Otokar (1835)

Vojtěch Nejedlý

Diplomatická verze Ediční verze
Otokar od Vojtěcha Nejedlého.
V Praze. V knížecý arcybiskupské knihtiskárně, řízením Václava Špinky. 1835.
[1] Předmluva.
Přemysl Otokar druhý táhl roku 1255 do Prus na pohany, aby loupežujícý zbory zkrotil, a žádost Otce svatého vyplniv národ náboženství křesťanskému zýskal. Jednou zymou oučelu svého dosáhl. Toť jest základ přítomné básně. Z počátku měla jen balada v pěti zpěvích býti. Mnohá léta ležela tato práce. Začínaje předělávati a opravovati poznal jsem, že ony verše y kroku epickému y jazyku našemu nepříměřeny jsou. [3] Zkoušel jsem jiných y bez rýmů veršů, a naposledy chtěje ducha minulého y nynějšího věku v báseň vtisknouti, vyvolil jsem způsobu veršů, jichž u Vlachů Ariosto, Tasso, Marino užívali, s malou sem tam pro rozmanitost proměnou.
[4]
Otokar.
Zpěv první.
[5] Obsah prvního zpěvu.
Zpráva o vpádu pohanských Prušanů došla krále Otokara. V Praze sněm; vojna na Prušany uzavřela se. Čechové do Prus vtrhli. Králi ve snu se vyobrazují příběhy národu Českého. Král své zdání vojsku vypravuje; toť se k boji hotoví.
[6] 1. Čas jest, bychom z hrubého sna vstali, Muži světili se za milence, Proti nerozumu bojovali, Živnoucýho vydobyli věnce, Českým zvukem Čechům zazpívali, Slávou zahanbujíc odtržence; Čechové až po dnes slavní v boji Moudrost nechaliby na pokoji? 2. Kde kdo lásku k vlasti v srdcy cýtí, Komu milá ctnost a bratří sláva, Slunceli mu rozumnosti svítí, Těšíli ho člověčenství práva, Vlastenče a příteli cti pravý! Ozbroj moudrostí svůj rozum zdravý, Zapal srdce láskou, aby zvuky Mladnoucými zmařil hanců pluky. [7] 3. Nedej mateřskému zahynouti Hlasu, byť se na vzdor spikly světy, Obr snaž se z hrobu vytrhnouti Stromy pukřícý, a vyžeň květy Moudrosti a zpěvu rozkošného, Vzkřísyv k činům Čecha šlechetného, Potvrď skutkem, že y v duši chladné Láska k vlasti vře, a práce sladne. 4. Mocná záře nebeského světla Otevřela do věčnosti bránu, Růže zmlazované slávy zkvetla Muži moudrému y ctnému pánu; Všickni jedno srdce k slávě letí, Na oltáři drahé vlasti světí Rozum svůj y čest y ctnost y jmění K svému štěstí, Čechům k zvelebení. 5. Y já jako šveholivé ptáče Slyše zvuky andělského zpěvu, Vida, jak všem horlivostí skáče Srdce plné vlastenského hněvu, Že se naše sláva v páru tratí, Pěny nerozumu hlavy hatí, Y já láskou horoucý se třesu, Obět na oltář své vlasti nesu. 8 6. Poslyšte, ó vlasti zdárné děti, Srdečné ač slabé písně zvuky, O vítězném králi budu pěti, Který, aby přetrhl Čechů muky, Hrubý národ z bludu vysvobodil, Na těle y duši šťastný zplodil Zákony a mravy rozumnými, Do Prus vytáhl s Čechy statečnými. 7. Lásko k milé vlasti, ohni svatý! Rozpal srdce těsné horlivostí, Věkbych tvoře Čechům slávy zlatý Pojal duchy zpěvu lahodností, Mládencyby v vyvýšené sýle Cýtíc plamen Božský v každé žíle, Zhrdnouc pozemskými maličkostmi Ozdobili vlast svou šlechetnostmi; 8. By y vyjasnění zpytatelé Svého ucha k Čechům nachýlili, Závist búřlivého nepřítele Ze srdce, blud z hlavy vypudili, Čech se zmocniv původnosti letem Mířil v krásy chrám, a sýly květem Zvěčniv se, a zblaživ srdce tklivá Rozsyl ctnost a radování živá. 9 9. V Čechách tichých Otokarem slavným Povstávaly v čisté kráse ráje, Města chlubila se lidem mravným, Hory zlatem, bujnou zvěří háje; Na polích se vlny kolíbaly, Užitek se s krásou objímaly, Louky sklady rozkošného květu Podávaly radovánek světu. 10. Šťastní lidé v štěstí požívání Po kynoucý zemi zpívajíce, Slávu blažícýho panování S vytržením k nebi hlásajíce, Dítkám věncovaným milování Tvůrce ticha v srdce vsývajíce, Švarní otcové a outlé matky Vzdělávali zbujňujícý statky. 11. Patřte lidé pod břemeny schnoucý! Jak my chodíc zkrásujícým sadem, Krále korunujíc láskou vroucý Sobě cestu k blaženosti kladem, Cytem zplameněným na jasnoucý Věčnost hledíc cti se derem hradem, Bychom dostíhnouce lásky schránky Uvěčnili v Čechách radovánky. 10 12. Kdo se šťastným v okolnosti rovná? Koho jak nás vlasti sláva těší? Král květ slávy, štěstí chrám vlast skrovná, A my zmocňujícý Staročeší Milujeme s srdečností dítky Krásné jako usmívavé kvítky, Milujeme vlast a náboženství, Jako drahé perle člověčenství. 13. Tak se veselosti lidu všeho Rozlíhaly po ourodné zemi! Náhle plesy kraje blaženého V páru rozplynuly s rozkošemi; Neboť Prušan smělý do Čech vrazyl, Krásu vábícýho kraje zkazyl, Pobiv sýly zbor a ženy letné, Vehnal do otroctví panny květné. 14. Pověst o nelidském vpádu děsná Do Prahy co střela vlítla k pánu, Jak hrom ztřepujícý v srdce těsná Uleknutím zarážela ránu, Jak blesk v živých Čechách vichronesná Otvírala nepokoje bránu, Vytvořujíc násylenství roje Hřměla: „Páni! kvapte v svaté boje!“ 11 1515. Svolav král kmen panstva kvetoucýho, Starce rozšaffnérozšafné a muže sylné, Jeví tíseň lidu hynoucýho, Mírných vyvracuje zdání mylné, Že se Prušan vzdorný upokojí, Nechť y zvětřujícý modly zbrojí, Dí, že otec velí vejsvětějšínejsvětější, By se pohan skrotil nejlítější. 16. Sotva přestal kníže vyprávěti, Jasnou tváří na své bojovníky Hleděl jako na své milé děti, V srdcy plésaje, že ukrutníky Nepokojné potřev modly zvrátí, Čechy vysvobodiv boje zkrátí, Věčným mírem bratří národové Přejdou k chrámu blaženosti nové. 17. Kolovrat y statný muž y hlava Moudrá po svém králi řeční v radě: „Tupost, věčná nepokoje strava Nezhyneli v Prusých, v našem sadě Zhubí pilnosti květ, nevýprava Vkořeněná v rozkošnosti vnadě Od nás na sousedy možné vrazý, Tichý zbije lid, a ráje zkazý. 12 18. Dokud národ bohy jako škodné Dravce ctí, a kamenům se klaní, Cti a moudrosti sy blahorodné Nevšímaje šlechetnosti haní; Divočiny v hanebnostech plodné Mírnost laskavostí nepodmaní; Zarputilce těší lest a zbraně, Starcy neodpustí ani panně. 19. Moudrost draky zpoutuje y blaží. Bleskemli se božské pravdy řídí Národ mužný, v rozbroji se snaží, Míruli se láskou nedopídí, Zmařiv příčných ukrutenství hromy, Ubezpečiv pravotnosti domy Mrakem střel co rozmilému otcy Nešťastníkům kvapit ku pomocy. 20. Tak nás moudrost k oslavení vede, Bychom ujavše se mdlob a krásy, Z kruhů vydobyli otce bledé, Z pohanění nevinnosti řásy, Rozplašivše bludy jedovaté Vsyli v Prusých náboženství svaté, Národ strhše z víru búřné vlády Obživili mír a čest a řády.“ 13 21. Kolovrat se ztišiv bystrým hledí Okem na hrdiny skoumajícý. Ticho vládne; důvody kmet cedí Nechuť k boji v srdcy skrývajícý. K čemu vojnu z věčných dřímot budit, Rozkoše a lásky plesy pudit? V lůnu chutných radování seďme, Pokoje a blaženosti hleďme. 22. Mečem smejšlení se nevyplení, Hrůzou zmlazuje se náboženství, Národ sýlu ve svém rozhorlení Ztrojí na vzdor bdícých ukrutenství. Ať sy brodí v klamu rozvodnění! Bůhli míní zšlechtit člověčenství, Bludů vzdorujícých shrknou skály, Byť co ocel peklem slité stály. 23. Tyto řeči zbouřenými pány Jak dech soukromě se roznášely, V štěstí sedíc nechtí, by se brány Nepokoje marně otevřely, Slávou zbité obnovily rány, Mládcy pro dým pocty zahořeli; Kmet bdí, v rájby štěstí nejvyššího Čech všel v blesku míru nejtiššího. 14 24. Vida Lobkovic své rozpáčlivé Bratří, ztrnuv horlivostí hoří, Zdrtiv obtížnosti v mysli živé Vítězstvím a slávou vlasti dvoří, Na pohany pudí srdce tklivé, Jenž chrám cti a štěstí Čechům boří, Příští zjasněnost se k němu staví, Slovy zvětřenými k panstvu praví: 25. „Proč má bouřit, bratří! rokování, Povinnost kde cestu vyměřuje? Vlídnost, vlast a tužba k bojování V srdce udatných se zakeřuje; Jasný král v svém mocném podnikání Z hor a kalin sady vytvořuje; Plané práce! Pohané sem vtrhnou, Zhyzdí ráj, lid z plesu do bíd strhnou. 26. Mohovitých krajů rozvíjení Vpádem zhanobili snižujícým, Panstvo rozmetali po vězení, Krásu vlekli k dráčům zbujňujícým, Čest a moudrost v slávy vyjasnění Zatemnili chlapstvím zďáblujícým; Krev tvých synů, rozmařilý Čechu! Krev dcer teče cyzým ku posměchu. 15 27. Prosýcýchli hlasů ze žaláře Šeredného bratří neslyšíte? Ženy, matky porosené tváře, Dítek bědujícých nevidíte? Máli rozkoš krásy blažit žháře, V lůnu blahostili muži mdlíte? Pohan slavné ukřižovat pány, Nám y králi v srdce bodat rány? 28. V jaké kraje Česká srdnatosti! S ctí a šlechetnostmis odletěla, Že muž kolíbá se v pochybnosti, Nevlastenství zakaluje čela? Jaroslave, slunce odvážnosti! Tváli synům tvář se nezastkvěla? Obr vstals, tvým hromem pouta klesla, Evropa jež s potupností nesla. 29. A my vnucy hrdin ozbožněných Hledíc s potěšením na zázraky, Mocli láskou k vlasti vyvýšených Duchů plaší záhubivé mraky, V bouřech krupobitím ozbrojených Do skal lezouc ukryjeme zraky, Sepnem stud, cyt udusýme vřelý, Činli srdce outlé počne stkvělý? 16 30. Vlast y král y čest a náboženství Mocným hlasem Čechům rozkazují: Oslavency třepte ukrutenství, Která Prusy na vás ozbrojují, Vyrvete své z víru příkořenství, Modly zmařte, jenž jho pravdě kují! Proč tu dlíme? K čemu rokování? Bůh a král nás nutí k bojování.“ 31. „Bůh a král nás k bojování nutí!“ Zvětřujícý vyrážejí hlasy, „Naše láska, čest a ustrnutí Káží, bychom přetrhnuvše kvasy V zbrklém obrovských syl vypuknutí Předků květné obživili časy; Srdce ztvrď, v boj s nepřítelem dravým, Komus milá vlast, kdos Čechem pravým.“ 32. Řekli; zdvihnouc k nebi ruce, meči Břinkajíce stálost přisahali, Skutkem potvrzujíc smělé řeči Jako střely domů pospíchali, K šlechetnosti hrám, a k mstícý seči Sýly květ a oslavence zvali, S hor a s plání jako z oulu včely Ku Praze se ozbrojency sjeli. 17 33. K vřelým mládkům stiskaly se matky S pláčem prosýc bojovníky sylné, Nejdražšíby vydobyli statky, Dcery, které mučí chlapství vilné, Osyřency vyjevujíc zmatky Povzdychnuli na své otce pilné, Nevěsty co růže barvíc tváře Vyřkly milým: „Zbíte vlasti žháře!“ 34. Národ jedno srdce, duše jedna Nedbá obtížností zrostajícých, Neděsý se sněhového ledna, Násylníků hory hlídajícých. Brůno, králův strážce, k nebi vzhledna Jeví slávu hrdin vznikajícých, Matky derouce se k statným synům Milky rozpalují k Božským činům. 35. Vůdce okem pronikavým v řady Jiskře okřidluje muže švarné, Cti a vítězství a slávy vnady S štěstím pohlcujíc duše varné Smrtícými mrazy slezou hrady, Přejdou rozprouděním řeky parné, Králli s Bohem k vítězství je vedou, Jako na hru na boj svatý jedou. 18 36. Na cestě se podivením staví, Kdo to s bojovníky kvetoucými Zpěvem prudkým Otokara slaví? Vyvolává zvuky sladnoucými K boji jádro panstva, lid y zdravý? Jindřich Valdštajn s syny mužnoucými; Mocné vojsko ku králi se spojí, Srdnatostí svou všech srdce trojí. 37. Do Prus vpadše trou se v děsné hory, Přebrodují sněhu rozvaliny, Jako moly rozdrcují zbory Hlídajícým těsné oužlabiny, Osazují města, vsy a dvory, Zarážejí stany do planiny, Vypátravše pro vévodu schránky Hlučné rozplozují radovánky. 38. Tma svá křídla šíří po obloze, Hvězdy prokvetají z búřné nocy, Snové jedouc na bleskavém voze Syjí divy zkouzlujícý mocy, Zkormouceným jasní bledé tváři Vysýlajíc blaženosti záři, Šťastným v oudolině nejvnadnější Světlí lůno krásy nejčistější. 19 39. Lid spí unavený nehodami V bezpečnosti; král sny pudí syvé, Kvapě štrašícýmistrašícými pohromami, Rozvrhuje v hlavě starostlivé, Jakby zděsyv hrůzy porodami Zpoutal kořistníky odvážlivé, Vytrhl z šalby bludu zaslepence, Zýskal věrné Krystu pravdy žence. 40. V rozjímání přiletí sen znělý, Nasývaje občerstvění vůně, Od těla se mocnoucý duch dělí, Octne rájem v rozkošnosti lůně, Kde se obři šlechetnosti bělí, Sláva věční v zjasňujícým trůně, V chrámu štěstí, v oslavení blesku Plésá král jsa sproštěn země třesku. 41. Na Libuši, na Přemysla štěstí Tvůrce patří s ducha povýšením; Z krásy dobrých knížat na rozcestí K budoucnosti s slunce vyjasněním, S věčnévěčně zkvetajícý ratolestí Vystupuje Václav, pozdravením Lahodivým vítá syna krále, Uvádí jej k budoucnosti skále. 20 42. Skály rozvalují zatemnělé V planiny se nepřehlídné oku; Na mžiknutí hemží činy stkvělé, Sláva hrdin v zžírajícým toku, Na vrch štěstí kynou obce smělé, Podmaňujíc v zdrcujícým kroku Mocné národy a duchy hrdé, Uvalují na svět chlapství tvrdé. 43. Oko mžikne, obr lid se tratí, Z prachu poupě pučí k vznešenosti; Tvář se světa proměnami hatí, Klesne v necti touň a sníženosti, Co sy rozpěněním slávy zlatí Hlavu, srdce ohněm šlechetnosti Rozpaluje, národ k činům lítá, Mezy panovníky bohy čítá. 44. Pověst lichotivá k nebi vnáší Muže na perutech zvěčňujícých, Z chrámu pocty, z slunce slávy práší Chvály hrdin světy zhojňujícých, Oběti co nebes tvůrcy snáší PohlebníkůPochlebníků zbor se skloňnjícýchskloňujícých, Bůh co strměl za divem div tvoře S hanbou hrká v nepaměti moře. 21 4545. Tak se rodí, tak mře sláva světa, Skutků rozráží shon řádu břehy. Synu patř, Čech slávou jak máj kveta Po zlekaném světě šíří běhy, Králům otcům věnce pocty pleta S potěšením zhlíží na příběhy, Mračí tvář, když neštěstí se blíží, Sýlu stírá, hrdost slávy níží. 46. Hrůzy uzřísuzříš, však y poznáš z činů, Bůh že Čechů mocnou rukou hájí, Bujná sláva sjednocených synů Skalami a trním drahy krájí; Ač duch vypínavých divočinů O zahubě snížujícý bájí, Kyne Bůh, chrám pokoje se leskne, Čest a moudrost jasní duše teskné. 47. Vlastli skutky vidíš vyjasněnou, Kraje kvetoucý a lidi pilné? Y tvrz y ves zlatem naplněnou, Krále otce milované sylné? Cyzyncy sem s myslí zplameněnou Ku pramenu slávy neomylné Pospíchají patřit na blažence, S nimi vydobyt sy štěstí věnce. 22 48. S závistí sok na moc Čecha ctného Hledě hoří nectnou žehravostí, Chvátá zmařit krále vítězného, Národ svrhnout v víry zmateností. Hlava čestná v klínnklínu lidu svého Klesá usmívavou ďábelností, Sláva zbožněnou tvář do tmy skrývá, Svár jed v srdce ulekaná slívá. 49. Sem co peklo ďábly, Oto valí S plesem nepodárné bojovníky, Zamračency štěstí pramen kalí, Vysýlajíc na lid nákeřníky; Darmo vlastency se příčí znalí, Dráči roztřepují šlechetníky, Hrob se otvírá, a chrámy boří, V propast vrhá hrad, a město hoří. 50. Viz, jak matka u synáčka padá Ruce s pláčem k nebi spínajícý, Že co růže zašla krása mladá Ctí y mravy lidi jímajícý, K Bohu o mstu volá, než se nadá, Dravec nevinnosti stírajícý Posmívá se cytlivému zmatku, Dráždí vztek, pne meč a smrtí matku. 23 51. U ženy muž, ženich u nevěsty Kleče lomí rukama, a pláče, Lidmi pobitými straší cesty, Hrady zapálené těší dráče, Hrůza kvetoucými jedouc městy K drancování vyvolává rváče, Pán y sedlák, mládency y panny Volí smrt sy slyšíc zhoubců hany. 52. Z víru hanebností neslýchaných Láska k vlasti pozdvihuje hlavy; Národu květ v krajích rozdrchaných Sjednocuje roztýplenérozptýlené stavy; Muži obří rodů milovaných, Ač se ztisýcují vrahů dávy, Život, čest a zlato veškerenstva Snáší v obět volnou krása ženstva. 53. Hanba věčná Oto na tvém čele Vryje lichvu, a ouskočnosti, Přítel svaliv hlad, mor na přítele, Spáchals vymyšlené ukrutnosti. Bůh zmátl lakomého velitele Nenasyté zlatem vášnivosti; Z proudu bíd a ze zoufání vratkých Vyřinul se průval cytů sladkých. 24 54. Čech má krále. Jaká zvučná radost Ohlašuje štěstí všemu světu! Sem s hor starcy, sem se sype mladost, Ouroda a pokoj v outlém květu Jako k bratřím k svým se Čechům vinou. Bechyně co Solon tvoří jinou Moudrostí vlast, jak Bůh v pevné chůzy Kouzlí v šlechetníky syvé lůzy. 55. Jako po divoké bouři spadlé Země parnem leklá okřívajíc Stromy krásý, křísý kvítí zvadlé, V srdce vůni libou nalívajíc; Jako mrazem pronikavým schřadlé Ptáče bujní jaru zazpívajíc; Takto národ čilý ouzkost pudí, Schopnosti své k činům chvalným budí. 56. Lidé švarní v utěšeném máji S králem vábné prozpěvují písně, Po kvetoucý zemi jako v ráji Chodíc necýtějí vojny tísně; Y mrak lstného míjí ukrutenství, Vlídnost, čest a jasné náboženství Zapuzujíc v peklo závist bledou Národ tichý k blaženosti vedou. 25 57. Čech se láskou šíří; čistá sláva Milostného líbá panovníka. Spatřiv sok, jak naše mocní práva, Soptě vztekem najal nákeřníka. Větev slovútného rodu zklesla, Která k štěstí vlasti otce nesla. Zakrý synu! zakrý tváři tmavou! Ach! kmen slavný zhynul duší dravou. 58. Jaké plesy obživují soky, Jaké stravy neřesti a zrady! Rozvětřency vypínajíc boky Házý do Čech nesvornosti hady. Vidouc hnáti s rozbrklými kroky Neštěstí se na trnoucý hrady S vytržením křičí: „Kam se děla Sláva mužům zjasňujícý čela?“ 59. Neplésejte zrádní pošetilcy, V zvětřenosti nevyhubte Čechů! Bohem stojíc šlechetnosti milcy Neklesnou co ženy do posměchů. Byť jste na nás vyrojili pluky, Na nevinné vymejšleli muky, Bůh náš lije Čechům plamen v žíly, Šlechtí duchy, věční ramen sýly. 26 60. Co to, že co zpití vrávoráte Záštím zakrývajíc tváři žluté? Proč teď oslavency nevoráte? Kam se poděl vztek a vzhledy vzduté? Ovšem že hrob svých úst pootvírá; Však jen nepříznivce naše zžírá, Slunce štěstí Čechům příznivého Vyhrnuje s nebe na zbyt všeho. 61. Čechu! ruka Páně tebou vládne, Přejíc nejvyššího blaha tobě, Otec král a panování řádné Pevní byty láskou v vlasti sobě. Karel, klekni Čechu! na kolena! Otokare vzhlédni jaká změna! Kam se sváry, kam se bídy svrhly, Co mé Čechy z nabádání drhly? 62. Jako sluncem obživené stráně Vysypují modrooké kvítky; Takto divotvornou rukou Páně K otcy králi jako zdárné dítky Národ zmlazovaný vida báně K nebi kynout, nevinnosti štítky Bůjnět, kvapí, z divokého háje, Z mokřin tvoří na kynutí ráje. 27 63. Čechy obraz nebes, krásy pramen, Řádu hrad a srdce rozkošnosti Bystříc vtipy, trojíc zbrklost ramen, Okřidlujíc duchy k vznešenosti Rozšlehují svatý lásky plamen K cti a umění a šlechetnosti, V hradech krásy květ a muži slavní Divočiny zavlčené mravní. 64. Lid se králem chlubí, ctnosti mladnou, Slunce rozumnosti jasní hlavy, Laskavostí obtížnosti sladnou, Ku věčnosti míří vzniklé stavy. Z Indye sem s mistrností vnadnou, Z lednatých hor přicházejí davy, Slon a velbloud, lesk a vůně Koří králi na zlatém se trůně. 65. Národ volný v blahorodném ráji, V lůnu rozkoší a v zpěvu hlasném, V šlechetnosti, cti a slávy máji Čtveří svou moc v pocty chrámu jasném, Procházeje v zlatonosném háji Kroutícý se štěstí proudy v časném Rozmaru a v milostnosti květu Rozvinuje blaženost svou světu. 28 66. Vidouc žehratelé nepokojní Lidu ples a štěstí zrostajícý, Plijí jed a motaniny hojní Smrt a hanbu králi kovajícý. Karel ducha svého bohabojní, Vyvyšuje krásu zkvetajícý Na trůn jasnosti své; otec plésaplésá, Zrada v plodu mře, a rozbroj klesá. 67. Tak král války hromy potíraje Věčným pokojem svou zprávu světí; Nejšťastnější mocnář přebývaje V srdcy zdárném přeblažených dětí, Nad hrdiny světa vynikaje Do věčnosti vítěz čistý letí; U potomstva národ otcy vděčný Obětmi a zpěvy krále zvěční. 68. Karlem rozum vládna duše výšil, Po něm zaběhl v syvé motanice. Moudrý mocnář svodné sváry tišil, Václav podpaluje hádanice; Pro slova se tmavá mistři perou, Otec s drahou rozdvojuje dcerou, Pro slova y opouštějí matky Srdce miláčky a hojné statky. 29 69. Tuť sok skáče do vysosti plesem, Že se národ rozvětřením zhubí. Vzhůru křižovnícy! věčnou nesem Zkázu, vejskaje se v nečas chlubí. Svět se ježí, valí lidu sýlu, Aby v Čechách přetrhl bludů žílu, Vztek a utrhání, jed a plamen Ducha zmrtvit má y mrštnost ramen. 70. Čech v té bouři nezhrozený stojí; Žižka okem plamenným a žravým Přemejšleje svého ducha trojí, Lev a skála vstříc jde světům lhavým; S hrůzou smrt se na mdlá vojska rojí, S myslí bujnou, s okem vypínavým, S vítěznými chloubami a pouty Zalezají mstivcy v skalin kouty. 71. Skrovný Čech co vítěz světa hraje Národy, a rozplozuje hrůzu, Umrtvuje nezmožené kraje, Spíná slovem hrdiny y lůzu. Ustrašency práva skládajíce, „Milost!“ v sníženosti volajíce, Vyznávají před trnoucým světem, Že y nad Římany slávou kvetem. 30 72. Sok se Čecha, ba y stínu leká; Neboť z vítězů se vítěz rodí. Hřmotli v okolí se leklém vzteká, Nádherník sy v mysli muky plodí, S poděšením v skalách mrzna čeká, S blaha v otroctvíli Čech ho shodí. Žižka mře a Jiří v slávě vstává, Když mu závist štěstí podkopává. 73. Peklo, zem y nebe boj s ním vede, Otec v pokoji, lev v příkořenství Drtí protivníků vojsko bledé, K nám co neslo hromy ukrutenství. Vítěz zblažujícý vlastí jede, Roztrhuje kruhy násylenství; Závist schne, neb sláva Čechů brání, Kdo smí s obry kráčet v potýkání? 74. Pokoj štědrý otvíraje brány Rozumu a učenosti jasné Řídí s Lobkovicem vtipné pány K chrámu věčnosti, a tupost hasne, Moudrost zbystřená trůn v Čechách pevní, Básník s potěšením bratří krevní Zkrásujíce k rozumnosti cesty Kojí slávu hrdnoucými městy. 31 75. Zlatý věk cti, krás a plesů svítí, K nebi míří Čech a štěstím kveta Zpěvu zdařeného mocnost cýtí, Stíhá divy rozkošného světa, V čerstvý věnec zbírá pravdy kvítí, Trávě v požívání plodná léta; Z čista jasna mraky jedovaté Zohyzďují, ach! mé Čechy zlaté. 76. Bože! co se děje? Jakás záře Temností se derouc mocní v zemi. Čechu! tvé se zvelebují tváře, Mladnoucými bujníš rozkošemi, Slunce cti a pravdy hlavy jasní, K činům nesmrtedlným muži časní, Božství proud pne třesoucý se žíly, S srdcem kyne duch a šlechtí sýly. 77. Vidění mře. Král sen vypravuje. „Bůh, náš milý Bůh jest králi s námi!“ S vytržením vojsko vykřikuje, „Otvíraje oslavení chrámy Mysli výší, těla oceluje, Pro něj skočme v odvážení prámy, S Bohem zem y peklo roztřepíme, K předu bratříbratří, k předu! co zde dlíme?“ 32 78. Takto mluvíc v mysli rozhorlené Vřelé vojsko sobě divy tvoří, Na pohany se co na hru žene, Jak nic trpké obtížnosti boří. S potěšením hledíc na budoucnost Zplameňuje v srdcých syrných vroucnost, Nadějí se spíjí, že sy sláva Česká bojem zvěční pocty práva. 33 Otokar.
