Pan Vyšínský (1858)

Román ve verších, Kniha 1 a 2, Gustav Pfleger Moravský

Diplomatická verze Ediční verze
PAN VYŠÍNSKÝ.
ROMÁN VE VERŠÍCH.
Kniha I. a II.
Podává
GUSTAV PFLEGER.
V PRAZE TISK A NÁKLAD JAROSLAVA POSPÍŠILA. 1858.
[I] Urozenému Panu EDVARDOVI VOŘIKOVSKÉMU Rytířovi z Kundratic dědičnému korouhevníku stavu rytířského v království Českém, c. k. nadporučíku m. s. atd., Příteli Svému připisuje básník.
[III] Předmluva.
Podávaje tuto veřejnosti dva zpěvy básně, o jejížto budoucích osudech darmo pátrám Pythagorejskou vědou ve hvězdách, musím se obávati otázky, čemu toto a podobné s obecenstvem parlamentování?... Činím to, ač nerad, přece z dvojí příčiny. Poprvé oznámiti musím z dvornosti k těm, kdož sobě mých prací laskavě všímají a kdož náhodou snad několika juž vytištěných veršův básně této přečetli: že jsem tu i tam ještě jednotlivosti nepatrně opravil a pak že jsem svůj prvotní rozvrh tohoto díla naprosto změnil, učiniv rozřadění kněh jinakým, než vyměřil jsem původně. V úryvku totiž v „Lumíře“ nedávno uveřejněném ohlašuji čtenářům šestero pouze zpěvův; nahlédnuv ale, že by se zpěvy tyto příliš vlékly, a též na mysl vzav úsečnější ukončení jednotlivých oddílův básně: proměnil jsem plán svůj tak, že celek sestávati bude z dvanácti kněh. – Zatím uveřejňuji tuto dvě; [V] ostatní mají následovati po lhutách neurčitých, jak mně právě Músa společnosti dopřeje. Formu básně vypůjčil jsem sobě z Lermontova, a myslím, že se ku předmětu tomuto dohře hodí; nevím vlastně, zda Lermontov jejím vynálezcem: poznal jsem ji však poprvé z něho. Za druhé chtěl jsem dáti příznivou opět příležitosť předmluvou touto jisté nesmrtelné, jinak ale docela obskurní nádobě nevyčerpatelné moudrosti: totiž jakémusi Brněnskému kritikovi primae classis – bývalé tak nazvané parvy – aby na vroubek těchto řádkův svůj velevěhlasný vtip udivenému světu ukázal, uchopiv se s vražednickou dychtivostí svého mohútného kritického péra a své ostré literárně-pytevnické pincetty, aby básníkovi pustil bujnou žilou. A že se této příznivé příležitosti onen mudrc uchopí, aby rozlil na mou báseň svou bramínskou učenost na útraty Indické moudrosti, jako nebeskou rosu na vyprahlou kopřivu: nepochybuji. Vždyť i nedávno – at me tum primum saevus circumsietit horror – vytýkal velmi přátelským způsobem bojácnému mladíkovi skromnosť, podpíraje se bezpochyby o výrok Goethe-ův: „Nur die Lumpe sind bescheiden...“ [VI] nevědomky o Goethe-ův, neb zda-li vůbec Goethe-a zná, o tom směle pochybovati se odvažuji. Každému není dáno emancipovati se zcela ze svých slabostí. Že však onen vůdce sedmi starožitných mudrcův není sám takým, jakým mne takto nazvati ráčil: za to nemohu ni já, ni snad on sám. Každý má svůj vlastní temperament; každý má od Sudeb naděleno po svém: jeden je genialní Bavius a druhý je Shakespeare-ovský osel *). Dejme tomu, že onen pán je prvním a já druhým: pak, při sám Herakles! nepodám tuto novou hodnost svou za hodnost jeho! Aby ale onen proslavenec nemyslil, že jeho hlubokomoudrých slov jsem ani nepovšimnul sobě: tu veřejně před celým světem od Mississippi až k Libanonu přisahám při kritické učenosti toho Brněnského lumina, že si je pro budoucnost za stkvělý příklad vezmu ve všem a že budu se dívati jako libná panna před bálem povždý do onoho „zrcadla“, ježto před nedávnem mně i všem novým básníkům českým jeho štědrá ruka předvesti ráčila, obecenstvu ukázavši k neštěstí mému nejprvé můj obraz v něm, jako Mefisto v čarodějnické
*) V „Midsummer-night’s dream.“ [VII] kuchyni ďábelskou Helenu Faustovi. Zda-li však se zamilovalo obecenstvo do mého obrazu, jak jej ona moudrá hlava v svém kritickém „zrcadle“ ukázati ráčila, v té míře, jako Faust do Heleny: o tom osměluji se k své vlastní ujmě pochybovati. Mluvilť onen kritický Dhawala-Giri ke mně ve svém indickém pojednání s takovou dobrosrdečnou a melancholickou vážností a s tak mohútným sebevědomím, jako by byl chtěl říci: „χαι συ τεχνον“ odvažuješ se pod řezačku mé kritiky? Ubohý! Tať pro jiné jest připravena, ne pro tebe.“ – Nahlížím to svědomitě; a považoval jsem a vždy považovati budu jej za hodnějšího „monstrari digito praetereuntium“, nežli sebe.
V Praze v prosinci 1857.
Gustav Pfleger.
[VIII]
PAN VYŠÍNSKÝ.
Vom Himmel fordert er die schönsten Sterne, Und von der Erde jede höchste Lust, Und alle Näh’ und alle Ferne Befriedigt nicht die tiefbewegte Brust.
Göthe.
[1] KNIHA PRVÁ.
... c’est un enfant – joueur – lé– ger – mais le coeur est bon..... et savez – vous, qu’il a de l’intelligence.
Le gamin de Paris.
Haec est Vita solutorum misera ambitione gravique.
Horat. Sat. Lib. I. 6.
(1857.)
I.
Vzývám Tebe, Múso, na počátku Své nové písně vroucně k přispění, Ač vzbudí to snad přeučenou hádku A nožův soudných strašné břinčení, Že klassicism vodím za oprátku! Však péro ocelové, ba snad husí Svou kritikou přec báseň lámať musí, Sic o mé knize nikdo nezvěděl by, Té kdyby nebylo kritické střelby: Pročež Tě, Múso, hlas můj provolává, Ač pěkná moda ta se zanedbává! [3] II.
Však nemyslete, že Vám budu pěti O zbroji válečné, trub hlaholu; V slavnější písně vrhal bych jen smeti A mezi květy zlého koukolu: V minulé časy zpěv můj nezaletí! Jak mladý orel s větrného bytu Se snáší nad kraj nebes ve blankytu: Ať nadšení se vznese nad mou skrání V mohútné síle prvotního plání A odkryje v lichotné náklonnosti Mně pestré zjevy blízké přítomnosti! III.
Těch veršův rek – tak jej musíme zváti, Ač právě báseň není eposem; Neb věk náš víc se lehko nezachvátí Rytířskou službou, děvy únosem, A za příludy neumí se hnáti; A nevěří víc v kouzla sladké báje Ni fantasijí v utvořené ráje – Náš rek, o němž v dvanácti zpěvech píši, V nichž ukáži Vám milých zjevův říši, Je ku neštěstí svému – s povykem Vám chlubně říc’ to nesmím – básníkem. 4 IV.
Ach básníkem?! – Tak čtenářstva se valný Dav ptá a krčí ramenama hned – Co s básníkem chceš? Ať je genialní, Ať dařen fantasijí, množstvím věd! My máme správce mnohé vinopalny, Teď máme zapotřebí fabrikanta, A lučby, hospodářství mudrlanta; Či lékaře to pro koně a krávy A jiné toho druhu moudré hlavy: Když takového reka verš tvůj zjeví, Pak dvacetkrát se vydají tvé zpěvy. V.
Co s básníkem v tom věku samé prosy, Kde báseň slaví modrý pondělek? Kde vládnou větroleté parní vozy, A v triumfu se přímí výdělek, A směnka, kredit mohútní jsou bozi? My nyní máme jiné ideály: Cukrovny, dílny, lomy skrze skály, Z Manchestru bavlnu a polské loje, A ruskou kůži, anglické pak stroje: Tu reku tvému v střízlivém tom světě Převelká štěstí haluz nevykvěte! 5 VI.
A přec Vám toho reka nemodního Chci předvesť před zrak mile žasnoucí; Chci pěti dary ducha nevšedního A srdce pro šlechetnosť tlukoucí Vás poutaje do zpěvu posledního. Že se mu srdce Vaše nachýlí, Snad předtucha mne sladká nezmýlí; Neb věrná láska, mysl šlechetná Jest nyní řídká věc a pamětná... Zpěv-li se nezlíbí – nu! neškodí, Ať mrzutý jej čtenář odhodí! VII.
Náš hrdina z dobrého pošel rodu; Zda otec ševcem byl či krejčíkem, Na velkou básně nebylo by škodu, Zvlášť když můj rek je mladým básníkem. Bych neutrmácel však bez důvodu Slabounké nervy mnohé slečinky, Rač vyloudil jí sladké slzinky, Když bude čísti reka závody, A jeho žití, lásky příhody: Tu řeknu raděj, že byl otec jeho Tož pánem statku – nezadluženého. 6 VIII.
Též musím říc’, že z lože manželského Pošel, jak dosvědčoval křestní list; Však kdo byl as počestný kmotr jeho, Nemoh’ jsem z toho dokumentu čísť. Leč to vím z pramene též nemylného, Že neměl sester ani bratrů více, Než za to tetiček až na tisíce; Že otec jeho, ač měl statek hezký, Přec vroucně miloval svůj jazyk český, Pročež i syn se v pevné důslednosti Přiznával k otce svého národnosti. IX.
Však nesmím nikoliv na jeho stáří Snad schvalně zapomenouť z počátku: Vždyť každý člověk hned se jinak tváří, Když počnem’ s léty o něm pohádku; Čím mladší, tím víc obraz jeho září A tím víc srdce dam hned zaujímá, Byť za svou vlasť měl afrikánské klíma; Či byť byl barevným snad Indianem, Jak čteme v spisu často jmenovaném, Kde k divochovi děva z lásky nyje, Kde oba jsou jen samá harmonije1). 7 X.
