Pan Vyšínský (1859)

Román ve verších, Kniha 3, 4, 5 a 6, Gustav Pfleger Moravský

Diplomatická verze Ediční verze
PAN VYŠÍNSKÝ.
ROMÁN VE VERŠÍCH.
Kniha III., IV., V. a VI.
Podává
GUSTAV PFLEGER.
V PRAZE TISK A NÁKLAD JAROSLAVA POSPÍŠILA. 1859.
[1]
KNIHA TŘETÍ. Прислушиваюсь – напевъ стройный, то протяжный и печальный, то быстрый и живой. Лермонтов.
Vedrà, s’arriva a tempo, ogni virtute, Ogni belezze, ogni real costume Giunti in corpo con mirabil tempre. Petrarca.
My memory now is but the tomb Of joys long dead. Byron.
(1857–1858.)
I.
„Býť čili nebýť, taká teď otázka!“ Tak volám v strachu s slavným Hamletem, Že čeká jistě na mne zas pomlázka S konfetty a snad s velkým koštětem, Tož nemilá i v karnevalu zkázka.1) Vždyť sotva napsal jsem dvě knihy bídné, Juž vytčeno mi ve kritice vlídné – Toť rozumí se, jakých světloduchů, Již poznají se lehko podlé čuchu – Že píšu předmluvy... Mám psáť snad verše O koních, pruhovině, guttaperše? [3] II.
To be or to not be, that... a tak dále, Jak začíná ten slavný monolog – Kdo chce víc věděť, po originále Ať ohlédne se, jenž je teď en vogue – „Mám čili nemám?“ sebe ptám se stále. Nuž, odvážím se; avšak na Moravě Jsem složil verše ty jí k větší slávě; Tak chatrné mé básně stkvostné budou, Když ti tam v Brně chválu o nich shudou.2) A tak se sprostě všech zlých kritikářův Snad dojdu velké slávy – u kramářův. III.
Ó jste vy moudří, roztomilí páni, Zvlášť když svůj rozum koptem brousíte, Když prázdnou hlavu v pracném namáhání Nevlastním pepřem strašně plníte, By jiných vtip vás přived’ ke kýchání. Tak vlastní chatrnosť jen zakrýváte, Ač s křikem hrozným slavné jubilate Celému světu hlučně kázajíce, Že se vám jednou za čas, nikdy více Vtip zdařil, k němuž jiný látku podal, Jenž vás jen, břichopásky, vtipem bodal. 4 IV.
Máť každý úctu k těm, již svatou snahou Vedouce nezkušence ku cílu Co tiší geniové silou blahou Jej vyprostí všech zmatků, omylů A kráčejí s ním vzdělanosti dráhou! Však hana všem těm prázdným makovicím, Těm polo bdícím, polo dřímajícím, Již vzhůru pnou se, jako klasy známé, Jichž holá pýcha nikdy neoklame: Ti napraviti chtějí naše klamy, Však nápravy snad potřebují sami! V.
Leč neradno jest, s jejich gramatikou Se příť, když člověk není maturus3) – Ač pro to všecko snahou nevelikou Přec může býti malým děckem Mús – Neb hádka s těch kritikův bídnou clique-ou Ta věru nestojí víc za ingoust, Jinak by nějaký chuďásek chroust Se maní vedral v tuto báseň moji, Ač co rek ani veršům nedostojí: Oslaviť tebe, dopisovateli, By nadělalo příliš mnoho mely. 5 VI.
A melu dělať, zvyk můj nikdy není; Já chovám v srdci jiný ideál! Neb mne „odi profanum“ u nadšení Juž Horác učil, když mne k písním zval, A já se kochal v lyry jeho znění. – Však obraťme teď raděj svůj zrak jinam, Tož těchto veršův pravým ku hrdinám; Neb toho druhu dlouhé episody By básni té snad nadělaly škody; A všecku škodu nezaplatí slova, Jež pronáší lecjaká moudrá sova.4) VII.
Náš Vladimír, jak dříve pověděno, Bylť nyní pojen vroucím přátelstvím; Však nikoliv tím, jemužto co věno Je pronevěra srdce poselstvím A ježto bývá šalbou pokaleno; Jež všady hanu kydá na přítele, Jen v slovech srdce, v srdci úskok stele; Ni naklonil se k druhu z dlouhé chvíle, Ni z soběctví, ni z marnosti a spíle, Ni ze všech příčin, jež tak často pojí Dva přátele a hned je porozdvojí. 6 VIII.
Tajemství hlubé mírně nad oběma Utkalo lásky závoj čarovný, A souhlasu jen hudba tajná, němá Je vkouzlila v ten spolek milovný, Že, výrazu ač cit jich skoro nemá, Si rozuměli jakous mocí skrytou, Jež duše snula v jednu pospolitou! Ba více Blondel k pánu svému ani Nepřilnul ve vroucnějším milování,5) Jak Vladimír se se svým druhem ssnoubil A celé srdce v jeho nitro shloubil. IX.
Jednoho dne, když v mráčcích ku západu Svou matnou chůzi slunce chýlilo, A kvapící noc plnosvitnou Ladu Juž objevila v lesku přemilo: Tu měli oba druzi tajnou radu. Náš rek vše odkryl srdce svého řásy Sám nevěda, že chyby to a krásy, A pestrý obraz porozvinul rázem A vděky ještě skryté za obrazem; On podal vše, co prožil, zkusil, cítil, Čím skojil srdce, čím je opět vznítil. 7 X.
Neb právě unavení se z procházky Ti naši známí domů vraceli; I Jaroslav dnes druha na otázky Chtěl Vyšínskému obraz pracelý Života podať na důkaz své lásky... Byt Vladimírův vedl na nábřeží. Tam viděť z okna, jak vln pluky běží Přes jezy v bělu luny zenitové; Jak sem tam četa lehkých loděk plove U rychlém letu k památce dob slavných, Již Otec stavěl k zhoubě časů znavných. XI.
Bylť rek náš dříve milovníkem křiku, A malých nožek, outlých mantilek, A roztomilých jarních slunečníků, Jež přede světlem tají tváří vděk, A všech těch marných lehkých světa zvyků, Jichž vznik jak v kole míjí a se vrací, Jak mile hvězd chce divná konstellací. A že ty proudy všech těch krásotinek Na reka měly dříve zlý účinek: Tu najal byt svůj na tom korsu Pražském, Tak živém jako v jistém městě vlašském.6) 8 XII.
Zlá láska dokuď moudrý rozum jeho Mu neobrátila, ach! na ruby: Tu s jara za večera příjemného Prohlížel z okna šatův obruby A šmejdy hejskův druhu všelikého. Ba rendez-vous si za železným mostem Dal nejedinkrát s srdce svého stkvostem A přísahal při poetické vodě – Ač jenom svého jména k velké škodě – Že dokuď Vltava zde nevysychne, Ta touha v srdci nikdy neutichne. XIII.
Však teď víc nemá armáda těch slibů, Ty tajné šplechty, rukou tisknutí Proň žádných krás! On vidí v vodě rybu, A z vody polívku v svém pohnutí A v řeči lásky logickou jen chybu; A místo všech těch krásných odalisek Jen rybáře, jak vyvažují písek; To hemžení, ty pěkné komplimenty, Co krásných citův krásné supplementy: To ztratilo proň půvab poetický, Vše oblekši se v obraz čistě lidský. 9 XIV.
Tak v trudnosti dnes prožil odpoledne A dlouhou chvílí div že nezšílil – Neb dlouhá chvíle týrá bezohledně, A kdo jí zúplna juž docílil, Tomu se tratí rozum třeba ve dne. – Tu Jaroslav jak dobrý jeho duch Jej trošku vyved’ na čerstvější vzduch; A když se Vladimír pak domů vrátil, Tu najednou spleen všecek skoro ztratil, A na okamžik krutý bol v něm ztichnul, Že od srdce si jednou za čas kýchnul. XV.
„Juž často ptal se’s,“ Jaroslav tu praví A vonné cigaro si zapálil, „Bych tobě jednou též stín temnomhavý Své minulosti přímě odhalil. Ač veletrpká upomínka staví Se proti tvé otázce milozvědné, Přec ruka má ten závoj ráda zvedne; Neb kyne úkoj mi v tvé upřímnosti A budí zápal vroucí přítulnosti. Nuž tedy zjevím, co jsem i já prožil, Co v slastech prosnil a v hrob chladný složil. 10 XVI.
„Tři léta jsou to, co jsem ve Florenci Svůj ideálně šťastný život žil! Tam v hvězdozářném mistrů slavných věnci Jsem v krásné výtvory se potopil Tak spřáteliv se s věkův proslavenci... Tu právě jaro ku Arnu se chýlí, A růže květe, slavík písně kvílí, A nebes modro touhy v srdci vzmítá, Že v sladkém plesu duše vzhůru lítá; A krásné noci v sobě vodí přání, By byly věčností svém u trvání. XVII.
„Den bouřný hynul – ve hvězdách se smáti Noc čaropůvabně juž počíná, Poslední paprsk slunce hory zlatí A v dálce šedé zvolna zhasíná; Ty vlny Arna v lehkou m’hu se šatí, Počnouce písně truchlodumné pěti; Ted větru dech se sotva slabě chvěti Odváží teplým, jemným, vlhkým vzduchem... Hluk města tichne zmírajícím ruchem; Tak velebný se pokoj k zemi sklání, Jak kdyby země byla nebes bání. 11 XVIII.
„Jak věčný strážce k nebesům se vzdvíhá Věž tichá dómu svaté Marije,7) Co ohromný stín nad městem se míhá, Až v hvězdách koncem svým se ukryje. Jak mocná zeď tam nábřeží obíhá Tož nádherných paláců stkvostná řada, Nad nimiž ochranná svá křídla skládá Palazzo Pitti a degli Uffizi,8) Dva velikáni časům vzdorující; A na pahorcích krásné libosady Kvapící noci odtajují vnady. XIX.
„Jen z daleka se zpěvných gondolírů Veselá píseň tichem ozývá, Jakby se rozléhala z říší míru Tož duchův mluva milosouznivá Nešená sladkým půvanem zefýrů. To ticho velebné mé srdce volně Tak roztoužilo mocně, sladkobolně, Že myšlénky mé v kruhy výší táhly, Kde věčných světel věnec nedosáhlý Se nad hlavami modrou dálkou vine, Až s všehomíra koncem v jedno splyne. 12 XX.
„Po břehu květném hučivého Arna Pohlouben v sladkém citův rozchvění Tu kráčím dále – v srdci touha žárná Po drahé vlasti v mírném vznícení Se budí a též mnohá naděj marná. Svým duchem měřím sivé dálky v blesku Sně v miložalném po drahých svých stesku, Vzdán pocitu, jenž s trpkostí se mísí, Jejž chlapec hravý cítíval jsem kdysi, Jenž neznámý a těsnivý a jemný Se zdál mi býti štěstí věštec temný. XXI.
„Tu slyším náhle sladkou mandolínu, Z níž zvuky lnou jak hudba vyšších sfér – V tak blahoplný úžas celý splynu, Že nevím, kam mne vede srdce směr. Já ukryji se tiché noci v stínu, A slúchám hudbě tónů s celou duši, Že vůkolí mne z vznětu nevyruší. Tak milý zděs se zmocní nitra mého, Že zmírám chvatem citu vzbouřeného; V té době žal a radosť, slasť a trýzeň V mém nitru splývala a sladká tíseň. 13 XXII.
„Mám tobě říci, co je mocnosť zvuků, Když v harmoniji sladké žalují? Když plodíc slasť hned plodí spolu muku, A budíc úkoj touhu vzbuzují? Ni slavík v písní jarních snivém tluku, Ni labuti zpěv v báječné své síle, Když slaví života poslední chvíle, Nemůže dojmouť tak hluboko duši, Že se vše city v sladkou bouři vzruší, Jak dojaly mne ony táhlé zvuky, Tak milé jak dar vzešlý z boží ruky. XXIII.
„Tu zvuk se chvěje jako bolnou touhou, Když láska v srdci pěstí slasť a žal; Pak rozplyne se zvěnou táhlou, dlouhou Svůj život vydchna v sivomodrou dál; A sotva znikne umdleností pouhou: Juž opět jeví sladký život zněním, Jakby snad umřev stal se duchův pěním; Teď žaluje, teď v harmoniji stane, Zas počne lkáti, jak vzdech lásky vane, Až v silný akkord všecku svou moc slije A umlkne – co srdce harmonije. 14 XXIV.
„Já ještě slúchal, ač ta hudba sladká Juž dávno znikla v tajné říše snův – Jeť blahý spánek takých zvukův matka, Jak slýchával jsem za mladických dnův9) – Mne jala prosto rozčilenosť vrátká, A smysly mé v těch zvucích rozplynuté Se minuly mne – jenom slasti dchnuté Z nebeských kruhův cit se budil ve mně, A moře štěstí v moci milojemné Vší duší rozchvěnou se rozstíralo, Že blahem tím mé srdce umíralo. XXV.
„Tu přikročil jsem k osudnému domu, Odkuď ta krásná píseň zavzněla. Rozkošný letohrádek v stínech stromů, Kol něhož Vesna šat svůj rozstřela Zde hovíc ráda květu nejednomu, Mně vítal vstříce v snivém luny světle; Tu sladký zápach mnohé růže vzkvětlé Se pojil s vůní keře mandlového, V niž oranž mísil zápach květu svého. Před villou hrály šumné vodomety Kropíce perly na zápašné květy. 15 XXVI.
„Ba právě tak jsem ve mladistvém věku Blouznící tužbou příští byt svůj snil, Když se mých přání v nejstkvělejším vděku Živoucí pramen v srdci temenil, Já neznal žití osudných to vzteků. A k tomu domku snil jsem taras nízký, A pod ním v stínu bujné vodotrysky, A na tarasu za jarního času Italských vlastí přepůvabnou krásu Se zpěvem v ústech, s prsty v zvučné struně, Jak touží po milenci při mdlé luně. XXVII.
„A vše, co blouznila kdys duše tužná, Tož jedním rázem zjevilo se v zrak, Anižby čeho fantasije pružná K těm zjevům přičinila směle pak Co luzných klamův umělkyně družná. Neb jak tu dlím tak okouzlený zcela, Tu ona píseň opět pozavzněla, Zas milostnými zvuky mile kradla Se v duši mou, že v sladkou mdlobu padla; Já viděl sny své v plné půvabnosti Předčeny ještě krásnou skutečností. 16 XXVIII.
Já pozřím vzhůru – na tarasu míhá Se mezi květy sama jsouci květ Milostná děva: zrak můj krásu stíhá, A z pohledu mi mizí celý svět!... Jak hvězda, ježto kruhy sfér obíhá Svým krásným leskem bavíc lidské zraky A sladkých mocí nosíc tajné znaky; Jak svatý původ drahých nadějí, Když v srdce tesklivé se sklánějí: Tak se mi ona děva objevila, Jak ji má duše roztoužená snila. XXIX.
„Tu zvuky umlkly... já kročil blíže; Však v téže chvíli dívka zmizela... Skrz rosných, vonných květův sladké mříže Jen „dobrou noc“ má ústa zachvěla Jejího sluchu dotknouce se ztíže. Však na prahu se dívka zastavila, Svou hlavinku přes taras naklonila; Můj zrak se shloubil v její oko snivé, Tak zářící, tak směvné, roztouživé, Že dlouhou chvíli v záchvatu jsme dleli, A že tak dlíme, prosto zapomněli. 17 XXX.
„„Přijď zjitra!““ zašeptali její rtové Tou krásnou řečí vlasti Tassovy, A jakby styděli se v smělém slově, Se nořili hloub v půvab nachový, Tak dobudouce jenom krásy nové. Jen ještě hled... pak ruky pokynutí... Kratinký pozdrav... sladké povzdychnutí, A dívka zmizí zůstavíc mne v touze! Já pořád vidím obraz její pouze, A jda sním o ní, vidím její tahy, Noc vítám, bych zas o ní měl sen blahý. XXXI.
„Ó jaktě krásna, přepůvabna byla!! Ni ta se vděkům jejím vyrovná, Pro niž se Troja ve ssutiny skryla; Ba sama nebešťanů královna By sotva nad ní mocně zvítězila... Vše, čím se krása ve myšlénce hraní V tom nejstkvělejším celku urovnání; Co smysly vábí a co duší hýbá: To v souladu se pěknou mírou líbá, To vše se v jedno pojíc, v jedno splývá, Díl v celku jevíc, celek v dílech skrývá. 18 XXXII.
