ZPĚV I.
Zpěv duní hřímavý... Ó slyšte, kdo to zpívá:
– Živť Perun nesmrtelný, který pobil kříže,
prch’ vrah už Tiusej, s ním rota jeho divá,
Slav budiž veleben, náš orel, smělý kníže!
Meč s beder shodíme, pluh ověnčí nám Živa. –
Tak duní pralesem, jenž Labské břehy vroubí,
tmy jeho příšerné se lesknou v širé hloubi
břitkými meči, kovanými štíty, mlaty,
a nad Labem jak pochodeň plá západ zlatý.
Hle, v jeho soumraku, kam hledneš, krve proudy
tůň vodní zbarvují, zříš rozmetané oudy,
tu hlavu bez trupu, tam trup, jenž nemá hlavy,
an v černých kořenech se jakby k hrozbě staví,
a v ňádrech zarostlých mu ještě vězí kopí.
Jak želva obrovská tam štít se do vln topí,
je všecek zprohýbán, a vprostřed díra zeje.
Tak padá hloub a hloub štít vraha Tiuseje.
Slyš, v dálce pralesem to praská, stená, úpí,
kdo živ, přes nakácené prchá mrtvol kupy,
[7]
nejzáze Tiusej, – ret vztekem rozhryzaný
on okem podběhlým na všecky střílí strany
a nedbá, levici že se štítem tím skvělým
proud řeky odnes’ mu v dál tokem rozkypělým,
a nedbá, krvavým že pahýlem své ruky
sám píše potupu svou na stoleté suky
těch dubů velikých, pod nimiž jásal včera.
Hle, obr raněný, teď vylít’ z lesů šera
a stanul na pláni tam vrchu na temenu
jak hrozná silhueta slunce ve plamenu,
jež za ním zapadlo v té chvíli zvolna v dálce.
Chyt’ meč svůj zlomený a v bouřné citů válce
o tvrdé skalisko třísk’ jilcem jeho zlatým,
zdobeným přeuměle křížem rozepjatým.
Trysk jisker zasršel – vše shaslo na to rázem,
a do tmy západu spěl vůdce pustým srázem.
Tak černá Morana šla levým Labe břehem,
vzduch zněl jí nad hlavou perutí sterých šlehem,
pták posvátný, tu krahuj, onde havran tmavý
jak šipky syčící v těch mrtvol padlipadly davy.
Jí v patách ledových vlk, hrobař, vyl, by vstaly
již duše pobitých a z drv se stěhovaly,
neb tryznu ohromnou tam na protějším břehu,
kde konec pralesa je zřít a klidnou něhu
dřevěných zádruh s hony šumícího pole,
Slav, kníže, zažžíci dal v bojovníků kole.
Den planul červený tam obětištěm v kruhu,
neb byla noc. Na převráceném seděl pluhu
kýs stařec podivný blíž ohně s lýrou v ruce.
Ne Slav však on se zdál být dnešku rek a vůdce.
8
Měl věnec na skráních i lýru ověnčenou,
a bílý jeho vous, jenž vlál mu do kolenou,
byl protkán zelení, že květem zdál se býti,
jímž višně na jaře se všecka zmladlá vznítí.
A v jeho záři tajemné Slav, orel mladý,
se ztrácel bezmála, ač blesk byl v boji všady.
Teď k starci přistoupil a zvučným mluvil hlasem:
– Strun tvojich divomoc, ó pěvče, ctíme s žasem
dnes dvojnásob i písně tvé, jíž nenadále
vši pevnost kamennou vždy vezmeš hnědé skále
a pružnost haluzím těch ocelových dubů,
jíž odpor uchvátíš a stálost pevných srubů
a zubru z útroby to srdce bohatýra
a přízeň bohů všech, jež nikdy neumírá:
a vše to vítězně, kdy zhouba na vlast kvačí,
tvůj jazyk zázračný nám v ňádra naše vtlačí
slov silou perutných a čarnou písně mocí.
Jest páž hned z kamene, a mlat je bleskem v noci,
a prsa pevna jsou jak sruby nedobytné,
a srdce v útrobách hned zubří síla chytne.
Jdem jisti do bojů, neb tobě hvězdy runou
taj konce prozradí, bys nám jej zjevil strunou
a písní posvátnou. Ty víš, co pramen zurčí,
co šumot listů dí, tvůj prorocký vznět určí,
co hejno havranů, již nad stříbrnou hlavou
ti s té či s oné strany modrým vzduchem plavou.
Jen mečem byl jsem já, však ty’s byl v moji paži,
mé voje kladivem, jež ty’s ved’ v lebku vráží.
A proto, vítězný, zde vezmi kořist boje.
Je nejdražší a nejvyšší je. Ruka moje
ji sama vynesla jak trofej z bitvy reje,
hle, přílba křídlatá to zbojce Tiuseje. –
9
Vstal stařec. Jeho hlas byl roven znícím rohům:
– Ne mně, ó kníže náš, ta kořist patří bohům.
Jsem slabý sluha jich a vím, co na mne čeká.
Hle, v dálce mlhavé tam znova rdí se řeka,
a prales chvěje se jak dnes... zřím svítit hada
tak svůdného jak žena, mrzkého jak zrada
kol beder tvých, ó kníže můj!... Ty bledneš strachem?
Zem naše kvetoucí se rdí zas čerstvým nachem...
Hle, třpytnou přílbici jsi přinesl mi, kníže,
však na ní potvorný je drak, jen popatř blíže,
hleď jemu do očí, jak barvu stále mění,
jak hraje šupinou... Jakž v dnešním vítězení
ti mohlo připadnout, že smrt mi darem dáváš!
Hle, znak ten osudný zde vpředu rozeznáváš:
kříž, kříž – kříž! Varovný můj jazyk jím kdys zněmí,
prach můj ni popelnice nebude mít v zemi.
Sám zlo to připravíš, tak chtějí věční bozi.
Pak s kříži přijedou k nám naložené vozy,
a bude noc, noc pustá... Stále tak den ke dni
snít bude v mrákotách má země o poledni,
a zatím jitřenka a pravé její ráno
kdes v temném pralese dlít bude zakopáno...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Dnes bozi vítězství nám dali. V žertvu svatou
jim vrhám do ohně nás všechněch kletbu klatou,
kříž, kříž, kříž –
Domluvil kmet a hned mrštil v plamen
tou přílbou zářící. Zřel na to kníže zmámen,
jak jiskry vyšlehly, jak zlatý drak se svíjel
a v popel zapadal...
10
Již z tmavých lesů vyjel
oř bledé jitřenky a na něm smavé jitrojitro.