Náš mladý rek – zda opravdu byl mladý, Toť příští verše mohou odhaliť, A spatříte-li v jeho stáří vady, Nechtějte snad svůj hněv naň uvaliť – Náš rek v peřinkách neumíral hlady Po svatých zdrojích hlubé pramoudrosti; Též nezářil v kolébce výmluvností; Ni lvem byl slavným v společenském světě A z lásky nezoufal v dvanáctém létě: Tím vším se leskl ve pozdější době A všady dobyl velké chvály sobě. XI.
Náš Vladimír – toť bylo reka jmeno – Byl dvacet a několik roků stár, A poesije byla jeho věno, Co nejkrásnější všeho žití dar, Jímž na zem bývá nebe přenášeno. Neb jinak chová život prosy dosti Ve prázdném lůně nahé skutečnosti, A blažen onen, komu osud jeho Dopřál se napiť z proudu kastalského: Jej sladká Músa všady doprovází A citův žár svým zápalem omlází! 8 XII.
Ó poesije! dítko z čarných luhů, Ty ztraceného ráje dědictví, Jež ducha jímáš v kouzla svého kruhu Štěpujíc v srdce pravé šlechtictví: Tebe jsem uzřel jako pestrou duhu, Když nad dolem se rosným s rána klene! Ty’s rozžehla mé srdce omrtvené, Že v záři tvé zřím nebeské jen zjevy, Že měním vše, co cítím, v plné zpěvy: Ty božských původův zrcadlo zlaté, V tobě se shlíží moje nitro vzňaté! XIII.
Ó zůstaň vezdy po mém boku státi, Ty svatých citův božské nadšení: Vždyť’s jediné, co svojím mohu zváti, Co uchránil jsem z žití bouření! Ach mladost, jež se nikdy nenavrátí, Ta prchá v temné říše minulosti, A za ní nelze zříti bez trpkosti!... I lásky žár, jen jednou pocítěný: Ten shasl žalem záhy otrávený; V prach oslepný se shroutily vše vidy, A srdci zůstal jenom kalich bídy! 9 XIV.
Kdo tě však v prsou zasvěcených pěstí, Tenť bludům světa navždy uchvácen; Ten mezi zradnou zhoubou ve svěžesti Je žití půvabům vždy navrácen! A nevýslovné jemu stkví se štěstí, Ač osudův hry nad temenem hnaly A vše, co milé srdci, odervaly. Neb v tobě žije upomínkou svatou A minulosť i budoucnosť zří zlatou; Je tebou urván všechné časů změně, A k říším tvým vždy hárá zachváceně! XV.
I Vladimír tvé cítil mírné vání, Když v kolébce co hravé dítě snil; A když se vzňalo jeho ducha plání, Tu jenom v tobě bohyni svou ctil, A blažen býval v tvém milostném smání. Ty’s jemu věrnou pěstitelkou byla, Ty’s na svých ňadrách si jej vykojila, Že od mladosti byl tvým ctitelem, Ač z počátku jen v lnutí nesmělém: Jen po tvém věnci prahna přehoroucně Tvé službě celý zasvětil se vroucně!... 10 XVI.
Čas nastal mu, kde s chůvou hádky vodil, Kde šavlí vládl jako generál; Kde svoje hračky k hrobu doprovodil, Až pak u zkoušky před kathedrou stál. Jak často v gymnasiju v potu brodil Se mladý Mciri přetajemných věd!! 2) Tu toužil vroucně ku houpačce zpět, Ba raděj přál svou špinavou si bundu, Když dostal z řeckých konjugac sekundu – Však přece tak se v rhetorice bránil, Že pak co filosof svět celý hanil. XVII.
Vy blažené, překrásné, prchlé doby Jste pochovány v hrobu temnosti, Kde teprv okřál školské od poroby A dosáh’ stupně lidské hodnosti Filosof student probuzený z mdloby! Když vkročil v síně university, Tu novou slávou býval okrytý: Na škamnách sobě vážné zabubnoval A holí savoir vivre osvědčoval; Ba brejlemi tu došla velebnosti Každého tvář a plála pramoudrostí. 11 XVIII.
Náš rek na slova nedbal učitelů, Když ještě v školách trhal kalhoty: Pročež měl mnohdy s nimi notnou melu, A málo užil od nich dobroty. On studoval rok co rok bez oučelu: A když se přednášela mathesis, Tu bručel písně do vyššího cis; A zabral-li se mistr v aesthetiku, Vždy čítal strašné básně romantiků; Když v statistice dlouhou chvíli míval, Tu kreslil panáky a... hrozně zíval! XIX.
Ze starých klassiků však mnoho krásy V svou poetickou duši nasoukal, Že skoro sešedivěly mu vlasy, A z toho, co se do kněh nakoukal, Si zkazil oči na budoucí časy. Tak brejlemi osedlal vážný nos; Neb za pracnou mu píli lestný los Dar Danajských – zrak krátký – nadělil, Že s „Mudřeny“ se krámem spřátelil: Však v Melpomenu tak se zamiloval, Že mimo ni nic ze škol neuchoval. 12 XX.
On také vládl zbraní Juvenála, Však jedno svojí vlastní přírodou; Neb zlatá ruda vtipův – ta mu plála Při každém slovu takou náhodou, Že misanthropův srdce rozesmála. Kdo však se vtipům pracně přiučuje, Ten cizí kabát sobě vypujčuje; má s nošením též přenesnadnou práci, A když se prozradí v zlé situaci: Tu objeví se jeho vtipů bída A firmu slavnou zkazí náhlá krida. XXI.
Však Vladimír – ten ušel nehodě té, Bylť pravým synem humoristiky, Jemužto sláva Sterne-ova juž květe A toho, jenž psal vzáctné Pickwicky. Však že jen tím byl slavný, nemyslete: On znaltě koryfeje latiníkův A díla všecka řeckých prabásníkův; On na zpaměť i mnohé verše uměl, Jen originalu že nerozuměl: A když se pustil do Iliady, I hned se zabral v špatné překlady. 13 XXII.
Však znalť i jiné literární krámy, I novověkou belletristiku; Francouzké romány a strašné drámy A jiné stvůry zbrklých básníků, A memoiry mnohé staré dámy. „Infamní“ Don Juan, moudré disputace Ospalých lordův daly mu dost práce;3) Znalť Němcův přeučenou romantiku A spisy vše, jež nadělaly křiku; Znalť učených kněh celou armádu, A mnoho jádra... mnoho neřádu. XXIII.
Též filosofijí se hrozně trápil; Mozek mu zmátla metafysika, Anť z nejsvatší se číše notně napil Té pracné vědy, zkázy mladíka; Však z toho všeho mnoho nepolapil. Neb konečně svým nahlíd’ bystrým duchem, Že bláznovství je, šermovati vzduchem, A že tak nejlíp každý učiní, Když filosofů všemu náčiní Dá vale a všem jejich systémům A obrátí se k vlastním pojemům. 14 XXIV.
Však nejen „krásných Uměn“ učeníkem Byl Vladimír v přemocném zápalu: Též zabýval se neunavným cvikem „Věd praktických“ dob nových v návalu. On zpytoval, co by as pravým líkem Moderních práv se v našich časech stalo, Pročež romanum dost jej sužovalo, Až unaven i těmi studijemi Se navždy rozloučil s kodexy všemi: A věděl tolik jako advokáti, Již vůbec co největší „světla“ platí. XXV.
Též temná pověsť ta šla na vše strany – Zda pravá, či nic, toť zde od místa – Že rek náš, jinak velmi studovaný, Je velký státní ekonomista. Však mnohý spis ode mne prohledaný, Bych přesvědčil se o též jeho slávě, Vše odůvodnil od paty až k hlavě, O věci té nikoliv bez tajnosti V mlčení trvá takou urputností, Že skoro myslím, že myšlének nával Do časopisův anonymně dával. 15 XXVI.
A že teď všecko za našeho věku Jen o průmyslu moudře hovoří: Za dobré zdálo se mladému reku, Když tísni časů svých se pokoří A vnikne do těch říší zlatých vděků. Však zda-li za ty všecky za odvahy Se v odměnu zdařily jeho snahy: Toť nemohl jsem nikde vyzpytati; Jen tolik vím – a to snad pravdu platí – Že milý rek náš, ač byl dosti pilný, Přec nevystavil ani jedné dílny. XXVII.
I jiných věcí znaltě prazdroj zlatý, Věděl, co kapitál a ourok jest; Znalť akcije a dluhopisy, tratty, V tom znal se, jak je dvakrát jedna šest. Též věděl původ přeohromné ztráty, Když o šestnáctinu kles’ papír v kursu A tak v strach smrtný uvrh’ celou bursu. I o kreditu uměl povídati, Že všecek obchod bez něho se zvrátí! Tak ze všech krámů znal věc právě modní, A věděl mluviť o tom všem v čas vhodný. 16 XXVIII.
Však to vše nesplnilo touhy jeho, Onť po vyšším neustal planouti: A všecka prosa ducha ohnivého Nemohla s říší krásy strhnouti. A když se probral z moře hlubokého Všech věd těch přísných, duši umořících: Tu mladých citův jeho dosuď spících Se náhle proudy všecky roztály; A srdce neznámými zápaly Tak dávno v poutech, cizí všemu čití, K bouřnému volně vzbudilo se žití. XXIX.
Přiváben sladce zjevem kouzedlným Té světské krásy klamné, šálivé, On počal užívati douškem plným Života slasti divošumivé, A myslil takto touhám spravedlným Mladého srdce učiniti zadost, Když sobě zvolí za ideál radosť!... Života slasti, žalu původcové, Vy chmúrné stíny záře purpurové, Jak číhající bouře v tichém dolu: Vy příchod věštíte budoucích bolů! 17 XXX.
Však Vladimír – ten dosuď zpitým okem Na vše ty krásy zíral v nadšení: Vše naň se smálo, jako na hlubokém Jezeru květův bílých hemžení, Jež podvodným svým kyne k zkáze mokem. Svět celý zdál se krásný odstín ráje V duhovém lesku pravěčného máje: A v sladkém usmívání klamných lidí Jen svého blaha milý význak vidí, A slovo druha, slzu v oku vzňatou On drží pevně za věc pravou, svatou... XXXI.
Juž tolik jsem Vám o svém reku hlásal, Že by byl skoro svrchovaný čas, By verš můj něčím jiným se opásal A napjal tak pozornosť Vaši zas. I mně duch dvornosti k Vám takto kázal; Však abych v této mravné ve povídce Se zmínil svého reka o besídce, Již obyčejně „kvartýr“ nazýváme, By tak Vám o něm všecko bylo známé: Tu nemohu leč ještě pokračovať, Pročež mne račte mile následovat! 18 XXXII.
