I

Jak je to pitomé, když odvahy již není Jak je to pitomé, když odvahy již není
tě prostě políbit na jízvu růžovou, kterou ti na krku úslužnou rukou svou odhalil vídeňský holič. Člověk, toť poblouzení. Motýlem býti, přiletěl bych a sed na tenhle květ. Na tenhle květ? Nikoli: místečko malé na velkém květu sličném a tajemném, jenž ke mně večer chodí tichým snem, tvůj sladký bubikopf, ve chvíli nenadálé, a s ním ty oči tvé, v nichž hnědá milost plá. Laskavá? Zlá? Nač ti to povídám? Člověk je poblouzení, a senzibilita mu tančí na vlásku. V tom cizím městě zkrásněla jsi pro lásku, a tak mám recidivu básníkova snění. Hlouposti, řekni, probodni mě hnědým pohledem. Co s tím snem? 15

II

Když o pěti ráno vyskočím Když o pěti ráno vyskočím
v studené temno jitra, vodotrysk něžné radosti zpívá mi v bazénu nitra. Když ráno pak vcházíš do dveří, v každičkém nervu to cítím, sedím však jako byrokrat nad hromobitím. A když pak stojím před tebou, nic nedovedu ti říci: pro tebe slova jsou chudá a hrubá, má kněžno bledolící. Mám strach, že přelud rozbiji, když hlasitěji jen hlesnu... A myslím, že brzy auto mě přejede, protože chodím jak ve snu. 16

III

Když dneska ráno mimochodem Když dneska ráno mimochodem
jsme dívali se na obrázky, na neuralgickém mém spánku, z kterého civí smutné vrásky, tvá kadeř chvilku tančila mi, a já se v nitru chvěl jak dítě, jež do ohně by rádo sáhlo a netroufá si... Tak rád skrytě svou hlavu byl bych ke tvé přitisk, do chladícího vánku čelo, jen na okamžik, na okamžik, by vše, co bolí, dobolelo. Však toho hrdinství! Já bál se, že hlavou uhneš, hořkost zbude... Vždyť takhle aspoň na tom spánku tvá kadeř dosud... se mnou... všude! 17

IV

BALADA
Všel poutník v město starobylé, běda mu, všel poutník v město starobylé, běda mu, tu před paláci kvetly sny a rudé růže nad trny, běda mu, běda mu, běda. Byl poutník prachem silnic bílý, běda mu, byl poutník prachem silnic bílý, běda mu, tu jednu růži sklonil k rtům – však bodl se a vzbudil šum, běda mu, běda mu, běda. Tu kdosi děl a přísně hleděl, běda ti, tu kdosi děl a přísně hleděl, běda ti: Cizinče smělý, odkud jdeš, že růže nám tu trhat chceš? běda ti, běda ti, běda. Já z dálky kráčím, odpověděl, běda mi, já z dálky kráčím, odpověděl, běda mi, tam všickni lidé krásně sní a růže voní bez trní, běda mi, běda mi, běda. 18 Já zabloudil a hledám cestu, běda mi, já zabloudil a hledám cestu, běda mi, chci v rodný kraj se vrátit jen, kde není cizincem tvůj sen, běda mi, běda mi, běda. Nechtěl jsem utrhnout květ městu, běda mi, nechtěl jsem utrhnout květ městu, běda mi, já mnil jen, že jej sklonit smím, by zavoněl mi v sen, jejž sním, běda mi, běda mi, běda. 19

V

WAGONS-LITS
Dokud jsi mlád, ach mlád, ach mlád, wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits, svět vzkvétá sladce všemi snad, jachtami, tropy, hotely, ženami pletí všech a vnad, wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits. A letí mládí, šílenec, wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits, byls básník a byls milenec, cos žili jste a viděli, v vzpomínce sládne hořká věc, wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits. Vzpomínka zlatí skutečnost, wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits, i v pivnici, kdes denní host, v maloměšťácké posteli. Spokojen hryžeš holou kost, wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits. Leč běda ti, když náhle zříš, wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits, jak z mdloby když se probudíš: den hluboce je zardělý a v noc ti plane Jižní kříž, wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits. Snadno sis dával malý cíl, wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits, cos, bloude, z mládí učinil? Oči – snad pozdě – prozřely. Pohřebních vozů zpívá kvil: wagons-lits, wagons-lits, wagons-lits. 20

VI

Lahodným vánkem je mi pokojný tvůj krok Lahodným vánkem je mi pokojný tvůj krok
i všecka tvoje prostá a líbezná gesta, domovem ptačím hruď tvá, klín tvůj i bok. Kolika rytmy stříbrně zvonících slok ozývá se tvá dívčí, zvídavá cesta! Bojácně mimo tvou bytost zavřenou chodím, unavené své srdce k svatému obrázku vodím děťátka velkého, na které číhá svět. Šílený svět a šílené město, tajemství let. Titěrné? Bolestné? Laskavé? Nevím. A ani myšlenky tvé jedné neobjevím, spolu když sedíme a štíhlé prsty tvé tancují nad strojem své tance námezdné... Nadarmo, jarní zahrado, ve snách tebou bloudím a z prasklé loutny své dětinské písně loudím. 21

VII

Ty nevíš ještě, jak se někdy řítí Ty nevíš ještě, jak se někdy řítí
nám v bezdno čas. Ty nevíš ještě, jak nám život někdy pod rukou mizí. Smrti se nebojím, vždyť život jindy i bolí tak, že tuhle dovolenou uvítal bych s úsměvným klidem. Však na světě je tolik strašné krásy, jíž se ti chce, a tolik štěstí, které rozkvétá jen ve vzácné chvíli, že taká vteřina, když propaseš ji a provždycky, je oloupením bytosti tvé celé, života tvého. Života, který pro chudé a dobré je krátký tak, neb na každou jim krůpěj štěstí, krásy čekati dlouho. Rozumíš, strome? Jak se nyní řítí mně v bezdno čas a jak mi stále znova život nyní pod rukou mizí? Vždyť z tebe jen mě ovívá dech štěstí a života, vždyť tys jen krása, kterou nyní chápu, vyznávám, hltám. 22 A uvaž teď, co dnů a hodin ztrácím, když nemám tě ni na dosah svých úpěnlivých očí, spálených můrek. A uvaž jen, co dnů a hodin ztrácím, jež z hlouposti snad sám si mařím, žebrák příliš plachý u tvého prahu! 23

VIII

Motýl mi sedl na ruku Motýl mi sedl na ruku
a pták mi po boku skáče. Kdybych jen věděl, motýle, kdybych jen věděl, ty ptáče, že nejsem pouhou příhodou uprostřed vašeho kraje, ale že horký paprsek lásky, jež ve mně zraje, pronikl vaší bytostí a hřeje, hřeje vás v nitru. Jak milionář bych vracel se a silen strojil se k jitru. 24

IX

Úsměv svých zoubků jsi mi darovala, Úsměv svých zoubků jsi mi darovala,
úsměv tvých zoubků stále se mnou teď. Ať cokoliv s tvým obrázkem si říkám, ten sladký úsměv – tvoje odpověď. Na radost, vděčnost, na touhu i žal můj mně stejně svitne, stejně odvětí – a bude jednou k zešílení stejný, až vzdušný zámek můj se rozletí. Zaň však i za ta příští svoje muka jak jaru strom chci květem děkovat. Zač stál by život, kdyby pro žal příští to nejkrásnější bál se míti rád. 25

X

Jednou zrána, když jsi četla, Jednou zrána, když jsi četla,
skloněna jsouc nad stolkem, a pro pohled můj jsi kvetla, tropů květ, jenž spadl sem, pohledem svým mimochodem políbil jsem výstřih tvůj – Ale již tu se svým svodem, šeptaje mi drze: Stůj!, Erós všudypřítomný byl, rošťák malý... Kdo za to? K podlaze mě, myslím, přibil. Tohle je mu nad zlato. Nehněvej se. V říze režné sklopen nechodí můj zrak. Dokořán zřel dveře něžné, vešel tedy, tiše tak... Dítě sladké! Svět se líbil, tančil svět se zrakem mým. Dítě sladké!... A já slíbil, že to na něj nepovím!... 26

XI

Proč se ti nelíbí Veliký Dug? Proč se ti nelíbí Veliký Dug?
Tys plachá, on je akrobatika, smělost a hluk. A přece chtěl bych jeho náruč míti a pak tě do náruče uchopiti, a chtěl bych zuby jeho, bych prokousal se s tebou do světa širokého, má lásko. Tu bychom také Bagdád si vybrali, na jednu pohádku z Tisíce a jedné noci si zahráli. Ta naše akrobatika byla by ovšem něžná. Pak bychom navštívili pole sněžná a vůbec všech pět světa dílů a skončili bychom antikou na ostrově Milu... Ty jeho svaly a zuby mít a za umění moci dát si takhle zaplatit: to by nám zazněl světa zvon, orient-expres, transatlantik, auto a avion, má lásko. Chudáci takhle často sní. Ostatně, ve skutečnosti nejsme tak neskromní. Stačila by nám svatební bez svatby cesta do některého hodně jižního města a sladký pocit, že jsme na svobodě. Nesměli bychom míti však daleko k Veliké vodě. Znám jednu košatou smokvoň na Adrii, samota je to, mořské vlny nedaleko bijí. Po noci vlahé měli bychom krásné jitřní vteřiny, nad kukuřičným polem zpívaly by nám modré hlubiny. Vyspalí, jasní, odpočatí šli bychom krajinou, ruka by voněla mi zvláštní květinou, má lásko. 27

XII

BŘEZEN
Dnes ráno venku na nádraží omládly nárazy, sykoty, hvizdy, poněvadž v zahradě kos ladil flétnu, a lokomotivy vzpomněly si na veselé jízdy. V zahradě všecko chvělo se očekáváním, a u domovníka ve vile Růženka školačka řešíc dělnickou hádanku tu místo Revoluce napsala Sněženka. Buclatá Andula, služka ve vile, nakoupit plujíc, jako kaditelnicemi na počest jara houpala koulemi přídy a rozesmála se plachtami všemi. Ó srdce! Všecko zkrásní prastarým úsměvem. Však nezapláčeš nakonec přece, jak plavec, jenž Tahiti navštívil a se syfilidou vrací se k severní řece? 28

XIII

NÁMĚSÍČNÍK
– Nekliden věčně a nespokojen, se všemi věcmi nitkou jen spojen, od pevného vždy znova se trháš, za tím, co plyne, se v neznámo vrháš, udiven, dojat i nenávisti pln, hostem jsi u každé stanice – kde cíl tvých nepokojných vln? – Spadl jsem, pane, z měsíce. – Teď přitažlivost však země tě drží, unášen života našeho strží, nemůžeš uniknout zákonu jeho, osudu člověka pozemského, zatoužíš po klidu, přístavu, ztišení, spokojen s příštím všedním dnem; neslyšíš v srdci písně smíření? – Jsem fascinován, pane, snem! Přišel jsem, pane, z jiného světa, kde ctnost a krása svobodně vzkvétá k vyššímu životu, v čistším slohu, bez pověr, předsudků, tyranů, bohů mozek a srdce společně jdou, zarmoutí možná, leč neničí – nezapomenu na zemi blaženou! – Však neuživíš se tesknicí. – A přece živ jsem tu snem a touhou, nesmířen znova vždy na cestu dlouhou vydám se za nimi, tápu a žízním, jedinou žádostí vzplanu a vyzním, 29 po hřebenech a po římsách vysoko kráčím a výše zřím, po zlatém souzvuku do strun jsem sáh... – Však pro svůj život utrácíš rým. – Přece však jest a přece mi zpívá, když bledá tvář na mě z dálky se dívá a somnambulní vidina sladká k vyššímu světu otvírá vrátka, na dosah ruky je, málo chybí jen, bych propast překročil, u cíle byl... – A vezmou-li ti poslední sen? – Zřítím se na dlažbu, zbaven sil! 30

XIV

MARDI GRAS
Hospoda malá, soudruzi, pivo s čepicí, sentimentální písnička o bílé silnici. Vesnický jazzband řinčí, maškary kolují, to se dnes proletáři prostě tu radují. To chudí lidé bezzubí hraji si na tygra. Také jsem oslavil tu svůj mardi gras. Abychom zapomněli, tu sešli jsme se dnes. Abychom zapomněli na bídu, žaly, děs. Ty muže upracované bakchický sen jal, pravěké svobody dozvuk v krvi jim zazpíval. Ty ženy umořené s bledými děťátky těšily se dnes na rej jak na pohřeb a na svátky. 31 Také jsem přišel zapít pochybným pivem cos. Jazzband mi řinčel. Anebo první kos?... K půlnoci přišlas, zjevení, touho má daleká. V tmě naslouchali jsme spolu v dálku, jež haleká. 32

XV

FRED
Po všech mořích křížem krážem proplavil své mládí Fred, ve všech zemích vedry, mrazem spaloval si srdce květ. Vedry zhnědl, vyschl, zvětral, mrazem zkřehl, popukal – na spálených květech srdce znova květ mu rozkvétal. Ve všech barech hasil žízeň, srdce neuhasil však, zpívalo tu věčnou píseň, v drsném lese něžný pták. Píseň snu a píseň touhy srdcí spadlých z měsíce... Znova po mořích Fred bloudí, znova prázdní sklenice. Pije, tančí, rve se, líbá, uniká mu lidský věk – v srdci však mu stále zpívá, ze srdce naň stále zírá svatý obrázek. 33

XVI

Má touho bláznivá, mé odříkání věčné, Má touho bláznivá, mé odříkání věčné,
má tichá radosti, mé hoře nekonečné, můj sladký osude, jenž ničíš teď mé dny, – jak život líbezným, že milovat tě musím, jak život ukrutným, že láskou svou se dusím a – jednou zašlápnu snad jako květ své sny! Nepřijde jednou den, snad za nejbližším rohem mně zmizíš navždycky a nedáš mi ni sbohem, bych nepochyboval, že bylo vše jen snem? Či všednost nějaká mi tvrdě připomene, že z jiných světů jsou mé zámky povětrné, že nemám báseň plést si s denním životem? Má básni poslední, to bude konec všemu, co v srdci zvonilo ke slunci vznešenému, co krvi dávalo ten její žár a lesk... Kéž zahřměl by pak svět již, rudý oblak stanul nad zkřehlým životem, bych ještě jednou vzplanul a na dlažbě dal zabít srdce svého stesk! 34

XVII

V zlatých a stříbrných strunách V zlatých a stříbrných strunách
mé city potichu hrají a na zasněných dunách pak v úplňku usínají. A procitají vždy znova před západem luny a sáhnou na stejná slova v zlaté a stříbrné struny. Z dob zašlých však píseň to není, neželí minulých sněhů, v snění a roztoužení moderní zpívá něhu. Moderní něhu z hlubin bolestných zkušeností, slzami broušený rubín rozkvetlý na moudrosti. 35

XVIII

Pták ještě zpívá. Květů všude plno. Pták ještě zpívá. Květů všude plno.
Strašlivým proudem jaro rozlévá se, a nedosažitelné pro mě, plyne šílenou rychlostí a zmizí zase, mimo mne plynouc, předem jsem je ztratil, oslepen, zlomen, spoután náměsíčně, vše pronikajíc, nepronikne oblak, jímž celý zahalen jsem ustavičně. Což ptačí písně, za nimiž jsem chodil s pokojnou myslí do hájů a lesů, proniknout mohou k srdci, které plno jediné touhy, jediného děsu? Jak něha květů půvabem svým křehkým okouzlit senzibilitu mou může, když tvoje něha vražedná ji svírá a pěstuje v ní krvavé své růže? Zřím zeleň rostoucí, leč jako plátno, na kterém ve dne v noci zjevuje se postava tvoje, vzdálená i blízká, po lukách prochází se, bloudí v lese. Ó všudypřítomná, ó sladkohořká ty loupežnice krutá, jak je smutné to jaro, které pohádkou být mohlo! A marně ptám se, je-li to tak nutné. A marně sobě, tobě vyčítávám, nic nevěda než to, že miluji tě, že všude vidím tě a ve všem slyším, ty sladká ženo a ty strašné dítě! 36

XIX

Bloudím lesy. V duchu s tebou. Vyprávět Bloudím lesy. V duchu s tebou. Vyprávět
slyším všecky ptáky kolem o lásce a trudu. Kukačka mi prorokuje mnoho let. Ale já jen myslím na ta, která s tebou budu. Bloudím lesy s polibkem tvým, plachým snem, jenž by se tu proměnit dal v sladkou mdlobu dlouhou. Ale není naším denním údělem panská volnost bohatých, již netrápí se touhou. Chudí, spoutaní, jen rychle ukradnout smíme někdy vzácnou chvilku radosti a blaha. Lidé pracující nejvíc mají pout. Milence však pro ta pouta nejvíc bolí hlava. Přes to všecko, drahá, na paměti měj, my že svému osudu i sami trochu chceme. Za to platíme, že nejsme na prodej. Tak jen prací svobod svých si někdy dobudeme. To zní trochu čítánkově, drahá, vím. Ale věř i, že bych raděj letěl s tebou světem, k jeho krásám hledal pro tě slavný rým, ve tvých očích zřel již radost planout jasným vznětem. Zvítězíme? Ustoupíme? Prohráme? Chtěl bych tě tu. Spolu bychom rozhřáli snad ledy. Láskou také křídla sobě dáváme. Chtěl bych se statečnou ženou vzlétnout naposledy. 37

XX

O půl šesté ráno podle zahrad O půl šesté ráno podle zahrad
znova s tebou v duchu hovořím po těch pěti nočních hodinách, jež zpola probděl jsem, – a pouze vím, že jsem s tvými ňadry na rtech spal, rukama tě celou miloval. Všecky myšlenky mé, všecky nervy dávno, drahá, víš, že ty jen máš, ale teď i krev mou, celé tělo těžkým vínem bouříš, napínáš: Strome sladký, rovna nemoci je má touha po tvém ovoci. 38

XXI

Tuším již, co nechceš říci. Tuším již, co nechceš říci.
Odstín hlasu, pohybů tvých včera mi to prozradil. Mlčelivá, přece mluvíš. Hrdá, osudu se koříš. Klidná – nejsi klidna již! Vím už: nevysměješ se mi. Vím už: políček mi nedáš. Bouře v nitru tvém se strhla. Chvěji se. S lehkým srdcem, s lehkou myslí mohlas pohráti si se mnou. Mohlas přijmouti mě z nudy za tenora hrdinského. Mohlas čísly studenými vteřiny mi odměřovat. Čistší jsi. Loukou kráčím. Tolik kvítí! Náhle jedno nade všecky! Vím již, co mě k tobě táhne. Odpusť mi, že do kostela vešel jsem já nehodný. Plesnivý sup ze strmých skal v mnoha klecích krotl jsem již. Ale na nic nezapomněl, co se děje na výšinách, co se děje v propastech. 39 Jako kněžka Aštarothy po chrámových stupních stoupáš. Jako svatá mučednice sestupuješ do arény. Chvěji se. Hrdá jsi jak štíhlá palma nad arabskou studní jasnou. Tichá jsi jak velbloudice hroužící se v dlouhé písky. Sladká jsi jak modré jitro nad saharskou oázou. Ale dovedeš být také, hrdá, tichá, sladká ženo, s hlavou v bouři dovedeš být statečnou?! 40