Šli muži k domovu, v své každý vnořen nitro,
a pěvec ke pluhu spřáh’ voly, za jichž krokem
ryl brázdu pokoje.
11
ZPĚV II.
Rok v míru kráčel s rokem,
lán vzkypěl klasnatý, kmet po žni pole vláčel,
když cestou od lesů se divný průvod stáčel.
Sto vozův ozdobných a okovaných mědí,
ve šperku nezvyklém na ořích jezdci sedí,
per pštrosích, chocholů, hle, zdoby nad přílbami,
na štítech velikých žhou hvězdy, dračí tlamy,
směs cetek blýskavých tu hýří ryzím zlatem,
meč s křížem přes plece, v bok dýku s malým mlatem,
a pláště nachové svou třpytnou třásní měkkou
se s beder vypjatých až do prachu jim vlekou.
Hle, sněti zelené ti všichni nesou v rukou,
jsou jimi zdobeny i koně, které tlukou
prsť hnědou kopyty, že v barvách svých a nachu
jde průvod tajemně jak vidmo v mračně prachu.
Kmet v práci za pluhem pot s čela sobě stíral,
své voly zastavil a v žase na zjev zíral,
pták – píseň –, na ústech jenž dívkám hrál a zvučel,
se plašil polekán, a k ženám, které u čel
[13]
si dlaně držely a v dálku zřely plachy,
do podkasaných rouch se děti tiskly strachy.
Co chce to poselství, had lesklý, v naše lesy?
Kmet dumá v předtuchách a těžkou hlavu věsí,
an průvod mizí již, kde v dálce kněze Slava
na lesa okraji tvrz rýsuje se tmavá.
Jak duma tichá jest, jak skalní hnízdo smělá
a v moři zeleném je zatopena celá.
Kol sadem jabloní, jež zralým kynou zlatem,
do úlů kulatých včel mráčky tíhnou chvatem,
a na srubech a nad branou, jež tone v šeři,
tlum bílých holubů si klidně čechrá peří.
Teď hlavy pozvedli a vzpjali sněžná hrdla.
Pod koly zazněla to úzká cesta ztvrdlá,
lesk štítů zasršel, řad jezdců tu již s mírem,
a holubi se točí nad ním divým vírem,
a v úlech hučí to jak valící se hromy,
včel plno ve bráně, jich plna cesta, stromy.
Hle, hradba živoucí a ve výboji děsná
vpřed již se rozlétá a nad cestou se těsná.
Tu rázem zdaleka ký stín to padl tmavý
přes prvých ořů dvou se houpající hlavy?
Stín pěvce starého, jenž stanul přede branou.
Dva koně vzpjali se, dva jezdci slítli stranou,
a průvod přimrazen ty divy měří v žasu.
Něm stojí pěvec tu, zář tká mu kolem vlasu
svit slunce stříbrný. Jest veliký jak skála,
pět lýry strun jak mečů pět svým leskem sálá.
Stín pěvcův čarovný jak strašná propast leží
těm jezdcům před nohou...
14
Jak letní jitro svěží
teď kníže Slav, ó díky, objevil se v bráně.
Hle, úsměv vítěze mu přelít’ smědé skráně,
an pěvci pokynul:
– Toť přátelé, ať prahy
mé s mírem překročí, jejž nesou! Pusť je, drahý!
Já svatým pohostinstvím vyzývám tě k tomu,
jež chléb i sůl dá rádo, lože a krov domu,
kdož nese mír a svěží jako ratolesti.
Svým včelám pokyň již, host nechať vstoupí v štěstí! –
A pěvec hluboce tu lysé čelo sklonil,
vzpjal k hrudi rameno a v strunách lýry zvonil,
z nichž píseň zazněla. Ó div, ji včely znaly,
prach třpytivý se s cesty, ze bran v tlumu vzňaly,
vzduch jimi zazářil, kol pěvce hořel křídly,
vlas bílý obetkal mu jak paprsků zřídly,
zhoust’ v mračno ohnivé, a v jeho světlé tísni
se ztratil prorok ten i s lýry čarnou písní
i se stínem, jenž v cestě ležel.
Za včelami
zřel dlouho kníže. Do bran jezdci vjeli sami,
z nichž vážně nejstarší, jenž zdál se průvod vésti,
tak jal se hovořit:
– Ó kníže, dřív než kvésti
sad počal jabloní tvých, jež teď plodem kynou,
tak tvář ti ve tvář byl bych řečí mluvil jinou.
Bůh náš i tvůj pře krvavé byl mocný sudí.
Ty’s v boji vítězem; tvé nepřátelství studí
15
jak ledu balvany hruď reka Tiuseje.
Mou věrnou pravicí on mír a zdar ti přeje.
Nuž stiskni, sousedem buď ve přátelství jemu,
neb zkoušku přetěžkou zlý osud valí k němu.
Dav skaldů v severu vstal, přes Balt v jih se dívá,
a každý hromovou již píseň války zpívá.
A muži ledoví ji slyší, páší bedra,
kříž rovně děsí je, ta lásky studna štědrá!
Loď k lodi spouštějí v pěn stříbrolesklé hřívy,
a záhy ponese je k nám vln příboj divý.
Mír v klidném přátelství, ne spojence pán hledá,
když po něm sápe se zas války hydra bledá...
Však ještě o něco tě retem mým dnes prosí.
Rtům žízní vyprahlým to krůpěj chladné rosy
a srdci schablému to jiskra vznětů nových
a hlavě naděje to snětí vavřínových.
Máš ptáka vzácného, ač nezdobného peří,
a v jeho čarozpěv náš západ všecek věří.
Zná píseň zazpívat, jíž pevnost vezme skále
a ve hruď mužům všem ji vloží nenadále,
tou písní uchvátí on pružnost mladým dubům
a odpor železný i stálost pevným srubům
a srdce zubru divému, v němž sílu nosí:
ty ctnosti rekovné on jako krůpěj rosy
vše nese v písni své a vítěztvívítězství má v zobu.
Kde on, tam netřeba se tmavých děsit hrobů...
Můj kníže Tiusej za pěvce s lýrou prosí...
Jak zázrak za Labem jej přijme naše dálka
a vydá na povel, až dravá prchne válka.
Nuž, kníže vítězný? –
Tu Slavu jasné čelo
jak mrakem posupným se rázem pozatmělo;
když děl:
16
– Zde pravice má s přátelstvím, jež hledám,
však pěvce bohů svých – ne, ne, já nedám, nedám.