Ten jeho byt měl oddělení dvoje: Zde Músa vládla svými zákony, Tam opět síní šlo se do pokoje, Jenž vedl přímo as v dva salony. V nich elegance všecky dítky svoje Pěstila v ladně vybroušeném vkusu, Jak by to salon Francouzů či Rusů, Kde haute volée se schází zívat nudně, Pak pozdravit a pobavit se trudně; Kde v bílých rukavičkách, v černém fraku Se pije thé a... dřímá bez rozpaků. XXXIII.
Náš Vladimír však nemiloval síní, Kde člověk pánu Bohu krade čas; Kde z jindy udělá se i hned nyní, A z noci deň a pak noc ze dni zas, Jak marná mysl právě si umíní. Ni kdysi v shonu nedočkavém slídí Po vzáctné společnosti oněch lidí, Jejichžto moudrostí se jen ve frančtině, A v jiných řečích, jen ne v mateřtině, Rozvijí v proudu krásné konversací A den co den se ve soiréech vrací. 19 XXXIV.
V salonu onom v stkvělém shromáždění Držíval rek náš slavné hostiny, Kde beaux esprits-ův vážné hovoření O věcech moudrých znělo o stěny. Zde o divadle v smělém povržení Se ozývala ostrá kritika; Tam zastoupena belletristika Je celým hejnem slavných literátův, Z nichž strach jde jako z tisícera katův; Když slovo prones’ jeden z těchto pánů, To jakby’s hromův slyšel strašnou ránu!! XXXV.
„On hrál sic dobře; avšak... avšak málo Měl ohně co vášnivý milovník; Pohybování nucené se zdálo, Svou uměl roli, však ji nepronik’; Při jeho hře se srdce nezahřálo; Ve velké scéně málo nuance, A při skonání žádná balance; Též deklamace něco mdlá i byla, A detail slabý... chyba chybu kryla...“ Tak chuďas histrion, jenž dobře hrál, Se od kritiky nezpamatoval. 20 XXXVI.
Ta zpěvačka hlas neměla víc žádný, A časnou kridou v pensí dospěla; Registr vyšší naskrze byl vadný, I dobrá škola južjuž trpěla. Však živá hra, zevnějšek její vnadný, Ta ňadra sněhem se jen lesknoucí, To její oko žárně planoucí, Ta noha, nos pak, hlava, ruka krásná, Vše nahradí zpěv prchlý z čista jasna, Že byť juž sopránu víc neměla, V ní kritik vidí zpěvu anděla. XXXVII.
A po divadle přišla poesije: Od písně šlo se k drámě v rumoru; A málo kdy se bez disharmonije Ten rozešel sněm v dobrém humoru. „Jej vodí k básníkovi sympathije!“ Hned jeden praví; druhý dlouhou řečí, Že první tomu nerozumí svědčí; A třetí rozhodne: že ti dva hlupci Cizího zboží prodajní jsou kupci; Až čtvrtý vstana zvolá: „Milí páni, Prosím vás pro Bůh! nechte nadávání!“ 21 XXXVIII.
Ó že svou moudrostí ten oslavoval Kruh onen Zeus všech nových kritiků, Jenž básníka nedávno ukřížoval A spílal jemu prostopášníků, By po druhé ctnostnější písně koval! Po jeho slavném jmenu tážete se, Před nímž se celý svět jak žasem třese? Neznámy jsou mně ony mocné zvuky; Ni vím, zda z přízně vrány je neb sluky: Jen to vím, že syn Brněnského vzduchu A prvním sluncem „krásných veleduchů“!! XXXIX.
„Dopřejte“ dí rek náš, „každému věnců, Kdo chuť a vůli má jich vydobyť; Na poli slávy málo pilných ženců, Již hledí skráň svou doubím ozdobiť, Toť rozumí se, vyjma vás učenců! Věčná je snaha, avšak krátké žití4), A pokladové moudrosti jsou skryti; Kdo chuť má pátrať po jich tajném zdroji, Ať vynaloží všecku snahu svoji. Však mně buď přáno, bych na vaše zdraví Tu číši vypil, smír tak zjednav pravý!“... 22 XL.
A hádka ukončena dobrým vínem, A za Sokrata uznán je náš rek!... Sic dřív juž zván byl mladým Apollinem Všech učenců, v nichž se stkví nový věk: Však teď se stal Athény pravým synem. A hlučná chvála zavzní velkou síní, Nepřítel s přítelem si tyká nyní; A nevázaná veselosť se vrací... A jako bouře, jež se v hory ztrácí, Celé to moudré, hořké hašteření Se ve zpěvy a ve smích blahý změní! XLI.
Toť život byl, jak přál jej náš rek sobě: Vždy dobrou mysl, dobrou tabuli, A veselou společnost v každé době, Kde každému se děje po vůli, Až cítí matnou řeč svou v sladké mdlobě! Oj! jak tu mocně ducha jiskry planou Tou veselostí vůkol rozháranou! Na blesku perutích vtip ostrý lítá, Zde bodne... hojí; sladkosť trpkou skýtá; Tam raněn, zbraní ostřejší přec brojí, Se podá jen vykonav pomstu svoji. 23 XLII.
Obživne žert, jak mlunem vybuzený, Pohádek vhodných vyřine se zdroj; Volnější slovo přístup dovolený Má na polo, se v smělý pouštíc boj. A „pěkný kousek“ povždy utajený Původce svého vodí do rozpakův, Anť hněv a žert mu z smavých hledí zrakův. Když historkou o protivníku rád by Se plodem vymstil svojí vlastní skladby, Anť každý ví, že lež, co praví hněvně: Tu výsměch homerský mu platí zjevně! XLIII.
Sedadla šramotí... vše zraky v jednu stranu, Jak dralem jaté teď se obrací. Oj! tutě vidí celou karavannu Dlouhatých sklenic v slavné ovací, Jež určeny jsou, pojmout boží manu. Boj nastane... a v divostrašném shonu Ku slávě pověstného Jacquessonu 5) Se vzbudí náhle hrozná kanonada, A pak se strhne, jak dí Iliada, Takový tisk a pokřik, bojování, Že v strnutí se mraky k zemi sklání. 24 XLIV.
Třikráte sláva tobě, Francký synu – Když nezkalený v své jsi dobrotě – Ty od Albionu až v Palestínu Co vítěz kráčíš, drahý klenote! Nepřítel pláče, žalu, smutku stínů, Nám slasti jevíš nejkrásnějších říší, Když tvůj vře tepot bujný v plné číši; Když jako ducha blesky šum tvůj sičí, Vždy života pln k plodu se jen ničí, Jak světa obraz vezdy zmírající A každým rokem živě vzkvítající! XLV.
Třikráte sláva! Upomínek sladkých Ty’s bujný, lehký, milý buditel; A plánův mocných, velkých, divovrátkých Jsi v plamenu svém volný pěstitel! Oj! přípitky zní po přestávkách krátkých!... „Ať žije přátelství a lásky slasti, A květe štěstí, sláva naší vlasti! Ať žijí druzi meškající v dáli! Ať květe ku blahu mír neustálý, A žijí Músy, jež mrak zlatý kryje, Ať dalný, krásný, pracelý svět žije!!“... 25 XLVI.
Ba mé se lásky obraz v tobě zračí, Ty mocný zdroje všeho nadšení! V tvých krápích, v nichž se život plný značí, Svůj původ má mé blahé blouznění!... Jak vichrem hnané svadlé květy kvačí Přes rosný dol tam v dálku modrosivou: Tak pohlceny sny mé sudbou divou. Oj! v plamenu tvém mocně proudícím se Tu žijí opět v vděku lesknoucím se, A nebe dávno mrtvého juž štěstí Tvůj živý proud svým bujným šumem věstí. XLVII.
Ó kdež jsou časy, kdy mně v milém kruhu Tak zavítala božská veselosť? Kde’s Bohdane a Edvarde, můj druhu, Kam osudu vás vrhla zuřivosť? Tenť mrtev, onen hostem cizích luhů! Kde mladosť má, kde mladosť nenavratná? Kde její snové, její krása chvatná? Óh srdce bolí, slza z očí kane, Že nikdy více mladosť nezaplane! Marné je lkání, vzpomínky jsou marné, Jen srdce trují jejich dechy žárné!... 26 XLVIII.
Nuž, nechci želať více svého štěstí, Ač naděj slastná v srdci neplane! Ó jiný život musil by mně kvěsti A zlatý lavřín v kráse neznané, Kdyby byl osud neuvolil, vesti Mne říší kletých strasťmi všelikými A ducha neumořil vzteky svými!... Však dosud vůle jesti nezlomena, Je k boji krvavému připravena; Vítězství kyne: Nuže v smrtné zbraně, Buď zvítěziť, či zhouby vzdáť se ráně!!... XLIX.
Na druhé straně reka obydliště Učence kancelář se vznášela; Však ani přeskrovného útočiště Tam elegance světská neměla. A devěti Mús svaté obětiště Se chrámu nerovnalo velctěnému, Nad nímž se klenba k nebi zhvězděnému V závratné výši volně vypínala A k nadšení mocnému takto zvala 6). Vchod ve svatyně bohův Olympických Byl bez ozdob a sloupův bez jonických. 27 L.
Jen holé zdi a skoro bez nářadí: Toť reka našeho Mús byltě chrám! Zde o pořádek oko nezavadí, Když k stolu vzhlédne, k starým almarám, V nichž tlupa básníků své lyry ladí. Na židlích srovnán papír na chumáče, V nichž v mnohé básni srdce láskou pláče; Pak vzáctný divan z předpotopních časů A pantofle tož ze všech světa pásů, A župan, jemuž schází rukáv levý: To vše se zraku zdivenému zjeví. LI.
Tam turecká se dýmka o Miltona Podpírá dlouhou z třešně trubicí; Zde stará šavle seká do Platona, Že mudrc od ran skoro krvácí: Tam těžká hůl své velké panství koná Převážně ležíc na zákonníku. Anť Kantovu přeslavnou kritiku Svou nohou židle rozlámaná drtí, A Hegel s Schellingem se v koutě škrtí: Podává Heine s Börnem sobě ruku A líbají se srdcí ve souzvuku 7). 28 LII.
