Král Ječmínek (1906)

Moravská pohádka, František Serafínský Procházka

Diplomatická verze Ediční verze
KRÁL JEČMÍNEK
[1] FR. S. PROCHÁZKA:
KRÁL
JEČMÍNEK
MORAVSKÁ POHÁDKA
NAKLADATEL JOS. R. VILÍMEK V PRAZE SPÁLENÁ ULICE 13.
[3] 13. VI. 1904 – 1906 4. I.
Všecka práva, překladu i úpravy pro scénu a hudbu, vyhrazuje si autor.
Tiskem UNIE v Praze

[4]
Kolébá se, pohoupává plných klasů zlatá láva, vlna k vlně dutím vánku rozbíhá se nestálá, jakby poli v schovávanku dívčí těla těkala. Šíjí běl v té houšti blyskne, páž se kmitně vynoří, ruka ruku kvapem stiskne, chrpový zrak zahoří, a kams v dálku za obzory nevidny a potají ve vlnění valné sbory širým lánem spěchají. 5 Nedoběhnou. – V rozhoupnutí kdos jim spěje v zápětí, snědá šíj stín vrhá žlutí, jak když mráček přeletí, bouřlivě se vlny vzdují rozčeřeny do dálky: snědí hoši uchvacují v náruč klasné rusalky. A žár slunce tetelivě chví se v ploše žhavené, a v něm jako rety chtivě hoří máky červené. V plamenu, v těl prolinutí, nebem, sluncem v obejmutí přírody zní hossana, plodnosti se dějí taje, k úrodě kraj slavně zraje pod písničkou skřivana. Kolem kol až v nedohledno moře zrání dme se jedno, moře lásky, moře míru, moře světla v širošíru. Chmury hor a tmy jich sluje 6 couvly odtud, a jak z mhly v lemu jen se přikrčuje modravě jich nárys mdlý. Těžkou vůní rozdýchané polní květy hárají, hvozdíku krev mezí plane ječmeniska při kraji, fialovou koukol pýchou mezi stébly prosvitá, blankyt chrpy svítí líchou, silen hvězdy ze žita. Nad koberec orientu, bájných mistryň tkaniny z brokátů a drahých kmentů přepych plá té roviny. Krásná je a milostivá, v pukotu když klasných pluch oktet cvrčků v roli zpívá za skřivánkem v modrý vzduch. Sdílná je a dobrotivá, vše, co má, to rozdává plným klínem, v lásce tklivá jako matka laskavá. 7 Silná je, jak Ceres velká věčně svěží roditelka, praboha ji zhnětla dlaň, požehnala její hrudu. Bez falše je, bez záludu, heslo její: rosť a plaň! 8 I.
Počíná se vypravování o hanáckém království.
Bylo nebylo, tam z kysti obrovských lip z prastara nízký grunt se bělal v listí smaragdovém za jara, s révou na zdech, se zahrádkou v květů sterých pestrotě, se špalkových oulů řádkou u srstkové oplotě, šerý žudr do čtyrhranu k návsi trčel hostinně, okny hledě v dvojí stranu, grunt to krále z Chropíně. Dochem střechy nízce sčíslým mech stře prouhy žlutých desk k okénkům jak očkům syslím, na kalenci hromotřesk 9 tučným stvolem proti hromu záštitou je domu tomu. V žudru vchod jak podkůvka, tu tam drobná malůvkamalůvka, nad okny se pestří kvítky modře, žlutě, červeně, jabko, rozmariny snítky, karafiát v plameně, všemu pravé místo dáno modrou cestou podrovnáno. A kol kolem, kam jsi hled’, otvíral se širý svět pod kopečkem do daleka. Na obzoru valná řeka svítila se půlkruhy, zeleň měnivá a měkká v slunci hrála do duhy s květem vesny luk a lích v tepla vlnkách třaslavých. Radost země s lidským blahem splývala zde v jednotu, za každým je doma prahem láska sladká k životu, není bídy, která pláče, nikoho hlad nemučí, nikdo nehrá na boháče, nikdo není nejchudší. Země všem dá plod i vzduch, slunce zlaté zaplaví je 10 v pospolité práce kruh. Přímá všech je řeč i šíje. A zde vládne dobrý král, sedlák, oráč, rozsévač, na zděděném orá dál, vypínat se, není nač. Miluje jsa milován touže krví, z které maní, bratr k bratřím a ne pán, náhody byl zhněten dlaní. Selka mladá vládne s ním, po boku mu hospodaří přes deset už dlouhých zim jako sedmikráska v jaři. Tiché štěstí chodí kolem pod lipami, dvorem, polem. Voní lípy přesladce, a jest jako v pohádce. ***
Přichází Cizinec mezi Hanáky.
Jednoho dne z jasna čista kde byl, tu byl alchymista, z arabské sem přišel země s karbunkly, jež planou v tmách, se zrny, jež páchnou jemně v nevídaných tkaninách. Zbraň přinesl divných tvarů, 11 dýky, meče s nápisy, cetky ryté do jantaru, zlaté kruhy s tyrkysy, vonné masti na vše rány, nápoj lásky neznané, pergamenů žluté blány zaklínáním popsané. Na rameni, div to nový, pták mu seděl duhový, lidskými ten mluvil slovy v ucho svému druhovi. Nač se tázal, odpověděl, na vše moudrou radu vědělvěděl, a když zapěl píseň svou, rajskou píseň čarovnou, vše se kolem rozesmálo, každé lidské srdce tálo blahé touhy jihnutím, slastné touhy planutím. Cizinec se klonil králi, a pták zpíval sladčeji. „Vítej, jenž jsi přišel z dáli, štěstí buď v tvém kročeji! Co nám neseš ze záhoří? Kdo tě poslal? Poslouchám.“ „Za sedm hor, sedm moří, kde můj bratr vládne nám, doletla, jak letí ptáci, 12 pověst o tvé končině, o laskavém, dobrém vládci na klasnaté rovině, o lidu, jenž v tiché práci kolkol žije bez trudu, bez válek a beze sporů vprostřed rolí svých a dvorů, starostliv jen o hrudu, by ji zoral, zasil, zvláčel a svým potem ke žni zmáčel, bez přepychu v rovnotě, poslouchaje v každém konu lidství hlasu bez zákonů, jenž je láskou v životě. Cizinec velebí jiný způsob panování.
Po pradědech v dávném řádu nad tím lidem vzal jsi vládu, klidně jako řeky proud, jenž se v nízkých vrbisk stíně bez kypění valí líně, i svou loďku vidíš plout. Jen se zvolna pohoupává – plochý život bez vzlétání zdlouhavé jest umírání, zhyneš, jako hyne tráva, jako klas, jejž posekou. Kuvík na zdi tvého dvora jen ti drsně zakrákorá na tu cestu dalekou. Hoj, to u nás za horami, za lesy a za řekami 13 v ruchu stálém, v kypění, ve výboji meče třesknou, hroty pik se v slunci lesknou, muži kovem odění, vojska širá burácejí v půlměsíce znamení. Nejvyšším, co život dává, trůnu musí býti sláva, na němž boha zosobnění zjevuje se národu. Bubny když hřmí ryčným taktem, a krev teče kataraktem, ono žne svou úrodu. A hrad jeho svítí v pýše jako slunce u oblak, a jen bůh je nad ním výše. Zřídka zří ho lidský zrak, pouze jeho sílu cítí ve zbožnění hlubokém, blažen, dal-li komu býti osud jeho otrokem. Poklady, co zem jich chová, starců věhlas, mužů čest, panen krása liliová, všecko plenem jeho jest. Cizincovy dary. Kouzelné zrcadlo.
Jaký rozdíl: kutit v hlíně, krtku práci přebírat, divit se, jak rostou dýně, večer s králkou peří drát! V baních chodit s podlejčkami, 14 se sedláky v sbratření pokryt jejich výšivkami cíl zřít svého dychtění! – Ale snad i v tomto řádu dobrého cos uzřím dost, proto poznat tvoji vládu jdu a dávám uctivost. Pár těch darů kraje mého přijmi, prosím, s důvěrou; purpur pláště královského ozař trůn tvůj nádherou, zlaté žezlo, v jehož zdobě kamů vidíš jiskry hrát, koruny skvost k příští době povýšiž tvůj majestát. Zvlášť však vezmi pro útěchu, když se starost nahrne, zde jež dávám tobě v spěchu zrcadélko stříbrné. V hladkém jeho plochy lesku, až bol zkruší tebe zlý, nalezneš lék proti stesku srdcem naráz omladlý.“ Mluvil tak muž z cizí země, hořely mu zraky temně, a pták zpíval sladčeji a pták zpíval toužněji. Král pak dobrý sotva chápal, jak mu do duše jed skrápal, 15 pokyvoval, rozuměl a pak mírně toto děl: „Milá brachu, přijde na to, co je štěstím pro krále! Zda-li statky, perly, zlato, vojny, půtky zoufalé, či mír páně, klidné zrání, láska všech a láska všem, otecké jen dohlédání, lampa ve tmě se světlem. Král je první lidu sluha, skrze lid jen král je král, lid je jeho duše druhá. Pro lid třebatřeba, aby zrál prvý klas, a zem své dary napřed lidu musí dát. Silný, zdravý lid a jarý, toť královský majestát. Však lid s králem rozdělí se, nesedne sám ke své míse, a prsť, kterou s písní zrýval svobodně, ne jako rob, úrodna je dvojnásob. Dávný zvyk tak u nás býval, sotva bude jinačí. Z pýchy roste bodláčí. Však přec dáme na úvahy slova tvá, z nichž nový svět, plný záře, junných met 16 kyne nám přes naše prahy. Chcem’ se učit navzájem, já tvé a ty moje. Skromně v pohostinnost svou tě zvem’. Kde je host, tam bůh buď v domě.“ 17 II.
U krále Hanáků. Další nástrahy Cizincovy. Posměšná písnička.
Ruku v ruce vešli v síň, do světnice, za stůl sedli, se solí chléb spolu jedli cizími si míň a míň. Tak tu bylo prostomile, dubový stůl s trnoží mytým fládrem svítil bíle, peřin po strop na loži za záclonkou ve přístěnku prozradilo dobrou ženku, domácnosti milovnou, třeba byla královnou. Nad stolem v kout sbíhala se lišta umně zrobená se zábradlím pěkným v pase, 19 vyřezávkou zdobená, na ní mis a džbánů stálo malovaných věnečky, růží, ptáčkem, srdečky a jak záhon kvítí plálo. Za ní svaté obrazy, útočiště v nesnázi, kahan v tvaru lidské dlaně žlutavý svit vrhal na ně. Hrdličky dvě s pelesti v zeleném se vínku skvěly, a květ žlutý pro štěstí za trámem, kde spáry zely, nádovník střel s povalu. Do čtvrt jizby rozsedla se z široka a pomalu obrovitá kamna zase, kachlík jejich zelený polévanou kresbou blýskal, s myslivečky, jeleny pod stromem tam pasák pískal. Za kamny pec široká podbíleným člupkem nově k odpočinku, ku pohově svedla by i proroka. Kolkol lava tvrdě sbitá, pohodlně rozložitá, a dál v koutě u dveří kolovrátek soustrovaný, 20 bílou kostí vykládaný chlubil se tu v zášeří rovnou přízí vlasu tenčí. Na kuželi připentlen vláčně visel plavý len, hoře zlatě svitem zvenčí, jenž se okny v proudech dral skrze hradbu balzaminky, muškátu a rozmarinky a vše vůní zadýchal. Jako panny stály v řádce se žlutými placáky slunečnice na zahrádce zakoukány v oblaky. Makůvka v šíř větve střela, hrušek tíhou bohata, jabloň jabky uzardělá, modrající karlata vonně páchly v tichém zrání, v teplém letním oddychání. S druhé strany od humen klopot práce v různém hlase doléhal sem utlumen ve žní nejpilnějším čase. Těžké vozy rolí dar kolébavě k mlatu vezou narovnaný pod pavezou, poklad, jenž má klasu tvar, koně ržou, šíj vzpřimujíce 21 v odpočinku na chvíli, z mlatu cepů šesteřice zpěvné tančí daktyly. V hlahol chasy na dvůr splývá zelených lip vůkol šum, a car dvora, kohout, zpívá aleluja k nebesům. „Hle, má říše, s tou my rostem’, žijem’, mřeme –“ pravil král na náspa jda se svým hostem, „jak děd, praděd žiju dál. Meč jsem zdědil, ale v krvi nikdy jsem ho nestopil, – no, snad ze všech králů prvý vlást jsem špatně pochopil. Zahalil jsem čepel břitkou šátkem s pentlí pletením, aby neznectěna bitkou byla míru znamením. Ta mým žezlem; Právo sluje, ve fáborech silno dost pře a spory napravuje, vlídně kárá nepravost. Po dědinách všech mé Hané vládne rychtář Právem svým mému meči podobným, každému je svato, pane.“ „Možná věc to, králi, leč víc by spravil nahý meč! 22 Mocnější než láska strach, láska vedle sebe staví, ale strach odbojné hlavy sráží pod sebe a v prach. Na prestolu výš jsi pán, čím jsi více obáván. Jiný jsi, jiného těla nežli chám, jenž vláčí pluh, v tobě jiný, světlý duch, vůkol tebe záře skvělá.“ „Což, jsou různé způsoby, kdyby bylo, bylo by, ale zatím –“ „Pln jsi síly jak ta hnědá tvoje zem, rozvažuj, co řek’ jsem, chvíli, k slávě tvé a štěstí všem. Však i to ti musím říci: dálnými jsem kraji jel, všelico jsem uslyšel, také píseň, – děti v kole zpívaly ji ze svévole, komu patří, nevím sám, ale zde ji zazpívám: Známe krála pecivála, ej, trajtudy, trajtydli, s paní králkou peciválkou podpírá se o vidly. 23 Známe krála pecivála, rybník másla teče tam, paní králka peciválka z rybníka s ním chlamsty chlam. Známe krála pecivála, až ten rybník vypije, paní králce peciválce, opija se, nabije.“ – Tichounko ta píseň zněla, králi tvář se krví rděla, pil svůj jed, že sotva cítil, a Cizinec okem svítil. 24 III.
Vodník a Klekanice vypravují si o změně králova smýšlení.
Zatím večer vlahých stínů naklaď měkce na rovinu, na západě krvavá rozlila se záplava dlouhou prouhou nad horami. Fialově sivý mrak plynul tiše těmi plamy olbřímí jak lodní vrak. Klekanice u rybníka šedé plachty máchala, pod vrbami na Vodníka do hlubiny volala: „Polez, strýče, z hlubiny, mám tu divné noviny! 25 Králi v mozku roupy třeští, chytrák přišel. Už je hej! Budeš lovit v kalném dešti, a bude ti veselej!“ „Chocho, cože?“ vodník hýkal, „počkej, přijdu hnedlinko, k večeři jsem nedožvýkal ještě žabí stehýnko.“ Hnul se palach v kolébání, kruhy, jež se vodou vinou, bublina jde za bublinou, a šup – dědek na kořání. Šosák barvy zelené trpasličí tělo kryje, nohavice červené, scvrklá tvář a svrasklá šíje strakata je pletí žab, ze šosu mu kapikap. Kapří vousy s měkkých pysků šimravě se hýbají, s prstů pentle v pletenisku zelené mu splývají, se lbi řídce ve vrkočích trav se vinou pramínky, ale divě žhnou mu v očích smaragdové plamínky. „Babo Mago, pěkně vítám! Sto let pentle darmo splítám. 26 Co je? Pověz, ať to vím! Dušičkou se potěším?“ „Přišla pýcha –“ „Odkud? kam?“ „Přišla pýcha, povídám. Přišla pýcha vraždit lásku. Najed’ se král už svých klásků, slyšíš, liško podšitá, pýchu v týle přemítá. Pomoci tu není žádné, naší králce vadne, vadne čarovná juž tolita.“ „Chocho, babo, to jsem rád. S tolitou mám věčnou svízel, když ji vidím, abych zmizel, bez moci jsa tolikrát.“ „A přec se ti tolik líbí!“ „Kdo že? Květ ten proklatý?“ „Ba ne.“ „Tož kdo?“ „Sedáš v kříbí láskou všecek rozňatý, když jde kolem plavovlasá, 27 sukýnky si k vodě kasá, blankytný květ tolity do vrkočů zavitý. Když se brouzdá kolem kraje, sedíš ani nedutaje, dědku stará, plesnivá! Víš už?“ „Jsi ty protiva! Ještě se ti také děje, na klepy že chytáš freje, ale já se přiznávám: bať že, králku v lásce mám. Čarovným se kvítím brání, nemohu k ní znenadání. Čert ví, kdo to asi byl, jenž ten kvítek na mne sil –“ „Též kol studny pana krále, bys z ní pořád netroubil.“ „Ale to jsou žerty stálé. Co víš?“ „Vím, a moc!“ „No tož nedostanu jednou koš?“ „Hihi – jenom strpení! Vykul oči, bys líp viděl, nic bys králi nezáviděl, 28 moudrý budeš bez dlení. Tamhle statek pana krále, vidíš, co tam lítá stále, dokola jak ve tmě víří černé křídlo netopýří! Králka dřímá, a pan král návštěvy se nenadál, srstkovou snět netrhali, prahy volné zanechali: lidské štěstí, – tak se stává, temným silám propadává. Můra letí blíž a blíž – pane králi, neslyšíš! Na srdce ti lehne lítě, hryznutím svým otráví tě. Pane králi!“ „Pst, co řveš! Ještě můru zaženeš! Jenom dále račte, paní, pan král mívá lehké spaní. Pst! – Chochocho! To jsem rád! Za sto let zas jedenkrát počíhám si na dušičku, zaklopím ji pod pukličku. Čípak bude, babo, víš?“ „Dočkáš-li, tož uvidíš.“ Plachty vzala, pospíchala Klekanice zase dál, 29 po stopách jí větřík vál, stebélka se ohýbala. A noc čistá, průzračná na oblakách bez mračna na vše strany rozsvítila stříbrné své lampičky a z nich do niv, do vod sila mihotavé jiskřičky. Zrní nebes šírem seté spadne, zchladne, nevykvete. Pod vrbiskem schoulený seděl mužík zelený, novou síť si dodělával, labužně si pomlaskával. Palach šoumal chocholy mazlivě a chlácholivě jakby hladil, svévolí kdo vzplál po úkladu chtivě. Zamk’ se každý lidský práh, v oknech pouhasla světla, měsíčná jen růže kvetla nad rovinou na horách. 30 IV.