XXII

Jsi stále se mnou, třeba daleko jsi, Jsi stále se mnou, třeba daleko jsi,
jsi stále se mnou, i když nechceš být, a ničemu, co chtěl bych s tebou činit, nemůžeš zabránit. Ó, nemysli, že to nic neznamená, že sny a představy jsou pouhý dým; v mém mozku divokém a horké krvi jsi mou a já jsem tvým. Znáš antický ten příběh o básníku, jenž marně krásnou hetéru měl rád a nakonec, když sama přišla k němu, ji nemoh milovat? Vždyť ženu tu měl ve snu čarokrásném, jenž mu ji celou vydal napospas, a v milování větším skutečnosti mu plamen lásky zhas. Já nejsem ovšem Řek, a moje láska má iluze a něhu moderní, a sny mé o tobě jsou přes vše křehké jak zvonek podzimní. A tys jen dívka dobře vychovaná, jež zvědavě se dívá do světa, – to není běsů fyzických květ rudý, jenž nám tu rozkvétá. 41 Nemysli však, že platónskou má láska a ve snách mých žes pouhý plachý stín: své dlaně kladu na tvé něžné boky, svou hlavu v sladký klín. Před mramorem tvým po celou noc klečím a jitřně zardělý jej v rukou mám, a modlitbou mou polibky jsou moje, jimiž jej pokrývám. 42

XXIII

Již soumrak houstne nad poli a lesy, Již soumrak houstne nad poli a lesy,
za chvíli ztichne poslední zpěv ptačí. Z okna se dívám do krajiny prosté. Pojď bažantnicí se mnou do Podmračí! To pěkná cesta je. A naposledy jsem s lehkým srdcem ještě chodil po ní. Pojď, drozd nám zahrá ještě na svou flétnu a okraj lesa fialkami voní. Pojď, všudypřítomná! V tom zešeření na bílé silnici a v tichém kraji snad rozpovídám se, a s čistým srdcem projdeme zvolna rašícími háji. Chtěl bych ti tolik krásných věcí říci, o věcech velikých ti vypravovat. Chtěl bych tvou mysl jako velké dítě na kolenou své zkušenosti chovat. A směle, vesele tvé krásné touze kus energie, víry, směru dáti a vštípit ti, že na svobodu nikdo čekati nesmí, nýbrž si ji bráti... Již soumrak houstne nad poli a lesy. Z okna se dívám do krajiny prosté. Jsi u mne jako vždy, a jako vždycky mé břímě stesku roste, roste, roste... jak v houšti bledý květ, jenž slunce vidí jen skulinami ve vysokém doubí a iluzí pln čeká, čeká, čeká: Se slunkem svým se nikdy nezasnoubí? 43

XXIV

ROK CHUDÉHO NA SLUNCI
1
Kráčí-li se mnou po městě paprsek prosincový, podoben zdá se nevěstě; já snad ženichovi. Svatba však ještě daleka, jsme oba lidé chudí, vánice jindy haleká, a věci kolem studí. S pokorou, která zahřeje, se k nevěstě své tisknu, a když se krásně zasměje, ze srdce si výsknu. 2
Paprsek jde-li lednový po bílé třídě se mnou, kdože tu něhu vypoví křišťálovou a jemnou. Po diamantech cupeme, veselé jsme děti. Nežli však město přejdeme, paprsek domů letí. Ohlížím se a zastavím, naposled rukou kynu. Mé srdce ztrácí zlatý rým, slunečnou domovinu. 44 3
V únoru zřídka spolu jsme, je smuten, přísný, bledý, třebaže spolu hledíme na pukající ledy. Mrzutě krabí uličky umouněné tváře. Stesk zahaluje zorničky nevěstě z bledé záře. Čím bledší je však, smutnější, tím více toužím po ní. Aspoň k té bídě vezdejší pár okřídlených koní! 4
Březnový plachý paprsek vstříc chodívá mi vratce. Mdlý cudností i touhou změk, tulí se ke mně sladce. Stříbrný vánek mražení celičkým tělem třese. Jsme oba láskou raněni a protahujeme se. Polibek hoří na retech, do parku kroky svádím... Brzy však dochází nám dech, mlčky jdem stromořadím. 5
Když přijde duben rozmarný a vlajky větru vlají, 45 můj paprsek je nezdárný, šibalstvím očka mu hrají. Paprsků vůbec všude je! Všecky vykasané! Lýtka jsou plna naděje, podpatky umazané. Já však nevěstu již mám. Na světě žádná jiná! By polibek líp chutnal nám, napíti dám jí vína. 6
V květnu jde s každým člověkem paprsek po ulici, a všecka srdce pod sluncem jsou velcí uličníci. Příroda volá zhluboka, vábničku má lstivou; jdu lesem podle potoka s nevěstou skotačivou. Tu chci ji pevně sevříti, plaše však unikne mi. Pták umlkl, květ nesvítí, sám jdu zas ulicemi. 7
Paprsek sladký červnový konečně v náruči mám! Na růžích jeho větvoví rozkoší znaven dřímám. 46 Čím svět je kolem s vůněmi, čím ptačí melodie! Zlatými pokryt pažemi, slyším jen krev, jež bije. Leč procitaje ustrnu. Kolem jsou přísné chlumy: zlatou a těžkou korunu postavils na hlavu mi. 8
Paprsku, ženo, múzo niv, své červencové ruce roztáhlas jako žhavý div nad sklizní revoluce. Nehoden jí a nehoden tvé rozmyslné lásky, opouštím vše pro jeden sen, prohlubující vrásky. V teplo tvé schoulen hořím snem o štěstí v širém světě, jež za horami, za mořem u dalekých cest kvete. 9
Uhaslo touhy mámení v srpnovém stínu dubů. Na těle mám znamení po vroucnosti tvých zubů. Teď na tebe jen vzpomínám, paprsku spalující; lenivě přitom naslouchám listnaté hudebnici. 47 Kvečeru půjdu za tebou, u vody naleznu tě. Zkus ještě zoubků hru tu zlou! Heč, už to nejde tak krutě! 10
Vlhkostí vilnou voní dnes kraj, kde jsme šťastni byli. Dráždivých barev tichý ples po stráních zahájili. Teď hýří v hříčkách milostných paprsek zářijový, ač způsobů je velmi ctných, když si pak u mne hoví. Věděl jsem, že je umělec v lásce, jež chce být svěží. Sladký mu přitom ruměnec od hlavy k patě běží. 11
V říjnu zas v městě scházím se s paprskem, jenž mi bledne. Holubi sedí na římse, na srdce smutek sedne. Hřbitovu svět se podobá v ulici postrannější. Chudší je v městě chudoba, touhy palčivější. Plakáty krásně volají z cestovní kanceláře. Melancholicky zírají zorničky z bledé tváře. 48 12
Paprsek listopadový po jižní touží zemi, do louží hledí, cukroví chroupaje s nadějemi. Polibek jeho hladí jen, tak zřídka u mne bývá, a já jsem bázní nemocen, že se mi připozdívá. Jen máme-li den jasný zas, tu modlíme se spolu: Osude, otče, pošli nás k Tichému moři dolů! 49

XXV

Touha má brázdí Tichý oceán Touha má brázdí Tichý oceán
a zlézá Kordillery; chtěl bych své štěstí prováděti po moři, vzduchu, pevninách pěti jak světa pán. Touha má širá jest jako svět, střed její silný jak smrt; kdybych jen věděl, že v tom středu nenajdu nakonec srdce z ledu a z vosku květ! Touha má širá jest jako svět a kolem osy krouží též: kolkolem osy z pravdy i ze snu, po které vzletím nebo klesnu a naposled. 50

XXVI

Máš-li velkou touhu, co se může státi? Máš-li velkou touhu, co se může státi?
Nejsnadnější věc je pro ni umírati. Nejtěžší je žíti, by se skutkem stala, na paloučku štěstí ptákem zazpívala. Ale nejsmutnější, když ji navždy ztratíš. Vězněm bez naděje do cely se vrátíš. 51

XXVII

ROZMLUVA
– Josefe, moře, moře chci vidět, vody, lodi, břeh; jak v temném, chladném skleníku těsném dochází mi tu dech. – Marie, moře jsou široširá, plavci jsou krásný stav, chudé však na všecka moře vozí toliko biograf. – Josefe, chce se, chce se mi jíti pestrou východní ulicí; tady se člověk barev bojí, světlo je pouhou jepicí. – Marie, na východě jsou země plny věcí podivných, chudý však z obrázků jen špatných pozná jejich pláč a smích. – Josefe, chci se na mostě z lián ptákem houpati a v tropech vlahým nocím taje odposlouchati. – Marie, Marie ze severu, tropy jedovaté jsou, chudáci nejvíce z jejich krásy v knížkách poberou. – Josefe, aspoň pod sněžkami pláněmi tedy letěti! Koně a saně, zvonce a vítr, růže, růže na pleti! 52 – Marie, rychlá jízda jásá jako hosana v kostele, chudí však nemohou daleko jeti, chudý má toliko neděle. – Josefe, tolik tupých očí všecky krásy světa zří, a já bych je milovala a já bych je objímala láskou mateří. – Marie, tupé oči nezří, bohatí nemají naděje; chudý však zrakem snů svých zírá, touha mu brány otevírá: Věř, nebo umři! 53

XXVIII

Do okna jsem se posadil celý, Do okna jsem se posadil celý,
poněvadž noc je tak podivně krásná, jako tvé oči, volání tvoje, ty moje touho temná i jasná. Na lesích mlhy jsou, nad nimi měsíc, tajemně domky dědinou chodí, v dáli se leskne Sázavy stužka, po nebi láska beránky vodí. A vlažné ticho měkce se vzdouvá nadějí, snem, jež červen tu vznítil... Už dlouho jsem štěstí hebké a křehké tak blízko nepocítil. 54

XXIX

Kdyby mi bylo 30 let Kdyby mi bylo 30 let
a třeba i více, jen kdyby tak mnoho mi nebylo: bláznivým loupežnictvím zruměnil bych ti líce, severní slunce změnil, by se ti líbilo. Nikdy jsem v životě svém na osud nenaříkal, všelicos byl jsem a všecko rád, a když jsem tu a tam za něco pykal, jal jsem se s uzlíčkem malým nanovo putovat. Zle jsem se míval někdy, dobře nejednou taky, optimisticky jsem hleděl na naše slzavé údolí, tušil jsem slunce za nejčernějšími mraky, o každé bolesti věřil, že jednou dobolí. A když mi počaly pomalu šednouti vlasy a napěchované dni mé divoce prchati, míval jsem zářivou oblohu nad zlátnoucími klasy 55 v pokojném nitru... Ó hořká závrati, kam zmizely věci pokojné z prostého života mého, kdo zmatek a hoře náhle mi do nitra rozesel a touhu bláhovou? Kdo do srdce statečného, jež nikdy nic neželelo, palčivý zasadil žel? Nikdy jsem na osud nenaříkal, a nyní přece s ním pošetile se hašteřím o těch svých 30 let! Jak pelichající dravec mřížemi železné klece k obloze hledím a sním: poslední, královský vzlet! Kdyby mi bylo 30 let a třeba i více, jen kdyby tak mnoho mi nebylo, do tvého života slétl bych jako vlasatice bez proseb, otázek – ó, já vím: v srdcích by zvonilo! Srdce by zvonila, zvonily by světy, v Marseille by čekala na nás překrásná loď. Sbohem buď, severe! Letíme, nemajíce mety. A nenapadá nás říci: V pokušení nás neuvoď. 56 Hleď, delfíni na vlnách tančí, jak v srdcích láska a radost, na stole paluby slunné štěstí je prostřeno. Uchop jen pevně číši, jež touze činí zadost, zatímco vánek z volného moře hladí ti rameno. Jak sladko blouzniti, když pro tě zpěv svůj hudu! Na tichomořském ostrově mohl bych stanouti jen, ořechy kokosové střásal bych na vlažnou půdu, aby ti mléko jejich osvěžovalo sen... Kdyby mi bylo 30 let a třeba i více, jen kdyby tak mnoho mi nebylo: motory, kola, plachty, má sladká holubice, nestačily by srdci, jež by se řítilo... Ztráceje chrup a hřívu, rozumem korumpován, přece však tu a tam ještě mám odvahu a krev. A tak si myslím někdy, tebou jsa opojován a všude, na každém kroku, nalézaje tvůj zjev, že stačilo by snad jediné statečné gesto tvoje, 57 jediný ruky tvé stisk, pohledu tvého vznět, abych tě odvážným pilotem unesl, svatá panno, na jiný svět... To je však pouhý sen jak vše, co s tebou žiji, je to jen z lásky a iluzí utkaná pohádka, když z hlubin očí tvých sladkých úsměvy piji, čekaje den ze dne věrně na tato cukrátka. A moje hoře, toť že vím, dnes už vím jasně, že bys mě za svého loupežníka přijala naposled, že bys ten sen můj sama v skutečnost změnila krásně, – kdyby mi bylo asi, asi tak 30 let... 58

XXX

V severní louži k holému břehu V severní louži k holému břehu
dvě loďky přivázány jsou. Oblaka bílá s něhou na svém sněhu jsou jedinou jim útěchou. Oblaka bílá přiběhnou jak děti, poselstvím srdce zahřejí; oblaka bílá do dálky letí poskytujíce naději. Oblaka bílá, lůžkové vozy, s tvou touhou ujíždějí v dál... Dvě loďky se houpají... Vědí bozi, co osud kde jim uchystal. 59

XXXI

JINÝ ROZHOVOR
– Kdybych byl svoboden, vzal bych hůl a všecko svoje do batohu. Ještě jsem neviděl světa půl! Ze svého štěstí pouze trochu. Dveře bych otevřel, šel bych, šel až k zelenému moři dolů: růžový keř by rozpučel na holé stráni mého bolu. – Kdybys byl svoboden, šel bys, šel, jak všickni chuďasové chodí, – ale ty věru bys nedošel ni do přístavu velkých lodí. Svobodu vezmeš si, když ji chceš, a nohy nechodí ti ztuha, světa však vezmeš a dobudeš jen se smělostí dobrodruha. – Kdybych měl odvahu, shodil bych kabátek panský, panské zvyky, do dlaní plivl bych si a dych a vyrazil bych z republiky, vsadil bych na práci, sval a krev poslední groš, na velkou kartu: vydal by železný světa řev dolary pro mou krásnou partu. – Kdybys měl odvahu, v zubech nůž, konkvistadorů srdce dravé: šednoucí nedohoní již muž, co mladík prospal v době pravé. Změklé máš svaly a srdce mdlé, krev pouze na sny postačí ti: 60 tělo tvé slabé a usedlé nemůže svět si podrobiti. – Kdybych byl mlád, ach, ba pravda, mlád, neseděl bych tu, nerozprávěl; v sibiřské Klondyce právě snad teď zlatokopův stan bych stavěl. Člověče dobrý, řekni však, zda vědělo by moje mládí, co muži vypráví starý vrak, jejž příboj bije, dráždí, hladí? – Kdybys byl mlád! Nač ten planý vzdech? Nevstane mrtvý, leží, leží. Živému korunu snů však nech, v ní zpívá ještě život svěží. Až touhy vyhasnou, zbledne sen, životu bude odzvoněno: po věcech sladkých ti zbude jen vzpomínka šedá, prázdné jméno. – A hořký zbude-li v srdci žel, že jedna touha marna byla, ta, kterou život mi zahořel jak v slunci zlatonosná žíla? Co snu a touhy mi platen dým, nač rozkvetly mi klasy plané, vím-li, že pohádku nezměním v skutečnost žatvy požehnané? – Co všecko nechtěl bys, tuláku, v počasí špatném na rozcestí, kde bědné plemeno chudáků nepozná nikdy, co je štěstí! Byť sil jsi neměl již, nebyl kos, do srdce nevpusť rezignace: snad ještě zbývá ti šťastný los anebo strýček v Americe! 61

XXXII

Podzimní den zesmutnělý Podzimní den zesmutnělý
hasne v mlze lehkých par – Pouze vzpomínkou jsem celý, když tak chodím po pokoji: v mysli mé se tiše rojí podoby tvé sterý tvar. Vzpomínám a vzpomínám si na tvých nálad šerosvit, v dálku s tebou pluji kamsi, nevím kam a neznám cíle, tajemné mně přiřklas míle, je můj osud v tobě skryt. Dokud slunce věci zlatí, rozechvívá sladce vzduch, rozsevač jsem na souvrati, věřím v žeň a věřím – v štěstí, jež z dvou srdcí musí vzkvésti, když se k druhu tulí druh. Věřím v svazek, jehož tmelem čistý vznět a moudrý sen, věřím, že si s jasným čelem dobudeme na životě trochu krásy, tepla v psotě, která otravuje den... S večerem však pustne země, teskná přijde hodina, vzpomínky se rojí ve mně, smutek s touhou úpěnlivou, strach, že iluzí vše lživou, kterou zničí vteřina. 62 Ó, jak prahnu v také chvíli po tvé ruce! Ve tvůj klín v snách se moje hlava chýlí. A jen spát! By bylo ráno a v tvých očích něžně psáno, že vše není pouhý stín! 63

XXXIII

Vzpomínám si, vzpomínám Vzpomínám si, vzpomínám
na ten jeden fíkovník. Modré nebe v srdci mám, touhu – dík a touhu – dík. Pohlednice jadranská na obzoru šuměla. Nevíš, jak to sladce lká, kadeří se do běla! Vzpomínám si, vzpomínám na tu jednu vlahou noc... V poušti cihlové se ptám, co nám přijde na pomoc. 64

XXXIV

Koráby starostí a hoří Koráby starostí a hoří
křižují denně po tvém moři, je vysíláš i přijímáš. A tenhle provoz samočinný nečeká ani na pokyny, do smrti hojnost zboží máš. Zato však zřídka na své vodě zříš radostí a štěstí lodě po mnoha marných nadějích. Važ si té chvíle, je to svátek, palubu vyšnoř do Benátek, sem věnce, hudbu, tanec, smích! Sem rychle! Radost způsobiti můžeš-li, radost zakusiti, jí neodkládej na zítřek! Můžeš-li kvésti, neotálej, zvoň, zardi se a sálej, vzleť motýlem, jenž kuklu svlék! 65

XXXV

Lidé si kupují pečené kaštany, Lidé si kupují pečené kaštany,
aby jim v kapsách ruce hřály. A dobré skutky jsou námi konány, aby nám srdce zahřívaly. Oranže z tmavého listí mi svítily, dálnému městu děkuji za ně. A v zracích bližního radost jsme vznítili, a naše srdce jí plné má dlaně. Lidé si kupují drogy a alkohol, když všecka křídla byla jim vzata. A nenávist nás hryže, tajný bol, bezmocní jsme-li jak batolata. Z praporů hněvu srdce se raduje, děkuji za ně zástupům rudým... Silným a bohatým snadno se miluje, těžce, tak těžce slabým a chudým. 66

XXXVI

Touhy chuďasů jsou krásné Touhy chuďasů jsou krásné
jako dívčí ňadra bledá. Co jste pro ně učinili, by je polil ruměnec? Touhy chuďasů jsou strašné jako nože v dětských ručkách. Co jste pro ně učinili, by se jimi krájel chléb? Touhy chuďasů jsou marné jako kroky vězně celou. Pouze stáří ochromí je, pouze smrt jim otevře. 67

