Od srdce k srdci (1913)

Řada milostných veršů na dopisnice a do památníků, Jan Evangelista Nečas

Diplomatická verze Ediční verze
Od srdce
k srdci
PADESÁT PROJEVŮ POSÍLÁ JAN EV. NEČAS.
ŘADA MILOSTNÝCH VERŠŮ NA DOPISNICE A DO PAMÁTNÍKŮ.
NÁKLADEM JAROSL. HONČÍKA V LITOVLI. TISKEM RUDOLFA FENCLA V HODONÍNĚ.
[I]
...., při tom názvu ...., při tom názvu
 vídímvidím celou Vás. Rád bych unášel Vám duši říší nekonečných krás; přes potůčky stříbropěnné, kde se jasný blankyt klene! - Mysli moje, ptákem lítej, růžičkou jí v sadě zkvítej, najdi bránu otevřenou ku setkání s ctnostnou ženou! 1
...., ctím Vás v duši ...., ctím Vás v duši
 jako lid své svaté; vy jste ke mně vysílala třpytné svity zlaté. Nespláceti za tu přízeň srdcem vděčným, zasloužil bych býti pálen ohněm věčným! 2
...., když mně mizí ...., když mně mizí
 jasno Vašich očí milých, vstává za mnou černý démon teskna, trudů zasmušilých; chytá si mne svými drápy, zapudit se nijak nedá. – V černé noci, v děsné dálce mizí moje hvězda bledá! 3
...., mám k Vám lásku – ...., mám k Vám lásku –
 ne tu, jež by líbat chtěla, ale tu, jež ze soucitu hned by s Vámi zaslzela; větších jasů nemůže míť rosa, jež se v květu třpytí, více přízně nenajdete nikde v celém živobytí! 4
...., potichu mně, ...., potichu mně,
 rajskou radost děláváte: vytušívám beze slova, že mne trošku ráda máte. Daleko jest vzdálen pocit, jakého čest nedovolí – Soucit Váš mi bývá lékem, když mne srdce bolí! 5
...., znátéznáte jistě ...., znátéznáte jistě
 přikázání s nebe blížní svoje milovati jako sama sebe. Tak se tomu vyučuje v naší víře; jenže skutek ponejvíce jest jen na papíře! 6
...., přišel kdosi ...., přišel kdosi
 přáti milé, šťastné ráno, aby vše, co podniknete, šťastně bylo vykonáno; aby všechen trud a smutek z daleka cest Vašich minul, aby den Vám jako potok květuplnou loukou plynul! 7
...., jistě jedna ...., jistě jedna
 z kouzelnických dušiček: z osmi řetkví vytvořila osm sličných růžiček – Že jest pravou čarodějkou řeknou hlasy pověrní: Starý klobouk přetvořila v nový sličný moderní! 8
...., vím já, vím, ...., vím já, vím,
 čím jste povinna všem svým i že – když Vám chvilka zbývá, i duch můj z ní kořistívá. – Abych unesl své břímě, potřebuju síly obra; ulehčují vlídná slova, která mluví duše dobrá! 9
...., vím, že ke mně ...., vím, že ke mně
 nakloněnou mysl máte a že mně i ze zdaleka vzpomínku svou zachováte. Život směrů ideálních zanikává neprakticky – Pokud živ jsem, v mysli mojí zůstanete všude, vždycky! 10
...., Vy jste vzešla ...., Vy jste vzešla
 duši mé jak dennice; ctím VásVás, jako byste byla moje světice. Byl jsem u Vás chován jako syn – kéž Vás sladkým štěstím blaží Hospodin! 11
...., zabírám Vás ...., zabírám Vás
 do svých veršů, budu s VámiVámi, i když budou hory, doly, lesy, řeky mezi námi. Tak mi aspoň ze zdaleka svitnou Vašich očí jasy, až se budou valiť na mne mrazivé a smutné časy! 12
...., Vy mou duši znáte. ...., Vy mou duši znáte.
 Jaké slovo na cestu mi dáte? Slaďounké jak z medu, mrazivé jak z ledu – vyčtu si je sám – už na pohledu! 13
...., milá, zlatá ...., milá, zlatá
 Vy jste moje dennice, roztomilá růže bílá z podzimní mé květnice. Blahořečím štěstí svému, že mne vlídně vedlo k Vám, odkud se mi otevírá bránka k rajským myšlénkám. 14
...., z Vašich očí ...., z Vašich očí
 září dobré duše svit; s Vaší duší moje chce se do akkordu pomodlit – ne snad slovy od let dětských učenými z paměti, ale duchem, který umí, ducha k světlu vznášeti! 15
...., duše moje hádá, ...., duše moje hádá,
 že mne máte trošinečku ráda; dokazují mi to zřejmě dosti četné Vaše drobné pozornosti. Kéž bych mohl vděkem za to sypati Vám – myšlenkové zlato! 16
...., duše drahá, ...., duše drahá,