Sny královy: o výroční obřadné jízdě, o námluvách, o svatbě.
Půlnoc přišla z dálných světů s hrstkou makového květu, se záhadným zrakem svým, s nevyřčeným tajemstvím. Spala Haná, lid i role. Nade dvorem královým temný stín jen kroužil v kole letem lpivým, hladovým. Níž a níže poletával, jako černý prapor svlával. A král dřímal a král snil. Deset let zpět ve snu byl, po otci kdy podědil dávná práva, kralování 31 podle staré zvyklosti a kdy vzplanul z nenadání prvé lásky milostí. V pondělí to bylo letnic slunných, teple zářivých, z louček vály dechy květnic, rže vytryskly po pás z lích, kvetly pylem ojíněny, král v průvodu na koních na bělouši, ověnčený polním kvítím, pentlemi, v rukávcích a ve fěrtochu jako děvče v kruhu hochů travnými jel mezemi. Růži v ústech rozhořenou, znak tajemné úrody, mlčky nesl na zapřenou od vsi ke vsi přes brody. Sám plodnosti zosobnění v barev třpytu, zvonků znění zemi kynul: Štědra buď! V žhavém slunce políbení planým klasem nezarmuť! Jak když hony máku vstanou a se šinou do dáli, pestřilo se celou Hanou, hlasatelé v uvítanou hýlom, hýlom zpívali. Jeli s králem dobrotivým, pod růží svou mlčelivým, 32 o čem myslí, věděli, drobné mince pobočníci mezi davy jásající štědře vůkol házeli. Hudby hrají, pentle vlají, tenčice jak padlý sníh vířivě se mihotají v tancích všude na návsích. A král jede něm a tich, mlčením taj vlastní skrývá, upřeně se v dálku dívá, pod lesíkem zpoza horky bílýma kde svítí dvorky mezi stromy dědina. A král jede, vzpomíná, jedenkrát jak dívka plavá, jako kytka usměvavá, chrpooká, růžolící zpola dítě laškující koně jeho napájela. Dětské oči ještě měla, králi v zrak se zahleděla, a mu bylo, jakby v dáli zvonečky se rozehrály. Zadechly sem modré bezy, rozsvětlil se šírem kraj – pohled dívčí v srdci vězí a s ním sladké lásky taj. Od té chvíle stále, stále za dceruškou rychtářovou 33 nepoznanou touhou novou spěla mysl pana krále. Jedou, jedou, mezi stromky proskakují bílé domky, již tu náves plná chasy, hlučí písně, hlučí kvasy. Jilmův alej podél žudrů prach kvetoucích chocholů jako pršku zlatých pudrů svívá v ptačím šveholu. Jiskerečky tiše plují, chládky žudrů rozzařují, a hle, v jejich plápolu pod obloukem žudru tmavým selská stojí dívčina s věncem v ruce pentlí vlavým, půvabná a prostomilá. V ústret jezdcům vystoupila, věnečkem svým zatočila, a on králi do klína – v blahu na to vzpomíná – přímo padl rozvoněný Maří listem, rezedou. To byl poklad nalezený, teď s ním domů pojedou. S koně skočil král hned v štěstí, mlčelivou růži vzal, dívce podal v sladké zvěsti, nevěstu svou celoval 34 na líčka i rtíky svěží, královnou ji provolal. Zvony hřměly se všech věží, jásotem lid zaburácel, po rovině, pádolině do hor až se hlahol ztrácel a jim umřel ve hlubině. Králka s růží a král s věnci vracejí se do Chropíně, rajských slastí zasvěcenci. Požehnání rodu, zemi, požehnání s věcmi všemi, síla v kypění a v rodu, v nalévání zrn i plodů; do hrud, do kamenův i vod, do pňů, stébel ruch a život! Obejme-li král choť v plese, rovina kol zachvěje se, v mrtvé hroudě život vzbuchne, za rokem jak rok jde v sled, a ten život neutuchne, co jich přijde šťastných let... Král se ve snu pousmíval, a sen dál svá kouzla tkal. Do jizby se měsíc díval, kresby na zeď rýsoval. Spala tiše ve přístěnku mladá králka opodál, 35 kytku kvítí na okénku, v němž si vlahý větřík hrál. A král viděl: jest jich četa, deset jest jich – tak jdou leta. Kvetla v nich a zrála země, trsy rév se hrozny stkví, ale vyhnulo se jemně králce svaté mateřství. Král sic v míru, v plném štěstí i tak žil a málo dbal, viděl kliden stromy kvésti a svou ženu miloval, až dnes – smuten bez příčiny snad z těch divných řečí jen, v duši své jest jaksi jiný, touží, není spokojen. Králka chuda připadá mu, prostince a nepatrno, zbledlý obraz v žlutém rámu, nevzklíčené, zaschlé zrno. Čeho nedbal, to teď nové: chodí lecjak, bez hedvábu, jak děvčice v jednom hábu a má vlasy koudelové... A dál přede báj svou sen. Cizinec proměněný v upíra, dokonává svůj úklad.
Král v něm cítí zneklidněn tichá křídla poblíž váti, kytky v oknech šoumají, 36 na paprscích luny znáti, jak se stíny zmítají, tmavé stíny, černé stíny, kuvík v dálce naříká, z podolší pak od hlubiny chlechot slyšet Vodníka. Křídla víří blíž a blíže, stíny slity v jeden jsou, a hle, králi černá tíže sedí můra na prsou. Tmavší ještě tmí se z tmava na křídliskách k poznání podle očí blyskání, syčivého skuhrání můra – Cizincova hlava. „Zdráv buď, králi Hanáků, největší všech chytráku! Chytré krve upijeme, hloupé krapku přilijeme, a hned budeš v procitnutí manifik král podle chuti. Dál to nejde. Velice králské kazil’s tradice, zkaňhal’s dobráckými city všecku skvělost autority – ovšem za to žiješ v míru bez závisti milován, sžíravých prost vášně vírů, otcem lidu svého zván. 37 To tvá chytrost. Seješ, sklízíš, jíš a piješ, jako chám v chámů tlupě nízce mizíš, k plebejským se pleta hrám. Deset let! Co dní to planých, propasených, protoulaných! Kde’s moh’ za tu dobu být, čím se k slavě obklopit, co’s mít mohl sobě v chválu okovaných generálů zlatem, rádců, hofmistrů, lokajův a ministrů, lesů, polí, širých honů, tisícův a milionů! Nemáš nic. Rov tebe skryje, s tebou zhasne dynastie, neboť – dovol, králi, zmínce, zanedbal’s i míti prince. Komu kožich odkážeš – hoho – jen ty ticho lež! komu baně červené třikrát jistě zděděné? Komu trakař, vozíky a flanderku s bombíky? Arci z lůna plebejského, pro trůn slavný jalového, nemoh’ ani za ten čas vykvést plný, přímý klas. Zajíc nebyl ve tvém zelí, možná, i to vtip že celý. 38 Máš však štěstí ještě vždycky, já že smýšlím dynasticky. Napřímím, co zkřiveno, a nic není ztraceno. Pod mých křídel šedou blanou projdeš k slávě zlatou branou, zakrývám tě celým tělem, zaklínám tě Tafrielem, v ňadra nové dýchám dechy, zaklínám tě slovem Jechi, Aratrona, kníže pluhu, s poklady mít budeš sluhu, nový přejdeš žití brod, tulbon, piur, kelviod! Nad čelem ti křídlem mávám, starou krev ti ze žil vssávám, za ni novou k rozvoji střebej, králi, v úkoji. Vše, co třeba, je v ni dáno, hrdé pýchy nakapáno, šumivě ji, slyšíš, pěním sebeláskou přeceněním, ješitností, všehochtěním. Za krůpějí krůpěj srčí, strach se též v ní mdlivě krčí, podezřivost, nedůvěra, nepokojná strachu dcera; neschází nic, všeho dost, jenom láska – zbytečnost. V purpur tebe obláčím, žezlo v dlaň ti zatlačím, 39 králem budeš jinačím. Až lid bude se tě bát přestana tě milovat, zazáří tvůj majestát, prvý před tvou velebou v prach se skloním před tebou. Teď v tmu letím, sám tmy kus, sulip, sulip, suldirbus!“ 40 V.
Začátky nového panování.
Půlnoc k ránu přehoupla se, opálové svítání rozlilo se v bledém jase od východu po pláni. Nad rybníky lehké gázy jitřních par se schulují, ve procesí podél hrází proti slunci putují. Zelený mrak špačků tryskl z travisk v ryčném rozmaru, a jim v odvet kohout výskl probuzení fanfaru. Ne dlouho král v loži sníval dryčné práce milovný, tehdy též se probouzíval 41 pod polibkem královny. Dnes své družky neceluje, mračivě ji odstrkuje, nepohladí, neosloví, do jizby jde Cizincovy. Pták tam zpívá, v omamy voní rajské balsámy, každou bolest, každou tíseň zhojí vůně a ta píseň. A přec králka tentokrát tajemství mu všeptnout chtěla, dvojnásob by měl ji rád, do květu že vypučela po letech a po doufání, po tesklivém vyčkávání. Na rtu slovo umřelo jí, čísi ruku cítí zlou, jež se vše zde bořit strojí, a lká slzu za slzou. S Cizincem král zatím dlel, porady s ním dlouhé měl, co z nich vzešlo, v nepokoji lid se záhy dověděl. Posli tlukou na vše brány, by se z dědin rychtáři dostavili k vladaři, nové řády budou dány. Ministr tak nový velí, 42 aby dobře rozuměli. Zájem státu, lidstva vzruch, velkých dějů osnování káží to a času duch. Nestrpí se prodlévání. – Nedosekli, nedožali, od oraček, od pluhů zástupy se odvšad valí panu králi v úsluhu. Černají se pláště všude na stroj všední hozeny, vlají bílé haleny. Co to bude, co to bude? Pod lipami kolkol dvoru sněm se koná, poprvé zamlklý a bez hovorů, malátný a bez krve. Divným krojem nastrmačen, v různých suken strakatě Cizinec zde stojí mračen; v širokých šerp šarlatě po boku se meč mu blýská, zlatá porta, šev a prým jiskří kovem třpytivým, oslněn že zrak je zblízka. Půlkruhem pak trochu záz drabantů šik pod kostnami bokem k boku jako hráz. 43 Nevědí, zkad přišli, sami, dle povelu umějí ruce zvedat, nohou sekat, klusat volněj, prudčeji, prohýbat se, sklánět, klekat, vrážet břitkou kostnu svou komukoli do prsou. Neorají aniž sejí, stojí, civí, zahálejí, v kostky hrají, popíjejí, sladké pletky osnují, povýšeni, v slovu skoupi královského trůnu sloupy drabanti se jmenují. Na oku mít všecko vůkol, šířit hrůzu jejich úkol. Král ukládá lidu daně.
„Jménem Jeho Milosti vítám vás tu pohromadě –“ Cizinec řek’, v libosti černou bradu sobě hladě. „Světa běh a zájem země, blaho vaše ukládá, změn by tušených jen temně provedla se hromada. Krásný kraj váš v kruhu celém, vpravo, vlevo, vpřed i vzad obklopen je nepřítelem, vojsk tam silných valný řad, o vašem jež ráji vědí, vtrhnou sem, a nechráněn 44 celý kraj jim padne v plen, k snídaní vás všechny snědí. Proto třeba především vážnost trůnu povznést v lesku, silným by byl proti zlým, hlídat vůkol každou stezku mužstva sborem bedlivým, hradby stavět, sruby, hrady na hranicích, jinde všady a tak dále, což já vím – a hle, zatím král váš tupě žil zde s vámi v rovnosti jako sedlák na chalupě, král váš z boží milosti! Bez erbu a bez kočárů, bez paláce, bez parku, bez dědice tíhl k stáru, z brambor živ a z oškvarků. Beze styků monarchických se selkou žil bez vzruchu, o vysokých metách lidských maje sotva potuchu, oborával, vláčel hroudy o rži mluvě, o žitě – smávaly se lidské soudy vám i jemu hlasitě. Však je konec. K slávě z tlení, ze sna jdeme k probuzení. Hle, zde prapor rozvinuji, královský znak ukazuji: bělouši dva vztyčeni 45 v poli modrém podpírají korunu, z jíž zlata plají drahokamy v jiskření. Svatým znak ten budiž vám, nedotknutelným. Já vzhůru zvedám prapor do azuru, prvý před ním poklekám. Královský znak barev jasem planout bude každým časem tu i tam vám k uctění s bran i sloupů na zábraní, s věží, štítů, s řemení koní královských a zbraní, znak královské záštity, ochrany před nájezdníky, tak i tady na knoflíky drabantů je vyrytý. Potupí-li kdo jej směle, zákon dnešní ukládá, jako vlasti nepřítele hlava katu propadá.“ Drabanti tu o zem třeskli drnčící v ráz ocelí, pikami a plechy bleskli a očima kouleli. „Za to krále v jeho slávě neuzříte často právě. Sevšednění denních styků vzdálen bude pro příště, 46 sledovat chce politiku pro světové jeviště, vzácnějším se stát vám, vyšším, tělem dál, leč myslí bližším. O mnoho jste zpožděni arci v tomto zřízení. Bude třeba bez odkladu vystavěti mistrovsky místo dvorce ze základu nový palác královský. Vznosný musí být a skvělý, trčící až k oblaku, jehož nikde neviděli, zámek krále Hanáků! Jeho pýcha vaše pýcha, holá nesvede ho dlaň, třeba, jak se jinde slýchá, peněz k tomu – slují daň. Dosud jste jí, braši milí, neznali a neplatili, za to v truhlách stříbrem kvete. Leč nic chudší nebudete. Pro novotu nový mrav k srdcím vašim mluví tklivě – co a kolik, podle hlav sepíše se spravedlivě.“ Drabanti tu o zem třeskli drnčící v ráz ocelí, pikami a plechy bleskli a očima kouleli. 47 Král zavádí v říši vojenství a odvod.
„Konečně čím doplní se moudře naše snesení, samo sebou rozumí se, z téže snahy pramení. Aby trůn stál nerozborně, nepříteli čele vzdorně, zákon platil a byl ctěn, vznešený stav, málo známý, ode dneška mezi vámi slavně bude zařízen. Po králi on první jest, úctou svět se před ním třese, za vlast umřít jeho čest, vojenství on jmenuje se. Vždy, kde princ se rodí panský – tak ty věci slavny jsou – vyjde z lůna po vojansky na patičkách s ostruhou. Tajemstvím věc tuto mějte a víc o ní nepátrejte, osudy a jejich změny zemí všech v tom zakotveny. Jak a kterak chasu svou spojíte s tou velebou, provedouce asent skvělý uvidíme po neděli. Sláva králi! Jak vás znám, souhlas ve všem napřed mám, končím sněm, vám s bohem dávám, sláva králi! provolávám.“ 48 Drabanti tu o zem třeskli drnčící v ráz ocelí, pikami a plechy bleskli a očima kouleli. Hanáci však mlčeli. V lipách starých zašumělo, přes rovinu chladný vál, žluté listí, zprahlé v bělo, zakroužilo do spirál, nízký obzor popelavě roztekl se v šíř i dál, tiše mžilo, dotěravě. Zchmuřeni jdou ze sněmu, starost v patách s nimi všude, útěchou však každému: nějak bylo, nějak bude. K pluhům, branám zase zpět doorat a dovláčet ztrácejí se bez hovoru, loudavě a beze vzdoru. Cizinec zří po nich z dáli, do posměchu hrne ret: „Dnes jsme se vás ještě ptali, zítra budem’ poroučet.“ 49 VI.
Stavba královského hradu. Plivník stěhuje se uražen od krále.