XXXVII

MODLITBA
Osude, slituj se nad básníkem a jeho milou. Vždyť oba věří v tvou revoluci krutou a přespanilou. Jenže jsou oba křehcí lidé a krásy světa chtiví, nemají zkrátka nadání pro asketické divy. A také jim žaludek selže často, když o politiku běží; štěpy jim kvetou v zahradě, když na horách sněží. Ti lidé tedy prosí tě o velké slitování, abys jim dovolil potoulat se po široširé své dlani. Abys je poslal expresem na východ nebo západ, kde maloměšťáctví svlékli by a dostali krásný nápad. Abys je poslal do přístavu námořnického vření a na břehy, kde zelené vlny bělavé zuby cení. Abys je na koráb posadil mezi nebem a vodou, kde zaplesati mohli by pospolu nad pohodou. Abys jim zbrunátněti dal na slunci horkých krajů a poodhalil jim závoje z tropických zemí a tajů... Slituj se – pomni, osude, že spatří-li ty krásy, vřelejších končin nevšednost, barvy, tvary, hlasy, uvidí také na jejich bujném a spanilém těle strašlivé stopy pařátů bílého nepřítele, hluboké rány, jež chamtivost a zpupnost zasazují nejsladším koutům země... Tu uzříš, kterak plují 68 z dalekých cest ti lidé, jež pudila touha a láska a kteří žíznili po světě, že byli jen chudá cháska, ó, kterak plují k domovu s velikým pokladem v duši a k svodům starého světa ještě více jsou hluší. A ti, jež do světa hnalo kouzelné, milostné snění, v tvé revoluci, osude, umřou snad na dláždění. 69

XXXVIII

Ó světlo, světlo, jak ti vděčen jsem, Ó světlo, světlo, jak ti vděčen jsem,
že, maje zrak, i sen svůj mohu zříti, jenž, ztělesněn zde, živým mramorem v mou jeseň vešel, hřeje, voní, svítí. Ó vzduchu, vzduchu, jak tě velebím, že dýchati a – milovati lze mi, že po všedních dnech srdcí sladký rým mé svátky korunuje nadějemi. Ó živly, díky, že jste shodly se, poslaly štědrou Pomonu až ke mně; své ovoce mi nese na míse, na zlaté míse rajské plody země. Ó hmoto, díky, že jsi rozkvetla do pozdních dnů mých nejkrásnější básní, že utkalas ji vroucně ze světla, jež úsměvem i černou chvíli zjasní. A díky, dík, že rozněcuješ v ní jak hudbu v pramenech a v květech vůni sladkého ducha něžné jiskření, jež tane nade mnou jak novoluní. 70

XXXIX

Má radost z květiny, jež sladce voní Má radost z květiny, jež sladce voní
a pro mne, pro mne právě rozkvetla, to není ryčné řehotání koní, to tichá modlitba je ze světla, jež v mozku tetelí se, v srdci hoří pokorným, vděčným díkučiněním... A k nejkrásnějším břehům jižních moří chtěl bych ji nést a něžným veršem svým jak hedvábím ji obaliti celou... Té hrůzy, býti ránem květině, jež otvírá svou náruč uzardělou jen pro tebe a ve tvé hodině! A toho štěstí, věděti, že cítí dne svého úsměv táti v hebkou tmu, pokornou něhu, a že přináší ti jarní svůj dech co oběť podzimu... 71

XL

Žhavý oblak zlatý po mém nebi pluje. Žhavý oblak zlatý po mém nebi pluje.
A pak že mne osud nemiluje! Jenže oblak zlatý pluje v neshledanou, a mé nohy brzy navždy stanou. Žhavý oblak zlatý pluje nad mou hlavou, oblévá ji něhou usměvavou. Jenže oblak zlatý pluje v přeneznámo, a mé srdce bude jednou samo. Když ten úsměv zlatý nade mnou tak tane, zapomínám na vše, co se stane. Z tmy však volá na mne z bezedného moře nezbytného sbohem černé hoře. 72

XLI

MAGNÓLIE
Ach bledá, cudná, plachá, mlčelivá, jak sladký je tvůj ruměnec, když rozkvět tvůj se uzardívá, ta něžná věc z jiného vzduchu a světla. Ach tesknící a prochladlá tak marně na tomhle slunci ubohém a v otroctví, jež tane jednotvárně nad křehkým snem, pro kohos včera vzkvetla? Svou touhu spjal jsem bolestně s tvou touhou jak ruku s rukou k modlitbě, svůj sen a stesk s tvou kalvárií dlouhou, a v chudobě do dálky zíraje vadnu. Hle, podzim. Tmavá nad severní travou jsi zchudlá kněžna z Ostrovů, a já jsem přišel za tvou něžnou slávou pln okovů, a odkopneš-li mne, padnu. 75

XLII

Ó Pomono mé jeseně, ty víš, jak vděčen jsem Ó Pomono mé jeseně, ty víš, jak vděčen jsem
za všecko tvoje ovoce, jež pro mne zrá a sládne, co bylo snem, co bylo snem, to jako zázrakem v mé utišené zahradě, kde tolik toho vadne, se proměnilo v skutečnost, a plnou náruč nesu tvých hroznů sladce zatrpklých, tvých hořce vonných vřesů. Ty víš, jak vděčen jsem a plach před touto úrodou, jak říkám si, že nehoden jsem této pozdní sklizně; mám každou slastnou vteřinu za nezaslouženou, pokorně snáším smutků svých i bázní steré trýzně: korunu korun přetěžkou jsi na hlavu mi dala, korunu korun přesladkou, bys také kralovala. Já tomu chtěl, já tomu chtěl, já snil jsem, blouznil, ždál, a tak jsem na vše připraven, co pro tebe mne čeká. Leč ve svých snách jsem jednoho se přece nenadál, co zasmušilým přízrakem mne ustavičně leká, jak obraz krásný nade vše, v němž přesto chybí cosi, co nelze najít, uhodnout, snad jedna krůpěj rosy. Jdu zahradou tvou přetěžkou, jdu králem, který zná své říše všecky poklady a zdroje, kouty, krásy, – a přece náhle ustrnu, ten, jenž se nevyzná v zamaskované končině, kde ztichly všecky hlasy. Zas osamělým v sobě jsem, je zdáním vše, co držím; jdeš mimo žal můj cizinkou, kams k dalekým jdeš stržím. 76

XLIII

Stříbrná hvězdo na nebi Stříbrná hvězdo na nebi
mé listopadové jeseně, tak zblízka na mne hledělas jak mramor z jarní zeleně, a všecky sny mé kroužily kol tvého čistého obrazu: byla to výprava na křídlech do říše srdcí bez kazu. Stříbrná hvězdo nade mnou a nad mým zavražděným snem, teď svítíš mně tak z daleka, a vše se zdá jen přeludem. Maličkých žalů komáři kolem lží krouží maličkých, z veliké touhy zbývá chtíč, z iluzí hořký vtip a smích. Jak zlatohlávek v ulici má láska prachem se potácí. Pod hroznou tíhou všednosti klesají lační žebráci. 77

XLIV

Pět let jsem ti věrně sloužil, Pět let jsem ti věrně sloužil,
tu a tam jsi mzdu mi dala, bolesti jsem nastřádal si, ostatní jsi mně zas vzala. Pět let u tebe jsem žebral o almužnu z měkké ruky: upeklas mi těžký pecen z hořké trýzně, slané muky. Navždy odcházel jsem zlomen, ještě jsi mne zavolala, mrtvou něhou, živým vtipem znova jsi mi srdce rvala. A já zase chodil žebrat k prahu nemilosrdnému o lásku, a míň než lásku, o almužnu hladovému. Každým pohledem jsem prosil, zřel, jak zrak tvůj sen můj škrtí... Odchází tvůj směšný žebrák do neznámých ulic smrti. 78

XLV

Na tvrdé lavici tvrdě natažen Na tvrdé lavici tvrdě natažen
poslouchám vrčení vlaku. Jsem fakír, asketa a vraždím sen, mám 170 tlaku. Vagóny ženou se nocí deštivou vpřed k mechanickému cíli. Pět let už hynu horečnou chorobou a jsem jen srdce, jež kvílí. Vagóny, vagóny, básník-vězeň zřel, jak rozletíte se v dálku! Také jsem kdysi takovou touhu měl; jen černou kávu mám v šálku. Vyháním jedem krutého žalu jed, připraven složiti kosti. Těžko se žije, když potuchl vznět, zanikl v bezednosti. Jsi temná bezednost, sametová noc, vše se mi propadlo do ní. Mně ni smích poetův nejde na pomoc, to řehotání koní. 79

XLVI

Zlatý oblak odplul v neshledanou, Zlatý oblak odplul v neshledanou,
tmavá noc se dívá do srdce. Místo hvězd jen černé slzy kanou, horké, trpké, slané ovoce. Modré auto silnicí se hnalo, leží rozdrceno o jabloň. Jabloň kvete, jaro zavolalo. Bere. Dává. Pokorně se skloň. V tmavé noci z jabloně to sněží, ticho duní zavražděným snem. V autu na mrtvole v krvi leží bílé květy s něžným ruměncem. 80

XLVII

Profil bledý, Profil bledý,
smutný profil bledý zahlédl jsem v elektrické tramvaji, jako ledy, palčivé a těžké ledy myšlenky mi v hlavě splývají. Zhroutil se mi sen, jako racek bílý krutě postřelen kvílí, kvílí, volá o pomoc, na jezero padá noc. Tvář ta bledá, smědá tvář ta bledá s kruhy pod očima, něhou modravou, spát mi nedá, její černé hvězdy, běda, ve dne v noci vidím před sebou. Zhroutil se mi sen, jako racek bílý krutě postřelen kvílí, kvílí, volá o pomoc, na jezero padá noc. Mořem bolů, nadějí a bolů pro tu tvář a ženu plul jsem po léta, vrakem k molu, srdce moje, my teď spolu vracíme se smutni ze světa. 81 Zhroutil se mi sen, jako racek bílý krutě postřelen kvílí, kvílí, volá o pomoc, na jezero padá noc. V podvečeru, teskném podvečeru stínem mezi stíny už jen vzpomínám, tvář tu v šeru, sladkou tvář tu bledou v šeru jako chorou lunu v srdci mám. Zhroutil se mi sen, jako racek bílý krutě postřelen kvílí, kvílí, volá o pomoc, na jezero padá noc. 82

XLVIII

V oblacích a mračnech V oblacích a mračnech
bloudil stroj můj ze snů, nad podzimním smutkem hledal křehkou vesnu. Tu a tam se zachvěl, zatřpytil se slastí, když paprsek zlatý slétl do propasti. Stokrát však se třásl v nekonečném pláči, kymácel se hrůzou jako velcí hráči. Konečně se zřítil ptákem do lilií. Usmívá se jaro nad mou havárií. 83

XLIX

Když chlap je samý pláč, Když chlap je samý pláč,
strojte pohřeb. Nebude-li to spáč, umřel sen. Když chlap vám umře jen, pokoj jemu; umře-li ti však sen, zbledne svět. V květinách leží spáč, pokoj jemu. Zrazený bloudí sen, nepohřben, nepohřben, pustinou. 84

L

ZA MAJAKOVSKÝM
V temné noci k černým slzám mým se druží slzy rudé, v temné noci za jarního deště: Tys to věděl, já to nevím ještě, co bude. Za dnů štěstí, za dnů revoluce, slávy, vítězství byls zlatou křídlovkou na Rudém náměstí, a já Tě miloval. Dech věcí nejvyšších dul vichrem nad hlavami, my byli se všemi a nebyli jsme sami, nám srdce okoval. Milenka rudá v krvi milovala, tančila, zpívala, rodila, vstala, řítil se starý krov: Ty, Majakovskij, byl jsi svědkem všeho, já, S. K. N., jsem v dáli z rytmu Tvého pil váš kov. Po letech, za dnů neštěstí svého malicherného, a přece silného jak smrt, zůstavše básníky, ač jsme byli svědky traktorů, stoup a nebozezů pětiletky, setkali jsme se znova: Ty už jen stín, já živého cos ještě. Je temná noc a jarní letí deště přes dvojí žal. Tys dotrpěl ho, dozpíval, a já mám slova ještě. Toť vše. 85

LI

Nepláči pro ženu, Nepláči pro ženu,
pláči pro svůj sen: v prachu na silnici leží pohozen jako květ makový, schnoucí rudý květ, který odhodila, chtějíc dovádět. Nepláči pro ženu, pláči pro život: nedošel jsem cíle o poslední schod. Měkká ústa chladná řekla tvrdě dost, minulost jsem prohrál, ztratil budoucnost. 86

LII

Prý vraždíme, co milujeme. Prý vraždíme, co milujeme.
Nikdy tě nezabiji. A přece spolu nedojdeme. Přetneš mi šíji. Jsi němá gilotina. Skláním už hlavu. Až vypadne ti z klína, ukaž ji davu. Nepadl v bojích ni bídou strohou, léta ho nezlomila. Zhroutil se u mých hedvábných nohou, když jsem ho pokořila. 87

LIII

Odkvetlo stéblo tonoucího, Odkvetlo stéblo tonoucího,
mrazivý vítr láme je. Po poli mrtvých snů a klamů marně se plouží naděje. Obrací ve tmě mrtvá těla, marně se dívá do tváří. Strnulá ústa nedýchají, vyhaslé oči nezáří. Jen ticho, hrozné ticho širé zavolá, zalká, zapláče. A z bezhvězdného nebe kane studená rosa na spáče. Vše mrtvo. Jednoho jen třeba: ty mrtvé pohřbít. Nemohu. To černé pole přeorati. Jednoho třeba. Nemohu. 88

LIV

Balvan v sobě nosím Balvan v sobě nosím
z mramoru a spěže, na prsou mi leží, do srdce mne řeže. Podobu má sladkou, tíhu nejhroznější; snad již nenáležím mezi lidi zdejší. S balvanem tím v prsou těžko, těžko žíti; s podobou tou sladkou chce se odejíti. 89

LV

V bludném kruhu utrpení V bludném kruhu utrpení
nemohu se zastaviti, bezmocně se točím. Kde jsi, ranní kuropění, bych se mohl probuditi, světlo dáti očím! Žiji noc a piji jedy, v temnu chřadnu, lupen zkřehlý, v temnu spadnu do řeky. Z temných očí naposledy probodnou mne chladné jehly, marné sbohem navěky. 90

LVI

Nic na cestu již nezbylo Nic na cestu již nezbylo
za tím, co srdce vysnilo, čím hlava zahořela: snem nejkrásnější zůstal sen, na prahu štěstí zaškrcen rukou, jež zledověla. Vlaky tě vozí tam a zpět, ulice jsou tvůj hrůzný svět, v němž bloudíš za přízrakem; dáváš se k marným cílům nést, v příboji davů, síti cest den ze dne zmítán vrakem. Všecko, co potkáš, zabolí, a nepřekročíš mrtvoly, jež na srdci ti leží: všude je s tebou, kam se hneš, pro všecko druhé oslepneš, z jabloně marně sněží... 91

LVII

Chtěl bych mít boha, abych proklínal, Chtěl bych mít boha, abych proklínal,
chtěl bych mít ďábla, abych čaroval, však mám jen mozek, který zešílel, a srdce, které pláče. Chtěl bych mít sílu pro zlou nenávist, chtěl bych mít pýchu jako vichru svist, však mám jen lásku, lásku bezradnou, a žal, jenž v prázdnu kvílí. 92

LVIII

Zbledl mi svět jak hvězdnatá noc k ránu, Zbledl mi svět jak hvězdnatá noc k ránu,
však to, co přijde, nebude již den; vypadl rubín z mého talismanu, ze živých byl jsem drsně vyhoštěn. Jdu mezi mrtvé, umíraje žízní po zhaslém světle, zavražděném snu, jdu mezi spáče, zbavené všech trýzní, však se strachem, že brzy neusnu. 93

LIX

Jak teskno stromu košatému kdysi, Jak teskno stromu košatému kdysi,
jenž na slunci snil svého štěstí sen a každým květem hlásal optimismus a každým listem chválil nový den, když náhle bleskem rozpolcen a spálen jak strašidlo se tyčí z ranních par, a krváceje z ran, jichž nazahojíš, naději ztratí, radost, sílu, tvar. Tu, neumře-li do příštího jara a vzhlédne jako ukřižovaný, na rozhozených údech vypučí mu zeleně trochu, život prohraný. Jak stařec shrbený, když slzy vyschly, jen o svém žalu ještě šelestí, zatímco vůkol mladá zeleň bujná se valí útokem a přes něj ke štěstí. 94

LX

Bludička dobrá nebo zlá Bludička dobrá nebo zlá
v hlubině srdce horoucně tobě plápolá pro život, pro smrt. Všecko, čím jsi a býti chceš, závisí na ní, zvítězíš nebo zahyneš veden tím světlem. Každý má bludičku jinačí, svou vnitřní hvězdu; někoho ztrhá a zmrzačí, jiného zdvihne. Však provždy zhasne-li v srdci ti modrá ta hvězda, mrtvolou živou ti blouditi, raději zab se. 95

LXI

Řekněte jí, až ji potkáte, Řekněte jí, až ji potkáte,
výročí že slavím popáté, se svým žalem bloudě sám a sám, slepcem na světlo si vzpomínám. Setkáte-li se s ní, rcete jí, beze snů že bloudím alejí. Nezřím nazad, padesát pět let, jež mi zhořkla jako cizí svět, před večerem pochválený den, nekorunovaný, marný sen. Nezřím vpřed, kam pranic neláká vypovězeného žebráka. Stínem k reji stínů přihlížím, za mřížemi smutku živořím. Vřava světla již mi nezpívá: v srdci praskla lampa zářivá. 96

LXII

Ta neděle krásná mě zmučila, Ta neděle krásná mě zmučila,
že pláču zas, kudy chodím, tys byla tak strašlivě spanilá, svět podoben plachetním lodím, jeli jsme jakoby v krásnou dál po mořské zelené pláni, já se však pohlédnout na tě bál, jak sluha na svou paní. Ty žhnulas jak réva zrající a hrozny voněla jsi, mne touha drásala štkající, když hladilas mi vlasy, mě drásal stud, že jako zločinec jsem tebou trestán tak strašně, a z básně, ze snu nakonec že zbyly mi jen vášně. Ach, nesměti tě již obejmout, když vedle mne dýšeš letem, nesměti nikdy již s tebou plout tím druhým, tajemným světem a věděti, že mě opouštíš zlákána krve snem novým, – to hoře, ta muka se nedovíš, a nikdy jich nevypovím. 97

LXIII

Jsi z prutů zlatých a stříbrných Jsi z prutů zlatých a stříbrných
tvrdá a krutá klec, a já jsem stěn tvých studených zoufalý zajatec. Od mříže k mříži se potácím s touhou a mroucím snem, odražen, vstanu a narazím; lidé jdou zvěřincem. S rozbitou hlavou vzpomínám, v pokorný schoulen kout, jak za člověkem jsem vyšel sám, zřel zlatý oblak plout. Byla to iluze. Šel jsem tmou. Objal mne tvrdý kov. Až mne z té klece vynesou, buď zdráva! Šťastný lov! 98