A jako ve snu o Juanu věště Tam Byron dřímá v koutě na kamnech Se podpíraje o špinavé kleště, K nimž romantikův celý pluk se sběh’; Několik kop knih spočívalo ještě Na tiché jistby šedé podlaze, A zdálo se, že jim tam přeblaze: Neb pod stolem pěl Homér Iliadu, Hned vedlé Aeneas se hrabal v Hádu; A z řady bot Sofokles skoro v strachu Se prodíral tou spoustou všeho prachu. LIII.
Jak s tribuny v celé své výmluvnosti: Tak hřímá Cicero zde s almary; A podlé něho viděť v posloupnosti Vše nové Homéry a Pindary. Pak věhlasný k nim Demosten se hostí, Jenž vodil Řecko ostrou filippikou, Jak Palmerston svět svojí politikou: A dle Boccaccia lýrickými tóny Petrarka platonické pěl kancóny 8): Rousseau lpí v Goethu, Voltaire se Shakespeare-m Se moří nutně usjednaným smírem 9). 29 LIV.
A ne bez úcty byly rozřaděny Slovanských pěvcův knihy na stole, Jež rek náš jako poklad drahocenný Vždy při ruce měl v pěkném půlkole... Tak Vladimír žil bez vší trpké změny, Buď v společnosti veselých to druhů, Buď sladkých Mús zas v přerozkošném kruhu; A v létě býval na svém statku malém Vždy bez starosti, nepostihnut žalem; Jej z dolce far niente někdy krátká Jen s hluchým správcem vybouřila hádka. LV.
A kouteček to rozkošný, kde mladý Náš od osudu milovaný rek Svůj šťastný život bez mudrcův rady Ve spolku trávil sladkých vzpomněnek. Na modré hory, na květoucí sady Zrak jeho zpitý v vytržení zírá, Ať slunce vzejde, ať v soumraku zmírá. Jak kdyby jaro věčné zalétalo Ku kraji tomu: takto se zde smálo Vše v kráse svěží lesku čarovného Jak odstín Tempe mnohdy slaveného!10) 30 LVI.
A libohrádek, v němž Vyšínský pánem, Tak rozkošný a milý nad vše byl, Jak ve snu kdyby sladce zčarovaném Duch divotvorný sem byl přikouzlil Jej od Fiorency jarních větrů vanem. Jak tichá labuť modrém na jezeru: Tak prokvítal ten stánek v letním šeru, Se o pahorek podpíraje květný, S jehožto výše oku půvab četný Krásného kraje ve změnách svých vítá A všecko k celku rozmilému splítá. LVII.
Zde hučí řeka bujně rozvlněná A žene kolem klidné dědiny; Tam zahrada se táhne osloněná K ozdobě větší tiché krajiny. A pestrých polí řada neskončená Se vine až tam k mýtům dalných lesů Oživlých zvěnou tisícerých plesů; Na pastvách stáda vesele si zvoní; Mezi tím slyšet ržání bujných koni; A mnohá ves se ztrácí do krajiny Jak v sivomodrém šeru bílé stíny. 31 LVIII.
Od letohradu chodníků síť vodí K mnohému v stinném parku místečku, Jež tichým loubím k zádumám se hodí, Jichž někdy přítel jest pán statečku. Zvlášť jeden koutek vždy mu zalahodí. Tam za rybníkem na vysoké stráni Se táhne taras, jenž se skalou hraní, A vzhůru svěží drn se bujně plouží, Za lože milé umdlenému slouží... Vše ticho... bdí jen šumot vlnek bílých A šelesť listův a zpěv ptáků čilých. LIX.
Jsou v vhodném pořádku tam na tarasu Významné sochy rozestaveny: Zde bohatýrů slavných z nových časů, Tam opět synů sladké Uměny. A kol nich věncem v pěkném ve souhlasu Se nesou podoby to starých věků, Mythických bohův a pověstných reků; Zde hřímá Zeus, tam trůní Hére velká, Zde zpěvův bůh, tam lásky roditelka; Tam Prometheus ku skále přikovaný, Zde Heracles nejednou opěvaný. 32 LX.
A mimo to i dvořenínstvo celé Se k bohům druží v milém skupení... Tu slunce sklání se v své kráse stkvělé A zlatý lesk juž v purpur promění. Pak vrhá na hor vršky otemnělé Svůj divokrásný zásvit rudoplavý, Anž v loubí stromů život budí lhavý... Duchové míru poletují všudy Vedouce štěstí, kde žel mysl trudí... Tak ticho jesti jak v nebeské výši, Když vztrhlý sluch zpěv nebešťanů slyší... LXI.
Tu slunce růžné mocně opíralo Svým purpurem se v ten sbor krásný soch, A udiveným zrakům juž se zdálo, Že lije krev v těch mrtvých tahů sloh, Až v nich se budiť žití počínalo. I zdálo se, že Olymp staroslavný Opustil náhle větrný byt dávný A přeletěl sem v místa toho kraje... Rek myslil náš, že žijí krásné báje, Že stal se synem nedostupných výší A všech jen bohy obývaných říší. 33 LXII.
Tu od starobylého kostelíka Klekání míru z dolu zavznělo... A mluvou tou našeho poustevníka Se roztoužené srdce zachvělo. On vidí zdiven, jak věk starý stýká S novějším v krásném, svatém ve souhlasu; Jak Olymp svržený zlou změnou časů A zapomenut juž, teď v vytržení Těch zvukův slouchá přesvatému znění, Jež novou éru žití duchového Vyzvání k slávě věku přítomného.... 34 KNIHA DRUHÁ.
So sahst Du sie in frohem Tanze walten, Die Lieblichste der lieblichsten Gestalten. Göthe.
...he was not Himself like what he had been. Byron.
The other was as pure of mind. Byron.
(1857.)
I.
Juž listí žloutne – podzimek se chýlí Svým tichým křídlem k zemi zondané; V krov rudý v smutku slunce matné pílí, Silnějším ohněm v sklonu zaplane, Však klamným leskem tím přec neomýlí. Jak do hrobu se všecky květy kloní I v umírání vůkol zápach roní; A jako tužby sladké, nesplněné, Opadlé loubí Sever vírem žene; Co obraz života s doufáním, s bolem Teď truchlí příroda vším stichlým dolem. [35] II.
Ó podzimku, proč moje srdce zmírá, Když pokojem svých hrobů panuješ? Je touha to, co prsa moje svírá, By ve hruď bolnou vrátil mír se též? Či předtucha mým zrakům otevírá Svých temných říši zahalené stíny A v přečasné mně vítá hrobů klíny? Či jsou tvé listy mrazem litým schřadlé Mých nadějí ach! výkvěty juž svadlé? Je výraz slunce v mlhách zapadlého Snad obraz štěstí časně zhynulého? III.
Ten sivý mráz, je zbytek oněch citů, Jež kdysi v prsou mocně háraly, Dokuď tam žárné lásky ve zásvitu Jen slasti nevýslovné stávaly? Hvězd záře shaslá šedém na blankytu Je význakem vší zemské slávy, krásy, Jež hubí žravým zubem spěšné časy? Ty mlhy šeré vstúpající z dolů, Jsouť stínové to ukrývaných bolů? A smutné, divé potokův šumání, Jeť zoufalé to puklých srdcí lkání? 36 IV.
Ó podzimku! Ty budíš lyry mojí Ten nejtklivější, nejsmutnější zvuk! Ty rozněcuješ v divotravném znoji Mně k žalu ztrápeného srdce tluk! Mne pojme náhle v teskném nepokoji Juž touhy dávno poodvyklé plání, A zlatý věk dětinství směvně sklání Se k prsoum mojím divě roztruchleným, V nichž bolesť řádí vztekem nesmířeným, Že šťastný věk ten víc se nenavrátí, Když jako krásný k ránu sen odchvátí... V.
Však mému reku ten čas truchlý z dvojí Byl přivítaný povždy příčiny: Neb na venkově mocnou vládu svoji Nastouply k honbám živé družiny, Zovouce lesní zvěř k tuhému boji. A štěkot psův a šromot smrtných zbraní Teď rušil poklid luk a pustých strání. Hoj! čilý život opanoval pole, Když zlá se strhla bitva honců v kole, Z něhož se vymklo málo vyvolených Rychlostí nohou dosuď neraněných. 37 VI.
A když pak lovci večer na lavřínu Vítězství svého odpočívali – Juž pro Bůh! odpusťte mi strašnou vinu, Že verše mé tu frázi přijaly – Tu každý hlásal, v říši charých stínů Kolik on „kusů“ k smrti doprovodil; Svou výpověď však pravdou nepřiodil, Sic desetkrát by zvěře mrtvé davy Musily zmnožiť svislé svoje hlavy: By počtu slabou půli doplnily A na pravdu lži chlubné proměnily. VII.
Pak při víně se hlučně rokovalo, Až ráno dívalo se do oken; Ač mnohému se v hlavě zamotalo A jazyk vzal šum nápoje v svůj plen: Přec klenutím se síně rozléhalo Veselých zpěvů množství střídavé... A rudá tvář, a oči háravé, A hravý úsměch kol úst žertujících, Z nichž pověsti se o zlých kouzelnicích V nadšení smělém proudí k rozesmání: To svědčí, ku všem že se štěstí sklání. 38 VIII.
Když pak se na venkově ukončily Podzimku družné, bouřné radosti: Tu Vladimír náš hned svůj statek milý Opustil k vůli města hlučnosti, Kde nastal v společnosti život čilý. A sotva přikvapítě v stkvělém šustu Čas báječný krásného masopustu Se všemi slastmi rozmluv dávno čkaných, I s mnohým žalem tužeb oklamaných: A s černým frakem, s rukavičkou bílou, S mazurkou, polkou, s francouzskou kadrillou: IX.
A sotva botky lakem napuštěné Se zmocní překluzkého rejdiště: A plesy stkvostem svojím proslavené Žofína opanují jeviště: Kam věnec dam se v kráse nalíčené Přikouzlí jako z tureckého nebe; Kde každá plane, překonati sebe, A krašší jeví se, než v skutku jesti Stkvíc v půvabu se klamném svou svěžestí: Tu rek náš, jakby známé všemu světu Byl Taglionky syn, vířil na parketu.1) 39 X.