„Když jsem ji uzřel v také půvabnosti, Tak dokonale ve všem způsobnou, Hodnou, by světoslavnou mistrovností A krásnou pílí steronásobnou Se Tiziana stkvěla v budoucnosti: Tu po mém srdci veta! V neustálém Jsem boji s láskou žil a s ideálem, Jehožto moci jsem se neuhájil; V ní vtělený ten ideál se tajil Nezasvěcence zrakům nedospělým, Jímž umění se stává teprv celým! XXXIII.
„Ba nejkrásnější bylať tvůrce svého Tož vyslovená v těle myšlénka: Co mocný důkaz mistrovnosti jeho; Co na ráj zašlý drahá vzpomněnka; Co odkaz k slastem času budoucného; Tajemná tkanina nebeských vděků, Jak o nich sníme ve mladistvém věku, Když svojich sítí půvabnými čary V plen sladký pojmou citův život jarý, By srdci navždy uchovaly mladosť A k zřídlu krásy vznesly naši žádosť. 19 XXXIV.
„Ba v ní mně ve svém nejstkvělejším lesku Se objevilo božské umění: Neb zdálo se, že tamto na nebesku Jsouc zrozena jen k země spasení Sem slétla hojitelka tužeb, stesků; Že nadchnuta životem věčných říší Se snesla jen, by vznášela mne k výši; Že výplyn krásné nesmrtedlnosti Se chladné země k truchlým stínům hostí, By mocně člověka tam věčně táhla, Kam jinak duše nikdy nedosáhla. XXXV.
„Tak nalezl jsem, co jsem dlouho hledal Ku svého srdce všemu ztišení; Co tušil jsem, to nyní v rozkošné dal Mně době osud v štědrém daření, By Krásy obraz v mysli neubledal. Tak nalezl jsem druhou polovici, Jež v srdci žila dosuď dřímající; V ní nalez’ sebe; dada půli sebe Svých svatých citův dal jsem krásné nebe; A cíl mých tužeb, snah mých, všeho přání Tak přilnul ke mně v sladkém připoutání. 20 XXXVI.
„A srdce mé co prostředník mých citů A krás všech, v nichž se zářil ideál, To vzplanulo teď ze všech tajných skrytů V horoucí jeden zápal nenadál Jsouc prava žití krásném na úsvitu!... Já viděl teď, že bohyně mně zýve V pranové světy, jež jsem neznal dříve; Mé srdce dřív tak těsné, obmezené Se volně vzklenulo, jak báň se klene Nebeských kruhů věkověčnou dálí, Jíž souhlasu dchne původ neustálý. XXXVII.
„A teď se ve mně bujně rozproudila Divoucí mocí síla tvoření... A jednou vzbuzená, ač dřív se tajně kryla, Teď vzpínala se v volném bujení A činnosť neznámou též osvědčila. A vnitřní úpal polo dřímající Se vznítil ve mně v síle pracující; To setkání s tím zjevem jiných světů Mou bytosť vzňalo ku novému vzletu, A dráha života své otevřela Teď meze, z nichž co fénix duše spěla. 21 XXXVIII.
„Já od té doby často jsem ji vídal... Jak byla krásna v tom svém objevu! Ten půvab se jen s lehkou zdobou střídal, By v každém milosladkém úsměvu Lahodně srdce krasší opovídal. A kde snad vzniklo ještě čeho přání: Tam výraz v oku, v řeči libě chrání, A jednoduchý pohyb nahrazuje, Kde celý půvab zářit nemiluje: Tak překvapivši krásou, upoutala, Čím míň se vzdala, tím víc k sobě zvala. XXXIX.
„Jak královna všech bohův Olympických, Tak stkvěla se svou krásnou postavou, Jsouc milá jako kněžna na cyprických Posvátných sadech známá proslavou A oděna jen znakem forem lidských. Se skrání vlas jí jak noc černá splývá A větru dechy k laškování zývá; Pak brva černá nad okem se klene A kryjíc jeví modro zastiněné, Jež hlubě stkvíc se plá tím půvabněji, Že krásné tak, jak nebe vlasti její. 22 XL.
„Od sladkých úst, kde plná růže vzkvítá, Na celou tvář se purpur rozstírá, Tu skrz pleť sněhobílou mile svitá, Tam zas jak zory přídech umírá A tisíceré kouzlo všady skýtá. To hrdlo labutí jak v mocné pýše Milostným zjevem tajnou rozkoš dýše, Již v sobě kryjí ňadra kolíbavá, V té nejmilejší kráse bujně hravá, Jak výtvor z alabastru utvořený, Nejsladším dechem lásky oživený. XLI.
„Vidíš-li oko, jak se k zemi sklání, Tak ukrývajíc lásky nebe hned; Vidíš-li ústa v sladkém usmívání, Když zmlkla v vzdechu milé touhy v sled; Vidíš-li ňadra v tichém kolíbání, Jak touhu budíc touhou umírají, Vrouc rozkoší přec slasti ukrývají; Vidíš-li lehkých šatův lehké vání, Jež objímajíc tílko, v urovnání Ty svěží formy odtajují oku: Tu sladký žár se rozdme ve tvém boku. 23 XLII.
„Tím laškováním v srdci milost vznítí, Že všecky touhy planou vroucně k ní; Však sotva lásky úpal počne vříti, Hned přísný hled jej v úctu promění. Tak umí spolu lásku svoji skrýti; A vidouc, že snad u milence chladne, Hned okouzlí zas tím svým očkem snadně; A sladký úsměv, sladká slova vzdají, Co němá ňadra v hloubích vroucně tají; Tak střídavě buď ohnivá, či chladná, Jen půvab výší povždy nově vnadná. XLIII.
„Tak vzešla teď v své nejmocnější kráse Co přírody ten nejluznější květ Mé duši tužné k nevýslovné spáse, Chovajíc v sobě štěstí celý svět, A dadouc z něho hojně srdci zase. Teď myšlénky vše novou dráhou spěly, Ji vyvolivše sil svých za střed stkvělý, A láska má, mým srdcem plamenící, Ji vyvýšila sobě za kněžici: Neb miloval jsem všemi svými city V rozkoši vášni netušenou zpitý... 24 XLIV.
„Však dosuď její sladká ústa kryla, Co oko dávno juž mně věstilo: A naděj tím víc srdce rozohnila, Že jisté štěstí se mi jevilo, V němž láska má se krásně zrcadlila. Však nikdy neměl jsem já dávno čkané, Té doby přetoužebně dožádané SIasť sladkoživnou v plné míře požiť... Mně určil los, bych musil bolně složiť U věčný, teskný hrob to lživé štěstí, Jež v náruči své jenom trýzně pěstí... XLV.
„Co chudý malíř vždy jsem navštěvoval Ten bohatstvím byt mocně nádherný, A skrytě lásku v tužném srdci choval Před světem tajiv poklad neměrný Ten, jenž tak naše slasti dovršoval. Já povždy vítán býval pro umění. Tak příležitosť dána ku zblížení, Když umnou ruku její vedla moje, Bych sděliv jí svou sběhlosť, rysy svoje, Ji zasvětil v tajemství v barvách skryté, Vzdav umění jí s srdcem pospolitě. 25 XLVI.
„Tu jednou večer, když mne z krásné villy Se svahu k Arnu doprovázela, Se rtové k smělé řeči odvážili, A láska má se v slovech zachvěla! Bylť večer to, ach! krásný, klidný, milý, Pravá to doba lásky... ticho všady... Na nebi hvězdy s plnosvitem Lady; Zefýrek ludný šeptá v rosném listí, By usnul spíš... víc kvítí nešelistí... Červánky v západ povlovně se tratí, Anž blankyt hluboký se v brunát šatí. XLVII.
„A z dáli zaznívalo milé lkání, Jímž slavík pěje tiché lásky bol; A mísilo se v tajemné šumání, Jímž plnil Arno v spánek kleslý dol; A teplým vzduchem táhlo sladké vání, Jak nebeského míru svaté věsti... Bylať to doba, ježto lásku pěstí, V níž slovo volněj z těsna srdce plyne, Jež vroucněj vře, když družku k sobě vine; Kde celování nahradí řeč marnou, Kde vzdech jen jeví touhy pramoc žárnou!... 26 XLVIII.
„V tom jsem se loučil... první políbení – Nemněl jsem, že i poslední to je – Jsem vtisk’ jí v rty v horoucím zanícení, Tak hledav žáru plna úkoje, Jenž srdcem prahl v travném vzplamenění! Vše vyznala tím políbením dlouhým, Co říci netroufala slovem pouhým, A v žhoucích rukou, na mých prsou nyvši, Teď ohnivě se ke mně přitulivši Se podala mně láskou přemožená, K vyznání náhlou dobou přinucená. XLX.
„Jen jeden hled a ruky sněhobílé Tak sladké, vřelé, jemné tisknutí, A loďka lehká ve hbitosti čilé Mne unášela z lásky zákoutí. Já ploval rozkoší... těch vlnek spíle, Ten šumot vesel, ten zpěv gondolírů Mne nevytrhl mých snů sladkých z víru; Já v myšlénkách jsem ještě k prsoum děvu Tisk’ v vroucím zápalu a jejích směvů Ten půvab líbal, slúchal šepotání, Jež tajný smysl sluchu neubrání. 27 L.
„Z těch snů mne mocná, krásná dómu báně Mdlou lunou ozářená vzbudila, Pnouc vzhůru se v ty nebes modré pláně, Jakby ji touha k výším pudila! Paláců stkvostných po obojí straně Živoucích břehů řada vítala mně Vstříc vysílajíc světel množství klamné. Ten šumot na nábřeží, z loděk zpěvy, A z dáli hudba – vše ty krásné zjevy Mé blahé city ohlušily skorem, A srdce umíralo milým vzporem!... LI.
„Den druhý na to musil z nenadání Jsem opustiť to sídlo umění. List psán mi z Říma... Nemohl jsem ani V tom spěchu mysliť na rozloučení; Však odchod můj jí zjevilo mé psaní. Tři přetrapné měsíce uplynuly... Já vracím se... K ní mé se tužby pnuly, Chtěl obejmouť jsem milovanou děvu A okouzliť hled kouzlem jejích směvů, Chtěl láskou ukonejšiť všecky touhy, Jež tím víc výšil odchod od ní dlouhý. 28 LII.
„A vkročiv v tichý byt svůj s usnešením, Že večer v rukou jejích spočinu: Uzřím tu list a trnu překvapením! Ten němý papír i hned rozvinu A vidím její ruku s udivením. Ó těžký obsah ten list v sobě choval!... Slov několik, jež povždy pamatoval Jsem si k své vlastní trýzni na vše věky! „„Buď s Bohem! Osud káže svými vzteky, Bych dala ruku jinému – však tobě Zůstane srdce věrno v každé době!““ ... LIII.
„Tu divý bol se zmocnil srdce mého, Neb štěstí vše mi skleslo v mrtvý hrob... Kéž v zříceninách nebe zbořeného Jsem pohřbil paměť nejkrásnějších dob, Jež lhaly blaho ráje touženého!... Vždyť ztracena je pro mne na vše věky!! A přece stejně září svými vděky; Jak naděj prohraná v mém srdci žije, Ač dravý osud v temný stín ji kryje: Jak moje láska k ní vždy stejná, vroucí, A časem žádným nikdy nehynoucí. 29 LIV.
„Od toho času jenom upomínka Na krásnou ženu v srdci utkvěla; O ní však nikdy více ani zmínka, Jakby snad smrť hrob nad ní rozstřela! Památky žádné nemám – prajedinká Je útěcha má, že jsem barev skladem Ten její půvab zachyt’ se souladem, Jímž jako královna se mocně stkvěla, Ač že tak krásna, sama nevěděla, Tím milostnější, milší, jako Lada, Jak v nejkrásnějším zjevu Vesne mladá. LV.
„A že ji dosuď srdce moje chová V převroucně nezkaleném plameni, Že každá myšlénka k ní jenom plová V lichotně milém, stálém vzpomnění, Osvědčím tobě bez marného slova. Stkvost drahý ňadra moje světu kryjí, Co zašlé lásky svatou relikviji; Ty rozkošné zde chovám, krásné tahy, Jež v srdci mém kdys vzbudily cit blahý: Viz tajný klenot ten, dar drahý nebe, Jenž nikým nepoznán, tož vyjma tebe.“ 30 LVI.
Při slovech těchto, plných citů, bolů, S tím výrazem ach! prchlých slastí všech, Jež vznikly v srdci s upomínkou spolu Ve stejných dosuď mocných plamenech – Požíváť láska toho monopolu, Že prý vždy stejně v srdci lidském hoří, Dokuď se člověk k smrti neumoří – Sáh’ Jaroslav do kapsy u kabátu, Již z nejapnosti krejčí za moc platu Pro taký klenot příliš malou ušil, Neb sotva, že v ní láska bude, tušil. LVII.
Jaroslav vyňal z kapsy svou tobolku, Kde dle bankovky velmi zedrané A několika směnek v milém spolku Se portrait stkvěl té děvy vzývané. Náš rek se toho zmocnil bez okolků. Však sotva pozřel na ty krásné šaty, Jež splývaly tak mile bez záplaty, Tu div neomdlel strašným užasnutím, Div srdce nepuklo mu divým hnutím: Neb uzřel náhle ku hroznému zděsu Svou – Marinu, jak ji tu viděl v plesu. 31 LVIII.
„Toť Marina!“ on zvolal v bouři divé – Žhoucímu dal hned vale cigaru – „Toť anděl můj! Jak hmouří oko snivé, Jak sladce usmívá se v rozmaru, Jak stkví se celá v kráse lichotivé!“ Pak na obraz se ve záchvatu díval – Jiný by arci při tom třeba zíval – A tisk’ jej k ústům, líbal jej a líbal, Že v srdci lásku starou rozkolíbal; Rozhárav všechněch citův mocné zdroje, Upadl znova v divých vášní boje. LIX.
A pořád líbá ony krásné tahy A běhá v komnatě jak šílenec; Buď zastaví se, zírá v obraz drahý, Či mumle nějak nesrozumnou věc, Pak opět zoufá skoro bez rozvahy. Pak sedne si – obrací na vše strany Tu podobiznu rajské oné panny – Za pannu měl ji v víře nepřevratné – Pak jako střela opět vzkočí chvatně, A zase běhá malém po salonu, Jak by se cvičil v mysliveckém honu. 32 LX.
Jaroslav nemůž’ pochopiti, k čemu Se děla taká změna s přítelem; On přiskočí hned úzkostlivě k němu A táže se ho v tónu nesmělém, Zda má snad k lékaři jíť zkušenému? „Ó kdo by mohl mé bolesti znáti!“ Počal tu rek náš velesmutně lkáti; „Přehrůzný osud vládne, druhu, námi, Neb vlastních citů oběťmi jsme sami!“... Tak zvolav v náruč druha klesne bolem, Neb samou láskou šla mu hlava kolem! 33 KNIHA CTVRTÁČTVRTÁ.
And he, repulsed... Fell into a sadness... Hamlet.
I had a dream, which was not all a dream. Byron.
Arma inter nubem coeli in regione serena Per sudum rutilare vident et pulsa tonare. Virgil. Aeneid. VIII.
(1858.)
I.
O sláva tobě, moudrý kritikuse, Ty fabrikante vtipných dopisův, Že třečkuješ ty na Pegasské huse, Co proslavený synek Apisův1)! Kdo vyrovná se tobě, Maeviuse?! Teď poznal svět, že Sokrates a Plato, Že převýmluvný Cicero a Cato2), Že slavný Montesquieu, Hume i s Kantem Je pouze sprostým ještě mudrlantem: Ty’s dokázal, že bys byl mudrc všecek, Kdybys byl strašným jazykem svým necek’! [34] II.
Co však tvou slávu ještě více výší, Tu slávu, že’s ty učitelem Mús; Co od luzy tě v každém slovu liší, Je to, že’s kmotře velmi maturus! Pročež ti k chvále tyto verše píši. Však přeji ti, bys nebyl příliš zralý; Neb od zralosti je pak jen skok malý K tak nazvanému vůbec hniličení. A věru žádná maličkosť to není: Neb co by řekly „Moravské“, božíčku, Tvá moudrá hlava kdyby změnila se na-hniličku?! III.