Mír dávám zadarmo, nechť jedou vozy zpátky,
ty zlaté prsteny a kruhy, drahé látky,
ty meče blysknavé, jež hadím okem svítí.
Já bez nich dovedu v své tvrzi šťasten žíti.
Mou lásku vezměte, jí duše má se kochá.
Což proti ní jest blýskavých těch tretů trocha.
Tak vyřiď Tiuseji. S bohy jeďte zase – –
– Och, nízko ceníš poklady, – děl posel v žase, –
vůz, popatř, poslední co ve svém nitře skrývá!
Toť cena polední a nejvyšší, však živá.
Jde prosit za otce, tvář v zármutku si kreje – –
– Kdo jsi, ó vílo plačící? –
– Dceř Tiuseje. –
– Jsi žena, pohádka, jsi přelud, zlatovláska?
Rci! –
– Ne, jsem modlitba k tvé moci, slzy, láska! –
Zvuk lýry unylý Slav slyšel v onom hlase,
teď hovor květiny, když vánkem zvlnila se,
pak zvonky krůpějí, když do lilijí kanou,
a posléz pěvec sám jak pěl by přede branou.
A v duši knížete dva zjevy jasně vzplály,
zjev starce v šedinách a dívky, který pálí.
Ten lýru v náručí má, na rtu má ji tato,
ten vždycky chmurný je, však Hilda žhavé zlato
má v proudech vlasů svých a v očích modré nebe.
A v duši knížete ty zjevy vedle sebe
výš rostly napořád, a kníže náhle cítil,
jak z duše do mozku se hrozný boj mu řítil,
17
jak oko plane mu, jak ve spáncích to buší...
A vůlí svou on sevřel rozdvojenou duši,
an klidně, rytířsky, jak mravy znal by cizí,
své nabídl jim krby, pohostinství ryzí,
však sám, kde nejtmavší byl kout, kde nejvíc stínu,
svou hlavu palčivou z dum těžkých zvedal klínu,
neb cítil, do srdce že kdosi se mu dívá
zrak maje blankytný, že zpívá to v něm, zpívá,
že zní tam struny mu v neznámém rythmu snivém,
trs květů červených že vyrůstá v něm divem,
a z jejich kalichů že noří se jak z moře
zář slunce planoucí – vlas, pod ním čelo – zoře,
kus modré oblohy – zrak, tváře plné rosy –
a Hildu, jak ji zřel, tak celou v srdci nosí.
Krom vlastí rozlehlých, té krví zvlhlé prsti,
krom lesů modravých, krom mlatu v junné hrsti,
krom bohů pověčných, jež krby jeho střehou,
on, kníže, nevěděl, že cosi s takou něhou,
by mohlo vstoupiti do jeho srdce hlubin,
v nichž nejvýše jak v zlato zasazený rubín
mu láska plála k písni, k věštbám vítězovým,
jež smysly jímaly mu vždycky kouzlem novým.
Hle, divů div, kněz žasne, hlubeň srdce čistá
co chová bájného vždy ještě v sobě místa...
Však neví, ubohý, bůh proto ženu stvořil,
by v srdci člověka hned stavěl a hned bořil,
a satan s andělem, – ó jaký rozdíl v jméně! –
že v spolku nejužším si zvykat musí v ženě.
18
ZPĚV III.
Noc byla v přírodě i ve Slavově duši.
Vstal kníže odhodlán, vše, klid a mír co ruší,
již prchlo od něho. Byl sopkou po výbuchu,
a láva kypící již chladla v jeho duchu.
Byl jako poutník, jenž jda perlu drahou ztratil,
však nedbá docela, by hledat se ji vrátil,
a byl jak raněný tur, který chybné střele
na místě útěku své srdce dává celé.
Tak vstoupil do domu, tak chtěl jít k svému loži.
Ó hříčko přeludu, ó dive, kouzlo boží,
ó krásná mátoho, ó dílo černoboha!
V ráz s prahem ložnice mu srostla v kroku noha,
a žasem stanul Slav, spor v ňadrech tlumě lítý.
To není jizbice, kde černé visí štíty
a mlaty kamenné, jež zdědil po svém dědu,
kde řada skřítků chmurných zjevuje se hledu
nad krbem zčernalým jak výstraha, jež hrozí
a trestá zároveň, když chtějí věční bozi:
[19]
má louku pod nohou, jež sterou barvou sálá,
má nebe nad hlavou, v němž hvězdic jiskra pálá,
a všude na stěnách, kam užaslý zrak schýlí,
jak slunce plamenná z chmur sivých vyskočí-li.
A tamo před krbem, kde dědi bronzem svítí,
jak stoupá modravý kouř z misky zlaté, zříti –
vše jako v pohádce, již skutkem chtěli bozi.
Hle; tolik zázraků v svém nitře kryly vozy.
Slav bral se k přístěnku, kde míval svoje lože
z medvědích koží, lupu junáckého nože.
Již odtáh’ záclonu, dech v prsou jemu stanul:
jak lupen růžový by do srsti té skanul,
v ní polou ukryto snem pokojným se chvělo
pod rouškou sšinutou, hle, nahé dívčí tělo,
a krotký krahujec, dar otcův milé dceři,
nad spící paní svou si šedé čechrá peří.
Jak dýka dvojbřitká, jak blesk, když nocí letí,
ty měkké půvaby v ráz tryskly ke knížeti.
On poznal je. Toť Hilda, všech snů jeho knění.
Již kníže nemyslí, zda hříčkou běsů není,
již jemu pomátli dnes v domě vlastním kroky,
a více neslyší, než bouřné písně sloky,
jež ňader v oddechu jak dvě se dmoucí vlny
zní k jeho rozporu zde v souzvuk čaruplný,
a více nehledá než perleť drobných zoubků,
rtů kyprou jahodu a očí čarnou hloubku,
až ústy žhavými pad’ na dívčiny rtíky.
Dvě kmitly zelené z řas přicloněných dýky,
a kníže couv’. Hle, bílá vidina ta v chvatu
se halí v záhyby si nevěrného šatu,
pláč dusíc v propuku:
20
– Jsem křesťanka, ó kníže,
zde na ňadrech, viz, drahý znak ten kříže,
a ty jsi pohanem... Och, odpusť, že tak zpříma
mi letí na jazyk, co v hloubi ňader dřímá,
a přec ať vznícený žár seč jsem v prsou dusím,
můj kníže vítězný, já milovat tě musím. – –
– Ó Hildo, radostí já planu! Rci, co brání,
ssát slasti bezmezí a lásku ze tvých skrání? –
– Ty přijmeš kříž? –
– Ne, nikdy. –
– Nemáš lásky ke mně. –
– Vzdáš bohům čest? –
– Ne, nikdy. –
– Navracím ti jemně
tvou, Hildo, výčitku, jež v klín ti zpátky padá. –
A oba umlkli. Tak na skok lvice mladá
se chystá podruhé, by lépe se jí zdařil.