 nedovedu říci Vám, jak rád a jak vřele sobě z dálky na Vás vzpomínám. Nehoří mně plamen v těle, ale blaží myšlenka, že v mé duši vycházíte, krásná jako jitřenka! 17
...., slušně ctěte! ...., slušně ctěte!
 Takové hned nenajdete! Rozum bystrý nosí v hlavě, jí jde práce lehce, hravě: co by jiná hrubě, chladně, koná ona lehce, snadně; co by jiná z hruba, z těžka, bývá u ní dílem dneška! 18
Volal jsem Vás, ...., Volal jsem Vás, ....,
 v mysli mnohokráte – Vím, že v těle přívětivou, dobrotivou mysl máte. Na cestách bych k nohám Vašim sypal krásné květy; v myšlénkách bych unášel Vás na nebeské světy! 19
Volal jsem Vás, ...., Volal jsem Vás, ....,
 uctivě a ctnostně, když mne osud těžkým smutkem svíral nelítostně. Vaše dobrá, vlídná slova v tesknu lékem byla, duši mou i z tíhot těžkých zvedla, vybavila. 20
Ke cti Vaší, ...., Ke cti Vaší, ....,
 napsal jsem už veršů mnoho, plnou přízeň vděčné duše vyčtěte si vlídně z toho! Na únavné cesty moje vrhal smutek stíny dlouhé – – My dva jsme se rádi měli z upřímnosti pouhé! 21
Myslete si, ...., Myslete si, ....,
 o mně to, co chcete, jen mne nikdy nevděčníkem nenazvete! Cením Vaši něžnou péči, vítám vlídná Vaše slova, zrakem ducha tmou i z dálky líbeznou Vás vidím znova! 22
Kdybych uměl kolem sebe Kdybych uměl kolem sebe
 stvořiť nebe plné krás, kdybych clony věčnosti tam zvedal, koho bych tam hledal? ...., Vás! 23
Pomíjivá, plachá přízeň Pomíjivá, plachá přízeň
 zmizí z očí v krátké době! Těžko štěstí větroplaché připoutati pevně k sobě. Nejvíc úlev duši chystá neochvějná přízeň čistá! 24
V mladých letech při pohádkách V mladých letech při pohádkách
 nechtěl jsem vzíť za vděk s málem, přál jsem sobě v říši velké býti mocným, slavným králem; byl bych sobě pro královnu – rád se k tomu znám – přijel k Vám! 25
Když jsem dřímal pod růžemirůžemi, Když jsem dřímal pod růžemirůžemi,
 jež mi štědrá ruka dala, před mým zrakem myšlénkovým minulost má putovala. Voněly ty krásné růže, vzbuzovaly mysl vděčnou – kéž bych uměl napsať za ně píseň věčnou! 26
Až se budu v cizím světě Až se budu v cizím světě
 potloukati sám, zůstane mi cesta volná k tichým vzpomínkám. Není hradeb, jež by mohly zatarasiť duši cit – Zatřpytí se diamantem vzpomínka jak rosný třpyt! 27
Já miluju Vás celou duší svou, Já miluju Vás celou duší svou,
 jak v dálkách světů hvězdu nebeskou, jak červánky, jež zoří zlatou nám ukazují krásu vrchovatou. Váš dobrý duch vždy zůstaň nad čelem mým strážným andělem! 28
Chtěl bych ze své poesie Chtěl bych ze své poesie
 stvořiť sličnou zahrádku, v které by se duše Vaše procházela za chládku. Květem citů ušlechtilých osázel bych cestičky, z večera bych nad hlavou Vám blyskotal jak hvězdičky! 29
Sladký pocit jde mi srdcem, Sladký pocit jde mi srdcem,
 cítím proměnu, když si Vašich vlídných očí z dálky vzpomenu. Jako zprahlou půdu zemskou deštík ovlaží, tak mou duši vzpomínání na Vás oblaží! 30
Dobrých duší na světě Dobrých duší na světě
 vyskytá se málo! – Najíť jednu takovou štěstíčko mi přálo. Plná pouhé droboty trudy stírá s čela – myšlénkám mým okénko k ráji otevřela! 31
Jako slunce květy otevírá, Jako slunce květy otevírá,
 Vy jste duši moji otvírala, abyste jí zlaté světlo s přívětivým teplem dala. Třeba by jste nezvěděla kde jest hrob, v němž zmizím, přece vím, že pro Vás nikdy nezůstanu cizím! 32
Hory, doly, řeky Hory, doly, řeky
 mezi námi leží – – Zachovávám v srdci pro VasVás přízeň svěží! Ctím Vás ve své duši jako v nebi svatou, blížím se k Vám v duchu s úctou vrchovatou! 33
Krásným krajem s duší tesknou Krásným krajem s duší tesknou
 chodím sám a sám, s hor i z dolin mysl moje vánkem vane k Vám. Když mně osud dálkou světa viděti Vás brání, otvírám své duši dvířka milých vzpomínání! 34
Přemýšlím a uvažuju, Přemýšlím a uvažuju,