Zde zkazil verš jsem přepřílišnou délkou, Však je to pouhá básně licencí, Jež autorské je slávy pěstitelkou; I bez toho své slávy na věnci Jsem utrpěl já ujmu hanou velkou! Zvlášť u nás líku nenalezneš snadně Pro verše špatné, či snad rýmy vadné; Však co by člověk neudělal všecko Pro pravé moudrosti a slávy děcko?! Tak já i tobě zpěvem přezáchvatným Kadidlo sypu, pěje veršem – špatným! 35 IV.
Nuž chvála tobě v celé písni mojí! Má sice Achill svého Homéra; Pomocí Virgila Aenéas brojí; V své službě Mahomed má Voltaire-a; Pělť Ariost reka v romantickém kroji A Camoens slavné svoje Lusiady; Ni Herman jesti velké bez intrády: I u nás mnohý v mnohých písních klinká – Pělť sám i Lešetický svého Hynka – Pak Homér pělť i žáby, proč bych pěti Já neměl tebe těch svých veršů smetí3)? V.
Však je mně líto, milý, drahý, zlatý, Juž ingoustem krásného kaňhání; Sic bysi psal zas dlouhé referáty V učeně nadšeném to šplechtání Co látky umu svého na záplaty. Též bys pak musil, že tvé jmeno skryto, Snad pustiť to své krásné incognito, By mé se verše tvými tahy stkvěly, Kdyby se vůbec i pak stkvěti měly; Spusť hledí své a zjev se v plném čáru, Bych píseň počal, nechav špatných škváru! 36 VI.
Však zatím, než se zjevíš, dále budem’ Svých rekův činy raděj sledovať, Kříž učinivše tím tvým nad osudem; Tak nemusíce dlouho zevlovať, Zpěv počneme vedeni veršův pudem. – – Když v zoufalství zřel malíř Vladimíra, Jak skoro šílí, bolem jak umírá: Ptal se, co vlastně mělo za účinek To vypravování těch upomínek; Však Vladimír jen štkáním odpovídá A místo řeči slzy s druhem střídá. VII.
A plakal na rameně usedavě, Ni na druhův bral kabát ohledu, A lkal, že osud jimi vládne dravě, Ba samou smrtí hrozil k posledu, Že nemůže dél žíti bolům k stravě; A posléz ve své zoufalosti stená, Že dáma ta je srdce vyvolená, Že pro ni vzdychá, pro ni že jen hyne, Pro ni se trápí, ať noc, ať den mine, Po ní že v žalu věčném touží stále, Ta že mu ideálem... a tak dále. 37 VIII.
Teď podlé zvyku mělo obyčejné By překvapení přijít ve verších; Pak postavení velebeznadějné, Hned na to strašný zoufalosti smích Co výplyn tísně přeneblahodějné. Pak v tvářích malířových bledost smrti, Pak krátký dech, jenž jeho hrdlo škrtí; Pak jeho vesta (trochu ošumělá) By jako zimnicí se chvěti měla, Až konečně by malíř čelo svraštil, Jak kámen sebou na kanape praštil. IX.
To vše by dodalo víc malebnosti Mým veršům, také pikantnosti snad, A touto poesije obzvláštností By román můj byl bez všech hrubých vad; Ba mnohé oko plakalo by dosti, A batistový musil by pak šátek Zas upokojiť bolných citův zmatek, A přepůvabný nosík dámy sličné Voňavkou na zdar sycen ustavičně By musil slabým nervům dodať síly, By migrény se v zniku zapudily. 38 X.
Však mějme lítosť s milou krásnou pletí, Jež od Victora Huga nadšená I jeho svátek ukázale světí, Ač její outlá duše, zděšená Samými mordy, vždy se musí chvěti; A bychom výčitky se uchránili, Že naše verše hrůzou způsobily Několik dámám horkou nemoc, křeče Se vším zlem, jež se za mdlobami vleče: Musíme raděj smírnou zprávu dáti, Jež jistě žádnou z nich všech neuchvátí. XI.
Náš Černický se tedy poptáváním Konečně od přítele dozvěděl – Nemysli nikdo, dlouhým povídáním Že, co jsem dříve juž byl pověděl, Jak v novellách zas slov jen vystřídáním Na dlouhé lokte dlouze měřiť budu – Jaroslav dozvěděl se o osudu, Jímž Vladimír se seznámil s tou pannou – Teď paní vlastně – vroucně zbožňovanou; Jak odjela, jak dala prsten jemu, Co památku ach! srdci ztrápenému! 39 XII.
Jaroslav umlk’... Všecky zlaté doby Jež ve Florenci v lásce prožil kdys, Obešly mysl jeho – jako hroby Zmařených nadějí, jež Nemesis Mu urvala co oběti své zloby, Se kladly před zrak slzou zakalený – Bol předivý tak pracně utlačený Se vzbouřil v srdci jeho, city ztýral A dravou tísní chorá prsa svíral, Že krvácela v opět vzniklé vojně, V rostoucím odporu a neukojně. XIII.
Ó co je život, když co kořisť svadlá Se v úkorech a strastech potácí? Co srdce lidské, v němžto radosť zchřadla, Když žravým bolem divě krvácí, Že naděj s něho, jak květ uschlý, spadla? Nám prsa věčné toužení probíhá, A za touhou jen zmar a zhouba tíhá; Poušť daleká, jak Saharské ty pláně, Kde věčný žár jen praží mrtvé stráně, Daleké moře vichrů, bouří, žasu: To život náš co hnusný výplod času! 40 XIV.
A životem tím k větší hrůze vládne Kás černá, neustupná, divá moc, Jíž teplý tepot bytí strastně chladne, Anť nemá stejné síly na pomoc To srdce lidské a též čáky žádné. Co objímáme v plném zachvácení, To smrť nám přináší a utrápení... Co v vroucím žáru k ústům přitulíme, To v hnusu pak co popel odhodíme; A divý strach se zmocní myšlení, Že to, co chceme, v strach se promění. XV.
Tak Černický... on ztratil lásky ráje, Když tonul právě v slastech nejvyšších; A navrátiv se v krásné rodné kraje, Zde zapomníť chtěl trpkosť bolů svých Za úkrytný štít umění své maje. Tu zdála se mu osudu moc přáti; Zde ždaný mír se v ňadra jeho vrátí; Co dlouho hledal, to zde nalez’ včasně, Zde k druhu zaplál srdcem svým souhlasně, A nový život opět jemu vítá, Co nové jaro, ježto z zimy vzkvítá. 41 XVI.
A sotva že z té přerozkošné číše Prvotní touhy zkoje okusil; Sotva že ve šlechetně krásné pýše Žel vynutkaným mírem udusil: Tu jak nezkrotnou kletbou stíhán spíše, Se vidí v novém víru divých bojů! Ten, jejž si zvolil druha, nepokojů Je kořistí a bolů nekonečných. On miluje! A koho?... Tu, jež věčných Je jeho tužeb nedostupným cílem A nerozlučným jeho žití dílem!... XVII.
Tak ruka, jež mu přítel jeho dává, Ta béře víc, než srdce může snésť; To přímé slovo, jež v rtech jeho hrává, Ve každém zvuku sterou dýkou jest; Ta sladká ňadra, milá, sdílná, pravá, Na nichž tak často v přízni odpočíval A svoje tužby příteli vylíval: Ta ňadra chovají žár mírutravný, Jímž nítí v něm se zas bol neunavný, Že též ten obraz v hloubi jich se skrývá, Jejž sám co svátost z plna srdce vzývá. 42 XVIII.
A přece nemůž’ proti němu hněvy V svých chorých ňadrách ve zlu chovati: Vždyť vidí, že též darmo obraz děvy Vyšínský hledí z mysli vyrvati; A tím dochází trýzeň jeho zlevy. Neb on i přítel – oba v ní jen žijí; Vše jejich touhy milou sympathijí Za ní se nesou, ač jen marně – marně! Neb oboum nekyne ni milotvarně Lichotná naděj, že se tužby splní, V nichž mladá srdce bouří zlou se vlní. XIX.
Tak druhy jsou teď neblaha a trýzně: Bol je jim rozkoší, že oba v něm Jen nový pramen vidí sladké přízně, V níž rostoucím lnou k sobě plamenem. Když v srdci toho krutý bol uvízne, Tu jistě dojde v prsou věrných druha Ozvěny sladké, a pak bolesť tuhá Vždy původní své tratí přetrpkosti A přejde v sladkou strasť tou soudílností: Jim nastala souhlasu pravá doba, Že, po čem prahli, ztratili teď oba. 43 XX.
A hořem tříben Černický se vrátil K umění svého pravé podstatě; A vše, co cítil, vše co v žití ztratil, Procítiv po druhé to v záchvatě V podobu krásy ohněm barev šatil. Jeť drahá koupě to, když srdcem vlastním A životem se platiť musí šťastným, By dosáhlo se, po čem srdce práhne, A čeho ztrátou štěstí jen dosáhne!! Tak Jaroslav měl Uměn krásnou zdobu, Když štěstí vložil do temného hrobu. XXI.
Té mysli tiché, mužně vytrvalé, Odvahy pevné neměl Vladimír. Od času rozpravy té v novém žale Se trápil, nový vznícenosti vír Jej pojal v kolo divozamotalé. On miloval horoucně Jaroslava, A vzdal se mu, jak přítel se jen vzdává, Jenž poprvé své srdce se vším citem Přináší v oběť v přání vespolitém, Vyvrácen z sebe, v druha duši klade, Přátelství přijma za výměnu mladé. 44 XXII.
Tak v druhu svém se zračil s city těmi, A s všemi tužbami, s vším myšlením! On přál si, by s ním sdílel s rozkošemi I trpké strasti lásky s nadšením. Však sotva znal žel jeho s ději všemi: Tu divá vášeň mocně srdce vzmítá; Ta stará výheň v prsou sotva skrytá Jak proudy lávy žilami se valí A čirosť nitra jeho nuzně kalí; V příteli soupeře jen vidí svého, Jenž rukou sáhá po svátosti jeho. XXIII.
On snaží se sic, zdrtiť vší svou silou To srdce svého hnutí šílené; Myšlénku tuto, vášní zdivočilou, Vytisknouť z paměti své zvrácené, A žravou zášť, tu žití zmiji bdilou, Udáviť pevné vůle rozvážností A vyrvať první kořen řevnivosti, Než usadí se v hloubce všechněch citů, Ji nechav v sobě tužeb bez úkrytu, Slabnoucí výpuk, tak se rozpadnouti, Až sama dojde hrobu v srdce koutí. 45 XXIV.
Však nadarmo – čím více srdce brojí Proti svým citům silným válčením: Tím bouřlivěji mocí spíše dvojí Krvácí rána duše ztrápením A v odporu jen nový odpor strojí. Bol divoký tu zrývá podnět míru A vraždí sebe v rostoucím vždy víru; A prsa, kde ten boj svým vztekem řádí, Kde osud v zápas dvojí lásku svádí: Ta podobna jsou spustošené pláni, Kde živlův moc se svrhla k bojování. XXV.
Vyšínský mnohem řidčeji teď vídá Přítele svého milou podobu. Pohroužen v sebe, s sebou řeči střídá, Svou duši klade srdce do hrobu, Kde nenávisť jen zbytek citů hlídá. Teď teprv cítí, že mu všecko vzato, Že štěstí jeho s bujného pně sťato; V svém druhu zponenáhla osud vidí, Jenž ku zkáze jen život jeho řídí, A klne světu, sobě, Jaroslavu, Svolává zhoubu na svou bídnou hlavu! 46 XXVI.
Však zří-li Černického ve tvář tichou, V níž žal a smutek utajený tkví, V níž trpělivosť vpsala naděj tichou Ve budoucnosti sladké blaženství; A spolu výraz vzniklý srdce pýchou, Že vítězem on v boji vášní svojích, Jež dotlívají v prachnivících znojích; Když viděl jeho úsměv plný míru A v zraku celou duši zvavou k smíru; Když sladkým hlasem těchu v srdce řinul: Tu vše zášť a hněv všecek se ho minul. XXVII.
On vrh’ se v náruč jemu rozestřenou! Však sotva v rukou druha spočinul: Zas přehlušených vášní novou změnou Se ruch v něm náhle v divé bouři hnul A šílil celou duší rozechvěnou. Tak vedl život plný bojů, trýzní A hynul po útěše, míru žízní, A zoufal, že ho bol ten neuchvátí, Že zhynuv jen se k vzniku opět vrátí... Pak prchá svět a sebe, druha svého, Živoucí obraz žití zvráceného. 47 XXVIII.
Sám s sebou rozestálý i svět celý Jen krytý viděl truchlým závojem... Ten života a slastí tepot vřelý, Ten v jeho srdci zhynul odbojem, Anť proudy citů vzporem krvácely. Svět nitra zvrh’ se rázem v stranu jinou, Kde bolesti a hoře jenom kynou; Kde zívá říše divá lhostejnosti, Z níž vane žas a zhouba blaženosti; Kde ducha jímá zážeh v divém plání, A kde se rozum v šílenosti hraní. XXIX.
Tu jeho život před myslí mu tanul Se všemi klamu, štěstí změnami, Jak předivý sen, jejž den chmúrný zvanul, Host z jiných světů žasný, neznámý. Ten krásný čas, v němž hojným citem planul, Ten jako mrtvý stín se k němu míhal A pro trýzně jen každou slasť mu stíhal. Tak viděl sebe v mínulosti šatu Se vší tou silou života a chvatu, Jak rostl volně v divosladkém zpití, Až probuzen zlou skutečností žití. 48 XXX.
Tu vrh’ se ještě silou pozůstalou Tichého zoufalství a rozvahy Do moře knih!... Tak citů hrstku malou Chtěl zapomínky v jícen neblahý Sám zřítiť a svou naděj osiřelou. A nový život měl mu nyní vzníti, Štít moudrosti ho svojí září krýti, Měl srdce chrániť od všech žhoucích citů, A paměť jeho měla beze svitu Blahostné vědomosti prchlé doby Rozstříti nad ním všech myšlének hroby!... XXXI.
On stál tu sám a nikdo jeho citů Nepojal divé, bolné proudění, A s velikostí žalu větší v skrytu Těch nepojmutých bolů šílení... Sám sobě pomník bez vší víry štítu, Co poraněný velikán se trávil; Pohádkou sobě, klíče k ní se zbavil, Odřekna všech se pout s vůkolním světem; Vlastního nitra hyna strastným hnětem On tanul mezi nebytím a bytím, Mu žití bylo smrtí a smrt žitím. 49 XXXII.
Tak sebou mřel... Však po krátkém se času Zas srdce k novým vzletům rozňalo, A velké věci světa dalných pásů V svou hloubi mocně vnímať počalo. Zapomněv sebe a ruch nesouhlasů Rozpínal křídla ducha ku přírodě A k jejím tvarům a k jich krásné shodě, A sebe minuv k člověčenstvu vzplanul, Vždy dále touže, v snahách neustanul; Poznával národů běh, světa činy, Lidského ducha slavné pradějiny. XXXIII.
A znova sáhl k pěvcům nesmrtelným, Již zůstavili věkův střídání Tož svého ducha plodem pravočelným Přestkvělý pravzor k následování. Jak dříve nikdy, teď mu spíš čitelným Jich srdcí písmo smyslu tajemného: Teď svaté runy času minulého, Teď jihu krásného též krásné zvuky, Teď Albionu mocné ducha puky, Žíznivě vnímal srdcem otevřeným, Že rozuměl spíš citům vysloveným. 50 XXXIV.
Tak mocný Východ, mocný Západ jesti Svým plodem s duchem jeho spřízněný: Tam táhne ho vznik vzešlý ve svěžesti, Sem stupeň zralosti juž zvýšený; Tam velké přírody tajemné věsti A velkých jejích divů velké krásy: Sem síla ducha, vítězství jež hlásí; Tam jarý původ, jak se vyvinuje: Sem jak se vyvinutý rozvinuje; Tak mezi dvěma živly se rozchvíval A celý svět v svých němých prsou skrýval. XXXV.
A svého národa se s zvláštní pílí V osudy hloubil divozměňavé; Jak neobyčejně se k svému cíli Nenáhlým proudem v chůzi váhavé Pohýbá, avšak tím se více sílí; Jak dědův sláva dávno zahynulá Se opět k svému vyniknutí vzpnula; Jak valným dechem v krásném rozvijení Rozkládá bujné naděje se stkvění, Jak z temné dáli šedé budoucnosti Se krásný konec zlatých všech snů hostí. 51 XXXVI.