LXIV

Srdce mi zarostlo kartouzky, Srdce mi zarostlo kartouzky,
v mozku mi rozkvetl pcháč, a nemohu ti již dáti nic než ten svůj hořký pláč. Láska prý hory přenáší, však nebéře, kde nic není, nedostanu již od tebe než soucitné pohlazení. Říkáme tomu přátelství, je to jen strašlivé břímě, je to jen nejsmutnější hrob na chudé vrchovině. Tys pohřbila v něm mládí kus a zapomeneš s radostí; já mám jej v sobě, věčný kvil, celý můj život mi odcizil, jsem nad sebou samým jen zlomený kříž. 99

LXV

Stavěl jsem pomník nejkrásnější, Stavěl jsem pomník nejkrásnější,
to svému snu a tvému jménu, tu a tam přece jen jsem doufal, že korunu dám dílu svému. Korunu zlatou z vroucí shody nad všemi pošetilostmi, milostnou báseň z vůle srdcí, jež ke světlu se derou z tmy. Nechtělas tomu, nemohla jsi, musíš jen jíti za svou krví; žel, nejsme v tomhle posledními, jakože nejsme ani prví. Z pomníku jako ze života zbyla mi troska trčící, na místo koruny teď kladu jen triviální čepici. Má Píseň písní končí směšně jak sterý případ nejvšednější; i to jsem tušil: z měsíce jsem, a ty jsi pouze žena zdejší. Stavěl jsem pomník nejkrásnější, snad z měsíčních svých pouze chyb. Ty korunu dáš jednou troskám: svůj krutý vtip. 100

LXVI

Své přátelství mně zachovalas, Své přátelství mně zachovalas,
a já ti za ně líbám ruce; bez něho byl bych věčný psanec v studené noci strašidelné, bezhvězdné. A přece je to hrozné břímě, jak balvan těžké, těžké blaho. Růžový keř jsi zasadila na hrob, v němž leží moje štěstí a můj sen. Růžový keř mi kvete, voní, blaží mi zrak a drásá srdce: odpusť mi, odpusť, že to srdce, opilé tebou, touhou, žalem, jen pláče. Vždyť dar tvůj nejvíce mě tíží, že sen můj pouhé spáleniště, že nemohl jsem tvému mládí přinésti všecky krásy světa a štěstí. 101

LXVII

Líbám-li ti měkkou ruku, Líbám-li ti měkkou ruku,
hladím-li ti mlunné vlasy, dotknu-li se sametové tváře pobledlé, dívám-li se do tvých očí, do těch tmavých hlubin něhy, zřím-li pod nimi ten sladký, pastelový stín, strašná vlna proběhne mnou, vlna blaha, žalu, touhy, neskonalé utrpení, neskonalá slast, sevře srdce jako závrať, ohněm pálí, mámí vínem, odsouzené ruce moje tisknou nehty v dlaň. Tu jsem bezmocný jak dítě, sochy milenec líp na tom, řekni, co mi tedy zbývá, nežli stesk a pláč! 102

LXVIII

Teď o samotě někdy se mi zazdá, Teď o samotě někdy se mi zazdá,
že láska moje není již tak čistá, jak bývala, když snů mých zbožná něha svatozář tkala kolem bytosti tvé a já si maloval tě volnou, krásnou, jak kráčíš, žena přečistého srdce, tou pracovitou básní naší lásky, kterou mi vnukla hlubina tvých očí, pro čin a štěstí nad malichernostmi a sladké přístřeší po vřavě světa... Ta křídla zlomilas mi, sen můj tone, přátelství tvoje svíraje jak stéblo, však láska trvá, žalář sladkohořký, na jehož mříže tisknu horké tělo, když v samotě mne vášeň oslepuje a bledost tvá se stává rudým květem. Mé srdce, dříve opojené sněním o cestě ve dvou za růžemi světa, svou krví zmučenou teď prahne pouze po zakázaných růžích tvého těla... Však spatřím-li tě zas, tu moje touha, bolestná, prudká, sládne znova něhou, a znova vím, že i má vášeň lidská je čistá stejně jak můj sen i láska. Jsi stále oltář vroucí zbožnosti mé, jež se životem spojila mne čistě: když polibků hold jsi mi zakázala, hold slzí povol srdci bezmocnému. 103

LXIX

Měj se dobře v domovině Měj se dobře v domovině
dělníků na velké věci, zapomeň, že v smutné dálce pláče pro tě srdce v kleci. Měj se dobře v rudém městě, kde se osud světa hněte, zapomeň, že v šedé zemi jedno srdce hořem kvete. Měj se dobře, měj se dobře, zapomeň té epizody. Měj se dobře, měj se dobře. Co bych řek ti naposledy? 104

LXX

Víš o mně všecko, znáš i mou lásku, Víš o mně všecko, znáš i mou lásku,
víš, kdo se s tebou dnes loučí zlomen hořem a touhou. Naděje marna, jsou temné cesty, po kterých půjdu, půjdu-li vůbec v nějaký zítřek. Víš o mně všecko, znáš buď a nebo mé hořké lásky, hořkého žití v stínu tvé krásy. Jsem sláb svou láskou, tys mládím silna, odcházím, vzlétneš, skrupule zahoď, buď volná, jednej. Naděje marná, můj osud jistě je zpečetěn již, a rozhodlo se tvé mladé srdce, oddychneš si, až zmizím ti z očí, jak po zlém snu se probudíš ráda v daleké zemi. Mýlím-li se však, může-li ještě nás jednou něco spojiti tiše něhou a prací, 105 napiš mi psaní, můžeš-li vrátit mně sen a život, po kterém prahnu, napiš mi psaní z rudého města: víš, čím mi bude osamělému zde, kde mi všecko připomíná tě. Mám-li však pravdu, když rozum dí mi, že marna všecka naděje moje, zapomeň na mě, zapomeň, nepiš, probůh, jen nepiš konvenční dopis, krutého nečiň dobrého skutku. Zapomeň klidně, bude tak lépe pro tebe, pro mě, a neuslyšíš poslední pláč můj. 106

LXXI

Pavouci smutku hlídají mě Pavouci smutku hlídají mě
v žaláři soukromého bolu, zatímco venku nosí břímě, strašlivé břímě lidé z dolů, dělníci z fabrik, statisíce, i všecka srdce uražená, a zkrvavená metelice v ulicích syčí, bída stená, a pouze hněv, jenž všecko zvíří, pro novou tvář a radost vzplane. Ó avantgardo! Pionýři! Ó vzpoury ruce požehnané! Jsem s těmi z hutí, skal a silnic, jsem s jejich vzpourou, s jejich řádem. Nezapomněl jsem, nezradil nic. Jsem stále s rudým vodopádem. Nezapomněl jsem. Čekám tiše jak u silnice žebrák chorý, až hne se průvod nové říše a píseň davů pod prapory. Jak chorý žebrák! Oči zrudlé vše jako zpod závoje vidí. Raněné srdce, mdlé a zchudlé, se za bolest svou marně stydí. To nelze změnit. V černé zimě dobolí žal i život spolu... Pavouci smutku hlídají mě v žaláři soukromého bolu. 107

LXXII

FOTOGRAFIE
Zde tyto ruce něžné, ty že jsou loupežnice? A toto srdce sněžné, to že je vrah? Nořím se v tyto zraky, hledám v nich lež a šalbu: jen něhu pod oblaky vidím v nich plout. Něhou a smutkem kvete ten ušlechtilý štěp zde, pod kterým žal mi hněte přetrpký chléb, pod kterým krev mi teče z nejstrašlivější rány; oloupen o vše, kleče o konec lkám. 108

LXXIII

Dvacátá třetí na věži kdes bije, Dvacátá třetí na věži kdes bije,
zavrčí auto ještě v ulici. Chtěl bych jí trhat bílé kamélie, v skleníku spícím vázat kytici. A šumí ticho červencové noci, sednice stará praská ze spaní. Ach, v sadě pro ni hrozny trhat moci, když měsíc všednost stříbrem vyhání. Noc pokojná tu idylicky voní i venkovem, i maloměšťáctvím. Však zapřáhl bych čtvero bílých koní a šlechticky jel pro ni městem tím. Setřela slzy srdci raněnému, jež před spaním teď blouzní vděčností. A ráno poletí vstříc štěstí svému, své bolestné a křehké radosti. 109

LXXIV

Unavené konvalinky, Unavené konvalinky,
plátky růží čajových do vína jsem natrhal si z tváří, bledých tváří tvých. Ze srdce, jež dvakrát pláče, tvůj i svůj jsem vlil v ně žel, tvůj i svůj jsem vlil v ně smutek, aby nás tak nebolel. Víno z topasů a zlata oblilo nás oblakem, utkán z bolesti a něhy soucitným nás pojí snem. Chladná květina tvé ruky sklání se mi do dlaní, a když rty své na ni tisknu, vteřina jak štěstí křehké vroucně v srdci vyzvání. 110

LXXV

PALMA
Severní lide, nejlahodnější klima oválo život můj, touhu mou probudilo, nejlíbeznější moře očima svýma přehlubokýma navždy mne, navždy sladce okouzlilo. V srpnové noci o nich mi pověděla palma, kterou jsem objal přitištěn ke pni, krev moje s její krví si rozuměla, tesknicí zněla: – Své ruce k modlitbě se mnou pobožně sepni! Ztepilá palmo ovoce přetěžkého, zabloudili jsme pod cizí nebe chladné. Jak zatoužilas po křídlech, zamlklá něho! Mnoho-li všeho, chudobou zmrazeno, severem zmařeno, vadne. O tvoje vyhnanství opřel jsem svoje léta, tropy tvé koruny zbledlé jim poskytly střechu. Spolu teď sníme o rodných krásách světa, hedvábná meta iluze chlebem živí nás bez oddechu. A dokud míza stoupá našimi kmeny, bylo by možno naděje sladké se zříci? Před námi mapa světa se hvězdnatě klene, život se žene – přece snad, palmo, palmo má bledolící. 111

LXXVI

Když mezi láskou a sudbou svou Když mezi láskou a sudbou svou
jako mezi nebem a zemí s loďkou svou houpáš se ubohou s předtuchami a nadějemi, jednou večer snad po špičkách přijde host něžný k tvému hoři, má rozum soucitný v zorničkách, k osamělému zahovoří. Nad smutek tvůj se nakloní, zmučené ti políbí čelo, stříbrem tvá samota zazvoní: přátelství s tebou posedělo. Svátečním pokojem dýše kout, poseděl s tebou posel z nebe. Slyšíš-li života struny dout, sladko zapomenouti sebe. A nitra čistého modrý květ v plameni hoře nezaniká. Láska se smířila s přátelstvím. Srdce jen, srdce ještě vzlyká. 112

LXXVII

V otevřené rány žalu V otevřené rány žalu
úsměv luny sněží hebce. Po třeskutém intervalu něha opět vánkem šepce. Milosrdná zahradnice na hřbitově sází kvítí; vzlétla bílá holubice zpod ruky, jež měkce svítí. Choré srdce sotva dýše, choré srdce na kolenou: je to paprsek jen z výše, po níž beránci se ženou? Je to přelud, rozmar chvíle, nebo posel vykoupení? – Pro žebráka z černé míle není odpočinku, není... 113

LXXVIII

Pro jednu ženu – a již pro nikoho – Pro jednu ženu – a již pro nikoho –
svých křehkých písní skládám růženec. To z lásky své a žalu zpovídá se květině tiché smutný milenec, když po práci a zlobě všedních hodin mu jihne mysl v pavučině snů. Toť právo srdce, právo básníkovo, mu nechte kout, kam vřava strašných dnů jen z dálky doléhá, jak vody kalné pod strání tvou, kde kvete petrklíč... Vše mění se, a tají staré sněhy, hluboko vniká nový pluh a rýč, vše mění se, jen stará píseň srdce vždy znova prýští vlnou milostnou jak tichý pramen ze skal pod bojištěm, kde znásilněný život stená tmou... Pro jednu ženu zpívám píseň lásky – pro druhé lidi jako suchý svist nechť bez veršů a rýmů přísně mluví má bezbožná a třídní nenávist. 117

LXXIX

Zas bledá růže sametová Zas bledá růže sametová
v mé teskné dny se usmívá, zas kolem ztepilého kmene má láska tančí bláznivá. Však zlatý oblak navždy odplul a šerý mrak mne provází, vztáhnu-li k teplu chudé ruce, uchopím stín, jenž zamrazí. A mrtvý sen již neotevře růžovou bránu, zlatý most. Na slepou bábu mezi domy hraje si se mnou skutečnost. Za rovník odplul oblak zlatý, jen úsměv z něho zlatého zbyl pro mne na rtech v bledé tváři: sváteční poklad chudého. 118

LXXX

Kdyby má bolest byla jen Kdyby má bolest byla jen
chorobou mého srdce, již dávno byl bych uzdraven, a tyto moje ruce ke chvále zlého žití zas krev mačkaly by z hroznů, pohody letní zlatý jas znova by žhnul mi do snů. Však bolest má je v srdcích dvou a u mne nedobolí, dokud jí rukou laskavou náš osud nezahojí v tom druhém srdci z rubínů, jež jasně vzplát by chtěly a v rakvi z chudoby a snů divže již neumřely. 119

LXXXI

Ach, pojedeš-li v neděli, Ach, pojedeš-li v neděli,
dej v sobotu mi svá ústa, aby ta moje samota nebyla pak tak pusta. Tvá ústa – sladký a bujný květ, jenž dosud se nerozvil zcela, a přece dýše vášněmi, jež země v něj uzavřela. Tvá ústa měkká a hedvábná jsou z červnového jitra. Ty moje pozemská světice, dej mi je, dej mi je zítra. Dej mi je jako prostý dar a ze všech nejvzácnější. Bude mi teskno. Dej mi je, dej, abych byl veselejší... 120

LXXXII

Tré neděl. Vteřina, a přece věčnost Tré neděl. Vteřina, a přece věčnost
a melancholický žal. Vzpomínej! Přes vrchy láska a vděčnost za tebou hledí v dál. Země i nebe nechť milují tebe v té chvíli oddechu tam. Bude-li nad námi jedno modré nebe, nebudu, věř mi, tak sám. 121

LXXXIII

Teď chtěl bych všecko vzpomínání, Teď chtěl bych všecko vzpomínání,
teď chtěl bych lásku svou celou proměnit denně v maličké psaní, v písničku něžnou a vřelou. Abych ti denně děl, tobě i sobě, tanečkem křehkého slova, že v smutné chudobě, zemi i době jsi milenka básníkova. Však denně znaven šedivou prací, ubodán sterem tísní, s jménem tvým usnu jen – v mlhách se ztrácí počátky, konce mých písní. 122

LXXXIV

M. & M.
Vyletěli holoubkové do světa, z klece vyletěli; ta klec, ta již dávno každým prokleta, komu červený květ v srdci rozkvétá; krásné srdce měli. Kilometry dlouhé nás dva dělily, když jsme o tom četli, přesto oba stejně jsme se modlili, aby osud byl k nim laskav na chvíli, tam, kam chtějí, slétli. Letí, letí holoubkové do dáli – nelze doletěti... Sne náš, marný byls, a marně zpívaly obzory, jež na to mládí kývaly: zpět jde do zajetí. Našich čtvero očí nezaplakalo, srdce jen se chvěla. Mnoho-li již ikarských snů selhalo! Mnoho-li již křídel doveslovalo! Srdce se nám chvěla. 123

LXXXV

Svět je už jediné hnízdo vosí, Svět je už jediné hnízdo vosí,
my jsme v něm láje chudobná jen, a že jsme s těmi, kdož uhlí nosí a pole sečou hladoví, bosí, nejhorším dobří vydáni v plen, stero nám vidin usychá žízní, stero nám snů se rozpadá v prach, jedna se daří ze stera sklizní, za jednu radost stero je trýzní, obzory třísní požáru nach. 124

LXXXVI

Mrazivý vichr událostí Mrazivý vichr událostí
vánicí nemilosrdnou hučí. Zločiny rodí se nebetyčné, a malost bližních trýzní a mučí. Znám však své místo, vím, kam patřím, a nezmýlí mne přelidská scestí. Jen pro živočicha teplou ruku v bouři, jež vše, i sny chce smésti! Pro lidské srdce jen teplou ruku! Přítelkyně mých podzimních hodin, za ni ti nosí láska má písně, chudobnou úrodu severních plodin. 125

LXXXVII

Slavík na střeše mrakodrapu Slavík na střeše mrakodrapu
o životě básní: Nutno býti tak ukrutnými, jsme-li takhle krásní? Dívka celičká v růži rtů svých na rtech básníka svého: Nutno býti tak chudobnými za bohatství takového? Jako muškát pláče láska v mansardovém šeru, transatlantiky, aviony letí na Kythéru. Na světě jsou zbytečné věci: milenka a básně. Jednou aspoň žil by rád básník zbytečně a krásně. 126

LXXXVIII

Probudil jsem se ve čtyři ráno, Probudil jsem se ve čtyři ráno,
poněvadž se mi o tobě zdálo, probudil jsem se do tmy a zimy, hodiny nepřetržitě bily, kopyta cválajícího času, uháněl mimo, a já byl sám tu, poněvadž jsi mě opustila. Odjelas mlčky za hvězdou krásy do světa široširého kamsi, vzalas mi s sebou radost i sílu, statečnost, sen i v cíle mé víru, nechalas o samotě mne v zemi, kde dávno vzduchu čistého není, kde zpupnou vlečku loužemi plouhá zlodějská, podlá, prodajná coura, nevěstka bank a lupičů... Probudil jsem se, civěl jsem potmě raněnou zvěří k záblesku v okně, až jsem se do skutečnosti vrátil, hoře své hořké jistotou zapil, že spíš teď doma, lani má plachá, pokojně spíš i s touhou, jež láká tebe i mě až k pólu. 127

LXXXIX

Kytičku jahod na rty přitiskla mi, Kytičku jahod na rty přitiskla mi,
voněla červnem, hřála pasekami. Ovoce koš mi do náruče dala. Kde jsi, má milá, kdes ty hrozny vzala? V čajových růžích ustlala mé hlavě, pod nimi srdce slyším naléhavě. V tom hlasu krve, co v tom všecko zpívá. Ó loutno cudná, loutno žádostivá. Ó loutno něžná, loutno umíněná... V mém náručí se rodí sladká žena. 128

XC

Starému námořníku Starému námořníku
dal osud moře sladké, na zrůžovělých vlnách smí sníti sny své vratké. A do teploučkých vln těch smí nořiti své dlaně; až ke rtům jeho dmou se, kypíce požehnaně. Tak plavec laská moře a moře plavce svého, doplouti chtějí spolu do světa dalekého. 129

XCI

Na splavu mi bílá voda Na splavu mi bílá voda
buší do prsou, kolem šumí slunná shoda země s oblohou; zeleň, řeka, tělo, slunce jeden zpěv a lesk: pouze na hluboké strunce po tobě, mé druhé slunce, v srdci brouká stesk. Ticho, jas. A přece v dálce temno, zloba, shon, bachratý tam, oddán válce, funí babylón; všecko ničí, všecko maří, zhnusí noc i den: nad ním jen mi lunou září něha pobledlých tvých tváří, útěcha má, sen. Ticho, jas. Jen ošemetná, marná iluze. Zhořkla mi už slova vzletná, chůze po duze. Daleko je do pohody. Nedojdeme my. Jdu-li přece, zbodán trudy, s tebou, hvězdo, vím i kudy, za nadějemi! 130