Žár ztěží tlumený jí z velkých očí zářil,
bouř v ňadrech vířila, jež smysly v pouto spíná
jak do dna vypitá číš ohnivého vína.
Ret kyprý otevřen hned vášní zas se stiskal,
a z tepen do spánků jí rozbouřených tryskal
květ zarudlý. Jak dýka ležela, než raní.
Vzmach lokte – na ňádra si vjela bílou dlaní,
tam trhla jí a Slavu křížek smaragdový
před oči pozvedla:
– Ó viz jen důkaz nový
21
mé lásky ohromné. Kříž s hrdla svého smýkám
a všeho, jen ne lásky k tobě dnes se zříkám...
Však zadrž, šílený, neb nesmíš na mé rety!
Kde lásky důkaz tvé? kde? Ó buď stokrát kletý
den proseb slzavých, byv láskou k tobě zlacen!
Můj otec ubohý, tvůj přítel, ztracen, ztracen...
– Kdo stojí mezi mnou a tebou? Rci, já čekám,
tvé lásce věřím již. –
– Té ceny já se lekám.
Tvůj pěvec, kníže! –
– Přísahej, že zpátky v času
on zas se navrátí, že nezkřiví mu vlasu
tvá otčina! Svých u bohů se slovem víži,
však ty mi přísahej teď ke svému zde kříži,
neb neznáš bohů mých! –
– Já přísahám. –
– Ó díky!
Jsi má, a bez překážky celuju tvé rtíky,
jsi žena má... nechť žehnají nám věční bozi!
S mým pěvcem zázračným zpět pojedou tvé vozy. –
A v náručí si padli jak dva svěží květy...
Slav neslyšel, jak nocí chvějí dumné věty
strun výstražných. Mu nová hudba v duši hrála,
však Hilda cizinka se tajně v duchu smála
a byla povolná a vlídná. – Nu, co škodí,
Řím duši pro účel z hrůz pekla vysvobodí...
Noc byla hvězdnatá, vše třpytem tím se chvělo,
a byli duše dvě, leč jedinké jen tělo...
22
ZPĚV IV.
Na soudě Tiusej dlel strašném v brzké chvíli.
Jak šelma žíznivá, když v teplé krvi šílí,
zrak vztekem zarudlý a na rtech bílou pěnu,
tak lačen v rytířů zřel kole na výměnu
své dcery prodajné, jíž v duchu blahořečil.
Jsa v soudu žalobcem, by váhu slov svých zvětšil,
páž odkryl schromenou, hle, pod krunýře zlatem,
a soudcem zároveň byl, mstitelem i katem.
Lev přemožený lstí, jenž v poutech hnout se nechce,
stál pěvec pochmurný a nesl hlavu lehce
pod kleteb přívalem, jež valily se na ni.
Tisk’ lýru předrahou si k ňádru pevnou dlaní,
když ječel Tiusej:
– Snad nemyslil jsi v pychu,
že trůn ti postavím! Tvůj blabol je nám k smíchu,
jejž písní jmenuje a divem lid tvůj kletý.
Jsou výmluvnější ještě mojich poslů rety,
zeže báje smyšlená tak obloudila Slava.
[23]
Skald tich je v severu, nám svítí zoře smavá,
a slávu ztracenou tvá vykoupí nám hlava.
Já přísahal... Což na tom! Bůh náš ví, co bude,
až z vousu tvého k nebi šlehnou plamy rudé,
až modly klesnou v prach. Tu spravedlnost ráda
zrak také přimhouří, kde trestat má se zráda,
a nežli andělé svět k soudu vyzvou troubou,
bůh dávno smaže mi vše milosrdí houbou.
Jsi proto odsouzen a duši chystej běsu.
K tvé smrti půjdeme jak k nádhernému plesu,
kat čeká s hranicí, a kleště, háky, skoby
tvé lýry proklaté jsou nejpěknější zdoby.
Již zvony zazněte, a bubny hřměte třeskem,
kříž zvítězil a Tiusej! – –
Ta zvěsť šla bleskem
přes hlavy zástupů, jež duly se jak moře
a řvouce vítězně se k velké hnuly hoře,
jež čněla nad městem. Tam hranice již stála
a špalek dubový, a sekyr ocel plála.
Jak druhá hora tu šel pěvec vztyčen davem,
jenž s něho roucho rval a vous ve vzteku dravém,
bil struny kamením, jež zněly pukajíce.
Klid rekovný pěvcova neopustil líce,
jen trpký úsměšek mu přelít’ chmurnou tváří,
když mnichy uviděl, jich mitry, berly v záři.
Již stanul na hoře, a zdálo se, že lebí
svou sáhá krvavou až ke chmurnému nebi,
a struny strhané jak hadi strou se zemí.
Hrom zaduněl... To pěvec mluví. Dav je němý.
– Slyš, vrahu odvěký, lži vtělená a klame,
já dávno prozírám snah tvojich na dno samé!
24
Já dávno věděl jsem, i mé to znaly včely,
proč manů přijíždí k nám s dary průvod skvělý,
že zmiji půvabnou vůz tají v ladné skrejši,
a pro ni mřít že půjde sluha nejvěrnější
svých bohů odvěkých a bratrského lidu.
Čtu tobě na čele, kde napsánu máš bídu,
a jinak nemůže být, kam tvá noha kročí,
než klam a násilí – –
– Teď vylupte mu oči! –
– Čtu zrakem duše své, znám vždycky pravdu najít,
však kynou bohové, a pravdu musím stajit.
Štít kříže vyvolil’s, by vzpupnost tvoji střehl,
by s větší jistotou jed její odtud žehl,
by lidé užasli, co za víru dáš krve.
A příště zůstane tak též, jak bylo prve:
vždy satan za křížem svým bude blýskat okemokem,
to vášeň, lakota, již sytíš zlata tokem,
to vláda, panovačnost, sebe přecenění
a chlipnost tajená, již leká světlo denní.
Lid bude mnít, že bohové jsou v jeho středu,
a zatím v nejhorší on vlečen bude bědu.
A vzor ten jako mor na celé lidstvo padne,
a potom nebude už lásky žádné, žádné,
vše obchod, výměna, vše cinkot horší modly,
než ta jest, k níž, jak vytýkáš, se lid můj modlí.