Na bále dnes je, zjitra na pikniku, Po zejtří slaví tetka jměniny; Na to je v kruhu svojich společníků, A pak zas na thé u své cousine-y, Kde množství dam se baví v hrozném křiku. Onť všady přítomen, za noci, za dne, Jen jsou-li v oněch kruzích dámy vnadné. Tu kokettě se kloní – jinde ptá se Tak pozorně, jak ku své vlastní spáse; A všady blouzní, kde mu dáma kývne, I někdy v myšlénkách si v koutě zívne. XI.
On obyčejně pozdě přicházívá, Když se juž celá sešla společnosť; Pak dle potřeby roztržitý bývá, A v kruhu tom jak pravý cizí host. Na věnec dam se ani nepodívá; Až zapomene na své mrzutosti, Pak teprv navrácen je společnosti. Hned domácí se dvoří milosťpaní, A ptá se snažně, jaké bylo spaní; A po ceremoniji ukončené Se zábavě vzdá zatím rozprouděné. 40 XII.
Mluví se o bálech a o koncertech, I o divadle naivní kritika Hrá moudrým dámám milosladkých ve rtech A nad jich krásu ještě vyniká... . Anekdoty se vypravují v žertech; I toiletty sněm ten přísně soudí, A v tom se nejvíc ženský rozum proudí; Pak společenské hry se aranžují, Ač hlavy mnohé s tím se neshodují: Konečně usnesou se všechněch rady, Že hráť se bude nejdřív ve šarady. XIII.
Pak sednouc dáma také k fortepianu Zadrnká ňáký bídný fabrikát; La pluie de perles každou skoro pannu Tu slyšíš k hanbě učitele hráť, Ač chvála velká zní teď na vši stranu. Pak jiná upejpavě na klavíru Ach! šeredně hrá k Tellu ouverture-u; „Kde domov můj?“ „Ach není!“ třetí zpívá, Že sám i v hudbě ignorant omdlívá; A čtvrtá něčím z „Heine“ baví hosti, Že pěvec v hrobě má lámání kostí. 41 XIV.
Však v také velmi choulostivé době Náš rek se moudře z všeho vyplete; „Ta jistě lavřínů dobyde sobě!... Schumannka druhá z oné vykvěte;2) Své vlasti tato bude ku ozdobě...“ Pak jde a maman komplimenty dělá, By dceru svou jen ku divadlu měla, Že stane se zajisté Malibrankou, Či slavnější snad ještě Stockholmankou:3) Zatím si myslí, přes noc že do rána Se zpívať naučí spíš bílá vrána. XV.
Tak staltě miláčkem se nenadále Všech mladých děv a jejich matiček. Však jako motýl obletoval stále Těch krásných paní přemilostný vděk. A zdálo se, že navždycky dal vale Upřimných citův plání pravdivému, A životu se oddal netečnému. Tu mnohá máť se v hloubi srdce rmoutí, Že se vše krásné plány její hroutí: Že její moudrá, převzdělaná dcera Jej poutá jen od rána do večera. 42 XVI.
Zde blouznil děvy o nebeském zraku, Jenž mile kynul, jak květ violy... Hned hodí se Vám do černého fraku A lásky neskrotnými plápoly Se moře jesti v hrozném u rozpaku, Jak s dívkou mluviť, vyznať se jí z citů A slíbať ústa jako z aksamitu! A kolem oken v nejstkvostnějším státu Jsa hotov juž k své lásky attentátu, Ach! celé dny po dlažbě, jež se měkká A pažiť květná zdá mu, sem tam těká. XVII.
Když oblomí konečně srdce její A ona v lásce se mu nakloní: Tu oko jiné plá mu zázračněji, Hlas ještě sladší v sluch mu zazvoní... „Jak této v zpěvu rty se mile chvějí!! Jaký to výraz v přednešení písně, V níž lkáť se zdá své vlastní srdce tísně! To dítě jesti z kraje Indického, Všech bajader, královna vděku všeho...“ A srdce jeho to tam – láska stará Jak na kahanci knot hasnoucí hárá. 43 XVIII.
A k vůli ní se zpívať i hned učí, A Mozart, Beethoven teď jeho bůh! Dnem, nocí notami se hrozně mučí, Až vnikne v zvukův čarodějný kruh. Tak ozbrojen se štěstí odporučí... Jak Almaviva, syn Španělských sadů, On drží večer slavnou serenadu, A zpíva jak tenore assoluto, Že konečně je děvy srdce hnuto... Pak nejvěrnějším stane se milánem Náš rek co vítěz jejím... nad sopránem. XIX.
Však i ta láska není příliš dlouha, Ač hudbou vzešla v srdci plamenném: Zas jinam obrací se jeho touha Tož v stupni dosud nepocítěném. Jeť láska tehdy platonická, pouhá; Jak věnec z paprskův, se kol nich vije Planoucích duší krásná sympathije; Však poznenáhla přeslaďounké řeči K nevelké reka mého strasti svědčí, Že pod tou láskou platonickou, čistou Ten anděl očekává svatbu jistou. 44 XX.
I tajně mnohé dámě hrdličkoval O svojí lásky pevné podstatě: A přísahou se slavnou zavazoval A věrnosť sliboval hned přesvatě. A když jí pohnul, tu Vám nezevloval; Hned uchopiv se příležitosti A rozplameněn lásky vroucností Neváhal pojmouť dámu za ručinku... Pak pečeť lásky vtisknout na hubinku... To vše tak rychlo, že ta dáma zmála Se z překvapení nezpamatovala. XXI.
U jiné se zas velmi hloupým stavil, Jakby neuměl počítati pět; Tam přemorální rozprávkou zas bavil A nezabíhal do koketních věd. Tak triumfy i nevinnosti slavil A nemnohé se skrupulosní dámy Přechytře zmocnil příludnými klamy; Šveholil o nebeském ideálu A svojí svaté lásky cudném palu; A děvy obešed všech pochyb řady Co vítěz opanoval její vnady. 45 XXII.
Tak všeho dosáh’, po čem hravě toužil: Neb věděl, jak se děvám spřáteliť; Jak věrný sluha u blouznivé sloužil, U romantické chtěl se zastřeliť; A kol upejpavé jak had se ploužil A obelstiv nejdůtklivější stranu I mramorovou opanoval pannu; Zde žertuje, tam opět slzy roní, Tam umírá juž po desáté pro ni; Zde prosí, kategoricky tam káže, A všady k svému všech děv srdce váže. XXIII.
Tak ačkoliv byl, jak jsme pověděli, Dřív milostníkem známým matek všech: Teď opět z něho skoro strachy měli, Když neskrotným se lvem stal v soiréech – To jsme Vám dříve říci zapomněli, Že thé a soirée má každý nyní, Byť u hokyně písařem byl v síni – I starých pánův byltě nepřítelem, Že stal se mladých paní dvořitelem; Ni milenky mu přály v oné době... Tak rek náš celý svět měl proti sobě. 46 XXIV.
Tu jednou v vírné bálu veselosti Se zamiloval náhle v anděla – Mělť za taký tvor děvu v nadšenosti, Ač všem též děvou býť se viděla – Ten její vzhled byl plný půvabností. To modré oko polo uzavřené Jak nebe, mráčkem bílým obestřené; To štihlé tělo, jako topol smělá; To svěží líce, v němž se růže chvěla, Ta sladká ústa jenom k zulíbání: Tož reka vzalo k horoucímu plání. XXV.
On vidí jen těch ňader lůno sněžné, Jež dme se tancem divě vzbouřené; On vidí sladkých ruček rysy něžné, Tak bílé jako lilje srosené, Že nenávidí rukavičce střežné, Jíž dopřáno jest líbat tyto vnady; A k tomu nožka bez nejmenší vady, A její chůze – květův kolíbání, Když večer zefýr tajně k nim se sklání – A celá bytosť, touhami jen mřící: To hltá vše zrak jeho sálající. 47 XXVI.
Tu přikročí k ní jakýs dandy švárný A zdá se o tanec ji žádati. Milostně pokyne – juž vír je žárný V směsici svého kola uchvátí. Všech zraky poutá její tanec čarný! Sotva se týká parketů; jak vzduchu Lehounké dítě, jako nočních duchů Milostná, hravá, směvná kouzelnice, Se míhá Terpsichory milostnice; Teď kolíbá se, teď zas bujně letí, Až skoro zmírá jeho u objetí. XXVII.
„Při sám Bůh! takou čarodějku milou Neviděl dosuď zrak můj bloudící; Já musím k ní! S tou přemilostnou Vílou Prohýřiť musím tanec vířící... .“ Juž měří k ní... A s řečí rozpustilou Chce požádati tanec o budoucí; Však sochou němý, s rukou se třesoucí, A sotva ukloniv se před ní stojí; Dech uvízl mu v žárném prsou znoji: Jen v zraky její svoje oči topí, Jak by chtěl zračiť duše tajné stopy. 48 XXVIII.
A přiblíží se... „Prosím, krásná panno!...“ Víc nemoh’ mluviť... jen v svém rozpaku Jak ve snách slyšel sladké, milé „ano“ A viděl hráti úsměv ve zraku. Zavíří hudba... znamení je dáno... A Vladimír horoucně zlíbav ruku Podá se rázům rozčilených zvuků; Obejme tílko forem praangelských A zří jen v líce rysů rafaelských: Jejího srdce cítě bouři tluků Nevidí nic leč ji a ji v všem hluku. XXIX.
Nebeským blahem srdce se mu chvělo, Onť myslil, že teď víří v kruhu hvězd; A vroucně k ňadrům tisk’ to sladké tělo – Vždyť při tanci to dovoleno jest – A skoro líbal sněhobílé čelo. Tak v slastném jejím objetí chtěl vírem Na věčnosť bouřiť nekonečným mírem A umříti s ní v nevýslovné slasti, Jak mudrc německý přál sobě z části, Ač slavný lord se tanci vtipně smával, Že jak Mefisto trochu pokulhával.4) 49 XXX.
Pak postanul... jak dlouho v kole nesla Jej slasť a tance divé šílení: To nevěděl... ta sladká tíže klesla Mu z rukou žhoucích v náhlém omdlení, Ač neviděl to... do blízkého křesla Ten dandy usadil tu krásnou děvu, Nadarmo dřív ji volav skoro v hněvu. Ó moci kouzelná těch zvuků jmena, Jedinkrát v žárném srdci pocítěna: A ze všeho jen tvůj tón utkví v hrudi, Kde sladkou zvěnu přerozkošně budí... XXXI.
