode nejkrásnější! Stkvi se v běhu, královského máje kvítku nejvonnější! S Královinkou letem božským hněte světem tvrdým k milování, ať se krásy květem šíří radování! 68. Žel mne mdlého odtržence! Já jsem hanby došel jisté! Nesmrtedlnost plete věnce kráse jako nebe čisté; a mé srdce z medu nabíralo jedu na tě, nevinnosti! Darmo nářek vedu, umru v hanebnosti.“ 69. Praviv zakryl smutné tváře, vzhlédl a vzdychl a oči sklopil. Domů šel co do žaláře a se Časomíry chopil, by se skryla dcera na čas do kláštera, nalil v řeči medu, i se odřekl pera hanebného jedu. 87 ZPĚV PÁTÝ.
1. Nelez, brachu, kde se svírá, ruky nestrkej, kde pálí, sice se ti rozum scmírá, srdce nepěkně i zkálí. Toť náš Králík zkusil, až se dýmem zdusil nepodárné lásky a i carat musil světem na procházky. 2. Jak kůl osamělý sedě od rána až do večera, na své muky smutně hledě, že dceř zaslal do kláštera, že se krásy bleskem jako hroma třeskem nechal umrtviti, Časomíry vřeskem chtěl se posilniti. 3. Srdéčko své na tré dělí: dílek vnadné dcery hledá, kousek slávy zbité želí, částka láskou parnou bledá po rozkoši zhlíží, na pěně se klíží a si plete věnce; jak svět zmatek tíží mdlého vytržence. [89] 4. V pochybnosti kolíbaje krásu světoplodné hlavy, bez křídel se pouští v kraje, odkud blázni berou stravy, smejšlíť na pověry, jakby dobyv dcery spial i Královinku, žehrá na příšery, kleje Dobrovinku. 5. Darmo smejšlí do půl noci, darmo protivníky kleje, rozum nerozumu otci s moudrostí se zjevně směje; lásky bič ho šlehá, jako trhlý běhá kolem po podlaze, bez sebe již lehá, křičí zas: „O blaze!“ 6. Nyní v pekle hanby hoří, již se topí v moři lásky, samé ideály tvoří vítěznými libohlásky; teď se k nebi nese, zas se strachem třese, že ho Satyr srazí, ráje kouzlí v lese a si květy kazí. 7. Politujte zem i nebe válčícího pomatence! Minulosti, ptám se tebe, zdali’s pletla komu věnce, aby v takém boji, v lítých vášní roji 90 oháněl se vztěku, v duše nepokoji přebředl slávy řeku? 8. Mřete hanbou, hrdinové oslavení duchy mdlými! Sem se hrňte, vítězové tmaví s zpěvy výtečnými! Patřte: Váš bůh stojí, když se vztěky rojí slepých náklonností, rány smíchem hojí zbité poctivostí. 9. Slíbil čest a svůj slib zvrátí, láskou hořel rozdvojenou, již se v okouzlení klátí, jen se ještě těší pěnou; teď ho božská dcera táhne do kláštera, v tom ho do žaláře panna zve, již včera sázel na oltáře. 10. Věčnost mu i motanice divné v hlavě vřelé snová, s povzdychnutím na štvanice zpomínaje v hoři plová. Kam se děly chrámy, honosnosti krámy, trůny samovlády? Ach! čert, Pán Bůh s námi! peklo zkroužil z vády. 11. Strašlivými myšlinkami těžkou hlavu přetěžuje, bloudí po tmě potvorami 91 a si znova pouta kuje. Stínu Faust se leká, jako babka heká, čamrda se točí, v nouzi Polan kleká, vítěz Řek se bočí. 12. Střely mozek projíždějí, srdce ukřižují city, již ho z kalu vybízejí umy na nebeské byty, již ho lásky klepou. Náklonností slepou sny a pokoj pudí, srdce hady tepou, hlavu k boji budí. 13. Trampotami roztrhaný k spaní nemá ani chvíle, duch jen v hlavě rozčechraný, duch jen v každé bouří žíle, plete ideály, které jako skály k nebi strmí nahé, základ věčné chvály, výtečnosti drahé. 14. Zatím den se budí z mdloby, slunce obživuje kraje, i se v městech dere v hroby stíny na hry vybídaje. Babka pěkná rusá k Králíkovi klusá, vidí pomatence, řeč jak hromem kusá v ústech hned mře žence. 92 15. Křižujíc se ruce spíná, na panáčka hřímá notně, do pekel proč nezaklíná čertů, když ho tepou psotně. „„Ti tě dávno mají, snad dnes roztrhají, Pán Bůh s námi! snáře! Než se do tě dají, honem pro hvězdáře!““ 16. „Ach! má matko roztomilá! Čerti jiní v hlavě bouří, láska jak vlk zdivočilá samým zmatkem vůkol kouří. Ach! to milování ve dne nedá stání, v noci oddechnutí, hrůzy ke mně shání, strachy v hlavě kutí. 17. Což jsem myslil roztrženec, že jsem vyšel na procházku, za to ztrativ slávy věnec ulovil jsem planou lásku. Což si počnu v zmatku? Prosím tebe matku, dej mi v těsnu radu, vždyť v mém nedostatku samou vidím zradu. 18. Když jsem seděl na oltáři, mouchy bohu pocty nesly, jak jsem zakryl štěstí tváři, a mé výtečnosti zklesly, mouchy odletěly, i mně ploditeli 93 božských divů řekly, že jen šaliteli poctu necti vlekly. 19. Hana ta mi srdce hněte vyrovnaných výtečností, při tom láska vzteklá plete hlavu se vší divokostí; doma srdce vdáče, v klášteře dceř pláče, krása oči slepí, radostí sok skáče, že mou slávu třepí. 20. Umru, matko, s tělem s duší! Rád bych do Vezuva skočil, jakož na mudrce sluší, kdybych na blízku ho zočil; rád bych sletěv v řeku konec dělal vztěku, však ta hrdost modná nepřisluší reku, i je božství škodná. 21. Mám-li mečem v srdce rýti? Ach! to nepočestně bolí! Aneb hladem Říman mříti? Čekat-li, až smrt mne zkolí? Na rozpaku sedím, do propasti hledím i se pekla lekám; již vru, krev že scedím, a zas s chutí čekám. 22. Přemýšleje srdce dvojím, Řekové mne k smrti vedou, letím, plésám, čekám, stojím, 94 vida dceru hořem bledou; myslím na Slovany, ti se do ochrany nepodali zmatku; své se držím panny a tě líbám matku. 23. Pokladové nejmilejší srdci mému všeho světa! Pro vás, krásy nejjasnější, zmohu vztěky Slovan kveta; vás-li k srdci vinu, v lahodnosti plynu, jako ryba v řece, blaze! Nezahynu v máji pocty předce. 24. Jen mne, matko, vyrvi z proudu zmatenosti jedovaté, jak bych neublíživ oudu svému dobyl dcery zlaté! Nechť se jak chce děje, ať se mudřec směje ducha malátnosti, mně-li štěstí přeje s vámi bezpečnosti!“ 25. „„Snadná pomoc, milý pane!““ babka rusá odpovídá, „„Zanechzanech krásy milované, s nechutí co na tě zhlídá. Poďme do kláštera, ať tvá vyjde dcera, a pak do jeskyně půjdem všickni z šera, kde jest prorokyně. 95 26. Ta ti umí čarovati, čeho žádáš, ku podivu! Začíná-li vykládati lidem krámy, tuť jest divudivu, křižování všeho zboru zježeného, duch-li vstává z hrobu míře na živého, ach! ten padá v mdlobu! 27. Prorokyně rozvažuje nešetřící poctivosti sliby, které vášeň kuje srdcím v slepé horlivosti. Byť jsi v hanbě brodil, čest v kal jedu shodil, v srdce střílel trny, čar tě znova zplodil, stojíš bez poškvrny.““ 28. Králík nepřemejšlí dlouho, matku hubičkuje drahou, „Dojdi,“ káže, „pro dceř, slouho!“ sám pak kráčí zvyklou vahou. Dceř jak otce zočí, jako divá skočí, líbá boha svého, kouká, zda-li kočí veze rozmilého? 29. V jeskyni jsou; babka rusá v samém čertů zaklínání k prorokyni zcvrklé klusá, v libozvučném zajíkání vypravuje bídy rozmanité třídy 96 zmateného pána a i jaké slídy jeví chtivá vrána. 30. Prorokyně krále vláčí jako jehně k svému trůnu, kde ho k očištění máčí a i ve svatyně lůnu kolo dělá křídou, všecky žehná třídou a je do tmy strká, ach, zas novou bídou srdce v pánku hrká. 31. Jako pomatená běhá sem tam ve svatyni žena, Králíka když hady šlehá, vystřikuje z huby pěna, cosi temně brouká; Králík divně kouká, že jak Časomíra libozvuky vrouká nové slávy líra. 32. Ač se krčí pod šviháním, předc jen sladkého cos cítí, srdce šíří radováním, že se pučí slávy kvítí. Ach! jak hrůzou plésá, k prorokyni klesá spitý vytrženec, že již poctu česá a si plete věnec. 33. Prorokyně jak zed bledá ježí rozčechrané vlasy, na trůn svého božství sedá 97 ječíc zmatenými hlasy: „„Kráso světa mdlého! vyjdi z města zlého do věřící země, tam se dotřeš všeho, i své udáš plémě.““ 34. Dí a vládu vyměřuje pevnou vítěznému králi, s potěšením ukazuje, jaké kde si získá chvály, jaké boje svede, zmate soky bledé a i v nehynoucí slávě jak bůh vjede v ráj se zlatem stkvoucí. 35. Králíkem zle radost třese, nezmoženec plésem padá, hrdý duch se k nebi nese, tělo jako dívka mladá láskou prudkou vadne, rozum mře, cit chladne, sláva zbitá leží, živne duch, krm sladne, krev co střela běží. 36. – Takto babka nuzná klesá nevymluvným potěšením; do karbanu jde a plesá vidouc, jak se poklad stkvěním jako švihák kaše, v mysli smutky plaše; cos jí stání nedá, ,Saď a budeš naše!‘ babka štěstí hledá; 98 37. s hrůzou do karbanu sází, sahá tam a strachem cuká, okem na poklady hází chtivým, srdce již jí puká bolestí, chce zmoci strach a ku pomoci volá svaté všecky, v očích tma co v noci, sahá, trne děcky, 38. táhne osud svého štěstí, vyhrála a uleknutím mře a bloudíc na rozcestí života, se zlata hnutím křísí, v život vzhlídá, svého boha hlídá, krásou srdce hojí, mocnost zlata zvídá, když se milí rojí. – 39. Zmuživ Králík ducha hromy, vytrženec k božce střílí, slibuje jí zlata lomy a své sliby skutkem sílí. Jako spitý lítá, záři jasnou vítá štěstí růžového, kořisti své čítá z boje zbožněného. 40. V podnebesí za otroka nerozumu drak se světí, hrůzu sype na svět s oka, k činům božským Cezar letí. Vždyť mu božka svědčí, na světě že větší 99 prorok nepřebývá, ještě vděčně klečí, hymny božce zpívá. 41. Již se chápá, již i zbraně vybíraje nejjistější sladí medem lásky panně ze všech ozdob nejkrásnější poutě nepohody, z chlapství do svobody vběhna dojde cíle; s chutí na své plody vzhlédne v slávy síle. 42. – Nejináč se Jason strojil loudě květy statečnosti; bleskem slávy srdce trojil, krásou zlata pochybnosti zmařiv duchy spínal, ihned zapomínal milek na milenku, příbuzenství stínal květ, muž zradiv ženku. 