Neumannova básnická skladba Staří dělníci vznikla jako reakce (formou básnické polemiky) na báseň Františka Halase Staré ženy (knižně 1935). Úryvky Starých dělníků byly publikovány nejprve časopisecky (Přítomnost, Rudé právo). V knižní podobě skladba poprvé vyšla v bibliofilské úpravě v nakladatelství Fr. Borový roku 1936, autor ji bez větších úprav později zařadil do sbírky Sonáta horizontálního života (1937), která shrnula jeho veršovanou tvorbu z let 1935-1936. Další vydání skladby Staří dělníci (samostatně), respektive sbírky Sonáta horizontálního života, se uskutečnila až po autorově smrti. K plánované kritické edici v rámci Spisů Stanislava K. Neumanna, vydávaných v průběhu 60.-80. let 20. století Ústavem pro českou literaturu ČSAV, která měla zahrnout autorovu veršovanou tvorbu z let 1935-1947, již bohužel nedošlo. Naše plnotextová databáze proto přináší jak znění prvního (malotirážního) vydání Starých dělníků z roku 1936, tak i její druhé knižní vydání, kdy je skladba již součástí prvního vydání sbírky Sonáta horizontálního života (1937). Skladba je v obou vydáních bez interpunkce, a tedy i bez velkých počátečních písmen - čemuž byla přizpůsobena celková grafická úprava knihy (také jména na titulním listu, v textu věnování a v tiráži jsou tak psána s počáteční minuskou). Tento grafický prvek je v případě Starých dělníků závislý již na formální struktuře Halasovy skladby. Naše edice danou úpravu plně respektuje, byť tak dochází například k zdánlivě rušivému psaní vlastních jmen s počátečním malým písmenem (leninův). Počáteční velké písmeno doplňujeme pouze v diplomatickém zápisu Nakladatelských údajů (uvádíme plné znění textu tiráže ze strany [34]) a Věnování (přetiskujeme jeho podobu ze strany [5]). Skladba je strukturována do sedmi oddílů, jejichž začátek, respektive konec, je vedle tematického členění určen i sazbou textu. Pro snazší orientaci proto zmiňujeme čísla stran se začátky oddílů na tomto místě: [7], [13], [16], [21], [24], [29], [32]. Začátek strofy je v prvním vydání důsledně naznačen předsazením jejího prvního verše, které vzhledem k technickým vlastnostem databáze nezachováváme. V maximální míře zachováváme atypické jevy autorova básnického jazyka i původní ortografickou podobu textu. Šetříme tak koncovku adjektiva vonějící, kvalitu souhlásky (štandarty), hláskovou alternaci (tatované /= tetované/), samohláskovou kvantitu (rahna; usýchající, zajízvené, zastíňujíce), hiátové -j- (fijaly), hranici slov v písmu (přes to) i pravopis předložek s, z (s dlažby) a psaní i - y (kariatidy). Šetříme i pravopisnou podobu slov cizího původu: psaní -s- v kořeni slova (mausolea).