XCII

Pomalu, den ze dne a rok po roce, Pomalu, den ze dne a rok po roce,
kolem se rozlila, okeán ovoce. Kamkoli pohlédnu, vlní se přede mnou, všude je se mnou s vůní i hudbou svou. Kolem mne mořem je, moře kolkolem, já na něm houpám se horkým ostrovem. Houpám se na něm korábem opilým, z něho můj cíl a snění mého dým, z něho má slast a šťastných vteřin cval, z něho můj smutek a dlouhý, dlouhý žal. Houpám se na něm, nad nocí hlubiny, nevěda dne svého ani hodiny, opuštěn střízlivým kormidelníkem, s poslední touhou a závěrečným snem: nebýt jím vyvržen na pusté pobřeží, kde ani vraku se dobře neleží; ustlat si k spánku pod jeho hladinou, splynouti navždy s jeho hlubinou. 131

XCIII

POLEMIČKY
1
Ano, pozitivní krásu, kvetoucí prs žen a země, verš, jenž tančí nebo bije, myšlenku, jež přijde ke mně jako včela do úlu, pozitivní krásu rád mám, pod oblaky křivku letce, pro mne marně bludy rodí nesrozumitelné světce, kněze, metafyziku. Toť mé právo. A má hrdost v roztahujícím se šeru. Světlým mocnostem se kořím. Temným nechci sloužit věru: sapi-sapienti sat. 2
Po zemi chodím, mezi lidmi žiji, znám všecky své i jejich slabosti, a proto rád mám pozitivní boje tak jako pozitivní radosti. Zřím nekonečné drama evoluce a jeho sláva proniká i mnou; přes lotrovinky, zrady, bázně, bludy jdu s předvojem a cestou necestou. 132 Zklamání? Marně v srdci svém je hledám, všech hypochondrů slovo omšelé. Ba ani jsem s ním nekoketoval snad za kocoviny z noci probdělé. Jen domýšlivá nevědomost lidská, jež mní, že svět se točí kolem ní, je denně cituje jak zlého ducha z té ješitné své říše podzemní. 3
Jen jednou v životě snad nedoufáš v své štěstí, když zlatý paprsek ti plyne nad hlavou, a fascinován snem, svým hořem dáš se svésti, jež malomyslně si vzdychne slokou tvou, a již tu kritik tvůj se tragicky hned tváří, jaks hotov s uměním a hotov s životem – Však zatím obláček tě dávno oblil září a za pochybnosti tě trestá úsměvem... Tu sklenka se sklenkou se v milostné hře srazí a sladce zazvoní jak hlásek na kůru: to všecko na počest těch, kdož jak otcovrazi z tvých knížek dělají zas literaturu. 133

XCIV

PÍSEŇ TRAMPOVA
Řekni mi, bílá obloho, řekni mi, černá hlíno, jaké nám v dálce, johoho, jaké nám zraje víno? Podzimní pohodou letím jen vlaštovkou, možná že na břehu klesnu, možná že zelený přístav svůj vysněný uvidím toliko ve snu. Napil jsem se tak hluboce, sladkého napil se jedu, Liki má, moře ovoce, opilým korábem jedu. Řekni mi, němá obloho, řekni mi, sdílná země, kdože ji poslal, johoho, kdože ji poslal ke mně? Po špičkách mimo šla, daleko nedošla, než jsem ji v náruč svou lapil, dlouho se zdráhala, bledla a váhala, než jsem se z číše té napil. A já se napil hluboce, sladkého napil se jedu, Liki má, moře ovoce, opilým korábem jedu. Řekni mi, chladná obloho, řekni mi, horké pole, cože nás čeká, johoho, v prokletém zlatodole? 134 Zpívají žebráci, zpívají tuláci, zpívají vězňové k mříži: vězeň a žebrák jen stal jsem se pro svůj sen, zpívám si k žalu a tíži: Napil jsem se tak hluboce, sladkého napil se jedu, Liki má, moře ovoce, opilým korábem jedu. 135

XCV

REMINISCENCE
Benátskou nocí na širém moři je hvězdná obloha daleká. Stříbrný měsíc bělostně hoří, džamije k spánku se převléká. Bublání zvonců usnulo v dáli, i stáda loudavá usnula. Pro mrtvé ještě jsme neplakali, a sládne noc, jež se nahnula pod starý platan k turecké kašně, kde v mělké míse zpívá proud. Vše je jak ze sna a ztlumené vášně, jsme ostrov vlažný, jenž chce plout. Stříbrným pelem na oknech vzkvetlo tajemství mřežoví rudému. Ach, je to vskutku měsíční světlo, anebo tvář tvoje v harému! Snad čekáš na mne už na divaně, na rtech svých jantar nargilé, a usmíváš se očima laně, jak verše přinesu zpozdilé. 136

XCVI

Netrhej roušku mezi námi, Netrhej roušku mezi námi,
iluzí křehký mušelín, nezkracuj dištanc mezi dvěma končinami, ten modrý stín. Chtěj pro mých snění kočovnické stany být sladkou vidinou, jak ševel hájů pobřežních z tvé strany nechť plachá něha tiší bolest mou. A ze strany mé, z pláže touhy věčné po souostroví čisté radosti, nechť jako vlnobití nekonečné ti zpívá láska má své pošetilosti. Nebourej mostu z lián pavučiny, jež pojí sen a skutečnost. Jsme bílé stíny, bílé stíny... Buď v čistém vzduchu vrchoviny se vzácným hostem vzácný host. 137

XCVII

Slyšeli jste tu píseň, Slyšeli jste tu píseň,
kterou zpívá, jdouc ulicí mlčky? To je píseň pro všecky. Nemohli jste slyšeti té písně, kterou zpívá – někdy – její pohled, zpívaje o lásce. To je píseň jen pro mne. Všecky jarní písně ptačí, jako když časně ráno v květnu otevřete dokořán okna. Všecky touhy dvacetiletého srdce, jako když jitřní paseka vzkvetlá šumí a chvěje se hmyzem. A všecky struny cudného civismu plaše se třesoucí větrem. Nic však hlasitého, protože jste hloupí, cyničtí, domýšliví, a mládí sen je křehká mimóza. A mládí sen je plachý zpěvný pták z vonného houští. Vůbec ho nepoznáte, hluční turisté života. Ale já jej znám, poněvadž za ním trpělivě, po špičkách chodívám. Nic hlasitého. Jen tu a tam jasný, dětinský smích ze srdce přečistého. 138

XCVIII

Nad tvýma zavřenýma očima, Nad tvýma zavřenýma očima,
pod víčky průsvitnými spícíma, a nad slézovým jejich sladkým stínem má něha na kolenou šeptá si, jak čistý člověk roste do krásy, když tichá rozkoš znaví ho svým vínem. Nad tvými ňadry, hrozny těžkými, nebo snad nádobami cudnými, jež dálná svatyně mi darovala, má něha pobožně se nakloní, by, podobna jsouc vzkvetlé jabloni, svým sněhem růžovým je zasypala. Nad klínem tvým, jejž chvět se vídám v snách jak malou bárku v jasu na vlnách, když po něžné pak plavbě odpočívá, má něha slzí tajně obdivem, co vše je člověk zušlechtěný snem, když láska se naň oproštěna dívá. Nad tělem tvým, kde vše mě udiví, vždy znova, posté, jak den zářivý, ovoce plný, květin, vůni, stínů, má něha tane, věčný polibek, pokorný, vroucí žas, jenž klek před hmoty div a lásky domovinu. A to vše proto jen, že tělem tvým jak tiché lampy mlékem růžovým tvé rubínové srdce prozařuje. Tak oltář jsi, když klečím před tebou, a sílu dáváš vlnou milostnou, jsi van v mých plachtách; já se modlím jen. 139

XCIX

Máš ráda měsíc, když se dívá Máš ráda měsíc, když se dívá
stříbrnou tváří do oken, a z temna zříš, jak zář ta tklivá krajinu mění v plachý sen? Tu vzpomínám si na dalekou končinu jižní, tvrdou zem, kde v jasných nocích s myslí měkkou jsem jihl pod minaretem a na všecko jsem zapomínal pro krásné oči nocí těch: na vzteklý svět, jenž v křečích línal, a jeho otrávený dech. Máš ráda měsíc, když tu mění vše ve stříbrnou vidinu? Tak někdy tvoje tvář v mém snění vykouzlí jarní krajinu. Tu zapomínám na břemeno všech vzteků, smutků, bolestí, a jsem jen ten, jenž tvoje jméno, květ nese na ratolesti. 140

C

Poprvé ve svém životě celém Poprvé ve svém životě celém
ne slovy, leč tóny rád bych zněl, vše, čeho nelze mi slovy říci, zahrát bych na staré loutně chtěl. Před sebou vidím růžový leknín tváře, jež tichne, když minula slast, bojím se téměř promluviti, připadal bych si jak ikonoklast. V poduškách kvete subtilní krásou, strašlivou něhu mi do nitra vlil, marně bych hledal stříbrná slova, abych se k němu pomodlil. Slovy té něhy vyslovit nelze, na strunách by se dala jen hrát... Tichounce, tiše, docela tiše srdce chce z lásky se zpovídat. 141

CI

Co bych byl bez tebe? Co bych byl bez tebe?
Vysypaný klín. Co bych byl bez tebe? Znechucený stín. Do země, do nebe trčící jen stvol. Do země, do nebe harašící bol. A co jsem s tebou tu? Zpívající strom. A co jsem s tebou tu? Mramorový lom. Šťastlivec v chomoutu lásky a práce. Jitřnímu kohoutu pozdravení... 142

CII

Kdybys byla z mramoru, Kdybys byla z mramoru,
díval bych se nahoru, a ty bys mě, moje milá, úsměvem svým ozářila; k štěstí by to stačilo, zbytek dnů mi zlatilo, snění mé jak plachta bílá po mořích by tančilo. Kdybys byla socha jen, pokojný by byl můj den, za mnou bys jak múza nová šeptala mi dobrá slova, v ulitě bych žil a snil, na ničemy kolem plil a tvá ňadra mramorová před spaním bych políbil. Ale že jsi živý tvor, touha, údiv, něha, spor, že jsi plna snů a vznětů, plna ovoce a květů, jako cizokrajný sad objalas můj listopad: ve dne v noci marně hnětu vzdušný zámek pro náš hlad. Že jsi vonná zahrada, je můj život balada o zahradníkově hoři, že, co počal, nedotvoří; z jeku zešílených dní ironické pozdě! zní, a mé choré srdce hoří na hranici pohřební. 143

CIII

Březnové slunce už by hřáti chtělo, Březnové slunce už by hřáti chtělo,
přikouzlit smaragdový růměnec na šedé tváře, na vrásčité čelo kraje, jímž chodí smutný milenec. I dobrým ptákům plným snubní něhy se živel sladký dere z hrdélek, vždy znova škrcených však zlými sněhy a dechem zamrzajících zas řek. Mstivými vpády navrací se zima ač přemožena znova do kraje. A my jsme ti, jimž jihomořské klima se do snů touhy rdí jak naděje. Zápolí křehké jaro s nepohodou jak žebrákovy touhy s chudobou. Nakonec země s nebem výsknou shodou, a jaro provede zas přec jen svou. Však žebráci, jak dříve zimou lysou, teď jarem půjdou se svým břemenem. Žebráci dvakrát světem trestáni jsou, a více svými sny než chudým dnem. 144

CIV

Nevěř srdci, je to zrádný sval; Nevěř srdci, je to zrádný sval;
nadarmo jsem jeho jméno bral. Vůbec měli bychom tvořit znova pravdivější pojmy, čistší slova. Srdce pro nikoho nebije, láska v nás je vyšší chemie. Kdyby tě mé srdce milovalo, hloupý konec by mi nechystalo. Tahle pumpa mechanická jen nemá citu pro můj krásný sen. Mě i tebe jednoho dne zradí. Do žaláře nicoty mě vsadí. 145

CV

Navždy nám, navždy odkvetlo jaro, Navždy nám, navždy odkvetlo jaro,
prchavé, křehké jaro těl. Na posečeném palouku kvete soucitný, skromný jitrocel. Snad je nám ledačeho líto. Kukačka nezve po lesích. Věneček suchý z iluzí loňských pod podobiznou visí tich. A přec nám v krvi nehmotný skřivan k snům jarním zpívá doprovod. A přece klokotají nám v mozku bystřiny smělých jarních vod. Jaro je vůle, jaro je zápas. Jaro je svět, jenž přichází. I po smrtelné posteli jednou nám rudé máky rozhází. 146

CVI

SRDCOVÁ DÁMA
Jakou podívanou je staré město v dubnovém slunci, výklady s jarními látkami! Zesteronásoben řadami štíhlých střevíčků za sklem, pozdravuje tě znova nebeský úsměv. Srdcová dáma vypadla právě z partie karbaníků. V klapotu psacích strojů rozbíjejí si hlavy v boji o moc. Široká ulice voní fialkami, protože v kancelářích páchnou dýmky a mozky. Přechází na slunné chodníky a kráčí královnou snů... Chtěla by naslouchati hvězdopravci, protože je mladá a chudá, a její srdce je příliš čisté, aby si to dovedla spočítati do čtyřiceti. Na ňadrech dýšících mořem a ovocem touha kolébá se jí růžovou plachtou. Edison nevynašel nic tak slavného, jako je knoflík, jejž stačí pohladit něžně. Narcisky rozkvétají před její chůzí a snaží se políbit jí královská lýtka; v barevném šeru mezi sukní a prádlem modlí se šelest z Písně písní, a zraky, které se lepí na toto tajemství, nedostávajíce odpovědi na kluzkou otázku, diví se prostovlasému pohledu, sněženkám vonícím jako Maréchal Niel. 147 Jak jsou sladké tyto dívky práce, hromadně rozkvétající na chodnících, které se jim proměňují v rajské zahrady mezi plotem domova a mříží kanceláře, veselé, tklivé, vyzývavé, cudné, ale všecky rovnou jeti na jih. Každá si vybéře, co má ráda; každý si vybéře, co má rád, a láska, uškrcená manželským prostěradlem, kompromitovaná nočními spády, vrací se na svět a na slunce, na špičce zlého jazyka tančí charleston, a růže, jimiž rozkvétá jí svět, jsou téže krve jako revoluce, která chce spravedlnost. Nesluší se však, aby dvacet let a tisíc krás chodilo v děravých střevících a před výklady jako před pekařem hlad. Pro ni pavučina nahého kombiné, průmyslový pel, hold tělu a milenci, hold lásce, která chce býti uměním; křehké střevíce a něha hedvábných punčoch, vězí v nich páry podobné lesbickým pannám, jsou to však královny, víly, světice, bakchantky, po dvou znova objevené, aby změnily město v taneční sál; proměnlivý rozmar kloboučků, tvář v jejich rámci prozrazuje postupně všecka svá tajemství; 148 šaty podle věčného zákona půvabně dávající nejsnadnější hádanku, všecky básně z továren a našeho srdce, všecko především pro ni, protože pracuje, miluje, věří, a jaro v ní budí touhu po lepším světě... Ale básník čeká na svou srdcovou dámu jako rolník na nebeskou vláhu, jako hvozdík na sluneční paprsek, jako struna na jemné prsty. A nikdy byste se nedověděli, jaká krásná srdce přehlušují hlomoz města, cupitajíce nemilosrdnými ulicemi do království nekonečného soucitu, jaké krásné mozky buší nesměle do žaláře vystaveného pro chudé, denně do krve zraňovány světem a bohatstvím kvetoucím pro cizí, kdyby básník vám to nevmetl ve tvář, kalendáři poezie nevnutil jejího jména, a nepřebil svou srdcovou dámou všecky vaše ješitné trumfy!

HOŘKÁ JE LIDSKÁ MELODIE
Ze srdce věrného světlu a pravdě – konkrétních zas a žádoucích znova – těžce dnes, těžce se dere píseň, z níž by nám zvonila pokojná slova, když lež se vrací a usedá na trůn nestoudná, prodajná, s katovskou žízní, – kde vzíti odvahu, čas a notu k lahodným zpěvům uprostřed trýzní. Jen srdce tvrdé a samolibé z panského rokoka rozmary pije. Uprostřed rozlomeného věku hořká je lidská melodie. I když tě rozum s úsměvem vodí vzhůru, bys viděl k smyslu a cíli, pohana věku, obětí muka hluboký nůž do tě zarazily. 161

MRAČNA
I
Kde vzíti slova, řeč tak pronikavou, bouřlivou, šeptající, zvonící. Těch mračen! Pádí černou smečkou dravou. Ženou se stínů šedou štvanicí. Na horách v orgii se povalují, až sivá roucha vlekou po hvozdech. A jako popelavé loďstvo plují po vodách nemajících vůbec břeh. Toť drama beze slov, ač někdy zdá se, že pohyb ten zní zpěvem hrdinským. Však jindy trhlina v té širé kráse se zasměje jak ironický šprým a modro zářící ti připomene, žes ustrnul jen nad prchavou hrou, že blankyt nesmírný se stále klene i nad mračny, jež pádí oblohou. 162 II
Kde vzíti slova, řeč dost pronikavou, řeč hrůzy, běsů, vražd a mučení. Těch bludů zločinných, jež vlnou žravou se valí zmatkem ochořelých dní. Vražedným gestem przní, rve a ničí úrodu houževnatých staletí. Morem se plíží, ukrutností syčí. Tak vypadat by mohlo prokletí. Však tragédie krvavá a rmutná, jež krmí žraloky a zbrojaře, jak tragikomedie náhle chutná, když pohlédneš jí přímo do tváře. To minulost jen v křečích odumírá. Nad vřavou letí posel života. A člověk pracující tvrdě zírá dolů, kde řičí strach a slepota. 163 III
Kde vzíti slova, řeč dost pronikavou o žalu, hněvu, opovržení. Ó srdce v mračnech! Vichřic dlouhou vřavou se marně zmítáš k svému určení. Nahoru s nadějí a dolů s bolem. O závod s myšlenkou a v troskách snů. Zdupanou setbou, zlátnoucím už polem. Pohodou lásky, hromobitím dnů. To není drama ani tragédie. Toť jemných strun jen trpké cukání. Nevinný mrtvý v tichu s tebou žije. A padouch straší v květech na stráni. Když světa věc tě stále rozechvívá, nemůže srdce jistotu jen lhát. Ať rozum na to soucitně se dívá, sejdou se přece – šťastni jedenkrát, že sladký blankyt pro zástupy zpívá, a černá mračna letí na zbytek. (Jasiňa–Praha–Poděbrady)
164

NEŽALUJ
Jsi-li chud, vzpomeň: jiní chudší jsou, po městech a po vsech jdou, hladných ptáků tah a trud. Máš-li práci, boj a sen, v zapomnění chodíš sad, nejsi ještě vyděděn jako ten, kdo má jen hlad. Jsi-li sám, vzpomeň: osamělejší lámou chléb svůj vezdejší černý k nejčernějším tmám. Hlasy přírody a knih hovoří tvým tichým dnem. Strašně sám je chám, jenž ztich v stohu nebo pod mostem. Máš-li žal, světem viz ta pole muk, která v krvi vyoral zpupné třídy žlutý pluk. Po svých cestách ještě jdeš nezmrzačen, neprodán ve dnech, zločinná kdy lež tisícům rve jasný lán. Nežaluj na smutky svých pozdních dní. Zástupové život svůj vlekou rudou prohlubní, z které dýšeš, s nimi spjat jako s větví starý list. Z ní máš i svůj pevný hrad: bezoddyšnou nenávist. 165