43. Jako trhlý vřelec lítal s zbraní k rozdíravé lodí, s nepokojem stráně vítal svodné, kde se zlato rodí, kde se rouno skrývá, krása odpočívá v rozkošnosti lůně, milostnější splývá z květin vnadných vůně. 44. Již se hrdinové sešli, hrom a slunce světa všeho, v lodí kolíbavou vešli 100 pějíc, až se širokého kraje hrdá čela hřmotem orážela; Argo ploula mořem, smělost nezmrtvěla nouzí ani hořem. 45. Tak i Kok se nadýmavým bouřkám svěřil prohlížeje moře okem pronikavým, aby vstoupil na šlepěje lidu neznámého. Jason z lovu svého vynesl s rounem ženu; Kok mřel zběří všeho boje za odměnu. – 46. Jaký osud čeká na tě, rozvětřený bojovníku? Ctný-li Jason sedě v zlatě vypneš svého božství píku, Kok-li budeš mříti? Lev se chtěje bíti nedbá budoucnosti, jde a začne hřmíti střelou žehravosti. 47. Zprávu zvučnou posílaje do všech končin země české, jak bůh projížděje kraje ukazuje na nebeské krásy svého božství; shon tu dětí, množství bab se kulhá k němu, aby poctu božství nesli vzkříšenému. 101 48. Umka rusá divy bručí, Časomíra okem zbíhá, písně neslýchané zvučí, Králík větrem duchy stíhá. Když jdou po ulici, snědou na opici pacholíci hledí a hned na švihlici mnoho klevet vědí. 49. Smělá jak čert dělá skoky, jako šmejdil na provaze v podnebesí měří kroky, hlavou chodí po podlaze; zběř už smíchem puká, když jí písně kuká a se jako proutí pne a sebou cuká, do kola i kroutí. 50. Pacholíci poškubují sem tam neposedné vrány a i bitím donucují, na hrdé by hrála pány. Rejdna skáče, hraje vidouc, že jí zraje v světě nové štěstí, i si šmejdem v kraje blahé cestu klestí. 51. Namlouvalku klášterníci umrtvili pobožností, za to bůjní pacholíci rozehráli divokostí Cmírku na procházce k nezkrocené lásce. 102 Kdo ji v poutech zdrží? Krámy staví lásce a i rozkoš trží. 52. Jako podkouřená běhá na ulici vítězkyně, do povětří prutem šlehá, rozvinuje prorokyně krásy strojné změny, nyní smutné ženy chrchlá bolest řeckou, ideálů pěny srší hlavou děckou. 53. »Žežulička kuká v lesi po svém drahém potěšení, ,Ozvi se, mé srdce, kde jsi?‘ Není ho tu, není, není.« Hned se děti cení, „„Drahé potěšení, ozvi nám se: Kde,Kde jsi?‘ Není ho tu, není, zašel k kancům v lesy.““ 54. „Ha! kdo slyšel líbeznější na širokém světě písně?“ mluví Králík nejvroucnější na divoké lidu tísně pohlížeje s chutí. „Jaké kouzly kutí, ach! jak srdce jímá! Dceř mne k pláči nutí, když své divy hřímá.“ 55. V hulákání do paláce posuňkáři s dětmi vtrhli a zde všecky těžké práce, 103 též i hlady s sebe svrhli. Pán je vlídně vítá, Králík prsty čítá, Umka jen se modlí, Cmírka kroužky zmítá bez všech nepohodlí. 56. Hostina se rozložuje, duchové své umy krmí, jakou rozkoš rozplozuje víno, že až k stropu strmí. Dceř se spitá shání po svém milování, z hostince se tratí a se při zpívání k kuchtíkovi fatí. 57. Hned mu snědé hladí tváře, tvoří kejklováním divy: „Až nám vyjde štěstí záře, jako v ráji budem živi. Já ti slítám světy, jako myška květy každé krásy snesu, kočka zrejdím kmety a je vnutím k plesu.“ 58. A tu zazpívala sobě, až se hrnce smíchem třásly, všecky děvky na osobě kostrbaté jen se pásly, chodila-li hlavou, na kuchtíka pravou rukou dosahala, při tom facku zdravou děvce levou vťala. 104 59. Kuchtík vám se rozveselil, jak hrom, co měl hrdla, zpíval, jak chrt na opičku střelil, při ohni se na ni díval; ta své šklebíc zuby z plné jeví huby, jak ho v srdci nosí, a svou bez pochluby božskou lásku rosí. 60. Radovánky se tu šíří, opička se zmítá kolem, zrovna na srdéčko míří kuchtíkovo lásky polem. Ten se chechtem směje, když mu skočné pěje, když mu dvorně skáče, na děvečky leje a i po nich pláče. 61. Jako střela na ohniště k miláčkovi přiskakuje a mu na skle zbořeniště slavné Troje vytvořuje; nyní kouzlí moře, jak loď na potvoře větronosné jede; zas jak po komoře myška rejry vede. 62. Kuchtík s vytržením dívá na kousky se čarodějné, jak i Cmírka k smíchu zpívá, jak i tvoří kousky strojné. „Tys má,“ praví, „záře!“ a jí hladí tváře 105 a jí ústa líbá. „Dnes mne dívka snáře zpěvem ukolíbá.“ 63. Cmírka zanechává hračky, k miláčku se chutně fatí, o děvečky láme dračky, fraškou vyražení zlatí. „„Až tvá budu žena, skočím jako fena na mé odtržence; a ty ctného jména dojdeš při své žence. 64. Jsem a budu holubinka, hleďte muže rozmilého! Hořím, jest-li na očinka černá hledím srdce svého. Láska srdce smaží, prudkostí tvář praží, ústa sladí medem, láska tebe zblaží, byť’s byl, milku, ledem.““ 65. Takto rejry prováděla na Parnasu Cmírka českém. Nahoře řeč tmavá zněla o vidění o nebeském, lásce o srdečné, poctě nekonečné, o vítězném právě. „Vrch jsem slávy věčné,“ dí král, „dobyl právě.“ 66. A tu Eneáš své činy vypravuje s pochlebenstvím, sebe vnáší nad hrdiny 106 světa, k nebi příkořenstvím boje ctného plyna; růži umu vina z trní, stkví se sláva, vládne, okem kyna vyměřuje práva. 67. Přeplavuje v živém proudu Králík líchoměrné chlouby, slyší dole volat k soudu hroma libozvučné trouby; z proudu slávy skáče, běží, kde to vdáče zbitý na bojišti. Vidí, trne, pláče, dceř, ach! na ohništi! 68. Lev se mrští k milé dceři, rány líchotivě hladě, smrtící hrom hrozí zběři s ní co hokynář se vadě. „Co se, dítě, stalo? Jaké zvíře dralo sladké krásy růže? Byť se peklo hnalo, má ho huba zmůže!“ 69. „„Ach! můj otče, pravda svatá z hanebných Čech odletěla. Ta mne slota jedovatá za ženušku míti chtěla. Dceř tvá, ach! zlý světe! Kde jsi krásy květe? Zboř se zem i nebe, stromy hořem schněte, peklo, pse, zhlť tebe!““ 107 70. „Ztiš se, ztiš se, drahé dítě! Otec strašně pomstí tebe. Ha! mři hořkost smrti cítě, hanbo světa, darmochlebe! Ty-li’s božskou krásu jako všední řásu myslil bez msty stříti? Vezmi božskou krásu, neb tě budu bíti! 71. Ha, ty padouchu, se směješ vyrovnané rozkošnosti? S posměchem jed do žil leješ ozbožněné velebnosti? Já král; a ty v stíně štěstí, v lásky klíně moha odpočívat, při nebeském víně s dcerou písně zpívat; 72. moha chodit rozkošemi s roztomilou milostenkou, jak bůh na kvetoucí zemi plésat s nevadnoucí ženkou, nás bys zavrhl slepě, vězel v necti sklepě jako červíčkové, snad se na vzdor v lepě kochal lásky nové? 73. Rozmysli se, buď mi řekni: ,Volím nejkrásnější ženu!‘ k nohoum božské tváře klekni, neb smrt přijmi za odměnu smělé hanebnosti. Květ-li rozkošnosti 108 chlup má hanobiti! Ciť mé statečnosti! Chci tě rozdrobiti.“ 74. Vida, že se kuchtík nechce k utěšené žence znáti, myslí roztřepiti lehce chlapa, jak jen začne hnáti na něj libozvuky. Pozdvihuje ruky Cezar k srdci míří, pěje hromné hluky, svou i smělost šíří. 75. Však i švižný kuchtík zbraně k potýkání rožně strojí; všecka chasa kouká na ně, jak si vítězství již svojí. Kuchtík nemeškaje drak se žene v kraje, kde mu přeje štěstí; Král mlhu políkaje stojí na rozcestí. 76. – Tak svět rozražený hleděl, jak to bude v moři hřmíti? Antonius s krásou seděl, lstivý Cezar v spolek vjíti s moudrostí se snažil, každý o svět bažil, lid i zlatem vnadil, by se sluncem pražil, by se vichrem chladil. 77. Moře nese nevídanou krásu ve svém chlubném lůně, kde ji vítá s neslýchanou 109 slávou pochlebenství vůně. Krása kouzlíc květy síly, spíná světy, vichrům zdutým káže; moudrost krotí lety, smělost řádem váže. 78. Krása kyne, na hru letí síla odvážených duší, s rozkoší se na smrt světí, jakož na otroky sluší. Moudrost kroky řídí, k srdci krásy pídí; krása vidouc zmatek jak pták cesty slídí z boje na svůj statek –statek. – 79. Tak zde moudrá v protivenství hlava obtížnosti čítá; ha! zde krásu člověčenství hanebná smrt v boji vítá! Má-li umu sláva zadat svého práva, s kuchtíkem se práti? Smí-li s bohy tráva jako růže hráti? 80. Jaká nečest rožněm sjíti, neb v jho kuchtíkovo klesnout! „Nebudu se s prachem bíti, nechci o rozbroji hlesnout; ať nás smíří právo, nebude mu zdrávo, biřic záda změří. Mám ho v síti! Právo! Již jsem hotov s zběří!“ 110 81. – Tak i král a mudřec broukal Fridrich, že i Kalmuk divý, že i Kozák v boji koukal na hrdinu jak čert živý; rád by byl je spínal, jako lotry stínal, kdyby pohled dravý v boha nezatínal meče jak muž pravý. – 82. Králík jako Satan skočil, dal se v strašné hulákání, jak vejr očma kolem točil, hřměje v směšném bědování: „O má drahá dcera sotva ze kláštera vyšla na svět zrádný, padla na ještěra, nechceť muž být řádný! 83. Kde jest právo? Ať zde soudí, ať se zkříží náruživost! Kde jest právo? Ha! kde bloudí světem slepá spravedlivost? Či-li já i zlato mám dát právu za to, že mne chromec zloupil? Podívám se na to, abych právo koupil! 84. Samé v Čechách hanebnosti, spravedlivost v trhu sedí, přítel vřelý výtečnosti mé si nevšímaje hledí s smíchem na urážku. Mám-li na porážku 111 obět slávy jíti? Poď sem, krásy vrážku! Radč se budu bíti? 85. Hořím zlostí, na smrt letím, o mé drahé potěšení! I vás krásy na smrt světím, ač jste smyslů okouzlení. Kde jsem? Zrádný světe! Proč vztěk božství hněte? Kde jsem? Ztiš se, duchu! Z trní růže kvete, sláva pne se z puchu. 86. Právo, sem poď!“ »Již se blíží, Hromovod jest právě v městě.« Zpráva um i smysly klíží Králi, že jest Satyr v cestě. „Hrom bí v neznaboha!“ A hned spěšná noha s svými z domu skáče, chvátá co jen moha, aby ušel dráče. 112 ZPĚV ŠESTÝ.