V tom stavu chystal se, opustiť Prahu A zotaviť se opět na venku... Tak Jaroslav mu radil k jeho blahu, Když viděl, že mu každou myšlénku Zanímá učenosť a všecku snahu. Den před odchodem – as pět hodin bylo – Našeho reka spaní překvapilo, Jak někdy veletučném po obědě, Když obětoval kuchyňské i vědě; Dřív arci uchvátil se samým čtením Z knih moudrosti a hrozným žalostněním. XXXVII.
A že měl žaludek svůj přeplněný – Neb obědvaltě asi jídel šest, Pak ňáký dessert mastně připravený, Jak obyčejně při hostině jest – Tu obešel jej spánek přerušený Sny těžkými, strašnými příšerami Divoucích zjevení, jak vládnou námi, Když vystoupíme z mezí rozvážnosti A jíme víc, než snesou naše kosti; Však o tom může posvícení spíše Vám povědíť než já, jenž verše píše. 52 XXXVIII.
Tu v pestrých snách se octnul v okamžiku Mně zdá se v kraji, jenž je pepře vlasť – Snad zadělané měl a podlé zvyku, Jak kuchyní má největší jej čásť, Že vzpomínalo příliš na papriku – A ležel tam – ó jaké podívání – Kdes dle pahorku na cukrové stráni. Sem tam se válí, rukou nohou bije – Proč, poví Vám snů fysiologije – Snad zmrzlina kdes pod srdcem ho studí, Neb každou chvíli z těch svých snů se budí. XXXIX.
Náš rek teď tedy spí. Když povídali Jsme tolik věcí, dokuď ještě bděl, Tu musíme též, však ne byste spali, Vám sděliť něco, co nám pověděl Kdes vypátraný jeho denník malý. Vždyť spaní je přec žití polovice – Jak praví mnohá moudrá mozkovice – A bychom dali reka obraz celý, Tu navzdor dámám jsme přec uzavřeli, I třeba kdyby hněvaly se – kdyby – Objeviť jeho slabé stránky, chyby. 53 XL.
Býť ospalým, ta největší je chyba, Když dámy nakloní se někomu: A přec v sny rek se spánkem ukolíbá!! Utrpělť sice láskou pohromu, Leč tvrdě spě se ani nepohýbá. V snách vidí, jak se v dál kraj otevírá, Jak stranou pohoří se rozestírá, Jak údol krásný tvořen žírnou plání – Se leskne kopřivami v rozkvětání, Pak býlím, houbami a trním v křoví, Kde zajíc si dle elefanta hoví. XLI.
Zde květe pomeranč dle břízy Švédské, Tam s mandlí pučí černá borůvka; Však musím šetřiť svojí slávy světské A svého nezběhlého olůvka, Bych nedopustil se snad chyby dětské. Neb v botanice je můj rozum kusý A na Moravě přísní kritikusi; A kdybych zkazil věčnou slávu svoji, Pro nižto nespím celé noci v znoji – Tak alespoň mně moudrý kritik pravil4) – Tu bych se všeho na tom světě zbavil. 54 XLII.
Z těch přepodivných tvorů botanických Najednou mraky se Vám vznášely! Tak čteme často v básních romantických, Když čarodějník umem dospělý Se chopí zbraní tajnosymbolických. A že jsem nedávno byl tázán, je-li Má báseň romantická, nebo ne-li – Že dobrý rým to a snad duchaplný, To uzná přece můj soud spravedlný – Tu pravím všem, odpověď přímou maje, Že báseň má je taká, jaková je. XLIII.
Ty mraky tedy v obzor vystoupily; Však sotva vznesly se as tisíc stop, Tu najednou se trhem rozdělily, Jak když se shroutí staré boudy strop. Teď oba mraky stály... v téže chvíli Divoucí změny počaly se díti. Chci milerád Vám tuto povědíti, Co Vyšínského denníkové praví. On měl to snů svých za přílud jen hravý, A pravil sám, že nerozumí tomu, A nerozum: ten sotva vadí komu. 55 XLIV.
Náš rek se dívá vyjeveným okem, Jak z mraků těch se tvoří postavy, Mladí a staří s ozbrojeným bokem V oceli od paty až do hlavy. Však odděleni divé řeky tokem Se řadí jako k boji podlé sebe A škaredí se, že Vám trne nebe. Ty velké davy, jež o sobě vede Tu a tam vůdce, rostou vůčihledě: Nastane šramot, hrozby zbraňmi, slovy, V něž nadávek se mísí slovník nový. XLV.
Juž dřív jsem pravil, že ta báseň není Antickým či moderním eposem: Však musím přece v dalším rozvijení Antických vzorů zrovna za nosem, To jest: zde musím v věrném vypočtení Způsobu použiti Homerského, Čtenáři zjevě davy vojska svého. Vždyť nalezneš to v každé větší básni, Jen tak se děj ti pěkně povyjasní: To-li se vždy s tou nejmenší čte pílí, Tu obecný má báseň osud sdílí. 56 XLVI.
Na levém břehu oné divné řeky Se samé mladé vojsko chumelí; Zde bujně hemží se, tam na drn měkký Se rozstírá a vzdorně chochelí A sotva v úzdě drží bitvy vzteky. V tom davu sice tepá život pružný, Však skoro hrozí nesvár přenedružný; Neb jeden řevní hrozně na druhého A vyšším, větším mní se druha svého; Jen to je jedno drží pohromadě, Že chystají se všickni k bastonadě. XLVII.
Nejprv se ten, jenž hýbal Vyšehradem, Na bojovisko řítí k zápasu, A za ním hlouček kráčí v sboru mladém, Znáť každého prý skoro po hlasu; Moh’ by býť větším silným šikův skladem, Však je jak jest... A jak by chytal lelky, Tam stojí stranou opodál dav velký A počtem valný čackých bojovníků, Zde co devísu maje romantiku, Tam v ruce drže cymbál pranárodní, Jenž jesť mu bohyní tož blahovodní. 57 XLVIII.
Tu rázem slyšeť přepodivné znění! Večerní zvuky zdají se to býť, Jež provázejí v divém rachocení Jak umíráčkem v boj svůj sporý lid, Nad nímžto šumí větrem v šelestění Korouhev černá nesrovnalým vlakem. Pak v bitvu táhnou v šiku všelijakém Hned za nimi to s lyrou rozlámanou Jak cizincové stíny dumek stranou, Jejichžto vůdce v prostopášné řeči Jak kdyby na rošti byl, hrozně brečí5). XLIX.
Pak Vilém – Alfred moudře vede šiky; Ač ještě mocně s duchy zápolí, Co vítěz přec na poli romantiky Převážně hledě na vše vůkolí Incasso chvály drží od kritiky. A sotva přešel, tu se Cyklopové S přestrašným bušením to v hrůze nové Chystají k pohřbu poesije dítka, Hřbitovní vůkol sypajíce kvítka. Hned na to skryté v přepodivném loubí Jakési melodije na mráz troubí. 58 L.
Též Křivoklátu posádka se kolem Teď hrne; však čím vlastně počíť boj, To neví, ač plá umu žírným polem. Hned za ním tvoře velesměšný voj Tam opodál tím spustlým, těsným dolem Se kulhá archiv humoru prý, žertů, Hluboký úsměch v srdci a bol ve rtu; Co záloha za nimi Hynek s Rachlí, Ve znaku maje pěkný hrnek s kachly6), Provází s velikými intradami Divoucí písně s těmi balladami. LI.
Tam feuilletony listů prosaických Se hrnou hloučkem v bitvu krvavou! Je málo jich sic, však hlav filippických Z nich každý chová sílu makavou; Neb ve svých pojednáních sokratických Tu dokázaly platnost pravdy krásné, Že umí čísť, psáť, počítati jasně! A že to nejde zde víc bez ovace, Tu: Requiescant in aeterna pace K nim volám; za to mne snad notně zhaní7); Nuž nechme jim tu radosť brekotání. 59 LII.
Pak mány Máje v smělém šiku k předu Jak temné příšery tu kráčejí; Jsou přestrašného, přeskličného vzhledu, A viděť sotva, k čemu prospějí. Neb za nimi hned, v divohrůzném sledu Jdou samé hnáty, lebky, suché kosti V té nejkrásnější žasné malebnosti, Kol nich pak mrtvoly a hroby v věnci A oběšenci, bídní utopenci; Zvlášť jeden mán se pitvoří a vřeští A „o věčnosti“ přeústrašně věští!! LIII.
Za nimi hrnou se pak celé pluky Všech rozervanců v mocném úpění, A malkontentů, Ahasverů hluky Se druží v ještě větším vřeštění, Že celých škál je slyšet bolné zvuky. Však jinak dobrou konstituci značí: Jak lamželezo každý k předu kráčí, Že celý svět se pod jich nohou třese – Vždyť každý „světa bol“ na sobě nese – Jsouť samým hrozným bolem tučni v tváři, Jak ouplňkem když měsíc v létě září. 60 LIV.
A v boj se valí v hrozitánském křiku A vády vodí s zemí, s nebesy, Jak divý sbor západních romantiků, Svět celý za srstnaté pačesy Rvou a též klnou podlé jiných zvyku. Ten v plném ohni proti sobě brojí; Ten vše co jest, jen šlape nohou svojí; Ten hledá bod, odkuď by v údiv zrakům Moh’ pákou vyhodiť svět ke všem drakům; Ten haní, tupí, ďábelsky se směje... Však se světem se sotva změna děje. LV.
A ještě jiných valné vojsko kráčí Též neohroženě Vám ku předu; Však kniha ta mně jinak nevystačí, Kdybych měl ke všem tady ohledu, Již veleznámi jsou co hlavní práči. Jen ještě tam se valí pestré pluky S výskáním a slyš! s veské hudby zvuky. Ha! v boj se věčný ženich s hostmi sype A v smíchu smělém škrábe tu, tam štípe, A vleče jako zmoklou muchomůrka K zvrácení mozku francouzskou brošurku. 61 LVI.
Na druhé straně v strašném boje ruchu Se klátí mocný nepřátelský voj, Jenž s vysokého nebeského vzduchu Ohromiť míní mladých vzdorný roj! Rek lehko poznal jej dle zlého čuchu. Jsouť koryfeji to, jenž na lavřínech Juž z živa mrtvi v Hádu temných stínech Na stará léta volně spočívají Jsouc’ na zemi jak kdyby byli v ráji; Nic není lepšího než far niente, Jak ňáký paše povždy salva mente. LVII.
Čásť druhá si – těch prvních pravý opak – Ve statném křiku statně počíná; Jak starobylý slavný areopag8), Svá hájí drahá práva povinná, Dřív ohromíc, a zdrtíc naprosto pak. Svých celou tíží smrtonosných činů V list kladou, jenžto pfennigmagazínu Je velmi podoben teď – dříve arci Byl pýchou vlasti, milý mládci, starci; Teď však juž velmi kleslo jeho žezlo: V něm vidí jen se nevyhnutelné zlo. 62 LVIII.
Jak těžký náklad v rouše českém vleče Se na to Shakespeare-ovský slavovůz. Však co se vleče, to prý neuteče, Jak dí juž řecký jeden kritikus. Jej – Shakespeare-a tož – dlouhá chvíle peče, Neb schází vůle mu, by volněj jechal; By nezchuravěl však, kdyby víc spěchal, Určeno k jeho chůzi dvacet roků, Tak aspoň nezmizí všech spisů v toku, A najednou se mnoho medicíny Též nedá duchu zbalenému v plíny. LIX.
A ještě bychom rádi pověděli Dalšího vojska hlučné řadění; Však jsme juž hotovi... žel! že to celý, Ba pracelý sbor schopný válčení; Rekovy oči v snách víc neviděly. Tu najednou se přepodivná záře Přes obě strany vznáší v křivé čáře; Jak kdyby tisíc sluncí jedním rázem Své hojné světlo vrhal smutnou na zem! Tu vojsko starých počne radosť hlásať A sladkým překvapením mocně jásať. 63 LX.
Hollá! ho! Ať žijí!... „Kdo to?“... Hned vám to zjevím. Ať žíjí! „Kdo?“... Ty slavné Noviny! „Věčná jim sláva!!“ Proč, to věru nevím. Leč důkaz úcty mé toť povinný, Že neunavnou pílí neulevím, Bych budoucím všem věkům jejich slávu Uchoval před záhubou jako... krávu – Že právě nic mně zde se mořícímu Na slávu nejde do pěkného rýmu A dobré rýmy člověk dělať musí, Sic šeredně ho probere brk husí. – LXI.
Ba oslaviť je musím na vše věky, Ty plnovzorné, krásné noviny, By nedotknuty zhoubných časů vzteky, I když se stanou pláštěm slaniny, Vyplouly opět z zapomínky řeky. Však možná, že mých krásných básní záře Uhasne někde v boudě hokynáře; Leč ať můj stkvělý lavřínový věnec Své listy kornoutům vzdá na semenec: Milovník ptáků bude moc’ z nich čísti: Fuerant quondam též Moravské listy. 64 LXII.
Sotva se vojsko trochu utišilo – Odpůrci jeho žasem ztrnuli – Tu divokrásné podívání bylo. Neb z obou stran se nyní hrnuly Veškeré šiky, že se zamračilo A třáslo nebe jako hromů rázy, Když hrozí zemi strašným živlem zkázy. A zápas titanský se náhle vznítil: Zde vůdce mladých, tam se opět zřítil Jich nepřítel, jak strašná tíže skály, Že úžas vládl, kam jen zraky plály. LXIII.
A nad oběma vojsky – strážci věrní – Dva geniové stáli s úsměvem, A zírali, kde mrakové se černí Svým rozkládali strašným objevem. Ti ruku v ruce, jako bratři měrní. Tu k boji dávali své požehnání; Neb šerých věků dějin v sledování Též pronikají budoucnosti stíny A vidí v davech těch jen vlasti syny10). Nuž vítězství je nepochybné, snadné; Co staré, zhyne; v mladém opět zmladne!... 65 LXIV.
Tu rek náš procit’ – o snu ani zmínky – Dav obrazů se jenom chumelí Mu v mozku jako temné upomínky. A jako kdyby deset koupelí Byl v létě prodělal den za jedinký: Tak zpocen vyskočil ze svého lůže, Mnul oči sobě, nic to nepomůže. Sen byl ten tam... Tu natáh’ svoje oudy A zívnul... oblík’ se, u blízké boudy Milaros koupiv kouřením se bavil, Než vykouřil, ten tučný oběd ztrávil. 66 KNIHA PÁTÁ.
The Child departed from his father’s hall. Byron.
Es muss auch solche Käuze geben. Faust.
(1858.)
I.
Na letohrádek svůj, jejž před půl létem S veselou myslí rek náš zůstavil, Teď navrátil se rozestálý s světem, By ze hluku se města vybavil. Ó jak se změnil času rychloletem! Pln lásky k životu a v srdci radosť, Ve vírném záchvatě svou bujnou mladosť Prováděl v rozkoších a stkvělém štěstí; Bez duše útrap a jich bez bolesti Co hříčka rozmaru jen růžového On tanul v proudu snění blaženého. [67] II.
Kam uhnul zrak svůj plnou slastí zpitý, Tam života mu krásy pučely; Jak bujný strom pestrými květy krytý, Jejž teplé vánky z jara ochvěly: Tak v nitru jeho květly jeho city. A celý svět se zdál mu věčným rájem, Okouzlen rozkoší všech svěžím májem, Co říše štěstí sladce předtušená Jen k blahu člověčenstva utvořená, V níž radosť cílem prajediným jesti A předchůdcem se slastí vyšších věstí. III.
Tak k domovu se vrátil; krátká doba V něm ten svět krásný rázem zvrátila! Osudu dravá, neukojná zloba V poušť smutnou srdce jeho změnila. Cit zpráchnivěl – a mrtvá, strastná mdloba Se zahryzala v nitra celou hloubi, Kde k větší trýzni jen se vzdorně snoubí Úsměšná upomínka časův zlatých, Teď v ledný okov minulosti spjatých: Ten půvab shaslý nikdy se nevrátí, Neb divý žal hned ve vzniku jej schvátí. 68 IV.
A kde dřív láska mocně panovala, Tam dravá zášť teď šílí v zápolu! Svět zoškliví se, byť slasť zavítala; Neb srdce prosto všeho plápolu Vychladne, když v něm naděj osiřala! Jen tiché žalosti se převýznamná Přitulí páska, tím svým mírem klamná; Co mrtvý stín tajemné minulosti Jen v ústrach k kroku každému se hostí A týrá duši v trapném uzpomnění: Čím větší slast – v tím větší žal se mění. V.