BŘEZNOVÝ SNÍH
Březnový sníh je justament sešlého potentáta; studený, mokrý jeho kment se rozpadá v síť bláta. Jen když nám může ukradnout kus budoucnosti jasné a chvilku ještě hrůzu pout dát z vůle cizopasné! Do tváře drze šlehá nás ta bílá garda jeho. A přece nezastaví čas, vpád jara ruměného. A když tou marnou zlobou svou v povodeň změní sprchu, ty hrozné vody odnesou především jeho mrchu. 166

NA JARNÍ ZEMI
Když vzduch tě hladí něžnou rukou a jarní země zavoní, tu náhle radostí i mukou tvá zasnoubená mysl zní, a klid když s tichem šepotá si, a ze všech hájů, luk i skal se zdá, že prýští zdroje krásy, bys život vzal a miloval, tu rád bys vzal a v míru s všemi bys krásu světa hýčkal rád, ten dar, jenž nás tu závějemi rozkoší může zasypat. A přece s popáleným nitrem chodíváš vesnou spanilou a políbíš se s vonným jitrem jak s ženou na smrt vedenou. I když tu lidé nejsou právě, cítíš tu číhat hrabivost. Podobna zločinu i slávě, po sobě nechá holou kost. 167

JARO NA DĚDINĚ
Zahrady hlaholí snubními písněmi, ovocné stromy se obalily smíchem, zeleň se hnula a čistými dlaněmi rozdává iluzi mládí. Dědina stará se vzdala jak v mumraji, domky svou starost si zahalily leskem, pod stromy sukně a plínky se třepají, na okna muškáty sedly. Na čistou silnici slunce se usmívá, svět se tu proměnil v idylickou báseň: ke chvále života píseň to svádivá, nebeské milosti plná. Jinak je ticho. Jen po slunné silnici žebráci seshora, žebráci aj zdůli krokem se šourají, plaše jak viníci, tu a tam žena i dítě. U vrat a dveří se den ze dne zastaví, den ze dne přijdou a odcházejí zase, jiní a stejní a staří a churaví, mladí jdou často ve dvou... 168

ČLOVĚK S KRAJÍCEM
Jak zlatá bárka na oblačnu se luna ještě houpá. V dědině kohout řekl si však: Začnu, koroptvím v polích do hlavy to stoupá. Opravdu, noc vtom pukla nad lesy vzadu; v trhlině zoře komoně své shlukla pro žhavou kavalkádu. Jdu mimo, člověk pracující, z dědiny na nádraží. Vše zanechám tu, stromy pukající, květiny, ptáky, slunce na zápraží, všecko tak jiné nežli v městě, talíře medu, džbánky vína, a do fabriky po té dlouhé cestě mě zavře přes den otročina. Můj krajíc voní sklizní z půdy rodné. Toť všecko, co si nesu z venkova do práce a z noci do dne. A když pak znova noc se plíží z lesů, potmě se vracím. Mátový večer voní čerstvým kvítím, ostatní jaro ztrácím – a téměř vůbec vše, co život činí žitím. 169

A DÁL
Františku Halasovi
Také si říkám život, a je to krása zrazená hrabivosti a pověrami, ale i ruka vztažená k ráně a stavbě nad hrozbami a dál. Také si říkám smrt. Vichr a velká voda. Padá-li listí, je i máj. Stromů však, stromů škoda. Jde slavná alej v zaslíbený kraj a dál. Také si říkám sen. Zhola nic pro cikánky. V začaté knize mistrově čtu nenapsané stránky, ty široširé o vdově a dál. A říkám si i poezie, když nečtu knih a smaragdovou dlaň po vřavě hledám kruté. A svědectví i zbraň, ne fikce věčna ve skořápce duté, je ptačí píseň v noc. 170

LIDÉ S MODRÝMI KONVIČKAMI
Nebeská slunečnice, horoucí klín, do něhož klesá právě hvozd, udeřila i do silnice, zlaťoučký mušelín na zádech hřeje naši procitlost. Třešňový špalír ještě více zbělel, strašlivá krása; voňavá svěžest táhne ze zahrad. Abys jen dnů svých promarněných želel. Jsme ranních ptáků chasa a jdeme pracovat. S modrými konvičkami, které se smutně blyští, nastupujeme v den. Zahrady zvučí zpěvavými hrami. Zmizíme v propadlišti dílen a továren. Poselství z lesů, poselství z polí, zahrad, luk do města mlčky neseme. Zpěv ticha, radost zeleného běsu, dech země, skromnost božích muk, mozoly neseme. Co za to dostáváme, jsou těžká semena spravedlivějších časů. Veliký úkol máme, my lidé bez jména: očistec změnit v pokoj, sytost, krásu. 171

POLEDNE
Vysoké modro čisté zpívá, snad větrem struny oblohy zní. Krajina v slunci ztichlá a sivá pohodu saje polední. Dědina, pole, luka, lesy, nade vším ježatý dřímá Chlum. A hudba shůry konejší běsy v srdci, jež propadá požárům. Hluboké tóny v prostoru znějí, bublají, zvoní v dálce i blíž; nebe a země snad vyzvánějí poledním zvonem, jejž nevidíš. V hlubině modré spatříš to náhle. Nejsou to struny, není to zvon. Bezmasým ptákem dalekosáhle pokojný pluje avion. Dálavou oblohy do dálky míří; moh by to býti i bzučící roj. Je to jen kov, jenž horlivě víří, je to jen krásný, účelný stroj. V modro a slunce se díváš za ním, jak v bezoblačnu zpívá svůj zpěv. Zpívá jej větru, ptákům a laním, oráčům, tulákům, do snů děv. Nad ztichlým krajem zpívá zpěv míru, pokojné věci roznáší v dál. Sladkého poledne předstírá lyru, člověk by málem jej miloval, 172 bestii zákeřnou, toho vraha, jenž zítra propukne v krvavý smích! Ten krásný kov, jenž v srdci má zločin! Ach, toho vraha nevinných! 173

CESTOU
Lukami jdeme a jdeme lesy, na mladé břízce zpívá pták. Nevím, kterým směrem, daleko kdesi ulice smutné čnějí do oblak, jdou tudy smutní básníci bolů nocemi vražedných alkoholů. V dolíku měkkém srna si hoví, divoké kachny čeří tůň. Daleko v městě, plýtvajícím slovy, člověk-stroj a člověk-kůň po stech a tisících bez práce bloudí a hladov sytých neodsoudí. Pokojem jdeme a podobenstvím, za ruce se vedeme v ptačí ples. Spoutáni mrzce ukrutným členstvím, tam v dáli děti, jimž neznám je les, tam v dáli ženy, jichž těly vládne kapsa, tam v dáli muži, blud na blud, pes na psa. Mlází nám konvalinkami voní, dubinou tančí zlatý chvost. Moci nevrátiti se v peklo, kde zvoní železo, lež a chamtivost, a z lepší dálky naslouchati skřeku vražedných bláznů končícího věku! 174

NA HORÁCH
Liška hore zaštěkala v lesy plné tmy, a má touha zaplakala do hor nad námi. Po hřebenech táhnou mračna, po dolině chlad, a má touha chví se lačna jako listopad. Ještě nám tu hořec kvete, kamzík hore sní, ale struny srdce hněte smutek večerní. Tolik darů má tu země, tolik čistoty, ale ke mně šumí temně návrat do psoty. 175

SETKÁNÍ S VELIKOU RODINOU
Potkáš-li prostého člověka, večer se změní v ráno, z ulice důvěra haleká, na sklech z lásky je psáno. Potkáš-li člověka prostého, vypil jsi k života slávě sklenici mléka čerstvého, nadojeného právě. Potkáš-li prostého člověka, nezmateného falší, uslyšíš píseň z daleka a cestou potkáš další. V jednom se setkáš se všemi, s velikou rodinou chudou. K utrpení jsou na zemi, k vítězství na ní budou. 176

ZAS JAKO KDYSI
Zas jako kdysi, ve čtyři ráno u vody sedím, lov a sny. Chudému málo na výběr dáno, tedy se opakují mu dny. Hlubina právě procitla tiše v zelené ošatce z rákosí. Zvědavě zírá, pomalu dýše, stulíků šperkem se honosí. To ráčkující ji rákosníci svými kiri kirikrí vzbudili. A vodní slípky, tak cákající, hladinu napříč jí rozbily. Utichli. Šedozelené oči zrcadlí špalír stromový. Jen kolem mého brka se točí lehounký tanec kolový. Šumějí lindy. Pomalým letem z lovu se vrací rozšafně čáp, skokany nesa v zobáku dětem. Cestou se štrachá polní dráb. Jak se vše mírumilovně dívá! Idylu dýchám v Polabí. V nitru však fena zlá se mi skrývá. Kolika na hrdlo chtěla by! 177

ROZHOVOR S LUNOU
Nad vrbami, nad lindami před okny pase luna na blankytu ovečky. Usmívá se ironicky v sednici. Na chudobu? Na nenávist? Na lásku? Nesměj se mi pro chudobu, pastýřko. Vykoupil jsem svoje cesty z otroctví. Nesměj se mi pro nenávist, spanilá. Jako oheň syčí pravda v proudu lží. Nesměj se mi pro mou lásku, milostná. Zříš-li ke mně, zří i její bledá tvář. 178

ZPĚV PRO RÁKOSNÍKA
Bratříčku hovorný v dozrálém rákosí, známostí naší se srdce mé honosí dnes, trochu pozdě věru, jako bych teď teprv, když je mi šedesát, v bídě a hrůze, jež světem jdou spalovat, měl syna nebo dceru. Na jaře, když tvoje r znělo vítězně nad vodou, zarůstající tak líbezně, a na tři rákosová zelená stébla sis hnízdo tu zavěsil visuté, měkké, jsem s tebou se seznámil, a byls má láska nová. U vody tvému jsem naslouchal kirikrí, po smaragdovém jsem zatoužil mimikri, mírumilovné sloze. Ve vodě vyrostla zelená doupata, stulíky vyzvedly k hladině poupata, tvůj svět mi kypěl k noze. Od jitra do šera zpívals a varoval, na dlouhých stéblech ses půvabně kolébal, nad vodou létávals věncem. Chodil jsem na lov a chodil jsem za tebou, pro balzám na rány za čirou písní tvou, jakoby za milencem. Teď už jsi dozpíval pro samé starosti, děti ti křičí a dělají hlouposti, mlh plno v našem kraji; 179 onehdy jedno se o prut mi zranilo, tuhle zas jiné se málem topilo, rány se otvírají. Den se nám krátí a smutky se vracejí, život náš pije jen z dalekých nadějí, měl jsem tě dříve znáti, dokud nám prosté dny pokojně plynuly, dokud jsme k iluzím míru se vinuli a čas nám zdál se státi. Tehdy jsem z lásky chtěl splynouti se světem, v němž jsi ty doma a já už jen vetřelcem, jinak bych měl tě v lásce. Zapomenouti jsem přával si na lidi, člověk se za lidi tisíckrát zastydí, z cesty jsem chodil chásce. Smávali jsme se jí nahlas i potichu, teď však nám dávno už nebylo do smíchu, láska se zkřehle krčí... Šelestíš v rákosí s chladnoucím větříkem, není ti do zpěvu, a mně to rejstříkem jen jedovatě vrčí. 180

V MLHAVÉM RÁNU
Do mlhy kráčím šedivé a bílé, v podzimní báj o tisíceré víle, jež v lukách válí se i po vodě; však mohli by to být i zástupové, již lenivě tu kouří z lulky nové, mé lulky dým se tomu podobá. Dráždivý, vlhký pach je v celém kraji, do klece ze stínů nás zavírají ty chladné páry plazící se kol: mě na břehu, i stěny rákosové, i černou slípku, která šerem plove a krkem zdá se tiše veslovat. A čímsi tajemným tu dýše ráno, však všecko je tu řádem požehnáno, dusím své chrchlání, bych neplašil. U těchto živlů je i básník zticha, jenž nesmí mlčet tam, kde panská pýcha a ziskuchtivost šlapou po lidech. 181

JESEŇ
„V mém světě člověk člověku je druhem; co na srdci, to na jazyku mají“ – Jde osamělý dělník za svým pluhem a větry podzimní ho omývají. A jako všude lakomá je země ke dvěma rukám počestným a holým. Podobna žalmu, plynou léta temně pod svícnem silnic k zlatonosným polím. Je chudoba jen žalář; nepozlatí jej zlatá slova syté spoluviny. A dvakrát pálí, když jím člověk platí za věrnost světlu tam, kde vládnou stíny. A přece žalář ten je vlídnou sudbou, když s beznadějnou cizotou jej srovná, s tou barbarskou a potměšilou hudbou, jíž obklíčen byl jako kořist lovná. Tu člověk člověku je šelmou dravou, a jejich svět je tragikomedie – jde osamělý básník pozdní travou, list za listem, den za dnem země pije... 182

HOŘKÁ MEDITACE
Mám sladkou jeseň před okny a hořký podzim v nitru. A přec i půlnočními dny jde lidská cesta k jitru. Jsou dějiny však veletok, a život náš jen stružka. Snad, než se s rokem sejde rok, odnesou tělo z lůžka. Anebo jako mstivý lup kdes odnesou je z dlažby. Je lidstvo lidožravý sup. A soudí tu i pažby. Tak hořkost černých dnů a let, v nichž stará pýcha bledne, dvakráte pálí... Ještě květ, květ rozvíjí se ve dne na trsu listopadovém, však šero shnilé pije a po slunci jen zazděném hladovou touhou nyje. Je těžko květům kvésti tmou... Krutější los však mají, když uvadnou a opadnou a slunce nepoznají. 183

LISTOPAD
List padá za listem, list rudý, hnědý, žlutý, a na chladnoucí zem sen rozsévají krutý. Na lukách pobledlých tu a tam tančí divě; na vodách stojatých se houpou zádumčivě. V umlklé krajině je stále slyšíš padat, a na tvé hladině zní v strunách pozdních nálad. Pak chudé ženy jdou, když v holých stromech vane, a rance nahrabou té smrti malované. 184

VODÁRENSKÁ VĚŽ
Snad je krásné město Voroněž. Jinde mají hrad a jinde hrdinu. U nás máme vodárenskou věž jako ztepilou a křehkou květinu. Je tu ovšem ještě ledacos i co do krásy a do památnosti. Pod věží však zpívá v dubnu kos, a pak dokola je zeleň mladosti, v létě čápi na ni sedali, hledíš nahoru, je to jak z pohádky, mlčeliví jen tu klapali o své radosti, než táhli do dálky. Teď je listopad, a z věže mi luny kocábka se šine stříbrně topolovými tu větvemi. Co mi po Praze a co mi po Brně. Denně pohledem ji políbím v její stromové a tiché končině – denně aspoň chvilku o tom sním, co by mohlo být... Sním o domovině. 185

STROMY A SRDCE
Mřežovím holých korun večerní větřík vane; z oblohy jako do run oblačný svit jim kane. V tom písmu z něžných liter na proměnlivém nebi za večerů i jiter mám lyrické své chleby. Krajina před okny mně z nich sladká sousta dává. Ó, srdce k staré hymně znova mi pobodává. Srdce však v jeseň vlídnou může jen zastenati. Nemá dnes chvilku klidnou pro tebe, zelená máti. 186

PROSINCOVÝ DEN
Když jsem dnes ráno otevřel okno napolo nahý a ještě bos, zdálo se mně, že větvovím holým v hlubině sadů zazpíval kos. Rozhodně něco zpívalo v houští. Prosinec měsíc zapomněn byl. Člověk přec neshazuje své listí, proč jsem se do všech smutků tak vžil? Usnuly stromy, mně se spát nechce, odlétli ptáci, v srdci mám jih. Cožpak jsem někdy věřiti přestal v červené jitro, červený smích? A nejsem tráva, která jen žloutne, když po ní šlape růženec bot. Je ovšem zima, přijde však jaro, sebere voda hromadu slot. Překousat smutky, vyplivnout tvary, jistotu, úsměv do skřeku žab. Ohyzdný svět jen ohyzdně hyne. Pro tohle přece nebrečí chlap. 187

SOVY
V konci polabského města, kde už klidně leží sníh, na pomezí luk a hájů ještě jednou zamrzlých, pod mraznou a temnou nocí v zasněžené krajině zahoukaly hladné sovy zdlouhavě a nevinně. Oknem na noc otevřeným poslouchám to poselství. Jaká rozkoš tyto hlasy, v nichž se čistý život chví. Čelo, horké nenávistí ke lžím lidské směsice, hladí čerstvé zvuky pravdy, v spánek zanikajíce. 188

MEDITACE JEDNOU PROVŽDY
Když je ti šedesát, tedy už dost, když pořádek v srdci a tepnách ztratíš, také si vzpomeneš, žes tu jen host, že prach jsi a v prach se vrátíš. Vadnoucí květina zhroutí se do trávy a pták, jenž dozpíval, ze stromu spadne. Škoda, že nejsme pouhé ponravy: chroust má své poslední jaro tak ladné. Jinak však sbohem a škoda slov. Bez pověr smrt – van brázdami čela. Náhradu najde i zármutek vdov. Hlavní věc: aby moc nebolela. Bez bídy, násilí, cizopasníků bude se jednou as krásněji žíti. Tím bude smutnější smutek zániku. Nechtěl bych posledním člověkem býti. Ostatně padnu na prahu budoucna, s očima plnýma minulosti – to rovněž není pád ani opona pro moje srdce, pro moje kosti. Proto však hlava mě vůbec nebolí, má hlava čistého pozemšťana. Jsem příliš z mnoha v dálce i okolí, jsou ve mně, já v nich a světová strana. Jen tu a tam, spatřím-li blízko před sebou na větvi ptáče, uslyším zpívat dětinský žal, že na tu věc rozkošnou nikdy se potom už nemožno dívat. 189

POLITICKÁ PÍSEŇ
Politická píseň jako všecky písně může býti krásná nebo ošklivá, jako rudá růže z pohnojené plísně, jako z panských luhů houba prašivá. Sloky, verše, rýmy nejsou věci svaté, básník v říze kněžské komický je brach. Opěváš-li jednou sladké city vzňaté, jindy hořce zazní zklamání a krach. Aj své city tvrdé, mstivé, blasfemické do svých písní můžeš směle zrýmovat. Účel vždycky světil prostředečky lidské. Ale nezapomeň strašně milovat! V tom to vězí jen, jak medu trocha v květu, barvami ni vůní nelákavého. Nejkrásnější báseň z jedovatých tretů méně je než výkřik pro vražděného. Jenže vražděnými mohou být i vrazi. Oči protři si, bys viděl skutečnost. Mnoho všude mračen, temnoty a sazí, jedna svítí pravda, jedna chybí ctnost. 193

STAVISKY
Dělník a sedlák, ti mají mozoly, kvetou jim na dlaních v létě i v zimě. Smutné jsou hore děravé stodoly, smutnější dole tovární břímě. Je smutná práce pro pány domácí, je smutné otroctví nájemníků: chudák smí žíti jen, když se vyplácí, podnoží národ nevlastníků. Podnoží komu? Aj u sta hromů! Ježí se v krajích černými troskami loupežných pánů tvrze a hrady. V smokingu táhne dnes kluby a bankami loupežný rytíř ze správní rady. Je Polák, Maďar, Francouz či Žid? Pevniny, ostrovy, okeány, hlubiny země, sněmovny i lid – domov mu širý, dokořán brány. A jmenuje-li se dneska Stavisky, předvčírem Stinnes a Kreuger včera, jsou to jen vražedná chapadla na zisky jediné obludy z krachu a šera. Chapadlo velké senzací zavání, chapadlo malé malou hru hraje; světová obluda vykořisťování na celém životě sedí a saje. 194 Světová obluda chapadlovitá klid však už ztrácí, přichází krída. Stavisky, mrtvolo korupcí naditá, zloději, lupiči, vrahu, – tys třída... 195