1. Povzteklený kráčel pánek veda květy rozkošnosti, cestou lil jed z srdce schránek na vábivé spanilosti. „Jaký jest to zmatek rozhejralých matek, jaká otců slepost, že můj haní statek, špiní umu lepost? 2. Vzhlédni, světe, na své krásy! Rozum se ti bleskem ztočí. Jaké v tváři jemné řásy! Jaký plamen šlehá z očí! Slovo-li jen ceknu, sám se divu leknu, v duchu větrem letím, s tělem na zem kleknu a se k božství světím.“ 3. Z hloubajících rozjímání Kanta vytrhuje píseň. Kouká – jaké podívání! Jaká outlým srdcím tíseň! Panna sladce zpívá, lid se na ni dívá jako s vytržením; tak jen slavík splývá v máji okouzlením. [113] 4. Králík trne, hoří, běhá, srdce v něm se vztekem hází, prutem čarodejným šlehá, rohy na hlavu si sází. Cmírka píseň houká, Umka hymnu brouká, Králík řechtá kruhem, oráč s hrůzou kouká, pryč i pádí s pluhem. 5. Za ním panna, za ní s pole všecko hlavy srazit může. Králík v čarodejném kole líbá rozkošnosti růže, že teď z hrůzy metly na bázlivce spletly, že jim štěstí přeje, aby ráje kvetly, kvítky v cestu seje. 6. Poznav, jak se lidé mají do otroctví uváděti, honem strašky vybírají, aby polapili děti jekem syrovosti, šatem potvornosti, pekelnými zpěvy. „Ha! vás, výbornosti, rozplaším co plevy!“ 7. Rce a zázraky tu vidí, když se hrne po silnici na sta vyzvědavých lidí, aby v spolku na opici, na čerty a draky sami svými zraky 114 ve dne pohleděli a i s nimi taky k městu v slávě jeli. 8. Posunkáři poskakují před diváky zmrazenými, písně strojné vyzpěvují libozvuky pekelnými. Ani hrom tím třeskem, ani vrána vřeskem lidí nevyděsí, jaké strachy pleskem na nos sprostým věsí. 9. Ubožátka s podivením vyvalují oči na ně, když je šálí přetvářením, když co vyhalené saně jiskří hrůzu z očí, když se kolem točí jako opičátka, aneb jako kočí klejí na oslátka. 10. V městě jsou; sem s každé strany zástupové jen se valí, starci jdou a letí panny, blázni velicí i malí sem se včely hrnou, dychtivostí trnou, co se bude díti? Ha! již duše ztrnou, Král zpěv začal hřmíti. 11. Cmírka po hlavičce běhá, kroužky zmítá do povětří, Umka zrádným okem šlehá, 115 v písni lahodnosti šetří; tu se Řeci rojí, tady Polan stojí, s mračen Rus sem klesá, samé divy strojí, až lid hrůzou plésá. 12. Králík svůj um nafukuje, vida s potěšením v chůzi, jaké zmatenosti kuje, jaké deští na lid hrůzy. Mluví: „Toť jsou Češí, co se zmatkem těší! Patřte, protivníci! Tiť mé slávy pěší budou bojovníci! 13. Smí-li moudrost z hrobu vstáti, pravda síti rozvinovat, rozum v boj se se mnou dáti, neb vtip krále uštipovat? Zbroj se zem i nebe! V prášek setru tebe, nadýmavý světe! Teprv zvýším sebe, když mi štěstí kvete.“ 14. Praví. V tom hluk cosi šeptá v lidu náhle pomateném, ,Poďme, ten jen s čerty breptá větry v kole okouzleném.‘ Lid hned s trhu skáče, jak by uzřel dráče tady pekelného; darmo Cmírka vdáče, nespne potrhlého. 116 15. Králík zaražený stojí, Cmírce v ústech vězí píseň. „Co se do města to rojí? Jaká jest tam lidu tíseň! Jaké hluky nové! Bdím-li, či-li snové mámí dýmem snáře? Ha! vy beránkové! Vidím nedvědáře. 16. Co to? Ten by v cestu vkročil se svým šmejdem mému panství, divitelům hlavy ztočil, nás snad zaklel do vyhnanství? Tuť svou hanbu vidím, sám se denně šidím, kráčím s slávy trůnu; žluč a nečest klidím sedě v štěstí lůnu. 17. Ustoupím-li nedvědáři hanebnému z chrámu svého, ach! kdo bude na oltáři pálit poctu boha mdlého? Strašné zmohl jsem bohy; brouk by stavěl rohy, porval umu kněze? Podrazím mu nohy, až se v peklo sveze.“ 18. Praviv k boji hledal zbraně, smejšlel Filip na ouklady, skočiv v kůži dravé saně, na hlavu si vlepil hady, hromem zbrojil ruku, ústa třeskem zvuku, 117 hanby cejchem čelo; zahřměl, až vše hluku praskem město znělo. 19. „Kde jste, oslavené Muzy? Sem se rojte z hrobů noci! Nazbírejte všecky hrůzy letíc v boji ku pomoci! Ohromujte hlasy, byť všem vstaly vlasy pomatencům vzhůru. Jaké divné časy! Pějte v plném kůru!“ 20. Co svět světem stojí, rovné neuviděl šlehanice, bitvy všecky jsou jen skrovné ideálu podobnice. Obraz hrůzy straší, skála trhlá plaší pádem zkostlé kraje; muží se tu kaší, zrada po tmě zraje. 21. Jaké sladké podívání, když co koník Králík cupá! Jaká krása k malování, když se ježí slota tupá! Králík k boji skáče, Cmírka s Umkou pláče, nedvědář se leká vida soka dráče, an se jak lev vztěká. 22. Do kola se projížděje již se k nedvědáři blíží, když smrt z divých očí leje, 118 všecky žíly strachem klíží, čelo nastrkuje, beran poskakuje, nedvědáře trká, Umka zradu kuje, Cmírka písně vrká. 23. Tak se projíždějíc polem na pometlích kouzedlnice letí čarodejným kolem k svému pánu do radnice, v plésu hulákají, až se rozlíhají hory doly hlukem, že zde přivítají čerta s jeho plukem. 24. Kraj a babka strachem kostne slyšíc koní řechtanice, patříc s hrůzou na radostné rozvětřených mihanice, křižuje své čelo, jakby mrtvé tělo pospíchalo k hrobu; ha aj! cosi hřmělo, lekem mře v tu dobu. 25. Pomoci tu není žádné, nedvědář se musí slíci, zbrojit čelo k bitvě řádné, před lstí opičátek stříci. Již se k boji staví. ,Toť jsou muží praví! Ti se budou trkat, až se mozku zbaví;‘ počíná lid vrkat. 119 26. Králík čepejří se silně, skoky dělá na dva sáhy, hraje klamem neomylně, by svrhl nedvědáře s váhy. Již se blíží, coufá; nedvědář hned doufá, že předc soka zmůže, čelo hladí, troufá dobyt saní kůže. 27. – Jako beran neustupný rozbíhá se na berana, čelem v čelo vráží zpupný, až hřmí třeskem každá strana, znova na zpět běží, stojí, hlavu ježí, vztěkem jen se třese, letí, třesk! tu leží zbitý, vítěz pne se; – 28. takto slavní hrdinové střely na se dorážejí, očma svítíc jako lvové, z dálí soky porážejí, již krok pánek měří, aby muže s zvěří na prach zdrtil divou, již své čechrá peří, letí myslí živou. 29. Umka zadu nedvědáře poštipuje hájíc pána, Králík v duchu na kočáře jeda v čelo jako vrána na kuřátko vráží, nedvědáře sráží, 120 na krk mdlému šlape, „Slyš, co bozi káží, nepodárný chlape! 30. I ty, tvůj i s opicemi nedvěd kořist má jste mocí, se mnou chodíc po vší zemi rozhlašujte dnem i nocí, jak mé čelo silné třepí snáře mylné, duch si světy koří, tak i duše pilné statečnost má zmoří. 31. Vyznej tady před vším světem, že má dcera nejkrásnější bude po vše časy květem v Čechách slávy nejjasnější, že já bohům rovný skoumatel jsem lovný, že mně právo sluší, by mi duch se skrovný kořil s tělem s duší.“ 32. Nedvědář se třesa slíbil vítěznému pánu všecko, jho i bič se jemu líbil, jako okouzlené děcko vyznal před vším světem, Cmírka že jest květem vnadné rozkošnosti, Král že orla letem předčí v vznešenosti. 33. „Milost tobě! Nyní v Praze, nyní budeš slavit venku, když tě na div na provaze 121 vodit budu, milostenku, i mé slavné činy vypneš nad hrdiny veškerého světa, že tru v rozvaliny moudrost, mocnář kveta. 34. Vstaň a, chlape, s opicemi, s nedvědem i se mnou kráčej, zpívej mou čest ulicemi, doma, slouho, pána sláčej! Až rok chlapství mine, odsoudím tě k jiné službě darmochleba. Pozor! jak pán kyne, kde tvé služby třeba.“ 35. Vítěz věncuje si hlavu, Umku s dcerou korunuje, dost se vypnout není v stavu, ač se žába natahuje, ulicemi kráčí, poctu z lidí páčí čertem děti straše, člověčenství sláčí, duch se k činům kaše. 36. Nedvědář a Umka rusá vyzpěvují božské činy, nedvěd s Cmírkou pěkně klusá, jakož sluší na hrdiny. Teď si s opičkami jako s sestřičkami Cmírka krajehraje směšně, hází květinkami na lid trhlý spěšně. 122 37. Vůkol poskakují děcka, jako čamrdy se točíc, potěšením chasa všecka skáče opic frašky zočíc. Ty se šklebí na ně, již se fatí k panně, k nedvědu se kroutí, zuří jako saně, pnou se jako proutí. 38. Průvod slavný do hospody táhne se vší velebností, zde se drží zvučné hody s nevypravnou nádherností. Nedvěd k stolu slouží, Cmírka hubku krouží pejchou na opičky, nedvědář ach! touží, aby vyšel z kličky. 39. Kyne pán a nedvědáře oko jak hrom k službě víže, jako otrok ze žaláře táže se, co ráčí kníže? „Oslav hody, chlape! Tvůj ať nedvěd šlape, jak mu Cmírka zpívá.“ Nedvěd jak vůl tlape, pán se s smíchem dívá. 40. Již se Cmírka s opičkami nemohouce udržeti, proskakují špruhličkami mezi uleknuté děti. Ty se strachem třesou, když se sestry nesou 123 jako mrtvé k hrobu, skočí blesk, a kde jsou opičky v tu dobu? 41. Rozdílného kejklování krásy lidem provádějí. ,Toť jsou tvory k milování!‘ babky s pláčem vyzvánějí. Cmírka slyší řeči, jakby srdce meči zbodly, hoří zlostí, jak je, má teď péči, zatmí výtečností. 42. Každou kapku síly zbírá, na hlavy se lidem věsí, písně divotvorné cmírá, hromem líbeznosti děsí, jako srna skáče a hned sova pláče, zmítá kroužky kolem, tancuje a vdáče jako vrána polem. 43. Opička se na ní zhlíží, jako Cmírka i se kroutí, lidé na ní oči klíží, když se točí jako proutí, hlavou v zemi chodí, pádem smíchy plodí, tuť jest vůkol tlesku, že se hračky rodí v nejkrásnějším blesku. 