Oddíl první.
České žurnály.
„Národní listy.“
„Jenom hodně pikantně,“
to je naše heslo,
to vynášet bude vždy,
nese a též neslo.
„Pokrok.“
Já jsem „Pokrok“, slavný „Pokrok“,
klubovní vydáván péčí,
kdo nevěří, že jsem pokrok,
ten se ve mně nepřesvědčí.
„České Noviny.“
Já jsem rytíř Šimáček,
slavný oekonom,
kdo v mou víru nevěří,
toho zab už hrom!
[4]
„Politik.“
Wir sind wir – kdo nevěří,
skrotíme ho – jeden fík;
wir sind wir – so lesen wir
täglich in der „Politik.“ Politik“.
„Světlo.“
Světlo budiž – více „Světla“!
národ celý touží.
Kde však dosti „Světla“ nabrat,
abonent-li souží?
„Svoboda.“
Svoboda, ach, svoboda
byla družkou víře.
Proč se tedy neujme?
– Jest jen na papíře.
„Čech.“
Pif, puf, paf,
haf, hafi, haf,
sto nadávek chrlím v jeden dech
já moniteur klerikální „Čech“,
heslo mé jest ode dávna:
„štěkatŠtěkat vždy pro svého pána.“
5
„Slovanské Listy.“
Slyš to, světe, v plné kráse,
nám zde kauce ztratila se.
Poctivý ať nálezci ji
u nás brzy odevzdají:
za odměnu dáme –
slib to jistojistý –
„Za svobodu“ a nádavkem
též „Slovanské Listy“;
obé posud máme.
„Humoristické Listy.“
Slyš to každý tvor:
žijem pro humor,
z humoru jsme živi –
kdo chcechce, ať se diví;
po cizím se opičíme,
když už samy nic nevíme.
„Paleček.“
O vodu že v Praze nouze?
Dobré rozřešení vím:
ať se maso zavařuje
obsahem teď mým!
6
„Pražský Denník.“
Celý stojím jenom jeden fuk,
už se o mne otře každý kluk.
„Řip“ a „Podřipan.“
Siamská jsme dvojčata,
když mluvíme, svět je tich,
ale když jsme hotovi,
mnohé bolí z toho břich.
„Svornosť“ a „Svobodný Občan.“
Povídáme my to vám:
my jsme dva, buď sláva nám;
co jednomu bílé,
druhému je černé,
my se nikdy neshodnem,
raději se poperem.
„Česká koruna“ a „Kolínské Noviny.“
My to spolu dohromady
zcela stejně zastanem,
jako „Svornosť“ se svým druhemdruhem,
se „Svobodným občanem!“občanem“!
7
„Moravská Orlice.“
Orgán jsem já ministerský,
já jsem já, a kdo je víc?
Jen že často z ministerstva
nevím ani já též – – nic.
„Našinec.“
Co je Čechům do toho,
co my tady kujem;
kéž jen nikdo nepozná,
že to – vystřihujem.
„Občan.“
Poslali nám z „Našince“Našince“,
co jim příliš ostré bylo,
my tím spášem zas attentát
na tobě, duševní sílo!
„Pozor.“
Jak o mé hádají se zásluhy,
já patřím svoje na druhy:
teď už věru nevím sám,
jaké zásluhy já mám!
8
„Lucerna.“
Tluče, tluče bubeníček,
tluče na buben,
a svolává všechny kluky:
„kamarádiKamarádi ven.“
„Hlas.“
Neznabohy ždímá
ten konduktér Říma,
na papeže sbírá,
po cestě však zmírá –
pravím vám to bez lamentů –
nedostatkem abonentů.
„Opavský Týdenník.“
Mě málo který v Čechách zná,
tam málokterý o mně dbá;
já marně volám, marně lkám,
že Slezsko nezachráním sám.
Všechněm novinám.
ŽijeteŽijete, byste žily,
chlebíček z toho měly
9
na komando píšete,
věcnosť z mysle pouštíte.
Amen, pravím vám já, amen,
uvázat vám na krk kámen –
a stvořit vás znova!
10
Oddíl druhý.
Naši žurnalisté.
Dodatek ku stálé rubrice pěstované v „Urbánkově Věstníku bibliografickém“ pod názvem: „Naši mužové práce.“
Anýž.
V půl Šimáčkův jsem zřízenec,
v půl divadelní ochotník,
v žurnálu deklamuju svoji věc
a pro jeviště píšu křik.
Arbes.
Živobytí budiž kleto,
nevynáší ani romanetto!
Barák.
Je barák jen
od paty až do temena,
však z českého
zbudován je ze křemena.