„Marino! Marino!“ vše hudební stroje, Vše květiny, vše ústa volaly; A při tom zvuku všecky srdce znoje V horoucím ohni mocně zaplály A v jeho ňadra vedly proudy svoje. Tak Vladimír stál dlouho, dlouho v snění, Z něhož by nemělo býť probuzení. Svět celý zdál se v nivec rozplynutý, On k děvě krásné pevně přivinutý, Jedině ohněm přeblahostným planul A k nebes výším v zachvácení tanul... 50 XXXII.
Konečně procit’ z toho vytržení A vůkol zrak svůj vedl zdivělý, By uzřel ono nebes objevení, Jímž duše síly vše se zachvěly... Však děvy krásné více v sále není; Jen zvědavé poptávky známých hlasů: Co příčina je toho jeho žasu; Proč onu dámu utrmácel k mdlobě A takto zjednal pohoršení sobě: I jiné bijí významné otázky V sluch jemu: tož dam uštěpačné hlásky. XXXIII.
Rek náš jim dosuď odpovědí dluží – On o všední víc nedbá hemžení; A hledá jen tu svou Saronskou růži,5) Ač marno všecko jeho snažení. Ba skoro zoufalství se k němu druží, Když propátrá vše salony a síně, A nikde vidu krásné o Marině. Jej hlava pálí... všecky žíly hoří... Zimniční zápal celé tělo moří... Tu na limonadu jda do buffetu, Své zoufalství tam v křesle skryje světu. 51 XXXIV.
Bledé má líce... černé jeho vlasy Lpí na pracující mu na skráni Tak dodávajíc tváři větší krásy, Anť víčko mdlé zrak modrý zaclání. Tu zaslechne v ráz blížecí se hlasy – Zatím zas hudba v sále víří dole, A mladý svět se točí v pestrém kole – S Marinou přichází pán vyšňořený. Vladimír vzhledne, vzkřikne překvapený, Vzchopí se rychle, děvě ukloní se A s řečí touto k ní hned obrátí se: XXXV.
„Odpusťte, panno, že jsem vinen velkou A pro vás nepříjemnou nehodou!...“ „„Ba měla bych býť přísnou suditelkou, Však že vše přešlo šťastnou náhodou...““ „Ach! s vámi, milostných Hór učitelkou,6) Bych tančil do smrti! Jen nehněvejte Se!“... „„Nuže, druhou kadrillu si mějte.““ Jí ručku polibí... a ta tam děva... Ó šťastný rek náš! ona se nehněvá! Kéž toužená je zde juž blahá chvíle, Kde všecko říc’ jí hodlá při kadrille... 52 XXXVI.
Tři túry minuly – „Směl bych se ráno Na vaše drahé zdraví poptati?“ „„Nemožno mi, vám odpovědít ano, Musím se na svou cestu chystati, A nemám dosuď všecko ujednáno.““ „Vy cestujete?“ rek náš praví v leku. „„Ah! ano, jako všecko v našem věku!““ „Kam míříte?“ „„My? do Vlach““ „Pak dovolte, Bych s vámi jel. Ó prosím vroucně, svolte!“ „„Kamť myslíte?““ dí žertem ona sladce; „„Vždyť na líbánky s chotěm jedu k matce!...““ XXXVII.
Jak hromu rána dotkla tato zpráva Se zděsem ztrnulého hrdiny, Ač dosuď sladce kynou ústa smavá A štěstí září z tváře Mariny. On jí hned svoji gratulací vzdává; Však ručku sladkou, něžnou, sněhobílou, Tu ručku milostnou a krásnou, milou, Již právě k ústům vedl ku pocelu: Tu sklouznouť nechal v nevýslovném želu... A bohatých a žhoucích slzí dvé se Na její lesklém, sněžném bělu třese. 53 XXXVIII.
Své vlhké oko vznes’ jen polo pevně, Když právě Marina se loučila: Ten němý hled jí pravil všecko zjevně, Co duše jeho nyní ztratila. Vůz její předjel: ona, ne snad hněvně, Naň upřela ach! nyjící své zraky, Jak slunce shlíží na podzimní mraky. Pak s pokynutím manželovým sňala Svou rukavičku, prsten z ručky vzala: „Toť na památku od své přítelkyně!“ A ta tam navždy z besední je síně... XXXIX.
Rek náš se díval pořád ještě za ní, Až vytržen byl druhy v portálu: „Kdo to? kdož ona?“ znělo poptávání, Jež doprovázelo jej do sálu. „Jeť ruský banker, ona jeho paní!“ Každý se divil, že se společníkem Stal cizinky té, ba snad milostníkem; A že byl co galant homme vůbec známý, Té cizí záviděly mnohé dámy, Že jak se zdálo nad ním zvítězila A tenaty svých krás jej okouzlila. 54 XL.
Však s rekem naším od té doby změna Se velká, nečekaná udála: Opustil sál, než polka ukončena, Aniž se živá duše nadála. Je dvanáct hodin... venku ohvězděná Noc v hlubém blankytu se rozvinuje, Ta luna jako labuť nebem pluje; Ten padlý sníh co pokrov rozestírá Se nad městem... zvuk hodin v dálce zmírá... Tak truchlo... teskno... jak vše kdyby štěstí Juž v rakvi tlelo reka nad bolestí... XLI.
Od doby té se v žádné společnosti Víc neukáže celý masopust; Proň nemá žádných více půvabností Ten světa hlučný, klamný, stkvělý šust. Jen hluboký žel v bolné hrudi hostí... A ti, již lásku jeho k tanci znali, Již ve spolku s ním často hodovali Ve víru divém hlučné veselosti: Teď nerozumí jeho zoufalosti, A mní, že spleen snad moderní jej souží, Či že mu podivinství v mozku krouží. 55 XLII.
Onť roztržitý teď je nad vši míru: Buď bez klobouku vyjde z domu ven; Buď o půl noci břinká na klavíru A ruší spících nepokojný sen. Buď jakýs portrait kreslí na papíru, A líbá rysy hrozně načmarané – Neb kresby mistrem sotva se kdy stane – Pak dvanáct hodin na prsten se dívá, Pětkrát si vzdechne, čtyřicetkrát zívá; A jako ze sna mluví na ulici, Že z něho smích si tropí učenníci. XLIII.
A kam jen shledne, pravšecko jej nudí, A dámy nemůž’ ani viděti – Snad že se litosť jemu v srdci budí, Že nevěrným byl v jejích objetí, Když samého teď lásky boly trudí – A spolkům všem se vyhýbá, kde věčně Se o bálech jen mluví blahořečně; Kde Eugéne Sue a Dumas v konversací Se posuď nevyskytnou bez ovací: Kde pod závojem zábavy vždy milé Se vkrádá často velmi dlouhá chvíle. 56 XLIV.
Tak nyní žije odcizený sobě, Býť přestana tím, jímžto dříve byl. A každá ducha síla zmírá v mdlobě, A všecek cit, jenž v srdci žárném žil, Kde mír teď mrtvý plazí se jak v hrobě. Jediný obraz v plné čarokráse: Ten jemu vstříce pořád usmívá se, Tím dražší, milostnější, krašší jemu, Že ztracen navždy srdci plamennému. Tak ve vlastním se trávil žhavém palu Co dítě vášně své a svého žalu... XLV.
A v ničem rek náš nemá těchy více, Jej ani divadlo víc nebaví. On vidně chřadne, zbledají mu líce, Až promění se ve stín mlhavý – Jak lidé praví v dnešní romantice – Onť obraz bídy stupně nejvyššího (Jak dí se dle výrazu moderního)... Tu vespol sobě řekli kritikové A mudrc kýs, jenž doktorem se zove, Že Vladimír si v zoufalém tom stavu Snad pomate svým žalem... moudrou hlavu. 57 XLVI.
Bylť všady milován a scházel všady, Kde na návštěvy dříve chodíval: A paní sobě nevěděly rady, Že nyní doma vždy se ukrýval, A neměl smyslu víc pro ženské vnady – A že byl bůžek starostlivých matek, To víte; vždyť měl venku pěkný statek – Měl tedy návštěvy od doby ranní Skrz celý den až pozdě do klekání; A že jej hnusí ty poptávky denní: Se zavřev oznámil, že doma není. XLVII.
A tak se oddal náš rek svému žalu, Jakby teď chlební jeho studium... Dnem, nocí štkaje, v slzí strastném kalu Se koupal vlaže bytu podium. Ba častokrát do Žofínského sálu Se podívat šel na to místo svaté, Kde uzřelo Ji oko jeho vzňaté. Pak šel zas domu, leh’ si do postele – Na lůže vlastně – bez potěšitele Lkal čalounům stěn lásky žaly hekem, Až „u koně“ se vzkřísil pak... beefsteak-em. 7) 58 XLVIII.
Tak mnoho neděl v zoufalosti šílil – Že velký blázen, lidé pravili – Tu jednou, když se tichý večer schýlil, A všady tanul poklid rozmilý, A nebem se hvězdami měsíc pílil: Rek náš Mús sladkých ve chrám svatý vkročil, Jejž před tím dlouhý čas juž nebyl zočil. A hle! teď Músy při vstoupení jeho Jak na miláčka s sídla blankytného Se usmály v svém milostivém vděku A přiřkly jemu slávu příštích věků... XLIX.
Tu svatý mráz mu zachvěl celým tělem; On rázem cítil bohů společnosť: A jeho ducha vzlet se v proudu smělém Teď silou jarou zabral na věčnosť, Kde spěšný čas je přísným měřitelem. A v oné nekonečné, vrátké výši Zřel praobrazův netušených říši, V níž lásku, slávu bez krutého bolu Se věčně smáti v jednom viděl kolu, A spolek božské pravdy zasnoubencův Tož znamenaných krásnou zdobou věncův. 59 L.
Teď náhle moc v něm proctla dosuď cizí A otázkou jej přísně soudila: Hle! v zhouby klín čas nenavratný mizí, Čím posuď síla tvá se značila? Tvé zlaté mladosti ten potok ryzí Na prázdno vlnou rozbouřenou řine A marně tobě k snahám krásným kyne! Ba žitím vlíkne tě jen divá závrať Do víru, z něhož nevede víc návrat! Teď obživna svou všecku napni sílu A chvátej pevně ku slavnému cílu!... LI.