Proň radosť všecka v zoufalém drhání Jak jedem otrávená vymřela; Proň svaté přírody teď krása ani Blahostné moci více neměla... A květný luh, jímž hraje jara vání, Mu darmo ambru blahovonnou snáší, List šeplavý svou píseň milou, dražší, Že dlouho vzdálená, mu darmo pěje; Jen truchle jemu zora z lůže spěje, A půvab noci v modru hvězdozlaté Netiší tajný neklid duše spjaté. 69 VI.
Nadarmo údol, jenž se rozestírá Před letohrádkem tichou krajinou, A pole bujná, dalnou řadou šírá, S pasoucím stádem, s živou dědinou Mu vítá k radosti... Vždy stejný svírá Hluboký smutek choré srdce jeho, Jež stále želí ráje ztraceného... Ač jara lesk vše v háv svůj stkvělý vine A časům lásky, blaženosti kyne: On v temném dumání den po dni žije A skrývá žel, jejž nikde neukryje. VII.
Tak teskno bylo mu, tak bolno v duši, Jak kdyby mladosť vložil v chladný hrob; Co myslí, cítí ještě: nevyruší Juž ku životu slasti přešlých dob... I když snad někdy blažší chvíle tuší: Tu truchlá slza v oko mdlé se krade A chmúrný stín se opět v srdce klade; Když bouřná tíseň jeho nitra zhárá, Tu nový bol tu změnu hned pokárá; Když jarní vánek jeho skráně zvívá, On jako smrti dechem se zachvívá. 70 VIII.
To všecko stkvění, krajů prokvětání, To slunce růžné, ta noc hvězdnatá, To pění slavíků, vln zabublání, Ta hojnosť květů jarem rozňatá, Ten listí šum, to klidné větrů vání: To vše jen pocit zmaru v srdci budí; To vše slasť budící se i hned ztrudí. Neb k čemu to vše?... By to vzkvětlo, žilo, A v květu zas hned smrtí zpráchnivilo... Tak obraz stkvělý přírody v panenství Radostí jeho smutné podobenství. IX.
Ať stokrát jaro ve svých krásách jemu S vždy stejným leskem mile zavítá: Co osud urval srdci ztrápenému Zasáhnuv prsa bolem rozrytá, To odníť nelze hrobu hlubokému... Když Jaroslav tu doslech’ v udivení, Že upadá Vyšínský bez prodlení Zas v novou dosis hanebného spleen-u: Tu na novou hned myslil medicínu; A rozvažoval, lámal hlavu sobě, Však dáti radu nemoh’ v té zlé době. 71 X.
Konečně po dlouhém se ustanovil; A že nahlížel, že by sotva kdys Kol spánků lavřín medicínský ovil, Svou naděj kdyby na digitalis – O tom se nikomu též neproslovil – Neb dokonce snad v ipekakuanu Neb rebarboru složil – totiž stranu Pravidelnější krve cirkulací – Tu uzavřel v té smutné situací, By Vyšínského urval smrti jisté; Psáť, co by učinil na jeho místě. XI.
To psaní bylo psáno vlašskou řečí, Neb česky Jaroslav psát neuměl; To k jeho prospěchu sic málo svědčí, Však právě jedinou tu chybu měl, A tuším že je menší nežli větší. Vždyť jsoutě mnozí teď, já mezi nimi, Již třeba s chybami gramatickými V tom rozmilém jargonu Pražském píší, Že by se ustrašily všecky myši... A proto také zásluh nedobydem’ A kritickým se nezlíbíme lidem. 72 XII.
On uměl psáť, však bez orthografije – Vždyť nebyl žádný český filolog – Však nechtěl, by v ráz od melancholije, Jíž Vladimír churavěl celý rok, Jej zhojil jeho pravopis; neb kryje V přenáhlém hojení se nemoc nová. Chopit se tedy italského slova; Jinak by také věděl „zasýlati“ S ukrutným ipsilonem dobře psáti; To slovo pochází prý z čínské říše, A proto od mnohých se též tak píše1). XIII.
Jaroslav tedy psal. Dám čtenářovi Zde toho listu překlad přestkvělý – Tak aspoň myslím. – Pračeskými slovy By znělo to tak: „Milý příteli! Slyš, co ti moje věrná rada poví! Já zaslechl, že’s v nemoc upad’ starou. Nuž, prosím tě, svou netrať mladosť jarou A vzmuž se! Opusť na nějaké časy Svůj domov, zapuď srdce nesouhlasy, Vydej se na cesty, snad změna místa A lidí žádaný mír tobě schystá...“ 73 XIV.
Pak přišel podpis nečitelný zcela, Pak malý postscript, aby jistě jel, Že zatím sám, by celá ta věc měla Lepšího prospěchu, as pět neděl Se zdrží tam, kde Spréva ušpinělá Své vlny valí pyšným sídlem Prusů. Pak psal, by osedlal si svoji Músu; A když se navrátí zdráv jako sládek, Že na jeho hned přijde letohrádek, A že pak sezve zevšad hlučných hostí A život vzbudí v jeho domácnosti. XV.
Vladimír právě jako slavný Britan2) Psal elegiji na psa věrného, Jenž co dědictví pode jménem Chytan Na syna přešel s otce starého. Bylť Jaroslavův list mu velevítán. A ku podivu dojem nebyl malý. Vyšínský vstal – že sluhové však spali – Tož odpoledne – zatrh’ hlučným zvonem. Tu Václav, ospalý sic, strašným shonem A nezvyklým tím hlukem vyděšený, Se šoulá k pánu nerad probuzený. 74 XVI.
Vyšínský káže, aby pro krejčího Do města bez prodlení rychle šel! Ten rozkazu se zděsí nevšedního Nevěda, spal-li nebo zda-li bděl, Když vešel do pokoje nárožního, Kde jeho pán se hrabat v garderobě. Neb co ta jeho láska dřímá v hrobě, Vždy jeden kabát, jednu vestu mívá, Nevěda, jak se smutně na to dívá Počestný Václav, že jít nemoh’ stranou V kabátě jeho se svou milovanou. XVII.
V největší zoufalosti svého fraku Co poustevník se sprostil Vladimír – Vždyť opouštěl svůj byt jen za soumraku, Když někdy vycházíval na revír – Však teď se viděl velkém u rozpaku, A to juž dobré znamení proň bylo, Že jakés žití v něj se navrátilo. Neb také pro zprávce hned poslal sluhu, By přines’ knihu příjmů všech a dluhů, A s ním až do půl noci vyjednával A všelijaké rozkazy mu dával. 75 XVIII.
Druhý den na to velmi časně s rána – Jej jindy ještě jímal Morfeus3) – Vše na nohou juž bylo kolem pána! Tu z kolny musil staromodní vůz, K němuž hned nová voj je v spěchu dána; Kovář se zmocní těch nejmladších koní, Jimž k vůli šafář vřelé slzy roní, Neb věděl, že se na cestách buď zkazí, Neb že kdes v horách zlámou pyšné vazy; Na vstupních schodech vše se s kufry hemží, Jak když odjíždí kýs lord nade Temží: XIX.
Juž sedí kočí pyšně na kozlíku A hrdě zírá na své soudruhy, Již chumelí se v hrozitánském křiku Kol vozu: jeden totiž ostruhy, A druhý nese tubus ve truhlíku; Ten přináší plášť, onen čtvery hole, Ten opět deštníky, rozličné role, Ten pěkný necessaire, kde casus belli Měl vykázaný příkrov velmi stkvělý – Důchodní utrpělať ztrátu kasa, Jak truchlé oko pana zprávce hlásá. – 76 XX.
Konečně nesou v ořechové bedně Na cestu celou bibliotheku; Pak čapku v krabici a bezprostředně Hned na to skoro žel! všem ku vzteku, Již doma zůstali, tož formy vzhledné Těch nejpěknějších cigar plnou skříni. Teď teprv rek náš objeví se v síni, A všechny ku pořádku napomíná; Tu slzeť mnohé oko též počíná, Zvlášť s velkým pláčem domu vévodkyně Se loučí s pánem, stará hospodyně. XXI.
A ku podivu velmi přívětivě Se loučí Vladimír s svým lidem dnes, A zdá se, jakby jeho oko snivé Ozářil dávno odcizený ples, S nímž volně snoubí pohnutí se živé. Tu ještě panu zprávci podá ruku, Zaklepá hospodyni na paruku, Čeledi kyne, volá na šafáře, Pak rázem octne se hned ve kočáře, Zapráskne kočí, zařehtají koně – A větrem mizí kočár v letném honě. 77 XXII.
Bylť Vladimír sic věrným synem vlasti, Jak praveno juž z prvopočátku, A jinak čtením vzdělán také z části; Však jsa buď v Praze aneb na statku Nemohl účty z místopisu klásti Svých rodných krajů. Nuž, co divu tedy, Že přijda někam v ňáké Koňojedy Dál nevěděl, ač kočí ptal se kolem, Zda jede do hor proklatým tím dolem; Tu každý pravil, že tam jen hodinka... Však o horách den celý ani zmínka. XXIII.
Tu v jistém městě – jeho jméno není Zaznamenáno v reka denníku – Zastaviť kázal v zjevném rozmrzení Běh neznavný svých šipkých koníků. Však brzo nevole se v radosť změní, Když dozvěděl se, že zde dobrý „hôtel“ – Tak dům svůj nazývá pan Jonáš Kotel – Že dobré beefsteaks tady připravují A Plzeňského pověsť nezlehčují, A že tu komnaty jsou velestkvostné: To věru samé zprávy přeradostné. 78 XXIV.
Rek tomu věřil – znamení to věru, Že nebyl ještě cestou na venku – A že se chýlilo juž ku večeru, Tu mnohou nese pěknou myšlénku Vstříc všem těm krásám v chvalitebném směru. A než se odebral na stkvostné lůže, Tu seznati chtěl, zda-li nepomůže Snad jeho bolům souper náležitý; Neb ač byl pravý anglický spleen vrytý V všech jeho útrobách: své funkce nyní Žaludek po té cestě přece činí. XXV.
Tu vešel v jídelnu. Bylať to skrýše Podobná bytu Rinaldinovu; Tři hosté v ní, z nichž každý plně dýše Kotouče kouře vzhůru k příkrovu, Že zahrnut je černým mrakem spíše. Náš rek se posadí, své přání zjeví; Však při jídle, co vlastně jí, to neví; A nápoj sotva byl as olympický, Neb vyjádřil se o něm nebásnicky; Však za to poznal muže přeslavného, Své vrstvy výkvět umu ohromného. 79 XXVI.
Té za příležitosti velevhodné Čtenáři dopomohu k známosti Nového reka. Z rodiny onť plodné Pocházel k své a k jiných radosti, Měv za rodiče lidi velmi hodné. Jak pravil rek ten s velikánským křikem, Bylť otec vyšších sfér kdys úředníkem, A matka jeho, zemřelá již – k štěstí Nemohla svědectví dáť, jak to jesti – Prý pocházela z šlechtického rodu, Jehožto kmen Vám šel až ku Nimrodu. XXVII.
Ten slavný muž – že slavný byl, to zjeví Vám známý verš můj špatný tuto hned – Měl krásné jméno, proti němuž plevy Jsou naše všecka jména až do žet. On zove se – proč tak, on předobře ví, Však my to nevíme – francouzky jistě, Tož Jacques Delarge z Delarge-ů krve čisté. Za mladých let jej jeho spolužáci – On k tomu pozornosť však neobrací – Vždy nazývali Oslářovic Jenem; Však počali jsme raděj s druhým jménem. 80 XXVIII.
Náš Jacques je tedy z Francouz; po dva věky Však v Čechách sídlí jeho slavný rod, Že tak je původ jeho nedaleký. Snad Vladimíru právě přišel vhod, Když putoval, jak Turek do své Mekky, Po vlasti, aby došel ždané spásy A míru na budoucí všecky časy. Co dále o Delarge-u objevíme, To jenom z jeho skromných řečí víme; Musíme arci in verba jurare Magistri jen, jak přísloví dí staré. XXIX.
Sedmnáct roků on se doma tužil; Učil se všemu, co je na světě; Radosti mnohé otec z něho užil, Chopiv se raděj často koštěte Hned místo metly, když se synek zmužil. Neb místo slabikáře častěj holí Jacques zacházel, že z něho po vůkolí Strach – ke studium marných hloupostí Vždy jevil hoch ten tolik schopností, Že – takto pravil Delarge – ze soucitu Jej otec poslal na universitu. 81 XXX.
Zde zdržel se Vám plných deset roků A všady byl co první premiant, Vždy zvítěziv nad houfcem slabých soků; Jej duchem předčil jenom slavný Kant. „Tak,“ pravil dále v proudném řeči toku, „Jsem zničil kollegy své učeností, A sotva že jsem logiky měl dosti, Počal jsem fysiku; pak doktorátu Slavného dobyv, i hned v novém chvatu Jsem počal hravě práva studovati, Jelikož mudrctví se nevyplatí. XXXI.
„I zde mne zdobil řetěz dukátový, Bylť přijat jsem v sbor slavných doktorů; Však omrzel mne svět paragrafový, A rád jsem uprch’ z říše odporů. Tu zjevil jsem své přání tatíkovi, Že zkusím ještě vědu bohoslovnou; Však opustil jsem klášter cestou rovnou, A abych stal se Faustem učiněným – Vždy po tom prahna srdcem roztouženým – Tu studoval jsem krásnou medicinu A dobyl nových v vědě té lavřínů. 82 XXXII.
„Ba, pánové, tak věru doktor trojí Jsem slavné Pražské university“ – Diplomy arci v ohnivosti svojí, Jež bezpochyby v kapse ukryty Měl, k přesvědčení nikdy nevystrojí – „Však svět mne mrzel: já se professorem Stal ze zoufalství; avšak pravým vzorem Byl úřadu jsem toho as pět roků, Vždy vyznamenán vědy od proroků; Tu i tím úřadem jsem povrh’ čestným, Jej složiv, jenž se mnou stal přepověstným. XXXIII.
„Však vězte: já též dělal poesiji Ve každém genre-u pilně pracovav, A satyry s Heinovskou ironijí A žely na bol lásky veršovav, Až ukončil jsem slavnou tragedijí. A že jsem dobyl také na tom poli Lavřínů dosti, k tomu každý svolí. Však že teď doba páry, jubilejí, A hospodářství, jímž se divy dějí, A že se poesije nevyplácí: Tu spustil jsem se jí v té situací. 83 XXXIV.
„Teď vrhl jsem se mocně v aesthetiku, Vše síly napjav novou pilností; Ba, pánové, tu nadělal jsem křiku, Že trnul svět mou praučeností. A od té doby jenom na kritiku Svou slávu mocně stavím na vše věky; Svět se mne bojí, sype na mne vzteky, Však já co kolos korinthský tu stojím A s pracelým tím světem mocně brojím... A věřte, páni, při tom moje kasa, Jak ještě nikdy, velehlučně jásá. XXXV.
„Já kritisuji, co mně přijde v ruku, A nečtu nikdy ani deset stran: Však způsobím Vám takového hluku, Jakobych věděl celé věci plán, A v učenosti své všem nadám kluků. Jedině chválím pranárodní básně, Jež v skutku jednoduché jsou a krásné; S Kytice všecky květy ještě strhnu A básníka jich s jeho výše svrhnu; Však za to Rachel nad Alfreda stavím, Jejž jako mouchu jedním rázem zdávím...“ 84 XXXVI.
Vladimír strne za takových řečí! Jak mlýnský kámen v běhu nejhbitším Se točí hlava mu, jak hlava něčí, Jejž Mefistofel věcem nejvyšším Dokladně učil ďábelskou svou péčí. On vzhlédne k Delargé-ovi... V překvapení Tu vidí, že ni třicet rokův není, A přece tolik mocné učenosti V své ostříhané moudré hlavě hostí. A ač v těch létech právě navštěvoval Sám školy: naň se sotva pamatoval. XXXVII.
Mělť Delarge dlouhou, avšak malou nohu, Jsa takto dosti velké postavy, A vlasy krásně načechrané v rohu, Že byl dost veliký i bez hlavy. Svůj nos měl podlé attického slohu, A toilettu pěknou ze žurnálu, Že zasluhuje všeobecnou chválu; Bylť elegantně nedbalý v své chůzi, A vždy měl něco, co neměli druzí; Bylť prototyp všech živých prakritiků: Vždyť mnoho let studoval aestketiku. 85 XXXVIII.
