Když se tak člověk zahloubá do sebe hodně zpátky,
zhrozí se – ovšem nemístně – vypuklé šedesátky.
Pod zorným úhlem věčnosti není to sice tolik,
aby se z chlapské nátury proto stal melancholik.
Přec jenom ale začíná, chladem té cifry ovát,
navzdor své chlapské povaze, trošičku uvažovat.
Nevěří, že se cifra ta shoduje s pravdou holou:
vždyť jsem byl tuze nedávno povinnen ještě školou!
A tak už staré vzpomínky v defilé němém plynou,
tak jako ze dna bubliny pukají nad hladinou...
Jeví se zase na mysli městečko horské, vlídné,
ve kterém dnešní jubilant celé své mládí shlídne,
všecko své štěstí vzdálené, uprchlá léta ranná,
kde, jak dí pověst, chytili sousedé hastrmana,
[3]
kde podle téže pověsti sdíleli osud strašný:
každý se trochu pobláznil, jestli se napil z kašny.
Dočkal však vzdor té nákaze pokojné každý stáří,
žili tu valnou převahou ševci a punčocháři.
Ty jejich stávky po městě nesly svůj nápěv krotký,
mistři pak měli pravice zarudlé od „najrótky“.
Velice byly proslulé široko daleko z Paky
palcovky valchou ztlučené, hančle a mysliváky.
Z tohoto cechu jubilant vyšel tak jako jiní
poznávat strasti řemesla i jeho dobrodiní.
Bylo to v časech skromničkých, panoval názor starý,
že má být lidská důstojnost měřena půlkrejcary.
Nároční lidé nebyli, dřelo se v potu tváří,
export se vesměs prováděl v ranci a na trakaři.
[5]
Nezní to dnešním uším víc tak jako pověst sladká,
neboť už těžkou hodnotou tenkráte byla zlatka!
V zásadách slepě přijatých otcové vedli syny:
budeš mít život jako jájá, anebo žádný jiný!
Výminku z toho pravidla učinil buřič mladý,
principy staré s mladými promíchal dohromady.
Započal plány otcovské soustavné jaksi mařit,
docela jinak vnitřně žít, jinak i punčochařit.
Byla to zřejmá revolta, nezvykle jaksi smělá,
která i mezi punčochy nový řád zaváděla.
Stávek svou píseň bezmocnou ustával potom tlouci,
svištěly za to mašiny, chladné a všemohoucí.
Buřič se tím však neztišil, bouřil se čím dál více,
rozuměl strojům, optice, stavbám i elektrice,
[7]
topič byl, šofér, mechanik, zasahal všude činně,
nebylo lze jej zahanbit ani v té zedničině.
Agilnost byl on vtělená, rtuťová hybnost sama,
vzpurný byl výkřik života v tišině pod horama...
Souborem těchto schopností profil však není celý,
mnohé se ještě prozradí, mnohé se opomněly.
Právě ty třeba bezděky úplně dokreslí ho,
vždyť on chtěl být i vnitřně živ krom chleba vezdejšího.
Nechceme jeho vlastnosti v registru vésti všecky,
řeknem jen, že byl založen veskrze umělecky.
Housle hrál, čelo, violu, trumpety, basu, flétnu,
klavírem dlouhý výčet svůj sotva že asi přetnu.
Baryton vlastnil hluboký, kterým se zdiva klepou,
který měl hebkost školenou, poddajnost velkolepou.
[9]
Zněl jen svým citem. Nelákán úspěchem časů příštích,
netouže shášet v sufitách, tratit se po jevištích.
Zpíval a přestal. Dost je těch, které ten konec rmoutí,
v přízemních sférách života nechal jej dovanouti.
Na konec ještě jeden rys hluboký, mocně vrytý,
jenž přes svou ostrost neztrácí nikdy své intimity.
Nebyl jen ztráven fabrikou. Skutečnost byla jiná,
tajnou i zjevnou láskou mu zůstala malířina.
Čtyřicet roků života hodnotil, sbíral, třídil,
v uznání vždycky zanícen, v posudku nikdy břídil.
Bylo to v časech minulých, ukázat dlužno na to,
v portmoné byla pouze měď, třebaže v srdci zlato.
Přetěžko často bývalo platit si lásku tuto,
do knihy zapsat pokladní: na hubě uškubnuto.
[11]
Vzdor tomu ničím neznaven pracně své dílo staví,
taková láska, bůh to ví, taková nerezaví.
Proto je pohled nazpátek nezvykle jasný, klidný,
zdá se, že léta nepřešla, že přešly pouze týdny.
Žádný z nich prázdný, každý však po okraj plný díla.
Půl listu života popsáno. Ještě je stránka bílá.
[13]
Na náklad spisovatele podle návrhu Arthura Nováka vytiskla v prosinci 1934 Průmyslová tiskárna v 80 exemplářích.
E: sf; 2004
[15]