44. Cmírka čert se mračí, zbraně kujíc v koutě babka sedí, již co z pekla střelíc saně 124 sestry rve a k lidem hledí, jakby očma řekla: ,Já jsem stvůra z pekla, která poctu získá, byť i před mne klekla, má ji ruka ztříská.‘ 45. Radovánky nechutného tvora záštím nyní mřely, tváře sboru veškerého zlostí na Cmírku se rděly. Vida, co se děje, pán se hlasem směje zchytralosti tvorní, nové sváry seje jak smrt rána morní. 46. Káže, stromy stojí hladké v prostřed dvora prostranného, na nich vnadí mlsky sladké k sobě tvora zmlsaného. Nedvěd honem leze a se jak kůl sveze s namydlené střechy, jak lespes v prachu leze pláčem pro posměchy. 47. Chtivé opičky se třesou, aby na strom vystřelily, kdežto větve mlsky nesou, s chytrostí se usadily; však jim Cmírka snědá na strom střelit nedá hoříc žehravostí; sama dobyt hledá vnadných lahodností. 125 48. Leze mužně, štěstí přeje oslavené vévůdkyni, k vrchu míří; teď se směje s potěšením na herkyni chasa skákající. Cmírka plésající trojí sílu, padá ach! jak praskající větrem sosna mladá. 49. – Tak se spínal Karel Švejda chtěje vítěz zbořit světy, v chrám by věčné slávy vejda zlovil nejkrásnější květy, Alexandr lítal, k boji Rusy vítal, hnal se na Polany, jak hvězd bitev čítal, bouře z každé strany. 50. Svět se s podivením lekal Alexandra zvětřeného, denně národ jiný klekal u noh hroma bezedného. Rus se pánu kořil, však rek vojnou mořil soky i své stavy, Petr vstav řád tvořil, střel lva u Pultavy. – 51. V prachu bojovnice leží, smích se rodí nezkrocený, Králík k milostence běží, posmíváním rozhorlený; zatím sestry střelí, kde se mlsky bělí, 126 sedíc na větvičce mezi sebe dělí věrně makovice. 52. Ha! tu rostou radovánky hřmotem lidu splašeného, piva vyzdvihujíc džbánky vyhlašují z hrdla všeho vítězkyně smělé na celičkém těle za tvor nejšvižnější, vztěk hřmí na tvém čele, Cmírko nejkrásnější! 53. Vida Králík bouřky plaší zbory pro dnes k oddechnutí a je pekelníky straší, aby zejtra přišli s chutí na trh na podivy. „Uvidíte divy větrem prováděti, jichžto, co jste živy, nespatřily děti.“ 54. – Vášeň Komoda tak jala; nedbav světa panování, jak ho slepá žádost hnala, provozoval kejklování; již se psil a kočil, teď co šermíř skočil ke lvu zůřivému, rejdem svým i ztočil hlavy lidu mdlému. – 55. Chasa s radostí se bere domů z hrubé komedie; Cmírka na opičky pere 127 bičem a jim v oči plije; ty se strachy krčí, nedvěd v koutě vrčí, nedvědář se děsí, jest-li facku strčí mu, že hlavu věsí. 56. Nabaživši dost se bití milenka se k otci sází, chválíc, jak jí chutná pití, hromy na opičky hází. Zatím noc se blíží, božské umy tíží a je v lůžka klade. Když vás snové víží, spěte, božství sklade! 57. Slunce budí den i pilné lidi k práci v okolnosti, na trh skáčí dívky silné v nedočkavé švítornosti; trh zve písničkáře, volá na kramáře, na ctné podvodníky, trh sem loudí snáře, táhne korábníky. 58. Sotva lid se sešel v městě, slyší od žen řeči divné o Králíku, o nevěstě, zvědavost v mžik v duších živne, pověst hlásá řečná jako služka vděčná kusy k podivení, jak se krása věčná strojí k okouzlení. 128 59. Hrůza starců, žen a dětí nabíhají do hospody, zda-li čarodeník letí, aby strojil lidu hody. Všecko ticho ještě, kovář hází kleště, švec se kopyt prostí, aby viděl deště sirné černých hostí. 60. Sem i strojna nedotklivá s tváří upejpavou zbíhá, babka kulhá klevetivá, až i sotva ducha stíhá; sem se, Pán Bůh s námi! hrnou všecky krámy lidí vyzvědavých, aby vešly v chrámy pekelníků dravých. 61. Oči hledí vyhalené, uši bystré poslouchají, již-li v kráse vystrojené zpěvci písně zabouchají; již-li komedie, kde se pravda bije, jednou začnou hráti. Všecko s chutí pije, že se bude smáti. 62. Tuť jest v lidu povídání, co se bude v trhu díti, jaké s duchy potýkání čarodeník bude míti, jak se k nebi vnese, až se srdce ztřese, 129 jak se slunce skloní, když duch k nebi pne se, hvězdám pozazvoní. 63. Peklo, svět i nebe slouží muži Páně na kynutí, po něčem-li v duchu touží, nemožnost i v život vnutí. Čert se pánu klaní, ač i boha haní, hrob se otvíraje pouští pána s paní přes moc v naše kraje. 64. Káže: Oheň sirný běhá, na hvězdnatém voze jedou, když je mocnář hady šlehá, čerti se svou chasou bledou; okem-li se mračí, všecka peleš dračí kleká s skroušeností, červy k zemi tlačí mocnou vejmluvností. 65. Ticho! šťastná chvíle padla, posunkáři vycházejí, se vší slávou do dívadla se co perle nasázejí. Jaká krása jede! Nedvědáře vede Králík s opičkami, Cmírka tváře snědé skrývá růžičkami. 66. Tuť jest divů! Jaké šaty! Samé květy, samé věnce, hlavy jasné, zlaté paty 130 vyzrazují oslavence. ,Jaké pro nás štěstí! Tiť jsou na rozcestí do nebeské slávy. Hle! hle! jak si klestí cestu skrze krávy!‘ 67. Vše se uhybuje slávě, koníř, bejk i kalounkáři, teď se roztahují právě jako všickni nedvědáři, holí Králík hází, opička se sází jak rtuť na nedvěda, ten ji vyprovází na zem, až s ní běda. 68. Špruhla vzhůru vystřeluje, za ní panna jak čert snědá křepčíc k smíchu vyzpěvuje a si oddechnutí nedá, jako trhlá rejdí, jako liška šmejdí, pannám facky dává, opička zas rejdí po ní, mře a vstává. 69. Toť jest zlaté potěšení, tito lidé spadli s nebe! Jaké sladké okouzlení, drou-li jako čerti sebe! Ač cit v srdci dusí, člověk smát se musí, vida kousky pěkné, pravdu mudřec zkusí, až se divů lekne. 131 70. Co to? Na krám vystupuje, trouby jak hrom napřed znějí, mluví, rukou rozhazuje, divně jako vrány pějí. Ač i česky umím, tomu nerozumím. „Ticho! když já řečím, vicher Sever šumím a i stroje bečím.“ 71. I hned mřelo povídání všudy lidí štěbetavých; tuť hub bylo k malování vidět divy políkavých. Každý jen se třese, uši vzhůru nese, slov by nepotratil; Králík smrká, pne se, aby svou řeč zlatil: 72. „Já jsem sláva národnosti sjezdil země po všem světě, vystál perné obtížnosti v zkostlé zimě, v troudném letě, přelítl dávné věky, krásou přemohl Řeky, vynikl nad Římany. Zde jsem, abych vděky vylil na Slovany. 73. Co já řeknu, Bůh to praví. Mé se moci nevyrovná ani čest a rozum zdravý, ani moudrost v zradě skrovná. Já hrom biji třeskem, slepím kouzlu bleskem, 132 za nos děti vodím, mým-li zhrdne vřeskem, zrádce v peklo shodím. 74. Pozorujte, lidé, šaty! Na můj pohledněte věnec! U Řeků tak chodil paty vypínaje oslavenec. Ve mně Pindar hoří, Homer kouzly tvoří, Osian se skrývá, Horác se mi koří, Virgil zlostí skřívá. 75. Já spial duchy za otroky nejkrásnější v každé zemi, zaměřím-li někam kroky, jak bůh chodím rozkošemi; oko-li mé kyne, s skal se růže vine, mrtvý vstává z hrobu. Pozor! k vám se všine shnilý Stach v tu dobu.“ 76. Mlčí, dělá kolo holí, kleká, ruce k nebi spíná, prkna pokropuje solí, k poslušnosti napomíná, sice král se zježí. Zima po všech běží lidech přípravami, mnohá babka leží mrtvá s sestřičkami. 77. Králík sebou náhle trhá, oči jak vejr vyvaluje, na zem se co jehně vrhá, 133 šaty vztekem roztrhuje, jako ďábel skáče, hymny strašné pláče, stojí, ruce skládá, volá z pekla dráče, o Stacha se hádá. 78. Čert sem k pánu nepřichází. „Co to? Cos jak zradu větřím?“ Cupá jak kůň, hromy hází, „Nejde čert, však řádu šetřím. Co se děje tady? Kdo sem vyzval hady, co se příčí moci? Půjdu, vyrvu vnady z jedovaté noci.“ 79. Jako lítý skáče s krámu, dravou chasu sebou vede, střeliv k veselosti chrámu trolí písničkáře bledé, jak drak trhá písně. ,Kdo nás vydře z tísně?‘ písničkáři prosí, ,Achach! jak soudí přísně!‘ Děti slzy rosí. 80. Bez ohledu na mdlé dítky, na chudobu na potřebnou, vítěz hubě písní kvítky kleje, až všem srdce zebnou. Na ty nectné boje hledí lidu roje s hlučným potěšením; vždyť je nepokoje krmí okouzlením. 134 81. Roste křik, svět jak by padal se vším nebem do rozvalin, aneb Satan právo zadal stěhuje se z pekla kalin; domy hrůzou trnou, když se na ně hrnou zhoubné libozvuky; takto mře srn s srnou, hne-li vítr suky. 82. – Takto táhnouc Křižovníci pro milého Krista v boje, by co čestní bojovníci vznikli k nebi, jak včel roje na židy se řítí, čerti očma svítí, trhají-li ženy, božskou rozkoš cítí, až jim kypí pěny. 83. Ach! nic pláče neprospějí rozdrápaných neviňátek, vítězi se slunce stkvějí, slaví srdnatosti svátek. Zmyti krví běží, Spasitel kde leží světa veškerého; sultán zde se ježí, konec vojska mdlého. – 84. Všeho do času; tak vztěku právní přítel klade hráze, kyne holí, konec jeku, konec zpěvohubné zkáze. Právní vede pánka, by ho skryla schránka 135 za nelidské rvaní. Nová radovánka u lidu jest paní. 85. – Tak se smáli národové, dokud Bonapart hřměl divy, vodil ukrutenství nové den co den jim na podivy; tak se opět smáli, když se trestu svály s nebe vyhrnuly, až i nahé skály boha pěkně pnuly. – 136 ZPĚV SEDMÝ.