[11]
Bohdanecký.
„Slovanské“ dokud žily,
já, přítelíčci milí,
jsem předaleko předčil všecky –
já „úvodníkář“ Bohdanecký.
Crha.
Ejhle Crha!
Kdo o něm mluví,
slova mrhá!
Černý.
„Co je černé, to je věrné,“
v mládí se již učil Černý,
protož také do smrti až
„Pokroku“ on bude věrný.
Černoch.
Pro národ prsa rozjizvená
pojedu léčit do Berlína,
kam mi věrná moje žena
pošle ob čas otep sena,
bych nedělal v politice
separátní kotrmelce.
12
Deml.
Zde to pravím veřejně,
že je nectný lhář,
kdo by ještě tvrdit moh,
že jsem velký tmář;
neboť ač snad v hrobě se
Žižka za mne stydí,
přece, že jsem kališníkkališník,
celý svět už vidí.
Eim.
„Kdo to napsal?“ čtenářstvo se táže.
Já zachráním Julka od blamáže,
já jsem napsal tento rajm:
já, já, já, já – Gustav Eim.
Frič.
Už není pryč
don Pepi Frič.
„Co dělá, co teď píše?“
národ ptá se se své výše.
„Nemáš na tom, lide, dosť,
že jsem zase Tvůj já hosť?“
13
Fořt.
Znám dělat státní rozpočet,
trefí to též druhý?
Znám též příjmy vybírat
a též dělat – dluhy.*)
Jiříček.
Já brněnský Jiříček
jsem neznámý človíček,
dělnickou však silou
chci se stati Jirou.
Dr. Heller.
Rus pravoslavnou miluju
a eleganci bez všech křiků,
snídaní dobrou, večeři,
v „Národních“ cizí politiku.
Herben.
Chtěl jsem psáti referáty
z poslaneckých klubů,
avšak „Pozor“ ten mi zacpal
moji chlubnou hubu.
(((
*) v státním rozpočtu totiž
14
Hill.
Ševče drž se kopyta,
politika nejsou – jelita.
Holeček.
Velké vousy, dlouhé nohy,
Černohorců plné stohy,
zázvor k slovenskému vínu,
mnoho slibů, málo činů,
a slovanskou vzájemnosť
v slávském víně pěstil dosť.
Hovorka.
Nejdřív jsem byl vůdcem „Ruchu“,
potom spáchav „Chudé v duchu“,
bych zachoval talentek svůj čistýčistý,
založil jsem „Divadelní Listy“.
Hozdecký.
Aby lidstvu „Světlo“ skýtal,
„Svobodou“ by národ zkvítalzkvítal,
pracně namahá a dře se,
hlásá: „Budiž bez konfesse“.
15
Hrubý.
Když jsem hrubý, tak jsem hrubý,
nadám tudíž z plné huby
třeba – ruským nihilistům.
Hubáček.
Z „Českého Východu“
sotva popadaje decha
spěl ku západu –
v zlatou Prahu křísit „Čecha.“Čecha“.
Karlach vece:
„Cožkoliv jsi jemu učinil, slavně dím,
mně jsi učinil, a já tobě zaplatím.“
Kalaš.
Doktor Kalaš, doktor Kalaš,
Kratošem prý nazývá se též,
„Žíhavky“ pak potvrzují,
že to není žádná lež.
Kalenda.
„Teď jsem v „Čechu“,Čechu‘ –
kdo dá víc?
Teď jsem v „Čechu“,Čechu‘ –
nikdo víc?“
16
Karlach.
Kdo řek, že jsem černý pták?
Vždyť jsem přece kanovníkem!
Zde viz, milý synu, s díkem
že nosím šat červený!!
Kopal – Kopřiva.
Na sebe se zlobím,
na sebe mám dopal,
Kopale – Kopřivo,
tys to pěkně skopal!
Körber.
Sem pojď, bratře dělníku,
krejcary sem svoje dej,
já ti zřídím záložnu,
jsemť hotový čaroděj!
Kořán.
Takto jsem kus „Pokroka“,
takto zas kus kroniky,
takto zas kus poslance,
ale ve všem – veliký!
17
Kulhavý.
Já v žurnálečku svém
hle! kulhám za světem.
A zač že je ten cár?
Ach, jenom za krejcar!
Lang.
P. Wurma kdysi přítelíčku milý,
cos mu zrobil v tuto chvíli!
Strh jsi s něho té svatosti zář,
světu odkryls obojetnou tvář, –
avšak sám takovou také máš.
Nedoma.
