Vprovod.
Mhou klenutý strope, odvážným ve blankytu ropziatrozpiat
Obloukem! tobě pozdravení a radosti přináším
Usmání. Žízním: zdrojové jen rozkošeplodnérozkošeplodní
Z ohnivělému mohou prochlad prsu dáti silící.
Ze hlubokých by jezer, duchové kdež nektaru slastí
Číše plní, bylo prahnoucím jen krůpěji ustům
Dáti, cit okřáním pěkný by se lehce vyvíjel.
Má žádost tejná, ve vnitřní ukryta hloubi,
Úsměchy příjemné a radost by vynášela vábnou.
Přírodo, tvá na prsa mne přiviň, kde motýlec a velryb,
Lidstvo a červ srdceblažným veselím se opíjí;
Každý tvor mateřský zovouc, mola jak slona pílíš.
Tehdy v tvém jistý bude poklid a útěcha lůně.
Kde, kteraký vyvolím tvé ó královno ve říši
Stan, trudné, co zrak mi kalí, kdež pozbudu péče?
Tamli mi jíti,
Kdež barevný stkví koberec se vesny,
O ploty břečtan spanilý se víjí,
Vířejí v jasném klokoty kde modru:
Či, kde ve střemchách se honí věterky,
Kde v tichu slavném štěhotá slavíček?
Pod skalím či snad při živé studánce
Utěchy najdu?
[1]
v. 24–58.
Tam, kde lichotný dech přes zpěvné hájiny mlází
Ve březových usedá větvích, královno, poveď mne!
Zvláště kdy světu omlazené z lože jitro vysíláš,
Vráskočelé by hory stříberným krásilo vínkem,
A mhošedý závoj lehkým sňalo doubravě váním.
Z východu blesk a drahé kamení se s perlami jiskří,
Vousinatý drnová kdež koncuje obruba ječmen;
Přeblaze tam na hrázi pobýt rybného jezérka!
Přeblaze pocty obět v tvém přírodo páliti chrámě!
Přeblaze ukrytu být tvým dmoucím šíro se pláštěm,
A v plnu obdivení patřit, jak tu v zemi červík,
Tam v květu outlínký živnou ssaje mízu motýlek!
Slavné však jest podívání,
Do Alpejských pustých strání,
Z překotu škaredých hrozných smrtí
Kterak hněvivé se proudy hrtí.
Mrazící lednaté svály,
Nahé skály,
Strhané slitiny.
Srazy a zvaliny
V závějích strašných sněhu blesk;
Trnové houště,
Kamenné pouště,
V prsou nám budí vážný stesk.
Tisícletní skalobrové,
Opovážní výtvorové,
Zavřenost pudící strach,
Pozorovatele nutí
K užasnutí.
Na zkamělých kobkách stoje mlh podobiznami vůkol
Obskočený lehounce dýchám city nejvelebnější.
Zrak bystrým přeludem vzbuzený ze dřímoty mrtvé
Lepne nevýslovnou ukován k všemu předmětu sílou.
Pozdravená tedy buď výtvorné přírody mocnost!
Ať se žeber zemských zde se hlučná vyvznese píseň,
2
v. 59–90.
Mech kde rodí se chudý, nahotu jen nuzně šatící.
Kdož mi den ustanoví, v němž druhdy sypáno ty kopce?
Kdož vyjeví, co rodí a živí se na uhlu poledním,
Neb kterací duchové za strašnou chválu ti Zemlou
Ohlašují? kdož ve krajinách tmy a hrůzy plných se
Odváží zpytovat ty tisícery skály železné,
Led na vždycky kteréž přikrývá vrstvami mrazný?
Jestli člověk vyměří na vodách kdy vztekle ječících
Ty svaliny ledové, ohromné spousty, co města,
Jichžto proti hlučení sto hromů po obloze bouřných
Zní přeslabounce, co šusty tiché větříčku ve jívách.
Jak valné mnohokráte hatíš ó přírodo hráze,
Kam člověčí se zrak nikdy protříti nemůže!
Kdož ve měsíci kdy příbuzné nám duchy líbal?
Kdož jediný kvítek z tamních poukáže palouků?
Důl hluboký znamenáš, v kuli ježto slunce se černá:
Mnedle, jací tvorové tam k slávě tvorce rodí se?
Kde dno Charybdy, jaké, moře jenž ve hrůze ječící
Stále točí a vaří, vše i do tlamy hltně požírá?
Jak vyhlízí chřtán záhubné kol sebe Etny?
Netrestej ach, smělce plná Mocnosti tajemství,
Jenžto se do hvězdných tře z důlu vynesti chomáčů;
Síriova skoumat jde pasu, divokým se letem pak
Navracuje k černému dnu své nížiny zemské;
V nadvětrné síni, škaredých i propasti ve hloubích
Jde zpytovat dychtiv, nezná ba malého mravence!
Slavná, nesmírná tobě ó Mocnosti! kořím se
Ve prachu, čest, již má vstavu jsou dát usta, podávám,
V srdci ryté vroucném skládám tobě díky radosti.
Jak veliké ruka tvá divy rozsela! nezpytatelný
Um jak moudře chová a živí a sytí tvory všecky!
Sám v skořepu vplývá hladové brouk želvici chutný,
3
v. 91–122.
Přehrozného také bývá táž velryba píce:
Ten vod proudy loká, pak lepší odděle částku,
Zpět hlaholem stříká zbytnou luky ve dvoje mokrost.
Chroupaje tamto kosí hedvábník listu lahůdku;
Lepne ve bodláčí stehlík, břede stádo ve trávě;
Stred vtipně z bylinek ssaje tu včel a hejno medáků;
Vinnice, sad člověkům a rolí nese potravy umným;
Před nahotou a zimou jich zvěř nebo rostlina hájí!
Lom kamení, dříví poskejtá les pro obydlí.
Zem se mění hmotná v oudné tělo nezpytatelných
Dle pravidel; vinný ukrádá kmen zemi mízu.
Vonné přes fioly slavná moje tehdy vyviň se
Z ust píseň! K hájům duch můj zaletá Edenským,
Rozlívá líbě mráz v mém těle přírody sláva.
Výš přelude věrný! až nad modrojasno vynes mne,
Z prejštěnin ať čistých naplním mou náděje číši,
Ať ducha ní opojím, a zpěv nesu výše do bezdna,
V okrase nejvyšší, kdež slavná příroda trůní.
O kdyby Wieland mou dle předmětu písně velebné
Neb kdyby nesmrtný upravit chtěl ku zpěvu harfu
Thomson, a Kleist své v utrobu mou city byl vstavu líti,
O, co hlásal bych! lijavec jako krůpěmi déští,
Tak zvuky by plynuly z vydutin mé harfy zučících;
Ustrojuji však jen po tichu svou nesměle hudbu;
Přírodo, ty vznesená! přijmi slovo tehdy srdečné,
Jímž vděčnosti plný ti tvor z duše slávu vynáší,
Ctí tebe a chválí, moc cítí nezpytatelnou,
Jížto ve modřeninách za koulemi koule poháníš,
Hemzání života blažené, i náplň a rozkoš
Rozptyluješ, ke prsům vše co máteř laskavě vábíš.
Červe raduj se, a pod kamenem ty žížalo plésej!
Všecko vesel se a pěj, čemu dal hlas tvůrce milostný,
4
v. 123–156.
Na křídlách mrštných co honí v oblouku se modrém!
Vějte z koutů všech jen k oslavě přírodě větry!
A v lese dub hlubokém korunou ať nízko se klání.
Z utroby tísně
Viňte se písně!
Harf Eolských
Strunky hebounké
Zefirečku celuj,
Hlásky tichounké
Šeptem vyluzuj!
Duchové čistí
V jasném lůnu
Okolo trůnu
Přírody pějte!
Ať vaše hymny
Proletí oblouk
Nebe nesmírný!
Ať v plesu lidstvo
Veselí se blahém
Přírodo, ježto darů tvých v hojnoplnosti požívá!
Národové hluční se radostí bavte nevinnou,
Zrádná nechť vymizí jako pára v jitru nenávist,
A strašný Orkus zavře svoje na věky síně!
Smutnoli vám, ku prsům božské proč nejdete matky?
Tam vodní tvorové, větrné létadla u výšivýši,
Tam brav rounobělý, a na pastvině stádo bučící
Tam se těší; vznesený, jejž matka miláčka nazívá,
Pročby tvor veselím se jejím poukájeti nesměl?
K útěše nám ono vezdy ruku přemilostně podává,
A kdy bolest nám v srdci tkví, poulehčuje božsky.
Snášelivost věrná se u ní jako záře večerní
Usmívá, kormoutící ale utrobu nesnáz
Jak na horách sněhové jarním se rozplyne sluncem.
Jeť svoleno tvorcem požití tvých matko radostí.
5
v. 147157– 172.
Protož sláva
Vážná ať se vzdává
Jí, jenž světověnec kolem čela vije,
V nadvětrných síních v blesku žije,
Která nevýměrné kule válí,
Moc ta ať se chválí.
Lesi probuďte se, vířte háje!
Klokotejte zpěvy z vonných mlázin ráje!
Písně do jezer se modrých viňte,
Mezi hvězdy vplyňte!
Když se hlučný den pak stiší, slunce zajde,
Ticho sladké místa v lukách vonných najde,
S večerem pak níže
Šero přivine se blíže;
Slavíčí se rozlehněte plesy
Mezi lesy! –
6
Zpěv
Iní.
7
Obsah prvního zpěvu.
Sláva nebe, od 1ho až do 22 verše. Výlet do modřenin světných, 23–60. Výtvor nebeských těl, 61–72. Vznesenost vlastnosti a oučinkování slunce, 73–122. Planety 123–192. Cit nesmrtedlnosti, 193–222. Oučinkování přirozených krás na ctitele přírody, 223–244. Vypodobnění světného nebe, 245–280.
8
v. 1–16.
Píseň.
Nebe! nejslavnější dive nevýměrné veškerosti,
Který otrok smrti může vypsat vznešenost tvou dosti?
Kdeže barev hledat k výtce! kde ty všecky city vzíti?
Kdybych péro zmočil v ohni, jenž se v prostřed tebe svítí,
Kdyby vše se zňalo ve mně náležící tvorné moci,
Kdyby Seraf svatý sletěl z rájů tvých mi ku pomoci,
Kdybych národů všech řečí krásoslovakrasoslova potně shledal;
Tím bych ani návrh stínu vznesenosti slavné nedal.
Jak se stkvějí v dokonání ona pravidelná díla!
Jaké je přehlídá oko, jaká je spojuje síla!
Vám jen duchové tam čistí vnitřna vlastnosti jsou znalé,
Přednost s výborností, celost, shodnutí i dokonalé;
My moli v prachu živoucí topíme se v přemýšlení,
Přístav naleznouti chceme moře, v kterém břehu není.
K polím tehdy, jichž se žádné tělné nedotknulo křídlo,
Duchu aspoň vznes se, tvorce mocný kdež své rozbil sídlo!
9
v. 17–42.
V modřenině krajů jasných ohněm vážným zňatá usta
Na obrubě hvězdostolce chválu pějte nyní z husta!
Harfy věnci okrášlené vonnými, dnes hlučně hrejte!
Krasohlasům tvrdým provod bystrý větříkové dejte!
Ohlase, nes z podlah stroje vyplynulé hlasy v zvuku!
SlávozpěvuSlavozpěvu běh se vykruž vzneseně teď v plném hluku!
Slávozpěv.
V vážnemvážném národové citu
Slavte mocnou přírodu,
Podivte se vývodu
V jejím nadvětrném bytu,
V šírých kde se síních zňatých,
V palučinách v modru zlatých
Vlny řeky Léte krouží,
Paprskové kde se prouží!
Jaké tejné ponuknutí
Ducha mocně letět nutí
Mezi bezmlhé ty dáleniny,
Věčnost kde se jeví z modřeniny!
Snad tam písně také znějí,
Bytnosti kde žijí svobodněji
V nepomíjejících rájích květných,
V dáleninách světných.
Jsou tam duše netížené tělem?
Vznesená je řídí také moc?
Čili vládnou sami dálným celem?
Temnem nestiskne jim prsa noc?
10
v. 43–71.
Jsou ty kule jasnem zlemované,
Jenž tak řádně veškerostí jdou,
K bytu tvorům nám podobným dané?
Čili vzhůru k odplatě nás zvou?
Nekalí tam plesné jejich žití
Hanbou zošklivená pohádka?
Ryzí pravda v blesku jim se svítí?
Nemoutí jich také zavádka?
Nekrátí též Sudic svévolnost
Sladce okušenou blaženost?
Na výsosti řásné,
V modrém vyklenuté síně krásné,
Jejíž vypoučenou báni
Sloupů nevídaných drží stání;
V slepícím se blesku sluní,
Jmeno přírody zde trůní.
Tudy šat si mezi světy
Divně stkala ohnivými květy.
Píseň.
V šedivině věků když pustota v jícnu strašných nocí
Korala, i smrt a temnost, s živlů vztekem litým mocí
Válčily, najednou skrze hrůzy dálné rozlitiny,
Rozkaz vyšel slavně skrze veškerosti v zmateniny:
Světe buď! i dělily se látek vlnobitné toky,
Temnost mračen vysvětlela, hloubné sušily se moky.
Z nezpytatelné tuť brzi tmavé hrůzy propadliny,
Z hlubin zestaralé noci, valem z hromné hlaholiny
Nesmírných se světokoulí zatočily miliony,
Pokynutím všemocnosti řádné počaly své hony.
Na rychlost prostranství nebes duté nimi zahemžely,
11
v. 72–101.
Zlatě protkané ohníkami se modřeniny stkvěly. –
Z středu stotisíců hmotů, v švihu vyvilo se hlasném,
V slíčně uzardělé tváři, v zlata barvě, v plášti jasném
Ohněm čistým obvinuté slunce; modrost zveselilo,
Světů množství dobrotivým ohněm jasně obdařilo.
Sinavá tma, chumle mraků, bystře hned se vykrášlili,
Teplem vyzvané se světy vůkol něho zatočily.
Kolem osi vlastní žene valem v nejostřejším letu,
V jiskřícím se zlata blesku k divu staví všemu světu.
Ohněm hojně v dáleninách srší v duté blankytnosti,
Jasnost na mil milionu seje v nebes prostrannosti.
Mocí nepochopnou hojně obdařené stkvíš se tělo;
Vzdálení se tvoje od nás jaké následky by mělo!
Smutkem světek tento odín v běhu kamby se as dostal?
