KAMEJE
BÁSNĚ
PRAHA
MDCCCCXXXV
[6]
RODNÁ HLÍNA
Skutečnost teskná mého kraje vnikla mi navždy ve sny,
tak jako pečeť v měkkém vosku zůstaví relief přesný:
Louky a háje, zjizvené toporným pluhem, pole,...
které snad spoře obroste, nebo nám zůstane holé;...
opustlé cesty, úvozy, čekanka kde se plouhá,
jejíž zrak trpně vybledlý tak jako prázdná touha,
rmen, jehož zlatý, skvělý terč mateřsky půdou chován,
pro tvrdý život žárem dní ztužen a konservován.
Všecka ta flóra prostičká, slzičky, rožce, chrpy,
skrytý svůj život milují tím víc, čím víc jím trpí.
A já se vracím tisíckrát duší svou k tomu kraji,
nikde se polní zvonečky tak temně nemodrají,
nad všecko rajské stromoví třešeň tu horská kvete,
jabloně jako pod sněhem růžovým naleznete.
[8]
Ať je svět jak chce široký, rozlehlý, zářný, jasný,
nežli můj kraj snad bohatší na zlato, ne však na sny.
Tolik se snů tu přesnilo, co jich jen hlava snese,
kapradí plané pod hlavou v hlubokém našem lese.
Na konec i ten věčný sen je tady zcela jiný:
na božím světě širokém není tak hebké hlíny.
[9]
VEČERNÍ PASTEL
Vyhořel západ v mnohá prisma žhavá,
z kosmické sopky řinula se láva
odněkud ze dna,
záplava sladká toliktolik, jak je hrozná,
v kratičké chvíli zpupná duše pozná,
kterak je bědná.
Zelené nebe jako moře siná,
topas i granát v nitru pohasíná,
vulkán se tiší,
na cestu k ráji padly stíny prvé,
není už ohně, není tolik krve,
je nám však bližší.
Vyhořel západ. Krátery se temní,
zmlkají vroucí vary vnitrozemní,
smráká se v ladech,
oheň už vydal ničivé své síly,
prostřel se šírem smutně po něm zbylý
růžový nádech.
[10]
Sladko je nyní za soumraku v poli,
kamenný světec s ozlacenou holí
v pískovci sivém
v zániku světel obrovitě vzrůstá,
hraní se jako silueta pustá
tajem a divem.
Vyploula první zádumčivá hvězda,
ani se jiskrou vesmírnou být nezdá
se země zřenou,
tak jako ruka na znamení skrytá
v nesmírné dálce pochodní když kmitá
pol umořenou.
[11]
MĚSTEČKO V HORÁCH
Teskná cesta mojich smyslů vyvádí mne nazpátky
za hranice odeznělé, přešumělé pohádky,
o místech, jež vyznačují nejčistší kout na zemi,
osídlený ne už lidmi, jenom jejich dušemi.
O místech, jež moje oči tak,tak jak v dětství uzřely,
o lidechlidech, již dávno, tiše, tak jak svíce shořeli.
O kostelích, božích mukách, křivolakých ulicích,
o jarech i černých bouřích od hor se sem valících.
O tom, co k nám tiše stihlo v matné spleti dějinné,
co sic dýše ještě živo, rovněž ale zahyne.
Moje oči stářím prázdné jemných darů nabyly
chápat věci dneska zřené s abstraktními rozdíly,
jak by byly tehdáž zřeny pod vodami minula,
vyhledávat na nich světla s věčností už splynulá,
[12]
jímat záchvěvy už zhaslé bez těžkého úsilí
všech duchů, již v minulosti o budoucnost prosili.
Je to všecko jako plavba ve hlubokém podsvětí,
kde lze tvary sice chápat, nelze jich však viděti.
Je to kontakt pavučinný s pradávnými dobami,
pocit stínu prostřeného neodlučně za námi...
Náměstí zřím krabatit se v čtyrhran domů sychravý,
jejichž okna západ slunce letmo jenom pozdraví,
farní chrám, jenž pro vír ducha není dosti prostranný,
kde se vzdává srdce města do nejvyšší ochrany.
V druhém konci chrlič kašny plný chladné svěžesti,
jako by šum vnitrozemní v lidskou řeč chtěl převésti,
zvoní, puká bez přestání, nikdy mdlý a znavený,
tajně štván a skrytě sílen hlubokými prameny.