1. Jaké pro hrubého snáře noc to divé pletla hrůzy! Vsadilať ho na oltáře tupost rozehrané luzy, ach, teď pravda tvrdá bohem nectně zhrdá oblouk slávy třepíc, ač se pejcha mrdá bleskem klamu slepíc. 2. Ani Pompejus tak, vládu veškerého ztrativ světa vítěznými hromy, zprávu maje, jakou káru pleta, Cesar kruhy Římu ková z zpoury dýmu, psot se nestrachoval, jaké Satan rýmu sobě muky snoval. 3. Ani Bonapart tak nezlí leže v ráji u Heleny, že jsou snové jeho svezlí nyní bez všímavé ceny, hrobař nevře vztěkem, že mor hyne lekem, právník nehubuje, že se lásky vděkem rozbroj v pouta kuje; [137] 4. jako Králík netesaný krásohubné hromy hřímá, že co stromek očesaný bez ovoce necti dřímá. „Duchu, tvrdost tebe s krásné pocty nebe svrhla do propasti, nová modla sebe sází k poctě vlasti!“ 5. Praviv ocelové čelo tvrdí všetečnostmi všemi, by se jako slunce stkvělo pochlebenství rozkošemi; hany nedbá žádné, pocty nechce řádné, moudrosti se hrozí; jehoť vůz msty zrádné jenom ve snách vozí. 6. Umka srdce nadívajíc větronesnou oulisností, jedu v řeči nalívajíc, promíchané lahodností, tuží trhlou hlavu, že jest snésti v stavu soků posmívání, k smrtícímu davu chovat namahání. 7. Jakby volně po paláci procházel se s rozmilými, mistrnosti hrubou práci zapečetil kouzly svýmisvými, skočné zpívá sobě a v té smejšlí době, 138 jak by odbyl dceru, i si slávu robě zmařil nedověru. 8. Vždyť ho štěstí sladké líbá, lid se klaní svému pánu, v rozpaku se nekolíbá, aby otevřela bránu věčnost oslavenci, nezvadlými věnci ozdobujíc čelo, by se mezi ženci slávy věčné stkvělo. 9. Takto dívka nezaplesá, jest-li k sladké milostence láskou nehynoucí klesá mladík nesa pocty věnce; tak se neraduje, jest-li vystřeluje vězný ze žaláře, jak si vytvořuje Králík kalendáře. 10. Naděje co nejmilejší bohyně se k němu fatí, ta mu lůno nejkrásnější budoucnosti slávou zlatí, stírá hromy bídy, rozkoš každé třídy v stálém ráji štěpí, bílé jako z křídy krásy cestou lepí. 11. Dcera muže jistě sepne; vždyť i mládenec i dítě jako moucha na med lepne, 139 k ní se klíží lásku cítě. Jaká otci radost, až se zdravá mladost z lůna krásy zrojí! Blesk ten čině za dost v srdci rány zhojí. 12. Tak si Králík v rozkošnosti plyna snoval pavučiny, když mu způrci v zůřivosti v radě navysili viny. ,Tenť to obral Němce, šaty z cizozemce jako šejdíř nosí; teď se na ty Němce jako sršán kosí.‘ 13. O půl noci, kdyžto straší čert a nekřtěňátka děti, milou od milého plaší, by šli sobě pohověti, když se zlodějové strojí ke žni nové, když i skupec dřímá, v zůřivosti lvové: „Sem poď!“ rozkaz hřímá. 14. A hned pochopové k radě pánka vedou zůřícího. Vyšev do mrákoty, chladě strachem ducha bouřícího, zhlíží po radnici; vida zmatenici mezi mdlými pány, ostří hromovnici, smrt by střílel z rány. 140 15. Páni majíc vyprávěti žalobníků přednešení, začínají pohlížeti sem tam jako v okouzlení. Každý slova hledá, oko, tvář i bledá všemu světu jeví, že strach mluvit nedá, že nic rada neví. 16. – Jako vévodové smělí doma moudrost rozkládají, země mezi sebe dělí, až říš pevnou roztrhají; již se napřed vadí, hrdinu jak shladí vrhnouc do žaláře; pochlebenství hladí větronosné snáře; 17. každý svojí sobě činy, že co obr bude státi a jen jako na hrdiny v poli s nepřítelem hráti; na mžik konec půtek; hrdina tu; skutek pánů rozvětřených jako zajíc utek v moře hrdin střených. – 18. Takto v radě. Králík stoje vypíná se nad hrdiny, sílu ducha svého troje, hřímá, aby vyřkli viny. ,Ty jsi odral Němce!‘ „Důkaz?“ ,Z cizozemce 141 šaty kvítkované.‘ „Ha, ha! slyším Němce nyní vykované! 19. A vy nepodárné plody naší matky země České! Hledíte-li na svobody mocných duchů na nebeské jako na své brachy, země nectné prachy? Mřete, červíčkové! Mřete mdlými strachy, že jste zlodějové! 20. Však já vítěz sobě svojím veškerého světa umy, mocnář samovládný stojím třepě hromem krásy rumy; jiným vyčítaje, že se v cizí kraje pouští na lovení, Němce obíraje dím, že pravda není. 21. Brejle troupům na nos sázím, vynášeje slavné Řeky na Germany hromy házím, ač z nich kovám slepě vztěky. Kdo mi: ,Kradeš‘!Kradeš!‘ řekne, mých se hromů lekne slitých z syrovosti. ,Odpusť!‘ vzdychna klekne, ,Odpusťodpusť nevinnosti!‘“ 22. Praviv hleděl jako sova na zmlácené rozsudníky. „Proč tu není slyšet slova? 142 Jsem-li mezi nákeřníky? Proč mne do žaláře pnete jako žháře, k soudu poháníte jako nedvědáře a pak oněmíte? 23. Mluvte, nebo hrůzou mřete! Tak-li jednat s svobodníkem, o ty nepodárný světe, jako s mrzkým korábníkem? Ha! zde stojím skála! Byť i bouře vála na mne krupobití, čest by má vrch stála, vsadím živobytí.“ 24. Rady strachem pokynuli, by se Králík poodstranil. Nyní moudrost rozvinulirozvinuli, jak je šmejdič na cti zranil, srdce rostlo v těle, oko vzhlédlo směle, jazyk spustil proudy, aby nepřítele zmařil jako troudy. 25. Tak se ševci rozsápali sedíc v Římě v bezpečnosti, aby děti roztrhaly Hanibala v obraznosti za nepravé hoře, když již přeploul moře, jako páni v radě; každý muky tvoře hřměl své fousy hladě. 143 26. V stálém do bílého rána setrvali rokování, jak by větrného pána potrestali za porvání. ,Což s ním?‘ právník praví, ,vytrženec dravý zbouří lidi naše. Pryč s ním! snář ať lhavý jinde se zas kaše!‘ 27. Na tom se i všickni snesli, by ho právní vyprovázel. Každý poodstaviv sesli, se co vítěz světa sázel a hned dělal stroje, beze všeho boje snář by z města vyšel. Tenť šel do pokoje, svůj by ortel slyšel. 28. S posměchem si prohlížeje přemoudřené zákonníky, nahlas Časomíru pěje, na své doufá bojovníky, že té pomstí hany, vezmouc do ochrany pána vítězného, že se ujme panny srdce mládka ctného. 29. Slunce svítí, lid se zbíhá, nedvědář se v řadu staví, nedvěd na Cmíralku číhá, jak jí pěknou facku vpraví. Triumf! právní vede ženy jak zeď bledé, 144 Králík hrdě kráčí, Cmírka tváře snědé slzičkami máčí. 30. Co tu hochů utěšených v společnosti rozmanité, aby citů potlačených krásy obživili zbité. ,Ach! já bídná dcera doufala jsem včera, že dnes ztratím věnec, musím do kláštera jako zavrženec.‘ 31. Z domu vyšli; tuďtuť hned shrkly ženy s dětmi na Králíka, opičky a nedvěd trkly s čpavým smíchem větrníka, nedvědář jim zpíval i se s chutí díval na tu jasnou slávu, písničkář jed slíval hany sivé pávu. 32. Jaká změna! včera sedě v nebi splýval rozkošností, na poklonu božskou hledě krmil ducha výtečností; dnes se lidé cení, huby jim se pění, vztěkem ruce trnou, na své potěšení se co feny hrnou. 33. – Takto Napoleon s trůnu stoupiv hrdosti a slávy myslil, že se v dítek lůnu 145 chrání člověčenství právy; však zběř boha sráží, co los světa váží s větrného zdání; chlapi pánu káží, hrom se na něj shání. – 34. – Takto namlouvalka modná svého těla okrasami plodíc pomatení škodná hraje s hochy opičkami, okem chlapům káže, vítězkyně váže slouhy k vozu svému; čest bdí, rozum káže konec zmatku všemu; 35. posměch lidu tupícího, krása vznešená se skrývá, – tak i oko horlícího pánka na lid zlý se dívá, jak by vyšel z těsna. Za městem co ze sna vůkol sebe zhlíží, jak červ na zem klesna v prachu msty se plíží. 36. Přijda k sobě na vrch sedá, vzdychá, jak by světy nosil, vida, že řve dcera snědá, slzami ač neporosil nikdy hrubé tváře, dnes co ze žaláře slzy na svět nutí a své slávy záře tmavé líbá s chutí. 146 37. „Stud i svět mne opustily, jen vy, krásy ducha mého, k srdci jste se přiklížily svého otce výtečného. Buď jak buď, ať soudí jináč svět a loudí svými okrasami, můj um rád i bloudí s vámi pustinami.“ 38. Praviv zlíbal krásy všecky, vstav se zježil patře k městu, jako čarodeník děcky proklev lidi pro nevěstu svého srdce vnadnou, velel: „Ať hned padnou hanby do propasti, že mne myslí chladnou zbili krásu vlasti.“ 39. Město stálo ve své slávě, mstivý čarodeník kráčel, kam ho jak vlk dravý právě hlad i s komonstvem ctným vláčel. Diogenes vodu nabrav při odchodu, zvlažil spráhlá ústa, že mu zkuli škodu, klel a hrozil zhusta. 40. Mstít se, byť svět hořel, musí; dokud žluči nevylije, kterékterá outlé srdce dusí, víc se s chutí nenapije. Běda tvoru tomu, jenž vstříc vběhne hromu, 147 třesk ho na prach zdrtí, lidem, ba i stromu vyplatí se smrtí. 41. Právě v máji pohrávaly v sadě neposedné dítky; pacholíci rozdávali upejpavým dívkám kvítky, které strojíc hody zvaly do hospody hosti na koláče; jiné podlé vody ukrotily práče. 42. Sem tam jako motejlové po kvítí se ohlížejíc, neb se jako srnečkové švižně v trávě projíždějíc, na mžik jako střely na strom hladký vjeli, ustavili domky, písně zvučné pěli, až se třásly stromky. 43. Jiní srdce outlejšího chodíc s chutí květinkami, kde co našli krásnějšího, přebírali s panenkami, vůně sladké pili, věnce čerstvé vili radostí jen hoříc, milenky své ctili rozkoše jim tvoříc. 