Snadby ve tmě neourodný bez pohybu státi ostal.
Stravu kdeby lidé našli? kdeby zvíře vzalo píce?
Oblak k provětření orel nenašel by cesty více.
Bez tebe se moře zhoustlé v mrak a ve mhy nevypaří,
Tím se vláha zemi ztratí, déšť přestane, rosa zmaří.
Skalních proudů množství čistých šmahem vysychati musí,
Tvorstvo bídu jakou tudy záhubnou tím perně zkusí.
Kůra země mokvat bude, od kořenu shnije tráva,
Do vrcholin stromných nedožene živitelná šťáva.
Nerozloupne víc pupence jitro mladé k potěšení,
Poupě neobnaží ňádra, růže v bledost krásu změní.
V povětří když výparové škodní vězet ostávají,
Krevoskladům živočichů očerstvení nedávají;
Dřímota tím člověčenství do snů těžkých obaluje,
Čilost bystrá mizí dále, ospalost se rozšiřuje;
Zlí vlhkosti zůstatkové v rostlinách se nezměňují,
12
v. 102–130.
Ani mízy hrubé částky bez světla se nezjemňují;
Dílky solné, olejiny topí se ve šťávě vodné,
Místo chuti, požívání jich živokům bývá škodné.
Stkvěj se tedy kule pyšně světu k štěstí po nebesku,
Čisti mlhy, teplem dýchej, temno zažeň v krásném blesku.
KyzKys bez tebe možný není v zemi, ani těla tlení,
Ani více lze se čemu podrobytipodrobiti strouchnivění;
Výnos tučných šířin dálných bez naděje mizí šmahem,
Místo krásných barev jara škaredí se louka nahem.
Vazby mocné trhají se, zem se pustá rozsypuje,
Smrt na kuli všeobecná k poplenění vystupuje.
Hoň tvésvé hřebce tedy věčně Jasoni tam po nebeskunebesku,
Stkvěj se vezdy zemi k štěstí, hrdě otáčej se v blesku;
Tvou milostí tvorstvo hnuté, v jitru pozlatíšli skálu,
Upřímně tě žehná vůbec, srdečnou ti nese chválu.
Větřík ve mladinkých ctí tě břízkách tichým zašeptáním,
Květnice a palučiny vábným vůně vydýcháním.
Poupat jak se valem tisíc rozlupuje tobě k slávě,
Zvonky květin otvírají ňádra roztomilá v trávě.
Osení se valem metá, ouroda mží na roliny;
Oráč v tichu žehná tvoje ojiskřené kadeřiny.
Osmkráte stotisíců mil se kolem slunce valí
Dobropán, a proti zahřiteli jako hrášek malý,
V plameninách zahlcený jasných v nebes kruhu spěchá;
Protož jen se ozbrojeným okem zemi spatřit nechá.
Hvězda temnou noci černost pronikavá v kole řásném
Blíže Dobropána, v plné spanilosti, v jasnu krásném
Běh svůj béře; ona soumrak šerý líbě pozdravuje,
Nebo bleskem zlatým usmívavé jitro korunuje.
13
v. 131–160.
Náš se též na rozkaz mocný svět vymrštil z matenice,
V dálce nesmírné ve valí vedle krásné večernice;
Líbé zelenosti rouchem ošacenou nese koru,
Na okresu jeho rod se hýbe nesčetného tvorůtvoru.
V povětrném sklepení se tito horným letem těší,
Oni v pustých dálky koutech, jiní v trávných dolích pleší.
Pod korou se miliony hemžíc v země střevách kojí,
V bžučení zas na bylinách tisíce se jiných rojí.
Jiní v hloubi jezer, jiní na ječících vlnách plují,
Miliony přírodu zas po výsostech vychvalují.
Tento trupel kulný ulit zhrubolátné nerovnosti,
Všechněm tvorům zde žijícím volně nese příhodnosti.
Z chuchle bláta škaredého předmětů se tisíc mění,
Jenž nás krásou baví zvláštní, oku dává utěšení.
Sotva že se na zem hrubou jaro ladné uzasměje,
Již se kora blatná krášlí, zelenost jí čerstvá kreje,
Kmeny ženou letorostě, pupencové vyrážejí,
Květ se bělí, ovocem jest, zeň se nové štěpy sejí.
Čim víc rudník vnitřek trhá, tím víc odplacený bývá;
Železo tu vydobyli, jinde olovo se slívá.
Četná léta odplynula kvapně jako plaší snové,
Každý rok se přirodili stotisíců tisícové,
Všecko našli: nápoj, píci, potřebnosti k odívání,
A vždy země neoslábla, v nově rodí bez přestání.
Tvory mizí, květy vadnou, všecko za své bere v čase;
Zem se jedna jarem každým slíčně omlazuje zase.
Její položení každé, krásou jinou pohled baví:
Tu si tichá ovce skáče, tam řvou v pouštích lvové draví.
V dolích trávných skot se pase, tu se pramen tichý leje,
Kolem zlato klasné roste, větřík z štěpnic květem seje,
14
v. 161–188.
Onde vínorodné vrchy, jinde chvojných hvozdů houště,
Závěje tu rokle plní, tam se rozšiřují pouště.
Kouli naší luna v tichu věrný provod uděluje,
Smutek nocí černých jemným stříbra jasnem obaluje;
Dřív se v bystrém vymrsknutí točí stále kolem sebe,
Potom o zem, s ní pak řásný měří posléz oblouk nebe;
Brzi co pochodně v noci světlá jasnost v modru leje,
V nadvětrné báni brzi jako srp záři mdlou seje.
Nástinem mdlé červenosti kůru obvinutou nesa,
Smrtonoš tam nad měsícem hon si vede přes nebesa.
Hloubějili v modré kraje ducha vznese tvornost smělá,
Šeromhým obvalem čtyry obklíčené najde těla.
Kola jejich pomatená v průřezu se dvojím pojí,
Všecky čtyry jako bledé mžítky v jasném hvězdí stojí.
V daleko se dmoucím plášti postříbřený žene v letu
Nesmírný míč králomoce, kterýž obor menších světů
Vede; oni jasna hojnost slunečnou mu nahražují
Umdlou velevzdáleností, světlem ho zas okružují.
V olověném nastínění jemnou červeností žíří
Hladolet, i s družicemi kvapně v moři nebes víří.
Řásným, hodným podivení koru obvitou má pasem,
Dálnou cestu kolem slunce dokonává dlouhým časem.
Čtyrysta mil milionumilionů vládařství od slunce vedevede,
Nebešťanka s měsícemi v kruzích nevýměrných jede;
Mudrc zámořský to tělo první že uviděl, praví,
Dálohledem ozbrojeným očím k podivu jej staví.
V podlouhlých se kolech ženou v bezdné jezeřině strašně,
Brzi zpočívajíc, brzi kolem slunce letíc plašně
15
v. 189–216.
Pobludice plahočivé; nesou mezi hvězdy zlatý
Ohon k nevýměru dlouhý, veskrz plamenami zňatý.
Mnohé nazpět z nebes moře nikdy více nevyplynou,
Jiné zase přes oblohu k strachu pověře se vinou.
Mocné užasnutí prsy ouží, sylněsilně srdce sevře,
Opovážný přelud jestli cestu dále pootevře,
Do nekončin zavrativýchzávrativých ducha zmámeného vnese,
Až tam do mlhavých krajů Uran převeliký kde se
V šeru neprohlédném valí. Jako když se uchopuje
Zločince před sudím milost, který trest mu prominuje,
Tak se duše mocně chytá síla nesmrtedlnosti,
Mráz do žil nalívá chladný, až otřásá zima kosti.
Jaká ubohému v tomto světě šírém zevšad těsna,
Kdyby nadíti se nesměl toho? krasokvětná vesna
Šperkem slíčným vylíčená, roztomilá, utěšená,
Hrobem ouzkým, pustým, chladným sloula by mu zošklivená;
Člověčenství drahé na vždy přestaloby jemu býti,
Sedmikrásu nepatrnou víc než duši chtěl by ctíti.
Kule zatím nevýměrné běh konejte v nebi dále,
Medvědice obaluj tvé vlasy v jiskrách sršných stále!
Ofiuchu plamennými hady opletej svou báni!
Hvězdořeko vylévej tvé proudy vírné bez přestání!
Ať i jasněji se ještě pás tvůj Orione svítí;
Přece sobě vznešenější zdám se nad vás všecky býti:
Kdyby v mnohém táhlém věku přišlo k tomu, vám na čele
Nástupného pomíjení osud známku vyryl směle.
Duchům jenom přestat nelze; v věčném žijí osvícení,
I kdy světů kůra skalná pukne v hromném hlaholení.
16
v. 217–244.
Oni svazy řetězové trhat budou vlastní mocí,
Ve povšechné matenici, pod ukrytím temné noci.
Protož duchu veleštastnývelešťastný nadějí milou se pásej,
Do klenutin tichaplných vítězný zpěv zvučně hlásej;
Na otevřeném ba těš se pusté hrobky obroubení,
Tvé že vážnosti nezlehčí smrti trpké podrobení.
Přírodo, jaké podáváš ctitelům svým odplacení!
Blažící do srdce hojně naléváš jim potěšení;
Nesnázemi zamračené oko dobrotivě jasníš,
K usmívání usta vábíš, budoucnosti pohled krásníš.
Jestliže se hoře mocně srdce pokojného chopí,
V těžkých zamyšleníchzamyšlení hloubce jestli duše má se topí;
Záblud do tvých utěšených říší utroby mé zhojí,
Na tvých prsech okamžením utěcha mě blahá zkojí,
Tys radost má ó přírodo, tebe věčně budu ctíti:
Ať se v hrdě vylíčené šperkem deset tisíc svítí
Svící v mramorové síni! nechť se herny rozléhají
Lidoplné, dvořané ať bleskem vždycky oplývají;
Já jsem blažen pod ukrytím pláště tvého,
Požívaje pod besédkou sladkost ticha rozmilého.
Všude koflík plnit mohumohu, kam jen oko hodím kolem,
Krásy slávu všude vidím, v lukách, dolem, lesem, polem.
V stínu temném chebdu, hlasné rozléhá se klokotání,
Když povábné luny vlasy kadeří se za svítání.
Do zavilků roztomilých lehce noha když mě nese,
U laskavců šarlatových, v luze, v dlouhopustém lese;
Všude oku pastvu dávám, všude cítím utěšení,
Všudes přírodo má sláva, všude jsi mé podivení.
17
v. 245–272.
Slavozpěv.
Vznesené spojeným oučinkování
Oudům jest určeno v nesmírné báni.
Nezpytnou celotu dokonávají;
Hrčící kolo tu nevázne žádné,
Každé se žene po cestě své řádné.
Ve větrostropém šírých nebes kraji
Jaké nesmírné světy
Konají bystré lety!
Zem tvoroživná, jako zrnko skrovná
Vypadne, k velikánům když se rovná.
Jací to tvorové chválejí tebe
Mocnosti, stvořivší to dušné nebe?
Ta se kule leskne,
Ta se žlutem zlatí,
Ta se jasně jiskří,
Ta se v bledu tratí,
Tento míč se topí
V šírém bezdném moři,
Ten se mrštně valí,
Ten v plamenech běží;
Vykázanou čáru,
Tento honem krouží;
Diamantové co kvítí
Onoho se odivoděv svítí.
Ten se v modřeniny
Nastíněné tlačí,
Tomu kadeřiny
V třpytění se stkvějí,
18
v. 273–280280.
Jiný spoře doutná,
Jiskrami ten srší,
Z toho plamenové
Propletení prší.
Hrčící kolo tu nevázne žádné,
Každé se žene po své cestě řádné.
Jací tam tvorové chválejí tebe
Mocnosti stvořivší to dušné nebe?
19
Zpěv
IIhý.
21
Obsah druhého zpěvu.
Básníkovo zalíbení na horách, od 1ho až do 16 verše. Obraz vysokých Alp, 17–46. Železo, 47–100. Krkonoše, 101–140. Krkonoská sněžka, 141–158. PodhoříPodhoří, 159–170. Užitečnost hor, 171–218. Sopka (hora oheň vyvrhující) s třesením země, 219–298. Mařící a tvořící příroda, 299–316.
22
v. 1–18.
Píseň.
V bělokorém březí umko mezi vzduchy zčistěnými
Ať se dutá harfa ozve s veselými hlasy svými.
Zvonky skotů bujných, které v trávě bloudí kořenaté,
Veselo nech ať provodí písně naše z srdce vzaté.
Vůní posilený, kteráž sladce plyne sem z doliny,
Lučné rozmanitých barev usmívám se na tkaniny.tkaniny,
Které co drahé koberce oku nádherně se stkvějí,
A ve krásném pomíchání, spodem hor se honosejí.
Ourodností obtížených mraků blíže, blíže tvého
Hradu tvorče, v jasných ohních stkvícího se, nesmírného,
O mnoho, než v chumelici světa, usta svobodnějí,
Vstupem v mlhostříbro, plesné slavozpěvy tobě pějí.
Střemchy prutnaté stín dejte! z košů kalin širolistých
Obejdi mě chládku líbě! Sladkostí plného čistých,
Zastřeného, ve dřímotě pod zeleným pustem,
Ať mě tudy kolemjdoucí neprobudí listu šustem.
Na vraskavě ověnčeném hrdé skály nesou čele,
Výraz mnohotisícletí. V šeročerné barvě směle
23
v. 19–48.
Na ulité kobce jedné druhá stojí v utvrzení,
K čistým nebe vzduchům pyšně ženou tak své vyvěžení.
Mračna sněžná ověnčují témě skalolitých stánů,
Věkosídlo Gothardových zasmušilé velikánů.
Čeřenů jich Jasoňoví plamenové neohřáli;
Kterak vážným citem srdce naplňují tyto skály!
V jaru nikdy nedechla zde roztomilá fialinka,
Brouček v trávce nezabžučel, nezaťokla křepelinka:
Vzrachocených hromadách skal, v nejvyšších tam dáleninách
Strašně orlové jen draví škohrtají v zbořeninách;
Nebo valem temně hřmící záspa k ouvalům se vozí,
Podhoráky tiché smrtí přeukrutnou zdusit hrozí.
Hromícího pekla Etny hlubiny jak strašně hřmějí:
Takto spousty ledu hrnem s výše dolů rachotějí.