Letěl čas. Den kanul za dnem jak to listí se stromů, stékala se v měšci hladném daň, sbíraná kdekomu. Z malovaných truhel hajdy! penízky se koulely, panu králi místo chajdy krásný zámek stavěli. Bylo nebylo – hned v pláni královský hrad zářící do vysoka zlatou bání v starých lip rost’ kytici. Zdaleka byl kámen drahý na tesané svezen prahy, duby z lesů na sloupoví, 51 na cimbuří, poval, krovy, zdaleka i stavitelé, tvůrci oné stavby skvělé, kameníci, zedníci, tesaři a zámečníci, natěrači, zlatníci, hodináři, čalouníci, lokajové, kuchtíci, hofmistři a dámy dvorní z Turecka i z Gruzie, z Vlach i Španěl, Země Horní, špičatých i tupých škorní, plavé, bílé lilie, snědé, sivé, popelavé, unylé i divě žhavé – všichni se zde dobře měli, hodovali, rozprávěli a penízky kutáleli. Než sníh prvý přikryl vějí rovinu – hrad hotov byl. Krby uhlem řeřavějí královi do nových chvil, řezba zlatá v arabeskách v táflování stkví se deskách, všude malby zábleskem bělouši dva bílí svítí na blankytu nebeském, na hrotu je věží zříti, na ubrusech, na koberci, v žlutých dlažic hustém čtverci, 52 na nádobí různých tvarech, na hubatkách, na plucarech, na stříbrném konvic víku i králově kapesníku. Také chlapci z dědin všech vybráni a vyřaděni, pevné svaly, dobrý dech, k pikám, koním postaveni. Jaké štěstí! – Který zbýval, závistně se stranou díval, kde se šťastní odvedenci k drabantů družili věnci. Pluh však s cepem odpočíval. Penízek jen za penízkem, v truhlicích kde který dlel, ke Chropíni všech cest pískem kutálel se, kutálel. Všelico se změnilo, jakby bylo nebylo, stodoly a mlaty z hradu vyšoupnuty zmizely, konírny tam stojí v zadu s koníčky jak gazely. Z ciziny též přijechali, čistokrevná plemena, jaktěživi neorali, a to něco znamená! U dam dvorních když se znavil, 53 s koníky zas král se bavil, střídání to tuze milo navzájem se doplnilo. Jen ta stará studna zbývá zastavěná v stmělý kout, rumpálem lze stěží hnout, z dna čís oko prý se dívá. Kolemkol kvet’ rozvitý čarokvět dřív tolity proti kouzlu Vodníkovu, jenž sedaje na okovu za děravý lub se schoval a po dvoře pokukoval. Studna je tu – tolita dlažkami však přikryta, zničena a podupána. Vodníku tak zvůle dána. A hle, sype zimní šero po rovině v kříbí, zmoly při měsíčku ve svévoli brilantků svých tisícero, jiskřivě je přihraňuje k stebélkům i haluzkám. Hroudy ztuhlé obklopuje jakby duhovatý plam, tetelí se, kmitá, míhá. Život hrud jme mdloby tíha, zimní smrt jej zakusuje. Na lubu v tmě schoulený sedí mužík zelený, 54 před ním kuře zlobně kvoklo. Zhublé bylo, jakby zmoklo: hospodářík druhdy v statku královském a zrní dárce, strážce sýpek, bdělý kárce hospodářských nepořádků. Pod ohništěm sedávalo, režná zrnka zobávalo, bylo pořád hůř a hůře, až i hládlo milé kuře. Ryšavé jest, ježaté, ba i trochu hrbaté, pírko sem a pírko tam, ale v očkách zlobný plam. „Ehle, dráče!“ Vodník praví – „neslouží ti jaksi zdraví! „Nedali mně týden jíst!“ „Je-li možná! Co včil v zimě?“ „Inu, obrátil se list. Bývala vždy králka při mně, zrní pro mne nosívala, bílou rukou sypávala, včil jen pláče.“ „Králka pláče? Proč pak? Pověz honem, dráče!“ „Král ji nechal.“ 55 „Hohoho, to je novin přemnoho!“ „Inu bať, a bude změna, láska juž je zavražděna.“ „Přece teda? A co dál?“ „Zhynul člověk, včil je král.“ „Člověk – král – toť přece jedno!“ „Není, proto bude bědno. Sedí králka u okýnka, přede přízi na přadýnka, košilka z ní bude, plínka.“ „Ach, mně svítá. Budou křtiny!“ „Ba ne, smutek do dědiny.“ „Nerozumím.“ „Jsi ty hloupý, nasadili králi roupy, chrobáky má v pohance, slují mesalliance.“ „Hú, co je to?“ „Inu slovo, těžší slovo nad olovo, padne-li, tož všecko zkroutí, 56 pod ním se i trůny hroutí. Chápeš?“ „Ne, a juž mne mrazí, – však mi hrnku nerozrazí. Z pentlí zrobím pevnou smyčku, chytím slovo pod pukličku, malí, velcí, velcí, malí nikdy ztad se nedostali. Chocho, dráče, to já vím. A co ty?“ „Pryč poletím.“ Do kolečka kuře čilo vřetenem se zatočilo, od země plamínkem výš – nebylo to kuře již, proměněno v řetěz žhavý mrská se a vzduchem sviští, nemá křídel, nemá hlavy, červeně se chvíli blyští, zapadá kams v dálavu, uhasíná ve tmavu. Vodník setkává se s královnou, snaže se ji unésti.
Na okovu vodník jen sedí ještě přikrčen, po nádvoří zlými hledy rozhlíží se naposledy, nežli sjede do stínu v tajemnou svou hlubinu. 57 Okno v tom, jež tmavé bylo, ve věži se osvětlilo, tabulkami kulatými smutná píseň tlumeně s paprsky se line mdlými na nádvoří v ozvěně. Kdosi bdí tam v nepokoji, smutek duše písní hojí, k měsíčku zří, který tich v parách pluje stříbrných. Na ledové sklo se klade bledé čelo králky mladé. Měsíční zář na skle hraje, vodník sedí naslouchaje. Žalovala bych, žalovala, komu není, vyplakala se, vyplakala v utišení. Matičko, kde jste? V této chvíli vy byste mne jen utěšili. Spíte, ach, spíte, kdo vás vzbudí v černé zemi! Slunce mi zašlo, všecko studí, teskno je mi. A nejsem sama, dva nás bolí pro lásku zhaslou ve svévoli. Žalovala bych, žalovala, komu není, 58 vyplakala se, vyplakala v utěšení. Matičko, kde jste? V této chvíli vy byste mne jen utěšili. Ještě smutná píseň zcela noční tiší nedozněla, Vodník přes lub do nádvoří sklouzl hbitě na kámen, k oknu, z něhož světlo hoří, plíží se jak omámen. Za ním tiše na pokyn koník bělouš ze hlubin téže studny jako stín do nočního šera splývá bez dusotu pomalu. Stříbrně mu blýská hříva z ledovatých krystalů. Bez uzdy a bez podkovy, spodního též prosty pysku, po slatině vichrem v trysku: tak jsou koně Vodníkovy. Živý duch jich nesedlal, slepě znají cestu k cíli a nikdy se neomýlí. Na římsu se Vodník vzpjal, a v ledových květů shluk na okno on ťuk, ťuk, ťuk: „Žalobu jsem zaslech’ tvou, pojď, je spása před tebou!“ 59 „Kdo jsi?“ zněl hlas v leknutí. „Kníže zapomenutí. Každou bolest sladce zhojím, každou muku upokojím.“ „Neznám tě. Jsi z naší země?“ „Povím vše, jen pojď sem ke mně. Kůň můj čeká.“ „Kterak víš –? Pověz, odkud přicházíš!“ „Přicházím, když přijít mám, osudu jsem prostředníkem, žal a bolest ztišit znám, pohrdám však každým díkem. Protivný mi spor a hluk, jeden skok a konec muk. Nechystám ti žádné kličky, věz, přicházím od matičky –“ „Od matičky? A kde je?“ „Hluboké jsou závěje, miluju já cesty kratší. Neváhej a pojď už radši. Zelená je moje říš nedaleko, nevíš o ní, širý dům mám, mnoho koní, pokoj, mír a věčná tíš.“ 60 „Zeleně tvé oko hárá.“ „Mrazivá to jenom pára, měsíček ji ozařuje.“ „A jak tvoje říše sluje?“ „Nemá jména, statisíc dušiček má, ba i víc.“ „Mrazí mne, tvůj hlas zní dutě.“ „Jenom pojď, já zahřeju tě. Měkkounce se lůžko hýbá, houpy hou tě ukolíbá.“ Na ráz vodník pěstí švihl, sklo se tříštíc drnčelo. Mrazivý se průvan zdvihl, králce přelít’ přes čelo, a v té chvíli napjatá chladná paže kostnatá jako drápy zasekla se v její měkkou, bílou dlaň. „Pojď, kůň čeká, sednem’ naň, ve mžiku jsme doma zase. Krystalný tam zámek stojí na zelené lučině, kolemkol poddaní moji mlčeliví v tišině. Větrů dech tam nedolehne, 61 vichrů bič tam nedošlehne, lidská vášeň nedoběhne, zapomeneš v oka mih, kdo tě krutou ranou stih’, v mozku ticho, v srdci tíš. Pojď, však sama uvidíš! Vlahé blaho, sladké blaho, rád by leckdo koupil draho, hop, koníku, tmou a mhou, my je máme před sebou. Byla králka, králka malá, její hlavička by spala na postýlce houpy hou!...“ Královna, pocítivši v sobě nový život, vzmužuje se a zahání Vodníka.
Vodník blíž a blíž se dral, užuž okno otvíral – nachýlíš se, plavá hlavo, na věky ti bude zdravo, nezabolí stesk ni žal. Bledé líce schyluje se, po větru již vlas se nese, když v tom jako z dálavy ozval se cit jásavý králce v srdci prudkým hnutím, divným čehos procitnutím. Nový host a svatý host tiše ťukal z dálav svých nezbádaných, neznámých jako ptáček o milost, jakby útlé ručky spínal, jakby volal, napomínal, 62 jakby hnutím říci chtěl: já tvůj král a velitel. Bledá králka vzpjala se naslouchajíc v úžase. Tomu hlasu rozuměla: život nový v ní se vzbouzel, vysvoboditel z všech kouzel, jež ji k sobě strhnout chtěla. Od okna se odervala a byla by zajásala. „Neváhej a nevzdoruj,“ Vodník znova naléhavě, „zajde měsíc v mračen sluj –“ „Vari, odstup! Probouzím se.“ Tisk’ se vodník divěj k římse: „Myslíš? Chocho, probuzení z tvého sna juž nikdy není.“ „Vari, odstup!“ „Jaká změna! Váháš? Oklamaná žena.“ „Nejsem žena.“ „Ne?“ „Jsem víc.“ 63 „Vím, jsi víc, jsi růže sladká, zavržená...“ „Ne, jsem matka!“ „A já jdu ti přece vstříc.“ „Pozdě, nové kvetou věnce –“ „Tobě, matce zavržence? Chochochocho, nu jen dále –“ „Kvetou věnce matce krále, růže bílé, červené v živobytí vzkříšené. Oči mé již doplakaly, a rty moje dovzdychalydovzdychaly, volnou chůzí přes ty kříže povinnost jde ke mně blíže kývajíc mi vesele, matce vykupitele. Hled’, mně kyne k lidu mému zklamanému, ztýranému, který sem k nám ruce pne v kruté muce žalobné. On se modlil ze všech sil, on si spásu vyprosil, proň mé lůno požehnáno, jemu patřím, tobě ne...“ „Výmluvnosti zlatá bráno, král ti roupy vyžene.“ 64 „Vari, odstup!“ „Ještě ne, ještě chvilku k rozmyšlení, ještě chvilku k promluvení, k jedinkému políbení...“ „Hlubin temných stíne zlý, kouzel říši propadlý, poznávám tě, hoste trudný, vrať se zpět do svojí studny.“ „Jenom s tebou.“ „Vari dál! pod oknem bys marně stál, májovou jsem rosou myta, kdo zlý, ke mně nemá moc. Baba tvá tě za šos chytá, běž už domů, dobrou noc!“ Zhaslo okno, měsíc mdle v zelenavém hrá jen skle, pust je dvůr a jak dřív tich. Od studny jen kdosi vzdych’, jakby kámen v hlubeň šplých’. 65 VII.
Smutek chodí Hanou. Rozhodnutí kováře, strýce královnina.
Jak družička k pohřbu bílá pod šedivým klenutím Haná v šíř se rozsadila němým zimy ztuhnutím. Světlejší zem nežli nebe, veselejší v třpytu jest. Domek s domkem stulen v sebesebe, jakby usnul podle cest, plátna polí bez poruchu strou se a v šeď mizejí, a tak víc v tom slyšet hluchu ohlas něčích kročejí. Chodí tu kdos, vidět není, mlkne každé zveselení, s chodcem havran za havranem černě vkreslen vesluje, 67 v rytmu tvrdě krákoraném od vsi ke vsi putuje. Šedne vše a v mhy se krčí závojovém hedvábu, topoly jak stěžně trčí troskotaných korábů v ztuhlém moři nezvlněném, nehybném a zasněženém, zčeřený řad vrbisk níže nahnut z břehu k ledům ční, na dědiny padá tíže, hořká tíže smuteční. Smutek jde to, těžce stoupá, ohlíží se kol a kol, mhavý plášť se za ním houpá, havran vzlétá z brd a zmol. Do dědin se Smutek plouží, okny hledí do chalup, nezván přec má všady vstup, mysli kalí, srdce souží. Zmlkly písně, prchly smíchy, řeč zní ztichle, nesměle, a kde bylo trochu pýchy, zbyly vrásky na čele. A co chvíle drabant je tu, na vrata jim burácí stále tutéž křiče větu: Platit, platit, sedláci! Ubohý lid, který dává za řád nový stará práva, 68 stříbro z truhel, úrodu, volnost svou a svobodu, nevzchopí se, nevyrazí s pěstí vzhůru ve hněvu. Ubohý, když v srdci mrazí, ač má hořet v úlevu! – U dědiny na rozcestí sedí domek skrčený, a tam kovář perlík v pěsti v rudé zírá plameny. Duje výheň, žár se bělí, plamy tančí po oceli, a jak perlík dopadá, od radlice svařované jisker tryská kaskada. Kovář nezvyk’ změně ranné, druh byl králův, denní host hratev jeho v starém domě, mezi nima spřízněnost, které kovář nedbal skromně. Královny byl selky strýc a jak přítel králi víc. Pod vráskami na čele rozhodnutí tkví mu pevně: navštíví zas přítele a vše poví jemu zjevně. K zámku, v mhách jenž narýsován olbřímě se pozvedá, kovář pod přístřeškem schován 69 z podobrví pohlédá. V oknech zámku světla skočí, zaplanou tmou krvavě jako mhourající oči šeré saně ve hlavě, a sloup kouře stoupá zpříma nad střechami do výše, u krbu král to tam dřímá po radostech nejspíše. Další porady královy s Cizincem.
Nedřímá – tu sedí v křesle, smutek v tváři, ruce skleslé, Cizinec v bok, věrný druh, rad svých nových vije věnce, chválí nový vlády vzruch: jeť to tajná konference. Zamyšlen král právě dí: „Poslušnost je láska prý, ale také otroctví, a já nechtěl ve svém činu zplodit u nás otročinu...“ Usmál se tu cizí host: „Poslušnost národů ctnost, a kde ta, nic nemůž’ býti nežli dalších ctností kvítí.“ „Přestal mne lid míti rád!“ „Řekl ti to někdo snad?“ „Neřekl.“ 70 „Jak víš?“ „To cítím, žáby lezou trojím kvítím.“ „Hm, leč jedno nepopřeš: veliký jsi, co víc chceš!“ „No bať, pravda –“ „Přebohat.“ „Vše jsem lidu svému skrad’.“ „Pozor, králi, na řeč zlou!“ „A mám kapsu děravou, zas je prázdna.“ „Inu, inu, proto, králi, vzhůru k činu!“ „Já ne, ty máš všeho vinu, že jsem jiný, než jsem býval, výčitek že horkých příval drtí mne, že lid můj v nouzi milovati mne se vzpouzí. Kdyby moh’ a ke mně směl, ó, ten by mi pověděl, po pravdě by bylo všecko...“ „Vzmuž se, pane, nebuď děcko, jsi přec vladař, jsi přec král –král –“ 71 „Ten, co na tu basu hrál, – král jsem, – aby se ho lekli, člověka jste s něho svlekli. Nesmí jíti, kam by chtěl, nesmí vidět, co by chtěl, nesmí mluvit, co by chtěl, nesmí slyšet, co by měl, nesmí cítit, co by měl, u vás jen je, co by směl – hahahaha, zubožený panák, klíčkem natažený...! Ale dobře, co je, to je, už mne to tak nesouží, projednejme věci svoje, každý má, co zaslouží.“ „Trpkost přejde, když jde sláva.“ „Jenže trochu pokulhává. Dříve když mi bylo divo, beranici dal jsem křivo, nyní sedě na trůnu dám si šourem korunu. Nuže co? Kde vezmem’ znova?“ „Návrh mám.“ „No a je lidský?“ „K lesku tvému jako vždycky. Vyslechneš mé rady slova?“ „Mluv!“ 72 „Své země zřízení vzpomenout chci příležitě.“ „Chvály nech a kadění...“ „Povím, králi, všecko hbitě. Rozděl pěkně a pak vládni, zlatá rada nad rady. Stejnost, och, jak je to fádní, z jediné vše příhrady! U nás stupně z nízka výše zvedají se povlovně, kdo je výš, i výš je v pýše, a s tou hrajem’ mistrovně. Různé barvy plášťů máme, fialové, modré, bílé, podle nich se poznáváme, oceňujem’, měříme v zásluhách svých, ve svém díle a závistí drtíme. A ty všecky stupně k výši vedou, v samém oblaku nadzemsky kde trůn se pýší podoben jsa zázraku. Vidíme, jak namahavě dere se a snuje, šplhá ke plášti plášť, hlava k hlavě, – smíchem zrak nám z toho zvlhá. Sledujem’, kdo silnější, ohebnější, hbitější, tomu na plášť k povzbuzení 73 za intrádních plechů znění čestný třapec, dva i tři zavěsíme přechytří. Všude oko, všude ucho, dlaň vždy štědrou v obdary, skrápání vždy, nikdy sucho, bubny vždy a fanfáry. Sledujem’, kdo vliv má v lidu a kdo prací vyniká, nedáme mu žíti v klidu, k sobě táhnem’ chlapíka, pomáháme, postrkujem’, třapečky ho ověšujem’ vidouce, jak závidivě sleduje ho mnohý zrak, a jak v duších zní to chtivě: vzhůru, za ním taky tak! A když dospěl z lidu čety vrcholné až posléz mety duchem bohat nebo statky, mocný slovem, příkladem, hořký, chcem’-li, chcem’-li, sladký, drsný, chcem’-li, chcem’-li, hladký, ani chmurný, ani jasný, ani slaný, ani mastný, člověk náš, jak mít ho chcem’: karbunkulus kámen lesku krvorudě jiskřící napřáhneme jemu v stezku na zelené tkanici. Na kolena hned muž klesá, 74 karbunkulus béře v díku, na krk si jej věsí, plesá, Arab pravověřící. Jednou za rok políbiti smí nám nehet na malíku, velbloudy královské vzíti a jet, kam chce, může jíti do báječných zahrad smavých, zlatá jablka česati, do odalisk očí žhavých skrze mříž se dívati. Rozdělil jsi, panuj v klidu jako boží slunce žij, bedeví svou nezná bídu, spokojen je hadarij: držíš-li psu čenich v hrsti, hlaď ho směle proti srsti, nekousne, ač pln je žluči a jen temně v dlaň ti skučí. – Rozuměl jsi, pane můj?“ „Jen tak kterak. Pokračuj!“ „Hotov jsem, tvé slovo čekám.“ „Nevím sám, a je to ztěžka, za krk jsi mně vstrčil ježka.“ „Vezmi, co tvé.“ „Když se lekám. Mám, co mé. Jen cizí zbývá. 75 Násilí zlé konce mívá. Třeba svolat na to sněm.“ Cizinec navádí krále vzíti Hanákům i jejich pozemky. Rozhodnutí o robotě.