44. Jeden hluk a jedna radost naplnila sady květné, jarem obživená mladost 148 přinutila k plésu letné. Jako volní ptáci nevinnosti žáci prolítali stráně, a neb ubožáci darmo zdili báně. 45. Jako vicher svírající vojsko rozdrtilo díla, lidi ruce spínající hnala nevázaná síla jak zvěř do poroby, zření na osoby nemajeci žádných, ach! tu lidí hroby vyrostaly řádných. 46. Mřely hry a radovánky, dívky jako růže čisté hledaly si v lesích schránky, aby ušly smrti jisté. Darmo všecka péče, vidí nahé meče, vidí vojska dravá, ochranců krev teče, bouře letí žravá. 47. Všecky krásy bez pomoci do otroctví hanebného kráčejíce, k nebes otci a i světa veškerého prosby posílají; v tom se rozlíhají milých bratří hlasy, dráči utíkají, následují kvasy. 149 48. Tuť jest zpěvů, radování, tuť jest živé švítornosti, na milé se doptávání, díků vděčné nevinnosti; andělskými hlásky city vřelé lásky vyjevujíc panny, rozdávají pásky krkům za ochrany. 49. Tak se rodí v nejoutlejším věku láska k vlasti milé, pacholíci k nejsmělejším činům světíc duchy čilé za své vlastenkyně, štěstí původkyně, v smrt co na hru letí; ctnosti ctitelkyně z outlých pnou se dětí. 50. Z dítek zdárných seděl věnec v veselosti nezkrocené. Vida plésy vytrženec na boj Herostrát se žene; hrubé krásy strojí, všecky hrůzy rojí na ubohé dítky, svým i jedem zhnojí vyražení kvítky. 51. S třech stran trouby ohlašují příchod ďábelského zboru, z radosti se protrhují neviňátka, jako moru stvůr se lekajíce, z plésů trhajíce 150 utíkají domů, Králík na zajíce sílá na sta hromů. 52. Ticho všudy, čerti sednou k stolu místo neviňátek, když ty doma hrůzou blednou, řechty mají z opičátek, srdce v těle skáče, jest-li na koláče třesoucí se hledí; tak se pro zlé dráče z bídy rozkoš cedí. 53. – Jako Cezar zdrtiv světa všeho nezmoženou sílu, chlapství motaniny pleta, aby svobodnosti žílu každou přeťal, zhlíží, zda-li svět se plíží k nohoum svého pána, když mu ducha klíží ukrutenství rána; 54. jako Kubík po pranici po krvavé sobě fouká, sáhnuv hrdě na sklenici po hospodě sem tam kouká, zda-li dráči smělí do hospody čelí, jak kůň po pokoji cupá, že se bělí den, a nejdou k boji; – 55. tak i Králík s potvorkami po hrdinsku sobě vede, notně jí a krajinami 151 nemožnosti v duchu jede, všickni národové jako oslíčkové táhnou na provázku a mu v řeči nové vyjevují lásku. 56. – Jako Hanibal se v ráji po drsnaté práci blažil, jako pastýříček v máji vodou hrdlo spráhlé zvlažil, jako panna modná, nevinnosti škodná, po vítězství mnohém vlezla v pouta svodná, hoch se stal jí bohem; – 57. tak i Králík po daleké cestě, po krvavé práci smejšlí, aby lůžko měké, krásy vnadné, slepí žáci v ochotnosti věrné osladili perné ducha namahání, zapudili černé soků posmívání. 58. Kam se dáti? Na rozcestí stoje, slyší sladký hlásek: ,Milek boží!‘ Jak chlap štěstí slouží mu, a z bídy klásek outlé rozkošnosti v jasné spanilosti ku podivu pučí; ,Tys květ výtečnosti,‘ všemu světu zvučí. 152 59. Do zahrady rajské vkročí jako Fridrich bez pozvání. Tady krásy divné zočí časem nuzným k milování; dcera Větrolinka jako holubinka sladké písně vrouká, smělá na očinka matka Bručna brouká. 60. Vadí se a náhle vidí cizí vcházet k užasnutí. O kdo z libozvučných lidí vypraví mi uleknutí? Jaký ducha zmatek! Žádná z dobrých matek, z dcer se neukáže, jaký nedostatek jejich božství váže. 61. Každá Bohyně své nahé vnady bleskem přiodívá. – V společnosti perle drahé, kment a zlato tělo skrývá, oko lásku střílí, ústa moudrost sílí, sladí protivenství, špínu hany zbílí krása člověčenství. 62. V domácnosti odhazuje s chutí strojné krásy břímě, služebníky vyhubuje jako Cicero lid v Římě, pravdou pod stůl hází, brejle na nos sází 153 miláčkovi svému, doma božství schází tvoru rozkošnému. 63. Strojenka však bez rozpaku, v nehody-li síť se chytí, káže záhubnému mraku, aby zahnal krupobití. Bouře na mžik hasne, slunce vyjde jasné, ústa zpěvy zvoní, kvítí lásky časné v ráji libě voní. – 64. Tak se krásy s příjemností nevídanou k hostům ženou, se vší strojnou líbezností vítajíce nezmoženou slávu v byty lásky, sladnoucími hlásky hrad svůj v nebe mění,.mění, kde jen umu klásky tvoří okouzlení. 65. A hned milostníka vedou do své vznešenosti chrámu, na hedbáví pannu snědou, na trůn zlatý rusou dámu usazují s Králem, v hovoření stálém připravují hody, aby přijmul s málem, prosí, nebes plody. 66. – Jak pán veškerého světa prchnuv Rusům v Polsku plésá, že lsti pavučiny pleta 154 zrádce Kutusova sčesá; byť mřel národ celý, jemu čest se bělí, dokud hromem hrůzy, lsti a zrady dělí mocnáře a luzy; – 67. tak náš Králík smejšlí hledě na sladnoucí vůkol vína, plésá v rozkošnosti sedě, jak by vyšel z lásky klína, všecka jídla zbíhá, zrádným okem stříhá na vábící krásy, střela střelu stíhá, lásky hodně dá si. 68. – Rinaldo tak u Armidy sladké v lahodnosti plave, hltá krásy každé třídy, medem lásky smysly zdravé, srdce zpurné hladí, s rozumem se vadí, v pouta ducha spíná, radost dívce sladí, na boj zapomíná. – 69. Po hostině provádějí milovalky hosti sadem, kdežto kvítky vyvánějí vůni rozkošnou, a chladem jemným husté stromky loudí v lásky domky srdce rozehraná, řecké zpívá zlomky Cmírka požehnaná. 155 70. Namlouvalky bujným očkem vystřelují na miláčka a jen lehoučičkým kročkem táhnou milování žáčka. Pán se pne a bočí jako lstivý kočí vida, kdo rád jede. Však bůh lásky ztočí mozek a i svede. 71 . Než se nadál, leží pánek v poutech lahodivé lásky, tuť jest živých radovánek, tuť i výtečnými hlásky rozkoše a medy, žehrání a jedy živnou lásky modné, že i cítí ledy prudkost vášně svodné. 72. Již se k matce, již se k dceři vychytralý sladič fatí; žehravost i při večeři bleskem upřímnosti zlatí; obě srdce šálí, že jim poctu pálí, že mře ohněm lásky, krásy božské chválí kouzlícími hlásky. 73. „Rozkaž, vážná kráso: ,V moře skoč!‘ a v moře s chutí skočím; aneb: ,Bydli v tmavé hoře!‘ otrok volný na poušť vkročím. Tyť jsi poklad ctnosti, hvězda spanilosti! 156 Kdo tě vidí, slepne. O má rozkošnosti! k tobě srdce lepne.“ 74. Takto Bručně přísahaje lásku věčnou, poctu pálil, nyní k dceři otvíraje ústa, dívku marnou chválil: „Kdo mne vysvobodí z kruhů, na nichž vodí krása slouhu mdlého? Ohněm mru, co plodí střela oka zlého. 75. Kam se skryji? Plno všudy blesku, pout a okouzlení. Darmo žehrám na osudy, marný hledám vyproštění. Chtěj neb nechtěj klesám, v ohni lásky plésám, na zemi jsa bohem, v ráji rozkoš česám po odporu mnohém.“ 76. Praviv líbal otrok nohy rozhejralé vítězkyně, hlásal nade všecky bohy, nad slavené vévůdkyně milenky své síly, která všecky žíly krásou v těle mrazí, by se nevpial k cíli, reku slávy kazí. 77. Milenka se usmívajíc tváře miláčkovi hladí, jako růže vykvetajíc 157 bleskem vtipu řeči sladí, k prsům milka vine, žádá, aby jiné srdce svého nedal, když mu štěstí kyne, u ní lásky hledal. 78. Z radostí tak do radosti chodě pánek zapomíná na své drahé výbornosti, které smutek kruhy spíná, ženy žehrající zlostí stírající od panáčka dělí, ty jen klesající přízně v koutě želí. 79. Zatím namlouvalky obě rozkládají skryté vnady, aby podmanily sobě milejšího nad poklady všecky milovníka. Krásou rozkošníka kouzlíc, tvoří ráje, v zpěvu panovníka vedou v živé háje, 80. kdežto strojní zpěváčkové srdce zpěvem k lásce nutí, svědomí mrou červíčkové, čest a pravda s jemnou chutí utíkajíc trnou, za nimi-li hrnou hromy syrovosti, o závod tu s srnou běží plaché ctnosti. 158 81. Vidouc dcera, že si všímá matky líchoměrník modný, jako Bručna již jed hřímá outlým nevinnostem škodný; vidouc matka vzhledy, co i stráví ledy, žehravostí bledne a jen soptíc jedy z rozkoše se zvedne. 82. Větrolinka u milého sedíc sladké písně zpívá, do očička do zrádného po očku se s chutí dívá. A i pletouc věnce čerstvé pro milence, hlavu korunuje; mdlého oslavence k spaní provozuje. 83. Na dcerušku rozhejralou matka přívětivá číhá, jak zří milostenku dbalou, hned se krev jí k srdci zbíhá; jako sova skáče, nad výborné práče trhá s hlavy vlasy, při tom pávka vdáče chrchlavými hlasy. 84. Vlídná dceruška se ježí, líbá mamince své tváře, milou trhá, na ní leží, hubičkuje ji co žháře. Maminka se krčí, jak pes v bití vrčí 159 hřmějícími hlásky, dcera matkou strčí z pouhé, vřelé lásky. 85. Když se obě zmilovaly, jako na milenky sluší, tvář i oči zmalovaly, praví dcera se vší duší: „K čemu naše rvačky? Snad jsme obě hračky ošemetných lidí, snad nás tupé špačky láskou planou šidí. 86. Poďme, jednu z nás ať volí! Oněmí-li, vejhost dejme lásce, nelitujíc holí podvodníka roztřískejme!“ Šly a zlostí bledly, celou noc řeč vedly, jak ho na prach zdrtí, lásky jed že jedly, zaplatí to smrtí. 87. Umka starostlivá v noci jako Merkur k Eneáši přijdouc křičí ze vší moci: ,Vstaň a utec, Hrdonáši, z chlapství hanebného, sice konec tvého bude putování!‘ Králík ducha mdlého mrtvé smysly shání. 88. Jako spitý k Umce hledí, slyší nepříjemnou radu, krčí nos a v lůžku sedí; 160 slyší namlouvalek zradu, zbrklý sebou trhne, v šat se na půl vrhne, s rozmilými pádí, milovalky drhne a co Satan svádí. 161 ZPĚV OSMÝ.