Když dozvěděl se, rek náš cestou že je, Tu hned mu nabídl svou společnosť. „Já jedu, jak se často se mnou děje, Bych rozšířil svou velkou zkušenosť; Neb člověk vlastně nikdy nedospěje. Tak navštíviť chci v horách také huti, Neb zanáším se s nově vzniklou chutí Též geologijí a uhlí sklady Teď přenemalé mají pro mne vnady. A rád Vás doprovodím na tu stranu, Známť já tam velmi mnoho cizích pánů. XXXIX.
„Tam mluvím anglicky. Též italština Mně jako voda jde Vám od ruky; Pak frančtina a mnohá řeč i jiná S prospěchem podlé nové náuky Jde lehko mi jak moje mateřtina. Tak obvykle mám dobrou konversací A seznámím se s lidmi cizích nací. Pojedu celou cestu s Vámi, pane; Té příležitosti se nedostane Vám každý den, neb bydlím jinak v Praze, Kde žiji v slávě spokojeně, blaze.“ 86 XL.
Vladimír nucen svolí. Jedou spolu Nejprvé k Čínovicím podlé hor, Kde narodil se v přepověstném dolu Kýs slavný učenec a pradoktor. Juž zemřel stravou jsa teď červů, molů. Však za živa kdys časopis vydával Tož v čínské řeči, jímž se slavným stával; Neb časopis ten věru velmi čínský Bral literaturu vždy – náš Vyšínský Zapomněl kterou – svůj kritický na nůž, Však darmo, as tak jako nyní Hanuš. XLI.
Ó že tu nejsi, té mé básně reku, Když nová éra soudů nastala! Jak bys as tonul v nevýslovném leku, Že řádí kritika teď nemalá, Slavíc triumf v devatenáctém věku! Též moh’ bys nazřít v krásnou mechaniku, Jak z Moravy ach! za velkého křiku S tím známým čertem do Prahy se loudí4), A odtuď opět do Brna zpět bloudí Ta veleslavná, vtipná, velechvalná Moravská kritika a k pláči žalná. 87 XLII.
Snad že si v Brně tato matka vtipů Svůj nastudila ošumělý frak; A by své drahé skryla do svých cípů – Již mezi sebou drží slavnou claque, Tak slaviť chtíce starou Aganippu5) – Se obrátila nyní také k Praze Svým chromým vtipem jezdíc na podlaze – Bych po cizinsku onu frázi řekl – A by jí slavný Pegas neutekl: Teď v Praze hledá nové posily; A takto se jí Čechy spasily. XLIII.
Až já kdys budu také redaktorem Tak krásných novin jak těch Hausmannských: Možná že stanu podivným se tvorem A známým ve všech krajích kazaňských6); Má gramatika bude všechněm vzorem, Má řeč se stane zdrojem klassicismu, Chyb prosta všech a hrubých germanismů, Že nebude mne tupá motyka Moc’ kopnouť evropského kritika, Jenž hraje housle na prastarý buben, A troubí na housle... na první duben. 88 XLIV.
Později zavítal rek k Stojanovu, Kde purkmistra kdys právě volili, Když umíráčkem s kostelního krovu Na věčnou cestu jemu zvonili. Neb aby o mladou se jeho vdovu Pak nemusili starať dlouhá léta: Ten zákon vzali z barbarského světa, Býť totiž bez pulmistra po tu dobu, Až někdo dozraje v zlou temnost hrobu; Tak důchod městský rostl vůčihledě, Však kandidáti koukali v to bledě. XLV.
Pak jeli dál... Tam narodil se kdysi Muž přeslavný a plný moudroty, Jenž dokázal též vydanými spisy, Že slovo „merunka“ je od boty, Což schváleno též slavné od kommissí. Tam v Ukradově býval doktor chudý, Jenž došel nejpravější zlaté hrudy: Neb zastal ve při pána bohatého, Jenž zchudl; za to zbohat’ doktor z něho. V Skalné tam medik hojí bez všech léků, A lid se dočká předlouhého věku. 89 XLVI.
Pak navštívili slavné Nohavice, Kde Perunův hrom v roští odkryli; Kde občané juž jinak nemyslíce, Než že tu jeho chrám byl, určili, Sto antiquářů svolať aneb více. A zde to místo, kde se mistři slavní Přeli, zda bodem zbytek ten či hlavní; Zde zas, kde uznali juž v hlučném sněmu, Že nerozumí nikdo tomu všemu, Že nejlíp bude, když ty staré – vidle Se na náměstí vystaví na bidle. XLVII.
Pak přišli ku slavnému Kocourkovu, Kde čte se pilně známý jakýs list, Jenž jedná o železe, o olovu Tak múdře, že jej každý musí čísť. Vychází někde z počestného krovu; A velmi chytrou hlavou vedený Je povždy krásný, ale bez změny; A zove se svým slohem „národní“; Svou řečí pěknou všecko rozvodní, Je vzorem novin, vše co praví, svato; Každá je čárka vtip, vše slovo: zlato. 90 XLVIII.
Náš rek se diví, strne, v písmo drví, Vidí tam podlé žita kritiku, A dle kritiky jako špatné mrvy Ohromné chvály kmotrů Pepíků, Jež píše kritik na Moravě prvý. Pak dopis krásný z Přemyslova sídla, A pak hned recept dobrá na povidla, Dle prášku na myši kulturní článek, Vše sřaděno jak pro večerní spánek: Ty veleslavné, krásné, vtipné listy Se arci musí v Kocourkově čísti. XLIX.
Co do řeči jsou také listy tyto Juž bez odporu první instance; A dopisů v nich vždy sto věnců svito Kuchyňským slohem z čmoudu, z kahance. Však kdo ten kuchař, to je světu skryto. Neb by nezavdal mrzutostí símě, Vždy píše do těch novin anonymě. Snad za svého se stydí ducha děti, Ač pravdu mluví, nikdy neklevetí; Spíš myslil bych, že, ač má moudrou hlavu, On nedbá o Miltiadovu slávu. 91 L.
Nežádej též si Miltiada věncův, Ty smutný reku mého románu! Buď raděj lůzou, druhem zaslepencův A sesprosti, když dbáš snad na hanu! Čemu teď snaha Músy milostencův? Čemu se vznášeť nad vším všedním ruchem? Proč pokoušeť se odvážlivým duchem V světější říše z těsných země kruhů, Proč toužiť po spolku slavnějších druhů? Proč tužiť síly v slabém zápasení, Když dovolen víc ani zápas není? LI.
Ne sice všem je zápasníkům cílu Slavného dána krásná odměna: Však chvalné je snad, zkoušeť svoji sílu A chvalná po cti touha plamenná, Byť šlo se v závod odměn bez podílu! Šlechetnou snahu odměňuje snaha, A vědomí, že těsná je ta dráha, Jen ku větší pak honí práci, píli, K níž krásný věnec kynoucí se chýlí: Jak závodícím v Olympiji Řekům, Jichž příklad zývá budoucím všem věkům7)! 92 LlI.
Toť činnosti je cíl, toť její věno, A dráha otevřena k zápasu!... Má každý jinak v světě vyvoleno: Tenť špatný nápoj slavných primasů, A jiný tebe, kastalská ty pěno! Ten první ztyje Žateckým sic chmelem, A druhý možná seschne celým tělem! Neb slavnější je onoho vždy práce, Kdo břicho pěstuje in bello, pace; A šťastnější je arci syn butiky: Neb sezná tam vše péra – od kritiky! LIII.
A že je líp přec, pro svou slávu bdíti, A v noci hvězd kruh valný sledovať, Než mnohý týden u hospodách dlíti A sluchem řečem marným zevlovať, Ba nectným činem moudrou hlavu krýti Tož snad i „v chlastu, v hnusném karbanění“8): To mravně zapěl kdosi ke strun znění, Jenž novým věštím duchem nadšený Vylíval v písně srdce plameny, By ve žaludku nedostal snad záněť, A proto každý musí se mu klaněť. 93 LIV.
Pak dorazili také v ona místa, Kde slavný hvězdář staré na věži Prý vlasatici velkou prima vista Objevil kdysi v kráse přesvěží. Ač tomu jsou juž roků asi tři sta, Že skoro věc ta více pravda není: Tu přece k nemalému udivení Se věž ta podnes jeho jménem zove, A věrní toho města potomkové Se hrabou v knihách po tom pátrajíce, Zda v skutku byla kdys ta vlasatice. LV.
Pak ke Smečkovu naši známí jedou, Kde narodil se slavný hippolog, Jenž zanáší se politickou vědou – Toť arci ve mudrctví velký skok – Ach! jak si moří tu svou hlavu snědou, Div že se její mozek nepopuká. Neb mnohý dar pro budoucího vnuka On chystá, ne snad v pojednání mělkém: Ty plody zahrnuty v dílu velkém Jsou pro kruh nesmírného obecenstva Ku blahu národů a člověčenstva9). 94 LVI.
Pak obrátil se přímo k Votrubicím, Kde lidem roste rozum pod zuby; Neb obracují, v obdiv cestujícím, Zde slávu literátův na ruby, Česť vzdávajíce shaslým dávno svícím. A že ty svíce shasly smrti váním: Tu kandelabry s vroucím vzpomínáním Co pomníky jim staví po zlé smrti, Když je víc dravý život sotva škrtí; Dřív chodili ti chudci na žebrotu, Však teď jim kámen nahrazuje zlotu. LVII.
Pak také putoval sám k slavné Slouči, Kde ráhnem pomáhali hodinám; Kde na památku mydlář odporoučí Své svíčky s mýdlem všechněm ženštinám; Kde se zlým světem starý býk se loučí, Že uškrcen se na kostelní věži Měl pásť na trávě vyrostlé a svěží; Kde místo zloděje se sám dráb chytí, By v zimě trávil v teple svoje žití; Kde radní pán svou vzhůru nese hlavu, Odsoudiv k smrti upečenou krávu. 95 LVIII.
Pak navštívil i Krkonošské hory A vnímal velké divy přírody, Kde vodí řeky vlnou věčné vzpory Skal mhavých, nebetyčných s původy! Ó vítejte mi, vy šumící bory, Kde jsem tak často slunce sledovával, A vašim temným věstem sluch svůj vzdával! Kde mocné skály slabý krok můj nesly, Kde stesky mé kdys v ozvěnách zahlesly! Vítejme mi, vy drazí, staří známí, Zas blažený dlím přítel mezi vámi! LIX.
Zas ve snách blouzním, jež jsem kdysi sníval, Když líbalo mne štěstí mladosti; Zas těká zrak můj, jak se jindy díval, Po vašich temenech tam k výsosti! Zas odpočívám, jak jsem odpočíval, Na měkkém mechu lesů temnošumných Pohlouben v myšlénkách tak milodumných, Že bych si přál, tak sladko věčně sníti A v sladkém snění tom i hned umříti A vzletnouť ke společným milým druhům, Unášen k nebeským těm dalným kruhům! 96 LX.
Tam mocná Sněžka bílým mrakem krytá Mdlé oko vábí reka našeho; Tu věčně proslavený Dvůr mu vítá Rozkošným zpěvem pěvce tajného. Kde válka živlů ve skály je vrytá, U skrýší strašných pověstného Říku, Bouřících vodospádů v divém ryku On vidí divy s myslí ohromenou! Pak jako ráje branou otevřenou K rozkošným Sedmihorkám rád zahýbá, Kde nebe zemi roztouženě líbá. LXI.
Však tehdy arci nevěděl, že jednou Zde podagra a jiných nemocí Sbor celý – staré hříchy – vodou lednou Dosáhne Šlechtou krásné pomoci10); On viděl jenom, mocí bezohlednou Jak dravý osud smutné ve ruíny Tu změnil starých hradů mocné klíny; A zde ho po tak dlouhém času vzniklá Zas jednou slza, dávno poodvyklá – Horoucí slza – náhle překvapila A upomínku vroucí posvětila. 97 LXII.
Jak pravým rájem bral se k Kamenici, Odtamtuď dále k Labi šumnému; Pak k Milešovce mrakům vzdorující A odtuď Čech ku kraji slavnému, Kde hojebnými zdroji pramenící Rozkošný věnec světoznámých lázní; Tam chorých přemnohý pluk všech svých strázní Dochází každým rokem ulehčení. Tu viděť v medicinském rozřadění; U velkých davech městské dámy bledé, Jež touha po manželích... v lázně vede. LXIII.
Tam opět – praví obrazové bídy – Juž v svadlém scházejí se ve věnci Tož lidé as té nejstrašnější třídy: Počestní, milí staří mládenci, Jenž hrozně trpí na haemorrhoídy; A jinde zpěvačky též veleslavné Krásného hlasu hojí doby dávné; Tam k syrovátce, ku kyselé vodě A k jiným vodám, jak to právě v modě, Buď nemocní, či že to intresantní, I zdraví putují a elegantní. 98 LXIV.
A posledních těch život velemilý Sám poznal hypochondrický náš rek. On vidí, jak tu dámy dlouhou chvílí A páni novinami maří věk. Ráno se vstává, koupá; mnozí k zdroji pílí, Většina snídá, zevlují tam jiní; Pak jde se k jídlu ve jidelní síni; Pak spí se, zívá; jde se na procházku, Svačí se, zas se jí... to na provázku Den každý od rána až do večera, Pak jde se spat – a to dnes jako včera!... 99 KNIHA ŠESTÁ.
Plus loin, sur la rive oú s’épanche Un fleuve épris de ces coteaux, Voi - tu ce palais qui se penche Et jette une ombre au sein des eaux? Lamartine.
They lived respectably as man and wife, Their conduct was exceedingly well-bred. Byron.
Elle n’a pu dormir la nuit... Mad. Émile de Girardin.
(1858.)
I.
Náš rek se vrátil z cest svých opět domů; A milší zdál se mu teď letohrad, A krásnější ta svěží zeleň stromů, A domovní luh proň měl větších vnad. Půvaby divé mocných skal a lomů, Kam jeho noha někdy zabloudila, I když jej dlouhá chvíle nesoužila: Teď mysl jeho dvojnásobně baví. Mladého jitra závoj růžomhavý A pozdní noci ticho polotemné Nalezlo průchod k srdce stránce jemné. [100] II.
I sladké pohnutí jím spíše vládlo; On stal se měkčím, citlivějším teď, A srdce, jež odloučeností chřadlo, Nalezlo spíše smírnou odpověď V přírody lůně, v jejíž krásách zmladlo. A divé stesky, temné zadumání A bolné kletby, na svět žalování, Lhostejná uzavřenosť od vůkolí A tajné nespokojenosti boly: To vše se mění milou na truchlivosť A budí v srdci sladkou zádumčivosť: III.
On cítí, že je sám a těžce nese To břímě, jímž jej tíží samota; On touží po zapomenutém plese A po radostech nových života, Jenž v milé záři zas mu zaleskne se. On přístupnějším stal se dojmům starým, Vzdav nadějím se lichotivým, jarým, A láska k lidem v srdce lidské daná Co úděl nebes, shaslá, pochovaná, Zas počínala vzkvítať v nitru jeho Co z mrtvých vstalá, z míru ztraceného. 101 IV.
On po sousedstvu ohlídl se nyní; Dřív arci neobcoval s pranikým, A celý čas byl – jak i lidé míní – Všech spolků nepřítelem velikým. Bylť často pozván; že však neučiní Pranikdy po vůli svých sousedů, Tu nepovšimne si ho k posledu Víc žádný z nich; však za to mnohá paní Si vyvolí ho bez rozvažování Za předmět milý klepů nesčíslných, Tak mnohé nepravdy a báje plných. V.
Tu byl jim nejdřív zhola podivínem, Jenž neví, jak má nebi krásti čas; Později objevil se v světle jiném, A šeptať počal ženských ostrý hlas, Že moderním je jistě Rinaldinem, Že bezpochyby ukrutnými drápy Jej boží svědomí celý čas trápí; Snad prohrál dočista i duši svoji Pro ztrátu cti nejednom ve souboji! To mínění se stalo běžnou mincí, Že o něm mluví se jak o zločinci. 102 VI.
Než by byl nuděn v společnosti zíval, Tím nezpůsobem jiné nakaziv: Tu raděj jako mraků mocný příval Přes bujnou zeleň rozložitých niv, Že vesničan se v strachu za ním díval, Na divém vraníku svém, na Plutonu, Uháněl v dálku u vířivém honu. Když někdo k němu přišel, na střelnici Svou uhnul se tam pod vrch za vinicí S bambitkou stříbrem vykládanou draze, Jež pocházela od Lebedy v Praze. VII.
