Pan Vyšínský (1859)

Román ve verších, Kniha 7, 8 a 9, Gustav Pfleger Moravský

Diplomatická verze Ediční verze
PAN VYŠÍNSKÝ
ROMÁN VE VERŠÍCH.
Kniha VII., VIII. a IX.
Podává
GUSTAV PFLEGER.
V PRAZE TISK A NÁKLAD JAROSLAVA POSPÍŠILA. 1859.
[1]
KNIHA SEDMÁ.
O Love! O Glory! what are ye, who fly Around us ever, rarely to alight? Byron.
Die Thräne quillt, die Erde hat mich wieder! Goethe.
But, look, where sadly the poor wretch comes... Hamlet.
(1859.)
I.
Nuž tedy dál! Tak na pochybování, Jež vzbudilo se vzdorem z jistých stran, Co odpověď zde dáme jen tak maní, Že nový zpěv juž opět uchystán, Jejž předvedeme bez okolkování.1) Kdož pracovať as může v takém spěchu Vždy bez úlevy, vezdy bez oddechu, Jak našich žurnálů ty feuilletony, Jež ve dne, v noci kladou na úkony Svou neunavnou, povždy svatou píli A napřed lezou... k zpátečnému cíli!? [3] II.
Ó život lidský v stálém ruchu chvátí Jak divý vichr v mrtvých pustinách, A stálý ruch ten podstať jeho krátí, Až zajde vlastní síly v ssutinách! Ach! člověk nemůže nic svojím zváti Leč věčný žal a smutné, trapné chvíle, A naděj mylnou, když se mní u cíle!... Odchvátí štěstí, krásné doby minou, Z nichž vzpomínky jen týrající kynou, Ba srdce zchudne věčném ve střídání A časem seslabne i jeho plání. III.
Tak jedno století se v divém chvatu Za druhým řítí v minulosti proud, A věčnosť, zapomenouc na oplatu, Svých vlastních časů svrhá přísný soud A sotva spočine všech od převratů! A sláva zajde s zašlým pokolením, A říše zhynou divým rozbrojením, Ba člověk s množstvím velkolepých plánů Jak zrnko prachu zmizí zhouby v stanu: Život ten tam... vše zhyne v divém shonu: Jen články žijí v „Pražských“ feuilletonu! 4 IV.
A s slzou v oku člověk za vším zírá, Co dojímalo jeho srdce kdys, A darmo rámě po tom rozestírá – To není-li jen prakritický spis, V němž největší se moudrost holá, čirá Jak na kutchanu peče k tvému svátku – Ten čas jak kolo spěchá kolovrátku! Budoucnosť temná... po té minulosti Nic nezůstane, jenom trochu zlosti A někdy bolesť zubů od cukrovin A sprostá hrubost těch Hansmannských Novin!2) V.
Leč k básni radš... Jak často mnozí pěli O pravé lásky svaté podstatě, A u nadšení důkaz krásný, stkvělý Svou slavnou písní dali stokráte, Že srdcem jejich zaháral cit vřelý!... Však zda-li citův jejich vroucím zdrojům, Zda sladkým tísním, milotrpkým bojům, Zdaž horkým slzám bolem pěstovaným A touhám sladkým v slzách pochovaným Též ten, kdo slúchá, pravě porozumí, Jich hloub a výši pojmouti též umí?... 5 VI.
Co básník zpívá z nejhlubší své hloubi, Když láska život v nebe promění, Když sněné rozkoše se s srdcem snoubí, Zdaž jiného to vznítí k nadšení? Mha lehko svitný obzor lásky vroubí... Neb řídké štěstí trvání má krátké! Též ten cit svatý, plný moci sladké, Jenž srdce lidská v touhách k sobě pojí, Ať čirý jako nebe, neosvojí Si víru, leč těch, již podobně cítí A jimž jen láskou září celé žití.3) VII.
Co nejsvětější na nebesích zdobu; Co výplyn souhlasného tvoření, Jehožto moc nám kyne z věků hrobu; Co první slasti sladké zachvění, Když tvůrce, probděv mnohou velkou dobu, V myšlénce nejdražší zdroj citů světí, V nich věčně žijíc svého od početí; Co plamen stálý, jenžto duší vládne A věčně vládna, nikdy neuchladne, Za oltář zvoliv srdce málo lidí: Tak básník lásku v čisté lásce vidí. 6 VIII.
Ó nevyzpytatelný slastí zdroji; Ty původe nejsladších bolestí, Zní tobě nadšený zvuk písně mojí Tož v nevadnoucí, stálé svěžesti! Ty’s krásný cit, jenž v milotravném znoji Se vkrádá ve sny nejcudnější panny Jen nevinou a touhou pěstovaný; Ty’s kvítko zlaté prvotního ráje Živoucí v krásách pravěčného máje; Ty’s na pni tužeb srdce puk se pnoucí, Rozkoše vlastní v vlnách utonoucí: IX.
Ty’s mladistvých snů život bujný, čilý, Ty’s citův sladkých luzné vědomí, Ty’s krásné duše obraz přespanilý, Jímž duše stejná se jen oblomí, Když nad ní vzejde jeho plamen milý! Ty’s posel svatý z pranebeských říší, Nápoje tajemného vonnou číší, Ráj na ztracený sladké vzpomenutí, Sybillských věstí tajuplné dchnutí, Neznámá, živá, cizí pramoc sladká, Juž staré báje nová vždy pohádka. 7 X.
A každý básník svoji lásku zpívá A v slovech líčí její radosti; Čas věčně stárne... avšak neomdlívá Zpěv o lásce v své plné mladosti; Ba láska, jak se v srdci čirém skrývá, Ta věčná jest, jak její mocné zpěvy... A její nebe, kdykoli se zjeví, Je dosud plno nevýslovných slastí; Ba láska nikdy nepřestane vlásti, Dokud v svých ňadrách člověk srdce cítí A dokud srdce mladostí se vznítí. XI.
A kdo to procítí, co pěl o lásce, V níž věčně žije Laura spanilá, Panenský pěvec v libozvučné zkázce?4) Zdaž koho podobná moc vížila Tak nevýslovně ku neblahé krásce, Jak Tasso k Lenoře plál v sladké tísni? Co cítil velký pěvec velkých písní, Když v knihu věčností všech mocně vpsaly Se krví srdce jeho lásky žaly: Když Julije se vzdala Romeovi Horoucí vášně přesladkými slovy? 8 XII.
Ty’s cítil ji ve vroucně mocném žáru, Když v Markytku jsi vdechnul život svůj!5) A jak’s ji líčil ve svém Abelard-u, Kdo pojme as, Rousseau-e, úpal tvůj? A jak’s ji ty pěl, plnou nových čárů, Když’s v Taťanu proud srdce svého vlíval, Až život svůj v ní’s úplně vyzpíval?6) Kdo může vniknouť v závratné ty hlubně A že vás poznal, světu říci chlubně? Jen ten z těch mrtvých slov žár živý čítá, V němž lásky původní moc pučí skrytá. XIII.
Nám nepěl nikdo lásku?... Nikdo z klínu Jejího nevsál v srdce svoje žár?... Nám také slaví písně tichou Mínu A její lásky blahoplodný čár. Dle „Růže stolisté“ si v jarním stínu Nešťastný pěvec „Máje“ ladí lyru, Však nedočkal se srdce svého smíru! Čas valí se... s ním nepříznivé doby Lichotné lásce smrtné strojíc hroby: Však vypůjčeným zpěvem od Rusálek Nám krásně lásku počíná pěť Hálek!... 9 XIV.
O čem já lkal kdys v nedospělé písni, To za mnou spočívá jak pustý sen! Mé polo ztracené a divou tísní Vždy rozbouřené žití – uschlý kmen – Se kojilo jen tisícerou trýzní. A lásky božská jiskra v srdci zrytém Nevýslovnými žaly, mroucím svitem Mých citův oltář rudě ozářila, By ozářivši v dým se proměnila: Však ňadra prahnoucí, kam jiskra padla, Tím žárem nevčasným jak květ uvadla! XV.
Ó kéž mi dáno, umříť smrtí onou, Jíž přešel v říše rájův tušených Ten, ježto, váben slastí blahosklonnou, Vypustil duši v zvucích milených, Poslední světiv touhu neúhonnou Polibkem jména, jež mu žitím bylo!... Smrť taková, když srdce vycítilo, Vší trpkosti tu rázem musí zbýti A srdce v smrti nesmrtelnosť cítí: Kdys záviděl jsem tobě tvoje tísně, Teď tvoji smrť, Petrarko, a tvé písně!...7) 10 XVI.
Jak často jsem svůj prchlý život plakal! Však zdaž mým žalům někdo rozuměl? Jen koho kdys lesk výhry krásné lákal, Kdo v naději též jistou výhru měl A vstříc jí s lehkou myslí volně skákal; A kdo pak rázem všecko zplna ztratil, Svým životem tu hrůznou ztrátu zplatil; A komu štěstí uschlo, radosť zpráhla, Pak v srdce zpuchřelé zoufalosť sáhla, A komu s láskou víra odumřela: Ten cítí, co má duše utrpěla!... XVII.
Však pryč juž s těmi pošmúrnými zjevy, Jež životem ukrutně zmítají! Odkuď kdo přišel... kam jde... nikdo neví, Snad budoucnosť to temná odtají!... Utečme raděj se, kde milé zpěvy Tou blahou, tichou, sladkou mocí svojí Skutečnosť trpkou života vždy hojí, V ty krásné říše luzné poesije, Jež v krásách svých i svatou pravdu kryje: A v této říši nezhubného štěstí I život ztracený zas musí kvěsti!... 11 XVIII.
Vyšínský miluje... Však dlouho mladé, Dřív ztrmácené srdce od žalu Pak potřebuje, než se nové vnadě A opětnému podá zápalu A na květ bujný svadlou naděj klade!... Leč srdce lidské láskou musí lnouti, Nemá-li záhy prosto zahynouti! Když nevkrádá se víc v ně zápal touhy, Když v srdci vzejde prázdna ústrach pouhý: Pak život krásný nápis hrobní strojí, Neb dokonal juž vezdejší pouť svojí!... XIX.
A Marina?... Ta teď ho upomíná Na sebe jen jak milých časů stín; A ač své rámě dosud k němu vzpíná, Ač všech svých krás otvírá luzný klín, Přec ustupovať v srdci teď počíná! Neb obraz jiný, stkvělý, duhosvitný, V nejkrašším stkvostu barev sebe krytný, Teď vedlé Mariny se lepě září, Ba zdá se, že je odstín jejích tváří, Že jeho půvab čistě dokonalý Tím dražší jen, že v Marině se halí!... 12 XX.
Tak dvojí živel srdcem jeho schvíval! Památka stará v mladé paměti, Již jako svátosť posud mile skrýval, V něm tála v první lásky roznětí, A pak ten nový obraz rozedníval Se v srdci jeho blahou půvabností, Co nejsladší dar blízké skutečnosti. Tak v říších upomínky kouzlodružné, Co sladký odsvit minulosti růžné, Tajemnou tkaninou se nyní hostí Tanoucí doba blahé přítomnosti. XXI.
Čím mu ta láska ku Marině byla?... Čím byl mu její užíravý žár? Ta její krása trpkosť jenom kryla A smrtící jen byl ten její čár! Neb sotva číši ústa uchvátila, Z níž měla nikdy netušených slastí Horoucím douškem napiť se jen z části: Ta divý osud nelitostnou rukou Zasáhl v srdce, bolné sterou mukou, A láska, rozkoší zdroj nesčislných, Se stala matkou citů trýzně plných. 13 XXII.
A přec ten obraz tisícerých vděků Na trůně sídlil srdce mladého A zbraní milou, neznající vzteků, Tím krutěj sílu citu každého Tajemně poderýval a toho věku, Jenž vlastně blahem jen svůj život tráví, Nejkrašší doby sladkým bolem dáví, A ze srdce, kde zhubný žár ten hoří, Tak nebe krásné divých trýzní tvoří – A srdce, ač bolesťmi drhající, V těch bolech hledá život trvající. XXIII.
Kdo nezná lásku, nezná její hoře... Kdo nezná bol, nemůž’ znáť radosti; A tomu blaha odměřeno spoře, Kdo nemá po změně víc žádosti! Ba tomu život nepřehledné moře, V něž pohrobí jej věčná stejnosť děje! Tak se svým bolem láska bez naděje Se činí drahocennou slastí spíše, Že v majitku hned vlastní ztrátou dýše; Ba ztracena juž je, když míť ji mníme A v ztrátě teprv celou ji vidíme. 14 XXIV.
Tu ve vřelé pak srdce temné stíny Mrazivou mocí náhle padají A jako na trest za nejhrubší viny Ve hloubce jeho hrůzně týrají, Až umrtví i nejtajnější klíny. Pak srdce skoná... prsa jsou hrob jeho, A na nich života juž ztraceného Se odrážejí bouře v strašném rázu, Však bez úrazu na ně sypou zkázu, Neb přestal s žitím všecek svazek spojný, Kde přestaly juž krásné citů vojny. XXV.
Však jiný cíl as tomu zářně kyne, Kdo přestav jeden pádí v druhý boj, Kdo zhojiv rány hledá ihned jiné, A kohož v proud snah opět nepokoj Uvádí, když se s cílem jedním mine. Jen v boji věčném tuží se vše síly, Ať stokrát vítězství náš zápas zmýlí! Ten zápas náš... jsou naše city, přání Ve věčném hynutí a povznikání; A citův zdroj – toť lásky vášeň sladká, Lidského srdce náplň velká, vrátká. 15 XXVI.
Náš Vladimír plá novým lásky žárem, Jenž prvních, krásných citův z popele Jak živý fénix na bojišti starém Se vzňal, by zahřál srdce zmrtvělé, V ně opět život vznes’ svým novým darem. On zas teď hyne sladkým nepokojem A v touhách skoro zoufá nad úkojem; On srdce tluk tak divně urychlený Nadarmo viní z této náhlé změny, On milý obraz hledí zabudnouti A Marininým z mysli vytisknouti. XXVII.
Dvě noci ušly bez sladkého spánku, A milý bol teď milší ruší sen, A upomínka dechem lehkých vánků Vždy sladkou dívku kouzlí v srdce jen Jak první lásky blahém na poranku. Kam vrhne hled, tam směvnou dívku vidí; A když k ní milé myšlénky své řídí, Tu přeblahostný úpal srdcem vroucím Hned zachvěje a bolem slasti dchnoucím Rek v touhách mře a k ní jen, ku ní touží A celou duši v obraz její hrouží. 16 XXVIII.