Tvá tlama k východu vždy bude otevřena,
vše bude třásti se a padat na kolena...
Však vidím plesaje již na východě stopy,
jde obr odtamtud, jenž v chřtán ti vrazí kopí.
Jde silný, veliký, a země duní prudce...
Hle, ruku dávám mu – –
– Teď utněte mu ruce! –
25
– Svou lýru strhanou rád pouštím k zemi siré,
zřím okem duše dav jak zpěvné vojsko širé,
lýr tisíc duní to, lýr tisíc sborem zpívá.
Jich píseň stejně zní jak svatá bouře divá,
mé země nešťastné to hymna, země rodné.
a ta svým hlaholem se v mozek tobě vbodne.
Já umru, vidím to, však tisíc mladých druhů
nad vlastí rozklene z lýr nových strážnou duhu:
to pěvci budoucí, dar v srdci daný bohy.
Jim letím vstříc – –
– Teď obě urazte mu nohy! –
– I jazyk vyrvi mně, ten jazyk, jenž tě pálí
jak balvan řeřavý a v žehu neustálý,
jenž v ústech nemluvňat již leká tě a děsí.
Dav půjde pochopů tvých jako lační běsi
svou kořist větřící, a kleště jejich ztupí
tím stálým katovstvím. Spíš krvelační supi
se dají rozplašit a zkrotiti se snáze.
Ó příliš nejásej, že pych tvůj nemá hráze!
Až modlou otrokům čnít budeš v samé nebe,
až ducha knížata vši víru ztratí v sebe
a v prachu před tebou své šíje smýkat začnou,
pak lid svým toporem ti lebku zdrtí mračnou.
Kdož drzý, velikost má, vítězství a vládu,
leč malý krůček jenom k propasti a pádu.
Nuž jazyk vyrvi mně a rozedrásej v kusy!
Hřmím tobě do tváře: on věčný živ být musí,
on živ být musí, slyš, a třeba v krvi rudé
a vyrván, pošlapán on hřmít a dunět bude.
Před jeho hlaholem, když ozve se kdes náhle,
jak prachu kotouče před vichrem v poušti spráhlé
tvé vojsko prchajíc se kácet bude strachem,
a tvář tvá sesiná hned, hned se zardí nachem.
26
Ne mečem ocele, jenž tupne rzí a časem,
však mečem jazyka a hromným jeho hlasem
tvá padne šíj... Před zrakem mým ty planou divy:
zbraň v ruce národa, toť jazyk jeho živý!
Tvá zloba marna jest, on vzdory klade všemu,
a ty svou bídnost zříš – –
– Teď jazyk vyrvěte mu! –
– Ó díky, bohové, že v trup můj zkrvavělý
jste obraz vložili mých svatých vlastí celý
a výstrahu, jež volá: Ejhle, vlast má příští,
úd urván po údu na světa popravišti
tu leží bez hlasu a něma zmírá, slepa...
Již plane hranice, pták v duši se mi třepá...
již letím do návi – –
– Vše hoďte na hranici! –
Hnul prstem Tiusej. Za řídkou bílou kštici
trup kati chytili, vše údy, zlatou lýru
a s chechtem smýkli tím do planoucího víru.
Byl satan zakropen ku slávě boží větší,
a prelát oči žilnaté zavracel v křeči...
27
ZPĚV V.
Dne druhého kat zděšen stanul před knížetem.
– Ó pane všemocný – třas drkotal mu retem –
co sudů se smolou, co drv jsme zapálili,
co věder oleje jsme v peklo žhavé vlili,
a přece netknutý, hle, jazyk s lýrou v děsu
ti v důkaz kouzel zlých, ó světlý pane, nesu!
Nuž raď, co počíti! Když hasnul žáru příval,
když v horkém popelu plam slední dohoříval,
tu náhle zablýsklo cos z něho. V hrůze němé
jsme, pane, myslili, že jasem oslepneme.
A žalmy latinské jsme v sboru zanotili,
kropáčem nanovo jsme v kleté kouzlo dštili,
že satan mate nás, v té chvíli každý cítil.
Však lesk ten slnivý přec stále plál a svítil.
Já posléz ruku vztáh’ a jako zoři zlatou
jsem ze škvar vynořil pěvcovu lýru klatou,
strun jejíchž ve spleti – kdož pochopí ty divy –
tkvěl jazyk krvavý a čerstvý jako živý.
[29]
Je popel rozmetán ve všecky úhly světa,
nám vichor pomáhal, však tato kouzla kletá
jak přemoci, raď, pane! –
– Topili jste málo! –
křik’ drsně Tiusej, a jeho oko vzplálo.
– Však vím, ó vím, nač ještě jazyk s lýrou čeká.
Vždyť také žertvu svou chce míti naše řeka,
ta řeka hluboká, jež v hromném proudů huku
jak netvor krvelačný shltila mou ruku.
Teď jásám v odvetě, již sedlejte mi koně – –
Na strmém skalisku po dlouhodlouhém honě
již stanul Tiusej. Měl zachmuřené čelo,
když zíral do hloubi, kde siné Labe hřmělo.
Vzmach pravice – a jako hvězdu kdyby trhal,
tak lýru svítící do černé hlubně vrhal,
a struny strhané se vzduchem tetelíce
vytryskly za ní do tmy jako vlasatice.
V oblouku padajíc však lýra nedopadla,
nad černou prohlubní, z níž v pěně zela bradla
jak dásně dračice, ve vzduchu bez podpory
ta lýra stanula jak pták, jenž sletěl s hory.
Již tkvěla nehybně, jakby se rozmýšlela,
kam letět má, zda tam, kde v skalách tůně zela,
či výše do modra, kamž patří, do hvězd zlatých,
či dále přes řeku, kde vězí v poutech klatých
Slav ženy prodajné, a vlast kde na ni čeká...
Přec lýra pozvolna se v lůno řeky smeká,
již leží v hladině, jen pohřížit se v tůni.
Tu slyš, co nad řev řeky hučí to a duní,
co roste na píseň, až skály echem zvučí,
a písně bouřlivé z tmy lesů v souzvuk hučí!
30
Je lýra lodicí, a jazyk na ní zpívá.
Pět strun – pět hvězd – jak třpytná aureola splývá
do věnce zlatého kol jazyka a lýry,
a div ten nádherný proud v dálku nese šírý.
Rve kámen Tiusej a marně v hloub jím metá,
své luky napíná již darmo zbrojná četa:
dál jede lodice a brázdu v řece zlatí.
Dál plyne bezpečně, kde vlastí břeh se tratí
do páry modravé..modravé...
31
ZPĚV VI.