CHVÁLA KORUPCE
Ó matko, jediná, tisícerá, zářící sliby, nebezpečím šerá, je sladko sáti z tvých prsů nesčíslných, krve a zlata plných až po hrmu, v slzavém údolí pod mramory praménky tenké i celé hory dobrého pokrmu. Úžasný pilíři strašlivé třídy, strašlivějšího světa, na jehož talíři v palácích jasných i v temnotách ghetta nemnozí mají všecko – zástupy nic, ohromné, ponuré roje zčernalých letavic na nebi společnosti, jež v sudbě má dokonáno a nechce složiti kosti v červené ráno. Ó strome, nejrozvětvenější nad naší bídou a hloupostí zdejší, koruna širá věčně ti kvete, včelkami bzučíc, mučíc a zaučujíc, list pučí za list, jejž vítr snad smete, a kořání tvoje, jež všude má půdu z dobrého hnoje, kde mamon a zoufalství oči své poulí, objalo zeměkouli. 196 Bez tebe, bez tvého zlata, krve a sliny zvrátily by se zásluhy i viny, peklo i nebe, sytost i hlad. Tu umřelo by příliš mnoho vnad. A světa pán by ztratil moci pel a pravd svých oddané psíky. Snad dokonce volky nevolky by šel pracovat do fabriky. 197

MUŽ, JENŽ SE CHVĚJE
(Z němčiny)
Zelení zahrad kráčí muž, jenž se chvěje, a jarního dne nevidí. Slyšte, co tento muž, jenž se chvěje, šepotem dí: „Vidíte lesy, květiny, nebesa. Nemohu hvězd vašich zříti. Kvetoucí země pro mě neplesá, mně horečnou hrůzou se chvíti. Můj svět není svět váš, je jiný. Cítím v něm bomby, rakety, smrtící plyny. Nad všemi vrcholky klid – toť váš je les! Můj les mnou lomcuje jak běs, bouře v něm burácejí – vím, proč se chvěji. Můj svět je pouhý zákop jen, střepiny žere, pije hlínu. Můj svět je tankovou ocelí rozbrázděn, říš rozežraných stínů. Můj svět je smrt, jež vyje prostorem, zahrada hrdinského lkání. Můj svět je vše, co hrozí všem. Můj svět je pozor a meldování rozbitých rukou, roztříštěných čel a rozdrásaných lidských tváří; do lidských mozků nalit by chtěl trychtýři bomb svou záři. Vy o studánkách víte, o bezu a jaru, o skřivanech, kosech, rákosnících. Já slyším ustavičně jen zpěv zmaru tisíců hlavní bubnujících, vesnice hořet zřím, rakety, vrhače, bomby a dým. 198 Dusím se v bahnu, a čich můj loví plyny, jež plazí se v růžovém křoví. Zrak a sluch zbystřeny se na pozoru mají, nervy jsou ztraceny, nepomáhají. V každičké chvíli, a v každé vteřině, strach ve mně kvílí, hrůza má své žně. Tu se bráním, tu sebou trhnu, tu se chráním, tu k zemi se vrhnu. Za okny všemi a u všech vrat strašidla nepřátelská je mi potkávat. Můj rozbitý svět sutinami zeje. Jsem člověk, jenž se chvěje...“ Zelení zahrad kráčí muž, jenž se chvěje, a jarního dne nevidí. 199

PÍSEŇ O HODNÉM MUŽI
(Z němčiny)
Hle, zbrojí a hudou ve městech i vzduchu, že brániti budou na vodě i suchu vlast svou a čest. A dí: Nepřítel bdí. Zvou po rezidencích se, kramáři věční, a na konferencích se řeční a řeční. Tak slepují pakty. A dí: Přítel náš bdí. Kdo přítel děl? Kdo nepřítel? Toť přece zcela jasný krám, i když to skrývá budoucnost. Lid má vždy jednak řádnou zlost, pak důvěru a srdnatost. Já se v tom ovšem nevyznám: kdo proti komu a kdo s kým. Jsem hlup, že toho nevidím, tak hlup, že se vždy zastydím se ptáti. Kdyby tak někdo vysvětlení nám chtěl dáti: Hle, z jejich vůle jsi tak hlup, neb třeba jim, bys zůstal hlup. Chce každý politický sup, 200 by lid byl všude jak ty hlup. Muž taký nejpotřebnější, mu hloupost chléb je vezdejší. Ty žiješ hlup a umřeš hlup, té nejhloupější smrti lup. Ty všechno klidně vyslechneš, pak dýmku zapálit si jdeš a růžovým se díváš sklem. Ty jsi ten hodný muž. Ty trpíš dál a trpíš něm, jsi v koncích se svým rozumem, nemůžeš chápat už. Ty jsi ten hodný muž. 201

ŽIVOT DO ODVOLÁNÍ
(Z němčiny)
My mladí tu v kole, my mladí tam dole, z nás žádný nebude starý muž. Žijíce do odvolání, budeme zavoláni brzy už. My jistě nezemřeme jako starci. Laskaví dárci nám vzácnou kostru půjčili na pár let, v posteli nebudeme však cepenět. Někdy vráz si zavolají nás. Chlapa za chlapem. A jdem. Kam? Mlč a pal. Do bahna hrobu hrdinského, do lázně z moku železného. Kdo povel dal? Zbrojařských průmyslníků klub, pánové Armstrong, Schneider-Creuzot, Krupp a ostatní dranti, děloví, muniční fabrikanti. Vždyť děla nejsou tuctový druh, chraniž bůh! Děla musí se vyplácet. Kde by byl rozpočet, kdyby jen rezavěla. Každému dělu náleží dvanáctičlenná rota. To je statisticky zjištěná kvóta. Teprve když je dvanáct mužů odděláno, je dělo poctivě amortizováno! 202 A jdouce do pohodlí v zbrojařských průmyslníků klub pánové Armstrong, Schneider-Creuzot, Krupp se modlí: „Pomoz bůh, aby to nebylo jen jedenáct much. To by se dělo špatně amortizovalo, a nás by to do kostí blamovalo!“ Do kostí koho? Stoj, noho! Dvanáct mužů je tucet. Nezapomeň, mládí! Ať žije zbrojařský průmysl, kamarádi! 203

ROCKEFELLEROVSKÝ SONG
(Z němčiny)
V Americe, kde si žijí, přesně: ve Filadelfii nemůž jeden starý muž žíti ani umřít už. Pokřiven, než dohnije, straší tu jak mumie. Amerika vlastí jeho, a je to John Rockefeller z trastu petrolejového, od letadla propeler. Četné prameny jsou sice na pevnině Americe, z kterých nafta prýští nám: vládne všemi jen on sám. Ale všechen petrolej marně tančí mu svůj rej: Cítí Amerika země, cítí i John Rockefeller: Dokonáno, vázne temně na všech stranách propeler. Více nežli tasemnice muž ten v zemi Americe naftu z Baku proklíná, poněvadž už ví a zná ty, jimž padla do rukou s jejich silou neznámou. Chví se pouze Amerika? Chví se jen John Rockefeller? Že tu vznikne, co tam vzniká? Že se změní propeler? 204 Na pevnině americké rozklad ničí tělo lidské. V nouzi volá doktory, před smrtí chce opory. Není nouze o radu. Nezastavíš rozkladu. Je to pouze v Americe? Je to jen John Rockefeller? Všude rozklad. Všude bída změní brzy propeler. 205

SONG BULVÁRNÍ KRYSY
Můj těžný důl je hloupost lidská, má metoda je politická, má firma čte se: Špína. Oškubu zazobané trubce, kupuji zneuznané hlupce, ryba má vodu, a já rmut. Kupuji fráze, klepy, pověry, senzace, vraždy, manžel. nevěry, koupím a prodám hned. Sedejte na můj lep. Já nejsem revolver, já jsem kanón, v baru mi sedí na klíně Manon, ferbla si dávám v bohatém klubu: já na to mám, že drzou mám hubu. Já se dám třeba s oslem oddat a prodám všecko, co lze prodat, kdo prodá, také koupí. Já všecko mám a všecko dodám, stávku jsem prodal, národ prodám, tam vlast, kde kšeft, tam čest, kde zisk. Prodávám lži a prádla špinavá, prodávám luze hesla hořlavá, koupím a prodám hned. Sedejte na můj lep. Já nejsem revolver, já jsem kanón, v baru mi sedí na klíně Manon, ferbla si dávám v bohatém klubu: já na to mám, že drzou mám hubu. 206 Já nejsem štika, já jsem candát, mně blbci vždycky dají mandát, a papír všecko snese. Mně strašně se chce diktatury, to se ví, že jen oné shůry, jež deptá lid a chrání žok. Chci vládnout silnou rukou, pařátem, chci se mstít za to, že jen gauner jsem, za jeden mluvím svět: Sedejte na náš lep. V baru mi říká spanilá Manon: Ty nejsi revolver, ty jsi kanón. Všickni jsme tací v tom našem klubu. O náplast řveme na drzou hubu. 207

SYPEJTE PTÁČKŮM
I
Krásné jsou sněhy alespoň chvilku, když pouští z něhy zvonící pilku, zubatý jas. Před oknem vrabci, sýkory, kosi co malí chlapci a všickni bosi, rozprch a sraz. Strnadi s pěnkavou, střízlík jak myška, z doubravy za vodou – nemysli liška – strakapoud; sedá to, přelétá, běhá a skáče, hodokvas proletá- řů v domě spáče, slavný kout. Cpou se jak diví. A nakrmeno na plotě civí rozčepejřeno vrabčisko a zdá se, že funí. Ve sněhu jindy koupou se, sluní, když míjí lindy polední hra. 208 Kos nosí ze zdi si bobule černé, jsme tu jak v Assisi, a neobžerné jsou hodiny; zobáčkem sníh pívá červenožlutým, trylkem se posmívá mrazíkům krutým v ty tučné dny. Sypeme ptáčkům za okno krátce – sypeme ptáčkům i na zahrádce a všehochuť; kus toho žití, jež neseje, nežne, mimo se řítí v krajině sněžné přes naši hruď. Lyrické chvilky nám na okně zvoní; epickým hodinám splašených koní však neujdeš. Sypouce ptáčatům sypeme sobě, krášlíme chudý dům v ohyzdné době, honíme veš. 209 II
Sypeme ptáčkům, berou, kde najdou, sypeme ptáčkům, zazvoní, zajdou, obláček, skvost; sypeme ptáčkům, nesejí, nežnou – a posměváčkům s moudrostí těžnou radu a dost: Sypejte ptáčkům, nesypte lidem, těm lidem hnije dům, vesele, s klidem nechte jej shnít. Nešťasten, kdo se už neumí smáti; smáti se jako nůž, ostří své znáti, vědět a chtít! Nesypte lidem, nesypte tučným, nesypte lidem s titulem zvučným mince, ni krev, ni čest. Soudruh vám stačiž, vyhoďte pána, jaképak: račiž, jen práci buď dána mozolná pěst. 210 Pozor si dávejte na pěkný kabát, dobře se dívejte, nechce-li hrabat, neshráb-li již; jeden vás obírá jen po zákonu, druhého zavírá po velkém shonu železná mříž. Z bahna a sazí rostou jim vůdci, zákeřní vrazi, falešní hudci, v zahradě cap; nad ním se klene zlatý svět s díkem, k moci se žene splašeným býkem z kloaky chlap. Jsou tu i jinší, vznešená sféra. Rozumem řinčí magnáti pera, kaditelnice a kat. S čím deset rodin by vystačilo, mu plyne z hodin, v nichž hore milo mu naslouchat. 211 A zcela nahoře, kam nedojdete, ve zlaté oboře hovada cpete bídou svých pout. Apokalyptické obludy jsou to. Jen ruce nadlidské přerazí pouto: vůle a oběť a proud. 212 III
Nesypte lidem, ani těm dole, nesypte lidem na shnilá pole charitní směs. Hladnému nedají, dají to moři, hladní se dívají v zeleném hoři, jak žere pes. Až na chodníky přetéká zboží, a hladné šiky množí se, množí a zevlují. Strašlivé tisíce jsou toho lidu: zbabělé ulice benzín a bídu jen vdechují. Před chřtány šelem, jenž svět nám žerou, nestojí čelem s železnou věrou ocel a smích. Netřeba chleba ni spravedlnosti, opia třeba hladu tvé hlouposti a chtíčů tvých. 213 Jsi přežrán hnusem svých žurnalistů či černým trusem otylců v Kristu, otroctví sloup; na vlastenecký lep jsi jim sedl, své zrádce všecky hřbetem jsi zvedl, mají, žes troup. A táhni, nezmeškej fotbal či hokej, jen si dej klacků rej, circenses lokej, jak to chce pán. Na vše se vykašli, svět tvůj je z gólů, den ze dne blbneš-li od pólu k pólu, plníš jen plán. Plán proti plánu. Plán běd a zkázy, plán zlatých pánů; jen bratrovrazi, a strašný pád – a za tou liticí plán cest a práce, střed světa hubící života zrádce, sověty, řád. Poznali jedni, poznají druzí. Možná až ve dni poslední hrůzy a žatvy hlav. 214 Nelze si vyžebrat chleba i svobody. Malý snad ještě hlad plíží se národy, kde žebrá dav... 215

ANO NEBO NE
Na stříbrné klinky-břinky, na neplechy, kudrlinky, na lastury s věčností, na marnivé kačky-stačky, slinou naplozené hračky není věru kdy. Na ješitné hvězdopravce, konvertity, přežvýkavce, na lahůdky pro snoby, na dvě židle k posezení, krásných sudů duté znění není věru kdy. Dvojí svět je v jednom boji, dvojí člověk strašně zbrojí, jedna pravda, jedna lež. A tak brzy slyšán bude jen ten, kdo nám čistou hude: Ano nebo ne. 219

ODLIV
Když myopické naše zraky lidské za hudbou barev, praporů a vzduchu jitřního se hrnou ven jak darmošlapů tváře nostalgické a mní, že cíl už zří a nepromarní ho, tu táhnou stále, stále, slastí oslepeny, již hudba zmlkla, zhasl den a zamrazila noc, až pojednou, zle ze sna probuzeny, uvíznou v temnotě a slyší volat o pomoc. Vše zdá se při starém, a člověk připadá si zločiny všemi k smrti pokořen; po ztuchlé zemi marně střídají se časy, výsměchem řinčí každý jarní den. A myopické naše zraky lidské už nezří kroku, který zaduněl. Na srdce prodaná a kupce blasfemické básníkům slzy kanou ze skloněných čel. 220

SMÍCH
Kaskáda tvého čistého smíchu, má sladká sovo, licoměrný mnichu, zvonila nocí a Národní třídou. Osm let brzy bude už tomu, kdy květnem vešlas do starého domu, tak ještě nezněl smích tvůj tou naší bídou. Krvavý mok ovšem, burgundské víno bylo tím také poněkud vinno, protrhlo, strome, tvou šedivou kůru. To silné však, jež se uvolnilo a pro hloupost lidskou zazvonilo, znova a znova tryskalo vzhůru. A znova padalo kapkami deště. Ach, jaká rozkoš, moci tu ještě naslouchat smíchu... uprostřed sběře zaprodané a věrolomné čistému smíchu z tichosti skromné, lavině bílé z růžového keře. 221

BÁSEŇ
Josefu Horovi
Měls pravdu: jako na hřišti míčem by kroužiti měla, tisíci, všemi obdivována. Aby však hračkou dutou, prázdnotou neduněla, bochníkem spíše žitným lačnému zavoněla, ovocem smála se, do klína střásána. Měls pravdu: jako avion měla by padati z nebe na každou náves, hod a neděle. Po celé republice denně rozdávat sebe, světlo a teplo a naději všem, které život zebe, odvahu těm, kdož dýchají nesměle. Měls pravdu: půvabné ženě by mohla podobna býti a ulic pohledy si skromně domů nést. Z těch pohledů však čiší jen kruté živobytí, z nich neuvil bys poctivě lahodnou kytku kvítí a nesetřeseš jejich smutek ze svých cest. A pravdu měls: i dělníkovi se může podobati, z dlaní svých horkých krmiti ostatní. Dělník však, aby nescípl, i zbrojařům dá žráti; báseň je ze vzácné látky, jež nedovede lháti, a nekoupíš si ji za minci dní. Siréna houká v přístavech, siréna v továrnách ječí, lákají dálky, neláká běžící pás. Krásný je svět, a mrzké dílo panských lečí, se ctí lze mluviti ještě jen jednou jedinou řečí, z dálky nám kovově zvoní jediný hlas. 222 „Nenávidějí ho, ale mysliti na něho musí.“ Takový osud i básním jsi kdysi přál. Šli básníci však pochodem kapitolských husí. V pomyjích buržoazie se poezie dusí. Vladimír Iljič stojí nade vším dál. 223

PAŠIJE
Štěstím se lidé opájejí, neštěstí svému zvykají, tak černé vášně uhánějí ke krvavému mumraji. Den ze dne chudí pijí zradu s každičkým douškem života, den ze dne hltá propast hladu tisícerého robota. Padají lidé na ulici, velikonoční jehňata, umírá lidstvo pracující na panském kříži ze zlata. Šťastní se přitom opájejí a nešťastní si zvykají. Ne o dni soudném, o marnosti básníci nám tu zpívají. 224

ORTODOXNÍ ŽIDÉ
Podivní lidé rituální, jak stěhovaví ptáci dální, zahnaní příliš na západ, mě frenezie udivuje, jež v nitru jim jak vichr duje, po bohu, po penězích hlad. Dvouhlavé vášně pololidské sálá jim z tváře exotické ztlumeně fanatický žeh, a v jejich hlavách krásných vzkvétá kus Palestiny a kus ghetta, utrpení a pomsty dech. Jsou dobří-zlí, jsou silní-slabí, a vysává je ctnostný rabí, který má moudrost z talmudu; má ji však také z chytré lebky a ví, že jejich bůh je křepký, kde běží o zdar obchodů. Dav mužů zřím, jak zpíval, tleskal, podoben šedi supů ze skal, ve středověku zkrocených; jsou příroda, jsou pud a dětství nad černou zradou školometství křesťanů požidovštělých. Jsem v chudých děrách v mysli s nimi, však nejsem s nepracujícími a s chátrou antisemitskou; když důstojně jdou po ulici, jak cizí flóra ve štěpnici, hladím je láskou skeptickou. 225

NEZAMĚSTNANÝ
Když jsem byl chlapec a chodil za školu, říkali jste mi: Z tebe nic nebude. Vodil jsem kluky do luk a topolů, komandoval jsem a věřil ti, osude. Když jsem se učil pak u mistra pracovat, pojednou vidím, že pán asi nebudu: mozoly nestačí chudáku na poklad, těch nejsou paláce, kdož chodí na rudu. A když jsem se aspoň uživil prací svou, na dlažbu jste mě náhle vylili. Potácím se a jím jen náhodou. Proč jste mě lepšímu nenaučili? Proč jste mi neřekli vlastně už ve škole, že tomu dobře, kdo z druhých má dost. Jaká jste podivná hříčka svévole. Jaká jste lež, a přece skutečnost. Naučili jste mě pracovat. Děkuji. Proč jste mě nenaučili i krást? Umím jen to, čeho nepotřebuji. Neumím kořistit, na cizím se pást. 226