Dnes sotva vstane – slunce ještě hory V svůj šedomodrý závoj skrývají – Tu nemůž’ vydržeti těmi vzpory, Jež srdce jeho žravě zrývají, A opustí dům... V šedé dálce bory _ V lehounkou mlhu vršky svoje vinou A ve polosnu zadumaně kynou, A slabé, prchavé, nejisté šero Tam v dáli uklání se na jezero... Je ticho dosud... ptáků štěbetání Dnes krásné jitro ještě nevyzvání. XXIX.
Vladimír kráčí v hlubém zamyšlení Teď krokem rychlým přímo na taras A s výše jeho v sladkém roztoužení, Jak kdyby tušil první lásky čas, Jenž lidský život na nebeský mění, Své rámě vstříce kraji otevírá, Nad nímž se ještě ranní mír roztírá, A jenž v svém lůně chová poklad nový: Ret žádný jeho cenu nevysloví; A že se dosud nepatrně skrýval, Tím větší ceny takto jen nabýval! 17 XXX.
Teď slunce růžné v obzor vystoupilo, A novým životem se budil dol... Tu srdce rekovo se rozrušilo, Anť tanul jím tak sladký, milý bol, Jakého dosud ještě nepočilo. A zdálo se, že krásný kraj se stkvoucí A sluncem jarým náhle oživnoucí Je srdcem Vyšínského, jímž též znáhla Prvotní žíla ušlých slastí táhla, Že oživen jsa sluncem všeho žití To, co byl zapomněl, teď opět cítí. XXXI.
Tak tady stál a oko zaplavené Tím přerozkošným dolem plovalo, Nad nímž se slunce jitrem vzplameněné Jak genius života teď houpalo, Své plné světlo mlhou odrážené V tisícím lesku na sochy kol lilo, Že najednou jich celé množství žilo, A bujný vítr počal šuměť lesy, A ptactva sbory hlaholily plesy: Vše, co dřív mrtvo, život tu zachvátil, A Vladimír též k životu se vrátil. 18 XXXII.
A proudy slzí přes líce se valí, Na jejichž bledosti jen sídlil žal... Ten citů zdroj, tak dlouho osiřalý, Se řinul volně z prsou dusných skal... Zdá býť se slza přírody dar malý, Však blažen, z kohožto kdy srdce plyne Co ulehčení svaté, prajediné! Jen ten ach! komuž zamrz’ v srdce hloubi, S kohožto okem nikdy se nesnoubí, Nešťasten jest a vše by hodlal dáti, By zaplakal, že nemůž’ zaplakati!... XXXIII.
Vyšínský vzbudí z vztrhů konečně se Oživlým jitrem zory zásvitné, A mírný úkoj srdcem rozestře se A celou bytostí se rozlítne. Neznámá čilosť kroky jeho nese, Jak změněný on vrací se teď domů Tím stinným tichem rozložitých stromů, A slyšte! po dlouhém a dlouhém čase Dnes snídaní mu chutná jednou zase!... Mníť stará Bětka, že se divy dály, Neb pánovi byl dnes též koflík malý. 19 XXXIV.
Ba šťastnou láskou také appetýtu Se člověk dočká v plné hojnosti, A appetýt přec nejsladších je citů A života všech zdrojem radostí A kouzlí v tváře krásu růžných svitů. Však běda tomu, kdo snad s láskou asi Chuť k jídlu ztratí na vše příští časy; Tenť, mužský-li, se rozervancem stane A skládá písně láskou rýmované; A dívka-li to, ta jen s velkou škodou Svou lásku zléčí... mineralní vodou. XXXV.
A po snídaní nyní Vladimíra Též v garderobu jednou sledujme, Kde jeho šaty sluha uzavírá. Nuž, je-li libo, chvilku postujme!... Však outlocitnosť se as tomu vzpírá!? Kdož na staré, či na kabáty nové Se dívá rád, jež nosí básníkové! A Vladimír byl in optima forma Přec básníkem! Leč tehdy arci norma Ta jeho Músa slavila juž chvíli, Neb mělť on jiné před očima cíly!... 20 XXXVI.
A básník je přec člověkem! Nuž tedy, Když jakás dívka se mu zalíbí, Tu učněm stane prajiné se vědy, O níž měl arci dřív jen pochyby! V té vědě však jen sledujem’ své dědy A činíme, jak činili kdys oni! Vodičky koupí se, jež dobře voní, Pak rukavice, také těsné botky A podlé nové mody – vulgo – spodky, Pak kravatka a také nová vesta Dle vzoru všech vest Sekvanského města! XXXVII.
Toť rozumí se, že jak ze žurnálu Se objedná též vážnosť kabátu, Že člověk vypadá pak jako k bálu, Překrásný od hlavy až po patu, Jak slavná socha, hodná piedestálu. Však nejpoetičnější ze všech šatů, Jenž teprv tvoří lidskou prapodstatu, Je kabát černý, vkusný, krásný, cizí, Bez něhož všechna vzdělanosť hned zmizí, Bez něhož člověk luzou v drzím znaku, Toť kabát černý ve podobě... fraku! 21 XXXVIII.
Za tento výtvor lidské umělosti Rád podá Sofokles svých věnců dar, A Hannibal a Alexander sprostí Se slávy své, ba samý Trafalgar Rád obětuje Nelson s lhostejností Za slávu onu, vynálezcem býti – A v každém exempláru vždy se stkvíti – Krásného fraku, jenžto od století Zas ke století vítězství své světí! Ba jeho lavřínové neublednou, Vždyť figuru z nás tvoří... prašerednou! XXXIX.
Snad Vyšínský to věděl; proto taky Dnes k úmyslu, jejž sobě tajil sám, Vyhostil z toiletty všecky fraky, A obrátil se k druhým armarám, Kde pestrých šatů visívaly braky. Vzal jiný kabát – neměl sic kroj řecký, Však lepší přec než frak – tož myslivecký. Pak boty vysoké a přeložené, Z hebounké, lesklé kůže urobené; Klobouček myslivecký a jakýms pérem, V němž bloudil často temným noci šerem. 22 XL.
Tak vypadal snad líp, než Werther slavný S svým frakem a s žlutými knoflíky, Jehožto kroj – teď arci starodávný –8) Kdys povyk způsobil tak veliký, Že stal se modou jsa dočista správný. Náš Vyšínský vzal ještě pušku k tomu A vystrojen tak posléz vyšel z domu. Juž prapozdě sic bylo na čekání – Však Vladimír se pustiv podlé strání, Zamířil přímo v luka Orlovského, Kudy se brával starý soused jeho. XLI.
A dobře mířil...Sotva vyšel z háje A v luka vkročil nohou nesmělou, Odkuď se stkvěla z dáli krása kraje, A v pozadí krov nízký zbujnělou Se větví polo jevě, polo taje Odkrýval příbyt domu Orlovského: Tu zahlídl ho s tlustým správcem jeho. A jako kdyby náhodou šel dolem, Naproti němu kráčel dlouhým kolem, Svou cestou v myšlénkách se zdaje bráti A o bůh ví čem hlubě přemítati. 23 XLII.
„Hlehle! Tam smutný soused náš se plazí!“ Jal se pan správce vážně mluviti. „Ten člověk blázní, život svůj si kazí A neví, jak věk mladý mařiti.“ „„Leč dobrák jest, nikoho neurazí,““ Odmlouvá Orlovský; „„též k svému lidu Je přívětiv a všady mírní bídu. Též správně platí daně!... Vždyť přec dříve Zde držel několikrát honby divé, A jak se praví, v městě vesel býval A kolem sebe dosti přátel míval!““ XLIII.
„Hm! tak se praví!“ „„No a copak jesti?““ „Říká se, že co s jakýms malířem Společně družný život počal vésti, Se stal pak neznabohem, kacířem!“ „„I lidé do všeho se musí plésti.““ „Nuž a když přec mám toho důkaz jistý? Tam na Vyšínce není vám mrav čistý. Praví se, že jen malířovou vinou Se strašně pomstil krásnou nad dívčinou. A proto se vždy všady sám jen plazí A štítí se a s nikým nezachází.“ 24 XLIV.
„„Toť arci divno; já jej podvakráte Juž navštívil a také k sobě zval; Však tehdy smuten byl, jak povídáte, A za pozvání nepoděkoval A nepřišel též.““ – „On jen o desáté Se v noci pouští k lesům na návštěvy. Tam v skalách prý se potlouká a neví, Že hajný náš jej jako liška stíhá, Když vzhůru dolů, s vrchu v rokli sbíhá. Je divný člověk to, a tuším v hlavě Že vypadá to velmi, velmi tmavě.“ XLV.
„„Vždyť zdá se všem teď něco změněn přece, Co z cest svých nedávno se nevrátil? A také,““ dále Orlovský pak vece, „„Bych svatou pravdu křivdou nezkrátil, Tu musím říc’, že nedávno, když k řece Na bujném koni jako vítr tihnul A před domem se kolem dcery mihnul, Že dvorně pozdravil!““ „Toť ku podivu! A věru nevím, z jakého as vplyvu To stalo se; však...“ V tom jak pozahnuli, Naproti Vyšínskému postanuli. 25 XLVI.
Tu překvapení úděs ústa vázal Starému pánu milo na pohled, Ač snažil se, by to přec neukázal; Po zdraví Orlovského tu se hned Juž s úklonami Vladimír dnes tázal. „Děkuji, pane! Jak vy? Tuším, že jste Byl nějaký čas na daleké cestě?“ „„Nedávno přijel sem.““ „Nuž jaké v kraji As pšenice a žita lidé mají?“ „„To skoro nevím,““ s úsměvem rek pravil, Ač osm neděl na své cestě bavil. XLVII.
A jak má srdce nejvýš zoufající V svém žalu na žito snad mysliti? A pšenicí se básník milující Ni k jedné ódě nikdy nevznítí! Snad prajedině ječmen vzcházející By nadchnouti moh’ pěvce nadaného, By opěl sílu piva Plzeňského! Však žito, pšenice?... Zde všecka mizí Každému půda poeticky ryzí, A srdce, ježto myslí na milenku, Se nemůž’ nikdy starať... o pálenku! 26 XLVIII.
„Nuž, kde jste byl?“ jal starý pán se zase. „„O tom bych musil dlouho povídať!““ Vyšínský odvece a čas po čase S Orlovským hledí řeč svou vystřídať. „Jest-liže libo Vám a milo zdá se, Dům poctěte můj návštěvou; při víně Líp o tom promluvíme někde v stíně, Neb slunce na záda zde strašně praží...“ Tak Orlovský se k Vladimíru snaží. Vyšínský svolí, v živé konversací Se starý pán teď s vzáctným hostem vrací. XLIX.
A právě když se k velké bráně brali, Mladistvá dívka v sladkém úžasu Na schůdkách, jež se kruhem vzhůru pjaly Na plochu květistého tarasu, Teď postanula... Dvorného tu z dáli Hned jezdce pozná, když své zraky zvedne, A růžné líce lehýnko jí zbledne, Pak tisknou něžné bílé ručky její To srdce, jímž se tluky silné chvějí, A ona neví, má-li kročiť dále, Či v sladkém zděsu tom dlíť neustále. 27 L.
Tu zahlíd’ otec ji... „Liduško milá, Pojď, hostu vzáctnému svůj pozdrav vzdej; Pak zajdi k matce, by se připravila!... V besídce u rybníka uchystej, Co’s pro mne dobrého dnes urobila!“ Tu dívka přejde zahrádkou; hlavinku Má vzpřímenou, a úsměv na hubinku Se vkrádá jako milý, sladký žertík, Jenž tají se a růžný celuje rtík; Přistoupíc k otci ukloní se k hosti S tou nejmilejší cudnou půvabností. LI.
Vyšínský pozdraví a ručku bílou Třesoucí rukou vede ke svým rtům; Tvář ve tváři tu dívku přespanilou, Jak zavítala jeho sladkým snům, Před sebou vidí teď co laňku čilou. Když nazří v její očko milozvoucí, Tu dívka sklopí víčko bělostkvoucí, A nevýslovný výraz blaženosti Se v tváři krásné – odsvit nebe – hostí; A v sladkém trnutí tom zapomene, Že ručka leží v jeho přeblaženě. 28 LII.
Pan Orlovský se právě ohlíd’ maní A shodil s keře tučnou housenku; A za milého s hostem rozmlouvání, Odeslav napřed milou dívenku, Ved’ v zahradě jej v blahém usmívání. Liduška přejdouc průchod rozložitý Teď uhnula se v pravo... Divné city Jí zakroužily ňadrem vzkvítajícím. Když přišla k schodům hosti vítajícím, Tu jako náhodou se obrátila; Však sladkým rozpakem se zapýřila. LIII.
Zrak Vyšínského sledoval krok její, A obou oči v sobě utkvěly... A v chvíli té se slova jeho chvějí, Až v řeči své ret zmlkne nesmělý... Děvuška zmizí... Nyní půvabněji Se zahrada před zraky rozestírá, A brzy v stínu loubí uzavírá Svým chládkem hosti volně hovořící, Kde zývá rybník mile šumající. Čas mizí... všady sladký mír tu vane, Že srdce cítí slasti odchované. 29 LIV.
„Oh! quel honneur!“ Tu rázem u extásí, Však přece s důstojností přivítá Domácí paní. Právě tu přichází V hedbávném šatu jako ulitá, A milý pejsek kýs ji doprovází. „Et quel plaisir! toť vzáctní hosté, pane! Jaké pak náhodě as nebem dané Mám připočísti toto potěšení?“ „„Ba zásluha to pánova sic není!““ Odpoví Orlovský; náš rek se dvorně Paničce ukloní, ba přepokorně. LV.
Tu nastal rozhovor. Domácí paní Se zvědně hned ptá reka po zdraví A lituje, že podlé doslýchání Pan drahý soused trochu churaví. „Co vaše nemoc?“ pokračuje v ptaní; Jen ať se vysloví, co as ho rmoutí. „Snad bych Vám mohla něčím poskytnouti. Snad netrpíte...? To však nemůž’ býti, Jste příliš mlad; vy byste oženiti Se měl, jste hypochondr, jděte! Kdo podobnou věc viděl na tom světě!“ 30 LVI.