Zpěv druhý.
[35] Obsah druhého zpěvu.
Leknutí Prušanů. Kněží lid na Čechy ozbrojují, ženy, stařec k potýkání je nutí. Vímar s svými syny se za vlast světí. Lid mužne, Vojna za vévodu vyvoluje. Vojen očekává Čechů. Boj. Král všudy boj řídí. Vímarovo hrdinství, klesá, Prušané utíkají. Král osvobozuje Voldemara. V těsnu Vojen se uchopuje praporce, lidu smělosti dodává. Lobkovic padá. Vojen a král v souboji. Vojen poražen, a Prušané na outěku.
[36] 1. Sotva pověst rozhlásyla v zemi, Že Čech v města vojsko rozložuje, Hrůza s zmatenosti vichřicemi Hlavy ulekanců rozvětřuje, Probíhajíc s vzteku dračicemi Nedotklivé duše ukřižuje, Kvasýc dravou lůzu vráží rány V rozkošníky mdlé y hrdé pány. 2. Vidouc kněží veškerenstva zmatky Mluví rozpálení divokostí: „Vzhůru bratří! pro své hojné statky Srdce ozbrojujte odvážností, Na smrt pro blažícý Bohy, matky Starostlivé leťte s veselostí, Čest y jmění za vlast obětujte, V bouři bitvy muži pevní stůjte! [37] 3. Syc co proudný lijavec se svalí Zhouba strašná na krajany naše, Ukrutnícy čisté štěstí zkalí, Spálí domy, zloupí zboží vaše, Hromem otroctví y muži zmalí, Vítěz zobří ctnost a řády plaše, V pouta klesnou Bohů posvěcency, Krásy zhyne květ y oslavency.“ 4. Řekli. Ženy s třesavými hlasy K mužům uleknutým děti nesly, V zoufání co divé s hlav sy vlasy Trhajíce jako mrtvé klesly. Spatříc mříti ženy, padat děti Muži bez rozumu, bez paměti Pro miláčky trnou, k nim se blíží, Ženy křísý, děti k srdcy klíží. 5. Hluk se zmáhá; kněží s jiné strany Ukazují podívání vnadné, V tuhém smutku jímajícý panny Drahou obět ukrutnosti chladné. „Kde jste,“ mluví, „ženichové vroucý?“vroucý? Z tvrdého se spání protrhněte, V příkořenství víru pro kvetoucý Nevěsty co hrdinové bděte! 38 6. Hle! zde rozkoš světa, panny čisté, Poklad nejmilejší v slzách stojí! Pouta, smrt a ohavnosti jisté Vybouřený nepřítel jim strojí; Máli národu květ, vaše lásky Darmo prosyt slabnoucými hlásky? Milostenky spínati kat mstivý, V jarní kráse muž se pásti divý?“ 7. Ještě rokovali, v stuhlém zboru Stařec šedivý se kulhal k kněžím: „Ach! Čech na mne jako na potvoru Míří, an co mrzák v prachu ležím. Já mám osyřelec milou horu, Kde jsem plésal, kde teď k cýli běžím, Bohy své a dětyděti opustiti, V pouště nemilé se ukliditi? 8. Kdo se ujme starce sklíčeného, Kdo mne háje vlast svou cyzých zbaví?zbaví?“ S rukama se sepiatýma všeho Zboru táže, sotva slovo praví, Hrůza třese oudy zděšeného Muže, náhlá ouzkost trhá zdraví, Zkázu vlasti před očima maje Vzdychá, škytá, padá umíraje. 39 9. Stud a bázeň vráží na mládence, Lítost mužům do srdce se loudí, Kněží žehrajíce na oděnce S přísností co Bohové je soudí, Panny shazujíce s hlavy věnce Jako zpitomělé kolem bloudí, Starcy na mladíky tváří chladnou Hledíc hanbou mrouce jak stín vadnou. 10. Z nich se Vímar s syny spanilými Protrhuje jak hrom z mračen černých, Kleknuv s odvážency rozmilými Pro vlast posvěcuje srdcý věrných, S vzhledy předpovídá zavilými Zrádcům násylnosti chlapství perných, V rozhorlení vstává, sahá k meči, V pronikavé mluví k mládkům řeči: 11. „Bídné duše! takli svobodnícy V bouři sypoucý se na vlast trnou? Krásy zkouzlujícý milovnícy S plachou utíkají do hor srnou? Pravoty a slávy zástupnícy Duše przníc na těla jha hrnou? Přítel práva, cti a vlasti v dětí Spolku v proudy nesnážností letí. 40 12. Ani mráz a hlad a moru střely Duše ctného muže nepodvrátí; Pojďte v bitvu s nádhernými čely Nepřátelé! vlasti syn vás sklátí; Zděte ohrady a shrňte proudy, Ač se hrůzou lidem třesou oudy, Ohněm projde, zdi a proudy zmůže Vlasti koruna a krásy růže. 13. Pakli se y s peklem spikne nebe, Mužli pod břemenem nehod klesá, Nežby do otroctví vydal sebe, Do srdce meč vrazyv v smrti plesá, Na věčnosti zjasňujícý tebe Slávo pravá! s rozkošemi česá, Pověst činy zpěvem zkrásujícým Hlásá synům muže zbožňujícým. 14. Tak já v praskot boje vletím s syny, Vytrhnu vlast z chlapství příkořenství; Neb se shodím v vlasti rozvaliny, Osudemli zmrtví člověčenství; Zbožním, přenesuli na hrdiny Vznikajícý lásku k náboženství; Kdo se Bohů, kdo se vlasti drží, U potomstva čest a lásku trží.trží.“ 41 15. Praviv stál muž probíhaje řady Bystrým okem mladých bojovníků, Jak Bůh křísý z mrtvých vlasti rady, Podpaluje k boji svobodníků; Tváři bílé prozrazují vady Srdce nedotklivých rozkošníků, Studu blesk, a zoufalost žen švarných Obživuje duše mužů marných. 16. Oheň doutná v srdcých, plamen šlehá, K srdnatosti neskrocené nutí. Smělost jako střela lidem běhá, Vyvozujíc divů rozvinutí; Strach a zyštnost s nectí v hroby lehá, Odváženost kyne k rozhodnutí, Rozvětřency zápolíce s stíny Rozrážejí skalných Čechů klíny. 17. Starce šlechetného jako Boha Vyvolavše k hrobu zacházejí, Mladosti květ, třesoucý se noha Kmeta zbožněného provázejí, Na hřbitově ztruchlujícý zpěvy K divokosti rozpalují hněvy, Ženy vztekem pláčí, muži syvnou, Starcy klesajícý k činům živnou. 42 18. Lid y rada hlasem schvalujícým Prohlašují Vojna za vévodu, By co Perun mlatem zdrcujícým Čechy zbiv, čest zvěčnil svého rodu. Vojen příval s lidem zbujňujícým Kvapí s Bohy válčit pro svobodu, Shrnuv sýlu protivníků čeká, Hlukem děsným zvěř y hory leká. 19. Spatřiv Čechy v pláni, orla vidí, An se hrdě snáší nad Prušany, „Pták se,“ praví vůdce, „dobrých lidí Drže zkázu nese na Křesťany; Perun nebezpečenství z cest klidí Vale krupobití v příčné strany; Bratří zmužte! s Bohy zabíhejte, – Jako Perun pluky potírejte!“ 20. „Na ně!“ vyvolává vojsko s hlukem, „Boží bojovnícy jako lvové! Na ně! orel vítězným nás zvukem K činům světí svatí hrdinové. S roznícením, s svírajícým plukem Hrňme smrt jak proudní lijavcové, Bůh nás sýlí, s Bohy v bitvu jdeme, Hrdé Čechy jako moly střeme.“ 43 21. Tak se podpalujíc v mysli živé Vykynují, vítězství sy svojí, Bleskot štěstí mraky starostlivé Plaše požehnance poctou kojí, Čechy roztřepujíc závistivé, Zdivočenost odvážnosti trojí, Král se pne, mrou mocné s Prahou rody, Prušan vítěz sklízý slávy plody. 22. Čechové se v mužné kráse staví, Hledíc s potěšením na tě králi! „Bůh a vlast!“ král k bojovníkům praví, „Bůh a vlast!“ lid stoje jako skály Opětovav heslo, Boha slaví, Statných prozpěvuje předků chvály, Vážným krokem k boji polem kráčí, Zdvihá štít, a meč svůj z pošvy páčí. 23. Káže král, a vojsko jedním skokem V nedočkavé Prušany se vpeří, Každý nepřítele střížným okem Jako obět smrti jisté měří, Jak klín zarážejí v pluky bokem, Střílejíce, až se nebe šeří, Hluk se mocní, roste vztek a rány, Ztřepujícý lid y mrtví pány. 44 24. Jakby celá země v ohni stála, S nebe tloukly rachotícý hromy, Do propasti náhle shrkla skála, Zhoubu věčnou na pole a domy Hora oheň stříkajícý vála, Vicher zvracel věkoleté stromy; Takto hrůza třese kraji všemi, Smrtí tvory v povětří y zemi. 25. Vévodové řídí chtivé pluky, Bujnost krotí zde, tam vzteky sýlí, Pláč tu, jinde přeradostné zvuky, Prosby, proklínání k nebi cýlí, Štěstí Čechům podává své ruky, Vítězství se k požehnaným chýlí, Vojen na hynoucý řady patří, „Sražte,“ křičí, „různou sýlu bratří!“ 26,26. Tuť se Vímar s syny udatnými, Mračno krupovité ukazuje, V těsno házý, pluky skalnatými Jako vicher lesem prorazuje; Orel s bojovníky obratnými K čelu vřelé druhy vyvozuje, Bleskem nadlidského namahání Tuží hrdiny a prchlé shání. 45 27. Čechy svírá, vítězství pne kruhy Předrahými, neb ctné děti tratí, Vida syny mříti, praví, dluhy Přirozenosti své matce platí. Neštěstíli zohyzďujíc pruhy Těla rozmazancům hlavy hatí, Hromli zbraní matné řady drtí, Vítězové zrádnou projdem smrtí. 28. Jako kosou trávu, neustupné Bojovníky s vytržením seče, Jako klasy řídnou pluky zpupné, Jako řeka krev z nich valem teče. Rozhorlenec vzteklí muže lupné, Rozjeduje třesoucý se meče, Jako satan mstivý zkázou straší, Mladosti a panstva květy plaší. 29. Král sem s švarným výborem se valí Proud vše vojsko Pruské zžírajícý, Okamžením radovánky kalí Nepřátelské chasy zpívajícý, Řady hrdin sráží zástup malý, Však lev trhlé srny stírajícý; Sem y nejmladší syn Vímar kvapí, Čest ho křídlí, žří, strach ducha lapí. 46 30. Stoje na rozpaku, máli vtříti Jak klín prudký v zástupy se těsné, V bitvu letí slyše otce hřmíti, Nechť y v tuhém potýkání klesne. Žížně v věčnosti byt, v chrám cti vjíti, Obří mocnosti, jak vůdce hlesne, Výtvor rozkoše a srdnatosti Padá volná obět horlivosti. 31. Šťastný milenec, ach! neuvidí, Neuslyší dívky milované, Pro vlast strhl se z krásy dobrých lidí, Z náručí své panny růžované; Osud lásky posvěcence šidí Přislibuje štěstí svrchované, Rozkošnosti budoucnost sy zlatil, Smrti šíp sny lahodivé zhatil. 32. Jako bludná širokými lesy Chodíc povzdychne sy panna věrná: „Kde jsy miláčkůmiláčku můj? Ach kde jsy?“ Začne opětovat hora černá. V nocy plakat, želet bude ve dne, Až y rájská krása hořem zbledne, Nic jí duše smutné neukojí, Leč smrt přítelkyně milky spojí. 47 33. Otec vida padat syna svého Jako divý k miláčkovi běží, Na ramenou nese krvavého, V poušti u hrdiny zkleslý leží, K srdcy přitiskuje rozmilého, V život křísý v spolku svatých kněží; Ach! co platné lidské přičinění, Přes moc otče! mře tvé potěšení! 34. Takto vadne kvítek nedotklivý, Mrázli čpavý křehké listy spálí, Darmo kvítku mladík starostlivý Jako zlata štetřešetře sám se šálí, Že svou bedlivostí smrt y zmůže, K zemi kloní outlou hlavu růže; Tak když štěstí v boj ho vyprovázý, Dospěv k činům lásky štípek scházý. 35. Ztrativ otec v bitvě zdárné děti, Podpory ctné šedivého věku, Na divoké pláni bez paměti Hledí do zrádného světa jeku, Láska k dětem chtíc se rozvíjeti Kvasý v žílách zžhoucýho jed vzteku, Vlast se v poutech k odvážency staví, Ach! kdo muk a poroby ho zbaví? 48 3636. Nabyv jiskry rozumu a cytu, Jako žena slzy vylívaje Skládá syna do temného bytu. Na posledy milka objímaje Trhá sebou, volá: „Ó má vlasti! Naše štěstí kleslo do propasti, Slávu střel ti Čech, smet děti otcy, Kdož nám přijde v těsnu ku pomocy?“ 37. Žalostí a hanbou tváři skrývá, K zemi nakloňuje hrdou hlavu, Zatínaje zuby ach! se dívá Na horoucý peklo svého stavu. „Vlast se cyzozemcy osypala, Zrada svazky ctnosti roztrhala, Mělby v kalu hanebnosti břísti, Vítězům chlap pochvaly plet přísti?“ 38. Hrůzou otřásá se. „Ó mé zlaté Děti! ó má drahá vlasti mroucý! Slunce štěstí mého právo svaté! Vášby otec, vášby ctitel vroucý S vlažným srdcem hleděl na porobu? Vzhůru duchu! Buďto vyrvi z hrobu Svobodu, neb v vlasti rozvaliny Skoč, a smrtí milé pocti syny.syny.“ 49 39. Praviv zdivočené vášně shání, Očma jiskře v tvrdý boj se pouští, Msta a láska k vlasti v potýkání Plaché zbory vyluzuje z houští, Mužnoucý pluk v zbrklém namahání Čechy prudkostí co hrachy louští, Rázem jak hrom s myslí rozpěněnou Prušané se v srdce hrdin ženou. 40. Biskup Brůno, rada svého pána, Spatřiv vichry boje divokého, Kleká na zem: „Bože! jaká rána!“ Volá, cyty srdce sevřeného Jevě, „padá na lid Bohu milý! Jaká bouře, vztek a ukrutenství Potírají krásy člověčenství, Hubí moudrosti květ ušlechtilý. 41. Proudové se valí vojny dravé, V búřnembúřném víru rostoucýho zmatku Potápí se ctitel ctnosti pravé, Jako lupič syrotčího statku, Dítě vděčné řekou krve plave S zbujníkem, co svatou zabil matku, Oslavence smrti střela stíhá, V nepaměti touň pán s chlapem zbíhá. 50 42. Ó můj Bože! kam jen oko hledí, Zděsujícý zápolení spatří. Oči k nebi u potůčka sedí V rozkvětání štěstí mroucý bratří, Otec pro miláčka slzy cedí, Ptá se, Bůhli kmeta s smrtí zbratří; Manžel rádby ženu milostivou Ještě živý k srdcy přitiskl živou.“ 43. Brůno bídu lidskou rozjímaje Na zem padl, a tváři zakryl bledé. Zatím třesk se bitvy rozbíhaje S smrtí rozlítěnou vojskem jede. Vímar bratřím cestu otvíraje Vítězství a štěstí s sebou vede, Slunce slávy hrdinovi svítí, Háje vlasti sám se Bohem cýtí. 44. Proti němu Jindřich s syny svými, Skála neustupná v boji stojí. Vímar poznav otce, zbouřenými Vášněmi svou ducha sýlu dvojí, Blesk se žene, meči žížnivými Vzdorujícým hrdinům smrt strojí, Otce raniv roztrhuje syny, Vítězství pne nadlidskými činy. 51 45. Mladý král jak orel bystrým okem Řídí běhy bitvy hromovité, S panstvem kvapí zdrcujícým krokem, Kam se valí příval pomsty líté; Sotva krále uzří, jedním skokem Na smrt letí řady slávou spité, Darmo Vímar bouře řady drtí, V srdcy Čechů slavnou klesá smrtí. 46. Svobodnícy vidí s poděšením Cti hrad, slávu vlasti klesajícý; „Po všem veta!“ křičíc s rozvětřením Zabíhají v lesy skrývajícý, Zdivočená bázeň usmrcením Hrozýc mrazý nohy chvátajícý. Duch mdlí, srdce tuhne, s ctí schne sýla, Štěstí prchá, vlast mře, konec díla. 47. Řady pádí bez rozdílu věku Jako srny v těsné samotnosti, Starce Voldemara na outěku Stíhnuv Čech chce zbíti v prchlivosti; Stařec míně skrotit prudkost vzteku Kleká, ruce spíná v pokornosti, Zlato přislibuje za výplatu, Čech se směje pokoře y zlatu. 52 48. Mečem švihá na rozpaku stoje, Okem smrtí, v srdcy voják měkne; Stařec šlechetného v srdcy boje Nezhlížeje myslí, že již sekne. V tom král zmatenicy v Prusy roje Vzhlédnuv na stařečka, milost řekne, Vchynský ohlíží se, krále zočí, Z laskavosti čest a vděčnost točí. 49. Voldemar se k pánu milostnému Jako k otcy zdárné dítě vine, Ruce, nohy dobrodincy svému Líbá, pro cyt mlče v slzách plyne. Jak jest život milý nešťastnému, Bouřeli ho smrti šťastně mine! Byť dřív pro svět spnouti muž se nedal, Ušedv smrti, porobyby hledal. 50. Jak stín následuje v bitvu pána, V proud se hanby vtírá, náhle trne, Hrůzou křičí: „Ach! jak těžká rána Na otce se nešťastného hrne!hrne!“ Zoufalosti otvírá se brána, Tělo kostne, srdce mdlí, duch strne, Křičeti chce, ruce k nebi zveda Trhá sebou, škytá: „Ach! mně běda!“ 53 51. Král se divě starcy vůkol zhlíží, Vidí mládence a bojovníka, Mladík k nohoum vítěze se plíží, Zpurný muž meč míří na mladíka, Stařec s bolestí co s světa tíží Krotí horlícýho protivníka, Skála hnout se nedá; však král káže, Slovo ruce Jenikovy váže. 52. Zočiv otec syna na svobodě, Na zem padnuv ruce k nebi spíná, Dítě k srdcy tiskna, znova plodě, Líbá, k vděčnosti y napomíná, Ku králi se doplazyvše v prachu, „Žes nás zbavil,“ mluví, „smrti strachu, Životy své pánu posvětíme, S potěšením v muky poletíme.“ 53. Hledě na radosti vděčných lidí, Jak sy odplacují milování, V srdcy pleše, sladší rozkoš klidí Z rozkošného lásky požívání Král, než z vítězství a slávy hrdé; Zvětřenceli blaží žežlo tvrdé, Bleskli věčnosti mu smysly šálí, Mocný duch ctnost zvýšujícý chválí. 54 54. Zatím bez oddechu jako lvové Čechové se řítí na pohany, Jenž co rozplašení zajícové Zabíhají v zamračené strany, Boha proklínajíc divochové S hrůzou skrývají se před Křesťany, Poušť je děsý, smrt y v skalách mrazý, Listli šustne, větří slepcy nazý. 55. Vida svého lidu zkázu smělý Vojen praporce se uchopuje: „Kdo jsy vlasti syn a Bohů vřelý Ctitel, ať mne v bitvu následuje!“ Praviv odváženec v pluk se celý S svými společníky zaražuje, Buď by ztrativ vojsko v smrt se hodil, Aneb vítězstvím vlast vysvobodil. 56. Jako prudká řeka s příkré skály V propast házý vodu rozpěněnou, Stromy, zem y kamení y svály Hrnouc poděsý ves vybouřenou: Takto mate Čechy, vstříc co stáli, Vojen srdnatostí nezmoženou, Pluky prchlé spíná do hromady, Žne jak srpem žíto valné řady. 55 57. Jako rozhejraná žena, kloní Vrtké štěstí hlavu před smělostí, Vojen rozražené vojsko honí, Co se stkvělo šťastnou srdnatostí, Řečná pověst v celém kraji zvoní: „Vojen nemilých nás zbaviv hostí, Ulekané zbytky jak vlk sráží; Kdo se do Prus vedrat opováží?opováží?“ 58. Jak se v zymě sypouc husté sněhy Mžikem hory doly zakrývají; Prušané tak stavujíce běhy Na hynoucý Čechy dotírají; Spatříc, zeže se přes odporu břehy Udatnosti průvalové rozlívají, V rázu divokosti v bok se valí, Vítězům trouc pluky slávu kalí. 59. Krása mladosti a panstva hasne Jako kvítky mrazem nelitostným, Lobkovic, cti květ a slunce jasné Rozumnosti, padá Vojnem zlostným; Ach! tuť Čechové se smrti časné Lekajíce hlukem přežalostným Želí bojovníka šlechetného, Želí básníka y milostného. 56 60. Jako Homer prošel rozmanité Země, seznav příčícý se stavy Rozdílného lidu v pospolité Tvářnosti a vládu, řád y mravy, Vyšetřoval příčin slávy zbité, Skoumal Božstvím zkynujícý hlavy, V zmocňujícým duchu, v sníženosti Našel perlu opravdové ctnosti. 61. Bystrým okem probíhaje světa Zpleteného smýšlení a činy; Prošlosti y přítomnosti léta Pohřížená v pověry a viny, Povážlivě z hubivého jedu Vyslav vyjasněný mudřec medu, Vroucý písně jednáními sladil, Krásou k pravdě zblažujícý vnadil. 62. K němu jako k medným kvítkům včely Panny, mládency se sbíhávali, Na něm visíc dušemi y těly S dychtivostí zpěvy pívávali, Srdcem plným, jasnými y čely S odvážností v spolku říkavaliříkavali, Že y moudrosti y ctnosti blahé Hájit budou jako vlasti drahé. 57 63. Nic mu neprospěla lícná mladost, Posvěcence moudrost nechránila; Rozkoš rodičů a vlasti radost Jako mizernou zběř vojna zbila. Šlechetnícy milka z boje nesli, Na pustině u mrtvého klesli, Oči zhaslé vroucně líbajíce S srdečnými hlasy volajíce: 64. „Ach již Čechové tvé neposlechnou Tvorný Duchu! písně lichotivé; Kde jsy slávo naše? hořce vzdechnou V háji bloudíc panny milostivé; Kde jsy Lobkoviče ušlechtilý? Zvolá smutná milenka a milý, A pak rozkoše a lásky dítky Vsadí s pláčem na tvém hrobě kvítky. 65. Dřímej líbě! my však bratří věrní Ctností stvrďme společenství svaté, Leťme v boj, kde s zradou smrt se černí, Vyšlehují k divům vzteky zňaté, Smrti krásné hrdinstvími mstěme, Slávou bratra slaveného ctěme, Slzy ženám nedotklivým sluší, Ouzkost mužných pozdvihuje duší.“ 58 66. Řkouce pádí s společníky všemi, Kde se mládcy v boj jak k hodům třeli, Hrdinové prsy jako zděmi Železnými rány odráželi, Tam se hnal y s slávy rozkošemi Král náš nesa jisté smrti střely; Zočiv oslavence vznešeného Volá Vojen v čele lidu svého: 67. „Sem se dostav hrdý panovníku! Semnou skonči boje nebezpečné! Buď se pokoř ctnému bojovníku, Aneb klusej zbitý v stany věčné. Darmos hrozyl vlasti milovníku Ukrutnostmi služby nekonečné, Prušan vítěz v zdrcujícý chůzy Plaší smrt, a nevšímá sy hrůzy.“ 68. Jak se mračna valíc krupovitá Hrůzou naplňují skostlé kraje, Zahučíli bouře hromovitá, Lid se blesku třesku nalekaje Čeká, vzdychajíli rolí zbitá, Či se slunce vítěz prodíraje Hromy smrtícý a kroupy škodné Žene v pouště, v sýdlo vrahů hodné. 59 69. Tak sy král a Vojen vykračujíc Děsý bojovníky každé strany, Kteří trnou, očma následujíc Pánů slávy hrozý se y hany, Ach! buď svoboda je oslavujíc Šťastný národ přijme do ochrany, Aneb chlapství pádem jedné duše Střelí na otroky smrt z své kuše. 70. Jak dva vichrové se v chumelicy Proti sobě rozvzteklujíc řádí, Zem y nebe klesá v smíšenicy, Zvěř y člověk do záhuby pádí, Vzteklec jako brouka třepí lvicy, S hrady věčnými y boje svádí, Tak y bouří hlavy svého rodu Válčíc pro čest, pro vlast, pro svobodu. 71. Vojsko hledí na ně s poděšením, Duch se neozývá v stuhlém těle, Hle! Čech skočiv křičí s potěšením: „Náš král slavný srazyl nepřítele!“ „Zvítězý náš Vojen okamžením!“ Jako dítě plésá Prušan v čele, Naděje a hrůza vojsko zžírá, Čech, již Prušan protivníka svírá. 60 72. Zrádné štěstí seje zmatenosti, Párou muže spíjí jako děcka; K nebi pnou se obři v nádhernosti, Ach! zas Bohům naděje mře všecka, Nyní osud všeho světa váží, Již smrt chlapy s vrchu slávy sráží, Znova bouří živé radování, Náhle větří plaché naříkání. 73. Vojen padl. Ach! konec cti a vlasti! S jedním mužem svoboda a sláva, Smělost, štěstí, Bohové i práva Jako stíny shrkli do propasti. Prušan pomatený na outěku Trne, neujdeli smrti vzteku! K lesu kvapí, za ním Čech se žene, V tom noc skrývá vojsko rozplašené. 61 Otokar.