Tudy závrativé rokle, onde strašné propadliny,
Brzo pouště střídají se; až pak skalnaté holiny
Vyvěžené hrozící nám propast černou přehlídají,
Proudové se v prchlém valu z kopců v pěně vylévají;
Pádem ten přes skalolomy s výsosti se k spádům snáší,
Ten se mezi mraky mísí, ten se s tvrdé skály práší.
Jiný bublem stržinami sem tam hadovně se vine,
Až pak v trávném dolu tiše mezi vonným kvítím plyne.
Zima věčná sněhem seje v povrcholin holém čele;
Co demanty nám se v slunci jitrem zastkvívají běle.
Člověk nikdy nevytlačil šlepějí zde lehce v sněhu;
Kamzík jenom rychlonohý přestrašen jsa v skočném běhu,
Když se za ním střelec smělý stržinami skalin déře,
Sem že ku závějím zmrzlým pískem outočiště béře.
V těchto tělesech příroda prázdnémpráznem nevysula místa;
K dutinámli duch se spustí, divy najde dozajista:
24
v. 49–80.
Kovů dutých zmrzlé stohy, solné, trpké, kvasné vody,
Věkem zkamenění divné, Diamantů krásných rody.
Chvalozpěvem ctěny buďte všecky kovodárné skály,
Žilnatá z nichž ruka potně železné dobývá svály.
Nosatcem i jiné hmoty z tvrdých zkamenělin drtí,
Hrubé k světlu krušce vleče, z temna strašícího smrtí.
Které tisícletí tudy vrstev základ položilo?
Povábné kdy jasno slunce sémě k tomu osvítilo?
Dík přírodo, máti tobě, že jsi nám železo dala;
Čímby bezeň rolníkova drny ruka prodělala?
Vděčně národové pějí, že jsi kovu toho sémě
V skrejše skalné dárně skryla, v vytvoření žeber země.
Čarodějně oučinkuje tísnem sevřen staré noci,
Barví, trhá, plyne, tvrdne, kvete mnohotvornou mocí.
K světlu z důlu přeludného temna kovu dopomáhá
Potně nechoulostný rudník; brzibrzy jako hruda nahá,
Brzo nalezá se v nepatrném vápna obalení;
Jinde přikrývá jej očím hory divné skamenění.
Onde sedí v černomodru jádrného tvrdorytu,
Brzo v zdruzení se divném oku zatřpytívá v skrytu.
Také častokráte ryzí v samotnosti vykvetuje,
Neb se k bledé olovině snášelivě přivtěluje.
Když ho k bělu roznítila výheň jiskry prskající,
V kvapu stejném tlukostroj kov rozetírá kovající.
Jeho ustavičné rány v malé sjednocují chvíli
Svařením jich znovu k sobě, křehkem rozdrobené díly;
Odkud zloupná okuj, všecka vápenatá odpadává,
Posléz peci horoucností rozpuštění dokonává,
Odtud k dílnám pilným látky odváží duch řemeslný,
Kdež jim mnohotlivý způsob pilník dává zuboplný.
Jinde perlík tvrdojádrý silným ramenem se kuje,
Kovadlina pevnohřbetná stroje třebné vyvozuje.
25
v. 81–108.
Oráč prospěšnému kovu vděčně pěje hlasnou slávu,
Když radlice záhon čárá, matnokeřnou řezá trávu.
Lůno odvinuje země, přikryto jež bylo drnem,
By povětřím zourodnělo, aby obtěžkalo zrnem.
Ocel, jenž kouzelnou rozkoš v prsích zavil, tvůj jest kove,
Ládě nevypsané krásy, která Mediceiská slove.
Tvůj jest strojec, jehož mocí z Belvederu vyšel Jasoň;
O jak slíčně k nevypsání stkví se podivný ten Krasoň!
Z temna říší tvých vyháníš varem uzdravěcí proudy:
Chorý odlevy tam hledá, slabý posiluje oudy.
Ten si pitím srdce čerství, ten se vabnou lázní zdraví,
Kdo odtavad navrací se, divy o tvé moci praví.
Rozléhavé slavozpěvy zní užitečnému kovu,
Z báně Minerviných chrámů. Železu buď sláva! znovu
Vyhlašují Miliony, které jasno vzdělanosti
Přeblažené osvítilo v roztomilé spanilosti.
Tys jim kove poskyt stroje, které roznítily světlo,
Temno nimi zašlo trudné, poučení milé zkvětlo.
Tvůj užitek nelze snadno díl po dílu vypraviti,
Mnohotvorností jen vlastní lze tě hodně oslaviti.
Vážně pozdraveny buďte věžné krkonoské hradby,
Mlhošeří očarové, strašných skalosloupů sadby!
V dálné okoliny duch-li velikostí jatý vbloudí,
Bez vážnosti z poustí vaších k dolům víc se nevyloudí.
Tu mě roklí roztomilou noha nese k volšin řadí,
V jejichž letorostech bublem krystálový pramen vadí.
Který v hadokřivém toku přes oblátek k stínům vplývá,
Konečně se v jedlové tmě do potoka valem slívá.
26
v. 109–138.
Nadtím hrůzu pudícíbudící se škaredějí překlopové,
Granitné jim čela chvojí opletují skřivencové.
K vysluněným zvýšenostem hrudná nimi vede cesta,
Z temen jejich v šíré dálce oku bělejí se města.
Výše odtud jednoduché kamenité najdem stohy,
Výstup divočí tu stále vypoučené skalorohy.
Stěny, lesy, rokle, spády, neustále se tu mění,
K jednostejna v osamělých okolinách zpříjemnění.
Sem tam v prostřed boroviny, kde již skaliny se věží,
Jako brčál zelenavý trávník na rovině leží.
Horáka tu chudobného budka osamělá stojí,
Otépkami obložená k topivu, a suchou chvojí.
Výše stejnost přetrhují zplechatělé boroviny,
Stezka špatná bahništěm, a podvodnými vrchoviny.
Skalný skřivec poskytuje mnohé chodci zadržení,
Čím se k lesních krajů mezím odlehčuje vykročení.
Dále diví předmětové víc a více vždy se derou,
V zastíněných močálinách kapradiny vzniky berou.
Strašné mezi tím se šklebí divě vytvořené skály,
Jako z rozbořených hradeb starých tvrzí různé svály.
Také zškaredění divné kolmých vrchů chodce leká,
Zvláště kde tok strženinou v hluku k podhořinám steká.
Poutník skrze tyto spousty výše kráčí v neusmání,
Přísně jako přirozenost zdejší hledí, v putování
Drsnější ho vede stezka, kolmý brzo výhled spatří,
Kde se jedna skála s druhou v šerém mrakověnci bratří.
Chladné povětří zde chvěje; dále povedeli snáha
V mlčelivé kraje, před ním netřelá prv stojí dráha.
Stárnější a nuzný výpad nepatrných najde smrků;
Vichřice je zohybaly, deštěm kamenové v shrku
27
v. 139–168.
V početí jež dusili je, mraznost k tomu zimodechu
Třebné ubrala jim mízy, s žírnou hladovostí mechu.
Z skalolitých základů se posléz sněžka k nebi věží,
Mrak ji bělojasný věnec stále kolem čela sněží.
Vítězně svou do povětří granitovou nese báni,
Nesmírnosti její druzí pokoří se velikáni.
Mráz se pozorovatele nevděk bystře uchopuje,
S kobky jenžto srazy vidí; an se propasť rozděruje,
A zničení strašlivého naplňuje ducha citem,
Vstrmějících špičatinách, nebo pod žulovým slitem,
V zívajících rozsedlinách stosáhových skalohradů,
Lákající prejštěniny v stříberném se vinou hadu;
Hučení jich jednozvučné ticho přetrhuje tamní,
Hučení to jekem hrčným pouště rozložené slavní.
V pohřížení němém posléz v houbné mysli ztracenosti,
Osamělý poutník vidí temné hvozdy v dalekosti.
Opřeniny nesmírné jenž k stěnám sněžky vazy tlačí,
Lichvící kterýmž mechové čela vraskovitá mračí.
V dálce svíží palučiny, háje, stráně, květné houště,
Blíže strašnou opuštěnost, ticho, tvoroprázné pouště.
V podhoří pak roztomilost v tiché přebývá tu slávě,
Býkové se prohánějí tuční v kořenaté trávě.
V příhořinách zavilcové mile rostou na výsluní,
Mateřinka v prostém šatě horem dolem seje vůni.
Nad potokem bělovlných v drnu skáče stádo bravů,
Kozlík obrubami leze, mezi roždím hledá stravu.
V pravo v levo jedlový se les vynáší v modru smělý,
Kdežto vchvoji zelenavé tetřev větří osamělý.
V borovicích korokmenných, aneb v pukách skalné stráně,
Sokoli se hnízdí, sup a jestřáb, ostříž, dravá káně.
28
v. 169–194.
V mateninách nízkých, pějí kosů žlutoďobých rody,
Špačků štěbetavých hejna, žluvek zlatobarvých plody.
Chvalozpěv.
Potně dobývá si chodec radostradost,
K výsostem když modrým vstupuje;
Výhled ale duchu činí zadost,
An vždy kouzelně se zvětšuje.
Trniny husté,
Kamenné stohy
Střídají holiny suchopárné.
Šířiny pusté,
Granitné rohy,
Kladou se v roliny mnohodárné;
S výsosti k rovinám podívání
Nalezá v milém svět pomíchání.
***
Dej, by zmizly krkonoské hory,
Alpejské se ssuly hromady;
Hvozdy jaké zmizí! zajdou bory,
Květné zneourodnějí sady.
Skuliny skalné
Potoky valné
Nezsilí přítokem stálým vody.
Utichnou jeky
Hučící řeky,
Roliny zakusí trudné škody.
Se sněhy vyschne schovnice vod;
Žízeň umoří všech tvorů rod.
***
29
v. 195–222.
Jestli kůru hornou prokopáme,
V žebrách skrýše jaké chová zem!
Opuku, a granit nalezáme;
Mramor, v jiné vrchy jestli jdem.
Diamant vládný,
Rubínec ladný
V jakém se rozpalu světlem stkvějí!
Safír v nebesku,
Ametyst v blesku
Fialném oku se líbě smějí;
Smaragd v hravé se stkví zelenosti,
Kamennému vládne světu barevností.
***
Luna v panenském zde leží studu,
Nepoškvrněná tu Platina.
Onde kovkop zlatou váží hrudu,
Ryzí tam se květí zlatina.
Horníci s mědí
Zacházet vědí,
Prameny hledají čilé rtutě;
Železné svály
Nesou jim skály,
Pracně je svařuje výheň hutě.
V horách co v oudolí, jestli chceme,
Přírody vznesenost nalezneme.
Píseň.
Vrstvy látek rozličných když v jeskyních se skrytých země
Zňaté, nebo rozpuštěné tudy v ouzko sevrou v temně,
Kamž i přítok vod, a pára pověterná lehce vplývá,
Zapařený kys se nadme; jaký skutek toho bývá!
30
v. 223–250.
Slunce roznícené parnem dvounásobním tvory pálí,
Za předchůdce mnohá kule zňatá v nebesku se válí.
Mnohý jiný výtvor strašný příští zhoubné předpovídá,
Zvěř se v doupě bázní vine v kotouč, hrůzu jdoucí zvídá.
Ptactvo cvrkem sem tam létá, liška skolí, pes tu vyje,
Soví chraptí kulichání, jelen v oboře se kryje. –
Tu se z hlubokosti ženou plamenové pukem vzhůru,
Rázové již neslýchaní země otřásají kůru.
Věže, které před sta lety hlavy hrdě vypínaly,
Již je třesy v hrubé kusy v rachocení roztrhaly.
Čtverhraníky stkvostné vysklepené báně berou šrámy,
Sloupové se přerážejí, hrkem bořejí se chrámy.
S šklebenými zuby běží umřihládek od svých skladů
Na ulici, do pokoje, k huře, nebo na zahradu.
Zatím v sklepě krabice si naplněné tanec vedou,
Červencové otřásáním z truhlic otevřených jedou.
V městech větších smutný drnkot po vysokém oknořadí
Obyvatele ztěžuje, k outěku se dáti radí.
Neznabůžek s bledou tváří slzy seje plný strachustrachu,
Ponejprv se v ponížení tvorci vroucně modlí v prachu.
Hu! Hu! již se země trhá – – město do propasti hrčí!
Dokořen se rozděruje jícen, z něhož oheň frčí.
Plamen ven, a voda tam,
Z černých jam
Jak se to paří
A vaří,
Sičí
A fičí!!
31
v. 251–284.
Černými křídlami hrůza již smrtící chvěje,
Ach, co se činí, co Bože se děje!
Z propasti hluboka temně hřmí tisíce hromů,
V pěně se válejí hučící proudové k tomu.
Z chřtánu jako z věčnosti k vrchu se ječení hrne
Hlaholem nesmírným tvorstvo až zmámené trne.
Nyní se bouří,
Praská a kouří
Granitná skála,
Která zde stála,
V ohromném lamulomu
Rozdírá tlamu!
Černého dýmu již vyvaliny
Špinavem plnějí modřeniny.
Černota z sebe
Šedivost plije,
Kolem se vije;
Jasného nebe
Klenutí kalí,
V chuchlech se valí
Na doliny
Přes roliny.
V této se chmouřící mlžině tlusté
Cestu si seká zde blýskání husté.
Jako kdy do prachu silnice vichr vstoupívstoupí,
Do nebe z jícnu vinou se ohnivé sloupy;
Po nebes okolí
V zápolí
Oheň v chomáčích nesou;
Lidé se třesou.
Plameny skroužené plápolající po ohnivém moři
Mračnami krvavě zbarvené strašlivě hoří.
Znícené jiskry praskajíc v rozsení srší,
Jako když krupnatý v dolinách lijavec prší.
32
v. 285–310.
Kornatí dubové šmahem již v hlubokém lese
Hoří, kudy se svalina ohnivá nese.
Potopa horoucí záhubou hrozí i světu
V divokém letu.
V chvílce zas hromady kamení velikou mocí
Jak plévy létají, tisknoucí písečnou nocí
Okolí vichřice zasýpá. Běda kam deště
Tohoto ženou se krůpěje k plamenům ještě!
Proudy ze chřtánu teď vztekle se vařící tekou,
V siku a prskotu k oudolím tichým se vlekou.
Hořícími proudy kolem přikryty jsou vinohrady,
Luka ohněm přetažena, pastviny, i štěpné sady.
Všecko v strašné jezeřině k vypsání nemožné plyne,
Vítr z Lávy vařící se sirný smrad do oblak vine.
Odzpěv.