Tak se mu objevila Músa s věncem, Když s láskou zmizela i naděje! Óh Músy náklonnosť i nad zvolencem Se často v bolných strastech zachvěje!... I náš rek v žalu stal se zasvěcencem Mús a pěl lásky žár a lásky hoře, Svých citův bouřných neproniklé moře; A blaho sejití-se; srdcí shodu; Vše boly nevýslovné při rozchodu; Mladosti rozkoše a slzí slasti; Svůj ideal a krásy svojí vlasti!... 60 LII.
Však dost juž povídal jsem o svém reku, Jej znáte – jak říkáme – na míli; Pročež teď musím ke čtenářům z vděku, Že se tak dlouho se mnou bavili, O jiném začíť z našeho též věku. Že Döbler-em však nejsem v čarování, Bych uměním Vás bavil, milí páni, Kdybych Vám předved’ z čarných krajů reka, Jemužto vlastí Peking aneb Mekka: Tu říci musím i Vám, drahé dámy, Že Jaroslav se zrodil mezi námi. LIII.
„Ach Jaroslav!... Toť není romantické A jmeno přece zvuku dobrého?! Proč Alfred ne, či Eugéne elegické, Či vůbec něco druhu takého? Též tvoje báseň více poetické Zajisté krásy do sebe by měla, Kdyby se jmeny z Don Quixota stkvěla!...“ Juž pozdě je... snad jindy chybu svoji Napravím dada reku jmeno trojí, Jak ve Španělích krásným zvykem bývá, Že člověk sto těch nejkrašších jmen mívá. 61 LIV.
„A co je tenť rek? Jaké zaměstknání? Je ženatý, či starý mládenec?...“ Svoboden dosuď, přerozkošná paní; Se oženiť tak snadná není věc! Stav manželský se věru k opěvání Vždy méně hodí, než-li předmět jiný, A to zajisté bez vší mojí viny: Jinak by Sokrates, jenž v pravdě bádal, Byl spíše písně na Xanthippu skládal: A že byl dobrý manžel, sladká dámo, Je Vám a celému je světu známo! LV.
Dovoltež tedy, milí čtenářové, By moje píseň Vám tu zjevila, Jakého druha ku známosti nové Nám milostivá Músa určila... Když snášela se v záři purpurové A v protkaném hvězd kruhem zlatohávu, V němž chová všech svých milostníků slávu: Tu syny svoje před zdivené zraky Nám předvedši se skryla v růžné mraky: A my jsouc milostného kynu dbalí Jsme za reky je svojí básně vzali. 62 LVI.
Tak Jaroslav též božské Músy dítě: A malířství to krásné umění, Jímž celý žije vezdy pospolitě S planoucím žárem všeho nadšení. Je moc mu dána, jížto okamžitě Jak Promethéus krásné zjevy tvoří8) V ně vdechna oheň, jímžto srdce hoří; A v plátnu planou čiré idealy, Jež z jeho života svůj život vzaly; Jsouť ducha jeho zázračné to plody Jím směle vypůjčené od přírody... LVII.
Zda juž hned v táčkách vojny malovával Náš Jaroslav co mladý Apelles; Či s palettou-li, se štětcem si hrával, Když po podlaze s křikem ještě lez’; Či zda-li zvlášť rád na kartonech spával:9) To s jistotou mi nemoh’ nikdy říci. Starému jeho známo však je strýci: Že od té doby, co svou abecedu S kohoutem dostal jednou při obědu: O každý kousek tužky jen se staral, Však ne a, b, c – kohouty vždy čmaral. 63 LVIII.
Pozděj se zmoh’ i na trojnohé koně A na vozíky kole o jednom: Pak cvičil um svůj též na hrozném sloně; Až k radosti své vymaloval strom. A věru listy kreslil bezouhonně: Tak velké byly, že zřel každý stopu Jich bez Galilejského teleskopu.10) Tak Jaroslav vždy dále pokračoval, Až člověka křivého vymaloval: Pak z domu přišel do akademije, Kde málo kdo z moudrosti mistrů ztyje. LIX.
Ne v Eldorádu malířského světa, Však jinak v slavné, krásné ve Praze, On ztráviv drahá, mladá svoje léta To v prachu, plátnech, barvách, ve snaze, Nahlíd’, že zde mu štěstí nevykvětá... Jej mocná touha táhla k jižním krajům, K těm mistrů velkých zaslíbeným rájům, Kde Rafael, Angelo, Veronese, Coreggio, Tizian nedostupné meze Budoucím snahám směle vykázali Krás nebeských zvěčnivše idealy.11) 64 LX.
Tam napájel se z prvotního zdroje Těch velekněží duchem plamenným; On cítil vzrůstať vlastní síly svoje A počal zírať okem vzníceným Sám pravzor snahy své a svého skoje... A věrný sluha ducha stkvělých svitů Se směle vznášel k Uměn blahobytu; Jsa učenníkem dřív, teď mistrem slyne A rukou slávy hodnou volně vine Na bledou skráň svou lavřínový věnec, Odměnné Músy milý zasvěcenec. LXI.
A z čarných luhů krásné Italije Jde k Babylonu nadsekvanskému, Kde umění též mocně, bujně žije Svou dávajíc daň věku novému, Jenž Delaroche-a plnou slávou kryje.12) Zde David vládne mocnou mistrovností A idealem strašné skutečnosti, Jíž umění se hroznou pravdou stává A za oběť své krásy sebe vzdává:13) V obou těch směrech mocí nepřekonnou, Se příroda vždy jeví bezouhonnou! 65 LXII.
A odtuď uhnul se pak do Brussellu A stal se prvním toho ctitelem, Jenž září jako slunce ve hvězd čelu Se leskna mistrů v kruhu přestkvělém; Jenž Egmond-em svých obdivovatelů Dovršil množství, zvětšil svoji slávu A doubím jarým ozdobil svou hlavu.14) Zde Jaroslav, jsa vlasti věrným synem, Ač poután dlouho modré dálky klínem: Svou matku, k nížto nevýslovné choval Žár lásky, barev ohněm oslavoval. LXIII.
Konečně k svatým prahům vlasti chvátil Opustiv praciziny dalnou pláň: A k srdcím málo drahých svých se vrátil Svou maje slávou ozářenou skráň! A neznán dříve, nyní vše zachvátil, A vážen, ctěn a vítán v každém kruhu!... Však ve všem lesku, v společnosti druhů Mu scházel dosuď nejmilejší přítel, Jenž víc měl býť, než pouze jeho ctitel. Tu náhoda jej s rekem naším svedla A ve kruh přátelství jich srdce spředla. 66 LXIV.
V čas bylo to, když rek náš hrozným spleen-em Byl soužen od večera do rána. Tu maně šeltě starým Klementínem, Kde Uměn výstava je držána; A žeť on umění byl zdarným synem, Tu rozvažoval... pak se rozhod’ čile, A aby na čas věčné dlouhé chvíle Své srdce zprostil velmi zarmoucené: Šelť umdlen do výstavy otevřené, A prošed obrazů všech dlouhé řady Všad viděl chyby jen a hrubé vady. LXV.
Tuť uzří krásný obraz Jaroslava: Hled jediný... jej poutá milý zděs! Jaký to v skladbě výraz, a jak pravá Je situace každá, celá směs! A v provedení jaká lehkosť hravá! Tak s vytržením zírá na skupení, A duchem dojat v sladkém překvapení, Jenž tím se jevil přeokrouhlým celkem, Stál dlouho mlčky ve záchvatu velkém, A podivním, ne marnými slovy Daň umění tu vzdával geniovi. 67 LXVI.
A v žilách všech se budí silou divou Tok žárný přesmělého nadšení. Rek náš hned vyzve Músu milostivou K valnému mocí sladkou přispění. A při obrazu básní přeohnivou Ve vroucích citech umělce tu slaví A pomník zvuky plamennými staví. Té písně žár tak dojme Jaroslava, Že básníkovi za vděk srdce vzdává; A šlechetných dvou duchů sympathije Je ve přátelství nejsvětější svije. LXVII.
Tak nemělitě k sobě vroucně pláti Jen prostým návykem snad učeni: Jim osud milostivý určil, znáti V prvotní slasti drahé sblížení. Šlechetná vazba, jež se nepřevrátí, Jich srdce mocně upoutala k sobě: A Vladimír náš, ve dřívější době Naprosto cizí lnutí podobnému, Se podal nyní zcela druhu svému: A žhoucí láva citové jsou jeho Tož srdce mladistvého, vášnivého.... 68 LXVIII.
V malíře srdci jak zrcadlo čírém Je vášní rozruch silně zkrocený... Neb žití proměnného divým vírem Jak zlato v plameni jsa ztříbený, On s blahodatným spřátelil se mírem. Leč mocná, jasná, fantasije smělá A ohnivá se vždy v něm odrážela. Však umělť moudře stlumiť ohně žáry, Co vítěz vesť jich často zhubné dary: Jej rozehřívá reka oheň svíží, Jenž se zas v jasnu srdce jeho shlíží... LXIX.
Však skončiť musím teď... juž dlouho dosti Jsem pestrých zjevů stopu sledoval, A takto časů v vhodné střídavosti Buď to či ono v spěchu veršoval, Jak měl jsem právě Músu v společnosti! Tak labyrinthy vírné života mně Se objevily ve hře miloklamné: Jak jednou bylo, bude v příštím čase; Kde mine... vzniká... květe ve souhlase Vše, k předu spějíc... původ nový plodíc, Nás kolem věčně stejným... za nos vodíc. 69 LXX.
Ba mění se ty časy pořád stejně, A lidé v nich, jak praví přísloví: Však zda-li účinkují blahodějně Ty změny: to Vám každý nepoví. Též u nás nepachtí se beznadějně. Vždyť nový svět jak starý jejich přítel: Tenť druhého je věrný podobitel. A kultura vždy více roste s námi, Až vykouzlí Vám knihkupecké krámy A díla slavných básníků tam složí, Kde bylo dřív... kolonialní zboží. LXXI.
A že teď všecko po románech slídí A nedotkne se skoro jiných kněh: Tu se mi věru také radno vidí, Bych přidržel se divných zvyků těch, Ač z přeslabosti té se duch můj stydí. Nuž tedy do světa, ty knižko malá, Jež románem jsi náhodou se stala! Skloň povinnostně před kritikou šiji, A mužně stuj, ač na tě třeba vyjí. Zvlášť zlib se Brněnskému prakritiku, Jejž zdobí věncem pět set... Fejfalíků...15) 70 LXXII.