Ó jaká hrozná vina!
Slav hlavu malátnou s Hildina zvedl klína,
plod sladký mateřství kdež ozýval se chvěje,
a jako na božství zřel na dceř Tiuseje.
V ní soujem půvabů zřel, skvostů všech a ctností
na místě lstí a zrad a mrzkých nepravostí.
Vždy netvor zlíhne se, když pouště přede tváří
lev tamo královský se s hyenou v druž spáří.
– Smrt, zrada, záhuba, ó kníže, běda, běda,
od břehů západních už zírá na nás bledá,
zpět pěvec nevrátí se, kleta buď tvá víra,
zde jeho ostatky, viz, jazyk, zlatá lýra...
Ó, že jsi přivolil ve chvilce oné slabé:
na místě života smrt přináší ti Labe.
Kam v lesy pohlédnem a do jejich tmy husté,
jen všude oči zříme Moraniny pusté,
plášť její nadmut jest jak plachta velké lodi,
tak po své kořisti již vlastí naší chodí.
[33]
Je mrtev pěvec náš, a prach jsou jeho údy,
již věštcem nebude své posvěcené půdy...
a viny hrot, ó kníže, tvoje srdce hledá.
Ó běda sirotám, ó běda, třikrát běda! –
Před srubem knížecím tak zástupové lkali,
dav lechův osmahlých, již pluhy zanechali,
dav žen, jež nářkem svým až nebe prorývaly.
A vprostřed zástupů, hle, z větví na podnosu
dlí lýra zázračná, lup nešťastného losu,
a včely z úlů všech zas kolem lýry hoří
jak kolem slunce kruh se stkvící zlatou zoří.
A hučí pod branou a hučí mezi stromy,
to věčné svědomí, v němž procitují hromy.
Jak štkání zoufalé zní šelest jejich křídel
a roste na sykot, jak tisíc prudkých vřídel
by trysklo do vzduchu a ve výši se chvělo.
Vše pláčem, vzlykotem, vše hrozbou, reptem znělo.
Žeh v srdci cítí Slav a v mozku hroznou bouři,
on vidí, kterak krev se svatá k nebi kouří,
on vidí pošklebek, jenž světce třísní slinou,
a táže se, čí hroznou stalo se to vinou.
A hlasy v rozporu mu stále duní v hlavě,
z nich jeden o lásku lká, druhý pronikavě
„buď milosrden!“ volá, „pomsta!“ křičí třetí,
v to hukot zástupů zní v souhlas ke knížeti.
Vše zvolna utichá, však jeden neustává
znít hlasem hromovým, a Slavu z nitra vstává
a roste Spravedlnost.
Však již bylo pozdě,
čas tratit úvahou... Zas kmitlo v šerém hvozdě,
34
zas štíty duněly, a blýskala se kopí,
kouř vísek spálených, toť nové války stopy.
Plaz rostl stohlavý z tmy pobouřených strání,
na koni Tiusej – tykadlo, které chrání
trup před zlým úrazem, se v předu rot svých kmital.
Oj, dobře tentokrát on nezmýliv se čítal,
kde tepna životní vojsk pohanských as vězí:
bez hlasu lýry své že ona nezvítězí.
Čím bylo slovo mu, jež Slavovi dal s věrou,
svým skvělým poselstvím je zaručiv i dcerou,
čím byla přísaha, čím slib – vše dým a pára...
A na rtech Tiuseji ďábelský škleb hárá.
Dvé mračen nalitých voj trčí proti voji,
jen hora lesnatá je před útokem dvojí.
Slyš rohy duněti, slyš mečů chřest a štítů,
ó běda přemoženým, kteří ustoupí tu.
Zní hesla k útoku, vše kvap je, vír a vřava.
A slyš, co znenáhla jak velká řeka dravá
se budí uprostřed vojsk hrdinského Slava:
Hřímání zdaleka tak vyhrožuje děsem,
tak rohů tisíce se rozezvučí lesem,
tak varhan ohromných zní hlasy ve souzvuku,
zvuk roste ke zvuku a podává si ruku,
strun, píšťal, hlasů rej v tom děsném slyšet huku.
A píseň jediná tak silná jako moře
z chaosu zvuků těch se nese po prostoře
a vlnou za vlnou od hory bije k hoře.
Zpět zas se odráží a ku předu se valí
a nezná překážek, by do cesty jí vstaly,
je mrakem děsivým a v zkázu vrahům slitým,
je smrtným orkánem, je mlatem obrovitým,
je cepem železným, jímž obří ruka vládne,
zná pomstu strašlivou, však smilování žádné.
35
A píseň ta jak příval, valící se s hory,
v ráz padla na nepřátel šinoucí se sbory;
hle, bledne Tiusej, a blednou jeho čety:
hlas pěvce mrtvého tu slyší opět kletý!
Hlas lebkou proniká, žže mozek palným drátem
a štítem proniká i ocelovým plátem
a chromí pravice, je „zkáza“ jeho heslo.
V ráz jezdců tisíce v zem třasem s koní kleslo,
dav pěších zděšených jal náhle úprk divý,
v prach klesly zástavy... jsou volny slavské nivy,
a přes ně chorál písně letí vítězivý.
Tak národ vítězem vždy půjde domů z boje,
když zvedne za jazyk svůj meč a pěsti svoje!
– Ó pějte dál, živť pěvec náš, jenž ještě v smrti
své vrahy do prachu jen pouhým hlasem drtí.
Pryč meče odhoďte, zas tichou duhu zříme
a svému jazyku zde oltář postavíme.
A bude svatým nám, ne proto že byl němý,
leč slovem výstražným že duněl po vší zemi,
že nikdy nemlčel, ať před trůnem stál v nachu
neb s chlapem hovořil, jenž rádlo vláčel v prachu,
bůh jeho nejvyšší, toť Pravda po zákonu
a vlastí Svoboda, jež nikdy nezná skonu. –
A stalo se. Z klad řezaných chrám vystavěný
své záhy nad lesy zved’ okrášlené stěny,
a v něm pak jazyk s lýrou byly uloženy.
36
ZPĚV VII.
Slav z boje vrátiv se chtěl soudit zrádnou ženu.
Jak zdiven žasne však, jak zírá na proměnu,
jež stála před branou. Šat hrubý kajicnice
kryl údů spanilost, a ssedlou krví líce
jí celé chlípělo, jež nehty rozryla si.
Byl také ostříhán skvost, zlatostkvoucí vlasy.
Tak stála před Slavem... a krutým bolem vzlyká.
A z pěsti Slavovy v prach sklouzla mestná dýka.