Onde milost dává, onde krásy tvoří
Dárnou rukou příroda převznešená;
Rolinu tu trhá, skalinu tam boří,
Onde zelená se země snešená;
V dílně tejné neustále pracuje,
Stromy tudy seje, tam je zvracuje.
***
Kdo zpytoval šťastně práce její horné,
Spatřil, díly kterak outlé svařuje?
Rozpuštění smol a kovu divotvorné
V čárné výhni její jak se zdařuje?
Oheň zhoubný z země vymetá,
Kde po čase z pousty kvítí zakvetá.
***
33
v. 311–316.
V zhrození se litém lidstvo strachem třese,
Ptactvo, zvěř i v lese plaší děsení,
Z Vulkánské když tlamy oheň ven se vznese,
Půdu moc když trhá zemětřesení;
Kdyby ohněm puk však kule pás,
Milionové by zašli z nás.
34
Zpěv
IIItí.
35
Obsah třetího zpěvu.
Činlivost rušící a plodící přírody, od 1ho až do 30 verše. Mnohotné chvalopění povětří, 31–62. Hlavní vlastnosti povětří, 63–104. Bouřlivý vítrvítr, 105–134. Chamsin, 135–164. Užitečnost větrů, 165–214. Zefír, 215–244. Vichřice, 245–281.
36
v. 1–18.
Píseň.
Vzácnost povah nevýmluvných bezmezného přirozena,
Vznešenosti jeho mnohé, jeho krása, jeho cena
Veselem mě plní blahým; jemu vždy se podivuji,
Jemu okamžení tiché s ochotností obětuji
Každé, když se žezlo více olověné povinnosti
Mou nevznáší nade hlavou, když jsem všemu činil dosti.
Počet darů přirození ustům byl vždy k neurčení,
Jeho bohatství a cena vyjádřiti možná není.
Zdaliž oučinkové mnozí v veškerosti neustavní
Pozorovatele oku, kam jen patří, nejsou bavní?
Nepokojné řeky vlny světem neustále honí;
Tuto růže puká krásná, tamto bledne, tu jest po ní.
Slunce v jitru východ zlatí, v jasných plameninách hoří,
Večer západ růží, hasne, soumrak letí, noc se tvoří.
Z kůry země chvílkou mnohá těla ven se valem derou,
V okamžení zase tisícové jiných za své berou;
V jednom koutě trůní zkáza, zpousta jinde všeobecná;
Onde dary rozděluje nové hojně ruka mocná.
37
v. 19–46.
V bílé třešně květu vonném lehký větřík frašně hraje,
Zejtra chvílně mizí kvítek, šťávou plní se, a zraje.
Člověk tropí loupež krutou ve všech krajích dálné země,
Brzy však se k prázným koutům připohání nové plémě.
Živlové tak hmoty žerou, tráví, a pak nové rodí,
V jedné straně pošlo cosi, druhá k světu jiné vodí.
Povětří! jehožto mocnost těla nevídaně mění,
Tobě zvláště nesu ducha nyní vážné podivení.
Tebe živle, který drahé žití tvorům chováš, vzívám,
Zčistěnými látkami obalen tvými písně zpívám.
Srdečných slov množství zhůru na tvé odesílám kraje,
Větřík kde si spřátelený s tichem utěšeným hraje.
Mnohozpěv.
V plné kráse
Nebe zdá se
K veselosti zváti tvory;
Bratři radovat se poďme,
Bledý z sebe smutek shoďme;
Modravé se čistí bory.
Do výsosti pohledněte,
Probuzené poslechněte
Z mateniny štebetání
V křovné stráni;
Přemocnému
Živlu svému,
Kterýž je co střelu nese,
Hlasy třesou,
Díky nesou
Opeřenci v zvučném lese.
38
v. 47–72.
Kdo se hudbou rajskou baví,
Ať i chválou větry slaví,
Kteréž uchu blaha udělují,
Mrtvá slova zvukem obalují.
Přelíbě se tehdy ozívejte
Sopelíny!
Jako lásce sladce zašeptejte
Eolíny!
Z strojů hnutých
Podlah dutých
Hlasy jako déšť se lejte,
V okolí se sejte!
Rozlehněte se i lesní trouby
V háji omlazeném, v tmavém loubí,
V zápolí se neste na skaliny,
Prorážejte tmavé oudoliny.
Píseň.
Nevídaná moci, kteráž plyneš v nevýměrném kruhu,
Z jakých složena ty látek, z jakých nejoutlejších druhů?
Převýborná zraku ostrost lidská žádná v stavu není,
Ani jakou mocí žádné oka chytré ozbrojení,
Z čeho setkanou máš sukni, v jakém zbarvení se stkvěje,
Kterouž jemně má tvář cítí, vůkol ní když plašně chvěje,
Vyzpytovat. Křídlo mocné lehce kuli vine
Zemskou. Čerstvící proud, který z tebe neustále plyne,
Druhové všech tvorů dchnoucích v tazích dlouhých vysrkují;
Každým drahým vzdechem zase žití své tím obnovují.
39
v. 73–102.
Jaké vlastnosti tě šlechtí! kdo vypíše sílu křídel,
Kteréž nutí světokule o svůj točiti se hřídel;
Zem pak naši lidnou jako zrno písku střelně vznáší,
Nad ní vodnatými sválysvaly frašně plevami co práší;
Nedobytné brzy hrady okamžiknutím z nich tvoří,
Brzy oheň do nich nese, neb ty vlhké věže boří.
Z řícenin pak těchto mračných v chvílce věncové se pletou,
Obvinuvše průhled kolem v barev obalení kvetou.
Když se sem tam potočili, provinuli kolem dosti,
Mocnost když je prohonila v šírých krajích veškerosti;
Pak z nich tiskne mízu drahou štěpnicím a na roliny,
Řepniště ní zelená se, ní těší se palučiny.
Usmívavý háj a klasné lány, vinohrady, kvítí,
Důkaz kladou přítomnosti tvé, i dušných tvorů žití,
Kteří rozkoš mnohou k štěstí z ruky přirození vzali,
Oni nevyhnutelnost tvou písmem vážným podepsali.
Všickni peřím obalenci, kožišané, v prachu nazí,
VšickniVšickni, jenž se s bytem v tichu potně z místa k místu plazí,
Tisíc milionům rovně jenž se v hloubce moře boří,
Těm i život zachováváš, ti se žezlu tvému koří.
Odejdešli někdy zemi, ztratíšli kraj znamenitý,
Kdo nám předpovídat bude slunce příchod plamenitý?
Soumrak s tebou rovněž zmizí, šero nezabřeskne více;
Živočichů zrak přepadne kvapně blýskající svíce.
Okamžením v mezích růžných běhu za dne skončeného
Oko zapadnutí slunce spatří rázem zhlceného.
Po záblesku mrknutím již černá tma jak o půl noci
Očí nasíchnaších uchopí se jedním rázem celou mocí.
Ty jsi zraku lékař schopný, od slepoty zachováváš,
Milostně i darem uchu utěšení blahé dáváš.
40
v. 103–128.
Hudby narozené v polích Elizejských sladké hrání
Poslyšet nám dovoluje plachých perutí tvých vání.
Jestli kůra země ztvrdla, v tichu dým se dere z těsna,
Jej ohřívá vlažným dechem znovu probuzená vesna.
Jaké tu se k dálce modré hustě ženou parné hmoty,
Zpuchlé obtěžují obor pověterný nezdravoty.
Nebývá však dopuštěno, by se jedy v chuchle slily,
Posléz živočišné tvory nemocemi otrávily:
Brzyť povětří se s uhlů všechněch k jedné straně tlačí,
Výzev rozptyluje, který chladnou mlhou nebe mračí;
Nákaz zbírání se morné vichr mocným žene fukem,
Kudy dráhu střelně měří, okolí se plní hlukem.
Častokráte litým během, v plašném honě, v hromném rázu,
Z oblaků ten poděšenec k zemi vyluzuje zkázu.
V pověterných krajích slyšet hlaholy a křídel chvění,
Spatřit mokra frašné, těžkých chuchlin prchlé se valení.
Ten se ztírá mráček slabý, ten sem, ten tam uprchuje;
Celý parný obor silou fučení se pohybuje.
V lesních pahrbinách jekot rozléhání plodí dvojí,
Jak kdy proudy skalní hučí, šustění je slyšet v chvojí.
V smělorostlých smrků švihlých k oblakům se pnoucím řadí,
Vichrů litých perokřídla, v kmení korném zvláště vadí.
Topoly též ohybají pyšné nyní vrcholiny,
Ramena moc neohybná dubů sráží do trniny.
V rozlehnutém kořeništi zvracejí se borovice,
V hromném rázu s vrchu letí přes skalinu rachotíce.
41
v. 129–154.
V lidných městech po ulicích jaké tu se žene vání:
Již v palácích okna drnčí, prachomraky vicher shání.
Již je v šerých sloupech točí k nebi zhůru po silnicích,
Ve chmelnici lomoz praská, škoda třeští na vinicích,
Skulinami vicher hvízdá, povrch vodních jezer mete,
Husté hvozdy do chumáčů z vrbek jako proutí plete.
Daleko však záhubnější vějí v koutech jiných světa
Větrové, i s mnohou krásou přirození jesti vetaveta,
Kam se ukrutníci tito přivalí. Aj, Chamsin chvěje!
Smutným rouchem přikrývá se všecko, co se v barvě stkvěje.
Slunce kule zlatojasná zemi zňatá k potěšení,
Krví přelívá se nyní tvorstvu vůbec k zastrašení.
Tu se mračna obtěžkaná tučným vlhkem neslívají;
Místo toho svály písku na výsostech vybíhají,
Chamsin kteréž krutý sebral v Afrikanských zpuštěninách,
V hladové neb Arabií k uděsení po rovinách.
V hromadách se nyní tato suchá mračna vyvalují,
Průhled jasnočistý prvé špínou kolem obtahují.
Vedro potom vydychuje oheň tížný k nesnesení;
Lidé přemožení parnem čkají svého udušení.
Plíce vnitřku bolest tvoří, chvílkou stahují se úže,
Obtíženě dech se krátký z prsou tlačí, cvrkne kůže,
Vedrem poty z těla tekou trpké valem bez přestání;
Tělo slábne, vnitř se množí žerné ohně pracování.
Daleký se obor vlhký ponenáhlu kolem paří,
Dřív co chládek poskytnulo, nyní peče se a vaří.
42
v. 155–182.
Vyneseli Chamsin výše do povětří křídlo vřelé,
Tudy ani duše jedna nevěří mu v šíři celé;
Silnice jsou osamělé, v městě trh i stojí prázný,
Vyjíti se neodváží z skuliny své k světlu žádný.
Obyvatelové kouty vyvolují nejchladnější,
Slunce kde se nestkví nikdy, parnu jenž jsou nejskrytější.
Nešťasten jest; kdo vty časy do roviny šíré zajde,
Tudy krutě umřít musí, koho Samum v dálce najde;
Buď ho žízní hledí krutou bez milosti umořiti,
Nebo spěchá horou písku mračného jej zařítiti.
Pravda, větrové nám škody velké mnohokráte tropí,
Jako sklo se křehké drtí všecko, čeho kdy se chopí.
Běda zemi, běda lidem, kdyby škoditi jen chtěli,
Učiněné zkázy zase vynahradit nehleděli:
Kterak bychme vytočené páry spojit v stavu byli,
Kterak zdělení jest možné, kterak by se promísily?
Větrové je otřásají, čistí, lepší, rozsypují,
V rozpuštění jich pak zemi tučnou stravu připravují.
Hory, které stále husté kovné mlhy oblohují,
Olovnaté, měděné a z železa se vyvalují;
V chuchlech těžkých páry slité dál by nemohly se hnouti,
Kdyby křídla vichrova jich nehleděla rozvinouti.
Moučka květů, která z ženských tejně výkvetů se práší,
Lehkým váním větrů jemných kolem k miláčkům se snáší.
Oni pomocni jsou mužstvu, které svěřuje se vodě,
Ke všem uhlům světa schopně s božímzbožím pohánějí lodě.
Neustupný oheň slunce když nás vedrem k nesnesení
Trápí, větrů tudy chládek nese čerstvé zafučení.
43
v. 183–210.
V podzimku když parný obor naplní se zapuchlinou,
Z mnohých pošlých živočichů, z rostlin, nebo shnilotinou;
Sotva že se mraci tito škodní v výšce pohybují,
Větrové již shromáždění v světě mlhy rozptylují.
V teplé by též bylinárně pučáci mdlí ostávali,
Kdyby větrové jim fukem zdravím zrůstu nedávali.
Stromy silněj kořenějí, dubům peň i tloustne v lese,
Kudy větrů střelné křídlo v hučení se slavném nese.
Oni ze všech kule naší horních, dolních položení
Přivážejí, roznášejí, ourodnaté zásobení.
Včera co se vypařilo z hnících těl, to schovávají.
Jitrem v oblacích to honí, stranám všem to rozdávají.
Neznámé s tím částky mísí uzbírané z dáleniny,
Zejtra v krůpějích to sejí na uprahlé zeleniny.
Osení a v hájích stromů list, jenž hladem krutým práhne,
Oživení obdržuje, stravu svou tak na se táhne.
Zrno bopná tučností tou, ovoce z tad šťávu bere,
V toto tělo tato částka, v onen hmot se jiná dere.
Zvěř a lidstvo stravují se masem, zelinami, žijí,
Kvetou, stárnou, mdlejí, blednou, umírají, v zemi hnijí.
Tělo jejich ukoralou půdu znovu mrví zase;
Živočichům novým život z mrtvých vykvetává v čase.
Tenť jest okruh věčný světa bytí, tak se točí stále
Kolem sebe pracující přírodě ku věčné chvále.
V přibytí a ubývání, v porodu a v pocházení,
V pohybání neustavném divadlo se světa mění.
Zkáze podrobeno všecko; tohoto smrt jestli zmoří,
Z hrobu jeho nová žebra jinému se zase tvoří.
44
v. 211–236.
Z roztomilé dívky těla ladnéholadného, jenž v tichu hnije,
Zejtra vousný bodlák pučí, žabinec zde stravu pije.
Nebo kde se kořenilo v lomloni husté kopřivniště,
Letos vonná růže rdí se, plemení se fialniště.
Přírodě to hlavní tehdy zaměstnání vezdy bývá,
Že vytváří, živí, kazí, mnohotnost zas dose slíva.