Zpěv třetí.
[63] Obsah třetího zpěvu.
ZprávaZpráva, že Vojen padl, leká národ, Vojovna zoufá, dítky jí posylňují, s nimi jde k panstvu, k vojně je probuzuje, sama vede lid, ouklady klade. Do hor přicházý vojsko České, jeho rozložení. Prušané přicházejí k Čechům a lahodí jim, v nocy se tratí, ouklady vyvádějí. Ráno po bouři vidí král nebezpečenství, mluví k panstvu, v boj se žene. Vojovnina opatrnost a hrdinství. Berka se za krále obětuje. Král a Řičan rozplašují Prušany, outěk. Vojovna hrad svůj pevní, lid vzbuzuje k odvážení. S dítkami hoduje. Čechové se blíží, Vojovna se k odporu chystá, všecko ji opouští, zapaluje hrad, zbujnícy ji váží; před Čechy utíkají. Král vévodkyni na svobodu propouští, končí boj a Berku slaví.
[64] 1. Vojen padl, a vítěz v srdce naší Země táhne! zpráva plodí hrůzy, Z bytů pokojnosti v hory plaší Pilné rodiny, a lítí lůzy, V nářku veškerenstva kněží kaší Se co vejři v vypínavé chůzy, Slza v oku mdlých žen neosychá, Vojovna jen, smrti obraz, vzdychá. 2. Což sy bez milého počne v zmatku? Zoufání jí přemejšleti nedá, Darmo vdova v osyřelém statku Nejmilejší blaženosti hledá, Stěny straší, děti děsý matku, Milovnicy mrtví láska bledá; Prchni! slyší do duše hlas hřmíti, Živne k činu, v srdce chce meč vrýti. [65] 3. Otec spěchá, vytrhuje z ruky Zoufalkyni nástroj smrti divé. Jako náhle nebeskéby zvuky Rozháněly strašlivosti syvé, Ubíhají jako snové muky Z mysli roznícené, z duše tklivé, Zhliží, jiskra moudrosti se křísý, Hvězda naděje v tmu nehod mísý. 4. „Ztrp, ó duše drahá! čeho tobě Změnit nelze; proč se pýčíš Bohu?“ „Marná, otče! žádost. V těsné době Rojícých se nehod zdali mohu Vyrvati se, plésat na porobě Vévodkyně? Ouzkost smrti zmohu, Staň se! tvůj duch Vojne! ženě svítí, Ctnost mne vede, srdce cenu cýtí.“ 5. Uzavřela smrt. Jí vzdychajícý Hlas a prosby otce laskavého, Rozkaz plaché vášně stírajícý Rozumu a Boha vznešeného, Rozkoše a sliby blýskajícý Světa neodvrátí omylného; Pevná duše pohrdajíc světem Jen se ještě přibližuje k dětem. 66 6. Dítky krásné jako andělové K matce roztomilé pospíchají, Milostenku jako ženichové S nejvroucnějším cytem objímají, Hladí tvář a ruce liliové, Vlasy zabělavé rozbírají, K prsům tisknouc sladnoucými hlásky Vyjevují prudkost svaté lásky. 7. Matka trne, miláčkům se kloní, Zoufání a vášně mlčí dravé. „Milé děti!“ slzy sladké roní, V cytů lahodivých moři plave, Slunce zblažujícý lásky honí Bouři rozvětřenou mysli tmavé, Srdce skřehlé mocní, oko vidí Rozkoš světa, krásu švarných lidí. 8. „Vásli líbám, což mi do tě světe! S vámi ráj, ach! radostí se třesu, Tys má kráso, tys můj ctnosti květe! S vnadami se ducha k nebi nesu, Hořím, život světím; vy své pněte K matce ruce, Bože umru v plesu; K srdcy dítky, k srdcy srdce viňte, Láskou zmužte, otcem k Božství kyňte!“ 67 9. Mluví, líbá zlatá neviňátka, Která v srdečnosti svrchované Jako zkrásujícý holoubátka Pijí ústa matky milované, Proskakují vůkol na sedátka, Vypravují vdově utejrané O své milé, o své blaženosti, S níli hrají v sýdlu rozkošnosti. 10. Matka pohlaďujíc řečné dítky Líbá očko sličné duše záři, Spatří s potěšením mluvným kvítky Milkované v zkouzlujícý tváři; Každý vzhled a hlas a krok y hnutí Ku podivu milovnicy nutí, Srdce vře, a duše proudná neví, Jak svůj cyt a lásku milým zjeví. 11. Pro ně do končiny světa vletí, Do muk nectných otroctví se vrhne, V kráse zkynujícý blahých dětí Jiskry ducha sýlíc ouzkost drhne; „Ó mé děti!“ jistí, „za vás světí Matka se, a jak muž v bitvy vtrhne.“ Obryně se zdvihá z kalu smutku, Zbrojí srdce k odvážnému skutku. 68 12. Zdařilosti blesk jí svítí v temnu, „Staň se!“ vytržená ze snů praví, Z bouře bíd a z slunce slávy v jemnu Lásky blažícý se dětmi baví. „Zaplésejte! darmo mysli nemnu, Matka zvítězý, vlast chlapství zbaví. Ó můj Vojne! tvůj duch křehkost řídí, V chrámli věčnosti se vtříti pídí.“ 13. „Já jsem Vojen tvůj!“ dí k matce dítě, „Bože! jaký div? Kdo mluví z tebe? Ó má duše! Sám Bůh ženě svítě Rozvinuje v násylnosti nebe. Syn můj šlechetnosti plamen cýtě Mělby hanebnostmi škvrnit sebe? Slávy plodu otroctví se netkne, Matka s vítězy se šťastně setkne.“ 14. Rce, a Bohyně, ač proud se víří Hrůz a zmatků, bouře krupná strojí, Jasným okem do věčnosti míří, Ducha mocnosti y těla dvojí, Lásku nehynoucý v srdcy šíří, Budoucnosti bleskotem se kojí, Kleká, slzý dítky objímajíc, Mstu a volnost Bohům přisahajíc. 69 15. Otec mužností se zrodiv dcery Zkřidlujícý k divům duše chladné, Žehná dítě, syny nedůvěry Probuzuje z pitomosti vadné, Sám se, nezhlížeje na pověry Bázlivosti, tuží a y mladne, Vojovna se uchopuje dětí, S nimi k šlechticům a radám letí. 16. V kráse zmlazujícý obraz lásky Jímá vnadami y muže letné. Pohrávajíc zlatnoucými vlásky Dítek svých a hladíc tváři květné, Mluví k milkům slabnoucými hlásky: „Bujný Čech vás zlaté hlavy setne, Aneb sepne do poroby dravé Vznešeného vůdce syny pravé. 17. Vyli otročiti kmene slávy? Kde jste Bohové a muži pevní? Květli krásy, vlast y s všemi právy Sjíti má? Ach! srdce ouzkem dřevní! Vidím pnout se nádhery co pávy, Cyzý moc se věční, neřest krevní, Můj rod Bože! kořen vlády jasné S chlapy v bědování touni zhasne. 70 18. Konec cti a životu y jmění. Lupič procházý se na mém hradě, Otrokyně k jeho potěšení K pluhu zapřažená orám v sadě, Hlad a bič a věčné škaredení Na mne uzavírá v mstivé radě! Vojne Božský! kdo mne sprostí strachu, Bych se neplazyla v necti prachu?“ 19. Všecko mlčí. „Do otroctví jděte! Zem i nebe slabých opouštějí. Ó mé děti! hlav svých pozdvihněte! Vásli bratří z vlasti vylouštějí, Matka s cedíscedí krev, v proud bitvy skočí; Blaze nám! již vítězství se točí K utrýzněncům; Bohové se dobří, Muži skalnatí, a vlast má obří.“ 20. S nejstarším tuť vnukem otec v zbroji. Lid se zarazuje, žena živne. „Muži!“ řečí, „k posvatnému boji Dohání vás podívání divné, Křehkost s šedinami v lícném stroji Mužnosti; a skalný pohled syvne, Zplameněné srdce mře? Ha! zbudťezbuďte Z leku se a nepřátely puďte!“ 71 21. Řekla; oheň zňal se v valném spolku, Muži pomstu přisahají věčnou, Srdce hoří, hlava na vrcholku Slávy pne se, matné Čechy sečnou Zmaří, vůdcové se do okolku Trouce přehlížejí půdu lečnou, Vojsko táhne, otec hradu hlídá, Žena v čele jedouc: Kde Čech? zvídá. 22. Kněžna s vojskem rozprchlým se scházý, Jako k svým se přivinuje dětem, Plamen statečnosti v srdce házý, S matkou švarnou proderou se světem, Budou plaché nevinnosti hrázý, Ptáky předčí v podnikání letem, Usta sladká, vzhled y vlídné matky Splácý víc než veškerenstva statky. 23. Vévodkyně rozměřuje díla, Skalní mstu, a výší vlastní cenu, Radí svým, by nepřátel se sýla Zběhlá zatočila na hřebenu Hor a divých lesů, v těsnu žíla Mužnosti se strhla, za odměnu Vpádu Čech se nevykroutiv ladem Pošel jak zvěř dravá morným hladem. 72 24. Ticho panuje, a lid se skrývá Na pustině, kněžna kolem lítá, S potěšením v rokliny se dívá, S usmíváním vábným muže vítá, Před bázlivcy Bohy strašné vzývá, Moc a stroje k zahubení čítá, Okem pronikavým v pevné chůzy Plaší z srdcý lekání a hrůzy. 25. Po vítězství Čechové se pídí Po oděncých v zemi, pusto všady, Do lesů se derou, v horách slídí, Vylezají na skalnaté hrady, Moudrost roznícence v běhu řídí, Poskytujíc platné v těsnu rady, Hrad y vesnice se pánům klaní, Tichý lid se blíže nezná zbraní; 2626. Krále vítá, k vojsku pokrm nosý, Cestu ukazuje pustinami, Plésá, král že lásky balšam rosý Na rodiče s ctnými rodinami, Za ochranu zblažujícý prosý Milostného stařec s nevinami; Vítěz hoví nevinnosti vnadné, Jižto trýzní ukrutenství chladné. 73 27. V běhu slavném zastavují pána Skroušení co ovce šlechetnícy, S pláčem vypravují, jak je rána Chlapství mrtví, že teď panovnícy, Jimž se otvírala slávy brána, Táhnou, jak jim káží násylnícy, Králi světí život, čest y jmění, Z otroctví by vedl je do blažení. 28. Oulisnými sliby řeči sladí, Skládajíce zlato k nohoum jeho, K rychlým odvážením vojsku radí, By se zděsyla moc lidu mdlého, Bohatstvím a lahodami vnadí, Krásou zplameňují mladistvého; Nejbližšími potáhneme lesy K srdcy, kde se rozvíjejí plesy. 29. S vojskem jede v jasnu urozenstva Vůdce rozvážlivý k štěstí bytům; Když se směje krása veškerenstva, Otvírají srdce sladkým cytům, Vytvořují v mysli podnikavé Ráj a činy Božstvím plápolavé, V oudolí se přerozkošné blíží, Jehož čela věnce lesů víží. 74 30. Král zde s výborníky stanoviště K pohovení potřebnému měří, Kde se třpytí květin semeniště, Ptactvo s rojnou proskakuje zvěří, Divočina, hloub a temeniště Ku hlavě se ráje skalím peří, Jakby zápolilo peklo s nebem, Pláň tu hojní hrůzami a chlebem. 31. Prušané zvěř pánům honí chutnou, Snášejí y vína ze svých skladů, Pějí žehrajíce na urputnou Vládu kněží lichotivých hadů, Potěšením vejskají, že smutnou Tváři vlasti, žalář skalných hradů Příští změní velikého krále V sýdlo pravoty a vlády stálé. 32. Král své pobočníky vysýlaje, Rozkazuje, aby všecky spády, Vršiny y skal a dolin kraje Prohlídnuvše, poráželi klády, Upevnili průchody, by zrádný Nepřítel se nevdral v tábor řádný, By y za horami vojsko s králem Ve spojení obcovalo stálém. 75 33. V přehlížení nikdež duše živé, Rozkaz splněn, tábor pevný stojí; V oudolí král, za horami v křivé Roztočině lid se s vůdcem pojí, Zpěv a hřmoty po krajině divé Sýlu vojska veselého trojí; Radost tichne, noc a vicher živnou, Hvězdy mrou a površiny syvnou. 34. Prušané se fatí k bojovníkům, Vládyky y vojsko k hodům nutí, Obrazují zpěvným hodovníkům Přenáhlených Prusů uleknutí, Kouzlí v plynné řeči odvážníkům Vítězství a slávy rozvinutí, Zlata sklad a zkrásujícý věnce Na Valdově kynou na oděnce. 35. Po veselí spaní vojsko váže, Vicher bouří, Prušané se tratí, Ohlas čtveří zvuky pilné stráže, Deštěm bujní proud, a cesty blatí, Pozorlivá vévodkyně káže, V lijavcy a bouři Prus se katí, V tichu leze vrchů na hřebeny, V průchod do oudolí klade stěny. 76 36. Bouře mdlí, den mladne, jako z kamen Vystřikuje oheň, vrch ním zlatne, Ze průchodu šlehajícý plamen Rozděluje s králem vojsko statné, V hloubi bystrý duch a sýla ramen Nevyspěje k odvážnosti platné, Z ouzka patří vůdce na vrcholky, Vidí zbraň a stromů lítat strolky. 37. Oheň, kamení a klády děsý S lidem bojovníky obehnané, Hrůzou hrdina y hlavu věsý, Tají dech, a zhlíží k tobě pane! Kudy cesta? Bahna na podlesý, V chodu živí stromy roztrhané, Chrast a smůla ohně zobrujícý, Průchod bojovníkům zbraňujícý. 38. V zmatku veškerenstva s tváří jasnou Král k svým vystupuje v tísně čelo, Okem pronikavým strachy hasnou, Zplameňuje duch, a mocní tělo: „Květe panstva obratností časnou, Byť se k boji všecko Prusko sjelo, Zmůžem pluky, spneme ohně proudy, Meči projdem s nezbytými oudy.“ 77 39. Praviv kyne. Lid se jak blesk dělí, K předu král, a panstvo v smrt se házý; K boku, kde se vévodkyně bělí, Výborníků kmen a mládež sázý, Řičan prchlý s odvážníky čelí, Aby stal se králi pevnou hrázý; Zvuk a lesk tvář slunce bledou vítá, Když pluk zadní v ohně proudy lítá. 40. Na výsosti Vojovna k svým praví: „Sláva rozvíjí se vlasti naší, Nepřátelé schnou jak vlcy draví, Psy-li je a lovcy lesem plaší, Muži bděte, ať se neunaví Sýla varná, když je Perun straší, Vidíteli krále v čele zmatku? Zahyň vítěz, sprosťte pout vlast matku.“ 41. Rce, a střela letí, za ní hrne Rozohněný bojovník se k zkáze. Hrůza sype jed, smrt hřmí, vrch trne, Štěstí kolíbá se ve své váze; Skála praská, hřbet a stromy hrne, Roztřepuje u tábora hráze, Vítězství se ženě sličné klaní, Zbujniv lid ji hlásá světa paní. 78 42. Vida zhoubu král a odpor planý, S plukem otáčí se zkřidlujícým; V zad se Prusům dere, ulekaný Prus v stráň pádí, rázem zhubujícým Stíhá vítěz outok roztrhaný, Tře se roklí, trním vzdorujícým, U skaliny kluzké staví kroky, Vévodkyně smejšlí na outoky. 43. „Stůjte šlechetnícy! váhavostí Prudké unavíme nepřátely; Skály lamte zbrklou obratností, S vrchu hleďte s myslícými čely, Jakby s skal a stromů zuřivostí Pluky nepřátel se přerážely; Hrňte zhoubu! Čech se na smrt plazý, S panstvím vydám hrad, kdo krále srazý.“ 44. Řekla, na mžiknutí skal se hřbety Dvojí, klády hrkají a hustnou, Prušan tuhne nadějí, že lety Drtícými Čechům vojsko zpustnou, Lidi syrné hemží spěch, by květy Panstva roztřepili ranou šustnou. Strach se rojí, Vojovna vztek živí, V ouzku k Čechům Berka mluví tklivý: 79 45. „Bratří! králi hrozý smrt; čest komu Milá, za mnou!“ V stržen bitvy letí, Neleká se klad a skalin hromu, Vida svou smrt, za krále se světí, Kvapí v stráň, kde nejstrašnější z lomu Valí kamení, by v pevném spětí, V zdrcujícým rázu hnali svály V oudolí, a vojsko zbili králi. 46. Vůdce zabiv plaší nádenníky Ze skal; bystrá kyne vévodkynevévodkyně, Její rozkaz rozžhne bojovníky, Že se protírají ke hlubině; Čest a zysk zde sýlí odvážníky, Roznícenost, smělců průvodkyně, K činům slávy nehynoucý hodným Zbrojí muže odvážením svodným. 47. V proud se vzteku házý Berka smělec, Muže tře, a láme smrti stroje; Na něho se sype každý vřelec Začínaje s urputností boje, V sběhu ran již červená se bělec Odrážeje líté mečů roje; Zhubiv davy: „Král jest v bezpečnosti!“ Berka řka mře obět odvážnosti. 80 48. Pro přítele válčí chasa mladá, Jako zaslepency skáčí v meče. V květu krásy Pětipeský padá, Milostného Slavaty krev teče; Řičan syvý, než se Prušan nadá, Strojí s zvětřeností zadu leče, Vicher žene rozvzteklence strání, Staviv zavaliny krále chrání. 49. Zočiv cestku král k hor vypuknutí, S svými společníky horlícými Střílí orel k půtky rozhodnutí; S Řičanem se spojiv s bujnícými Čechy do outěku Prusy nutí. Vévodkyně vzhledy prosýcými Tuží lid; strach vylívaje jedy Mžikem proměňuje plamen v ledy. 50. Vidouc zkázu vlasti horlitelka Kvapí v bitvy vír, kmet k kněžně praví: „Zastaň dětí!“ Matka prostitelka V proudu namahání svůj běh staví, Jako bohyně a velitelka Nezmožená kráčí skrz pluk dravý, Na vrcholce spolek věrný sráží, Osud milých dětí v mysli váží. 81 51. Vůkol hřmí vztek bitvy, v boku, zadu Čechové se sypou k ctnému králi; Zočíc u průchodu plamen, zradu Lichotícých Prusů, lezou v skály, V oheň proudí; Voldemar je k hradu Vojovnina, ač mu v cestě stáli Protivnícy, pustinkami vede, Na hřbetu skal děsý Prusy bledé. 52. Zmatek všudy; z lesů do oudolí Utíkají na smrt ulekancy, Meč je stíhá, odpůrce mlat trolí, Ač co rozdráždění zuří kancy; Vítězství, neb čestnou smrt sy volí Šlechetného krále vychovancy, Slyše vejskot král se točí lesem, Panstvo s ním v boj upaluje s plesem. 53. V oudolí se zbitý Prušan tiskne, Ustrašency v temeništi hynou, Konec slávy, vřelosti y zyskné, Zbytky známým průchodem se vinou K uprchnutí; Vojovna jen piskne, Bojovnícy věrní s kněžnou plynou K hradu, kde kmet strážce muže vítá, Mládež k posloužení mdlícým lítá. 82 54. Vojovně čest, láska k vlasti, bázeň Před otroctvím oddechnutí nedá, Stálostí svou upevňuje kázeň, V nebezpečenství cest přímých hledá, Strojíc nepřátelům pohrom lázeň Obživuje cytem hejna bledá; Usměch, řeč a oka pokynutí K činům nesmrtedlným muže nutí. 55. Víno, krm a poklady jim snáší, Blejskajícý rozhrnuje věnce; Do radosti nekonečné vnáší Pochvalami zbrklé odvážence, Květy sladkých lichocení práší Na strach trnoucýho odtržence, Propast neštěstí a bídy skrývá, Vůni cti a slávy krásu slívá. 56. „Skutky,“ mluví slovy zvýšenými, „Zjevme lásku k vlasti potlačené; Ať se vítěz s vojsky nádhernými V srdce vlasti s posmíváním žene, Praporcy se chlubí vítěznými, Roztřepuje lidi ustrašené; Nás-li míní ulekati hlukem? Muž se výší nepřátelským zvukem. 83 57. Hráz zde vlasti, hrob zde násylníků, Bohů chrám a sýdlo blaženosti, V kráse rozhorlených bojovníků Slávy trůn a pramen bezpečnosti. Smělost sráží rány protivníků, Brodí mořem bíd a nemožnosti; Kmene hrdin! slávo řádné vlády! Pokroč zmocniv milých bratří pády. 58. Štěstí na mžik mění tvář svou lživou; Ač vlast naši zrádně roztřepilo, Duše zbrojme sylou odvážlivou, By se bleskem divů zaslepilo, Na milence tváří lichotivou Hledíc, Bohy z lidí vytvořilo. Vzhůru! ať svět zná, jak štěstí mylné, Hrstli unáhlila vojsko sylné. 