Tak mocně proudil se jí řeči nával, Že zdálo se, jakoby Demosthen V osobě ženské mocné rady dával. A že jsou ženské pokažení jen Řečníci, mnohý mudrc juž uznával. Vyšínský odvětil jak mohl právě A děkoval té paní usmívavě Za její dobré, veledobré rady... Pak pošli všickni pěkné do zahrady, A zde vše s netajenou úslužností Orlovský ukazoval svému hosti. LVII.
A převýznamnou u domácích lidí Se Vyšínského stala návštěva. Juž každý velké změny v domě vidí; Ten těší se, druhý se rozhněvá, A třetí po nové juž službě slídí. A všickni moudré hlavy sestrkují A o budoucích časech vypravují; Že nehodí se k sobě, že se hodí, Tak různě pro a contra v řeč se vodí, Že škoda o ni, že s ním štěstí zbude, Až kojná dí, že z toho něco bude. 31 LVIII.
Co zatím Orlovský na všecky strany Své milé choti ve společnosti Provázel hosta přes svahy a lany: Liduška v nepokoji, v žalosti Na přísný rozkaz neočekávaný V své komnatce čas musí mařit dlouhý. Myšlénky její, na perutech touhy V květoucích ňadrách poloprobuzené, Jen stále bloudí v místo náviděné, Kde dlí host milý, jenž as nevzpomíná, Že její touha k němu se vypíná. LIX.
A byl to roztomilý koutek domu, Ta tichá Ludmilina komnata; Tož nárožní, dost osvětlena k tomu, Ač před oknem se lípa košatá Tam pnula v sadu a několik stromů. To druhé okno přímo do zahrady Šlo, ukazujíc její hojné vnady; Též z komnaty té vedly jedny dvéře Tam na taras, jejž opínají keře; Zde sedávala v tichém letním stánku V dol s vyhlídkou večerních za červánků. 32 LX.
A ve komnatce přeútulně bylo: Zde sedadla jsou, tam zas divan stál, A před ním stoleček; na němž se krylo Pod rámcem k vyšívání opodál Několik kreseb vyvedených milo. U okna v koutku tam se schránka malá Na knihy v krásné vazbě rozstírala; K druhému oknu pěkný, ořechový Nedávno postaven je klavír nový; A nazad lůžko v bělostkvoucím svitě Se tají ve výklenku cudně, skrytě. LXI.
Toť stánek Ludmilin. Ta dívka milá, Jež vládla jím jak Víla spanilá, As dva dni na to, když se narodila, To divné jméno české „Ludmila“ V křtu svatém nevědouci ulovila: A věru jiných jmen je skoro dosti, Jež vynikají zvláštní původností; Je Agrippina, Angelina, Tína, Pak Levkadije, Blanche a Evelina, Jež by se hodily vždy veršům spíše, Než Ludmila, jež podivně se píše. 33 LXII.
Že Orlovský však tehdy neměl zdání, Že dívka bude veršův rekyní: Tu ve svém vlasteneckém horování Chtěl vychovať ji jenom k kuchyni; A po domluvě s churavou svou paní Tu novou dcerku takto nazval tedy. On právě tehdy v hospodářské vědy Svůj bystrý rozum velevtipně nořil – A hrabě pán se těmto vědám kořil – A dekret za sekretáře v ten věru Den obdržel, když dostal první dceru. LXIII.
Liduška rostla jako v jarním puku Ten nejmilejší májem kvíteček; A když pak došla sladké mluvy zvuků – Nejkrašší děcka nevinného věk – Tu často manželé se v malém hluku Trošinku vadili, neb matka svědčí, Že dívka dí „mamá“, když brečí; A otec zas, že „máma“ vyslovuje. Toť krásná hádka! Proto zasluhuje, By oslavena byla také básní, Vždyť dává Orlovských nám obraz krásný! 34 LXIV.
Tak dorostala Liduška jak z vody; A když jí bylo asi dvanáct let, Tu dospěla též velké na nehody, Jimižto hrozí děvuškám zlý svět Vždy s neštěstím vším panující mody. Jen doma byla cvičena až dosud, Však teď jí nastal strašný, hrozný osud! Neb její matka velmi svědomitá – A svědomitosť verš jí nevyčítá – Nelitovala ohromného platu A strčila ji... do pensionatu. LXV.
Bylť tehdy Orlovský juž „dvorským“ radou – Jak zváni jsou ti panští radové, Již na titul ten dosuď mnoho kladou – A musil jako jiní pánové Tož každou chvíli v službě s chotí mladou Na venek z města. Orlovská se tedy S svou dcerkou rozloučila naposledy; A její pán... ten plakal jako dítě, Vždyť Liduška, jak shora snad juž víte, Jest jeho jedináčkem, jeho dcerou, Již miloval on láskou tisícerou. 35 LXVI.
Jak známo, v pensionatech se jistě Nemluví dosuď naší češtinou, Tam koří se vždy frančtině jen čisté; A tak se vzdělání též neminou Ti všickni ženští encyklopedisté. A přece u nás převysokých rodů Se milé děti – ne snad na zlou škodu – Teď učí česky, aby předkův dávných Se dopídily zvukův staroslavných!... Možná! Však jisto jest – a stav to milý – By jazyk svůj tou řečí... oblomily. LXVII.
To sice špatný kompliment je řeči, Jíž vychloubáme se my Čechové; Však budiž! Ani takto velkou péči Pro dívky ústavy ty vzorové Jí nevěnují, jak zkušenosť svědčí. Jak drahých věcí drahé zříceniny Zde Ludmila svou trošku mateřtiny Jen v paměti své proto uchovala, Že s tatínkem svým korrespondovala; Neb s paní matkou psala v řeči cizí, Vždy německy neb ve frančtině ryzí. 36 LXVIII.
A pensionat, kde as čtyry léta Nejkrásnějšího věku ztrávila, Ji připravoval do hlučného světa, Po němž tak mnohá dívka toužila, Ač v něm to pravé štěstí nevykvětá. Zde učila se všemu: tanci, zpěvu, A vůbec vědám, ježto krášlí děvu; Tož pianu a také, aesthetice, Literním článkům, věcem jiným více, Všem pracím ženským, logice a psaní A „savoir faire a vivre“ krásných paní. LXIX.
Též nachýlila někdy svého sluchu Ku sladkým tajnostem těch mladých dam, Jež jenom šeptem od ucha šly k ucha; A jejichž základem je luzný klam. Jsou také zvěsty obrazy jen vzduchu, Červánky dob jen, v nichž se láska kryje, Však láska taková, jíž Virginije Kdys plála vroucně k svému Pavlovi.9) A i ta láska tajně vysloví Se mezi nimi, jakoby se bály Snad o tom mluviti, co nepoznaly. 37 LXX.
Po čtyrech létech ve všem vycvičená Se sličná dívka domů vrátila; A za ta léta arci velká změna Se stala s ní. Teď jako spanilá As Víla přišla v kraj ten zakouzlená. Teď radosti tak dlouho odchované Své srdce vzdávala víc nespoutané; A pěla jako ptáček, jenžto právě Ponejprv vylít’ zkouše let svůj hravě, Podobna máji; který s bujným jarem Po tuhé zimě vlastním stkví se čárem!... 38 KNIHA OSMÁ.
Und grauser Weltschmerz umflort jetzt seine Sinne. Kdosi kdesi.
The guests were placed according to their roll; But various as the various meats display’d. Byron.
И вновь простигнулъ онъ святыню Любви, добра и красоты. Лермонтов.
(1859.)
I.
Jak se mi zdá, že s dívkou přespanilou Jsme v sedmé knize právě přestali. Co nyní tedy?... Nuž, zas onou Vílou Abychom nejspíš zde hned počali? Jak libo Vám. Zas opásáme čilou Svou veršův peruť k rýmům třeba starým, Jen když to půjde vzletem dosti jarým. Vždyť lásky plamenem chci péro vésti A její květy v pěkný věnec plésti; Ač říká se, že svět je samá prosa; Však každý miluje přec, byť sub rosa. [39] II.
Že lásky není víc, dí prosaisté A píší přece dlouhé romány, Kde reci, rekyně na mnohém místě Svou láskou hoří, jako vulkány!... Že není lásky, opět jiní jistě Vám dotvrzují, anť ji nepoznali; Kdo za to může, že jen kapitály V svém srdci nosí či promyslu plody; Že jenom s akcijemi slaví hody? Ba ten cit, vroucí slastí drahocennou, S poslední teprv vymře krásnou ženou!... III.
Liduška opustila pensionat A vrátila se v náruč matčinu. Zde musila pak mnohé zkoušky konať, Jak prospěla. Leč naši dívčinu, Jež jakous touhou počala teď stonať, To všecko vědění nic netěšilo. Neb nastal čas jí – sednáct let jí bylo – Sladkého toužení a zadumání, Kde srdce plová v sladkém rozplývání, Kde dívky pláčou milou truchlivostí A neví proč, anť v ňadrách bol se hostí. 40 IV.
Tu hynou nepokojem, tajným žalem A nejistým se trýzní doufáním; A v hoři ukrývaném, neustálém Jim zmírá radosť s trpkým usmáním, Kam vzhlédne oko truchlé slzí kalem. Stanou se bojácnými; v tichém háji O pouhé samotě mír nalezají, A tiší ňadra něčím rozrušená, A nevědí, co znamená ta změna. Jim schází... láska srdce po ní touží; A odtuď neklid, jenž jim ňadra ouží. V.
Tak Ludmila... Tu počínala čísti, Se zmocnivši domácí knihovny, Vše cestopisy, romantické listy A almanahů počet neskrovný A mnohé moderní též novellisty. Pak verše, drámy, zkrátka vše čtla díla, Jež v ruce se jí maně nahodila. A matka její vědouc, že kdys taky K románům zvědné obracela zraky, S radostí zpola, s řevnivostí způli Své dcerušce tu dala plnou vůli. 41 VI.
Však divná věc! Co matku zajímalo, Když zabrala se někdy v lekturu, To dceru nyní nejmíň těšívalo Ze všech těch prafrancouzských papírů. A proto divila se též nemálo Vždy paní Orlovská, že dcera její Jen Paul a Virginie čte nejraději; Leč Ludmila tak ráda v knize čítá, Že častokráte někde v parku skrytá I na svačinu třeba zapomene Učíc se věstem knížky zalíbené. VII.
Pak přišel Werther po nedlouhém čase A milou dívku strašně rozčilil; A na to Romeo a Julje zase, K nimž každý její cit se uchýlil. Tu přála si, též někde na tarase Hovořiť sladce s milcem roztouženým, Až by den růžný jitrem probuzeným Na krátkou dobu přerval hovor milý. A když pak tyto touhy ustoupily, Tu mile zavítal hned na Romea Zas tichý Hermann a s ním Dorothea.1) 42 VIII.
Tu hleděl otec také, aby Lidka – Jak ji nazýval – k drahé češtině Se měla, vlasteneckých duchů dítka Též poznávala vzdor frančtině. Tu oblíbila sobě krásná kvítka Milého Tyla ještě žijícího, A mezi nimi Čecha posledního, Jejž častokráte třeba do půl noci – Též předčítala sama svému otci; Neb on jen knihou tou v svém postavení Vždy s belletristikou byl ve spojení.2) IX.
Když později však na romány síla Konečně Liduščina dospěla, A Cooper-ova a Bulwer-ova díla Pak žádných obtíží víc neměla A strašným objemem svým neděsila, Tu přišel čas – zde dívku arci kárám – Kde líbil se jí nejvíc Eugene Aram; Však nedlouho jen, neb když Lidka milá Se s Maltravers-em blíže seznámila, Tu stal se Maltravers jí ideálem, Jejž zbožňovala ve zápalu stálém.3) 43 X.
Že počalo se mnoho záletníků Teď v domě Orlovského hlásiti A Ludmile se dvořiť podlé zvyku: To můž’ si lehko každý mysliti! Tu bylo živo, hluku dosti, křiku A tančení a jiných zábav dosti Ve stále pestré, divé střídavosti. Starý pán arci někdy nerad býval, Když přihrnul se velký hostí příval, Však jeho choť, ta ho vždy chlácholila A velmi sladce k všemu přemluvila. XI.
A že jí dcera teď juž dorostala, Tu nastaly jí nové starosti; A brzké svatby jsouci velmi dbalá, Nemohla dočkati se radosti, By Ludmila se co nejdříve vdala. Však co zde bylo dosuď mladých pánů, Jí žádný z nich všech nešel do románu; A pročež jsouci ke všem chladnou vždycky Každého odbývala flegmaticky; A paní matka – co tak jedná ona – Si myslí sama takhle... na barona. 44 XII.
Juž ve sousedství objevil se dříve Po smrti otcově náš Vladimír, A v rozkoši tu žijíc dovádivé Podzimek první jako větru vír Zde ztrávil bez starosti pohnutlivé. Že Orlovských dům zřídka navštěvoval, To rozumí se... Také nezdržoval Se dlouho nikdy, neboť Ludmila, Ta tehdy ještě doma nebyla, A rek náš často arci nedocházel, Kde krásných dam též věnec krásný scházel. XIII.
Na zimu Ludmila se navrátila, Když Vladimír se pustil do Prahy. Tak Ludmila ho ani nespatřila!... Když pak jej na to osud neblahý Zasáhl v bále, veta po něm byla: Tu, jak juž známo, ve své zoufalosti Se navždy odřekl vší společnosti; A ve vůkolí, jak též pověděno, V pověsti utrpělo jeho jméno, A přec by každý rád byl chodil k němu, Kdyby se rek náš nebyl vyhnul všemu. 45 XIV.
Tu také z blízkého se města dámy Oň staraly víc, než náš o ně rek; Že u Orlovských činili tak sami, To jisto. Předmětem tak myšlének Všech stal se neznámý náš smutný známý. A mladá dívka k němu lnula rázem, Vždyť nešťastným byl. A tak za obrazem Neznámým zalétala mysl v snění; A onehdy, když v náhlém překvapení Cizího jezdce ráno uzřela, Tu na Vyšínského si vzpomněla. XV.
Po jeho návštěvě se milá Lidka V neznámém víru citů octnula, A naprosto jsouc všeho bez vodítka Sladkými touhami ach! hynula, Z nichž zotavila se jen velmi zřídka. Neb Vladimír teď častěj přicházíval, A sladkým slovem, sladkým vzdechem vlíval Nového ohně v mocnosť toho palu, Jenž trávil dívku trpkou slastí žalu, A hoře spolu přec tak rozkošného, Že ráda zhynula by v proudu jeho. 46 XVI.