Posléz krystálino slíčná vážně pozdravuji tebe,
Která z šeřin vyčištěným modrem vykládáš strop nebe;
Západní tvé položení větříček nám tichý rodí,
Oulísně jenž chládek sladký v tváři opálené vodí.
S potěšením frašky vidím, kteréž v letu bystrém tropí:
Brzy líbá kvítek tento, brzy onoho se chopí,
Opadalé květy třešní ke hře v trávě husté zbírá,
Brzy poupatům se slíčným lehce v ňadra vonná vtírá;
V hovění se vabném krade, k upejpavé balsamince,
Z liliových zvonků letí k roztomilé vanilince.
Výbornou pak seje vonnost stromnou stezkou lehkým dechem,
Brzy v trávě šeptá sladce, brzy tiše chvěje mechem.
V hájích švihlým větvinkám ba chvílku ani pokoj nedá,
Bělokorou břízkou vrzá, cesty když do polí hledá.
Stkvěj se okrese daleký, stkvěj se v vymodralé kráse,
Jestli vezmeš roucho černé, v světě smutnět všecko zdá se;
Skřivan písně pějící jak v modru rozmilém se houpá,
Jasoň obalený ohněm v tvémli jezeře se koupá.
V zrcadlu se čistém zhlízí jiskry vůkol obalený,
K veselosti zůve tvory pohled jeho vyjasněný.
45
v. 237–265.
Rostliny se zelenají, východ oslavený hoří,
Žertně větřík v hladině si na rybníku kola tvoří,
Větvinkami ohebnými lehce ošustěné ptáče
Pěje v třepetání čilém, zveselené v houští skáče.
Básník z temna vyluzený v pohlednutí do výsosti,
V usmání tě blahém žehná, roznícený veselostí,
Spuštěné zas ladí struny, harfku dřímající budí,
Slova, jež mu srdce tiskla, nyní lehce z prsů pudí.
Slavozpěv.
Vichrů líté víní v stráních se prohání,
V skalnatých se hvozdech rozléhá šumání;
Tam se buk zvrací,
Tu se dub kácí,
V rachotu hromovém kmenatý bor
Valí se s hor.
V běhu plašném,
V třeskotu strašném
Kameny pádným kulením hrne.
Dolina trne.
V kornatých oborách kterak to řičí,
Listem šustí, hvízdá, a fičí.
Kňučení smutné
V ulicích věje,
Snešená směť se v náměstí seje.
Z cihelné hůry
Hrkají kůry,
Drnkají skla;
Veta s tím, čeho se vichřice tkla.
Vichřice hlásají přírody slávu,
O její moci nám dávají zprávu.
46
v. 266–281.
Ač vydaná čela se řítí věží,
Kudy ten hrčící větrovůz běží;
A však zplašená větrná čilost
Patrnou káže nám přírody milost;
Tisícerý užitek zas nese
Za škody ztropené v horném lese.
Bytnosti žijící!
Plesejte dosti,
Všecky jste přírody vítány hosti.
Třeba i hromem moc v oblacích káže,
Kroupy ať seje,
Lijavec leje,
Sněhem bělí
Okres celý;
Třeba ať hřímáním slávu svou káže;
Všude nás k povinné vděčnosti váže.
47
Zpěv
IVtý.
49
Obsah čtvrtého zpěvu.
Zalíbení básníkovo v přírodě, od 1ho až do 52 verše. Budící mnohozpěv, 53–78. Svítání, 79–90. Půtka ranních par, 91–110. Východ slunce, 111–136. Branci, 137–204. Čilost živočichů v jitru, 205–226. Necitedlní měštěníné kras přírody, 227–254. Jitro na horách, 255–279. Užitečnost jitra, 280–296. Výlud z města na roliny, 297–338.
50
v. 1–18.
Píseň.
Mně tu číši matko podej, ruka tvá již naplnila,
V ní se blahost sladká pění, neb jí pomsta nezkalila.
Trpčeji bych žití mého tíže cítil utisknutí,
Kdyby z břehu utěšených proudů přísné pohlednutí
V dlážená mě bloudit města nevolníka odeslalo,
Těm již dávno oddané ti srdce tejně výhost dalo.
Krůpějiny rosy čisté stříbří roztomilé časno;
Tak dny žití osvěcuje mého milosti tvé jasno.
Od hry míče, z kola v písku pacholat se batolících,
Z síní jasně osvícených, z dlažby prašné po ulících
K blahémus mě samotnosti tichu vabně posílala,
Tam se nad hru dítek šťastnou moc tvé krásy srdce jala.
I v Bellony pevných stánech, kde se trudná krutost rodí,
Ocelem kde okovaný bez blahých citů lid chodí,
Ani tudy krásy tvé jsem zapomenout nebyl v stavu,
V samotě jsem kvítím krášlil pošvu zbraně své a hlavu.
Z bělorámí dívky drahé, černovlasé, roztomilé,
Srdce loučilo se lehce čistem radostí tvých zpilé.
51
v. 19–44.
Zato v hájích březových mě chladící stín více bavil,
Tam kde líbým klokotáním slavík příští jitra slavil. –
Blaze, po kom lepotvorná duše v samotnosti touží,
Tomu radost a milostnou chvílkou jednak věrně slouží.
Nevypsané utěšení poskytuje Milka čilostčilost,
Plesy, rozkoš a blažení, hojně dává jeho milost:
Ale sotva se zabřesklo v prsích lásce světlo jasné,
Již ten plamen nítící se tráví pokrm svůj, a hasne.
Květolící jinochové v moři lásky šťastně plujte,
Ruku v ruce s nevinností mocnost její oslavujte,
Zabloudím já k hrázím zatím, větříček kde schladil vodu,
Až tam do ní potok zlatý téci bude od východu,
Nebo k chrastí, kde studánka prejštící se šeptá s mechem
V dověrlivém milování s krotkým větřínkovým dechem.
Tudy pro mne kvete radost, tudy utěšení hledám,
Nikdy pokladům a lásce blažení tohoto nedám.
Zde si v tichu roztomilém tělo v hájích líbě hoví,
Zde mi s čela pot setírá chládek padající s křoví.
Jestli mlčením a vůní dřímání se v oči loudí,
Z máku květy stele Morfej, jenž zde v ouvalině bloudí.
Tartarské mě vyzáblice nestrachují svými hady;
Ve snu stínové jen jemní růžemi se krásí všady.
Dej mi šťastným býti matko, dej mi v lůnu tvém se blažit,
Dovol přírodo tvých darů zlačněnému dosti zažít!
O, by v síni chrámu svého stroji mému hlasy dala,
O, by zlíbila si písně, vděčně odemne je vzala!
52
v. 45–70.
Kéž bych do tvých chodů tejných hlouběji se mohl dívat,
Kéž bych před oltářem tobě slavně dosti uměl zpívat!
Mdle však souhlasy mé v stroji dutém k oslavení znějí,
Jako deště hustý sypot dubinami, nepršejí:
Dej mi city slavné, jasné barvy, jiná slova,
Dej mi struny nové, oheň rozněť jasný v srdci znova;
Volen slavozpěvy vážné v síních šírých půjdu vzdáti,
Ke cti tobě věčně hráti,hráti.
Mnohozpěv.
Patřte, kterak slunce v plné slávě
Diamanty seje drahé v trávě!
Jak se to dolem
Kolem
Budí a rojí!
Bukač veselí se v hrázi,
V mlázi
Na proudu srnec se kojí.
Větříků čerstvotu ranních dechne milé vání,
Mladínké vám tvorové jitro chvěje okřání;
Z lůžka lidé vstaňte a vzdejte přírodě dík.
Konopky ve kři radostně dávno již pějí,
S vrcholky jabloně písně pěnkavy znějí;
Včela pracná v kvítí hučí,
A medák v bodláku bžučí,
Brouka i červíka hemzání již bere znik;
Tvorové se spojte, jen ve světě kde jste,
V dalekosti své díky tam přírodě neste.
53
v. 71–94.
Ona vám břečtan ku břeku váže,
A metat kláskům žita se káže,
Sedmikrásy seje v trávě;
K její slávě
Větříci chvějte,
V květných dolích slavíci pějte;
Písně se pak veselé lidu k oblaku valte,
Přírodu chvalte!
Píseň.
V tmavém lampy dohoření v nebe modru z lehka hasnou,
Blednou dennice i vlasy ojiskřené září jasnou.
V krystálových perlách rosa tučná v husté trávě leží,
Hlavy vonné kvítků demant až se přehybují těží.
Zachvěj polední větříku chladu líbezného plný,
V tučnoklasém který žítu šustem frašným honíš vlny!
V tichu zachvěj! z rájů vesno jemně zčerstvi chladem tělo,
Pozdravení aby jitra k nebi veseleji znělo.
Skřivaní již plnozpěvy v modravé se točí báni,
Kosů žlutoďobých hvízdot v skalné rozléhá se stráni.
S nimi harfo zveselená hlasy pudi v zvučném znění,
V plném břinku písně provoď mé, i z hájů ptactva pění.
Stínové již zšedivělí lehkým běží krokem z rovin,
V hluboký se ouval ženou, k západu, neb do borovin.
Hon jest patřit, jak se v dálce svrchem kobky tvoří skalné,
Od par nočně vyzívaných schumelené mlhy svalné.
54
v. 95–120.
Jak se tyto bledotiny bojně mocí k předu derou,
Příchodem však Jasoňovým v strachu k temnu outěk berou.
Chvílka rozmnožuje jasnost, protož víc se nelze skrýti,
V rozepři tu nevědínevědí, kde outočiště nyní vzíti;
K hučícím se řekám ženou, k jezeřišti na hladinu,
Odtud však zas den je žene mocí jasna za hodinu,
Odkud nyní k sousedním se přivinují pahrbinám,
Pod ochranu svěřují se hory dubným vrcholinám.
Látky potracují letem, v mokru křoví omáčejí,
Horákům se o chaloupky sem tam bludně otáčejí.
Posléz sluncem přemožená oslable je křídla nesou,
Oko se všech stran jich hledá, nikdo více nevíneví, kde jsou.
Na potoce tichém, lehce vrchem letí větřík čilý,
Vlny frašně krouží v běhu dovádivec rozpustilý.
Brzy z malin nebo z střemchy bílímbílým po nich květem hází,
Brzy z větvin břízek chvěním perly na mech seje v mlází.
Zatím v dálce východ celý šarlat přetahuje krásně,
Mile pasy dalekými nebe obvinuje řásně.
V mraky šeré vylévá se, barvu víc a více mění,
Předchozí až oblesk, jevě panovníka přiblížení,
V čelách vyšších skalin v dálce s stínem zšedivělým hraje,
V kopcích dálných posledně, kdež rosa ochladila kraje.
Přirození již se budí, již se jasní veškerého
Nebe báně, k oslavení příští slunce vznešeného.
Již se východ znítil všecken, veškerem se světlo nese,
Chlumů zkamenělá čela doutnají, a soumrak v lese
55
v. 121–146.
Mizí, v borovině chvojné, nad oborou v rozlévání
Přemilém, se šíří kolem usmívavé červenání.
Z východu se lůna kule hořícího slunce valí,
Mrakověnců zhustlé před ní kvapně rozplývají svaly.
Vinic oholené vrchy šperkem obvíjejí zlatým
Hrdá čela, modrá hladkost vody jasnem hoří zňatým.
Teď se hrdě vytočilo slunce z moře plamenného,
Přirození světí vážně příští vůbec oslavného.
V rosných palučinách kterak jasnost rozmáhá se světla!
Ve pastvinách blyštící se spouštěnina drahá zkvetla.
V svížích lukách tučnotrávných vůkol stopky rovná kvítí,
Toto kvete, to se puká, ono čeká na rozvití.
Letmo dále ptactva pěním v hlučně pozdravené chvíly,
Slunce vznesenosti plné na obloze k nám se chýlí.
Ptactvo z hnízda, z trávy brouček, plazi z země, žabka z vody,
Z skulin roje much a pavouk v milém jasnu vedou hody.
Vážnem trnu, duchli víří s světy v nebes modřeništi,
Užasnutí prsy ouží, zabloudímli po trávništi
Mezi slíčné květy lučin, kde se tisíc bylin pučí,
Komár kde se sluní v mokru, tu kde slídný medák bžučí.
Tamto červi blatolí se, onde tlup se honí brouků,
Vše se hemží, třeští, rojí, živý plní život louku.
Hložné ploty, trnné houště, obšípená cesta polem,
Potokových břehů proutí, na rybníků hrázích kolem,
V močálích a v suchopáru, na pastvišti, v průhonině,
Každé jitro rodí množství v dolích jako na rovině,
56
v. 147–176.
Vzhůru v rodinách se nesou, ten sem, ten tam křížně letí,
Zdá se osvícenost denní zbor že brouků plesem světí.
Jaký mnohotlivý útvor outlé jejich nesou těla,
Strojem opatřená každým k pohýbnutí kamby chtěla!
V tom se zvláštní outlost chlubí, ten se v barev kráse jeví,
V jiném pravidelnost najdem, péro které vypsat neví.
Onde zbrojené se oko křídel obdivuje tkání,
Jinde strojům nedovidným k pokrmu si dobývání.
Mnohým krátké určeno jest světlojasna bavné žití;
S jitrem z obalu se nesou, večer těšné končí bytí.
Ten se v jaru mladém rodí, tomu léto bytnost dává,
Jiným teprv krutá ruka zimy život dokonává.
Obraťme se Umko odtud, dále cestou zajdem jinou,
Dědinka kde z štěpnic hledí obroubená mezeřinou.
Tamto čarodějných brouků nepostihlá dílna stojí,
Tam se prací divnou chlubí, z oulu tam se valem rojí.
Čilých pracovníků tisíc všelijak se zaměstnává,
Tento k bytu okres měří, onen stěnám spůsob dává;
Část ve květné rokli slídí, v zvonky vonné kvítků sedá,
Tudy k šťávě nebešťanské látek medných pilně hledá.
Růžné poupě zpuklé jitrem ochotně se navštěvuje,
Slíčná ten mu zlíbal ňadra, jiný hned to opakuje.
Často v tílku čarokrásném hosta rozkoš mile baví,
K zpětné že se dráze více zpilý odtud nevypraví.
Růžnost lístků stále líbá, slastí rájskou usta blaží,
Posléz až se šero sníží, rosa obor jara zvlaží,
Větřík lichotivě chládek z hájů vine mdlému světu,
Luka čerství, lesy chladí, svírá listy korun květu;
Tu jest zavřen vůní zpilý outlý hostek do vězení,
V roztomilém lůžku dřímá až do jitra červenění.
57
v. 177–204.