59. Zdeli prudkost nepřátel se schvátí, Byť y hrdinové klesli s hradem, Vojna zděsujícý lid se skrátí, Otroctví a mor y prchne s hladem, Blaženost se v lůno vlasti vrátí, Národ bude kráčet květným sadem, A my radujíc se na nebesých Obživneme v světě v věčných plesých. 84 60. Já se za vlast světím, v živobytí Máji válčíc květy slávy drhnu, V zběhlých příkořenství vlnobití Jak můj Vojen šlechetný se vrhnu, Hrdiny y děti z krupobití Neštěstí co přítelkyně strhnu, Na rozcestí blaženosti stojím, Neštěstí hřmi! s svým se Vojnem spojím. 61. Čech-li zmocní skalného se hradu, Ohněm strávím se y drahé děti. Jábych namahání za náhradu Na svých bídu měla pohlížeti? Přítelkyně Bohů slyšte radu, Nechceteli zradou zakrněti: Sneste smůlu, chrast a dříví svalte, Čech-li zvítězý, se semnou spalte!“ 62. Dí, a s šlechetníky pro potravu Chvátá ohně v nouzy spasýcýho. Horlivost se pracná líbí davu, Dokud nezří Čecha hrozýcýho, Nad Bohyně opatrnou hlavu Slaví píseň lidu bujnícýho; Kněžna nedbá pochvaly a lůzy K cýli kráčejícý v pevné chůzy. 85 63. Stráže řídí, zbrojným povoluje, By sy pohovili hodováním; S hradeb oužlabiny vyšetřuje, Z pracý kvapí k sladkým milováním. Ach! jak láska matku okřidluje, Dítky krásý vnadným usmíváním! Bože dobrý! v milých společnosti Plésá matka, obraz srdečnosti. 64. S duše zkřižované padá tíže, Hromy tichnou valných potírání, Lvicy neskrocenou láska víže, Měkčí lahodivé radování. Otec křehký k milence se blíže Živne v zblažujícým požívání; Tuť jest šveholení! tuť jest pláče! Matka líbá dceru, syn k ní skáče. 65. Stírá pot, a srovnávaje vlasy Ptá se: Proč své milé opustila? Všickni srdečnými jeví hlasy, Jak je bázeň nelítostně zbila, Žádají, by na budoucý časy Přítomností milky oblažila, Milostenka do rozkoše medu Nenalila truchlivosti jedu. 86 66. „Ach! jak sladký život! Bych se tříti K matince měl skalím, roklinami, Pro spasení tvé krev dráči líti, Volím smrt y s všemi nehodami. Ach! jak sladký život! radost sýti Smímli pro tě s lásky lahodami. Máti! bez tebe mé oko ledné Nechce spatřit slunce mžitky jedné.“ 67. Mluví, na zem kleká, slzy rosý, K nohoum dítě spanilé se vine; Oko zjiskřujícý mocně prosý, Srdce proudné cyty k ústům šine; Darmo cyt slov plameniny nosý, Z trnoucých úst hlásek nevyplyne, Máti! zní cyt, vary lásky hřmícý Umrtvují hlahol vznikajícý. 68. Matka radostí se pozdvihujíc V dětech živa nebe sobě tvoří, Miláčky jen vidí, políbujíc Krásy zkvetajícý srdcým dvoří Nevinným, a vlásky rozhrnujíc Očka líbá, trne, slzý, hoří, Svět jde kolem, strach a bída klesá, Ráj se otvírá, a matka plésá. 87 69. Otec starostlivý pohlížeje Na horoucý cyty lásky svaté, Jako anděl blažícý se směje, Šlechtí radování vrchovaté, Kvítky blaženosti v rozkoš seje Plaše vášnivosti jedovaté, Vyhlazuje hrůzy morných leků, Udusuje hřmot a dravost vzteků. 70. Jakby míru prokvetaly klásky, Obživily rozkoše a zpěvy, V sýdlu nevinnosti trůny lásky Usmívavé vystavěly děvy, Z chrámu ticha kouzlícými hlásky Na věky se vypudily hněvy, Svornost, čest a zkrásujícý věnce Objímaly ctnosti posvěcence. 71. Tak zde byty nevinnosti vnadné.vnadné, Ozdoby a cyty milostivé Pohybují k hrám y srdce chladné, Vystřelují k divům duše živé. Nevinou a krásou láska sladne, Vzhledy okouzlují přívětivé, Rozkoš bujníc vahavou krev pění, Peklo v nebe, zrada v ctnost se mění. 88 72. Otec chystá k občerstvení hody; Dítky, nejmilejší v světě statky, Krásy květ a šlechetnosti plody, Sázý k srdcy dobrotivé matky, Vybíraje rozmanité rody Zsýlujícých květin, straní zmatky Neslíčnosti, volí zdárné písně, By se zazpívaly srdcý tísně. 73. Neviňátka krmě podávají Slíčnou chutí matce milujícý, Vína milostence rozdávají K rozkošnosti duše zbuzujícý, Zpívajíce s ní sy pohrávají Tvář y ruce sněžné celujícý, Matka z rozkošňátek očí Nespouštějíc z lásky život točí. 7474. „Patř!“ dí otec vážný, „matko tklivá Na svůj život, krásy růžované! Jaká přívětivost starostlivá Přiodívá tváři milované! Jaký vtip a moudrost lahodivá S zpěvem se rtů zživujícých vane; Ten plet krásy, záře šlechetnosti Máli býti obět zoufalosti?zoufalosti?“ 89 75. Vojovna se trhá, skáče k dětem, Je co vytržená k srdcy vine: „O mé lásky! s sličnosti-li květem Jímajícý vtip v mou duši plyne, V moři rozkošnosti zhrdám světem, Věčnosti a slávy ráj mi kyne. Zboř sy světy králi vypínavý! Blahost má zde pučí, ráj zde pravý. 76. Krásy ty mé děti Bože! v plodu Spanilosti matka chceli zbíti? Květe ctnosti! slávo mého rodu! Na vejsluní cti se máte stkvíti. Buďte živy! Bděte pro svobodu Vlasti své! Ach! nešťastnice zříti Na záhubu svých kras v chlapství musým, Mřete! v porodu svou hanbu zdusým.“ 77. Tak se chvíla kněžna vášnivostmi, Srdce plné trnulo, zas stálo, Hrůza valila se za radostmi, Nehod mračno krupobití válo, Chlapství umrtvujíc ohavnostmi Nevině y stálosti se smálo, Kat a řetěz matku rozdělili, Rozsápancy neviňátka bili. 90 78. Čech se blíží. „K zbrani! Ó mé děti! S Bohem! Ach! mé srdce, Vojne milý! S Bohem! nesmím na vás pohlížeti, Láska mrazý, voják zarputilý Hrozý duším mým. Ha! zakrněti Vojovnaby měla? Rozpustilý Vítěz mne a neviňátka spnouti? Oheň! s svobodou chcy zahynouti.“ 79. Čech se hrne. „K zbrani!“ Z mužů žádný Nechce v boj se dráti, vojsko sylné Obkličuje hrad. „Ha! plode zrádný! Žena zmaří naděje tvé mylné.“ K čemu odpírání? Voják řádný Vítězství pne k boku neomylné. „Násli štěstí zradí, smrt pout zbaví, Hrade hoř!“ k svým vévodkyně praví. 80. Pochodně se uchopuje, pálí! Lítý zbor k ní, spíná sýlu ramen Vřelé kněžny, hanebnostmi kálí Duše, loupí, hasý živný plamen, Lapá děti, slyší hluky z dálí, Házý meči, oděním y s ramen, Průchodem se tajným krade s zlatem, Čech hřmí v hradě s zdrcujícým mlatem. 91 81. Kněžna umrtvená nevděčností Očma hasnoucýma k dětem hledí, Otec utrýzněný zuřivostí Draků zrazujícých spiatý sedí, Děti plaché proměn zvětřeností K matce lezouc valné slzy cedí, Kněžna hanbou mře, a strachem zklesne, Nepřátelli spatří vzhledy děsné. 82. Zde jsou; král s svým dvorstvem kráčí v předu, Vidí nectně vévodkyni spiatou. „Jaká zrada, jaké srdce z ledu Zpotvořily neřest vrchovatou? Kněžno! s ozbrojnými vojnu vedu, Maje v uctivosti lásku svatou. Svobodná buď perlo cti a ženstva, Plésej s svými v spolku urozenstva.“ 83. Kněžna na svobodě králi nese Dítky v obět, nejvzácnější dary; Slza v oku živnoucým se třese, Zbouřeného láskou srdce vary Pohybují oudy trnoucými, Plynou cyty díky hrnoucými, Král ji pochvaluje, děti hladí, Medem laskavosti hoře sladí. 92 84. Král se straní, s vítěznými pluky Chvátá k divé války vyhubení. Potřev Prusy s radostnými hluky V oudolí se vracý k oslavení Berky, jehož andělskými zvuky Za milého krále odvážení VečníVěční básníkové zbožňujícý, Slaví bojovnícy milujícý. 85. Řičan věncovaný králem vděčným Řečí u stkvělého hrobu k panstvu: „Květe urozenstva! nekonečným Namaháním žeň se po pohanstvu! Krásou, ctí a shovíváním lečným Duše tvrdnoucý val ku Křesťanstvu, V proudy bitvy, byť y smrti vály, Leť jak Berka ku přispění králi!“ 86. Řekl; a zpěv a chvály s litováním Po širé se stráni rozléhají, Hry a veselosti s hodováním S lidem plésajícým prokvetají; Po veselí k novým bojováním Oslavency s králem pospíchají, Oudolí hřmí, odráží stráň slova, Když pán s lidem míří do Valdova. 93 Otokar.
Zpěv čtvrtý.
[95] Obsah čtvrtého zpěvu.
Kasan chtěje se v zmatku učiniti králem, spojuje se s knězem Budislavem, jenž y kněžím vládu ujistiti hledí. Budislav vcházý do svatyně Perunovy, a zvěstuje lidu pomoc y štěstí. Lid se sýlí. Nový způsob boje. K Čechům se připojují dobrodruzy. Vitkov s Závišem a Lidmilou dcerou do tábora přicházý, a půtku začíná. Kasan zajímá jeho děti. Mladota je osvobozuje. Vitkov ku pomocy jim chvátá, vidí ukované, hanbou mře a ukované do tábora vede, a vzbuzuje k pomstě panstvo. Básník zpívá o lásce Mladoty a Lidmily, a žádá, aby otec je spojil; y syn Záviš žádá, Vitkov odpírá, král Mladotu za syna přijímá. Do tábora vstupuje kníže Bedřich, vyvolený ženich Lidmilin, a s hrdostí o svém budoucým hrdinství rozmlouvá, y s Vitkovem na boj mezy Prušany se vydává. Král bdí, jak se Kasan přemůže.
[96] 1. Kasan s tovaryši prchl, a vida Ztrátu národu a slabost vlády, Rozžal myšlénku, že šťastně zbyda Z knížat, zvrátiv klesajícý řády Vystaví sy trůn, a oslavenec K čelu připiav nádhernosti věnec, Ztvrdiv žežlo mocnosti své tíží Duchy nepovolné k nohoum sníží. 2. „K činům,“ zvolal, „mdláli žena v těsnu Vybujněla k hrdinství, a slovem Nádherníky roznítila ve snu Rozkošného života, že vojny lovem Zmužili se; jáli kníže klesnu V hanbi touň, a choulostivec krovem Malatnosti skryji živobytí, Vojnyli se vzteká hromobití?“ [97] 3. Praviv chvátá s svými do Valdova, S Budislavem hotoví se k boji, Jako med kněz chytrý mluvě slova Vyluzuje rozkošníky k zbroji, Táhne ve průvodě do Topova K Bohů sýdlu, k budoucnosti zdroji; Za ním s dychtivostí zástup valný, Aby vlasti vzhled se zjasnil kalný. 4. Tady strmí svatý háj, a stínem Věčným ukovává vládu mocynocy; Bohové zde blažíce se vínem Perunu se koří hromů otcy, Jen kněz hlava divošerým klínem Smí se blížit k trůnu jasné mocy, Ve svatyni nebenosných stromů Hoří vyhně zdrcujícých hromů. 5. U plápolů nehasnoucých sedě Perun vysýlává na svět tresty, Hlad, mor střílejícým okem hledě Potřásává zlekanými městy, Pro pobožné z jedů medy cedě Dláždí způrcům nehodami cesty, V ouzkuli se národ k němu vine, Pomoc deští, jak jen okem kyne. 98 6. Tam kněz. S strachem zástup očekává, Jaký osud Perun bude hřmíti? Zuří mrak, a vicher prosekává Stromy začínaje hájem zlíti. Tu se každá duše ulekává, Máli národ opuštěný mříti? Dech se neozývá, hrůza vládne, Jiskry naděje ach! v těsnu žádné. 7. Mračno blýská; z háje nevycházý Vyvolenec Boží s novinami, Na ohnivém nebi smrt se sázý Na hrom s zuřivosti rodinami, Perun oko mrače zkázu házý Na svět temnoucými pustinami, Mstícým bleskem zavržence slepí, Zboří slávy hrad a národ ztřepí. 8. Tak lid naříkaje v bouři divé Lekem padá, hromli zahřmí děsný. Mrtvo vůkol, když dech mraky syvé Proháněje vítěz v ouval lesný Odkrývaje sluncy tváři živé Ze srdcý strach vypuzuje těsný; Nebe usmívá se na svět skřehlý, Z háje vycházý kněz v klamu zběhlý. 99 9. „Perun oznámil svou Prusům vůli,“ K nedočkavým duším temně praví, „Jak hrom věčné skály svalil v důly“důly, Vítěze tak zdrtiv bíd vás zbaví! Byť y utrýzněným kněžím kůly,kůly V srdce zaráželi kati draví, Světové se jako vicher hnali, Ctnost a čest a lásku roztrhali; 10. Perun dechne, mraky hanebností Neslýchaných prchnou před vítězem; Protáhněte mořem ukrutností K chrámu pokojnosti se svým knězem, V shonu nevídaných šeredností Zatřesete násylnosti jezem, V zátočině hrůz hrad vlasti naší Perun bíd a vzteku vichry zplaší. 11. Jako slunce na obloze svítí Vysýlajíc v skřehlost zdraví plamen; Tak vás Perun na cyzynce zlítí, Zbystří duchy, ztvrdí sýlu ramen, Štěstí na perutech slávy znítí Vlastence, a blaženosti pramen Proudem rozlije se na krajiny, Zbožné velkodušnávlasti synyéZbožní velkodušné vlasti syny. 100 12. Na čas neštěstí vás švihne prutem Zoufalosti, hodí v bídy touně, Mladost zkvetajícý v boji krutém Klesne, vítěz v blyštícým se rouně Vynášeje k nebi v duchu zdutém, Šlechetníky odiv v chlapství houně Na Bohy a na horlícý kněze Střeliv, v propast neřesti se sveze. 13. Tak Bůh mluví; slyšte rozkaz jeho: Dokud krůpěj krve v žilách teče, Duch vás Páně sýlí, skočíc z mdlého Pohovení uchopte se meče, Nelítujíc nepřítele zlého Klaďte mocy vypínavé leče, Bíte jak hrom pomatence jaté, Bídy splaťte v míře vrchovaté. 14. V nejlítějším boji zřídím kroky Bohům posvěcených bojovníků, V čelo postavím se, vrazým v boky, Vběhnu na zad leklých protivníků; Jak s hor rozdrážděné vody stoky Strhnuv hlavy hrdých násylníků Zplaním cesty zdárným vlasti synům. Perun s námi, boj hřmí, bratří k činům.“ 101 15. Řekl, a syrné žehnal odvážence. Kasan vstoupiv v požehnaných čelo, „Zmůžem,“ pravil, „Bohů zavržence, Byť vojsk hrůza s Čechy na boj jelo. Vidíteli v háji svatém věnce? Slyšíteli, jak v něm mocně hřmělo? Toť hlas Boží! štěstí k nám se fatí, Já vás vedu, můj duch Čechy zhatí.“ 16. Zástup vybouřený jedy pění, Vida divy, k divům novým živne, Přisahaje v prvním okouzlení Pomstu na cyzynce syvne, V nedočkavém ptá se rozvětření: „Proč kněz s vůdcem u svatyně cyvne? Vzhůru! zbíme Čechy na planině, By se vítěz nevdral do svatyně.“ 17. Jak se v podzym ptactva zbory množí Mířícýho na dalekou cestu, Mravenců se pracujícých složí Hemejždění v zprachnivělém klestu, Neb se rojí ku slavnosti Boží Pobožnícy k hrdnoucýmu městu; Tak y řady sršíc z očí hněvy Táhnou na boj s vítěznými zpěvy. 102 18. Opatrný Budislav teď řídí běhy Vojny zbrklé jak duch vševědoucý, Valným lidem osazuje břehy Řek a hlavy skal se k nebi pnoucý, Pále vsy jde hladu na přístěhy, Mate kroutinami Čechy jdoucý, Z lesa vyjíždí, a prchá v pouště, Z hradu střílí, vyskytá se z houště. 19. Kasana co dítě vodě, pána Slavě kněžím vládu v zemi pevní, Nenadálá zahubení rána Svobodníků matných duchy dřevní, Jasná budoucnosti květné brána Božství sýlu v odvážency krevní, V zmatku veškerenstva, v štěstí lůně Uvěční kněz žežlo na svém trůně. 20. Kasan na hrad, střed své mocy, sváží Poklady a krmy z všeho kraje, Tady sýlu urozenstva sráží Květy pocty mládkům rozsývaje, S strmícých skal osud světa váží Nepřátely v duchu potíraje, Král se kosý v slávě zbožňujícý S knězy lid co červy snižujícý. 103 21. Čechy v pospíchání prudká sýla Rychlých bojovníků zaražuje. Odkud vypuknouc syl hojná žíla Smrti kořist pluky vyvažuje? Čerstvou slávu čerstvá zplodí díla, V bojli s námi Prus se odvažuje! Mluví Čech a zbraně k boji chystá, Nehod nelekáť se duše čistá. 22. K podnikání muže rozpaluje Příchod dobrodruhů nevypravných. Vitkov s rodinou se připojuje K tovaryšstvu šlechetníků mravných, Jasnost cti a ctnosti vytvařuje Hlásá činy bojovníků slavných, Sýlu k velikému vykonání Na vzdor stáří mdlého v ráznost shání. 23. Dcera Lidmila co hvězda k boku Přiráží se rozmilému otcy, Záviš poupě ve mladistvém kroku Rozvinuje prudkost Božské mocy, Kouzlí duchy v medozvučném toku Mocných zpěvů v utěšené nocy, Panna krásy květ, syn výraz ducha Spíná srdce běh a bystrost ucha. 104 24. Z cyzyn kněží kvapí s žižnivostí, Aby vkořenili v Prusých víru, Z lůna pospíchají rozkošností Páni marní k blaženému smíru, Zavlčení stálou urputností Rváči nalívají v oheň sýru. Míní zvěčnit v Prusých nepokoje, Vyslat na pohany dráčů roje. 25. Dobrodruhy vítá král, moc šíří Svého panování myslí pevnou, Neskrocené protivníky míří Tuhým rozkazem y řečí levnou, Horlivostli cyzých kněží víří, Poutá proudy odvážností zjevnou, Mocný duch a trůn a jasná sláva Tvrdí nedotklivá vlády práva. 26. K oslavení zrostajícých druhů,druhů Hry a zpěvy živnou po táboře, Cyzyncy se s chvátavostí z kruhů Vytrhujíc hanebného hoře, Nedbajíce zoufalosti pruhů Uvrhují v her a plesů moře; Král jen vyšetřuje bez průtahu Hory doly hotově se k tahu. 105 27. Nový boj se v okolnosti tváří, Prušan po vršinách staví pluky, S hor y dol se hemží s denní září Lidstvo, rozvětřujíc lesem hluky, V zad se míhá jízda, již v bok letí, V nocy dráždí, ve dne Bohům světí Kořisti y jistí světu všemu, Že se blíží konec boji zlému. 28. Král mdlé protivníky kojí mylnou Nadějí, a kořisti jim přeje, Vysýlaje v půtku řadu sylnou Rychle, jako švižný vicher věje, Outěk káže, s obratností pilnou Voják z boje do tábora spěje, Vábí k hradbám chtivé kořistníky, Vztýčí se, a stírá korábníky. 29. Rvači žehrajícý nechtíc kázně Jako koně neskrocení snesti, Krále rozvážného viní z bázně, Různice se odvažují plesti, Prusům vymejšlejíc smrti lázně Začínají v horách boje vesti, V svévolnosti do oukladů lezou, Y se knězem v zhouby touně svezou. 