– Tvá vina těžká jest, však hrozně znáš se káti!
Jsi volna, odejdi... víc nemohu ti dáti! –
Slz proudy z očí chrpových jí tváří tekly,
a knězi k nohám chvějné ruce se jí smekly:
– Za jednu milost prosím. Dovol, ať se kaji,
neb zoufalství jsem stála téměř na pokraji,
když otec můj – oj, který běs tak podle radil –
mne v svaté přísaze i sama sebe zradil.
Ty’s oltář vystavěl, tam ostatky jsou zrady,
a každý putuje tam z vlastí tvojich všady,
[37]
tam kát se dovol mi... Ó, vina má to žádá,
já před oltářem vítězným tam zemru ráda.
Jen mého krahuje mi dovol s sebou vzíti
a všecky šperky mé, jež schystány již svítí,
za oběť pokornou a malou nekonečně,
již složím na oltář... Tvé nohy líbám vděčně – –
– Jsi volna, jdi! –
– A pěvci obětuji dítě,
jež nosím pod srdcem – –
– Jsi volna, jdi! –
Kněz cítě,
že slábne v rozvaze, té ženě kynul němě,
a v srdci znamenal, že vzlyká mu cos temně.
***
Šla Hilda ze tvrze, šla sama lehkou nohou,
a balvan se hrudi jí spadl pod oblohou
na nivě zelené, a necítila tíže
břemene zlatého ni hrany svého kříže,
jenž jejích na ňadrech svou našel opět skrýši.
Klid leží na lesích, jak velká ňádra dýší,
a pluhy oráči si čistí rydlem otky.
Jen Hildě nad hlavou se třepá krahuj krotký
jak černá myšlénka a vlny vzduchu čeří.
Táž černá myšlénka spí v očí jejích šeři,
jež z modra pokory se do zelena blyští
jak dravčí zornice, jak pohled baziliščí.
38
Již chrpy nekvete v nich něžný kvítek malý,
leč ocún jedový a chabě namodralý.
Stín lesů přikryl ji, a ticho pohltilo.
Vše dumně mlčelo, co ve hvozdě tom žilo,
jen stráně travnaté se ozývaly stády
a písní pastýřů, jež dívky slyší rády,
brav toulal se, kam tučná vábila jej píce...
Hle, Hildě vyhnankyni zahořelo líce,
jak šipka z lučiště se krahuj vzduchem kmitl.
To beran byl, jenž cestou krahujovi skytl
a Hildě hledanou zas kořist v pikle nové.
Řez dýky postačil, by potměšilí snové
té ženy pozvolna zas rostly k svému cíli.
Jen jazyk vyřízla z úst beranu v té chvíli
a tajně nezřena pak v houští s tváří klidnou
do roucha kajicnic svou loupež skryla bídnou
tak stanouc před práhy, jež vedly v nitro chrámu,
kde pěvcův jazyk ležel ve stříbrném rámu
všem viditelný skrze hladkou desku slídy.
A Hilda necítí, co v duši své má bídy,
když postem zkrušena, však více palnou zlostí,
před strážci svatyně stanula v zkroušenosti
své dary ukazujíc i svou víru pevnou
a prosíc, aby směla jazyk s lýrou zpěvnou
v dny příští stříci v úctě, jaká patří bohu.
Že postit bude se, dí, tělo metlou z hlohu
za vinu otcovu si stále bičovati,
až klid a spokojenost v srdce se jí vrátí.
Co chtěla, stalo se.
39
Den druhý minul, třetí,
a Hildy nikde, leda v chrámě, neviděti,
tam pláče v bolestech a ve prach bije čelem.
Už všichni myslili, že v těle zkrvavělém
dlí duše běloučká jak holubice čistá,
a rádi pokorné v svém středu přáli místa.
Co chtěla, dosáhla. Kdys v časné době ranní
posvátný jazyk zaměnila za beraní
a řekla hlídačům:
– Teď cítím, že již dosti
je mého pokání. Jdu od vás v zkroušenosti,
dlít budu v samotě, až k hrobu bohům sloužit.
Kéž bědnou přijmete, až po vás bude toužit! –
Nad hlavou krahuje a jásot v černé duši
do lesů nejhustších pak zašla chmurné hluši
a ve skal bludišti, kde vlků smečka řvala,
zázračný jazyk pěvcův tajně zakopala.
A křížek zelený pak s hrdla svého sňala
a na krk krahujův jej zavěsila v plesu:
– Leť přes Labe, leť tam, kde konec tmavých lesů
a věže uvidíš, rci otci mému slavně,
že on kdy zahálel, já předla neunavně
niť záhuby. Ať přijde s vojsky nyní směle,
lid nemá jazyka, a on pak nepřítele – –
A krahuj s poselstvím hned v dálce zmizel stmělé...
40
ZPĚV VIII.
Čas minul nedlouhý – přec jaká všady změna!
Lid v zemi Slavově pod těžkým jařmem stená,
v něž, ani nevěda, svou volnou sklonil šiji.
Tu kupci od Labe jsou přišli, v srdci zmiji
a na rtu úsměv líbezný, jenž vnadí, láká
do skřipce skrytého jak chytrý ptáčník ptáka,
tu pištci, zpěváci, jichž divně zněla nota,
a s nimi cizáctva se přivalila rota
sic bez mečů a střel, však s úlisnosti zbraní,
jež míří bezpečně a bezpečně též raní.
Lid v dlouhých průvodech nadarmo chodil prosit
do chrámu jazyka a horké slzy rosit
na víko slídové, kde jazyk ležel němý.
Tam dlouho klekával Slav na vychladlé zemi
a divil se, proč jazyk vzezření své mění,
jak černá, usychá, že k poznání již není.
Však marně modlil se a marně bohy vzýval.
Dál stále do vlastí se cizinstva hrot vrýval,
dál jazyk bez hlasu, a lýry lesk se stmíval.
[41]
Dál lidu zástupy se tiskly bez obrany
ke stěnám chrámovým v pláč bláhový a planý
a místo oštěpů jen slzy měly vřelé,
šij chabě sehnutou na místě vzdorů v čele,
a místo štítů jen svá prsa obnažená
a místo kleteb sten, jenž hroutí na kolena,
a místo hrdosti a odporu a hněvu
a místo hromné hymny své a svého zpěvu,
jenž krev by rozpěnil a projevem byl síly,
jen jazyk beraní, jejž nad bohy své ctily...
Tak žatva v Polabí již kosám v kořist zrála.
A po třetí tma pralesa v zář denní vzplála
lbí, mečů blyskotem a vražedného kovu.