Teď čítala jen vroucí, sladké básně A drahé řádky písní milosti, Kde líčen žár, kde mluví srdce šťastné, Kde touha plane žhoucí žádostí, Když první lásky květou doby krásné. Teď na tarasu blouzní bez naděje, Dlíc o samotě milka sobě přeje, Teď s hvězdami se, s nocí tichou baví, Teď mluví s lunou bledou, s květův davy, A naučí se písni, v níž se želí Slavíka nápěvem cit lásky vřelý. XVII.
Tak týden uplynul. Dnes očekával Vyšínský na návštěvu přítele. Jaroslav písemně mu zprávu dával, Když v Berlíně žil; teď dvě neděle Byl v Praze juž. Tu touhy vroucí nával Víc nemoh’ udržeť a chtěl jeť k němu A určil také den hned Vyšínskému. Dnes byla neděle. Orlovských dcera Jej na dnešek juž pozvala hned včera. Čas mizí, přítel nejde; dozajista Se zdržel; rek náš k odchodu se chystá. 47 XVIII.
A právě oblíkal si novou vestu, Tu zaštěkali psové na dvoře. „Konečně!“ zvolá Vyšínský a v cestu Mu vyjíť hotuje se nahoře A s radostí juž spěchá vstříc Orestu. Tu otevrou se dvéře, ve komnatu Pan – Delarge kvapí v neuvyklém chvatu. „Můj příteli!“ tu k Vyšínskému praví A bez okolků divan na houpavý Se rozloží; „já navštívil jsem strýce A bez odkladu k tobě jdu, amice!“... XIX.
„„Jsi vítán mi,““ Vyšínský na to praví A mrzutě svůj oblék’ nový frak; „„Co neseš nového?““ „Ne mnoho!“ „„Tvoje zdraví?““ „Tak, tak! A tvé?“ „„Nuž, skoro také tak. Kdy’s přišel?““ „Dnes; můj strýc ti prodej slaví Drahého cukru. Tetka v velkém státu Své tělo skryla do těsného šatu! Ah! je to bída!“ Delarge pokračuje A na divanu se tu roztahuje. „Ah! je to bída na tom strašném světě, Že taký nesmysl zde ještě květe!“ 48 XX.
„Slaviti prodej!... Nemáš cigaro tu?“ „„Zde posluž sobě!““ „Avšak odpustíš, Že od tebe si vypůjčím dnes botu; Ta má mne tlačí; jak to bolí, víš.“ „„Zde vyber si; chtěl k Orlovským jsem!““ „O tu Věc nestarej se, máme k tomu kvasu Až do půl druhé ještě dosti času! Oh! věř mi, drahý, všecky doktoráty, O nichž jsem lehkověrcův na útraty I tobě mluvil ponejprv tě vida, Mně nepomohou! Velká rve mne bída!“... XXI.
„„Nuž, co tě trápí?““ s netrpělivostí Dí rek, jenž dům svůj opustil by rád. „Upřímně tedy! Avšak diskretnosti Teď žádám od tebe si napořád! Můj hloupý strýc – je mi to líto dosti, Že říc’ to musím – vždy mne nerad vidí, Ač jsem já jeden z oněch málo lidí, Jenž zovou se vždy vůbec „genialní“. Jsem, jak víš, literátem; kolossalní Mám vědomosti, píši verše, prosu!... Však volný život můj mu nejde k nosu! 49 XXII.
„A přec mým strýcem je, neb dědek jeho Byl mého strýce třetím bratrancem, Jenž roku tisícího sedmistého Byl v Paříži čas dlouhý vyslancem A dobyl sobě jména přeslavného. Já sám po dlouhých studijích, jak známo, Se oddal vědám. Rozumí se samo, Že psal jsem francouzsky a po německu; A když jsem rozlil tam svou vědu všecku, Tu stal jsem se pak českým literátem; Zde odmění mne jistě věda... platem!... XXIII.
„Též doufám, že zde proniknou i spíše Mé přepodivuhodné náhledy; A co má ruka sběhlým pérem píše, To v skutku účinkuje na vědy. Neb novou moudrostí vše slovo dýše...“ „„To všecko vím juž, to’s mi tehdy pravil, Když na své cestě jsem se s tebou bavil; A je mi divno, že jsem nečet’ dříve Ty články tvoje fulminantní, živé.““ „Což nenadělaly snad dosti křiku? Vždyť asi dva jsou v loňském Musejníku?“ 50 XXIV.
„„Ah tak! To musím je co nejdřív čísti, Vždyť zabývám se literaturou!““ „Ty, Vladimíre?“ „„Ano! Což Ty listy Mé neznáš básnické?““ „Ach! lekturou Mou básně nejsou! Těmi teď probřísti Čas nemůže!“ „„Vždyť’s ale kritikářem, Jdeš cestou svou, ne jiných za trakařem?““ „Dovol, Vyšínský! Radš o něčem jiném!... Má tetka není s otce mého synem Též spokojena; tak se stává tedy, Že nepotkají příznivé mne hledy. XXV.
„Můj strýc se zlobí, že vím, že je hloupý, A že to také zrovna do očí Mu povídám, a že též neodkoupí, Co moudrosť komu navždy odročí. Jak často pravím, že je skrblík skoupý!... Však s pravdou člověk nikam nedojede; A tak se mi též u tetky zle vede. Onehdy jsem jí s úklonami pravil, Že bych ji rád nějakým článkem slavil, Jen kdyby nebyla na stará léta Až k smíchu samolibá prakoketta! 51 XXVI.
„Též pro lásku mne na světě vše nudí, Však nejsem i mody blasírovaný! A kdyby nebylo tvých cigar: v hrudi By dozrál hned plán rozvažovaný, Jenž k vykonání moji ruku pudí, Vypáliť mozek sobě! Na mou věru! Kdo ví co nestane se ku večeru Jednoho dne až dlouhá chvíle přijde... Pak ať si řeknou, co chtí, všickni lidé! Tvá cigara jsou, dovol, znamenitá! Tak... a teď pojď, neb hostina nám vítá!...“ XXVII.
Vyšínský s genialním společníkem Teď vyjde, anť Jaroslav nepřišel. Delarge se klátil s uměleckým křikem, Že sotva vlastní řeči uslyšel A ukázal se pravým prakritikem! Leč u Orlovských čekali juž chvíli A jenom o Vyšínském hovořili. A milé sousedky domácí paní Hned vzdávaly své vroucí k tomu přání, Že Vyšínského v jejich dům as táhne Teď sladký magnet, po němž mladík práhne... 52 XXVIII.
Tu arci trošku domácí se paní Milostným očkem na to lahodně Usmála... avšak nad očekávání Se vyjádřila paním svobodně, Že dcera má dosť času na vdávání, A že by Vyšínský byl sotva pravý Pro děvče manžel, že jen pořád baví Ve knihách zaprášených, že se v květu Své mladosti patřičně nemá k světu, Též prý se o něm leccos podivného A tajemného praví a snad zlého. XXIX.
Však v srdci této starostlivé matky To zcela jinak vypadalo přec... Ač Vladimíra znala jen čas krátký, Juž za něj svědčila ta jedna věc, Že přímo hraničily jejich statky. Proč nebyl baronem jen? Proč se řadou, Svých předkův jako slavnou kavalkadou Vykázať nemoh’ v erbovním svém listu? O tom pak často, i když seda k whistu, Tak pilně zahloubaná přemítala, Že od té doby velmi špatně hrála. 53 XXX.
A Orlovská je hlučných společností, Jak známo juž, nevšední přítelkou; Tu mohla přece v plné důstojnosti Ukázať světu noblesse převelkou, Jíž naučila se dřív od vrchnosti. Ta dobrá paní milovala taky Všech sousedek svých závistivé zraky, Když v plné slávě stolní nářadí Jen k obdivu paničky zavádí; Když u hostiny spižíren a schránek Bohatství stůl za stkvělý zvolí stánek! XXXI.
Leč nyní k obědu!... Zde vypadalo To trochu po pansku a trochu zas Tak asi, jako když se ještě zvalo – Toť arci dávnominulý teď čas – K panu vrchnímu, což se často dálo. Když vstoupil Vyšínský, tu zraky všicky Se k němu obracely mechanicky. Pak nastalo hned dlouhé uklánění A velmi poetické uvádění Těch nejobyčejnějších osobností, V čemž Orlovský měl routiny až dosti. 54 XXXII.
Tu byl pan baron Zvolský, jenž si z toho, Že byl zde prajediným šlechticem V tom lidu, nedělal as příliš mnoho; Tu zas pan Rozum, jenž se novicem Stav v hospodářství právě, nejednoho Zástupce potřeboval v stáji, v sýpce, Anť nevěděl, co mysliť o otýpce. Tam byl pan farář; tam se v hrozném křiku Pře o zlých časech as šest úředníků, Jež často vedla jako maní cesta Sem k Orlovskému z krajinského města. XXXIII.
Elita však té celé společnosti – O mužském zatím mluvím pohlaví – Pan Měšec byl, jenž v strašné nadutosti Hned dává, kam se koli postaví, Na jevo, že má vůbec peněz dosti, A pak pan Floutek, dílen majetníci; Pan Lízálek, to pán vždy laškující S damami krásy vší a všeho stáří; Pan Klinkal, člověk s přeupřímnou tváří. Ti nedaleko Orlovského domu Cukrárnu měli, hospodářství k tomu. 55 XXXIV.
A zábava jich velekrásná byla. Tu každé slovo bavlnou jen zní, Jak drahá je a jak se podařila; Pak přijde řepka, jako blesk se k ní Hned pálenka zas mile přidružila. Ba každý hled byl skopců nízká cena, A každý vzdech jen řípa pokažená, Pak úsměv každý cukr dobrý... špatný, A každé hnutí nový stroj neplatný, I mrknutí jen nevydatná píce A zamračení lůj a jalovice. XXXV.
Orlovská za živého rozmlouvání Na druhé straně v stkvělém objevu Tam předsedala v kruhu milých paní, Jež poutaly pestrostí oděvů. To její přímé, sladké usmívání Každého hosta mile dojímalo A takto k veselosti vyzývalo; Orlovská přišla v krásné toilettě, Že podobné snad není na tom světě – Vkus měla výtečný – a Ludmila Ta v jednoduchém šatu zářila. 56 XXXVI.
Když přišla polívka, tu úředníci Zas nový process právě počali, O exekucí totiž jednající, Jíž propad’ jeden statek nemalý, Když zkazili ho chytří překupníci. Polívka byla hustá, po francouzsku, Že žádný nemusil vzíť k tomu housku; A když se paní do velkého křiku – Jak v společnosti mají vezdy v zvyku – O modě daly, tu garnírované Juž přišlo maso neočekávaně. XXXVII.
A právě Delarge řečí dlouhananskou Na mladém vlastenci tam pracoval, Tu připravena manírou hollandskou Čpí ryba, již si každý liboval. A když pak přišlo s mísou velikanskou S nahými raky dobré zadělané, Tu uváz’ náhle v velmi požehnané A dlouhé konversací s tlustou paní Náš Vyšínský a v moudrém rozkládání Jí vysvětloval, že jen v konstellací Co obraz žijí na nebesích... raci. 57 XXXVIII.
Ta druhá paní se mu vychloubala – Když na stůl přišlo ňáké fricassé – Že jedinkráte jenom milovala, Když totiž – šneky byly na mase – As patnáct roků teprv počítala. Ta třetí tam v tom krásném mousselinu Mu povídala, že čtla Melusínu Teprvé asi před čtrnácti dněmi. Však nejmoudřejší dáma mezi všemi Tam v koutě v bílých šatech atlasových Prý kochala se v spisech... Hansmannových!!! XXXIX.
Ta paní Skoupá samé komplimenty Výborné kuchyni jen dělala A povídala, že jen dva momenty V svém celém živobytí... Ustala Však rázem, když ty ornamenty Najednou uzřela tam na nákypu, Jenž smrtnou ránu hned jejímu vtipu Tou zasadil svou vonnou půvabností! A když pak dívky s hroznou citlivostí O lásce počaly, tu zatím jiná Pečeně přišla, tuším... teletina! 58 XL.
Když k dessert-u pak vína zavítala, Tu vstala mládež brzo od stolu A rovnou nohou v zahradu se brala, Mladíci, dívky pěkně pospolu!... Tu Vladimíra bezpochyby hnala Též touha ven, neb na čerstvém chtěl vzduchu Vyvětrať z všeho moudrých ženštin duchu, Jenž za oběda kol něho se proudil... Tu chvíli sám kdes po zahradě bloudil, Podal se letu myšlének zas dumných Zde chodě stínem stromů tichošumných. XLI.
Ač po obědě se vždy velmi špatně Na něco myslí, ať to cokoli, Tu Vyšínského přece blahodatně Dojalo čarokrásné vůkolí A budilo v něm touhy neodvratné. On vzpomínal na mnohé šťastné doby, Jak strojí každá radosť sobě hroby, Jak mizí život požíváním stálým, A tímto přemýšlením nenadálým Se – ač byl náš rek po jídle – jak vždycky Cit rozstřel nad ním mírně elegický. 59 XLII.
Tu probuzen je rázem z toho snění... Blíží se kroky nohy těkavé; A sladké pojme reka překvapení, Když jeho oko čile pátravé Zastřetne milé dívky objevení. Liduška stane... vstříc mu usmívá se, Tak jeho zrakům v dvojí záříc kráse!... Od rychlé chůze růměn v tvář se hloubí A půvabem ji přemilostným vroubí; Ta ňadra dmou se chvatným kolíbáním, Jak liljí lůže kyne větru váním. XLIII.
Jak byla krásná, verš můj nevysloví! To temné oko v touhách nyjící, Ten lící růžných základ lilijový, Těch ňader obrys krásně bující, Jež mile jímal krojem svým šat nový, A lehká nožka, její pohyb milý Tak Vladimíra rázem okouzlily, Že zapomněl se!... Chvíli na ni dlouhou Pozíral dojat nevýslovnou touhou, Že by ji rád byl k srdci svému vznesl, Či k jejím nohoum k úsluze jí klesl! 60 XLIV.
Tak okamžiček největšího blaha Jim oboum uprch’ v sladkém mlčení!... Jich láska ukrývaná tu se zmáhá A v uvědomění se promění A v nejhlubší až kouty srdce sáhá. On přikročil a zjeviv sladkou muku Lidušku pojal za outlinkou ruku A bez slova, to v citův překynutí Ji k srdci přitisk’ v náhlém obejmutí, A vroucí dlouhé, dlouhé políbení Vtisk’ na jejích rtů milé, sladké chvění. XLV.