106 30. Vitkov míně otevříti půtky Na královo svolení v boj jede, Dokazuje šlechetnými skutky, Že ho sláva do věčnosti vede, Dcera kryjíc zoufalosti smutky, Jasníc usmíváním tváři bledé, Nespouští se otce tvrdnoucýho V stoku bojování živnoucýho. 31. Stařec v roznícení boje mladne, Růžový věk před oči sy stavě, Duch se výší, srdce vře již chladné, Rámě zocelené stírá dravě Nepřátely plaché na outěku, Zapomenuv v plamenitém vzteku Na své děti s obrujícým krokem Protírá se do pohanů bokem. 3232. Kasan z oužlabin se jak chrt žene Na mládence, na milostnou pannu, Zdrtiv stráže v hoře zdivočené Skrývá kořist v nejtemnější stranu, Pádem kvapným duše ustrašené Volajíce k Bohu za ochranu Vidí rozhorlených starců hněvy, Slyší nestydatých mládků zpěvy. 107 33. S úsměchem se dívá Kasan vilný Na rozkvetajícý krásu v želu; Veta po svobodě! neomylný Nevinnosti pád a chlapství tělu Rozkošnému strojí vítěz sylný, Připínaje milostence k čelu Věnec s posmíváním pootvírá Kruhy pout a nohy jatým svírá. 34. V plesu jak hrom ztřepujícý stíhá Mladota zbor kořistníků smělých, Jako v povodni se sýla zbíhá Vyvalujíc stržeň domů celých, V proudivé se řece zkáza míhá Ostrovů a chalup osamělých; Tak ráz přetrhl vítězovu radost, Zplašiv dráče vysvobodil mladost. 35. Bože! jaké cyty vynikají Zplameněné v srdcých milovaných! „Milý můj! má milá!“ zajikají Hlasové se proudů zkrižovanýchzkřižovaných. „Ach! můj otče!“ děti nařikají, Pluk tě zajal Prusů zrojovaných; S ouzkostí co do tmy dcera zhlíží, Když jí strach a radost duši tíží. 108 36. Rozmilému klesá do náručí; „Díky za můj život, za svobodu!“ Jako z nebe hlásek jemně zvučí, „Slávo má a hrade mého rodu! Ach! kde otec? Snad ho divoch mučí?“ Ouzkost usmrcuje radost v plodu, Jak blesk nedbajecý na své kruhy Letí splatit svaté lásky dluhy. 37. Prudký Vitkov na spanilé děti V běhu vítězství se rozpomíná, Spatřiv do hor Prusy zacházeti Křičí: „Pohan nevinnosti spíná!“ Nemoha se zlostí udržeti Větří, chasa věrná ouzkem sýná, Jakby měla uprchnouti z světa, Kroky stíhá horlícýho kmeta. 38. Vitkov s společníky v zad se vracý, Násylníky rozplašuje mžikem, K dětem náhlí; Prušané co dracy Na hrdinu dotírají s křikem, Nebezpečenství a strach co mracy KrupovitíKrupobití maříc za jazykem Slova, dusýc cyt, a mrtvíc sýlu Otvírají zoufalosti žílu. 109 39. Nikdež duše živé; otec syrý Uleknutím mdlí a společnícy Hřmějí, až kraj rozlíhá se širý, V rozvzteklení jako pekelnícy Do Prušanů meče zarážejíc, Životů sy nectných nevážejíc, Volí na bojišti mužně sjíti, Čest a pána svého rázně mstíti. 40. Prušané se množí; sýla mladá Jako růže z jara rozvětřením Náhlým do záhuby jisté padá. Vitkov prohlížeje zahubením Milých bratří, křísý jiskry mocy. Jako slunce z dravých mraků nocy Pozdvihuje hlavy, mrtvým světem Hlásá vítězství své jasným letem; 41. Tak y Vitkov hledě na oděnce, Připínaje zrádné k boku štěstí, Vydobývá krásýcýho věnce; Vítězství zas mylné na rozcestí Ku věčnosti líbá podrobence, V srdce Čechů Prusům cestu klestí; Když smrt s otroctvím se k zbitým strojí, Jako anděl Mladota tu stojí. 110 42. Pluk se roztrhl Pruský. S hanbou patří Vitkov na své zkrvácené zbraně, Na zemdlené poraněné bratří, S užasnutím zhlíží k milé panně, VídíVidí krásu spiatou, v necti syna: „Ó má Bože! svrchovaná vina Svrhla v propast hanby děti blahé!“ Rce a padá k nohoum dcery drahé. 43. Zaražení trhá smutným zborem, Syn a dcera zklesnou k ploditeli. „Toli,“ dí Dejm, „podiv slávy s dvorem Stkvělým, s pochlebnými slaviteli? Slávo ošemetná! staň se vzorem Vrtkavosti země plazyteli! Štěstí prchá, svědomíli klesne, K duši tvrdé vtělí sny se děsné.“ 4944. Vitkov okřívá, a slzy rosý, K znectěnýmli dětem kloní hlavu. Vzdychá prach a pomoc s nebe prosý, Zří lid, budí hrdost svého stavu, Zkynuv k mocy hrdina se kosý, Protrhuje z vášnivosti davu, Do tábora míře děti bledé Jako chlapy zpoutované vede. 111 4545. „Pomstu Čechové! kdos outlé ctitel Nevinnosti, na mé dítě vzhlédni! Ctilis syn a vlasti oslavitel, Zkameň srdce, nectí muži zbledni! Krása v poutech můj rod, ach! já mstitel Chabnu v shonu bíd, ó srdce zledni! Zocel ruko! duchu zmocni k činům! Pomsto přivtěl otce k slávy synům. 46. Dcero tebe světím v obět drahou Cti a vlasti! Z hanby své zbuď sýmě ŠechetnostiŠlechetnosti! Hledě na tě snahou Neskrocenou v násylnosti dýmě Tři se muži s odvážností blahou Třepě otroctví a necti břímě K chrámu věčnosti, a v slávy lůně Vítěz stkvi se na krásyvém trůně.“ 47. Praviv zbledl a horlivostí ztrnul. Panstva květ co k otcy laskavému S vytržením k mstiteli se hrnul. Obnaživ meč, pánu znectěnému Pomstu slíbiv na krvavém poli, Až se otřásaly hory doly, Pouta mrzká rozpial milostence, Ducha mužnosti vlil do mládence. 112 48. Kynul král, a zpěvec vítěznými Zvuky zbrojil ducha tvořícýho. Provedl vězeními železnými Bojovníka pomstou hořícýho, Srdce tklivé hlasy líbeznými Prohnal milovníka horlícýho; Chlapství bič a hanebnosti jedy Rozšlehaly v plamen duše ledy. 49. „Proč se ženeš bojovníku švarný! S nezhrozenou myslí v mstivé meče? ZříšliZříšli, jak vztek roztýkaje varný V smrti moře život květný vleče? Násylností duch se spíná parný, Božský plamen v žilách plných teče, Lvy a draky, jedem, ohněm, vodou Kvapí zoufajícý nad nehodou. 50. Milostenka nad svět dražší klesá V otroctví a šerednosti kovy, Pohlížeje na nevinu plésá Vilný divoch, syrotky a vdovy Obíraje srdnatosti česá Ovoce, a hanlivými slovy Przně ctnost, a rozjeduje muky Trýzní ocelem je nectné ruky. 113 51. Krásy ctitel pouta člověčenství Trhá spatřiv katany a hroby, Odváženec skočiv v násylenství Výhni chvátá k milým do poroby, Hrdinu lva sýlí náboženství, Zplameňují neslýchané zloby, Zdrtiv dráče k nevinnosti vcházý, Krásu na trůn ozbožnění sázý. 52. Komu srdce vlídné tluče v těle, Koho líbá ctnost a šlechtí, slávy Věncem pocti bídných prostitele, Lásko vzdej mu s milostnosti právy S vnadnou ochotností srdce celé! Zpěvcy! jsouli vaše duše zdrávy, Zbožňujícým duchem zazpívejte, Muže do věčnosti zasýlejte! 53. Otče slavný! protrhni se ze sna, Jak Bůh patře na rozkošné dítě, Strhni zkřižovanou lásku z těsna, Slunce vznešenosti věkům svítě Zobři, než duch do zoufání klesna Hadů body ve svědomí cýtě V nehod vlnobití sýlu ztopí, Neštěstí se tvého rodu chopí! 114 54. Zmužilost a krása vzory lásky Obrové a květy cytů jemných K srdcy tvému andělskými hlásky Dorážejí z bytů bídy temných, Tybys ctnosti koruno! snad vrásky Zoral čelo, štěstí na ničemných Zakládaje pěnách blaha domy Roztřepoval vzdorování hromy? 55. Slyš a strň! co anděl k soudu budu Zvuky pravdivými v srdce hřmíti, Otce nešťastného sprostím trudu, V srdce lásky počnu balšam líti, Vtělím v věčnost, co již od osudu Právem svatým má se v světě sjíti, Zohním lásku pro vlast, že co skály Muži šťastní vzdají život králi. 56. Mladota a Ludmila co květy Krásy, cti a nevinnosti svaté K chrámu blaženosti spějíc lety Lásky šlechetnostmi k divům zňaté Pohrdali šálícými světy, Bleskem rodu, rozkošnosti zlaté, Sebou šťastní z prachu motaniny Zabíhali v nebes plameniny. 115 57. Duchem živi jsouce v lásky trůně Ozbožněli míříc do věčnosti, Pocýtili blaženosti vůně, Zažívali nebes spanilosti, V pokoje a krás a ctnosti lůně Prospívali denně v šlechetnosti, Podiv krásy, rozkoš dcer a synů Vytvořili lidi z divočinů. 58. Láska zkřidlila co velkodušná Bohyně moc srdce plamenného, Pro milenku protivenství krušná, Pro vlast v spolku krále vítězného Nešetřícý nehod duše slušná V rozvíjení štěstí příznivého Roztřepila rázem jako moly V dílně han a neslavícým poli. 59. Štěstí vyjasnilo tváři temné Na miláčky světem nezrušené, Cyty rozvinulo v srdcých jemné Po slavnosti mírem posvěcené. V bitvě Čechům tichým nepříjemné Záviš v řady vrazyv zdivočené Hynul; Mladota co anděl pravý Mládka zastav rozplašil lid dravý. 116 60. Vitkov otec po skončeném boji Objal strážce Mladotu co syna, V blahosti co v nevypráhlém zdroji Hrdinství a lásky milek plyna Žížnil jak mdlý občan po pokoji, Aby milostenku k prsům vina Vyznal hrdě před veškerým světem, Že se blaží cti a krásy květem. 61. V růžonesném máji v stínu stromů Prokvetaných milency se sešli, Neděsýc se ukrutenství hromů, V spolek láskou uvěčněný vešli. „Ty jsy vysvobodil bratra z lomů Chlapství, přijmi obět volnou, chcešli Pěnou krásy plané za vděk vzýti, Strážcem nevinnosti křehké býti!“ 62:62. Vroucně řekla Lidmila co krásy Bohyně, a milka k srdcy piala, Rozkoše a spanilosti řásy Láskou zplameněnou v Božství zňala; Mladota co nebes zbitý střelou Bez paměti hledě na zardělou Milostnicy klesnuv na kolena: „Bože! hvězda slečen,“ vzdychl, „má žena.“ 117 63. K němu klekla Lidmila, a Bohu Pozdvihujíc ruky vyřkla sliby: „Tvá jsem; nejsvětějším právem mohu Napraviti otce svého chyby. Tvá jsem; slyš mne Bože! pevně zmohu OdporOdpor, nedbajecy na vejhyby Lakoty a pejchy zhrdnu zlatem, Zhrdnu trůnem pro tě v spolku svatém.svatém.“ 64. Lásku uvěčnili ctnosti milcy. Hromem závisti a slávy hrdé Rozhlašujíc krásu pošetilcy Ozbrojili v tichu duše tvrdé. Knížata se do Čech vyrojili, Aby krásou srdce opojili, Skládajíce trůn a zlato slečně Přijímali obět lásky vděčně. 65. Kníže Bedřich rozhrnoval lesky Rodu, cti, a klenotů y trůnu, Lid se slepil, slečny slávy blesky, Záře krásy milostnosti lůnu Nevytrhly, ani hněvu třesky Nekovaly k nádhernosti trůnu, Srdce outlé, cytlivé a stálé Vyvolilo šlechetnosti krále. 118 66. Otec vida odpor, dceři kázal. Moc a bouře lásky nevytvoří; Ji slib nejsvětější k milku vázal, Ať lid marný povrchnosti dvoří, Jasnéholi oka neukázal Světa Bůh, se v prachu otrok koří, Marností a pěnou zhrdá dcera, „Buď smrt otče! nebo do kláštera.“ 67. Znaje otec dcery krásné pevnost, Nedorážel na ni pohrůžkami; Oko hasnoucý a řeči levnost S všemi líchotnosti lahodami, Truchlivého ducha strašná zjevnost, Vzdechy s zoufalosti nehodami, Proháněly dceři duši tklivou Jako slovo Boží střelou živou. 68. Otec zemře; dceru jednu ztratil, Mámli za srdečné milování, Že věk vnadný rozkošemi zlatil, Hřmíti na milého sužování? Ach již rozum Boženou se zhatil, Kmeta zbilo na ni spomínání; Dítě vevděčnénevděčné! meč v otce ryješ, Blaženostili sy věnec viješ. 119 69. Staň se! klesnu v hrob; však duše švarná Nevěrou mou zhasne. Ach! co pravím? Nevěrali otce ctíti? Marná Dívko proč dlíš? Jako Boha slavím Ploditele; k milému se varná Tělí duše; života se zbavím, Slzuli jen rozmilého zočím; Bože pomoz! v hrůz se víru točím. 70. Bojovnice sličná v vášní zmatku Potratila slov, a ohněm mdlela; Kýžby k srdcy tiskla drahou matku, By jí cestu k štěstí otevřela, Ráda v poušťby z rozkošného statku, Ráda na blahosti zanevřela, Kdyby lásku pojíc s láskou k otcy Z pout se strhla zmatenosti nocy. 1171. Milka vidí; hrdinova živost Mře, jak hřmícý na nebesých mraky Stahuje se v tváři zoufalivost, Láska neskrocená vášně draky Budíc rozpaluje dravou mstivost, Rozvětřuje zdivočené zraky, Vlasti hrad a rozkoš ctného rodu Zhyne v nesmrtedlných činů plodu, 120 72. S ním y zhasne hvězda blaženosti. Ach! jak duše věrné tvořívaly Štěstí chrámy v květné budoucnosti, Sladkým pokynutím bořívaly Tvrze zármutku a nevděčnosti, Bohu, vlasti, cti se kořívaly, Štěstí lesky jako stkvělé pěny Zmizý očím zoufajícý ženy. 73. Máli blahost zmařit? v nepaměti Moře svrhnout vlasti výborníka? Či co neviny a lásky děti Skálu pověr třít, a milovníka Milovnice šťastná uváděti K trůnu slávy, věncem šlechetníka Korunovat lásky, pokoj drtit Domácý, a otce štěstím smrtit? 74. Trhla sebou; v boje rozhodnutí Rozmilého k srdcy přivinula; Otec chřadne, čest a ustrnutí Káže čin! dceř v slzy rozplynula, S Bohem milý! Lásky roztrhnutí Velí povinnost; bych zahynula, Neopustím otce, slib ti zdržím, S Bohem milý! věrností smrt tržím. 121 75. Odletěla k otcy. Tys můj milý! Pro tě blaženost y život sázým, Z tvého náručí mne zdivočilý Nevyloudí ženich, s tebou vcházým V svaté lásky chrám, a na spanilý Povinnosti pohled patříc k hrázým Moudrosti y rozkaz Boží kladu, Vznešeného otce čest a radu. 76. Otec zobřil vznešeností dcery Milostné. „Ha! kdo mi v světě rovný?“ Řekl; jak stín se hrůzy nedůvěry Potratily. Duch se štěstí skrovný Zmocnil, pokoj rozlil na hrad světlo, Mrak prchl smutku, radování kvetlo, Otec ozbožněný láskou věnce Připial k čelu jasné milostence. 77:77. Mladota co divoch zaběhl v lesy, Hnal se k skalám, kvapil k líté vodě, Maje skočit v řeku, slyší: „Kde jsy Vyvolenče Boží?“ hlas; „ach posvoboděpo svobodě Milých veta! Mřete vlasti plesy! Sláva vaše hanebnosti plodě Umírá!“ Tuť Mladota v les zhlíží, Poustenník co Boží muž se blíží. 122 78. „Synu! co tě k zoufalosti pudí?“ „Láska otče! Teď se Bohu světím, V poušti umru.“ „Slyšíšli? vlast k činům budí, Káže Bůh.“ „Ach otče! k činům letím.“ Svěť„Svěť se vlasti synu! svěť y Bohu.Bohu.“ „Letím v boj, snad plamen lásky zmohu, Zýskám slávy věnec; požehnání Otče! synu mdlému k bojování.“ 79. Přijav požehnání na boj s slavným Králem vyjev divy konal v boji. Duchem odvážnosti nevýpravným K chrámu slávy v vzdorování roji Dral se vítěz. Tybys mužem mravným Pro stín pověr povrh otče! k zdroji Blaženosti zamezoval cestu, Když y život vsadil pro nevěstu?“ 80. Přestal. Plamenný cyt rozžal duše, K otcy klekl syn. „Spravedlivost otče! Ach! smrt střely vypouštěla z kuše, Chlapství bič se nad hlavami toče Trýznil slávy květy. Tybys ruše Vděčnosti hrad, ctnosti štíty, zoče Mroucý děti hrdostí se spínal, Zatvrzelec lásky plody stínal? 123 81. S hrdinstvím spoj otče! krásy vnady!“ Řekl, a mocná synu zněla chvála. „Mladoto vol poklady a hrady, Dcera krásy výlev k trůnu zrála, Přijmi přátelství mé za náhrady!“ Vitkov pronesl tvrdý jako skála. Panstvo uražené vzteky ježí, Když čest tupí, hrdost planou věží. 82. „Cyzyncy by kvetla růže naše, Šlechetnosti hvězda mřela hanou? Hrdosti a pověr mraky plaše Oblaž milovníka otče! pannou!“ Vyřklo panstvo. Vitkov srdce kaše, Mračí oko, s dcerou míjí stranou. „Synu můj!“ král k Mladotovi praví, Panstvo krále pochvalami slaví. 83. Kníže Bedřich vcházý do tábora, Mysle lásky zýskat hrdinstvími; „Byť se nebes dotýkala hora, Řeky spříznily se s pekelnými Ohni,“ mluví u jasného dvora, „Okřidliv se s muži železnými Letím, bředu varem, ďábly zmohu, Nemožnosti spiav y zpřím se Bohu.“ 124 84. „Božských činů věnec lásky růže.“ „Dokaž,“ dí král, „šlechetnými skutky, Že tvé rámě lvy a obry zmůže, Již se otvírají valné půtky, Prusy štítů ocelují kůže, Zjedujíce šipky plodí smutky, Hrady nebesý, a deští střely, Jakby mraky krupovité hřměly.“ 85. „Byť svět spikl se, rozvalilo nebe, Nehrozým se pekel plameniny, Kráso světa! hvězdo lásky tebe Vydobudu nadlidskými činy, V hanby zátočiny skliďte sebe Plode prachu s bojácnými syny! Slovo dímli, hřmím, a hnuli okem, Spáliv svět, tru v chrám se stávyslávy skokem.“ 86. Praviv hrdě míří na Vitkova. „Na boj! k Božství světily mne lásky. V mžik lid zbivše vtrhnem do Valdova, Na trůn uvěční se štěstí klásky; K činům pane! K čemu planá slova? Vítěze zve andělskými hlásky Nevěsta co Bohyně v boj svatý, Odkrývajíc slávy věnec zlatý.“ 125 87. Bedřich vytrhl, s ním y Vitkov vřelý, Dcery hlídá syn, a pozdaleku Mladota se chystá k boji smělý. Kníže rozpušťuje uzdu vzteku, Vitkov bystrý v duchu vryl se celý V sladké naděje, že na outěku Prušan sejde. Král bdí opatrný, Jak se zmůže Kasan nešetrný. 126 Otokar.
Zpěv pátý.
[127] Obsah pátého zpěvu.
Kasan rozdvojiv se s Budislavem táhne na zvědy, přicházý do hlubokého lesa, kde Václav a Božena v krásné oudolině přebývají. Jejich blažený život. Y král dřív zarazyl k nim. Kasan k nim vcházý, Boženu zajímá, s Václavem bojuje. Král se na pomoc vracý. Rodina do pustin zacházý. Kasan ušedv králi, sráží svůj lid, s Bedřichem se setkávasetkává. Boj. Bedřich uprchuje domů. Vitkov sy udatně počíná. Lidmila vzbuzuje Čechy, Prušané se množí, zajímají Vitkova. Lidmila omdlívá. Milota poraněn, Václav poraněného do svého příbytku nese. Mladota přicházý Čechům na pomoc, plaší Prušany, raduje se s vysvobozenými, a vidí svou milenku v mdlobách.