„Ach, ten už je dávno něm. Vezmi Hanou, tvá je celá, sebeř pole, lučiny, lány, sady, dědiny, jako med svůj bere včela.“ „Pole, lány, mrtvá hmota, sama v sobě bez života, teprv práce, pluh a sémě, křísí život z mrtvé země. Kde je vezmu?“ „Gordický uzel rozťal’s logicky: zabral’s zemi k svému domu, vezmeš si i lidi k tomu.“ „Otroctví?“ „Ne.“ „Co tedy? Tu se různí náhledy. Křesťan jsem, to nepovolím.“ „Pluh a sémě jen tvým polím, základ všeho života. Zřízení to není nové, otroctví se u nás zove, u vás jenom robota.“ 76 „Ach, toť jiná, ale přece je tvůj návrh kámen v řece.“ „Proč?“ „No, sáhneš po něm, sáhneš, ale z dna ho nevytáhneš.“ „Králi, váháš?“ „Což jsi slepý! Ubili by krále cepy. Králka s nimi při jich straně.“ „Také máš zas svoje zbraně. Vedle vlastních vojsk svých šiků v přátelském přec žijem’ styku, třeba říš to pohana, s dvorem krále Šamšana, k službě nám je se svou silou kníže Charram s Medžamilou, duhový pták zázračný posel můj jest oblačný. Ty se bojíš?“ „Řek’ bych málem!“ „V roveň králů stát se králem? O všem vím, co pohne se, duhový pták práh náš hlídá, všecko vidí a vše zvídá, zvěst mi o všem donese. 77 Cizinec upozorňuje krále na těhotenství královnino a jitří ho proti děcku.
Vím, že králka na nás zhlízí úkladů svých předouc přízi proti tobě, svému králi. Dědinami bloudí ráda, těší, hladí, kdo kde strádá, napovídá jen tak zdáli, nový král že vymodlen, a že přijde kterýs den.“ „Co že? Jaký král?“ „Je v květu králka po desátém letu.“ „Lžeš, teď nechci...“ „Pravdu dím, čest a sláva tvému dvoru, nový sedlák na obzoru! Sok tvůj jde, to malé dítě s trůnu potom vyhodí tě – –“ „Moje krev, má vlastní krev! Proč jsi mlčel?“ „Zlato rev trhá se, až uzraje. Zrát jsem nechal, co zrát mělo, jiných cílů neznaje.“ „Moje krev, mé vlastní tělo!“ 78 „Právě v tom je, králi, psota, pochybnost a nejistota.“ „Nemuč déle, viz můj žal!“ „Inu, páni lecco mluví, ke králce prý chodíval starý Vodník na námluvy. Viděly ho hradní stráže za úplňku jedenkrát...“ „Dosť, nechť pro ni jde mé páže, promluvil bych s králkou rád.“ „Neradím to.“ „Proč?“ „Hře kouzel marně bys se, králi, vzpouzel. Naráz klesneš v jejich sítě, bez obrany omámí tě! Nesmíš váhat ni mžik krátký, ale vpřed jen, nikdy zpátky, přes lásky své starodávné, přes své city málo slavné, přes přátelství nízké svazky, přes vše skok jak přes přílazky. Odmetáš, co v rmut tě hříží, odvrhneš, co krok tvůj tíží, i tu ženu –“ „Zadrž!“ 79 „Slyš, duhový pták zpívá již, odmlčel se mnoho dní, dnes ti zpívá svatební. Uzrálo, co zrálo s chutí, tenkrát ještě na mne dej, v těžké chvíli k rozhodnutí zrcadélka již se ptej. Umět chtíti, chtíti jen, a jsi muk svých svoboden.“ Cizinec vzbudí kouzly v srdci králově touhu po jiné ženě.
Komnatou se píseň roní čarných, toužných nápěvů, a král naráz cítí po ní v srdci sladkou úlevu. Touha neznámého blaha, opojná a chvějně vlahá v ňadro line se a splývá, a pták čarodějný zpívá. Jakby jaro v perlí rose z dalných dálek vracelo se s mízy vřením, s pupeny, s nové lásky plameny,plameny. A král zved’ se, ruku vztáh’ v tajný úkryt ve zdi sáh’; svitl jako zážeh mlunný, jak blysk’ z mraků plaché luny zrcadélka lepý tvar, stříbrný Cizincův dar. 80 V plochu jeho král se zhlídne, žasem couvne, křižuje se, v pozemské to žití bídné serafský ztad zjev se nese, vystupuje z kovu lůna jak z vln čisté koupele rajská žena, bílá luna, zraky klopíc nesměle. Alabastr nahé šíje svítí skrze vlasů spád, pletí po polibcích nyje jantarový inkarnát, a jak řasa křídlem ptáka pozvedne se, ve slasti k závratnému pádu láká oko v hloub své propasti. Vlnou k vlně v rytmu splývá dívčích ňader klidný dvih, poupátek dvé nachem kývá v bělostkvoucích liliích; průsvitavou mlhou hávu nehmotnou a ethernou tvarů spatřit čaroslávu nesmrtelně nádhernou. Démon s bohem oba svorně dali jí své obdary jak kdys opěvané dvorně Able, milce Antary: panenství taj, po němž šílí chtění chtivé v závrati, stud, jenž jako anděl bílý 81 svůj květ nedá urvati, a zas toužné vyčkávání, zdráhavé se oddávání, peklo s rájem v objatí. Tak tu stála panenská vidina ta edenská ruce svislé, líčko v plání, žádoucí v své nevině, pokorná v svém odevzdání, ale v kráse vládkyně. Budu sladká, jak by řekla, jak studánka v oáse, budu silná jak zbraň pekla, jako moře bez hráze. A šíp z oka skrze řasu jiskrou plamennou jí kmit’, cítil král hrot jeho v žasu v hloubi svého srdce tkvít. Náruč rozpřáh’ klekaje, sladká jména volaje prázdný vzduch jen lapal v touze. Vidina záz uhnula, ambrová se vůně pouze jizbou sladčej linula. Nepohnut plá jako prvé na dosah zjev ztepilý, v žilách králi žhavé krve tepy divě bouřily. 82 Zrcadlo stisk’ čarodějné v neukojný, marný vzdor a jím mrštil z dlaně chvějné prudce dlažic o mramor. Tichý tón, jejž struna vylká, přetržená rázem v půl, zazněl, dozněl – přešla chvilka, a zjev tmou se rozplynul. Na dlažbě zrcadlo v tříšti stříbrnou se jiskrou blyští, a jen touhy zjitřený zbývá osten plamenný. „Neprchej mi! Zůstaň se mnou! snů mých nových zjevení!“ volá král, „a v pout mou temnou vlij sil nových kypění! Vše, co řekneš, hned se stane, slovo krále na to vem...“ „Já je beru, já, můj pane!“ Cizinec děl s úsměchem. Byl jak stín, jenž v cestu stoupá, temný, mračně ponurý. „Země má, ach, není skoupá na blankytné azury. Dá i tobě světla lesky, sluncem lásky vyzlatí vlády tvojí nové stezky. Čekej!“ 83 „Nechci čekati! Zavolej ji, žije-li, máš mé slovo, příteli! Její jméno, její rod žíznivé mé touze sděl!“ „Sedm hor je, sedm vod, sedm lesů širých v dél, za nimi vlast oné krásky. Tvou by byla, kdybys chtěl, neznal’s dosud také lásky. Její jméno? Sladká zvěst, zní jak píseň vyjásaná v přítmí myrt kol tichých cest, sluchu hudba, srdci mana! Potůček tak žvatlá jarní v duhotřpytných kaskadách, snové jen je slyší marní, jakby z harf k nim dálných táh’ jeho zvuk a duši celou hudbou zadých’ převeselou, harmonie tichý vděk, smavé lásky polibek. Zrcadlo, jež rozbil’s v hněvu, ještě tobě poradí, jméno ono plné zpěvu na konec ti prozradí. Viz jen!“ A muž ruku vztáhl, třpytná tříšť kde zrcadla 84 na dlažice dopadla, ve vzduchu ji kruhem táhl. A hle, tříšť jak divem tknuta, čaromocí oživnuta v tvaru mušek s různým třpytem vzhůru letla křídel kmitem. Duhou barev zahrála, vzlétala i padala, jiskérkami křižovala, řadila se, skládala, tvary liter na se brala, až posléze napsala v nehybném a pevném tkvění, v rudých plamů vyzáření čárné jméno: Iktala. Z dálky jak by slech sem dých’ velkých zvonů stříbrných za horami rozkývaných, za horami rozzpívaných, a ta echa volala a ta echa zpívala čárné jméno Iktala. „Sestry mé to pozdrav z dáli mně i tobě, hle, můj králi!“ Cizinec děl, co již has’ zářných liter čarojas. „Co jí vzkážeš, která touží v osudů svých předzvěsti 85 po tobě a po štěstí? Zpráva tvá ať neprodlouží muk jí tiché bolesti. Hle, bych přímý k tobě byl, proto šel jsem míle mil, proroctví jak rodu mého ukládalo z pradávna: – V prostřed ráje půvabného malá říš a neslavna, král jí vládne, dobrý vládce, v širém světě jediný v chatrči své bez paláce v klínu volné roviny. Ale slavná bude záhy, vzejdeť slunce v její dráhy z našich končin, vzejde skvělé, lásky touha povede je dálavami k cíli směle k slavným činům v slavné děje. Jen Duch země může osud onen zvrátit v úporu, ale nezrodil se dosud Duch ten silný ke vzdoru – – Proroctví to vodilo mne hory, doly, říšemi až sem v království tvé skromné, požehnané na zemi. Viděl jsem, že skutkem bylo, proroctví co vylíčilo. Tvoje slunce vychází 86 z rmutů, trudů, nesnází, a náš osud lichý není u bran stoje vyplnění. Země Duch, ó, znám ho, znám, králku tvou ti vzpomínám, v jejím lůně, z krve její žití jeho tepny chvějí, však ten nesmí... králi, dbej, nesmí, nesmí... přísahej!“ Cizinec zaváže krále přísahou odpudit královnu i dítě.
„Rozumím již, a vše chápu,“ král jak ze sna probuzen, „dále tmami nepotápu, ať je den, můj bílý den! Byla láska sedmikráska, planě kvetla, nežila, jakby ani nebyla, silný oheň bude láska, aby žhla a pálila. Síla bude, co z ní vzplane, božství samo přijde k nám. Ano, tvůj jsem, tvůj jsem, pane, při své krvi přísahám! Královnu mi přiveď novou, Iktalu, mé duše sen, ať svou krásou liliovou srdce moje vezme v plen.“ „A co králka?“ „V onen den, 87 kdy sem sestra tvoje vkročí, s královských zapudím očí tu, s níž spjal mne starý zvyk na mdlobných let několik.“ „A jak s říší, s lidem tvým mlčelivě zarytým?“ „Jdi, vše zařiď dle svých zdání, žízním v toužném vyčkávání. Korunu, trůn se žezlem, vše to, chceš-li, sobě vem, řetězy mé, prsteny, lidi, statky, krev i zem, vládni za mne, vládni všem. Soudil’s – bude souzený, rozhodl jsi – svatě platiž slovo tvoje jako mé, jakbych ztratil, co ty ztratíš. Nebudou pak lakomé truhly moje, na závory ni mé srdce s uznáním, stříbra, zlata dám ti hory, a vždy budeš bratrem mým.“ „Žulové vždy rovna skále bez přísah jsou slova krále, leč kde by je vítr vzal, nebyl by král, jenž je dal, ale byl by ubohý zjev slaměné mátohy. Až se lípy, jež teď holy 88 trčí z bílých závějí, sladkým květem odějí, a klas mladý zavlá poli, bude tu, již nyvě ždáš a již v touhách vyčkáváš. Pošlu posla, vzlétne s chutí, jak myšlenka na peruti rýchlý jest a s cestou k cíli vteřinu se neuchýlí, nezná mdlení, pohovy čárný pták náš duhový. Hle, již peruť rozprostírá, leť, můj druhu, s pozdravy přes hory a moře širá do daleké dálavy! Vzkaž své paní, ať se sbírá, rychlé koně sedlá již, proroctví se plní míra, zvěstí tou ji pozdraviž. S malou četou sem ať spěchá krále mého sladká těcha ke sladkému celování, ke slavnému panování!“ Skrze oblouk okna v kmit na povel pták v šíro lít’, byl jak duha, jež se vklene přes oblaky zamlžené, byl jak plamen, kterým vzhoří náhle vatra na pohoří, 89 byl jak hvězda, která svitne v namodralé zoři třpytné, byl jak jiskry výtrysk jasné, která vzlítla a pak hasne. Zbyla vůně, sladká vůně, bláhové jíž srdce stůně, echo jen zde nechala píseň, kterým zpívala, jásala i lákala, sladké echo: Iktala. „Nyní k činu, králi můj, čin je zrno v půdě orné.“ „Poroste, jen u mne stůj, ruku dej mé ruce svorné! Čin je zrno, slovo pleva, viď, to jsi mi říci chtěl, větrem letí z prava, leva, byť i král je pověděl. Hle, juž jitrem východ svítí, v sněhu kol zřím samé kvítí – a s tím rozsvětleným dnem za činy hned vyjedem’.“ 90 VIII.
Z jizby spěšně král se sbíral, komorník v tom otevíral zvenčí dvéře a tak děl: „Rychtářové jsou zde s Právy!“ a nízce se ukláněl. A král na to: „Přišli zdrávi, trochu časně sic, však vhod a tím časněj na odchod. Nechať vejdou!“ Rychtářové přišli ke králi stěžovat si na útisk.
Potichu rychtář vchází po rychtáři v beránkovém kožichu, starost v očích, úlek v tváři. Kosmy šustí tlumeně 91 o světlavé holeně, pasy v kůži vyšívány hedvábným se pestří stehem, pod kožichy s tulipány tenčice se bělí sněhem. V ruce každý Právo nese, vzhůru hroty staré meče, pentlice se na nich třese k vínkům shora nadrchaná, dolů volně rozevlaná, přes čepel se v závit vleče, ocel halí barev vláním, širokých stuh květováním. Nevztýčen již nikdy ve zlém meč byl míru svatým žezlem, a s tím mírem ve tváři tak tu stojí rychtáři. Třicet šest jich se všech stran, z Nákla, Bylan, Věrovan, od Pučapky, od Olšavy, od Břeščůvky zelené, ze širého Zámoraví, od Romže i vzdálené, od Kosíře, od Sumice, z Náměště i ze Senice – v podbrví jim oči hrají, ústa však se ošťádají. „Vítám vás!“ král v pozdrav kynul vztýčiv šíj a blysknuv okem. „Vaše přání?“ 92 Pevným krokem stařeček z řad vystoup’ bílý, márný juž, však bystré hlavy, řeči moudré, upřel chvíli zrak svůj v králův přeletavý, leč král rudna nezdržel. „Pane králi, bratře,“ děl stařeček a paže vzpřáhl, „těžkou na nás rukou sáhl hněv tvůj nebo rozmar spíš! Smutek chodí tvojí říší, a ty smutku nevidíš u svých hodů a svých číší. Březnem vonět začíná černá prsť a jarním dechem zachvívat se končina, oračky se hlásí spěchem. Sníh se vpíjí do drnu, a zem lační po zrnu, my však nemáme ho k setí. Čím lid zotaven se zvetí bez naděje v žeň svých brázd, když mu biřicové kletí zrno vzali v dáňky část pro tebe a tvoji slávu? Se steskem jdem’ k tobě v právu. Penízek, kde který byl v truhle schován k horším časům, biřic tvůj též vyslídil ke tvým, králi, hodokvasům. 93 Hlad zlým zrakem krhavým s hor k nám hledí do roviny, křičí: hned se dostavím! a to, králi, z tvé je viny. Pomoz včil a vrať se k nám, jak jsi býval, otcem, bratkou, jménem všech tě vyzývám, vzkřis vše zas svou láskou sladkou!“ Král připraví sedláky o jejich polnosti.