Zatím otvírá dňovému světlu Eos brány zlaté,
Slavně Jasoň v oblouk žene vzhůru kola vozu zňaté.
Tu se ňader slíčných rouška odvinuje u všech květů,
Opouští tu včela stánek, k oulu spěchá v bystrém letu.
Neustale zatím doma pilné sestry oučinkují,
Obecenstva čilým oudům ouřady se rozdělují!
Oddělení jedno látky voštinové chutně zbírá,
Druhé zběrem plní sklady, vosky k stanům třetí vtírá.
Tudy chumel pomahačů, onde hejno schopných stávců,
Komorky se jinde čistí, tam se pilnost jádří zprávců.
V jiném města položení snosy skládají se medu,
Kořist všecka šťávin sladkých odvádí se bez ohledu.
Dílec z toho k píci denní dozorníci vykazují,
V špižné zbyt se skládá skrejše, jenž se voskem přemazují.
Tato krmem mladých včelic čiperně se zaměstnává,
Ta se k smrti pracujících sester službě odevzdává.
Oudům mrtvým rada obce v městě nepovolí hnití,
Hrobníci je vynášejí na trávníček mezi kvítí.
S šetrností nevýslovnou milé všecko matce slouží,
Rovně v nebezpečném čase po milence rojek touží.
Pro jistotu všeobecnou k spolné věci ubránění,
Stráže kolem mezí stojí, lehce k přepadnutí není.
V řízení se celém jejich nedosažná řádnost jeví,
Které vlastnosti se divit dřívedříve, skoumač ani neví.
Druhy jiných brouků zas rozdílný od nich život vedou:
Tito stan si vrtem tvoří, jiní obydlí si předou.
Lásku všecky dokazují ku potomstva zachování,
Schopnost, píli u nich najdem, v pracích divné setrvání. –
58
v. 205–230.
Zvěř se k prokrouceným lukám studánkami od pelechu
V tlupích žene, mravenců pořadí v jasno leze z mechu.
Hlahol jaký štěbetavý, rozléhá se v třtinovině,
Houfy tvorů vodních v plesu kolem plují po hladině.
Tu se kachňat v moku modrém žene divokých pořadí,
V písku vlhkém červenalým zobanem se husa hladí.
Bublinky z vod žertně tvoří černá potápěním lyska,
V bahništi se bukač těší, kolem hráze čejka výská.
Z chladu houští rákosného vážně pluje císařovna
Ve slušnosti vyvýšené, v švarném čistu plná slavna,
Labuť v jasno; v šatu drahém sněhostkvělém jak se bělí,
Vážně hlavou prsa hladíc, kola lehkým veslem dělí.
Tichem zčerstven z lože vstává k práci při osvětu denním
Rolník pilný ze snů lehkých probuzený kuropěním.
Nářadí své pod jesenem opravuje polní. Krokem
Odváženým skoty vede býk, a volci frašným skokem
Kolem chalupníka třeští; zatím vyjde z boudy honec,
Vše se tlačí k předu valem, kudy cinkal býka zvonec.
Z ovčína se mnoho bujných k lukám tučným valí bravů,
Kdežto mladým rosa jitrem vonnou ochladila stravu.
Řehtot rolnic, skopů bekot v rovinách zní převesele,
Na pastéřské truboznění hora odpovídá směle.
Zocelené ledoskály tisícleté k rozplynutí
Plameny tvé kule slavná mocí nevýslovnou nutí.
Z studeného země lůna šťávu ženeš do boráku,
Pupence i vytlačuješ ztvrdokmenných křemeláků:
59
v. 231–260.
Lidské ale zocelené mnohé srdce všemi svými
Ještě ohřát v stavu nejsi paprskami lahodnými.
Darmo v zlatoryzím šperku stkvíš se v demantovém voze,
Darmo zňatá ohněm kola střelně honíš po obloze;
Ve snách slabcesladce pohřbeného k plesu nelze probuditi,
Požíváním omdleného ducha jitrem okřísiti;
Upsán žádostem se trpkým nepokojem tejně souží,
Rozkošemi omámený vždy po nových více touží.
Zdivočelé plesy líbit žádost mámící mu velí,
Potok v malinách jak šustí, to ho více neveselí,
Ani v jaru probuzeném hajů tichých zelenání,
Větrů vrzot v hebné bříze, a ve třtině frašné hrání.
Slavíku, že najde myslíš sladký cit v tvém milém pění?
Jakby prorazit plynoucí z bezinotmy mohlo znění,
Veselení přeradostné, stohy peřin, kde se válí?
Umlkni! on neslyší tě, víc si hebkost lůžka chválí.
Zaleť mezi jeřabiny husté, těš se v pusté stráni,
A samince v stínu čerstvém obětuj své klokotání.
Vzdal se ptáče roztomilé pryč od lidstva nevděčného,
V měkobězích temných lituj měštěnína nešťastného,
Jemuž náruživost blahým citům k srdci jíti nedá,
Jiným těšením se oddal, v jiném štěstí bavu hledá.
K záhubě ho žene prchem k nevypsání moc jakási,
Žádosti již v prsou zňaté z železa mu kují pasy.
Z rovin nyní na hory se umko půjdem podívati;
Tam se chvílka roztomilá pohleděním rychle krátí.
Mezi skály zajdem v dálku, větříček kde fučí zdravý,
Daleko tam vznešeněji Jasoň příští dnové slaví.
Mnohotných tu potýkání mráčků lehkých letem bavné,
Představ jejich výtvor divný, proměnění neustavné;
60
v. 261–290.
Loučení se zdílné chvílkou, zbratření zas okamžením,
Pomatené zápasení s soumrakem, a světlem denním.
Mezi ty pak svaly ještě žertné větříkovo hrání
Pozorovateli dává roztomilé podívání.
V chvíli, když se víc a více mladínký den čistě bělí,
Tu se rázem matenice mraků zšedivělých dělí.
Mrak ten mizí, ta se trhá svála; mlhy více není,
Jasnem hrdě osvícené stkví se celé položení.
Oudoliny ještě páry chladné podhorami tlačí,
Oko z výšky vidívidí, jak se šedivina v roklích mračí.
Zatím kolo na východu v zlatých plameninách hoří,
Kdo na skále stojí, myslí, nový planet že se tvoří.
Hřebení již lemem krásným pozlacené stojí celé,
Slunce jako vítěz slavný své paprsky seje vřelé.
Veškeré tuť tvorstvo světí v sladkém srdce podnícení,
Zpěvem přírody velebné obnovené oživení.
Jakým oslavené bleskem pyšnějí se prejštěniny,
Listosvíží močálové, luhy, louky, kapradiny.
Slepícími krůpějemi zkrášené se pole stkvěje,
Kteréž roztomilé jitro na zeliny denně seje.
Kdeby parnem svadlé kvítí, kdeby drny vláhu vzaly,
Kdyby tiché rosy moků zlatodrahých nedostaly?
Parnem lvíče mdlené v poušti jazyk horoucí chladívá,
Tygr, jemuž krev se vaří, chladem rosy pookřívá.
Tolik matko dobrodiní, tolik tvorstvu uděluješ,
Jitrem, za dne, večerem, a v noci dary opakuješ.
Lidstvo chceli pracovati, osení mu požehnáváš,
K utěšení přemilému krásy v květnici mu dáváš.
Ba i v pouště, kam nikoho noha nikdy nedonesla,
Byliny jsi rozesela, tam jsi mnohé krásy snesla.
61
v. 291–316.
Z mechů letních barvy loudíš, květy rozmilé tam seješ,
Aksamitem okotěšným místa neviděná kreješ.
Slavíky tam k zpěvu loudíš radostnému do křoviny,
Proudů krystálových bubel vodíš mezi samotiny.
Všude zpytatele mocnost nevypsaná překvapuje,
Všude krása dárkyni svou mocnou vážně posvěcuje.
Mnohozpěv.
Běžme, běžme z města na roviny,
Pod ty čisté nebes modřeniny!
Venko odplacuje hosti
Příjemnou svou veselostí.
Kolem města
Prašná cesta
Táhne se,
Puch nezdravý
Noc tam staví,
S tíží větříček ho roznese;
Venku všecko raduje se, všecko pěje,
V půlnebi kolo ohnivé již se stkvěje.
Vůni dychá pukající květ,
Den mladínký krásou šlechtí svět.
Běžme bratři z města na dolinydoliny,
Kde slyšeti ťoky křepelčiny,
Skřivani kde v modré báni
Protáčí své radování!
Tu jest blahost,
Tu jest radost,
62
v. 317–338.
Čistým zde se činí citům za dost,
Veselení pravé bydlí zde;
Z města bratři tehdy na doliny
Mezi hájů vonné zeleniny,
Hluk ať z brány jde.
Běžme, běžme z ulic do habřiny,
Pěnička kde pěje zmateniny,
Naproti kde vůně plyne z pusta,
Větřík oulísně kde líbá usta,
Noha kde si
Zajde v lesy,
Slavíčí se rozléhají plesy!
Píme, píme rozkoš tehdy dosti,
Písni dejme veselé se vznesti,
Příroda že otevřela den!
Ta nám radost utěšenou strojí,
Ctitel její blahostí se kojí,
V říši její šťastníme se jen.
Běžme z domů, běžme na drniny,
Projděm sedmikrásné průhoniny,
V lánech žitných radujme se,
Veselme se!
63
Zpěv
Vtý.
65
Obsah pátého zpěvu.
Příprava ke žním, od 1ho až do 22 verše. Mnohozpěv ženců, 23–70. Vypsání bouře, 71–196. Bouře v horách, 197–233. Užitečnost bouře, 234–247. Odzpěv, 248–279.
66
v. 1–20.
Píseň.
Rolník když pilnosti perně clo ve potu tváři složil,
By se učinily plodné rolerole, snažnost vynaložil,
Potom z lánů usmívavých naděje mu mile svítá,
Vidoucímu pole klasná ve prsích radost procítá.
Příznivého nyní stále povětří jen očekavá,
Kosy tupé, srpy křivé, pod jesenem překlepává.
Mlat se rozpukaný zhladil, zádění se vyčistilo,
Povřísla se navázala, vše se ku žněm připravilo.
Roztomilé louky čerstvéčerstvé, v krátce jenž se zelenaly,
Z jejichž barev měnících se zveselení oči braly,
Ta květniště libovonná jedním jitrem za své vzala,
Je žilnatá kosou ruka ve chrustění posekala.
S volky k statkům zdolin seno převezlipřivezli již nádvorníci,
Složené se v kupách šetří, v kůlně, nebo na sennici.
Když daleké po rovině oku dáno líbě plouti,
Jichžto meze zlatovrubné ani nelze přehlednouti.
Zrnoklasné kolotání tam se v žlutém šperku stkvěje,
Jak kdy vlny větřík tvoří, nímiž na jezeru chvěje.
Zralost žencům předpovídá zrní nabopnalé klasů,
Rolník sobě v tichu přeje, nebe jen by dalo času;
67
v. 21–46.
Tu jen v polích stále bloudí, víc v chaloupce nemá stání,
Sny mu sladí, den mu šťastní, blaží večer požehnání.
Mnohozpěv.
Kosy zostřené,
Zklepané, potřené
Srpy;
Jak se ními pšenice tkneme,
Šmahem zlaté klásky žneme,
Koukol i chrpy.
***
Běžme do pole;
Brzy ať k stodole
Vozy
Svezou zrním stížené snopy,
Potom vženem v strniště skopy,
Volce a kozy.
***
Mladé pasačky,
Čiperné vazačky
Věnce
Z chrpy, z máku, z jetele pleťte,
V práci potné veselit hleďte
Písněmi žence!
***
Stébla klesají,
Dívčiny plesají
Kolem;
Píseň zvučná veselost jeví,
Daleko široko vinou se zpěvy
Dolinou, polem.
68
v. 47–70.
Dívky, jonáci
Pozornost na práci
Dejte!
Aby hrstě klasaté rázem
S chutí po řadě padaly na zem,
V paměti mějte!
***
Klasů netruste,
Srpy si nabruste
Křivé,
Nechte chlapce hravé se zbíhat,
Nechte myslivce v rákosu číhat
Na husy divé!
***
Vedro veliké
Sic tvory všeliké
Moří;
Ženci pilní nedbají na to,
Přece jen do snopů skládají zlato,
Nebe ať hoří.
***
Kosy břinkejtebřinkejte,
Nad hlavou cinkejte
Mile!
Již po práci, brzy jest po ní,
Slyšte, již poledne v dědině zvoní;
Radostná chvíle!
69
v. 71–96.
Píseň.
Rolníků teď hlučná píseň v polích rozléhá se všady,
Zvláště když je k obědu zve vlídně sedlka za zahrady;
V jabloňový stín se kladou, nebo mezi vrby vlastní,
Kde je z košů listných chládek sející se v tichu šťastní.
Vinař bloudí mezi révím otyčeným po vinici,
A v třešnici červenavé veselí se zahradníci.
Jakých pracovnosti darů z rohu hojnost vysypala,
Tisícerou nám odměnu příroda za snahu dala.
Z šířících se moků v dolu otaviny zelenají,
Z pustin rovných ječné klasy valem již se ven metají.
Klasů tisíc ohybá se proti kose na žítništi,
Oves jako brčál žene někdejším na kameništi.
Nouze vyschlá hojnost našla, požívení roste v louce,
Veselení utěšené bere sídlo ve chaloupce.
Zatím když si ženců hluček pod jabloněm odpočívá,
V modru na dalece krásném skvrna škaredá se slívá.
Chmúry od poledne černí nastíněním nebes báni,
Které víc a víc se šíří, větru budí lité vání.
V kouli slunce oheň zňatý k nesnešení prudce hřeje,
Horkem vřelý potu tok se s tváři k prsům po mně leje.
V koši javorovém, v milování kde se ptactvo brodí,
V zelenině větřík frašně oulisný kde chládek rodí,
Tam si uřícený parnem k háji s harfkou milou zajdu,
Pověsím ji na suk, v stínu ochlazení líbé najdu.
Jak to slunce pálí, jak to v modrém nebi hoří!
Potok vysech, žízeň okotěšné nezabudky moří.
70
v. 97–124.
V ječmeništi svou korunku pouvadlý koukol níží,
K hájům chlady líbé dmoucím vše se rádo z parna blíží.
Vznesené se okamžení valí! – Dolů harfo s suku!
Dolů stroji! ať mi zvučíš! ať se struny třesou v hluku!