Tak jeho sousedé, že nezdvořilý, Vynesli nad ním přísněmoudrý soud; Tím predikátem též ho jiní křtili, Přidavše k tomu, že je marný bloud; A nevím, mimo to zda nepoctili Jej ještě jiným názvem aesthetickým, Však jistě přenesmírně poetickým, Když konal svoje cesty v starém voze; Však že se to mých veršů pětinoze Nehodí dobře, radš to opominu, Na básni své tak spáchav velkou vinu. 103 VIII.
Náš rek se tedy něco změněn vrátil Do svého letohradu ze svých cest; On všady, kudy bral se, notně platil, Jak pocestných obecný osud jest, Ač každý hledí, by moc neutratil. On viděl na cestách svých mnoho lidí – Však nic než lidi jeho zrak v nich vidí – Pak špatné hostince a silné kočí, Již z hrubostí se nikdy nevybočí; Pak z pokřtěného piva tučné sládky, A paní selských mravoučné hádky. IX.
Pak viděl mnoho zadlužených statků, Prodaných polí, špatné silnice; K veskému románu tak mnohou látku, Jak má jich slavná George Sand nejvíce, A věci hodné Moravského plátku. Pak viděl mnoho žebráků a bídy; Pak lesy, jabloně a třešně, svídy; A všady mnoho vzduchu venkovského, A zloděje na střeše vozu svého; Pak hospodářství, páru, industriji; Viděl jak lidé jedí, spí a... žijí. 104 X.
Z počátku se mu to vše nelíbilo, Však pozděj poznal hlouběj světa běh: On viděl, že tak je jak kdysi bylo, A v Čechách jako v jiných zemích všech. Tak vrátil se – a mnoho nechybilo – Okraden zcela: o peníze, vaky V hostincích; horách o svůj tubus taky; Kočí a Václav opět na havanny Se dostali... a tak se z každé strany O něco ulehčilo Vyšínskému Tož jiným k radosti a k škodě jemu. XI.
Na cestě ptal se Delarge Vladimíra, Nezná-li Orlovského v sousedství, Jehožto pěkný statek rozestírá Se k letohradu jeho. V svědectví, Že nezná dosud toho kavalíra, Svou odloučeností rek omlouvá se. „Orlovský vrchním byl dřív ku své spáse. Až po svém návratu ho navštívíme, A zajisté jej velmi potěšíme. On je mým strýcem, víš, a na mou věru Má na světě tu nejkrásnější dceru...“ 105 XII.
Vladimír divil se, že o tom pánu Sám dosuď ještě pranic neslyšel; Pak na to zapomněl k příštímu ránu, Když, jak měl ve zvyku, si povyšel. Když pak se vrátil k domovskému stanu: Tu jednou – z úmyslu snad – z rána časně Na vranci vyjel v údolíčko krásné, Kde dřív juž často koně svého vedl; Že však v svém žalu zraku nepozvedl: Tu nevšimnul si také pěkné villy, Již bujné lípy vonným listím kryly. XIII.
Na svahu květném domek tichý vzpínal Skrz bujné stromy k nebi skrovný štít, A rozložením čarným upomínal Jak štěstí stánek na Tiburský byt1). A k straně oné, kde se dol počínal, Tam pěkný balkon v šířce odměřené Na čtyrech sloupech ve výši se klene: Nad vjezdem vítá chodci hvězda zlatá; Mosazným kruhem zdobena jsou vrata, A z velkých oken roje květův kynou, Dle nichž se záclon sněžných řásy vinou. 106 XIV.
Kolem se svěží zahrádečka střela; A řeka spějíc sadem milým v dál Jak stříbrná niť luh ten ovíjela, Až v stínu zašla modrý za úval, Kde jitřena se v růžích povznášela. V pozadí modrotemné hory v věnci Se vzhůru pnou jak nebes zasnoubenci; A před tím domkem, míru obydlištěm, Se klenul, venkovských krás útočištěm, Rozlehlý padol, tichý, jarní, rosný, Jímž sladce vanul pokoj blahonosný. XV.
Když slavil příchod dlouho předtušený Po rajském kraji květobujný máj: Peřestých pěvců zpěvem oživený Před okny šumný rozkládal se háj, Jakby se těšil z rozkošné té změny. Tam k odpočinku v soumrak loubí vlídně Též mnohé sedátko zve miloklidné; Když bledá starosť chvěje měkkou hrudí A z očí bolu perly truchlé budí: V tom chrámě svatém srdce utisněné Se zotavilo z ztráty utrpené. 107 XVI.
A čarný výhled oku lahodící Z útulku toho píli odměnil: Zde viděť domek v list se skrývající, Kde zdroj se štěstí mírně pramenil; Pak potok vlnou bujně šumající, Jenž v stříbrný háv změnil okov ledu; Ty květné břehy všady v jara sledu; Ty oblouky hor temnomodrých pak, Nad nimiž trůnil sluncem růžný mrak; Pak rozkvětlých všech stromů vonné sady: Toť jevilo vše oku tajné vnady. XVII.
Tam kryla nešťastníka vetché tělo V sousedním háji šerá mohyla; Co vlastně na vždy skryto býti mělo, Tabulka živly sešlá pravila, Že vášní lásky srdce zpráchnivělo. Nad tichou mohylou se chvěje svída, Jež smutný příbyteček strasti hlídá, Anť pomník starý jako strážný duch Pne nad hrobem se vzhůru v modrý vzduch A jedné strádající duše city Po boku šedém má v svůj kámen vryty. 108 XVIII.
A z druhé strany háje ve štěpnici Dle říčky vedou bílé chodníky, A z středu jabloní tam blýskající Se objevují as tři skleníky, Jichž květy zdobí pavlač z domu čnící. Z podálí slyšeť husy štěbetavé, Jež mají v spolku mnohé káče hravé; Statečný kohout četné armádě Tam rozkaz dává v plné parádě; S tím bílých chlévů bučení se střídá, Jemužto ržání koní odpovídá. XIX.
A svahu rozkvětlého na temeni Se rozestírá malý vršek rév; Za tímto vrškem jako v smělém čnění Přemilý oku zvědavému zjev Na skály hraně pne se v vyvýšení Tichounký ve švýcarském slohu domek; Kol něho lávky, sem tam bujný stromek, Několik horských květin, as dvě loubí, V něž tichý vánek se stínem se hloubí; Pak nazad sluj uměle utvořená, Z níž řine zdroje vlna rozčeřená. 109 XX.
Na druhé straně za tím malým domkem Ten svah se končí příkrou skalinou, Pod jejímž srázem novým nad úlomkem Se vine průchod bílou pěšinou, Jež ušlapána mnohých dob potomkem. Ta pěšinka k ouzkému vede dolu, Jenž vrouben vinicemi v pěkném kolu A k východu se ztrácí ve pláň žírnou; Tam krajinku zas v dáli viděť mírnou, Již modré hory věncem ovrubují A obzor šerý mlhou zahalují. XXI.
Jak praveno juž dřív, dům Orlovského Je pěkné sic, však staré stavení; Solidní, volné, plné potřebného Pořádku v vhodném rozetřídění, A milé zdobou položení svého. Široké průčelí jde ku západu, Polední strana přímo na zahradu; Burgundské révy pnou se nad pozemí Tvoříce zelení svou pěkné lemy. A před vjezdem se čtyry lípy klenou, Stín kladouc’ vůkol houští rozvětvenou. 110 XXII.
A pod lipami v zahrádečce milé Stůl bílý s lavicemi spatřiti, Ty záhonky v ní péče ruky čilé Nemohou svými květy zapříti, Jsouc’ uřaděny v davy ušlechtilé. As dvacet kroků vede přímo cesta Do nejbližšího krajinského města. Sem tam je slyšeť dusot bujných koní, Jejichžto zvonky milou hudbu zvoní; Vrzají vozy; vozka píseň bzučí A srdce zpěvem spokojnosti učí. XXIII.
Jan Orlovský, jenž pánem toho statku, Byl, jak juž víme, panem vrchním kdys; Jej pronásledovala od počátku Života jeho krutá Nemesis. Nejprvé ztratil přeučenou matku, Pak všecky bratry, asi čtyry sestry, Jenž tvořili té rodiny kruh pestrý. Pak otec odebral se k svému otci Doktorem umřev dlouhé po nemoci; A tak tu Orlovský stál prajedinký, Na krásné časy v srdci upomínky. 111 XXIV.
Neb jeho otec býval praboháčem, Jak pravilo se, třicet tisíc měl; Však ku neštěstí byl též velkým hráčem A mnoho prohrál, mnoho prosázel. Když tedy Jeník s velehrozným pláčem Odcházel otce svého od mrtvoly: Tu hrozný počal čas, neb bez kontrolly, Zda hoši umí něco, čili pranic – Ač vůdci přec všech notných byli pranic – Ti potomkové Orlovského domu Své účty neskládali pranikomu. XXV.
Byli sic dlouho na studijích v městě, Však na examen sotva dospěli; Neb pátrajíce spíše po nevěstě Tu do škol chodiť chuti neměli. Tak prohýřiltě každý třikrát dvě stě Rok po roce, až vyprázdnili kasu – Neb hrozný peníz to byl za těch časů – Tu ztratil náš Jan otce a dvé sester, Když na rok šestý studoval semester Juž druhý v tehdy zvané čtvrté třídě, Tož bez peněz jsa ještě k větší bídě. 112 XXVI.
Tu jistou protekcí se náhle dostal K jakémus zámožnému hraběti; Bylť písařem, však v přízni pána vzrostal – Proč asi, to sám nemoh’ zvěděti – Neb sekretářem se pak za krátko stal, Ač neměl úcty ke svým vědomostem; Však rozumu jsa zdoben drahým stkvostem Nahradil rozvahou, co scházelo mu, A stal se brzy vládcem toho domu, Hned na to radou a pak sám bůh ví čím, To najednou však tady nevykřičím. XXVII.
Tak panem vrchním byl juž dlouhá léta A bohat’ očividně dál a dál, A zdálo se, že mu vše štěstí vzkvětá; Neb hrabě, jenž s svým jměním nakládal Jak mnozí jiní, viděl, že je veta Po jeho krásném statku Miloveském. Tu musil konečně on s bolným steskem Jej prodať, a by nepřišel snad zcela Do cizích rukou, Orlovská tu chtěla, By vrchní rozhod’ k laciné se koupi – Tak statek krásný k jeho jmění stoupí. 113 XXVIII.
A že pak neměl vrchnostenské služby: Tu poděkoval se hned hraběti, A vida vyplněné vše své tužby Pak odebral se jednou s podletí Na vždycky na ven, hotový teď muž, by Sám odpočíval po tak mnohé práci, Stav statkářem se obyčejnou lácí. Byl Orlovský muž vůbec velectěný; A mnohý sedlák ač dřív ustrašený Se potiť musil při své audijencí: Teď nebál se svých druhů konkurrencí. XXIX.
Neb častokráte paní vrchní sama, O nížto dole více povíme, Ta nejlepší Vám na světě vždy dáma – Jak naše čtenářky pak zpravíme, Až rozvineme rodinné to dráma – Zasáhla v úřad chotě rukou silnou, Když postulant se zbloudil cestou mylnou Skrz kuchyň k panu vrchnímu... Však nyní Vše protekcí ta přestala juž v síni; Orlovský každého Vám šetřil práva, Zač mu tu vzdána budiž velká sláva. 114 XXX.
To byla radosť, naň se podívati, Jak vládl domem v slušném pořádku; On věděl s každým dobře obcovati, Kdo vůkol bydlil jeho na statku, A to zajisté velmi mnoho platí. On ráno vstal a obešel své louky, A sem tam s stromů sbíral škodné brouky, Lenošné dělníky tu hodně plísně Se zlobil notně, klel a káral přísně; Rozhorlil šafáře a zprávce znavil, A s polesným se přes hodinu bavil. XXXI.
A přišed domů s mysliveckým hladem Se ohlíd’ po svém letním županu A posílil se pravým Mokky sladem – Neb mělť on nepokřtěnou smetanu, Na niž my darmo v městě váhu kladem’ – Pak odešed do svého kabinetu, Své účty vedl skrytý všemu světu; Zlobil se na mouchy, šel ku obědu A zkoušel přísně kuchyňskou i vědu; Promluvil s chotí, usnul na fauteuilu, Přeslechna hroznou na silnici melu. 115 XXXII.
Spať večer časně šel... Tak dny své trávil V přesladkomilé jednotvárnosti; Jen když se nějaký den hlučně slavil V sezvané z blízka ve společnosti: Pak denní pořádek se jinak stavil. Však druhou částí velké domácnosti Orlovská vládla v tiché rozvážnosti. Je Vám to paní v nejkrásnějším věku A chová znaky bývalých též vděků; Vždy čilá, neunavná, přívětivá, Jak málo která paní doma bývá. XXXIII.
Orlovská byla z domu zámožného A rodičů svých dcerou jedinou, A od nejoutlejšího mládí svého Jak v skříni měla duši nevinnou Ukrytou před svůdností světa zlého. Neb... třetím rokem dána v ruce bdilé Tož gouvernantky velmi ušlechtilé, Jež v srdce její všecko vštěpovala, Co za neužitečné neuznala, Ji všemu naučila, co se patří, Jak podnes často u nás se to spatří. 116 XXXIV.
Tak dorostla až k roku patnáctému; Uměla francouzsky a anglicky, A forte, kytaru – to bůh ví k čemu – Předobře znala a zpěv básnický A deklamací také k tomu všemu. Pak kresliť uměla a v barvách také Provedla krásné kusy všelijaké; Uměla tančit; také na romány Se obrátila zvědavosť té panny: Však nic ji netěšilo jako čtení Autorův cizích v špatném přeložení. XXXV.
Blouznilať ona slavném o Balzamu A ještě více o Montechristu, Čtouc velmi mnoho z podobného krámu, Jež pochváleno od journalistů. Co nejvíc zajímalo naši dámu: To byly slavné Mystères de Paris. Je sice zvyk to u nás prastarý, By podobných se věcí nedostalo Do rukou dam, však prospěje to málo: Evlálija tu knihu pod peřinu Si ukryla čtouc v klidném noci stínu. 117 XXXVI.
Tu s oním princem v skrytém incognitu Ty strašné výlety Vám činila, A vystála též strachu ze soucitu, Jímž nešťastníky hojně dařila, Jenž osudem až hrůzným v tajném skrytu Jsou odloučeni od zbožnosti lidské. Ba čtla též spisy velmi poetické O Věčném Židu, i Tři mušketýry A kromě toho prosaické lyry Francouzské pak tak mnohý výlev slavný, Jímž napájel se jí duch neunavný. XXXVII.
Však slavného Victora Huga byla Až posud nejvřelejší ctitelka, Ač z jeho hrůz se často poděsila. Tak čtenář vidí, že to převelká Je milovnice – jak se proslovila – Té nejstrašnější divé romantiky – Tať u nás též, snad v prospěch neveliký, Básnickou zastoupena novou školou, Jež zachází jen pořád s smrtí holou – Leč paní vrchní vrhla na romány Svou píli nepřeskočíc ani strany. 118 XXXVIII.
Tu počala svůj vlastní román hráti Ach! zamilujíc sobě písaře, Jenž u hraběte musil munda psáti, Ač doma zpíval k zvučné kytaře. Ten písař – čtenář bude ho snad znáti – Byl Orlovský. A že se dostali Ti dva, je v skutku důkaz nemalý, Že ač tu osud kterýkoli vládne, Konečně láska učiní vše snadné; Neb chudý písař dostal zlatou paní, Ač překážel svět jeho namlouvání. XXXIX.
Neb když se časem stal pak sekretářem, I její rodiče tu svolili. Za krátký čas pak stáli před oltářem A věčný sňatek v lásce slavili. Však abych nebyl jmenován snad lhářem: Tu musím říc’, že dlouho šťastně žili A o věrnosti své se přesvědčili. Však od té doby, co měl krásnou paní, Stal Orlovský se rychle jako maní Hned radou hospodářským, vrchním zmála, Neb Štěstena mu věru mocně přála. 119 XL.
Tu lidé arci sobě povídali – Však doufám, že jen pomluva to jest, Neb málo kteří zcela uchovali Před ostrým jazykem svou čirou česť – Že nezvyklé se s ním as věci dály, Že za nápadně velekrátkou dobu Vstal jako z mrtvých z písařského hrobu; Že prý pan hrabě milovníkem paní Byl krásných v nelíčeném zbožňování; A že Orlovská patřila k nim sama: Za to přec nemohla ta milá dáma. XLI.