„Tak zle není, milí páni,“ řekl král hněv stěží tlumě, „obilí dost na mém humně pro vás bude k zasévání.“ „Chceš nám půjčit?“ „Ne, král dává jen, však vděčnost očekává,“ a zlý plamen po tom slově mih’ se v oku Cizincově. Prozradil, co říci chtěl, a král jemu rozuměl. „Ano, dám vám, ale v splátky, co vyroste, dáte zpátky..“zpátky...“ „Rádi dáme!“ „Totiž tím – dobrou vůli spolu mějme a si řádně rozumějme – zůstane dál zrno mým, 94 i co vydá v úrodu, pod mou správou zaséváno pod mou správou bude dáno zase zpátky národu.“ Ticho vůkol, ticho bylo a jakoby zamrazilo. Dveřníci v té zmlklé chvilce propouštěli opozdilce. Byl to kovář, vzácný host, o půl hlavy nad vše rost’. Stanul vzadu oddychuje, a král dále pokračuje. „No a potom i váš lán, by nebylo žádných zmatků, do královských mojich statků od té bude počítán. Došel k vám juž jistě slech, že to právem králů všech. Jak se bude práce díti, co kam síti, co kde žíti, nejmoudřejším slovem svým po purkrabích nařídím. Hotovi jsme.“ O krok zase stařeček stoup’ sivý z tlupy, hněv se jemu třásl v hlase: „Divné byly by to kupy“kupy.“ Právo vztýčil a vzhlíd’ směle, 95 „brát jen, pane, a nic za to! Lány přec jsou naše celé, a to Právo zde je svato!“ nad hlavu meč starý vzpřáh’ v tetelivých pentličkách. „Bývávalo!“ král syk’ v smíchu, „právo ten má, kdo má sílu. A já mám ji, vaši pýchu zkrotím k pokojnému dílu.“ K starci skočil v divé zvůli do ohniva zardělý, Právo zchvátil, zlomil v půli. Kusy o zem řinčely, hostům k nohám letěly. Leč v té chvíli řadou vpřed u krále stál kovář bled. „Zadrž, netup, neblahý, i své vlastní přísahy! Na to žezlo opentlené přísahal tvůj celý rod, ty též. Co tě náhle žene v spor, jenž hraje o život? U koho se dočkáš díků, ne-li u svých Hanáků! Vždy zle křivopřísežníku, tím hůř králi-bídáku.“ Jako šatka bílý stál beze slova před ním král, 96 Cizinec tu s kordem v ruce na kováře skočil prudce, ale kovář v okamih páž mu sevřel v pěstech svých, sklátil k zemi v síly divu jako ranou po kladivu. „Podívej se,“ kovář hřměl, „proti síle zase síla!“ Na sedláky zakřičel: „vzhůru, do velkého díla za svobodu, nepovolte, královský co žádá pych, otrokáře pěstí skolte na svých rolích svobodných!“ Zástup zavlnil se burně, stuhy lítly s čepelí, rzivé meče všichni vzpurně na obranu drželi. „Nedáme se!“ křičeli. Král přemůže odboj.
Ale hvizd v tom pronikavě zaječel v té pusté vřavě, do kořán hned dvéře třesknou, dav se zmaten kolácí, sekyry se ostře lesknou: královští jdou žoldáci. Třikrát třicet, platí mnoho, znamená tři na jednoho. Sílu svou král dobře znaje 97 s píšťalkou si v prstech hraje. Kovář stržen, ten i ten přesilou je obklopen. „Kdo silnější, včil už víme, ostatní si dopovíme bez krve a bez násilí. Nuže tedy, kmoši milí, co se řeklo, platí, že? Tak jsme smíru nejblíže. Nehodí se kožich k meči, pluh vám s otkou lépe svědčí, válce, brány, vlačihy a trnkové koblihy. Proto všichni po pořadu složte meče na hromadu. Práva byla, starý zvyk, strakaté z nich rád dám smyčky vašim dětem na čepičky...“ „Bůh tě ztrestá!“ kovář vzkřik’ rva se z pěstí, jež ho drtí. „V nebi bůh, král na zemi nad životem pán a smrtí. Složte zbraně!“ Jedněmi úzkost plachá zachvěla, na kováře mračným zorem s doutnajícím ještě vzdorem hrstka druhých hleděla. 98 „Neskládejte! Braňte hroudu! Vy jí pány jedině! K velkému vše vzplane soudu od dědiny k dědině.“ „Dosť!“ král kynul četě zbrojné. Kovář vlečen ze síně. „Škoda, že to čelo zbojné patří mojí rodině. Na kozu s ním, však on změkne! Máme nové zvíře pěkné. K oknu sem, ať vidíte a ostatním povíte!“ Na nádvoří tvrdé břevno na třech nohách stálo pevno, zvířete tvar s krkem vzpjatým, hřbetem ostře zubovatým. Na ně kovář vsazen byl, bolesti však necítil, ač mu provaz oudy ryl, těžký kámen u kotníku na stočeném táhl lýku. Vzpjal se k oknu kovář v chvění, hlahol jeho slyšně zněl: „Pan král míní, a lid mění, k pravdě té jsi nedospěl; toť bůh větší tvého božství, márné hříčky náhody, pápěrou jsi lidu množství 99 v citu jeho svobody. Jenom láska s ním tě blíží, volná rovnost nejúže. Tu jsi rozbil, kdo ji sklíží? Zde nic drabant nezmůže. Spjal jsi v pouta, leč buď jist, že cos na nich počne hrýzt, tvá krev ve mně pohaněná, krůpěj tebou uroněná v tobě samém hne se jednou, v srdci tvém se prudce zpřikne a v tu chvíli zlou a bědnou, že jsi bídák, bídák, vzkřikne.“ 100 IX.
Král zrušiv platnost „Práva“ ustanovuje nové své úředníky.
Zabuch’ okno král, a mrak zakalil mu čelo, zrak: „Složte zbraně k nohám králi!“ Sedláci ni hnutí, stáli. „Teda jiné víno načnem’,“ a blesk švihl očí mračnem. „Kocar dejte sem v té chvíli!“ Panoši dva přiskočili. „Nebojte se, páni milí, dali jste mi, co jsem chtěl, svoje lány hnědé prsti, nedohledné v šíř i dél, daně, chlapce, vše mám v hrsti. Bude třeba moudré správy 101 řídit vše to nádrabí, povinnosti spojit s právy, by vše jako v hedvábí pěkně hrálo, šustilo, a nic chybno nebylo. Zrno včas být musí v poli zaseto a zvláčeno, napřed králi, uzrálo-li, sečeno a sváženo. Tisíc rukou každé chvíle aby v pilném zápolu při určeném bylo díle bez odporu pospolu, poslušno a pracovito vůkol z každé dědiny: mlat by vydal zlaté žito bez sněti a zadiny, aby koně grošovaté pěkně králi do chutě do hamatných vozů vpjaté nesly se jak labutě na přípřeže, pro sůl, klády, vápno, kámen, do polí dle rozkazů nové vlády, ať je pošle kamkoli. Aby lid žil v oddanosti, dáňka řádně chodila, v úctě byli krále hosti, rozvernost se krotila, byste ve mně měli otce, vzdornost pryč a neláska, 102 zkrátka všecko by šlo krotce, jak když bičem zapráská. No, a k tomu, co to věcí! mnoho hlav je třeba přeci, řídit, velet, strkat vpřed, poslouchat i poroučet. A vy tuhle nejpřednější dědin mých jste rychtáři, znáte zem i lidi zdejší, z vás by byli šafáři!“ Král chytrým povýšením získává sedláky.
Třicet pět se hnulo v davu, stařeček jen svěsil hlavu. „Darmo pranic, toť se ví, a váš král je dobrotivý, z dobroty své nesleví: zůstanou vám vaše nivy, mějte si je nezkráceně, dávám vám je v daru jméně nečekaje od vás díků, selských svojich svobodníků.“ Třicet pět se zachvělo, na tvářích jim jasnělo, stařeček jen hořkým vzdechem královských těch slov byl echem. „Nuže, milí sedláci, – a vy stranou, vojáci, – shodli jsme se, předpokládám. Zůstanete obcí v čele, 103 krom svého nic na práci, leda to jen od vás žádám, že dbát bude každý z vás, vrchní můj co naporučí, aby bylo ráz na ráz provedeno pílí ručí. Chlácholit a mírnit vzdor, za krále se modlit zvroucna, poddaných budete vzor zpočátku i do budoucna. Ostatní se podá maně. – A tak tedy složte zbraně!“ Ustoupili ozbrojenci. Volni stáli rychtáři, navnadění povýšenci, vyvolení šafáři, náhle, bez námahy zkrotlí obráncové volných hrud, uhasíná, hasne, dotlí na tvářích jim plamen – stud. Z řady jeden, druhý, třetí, chystá se již bez hoře složit mečík v pentlí změti králi k nohám v pokoře, ale král jim rukou kyne: „tam v kout hod’te rzivé smetí, zbraně dám vám za ně jiné,“ hvizdl opět v rozmaru, a hned pážat hejno tu je, 104 šestatřicet kocarů nese, řadou rozděluje. Král na znamení jich hodnosti dává šafářům karabáče.
Do tvrda to spleteny konopné jsou prameny jako dráty železné na kocary vítězné; shora tlusté, dolů tenčí na kratinkém toporu bitém cvoky, lepém zvenčí: Právo v novém úboru. „Moje žezlo, vaše žezla,“ smál se král a bičem švih’, „pokoj hned, kde ta se svezla. Berte, všecka moudrost v nich!“ Třicet pět jich vzalo úřad za čest svoji ono ráno, třicet pět ctí jako kuřat bylo tehdy zařezáno. Nikdo, by si neškodil, králi ve tvář nehodil poroby znak v hrdém vzdoru, byť se bičů na toporu signa leskla přibitá: štítek ověnčený stvoly, na něm ražba značitá běloušů dvou v modrém poli. Ozval se jen stařeček, přijmout bič se tvrdě brání: 105 „Divné setí komus v děk zasel jsi dnes bez orání: spor a závist v ňader skrýš, mstu a vzdor a proklínání, samý koukol, žádnou rýž –. Nedočkám se zrn těch zrání, ale ty žeň vezmeš svou. Než se nadáš, pěkně vzroste, a svůj díl si odnesou cizáčtí i tvoji hosté. Srdce lidu raněné, k odvetě byť na čas zmdlelo, ochladlo a zlhostejnělo, nikdy nezapomene.“ Neslyšel král, v rozhovoru s Cizincem se jaře smál: „Jakby se mne svalil horu! Ani jsem se nenadál, že tak snadno páru pichy třapce připnu na kožichy.“ Sami zbyli v síni juž, zbrojnoši i selská druž klaníce se vyšli v hloučku šlapajíce polehoučku. Na kováře v tom král vzpomněl. „Uvidíme, jak se poměl milý strýček –“ k oknu stoup’, ale chví se tím, co zočí zasažen až v srdce hloub. 106 Královna vysvobozuje kováře.
Pomněnkové z dvora oči přívětivě varovny hledí k němu královny. Sama houžve rozpoutala, strýci kámen s nohou sňala, s břevna jemu pomáhala. Podpírá ho rukou svou, klidně vede v slunném ránu na svobodu v hradní bránu. Stojí stráž, zbraň u nohou. „Nejvyšší čas, králi můj, doúčtovat se vším krátce,“ střikl jedem králův rádce. „Ať jdou třeba v pekla sluj, jen tím snazší bude práce.“ 107 X.
Královna těší lid v jeho smutku.
Prvý skřivan hlaholivě ohlásil se jásaje, zazvonily stružky živě v teplé páře do kraje, a van jarní na záměty v přeletu své přižeh’ rety, – a hle, z louček v jeden ráz tisíc trysklo sedmikrás, v úvoz, v šipčí, pod kaliny, k plotům, k humnům u dědiny fialek je rozmodráno, sesím bílým postříkáno, které jako hvězdy svítí v nejprvnějším jarním kvítí. Na trávnících podél vod žloutvíček se vyhupuje, 109 a s ním žarouch o závod zlatotkané porty snuje. Jemnou krajkou v hafolech ovroubily každý břeh vrby žluté probuzené jako nově narozené, palmy kraje, s mlázím u pně ztuha živé, neústupně. A v jich prutech lesknavých mízou novou na pni ztvrdlém strnadů se houfec mih’, topasovým svitnuv hrdlem. V záři sluneční vše dýchá, hnědá brázda před radlem obrací se, voní lícha silou lásky, zrna chtivá, u cest v snětí omladlém zrudlý pupen razí slíva, hájek třešní u vody jiskřivě se v zeleň bělá, jakby družic průvody chystaly se do kostela. Od dědiny k dědině jakby do kanavy tkány koberce jsou rozestlány pruhem k pruhu v rovině, ozimů to brčál svěží různých tónů v dálku běží, sluncem zalit, prochvělý teplem života a touhou 110 růsti v klasnatou houšť dlouhou ke žni, práce neděli. Role neobdělávají se již s tou chutí jako dříve.
Vše jak jindy – skřivan kdesi vyzpěvuje u oblak, rozsévač jen v jedné směsi zrno seje, koukol, slak. Nedbá již, kam padá zrní, zda-li v prsť anebo v trní; co mu po tom, vzroste-li nebo zajde, vše mu jedno. Na cizím krom nedělí celý týden dře se bědno, na královské lopotě, na panské jen roli žírné, – poprvé v svém životě jho své cítí přenesmírné. Co dřív jeho, teď je čísi, role, brázdy, háje, vzduch, jídá teď jen z cizí mísy jak tulácký dobrodruh. Shýbají se hlavy k pleci, oči v zem jsou upřeny; ztad, kam vrostli pevně všeci hlubokými kořeny, cítí, že je někdo zrývá, vyškubává násilím, a jsou vývrat, který ztlívá s obnaženým holo klím. Od srdce jak odpadla by 111 všecka láska hřejivá k práci, a tak chodí slabí jako vidma truchlivá. Skřivan darmo hýří plesy a s ním zvonek ze sadu, darmo travou mlečné sesí kreslí jarní náladu, struhy ryjí žvatlajíce v pampeliškou zlatý břeh, a jak těžké bílé svíce hoří květy v kaštanech. Nezavýskne chasa mladá, nezazpívá, tiše ční z dědinek topolů řada v smutek velkopáteční. A přec jindy juž by plály zevšad máje do kraje, fábory a šátky vlály, dováděly šalmaje. Mračné oči, mračná čela, nikde není do vesela. Tu i tam, kde nejhůř hryže, královna se objeví těšitelka a v ty kříže leje balšám úlevy, hladí, radí, slovem sílí, a útěchou zahřeje. V jejích stopách zkvétá bílý houšť a houšť květ naděje. 112 Prosvětlí se, kam jen kročí s úsměvem svých modrých očí, v ní zem celá požehnána čeká příští čehosi tajemného, a v ta rána nad žity a nad prosy, nad ječmeny zježenými, nade ržemi kvetoucími, nad loučkami zelenými slunce, planouc červánky rozštíplou dvou mraků hrází, s růžovými beránky také v lidskou duši vchází. Co kul kovář pik a hrotů v divém hněvu, horkém potu ostnem hněvu pobádán, odloženy stranou zatím, odložen i pomsty plán do přístodol k loňským natím; v tom jsou s králkou svorni všude: „počkáme, až jak co bude.“ 113 XI.
Sněm čarodějnic. Úklad Vodníkův a Klekaničin.
Kouzelná a libá vlaze měsíčná noc májová. Na hraničkách v proschlém laze ejhle, při zdi hřbitova na táčky se sešla blaze divá chasa duchová. Z roviny, kde pole bují, stíny sem se pohybují, smýkají se houpavě po klasech i po trávě, plachty vlekou po svém sledu, za plachtami vlekou bědu, rosu vlahou potají do plachetek stírají. 115 Stírají ji v ječmenisku, bude z něho málo zisku, stírají ji se všech klasů do bídy a do zlých časů, ať stebélko vyzrá hluše, ať se seschne zrno v pluše, a je smutna v těle duše. Na své pole rosu vzatou rosu modrou, duhovatou vykropí, by rostlo v divu nejvýš klasem nad vši nivu. Čarodějky v kouzel noci užívají svojí moci od dědiny k dědině po královské rovině; přes dvorky a přes chalupy s plachetkami hupy, hupy k lazu míří, místu sněmu netopýří jejich let. Proti jejich kouzlu všemu srstková jen chrání snět. A bje! ve tmách na koštěti divá jízda počíná, babic na sněm hejno letí, májová jest hodina. Namodralé jakby šláře soukají se z lad i drah, měsíčné to bledé záře roztříštěný modrá prach, a v něm svítí vlavým plamem 116 Ohnivý muž z bažiny, hlasů dívčích svůdným klamem Hejkal piští z houštiny, jednooký, bezřasý posukuje kozí bradku, koňskými rže halasy, na kozlí se stavě patku s babkou starou zápasí. Do zelené vplet’ si kštice krvavý květ kohoutku. Hej, tetičko krasavice, pobuďte jen minoutku! Z dálek tmavých kol a kolem k motýlku jak motýlek proskakuje nad pádolem roj červených světýlek. Do kruhu se houpajíce hoří k plesu noční svíce, hoří bledě, hoří žhavě, zelenavě, zkomíravě, jak čím duše u těla v živobytí trpěla: buď-li záštím bleda zchřadla, buď-li láskou shořela, nebo bídou v muce zvadla. Sestra k sestře, baba k babě, – Klekanice šedivá a s ní Vodník čelo krabě na kameni prodlívá. 117 Tělo k tělu juž se vírem chytá, splítá, zmítá, lítá, havran krouží s netopýrem. Šeré cáry, mlhy vločky vlají, plají, polétají, černí štíři svítí očky, pod nohy se připletají. Krákor vran hrá k tanci hru do plesu a do víru. Vášeň k vášni, tělo k tělu v lásky divém zážehu, měsíc tiše klouzá v bělu sivých mraků po břehu, tone za ním, propadá se, a tma hlubší ještě zdá se, a bludičky rudnou žhavěj, hlasy řijí pronikavěj, lítne plamen nahoru a zas v jiskrách zpět se kácí. Baba Maga v hovoru s Vodníkem se ve tmách ztrácí. „Ehle, rota, dnes má den v červených i bílých světlech, pak pojede na pometlech sednout kravám u vemen – fí, ty baby nemám ráda –“ „No však už též nejsi mláda, chichichi,“ se Vodník smál. 118 „Léta, čas? To pro nás smetí.“ „Přej jim teda jejich bál od půlnoci do půl třetí. Beztak je tu smutně nudně.“ „Ale bude veselo.“ „Slyšel jsem cos ve své studně, věřit se mi nechtělo.“ „Ba tak. Nová králka jede, a král čeká, bláhový! Přes hory a doly vede ji k nám pták juž duhový.“ „Naši králku nic však smutnu nevidím. Přec taký žal!“ „A jak víš to!“ „Plnou putnu novin jsem ti nachystal. Mluvil jsem s ní.“ „Jejda, jejda! Dostal kvinde starý strejda?“ „Dostal, nedostal, však vím: šťastna je svým vzkynutím. Spásu všecku v tom jen vidí.“ „Jenom ať se neošidí!“ 119 „Myslíš?“ Novorozený princ má býti vyměněn za děcko Vodníkovo.