Ať se sypou hlasy, z vodných černomračen v hvozdu hustém
Lijavce jak zasršení. Ohlas v skalách, v dolu pustém,
V dalekosti krajů, hlásej v stráni, zakruž se i v lese,
Až pak slavné hlaholení větřík do oblaku vnese!
Dál a dál se nyní blíží strašných mračen chumelení,
V půlnebí již rozmilého modra více patřit není.
Ženců hluček k dědince již valem klusá z pšeničniště,
Bravů hejna, skotů stáda, utíkají ze strniště.
Vichřice teď vytrhnutá ze sna od daleka fučí;
Z háje tiché větřínky pryč žene, v chvojné jedli hučí.
K oblakům až po silnicích sloupové se točí prachu,
Hrůza jasné kalí nebe, chumle mračen letí k strachu.
K zemi samé střelně kolem třeští švižná vlastovicevlaštovice,
Husí hejno s kachnami se frašně potápí v rybníce.
V bouři,
Kouři,
Jekem,
Vztekem,
Sinavé nebe se kalí.
V oblacích strachy se valí,
Rachot se po nebi koulí,
V chomáče mraky se choulí.
Již se blíží,
Z hůry níží,
71
v. 125–159.
Žene – valí – šíří,
Víří,
Hlučí,
Bouří;
V rachotu třeští strom
Hrom!
Stvoření klekni!
Mrakové v černění trou se slitém,
V sinavu hrůza se shání litém.
Strach se ve zkalených oblacích vzteká,
Ze tmy blyskota husté si chod seká,
Bouře se budí víc v ukrutné síle;
A hromy rodí nám každinká chvíle.
Již se to valí
Přes hory, skalí!
Dále a dále
Hrom bije stále!
Míhaví ohňové z černé rozšklebeniny slepí,
Sutkohozné mraky třeštící plamenové třepí;
Z sinava v hlaholu s studeným mrazem
Rachotem se sypá ledovec na zem.
Ve větnatých to jak dubinách srší,
A vítr jak kňučí, lijavec prší!
Bože, bože co se děje!
Nebe dmoucí proudy leje.
Bouře nové mraky snáší;
Prší, až se o zem práší.
Hrom se blíží!
Blesk se kříží!
Vichr kňučí!
Sutky hučí!
Sto tisíc potoků divých
Žene se v stružinách křivých,
V blatitém skalení, v sičném jeku,
S čeřenů se valí v proudném vzteku.
72
v. 160–191.
Hromové z dálí víc a víc z uhlů dvou,
Hukotem hrozným rozderouc jícny řvou.
Hrůza s tmou se prostřela v nebesku,
Prosvěčujeť jen křížením se blesku.
Vždy se leje, dmou se řeky
K moři valíc pěnné leky;
Tam své bouře krupobitné prášeniny
Nese přes hory a chvojné jedloviny.
Hrůza jaká z hlubin kyne!
Strach se v oděv černý vine;
Smrt z své ohněplné huby
Plavcům vyšklebuje zuby.
Vařící se vlny jako hory brzy plijí v jeku
K oblakům až proudy husté; brzy v sičení a vzteku
Do propasti chřtánu jako míček rázem koráb nesou.
Plavci blednou strachem, zuby klapíklapí, jako list se třesou.
Nenadále z hlaholení
Mrtvé plyne utišení,
Vítr tiše počal váti,
Hrom víc nechce v nebi řváti.
To však mrtvou žlutost v tváři
Nečervení marynáři;
Věda dobře litost krutou živlové že utišili,
V chvílce aby nejvyšší zas stupeň vzteklost vyvýšili.
V brzkém okamžení zase
Hrůzu nebe bere na se.
Svaly šedých mraků přes hory se blíží,
Z rozpuklin jejich se blyskotina kříží.
Hromové chraptící otvírají chřtány;
Hory řev, a skály odrážejí rány.
Povětří divoké znova se strhlo.
Bezedné jezero nebe se zvrhlo.
73
v. 192–221.
V moři se pěna již klokotem vaří a sičí,
Z vln průtrže strašná vichřice fičí,
Vlny se ve zhlcení sebe jak hory věží,
Brzy zas ve hrůze propasti sražené leží.
Mocnost kyne!
Brzy tisíc svalin černých mračen pryč se s očí vine.
Chumle rachotících hromů k horám skalným táhnou dále,
Bručení jen temné v nebi slyšeti jest z dálky v mále,
Bleskot hasne, déšť se tiší, rozzteklený jekot temní,
Mrakověnec osvěcují jasně paprskové jemní.
Bouře rozlícení strašné, hrůza smrti dává milost,
Stromům šťávu, lukám trávu, kvítí barvu, růstu čilost.
Tam kde hory obělené k nebi vynášejí hlavy,
Tam se hromů beze příprav hrozných často příští slaví.
Ostříbřený mráček lehký k tichému se nebi vznáší,
Z lůna jeho předchůdce pak bouře po silnicích práší.
Zatím slunce v oudolinách bezstarostně seje svými,
Až se všecko veseluje, paprskami milostnými.
V práci pohřížený rolník vidí, slunce jak se směje,
Pastýř píšťalu si tvoří, neví, co se v horách děje.
Náhle však se oblak černí vymodralý v okamžení,
Všecko bleskot jeden vůkol, slyšeti jest rachocení
Hlasné, kteréž z větrnosti padá dříve vyjasněné,
Pomalu se chumlá mraků hejno v této výšce změnné.
V třeštných mračen mocném valu, kde se bouře náhle vzteká,
Hory jestli chodec nezná, hřmotu zdaleka se leká.
Bouřného se hromu blízko, záblesku se užasuje,
V chvílce mráčka nad ním není; ó, kterak se podivuje!
Opačně zas častokráte bouře strašné hulákání
Rovinou se nese litě, pole mete, důl prohání.
74
v. 222–247.
V oužinu a v rozpukliny protřelý jest slyšet třeskot,
Mezi duby korné plete oheň čárající bleskot.
Plamen seje kolem chudých chaloupek, i v lesích škody
Tropí. Mrakové nad půlnoc černí vylévají vody.
Vichr kňučí, stromy svíjí, trhá střechy, letí polem;
Tvorstvo veškeré se děsí v příbytkách svých nad hlaholem.
Zatím sousedná se luka trávná v tichu usmívají,
Skřivan zpívá, kos si hvízdá, stráně až se rozléhají.
Brzy však si vylamuje zavřený hrom silné brány,
A z vězení svého hází v rozlícení husté rány.
Ouval zatím umlkuje nízký, zas se zlatí skalí,
Vzneseně an zatím bouře vozy hrčné v nebi valí.
Přírodou jest všechněm hromům vykázána cesta řádná,
Přírodou se nezatočí nám nad hlavou bouře žádná.
Darmo tehdy děsíme se, nebe když se čisté zbírá,
Darmo uzavření v temno, hrom když chrapný jícen zdírá.
Darmo slabec v kout se skrývá, darmo strachem rve si vlasy,
Vše to větru neutiší, ani hrozné změní časy.
Každá bouře ourodností luka, pole nastrojuje,
Povětří když všeobecné schovy z země vykuřuje,
Semenem by pro nemoci jedovatým obtěžkalo,
Proto bouření tam letí, páry aby rozehnalo.
Kvítí barvu tratiloby, kamby kolem oko vzhledlo,
Byliny a stromy, křoví, osení by šmahem bledlo.
Rodiny i živočichů tisknoucím by vedrem chřadly,
Kdyby háje vichrem bouřným, hromem prchlým neochladly.
75
v. 248–279.
Dozpěv.
Perly se barevně svítí v trávě a v klase;
Stvoření vyjasni oči, slunéčko vyploulo zase.
Mračen houf zplašila jasnotou zkrášená svíce,
Černavost propasti nebudí smrtícího strachu,
Vichřice po cestách k oblakům nežene prachu,
Základy země se netřesou více.
Chlazením líbým an zčerstvuješ v zeleném lese,
Větřík kde listím osiky z lehounka třese;
Buďto si malinou lahůdku ztíráš,
Jahody v habřině šťávné zbíráš,
Neboli v mezinách v žítništi klasném;
DěkujDěkuj, když usta tím pokrmem sladíš,
Líbě se chladíš,
Přírodě, která je v ohni zbarvila jasném,
Chodče, jenž nohy mdle za sebou vláčíš
V tisknoucím horku,
Za chvílku ochlazen dále zas kráčíš
V chvojnatém borku;
Nebo se v mladistvém březovém sadí
V studánce prejštící usta tvá chladí.
S vděčností přírodu v tuto chval dobu;
Poty-li setřela, zsílila mdlobu.
Příroda loudí klas, rozvíjí růže,
V oudolí sytí nám vlnatý brav;
Slunce i rozžala, zhasit ho může,
V třešnicích nalila chladících šťav;
Jejím mocným rozkazem
Třeští se jedlice hrdá,
Jedním hroma úrazem
Práší se skalina tvrdá;
Stvoření padni, hvězdy v jiskření se zněte!
Nebe se pokloň, světy před ní poklekněte!
76
Zpěv
VItý.
77
Obsah šestého zpěvu.
Vypsání příjemnosti večera, od 1ho až do 36 verše. Zpěv slavičí, 37–70. Chválící mnohozpěv, 71–96. Noc, 97–124. Hvězdné nebe, 125–160. Dozpěv, 161–170.
78
v. 1–18.
Píseň.
Zveselení kalné nebe v rouchu modrém pozdravilo.
V hebkých ramenou zas bouři utišení oslavilo.
Mládenče, jehožto hladké čelo růžověnce nese,
Jenžto trudné tvory těšíš, ptactvo k zpěvu zůveš v lese.
Píseň má tě také vítá v provázení harfky zvučné,
Z dolin zpěvy sprosté ohlas tobě nese z louky tučné,
Řady sekáčů kdež křivé kosy ostří v tmavém znění,
K seku tys je vyzval vlídně po lijavce utišení.
Koberce, jež jaro dalo, chrustem vrhnouc kosa ruší,
Dívek plnorámných hejna v potřásání vlny suší.
Roztomilý, přelíbého utěšení plný čase!
Zděšeného smrtí jako anděl plavce těšíš zase;
V milostivém pohlednutí, v tichuplném usmívání,
Lidstvo zapomínat učíš na povzteklé bouře vání.
Blažícím ti vysvětlením oka všecko obět pálí,
Tebe usta, srdce, tělo chládkem občerstvené chválí.
Z středu běhu svého, zatím pod oponou tmavou moků
K snížení se žene slavná kule slunce v bystrém kroku;
79
v. 19–46.
V zlata dokonaném šperku slepícího vyjasnění,
V plné vznešenosti, hory ještě slaví jeho dlení.
Letem bystrým plameniny jiskrosršné k uhasnutí
K pěnícím je nesmírného moře vlnám letět nutí.
Pohled jaký na oblohu, modrost kterou obaluje;
Před soumrakem posléz ještě oko jasnem zveseluje.
V dálce dechem větru plují klasné role v veselosti,
Mrakověnec oko jímá barev krásnou mnohotností.
V stínu modrotmavých lesů vrcholiny kamenité
Růžovými prouhami jsou přetažené, v zlatu svité.
Proudu hladina prv modrá, v řeřavosti nyní plyne,
Sloup se z ohně slepícího do hlubiny proudu vine.
Ejhle! císařovna spěchá k skalám v vážném postoupení,
Ptactvo s ní se loučí, v hájích hlučné provází ji znění.
Již se letem k horám blíží, již se v dálce topí, tratí,
Nebe růžemi plamení, hory ryzím ohněm zlatí.
Soumrak líbý od východu v oblacích se ukazuje,
Zvonek příchod jeho s věže vrchu dolům oznamuje.
Netopýřík vyprch z skouly, v okolí si lapá brouky.
Sekáčové k tiché vsi se ženou v řadě domů s louky.
Z vůně tmavých bezin poslyš jaká nyní kouzla v pění
Prchem vyplynují! v jakém mile ohlazeném znění
Hudebních teď zvuků hony z roštin líbě dřímajících
Ven se vinou! – v ohybáních jemných, srdce jímajících,
Dechu skrovničkého tahy, v nevyvážném nalezení
Z skladu písní nových, zpěvák ducha nutí k podivení.
Bez vší okojímající krásy těla, čarováním
Prsa rozkoší nám plní, okolí svým radováním
80
v. 47–70.
K veselosti zůve tiché, oboru, i porostliny
Proniká, i píseň zvučná jeho tře se v oudoliny.
Lidstvu šerem okřálemuokřálému laskavý cit v srdce leje.
V mnohotném teď proměnění hlasu, v hloubce temně pěje;
V chvílce, v středu váhavé se slabým dechem s písní plazí,
Brzy během do výsosti z hluboka jí doprovází,
V volání kdež přeroskošném sem tam kolik chvilek pluje.
Na početí změny dálší tejně zatím přemyšluje.
Potom z hrdla outlínkého množství hrne v okamžení
Zadržených krasohlasů v pronikavém hlaholení,
Kteréž v měnícím se zvuku z houště do veškera derou,
Až pak v nepozorovaném tichu šeptem konec berou.
V chvílce, v měké padá lehce z ticha zase naříkání;
Ohlas pronikavé pění rozptyluje v křovné stráni.
Ve všech zvucích hlasovodů měkých kluzem lehkým bloudí,
V okamžení k přechodu se tvrdému zas z ticha loudí:
Nejkrásněji odměřeným obratem teď hlasy třese,
Brzy z dosažené výšky ohlazené k hloubce nese,
Brzy tahem sílícím se, brzy tržně výraz dává,
Až pak v klokotání zvučném píseň slavnou dokonává.
Doly rosou ochlazené ticho milé sladce blaží,
Větříček se více ani břízkou vrznout neodváží;
Ani v trávě s zavitými modrozvonky zašustění,
Ani třtiny na rybníce pohýbnutí slyšet není.
81
v. 71–96.
Mnohozpěv.
Země když třásla se pod námi strašně,
VíteVítr a v šířinách honil se plašně
Třeštící hřímoty ohromný hlas;
Vichřice sloupy když točila z prachu,
Kterak jste přírodu volali v strachu,
Jasnoby na nebi vykvetlo zas?
Bouře si zachvěla, zatloukly hromy,
Pole tím okřála, luka i stromy,
Nebe se sadilo,
Povětří schladilo;
Slunce ke slávě
Stkví se ve trávě,
K západu bystře se blíží,
Večer se spanilý níží.
Větříček poty již s čela pryč věje,
Šero se schýlilo níž;
Slavík tam v roštině k radosti pěje,
Luna připlynula blíž,
Hvězdy se míhají v nebeské báni;
Tvor všechen přírodě nes děkování.