 hledám sobě vysvětlení – Takových žen jako ona na zemi zde nikde není! U ní kvete duše moje jako růže na výsluní – o nebeské blaženosti předtucha mi svítá u ní! 35
Pod okny mně ptactvo pěje Pod okny mně ptactvo pěje
 píseň jarní oslavy, v mysli mé se vznáší obraz Vaší milé postavy. Octnul jsem se pomyšlením v tiché vaší světnici – neviděl jsem ve Vás paní, ale sličnou světici! 36
Slova lásky psal jsem pro Vás Slova lásky psal jsem pro Vás
 horká jako v srdci krev; do nadšení uváděl mne líbezný Váš zjev. Nestal jsem se mocným pánem pevniny a moří, mám jen srdce, které pro Vás láskou hoří! 37
Pro Vás jsem už mnohokráte Pro Vás jsem už mnohokráte
 kladl duši do řádků; rád bych dal Vám k potěšení aspoň pěknou pohádku. Jako světici Vás chovám v nezkalených citech svých; krásu Vaší dobré duše viděl jsem Vám na očích! 38
Rád bych našel slova silná Rád bych našel slova silná
 jako boží světlo, aby všechno okolo Vás jako růže kvetlo! Rád bych napsal píseň pěknou pro Vás, milá paní, aby ještě příští věky utkvívaly na ní! 39
Cesty lásky jak jsou divny! Cesty lásky jak jsou divny!
 Mnoho krve na nich teklo! Z vysněného ráje často zůstalo jen pravé peklo. Stupně lásky! Kdo je čítá? kdo jich výšky správně měří? Mnohý, kdo chtěl králem býti, stál jak žebrák vedle dveří! 40
Vy jste byla ke mně dobrá Vy jste byla ke mně dobrá
 jako žádná jiná, Vámi byla odháněna mysl moje stinná. Chtěj neb nechtěj, když své city tlumím, tlačím, dusím, jako v nebi krásnou svatou milovať Vás musím! 41
Vaše krásné oči modré Vaše krásné oči modré
 duši moji často zvedly; někdy jsme si jak dva ptáčci – na větvičku k sobě sedli. Časy běží prudkým proudem, jako voda ve Vltavě – – Sama víte, jak jest těžko nositi svůj smutek v hlavě! 42
Do veršů si rád Vás beru, Do veršů si rád Vás beru,
 býváte v nich celá: někdy trošku čtveračivá, jindy posmutnělá. Do veršů si rád Vás beru, jako květy do věnce; jednou dávám přednost růži, jindy jemné pomněnce! 43
Rád bych napsal ještě jednu Rád bych napsal ještě jednu
 píseň k Vaší cti a chvále, jež by zněla do budoucna líbezně a neustále: – píseň, jež by putovala světem jako jarní vánky, píseňpíseň, jež by vyplynula, jako pramen ze studánky! 44
Setkaly se duše naše, Setkaly se duše naše,
 osudy je k sobě vedly, jak dvě bílé holubice na větev si k sobě sedly; setkaly se duše naše pro štěstí či zas k nové řadě nových bolestí? 45
Z paprsků bych rád měl slova, Z paprsků bych rád měl slova,
 abych jimi do tmy svítil, abych uměl vyjádřiti, co jsem v srdci pro Vás cítil! 46
Co smí činiť žena čestná, Co smí činiť žena čestná,
 Vy jste ráda vykonala, aby tíha teskna mého neprodleně za své vzala. Odměň vám to dobré nebe darem dobrých milých časů, že jste do mé duše lila světlo veselivých jasů! 47
Sedím v lese na pasece. Sedím v lese na pasece.
 Ptačím zpěvům není konce, kol do kola kvetou krásně fialové četné zvonce. Nad mou hlavou bílá bříza šumivé své větve sklání – Do daleka unáší mne k Vám až milé vzpomínání! 48
Nevěříte v nebe, peklo, Nevěříte v nebe, peklo,
 v sladkosti a hrůzy nepřehledné? To i ono může býti v ženě jedné! 49
Že byl ráj všem lidem odňat, Že byl ráj všem lidem odňat,
 vinu toho nesla Eva žena. – A div divů: synem ženy nebesa nám otevřena! 50 Poznámka vydavatelova. kdo by si opisoval některé verše pro předmět své přízně, může místo 4 teček napsati křestní jméno své oblíbenky čtyř slabičné, nebo troj slabičné, s jedno slabičným (na př. Mařenko má!) nebo dvě dvojslabičná slova (na př. Moje zlatá!)
E: lk+lp; 2002 51
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hončík, Jaroslav; Fencl, Rudolf
(Nákladem Jarosl. Hončíka v Litovli. Tiskem Rudolfa Fencla v Hodoníně.)

Místo: Litovel

Vydání: [1.]

Počet stran: [II]+51