Co dlouhých slov je zapotřebí asi, Kde mluví srdce nejvřelejší tluk? Kde v bytostech dvou mění na souhlasy Se každé hnutí nejmilejších muk? Ta splynou náhle všecky, všecky časy V okamžik jediný tak blahý, šťastný, Že srdce rádo zabudne ruch vlastní, Že duše jedním proudem v sebe splynou A v sobě promění se na jedinou; Tu celé světy z vidění též zmizí, Blaženosť nebes přestane býť cizí!... 61 XLVI.
Snad je to k smíchu, že v tom světě prosy By také lásky mohlo stávati, Kde falešné jen zuby, rudé nosy Je každodenně nám tu vídati; Kde dámy jenom krásné šaty nosí, Kde v velmi praktickém teď návalu Se lásce vzdávají jen pomalu; Kde dříve velemoudře spekulují A zdáním počestným se ohražují; Měříce city mírou etiquetty, Jsou vlastně vyučené prakoketty. XLVII.
Však láska Ludmilina byla vroucí, A milenec – tenť byl zas básníkem! A dívka ta, se nerozpomenouci, Se vzdala ráda v citu velikém Nic nedbajíc o modu všemohoucí. Nic zlého neviděla v blaženosti Své lásky nevinné, a tuším ctnosti Že neubylo tímto vzdáním sebe! Tou náklonností teprv krásné nebe Se všemi sněnými jen rozkošemi Se sneslo k ní teď na tu krásnou zemi. 62 XLVIII.
„Nuž, miluješ mne?“ dívku k sobě tulí Vyšínský vroucně, se jí tázaje, A prsa jeho pod tou tíží pnuly Se sladce mu, anť jako do ráje Teď zraky jeho v oči její lnuly. „„Jak život svůj!““ hned dívka odpoví mu, Své srdce svěříc retu hořícímu. „„Jak svoje žití, milý, zlatý, drahý! Ty’s nade vše mi dražší!... Život blahý Mně vzešel tebou v sladké přítomnosti, A mysliť nechci o vší budoucnosti!““... XLIX.
„I já tě miluji, ty dívko drahá, Jak srdce moje můž’ jen milovať! A nyní ponejprvé číši blaha Chci ve tvé lásce zplna požívať, Po níž mých tužeb volná peruť sáhá. Já v tobě nalez’, co jsem dosud hledal, A co mně dlouho krutý osud nedal; Ty’s navrátila k životu mne opět, Své srdce ráda za mne dala’s v oběť, Svůj dala’s život, ty’s mi dala city, Ty zhojíš srdce mého ústřed zrytý!“... 63 L.
Tu umlkl... A myslí rozčilenou Přelétly stíny minulých všech dob; Mráz v srdce sáh’ mu rukou rozlícenou, Jejž vyslal k němu mrtvých časů hrob. Tu postanul a dívku zachvácenou V myšlénkách temných vášnivě a divě Tisk’ svému k srdci tlukoucímu živě, Zrak zkalený v dál modrou upřen maje, Kde pozdní slunce věnčí žírné kraje!... Tam před švýcarským domkem právě stáli, Kde v stínu stromků slunce pršky hrály. LI.
A den se právě ku západu chýlí, Umírá vůkol všecek čilý ruch; A družný ptáček ku hnízdečku pílí, Ustane bzučeť teplý letní vzduch. Tak rek náš v úmlku zde stojí chvíli... Pak obejme v ráz dívku, uděšenou Tou nenadálou milce svého změnou, A tlukoucího srdce s plným citem, Povídá ve pohnutí okamžitém S jakýmsi unešením v ruchu, v tonu, Buď s pevností, buď v utlačeném stonu: 64 LII.
„Ty’s, Ludmilo, dnes poznala mou lásku, Ty zúplna též musíš poznati Mé celé srdce! V našich duší svazku Žádného skrytu nesmí stávati, Ni stínu naší lásky na obrázku. Já miluji tě nevýslovně, vřele, Jak milovať jen může srdce smělé, A z lásky té ti také ústa zjeví, O čemž mé srdce nyní více neví; Co vypovím ti: paměti to jesti Jen dítko z mladých žalův a bolestí. LIII.
„Mé srdce však je vyprostěno všeho, Co jím dřív třebať mocně hýbalo, A nový život, vzešlý z srdce tvého, Teď ve hloub svoji vroucně pojalo!... Když odkryji ti závoj nitra svého A upřímně pak podám tobě ruku: Tu ze svého juž srdce sudiž tluku, Tak můžeš-li mne ještě milovati, Jak sobě přeješ, lásku uchovati Mně tak, jak já i sobě přeji vroucně, Jak já tě miluji teď a budoucně. 65 LIV.
„Nuž poslyš mne! Byloť to letos v zimě, Že zamířil jsem na vířící ples, Kde střese každé se srdce se břímě A radostí plá volně pestrá směs. Tu rozkoši i já se podal přímě. Však sotva tance rozproudí se reje, Tu v besední síň cizí dáma spěje. Ten její zjev v plen pojal moje zraky A zdálo se mi, že mi anděl taký Se neobjevil dosuď krasším čárem – A prsa vzňala záhubným se žárem. LV.
„Já myslil, že jsem původ svého přání A mladých snů svých nalez’ ideál; A dívky půvabů to stkvělé plání Mou ošálilo mysl nenadál, Že srdce zápalu se darmo brání. Já přiblížím se, slyším milé zvuky Rtův jejích budící jen sladké muky; Já vířil v tance přezáchvatném toku Po jejím krásném, štíhlém, lehkém boku, Já stkvělým půvabům se vroucně kořil A v zdroje její krásy zplna znořil! 66 LVI.
„Leč byla vdána... na to den hned s rána Odjela z Prahy se svým manželem!... V mém srdci však zlá krvácela rána A ryla v nitru, bolem ztupělém, Až časem pomoc srdci mému dána: Já hynul žalem, opovrh’ jsem zemí A země této také dary všemi Se podav žalosti a zadumání. Já v sobě dávil boje své a ždání A chtěl jsem jenom bolesťmi se ztráviť, Jich jistou smrtí života se zbaviť!... LVII.
„Tu’s ty mi vzešla v bouřích hvězda milá A k životu’s mne sladkou láskou svou Jak smíru anděl opět navrátila! Nuž, přijmi v obdar vroucí lásku mou, Již’s city svými zbožně posvětila. Já lásky slasti, radosti a přízně, Tu lásky rozkoš neznám z sladké tísně; Neb to vše jenom z žalů velikosti Jsem tušil kdysi ve své zoufalosti. Mně bolesť rozkošnou tou číší byla; Na niž má ruka krví lásku vryla. 67 LVIII.
„A na důkaz svých nejvroucnějších citů Ti podám toto svaté znamení: Jen prsten malý... U vnitř v tajném skrytu Se v nejmilejším pojí snoubení Jejího jména rysy jako v štítu. Že k cizince jsem přilnul ve cizině, Ten prsten mně co milá přítelkyně Na věčnou památku Marina dala. Nuž, z lásky k tobě teď co oběť malá Buď dáno toto drahé znamení, Ať v okov lásky nám se promění!“ LIX.
A dívka místo odpovědi klesla Na prsa drahá svého milence, A slzné zraky k němu nyvě vznesla A náruživě v lící ruměnce, Jež Vyšínskému v bledou tvář jak hesla Všech vnitřních bojů zvolna vystoupily, Se její žhoucí rtové potopili; A vášnivě a v usedavém pláči Se dívka u ouzkosti k němu tlačí A jako v strachu možné ztráty jeho Objímá v návalu jej srdce svého... 68 LX.
Oh, jak jej miluje! ba nyní více Než dosud srdce samo vědělo; Ty krásné roznícené, růžné líce, To oko, ježto touhou hořelo, Ta ňadra dmoucí se, jen žár jevíce, Ba celý zjev to pravil každým hnutím! A srdce hrozilo jí rozpuknutím, Tu kdyby nevyzradilo svou lásku!... Ba nerozlučného teď teprv svazku Ji k němu poutá sladká, pevná síla, V níž její bytosť vše se ukotvila. LXI.
A všecky strasti, všecky rvoucí žaly S ním dívka snáší v milém soucitu, A jeho trýzně jejími se staly A svoje lůžko v tichém zákrytu Těch jejích prsou nevědomky stlaly. A přec kéž o tom nikdy se nezmínil, Jak Vyšínský to před chvílí byl činil! Neb ona cítí strasti jeho sice A miluje ho nyní jen tím více, Však trpíc v soucitu pro lásku k jiné, V své lásce pochybou o jeho hyne!... 69 LXII.
Večer se schýlil. Společnosť se schází, By rozešla se nyní teprvé; A párek za párkem se doprovází, Dnes mile seznámiv se poprvé. To jejich štěstí kvapící noc kazí. Též Vyšínský se v lehkém, hbitém kroku Teď dostaví s Liduškou po svém boku. Na štěstí neviděl to nikdo. Venku Hned prohlásí ten svoji za milenku Tu dívku, s níž snad maní šel jen jednou; A to je modou věru prašerednou! LXIII.
Vespolné poroučení, uklánění Teď rázem kolkolem tu nastane. Zde špatný kompliment, tam pomluvení Se dočká chování-se dělané; Zde strašné kritiky zas pohanění; Tam ostrého jazýčku hloupé řeči; Zde starý kabát, tam zas vesta něčí, Zde klobouk dočká se též zatracení, A chyb je tam hned, kde jich vlastně není!... To vše se děje s úsmáním a skrytě, A dámy k tomu líbají se hbitě!... 70 LXIV.
Tu Orlovský se náhle pozastaví – Dřív pozeptav se svojí paninky – A volá rázem mužské na pohlaví, Že budou ve čtvrtek zde obžinky, Jež přehojnou žeň letošní oslaví. Pak dokládal všem dívkám, starým paním, Že nesmí scházeť. K tomu s usmíváním Orlovská pozvání své připojuje – Že nepřijde kdo, sotva pochybuje – Tu hosté přislíbí a naposledy Se ukloní s voláním: „V čtvrtek tedy!“ LXV.
Vyšínský zůstane dnes na večeři. A příhodou své lásky rozčilen Se podá radosti, že sotva věří Svým zrakům Orlovská se divíc jen A od hlavy až po patu ho měří. Neb jak tu seděl s plápolavým okem, Proud řeči bujným řinul se mu tokem Ze směvných úst, a zdálo se, že vínem Veselosť zvítězila nad vším stínem; On nebyl oním zasmušilcem více, A přívětivě plály jeho líce. 71 LXVI.
A zdá se, že snad opět staré doby Se všemi slasťmi usmály se naň; Neb rázem stopa zmizela vší mdloby, A v plném lesku hrála jeho skráň A žert a vtip, ty jeho staré zdoby, Jak zázrakem se duchem jeho vzpnuly, Čas ještě zastinily uplynulý Svou neuvadlou, zdravou svěžestí; To celé břímě jeho bolestí Jej rázem dnešním dnem juž opustilo A srdce jeho opět jednou... žilo! LXVII.
A dívky tiché lpěly na něm zraky, A každé slovo vkradlo se jí v hruď; A když se někdy díval na ni taky, Tu rozmilý se v tvář jí rozlil stud, Tak lásky nevinné jen jevě znaky. Vyšínský rád se podal rozčilení A nedal pobízeť se k zabavení; Povídal o cestách, kde, co, jak zkusil, Že starý pán se notně zasmáť musil; Dvořil se velmi pěknou řečí paní, Že zplatilo mu sladké usmívání. 72 LXVIII.
„Juž čas, bych šel!“ „„Počkejte!““ Lidka praví. „Je pozdě v noci!“ Vladimír dí. „,Nuž, Tak přijďte zjitra!’“ hovořil ret hravý Domácí paní; „,tak si i můj muž Srdečně přeje; velmi rád se baví Vždy s vámi, drahý pane sousede! A kdy váš přítel asi přijede?’“ „Dnes čekám jej... pak milostivá paní, Když dovolíte...“ upnul zraky na ni, „Si zahrajeme divadlo buď tady Neb jinde... vaší žádám si však rady!“ LXIX.
„,Ah! divadlo!’“ domácí paní zvolá, A zrak jí planul novou radostí; „,To ráda dovoluji teď juž zpola A činím zadosť vaší žádosti!’“ I Ludmilin zrak mile zaplápolá, Neb těšila se na to dívka skrytě. „Po otci mém – juž jako malé dítě Jsem toužil po tom – něco dekorací Mi zůstalo,“ dí rek; „k té operací Bych mohl altán zřídiť ještě k tomu, Jenž v zahradě mé stojí podlé domu.“ 73 LXX.
„„Nuž dobře, pane sousede; však spíše Musíme obžinky si odbyti – ““ Tak odmlouvá teď pan Orlovský tiše – „„By lid můj mohl čeho požíti Též jednou za čas z veselosti číše!““ „Až po obžinkách arci!““ rek náš praví, „Ať čeleď též svůj krásný svátek slaví.“ Pak vstane, klobouku hned uchopí se A na vše strany dvorně poroučí se; Zprovázen od všech nejvroucnějším přáním Přislíbiť musil příchod rukou dáním. LXXI.
A venku svítí luna... Náš rek schvalně Jda pozvolna tam kolem tarasu, Jenž vrhal v dálku stíny kolossalné, Se zastaví... Tu milém po hlasu, V němž chvěly se, ach! touhy sladké, palné, Svou dívku pozná, jak se za ním kloní. On vystoupí a opne rámě o ni, A hovor sladký zdusí celováním, Jež opět hyne sladším povzdycháním. Tu „dobrou noc!“ rty šeptají a dlouhý, Předlouhý polibek zná žhavé touhy!“... 74 LXXII.
Vyšínský přeblažen teď domů kráčí; Dnes poznal lásku, její radosti!... A jak ten hvězdný blankyt, v srdci zračí Se krásný obraz přeblaženosti, Tak bohaté, že srdce nevystačí!... A dnes naň čeká radosť ještě jedna, Neb zdáli vidí, svoje zraky zvedna, Vše okna svého dvorce osvětlena. On zrychlí krok... a noha okřídlená Jej zrovna v náruč přítelovu šine, Za chvilku rek se k Jaroslavu vine! 75 KNIHA DEVÁTÁ
Donna monstrò, ch’ assomigliava appieno Nel felso aspetto angelica beltade. Tasso Ger. lib. XVIII.