U té kašny když už soumrak jako mnich jde po kraji,
ženy duše nepřezpytné vyznání svá šeptají.
[13]
Splývá to v šum odtažitý – ševel vod a ševel úst,
touhy jako sladké stromy do tmy se tu zdají růst.
Sedí lidé v sebe skleslí na zápraží domovů,
muž tu sdílí strast své ženy, žena starost mužovu.
Den vystřídá stanoviště s nocí, stouplou do rosy,
všecky, již tu těžce žijí, tiše, smírně odprosí
za všecko, čím snad je zranil, za vše, v čem byl nevěrný.
Rozpuknou se v temno ulic blikotavé lucerny.
Usnou lidé v komorách svých, ani hlásný neruší,
jsouce zvadlí po zevnějšku jako zvadlí na duši.
Stará kaple Matky boží z nadobzoří vyniká,
noc pokryla spravedlivéspravedlivé, jako kryje hříšníka.
Šumný hřbitov kolem kaple, kam se život propadá,
tkví jak spáči zadýchaná Getsemanská zahrada.
[14]
SVATÉ POLE
Je na hřbitově kromě ticha,
jež z prsou němých věcí dýchádýchá,
i věčné slávy tanutí.
Svá pouta ruší volnost sama,sama
jak před povzletem do neznáma
šleh zkamenělých perutí.
Plá vzácná věta v černu zlatem,
že smrt se pouze v tichu svatém
ve stálý život promění.
Tlak pohne křížem, jenž je rzivýrzivý,
a v kořenech a kmenu jívy
je zatajené úpění.
Ruch barev ztišen ve svém blízku,
přes temný mramor obelisků
se pentle rudě mihotá,
jak cesta k smrti by to byla,
již unikajíc potřísnila
krev zmařeného života.
[15]
Nic nevyzradí kámen sivý,
svůj plamen lampa nevyživí,
když ztrávil sílu oleje,
a ticho jako vodstva věku
zde splaví navždy po člověku
i rozptýlené šlépěje.
[16]
STARÝ POKOJ
Duch zvířil hebký prach as po pokoji chodě
a rozptýlil ho jemně po komodě,
spinetu, stole,
jím příkrost tvarů do závojů šatí,
svět snů nás cvičí smysly objímati,
ne pravdy holé.
Krok jeho vratký svadlý tepich dusí
– má akord barev vyssátý a kusý,
pro dnešní oči –
kol čtyrech stěn jen věčně může vésti
a útleji ta chůze přešelestí
než červotoči.
Jde, jak by vál. A snícím čelem rovně
svou němou cestu váží ke knihovně
ten fantóm plachý,
kde minulost, ač tlí, přec voní jarem,
čte tady v sledu nad století starém
své almanachy.
[17]
HÁJE POD MĚSÍCEM
Předěliv jejich údolí
mdlou indychovou stěnou,
v níž možno každou stopu mít
už předem za ztracenou,
zřel do nich v tajném pátrání
jak ve stříbrné hroby,
a žádná duše smrtelná
tu marnost nezpodobí.
A viděl: – cesta necesta
uprostřed mezi srázy,
po které nikdo nepřišel
a nikdo neodchází.
Srn jenom vznosný zarazil,
za lovcem větře božím,
magicky modrý vzepnuv kříž
vysoko nad parožím.
[18]
RŮŽE
Ty růže, které kvetly kolemkolem,
jak zranil by je krutý želžel,
jenž k nejtemnějším trýznimtrýzním srdce
od věčnosti by náležel.
Sen mezi rty jak ochořelé
by vehnal parnou lidskou krev,
na plátcích ohni hektickými
a omamnými zahořev.
Jak nitro mušlí utajenéutajené,
tak damascenských růží střed
se nítil mocnou vášnivostí,
co jejich okraj v touze bled’.
A ony, sluncem pukající
jak kněžny, které v životě
šly s nezbádaným rysem v líci
a s pýchou na rtu mimo tě.
[19]
Tento soukromý tisk byl vydán v roce šedesátých narozenin básníka Jana Opolského F. Karáskem, arch. F. Kozákem, doc. Ing. B. Pračkou.
Upravil ji a původním dřevorytem vyzdobil F. Kobliha a vytiskla knihtiskárna Stiebling a Havelka na Královských Vinohradech v 155 výtiscích, z nichž prvých 5 na císařský japan, ostatní na holandský ruční papír Van Gelder.
E: sf; 2004
[21]