Když pak se stala spolumajitelkou – Tak zapsána teď v zemských deskách jest – Pěkného statku: tu s tou změnou velkou Prvšího stavu počínala kvěsť Též velká změna s domu velitelkou. Neb z jemnosťpaní milostivou stala Se; k líbání těm ruku nepodala, Již dříve přicházeli do kuchyně; V tak zvaném zámku nyní ani síně Ji nespatřila od té doby více, Co kuchař zmocnil kuchyňské se lžice. 120 XLII.
Tu přišla opět do nejlepší mody Zapomenutá dávno frančtina, Ač nadělal čas dlouhý mnoho škody – Podobný osud sdílí většina Dam vdaných jistě s učenosti plody – Na gramatice přeslavného Ahna, Jímž trýzněna je každá v městě panna. Tu Moniteur des Modes se na pulpitu Zas vyskyt’ zavázaný v axamitu; Novella mnohá z francouzského krámu Pohnula k slzám outlocitnou dámu. XLIII.
Též větší luxus počala zas vésti A atlas, taffetas, také lehký gaze A jemný delaine opět zjednán jesti Ve spolku s mousseline-m v pravý čas; Též hlavu svou víc Evlálija pěstí Moderní ozdobou, ač sem tam vzkvítal Vlas bělounký a stáří jí vyčítal; Též krásné bracelety a náušnice Nabudou opět u ní zdoby více; Jsou prý to staré dary od hraběte, Však pomluva býť musí na tom světě. 121 XLIV.
Náš Orlovský co manžel shovívavý Si toho všeho tuze nevšímal; Neb měl co manžel právě rozum zdravý, Jímž velmi lehko stav ten pojímal, Nechtěje kritisovať lidské mravy. A tak se podvolil, když jeho paní Rubriku chtěla větší ve vydání; V oučetní knihu zanes’ konto nové; Pour marchandises to konto v knize zove – Neb držel velmi mnoho na kontrollu A vedl s zprávcem vždycky oučty spolu. – XLV.
On šťastně žil s svou druhou polovicí, Neb v její věc se nikdy nemíchal, A platil jen co manžel milující. Ba nikdy, jako druzí, nevzdychal, Když slyšel její přání jasně znící. Však nepřivedla ho přec pod pantofel Pro to vše, jako Fausta Mifistofel; On podrobil se všemu vlastní vůlí, Neb vůle manželčina jesti půlí Našeho srdce – a tak co si přeje, To se jí vlastně z naší vůle děje. 122 XLVI.
Však co jsme dříve v verších zapomněli Co naší básně znamenitou věc, Je to, že Orlovský byl také vřelý Tak nazvaný kdys u nás vlastenec. Neb ač byl zbohat’, po svůj život celý Přec vzpomínal, že písařem byl kdysi, Že slabikoval Klicperovy spisy, Že matku, jež počestnou byla dámou, Co dítě nazýval vždy jenom mámou; Maman, to neznal a to slovo papa, Jež mnohé děcko v kolíbce juž lapá. XLVII.
Též otce svého nazýval vždy táta, Když v jeho náruči se batolil; A když se zastkvěla mu dráha zlatá: Tu sobě přece slavně uvolil – To řídká věc, však přece pravda svatá – Tou řečí mluviť, jíž se v táčkách učil. Však později se přece darmo mučil, By udržel se v plné rovnováze S kollegy svými v stověžaté Praze, Když na venek se dostal za písaře, Kde není pořádného slabikáře. 123 XLVIII.
On lámal vždy tu češtinu nám milou, Jak právě mohl; držel se jí však! A za tu snahu věru ušlechtilou Dán jemu muže pravlastence znak. On tedy mluvil s pílí velmi čilou Vždy česky s šafářem a s dcerou svojí; S svou manželkou však vezdy v řeči dvojí, Najednou totiž v české a německé; Neb nesdílela snahy vlastenecké Choť jeho, s dcerou français mluvíc čistě, Že by se zbláznili vši gramatisté. XLIX.
Ten samý den, když Vladimír se s rána Rozhlédl teprv krajem sousedním – Tím zasazena znamenitá rána Všem jeho strašným bolům nevšedním, Že etiketta hrozně zanedbaná Teď nastoupiti měla svého práva – Ten samý den, jak obvykle se stává, Že náhodou se divnou všecko děje, Tam pod lipami, jimiž větřík věje, V svém nejmilejším, tichém ve koutečku Seděla dívka v loubí u stolečku. 124 L.
Před sebou vzorek majíc k vyšívání Guirlandy tuším k letní suknici – To k pohoršení bych říc’ neměl ani, Ač je to pravda přímo svědčící – Pozorně zírá na svou práci... Ranní Větříček líbá její temné vlasy, V nichž všetečně a mile zahrává si. Tu dívka vstane slyšíc dusot koně A lehkým skokem měkkém na záhoně Se octne u zábradlí – divu dosti, Že není prosta slavné zvědavosti. LI.
Tu viděť tílko forem útlých, něžných A nožku krásnou v černém střevíci; Vlnící ňadra skryta v šatech střežných Svůj prozrazují půvab pučící; Jak bujná růže, ústek milodešných Se vroubí celek k lehkobledé tváři, Na níž lehýnký přídech nachu září; A zraku žár jen polo udušený Nyjícím vlhkým leskem, ozářený Však srdce dobrotou, tak mile plane, Jak v jarní noci světlo Lady ždané. 125 LII.
Přistoupí k zábradlí a chvílku čeká V silnice stranu sluch svůj nachýlíc, Když dusot blíží se juž z nedaleka. Zahlídne jezdce, letícího vstříc Na bujném koni: našeho to reka. Vladimír zmírní hned krok svého koně, A ku předu jak náhodou se kloně Tu spatří v stínu lípy rozložité Na polo vidné, na polo pak kryté Rozkošné děvče. Sladké překvapení Se jeví v chvatném oudů jeho chvění. LIII.
Podivný úkaz... Rek náš bez prodlení Tož tísněn mocí sladkou, pracizí Pozdraví dívku v lehkém uklonění A divým harcem v dálce pomizí. Však viděl žár, jenž v mocném zarudění Tvář krásnou oblil dívky překvapené, A sladký rozpak, oko pozastřené Hebounkou brvou jako mráčkem temným, S tím výrazem ach! hlubě milojemným, Tu hlavinku tak ukloněnou pyšně, A ňader lůže krásné, slastidyšné. 126 LIV.
Vždyť stála tam v té zahrádečce milé Jak v drahém rámci krásný obrázek; Ty tahy mluvné, čistě ušlechtilé, Ten tichošeptný v každém článku vděk; Ta postava a každé žilky čilé Zahrání vtisklo se mu v paměť jeho, Jsouc kouzlem přemítání přesladkého, Jemužto rek náš propaď neobvyklou To mocí, náhle v mrtvém srdci vzniklou; Jehožto nemoh’ milostnému plání Se více ubrániť v svém zadumání. LV.
On přijel domů... Roztržitě hodil Sluhovi uzdu bíle zpěněnou; A celý den pak zamyšlený chodil Zanícen touhou nově vzbouřenou A dlouhé samomluvy s sebou vodil. Dnes koteletty jemu špatné byly, Mělníka špatný purpur ušlechtilý, Merunky kyselé a suchar starý, Ba špatné všecky kuchyně to dary. Večerní procházka zlý rozmar množí, Div že v něm spleen se opět nerozloží. 127 LVI.
Noc přikvapila. Večer nemoh’ jísti, Vstal od večeře zcela mrzutý. Tu z dlouhé chvíle chtěl zas jednou čísti; Však Byron trochu zapomenutý Jej nebavil; tu chtěl psáť verše, listy; Však brzo péro odhodil s papírem A uleh’ časně... Tak se s Vladimírem Cos dělo, co sám nemoh’ pochopiti. Jej šálí spánek, zemdlenost ač cítí; On vstane, oblíkne se do županu A z okna hledí na východní stranu. LVII.
Tam za pahorkem dvůr je Orlovského, Kam vedl roztoužený, palný zrak!... Dokuď jej žalu nesnesitelného Dřív tížil temný, zádumčivý mrak, Tu od večera sotva dočkaného Spal tvrdě vždy až do bílého rána; Neb spánku slast mu zplna byla dána Co náhrada snad za vystálé trýzně – Té rozervanci požívají přízně – Dnes celou noc však probděl veledlouhou Umíraje tou nejdivnější touhou. 128 LVIII.
I dívka krásná, jižto ve zahrádce Zrak překvapený v milém žasu zřel, Dnes nespala jak obyčejně sladce. Neb sotva rychlý jezdec pomizel, Jak líčený zjev milé ve pohádce: Jí nepokoj se zmocnil nenadálý. Obrazy luzné před okem jí hrály; Vždy na mysli jí rychlý jezdec tanul, Když ždaný sen na chvílku u ní stanul; Jej viděla, jak na zpěněném koni Jí s dvorným pozdravem se lehko kloní. LIX.
Ta pěkná postava, to ušlechtilé Na bujném vranci pevné držení, Ten pyšný vzrůst, to smání truchlomilé, Jež lícem hrálo v zdrhlém zachvění; To černé oko v temném ohni znylé, Ty bledé tváře s tajných strastí znakem, To náhlé objevení v čáru takém: To vše se snoubí milým uřaděním S blouznivé duše nepokojným sněním, Až usnula, by o něm v spánku snila A v snách slasť skutečnosti pocítila. 129 LX.
Však ještě více o tom povědíti, V té knize nemám věru místa dosť; Tu musím tedy rázem ukončiti Tak pěstě čtenářů všech zvědavosť, Již chtěli by snad konec básně míti. Tak ponecháme bez vypravování Našeho reka předlouhému spaní; Že pozdě usnul, také pozdě vstane, Ač rady lékařů všech draze dané Vždy předpisují, bychom časně vstali A na lůžko se časně odebrali!... 130 Poznamenání.
Kniha třetí.
1 Konfetty nazývají se v Italii cukrovinky, jimiž házejí masky za posledních dní karnevalu na sebe. Ocukrované mandle a vlašské oříšky náležejí zvláště k této žertovné masopustní zbrani. Nyní nejvíce zastupují kuličky ze sádry tyto maličkosti z cukru. 2 „Moravský list“ vyčetl mi s jakousi závistí, že mám mimo velikou protekcí též zvláštní privilegium dělati špatné verše v Čechách. Abych se budoucně této výčitky uchránil, uzavřel jsem skládati své básně na Moravě; neb tím, jak tentýž list tvrdí, i ta nejšpatnější báseň stane se stkvostnou. A toho si přece sebe bídnější škrabálek, jako já jsem, vroucně přeje. 3 Považuji tento špatný vtip v celé úvaze vyšlé v Moravském listu o předmluvě k Vyšínskému za nejlepší; je sice úplně sprostý, poněvadž se vztahuje k osobě, ale za to jádrný. 4 Sova Starým zdála se býti význakem vážnosti, následkem toho i hlubokého myšlení; zasvěcena byla Minervě: tedy emblem moudrosti. 5 Blondel neb Blondiaus, pěvec dvanáctého století, milostník krále Richarda Lvího Srdce, pro svou oddanosť svému pánu a příteli světoznámý.
[131] 6 V Římě. Korsem nazývá se vlastně jen dlouhá řada ozdobených kolesnic pohybujících se hlavními ulicemi města; pak nejživější ulice sama. 7 Dóm Svaté Marie – Santa Maria del Fiore – nejvelkolepější chrám v krásné Florenci s bání 380 stop vysokou. 8 Palazzo Pitti, sídlo velkovévody Toskanského, jedna z nejpamátnějších budov veřejných, spolu sklad velkých pokladův umění. Galleria degli Uffizi, nacházející-se v tak zvaných Uffiziích, obsahuje znamenité sbírky obrazův, mincí atd. Mimo to náležejí Uffizie ty k nejpěknějším budovám Florence. 9 Pamatuji se na jistou „pohádku“, v nížto jakýs hrdina slyšel ve snách tak čarovné zvuky hudby zaznívající z jakéhos zámku, kde se trápila zaklená princezna, že procitnuv nastoupil velké cesty do dalekých krajin, aby vyhledal zámek ten a osvobodil královskou dceru. Po nepočetných nehodách se mu to také poštěstilo.
Kniha čtvrtá.
1 Apisův. – Veleinteressantní biografii a geneologii tohoto egyptského boha viz ve staré chrestomatii aneb v konversačním nějakém slovníku. 2 Cato. – Míní se zde Cato Dionysius, básník veršův „Disticha moralia“, ježto v středověku dlouho byly učební knihou. 3 Batrachomyomachia (boj žab a myší) připisuje se – ač jsou filologové proti tomu – Homérovi. Že však nejsem Homér, ani filolog, držel jsem se zde všeobecně běžného dosuď mínění.
132 4 Tak mi alespoň vyčtla Moravská kritika. Nahlížím, že to hezká věc, pro svou slávu probdiť celé noci; k své ujmě ubezpečuji onoho starostlivého o mé zdraví kritika, že chodím obyčejně brzy spat, že však bohužel! také pozdě vstávám. 5 Viz Vyšínského knihy I. sloku 38. 6 Verše tohoto jakož i obrazu jím obsaženého užito zde jedině k vůli zpropadenému rýmu. 7 Jisté noviny dokázaly mathematicky – stejninou asi desátého stupně – a tudiž vtipně, že dvanáct knih jakési básně prý bude déle vycházeti, nežli šest, a k lepšímu dorozumění vytiskly také tento výsledek tučnou literou. 8 Areopag – nejstarší a nejvyšší soud v Athénách, rozhodující v zločinech a potvrzující zákony. Název od pahorku Ares, kde soud tento držíval své schůzky. 9 Zanícen přehlubokou úctou k těmto dvěma sloupům slovanských starožitností a českých dějin, odvážil jsem se vplésti jejich nevyvažitelné zásluhy v nepatrné své verše. Kéž se vyrovná jejich laskavé prominutí mně za tento přechvat mým citům neskonalé vroucnosti!
Kniha pátá.
1 Po časech ipsilonských psalo se dlouho slovo „zasílati“ bez ipsilonu; zdá se, že ony doby opět se navracejí. 2 Byron (vyslov Bajrn). Báseň má titul: Inscriptionon the monument of a Newfoundland Dog. 3 Syn spánku, bůh snův. 4. Rarach tudiž (z Moravy)... Ostrodrapou do Čech jechá patou... Hynek a Rachel III
133 5 Aganippa, dcera Tekmessova, ochránkyně slavného zdroje téhož jmena. Prýštil se zdroj ten z hory Helikonu v Boeotii, následkem dupotu okřídleného Pegasa. Voda jeho rozněcovala básníky. 6 Kazaň – krajiny tatarské na Volze. 7 Olympie byla jeviště proslavených Olympických her a závodů. Je to údol několik mil od moře vzdálený uprostřed peloponneské krajiny Elis. Hry ty provozovaly se ku slávě Zeusa co národní slavnosť, k níž se všeci kmenové Řekův každý čtvrtý rok scházívali. 8 Nebyl Hynek chasník každodenní Jak jich na sta... Kteří v chlastu, v hnusném karbanění... Ďáblu radš, než sobě hospodaří. Hynek a Rachel II. 9 Pan sazeč domníval se, že touto strofou narážím na pana Vaclíka. Aby snad mnozí nebyli téhož mínění, upozorňuji, že se tyto řádky vztahují k docela jiné osobnosti. 10 Studené lázně Sedmihorské nejvíce přičiněním čilého pana Dra. Šlechty během několika rokův dospěly takřka k známosti evropské, vedouce vítěznou konkurrencí s Gräfenbergem.
Kniha šestá.
1 Tibur, nynější Tivoli, na řece Aniu, as čtyry hodiny od Říma vzdálené město, založené v rozkošné krajině od Sikulův. Horác, jenž krásu tohoto kraje často ve svých zpěvech líčí, měl zde malý sic však pěkný letohrádek. E: lk; 2002 134
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jaroslav
(Tisk a náklad Jaroslava Pospíšila.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 134

Věnování: Vořikovský, Edvard
(Urozenému Panu Edvardovi Vořikovskému Rytířovi z Kundratic dědičnému korouhevníku stavu rytířského v království Českém, c. k. nadporučíku m. s. atd., Příteli Svému připisuje básník.)