Duma (1858)

Gustav Pfleger Moravský

Diplomatická verze Ediční verze
DUMA.
Na měkkém svahu s večera za letní tiché doby Před sebou údol rozkošný, jejž poslední květ zdobí, A v mživé dálce modrých těch a pyšných vrchův témě Co starých časův ryzí jen a nezměněné plémě; Tam na hučící řece pak obrázek dědin mírných, A vůkol mnohopestrou pláň ve kruhu polí žírných; Nad sebou tichý, vlažný vzduch, ten vzduch tak libovonný; Za sebou volných pahorkův a strání lehké sklony: Tak němý sedím sám a sám a v dálku zírám snivě, A v srdci bolno, prázdno je a tužně, žalostivě! A v hluku vzdálen veškera to svět zmítaného, Sám sobě poddán, zármutku jen srdce zvráceného, A myšlénkám tak truchlým a předc milým, sladkým, družným A vroucím tužbám vezdy jen drahému přání služným; Své zaplavené oko tam dál vodím přes kraj tichý A zpláču – pláču zapoměv na podstať vší své pýchy! Ty hrdé hory vzhůru tam až k nebesům se pnoucí Jsou jenom věčný velký hrob nezměnný, nehynoucí; Ten šírý údol, jak se tu tak neobmezně klene, Je jenom rakve těsná skrýš tož věky urobené!... [1] A já v té rakvi velké teď jak bez života všeho Se srdcem drhajícím a s slabnoucím tlukem jeho, Jak v smrti rukou v žasných snách bezcitně odpočívám A víc se neznám, neznám nic, kam zrakem mdlým se dívám. Tu divý sen půl pravdy jen a půl zas skutečnosti A půl zas báje děsivé a sladké půvabnosti – Divoucí divadlo – mně vstříc to v tanci rozháraném Před zraky vyjevenými jak honbou divou hnaném Se neznámými obrazy ve kruhu pestrém míhá A tvoře celek ústrašný hned zas se v nic rozbíhá. Já viděl chlapce ve prvním a krásném mládí květu, Jak kráčí luhem rozkošným vstříc překluzkému světu. Lahodné, milé neviny tož krásný stkvoucí vínek Se klenul na skráni mu jak zář sladkých upomínek! A hravě kráčel po květech to k hrozné ku propasti, Kde vítala mu věnčená kras zdrojem matka – strastí. Ta jemu náruč rozkošnou vstříc vnadně rozestírá, Že jinoch citem přemožen jen touhou po ní zmírá!... Jak kouzelnou by mocí snad připoután k jejím čárům, Juž propad’ luzných slastí všech jen nalíčeným darům. Tak v zanícení žárném vrh’ se v náruč lásky zvavé A cítil v slastech bez konce vše její moci žhavé; On vrh’ se v náruč nejvyšší radostí ověnčenou, Neznámý s její křehkostí a úsměšnou též změnou. A v nejdivějším záchvatě jen její rozkoš vsával A udusil v ní bytosti své celé tužeb nával, A slepý žil a slepý pil z té číše sladkovonné, Po nové touže v požitku hned slasti blahosklonné!... Tu procit’ z těch snův záchvatných ach! osudu to rázem: Jed... jed mu šílí v žilách všech jen jizlivě zlým mrazem! [2] Tu divou honbu počal on tož vášní strašným ruchem A prchal před svým srdcem, před svým otráveným duchem! V svém srdci maje žhavý meč a mrazivý dech v duši, Že úpal v mráz se mění hned a mráz se v plamen vzruší; A nesčíslné vojsko jen tam řádí velkých trýzní, Jež hyne ukojíváním a napájí se žízní!... A celá říše odporův a celý svět zlých přání Tou srdce hroznou hlubinou se nezkrotně prohání, A rozbouřenou vlnou jak na vichrem hnaném moři Se citův síla kolotá – až jejich chrám se zboří!... On klne světu! Co mu svět?... Co ontě sám je světu. Co zmařený květ v poupěti a poupě v uschlém květu! On žil jen jednou, život svůj však celý v sázku vsadil, Že životem svým povrhal: tu život též ho zradil! On neměl citu pro nic leč pro svou lásku žhoucí, Když ta mu lhala pohledem, tu vše lže, třebať vroucí. Však tichý teď je, nezalká, ač srdce hyne strastí, Sám sebou hrozba vyrčená vší vítající slasti. On tichý jako hrobu hloub... vždyť v sobě chová hroby, A sám je smutným nápisem své nejstrašnější doby!... Tak táhnul sen kol zrakův mých – mým zrakům tož pohádka: Tak mnoho žalu bylo v něm a předc i rozkoš sladká. A nevědomky srdce mé se obměkčilo rázem A zplakalo – a plakalo tím smutným nad obrazem. Já seděl v kraji sám a sám, jak v mrtvém temném hrobě, A že tu žiji sotva sám jsem uvěřiltě sobě! A moje slzy kanuly, já plakal jako dítě - Vždyť nikdo mne tu neviděl – tak tiše, bolně, skrytě. A o životě snil jsem tu v tom velkém dolu hrobě A sen ten svého života jsem prosnil jenom... sobě!... [3] Tisk Jarosl. Pospíšila. 1858.
E: lk; 2002 [4]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jaroslav
(Tisk Jarosl. Pospíšila.)

Místo: neuvedeno

Vydání: [1.]

Počet stran: [4]