„Provést jde to snadně. Až princ její zapláče, podstrčím ji hlaváče, máš jich asi dvacet na dně.“ „Chocho, baba vejce nese, a čert z něho vylíhne se.“ „Na trůn lidský jedenkrát z nás ať někdo dostane se: z bytostí těch v klatbu daných, kterých nemá nikdo rád, z bytostí těch obávaných, ve tmě živých, ve mrákotě, v mrazu, žáru, vichru, zlotě, – ať je králem temnot syn..!“syn...!“ „A co z toho?“ „Pomsty čin!“ „Mstít se? K čemu? Já chci klid. Osud nelze zastavit. Vše v něm zraje a jde k cíli zániku, a v jisté chvíli, nežli jsme se nadáli, se stromečku jabko žluté v čas či nečas nahryznuté v propast tmy se skutálí.“ 120 „Tož ty nechceš?“ „Mně to jedno, rád však půjčím hlaváče. Vodnici je z nich až bědno, mlíka snědí krajáče, řičí, kvičí, rvou se stále, mísy masa zhltají, měj si ty z nich svého krále, vstrč ho lidem potají.“ „Juž ho vidím: bledé tílko s ručičkama jako zbílko, sama huba, hlava čtvrtce, jak by patřil babě Smrtce, tu ploutvička, tam ploutvička, zelená jak brčál kštička, a tvář zcvrklá rukavička.“ „Na krále to přece stačí?“ „Až moc, i mozeček račí.“ „Nehaň, Mago, ten má po mně...“ „Bude pokoj v jeho domě bez hejsasů a vždy skromně. Jíst, pít bude, taky spát, jako jiní kralovat, zvolna chodit, jezdit hbito, pětkrát za den měnit šaty 121 a pak v noci inkognito potloukat se za děvčaty. Nám u něho bude měkce, nenechá nás bez protekce, nebudem’ se krýt a bát slunce v žárném rozsvětlení, za rána kdy začne plát, z noci přejdem’ v život denní.“ „No, já o to nestojím, měsíček brach nejmilejší, spokojen jsa s panstvím svým mám se dobře ve své skrejši – To vy ženské blouzníte po slunci jen, po parádě na paloucích rozvité – – –“ „Kmotře, nemám chuti k vádě. „DášDáš, či nedáš?“ „Ale dám, dva hlaváče třeba, chceš-li.“ „Dál se sama postarám. Tuze dobře jsme se sešli. Platí tedy!“ „Ba tak, platí.“ Ticho bylo na souvrati. Svítalo. Zhas’ rej a kvas, světýlka se odhoupala, 122 do slatiny pokapala, z mhy jen v dálce houkal hlas, přeskakuje různým směrem dál a blíže po nivě, Hejkal spěl to k lesu šerem, pokřikoval šálivě. Křižovatka pusta ztichla, křemelím se bělela, nočních mur z ní tlupa zrychla při zemi pryč letěla. Stebélka tu nezlomeno, kámen leží netknutě, šedou rosou pokropeno kvítí stojíc nehnutě čeká slunce, – známky není,není po kvasu a rozvášnění, po úkladu temných sil, jenž zde v noci smluven byl. 123 XII.
Víla Ječná a Vrbka smluví se pomáhati lidu a královně.
Oranžový oblak vzplává zasazený v purpuru, počíná se jitřní sláva pod nebesy z azuru. Hájek bříz, jež svítí kmeny bílými, se probuzený prvý ozval ševelem. Třásně jehněd v prvých pucích tajným chví se povelem, a je slyšet v oněch zvucích píseň tichou jak strun znění, jasné hlásky v přitlumení, a hle, v břizkách do kola zelený šat plápolá. Plavé vlasy, květu věnce, jak vyrůstá měňavý, 125 sešly se tu ženka k žence z polí luk i doubravy. Kolo vil polních, lučních i lesních.
Petrklíč vlá třapcem zlatým s ňader jedné, se skrání charpa plátkem jeřabatým druhé čelo zaclání, tam ta vlčím plane mákem, jiná fial blankytem, jiná srním blýská zrakem bledých trávnic pod krytem, pampeliška, sedmikráska s karbunkuly jetele korunuje, věnčí, pásá do pestra a vesele. Jabloňka i slíva sněžná, hvězdná lípa s akátem nastrojily tílka něžná květů svojich brokátem. Přišly také klasné víly pod kyticí, ve věnci: mladý ječmen, květem bílý, jedné svítí pletenci, pyšná rýž a žitné klasy, poklad země nejdražší, jiným zdobí vlas i pasy a svým zlatem popráší. Z kmene vrby též tu panna bez kvítí v hněď odětá, pavučinkou šedě tkaná roucha za ní polétá; 126 tak je přísna v barev plesu se záhadným tmavě okem jak ta vrba, která k děsu sama trčí nad potokem šikmo k vodě doupnavá, ana mimo letí skokem vlnka s vlnkou žvatlavá s novinami z modrých strání, s touhou po dalekém moři. Panna stojí v zadumání v kvítí, v rodící se zoři. Kolo víří, purpur hoří, zlata trysk chví oblaky, tichou písní zem se dvoří slunci, které v zázraky polibkem ji rozechvěje do života, do naděje. Rozplesány, rozjásány v slunci planoucími rány vrátí se zas rusalky na trávníky, na skalky, mezi kře, by rostly v pruty, mezi stromy, pupeny aby zkvetly pylem žluty; v obilí, by zelený jeho les dal zrno v klasy, zlaté zrno bez námele, těžké zrno bez svízele; mezi květy, jejich jasy 127 aby byly k veselí dobrým lidem, k těše zraku, chmurně aby nezřeli po zemi ni po oblaku. Pod břizkami v jarní ráno proto bylo rozzpíváno, kolo v reji letělo veselo, juch, veselo! Chtěl bys vidět? Pokus marný. Slyšet? Sluch tvůj nestačí. A přec v břizkách z jara čarný kolovod se roztáčí. Roucha letí, zraky svítí, kolkol kvítí, kvítí, kvítí! Kývla šedá panna stranou na družku, jež ječmenné měla kysti vpletené. V hovor dá se panna s pannou. „Chceš mi něco, sestro smutná?“ „Na pár slůvek!“ „A jsou nutna?“ „Nezmeškáš nic.“ „Což náš rej?“ 128 „Zbude ti dosť na pozděj.“ „Nu tož co je?“ „Černé síly proti bílým kují lest.“ „Tamhle v zámku odtud míli, to přec nám všem známo jest. Král a králka rozejdou se...“ „A princ se též narodí...“ „Lhostejno nám: princ či house, pranic nám to neškodí.“ „Skáčeš v řeč mi...“ „Tančím ráda.“ „A má skončit naše vláda, s Klekanicí Vodník v tmách k úkladu se zlému spřáh’...“ „Přej jim toho, pěkný párek, ať je tak, či jináče...“ „Prince vezmou a zaň v dárek podstrčí pak hlaváče.“ „Ajta, toť je nová zpráva! Kdes ji vzala?“ 129 „Teda slyš! Nebezpečí pochopíš. Příčin dosť mi k hněvu dává starý břicháč, pro své sluje stromy moje podhrabuje, bez mízy schnou, kotlají, s břehů v proudy padají. U tůně jsem v peň se skryla, abych jemu blízko byla, nevěda nic, na kořání sedal tam a besedu Klekanice v povídání mívala s ním k posledu. Proti lidem oba vrou dávno zlobou nedobrou, a zvlášť králka z pozornosti těší se té žabí kosti. Leze za ní, kam se mihne, z tůně na břeh, studnou v hrad, slaďounkými city jihne – na lidskou má lásku hlad.“ „Nežárlíš ty na ni snad?“ „Nežertujme, sestro milá, znáš můj osud truchlivý, půl jsem nám, půl lidem žila, stín mé lásky neživý zůstal se mnou, se mnou bloudí věren v smrti napořád. 130 Z lidí jest a měl mne rád. Duše jeho nevyloudí nikdo již, je Vodníkova, zmocnil se jí tenkrát zloch, kdy, šeptaje lásky slova, vrhl se můj snědý hoch pro mou lásku bez naděje, víš, tam u vrb do peřeje. Nenávidím Vodníka, a co člověk v mnohé trýzni buduje a podniká, všemožně svou dařím přízní, půdu jeho polí držím kořáním vrb proti stržím, břehy pevním ke vzdoru proti proudův úporu. Vláhu tichých dešťů volám, s prvou v březnu fialkou rozběhnu se k spícím zmolám a je budím píšťalkou. Sestro milá, nemáš zdání, jaký by to rozdíl byl, kdyby přešlo panování z lidských v ruce černých sil! Místo ruchu – choré mdloby, místo lásky – spor a zloby.zloby, místo jasu – mátohy, i to slunce s oblohy potom černě svítilo by,“by.“ „Ještě hůř by mohlo být? 131 Celý kraj přec k své již muce v Cizincově vězí ruce...“ „Nevězel by, jenom chtít! Stejnéhoť Cizinec rodu, temnot syn, zla strůjce bdělý jako Vodník v kalném brodu.“ „Tak bychom se ozvat měly?“ „Hned čas bude. K obrodu nikdy škoda národu trochu trpět. Ve vichoru strom se sílí. Zatím však budem’ králce na podporu, přežene se bouřný mrak, a zas v míru slunce vzplane k požehnání šťastné Hané.“ „Též mám ráda svoji zem lesem klasů obtěžkanou, též mám ráda svoji Hanou, s tebou jdu a tvoje jsem. Tož co dále?“ „V svitu hvězd viděla jsem noční sjezd, vyslechla jsem potají, jak se unést chystají královnino dítě v plence a dát za ně podvržence.“ 132 „Sestry svolám s lučiny, povíme jim noviny.“ „Pst! Dost’ moci samy máme, tajemství si ponecháme, mnoho hlav spíš překáží, samy budem’ na stráži.“ „Pravdu máš, tak bude líp.“ Rosou vzplanul každý kříb, pod břizkami v jarní ráno drahokamů rozsypáno. Slunce vyšlo v majestátu velebném, král nade králi, miliony květných plátů vzplanutím je vítá z dáli, koberce mu rozestýlá, měkce by šlo po všech rolích, po horách i po údolích v bílé vsi i města bílá. Vlahý van mu v sledech pluje, země klasem, travin vlasem, stromů květem i vod jasem vstříc mu z hloubi vydechuje. Pod břizkami ptáče hleslo z hnízda v dutém pahýlu, travou místo vil se neslo běloučkých sto motýlů, trysklo výš, hned dolů kleslo, 133 ve slunci se blyštělo, a to se tak polní víly k nepoznání proměnily, dál se v slunci roztančily veselo, juch, veselo! – 134 XIII.
Lid začíná se bouřiti proti útisku.
Pláli dnové, shasínali ve smutku a beze smání, kde se vzaly, tu se vzaly, letnice již z nenadání. Lípy vůní tály sladce, sladčeji v tu neděli, a z jich korun píseň práce včelí roje šuměly. Rybník šplounal zpod rákosí v modré páře při kraji, na vrbě tam látal šosy Vodník sobě potají, zrcadlem vod zvolna plouly rozplývavé obláčky. – V podhradí se k sobě choulí ulekané baráčky, 135 žudry svými svítí bíle zvouce na táč do stínu, novina však oné chvíle bouří celou dědinu. K hradu vzhůru za cimbuří pohlížejí sedláci, shlukují se, čela chmuří nad novou zas relací. Tu tam slovo vzbuchá prudce, pěsť se v hrozbě zatíná, kosa blýská tu tam v ruce, a vře celá krajina. V čase, král kdy jezdil poli, požehnával úrodu, klasnými by zhoustla stvoly v nedozírném obvodu, s jezdci svěže ubranými v květech, kytkách, fáborech, ples kdy šířil mezi svými po dědinách, po dvorech, s každým bratrsky se choval a penízky rozhazoval – jiní jezdci ze hradu rozlítli se v úpadu. Nerozdává král, však béře násilím k své potupě, proniká za každé dvéře od chalupy k chalupě, po posledním groši slídě, 136 po poslední oběti, sedá nová bída k bídě za drabanty v prokletí. Zatím číše o číš zvoní na hradě tam králově, víno teče, jídla voní, hedváb plane nachově, zlaté cety mihotají, kučeravá péra vlají, král i hosté vyčkávají příchod té, jež, krásy div, do zelených vjíždí niv. Průvod její z lesů jede, duhový pták již ho vede. Příjezd cizinky.
Sedm hor prý přejel pustých, sedm lesů projel hustých, sedm moří minul dálných, sedm řek přebrodil valných, nežli dojel Chropíně, král kde palnou vášní vznícen, ďábelskými kouzly chycen po cizí prah’ květině. Z oken trůnní síně v šíři obzor smaragdový hýří jarním slunkem zalitý, k východu v modř šerou splývá, v přísvit bledě stříbřitý nad horami blankyt zmdlívá. 137 A v tom bělu najednou jakby rudá jiskra vzplála, a král s hosty dohlédnou, jak tam ptačí křídla vlála. Duhový pták, posel štěstí! Ve chvilce ho vidět cele letem volným blíž se nésti, v modř se mění hrdlo skvělé, kmitem v oranž zlatou hrajíc, fialově problyskajíc. A pták míří známým směrem, pod ním klusá zřejmý již hlouček jezdců, pavím pérem čapky vlají blíž a blíž. Bílé šatky s hradních srubů v ústrety se kmitají, jezdce plesně vítají – Na štěstí či na záhubu? Havrani přepadají duhového Ptáka.
Ale tu kraj stměl se v mžiku nenadalým soumrakem, vzduch se zachvěl v divém ryku. Tisíc ptáků oblakem vyrazilo, vybouřilo, křídly mávalo a bilo proti jezdcům v obranu, a hned nebe plno bylo černých ptáků havranů. Přilítli jak zavoláni z lesů, lad a širých plání, od oranisk, od výmolů, 138 zavířili vzhůru, dolů, slunce v přítmí zakryli, za krakoru divokého na ptáka se duhového spáry, zobci srotili. Do modrého peří bijí, do azurných perutí, do hrdla mu zobci ryjí, stanouti ho přinutí, v černém chumli rvou ho drápy – a hle krůpěj roli skrápí vřelým deštěm krvavým, z duhového kane ptáka, do prsti se chtivě vsáká a kam padne, vděkem zlým poli splácí, šíř a šíře kořenem se chytne hrudy, rozplazí se po ní všudy, drobným kláskem zkvetouc pýře. Zkysá pole, zhubne rýž, nevytryskne stéblem výš a nevydá zrna hrsti z otrávené krví prsti. Průvod zhoubného polního plevele.
A dál havran za havranem hýří divě v těle draném, péří sprchá a se svítí jako čekankové kvítí, a v mžik, než se nadáli, užaslí kdož na to zřeli, mizí havran do dáli. 139 Zmizel také letoun skvělý, deset tisíc spárů ztad rozneslo ho, rozchvátilo, ani na zem nedopad’, jen pár pírek z něho zbylo a se vzduchem tetelilo. V břizkách stranou stanuly zas dvě víly mezi máky, v dík i v pozdrav kynuly za havrany, svými ptáky. Ale v jejich tichý smích, jenž byl jakby zurkot stružky, z roviny se výkřik zdvih’ z hrdla cizozemské družky, zavolala, zaplakala, duhováka litovala, co král v kletbách divoce k nebi hrozil zuby skřípě. Juž, juž zraje ovoce, a klín vězí tvrdě v štípě. Ke hradu sem k hloučku hlouček lid se hrne ze dvorů, z dědin, ze zahrad a louček, zraky planou ve vzdoru, mysli závrať krve jímá, v srdcích hněvy divě vrou, kosy nad hlavou se strou, a, co hrdlo, pokřik hřímá: 140 „Nepustíme cizinu! Zpátky, zpátky!“ Vítá jezdce hráz těl, lijíc v rovinu po každé se vůkol stezce. „Máme králku ze své krve, nechcem’ jiné!“ Rykem tím jezdci stojí, černobrvé oči blýskají se jim, na vraníku pod závoji panna lepá ostruhou pobídnout se zvíře bojí, k hradu kyne ručkou svou, jakby pomoz! říci chtěla a si rady nevěděla. Hoj, milenko neblahá, zde král mžiku neváhá, tisíc pik má v poslušnosti, tisíc mečů v hotovosti, tisíc rukou v úslužnosti, kyne jim, a budou klát, krvavou daň horkou brát, třeba bratra ubodali, třeba otce podupali, třeba matce život vzali: káže král, a píky jdou cestou těly krvavou. Královna čelí králi v zájmu lidu.