Soumrak chladící vítejte,
Slavozpěv radostný zpívejte,
Tichounké chvíle
Užíte mile,
V rájích vás blažených provázej sen,
Slunce až mladistvý probudí den!
82
v. 97–120.
Píseň.
Ticho slavné mrazík jakýs žilochladný po mně leje,
Dechem lehkým hlasy loudě, jemně větřík v harfce věje.
V habří ticho, šeptot žádný v bezu, umlknutí v lese;
Ani lístek v svídě švihlé šustem v houští nezatřese.
Duše ani spatřit možné, zmdlené všecko těla hojí,
Sladce ssilující mízou dřímot sladce tvorstvo kojí.
Vážně budiž pozdravena hvězdek věrná oslavovno,
Noci! vážné světí nebe jmenoviny tvé královno!
Stínem pláště tvého zastřen já ti obět rovně pálím,
Tebe roucho tvorce, tebe sestro šerých věků chválím;
Ne však koly na rybníce, v žertu kteréž větřík tvoří,
Ani hebkou lůžka přízní, změklý kde se měšťák boří,
Ani šustem rákosiny; nébrž větrem ován, tebe
V vážných písních, s dutým strojem, chválit míním sestro nebe.
Do oblaku pochodněmi radostného vysvětlení,
V plnohlasích větre zanes srdce mého pozdravení.
S provodem se křepelího ťoku písně moje spojte,
Světlušky pak v jemné jiskře v houfích kolem mne se rojte.
Z hloubi jezer vyploul kojič zůřivého lidstva! – Krásné
Roucho černé noci v stříbrohoroucí se mísí jasné
Kule; kteréž v dálce skrze jasnomodré větrniny
Mezi prvotními hmoty, mezi přirozena syny
V letu věčný tanec vedou. Kvapně jedna druhou stíhá,
Až se v jisker zasršení hrdý hvězdověnec míhá.
83
v. 121–148.
Jakou barev směsku, jaké mžítky leskot seje v oči,
Jako v moři písku, zlatých puntíků se v modru točí.
Svět nad světem, slunce vedle slunce v dálenině pluje,
Jaký utěšený chumel rozkoší to obaluje!
Sírius tam jiskrosršný s znícenými vlasy jede,
Orion pak obalený ohněm cestu k němu vede.
Přes pás jeho oka zření k vazu býka zrovna vzaté,
Pozorovatele vede přímo k sedmihvězdce zlaté.
Tam se v ohni plném dechu Lyra zářná v stkvění hladí,
Slavně křídla ostřit zdá se kulím v celém hvězdořadí.
Jiskřím hlavu okrouženou plně Kasiopka hoří,
V bystrém kroku kolem jiných tanec v modré síni tvoří.
Orla zpernatělé křídlo mrskem žene do výsosti,
V mžítky tvořícím se jasnu Zefeus tam leskne dosti.
Zablouděný v černé noci vůz se hrne do hlubiny.
Z lvova chřtánu plynou zase jasné ohně plameniny.
Labuť vážně v jezeřiny bezdné nebekolem pluje.
Andromedku opas světlý v báni sklepné obaluje.
Zlostně v hladku ostrostřelce mezi větrniny fičí
Střela mrštná, déšť až jisker do zčernalé noci sičí.
Celý oblouk nebe dálný hvězdověnec bledý vine,
Hvězdek jako písku v moři v mlze jeho šeré plyne.
Jaký chumel, záře, znění, oheň, jasnost, bleskot! – V letu
Kolik tisíc milionů v nebi kolem běží světů?
Vzneseli se bystrým letem výše toužná ducha tvornost;
Vznešenější představiti můželi si nebe hornost;
Ažby v očích jeho hasnul leskot nedvědičemedvědice, lýry,
Ažby před ním mléčné dráhy mizly pěnící se víry.
84
v. 149–170.
Kuřat zlatokrupných ohně pomíjeti by se zdáli,
Panny mnohobarvná světla před ním jako mlha stály:
Tam se teprv počínají šíré nebes dáleniny,
Tam svou rozdírají propast v hrůze bezdné jezeřiny,
Slunce, hvězdy třpytí se, a v modra vířícím se moku,
Světlocestí nám již nese nejvzdálnější vlna toku.
Přírodo, ha, kde se končíš? kudy k cíli musím jíti? –
Kudy odtud dále mezi mlhohvězdy cestu vzíti?
Kde jest konec? – kde jest brána k tobě? – kde se šírost tratí?
Pomyšlení strašné na to, div mi kolem hlavu zvrátí.
Mdlé něčeho nastínění stát před sebou duše cítí,
Nevím, jak se tobě mocná vznešenost mám pokořiti!
Dozpěv.
Mlhy a páry teď viňte se z jezeřin v letu,
Šerou jenž obrubu našemu dáváte světu!
V sloupech se zatočte stříbřených měsíce jasnem,
Přírodě vznešené ke cti se vyviňte v oblouku řásném!
Oběť se zajiskři v plamenu po celém nebesku!
Stvoření pronikni vážností z jasněný oblesku!
***
Národy ochlaď a vyvstalé poty jim na čelích otři,
Starostmi zemdlená těla jim laskavě okři
Dřímoto tichá! až jitro je růžové probudí zas,
Přírodě vděčný pak vynesou hlas.
85
Vysvětlení některých slov pro začátečníky.
Andromeda, Kasiopka, kuřata, labuť, lev, medvědice, ofiuch, orel, orion, ostrostřelec, Zefej jsou shvězdění aneb souhvězdí.
Borák, borago officinalis, Linn. bylina.
Blankyt, zde modré nebe.
Bezdno, n. aneb bezdna, f. propast bezedná,bezedná.
Belvedér, ital. belvedere, t. pěkná vyhlídka, nazvání mnohých paláců a míst, zvláště ve Florenci, kdež pěkné štatue, a ve Vídni, kdež pěkné obrazy chovají.
Čárný, čarodějný; čarokrásný, velmi krásný, zauberschön.
Červenec, dukát.
Čeřen, zde vrch neb témě hory.
Četný, mnohočíslný.
Dalekohled, telescop.
Dráha, cesta, diff. draha, množství.
Druza, v kovnictví povrchně skrovnými lístky nebo krystály nasazené kamení; odtud druzení t. takové spojení.
Eolská harfa, nástroj hudebný na vítr vystavený sám líbě zvučící.
Jasoň, bůh jasu, jasnosti, der Lichtgott.
Jíva, Sahlweide, salix caprea, Linn.
Gothard, jeden z nejvyšších vrchu Alpejských.
Hatiti, t. hatě, hráze dělati, jako v lese přes močály.
Herna, Spielhaus.
Hrtiti se. hrtem t. hurtem téci, cf. gall. heurter,heurter.
Hrubolátný, hrubých látek.
Hvězdostolec, Sternenthron.
Hvozd, Bergwald.
Chamsin, vítr škodlivý v Ejiptě, viz Hlas. II. str. 360.
Charybda, vír v moři Sicilském druhdy nebezpečný; dlé bájek dcera Neptuna a země od Jupitera pro nenasycenost s nebe do moře svržena.
Chebd, Sambucus Ehulus, Linn. Ackerholunger.
Chmúra, oblak; odtud: pošmourný.
Chorý, churavý, siech.
Chvoj, Nadelholz.
Kameniště, Steinfeld.
Kapradí, filix. Farnkraut.
Kleist, (Edwald) známý něm. básník svým jarem nesmrtedlný.
Klokot, vlnící se var fij. na zpěv některých ptáků přeneseno.
[87]
Kobka, die Salle.
Kolmý, prostopadý, senkrecht.
Kora, kůra.
Kositi, kosou sekati.
Koš, koruna stromů; odtud košatý strom.
Krevosklad, krvosklad, t. plíce a jiné stroje tělesné krví naplněné.
Křemelák, quercus pedunculata Wild. die Steineiche.
Kulný, kulatý.
Kys, kysání.
Ladný, niedlich.
Laditi, štemovati.
Laskavec, květ milosti, amarantus. Básníkům vyznamenává nesmrtedlnost, proto že i uschlý bary nemění.
Látka, Stoff, materia.
Lem, obruba.
Lepnu, lnu, kleben, adhaereo.
Lepotvorný, pěkný a dobrý, krasotvorný.
Létadlo, volucris.
Léto, řeka zapomenutí.
Letorost, ratolest.
Luna a) měsíc b) stříbro.
Mateřinka, mateří douška, thymus serpyllum Linn. Quendel.
Matnokeřný, zmatené kře mající.
Medicejský, Panům de Medici v Italii náležející. Venuše ta vůbec svou krásou pověstná, ve Florenci se ukazuje.
Měkoběh, měký, nežný běh.
Mlhohvězdy, Nebelsterne.
Modrozvonky, campanula, květy známé.
Náplň, die Fülle.
Nástin, nastínění, Schattenriß , Umriß.
Návrh, navržení zde co nástin.
Nebešťanka, planeta Uranus.
Nebešťanský, nebešťanům vlastní.
Nezabudka, myosotis palustris Linn. Bergißmeinnicht.
Očar, Zauberwert. Zauberwerk
Okres, Kreis, odtud okršlek.
Okříti, activ okřáti neut. rad.keř; zde očerstviti.
Olovina, olověná ruda.
Opuka, pukavý kámen, Schiefer, zvláště Glimmerschiefer.
Os, neb osa, axis, achse
Oslavovna, co k oslavení slouží, podle Žídkovy Zpravovny tvořeno.
Pobludice, bludná hvězda, Irrstern.
Poklid, klid, pokoj.
Prochlad, pochlad, chlad.
Prejštěnina, co se prejští, zde: pramen.
Předmět, lepší než zástoj, Gegenstand.
Překot, překocení.
Přelud, Phantom.
Příroda, přirozeno, přirození, přirozenost – natura, v rozličném potahu.
Samum, Samun, SamielSamiel, škodlivý vítr v Arabii, v Hlas. II. 360.
Sirius, hvězda snad mezi všemi na nebi největší, canis major.
Schovnice, co k schování slouží.
Sklepný, zde klenutý.
Skřivec, skřivenec, zde t. co kosodřevina v Květěně Presl. Pinus pumilio Linn. Krumholz, Knieholz.
88
Skvrna, poškvrna.
Sutkohozný, krupobitný.
Sudice, parcae, bohyně života.
Slasť, sladkost.
Slit, zde – slitina.
SnahaSnaha, snažnost.
Sněžka, die Schneekuppe. V nevědomí lepšího jmena zatím toho užito.
Spolná věc, res publica.
Stávce, stavitel.
Střemcha, Prunus Padus, Linn. der Traubenkirschbaum.
Sval, zde vše, co svaleno, spousta.
Svíží, čerstvý.
Témě, temeno, viz čeřen.
Thomson, Britský básník první třídy, psal mezi jiným čtyry časy roku, nejlepší toho druhu báseň.
Tkvíti, vězeti, haereo.
Tlup, hromada.
Tlukostroj, hamr v huti, básnícky nazván.
Třebný, potřebný.
Třešnice, zahrada třešňová.
Tvrdoryt nebo tvrdolík; tak dovolil sobě básník nazvati kámen Němcům Schmergel, a Rusům iskernik, naždák jmenovaný. Kdo ví lepší slovo, žádá sese, aby je oznámil.
Umný, umem, rozumem nadaný.
Utroba, vnitřek, cf. uterus.
Utvor, složení, spůsoba, Bau, Gestalt.
Vesna, jaro.
Venko, das Land, v protipoložení města užíváno.
Wieland, známý Něm. básník také o jaru báseň pěknou sepsal.
Vulkán, bůh ohně, též sopka, t. vrch oheň soptící.
Výtka, vytknutí, vypsání, vyznamenání.
Výzev.Výzev, pára.
Vzduch – Luft.
Zádění, pyrna, Bonse.
Závilek neb závilec, anemone, v Květeně P. Presla: pohanina.
Zápolí, ambages, okorování.
Záspa, zde tolik co lavína.
Zdroj, pramen.
Zemla (novaja) t. Nová země, ostrov v severním moři, 200 mil dlouhý, věčným sněhem a ledem přikrytý, obydlí bílých nedvědů a renů (severních jelenů).
Zkaměti, zkameněti.
Zlatovrubý, se zlatou obrubou.
Zlatina, zlatá ruda.
Želvice, želva, Schildkröte.
Žula, granit, kámen.
Mimo to pro lepší výraz básnícký užito hustěji
1. Východu: ina, jako: dálenina, jezeřina, hlaholina, krůpějina, křepelina, mezeřina, mlžina, modřenina, opřenina, palučina, plamenina, podhořina, propadlina,
89
průhonina, rozlitina, spustěnina, stružina, šedivina, šťávina, trnina, třtinovina, větrnina, větvina, vrcholina, vrchovina, vydutina, zelenina, na místě: dálka, jezero, hlahol, krůpěje, křepelka, mezera, mlha, modrost (nebeská), propast, průhon, a t. d.
2. Východu iště: kameniště, modřeniště, trávniště, za místo, kde kamení, modrost, tráva jest.
3. Přídatných jmen neobojích za samostatná, u. p. blaho, celo, časno, jednostejno, modro, přirozeno, sinavo, slavno, vážno, veškero, vnitřno a t. d. na místě jmen: blahost, celost, časné ráno, jednostejnost a t. d.
4. Složených jmen v proze ovšem neznámých, jako: Bezinotma, čarokrásný, květolící, hvězdostolec, kovokmenný, mhošedý, mrakověnec, prachomrak, skalobrové, stříbrozvonky, šeronohý, zlatokrupný a t. d. kterých každý po malém přemyšlení sám snadno porozumí.
90
Hrubější omyly takto napraviti:
Stran verš čti:
1 1 ropziat rozpiat
3 rozkošeplodné rozkošeplodní
9 7 krásoslova krasoslova
10 22 slávozpěvu slavozpěvu
23 vážnem vážném
13 107 kyz kys
108 podrobyti podrobiti
113 tvé své
15 183 milionu milionů
16 195 zavrativých závrativých
203 sylně silně
17 228 zamyšleních zamyšlení
18 268 odiv oděv
24 47 prázdném práznem
25 64 brzi brzy; (a tak vždy)
27 109 pudící budící
32 ----- lam lom
40 16 svály svaly
45 213 v lom v loni
55 109 bílím bílým
58 135 hejno hejno
67 13 převezli přivezli
E: dp + sf; 2002
[91]