Jeť každý básník sluha citů svojich A času, v němžto uzřel světa zář; Tak držeti se musí úloh dvojích: Tož věku svého býti slabikář, A pěti lásky, slávy o rozbrojích. Zdaž před Vámi se mohu takým zváti, Jenž hoden dob svých odstín v písně vtkáti: Toť ponecháno soudu Brněnskému!... Co teď jsem pěl snad sluchu laskavému: Jak oběť vzejmete, Vám věnovanou, A podejte mi ruku na shledanou!... 71 Poznamenání.
Mluvilo se kdesi proti podobným vysvětlivkám: myslím však, že alespoň někomu budou vítany, a protož připojuji jich. Komu věci jsou známy, beztoho jich nečte.
Kniha prvá.
1) Atala od Chateaubriand-a.
2) Mciri (МЦЫРИ).– Užívá se toho slova v ruštině, ač vlastně ruské není; znamená člověka, jenž ještě nesložil řeholní slib, tedy tolik co u nás: novic. Slovo to je titulem mimo Ismail Beye nejkrásnější básně Lermontovy, jejíž hrdina je z kláštera uprchlý jinoch Čerkesský toužící po své vlasti.
3) Don Juan (Don Chuan, nikoliv Don Žan, jinak by musilo státi „Monsieur Jean“), nejvýtečnější báseň Lorda Byrona, již sám Goethe uznal za „ein gränzenlos-geniales Werk, menschenfeindlich bis zur herbsten Grausamkeit, menschenfreundlich, in die Tiefen süssester Neigung sich versenkend; und da wir den Verfasser nun einmal kennen und schättzen, ihn auch nicht anders wollen, als er ist, so geniessen wir dankbar, was er uns mit übermässiger Freiheit, ja mit Frechheit vorzuführen wagt.“ – Slavnější kritiky od nejslavnějšího básníka není zajisté zapotřebí k odpo- [72] ručení té básně. – Nad to vše mnozí vidí v Don Juanu jen perfidnosť, frivolnosť a vše, co podlé jejich náhledu není dobrým. – Parlament počíná své sezení obyčejně po čtvrté hodině k večeru; prodlouží-li se debatty, trvá shromáždění třeba až do 2. hodiny s půlnoci. Že všickni oudové parlamentu nejsou takto bdělí, lehko lze pomysliti sobě.
4) Slova Goethe-ova: Ach Gott! die Kunst ist lang Und kurz ist unser Leben! Warner ve Faustu.
5) Dovoluji sobě zde nepravidelného vyslovení k vůli rýmu. Můj Bože! co všecko člověk neudělá pro rým!
6) Na Parnasu totiž, na pohoří to ve krajině Focis, u jehožto jižního sváhu se nacházelo věští sídlo Delfické a kde zřídlo Kastalia se prýštilo. Parnas byl zasvěcen Apollinu a Músám.
7) Hegel a Schelling ve svých filosofických soustavách nemalí odpůrcové. – Börne a Heine byli jeden druhému tak milí jako sůl v očích.
8) Boccaccio a Petrarca liší se v náhledech o lásce, jako noc ode dni.
9) Shakespeare zdál se Voltaire-ovi býti pouhým kudlařem; Voltaire neopominul, otříti se oň, kde mohl: a přece žije sláva Stratfordského pěvce v plnějším rozkvětu, než-li lesk Châtenay-ského básníka.
10) Tempe, údol to přepověstný pro svou čarovnou krásu, opěvaný nejednou od starých básníkův, rozkládal se mezi Olympem a Ossou: nyní prosmyk Lykostomo.
73 Kniha druhá.
1) Taglioni, pověstná rodina miláčkův Músy Terpsichory. Marja Taglioni, nejslavnější ze všech, slavila triumfy až skoro do roku 1832 po Německu, Francouzsku, Anglicku, Rusku a Italiji.
2) Schumannka, jedna z nejslavnějších pianistek žíjících, choť neštastného, genialního skladatele Roberta Schumanna. V Praze dávala posledně před dvěma léty několika koncertův.
3) Malibran (Maria Felicita) a švedský slavík Jenny Lind (narozena v Štockholmu 1821), nejslavnější zpěvačky tohoto polostoletí, proslavily se na svých cestách v Evropě a v Severní Americe.
4) Mefisto: Und doch ist nie der Tod ein ganz willkommner Gast. Faust: O selig der, dem er im Siegesglanze Die blut’gen Lorbeer’n um die Schläfe windet, Den er, nach raschdurchrastem Tanze In eines Mädchens Armen findet. Takto Goethe. Byron naopak psal veleznámou štiplavou satyru na „Valčík“, možná proto, že sám něco kulhal a netančil. – Že pravím „jak Mefisto“, chci odůvodniť jedině svou smyšlénkou. Goethe a Byron jsou representanti duševních zápasů dvou velikých národův, temena dvou ohromných literatur nového věku. Jeden kreslí v nejstkvělejším díle svém filosofický process s moderní romantikou, a druhý, abych tak řekl, socialismus moderní romantiky s filosofickým processem. Jeden psal Fausta; druhý Don Juana. Spo- 74 jí-li se v myšlénkách tyto dva ohromné výtvory lidského ducha v jeden: tu mi tane na mysli, že Goethe je idealisovaný Faust a Byron opravdivý Mefisto. V Goethe-u (totiž v duchu jeho) je vyvinutá idea fantasijní krásy a vtělená touha po ideálech; v Byronu však Mefistofelský sarkasmus, věčná satyra a věčně záporná podstata všech ideálův. Tak se mi zdá býti Goetheův duch filosofický ideál a onen Byronův ideální Mefisto. – Ostatek sobě dobyla Músa Byronova misterijemi: Kain a Heaven and earth (Nebe a země) příjmí „satanské“.
5) Saronské lilje a růže slaví píseň písní Salomova. Pod jmenem Saron rozprostírá se rovina v západní Palestině podlé břehu středozemního moře.
6) Hóry s tancem otevíraly Fébovi bránu.
7) Jindy slynul „Černý kůň“ svými beefsteakes-y; jsou to však juž tempi passati. – Ostatek vím, že se nepíše „beefsteak“, nýbrž „beefsteakes“; užívám však výrazu u nás běžnějšího; i to dlužno připomenouti, že přízvuk je vlastně na první slabice. Hřeším však ve všeobecném toho slova špatném vyslovování. Nechci se ponavrhovali za učitele angličiny; neb nemluvím tou řečí: přece však dost bídně čtu a rozumím tolik, že bych mohl též tak špatně z angličiny překládať, jak mnohý u nás.
8) Zde Promethéus, jinde Promethevs dle potřeby, možná že oboje špatně. – Vlastní zakladatel řecké tragédije, Aeschylos, jejž Němci proměňují na Ajšilosa; oslavil Promethéa nás došlým nejvelkolepějším dramatickým obrazem svým: Upoutaný Prometheus.
75 9) Přidržel jsem se zde, jak na mnoze jinde, cizího, však známého, než purisovaného a neznámého výrazu.
10) Galilei učinil ve hvězdářství svým dalekohledem veliký ruch. Držel se systému Koperníkova; pročež pronásledováním stížený, přinucen byl roku 1633 odpřísahati zásad svých. Vstávaje dupl, a pravil: „E pur si muove!“ (a přece se pohybuje, země totiž.)
11) Koryfeje vlašských malířův. Dělili se italští malířové na několikero škol, tož: Florentinskou, Římskou, Benátskou a Lombardskou. – Hlava Římské školy byl Rafael Sanzio di Urbino, u něhožto mohútnosť v nejvyšší znalosti duševní lidské přírody a jejíž vyobrazení se harmonicky pojí se zákony okrouhlého a krásného slohu. – Michel Angelo Buonarotti (Mikel Andželo) vládl jak v sochařství, tak v malířství a stavitelství stejnou silou a vytýkal ohněm skladby a smělostí své kresby. – Pavel Veronese panoval nejvyšší technikou a nejbohatší rozmanitostí ve vyobrazení myšlénky své. – Hlava Lombardské školy byl líbezný Correggio (Koredžo), jehožto roztřídění světla se stínem je nepostihlé. – Tizianem konečně stkvěla se škola Benátská. Bylť nejvýtečnějším koloristou, a prvním, jenžto pravdivě maloval barvu lidského těla. – Díla těchto velmistrův jsou roztroušena po celém světě. Obrazárna Drážďanská stkví se mnohým z těchto diamantův malířského umění.
12) Delaroche (Delaroš), jeden z nejznamenitějších malířův novofrancouzské školy na historickém poli. Za předměty k obrazům béře nazvíce scény z národního dějinstva a dojímá zvláště svou technikou a znalým 76 rozdělením dobrých effektův. Pražanům znám jeho „Napoléon ve Fontainebleau“.
13) David, zakladatel nové francouzské školy malířské. Revoluce, v nížto bral podílu, účinkovala na jeho talent, že často strašlivé předměty volil k dílům svým. Praví se, že v okamžiku, když jej žádala žena o přímluvu u Marata za svého manžela, nakreslil její zoufalstvím zdrhaný obličej a svijící-se krásné tělo a vedlé krvavou kutalející-se hlavu jejího manžela. – Proto vše má však zásluhu tu, že zavedl ve francouzské malířství ušlechtilejší pojmutí děje a pilnější a bedlivější provedení kresby.
14) Gallait (Galé) Belgičan, slavný malíř na poli historickém, dobyl rozsáhlé pověsti svými obrazy: „Tasso v žaláři“, „Poděkování-se Karla V.“ a velemistrovným obrazem: „Mrtvoly Egmonda a Hoorna, jimž vzdává městská gilda poslední česť“. Poslední obraz byl před léty vystaven na Žofíně.
15) Nedávno jistý pan Fejfalík vydal ze sebe takový hluboký důkaz nekonečné učenosti, uznav Rukopis Králodvorský za pouhý falsifikát, že všecky noviny „nebeské říše“ a indické telegrafické zprávy navzdor vší válce a strašlivého vraždění-se Angličanův a Indianův, upozornily naň, a co neviděť bude povolán na universitu do Pekingu. Brněnská kritika hodlá mu podati veliký poděkovací diplom.
E: lk; 2002 77
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jaroslav
(Tisk a náklad Jaroslava Pospíšila.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [VIII]+77

Věnování: Vořikovský, Edvard
(Urozenému Panu Edvardovi Vořikovskému Rytířovi z Kundratic dědičnému korouhevníku stavu rytířského v království Českém, c. k. nadporučíku m. s. atd., Příteli Svému připisuje básník.)