Síň se všecka prosvětlila, královna to přikvapila 141 jako strážná lidu víla. Bledá zář jí z vlasů svítí, sladká tíže mateřství nemohla jí krásy vzíti, jen stín smutku teď jí tkví v očí pomněnkovém kvítí. Od dávna zas poprvé před svého tak stoupla krále. Ona ne, on do krve zarděl se však nenadále před tím čelem vztýčeným, před tím okem zasněným. „Prosím, pane, za náš lid! Nedej vraždit ho a bít!“ „Kdo vás volal?“ „Vlastní cit. O hosty-li běží vám, sama lid náš odvolám! Poslechne mne....“mne...“ „Aha vás, doznání to právě v čas....“čas...“ Cizinec vpad’ do hovoru králi chytře na podporu. „Doznáváte – hle jak zbledla – že jste s lidem tajně předla proti králi zrady nit, 142 novým králem v příští blaho vábila a lákala ho....“ho...“ „Neznám vás, já mluvím s králem.“ Ale v odvet hlučí sálem: „Vojsko nechať vrazí v lid, našim hostům z daleka cestu těly proseká, krve nedbá!“ „Králi, stůj!“ žena před ním vztýčila se, „raděj vezmi život můj, můj i toho, který v čase dědictví své převzít má.“ „Nevzpomínej, ženo zlá, čarodějných pletek svojích! Po mukách a krutých bojích, v duši jež jsem prožil sám, jasně všecko prohlédám. Uzamčený zámek mám, nalezen byl ve tvé truhle, otevřít se nedá, ztuhle péra jeho zrezivěla, jakby leta letoucí na dně studny byla dlela nebo v zemi vlhnoucí. Znáš jej?“ 143 „Neznám.“ Královna obviněna z kouzel.
„Tenkrát hned, ze svateb kdy jsem vás veď, lásku jste mi jenom lhala, zámek ten jste přichystala, do studny jste hodila ho pro mou kletbu, cizí blaho, a jak zámek dobu dlouhou lůno vaše uzamklo se pro dědice koruny....“koruny...“ Stála králka, oči v rose, král jak noc byl bez luny. „Aby váš rod zdědil moje, ten strýc, zbojník s kladivem, přirozeně, bez rozbroje hříšným vaším předivem!“ Do síně v tom okamžení těžce lehlo obvinění, ale králka slzami přímo hledí králi v oko. „Sám jste stržen ve klamy, pane milý, přehluboko. Láska moje, luční květ, vám jen kvetla, byla živa, ale z mých i vašich běd lidu přec se rozednívá.“ 144 „No bať, ženo, co to známek na rozdnění veliká! Dostala jste k tomu zámek zpátky z ruky vodníka. Lita, lita, tolita čertovinou podšita, zavřela má láska krámek a po vodě utíká“. Zkřivilo se vůkol v echu sto úst s králem do posměchu, zemani a rytířové zřídlo šeptu měli nové, dámy rouchy šustily, cudně zraky klopily, ale zvenčí v sál již stmělý vlny lidu hrozbu hřměly. „Skončíme!“ král rychle vzkřik’. „Ještě ne, můj slyšte dík!“ „Odveďte ji!“ „Kdož tak smělý? Královna teď „stůjte!“ velí. Slova nevyslovená povím v duši raněna: Ze lži kul jsi svoji zbraň, pomáhaly černé ruce, svého syna však se chraň, v jásavé jejž dám ti muce! 145 Políbím ho na hruď žhavě, a tam bude plápolavě zlatoskvělá hvězda plát, bys ho poznal jedenkrát. Mé to bude věrné ctnosti a lži tvojí znamení, však ji spatříš brzo dosti, shoříš v jejím plameni. V srdce touhu dám ti palnou, budeš hledat ho, mne též bez poklidu cestou dalnou, ale darmo, nenajdeš. Ztrpkne víno v lásky číši, slast se v muku promění, červem hrýzti v srdce skrýši bude na nás vzpomnění. Až pak přijde z nenadání mstitel, světlo v mátohy, juž nic tebe nezachrání, slyšíš, králi ubohý!“ „Haha, konec muziky, i tvé, ženo, lyriky! Dokážu ti v této chvíli, že máš moc daleko k cíli. Jsem-li otcem, na fakaně otcovské mám silné zbraně. Rozumíš mi? Mám je mám: Tebe i je – proklínám! Jest otcova kletba tvrdá jak smrt v život vezdejší...“ 146 „Ó, té kletby silnější matčina jest láska hrdá.“ Král prokleje královnu i její dítě a rozkáže vrhnouti ji do Macochy.
„Aratrone, slyš mne, duchu, zemi rci mé prokletí, nebeskému rci je vzduchu, pekel rci je knížeti, skrze slovo věčné síly, skrze světa čtyři díly, skrze propast, kde spí hrůzy, skrz nenávist lidské luzy, skrz hromové oblaky i skrz nebes zázraky: ať je kletba upevněna, kletým v cestu vkořeněna, ať jí není žádná změna. Po tulácku v roveň zvěři nechť se den jim za dnem šeří, pal je mráz a oheň stuď!“ „Moje lásko, silna buď!“ „Jměte zbojnou! Vlecte z hradu přímo tam, kde v střížaze slunce shaslo po západu zkrvavělém neblaze, Svitava kde na skališti do pěny se bílé tříští v lesy hučíc. Opodál propadá se v bezdno temně do hlubiny sirá země, 147 Hrombabin se šíří sál skalou dolů, tam pán hromu chodívává jako domů. Ženu v oběť, pro bezpečí, protivnici nových řádů v jícen vrzte za zlé řeči, za odboj a velezrádu. Nebude nám oheň škodit, mraky budou jinam chodit s ledovými kladivy přes pole a přes nivy. – Pověděl jsem, čiňte svou!“ Královna unikne ze hradu.
Drabanti hned k službě jdou, dvacet rukou králku jímá, tu však, jak když přes pole vánek plný svévole běže stébla sčísne přímá, rozdělil se zbrojný shluk, králka prošla bez úkoru, ztratila se králi, dvoru jak obláček páry z luk. „Za ní, za ní!“ „Tam vlá roucha!“ „Branou prošla!“ „Stráže vpřed!“ 148 A král stojí a král slouchá nepokojným strachem bled. „Pochodně sem! A co hosté?“ „Dosud hnout se nemohou.“ „Meče z pochev! Hlavy koste, chraňte pannu ubohou!ubohou!“ Než se rozkaz v skutek změnil, pod hradem lid zavlnil se, v pravo, v levo rozdělil se, jakby něčí rozkaz cenil, jakby poslech’ čísi vůle, jíž patřila srdce půle. Touto cestou mezi davy mlčícími volně jel průvod, a král nedočkavý z hradu jemu v ústret spěl. Touha jeho splněna je, svatební ať kvasy začnou, světel plam ať vůkol plaje a v den změní noc tu mračnou. Harfy zněte písní lásky, jakou znáte nejsladší na uctění snědé krásky! S cukrovými koláči prohněte se všecky stoly, víno jiskříc v číši šum jako déšť v zelené roli k hodům lásky, k polibkům! 149 Rozkoš ztracená ať vstoupí ke králi zas do komnaty mezi bukovými sloupy pod baldachýn lože zlatý! Zabouřila králi vstříc ze sta hrdel v pozdrav sláva, třicet mladých tanečnic lipovými snětmi mává, třicet jiných touže dobou stolístkové lupení vonně stele v cestu obou v hudby libém souznění,souznění. Králův nezdařený svatební kvas.
Pod baldachýn v čele stolů král a panna sedli spolu, v žilách krev a víno v číši rozšumí se pěnivě, pohár k poháru se výší ve přípitek bouřlivě. A tu panna závoj snímá a očima mandlovýma blýskne vůkol, z potopy černých vlasů v zlatém pruhu na čelence pyropy krvavě se vznítí v duhu, ale nad ni, pyšný květ, k sobě vábí dívčín ret, hebce chvějný, slasti váza, snědé líce ruměné, 150 ňadro prudce zvlněné, půvab dravý jako zkáza. Dotknul se král její dlaně měkké jako z hedvábu, ke rtům by ji nesl maně v nedočkavém pozdravu, když tu v síň, jak světly plála, jiná záře zvenčí vsálá všemi okny prudkou mocí, rudá zář jak živá krev valící se od půlnoci. Znamení na nebi.
Ztichly struny, ustal zpěv, pochodně a světla zbledly, srdcem krále zachvěl mráz, od číší se všichni zvedli, k oknům spějí: jakby hráz do vysoka žhavé lávy strmí tam z tmy severu, a z té hráze v příšeru kříž se zvedá strašné slávy, plana ohněm řežavě, krví svítě krvavě, rosta stále v plameni: výstrahy zlé znamení. Myslíš, to tam pralesy zažehnuté hoří v hloubi a zem starou s nebesy plamenů svých tryskem snoubí, 151 aby v přerod nový tvar na se vzala proměna, z ohňových se vznesla par z koupele jak zmladlá žena. Myslíš, krev ta noci temné jako moře zalije mne, kříž se skácí nachýlený na zem s černé nebe stěny, zdrtí vše, co na ní dýchá, ať to skromnost nebo pýcha, ať to láska nebo zloba, ať to život nebo mdloba. Bez dechu a ztrnulí v kout se síně shrnuli rytíři a krásné paní, jen král zvykem sáhl k zbrani. A tu zdola z roviny ozvalo se zavolání; zprvu výkřik jediný, jako když dlaň ústům brání, v zápětí však nový hlas rozlehl se zas a zas, rostl v síle, plný taje kolemkol se rozléhaje. Ten se utlumit již nedá a zní: běda! běda! běda! Vskočil král a divě křik’: „Slyšíte! To její ryk! Vše nám strojí ku posměchu! 152 Sedlejte mi koně v spěchu! Já ji najdu, když ne stráž, ale též to splatí dráž – – –“ Znova nocí temně znělo bez ozvěny po pláni strašidelné volání, od vsi ke vsi burácelo. Nevíš, odkud; z lidských úst nemohlo v tu hrůzu růst, prostor všecek naplňuje, jak když silný vichr duje, srdcem silných v ňadru třese, a kdo slyší, křižuje se. Rozprchlo se hodování v okamžiku ze zástolí. Málo král svým hostům brání pod bělouši v modrém poli, kteří svítí z baldachýnu v rostoucím zas noci stínu. Zbyla panna pobledlá, plaše kol se rozhledla, bratru kyne za sloupy. Cizinec k ní přistoupí, bratr k sestře, hlava k hlavě, jedna ústa vzlyknou lkavě, druhá cosi potají na potěchu šeptají. Zatím dole na nádvoří 153 pochodně již v rukou hoří, koně ržou a dusají, a král v čelo na strakáče jak bouř hněvem zjitřen skáče od hedvábné ručky hladké, od svatební noci sladké, za královnou letí štvanou, jež zmizela beze stop. V pravo, v levo slídí Hanou, která mlčí jako hrob. 154 XIV. Ječmínkovo narození.
V Markrabině klásky šustí v ječmenisku jako břeh, utonul by v jejich husti, kdo by do nich s cesty vběh’. Větru není, ticho kolem, a přec vlna běží polem, rozhoupaná stébla hrají, přímí se a zavírají. Měsíc vyplul zpod oblak, stříbrně se rozlil v dálku, ode břizek čtverý zrak v ječmenisku hlídá králku. Uprchla sem stíhána v bolestech, jež přišly náhle. Vyčká v klasech do rána, rosou zchladí rety zprahlé. 155 Však jí pole nevyzradí nejtajnějším rovno skrejším. Osila je sama kradí bílým zrnem nejkrásnějším. Její pole, její les, budiž zdrávo, zdrávo dnes! Víla Ječná a Vrbka ujmou se Ječmínka.
Zmizela v něm. Nic se nehne ke klasu klas husto lehne, v hlaď se srovná bez čeření nad královnou v okamžení. A tu jak dva obláčky obě víly blíže plují k ječmenisku na táčky, stébla tiše rozhrnují neslyšnými kročeji, ke králce se sklánějí: šedá víla, vrbin paní, druhá panna ječmene. Králce v pomoc z nenadání přišly panny smluvené, závoje své prostírají, lože králce ustýlají mezi charpy, nožky stračí, na růžové ořeší; hlavičky si neotlačí, v bolesti se utěší. Ale králka necítila, snad již duši vypustila, děťátko když porodila. 156 Dechni, vánku, v kolíbánku do života a ne k spánku, poslíčkem spěš rovinou s jásající novinou: V ječmeni a mezi hroudou (světničku měl trochu chudou) zrodil se princ Ječmínek jako polní plamínek. Klásek s kláskem nad ním šumí, ať jich řeči porozumí, hrouda měkce jme ho v klín, uhýčká ho v stébel hladku, aby ctil ji jako matku a byl králem hroudy jmín. Posílí, co zchablo v hoři, zákon staré lásky stvoří, silám růst dá, ne je chromit, vzpřímit víc je nežli zlomit. Leť, větérku, rovinou s jásající novinou, naděj, která mrtva byla, opět se dnes narodila! Zachvěly se klasy v šeři, hladinou se polí čeří, a ta ňadra v každé chýši nevědouce volněj dýší. Šedá panna řekla družce: „Do vínku co dáme dušce?“ 157 „Kmotřenky dvě z nás se staly, ani jsme to nečekaly.“ „Nechť je šťasten dědic malý.“ „Štěstí? Na krále to málo!“ „Přec ho nejmíň králům zrálo.“ „Více chci.“ „No, dej mu, máš-li!“ „Nechť ho mužná síla krášlí!“ „To je lidské, tělu sluší.“ „Tož co dáme jeho duši? Slávu nedám, křehké zboží, útrapy jen lidské množí. Nechť je dobrý.“ „A co více?“ „Nechť je lidu svému svíce.“ „Nezapomeň, proklet otcem osudů zlých propad’ mocem.“ „Nevzpomínej!“ „Kletba káže, a té nikdo nerozváže, 158 silnější je ze všech síla, aby život zahubila.“ „Hle, dosť silna přece není, viz matčino políbení, na mladistvé hrudi v jase zlatou hvězdou zaskvívá se. To ji zhladí.“ „Ne.“ „Jsi jista, že plá v zmar ta hvězda čistá?“ „Není víc než zrno ječné, hasnou přec i hvězdy věčné. Srdce moje žalem chví se, ale kletba vyplní se.“ „Však mám zbraň, ta kletbu zdolá, matčin odkaz je to zpola, největší to boží div, vesmír všecek jím je živ, kolot světů i květ klásku –“ „Rozumím už.“ „Dám mu lásku. V ní on všecek, ona v něm v nejvyšší ať sílu splynou. Ona mízou, on buď pněm ochranlivým nad rovinou. 159 Štítem budiž mu i zbraní, které vše se v míru vzdává, přemůže, však neporaní. A v té budiž jeho sláva! Jako slunce v nové děje nechť jí zem i národ hřeje do radosti, do hojnosti, do budoucna, do věčnosti.“ Předpověď víly, že Ječmínek zdolán bude láskou.
„Běda, sestro, kletba všude, na konec i jemu zbude. Nekrálovskou zbraň jsi dala, jaké země nepoznala. Věčnost jeho brzo mine, a tou zbraní on sám zhyne. Nejsladší až vydá květ, až se počne touhou chvět jeho lidské srdce křehce po polibku vroucím ženy, sudby budou vyplněny, pozemské v něm zhyne lehce.“ „Staň se tak, já nemám víc!“ „Osudům svým ať jde vstříc.“ „Vezmu robě do náručí, ať se u nás lásce učí!“ „A co matka?“ 160 „Život dala, kampak by se uschovala? Slyším koně cválat v honě, louče planou krvavě, prosvítá se v nebeskloně. Na mém poli mezi klasy ať v plen není divé chasy. Pomoz, sestro!“ „Pomohu, dobře splním úlohu. V hroudě svojí zakotvena nechť je živa, šťastná žena! Budiž vrbou, by tu stála, pruty jako vlasem vlála, zeleným se listem smála..!“smála...!“ Víla promění královnu ve vrbu.
Dechla panna na králenku, rostla vrba od oddenku, pruty jako vlasem vlála, zeleným se listem smála, jakby od dávna tu stála. Panna k panně, mlha k mlze, vrba svítí v rosné slze. Četa jezdců mimo cválá, novou se jim vrba zdála. Vrba králi čapku sdrásla, rosu svou mu na šíj střásla. Král své hněvy domů vezl, tenkrát králky nenalezl. 161 XV. Změna života za nové vlády. Rozdělení na stavy.
Střídaly se dny i noci, časy šly rok za rokem, nad nimi král vládl mocí na svém trůně vysokém, víc než král: to útisk cizí, který hněte trojnásob, ač nic nesil, přece sklízí nejprvnější zlatý snop. Král shromažďuje cizí šlechtu.
Kde se vzaly, tu se vzaly, na zelené kopečky vznosně vůkol vybíhaly mezi stromy zámečky, panská sídla vyzývavá, lenivá a vysmívavá, divných lidí kdo ví zkad 163 přijelo tam, divných tváří poroučet a panovat, v královské se slunit záři. Král jim štědře rozdával luka, pole bez orací, navzájem by od nich bral trůnu věrnou dekoraci, způsobně vždy ubranou, do těch hrdel oddanou. Tak se zlíhlo kleté slovo „vrchnost“; tenkrát bylo novo, lesklo se a pěkně znělo, zvony se mu vyzvánělo. Různé vrchnosti.