Dar Abend kam herbei, und die Darstellung wurde vor einer grossen Gesellschaft und zu allgemeinem Beifall ausgeführt. Goethe.
(1859.)
I.
Šeří se jitro... první svity zory Daleký obzor vroubí záplavou, A proudy nachu na vůkolní hory Se rozlívají čarou těkavou. Den mocný počne s modrou nocí vzpory, Až jako vítěz v plném slávy plání, V své službě slunce, stíny noční zhání; Zas přírody obživnou ňadra tichá, A život sladký každým tvorem dýchá, A ptáků zpěv a brouků bzučení Jak velký hymn své počne zvonění!... [76] II.
Juž ranním jitrem záhy ve zahradě Dnes oba přátelé se octnuli A hovoříce v přeupřímné radě O dobách, ježto právě minuly, Teď podali se starých citů vládě. A za věrného srdcí vystřídání Si posléz zasedli i... ke snídaní Tam u malého v skalách vodospádu, Jenž vede s šumem stromů věčnou svádu; Lahodný chládek vane v blízké loubí, Kam šumot potoka se mile hloubí. III.
A zasednouce k stolu prostřenému Hned pustili se chutné do kávy. „Nuž, Vladimíre!“ počal k druhu svému Jaroslav zvedna zrak svůj tázavý; „Já zadosť učinil jsem ptání tvému, Teď řada na tobě! Jak žiješ? Vidím, Že’s konečně zas přilnul trošku k lidím?“ „„Jsem nyní šťasten!““ „Tedy Bohu díky! A jak se stal as ten div převeliký?“ „„Miluji, bratře!““ „Ty? A koho, prosím?“ „„Souseda svého dceru v srdci nosím!““ 77 IV.
„Tím líp! Nuž, a chceš snad se brzo ženiť?“ „„Teď aspoň ne, neb ještě nemluvil Jsem s její matkou o tom; ta věc neníť Tak lehká, jak jsem o ní jindy snil; A hned rok tento stav svůj nechci změniť.““ Jaroslav jevil největší svou radosť A přislíbil na svého druha žádosť, Že zůstane rád nějakou zde dobu. O Marině však mlčel; nechtěl z hrobu Vyhourať staré, bolné upomínky A neučinil o ní ani zmínky... V.
„Je hezká, bratře?“ „„Co to za otázku? Skutečná krása jímá básníka!““ „Nuž, uvidím ji, tu tvou milou lásku?“ „„Dnes ještě, chceš-li; já však tolika O tobě povídal juž, že na zkázku Tě znají jako mne a že jim věru Víc nejsi cizincem. Dnes ku večeru Se ještě k Orlovskému podíváme, Neb mnoho vespol vyjednávať máme. Ty’s přišel v nejpěknější dobu právě, By’s zběhlým štětcem prospěl mojí slávě. 78 VI.
„Budem’ hráť divadlo, a k také práci Jsi přišel právě, Jaroslave, vhod; Neb na mnohé as bude dekoraci – Jež mého otce statečný je, plod – Sem tam snad něco scházeť; neb ti draci Šafáře mého – jinak kluci hodní – Mi na tom dědictví jak brouci škodní Vždy pracují v altánu opuštěném; Doufám, že za čtrnáct dní všecko sženem’. V zbraň Klicperův pak „Divotvorný“ musí, A Delarge ať se ve kritice zkusí. VII.
„Znáš Delarge?“ „„Já? Neznám!““ „Ten tu schází, To je ti člověk holý podivín A spolu literát! Ah! tam přichází Co svojí slávy nejsmutnější stín. Jej strašný smutek všady doprovází. Vítejte! Zde pan Delarge! Zde můj přítel Černický, Delarge-i!“ „„Jsem jeho ctitel Juž dlouhý čas, co jeho krásná díla I přísný úsudek můj zachvátila.““ Malíř se ukloní, Delarge si vzdychne, Pak sedne si a zívá, pak si kýchne. 79 VIII.
„Avá!“ se ozvav strašně opět zívá; „Ten život zde je věru k zbláznění!“ A na zbytky se snídaní mdle dívá. „„Kde jste byl včera za dne schýlení? Když přišla vína, byl jste pryč? Ta živá Sousedka vaše si pak stěžovala...““ „Oh! kéž mi raděj věčný pokoj dala! Mně přišlo nanic jejích od cukrovin, A já hned běžel do Moravských Novin Psát krásný článek kulturněkritický, Tož v dialogu, velmi aesthetický. IX.
„Tam jedině se ještě dosuď znají Na celém světě v aesthetice dnes; A doufám, že ji vnukům uchovají. Neb slavný Hansmann nenajde se kdes, Leč as jen v krásném Eskimáků kraji. Tam ještě přece ňáká jará síla Se před záhubou vzdělanosti skryla!“... (Ondra a Jirka, jeho kollegové, Jsou arci ze salonu lionové; Jich kdyby nebylo, kdo ze skandálu A z smíchu by nám pomoh’ ve žurnálu?) 80 X.
„„My chcem’ hráť divadlo! Chtěl byste s námi, Delarge-i, držeť?““ „Hráti divadlo?! Což osud divadla vám není známý?“ „„Bohužel, je!““ dí rek, a sedadlo Se náhodou mu překotilo. „„S vámi Však půjde nám vše dobře; regisseurem Musíte naším býť s svým ostrým pérem!““ „Nuž, pro mne, buď si!“ „„Tedy ujednáno?““ „Ba!“ „„Začneme hned ještě zjitra ráno! A Jaroslave, což pak dekorací?““ „,Dnes ještě, bratře, též svou začnu práci.’“ XI.
Odešli všickni zahrát ve kuželky... Co naši známí takto jednali, Liduška hlasem jako rajské pělky Ze spánku vzbudila den nastalý A chladnou zahradu dle celé délky Ve sladkém nepokoji přebíhala. A na Vladimíra si vzpomínala, Anť každý hled a každé pousmání Jí od včerejška na mysl se sklání; Sem tam se noří v lístku milé čtení, Jejž vroucně líbá v sebe zapomnění. 81 XII.
Od svého mládí náchylna vždy jsouci K sladkému touhách cizích blouznění, Vždy nejistý a mile přece zvoucí Si přála cíl vroucího cítění, Ač, co je láska, dosud nevědouci. A jako dítě postavena k tomu V kruh zplna cizí, otcovského domu Jsouc vzdálena a vroucí lásky matky, Když rozpukoval se věk milý, sladký, Kde k uvědomění se budí panna: Tu dívka zůstala vždy nepoznaná. XIII.
Že její družky duševního cviku S blouznivou duší nesouhlasily, Tu nepřilnula také – proti zvyku Dam mladistvých, jež, když se spatřily, Hned náklonností vrou ne bez povyku – Ku žádné z nich všech ve přátelství vroucím. A v mladém srdci, povždy v touhách mroucím Po tušeném a sněném pouze štěstí, Blažící sdílnosť nemohla kdy kvésti. Tak osamotněla svých citů s zdrojem Tož sama v sobě hynouc nepokojem. 82 XIV.
A když se posléz domů navrátila, Matčina mysl nekynula vstříc Té mírné duši; neboť necítila Juž matka vroucně tak a dětsky víc, Jak Ludmila si tajně přála byla. Tak o sobě zas dívka žilať, a sny Dob mladistvých jen tvořily kruh krásný, V němž sbíhaly se všecky touhy její; A v milé světy dívku uvádějí Teď knihy jen, a přišly doby krásné, Kde dámy vůbec čítají též... básně! XV.
Ó krásné časy zlaté nevinnosti A luzné hry panenských myšlének, Kde ještě v čisté neporušenosti Ba celý život jeví svatý vděk, Kde každý cit je sterou blažeností! Toť života je doba růžná, zlatá, Kde dosuď neznána nejmenší ztráta, Kde myšlénky jsou lilijové květy, A tužby jenom nebes hvězdné světy; Kde city jeví život svůj jen slastí, A kde blankyt zbožné duše vlastí!... 83 XVI.
Jak mírná, tichá, dumná holubinka, Je Ludmila a družná, soucitná; Jak nejsladších snů živá upomínka, Jak záře blaha mile zásvitná; Tak půvabná, jak jarní je květinka; Lahodná, ke všem vlídná, mile něžná, Panenské důstojnosti přísně střežná, A zbožná jako první anděl v ráji A čilá jako Víla v sladké báji; Ta nejkrásnější básníka myšlénka Je Vyšínského půvabná milenka. XVII.
Však nikoli ta chladná, stkvělá krása Svým leskem věnčí Ludmilinu tvář: Je nejvíc zrak to, z něhož lásky spása Tak zázračnou a milou sílá zář, Že srdce rázem tajnou slastí zjásá. Je libosť sladké postavy to celé, Co poutá; každé hnutí, touhy vřel Budíc, je prozrazuje, a zvuk řeči O přízni slavíkově mile svědčí, Neb taký výraz chvěje tónem slova, Že z něho prosvitá cit, touha znova. 84 XVIII.
A milovať ji musí, koho zraky Se potkaly s jejími jednou jen. A kdo ji vidí v domácnosti taky, Ten tím víc jejím zjevem okouzlen; Vše nosí luzné vládkyně zde znaky. Jak bujné ptáče se zpěvem vždy vstává, Tak tvůrci oběť modlitbou svou dává; Pak po záhonech z rána v zahradě se Jak jarní motýl v milém spěchu nese, A sama zalívá si květy rosné, Jež právě pučí bujné, vůněnosné. XIX.
Pak trošku zasedne si ku klavíru A sladkým hláskem zahrdličkuje Romanci nějakou; pak na lekturu Své zraky obrátí a háčkuje A blouzní o nějakém bohatýru. Ta zamyslí se, svoji práci pustí A slyší jen, jak tajemně list šustí, Jak ze slunce se bledý měsíc tvoří, Jak slabě svítí modré na pohoří, Jak slavík tluče blízko u tarasu; A zvuky slyší neznámého hlasu! 85 XX.
Ten cizí hlas tak milý je a sladký, Že naslouchá mu stále v napnutí; A řečí milou, jako ze pohádky, K ní šeptem mluví v sladkém pohnutí, Však dívka neví co; tu rozruch vrátký Ji ňadra ouží, srdce silně tluče... A když se z toho snění vzbudí ruče, Zas neví proč jí as tak ouzko, milo, Tak toužebno ach! kolem srdce bylo; Tu přeje sen si v sladkém nepokoji A přece toho snu se také bojí... XXI.
Odpůldne vyjde s matkou na procházku A dělá v blízkém městě návštěvy; Zde odpovědíť starou na otázku „Jaké je zdraví?“ známým vtipně ví, Tak mnohou přijmouc na tatínka zkázku. Pak vyjedou též přes hory a doly, Tož „en famille“ k svým známým do vůkolí; Pak jsou zas doma často četní hosti. A takto mizel v pěkné střídavosti Lidušce den jak den, až přišlo léto; Pro ni ten nejšťastnější čas vždy je to. 86 XXII.
Liduška miluje... a všecky touhy Teď rázem podstaty juž nabyly; A v mladém srdci rozkvitnul cit pouhý, Jejž rozňal náhle obraz spanilý, Jenž v nejistých snách stkvěl se čas tak dlouhý. Tu počalo to v jejích ňadrách vříti, A sladký proud ve slastí vlnobití Teď rozdmul srdce k horoucímu plání; A dívky myšlénky a vzpomínání A její city, každé srdce hnutí S ním splývalo jen v sladkém utonutí. XXIII.
Když o samotě v komnatce své sedí, Tu čte a... myslí jenom na něho; Když ve zahradě na ta kvítka hledí, Tu v tužbě svého srdce bouřného Se na něj ptá, a kvítka odpovědí; A lístky růže rvouc juž opět ptá se, Zdaž milována; pochybuje zase, Když poslední list nedá zkázku ždanou; Zas přeje noc si nyní milovanou, By hvězd se ptala, a ty na otázku Jí přikynují, svědčí věrnou lásku. 87 XXIV.
Když slyšeť štěkání, na taras běží A v stranu, odkuď hluší, pozírá; A srdce tepá, dmou se ňadra svěží, A sladký cit se jimi rozstírá; Pak pokradmo hned podívat se běží, A čeká chvíli; pak se skryje zase A číhá dlouho, dlouho na tarase!... Když zachvěje se večer chladným vánkem, Tu dlouho řevní s prchajícím spánkem; Naň myslí, když se snové ku ní blíží, Až usnouc v něm svou celou duši shříží. XXV.
Dnes ráno však, než opozdile vstala, Lehounce služka stáhne záclonu A procitnoucí dívce lístek dala. „Pán z Vyšínky vám vzdává úklonu; Bylť tady hošík s listem!“... Dívka vzala Třesoucí rukou lístek vonný, malý A otevřela ho. Tu zraky plály Jí vrouc radostí... Ret její blahý Horoucně líbá psané ony tahy, V nichž vše, co včera k ní tak přímě pravil, Zde písmem dotvrdil a poopravil. 88 XXVI.
Znělť takto obsah horoucí té písně: „Čím kdysi vřely mého srdce tísně, To roztálo se žárem lásky Tvé; Mnou dříve trpký osud vládl přísně, Teď za to láska Tvá mne v nebe zve. Ty smírný anděl v srdce mé se kloníš, Kde Tebou žijí vzniklé city zas; Ty mého srdce strunami teď zvoníš A v souzvuk ladíš mroucí nesouhlas; Ty nevýslovné blaho na mne roníš A kouzlíš nazpět bájné lásky čas!...“ XXVII.
Ten lístek drahý za ňadra si schová, By přímo na srdci jí spočíval!... A brzy všecka vroucí jeho slova Ret její nazpaměť jí ozýval. Ba láska šťastná slova básníkova Ve sladkou šatí milou melodiji, Že zvukem dvojím v řeči, v zpěvu žijí... Tak dívka zpívá teď, co srdce pělo, Když city svoje básní obvíjelo; Ten nápěv, jenž jen v srdci zvonil tajně, Teď vyrčen dívky zpěvem blahodajně. 89 XXVIII.
A nevýslovnou slasť svou dívka tají A nikomu ruch srdce nezjeví; Jen večer písně sladké zvuky lkají, By jimi dívka došla úlevy. Té písni druzi naši naslouchají. „Tož milé dítě!“ k slovům mým si píseň Jejího srdce utvořila tíseň. Teď vzhůru, příteli!“ Za malou chvíli Ve velkou komnatu juž vestoupili; Černický uveden je bez okolků A brzo zdomácní v tom milém spolku. XXIX.