[128] 1. Kasan rozvětřuje zprávy chlubné Po všech zemích o vítězství slavném. „Kynu, král a štěstí Čechům hubne,“ Hlásá v vychloubání nevypravném, „Můj duch svobodníky zmaří hrdé, Zpoutá obratností kněží tvrdé, Uvěční trůn s slávou pracý lehkou, Ruše zlatem mysli lidu křehkou.“ 2. Praviv volí hýbné milostníky, Z hradu vypuzuje kněží smělé. Darmo příčí proudu s odvážníky Hrozýcými Budislav se v čele, Zýskav Kasan prchlé bojovníky Bez ourazu hlava v pevném těle Hromy zuřivosti na ně střílí, Třepí plachou moc, a trůn svůj sýlí. [129] 3. Nevšímaje sobě potupení, Orel k budoucnosti syvé hledě, Kněz s blíží k pánu v pokoření, Jako žena pro vlast slzy cedě Vzdychá: „Ach! zřím vlasti zahubení, Cyzý na krásyvém trůnu sedě Rozdávaje výborníkům věnce V pouta vrhá naše podrobence.“ 4. „Do svatyně vstup, a řiď své Bohy!“ Zuří Kasan, „můj duch neustupný Ztrojí mstu, a zjediv srdce, nohy Zkřídlí k činům Božským. Byť y zpupný Král až k nebi vršil zbitých stohy, Zástup za zástupem deštil lupný, Vyrvu z hanby pout vlast, zbožním vládu Mocy sloup a slunce ctného řádu.“ 55. Řekl a Budislav se vychytralý Podrobuje slovu mohútnému. Poznav, že se hromobití svalí Vojny k poručníku nádhernému, Bída pramen blaženosti zkalí Šlechetníkům a y lidu mdlému, Do svatyně opatrně vcházý, K trůnu Boha hřmícýho se sázý. 130 6. Volá, až se třesouc hory leklé Opětují vzdorujícý hřmoty: „Připrav Hřimateli! zrádcy v pekle Nejtemnějším svrchované sloty, Že lid dobrý jako zlý duch vztekle Zbaviv cti a práv, vhnal do roboty, Zhasyv pravoty a lásky plamen Zničil bystrost myslí, mocnost ramen.“ 7. Náhle klesl jak mrtvý u oltáře, Nedychaje Božstvím spíjel ducha; Z sna se strhnuv vykřikl: „S nebes záře Jasní budoucnost, ač neposlucha Svatých rozkazů k nám zůve žháře. Hoří háj, a pražícýho sucha Syrnost živí ohňů zhoubné tahy, Pomsta rozjeduje na nás vrahy. 8. Čech k nám vcházý; s svým se knězem spojte, Vlasti skálo! Bohů požehnancy! Smrt a hanbu na cyzynce rojte Hrdinství a slávy vychovancy! Vítězstvím a blahostí se kojte V shonu nehod šťastní zachovancy! Bůh vás řídí, Bůh tře nepřátely Posývaje svůj háj zbitých těly.“ 131 9. Praviv klekl, a pravice své k nebi Pozdvihuje přísahou se vázal, Lid s ním; vstal a pozoroval, kdeby Šetrnosti nepřítel mu kázal. Coby ke cti Bohům za potřebí, K zkáze Čechů? v svatyni se tázal; Vyšed s jasnou tváří národ muží, Pevní háj, a k bitvám srdce tuží. 10. Zatím Kasan bujný pocty pěnou Ducha spiv své vyvolence šíří, Lahodami, ctí a krásnou ženou Mládež troudnou zlákav vášně víří; V sval se půtek myslí odváženou Hodiv ku věčnosti bráně zmíří. Spatřiv v hradě nové dobrodruhy Splácý statným odhodlancům dluhy. 11. Sype zlato, čest a sliby vnadné, Roznicence k praporcům svým spíná, Bleskem slávy hoří srdce chladné, Krásy řásou větří duše líná. Boj a krušná práce vřelcům sladne, K rozpuku-li bitvy napomíná. Hluk se větrem zmahá, zbraně lesknou, K plesům rozpalujíc mysli tesknou. 132 12. „Štěstí vtěluje se k slávy synům, Vítězství se s požehnancy krevní,“ Provolává s chloubou k divočinům, „Naším zvukem ouzkostí Čech dřevní; Bratří! z rozkošnosti lůna k činům, Zoufání než nepřátely zpevní. Světy zmůžem; kdo se obrům rovná? Divotvorná vojska stře hrst skrovná.“ 13. Řekl a z hradu vyjížděti tuší. Pevný Budislav co Bůh sem kráčí, Slova jak hrom mluví se vší duší, Slzami své syvé tváři máčí. „Opatrnost vévodovi sluší, Hradyli a města vítěz páčí; Hlad a mor a tajné v horách leče Zhubí Čecha dřív, než vzdor a meče.“ 14. K činům Kasan muže vyvolává, K činům zbrklým vojsko krále nutí. Kněz se násylnosti nepodává, Bohem zpoury nové vyšlehnutí Hase tvrdostí se rozhněvává, Hřímá mžikné v bitvě zahynutí. Kasan zhrdajícý knězem zpurným Obří ducha svých řad okem burným. 133 15. S smíchem zástup rozebírá radu Kněze bojovníky prosýcýho, Jak sup vymořený pádí z hradu K vydobytí věnce krásýcýho, Zjíždí vsy a hory, spěchá k sadu Do oudolí krásou vábícýho, Láska kde se rozloučivši s světem Stele byt sy blaženosti květem. 16. Božena a Václav, s nimi dítky Krásné jak zář rozkošného máje, Vynucují z skalin vábné kvítky, Vytvořují z drsných pustin ráje; Věrné duše nevinnosti štítky V středu skal a divokého háje Nedbajíce dýmu vznešenosti Požívají lásky v pokojnosti. 17. „Otče!“ volá švižné pacholátko, „Máti!“ usmíváváusmívavá milostenka, „Vzhlédni na švitorné holoubátko, Jak se ke mně fatí, jak sy ženka Milujícý sedá na stromečku, Po rozmilém patří holoubečku, Vrouká: Ach! můj vyvolený kde jsy, K milé pospěš, poletíme v lesy. 134 18. Holoubeček k srdečku se tlačí, Líbá ústa, vyjevuje cyty Srdečného milování, dračí Peleš skály uzavrhnuv, byty Upřímnosti volí, vypovídá Žence lásku mou, a na ni zvídá: Zdali do hlubin se divých zvedne, Neb s ním v lůno rozkošnosti sedne? 19. Ó mé sladké, ó mé srdce drahé! Neopouštěj pocholíčkapacholíčka svého! Tady kvete láska, sýdlo blahé Poskytuje ticha vábivého. Pročbys milku! dral se v skály nahé, Děsyl luňáka se sápavého? Pozvi, milostnými pozvi hlásky Milenku svou v sady svaté lásky! 20. Bože! milenka již letí ke mně, Na ručičku k miláčkovi sedá; Radujte se nebesa y země! Bezpečnosti u neviny hledá. Ó má milá! zdali tebe plemě Vrahovité zděsylo, že bledá, Třesoucý se holoubečka líbáš? tiš se! v sen se láskou ukolíbáš! 135 21. Luňák letí, netrň, pohleď! s ruky Starostlivý holoubek se nehne. Darmo dravče! ustrašuješ zvuky Divokými, miláček se sehne, Stromli ustrašený ptactvem suky Pohybuje, k mému srdcy lehne. Ať strach smrtí neviňátka sráží! Kdo se k mému srdcy opováží? 22. Dráč prchl; s ním se hrůzy potratily, Ulekané vyjasnilo nebe, Hory radostí se pozlatily, Květy vůní naplnily sebe. Nevinnosti! dráči zatratili Jako hanebnicy na smrt tebe, Já sem křehkosti tvé věrný mstitel, Jako otec můj ctný ochranitel. 23. O, můj otče! nevypráhlý štěstí Proude! k tobě se co holub vinu, Tys hrad můj, tvá ruka v drsnu klestí Cestu přímou bázlivému synu, Moudrostí tvou zralou na rozcestí Pochybnosti k šlechetnostem kynu, Řiď mé kroky! smíli lstivec vstáti, Do osydel nevinného hnáti?“ 136 24. Mluví, líbá otce rozmilého, Hladí vroukajícý holubičky. Dcera lahodivá s růžového Kvítí věncem kleká u matičky: Máti! trnouc vary milostného Cytu perlí slzy na tvářičky, Věncem, slova zrodit nejsouc v stavu, Korunuje milence své hlavu. 25. Andělové s nebe pohledněte Na rozkošný obraz milování! Zhasni slunce! hřmi a zahyň světe! Průvalem se strhni sužování! Božské nevinnosti štěpli kvete, Láska rozsývá sy radování, Ukrutníkem pohnou vnadné děvy Krása, usměch, čistý cyt a zpěvy. 26. Ticho panuje, cyt lichotivý Srdcý dobrotivých žíly vlaží, Duše pramen blaženosti živý Tvářit vábné myšlinky se snaží; Hlava za cytem cyt milostivý V rozmanitou krásu pojíc blaží, Srdce proudivé z úst cesty hledá, Sýla mdlí, proud ústům mluvit nedá. 137 27. Jako kvítky v máji krásorodném Pohlížejí na se s usmíváním, Plynouc v lůnu rozkošnosti plodném Přeplňují světy požíváním; V obrazu tak duše nebes hodném Krásý tváři tichým povídáním, Lijíc z očí za radostí radost Uvěčňují květné lásky mladost. 28. Hovor živne, k hrám se rozcházejí Dítky do zahrady s pečlivostí, Jak svým milým květin nasázejí, Krásu vyvýšejí měňavostí, Neviňátka v lásce nacházejí Nejčistějších v světě blažeností, Otec s matkou tvůrce potěšení Jsou jim život, svět a všecko jmění. 29. ZivotŽivot, svět a jmění jsou y sobě. Šťastní milencové na pustině. Pohlednouli v horlivosti k tobě Zplameněné nebe! do svatyně, Ach! tu povzdychují v blahé době, Bohem vešlo štěstí do jeskyně, Spokojenost s láskou v samotnosti Poskytují milým řídké rozkošnosti. 138 30. „O, má duše! na tebeli hledím, V lekavosti občerstvuji těsné, Z ouzkosti sy vyražení cedím, Zapuzuji k budoucnosti děsné, Rozkoše se sypou, v blahu sedím, Duše obří, srdce plesem klesne; Tys má! Světe! obdivením klekni, Růže dobroty a krásy! řekni.“ 31. Utichl; v moři cytů rozvlněných Sepiav ruce sklonil hlavu k zemi; Viděl nebe, chrámy oblažených, Ráje splývajícý rozkošemi, Spatřil trůny hrdin uvěčněných Stkvít se oslavení denicemi, Z lůna rozkoší a krásy stkvělé Krásná Boženo! hlas vyšel zněle. 32. Lekl se hlasu láskou sladnoucýho, Pohlídl na milenku milostivou, „Ach! já vytrhl z rodu kvetoucýho Spanilosti růži nedotklivou. K blesku vladaření hrdnoucýho Volal pán div světa pannu tklivou, Smělec zbavil blahosti a slávy Milostenku s ctného rodu právy. 139 33. Za rozkoše chudoba tě tísní, Za trůn slávy práce ruce skalní. Ach! kdo strhne milenku mou z plísní, Bíd a nehodli se touně kalní? Darmo slavíčkové sladkost písní Vylívate, má se ouzkost valní, Budoucnost své odkrývajíc tváři Mrtví naděje a blaha záři. 34. Odpusť lásce, odpusť duchu mdlému, Ach! svět kráso milá patře na tě Obrazu se klaní rozkošnému; Kýž tě vkouzlím v ráj a spatřím v zlatě, S oslavením vedu k otcy tvému Řka: Viz dceru v perlovaném šatě! Snové mylní! proč mi lahodíte? Skutečnosti z páry nezkouzlíte!nezkouzlíte!“ 35. Vzdychl, a zhojniv budoucnosti temnost, Šípy msty a hanebnosti špíny, Tratil ducha zrak a srdce jemnost, Zaostřoval zoufalosti klíny; Na nebeť se vyvalila zemnost, Duše hyzdíc syrovosti stíny; „Ach! má milá! ach! mé děti drahé! Vás jsem zbavil pokojnosti blahé.“ 140 36. „Tys můj otec, tys mé ctnosti skála!“ Lahodnými pěla žena slovy, „Pejcha svatou nevinností hrála, Divochové na mne jako sovy Slítli; přispěls, na svobodě stála Dívka, klesla v náruč hrdinovi; Čest a vděčnost podrobenost káže, Láska na věky mé srdce váže.“ 37. Řekla, vpiala muže do náručí, Zapudila laskavostí mraky. Slunce štěstí živne, láska zvučí Andělskými hlásky, mrazýc draky Bázlivosti za blaženost ručí, S obdivením patří na zázraky Starostlivý muž, a šťastný ženou Projde peklo s duší odváženou. 3838. „Otče na nebesých! kdo se rovná Mému štěstí, slávě, cti a jmění? V nebe zkouzlila se schránka skrovná, Práce v nevyslovné potěšení. Na svět zrazujícý nezpomínám, Poklad stisknuv k tobě ruce spínám, Roj svět kouzly, spokojen jsa s málem Jsem y mezy divou zvěří králem.“ 141 3939. „Otče! co se do oudolí blíží? Ach! mé srdce! chráň mne otče zlatý! O, má máti! strach krev synu klíží, Les se probleskuje vrchovatý, Zde to šustí, vrch svou hlavu níží, Chlumec postupuje mechovatý, Bože! jaká záře v oči padá? Co to?“ strachem volá krása mladá. 40. Král v tom vystupuje k sadu s smělým Řičanem a Vratislavem vlídným; Václav tuhne, duše s tělem celým Vrytá v ženě klesá Čechem slídným. Dítky lekají se krokem znělým. Pomoc otče neviňátkům bídným! Král je přívětivě pozdravuje, Dítky těší, láskou zabavuje. 41. Božena co anděl čerstvé nese Ovoce a hosti k jídlu nutí. Králi divno, jak se v strašném lese Krásy přepodivné rozvinutí Vykouzlilo očím? Zhlížeje se Bystří ducha, čeká rozhrnutí Divů, radí, aby v tuhém boji Pokročili k pokojnosti zdroji. 142 42. „O, má vlasti milá! vzdychly dítky, Hory příznivé a stinné stráně! Sade ourodný a pěkné kvítky! Vásli máme na kynutí Páně Opustiti? Nevinnosti štítky Samoto a ticho! Bůh nás chráně Vštípil v lůno vaše, Bůh y zvrátí Od nás střely, co lid dobrý klátí.“ 43. Řekly, ruce spialy děkujíce S srdečností za ochranu králi, Jako andělové plésajíce Nevinně se k milostnému smály. Kynul král, a oči, duše svíce, Jiskřily co nebes střely chvály. „Utište se Boží vyvolency!“ Praví král, a míjí oslavency. 44. Nevinný rod smejšlí s podivením, Jak sem lidé zaměřili kroky; „Král to, mluví Václav, přehlížením Mylných hor se dotřel v lesů boky. Bože! snad nam hrozýš zahubením? Náhoda zlé přivábí v skrýš soky, O, má milá! ó mé zlaté děti! Smímeli se v poušti zadržeti?“ 143 45. Rozpak roste, nový do oudolí Hluk se vtírá, otec strachem kostne, Oužlabinou drsnou křoví trolí Vejskajícý chasy řady zlostné, Kasan ukazuje druhům holí S divokého vrchu na radostné,radostné Položení zahouštěné schránky, Budí svého lidu radovánky. 46. V sadě jsou; div zočí ženu krásy Vzor a zástupníka výtvor sýly, Outlé dítky nevinnosti řásy, Ourodný sad; jako ztuhlí chvíli Oči chtivé pasou na zázraku, Již krev pění se a kouzly zraku Políkavému se vábné tvoří, Dravost živne, blahosti byt boří. 47. Kasan kvapí, kouzedlnicy pěknou Chytiv: „Tys má, křičí, holubice!“ Žena k muži klíží se a kleknou Dítky, muž co obr milostnice Hájí, až se hrůzou dráči leknou, Že co lvičat rozdrážděná lvice Před tisýcy v těsnu smrti brání; Těla sýlu, ducha Božství hání. 144 48. Mocní boj, a plamen domek zžírá, Štěpy s kořeny se vyvracují, Peklo v nevinnosti chrám se vtírá, Vzdorem zvětřency se rozkacují, Václav jiskry zmužilosti zbírá, Když ho pekelnícy utracují; Mdlobou klesá, dráči ženu bledou, Kořist sladkou, k vévodovi vedou. 49. K nebi vyráží ples, divokého Zpěvu hřmot král mrtví odvážlivý, Hrdinové zboru uleklého Řady trou, král otec starostlivý Ošetřuje rodu nevinného, Káže na Kasana outok tklivý, Řičan blesk hrom rozplašuje zbory, Až se hrůzou otřásají hory. 50. U vítěze klečí žena vděčná, Dítky líbajíce nohy pánu Slzy lijí; hledě na srdečná Děkování, ukrutenství ránu Cýtě trpkou: „Zmařím nekonečná Poděšení, otevru y bránu Pokojnosti zloupenému rodu,“ Dí král, „spěšte se mnou na svobodu.“ 145 51. „Pane! milost! můj duch všech se leká Bojovníků! ach! skrýš na bídníky Z světa vyloučené v poušti čeká, Tam se světíc Bohu pošlem díky K nebi za tě!“ pravě Václav kleká, K Bohu spíná ruce, šlechetníky Žehnaje a chvále slzy rosý, „Milost!“ s dítkami y žena prosý. 52. „Staň se!“ král rce, rod se tratí v skalin Zátočiny s vřelým děkováním; Král zbor smělý vede do rozvalin Příkrých hor, a chvátá vyskoumáním, Aby vyrvav z jedovatých kalin Vojsko neunavným namaháním, Zdrtiv pejchy hrad, msty zhasyv plamen Zmařil živý nepokoje pramen. 53. Kasan s tovaryši do planiny Přitrhl, pluky rozrůzněné srazyl; Spatřiv prudké srdnatosti syny V klínu, smejšlel, jakby Čechy zkazyl, Budoucý sve ozbožňoval činy, Ač co had se v uleknutí plazyl, Žížnivá jak vodu táhne houba, Tak y k vůdcy vpiala muže chlouba. 146 54. Blízké vyzpytovav nepřátely Rozložoval vojsko do zálohy, Jakby vyjížděli na hruhru, s čely Veselými křídlíc meč a nohy Rozhorlency po planině jeli, Zvouce ku pomocy mstícý Bohy Rozháněli do povětří hluky, Míníc statné vyděsyti pluky. 55. Čech se blíží, Bedřich vede rváče, Hrdě v čele jeda k lidu praví: „Vrána, poselkyně smrti, kváče, Vicher, nebes ohlas, náš boj slaví, Vítězství a štěstí pnu, meč skáče Radostí, že protivnícy draví Poctu nám, strach s hanbou sobě vezou, Jako slepí do záhuby lezou. 56. Komu srdce mužné v těle bije, Koho řídí čest, k mým činům vzhlédni! Jaká rozkoš! rozžížněné pije Pole krve potoky, a ke dni Pojíc hrůzy noc řek strže lije; Krása božní! nepříteli zbledni!“ Praviv hrdec v boj se hodil tuhý, Za Bedřichem pádí Vitkov druhý. 147 57. Sotva do zástupu ťal, jak lekem Rozražený pluk se na mžiknutí Rozprchl k horám. Vitkov nad outěkem Plésajícý v sýly rozvinutí Zobrujícý jako trhlý vztekem Nečekaje boje rozhodnutí V hory spěchá, za ním syn a dcera, Za ním věrný Čech se houštím dera. 58. Bedřich s potěšením za zástupem Stíhajícým hledě v stráň se sázý. „Div jsem zplodil; Prušan buď jim lupem, Já jsem světa zděšeného hrázý, Můj duch v protivníky v závod s supem Strach a smrt a pomatení házý. Kdo mi z králů, kdo mi z hrdin rovný? Cezar mol, stín Alexandr skrovný.“ 59. Dí, a s podivením k horám kouká, Že Prus pluky z roklin vyhrnuje, Jako vejrů hejno v skály houká, Průchod bojovníkům zamezuje. Hrůzou otřásá se, stojí, brouká, Když Čech statečný krev vycezuje. „Nevěsta co anděl krásná v těsnu, A ty milenče! se kocháš ve snu?“ 148 60. Milota řka v příčný zástup vráží. Nový pluk se k stráni jak chrt hrne; Bedřich moudrý důvody své váží, V boje vírli skočí? Vidí, trne, Ducha jiskry, těla sýly sráží; „Ach jak šťastnýs na outěku srne!“ Řečí, „bleskot míjí živobytí, Strhneli se smrti krupobití. 61. Však má krása; smímli v proudy hnáti Divokých vojsk, vzteku příkořenství Pro mdlý lásky sen? Ach lůžko stláti Růžemi mně káže náboženství, Velí vlasti zysk co skála státi Na životě! Chlap vol násylenství! Co mně do tě cti a lásko svodná! Hrozýli mé vlasti statnost škodná?“ 62. Bedřich vyřknuv běží bez nevěsty, Štěstí vrtké proklínaje, domů. Vitkov jak klín prodělává cesty Do Prus, nedbajecy smrti hromu. Jako v rozvzteklení vicher klesty Rozmetaje praštícýho stromu Jeda lesem obracuje v ruby Nebenosné sosny, věčné duby; 149 63. Tak y Vitkov vrytý s tělem s duší V boji s tovaryši mužnoucými, Skalné hráze rozprchlením ruší Dra se odporníky hynoucými. Nezmoženost šlechetníku sluší, Byť y nemožnostmi kynoucými Měl se tříti do věčnosti moře, Zmahat lvy, a píti hany hoře. 64. „Bratří! za mnou, kam čest mužům svítí, Chrám kde slávy nám se pootvírá!“ Prudký Čech blesk rozbožnění cýtí, V rázný klín se do Prušanů svírá. Pokrokem vztek odvážence lítí, Y kmet jiskry srdnatosti zbírá, Jako mladík neskrocený tesá, Vítězství a slávy věnce česá. 65. Záviš otcův sok boj proudný živí Písněmi y slavícými skutky; „Jaroslav se,“ pěje, „synům diví Patře s nebes,nebes na vítězné půtky. Božský duchu! slunce vlasti naší! Tvůj blesk Čechy božní, Prusy straší, V stržni bitvyli ho pocýtíme, Vítězové světy proletíme!“ 150 66. „Světy proletíme slávou,“ zpívá Nedočkavé vojsko v šípů shonu, „K předu! Bůh se na hrdiny dívá, Káže věčnícýmu slávy zvonu Na perutech cti a krásy věčné V prostrannosti světa nekonečné Zkrásujícým zpěvem hlás thlásat činy, V pocty chrám rýt šlechetnosti syny. 67. Lidmila co pravý posel s nebe Leskem krásy, cti a srdnatosti Rozohněný pozdvihuje tebe Duchu! k nevídané vznešenosti, Byť y vířila smrt, házý sebe V proudy zahubení v ochotnosti Ctitel krásy, lásky vychovanec, Vítězství pne štěstí požehnanec.“ 68. Bdícý neštěstí krok každý stíhá V bitvě horlícýho oslavence. Vrchu slávy dostíhl, zrada číhá, Vydobývá vítězného věnce. V srdcy Prušanů se Vitkov míhá Jak lev dorážeje na mládence, Praporce se chopí; v tom křik s hory Umrtvuje uleknutím zbory. 151 6969. S všech stran proudí na vítěze pluky Obkličujíc boky, zad a čelo. Skála hebne zocelené ruky, Bystrost ducha mdlí, a kostne tělo. Prušan rozšlehuje v skalách hluky, Jakby s světem se y peklo sjelo, Rozděluje vojsko od vévody, Valí skály, rozvztekujerozvztekluje vody. 70. Na Vitkova zborové se ženou, Jímajíce vůdce pějí písně. „Muži bratří!“ dcera s odváženou Myslí mluví, „vytrhněte z tísně Vlasti kmen a hlavu oslavenou! Čili Čechům bázlivosti plísně Zprzní věčnosti a slávy věnec? Za mnou! kdo jsy pro vlast odváženec.“ 71. Prušan slyší řeč, „král v našich poutech, Pospíchejte s kořistí svou k hradu.“ Letíc s loupeží se kryjí v koutech. Darmo dívka rozvinuje vnadu Vznešenosti, horlí pro vítěze, Sýla zklesne, y se smělost sveze; Prušan sype řady, krása mladá Vidouc otcův osud do mdlob padá. 152 72. Radovánky v Prušanech se šíří, Čechové ač lvové umdlívají. Kdo to orel ku bojišti míří, Kdo se do Prušanů zarývají? Mladota blesk, kde se bitva víří, Proudy rozvzteklení vylívají, Zmařiv cestou drancujícý smělce, Jako kosa trávu stírá vřelce. 73. V rozvaliny tiskne bez oddechu Jádro bojovníků ulekané. „Chop se zbraně potupený Čechu! Do propasti kruhy roztrhané! K nebi slávo! Prus by ku posměchu Zohyzďoval krásy milované?“ Mluví, vede, seče, řady drchá, Strach a zmatek bujní, Prušan prchá. 74. Milota své rány zavazuje, Žehrá na Bedřicha hanebného; Mdlobou klesá, v kout se usazuje Maje vypustiti ducha mdlého. Václav šetře bitvy, nahazuje Sem se, vidí muže sklíčeného, Klade na rameno jej a nese, Až se ztratí ve hlubokém lese. 153 75. Mladota lev rozhnav odporníky K svým se zachovaným Čechům vracý, Jaká radost! vidí šlechetníky, Které unáhlili rojní dracy, Slyší s potěšením vroucý díky, Spatří – Bože! jakby srdce racy Rozedrali, – l klek se k plesu mísý, Pannu milovanou v život křísý. 145154 Otokar.
Zpěv šestý.
[155] Obsah šestého zpěvu.
Lidmila okřívá, po otcy se shání a Mladotu vzbuzuje, aby otce vysvobodil. Za Prušany se Mladota žene. V hradě přehlížejí skrýše, nikdež Vitkova, ale nalezají zajaté Čechy již otroctvím pitomé; Čechové slyší křik po něm a osvobozují Lipského a matku jeho. Dále táhnou, muž k nim volá o pomoc, vede Mladotu do hradu, zde ukovaný stařec, vypravuje své neštěstí, a k pomstě na Prušany je rozpaluje, a poskytuje Čechům pohodlí. V nocy zajímá Mladotu a Záviše, a Čechy zmařiti chce. Lidmila, Lipská hledají vévody – hluk, nepřátelé. Lipský je poráží. Zoufání Lidmily milenky a Lipské matky. Lipský vítěz se vracý; hledají vévody. Lipský zpívá, zpěvem se obměkčuje dívka, a povídá, kde Čechové. Mladota na svobodě jde králi na pomoc a rozplašuje Prušany.