Venclíčku náš,
co pak děláš,
žes už i mandát vzalvzal,
aniž tě kdo tam zval,
Venclíčku náš.
Neruda.
Já jsem slavný spisovatel,
mne nepředčí nikdo víc:
vždyť dovedu časem také
pod čarou psát duchaplné – nic.
18
Píro.
Redaktorem stal jsem se
v přenešťastné chvíli;
„odpovědným“ byl jsem však
pouze policii.
Pokorný.
Dlouho hledal, dlouho bádal,
jak by pít moh slávy pramen,
marně toužil, marně hádal,
teď nalez mudrců kámen:
na Slovensko jel,
čtrnáct dní tam dlel,
a teď z toho facit máme,
za Slováky že si hlavu láme,
o Slovensku psáti nestačí...
O ubohá Slovači!
Ryba.
V politice pro něj místo není,
on se cítí nejlíp v soudní síni.
Péro pro něj slabou zbraní,
židličkou se nejradš brání.
19
Skrejšovský.
Epochu měla stvořit „Epocha“,
starého však snesla rarocha.
Češi dali už mu kvinde,
slávu zašel hledat jinde:
„Parlamentaer“ hlásá to,
kde jest jeho koryto.
Sokol.
Já jsem Sokol, slyš to, světe, slyš,
běda, koho zob můj lapí,
nezbyloť mi ze sokola nic,
leda ostré jeho drápy.
Spurný.
Já jsem žurnalista vzorný,
jmenuju se Spurný,
z politiky nevím nic –
což mám dět o sobě víc?
Stránský.
Kdysi hádali se,
kdo z nich zemře dřív,
„Epocha“ – choť jeho – zemřela,
on však ještě živ.
20
Srb.
Mne „Politiky“ hřeje krb.
Já nadám lacino –
má firma: Adolf Srb.
Svátek.
Dobře podívej se na mne, světe,
nevíť každý tvor,
co jest „pod dekretem“ redaktor.
Schik.
Mně jen za vše „Politik“
nechať vzdává dík:
já loď její řídím,
já Judovec Schik.
Dr. Šolc.
Quem dii odere
chefredactorem „Pokroci“ fecere.
Špindler.
Zde vizte, přátelé blízcí, dální,
nosímť také boty radikální!
Šromota.
„Mnoho křiku, málo vlny,“
praví staré přísloví –
nač se divit oslovi!
21
Ferd. Schulz.
Je mistrem v péře,
každé slovo jeho rázné,
netrefí jedno však:
psáti články duchaprázné.
Toužimský.
Kde který prošťoural Balkánu kout,
však posud neví, jak má vyniknout.
Tůma.
Gladstone, Brown a Mazzini,
potřených Irčanů haldy,
i též starý Garibaldi,
Irsko, Italie,
’Conell, Hispanie,
Viktor Emanuel
i Košutův duell,
pěkných frásí puma –
to je Karel Tůma.
Turnovský.
Hrom a peklo, tisíc láter,
což je mi dnes do skoku!
jestiť „Pokrok“ skonfiskován,
a já nevím, co je v „Pokroku“!
22
Žáček.
Lide, poučit se nech,
Moravan že není Čech!
Kdo z Čech k nám se dere,
na toho se se-dne z lásky bratrské.
23
Oddíl třetí.
Naši poslanci.
Adámek starší.
Cifry, logika a statistika –
to jest jeho encyklika.
Adámek mladší.
Trochu let a vousů, pracné píle,
zásoba parlamentárních frazí –
už jen to mu schází,
by se staršímu moh vyrovnat každé chvíle.
Brauner.
De mortuis nil nisi bene.
Čelakovský.
Sic rekrut teprv na vojně,
však rval se on už přehojně,
každé jeho slovo jest
nemíň pádné nežli pěsť.
[24]
Jindřich Clam-Martinic.
Vše jen samý mam,
co neřekne Jindřich Clam.
Richard Clam-Martinic.
My čeští manové
vlasti ochrancové atd.
Fandrlík.
Cerevisku odhodil,
aby národ obloudilobloudil,
vlastencem se stal –
proč? inu, aby –
z toho škodu vzal.
Gärtner.
Zahradníček malý,
málo u nás známý.
Grégr.
Spusťte kalafuno, elektřino
a pompo, jak sluší na demokrata,
ty do dálky prchni, disciplino,
ať neukáže se zde víc tvá pata,
25
neb navzdor všechněm já jsem já,
jenž nikomu se nepoddá;
promluvil teď perné pravdy kus
v úctě Vám oddaný
Grégr Julius,
majitel „Národních Listů“, Marianská
ulice č. 20, „u zlaté lodi“.