ZAVŘEL JSEM KNIHU...
Zavřel jsem knihu. Verše ještě zvoní. Přede mnou v parku kvetou jiřiny. I hněv a lítost snad se v nervech honí. Jdou hudbou hlasu příkré vidiny. Záhony jiřin! A ta vzácná jména! Jen zmrazit mohou zraku dychtivost. Je příroda tu kejkly zneuctěna, a uměním se chlubí umělost. Honosně prchá od přirozenosti zestárlá třída, frazér cynický. Proč na odiv je u vás tolik ctností, básníku ctný a akademický? Čím zběsileji hltá chlebodárce, čím ruce krví zbrocenější má, tím více k nové opiové várce tu liftboy ducha kroutí očima. Zloději práce pšenice líp kvete, kde zloděj rozumu se usadil. Proč padesátkrát boha citujete, básníku mudrcových snů a chvil? Cos v intelektu věští konec světa, jenž krvavé je roven orgii; však opatrnost, bledá slečna z ghetta, chce zadobré být s buržoazií. Je sladko v oficiálnosti plouti a předem olympanský býti stín. Proč chtěl bych, básníku, vám odhrnouti škrabošky vaší tuhý mušelín? 227 Den ze dne maska za maskou tu padá, důstojnost křehká za důstojností; den ze dne mudrc v dírkách nosu badá a deklamuje staré hlouposti. Svět zlodějský a idealistický se houževnatě vzpírá osudu. Ó básníku, váš patos deistický už duní jen, jak píseň ze sudu... Zavřel jsem knihu. Verše ještě zvoní a forma hladí umem korektním. Jiřiny hlavy nejapné sem kloní, podobny básním, z nichž čpí ztuchlý dým. 228

OCÚNY
Ocúny jedovaté nevolným tvorům, pověrou opředeny, podobny vzdorům, v jeseni jarem kvetou. Básníci jedovatí snem svým jsou cizí, úrodu zítřků každý v srdci svém sklízí i v temnu vzplane větou. Ocúny pohozené na cestě v prachu, dívenky zneuctěné se stopou nachu, potichu umírají. Básníci pohození zkaženým městem v korunách jako ptáci a věrozvěstem ještě si zazpívají. Ocúny rozdávají krásu a něhu, neudusí jich mlha od chladných břehů, lyrikou soumrak zdobí. Básníci rozdávají sny své a žaly, nenáviděli mnoho a milovali v soumraku mezidobí. 229

TEL AVIV
Bloudíš-li smutkem a pokořením všeho, vzpomeneš na smutné, na poníženého, na snílky s palčivou touhou uniknout... Vzpomněl jsem na vás, vlídný rožňavský žide, jste trochu obchod, i ghetto, i svět, jenž přijde, zdali jste odjel v ten východní kout – doufám, že zůstal jste zdráv a naživu –, zdali jste byl už v Tel Avivu. Řek jste nám: „Sovětský svaz a Palestina. Ostatní všecko je marná a bolestná psina.“ Nad námi jaro chodilo po horách, po horách slovenských nad maďarským městem, mluvil jste česky s takovým upřímným gestem, židovsky snil jste, kdo by dnes nesnil v tmách, dostoupil přiliv ke svému odlivu, snil jste tu o Tel Avivu. Tisíce takhle sní o navrácené vlasti, kde by jim nebylo před pogromy se třásti, je luza krmena, mesiáš zapomněl, tisíce touží. Vlastníci po svém státu. Jinaký je sen proletariátu, kousíček půdy a Erez Jisroel, ó Jaffo tam dole v modrém zálivu, kousíček půdy u Tel Avivu. Kdo prachy má, ten dojede, to je jisté, s ním jsou i britští imperialisté. Se mnou jdou životem chudí v zástupech, a chudí na celém světě jsou mrvou panskou, Sovětů dlaň jen matkou jim velikánskou, plakal jsem nad bídou v Praze i Karpatech. 230 Není to ani omítka ke zdivu pro kolonii v Tel Avivu. Hořící zrak váš zři tam budovánu – na písku starých lží iluzi Kanaánu, jak mi tě líto, bído věřících. Vídám tě v duchu, jak jsem tě tolikrát viděl, když jsem se v mukách za bílé lidstvo styděl, za sprosté chlapy, krvavý smích. Vidím vás za války, peróny uprchlíků, vidím vás v lžimíru, paluby trosečníků nad vaky, nad ranci, báseň i středověk; vidím vás při práci na polích i v děrách, jak jsem vás míval rád v starcích, chlapcích, dcerách z Jasini, Majdanu, Volovce, Verecek... Urputná sílo k lásce i podivu, nevykoupí tě v Tel Avivu. 231

ZMIJE
Jak vznešené a sladké jsi, ó slunce, když na divoké stráni vaříš vzduch, a na kameni horkém zlatá unce se rozptyluje v melodický vzruch letního dopoledne s hudbou hmyzu a strašnou vůní trav a borovic. Tu blaho sytosti jak oheň v kyzu z hlubin pohledu se line v nic, jež s dechem země stoupá do vesmíru. Po lovných hodinách toť chvála dne a báseň díkuvzdání, báseň smíru, toť na svobodě hadí poledne. A jako v kalichu, jímž, rozvit plně, na letním slunci vyzařuje květ, se vzdouvá vůně na chemické vlně – tak v zubech zmije nabobtnává jed. Ó varujte se, šelmy nemotorné, zkřížiti zákon hadí nutnosti. A jaká rozkoš ve vteřině vzdorné uštknouti psa, jenž hrozí volnosti. 232

NAD FILMOVOU FOTOGRAFIÍ ESKYMÁCKÉ MATKY
Všecka krása z přírody nám plyne, všecka pravda ze skutečnosti. Zraku, k srdci až tvá slast mi tryská, pozdraven byl život milostí. Člověk čistý jako alpská růže, jako pták, jenž hnízdí v zeleni, potkal se tu s touhou po poznání, s žízní plod, jenž rdí se v malení. Poznání pak promluvilo řečí, která slaví život našich dní strašnou láskou nebo nenávistí. V tom je všecko čestné umění. Matko, něžný symbole a pravdo, jaký úsměv člověk zažije! Dávno neviděl jsem krásný obraz. Jak jsi krásná, fotografie! 233

LASKAVÁ NÁHODA
Ó lidé pracující, ó dřevorubci v lese starostí, kdo zná z vás ještě vzácnou chvilku znící stříbrnou hudbou tiché radosti, tu, která rozbřeskne se náhle, žes trochu štěstí právě měl: křídlovka v polích hrála táhle, když večerem jsi s milou šel, nebo ti peníz přišel znenadání, bys mohl ukojiti sen, nebo jsi dostal malé zaměstnání, když už jsi nezřel, kudy z bídy ven, což vím, proč ještě radost nečekaná chudáku může spadnout do klína, že v teplé závětří se vtiskne bytost štvaná, a život veselá je krajina. Na týden, měsíc nebo na hodinu? Náhodě děkuj, mlč; jde lesem starostí, tisíců nenajde v jich tvrdém stínu. Tisíce neznají už chvilku radosti. 234

FUNUS
Smuteční pochod plačtivých plechů, bubnových slzí, plechových vzdechů vyloup se z pupence předměstí. Těžko se umírá, milujeme-li, já jsem tě líbal ještě v neděli, nedojde mrtvý k rozcestí. Lidé jdou nasucho nebo plačky, Chopina ječí tu naříkačky, pak polku si dají v hospodě. Studený spáč chce pouze spáti. Zahráli, pohřbili, mohou se smáti, neujde nikdo té nehodě. Za hudbou pop je také z plechu, za popem věnce pro útěchu, na mrtvém umírá kytička. Byl mlád jste ještě, ztichlý strýčku, zlomili pro vás voskovou svíčku, nese ji bílá družička. Kobrtá vůz s vámi na dláždění, hle, příležitost k zatančení naskýtá se vám naposled. Smekají lidé, zevlují domy, s pěšinkou lesklou vzpomněl si komi, jak jste to táhli pro zlý květ. Pro jeden květ a jednu lásku. Co všecko dáme marně v sázku, než mrtvý bude odložen! Nevěsta zapláče. Nu, a pak jedem. Pod Řípem nebo pod Ještědem rozkvete nový sen. 235

ODPOVĚĎ
Nikoho nemiluješ tu vskutku, když zapřísaháš se láskou svou k všem. A nejraději tím klameš sám sebe, když láska k jednomu zhasla ti snem. Abys tu mohl milovat lidi, musíš mít jednoho člověka rád: stříbrný mozek, ze zlata srdce, tělo co květný a ovocný sad. Lidé jsou močál zkažené krve, často jen hloupá a hamižná sběř. Jen parnasie, vykvetlá nad ně, šeptá ti beze slov: Miluj a věř! Pro jednu bytost odpouštíš městu. Že žije na světě, lepší je svět. V ní je ti žít, v ni doufat a věřit, pro lidi, z lidí bys neměl jen jed. Těžko se žije v rozkladu všeho, daleko za sedmi řekami sklad. Dobu i lidi můžeš mít věru jen skrze jednoho člověka rád. 236

ŽENA
Jsem rostlina jen, snad slunečnice, proto mám slunce tak ráda. Usmíváš-li se, dám ti svá líce, jinak ti ukáži záda. Tvář moje bledá, terč mého květu, přijímá sluneční střely. Terč mého klínu pro tebe je tu, pro něžnou horlivost včely. Vzhůru se pnu, snad tedy jsem réva, těžké jsou hrozny mé věru. Můj zahradníku, jsem z drahého dřeva; budeš-li bohat, chci dceru. Můj zahradníku, buď trpělivý, dopřej mi slunce i vláhy. Měkoučkým lýkem ten vzrůst můj živý k špalíru přivazuj záhy. Jsem rostlina jen, říkají žena. Radost máš ze mne tu zřejmě i žal, ach žal... Jsem živel a změna, rostu však, neopouštěj mě. Jednoho dne již neřeknou: kvete, za úsměv stisknu jen ruku. Napadne vám, kdož mimo mne jdete: Zas jeden člověk v tom hluku? 237

HRDINA
Na krátké vlně leť, moje pomsto sladká. A nenávisti, jaká to máš tu vrátka. A jaká rozkoš, mohou-li slova psance přes hory vůdci naplíti do monstrance. Zrádnému vůdci, zaprodanému muži z kloaky. Pokálel národ. Náš rozlet strhl pod mraky. Mé dílo zničil; hluboko v Čechách pilná jen troska jeho v mých rukou – přesto silná. Tak hrozně silná, že vůdce vztekem řičí. S mým žitím spjatá, že mě svým pádem zničí. Jsem na svém místě. Snad koráb už se potápí. Vysílám, vůdče. I krev, jež na tvé zradě lpí. 238

NIKDY NEMUSITI...
Nikdy nemusiti hlavu sklánět únavou. Nikdy neuzříti marnost slov, jež dozní tmou. Nikdy neměřiti děje krátkým životem. Nikdy nemusiti uhnout před zlobou a zlem. A to nejhloupější ze všech, člověče, tvých pout, starost o vezdejší chléb a střechu, roztrhnout. Přes krvavé moře kráčí z daleka ten den. Svět mu k setbě oře tvrdost lidských skal a stěn. 239

POEZII
Myslím, že rozejdu se s vámi, paní, už není ctí ta přízeň vašich vnad, už miliskujete se na potkání, stárnoucí hvězdo dávných barikád. Kdekterý šašek má vás pro své šprýmy a karikuje čistý kdysi hlas; bar v kráteru, kde koktáte své rýmy, se zřítí brzy na váš hodokvas. A jako všecky utahané krásky se z krčmy do kostela couráte; svatouškům v náruč skrývajíc své vrásky, o bohu, smrti, lásce tlacháte. I to už tady, paní, jednou bylo. Umřete jako holka barokní. Co z života se k žití narodilo, přes tenhle hřbitov přejde povodní. 240

PODĚKOVÁNÍ SOVĚTSKÉMU SVAZU
Bolševiky v původním slova smyslu jsou všichni lidé – každý chceme všeho dobrého co nejvíce. Jestliže komunism přinese lepší typ celkový než kapitalism, lidé jej přijmou bez váhání. Slušní a vzdělaní socialisté přijmou jej i tenkrát, když ani celkový byt společnosti valně nezlepší, ba snad i zhorší, jen když zabezpečí větší spravedlnost a když zmírní sociální protivy dnešní společnosti. Toto stanovisko však, jak řečeno, zaujmou socialisté slušní a vzdělaní...
T. G. Masaryk: Cesta demokracie I, 399
[241] VÁM PODĚKOVÁNÍ a lásku vám, kéž zněly by jak zvony, vždyť já ne sám, jsou nás už milióny, snad všickni se vám jednou v něčem vyrovnáme, teď poděkování vám aspoň posíláme, Vám, mrtvý Lenine, jenž slovo učinil jste tělem a říši člověka tu zahájil, Vám, živý Staline, jenž roztříštil jste čelem vše to, čím včerejšek Vám do budovy bil, vám, avantgardo dělníků a vzpůrců, kteří jste činy zdvihli k vítězství, vám, generace hrdinů a tvůrců, jimž socialismus už na čele se stkví, a tobě, lide dělný, jenž jsi chápal a nepřemožitelná jsi už zeď, kdyby snad žoldák žraloků se sápal špinavou tlapou na tvou mladou pleť, vám poděkování a lásku vám, kéž zněly by jak zvony, vždyť já ne sám, jsou nás už milióny, vám poděkování a lásku posíláme a ve dne v noci na vás vzpomínáme i po československých krajinách, Čech, Slovák, Rusín, Žid i Němec, Maďar, Polák, kovák i dřevorubec, havíř, tkadlec, volák, my všickni, jimž jste světlem v lidožravých tmách, jen k vám už díváme se v dálku, abychom mohli s vámi zemi přetvořit, abychom měli chleba, střechu, práci, klid, 243 nikoli hlad a válku, lewisit. Vám poděkování a lásku vám, kéž zněly by jak zvony, vždyť já ne sám, jsou nás už milióny, snad všickni se vám jednou v něčem vyrovnáme, teď poděkování vám aspoň posíláme, že ze šestiny kontinentů jste smetli zlaté žraloky, že vysvlékli jste ze vznešených kmentů cizopasníků zpupné laloky, že střevním katarem vám děcka nezmírají, poněvadž zisk vám není dražší života, že nezaměstnaní vám hladem nepadají, poněvadž práce není u vás robota z milosti dravců, necitelných k hoři a hlásajících zločin do věků, a sklizeň není bravu nebo moři raději dávána než člověku, že práce všech a pro všecky je vámi zas oslavena spravedlnosti, a vašich trubců zbytek – za horami jen páchne rozkladem své zrádné hlouposti. Vám poděkování a lásku vám, kéž zněly by jak zvony, vždyť já ne sám, jsou nás už milióny, snad všickni se vám jednou v něčem vyrovnáme, teď poděkování vám aspoň posíláme, že lid jsou u vás jenom pracující, a nepracující už zítra vyhynou, 244 že lid je u vás vše, a pro lid panující se všecko děje rukou společnou, že vaši vůdci za jeden jen provaz táhnout smějí, ne hráti tisíc hlav a tisíc rozumů, a stejnou pravdou všecky napájejí, by hymnus košatosti šuměl do domu, ne povyk, z něhož tyjí duté nicky a politikou zvou jej eufemisticky, že s nečistým se nemazlíte kazem, korupce není vaší moci tmel, že studní traviče jste vyhubili rázem a ze žurnálů hnali lháře drzých čel, a když vás navštíví teď tohle zvíře, by doma mohlo lépe zkrucovat a lhát, že usmíváte se jen v dobré míře: je ze světa, kde podvodem lze nejvíc vydělat! Vám poděkování a lásku vám, kéž zněly by jak zvony, vždyť já ne sám, jsou nás už milióny, snad všickni se vám jednou v něčem vyrovnáme, teď poděkování vám aspoň posíláme, že pravou skutečnost jste očistili od pověr vznešených i směšných sudiček a z poctivé hry navždy vyloučili nesmysl boha, popský chlebíček, že nádeníkovi i básníku jste dali pro jednostejné dílo jednostejný svět, by pospolitost velkou budovali, kde člověka už nelze podvádět, že po muzeích máte náboženství a s mocí temna žádný modus vivendi, 245 že vymírají u vás blasfemická členství a opiové merendy. Vám poděkování a lásku vám, kéž zněly by jak zvony, vždyť já ne sám, jsou nás už milióny, snad všickni se vám jednou v něčem vyrovnáme, teď poděkování vám aspoň posíláme, že světlý směr si nedáváte kalit marnivou povídavostí všech originálků a individualit z idealistického zdroje hloupostí, že osvobodili jste od měšťáckých svobod jedinou živoucí a pravou svobodu, že u vás myslitel už není slepý robot, a stal se světodějnou pákou národů, že u vás osobnost je vyšší vlna v proudu, jenž slavně plyne v novou společnost, ne hlava ješitná a plná troudu, jímž tlející nás dusí minulost, ne krysa učená, ne politická děvka, ne zpupný dravec egoistický, že lidstvo tvoříte, v němž každá cévka pro zápas žije komunistický a pro řád všelidský. Vám poděkování a lásku vám, kéž zněly by jak zvony, vždyť já ne sám, jsou nás už milióny, snad všickni se vám jednou v něčem vyrovnáme, teď poděkování vám aspoň posíláme, 246 že vaše existence jasně září v náš smutný život těch, kdož ještě čekají, že s vámi horlivějšími jsme žháři v hanebném mumraji. Jste vichr naděje a hrad náš nejpevnější, jste vojsko pravdy zdejší, jste orkán žhavé víry, která vidí a jediná je důstojná nás lidí. My tady na Západě na křižovatkách cest jen stádo zmatené, ne v jednolité řadě, ne zeď a pěst, zlatého světa podnož měkká, vedou ji krysaři a jejich píšťala, a uskladňovaná je, neboť odbyt čeká krvavá internacionála. Tisíckrát obelhávaní a zrazení, hrabivou třídou ožebračení, jdou davy mimo nás, a strašná bída pije jim krev i mozek, svaly, lidskou tvář, a nad nimi si hvízdá panská ironie prodajnou řečí tlampačů a klerků, už nerozeznáváš, kdo troup je a kdo lhář, a jako bosý po nejtvrdším štěrku životem odporným až k zvracení klopýtáš k zničení. Jen vaše kladiva a vaše srpy, ta nová, čistší, pravdivější hvězda betlémská sem svítí všem, kdož trpí, a znova pobízí nás pozemská k životu, víře, činnosti – i zestárlého básníka, jenž nepřestával sníti o říši spravedlnosti a její den teď vidí vítěziti. 247 Tak za nesmírné dary, jimiž osud duje, i za světlo, jež v tmách nám život zachraňuje, teď poděkování vám aspoň posíláme, kéž znělo by jak zvony, snad všickni se vám jednou v něčem vyrovnáme, osvobozené milióny.