Tu musil hned juž o Vlaších povídať A o svých cestách v dalné cizině; Pak neustále odpovědi střídať S domácím pánem skoro jedině, Jenž těšil se, že častěj bude vídať Milého hosta v jejich společnosti. Jaroslav stranou s velkou pozorností Milostné dívky sledil každé hnutí, A viděl dobře, v oddaném že lnutí Tu ssála každé slovo Vyšínského, Že zraky lpěly na postavě jeho. 90 XXX.
Zatím se s Vladimírem umlouvala Domácí paní stran těch obžinek A Ludmilu též do své rady vzala; Neb ponavrhl veselý náš rek, By slavnosť ta se v skutku slavnou stala, Že musí dámy oblíc’ selské šaty, A paní Orlovská vzíť čepec zlatý. On sám že s Delargem a se svým hostem Zas přijde vesničanů v šatu prostém; Též dámy z města podvoliť se k škodě Své toiletty musí nové modě. XXXI.
Po dlouhém odporu a odmlouvání Domácí paní posléz svolila. Druhý den ráno ještě za svitání Do města hospodyně musila, By nakoupila všeho podlé přání. Též zvaným dámám zprávu o tom dala, Ač každá návrh tento nepřijala, Leč větší čásť přec ke dni obzvláštnímu Hned přislíbila přijíť ve kostumu, A dva, tři dni se ztráví na přípravy, Div že si nepomatou dámy hlavy!... 91 XXXlI.
Leč Vladimír dnes ještě stran převleku S Delargem velevelkou obtíž měl. „Já? cože!? kostume?... To se mému věku Víc nehodí, i kdybych také chtěl! Pak nežádejte věci na člověku, Jež nesouhlasí s literatstvím! Jděte! Co pak by řekli v literárním světě, Kdyby se takhle dozvěděli o mně, Že blázna jsem tu dělal v roli skromné!? To udělám: v kritickovelké hloubce Do novin pošlu zprávu na tři sloupce!“ XXXIII.
Vyšínský upustil pak od záměru. „Oh! také věci,“ mluvil Delarge dál, „Se nehodí juž z čista, na mou věru, Pro náš věk praktický!“ Pak rychle vstal A leh’ si opět; beze všeho směru Hned mluvil o Indiji, Nikobárech, A o čarodějnicích, jejich čárech, O středověku, o Kaliforniji A o Spartánech; hned zas o Angliji, O Hansmannu a pastuchách, a hnusné Mu na světě vše – kleje, zívá, usne!... 92 XXXIV.
I druzi naši ty dni hovořili O hojných přípravách k té slavnosti. „Nuž, tedy líbí se ti, bratře milý, Má dívka?“ „„Mnoho štěstí!““ s vroucností Tu odpověděl Jaroslav. „„Jeť ušlechtilý To zjev, a přeji ti, by láska tvoje V ní došla v skutku nezhubného zdroje. Chceš jistě základ ku jejímu štěstí Budoucně podať?““ „Příteli, tak jesti!“ Jaroslav umlk’, slza přešla řásy, Ač nevěděl, proč slza ta se hlásí. XXXV.
Konečně přišel čtvrtek, a když hosti Se sešli z města a pak z vůkolí, Tu bylo spěchu a povyku dosti Jak v domě tak i blíže stodoly, Kde domácí lid čeká s toužebností. A na křídlatém voze někdo nyní Přijíždí a hned kvapí v hlučnou síni; A zas se někdo s velkým uzlem žene, Kde kostumy se kryjí drahocenné, Pak teprv nastane Vám toiletta; Než ukončí se, po půl dni je veta. 93 XXXVI.
Tu najednou Vám zahřmí hrozná rána, A na všech stranách jeví se hned ruch. Teď otevře se domu hlavní brána, A dojemný zpěv mile vábí sluch. A jaká nyní krásná podívaná! Z protější strany; přímo ze štěpnice Se mladé dívky mile zpívajíce V nedělním šatě dlouhou řadou berou, Jež z letních květů věnce pentlí sterou Tu v hlavách pestře ovinuté mají; Jim všem radostí vroucí zraky plají. XXXVII.
A nejprv šafář novém ve kabátě – Jejž každý rok vždy po žních dostane, Že svědomitě na větrném mlatě Dohlíží k práci často přervané, By někdy mlatci o hubeném platě Si neplnili hlubé kapsy žitem – Se s vážnou tváří v něco rozpačitém Ubírá stavu s věncem za klobúkem A nespokojen toho zpěvu s hlukem; Neb krásnou řeč si právě slabikoval, Již dlouho svému panstvu připravoval. 94 XXXVIII.
Zde připomenouť musím, že ten statek Orlovských leží v kraji takovém, Kde ve všední den jako v velký svátek Kroj původní se drží v právu svém A dosuď nošen bývá od děvčátek. Nuž arci mnohá z venkovských teď panen Do města přijdouc – aby nepohaněn Šat její zůstal – hned ho s sebe svlíkne A brzo dlouhým městským sukním zvykne, Jež za předrahý peníz sobě koupí: Tak pod praporec kultury zde vstoupí. XXXIX.
Však zde si ještě ten lid naivní váží Svých krátkých sukní, dlouhých kabátů, A s špenzry, s kordulkou se dobře snáší A s collier-em též z ryzích dukátů; Ba kazajka zde také neuráží, Mladý lid mužský kožených se arci Juž spodků štítí, jichž si váží starci; Však u mužského věru od jakživa Šat v nepořádku poetickém bývá; My v městě máme frak... ti na kalhoty Zas venku mají převysoké boty. 95 XL.
A dívky v nejprvnější nesou řadě Tam velký věnec z klasů bohatých, Jenž zdoben fábory je ku parádě. Jest určen panstvu. Teď se v kulatých Zas kloboucích po šafářově radě Juž berou ženci; za nimi pak čilá Domácí čeleď kroky připojila; Pak ukončuje celou pestrou řadu Několik řebřinových vozů vzadu, Na nichž se v divé veselosti fantí S horoucí hudbou vesští muzikanti. XLI.
Ten průvod zámeckou se branou hatí, Kde vzáctná čeká hlučná společnosť... Když šafář koktáním řeč svoji zplatí – Že nebyla však rýmovaná dosť, Tu nemožno ji vnukům uchovati – A věnec z klasů přeohromně velký Se do rukou též dostal velitelky, Tu do vozů si všickni sešlí hosti Zasednou rázem v bujné veselosti, A celý průvod hlučný, přestrakatý Tam přes dvůr odjíždí zadními vraty. 96 XLII.
Teď jde se s hudbou blízké do vesnice, Kde všecko ku veliké hostině A odpoledne hlučné ku muzice Je uchystáno k páté hodině V prostranné hospodě tam „u Přilbice“. Dnes u jídla zde posluhují páni, A služební bez všeho upejpání Té krátké radosti zde požívají A v ničem sobě také nezadají. Tu Ludmila, tam stará paní v davu Se tuží, podávajíce teď kávu. XLIII.
A odpoledne teprv tanec začne; Tu společnosť pak nové posily, A to i v skutku výdatné a značné, Novými z města hostmi docílí, Že hlučno hned, jak v krupobitném mračně. Juž tančí se, a smích a živá radosť A hluk a žert pak rozhrá čilou mladosť, A na okamžik zde si pravé štěstí Svůj stánek rozbije, a bez bolesti A trapné starosti čas rychlý mine, A veselosť své kouzlo kol všech vine. 97 XLIV.
Tu Vladimír a také přítel jeho Na ňáký taneček se pustí v proud, A srdce sprostěno teď smutku všeho A trapně jímajících krutých pout, Se podá šumu víru záchvatného. Po boku reka dívka jeho letí Jak jarý ptáček větru ve zápětí; Tak milá dnes v svém novém šatě byla, Že ráda za ní touha zabloudila, Jak přírody to pravé, sladké dítko A venkovského luhu krásné kvítko. XLV.
Živůtek těsný z axamitu mile Ty svěží formy ňader ukrýval; Ta krátká sukně nožky malé, čilé, Na nichž se černý střevíc upínal, Vyzrazovala ve punčošce bílé; Pak zástěrka a na tom krčku pyšném Ta černá stužka, jež na milodyšném Se ňadru kolíbala jako živá; Z černého vlasu, v němž se věnec skrývá, Ty dlouhé copy kolem ovinuté: To vše jí slušelo jak přidechnuté. 98 XLVI.
I druhé dámy měly z sebe radosť A z přestrojení se teď těšily; Ba zdálo se, že mnohá z nich i mladosť Zas nalezla a půvab spanilý... Tu na starého pána zřejmou žádosť Se zatančila také rejdovačka, I kadrilla, však chasa, že to hračka, Hned uznala; a když pak pozdě bylo, Tu zponenáhla se též vyprázdnilo, A publikum juž k vzdálenému městu Za svitu luny koná milou cestu. XLVII.
Ach, za takých cest dělají se rády Tak zvané romantické známosti! Tu v každé kalužině vodospády Vidíme; měsíc s shovívavostí – Se dívá na žerty a tajné rady, Ba přislouchá též k hubičkám a šprýmům – Jež nehodí se k prosaickým rýmům – A když se dámy doprovodí domů, Tu průvodce tisk ručky, nebo k tomu Snad ještě dražší čije znamení, Jež průvodnictví mile odmění!... 99 XLVIII.
Co zatím v hospodě se teprv nyní Svobodně tanci všickni oddají, Od Vyšínského pozvání se činí – Též mnohé rendez-vous hned v podtají – Na druhou neděli, kde, jak rek míní, Též české divadlo se bude hráti! Ta zpráva náhlá všech dam nervy zchvátí, A mnohá myslí, že to nápad vesský, Že divadlo to bude hráť se česky; Jsou na venkově žel ach! mnohé dámy, Jež nevědí, zda Češkami jsou samy. XLIX.
Tu některé juž u srdce hned píchlo, Zda nebude snad ke hře vyzvána; Ta poroučí se přenápadně rychlo A neodpoví jsouci tázána. Ach! jedno děvče hluboce si vzdychlo, Tož Ludmila; ta k vůli Vyšínskému Hráť musila, ač odmlouvala jemu. Není sic ve „Klobouku“ role děvy Tak velká; Ludmila však napřed jeví Strach z lamp, neb věru! žádný žert to není Hráť divadlo, byť známých v shromáždění. 100 L.
Den na to na Vyšínce časně z rána Se počaly hned s chutí přípravy; Tu mnohá věc je i hned obeslána, A truhlář, tesař se též dostaví, A za ranou se ozývá teď rána Po celém domě, v altánu a v síni, Že stará Bětka neví, co se činí, A hádá na ženění svého pána. Juž dnes je každá role rozepsána, Lakomec, Barnabáš a dva studenti Do města posláni jsou s komplimenty. LI.
Liduška dívku má; toť rozumí se, Že Vyšínský sám má zas milence; A správcův písař, ten rád uvolí se K básníku dubového bez věnce, Jenž hladovou má ruku v každé míse. Delarge má regiji, a Jaroslava Zanímá arci práce takřka hravá; On štětcem obnovuje staré škváry, Jež dávno dospěly juž na zlé máry: Tak všady pracováno v noci, ve dne, Až na neděli právě do poledne. 101 LII.
Na přání Vyšínského zbudována Je na jevišti nová opona, A na ni krajinka je malována S Orlovských domkem! Tak se dokoná Poslední příprava. Teď malá brána, Jež do altánu vede ze zahrady, Též musí na neděli do parády; Tu kolem rostlin vonných rozstaveno – Však neznám všechněch afrikanské jméno – Guirlandy z bujné lesních stromů chvoji Pak dodávají síni zdoby dvojí. LIII.
V neděli ráno všickni herci časně Ku hlavní zkoušce přišli najednou. Hrálť sice každý ústy velmi krásně, Však mimiku měl za to šerednou, A přec se dařilo jim dosti šťastně. Studenti řvali; básník tady čuměl, Jak naši herci, nebo nic neuměl; Vyšínský paměť děravou měl taky A Ludmilu tak přived’ u rozpaky, Že musila býť její celá scena As po třetí juž opět představena. 102 LIV.
Lakomec dělal, jako kdyby stále Jen hojné almužny byl rozdával; A věru bylo skoro juž na mále – Když druhý akt se právě dohrával – Žeby tu všickni byli dali vale Slavnému divadlu a šli zas domů; Však Barnabáš zabránil ještě tomu. Svým krásným, čistým, pravým orgánem On hřímal strašně celým altánem, A šermoval, řval, dupal, dělal křiky, Jak Šimanovský, když hrá milovníky. LV.
On bezpochyby také nestudoval Ty slavné Hamletovy regule; A nač by je as nyní memoroval, Vždyť zdoby jsou juž dávno minulé, A Shakespeare by se za to poděkoval!... Pak tomu obecenstvo přiučeno – Má velkou, velkou skromnosť za své věno – Nač s úlohou svou tolik dělať flausů, Když není jeden pohyb bez applausu?... Nuž v velkém potlesku ať stále žije Poslední s herci všemi galerije!... 103 LVI.
Dokuď jsem ještě klukem býval malým, Tu arci divadla jsem českého Byl navštěvovatelem velmi dbalým, A z toho světa přezázračného Jsem odcházíval s žalem neustálým. Tu pěla Podhorská nám, Strakatý pěl, A srdce oheň v zpěvu krásném kypěl!... Však teď jen slyšeť hrůznou deklamací S tou nejstrašnější hlasů modulací! Kdy počne v divadle nám éra nová? Kdy dostaví se druhá Kolárová?... LVII.
Snad úlohám svým naučí se jednou Ti slavní naši herci pozděj přec! Pak také souffleur ztratí prašerednou – Je to sic smutná, pravdivá však věc – Svou první, ačže vždycky neouhlednou, Přec znamenitou na divadle roli! Snad přestane též výstup kterýkoli Na svoje konto každý herec hráti, By člověk nemusil se tehdy smáti –– My viděť chceme tvář, ne herců záda – Když drámy děj tu vroucí slzy žádá. 104 LVIII.
Osudné posléz přišlo odpoledne. A rek náš hosti jak moh’ přivítal; Po dlouhém čase jednou bezprostředně Jim zábavy všem dosti poskytal. A ku večeru všecko se pak zvedne A v nový Thalijin chrám juž se tlačí, Že divadlo to málem nevystačí. Pak hraje se, a nad očekávání Jde dobře vše, jak při představování V stavovském divadle, kde hrají vždycky – Bez zkoušek – v referátech překlassicky!!! LIX.