Grünwald.
Zelená se, zelená
a diéty béře,
ale posud nevynik
v jedinké affaiře.
Harrach.
Ať mne spere kat,
šlechtický-li nejsem demokrat.
Ve Vídni chci české školy,
že propadly, to mne bolí,
však co dělat, nic naplat,
jsem šlechtický demokrat!
Hevera.
Statečný on muž,
chlouba v kraji svém,
na levici doráží
třebas heverem.
26
Jansa.
Já dosud nemluvil ani málo,
ani mnoho, ani dosti,
posouzení sebe – jeli libo –
ponechávám budoucnosti.
Jeřábek.
Vizte, kam až zavléká
slávychtivosť „syna člověka“!
Jireček.
Já ministr v pensi
doufám bez pretensi
tuze v pána boha,
že napraví mnohá
u nás v Čechách díla –
universitu.
„Bože, ducha mého síla
vroucně k tobě zírá –
volá ze skrytu:
,To jen svojím popřejž Čechům zvát,
co jsem já jim pozapomněl dát,
když jsem už byl v ministerstvu pánempánem,
a ne hosť.‘
Jenom tolik dejž nám Bože –
bude toho dosť.“
27
Kaizl.
Já jsem doktor Kaizl,
dědičný šosáků grand,
zde tři šoufky, zde můj podpis –
podpora pro „Vaterland“.
Kletečka.
„Tážete se, proč jsem Slovan,
proč mým bratrem každý Čech?“
„Rád bych Vám to pověděl,
kdybych to jen sám věděl.“
Klimeš.
Jaká hanba, jaký skandál,
když kdo ve sněmovně dřímá!
Klimeš však svůj plní úkol,
v rajschrátě když zbožně klímá.
Krofta.
Podruhé zas sebe pohaním,
zlaté hodinky-li obdržím.
Kusý.
Jakož známo, jsem já řádný muž,
avšak dobrý vtip jsem spáchal už:
jáť podporuju radikální švandu
a podpisuju program „Vaterlandu“.
28
Lobkovic.
Ve mně ještě žije
katolická víra...
na papeže sbírá
Lobkovicův Jíra.
Mezník.
Povznes hlavu, lide český,
povznes hlavu svoji výš:
vždyť jsem mezník dvou dob hezký,
jedné nešťastné,
druhé šťastné nepříliš.
Mikyška.
Je advokát!
Má dobrou mysl, dobrou vůli
a kozí bradu;
dal každému by srdce půli –
kdo nemá hladu.
Oliva.
Oliva v Čechách není domovem,
a já nevím, jak v rajschrát přišel jsem.
Prachenský.
Toť činnosť jeho jestiť celá,
že jménu svému hanbu dělá:
neb tak se v rajschrátě zachoval,
že tam velmi málo prachoval.
29
Rieger.
Statný duch – hlas jak zvon,
rázně mluví jako hrom –
někdy ale v stolíku
zapomene logiku.
Roth.
Zde vizte mne jen, přátelé,
jsem Staročech já pálený,
však mezi Staročechy jsem
já sám jediný červený.
Schwarzenberg.
Já jediný neberu diéty,
a přece dí epigram prokletý,
že jsem tak drahý.
Skopalík.
Takový strach v ústaváky
vmetl zjev můj ne nový,
jak by rudé koženky mé
byly z kůže Žižkovy.
30
Suda.
Ejhle, já ubohý tvor
jsem na reálce professor,
v říšské radě samé však
slaboučký jsem posud žák.
Šrom.
Už dávno rajschrát neslyšel,
jak mluvím já, poslanec Šrom,
nu, je-li krásné počasí,
tu neslyšet, jak hučí hrom.
Tilšer.
Dlouhý vous a nohy žádné –
málo řeči – avšak rázné.
Tonner.
Na neslovanskou politiku
nikterak netajím vztek,
raděj od bratrů Poláků
než od Němců pohlavek.
Trojan.
Už tolik o sobě namluvil sám,
že mlčet o něm musí epigram.
31
Vašatý.
Bílá kravata a bílá vesta,
první k národa vůdcovství cesta.
Wiedersperg.
Co vím já, neví každý jiný,
jsemť doktorem mediciny.
To neví každý, co já vím,
jen že, co vím, nepovím.
Wurm.
Zvířátko to nepatrné
kolem sebe vše rozkline.
Zeithammer.
Pěkná slova, cvikr na nosunosu,
tím se nepomůže
rajchsrátskému chaosu.
Žák.
Ten je lhář,
kdo tvrdí,
že bude ze mne bakalář.
E: js; 2002
32