[156] 1. Slečna živneživne. „Vysvoboditeli! Ach! kde otec? jižli na svobodě?“ Ptá se jemně. „Mezy nepřátely!“ Dí Dejm. Veta po slaveném rodě! Milostnice vidí v duchu pluky Čechu slovútnému chystat muky; „Kam se vrhnu? Ach! kdo z mdloby děsné Rozplamení k činům srdce těsné? 2. Mladoto! své vlasti jasná slávo! Tváli ruka zocelená klesá? K činům muži! srdceli tvé zdrávo, Duchli odvážnosti jiskry křesá! Tys mých štěstí život. Prus mé právo, Prus kmen cti a blaženosti tesá. Svěť se! Ach! co pomatená pravím? Zoufáním y milého se zbavím.“ [157] 3. V rozprchlení k nebi ruce spíná, Slzý trpkých vycezuje toky; Milka hladíc k tichu napomíná, Prosbou poutá okřidlené kroky. Otce v smrti vidí, hrůzou zsýná, Rozvětřuje muže Prusům v boky, Smrt a láska, čest a msta ji dráždí, Mrtví muž, y sylnou živí páždí. 4. S užasnutím hledí vyprostitel Na blednoucý tváři vřelé panny. „Mělby slávy syn a krásy ctitel Strpět posměch nepřátel y hany? Krásná slečno! tvůj y vlasti mstitel Zkřídlí běh, a otce do ochrany Vzav se spaní zhostí, krmu netkne, Až se s nepřítelem vítěz setkne.“ 5. Praviv Čechy k namahání pudí, Stíhá cestu Prusů chvátajícých. „Snad zde dráči oslavence trudí,“ Rce, a třepí řady sápajícých. Márná práce, z unáhlení budí Ducha, spíná těla lítajícých, Slyší s potěšením: „Hnáti druhy K hradu viděli jsme spiaté kruhy.“ 158 6. K hradu míří, outokem naň žene, Plaší ulekance jako plevy; Kde mdlí vězní? v mysli rozhorlené Sýně přehlíží y dvůr y chlevy, V sklepy mrtvolinou zakalené Slídí v spolku milované děvy, Ve dnu hlubin nalezá ó Bože! Slavných Čechů zděsujícý lože. 7. Srdce krvácý, a hrůzou trne Duše tklivá, spiaté u skaliny, Mráz se do žil uleknutých hrne, Uzří matky s šlechetnými syny. Skálo! člověkli zde neustrne Nad nevinou, zboř se v rozvaliny, Vylí slzy, šlehej z pekla plamen, Práchnivíť tu cti květ, ocel ramen. 8. Vítězové rozrážejí pouta, Z hrobů uvádějí na svět matky, Stínové se mladíkové z kouta Puchnoucýho plazýc duší zmatky Podivením tváří, jakby routa Vůní spíjela jim smysly, statky Oupravné je vekouzlily v nebe, Větří, mdlí, a prohlížejí sebe. 159 9. Jako povstaneli mrtvý z hrobu, Uslyšíli hučet zpěvy smutné, Pohledneli na dav, na podobu Plačícýho lidu, strach mu utne Rozumu květ, nedbá na ozdobu Života, a veselosti chutné Vida nepocýtí srdce ledné V trudu vězýc lahodnosti jedné; 10. Tak y bídou zpitomělé duše Hledí s užasnutím do života. Kat a meč jim svobody sen ruše Jímá myšlení, a chlapství psota Jak stín zobrujícý s nimi kluše, Z andělů se tvoří nedobrota, Z prostitelů divočiny vilné, Z vlasti zvuku lest, neb zdání mylné. 11. LidmilaLidmila: „Ó otče bídný!“ vzdychá, „Takli tebe kruhy usnížily?“ Tvář jí bledne, od slz neosychá, „Ach! co lidé lidem ublížili, ZeŽe mrou zdrávi?zdrávi?“ „TrneTrne, sotva dychá, Světa všeho hrůzy obtížily Srdce měké, oko na žalostné Podívání patříc hořem kostne. 160 12. Z umrtvení probuzují zvuky Ztruchlujícý duše ctného zboru. Jako blesk se rozlíhají hluky, Muži pádí na divokou horu, Zastihují rozplašené pluky Děsýcý se Čechů jako moru, Jako snové míjí, jen jest vězen Lipský na pustině vynalezen. 13. Vírná matka rozmilého zpěvce Jako oka ošetřuje svého; Když mu v srdce zamířili dřevce, Prsy svými obhájila mdlého, Když y paní kázali co děvce, Nesnížila ducha vznešeného, V bídy jedy, v pohanění touně S synem vešla nesouc chlapství houně. 14. K vězným trhlým vrátili se spěšně, Matka v čelo uváděla syna; Na ni bídní pohlíželi směšně Jako zatvrzelá divočina. Jako rozkveteli v máji třešně, Loudíli včel roje medovina; Tak y výtvorové všeho zmatku Osypali podivením matku. 161 15. „Outlá hvězdo statečného rodu! Vzhlédni na ubohé!“ paní řekla, „Bůh nás z chlapství uvedl na svobodu,“ Ruce sepnouc s povzdechnutím klekla, Tvrdnoucý y skála nepohodu Ulekaných matek vidouc měkla, Oči lily slzy, vzdychla ústa, Když proud hoře vyvalil se zhusta. 16. „Ten pád, synu! tebe očekával, Ten pád hrozný oslavené Čechy, V hroby šlechetníky pochovával, Vystavoval Prušan na posměchy, Panny růže s smíchem rozsekával, S dychtivostí lítal na vrch střechy, Aby spatřiv v poutech tebe králi! Prozpěvoval svému vůdcy chvály. 17. Ouzkosti mrak uprchl, Bohu díky! O, mé srdce proč svých zhojňujícých Nevyhrneš cytů bojovníky Vlasti hrad a slávu zbožňujícých? Vám se vzdávám, na vás zástupníky Neviny co skalin vstupujícých K nebi ocel skládám na rozcestí K oslavení svého syna štěstí. 162 18. Ratolístka rodu vznešeného Syrá jak květ nedotklivý pučí. Ztrativ poupě otce statečného Klesl mně neviňátko do náručí, Ach! má láska šetří ubohého, Má ho křehkost šlechetnosti učí. Boje hlas se ozval, v boj s ním letím, Vlasti, cti a Bohu milka světím. 19. Mladoto! mé blaženosti štíte! Mdloby skálo! tobě syna svěřím; Čestli vede k chrámu cti tě dítě! Zkyneš v obra; ku věčnosti změřím, Kam jen slunce šlechetnosti svítě Proudí, kroky své a pocty peřím Zjasněného syna zočíc kleknu: Staň se mužem! s potěšením řeknu.“ 20. Rce a k nohoum syn jí padá vděčný Přisahaje cti a vlasti službu. Matka pohlížejíc na srdečný Pohled jeví duše tklivé tužbu, S synem v slávy okol nekonečný, V nesmrtedlnosti y vkročit kružbu; „O, mé dítě! jak stín krok tvůj stihnu, Ducha mdlého k vznešenostem zdvihnu.“ 163 21. Tklivost pohybuje zajatými, Po zkříženém myslí vybouření, S rukami se k nebi sepiatými Tváří srdcý zbitých oblažení. Synové y matky s zaťatými Pěstěmi co lvové v rozhorlení Pomstu slibujíce vrahům živou Vyhřimují duše žádost divou. 22. K unáhlení vřelcy poručníka, K rozvětření v běhu pudí láska. Oko zakalené milovníka, Zříli k nebi povzdychujíc kráska, K nemožnostem křídlí, násylníka Chopí v letu, mužností se vráska Shladí milostenky poděšené, Svobodou svých v mžiku oblažené. 23. V ouvalině hrůzyhrůzy: „Ku pomocy! Kde jste lidé? kde jsy sylný Bože?“ Zní hlas, „kati ubohému otcy Stelou na plamenu smrti lože.“ Dřív než křídla zdivočené nocy Rozsypou tmy, sýly zlosyn množe V popel spálí hrad a zhubí kraje Jedy vzteků vlastí rozlívaje. 164 24. Jak když anděl pozatroubí k soudu, Veškerý svět uchopí se letu, Hroby puknou, oud spojí se k oudu, Ctnost se zastkví v nejlícnějším květu, Tak y jakby jiskra padla k troudu, Zhouba věčná pohrozyla světu, Bojovnícy nastavujíc sluchy Zocelují sýlu, bystří duchy. 25. Vidí, slyší, letí, rozhánějí Hlukem nákeřníky ulekané. Jako Bohům z hradu vyzvánějí Pochvaly a díky svrchované. Bohové a muži zachránějí Na životě krásy milované. Bojovnícy Páně! v sýni vstupte, Vizte mstu, a ukrutníky zlupte! 26. Šlechetnícy vstoupí v sýň, a zkostnou, Divou poušť, a krev y kruhy vidí, Hledí s otřesením na žalostnou Bídu křehkých ukovaných lidí; Ach! ti, dí syn, žehravostí zlostnou Muk a smrti poděšení klidí, Na ctitele posvatného míru BozbožnícyBezbožnícy vlili pomsty sýru. 165 27. „O, mé děti! vlasti neznám žádné,“ S pláčem vykřikuje stářec mroucý, „Můj rod milý z domácnosti řádné Vybouřila v zmatek závist vroucý; Zočíc šat a zlato duše zrádné, Poblikujíc s vztekem na lesknoucý Prospěch Čechů Bohem věncovaných, Roztřepili štěstí požehnaných. 2828. Bohové kde – aj! co volám Bohů Planých ku pomocy v smrti tísni? Bože mocný! rozdrť neznabohů Tvrze, vysvoboď vlast vrytou v plísni Bludů rozjitřených, hrdost rohů, Nebe stýkajícých v hanbu sraž, a v písni Zkřidlujícý oslavnětež vděky Víry svaté po veškeré věky. 29. Vyslancové Boží! mého rodu Štíte! hrade svaté nevinnosti! Svými nevkouzlíte na svobodu Hrdinstvími zbité spanilosti! O, mé dcery! kráso světa v plodu Jímajícý křehneš blaženosti. Má krev Bože! kati zdržte meče! Smilování! msta vře, má krev teče.“ 166 30. Klesl v zem, zahřměl děsýcými kruhy, Zplakal, až se otřásaly stěny, K poděšení odhrnoval pruhy, Vířil vztek, a vystřikoval pěny; Kroutě očima a dobrodruhy Bohem zaklínaje k pomstě ženy Ušlechtilé, zavzdychl, jakby z těla Utrýzněná duše odletěla. 31. Čechové svých srdcý k slitování Naklonivše pouta rozpínali. Na divokých katů bičování Osvobozency sy s pláčem zpomínali, Ženy vidouc starce zkřižování Zoufalého lekem sesýnaly, Mužům skalným povstávaly vlasyvlasy, Zaslechlili bědujícých hlasy. 32. „Na svobodě dychám, v život letím, Tělo skalní, duch pne k nebi sýlu, Prostitelé! vám svůj život světím, Otevru y bezpečnosti žílu. V jakés světa prostrannosti duchu! Vyzdvihl hlavu z smrtícýho puchu?“ Vykřikl stařec, své y Čechy líbal, Varným plésáním je ukolíbal. 167 33. „Bůh váš – Ha! kam prchly Bohů mdloty Pokynutím jeho? V páry kalin; Křehké srdce děsýcý se sloty Rozvětřené zpoury do rozvalin Zmatku kleslo, Bůh váš do jasnoty Oslavení z příkořenství skalin Tvoře chrámy blaženosti pevné Uvedl kmeta v máji sýly zjevné. 34. O, mne blaženého něšťastníkanešťastníka! V moři plavu cytů, kýž mé děti – Ach! kam vraždícýho svrhla dýka Rozkoš mou a krásu? Zpráchnivěti Máli tělo ctného svobodníka V sběhu nehod, v hrob se jako směti Sláva zvěčněného rodu svalit, Šlechetnosti čisté tvář se zkalit? 35. Dráči hrůzu veškerého světa Sesypali na mé srdce těsné. Pán jsem, muž a otec štěstím kveta V proudy zaběhl zmatenosti děsné. Kde jste slávy zkvétajícý leta! S vámi v dým y vlast má zbitá klesne. Zahyň světe! srdce pukni tklivé! Čest a krásy zhasly milostivé.“ 168 36. Řekl, a pohlížeje tmavým okem Na outrpné duše ruce křížil. K Mladotovi nejistotným krokem Povzdychuje jako mol se blížil. „Mstícý zástupníku! rádbys skokem Lety loupežníků klamných ztížil, Potřev mrzké vrahy na outěku, Vyrval Čechy z jízlivého vzteku. 37. Noc své rozeslala chumeliny, Hrom se ozývá, a zem se třese, Vychytralcy do hor zátočiny Skryvše pány spějí směle v lese. Chraň se zrady! zmužilosti syny Spaním živ, msta svůj let k nebi vznese, Zbudíli se slunce, kmet vám zjeví, Kde klam mstivý oslavence dřeví.“ 38. Praviv přísahou se vázal tuhou, Jak Bůh bdí, že slova splní svatě. Ulichotiv hosti, tváří druhou Okouzloval klada v ryzým zlatě Lahodivé krmy k posylnění, Vína, zpěv a krásy k potěšení Vysýlaje v rozkošnosti sýdlo, Vojsku prahnoucýmu dčbán a jídlo. 169 39. Zsýliv bojovníky bystré stráže Rozložoval vůdce vůkol hradu. Přehlíd stráně, stany pevnit káže, Smělce stanovuje na ohradu. Lipský s lidem, senli smysly váže V bezpečnosti, odstraňuje zradu Křižuj v poli, řiď a živ svých zbraně K pravé stříhaje y k levé straně. 40. Ztuživ řád, a na odpočinutí Doprovodiv panicy y pannu, S Závišem se v sýni k bdění nutí. Prudký sen je pojav pod ochranu, Rozžal černé zrady rozpuknutí, Noc jak peklo rozohněná hanu Zakrývala krupovitým mrakem, Vystoupila s násylnosti drakem. 41. Stařec Voman s syny hanebnými Na hrdiny padá, spíná nohy, V skalí vleče, slovy hanlivými Potřisňuje slávu, zůve Bohy K pomstě neslýchané, ohnivými Šípy bodá rány, s cyhel stohy Hradí žalář, s posměchem y praví!praví: „Král zde zejtra Prusy zblahoslaví.“ 170 42. Zhasyv žížeň msty co liška lovná Krade z ohradu se do okolí; V bezpečnosti s syny: „Má moc skrovná Divotvorné nepřátely strolí, Sražme vojsko!“ dí, a outok rovná, Křižujícý stezky k schránce volí, Chvátá, s šerujícým ještě ránem Žížní štěstí, vítězství slout pánem. 43. Lidmila se ze snů strašných trhá: „Bože svrchovaný! co se děje? Divoch otce krvavého drhá, Slotiny han na mroucýho seje, Na Mladotu vrahů pluk se vrhá, Muž mdlí, krev se nešťastného leje. Kam se skryji? kdo mne kruhů zbaví?“ Ruce sepnouc ulekaná praví. 44. Lipská k poděšené spěchá, čtveří Matka strachy, naslechá y všady, Tichem mrtvým ulekání keří, Rozšlehujíc zoufalosti hady Obloha se bezpečnosti šeří, Bázeň, zdali Prus vpadl do ohrady? Zmocňuje se srdce lekavého, Větří ducha zdáním zplašeného. 171 45. Mladoty a bratra nenacházý, Do mdlob padá, Lipská s hradu křičí: „Čechu zrada!“ Bystrá stráž v hrad vcházý, Zrakem orlovým a se lstí lvičí Lipský pátrá, za své život sázý, Ohromnutí: K zbrani! stopy zničí, Prušan s hor se rojí. Lipský varný K outoku lid rozkřidluje švarný. 46. Zahrnuje řadu s chytralostí, V čelo, v zad a boky náhle vběhne. Jádro hrdinství a vyzralostí V srdcy odpočívá, zbraní nehne, Až se Prušan míhá zmateností, Rázem ocelových syl naň lehne; Voman vida smrti hromobití Kvapí, v touň se skrývá do rokytí. 47. Stráž se přísná s hradu neodstraní, Kam se vlny bitvy valí, zvídá, Ochraňuje, potěšuje paní, Průchodu y tajných stezek hlídá – Lidmila se, jakby věčné spaní Smysly spialo, v život neohlídá, Ach! jen matku boje šumot leká, Vítězství y smrti s hrůzou čeká. 172 48. Srdce rozbodují zprávy mylné, Lipský vítězý, zas Prušan plésá, Bože! sem se sypou řady sylné, Ach! Čech vrahy sápajícý tesá. Vizte! otáčí se zbory pilné, V hory tratí, na hřebeně klesá Naše sláva! k lesům lomoz proudí, Prus snad Čechy do záhuby loudí. 49. V hradě roste zoufání a zmatek; Slečna okřívá, a padá v moře Rozježených vášní; trhlých matek Pro syny křik, nevypravné hoře Milujícý panny, pustý statek, S divokostmi boje na oboře, Nepovolné stráže bystrá chůze Vytvořují peklo v plné hrůze. 50. Panna uchvácená vášnivostí Proudem klesá; matka poděšená Ku pomocy spěje, zuřivostí Boje z pomahání vybouřená V duchu k synu s lásky ohnivostí Letí, lomí rukama, a střená Smrti ouzkostmi a lesky slávy Líbá slečnu, šťastné žádá zprávy. 173 51. Svodné naděje y jiskra hasne, V lidotrávné bitvě syna ztratí. Kvítek rajský, budoucnosti jasné Perla – ubohé se rozum hatí. „Bože! tys ho vytrhl z výhně časné Ohavnosti, tvůj blesk čelo zlatí Kynoucýmu hrdinovi v boji, Vrah se lítí, můj hrad padne v zbroji. 52. Spas ho Bože! andělové střely Zhyzďujícý smrti zahánějte! Pane na nebesých! jaké zněly Zpěvy do vysosti? Vyzvánějte Posvěcency Boží! nepřátely Oslavené muže! vyvánějtevyzvánějte Slávy rozkoše, a živte matku Láskou Božskou v rozvodnění zmatku.zmatku.“ 53. Rozohněná divem k slečně klíží Srdce, budí trhlou z matných letů; Skutečnost ach! v touň hrůz šlehá tíží Zoufání co rozdrcených světů, Milovnicy prudkou pouta víží Syčícýho svědomí, že květů Zjasňujícých pozbavila Čechy, Vystavěla slávu na posměchy. 174 54. Ach! co počne? Třícý průvalové Zoufalosti na ni dorážejí, Tma se rojí, v chlapství hrdinové V bezdné touně skály zavážejí, Otcy na hranicy katanové V srdce klíny s smíchem zarážejí, Ples hřmí, krev se lije, oheň zmahá, Po rozmilé otec v mukách sahá. 55. V otroctví, v smrt dceraby se vrhla Pro dobrého otce, pro milence. Život hořkne, sladne smrt, vždyť strhla Osudu zlost slávě s čela věnce, Neštěstí pěst blaženosti zdrhla Ráj, a vyjasnila zavržence; Na ni vlast y láska sype hromy Za zbujněnou hrdost, za pohromy. 56. Vítězný zpěv křísý z mdloby matku, Syn co anděl v slávy společenství S plesů výrazy se blíží k statku, Zdobí duše krásou člověčenství. Ženy z pout se vytrhují zmatku, Nehrozýc se divých násylenství. Lidmila jen smrti dcera syví, V moři lásky zoufání své živí. 175 57. Matka syna líbá, k slečně kvapí S vítězem, a s pevnou srdečností „MluvíMluví: Můj„Můj syn nákeřníky lapí, Vysvobodí Čechy z hanebností. Ať Prus zhrdne klamem, Čech mu chlapí, V mžik se zastkví otrok velebností, Ctný duch prošev ukrutenství plamen, Znebesyv se najde slávy pramen.“ 5858. Rce a s bojovníky vůdce hledá; Darmo, nespatřují ani stínu. Milovnice trnoucý a bledá Šetříc pohnutí a dechu v klínu Puklin pátrá, oddechnutí nedá Dychtivcům, a leze v kalin špínu, Volá, nadějeli mžikne záře, Hoří radostí, a jasní tváře. 59. Ticho mrtví jiskru živobytí, Zpěv a hřmot a milých provolání Nevybouří hrobů, hromobití Jak v den soudný nad hlavami shání Smrti střely, vášní vlnobití Ježí hlavy, pláč a proklínání K nebi ráží, zapálení hradu Pomstí Čechů pád a pekla zradu. 176 60. Hořte pekelnícy! oheň nesou. „Stůjte!“ Lipský dí, „msta vůdce spálí.“ Leknutím se rozlítěncy třesou, Do propasti oheň zbrkle válí. „Ach! kde výbornícy našinaši, kde jsou? Potupy kde, kde je chlapství kálí?“ Mluví, slzý; vybouřené hněvem Lipský krotí blahorodným zpěvem: 61. „Kde tlíš slávo vlasti? Ach! vlast vzdychá, Mužové co skála tvrdí měknou, Tvář tvé milostence neosychá, Slzy umořují růži pěknou, Tvéli srdce bije, duchli dychá, Věrná ústa milovnicy řeknou: Poleť ke mně krásná milostnice, Strhej nectná pouta jako lvice. 62. Hory doly! kryjeteli perlu Hrdinství, a hvězdu laskavosti, Zachovejte nezrušenou berlu Outlosti a šedin milostnosti. Vizte krásu vnadnou, v oku perlu! Strňte! rcete k růži rozkošnosti: Poleť v stráně krásná milostnice! Strhej nectná pouta jako lvice! 177 63. Draví ptácy! nelítostné saně! O milémli muži v poušti víte, Přistupnětež k milostivé panně, Bleskem krásy dravost obměkčíte. Nekal rajských růží! v syvé straně Práchniví tvůj milý! promluvíte, Poleť s námi krásná milostnice! Strhej nectná pouta jako lvice. 64. Lidé! Bůhli s vznešených čel hledí, Cytli šlechtí srdce, ducha láska, Patřte! panna anděl slzy cedí; Máli uvadnouti jak květ kráska, Bolestili srdce outlé jedí, V plamen vyšlehuje živá láska? Plesej! rcete, zdravý oslavenec Milostence nese pocty věnec.“ 65. Utichl. Věnec milostence nese, Jako posel s nebe dívka praví, Na Lipského zhlíží, a se třese, Krásu políká, a slova staví. „Za mnou! vévodové v děsném lese, Kam jen tajný průchod dovypraví, Hladem mrou, y zhasnou v okamžení, V životli se cesta nevyplení.“ 178 66. Hrobu došli; truchlou slyší píseň, Až jim srdce skalní, chabnou duše: „Vrahu! sraž k nám všeho světa tíseň, Naměř k srdcým jedovaté kuše, Zakal slávu čistou v hanby plíseň, Cti a člověčenství práva ruše; Bůhli v boku nevinnosti stojí, Kdo se zrady, střel a smrti bojí?“ 67. Hrob se otvírá, a hrůzu vidí, Krása člověčenství na smrt křehne, Mráz jak vlk se vtírá v oudy lidí Ulekaných, ouzkost v žíly vběhne, Hlavu zmrtví, duše strachy zklidí Horoucýho pekla, když se sehne Do jeskyně člověk, puch a kruhy Rozpalují v srdcých necti pruhy. 68. Lidmila se k nohoum milovníka Šlechetného vrhá, líbá pouta, Mužnost živne ctného bojovníka, Vystupuje z děsýcýho kouta, Ráží řetězy a panovníka Vida mezy Prusy, jakby routa Slávy smysly občerstvila skřehlé, Bujní, žížní stříti vojsko zběhlé. 179 69. „K činům Čechu!“ dí, pluk rozschovává, Kudy Prušané by na lov jeli. Král s svým zborem kraje vyskoumává, Slyší křik, a zočí nepřátely; Řičan s bratry cestu prosekává Posývaje půdu zbitých těly, Prušan smrti nedbá, tře se stále, Tiskne k oužlabině s lidem krále. 70. V těsnu Mladota se z doupat řítí, Z všech stran zatahuje Prusy vzdorné, S nebezpečenstvím čest Čechy lítí, Štěstí líbá muže, rány morné Metá v Prusy, nad hlavami cýtí Švižné smrti šípy, v nemotorné Hrůze víří, z ulekanců jeden Není s zprávou k Kasanovi veden. 71. Prostitele král sám korunuje Vděčností, a láskou panny vnadné, V Mladotovi duch se okřidluje, Nebezpečenství y smrt mu sladne; Okolí král bystře vyšetřuje, Kde Prus naposledy s vojskem padne. „Zdráždiv Prusy, postup ku táboru Mladoto!“ rce král, a zhlíží horu. 180 Otokar.
Zpěv sedmý.
[181] Obsah sedmého zpěvu.
Václav zhojiv Milotu vyvádí ho z lesa. Božena poznala strejce Milotu y se jeho nepřátelství leká. Václav se vracý. Milota myslí, že Václav jest Slavan kněz jeho protivník, chce jej zkazyti, ale vděčnost se příčí, msta přemahá. Vypravuje svou příhodu v táboře cyzým kněžím. Tiť zuří, Václava s rodinou do tábora vedou, zarážejí soud nad zrádným knězem. Oto žaluje, Bruno hájí jatého, na smrt odsuzují Václava. Oto slibuje Boženě, že Václava propustí, jestli lásku mu slíbí; ta ním zhrdá, k lidu mluví, starý kněz k její straně se kloní. Oto bouří, popuzuje knězíkněží, ti dorážejí na smrt, cyzyncy žádají smrti, Čechové osvobození. Bouře po táboře. Král přicházý, bouře utichla; Václava na svobodu propouští, a zkázu Prušanům chystá.