Tak večer uplyne zas ve zábavě, A všechněm planou zraky radostí. A po divadle k větší ještě slávě Zas nová čeká rozkoš na hosti; Neb v komnatách se davy usmívavé Pak sejdou k tanci v pestrém, bujném reji. A vše se baví dnes tím srdečněji, Že bez všech komplimentů, bez okolků Se náhle všickni octnuli v tom spolku. A dávno půlnoc nad krajem se vznesla, Než bujná radosť v sladký spánek klesla. 105 LX.
Když po poslední bylo po kadrille, Tu několik se pánů vytratí, A rázem melodije ušlechtilé Se počnou ve zahradě zpívati. Teď vše se k oknům žene. Písně milé Tou tichou nocí jako touhy lkají, Pak radostí se opět rozhoupají, Až v sboru velkém spojí najednou se A v dalném lese zvěnou rozletnou se!... Tu pozvolna se společnosť rozchází A hlučný kvartett v dál ji doprovází. LXI.
Kde jsou ty časy zpěvu dojemného A proslavených jindy kvartettů, A zastaveníček též druhu všeho, Kde sbory byly ve svém rozkvětu A uznání vždy došly všestranného?... Ten krásný způsob, vše jen zpěvem slaviť, Přestal, co začaly se dílny staviť, A milé zvuky sborů Jelenových A Škroupových a komponistů nových, Jež po celé se pěly vlasti naší, Ty nyní někde v archivech jen straší! 106 LXII.
Tak míjel týden po týdni: dnes malý Se výlet aranžoval, zjitra zas Se muzikanti v lese objednali, Klassickým zpěvem skončil slavný kvas, A bouřka, když se všickni domů brali, Je pokřtila pak na zpáteční cestě. Tu slavnosť nějaká zas byla v městě, A zítra pouť, pozejtří posvícení; Pak slaví se zas i den narození; Pak zas se hrálo divadlo, jež málem Se ukončilo opět stkvělým bálem. LXIII.
Na takém bále pěkná podívaná. Juž odpoledne celá společnosť, Jež dva dni před tím bývá obeslána, Se sejde časně, vždycky četná dosť. Tu svačí se; pak se hned fortepiána Uchopí člověk, k tomu odsouzený, By do dvanácti s noci beze změny Tak strašně hloupou, zcela duchaprázdnou Ubíjel posluchače hudbou; ráznou A národní snad melodiji zmála Nacházíš, jež by srdce rozhoupala. 107 LXIV.
Tu počne tančiť se; zde na dva roky Juž napřed pár se neengažuje; Jaké as tanečnice dělá kroky, To se zde také nekritisuje. Tančí se. Arci vidíš často soky, Jak oba řevní o svou tanečnici A škaredí se, jak dva kominíci. To však se venku přece děje zřídka. Milého každý uchopí se dítka, Jak na vůli má; také se zde panna Tak lehce nevyzná: „Jsem juž zadána.“ LXV.
Z zadání toho málo kdy se svatba Následkem milým nutně ukáže, A jen když starostlivá matička dbá – Juž počítajíc napřed na gáže – Tu otevře se nedostupná hradba. Však častěji se stává – zvláště v městě – Že nevědomky přijdeš... ku nevěstě, Aniž’s měl milenku, a to jen z bálů! Nuž, proto sláva budiž karneválu, On z panen dělá paní, pramládencům Též dopomůže... ku myrtovým věncům! 108 LXVI.
V šest hodin začne se, a o desíti Je odpočinek; tu se kuřata – Snad také slepice, což povědíti Zde od místa – a spolu housata, Pak uzenina s telecím vyřítí A na velkých se mísách presentuje. Tu každý lion hned se ukloňuje – Neb tanec tráví šeredně – zajíce Ten vyvolí si, ten zas pranic více Leč teletinu; tomu kuře voní, Jak se kam mysl tanečníků kloní. LXVII.
Však nejvíc jazyk... hovězí se hledá A k němu pravý Malínský náš křen; Tu s ulovenou kořistí si sedá, Kdo malé místečko si najde jen. Tam odpočívá tanečnice bledá, Jež nemá appetýtu; zde se pivo Plzeňské oznámí, a nyní živo Je teprv mezi hladovými pány, Již u sklenic si rozbijí své stány... Zadrnká fortepiano... tanečníci Juž opět k nové musí expedici. 109 LXVIII.
Tak tančeno až do půlnoci bývá. Domácí paní počne dřímati, A mnohá dáma mdlá pokradmo zívá, Až s gardedamou pak se vytratí. Tu bije jedna: tanec poumdlívá, Nastane šramot o shawly a pláště, Též o kabáty, o klobouky zvláště; Kočáry, nové, starobylé, různé Pod střechou kryjí tanečnice luzné, Křik nastane a nářek starých paní, A mladíci jdou domů za výskání. LXIX.
U Orlovských to arci „noble“ bylo, Neb paní na to velmi držela... Tak léto květné luhy opustilo, Docházel podzimek, ba hleděla Juž zima do oken, až přimrazilo. A sanice zas, besedy a bály – Tak zvané „domácí“ – najednou hrály Teď první, krásnou, znamenitou roli A střídaly se v městě, ve vůkolí: Zde žádný mrazů sobě nepovšímá, Jen nových radostí je zdrojem zima. 110 LXX.
O sláva tobě, zimo, i s tvým blátem! Kdo jen tvé krásy všecky vyčítá? Ty, luzná Vílo, stříbrným jsi šatem A muffy, shawly, plášti obkrytá! Ty nezkroceně brojíš attentátem S tou lidskou zmalátnělou citlivostí, Ba horšíš podagra svým mrazem dosti! Nuž sláva tobě, z obličejů larvy Si tvoříš, v nichžto květou duh vše barvy, Sláva ti, zimo, s červenými nosy A s rýmou, s kašlem, s dary světské prosy! LXXI.
Má jaro, léto, podzimek své básně, A chválí v mnohém verši nadšeném Je falanx básníků vždy jednohlasně! Však nedržím já s slavným Thomsonem, Jenž zimu také opěval tak krásně. Má zima radosti, však hubené jsou, A strašnou chřipkou napřed juž se třesou; Mně zimou zmizí všecky ideály, Jež od jara mi srdcem vroucím plály, A pocit zhouby, pocit smrti chladné V to vřelé srdce jako mráz mi padne!... 111 LXXII.
Tu ku Praze se na žádosť své paní Konečně Orlovský též obrátí, Opustí venkov po rozvažování, Ač neměl chuti!... Náš rek zůstati Teď nemoh’; odeslal hned dlouhé psaní Do Prahy příteli, jenž odjel spíše; By nové dílo dokončil tam tiše. A pusto v domech našich známých vane, Jak v hrobě, v němž vše štěstí pochované!... My však se za Vyšínským podíváme Též do Prahy, tam naleznem’ své známé. 112 Poznamenání.
Kniha sedmá.
1 Verše tyto vztahují se k velekomickému oznámení jistých novin, ježto jest tak vtipně a filosoficky uměle sestaveno, že je k vůli jeho humoru dávám zde otisknouti. Zníť doslovně takto: „Pana Vyšínského“, románu ve verších od Gustava Pflegera, vyšel právě druhý díl, čili kniha III., IV., V. a VI., a prodává se za 40 nových krejcarů. – Již dle komentaru přidaného k tomuto dílu dle chvalného způsobu některých mladých našich básníků patrno jest, že básník svůj rýmovaný román píše právě tak, jako p. S. svůj humoristický: „Věčný Ženich“, čekajíce, až se kdes v básnické neb prosaické literatuře české něco vyskytne, co by jim mohlo poskytnouti podnět k pokračování. Poněvadž ale podobných věcí „u nás“ po málu vychází, budeme nepochybně žel! dlouho muset čekati na obou šťastný konec.“ Když jsem četl oznámení to, dal jsem se do hlasitého pláče, že pro hubenosť naší milé české básnické i nebásnické literatury – já vím, že vši- [113] ckni čeští literati udělali p. oznamovateli za to veliký kompliment – můj překrásný, klassický román, jemuž se ani řecká Iliada nevyrovná, zůstane nedokončen. Tu jsem rozhorlen držel ještě delší monolog než Wallenstein od Schillera a ustanovil jsem se na tom, navzdor úplnému nedostatku látky, aby se dočkal p. oznamovatel „šťastného konce“ a aby nemusil hned napřed nositi smutek, Vyšínského pousser jusgu’au bout.– Ostatně ujišťuji p. oznamovatele, že nečekám na podněty z naší literatury k dalšímu pokračování, neboť by tak mnohý článek toho feuilletonu, kde vede oznámení českých spisův, podal dosti a dosti látky k desíti-svazkovým humoristickým románům všeho druhu a všech barev, kdyby člověk měl právě na vůli upotřebiti jich. 2 Vy prý jste si dovolil, pane Hansmanne *, v jednom čísle svých novin za mé žerty vynadati mně velmi elegantním způsobem? Vy jste kmotr! Kdybyste se byl dříve přiznal, že jste dopisovatelem a kritikem svých novin v jedné osobě, tu bych si byl k vůli vám nedělal tolik nepříležitostí. Jak se zdá, ráčíte býti taktom dobrý pán; jen když vás někdy obejde slabá chvíle, tu si šlápnete poněkud na rozum. A toho je mi velice velmi líto. Vidíte tedy, pane Hansmanne, že jsem dobrý člověk a že vás za vaše bezpříkladné hrubství a za vaši nadobyčejnou nevzdělanosť u zdejšího vzáctného obecenstva ještě 114 omlouvám. Ostatně vás ubezpečuji, že mám dosud tolik vtipu, že bych si z vašeho váženého jména – Hansmann – dovedl udělati impertinentní žert. Mám ale přece o chloupek více vzdělanosti do sebe, než vy, pane Hansmanne, a zde tanou mi slova arcimistra Goethe-a na mysli, jenž praví:... „denn der Eigenname eines Menschen ist nicht etwa wie ein Mantel, der bloss um ihn herhängt und an dem man allenfalls noch zupfen und zerren kann, sondern ein vollkommen passendes Kleid, ja wie die Haut selbst ihm über und über angewachsen, an der man nicht schaben und schinden darf, ohne ihn selbst zu verletzen. (Aus meinem Leben. II.) Chcete-li tedy budoucně činiti nároky na vzdělaného člověka, neopomiňte chodiť k takovým lidem do školy. Kritisujte podruhé vše, jemuž rozumíte, a nekydejte příliš sprostým způsobem – když si juž jinak pomoci nemůžete – na mé poctivé jméno hanebnou hanu. Jak vám známo, jsem špatným básníkem, avšak chraňte se, podkládati mým žertům dvojsmyslných přičin, jak prý jste to v ňáké své škrabanici pověděl, již bych zde otisknouti dal, kdybych svoji knihu zašpiniti se neobával. Tímto se vám navždy poroučím; není více člověka důstojno, aby s vámi déle v literárně přátelském hovoru setrval. Heartilyfarewell, John Bob! 3 Byla-li láska proslaveného Petrarky k Lauře platonická aneb smyslná, o tom mnoho mluveno i psáno. Ba samým damám nadělalo to vrtochů, 115 a zdá se, že Madame Deshouliéres nedávala mnoho na krásný ten poměr mezi Petrarkou a Laurou, neboť praví v listu jednajícím o Vaucluse: Dans cet antre profond où, sans d’ autres témoins, Laure sut par de tendres soins De l’ amoureux Petrarque adoucir le martyre; Dans cet antre où l’ amour tant de fois fut vainqueur, Il exprima si bien sa peine, son ardeur, Que Laure, malgré sa rigueur, L’écouta, plaignit sa langueur, Et fit peut-être plus encore. Ostatně si lásku tu každý vykládá konečně tak, v jakém se právě rozpoložení nachází. 4 Totiž Petrarka. 5 Rozumí se samo sebou: Goethe. 6 Čarokrásný obraz Taťany v znamenitém Jevgeniju Oněginu, nejslavnějším to díle A. Puškina, náleží k těm nejpoetičnějším výtvorům lidského ducha, jakýchž vůbec stává. 7 Praví se, že Petrarka sešel se světa nejidealnější smrtí. Skonal prý maje hlavu skloněnou na svou knihu a svoje rty vtisknuty na jmeno Laury, jakoby byl vydechnul svůj život polibkem, jímž zasvětil umíraje nejkrásnější své sny. 8 Když Goethe po vyjití Werthera v plné slávě odebral se ze svého rodiště Frankfurtu do Výmaru, kde svůj ostatní život ztrávil, nastala u dvora znamenitého Augusta doba nejnevázanějšího genialnictví. Vzdělaný svět byl tak hluboko zanícen nešťastným Wertherem, že se milovalo, jedlo, pilo a mluvilo jen á la Werther; modrý frak a kožené spodky staly se zbožňovaným předmětem všech mužských a nemužských; 116 pudrované paruky a copy dočkaly se nejkrásnějšího rozkvětu a byly nejhledanější ozdobou všech romantických rekův a milým cílem nejsladších tužeb blouznivých dam, ježto sobě Lottu vyvolily za svůj stkvělý ideál. 9 Paul et Virginie, nejznamenitější dílo Bernardin-a de Saint-Pierre, překrásná báseň v prostém rouše prosy, přeložená do všech skoro řečí. Neměla by knížka tato, dobrým překladem i našemu obecenstvu přístupna, scházeti nikde, kdež stává krásné vlastenecké pleti!
* A tento pan Hasmann je redaktorem.
Kniha osmá
1 Herrmann und Dorothea od Goethe-a. 2 Výborná a pravým vlasteneckým duchem kypící díla znamenitého Tyla dočkala se teprvé po jeho smrti náležitého uspořádání a slušného vydání činnou firmou Kobera a Markgrafa. Po Tylu dostanou se konečně také sebrané spisy oslavovaného Máchy do rukou obecenstva vydáním téže firmy. 3 Eugene Aram a Maltravers (díl druhý „Alice“) dva z nejznamenitějších románů Bulwerových.
E: lk; 2002 117
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jaroslav
(Tisk a náklad Jaroslava Pospíšila.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 117

Věnování: Vořikovský, Edvard
(Urozenému Panu Edvardovi Vořikovskému Rytířovi z Kundratic dědičnému korouhevníku stavu rytířského v království Českém, c. k. nadporučíku m. s. atd., Příteli Svému připisuje básník.)