1. Králík, dceř a Umka rusá libozvuky prozpěvuje, do šírého světa klusá a si nové šalby kuje. Slunce krásně svítí, hlavu zdvihá kvítí poperlené ze sna; Králík rozkoš cítí, že předc vyšel z těsna. 2. Slunce jasné jasní hlavy cestou výtečnému zboru; přebírajíc všecky stavy na zelenou lezou horu; hledíc do planiny pletou pavučiny z krásy svého štěstí.štěstí, k blahu z rozvaliny jim se cesta klestí. 3. Do tmavého vešli lesa, který v prostřed jak stráž leží, jelen radostí se třesa před poutníky v houště běží. „Ten jde na znamení, že my do blažení za ním dokročíme. Jakých vyražení v brzku pocítíme!“ [163] 4. V tom i myslivec se žene jako jelen hrdým krokem. „O mé dítě utěšené! Štěstí k nám již chvátá skokem,“ Králík spěšně praví, „Stůjstůj,“ a muž se staví. „Muži nejsmělejší, rci, že svět tu slaví krásu nejjasnější!“ 5. Králík, chtěje uvest stkvělé zvyky, lidi cestou stíhá, jako nákeřníci směle na pocestné v koutě číhá; slabec-li sem kráčí, mocí z něho páčí službu, neb se pere, chodec smělost sláčí a se k službě dere. 6. – Takto rytířové tmavé třídy poctou stavívali dobrodruhy, aby pravé statečnosti sloužívali ku průvodu ctnému, neb meč šlechetnému práči v srdce vryli; pro dým světu všemu v bok se postavili. – 7. Myslivec se směšně dívá na Králíka splašeného, jaké motanice zpívá v tváři muže neznámého? Krt se hrdě bočí, „Oko tvé,“ dí, „zočí 164 krále české slávy; rozum tvůj se ztočí božské krásy pávy. 8. Vyznej, spatřiv milostenku, že květ krásy božské vidíš, že ji přijmeš za svou ženku, sic se na hřbitově sklidíš.“ „„Já mám ženu pěknou, ať si blázni řeknou, že tvá nejkrásnější, ba i s chutí kleknou k modle nejčernější!““ 9. „Prach a broky! Kde jste hromy? Zlostí hořím, řekni: ,Volím!‘ sic tě, – na svědectví stromy beru – jako krtka strolím. Koř se mému božství, sic se čertů množství na mé slovo zrojí.“ Myslivec se božství směje, hrad i stojí. 10. – Jako hokyně se spíná, pohaní-li někdo zboží, na osoby zapomíná, nedbá zápovědi boží, hubou jak mlejn mele, cestu k peklu stele hromným kvítím pánu, trolí nepřítele, stíháť rána ránu. 11. Jako krocan rozhněvaný čepejří se, nosík dýlí, cupe jak kůň osedlaný, 165 nepříteli v oči cílí; dříve zahudruje, vztěk svůj prozrazuje, pak se šejdrem šíří, k hlavě vystřeluje, zrovna v oči míří; – 12. Králík kaše se a vzteká, napřahá a rukou klátí, myslivec se špatně leká, šipka skáče, blázna mlátí. Červ se u noh kroutí jako hybné proutí, ránu stíhá rána, Umka, dceř se rmoutí, že jim zdrtí pána. 13. – Takto Cyrus bezednivý proud se do Scytie valil, národům mdlým vítěz divý štěstí pramen krví kalil, darmo ruce pnuly, by se draci hnuli, plachá neviňátka mečem zahynuly jak zvěř ubožátka. 14. Tomyris se vévůdkyně sirých lidí postavila, nad vítězem vítězkyně dráčů lítých sílu zbila, hlavu nesytého v krvi rodu svého topíc ,Pí, lve!‘ řekla, ouzkost s lidu mdlého udatenstvím svlekla. – 166 15. Králík mlčí, mrtvý leží, myslivec jde, Cmírku haně, Umka jako trhlá běží, dcera svádí jako saně, otce hubičkuje, jak hrom vyzpěvuje bolest ze vší moci; v tom se přibližuje uhlíř ku pomoci. 16. Vida uhlíř lítostivý muže v prachu ubitého, žen i slyše nářek živý, na ramena zemdleného vzal a donesl domů, kde mu v stínu stromů ustlal lůžko v trávě, kde co na sta hromů křik žen zahřměl právě. 17. Jakého tu obíhání, rukou lomení a pláče, že je svrhla v bědování vzteklost pekelného dráče. »Ach! již umu svíce neroznítí více žáků k tintěrnosti. Zbledla jasná líce, sídlo výtečnosti. 18. Ach! žel po Králíku upím, kdes mé drahé potěšení? Všecky v světě krásy ztupím v jedovatém rozhorlení. Zboř se, světe zrádný! Ach! již ctitel žádný 167 není nerozumu, božčí chrám snad řádný vyjde z zmatku rumu. 19. Ach! žel, že již slávy skála slotou spadla do propasti! V blesku pocty věčné stála hrad a krása naší vlasti, ani hrom a střela nádherného čela, krása ctného ducha bleskem nepotřela skalnatého ucha. 20. Plačte, kde kdo krásy cítí, koho řecká sladkost těší, komu hvězda slávy svítí, plačte, budoucí vy Češí, skálo výtečnosti, studno rozkošnosti! Ach! jak rána bolí! Záře vznešenosti zašla špatnou holí. 21. Ach, již nepotěší medem oulisnosti skleslých duchů! Neotráví zrady jedem vytřených a jemných sluchů! S mistrem i my mřeme, na procházku jdeme do pekelné brány, umírajíc zveme přízvukáře pány. 22. Ach! žel pro nás tintěrkáře, že již zhasla hvězda umu, k trůnu slávy přízvukáře 168 hnát se touní nerozumu s vnadnou krásou vidím. Ach! jen bídu klidím z outlé spanilosti; oči darmo šidím, vidí záři ctnosti. 23. Proč se, země, nerozstoupíš, nepohltíš panovníků? Ach! kyž na cti krásy zloupíš, Hrubče, skálo syrovníků! Kyž se bouře strhne, v propast pravdu svrhne, duchy čestné strolí. Ach! kdo nám žel zdrhne? Králík zašel holí! 24. Vůní máme-li svou záři jako Egypťané tříti, by se tělo na oltáři mohlo v budoucnosti stkvíti? Či-li siré panny vzhlednem na Římany, by se ohněm zbožil, nebo na Slovany, by se v hrobě složil?« 25. Však král po královsku kráčej s trůnu slávy do propasti, krásná dcero, slušně sláčej korunu a modlu vlasti! Srdce vyndám z těla, hlavu, co zde bděla, utnu jednou ranou, by se v Rusích stkvěla s tebou vnadnou pannou. 169 26. Srdce vyšlem ku Polanům, bezhlavé a bezsrdečné tělo vpravme ku Slovanům v Uhřích k poctě nekonečné; Čechy nejsou hodné, aby krásy svodné ukrývaly v lůnu, tadyť bručí škodné vosy jeho trůnu. 27. Krásná dcero, drž, já seknu – Jaký zázrak! hlavu svodí, ještě se ho jednou teknu, snad se celý znova zrodí. Vítězství! smrt pudím, otce v život budím, světe nevěřící! Nyní rci, že studím city v srdci bící. 28. »Ó můj otče! slávo naše! Jaké nové okouzlení!« „Co ty,“ dí král, „křiky vaše? Bylť jsem právě u vidění, vždyť mi nebe pravé ukázalo zdravé hlavě krásu všecku, rány v těle plavé vykouzlilo děcku. 29. Vás sen duše tklivé šálil, když jste plouli v bědování, otci poctu božskou pálil duch, jen tvoře radování. O mé srdce těsné zpomínáním klesne, 170 v rozkoši ach! plynu, ráje růžonesné ještě k sobě vinu.“ 30. – Mahomet tak spiv se vínem v prachu tělem mrtvý ležel; duch však okřídlaný klínem nebes jak sen mžikný běžel. Prošev rajské světy, spatřiv krásy květy, stráviv věky letem vstal a jevil lety mužům jako dětem. – 31. Králík koukal vystřeluje k nebi jako vytrženec, dcera jak pták poskakuje, hrůzou uhlíř pomatenec osyka se třese, jaký ďas sem nese tovaryše černé, ponejprv dnes v lese cítí strachy perné. 32. – Takto strachy umírali v Elevzíně posvěcenci, když své tlamy otvíraly stvůry, když se oslavenci z rozkošného ráje v květu živém máje plodícího hnali; neb se s bídy háje pláče rozlíhaly. – 33. Jako ďáblům obět, snáší lahůdky a pití sladké, když lež s huby Králík práší 171 v řeči jak led čistý hladké. „Sem poď, milý brachu! beze všeho strachu k pěkné dceři sedni, vykroč z hanby prachu, na tvář božskou vzhlédni! 34. Viděl-li jsi rozkošnější panny na daleké zemi?“ „„Má jest milá příjemnější!““ „O jdi s těmi rozkošemi v tváři růžovými! Ty jen kouzly svými zmámí oči slepé. Má dceř andělskými zvuky srdce ztepe. 35. Zazpívá-li, voda hoří, skála chodí, kálek kvete, na kynutí nebe tvoří, z trní věnce zlaté plete. Zvěř se divá zbíhá, na rozkaz jen číhá: kyne, zvěř ti pěje, až se moře slíhá, kámen nahlas směje. 36. Chceš-li, zlato k nohoum složí, hlesni, pták hned k nebi letíš, v mžik ti prchne všecko zboží, které v domku k svatbě světíš. Ty jsi jinoch hodný, pro tě blesk jen svodný za ženu se hodí, měj ji, ať se modný pánek v hoři brodí.“ 172 37. „„Ach! já prášek! což by řekla panenka má nejmilejší?““ „Ať by třeba pláčem lekla, tať jest krása spanilejší.“ „„O mé srdce nedá, aby jak sníh bledá mřela duše čistá.““ „Jakých vejmluv hledá brouk, smrt buď ti jistá. 38. Jest-li se mi nepokoříš, na hranici za odměnu zrady jako zlosyn shoříš. Přijmi nejkrásnější ženu, za to v zlato sedneš, s potěšením vzhlédneš na rozkošné sady. Ha! co, troupe, bledneš? Pustím na tě hady!“ 39. „„Láska nedá.““ „Však ta svolí. Kde jste, z pekla služebníci? Přileťte sem! perte holí na smrt zrádce, pekelníci!“ Uhlíř hrůzou trne, myslí, že se hrne na něj peklo všecko, skáče jak ty, srne! V les se skrývá děcko. 40. V lese běžet nepřestává, křižuje a ruce lomě do skal divokých se dává, skrejše na větvitém stromě hledá v pomatení. ,Snad sem okouzlení 173 nedotře se zrádné. Kyž mé potěšení nezná hrůzy žádné!‘ 41. – Takto hrom-li Žižka střely ducha svého na boj budil, Křižovníci hrůzou mřeli, zmatek hrdost k letu pudil; s pláčem ujíždějíc a se ohlížejíc, čert-li v patách letí, lednou, žalmy pějíc se i na smrt světí. 42. Strachy rostou, zlá smrt číhá na zmatence u rozvalin, pádí v les, zde msta je stíhá vyrojujíc duchy z kalin, umřít nectně mají, ach! tu hulákají, že se s milenkami, s vínem neshledají, ani s lahůdkami. – 43. Králík s svým se zborem směje, že se čáry podařily, že mu znova štěstí přeje, bohové se udobřili. „Poďme ze tmy k světlu, nesme z hadů metlu na ty neznabohy, mámícímu světlu sražme hrdé rohy!“ 44. Po dalekém putování beze všeho jídla, pití, po rozlíčném namítání 174 příhod, po peprném bití z lesa vycházeli, když tmy provázely k spaní slunce jasné, hvězdy vysázely plésy, že den hasne. 45. Jak jim srdce hrůzou klepá, že snad hlad neb divé zvíře Krále zbožněného ztepá, noc krk zkroutí Časomíře; když se ježí moře, peklo bouří v hoře, hrom i skály třepí, k lidem strachy boře štěstí bůh se vlepí. 46. – Takto Markus přívětivý boje veda s Markomany cítí v srdci smutek živý, že se tře lid s každé strany, nepřátelé hrozí, hlad se vítěz vozí s žízní nad hlavami, mečem mrou i mnozí, mrou i potvorami. 