Slav stojí s Tiusejem v čelo čelem znovu.
Kdož voje Slavovy v tom němém tichu pozná!...
Tři dny tři noci zněla hvozdem půtka hrozná,
a v krve potocích Slav s mlatem svým se brodí.
Sbit pohan poslední, a Slav je vratkou lodí,
ač stojí neraněn v těch vlnách toho moře
a marně kupy mrtvol stele po prostoře.
Meč jeho přeražen, teď, běda, i mlat v kusy...
Slav bezbranný buď padnout nebo vzdát se musí.
A skokem lva, jenž sevřen lovců kruhem hustým,
se z kruhu vymrštil a prchá lesem pustým.
Zní za ním výkřiky a jásot valných hlasů,
po dýce nadarmo Slav sahá ve svém pasu,
je ztracena a život nemůže mu vzíti...
Dál kvapí pralesem a čím dál slaběj zníti
už slyší hanu svou, již v líc mu jásot metá.
A ve skal bludišti Slav stanul. Nedolétá
sem žádné volání, jen vlka slyší výti.
Slav na skály jak dub se poražený řítí...
42
A v tichu tom, ó slyš, se vzduchem cosi chvíti,
jak struny pod zemí by zazněly to náhle.
Slav hlavu pozvedá,... dál zní to v hloubce táhle
jak stony zoufalé. A zvolna píseň vzrůstá,
jak v zemi tajemná by rozpěla se ústa,
a temně, tlumeně jak z hrobu ve hluboku
Slav slyší vítěznou té známé písně sloku,
jež vrahům nezvaným svým zvukem hrdla stiská.
Ta z hlubin vyznívá těch skal a roste, tryská,
jí země chvěje se... Slav klesá v ono místo
a hrabe ve hlíně a hrabe dál a jisto,
zvuk roste, vyvírá jak z jícnu žhavá láva...
Slav blízek cíle již dál ryje, neustává,
až div ten z hlubin vytrh’ s ozářenou lící.
Co bylo to? Snad jazyk? – Ne: meč blýskající...
Vše jasno stálo nyní před Slavovou duší
on pěvcův odkaz poznává a změnu tuší,
jak v zemi vyrostla... Vše nadarmo a pozdě...
klíč drží v pravici, klíč dražší perel, zlata,
jenž vlasti nejpevněj by zuzamykal vrata...
Však pozdě, pozdě již... sám v pustém stojí hvozdě...
Kol kolem požárů dým v dálce k nebi stoupal,
a Slav sám poslední si meč ten v hrudi skoupal.
43
DOSLOV BÁSNÍKŮV.
Zněl zvonů svátečních zvuk velebný a smělý,
a davem šumícím se břehy řeky chvěly,
most sivý, kamenný proud lidu jímal stěží,
jenž valil se jak mračno od věže až k věži,
když zved’ jsem hlavu zpitou z dumy staromodní
a jasem přítomna se odtrhnout chtěl od ní.
Chtěl zajásat jsem, střást vše, v chaotickém varu
co z duše vytrysklo a slilo se v tom tvaru,
jejž sloky předchozí byl zjevil prostý um
na pospas čtenáři i pospas kritikům.
Třpyt světel měňavých, jež tryskla vzhůru z řeky,
květ růží hořících tak harmonicky měkký,
hvězd pěti mihoty, hvězd pěti plápol rudý,
jenž chvěl se na vodách a v symbolu tkvěl všudy,
hra barev pro oči a pro dav hříčka stálá
dnes před mou duší tu jak výhrůžka zlá stála.
A modla barokní, ta mdlá, v niž marně bije
již pravda moderní a zář jí trhá s šije,
se zdála vyrůstat v těch nových dumách mých,
a v prostor sváteční zněl tichý její smích.
[45]
Tu báji napsanou jsem maní znova prožil,
jíž reflex truchlivý zde jakby náhle ožil
a v pravdy nahotě se zjeviv zíral na mne.
Kdo střese z národa vše tradice ty klamné,
kdo strhne řetězy, jež na všech stranách vleče,
úderem myšlénky jak plamenného meče?
Kdo silný, veliký štít pravdy chrabře vznesa
za jazyk jediný, náš jazyk, ze tmy lesa
lid dobrý vyvede a v příští nový věk
ideu novou vtělí do těch světýlek..?světýlek...?
Čí slovo perutné dost síly bude míti,
by šlehlo v zástupy a v nich se jalo hřmíti
do duší zkroušených a v bezvědomí chabém
se v prachu plazících před světlých vznětů rabem?
Čí? – Ó měst královno v svém vdovském šerém hávu,
jejž rádi změnili by za nevěstky slávu,
zřím plaše za sluncem, jež rudý pojal západ,
a ono proroctví již počínám já chápat,
jež pěvec báje mé vzal s sebou v žhavý hrob
a jeho splnění dnům nechal příštích dob.
Hlas slyším před branou, hlas lví, hlas temných hromů,
on letí přes moře, ó královno, tvých domů,
on bije na brány, ó jaká v něm je pýcha,
a oráč na nivách jej slyše jedva dýchá!
Hlas jeden jediný, a plno je ho v echu,
a perlík dělníka se zastavuje v spěchu,
muž práce mozolné si oči protřev z prachu
se dívá kolkolem a nezachví se v strachu
to slyše volání, jež v duši skryto měl,
s nímž na svět rodil se a s ním i tiše mřel.
46
Zřím k nebi temnémutemnému, kde zora nová svítá,
den duchů vítězných, ó královno, on vítá,
k tvé hledí čelence, z níž tryská ona záře,
a úsměv, vzácný pták, mu jasní chmurné tváře. –
Hřmi, hlase, k východu, hřmi v čtyři strany světa,
kde trčí na horách tvá dostižená meta,
a přes ně val se dál a srdce hledej všady,
kde pravé lidskosti den probleskuje mladý,
a volných myšlének i svaté svobody
kde pojí zpod jarma vznět silné národy!
***
Kde jsem? – U nohou tvých, ó královno, ó paní,
sne let mých mladistvých, sne touhy mojí ranní?...
Ne. V tmách dlím večera, kdy vše se kolem smráká,
a marně pozývám v let fantasie ptáka,
by v temnu hrobovém jen jednu jiskru vznítil.
Však přece najednou jsem v plachém strachu cítil,
jak v šumu pravšedním a v přitlumeném hluku
kdos maní přátelsky mně stiskl chabou ruku –
hlas lva, hlas proroka, hlas známý – duní zem,
a v noci beze hvězd my spolu jdem, my jdem...
E: ph + jf; 2002
47