[182] 1. Na divoké poušti u Václava V rozpuklině Milota se hojí. Božena co starostlivá hlava Rodiny své pohodlí mu strojí, Lože, obsluhy a chutná strava S laskavostí v muži sýlu trojí, Okřáv k odchodu se k Čechům chystá, Tvář svou před ním žena skrývá čistá. 2. Václav pána z lesu vyprovázý, Božena se budoucnosti leká, Dítky zbírá, líbá, na vrch sázý, Slzy lije, ruce spíná, kleká. Pohneli se větrem bujné mlázý, Trhá sebou, smrti s hrůzou čeká, Jakby svět se v řiceninách věžil, Strach jí vášní divokosti zježil. [183] 3. Nahlíží, a jako smělý plavec Do nebes se orel vyzdvihuje, Bože dobrotivý! snad tak dravec S zkázou nad námi se vyšvihuje. Můj strejc Milota, ó zakrý zraky Temností mu Bože! syce draky Nepřátely na nevinné zlítí, Ach! vlk outrpnosti nepocýtí. 4. Jakby věčná tma jí pozatřelapozastřela Očí, hlava rozohněné tvory Z horoucýho pekla vystavěla; Rozbroje a lsti a hlad a mory, Pomsta nenasytá dráždíc jela K sýdlu nevinnosti s divé hory; Tak v tmě topíc smysly hrůzy tvoří, Blahosti a ticha chrám sy boří. 5. Dítky tiskne k prsům, slzy rosý Na růžové tváři nevinnosti, Boha s ulekaným srdcem prosý O přispění v tísni nasylnosti, Ach snad kati nástroje msty nosý K vyhubení cti a šlechetnosti, Bože! rozlí do duší jim zmatky, Zachraň dítek mdlých a křehké matky. 184 6. Manžel nepřicházý, ženu děsý Ze snů vyrojených větrů hnutí. Pohlíží, a strachem hlavu věsý K zemi, patří v skalin rozpuknutí; „Bůhli nevinnosti neznebesý, Jak touň hrozý pomsty vyšlehnutí, Zajdem zradou, ó mé dítky drahé, Otce vyrvou z pokojnosti blahé.“ 7. Děti k matince se smutně vinou, Slzy líbají a tváři hladí, Jako holubičky řeč svou plynnou Milováním blahorodným sladí, Matka okřívá a na nevinnou Rozkoš patříc krásu štěstí mladí, Z mraku ječícýho ulekání Protírá se slunce radování. 8. Václav stojí náhle před milými, Jako duch se mžikným zablesknutím Otřese, a pohne zpozdilými Smysly, nevypravným rozbrknutím; Tak y žena s dětmi spanilými S rozkřidleným plesu vykynutím Padá rozmilému do náručí, „O, má duše!“ ústa sladká zvučí. 185 9. Přehlíží a rovná šat y vlasy, Usmívá se a y strachy bledne, Mluví s sladnoucými k muži hlasy: Zdali nepoznal strejc milka ve dne? Duchli závisti mu strojí kvasy, Mstali rozežírá srdce lednéledné, Veta po nás. Shrne krupobití V květy blaženého živobytí. 10. „Netrň milá! jak by na pustině U divoké zvěři soka hledal? Byť y v zlosti jak smrt mstitelkyně Na rodinu tichou zbraně zvedal, Trýzně srdce outlé přítelkyně; Bůhby hrdosti, mstě vzniku nedal, Odkrývaje oči, aby patřil Na svou bídu, a se s ctností zbratřil.“ 11. Jako v máji bouřeli se strhne, Zaklopí se krása divočinou, Vítr kvítky nedotklivé drhne, Růže srdce vůni dmoucý svinou, Potok rozpěněný vlny vrhne, Trhá břeh a ráží cestu jinou, Zem y lidé hledí s podivením, Pahorky že tonou rozvodněním; 186 12. V mžiku slunce v obnovené sýle Z mraků buřlivých tvář poodkrývá; Přirozenost mocná v bujné žíle Život, cyt a krásu v ráznost slívá, Zázraky se rodí každé chvíle, S usmíváním svět se v ráje dívá, Zkouzlený lid v rozkošnosti lůně Pije lahody a krásy vůně; 13. Tak y po lekání milencové Rozkošnějších požívají štěstí, Květné budoucnosti jasní dnové Kouzlí oblažení na rozcestí Do věčnosti dětem, jako snové Míjí hrůzy, milcy k blahu klestí Cestu, hledíc směle do jasnoty Odvracují oči od Miloty. 14. Milota se cestou do myšlení Bezdných zaryv páčil pochybnosti: „Známá tvář mi, proč to pomatení, Proč ty zrazujícý lekavosti V ochotném a spěšném posloužení? Slavanli to? však kněz – Spanilosti Záře střelli v skály nezaryje? V oceli y srdce lidské bije.“ 187 15. Praviv stál, již chvátal do tábora. Náhle sebou trhl: „Zde dostíhls soka, Však tvůj vyprostitel;“ jakby hora Zatřásla se, do leklého oka Plamen šlehal, nebe se y hnulo, Srdce poděšené zatrnulo, Mstitel Páně s nebe hrůzy házý, Do svědomí mstícý hady sázý. 16. „Ty bys zradil Boha? Kdo se příčí Zákonu a Bohu, mužli hodný? Krása cti a lásky tvář mu líčí, Tichni srdce! čert tě mámí svodný. Ustali svá sevřeš, ještěr vstýčí Nevěry se, plamen víře škodný Stráví květy pokoje a řádu, Svalí duše ku věčnému pádu. 17. Zvětři kroky k jeho zahynutí! Zemři! bujný zemři nepříteli! O, mé srdce! co to náhlé hnutí? K svémuli se vineš prostiteli? Tenť mé potřel lásky rozvinutí, Vydal milostníka žehrateli, Zapřel Boha! – lásky lesk jen pěna, Můj a Boží zrádce zhyň y žena.žena.“ 188 18. Řekl a příhodu svou zjevil kněžím Cyzým mezy rváči panujícým. „Bože! já se uleknutím ježím, Hříchem kostnu smysly zhubujícým. Děti, kněz a žena – v prachu ležím, V zoufání se topím křižujícým. Kdo mi rozum, kdo mi pamět vrátí? Hrůza života dny starcy zkrátí. 119. Ty jsy svýma očma bezbožníka Zřel a živ jsa hanebnosti skrýváš? Pane na nebesých! služebníka Věrného proč hromy neodíváš K zahubení tvého přestupníka? Co se světe! ledným okem díváš, Neotevřeš bezdné rozvaliny Na pekelný klam a děsné viny. 20. Ha! kde vězýš przniteli Boží? Ať y vraha obstupuje peklo, K ochraně se touň vrch na vrch složí, K tobě vrazým. Mluv, by ďábla vleklo K hranicy mé rámě, a y zboží JedovatJedovaté v ohni svatém speklo.“ Zuřil kněz, a na Milotu vrážel, Cyty lidské se svědomí srážel. 189 21. Milota se divokého vzhledu, Buřné řeči lekal jako štíra. Plamen zžírajícý rozžal z ledu, Žehrání a nenávisti sýra Rozvětřila dravé tahy v jedu Vybouřené tuposti, že víra Božská tváři růžované zkalí, Neřest na lid věčné bídy svalí. 22. Jak mužmuž, uvidíli zkřižované Cesty na pustině, hory divé, Rokliny a houští, pozůstane Přemejšleje, jak se vyrvav z syvé Pomatiny k ženě milované Dotře, kvapí v odvážnosti chtivé K levu, trne, stojí, bystří hlavu, Skoumá, máli obrátit se k pravu? 23. Zmatkové se hemží, v středu nová Vykynuje cesta, druhé kříží, Rozpáčlivost jinou radu snová; Darmo, z motanic se nevyplíží, Kýž se anděl – stvůry v mysli ková, Kýž sem člověk k lekanému blíží, Poušť mu průvodníka nevypraví, V myšlénkách se kolíbaje baví; 190 2424. Milota tak v pochybnosti plave. Vida kněz mdlé smysly: „Bože mstícý!“ Vykřikuje v prchlivosti tmavé, „Co se děje s tebou? Lidé zlícý Porušují hanebnostmi zdravé Oudy cýrkve Páně, duše mdlícý Chrání jich; ty z hromonosné kuše V peklo nezarazýš zrádné duše? 25. Hřmi! Ha vidím rozbouřený plamen Pomsty tvé se větřit na nebesých, K obhájení víry svaté ramen Zocelených hejna kynout v lesých, Miloto mluv, syc tě škvrny pramen Vystavíme ku potupě v plesých, Vňuk se v příští neřesti tvé lekne, Boží vrah a zrádce! s hrůzou řekne.“ 26. Naň se Oto, žehrajícým okem Pohlížeje na moc Českou, řítí, Žížně mír střít zbouřenosti tokem Jedem z pekel hlubin srdce lítí, Jak sup na ptačata, náhlým skokem Na Milotu vrazyv svou moc cýtí, „Zjev!“ hřmí, „syc se s mužem Páně spojím, Meč a kletby na tvou hlavu zrojím.“ 191 27. Milota se spěšně podal sýle. Jakby s něho vrch spadl, povzdychl sobě, Chvátal sobrojencys ozbrojency, došel cýle, Václava spial. Oto na podobě Ženy rozkošné se vilně míle Rozžal vášeň, motaniny robě. Žena leklá na ouklady černé Hledíc unáhlila srdce věrné. 28. Mrtvá stála. Takto stojí skála Zasněžená v poušti u samotě, Jakby věčná záhuba tam vála, Osud vystavěl ji k nectné slotě, Vichrů vzteklost rážejícý smála Pevnosti se, bouře po nahotě Zocelené hlavy strže metla, Do rozvalin sněhu suky vpletla. 29. Jako zmrzlá řeka, Bůhli šlehy Rozohněné vyšle na podletí, Strhnouc ledy překročuje břehy, Skály podrývá, a v hory letí; Tak y žena patříc na příběhy Ohněm lásky rozživená světí Za milého muže srdce pevné, Házý s dětmi v proud se smrti zjevné. 192 30. V táboře se začíná soud kněží Cyzých. Oto k vzteku popohání. Zvědavých sem lidí zbory běží, Slyšíť, že jen Bruno muže chrání. U noh soudců žena krásná leží, Jiskry smělosti a lásky shání. Oto přednáší, a tvrdí Bohem, Že kněz prchlík víru zradil v mnohém. 31. „Zemři!“ volá stařec, „kdo se zpříti Zákonu a Bohu opováží, Počne na mravy jed zrady líti, Svatost s nebeských hvězd v peklo sráží, V pravdě neomylné chtěje rýti, Nevěru z pěn zkouzlujícých váží; Tenť duch ďáblův, hanebností pramen Smrti buď syn, strav ho syrný plamen.“ 32. Všickni přisvědčili s pochválením. Rváči zvětřili své zbrklé kroky, Aby nenadálým upálením Muže mdlého rozlítili soky, Nedaje se Bruno ošálením Zaslepiti, vyšev soudcům v boky, Králův rádce, pevný pravdy ctitel Řečil jak práv uražených mstitel. 193 33. „Stůjte! vinníka snad šlechetného Kdo zná? Proč sám nevypraví skutku? Kde a jaký svědek? V posvatného Řádu chrámli chcete vsýti půtku Zďábelněnou? Krále vznešeného Prznit trůn? Hle! pozorujte v smutku Ženu s dětmi! Takli září vina? K duši tělí vztek jen divočina.“ 34. „Co to slyším?“ vykřikl stařec, „nebe! Proč se nesesuješ? Slunce! tváře Zakrý jasné, smrti hrozná! tebe Prosým, vyrvi starce ze žaláře Hanebného světa, aby sebe Nepoškvrniv věčnosti se záře Dotřev vyznal světu na posledy, Že v něm Satan rozlil zrady jedy. 35. Slouha páně zuří, víru čistou Novotami kále peklu slouží, Klam již hoře zhubit pravdu jistou Ve svatyni pěny bludu krouží, Božní hany, a vy netřepíte Motaniny pekel? Bratří! píte Hanebnosti med, mne neřest kněze Nevadného v hrobu temnost sveze.“ 194 36. Řekl, a zakryv tváři rozbědoval Nářek, až se muži ulekali. Na nebi meč mstícý ukazoval, Andělé se v soudu zamžikali, Věčným trestem Čechům pohrožoval, Kázal, aby zrádce rozsekali. Rváč se zlítiv uchopil se meče, „Bůh nám káže, ať krev zrádná teče!“ 37. Hluk vznikl. Čech se opřel rozvzteklencům, Jako zvětříli se bouře krupná, Tma se rojí, vichry k stromů věncům Drouc se, ač ční skála neustupná, Hlomoz plodí k ustrašení žencům, Led se sype, sráží hlava zpupná, Bohatého žíta, zbitý statek, Lidu smrt a křiky čtveří zmatek; 38. Tak y v rozbouřeném shromáždění Šlehá v plamen vztek, a plodí hřmoty, Bůh a víra, pravdy potupení, Nevěry a zrady žravé psoty – Hřímá rázem v duchů zplamenění, Rozkřidluje zbouřenosti sloty; V hluku děsném: „Pokoj!“ Bruno káže, Přísným okem zpouru v letu váže. 195 39. „Král sám rozhodne při. Míru ctitel Z nepravého soudu chvátám domů!“ Zmizel z bouře pravdy oslavitel. Zbor se lekal msty a kázně hromu, Král jim ostrý nevinnosti mstitel Mrazyl smysly; národ chlapství lomu Vytrhnouti míně nepovolí, By kněz třel moc, nevinuli trolí. 40. Oto nespouštěje oka z ženy Rozbrojem a smrtí ulekané, Dí k ní: „Veškeren svět nemá ceny Kráso! za tvé srdce milované. Buď má! Smrti tvář co mžikot pěny Vplyne v dým, muž nohy ukované Sprostiv kruhů do pustiny vběhne, Když tvor rájský do rozkoše lehne.“ 41,41. Jako trhne se a strachem zbledne Dívka v sadě, hadli číhá v kvítí; Tak y Božena se s dětmi zvedne, Kostne, v žilách ledu mrazy cýtí. Jako bouře vytvoří noc ze dne, Nebe ze tmy, s horli slunce svítí; Tak duch tmí se, změní v Božský leskot, Ouzkostíli rozum zplaší třeskot. 196 42. „Hanebníče! smrt“!smrt!“ rce. „Buď tvá družka“družka,“ Zahřmí Oto; ptá se lstivě kněží: „Víra ničemnáli trůnu služka? Bůh pán, tvor prach! Slávu nebes věží; Obživněte! k cýli dělí stružka, Přes ni – Bůh živ, mol mři! Soudce ježí, Svou moc výší, kněžím pevní vládu, Dokud Prušanům král kříží k pádu.“ 43. Rozbouření živne, hluk a klení Sýlí kněží, děsý s dětmi matku. „Ach! mé děti!“ vzdychá v rozprchlení, „Což sy s neviňátky počnu vzmatkuv zmatku? Satan vtřel se milým do blažení, Zbavil nás cti, pokoje a statku; Světli zuřízuří, kam se vrhnout mohu? Lsti hřmi! nevina se vine k Bohu. 44. Lidé! Bůhli vaše duše leká, Patřte s poděšením na nevinu! Šlechtic muž; proč kněz se na něj vzteká Nemotornou vymejšleje vinu? Netrň! oslavení věnec čeká Na tě za strach šlechetnosti synu! Podvod pravdou zmizý, skála změkne, Svědomí hrom neprávníka lekne.“ 197 45. Řekla, k prsům stiskla neviňátka, Obětujíc Bohu pravdu svatou. Dítky krásné jako holoubátka Ovinuly láskou matku zlatou. Stařec kněz ach! hledě na děťátka Výšil ducha outrpností zňatou, Klekl, a sepiav ruce: „Odpusť kmetu, Že chtěl střít ctnost v nevinnosti květu.“ 46. Oto zarazyl se vroucý řečí, S posměchem y rozvzteklením patřil, Jak kněz litujícý v prachu klečí, Člověčenství cyt se s vírou zbratřil. Mžikl, a sok a rváč a kněží mstiví Zbouřili se pekelnícy živí, „Smrt a věčná kletba na pohana!“ Zahučela jak hrom mstícý strana. 47. „Smrt a kletba! y já bratří! pravím; Mělby muž se pohnout krásy střelou? Řád a Boha pevná skála slavím, Světě se mu s tělemtělem, s duší celou, Vyšli peklo! ku křesťanům pravým Hvězdy neviny a krásy s vřelou Srdce výmluvností, sebou nehnu, Vyřknu smrt, a v blaha rozkoš lehnu.“ 198 48. Zahřměl rozhorlenec, když y rváče Žehravost a závist k pomstě pudí. „Nedočkavostí mé srdce skáče; Vásli ledu víra neprobudí K činům Boha hodným? Zdeli pláče Žena, slzy dětem tváři prudí, Muži ocel – Ach! žel škvrna černá Zpekelňuje srdce Krystu věrná. 49. Lid se bouří, a vy muži mdlíte? Vám neb zrádcy smrt.“ Kněz pozdvihl hlasu. „MužiMuži, ženy! hrůzli nevidíte? Na zmatku se s podivením pasu, O prchlíku nešlechetném víte, Bůh vám srdce bodá, a vy v kvasu Rozkošnosti zarývajíc duchy Zbožňujete mrzké neposluchy? 50. Bůh vás vyvrhuje z lásky klínu, Zatracuje v nekonečný plamen, Že jste lekajíc se krásy stínu Otevřeli nepravosti pramen, Prchněte, ať duch můj v zrady blínu Nespiv se y nezdřevnatí ramen Prudkosti, a vletěv pevný v nebe Zvýší lid, a zblahoslaví sebe. 199 51. Bůh y lid smrt vyřkl, a vy mřete Ouzkostí? Kde skryt jsy hanebníče! S ním sem; života dny roztrhněte, Peklo šlehej plamen, vydej klíče Horoucýho žaláře!“ Ha! kvete Růže pobožnosti, jako lvíče Nedočkavé horlivost se třese, Strojí hranicy a oheň nese. 52. „Neznabohu smrt! Smrt neznabohu“neznabohu!“ Opětují hlasy s zuřivostí, „Horlením se zalíbíme Bohu, Potvrdíme práv svých nestraností. Spravedlnosti! kdes? Zkřidli nohu, Oblaž lidi svatou ochotností! Kdo jsy pravdy, kdo jsy Boží ctitelctitel, Staň se kněží věrných oslavitel.“ 53. Jak strach s zmatkem při posledním soudu, V propastili bezdné shrknou světy, Třesoucýho uchopí se oudu, Cti a rozkošnosti sprchnou květy, Hrdinové v bázlivosti proudu Ukvapujíc s živícými lety Soudcy, před trůn vznešenosti padnou, Tak zde ukrutnícy hrůzou vadnou. 200 54. Božena co lvice v smrti žádných Nehrozýc se střel a příkořenství, Zbrojí ducha, poděšuje zrádných Závistníků bleskem náboženství. „Kdo chce,“ řečí, „roztřepiti řádných Svazků věčnost hromem násylenství, Hanebníka v zdržujícý chůzy Ještěr svědomí zděs, a msty hrůzy. 55. Tys můj právem svatým. Kdo práv srazý Božství? Ani pekla horoucýho Závist lásky čisté nepokazý, Hana jedem hada kynoucýho Šlechetnosti jasné nepoplazý, Žena muže ctností krásnoucýho, Ať střel smrti mračno kolem šustí, V rozvalině pomsty neopustí. 56. Tvá jsem! Bůh štít nevinnosti křehké Dechem ještěrů a lvů vztek zvrátí; Mocný král co plevy katy lehké Zvětřiv milých ulekání skrátí. Katané! proč rozdrážděné lvice Nevedete s mužem na hranice? Strachli mrtvě vřelce ruce spíná, Msty se leká duše v těsnu líná?“ 201 57. Ticho. Oto pozoruje hnutí Mezy Čechy; plesá, po táboře Že se bouře znítí k vypuknutí, Lid se zježiv jako trhlé moře Strhne krále k bráně zahynutí, Prušan číhajícý v syvé hoře Jako průval spadne na zmatence, Zmaří v proudu štěstí oslavence. 58. Okem kyne na horlícý kněze; Plamen syrný trhá bouřícými, Msta se s smrtí na pekelném veze Draku, odváženost ječícými Žehrateli k Václavovi leze, Škubá ženou, dětmi plačícými, Ostří zbraň, a s šklebným posmíváním Kvapí k velkým pomsty vykonáním. 59. Jako bouřeli se rachocením Mnohoranným v horách oznamuje, Vicher živne, nebe osvícením Křižotvárným kraje ulekuje, Hlukot hromů blízkých rozdrcením Skalin nahých smysly uchvacuje, Lek a hřmot y smrt a život všady Jeví křižujícých ohňů hady; 202 60. Tak y po táboře bouře šlehá V plamen, plodí pověrami zmatky, Poděšený lid co dravec běhá, Vidí starce, uplakané matky, Bázeň jak svět na svědomí lehá, Rozkolíbá cti a lásky zvratky, Msty se leká, práv se svatých bojí, Outrpností vře, a křiky rojí. 61. Vidí Boženu, a slyší pláče Neviňátek; muže ctného pevnost Zaráží y rozďáblené rváče, V srdce zocelené vtírá levnost S bolestí se; rozhorlenec skáče Zuřivostí, Čechy pojí krevnost S nešťastnými. „Cyzynecby námi Vládl, a hyzdil šlechetnosti chrámy? 62. Na svobodu! Patřte! jak se žena K nohoum vine s dětmi spanilými! Ty mi tváři známé, jaká změna! Bože! krása rajská zavilými Ukrutníky střená; a ty Čechu! Krásy své květ stavíš ku posměchu? Kruhy raž, ctnost strhni ze žaláře, Rozdrob vztek, a rozplaš mstivé snáře!“ 203 63. Řekli mužové, a hoříc zlostí, Šíříc hluky obnažili zbraně. Rváči rozžehraní kyselostí Se co vlcy obořili na ně; Táborem vztek zobřil zvětřeností, Msta a sobství živly v každé straně, Jakby bitvy rozběhly se proudy, Plamen hněvu rozžal vojska oudy. 64. Hřmoty náhle tichnou, lid se dělí, Oto míjí davem, jen zlí kněží. Kdo se ulekaným vojskem bělí, Bouři v peklo sráží, pokoj věží? Král to mocný; jak se vojsku vtělí, Kázeň vládne, strach se v tvářích sněží, Okem kyne, řád tře dobrodruhy, Muži třepí Václavovi kruhy. 65. Vidí, slyší, Václava se táže, Muž se koří pánu, pevně praví: „Šlechtic Čech jsem; kdo? slib ústa váže, Žádná škvrna duše neohaví.neohaví.“ Ženu tiší pán, a kněžím kážekáže. Pokoj„Pokoj s slušností mou vládu slaví, Žádný nehni nevinnosti vlasem!vlasem!“ „Díky!„Díky!“ rod a vojsko zvučí hlasem. 204 66. Poobsýliv jídlem rod y slovy Propušťuje milé na svobodu. Kněží roznícení jako sovy Zasýlají kletby ctnému rodu, Kletbu vyřknou vojsku: „Ženy vdovy Zanecháte mrouce v štěstí plodu, Bůh své v peklo srazý bojovníky, Vsadí na trůn vaše protivníky.“ 67. Kletby lid se děsý. „Co se stane S námi? s zvědavostí k sobě řečí. Neštěstíli vyhřmí svrchované Bídy, čili Bůh nám rány zlečí Nehod, pod ochranu milované Přijme muže s nepřetrhlou péčí? Ach! kdo pátrá v budoucnosti lůně, Trestli sníží, vzkřísý nás cti vůně?“ 68. Řkou a osudu se lekajíce Nedůvěrně na nebesa zhlíží. V plamen rozšlehuje strachu svíce Bázlivost. Když Mladota se blíží, Lidmile ach! bílí ouzkost líce, Zoufání a hanba kroky tíží, Vitkov v poutech pán, msta Boží živne, Y my klesnem, vzdychá lid, a syvne. 205 69. Rváči prohlašují Čechům pády, Rozhrnují neštěstí střel roje. Tajně rozsývají strach a vády, Rozkřesují mezy soky boje. Oto rádby zvrátil skálu vlády, Král však plaší slovem nepokoje, S výborem svým v nenadálém rázu Chystá Prusům rozkvašeným zkázu. E: av; 2002 206
Bibliografické údaje

Nakladatel: Arcibiskupská knihtiskárna; Špinka, Václav
(V knížecí arcibiskupské knihtiskárně, řízením Václava Špinky.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 206