47. Mužnost nezmožená leží, sláva skládá božství věnec, moudrosti syn přispět běží, sám i klesá oslavenec; pomoci tu žádné, stěstíštěstí hraje zrádné pánem světa všeho; mračno deští řádné, konec zmatku zlého. – 175 48. Bludným s nedaleké skály s oken vyskakuje světlo, jak by andělé se smáli, štěstí růžové jim kvetlo, z pekla k nebi letí a již v duchu světí pokrmy a vína, která v kráse dětí pnou se z chuti klína. 49. K hradu šťastně přicházejí, kde se otevřela brána, aby, když ho provázejí krásy, přivítala pána zbožněného strojně. Služebníci hojně Králi poctu nesou, jako v divé vojně před ním se i třesou. 50. Králík v slávě hrdým krokem nastupuje do světnice, hledí pomateným okem na krásu a na dívčice, co jen jako Muzy plavou v hladké chůzi srdce jímající, na Králíka hrůzy bleskem sypající. 51. Pánek neví, co se děje; jakou slyší řeči sladkost! Oko vlídné lásku seje, divy kouzlí mravů hladkost, pán co bůh se kloní, krása krásu honí, 176 řeči přívětivé jak zpěv řecký zvoní rozkoš v srdce tklivé. 52. Po vítání usazuje pán je k stolu vábícímu, dcerám okem rozkazuje, by se hosti děsícímu osladily hody. Tenť spadl v bláto s vody; vida vůkol růže jako nebes plody, sotva dejchat může. 53. – Takto nuzař kouzlem z bídy přenešený do paláce na rozkoše každé třídy, na všímavých slouhů práce zhlíží s podivením, zaráží se stkvěním, krásou vnadnou kostne, mrazne okouzlením vida hody stkvostné. – 54. Milostenek rozmlouvání moudré, vtip a jemný hlásek, nelíčené povídání v společnosti vnadných lásek pomatence smrtí, všecken rozum drtí, všecky city dusí, každé slovo škrtí v ústech strach mu rusý. 55. – Tak hrom udeří-li v radost vejskající z nenadání, leknutím mře bujná mladost, 177 co prv ploula v radování, růže vnadná bledne, živost svodná ledne, švižný vtip se hatí, jazyk neposedné krásy hbitost tratí. – 56. Nyní panny rozvinuly kouzly zpěvu lahodného, ihned duše rozplynuly v poslouchání rozkošného milostenek hlásku. Každý cítě lásku v srdci nedotklivém letí na procházku v ráje v duchu živém. 57. – Slavíček-li v růžovaném máji rozvinuje hlásky, milenci tak v milovaném hájku poslouchajíc lásky sladké city vroucí, hledí na sladnoucí zvuky s okouzlením, v srdci nehynoucí lásku obří pěním. – 58. Králík strachy otřásaje, jak děd pna se srdce šíří, v neznámé se pouští kraje, na slečenky s chutí míří, haně příjemnosti jasné společnosti chválí s dcerou sebe, chce je s drsnatosti vytrhnouti v nebe. 178 59. Prachoválek bez ohledu na věk, na zhlažené mravy, do své řeči lije jedu přetřásaje vyšší stavy. Pán se rozhorlenci jak Muz vyvolenci s lahodností diví, tím ho krásí věnci, hrubost děckou živí. 60. »Ach! žel po Adonu upím, kde mé drahé potěšení? Lidi jak květ čisté tupím, že ho není, že ho není.« Cmírka skočně zpívá, když se Králík dívá na své posluchače, smrt se s očí slívá zpěvu na rouhače. 61. Však se v společnosti jasné jazyk k haně nezbrojuje; ač mře rozum, Bion hasne, pán jich k zpěvu povzbuzuje; ale Cmírka bledá jak tchoř cesty hledá z třené společnosti, by své, kde zběř snědá, ukázala ctnosti. 62. Do kuchyně k slouhům lítá, odtud po širokém dvoře do povětří kroužky zmítá, ideály plete z moře kalu nechutného, líbá slouhu ctného, 179 co se k milé vine, z srdce upřímného nechtě dívky jiné. 63. Hoch se mračí na hadici, hrozí bitím neposedné; Cmírka stříká na dívčici krásnou jed, až hořem bledne. Mládenec se ježí, Cmírka k jiným běží tupíc panny ctnostné, u mladíka těží, až ten hrůzou kostne. 64. Křísí se a od ní pádí, Cmírka nedá oddechnutí, jako povzteklice svádí, k lásce mládky švarné nutí. Každý k své se panně, nestydatost haně tiskne s upřímností, Cmírka jak zlá saně hraje nevinností. 65. Nemohouce vydržeti namlouvalky nestydaté utíkají jako děti cti a nevinnosti zlaté, přes moc s nimi chodí, rejdíc divy plodí, hladí mládkům tváře, až i zprávce hodí vránu do žaláře. 66. Králík s pány důvtipnými o krásu se čistou hádá, přede všemi přítomnými 180 jak zlý žebrák pána žádá, aby vyznal světu, v nejprudším že letu Cmírka orla sepne, a že v krásy květu na ni svět jen lepne. 67. Pán se usmívaje straní uraziti pohostinství; Králík sprostnost jeho haně, žehrá jak vejr na dětinství umu nesmělého, sebe výtečného dráče v příklad klade, k vztěku boje ctného zve i Čechy mladé. 68. Víno divy oučinkuje, pudí stud i smyslů slepost, věncem slávy korunuje nevídanou v Čechách lepost. „Já jsem světlo stvořil, hrubství ducha zbořil, na trůn vsadil krásu, čest i moudrost zmořil, zmrtvil vtipu řásu. 69. Kdo chce k slunci učenosti neslýchané v Čechách jíti, ten se k trůnu výtečnosti musí s syrovostí tříti. Pán neb sprostý klekni, před vším světem řekni: ,Ty jsi krása pravá!‘ sic se pomsty lekni, již zběř kuje dravá.“ 181 70. – Mahomet strejc rozkládaje sny tak světům nevěřícím, životy a štěstím hraje odpory pne duchem třícím. Bůh a prorok jeho! Víru světa všeho mečem, ohněm káže, tvrdí božství svého moc a sny i váže. – 71. „Bez přísnosti neutvrdí žádný mocnář vlády lstivé, poslušnosti páni hrdí hrozí se co smrti divé. Já se mečem řídím, jak chrt zradu slídím, střílím hany v medu, cti se nedopídím, bezpečně však jedu.“ 72. Takto hrubec vykládaje svého srdce hanebnosti, aniž jaký ohled maje na ctné oudy společnosti, špiní všecky pány, kteří nechtí vrány za manželku vzíti, a i hrozí rány necti do nich vrýti. 73. – Jak Řím hrdý světu hrozil, neskloní-li ducha svého; vítěz po národech vozil břímě chlapství hanebného.hanebného, ctnost-li kde se stkvěla, jasnost sraziv s čela, 182 v propast necti házel hlavu mdlého těla a se na trůn sázel. 74. Jen své vyhlašuje bohy, jen své krásy vodě světem, srážel králům slávy rohy, mrštil o zem krásy květem; svět co špatná tráva neměl k vládě práva, nesměl k cti se pnouti; hrdci byla sláva: Bít a pouta kouti. – 79. Pán jen kyne, dceru vedou, rusá Umka k ní hned skáče, hladí namlouvalku bledou, která zlostí hlasem pláče, že jí chasa tvrdá ja[ko b]látem zhrdá, dar[mo] lásku cítí, má-li býti hrdá, když jí krása svítí? 80. Otec klesá do náručí ušlechtilé milostence; na syrové duchy bručí, jak kat kleje na mládence, tupí krásné panny, že jsou vinny hany, kterou dcera snáší, že se s každé strany hoši jen k nim práší. 81. Páni již se nabažili netesané syrovosti, slečny tváře okrásily 183 růžičkami stydlivosti, Vtip řekl: „V době malé zavěsme mu znalé necti na krk zvonec, pletkám šalby zralé ať jest jednou konec!“ 82. Ticho panuje, jen pánek chce se schopit z ticha hrobu, lítoť jest mu radovánek, když v tu hasnou světla dobu. Zem se třese hromy, šustot, jakby stromy klátil vichor, bouří, hrůza tře se v domy, síra z hlubin kouří. 83. Třesk – hrom; ani duše živé nespatřuje ve světnici, zas tma, hlasy hučí divé, světel vidí michanici. Vlasy se mu ježí, stu[dený] pot běží po celičkém těle. Kouká, cosi leží jak pes černý v čele. 84. – Jak schne Makbet zdivočený vida ducha svého krále, sem tam běhá, zohavený duch i před ním lítá stále; – takto Králík slepý běží, hrom ho třepí, tma se rojí z venku, hrůza Umku lepí, mrtví milostenku. 184 85. K otci piala se, teď leží, Umka křižuje se rusá; vichor po světnici běží, za ním cosi jak kůň klusá. Světlo se tu rodí, ouzkost v srdci plodí, v prázdné hlavě zmatek; kdož tu jak duch chodí, pro svůj vzdychá statek? 86. Ticho, světla jasná hoří, duch co stín se k pánku staví. ,Pověz, kde se má dceř moří?‘ jak hrom do duše mu praví. Králík strachem ledne, vida jako ve dne otce Časomíry. Ach! tu z bouře jedné kynou hrůzy víry. 87. ,Hanebníku, stvrdím právy přede všemi ctnými hostmi, žes z mé vyrval krásu slávy, mými pnul’s se výbornostmi. Slyš[ev] v této době o [tvé] necti v hrobě, nemám mrtvý stání; bych mír zjednal sobě, zvu tě k bojování.‘ 88. Řekl, a světla zhasla kolem, Králík mře a ven se nese. Trouba zní a světla polem plodí jasnost, až se třese oko vyjevené. Duch se v kolo žene, 185 páni vůkol sedí, na hry nespatřené s pozorností hledí. 89. Králíka co odpravence právní k duchu v kolo vedou, na kvetoucí na mládence patří vůkol tváří bledou, k duchu s hrůzou zhlídá, o své zkáze zvídá, mrtvý na zem kleká; ach! duch duše hlídá konec, smrti čeká. 90. Trouba zní, a duch se spíná, mečem z pekla míří k hlavě, k boji zrádce napomíná, jak drak rozkacený pravě: ,Stůj a sáhni k meči!‘ V zajíkavé řeči Králík povzdychuje: „O boj má rek péči, strach mne ohromuje.“ 91. ,Proč mnes, dráči! na cti zloupil, odjav vlastní dceru otci?‘ „Draze jsem to právo koupil bloudě v sivé necti noci.“ ,Kd[e jes]t, dráči, dcera?‘ „By[la z]de jen včera,“ – vůkol po ní zhlíží, – „snad šla do kláštera, kde ji pouty víží.“ 92. Duch mu švihá k hlavě hady, mrtví smysly vyjevené, hrom řve, tma se rojí všady, 186 peklo s vítězstvím se žene. Králík v prachu leží, zima po něm běží, hrůza trhá žíly, vlasy se mu ježí, za mák nemá síly. 93. Svítí den, a ještě v mdlobě vzdychá v zatemnělém lese; živne; „Kde jsem?“ mluví k sobě, sám tu, strachem až se třese, svědomí ho soudí, hlad ven z lesa loudí, plaší hanby zvonec. Ať si ještěr bloudí! Páni, frašky konec! Imprimatur, Prag, den 13. Maj 819. Twrdy.
E: av; 2004 187
Bibliografické údaje

Nakladatel: Strejček, Ferdinand; Česká akademie věd a umění; Wiesner, Alois
(Poprvé vydal a úvod napsal Ferdinand Strejček, professor reálky v Mladé Boleslavi. Nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Tiskem Aloisa Wiesnera v Praze, knihtiskaře České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a c. k. České vysoké školy technické.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: XII+187