U oblaku obláček – stejné výše, v stejné pýše k pánu přibyl panáček s klíčky od nebeské říše. Ten vždy po srsti lid hladil, lásce učil k vrchnosti, poslušnosti, skromnosti a housličky svoje ladil navzájem si s pánem světským: ten měl tělo, onen duši i s tím citem jejím dětským, duši nebi vedl vstříc, tělo pak šlo na rabuši, a chám k sobě neměl nic. S každé v polích mezičky bělaly se kapličky, boží muky, křížky, sloupky, 164 pánbůh tažen do prachu z nedozírné věčna hloubky, zdaněn a clen bez strachu, v barvách mazán na plech, v dřevo paskvilně ryt, věčný duch, ve výdělku vpřažen pluh, smýkán v pravo, smýkán v levo, jak šel vítr prospěchu, olizován na plechu od stařenek opuštěných, od děvčátek zarmoucených v polevu a útěchu. Staví se i oráč s otkou, klekna skloní hlavu krotkou, dělník přejde ruce skříží, v osud svůj se smírně vhříží, třeba nebyl nahoře. Tak se učí pokoře v sobě všeho maje vinu. Vzdor jen bývá otcem činu. Sic by dávno znal svou sílu, střásl jho a měl se k dílu stanout rovně bez pokleků jako člověk ke člověku. Vybrakován nebes kout se světci a světicemi, netrhl se jejich proud v službu těm, již vládli zemí; z nebeského vzati bydla, nastrčeni na nosidla, 165 do kapliček za rámce, vyloženi na krámce, modloslužbou uctíváni, prodáváni, kupováni, do pečetí obcí bráni, na portály vtesáváni jak protekční patroni: Martin s Juřím na koni, rytířský to párek panský ubraný vždy po vojansky, Froliánek spomocníček s hrotkem vody na ohníček, hejtman Mauric s Kunhutou, jež jde nohou netknutou, po devíti radlech žhavých; Majdalenka vlasů plavých, láskou štvaná sýkorka, s mečem panna Barborka pod korunkou zlatých lesků ochránkyně proti blesku; šípem zlatým pohrává Terezka, hle, stydlavá, jímž, by svodům světa čelil, cherubín jí v srdce střelil, pro nebe by zkvetlo hned; Antonínek stojí bled pod lilií, panic vzorný, Liborek, muž přepokorný, záslužně jenž vždy se choval, neboť, chudák, biskupoval devětačtyřicet let; 166 Jiljí, prchší z lidstva běd na poušť, by tam cvrčky jed’, Veruna, jež ze zásady odloživši všecky vnady vzorů vzor se jmenuje, modlíť se a pracuje, v život jasný a tak dlouhý nemá vůle, nemá touhy, nezajásá, nezapláče, není ryba, ani ráče, ani panna, ani žena, ani člověk, ani zvíře, ale bytost beze jména, zhublá nicka v ctnosti míře – – Šla by celá řada jich z pohádkových těchto lích vzory stavět lidu v cestu, jenom darmo profily dvou bys hledal věrověstů, jen ti tady nebyli, špatně se sem hodili fialově nesvítíce jako vatikánské svíce, z nebes brvy chmuřili. Na hanácké širé pláni učili se odříkání, svět i život, země v květu, síla duše, tuh a vznětů stvořeno je pro zhrdání, oči vzhůru včera, dnes 167 dívali se do nebes. Ale ruce z těžkých pout nechtějí se přece hnout, ať se oko k nebi dívá, bídy přece neubývá. Ze zámečků za kaštany rozhozených na vše strany vrchnost duše, vrchnost těla vesele se rozhlížela, nebeskou pěšinu v hloží lidu svému chválila, o daň jeho v bázni boží potichu se dělila. Po zhrbených hřbetech k tanci ty dvě vždy jsou v alianci, a tak k zámku královu v zlatých vozech čtverospřeží jedou spolu z domovů, na poduškách měkce leží, přimhuřují očka liščí, karbunkulem daným nově svítí jeden, fialově zase druhý límcem blyští. Koně háží hřívami, prach se valí jívami, rachot koles bouří strání: varte s cesty, jedou páni! Páni jedou v králův hrad o blaho vám pečovat! 168 Kvasy na hradě.
Tam už stoly přichystány, těžkým stříbrem obrovnány, dlouhé řady pohárů svítily se ciselurou přitemnělé síně chmurou, šustěl hedváb talárů, mísy v parách zavoněly, révy v číších brunátněly, jen král sedal neveselý, neveselý sedal s rádci k panování těžké práci. Král nepožívá radosti při svém panování.
Vše již měl, co sobě přál, puncovaný byl již král, a přec smutek a stesk chabý čelo jeho sbíral v kraby. Drabanty měl secvičené, poslušné a v pořádku, generály pozlacené, lokaje jak na drátku, penízků dosť, které tekly pravidelným přítokem, zbělený byl, pansky změklý, bledou tvář měl s lalokem; vedle křížů na pahorku šibeničky podle vzorku kolem kol se zvedaly, také měl své šabaly, měl i svoje darebáky, jichž tam dříve neznali, měl své klády, šrouby, háky, 169 palečnice, skřipce, kladky, tuláky a různé zmatky, korhele i rozvery do královské nádhery – ale při všem, divná věc, rád a šťasten nebyl přec. Měl i ženu nejkrásnější s ňadry jako z jaspisu, rodem k sobě v stejné vejši právě podle předpisu, ale chtěl-li k lásky kvasu obejmout ji kolem pasu, vášní vzplanout nejsladší, hned je v nitru jinačí, ledem tuhna při doteku kouzelných té krásky vděků. Jakby ledovatá dlaň přejela mu leb i skráň, v ňadra se mu mžikem vryla a tam srdce zamrazila. A to byla vzpomínka na synáčka Ječmínka, na matku, již vídá v snách, za vzpomínkou byl to strach. Začne-li král ve svém nachu bát se, je to, milá brachu, nejstrašnější strach všech strachů. Nadarmo žhne Iktala černým okem nabízivě, 170 darmo, aby zlákala, celuje ho na šíj chtivě, král se zvedá prchaje, na kůň skáče, z hradu cválá s jezdci svými do kraje, zrak mu plamem zloby sálá: „Ty dva musím, musím mít, je to štěstí mé i klid!“ Častěji tak v hon se dává, slídí, hledá v novoti, ale jakby rostla tráva po synku i po choti, ani slechu o nich není. Až dosť záhy vznikla zvěst, že princ v dobrých rukou jest hned od svého narození a že přijde, přijde ždán rovný k rovným a ne pán útisku jho kleté shodit, vysvobodit, osvobodit. Král jezdí Hanou pátraje po královně a jejím synu.
A král klidu nenalézá, skalky, spary, hory slézá, v lesích pátrá, v rokle vniká, ale nikde uprchlíka. K smutku země smutek svůj mísit měl by, leč on v zbůj rozjívenou vzbuchá šílen, v plné číši utápí královské své útrapy, bol, jenž nikým není sdílen. 171 Do země stěhuje se nový mrav.
A tím tvrděj žezlo mladé na ubohou zemi klade, z níž vše prchá, co se smálo a co v jasných tónech plálo. Se sebe cos lid ten svléká bezděky a nevěda, vlastní barva jeho stéká, a vše splývá do šeda. Práva dávná karabáčem v rukou fojtů strnula, býkovcem je ferula, ale role houstnou pcháčem. Nikoho již nelehtá nebozezem Šperechta, utekl on odtud s pláčem. Ani Luca zubatá v postrach přadlen nechvátá zastavit se nad potáčem, chválit pěknou, rovnou nit, líné přadlí zahrozit. V jarní večer sladké touhy netryskají plamů prouhy, nelétají chvosty žhavé nad hranice plápolavé, nezní skoky přes plamen, ni volání drahých jmen, všecko dáno pod závorku, drabant hlídá každou horku. Hanáci netančí svých tanců.
Dožinkové ichuchu nezabouří do vzduchu, 172 jeden posvět v háku čadí, zplesnivěli stárci mladí, zhrbatěla děvčata s kordulkami bez zlata, není věnců ani kvítí pro to psovské živobytí. Housle nezní, chuti není do cymbálku, do malení, jakby bylo málo šířky na lesňačku, na pastýřky, těsno dechu (byť i venku) na volka a stodolenku, na šáteček tolik blahý pata nechce od podlahy. Jenom notou huhňavou klarinet hrá couvavou, tu strejc s tetkou, kmotra s kmochem a panenka s bledým hochem přitisknutí potají couvají a couvají. Couvají ji, jak se udá, pořád jim ji někdo dudá, couvají ji kroky mdlými před fojty i před vrchními, ba už ani nehrají, oni ještě couvají. 173 XVI.
Hanáci zahánějí žal a smutek v kořalnách.
Dobrého když není více, též zla bývá do třetice. Dávno bylo, pradávno a bylo to neslavno. Nevíš odkud, ale tu jsou s krhavýma očima, s černou bradou nebo rusou, s hnáty do O křivýma, sehnuti a brebentící zdulými rty lichoty, sladce pokorných vždy lící, plni rad a ochoty; s pytli přišli přes rameno povržení bezzemci, ale tu již mají jméno 175 sklípků tmavých nájemci. Po dědinách v celém kraji bez hluku se rozlézají, jeden sem a druhý tam, vprostřed rynku, na roh ulic na ráně jest vždy jich krám. Do modra čoud sivý hulíc pod kotlíky pec se žhaví, vaříc líky na bol dravý, vaříc masti na bolesti, na smutek a na neštěstí. A královské štíty kryjí,kryjí čertovskou tu industrii. Žloutne v stupce nebo rudne, ten lík najdou duše bludné, zlahodí se chmurná mysl v čpavém sklípku zázrakem, hned má život jiný smysl, a je jasno před zrakem. Co se musí, to se musí, život jde, jak musí jít, dýchá ten a ten se dusí, hřích je něco jináč chtít. Hlava krále pro korunu, paroba dlaň pro mozol, nesesadíš s nebes lunu, slast je slast a bol je bol. A lík teče jako voda skrze sklípky do národa, pokorněji hřbet se shýbá, pokorněji ruka líbá, 176 lidství cit se utrácí, mátožně se potácí každé chtění vzpřímit hlavu, ve příkopech Hanáci leží panstva pro zábavu. Ale líku není dost, pořád je ho ještě málo, – pij, otroku, na radost, třeba by to duši stálo! Co kde bylo penízků přec ještě v tom útisku, teď se spěšně vybírají, hrdly hřmotně prolívají, a když už víc není jich, na vlastním se páše pych, majetnost se rozebírá, zrno, kůň, vůz, nádrabí, a zas teče dobrá míra s nebeskými půvaby. Poslední se trhá došek k potěše a posile. Co? Zbyl ještě v bečce trošek? Cakryš, tu je košile! Vrchnost duše má, co chtěla, neb jsou blahoslavení chudí duchem – vrchnost těla bezpečna v svém stavení, ale výše, aniž tuší, znenáhla a v tichosti nad obě ty vrchnosti 177 třetí vrchnost těl i duší roste silná z hnědé prsti: mamon s ocelovou hrstí, a v té, kolos vysoký, pány má i otroky. 178 XVII.
Kovář se vrátí se zprávou, že nalezl prince Ječmínka.
Nespí nikdo, byť se nutí, by nebylo procitnutí, a jak vrba u vody v ňadru lidském roste s chutí odvěký cit svobody. Jím jen mládnou národy. V březnu bylo, promodraly z oblak bezdné studýnky, z brázd se mladé stvoly draly zelenými plamínky, když tu kovář s tváří žárnou objevil se před kovárnou. Před lety, když ječmen zrál, odebral se hledat v dál prince, jak šla pověst kraji 179 o zrození jeho v taji. Kdyby svět měl projíti, musí pravdu najíti. Teď se vrátil. Kde’s kdo spěš, ať mu v očích zprávu čteš! Vějířky mu u nich hrají, a oči se usmívají. Našel? Spásu? Pst, ni slova! Volnosti sen v ňadru skrej, na vítr ho nedávej, v niveč roztál by ti znova! A tak jenom ruky stiskem, pološeptem, oka blyskem nový tvar dán pověsti. Lidu svému ke štěstí roste král a přijde záhy – pravý dědic. Srdce vzmuž, se zaťatou pěstí služ a měř otrocké své dráhy! Nikdy v blahu, ve štěstí: národ zrá jen v bolesti. Zatni zuby, zapři chtivost, zašeptej si: trpělivost! Jenom v srdci svém živ plání volnosti své k uvítání. 180 Kovářova zpráva. Úkryt Ječmínkův a Ječmínkovo vychování.
V hloubi lesa mezi břístky v kole samých zlatohlávků s nakadeřenými lístky bukovou bys přešel lávku, chatka, jaké mívají poustevníci, tam se skrývá, vlnky poblíž bublají, do oken se srna dívá. Tam bys přišel k mudrci s bílou hlavou jako v sněhu. Máš bol jaký na srdci? V rajskou roztaje ti něhu. Hněv ti čelem ryje vrásku? Zhasne, aby vzňal se v lásku. Sem princ Hané v onen den dobrou vilou donesen, aby rostl jako kvítí čistě, volně, přimknut k zemi, jíž má záhy pánem býti, úkol svůj by smysly všemi pochopil a kladl výš dobro nežli urozenost a v něm hledal žití cennost. Viděl bys ho, kterak rýž na políčku rozesívá, se skřivanem jak si zpívá, jindy těžký vůz jak zvedá, kroutí vazké březice na úvazy v houžvice nebo fialky si hledá. Viděl bys, jak s vichřicí 181 na vraníku o závody nahnut k hřívě vlající letí přes brda i vody, přes trávy i pokrov sněžný, aby silný byl i něžný, nebo kterak přisedá k staré knize v šeru jizby, taje její prohlédá, aby moudrý byl a střízbý, neb jen moudrost silných svit volnosti můž roznítit a dát lidu k obrodu těl i duší svobodu. Tak bys viděl na pádole v královské Ječmínka škole. Neměl tady rejtarů pro bitky ni pro parádu, frejů ani rozmarů, ale v novém rostl řádu. Les mu šumí, klas mu mává pozdravením z daleka, neboť mudřec vychovává krále míň, víc člověka. Bez karbunklů, stuh a kmentů, třapců, šňur a řetězů, šavlí, ostruh, komplimentů, bez slavobran vítězů přijde k lidu v krátké době, o letnicích, plesejte! k muži muž a roba k robě 182 srdcí květ mu hlídejte! Po hvězdě, jež zlatě plane na prsou mu na těle, poznáte ho, přítele, na půdě až vlasti stane. Bez drabantů, mečů, pik sám se vrátí nástupník ke svobodě celé Hané. Včelami se z úlů rojte, koně češte, vozy strojte, pojedem’, jak hrom když duní, naproti mu po výsluní! – A ta zpráva šeptaná vzrůstá z noci do rána, březnové ji větry v dutí roznášejí na peruti; náhodnými kročeji v kovárnu se scházejí lidé z dálky, lidé z blízka, a je živa každá víska čekáním a nadějí. Jasněj jest a jasněji. Král jest znepokojen zprávami o Ječmínkovi. Zrádce.
Hrouda prvá v jarním kvítí, nového cos že jde, cítí, strom v pupenů rašení dává tajné znamení. Vody vrou a strou se šíř, oblaková letí chmýř, 183 trhajíc se s modrem splývá. Skřivan hlaholivě zpívá. Neztají se touha země, vzkříšením když otěhotní. K lidské duši mluví jemně ptačí výskající sotní, hukem vod i vrby květem po vadnutí dlouholetém. Srozumitelným vždy retem zpívá mladá příroda též i k jaru národa. Jakýž div, že z těchto známek nepokojem hnut byl zámek královský a počal slídit, po zřídlu se změny pídit. Vyzvědači se všech stran u hradních se střetnou bran, pěšky nebo koňmo spěší, rozumují, mluví, těší. Lesků nových karbunkuly tím hojněji zaplanuly, hodnosti se líhnou skvělé vábně a ne bez fortele. A i tu, byť v pohádce, kterýs mrzák na zrádce vylíhl se v chalupě k své i její potupě. Byli hlupci, jsou a budou, – za chytráky v stopách jdouce, 184 s dušičkou svou veždy chudou po úsměvu jejich mrouce, kníry nosí jako oni, pomádami jejich voní, pohled jich když zachytí, mohou-li se přitříti pláštěm o plášť, v štěstí lázni tonou, ubozí ti blázni. V dětském lesku řetízků, kamínkův a penízků, názvisk strojných vidí cíle veškeré jen svojí píle. Z hlupců záhy při práci stávají se lišáci, opatrně našlapují, obě uši nastavují, umějí se kolem vinout, bez trknutí projít, minout, ať jdou z města nebo z pole, všude krásni, vzhůru dole. S rebelanty potají rebelantsky zpívají, do prsou se hlučně bijí, hrdla za vlast dávají, ale z hradu v ironii do ulic se dívají. Po rytířsku obrněni chytře vrátky zadními tu i tam jsou stejně ctěni. Před nimi mhla, za nimi, při všem jsou však prvními. 185 Z těch byl zrádce. Přiběh’ v tichu bez čepice, bez kožichu, na břicho před králem leh’ v předsíni hned na schodech. „Co’s nám přines’, fojte Ráčku?“ „Od kováře běžím z táčků, běžím, Vaše Milosti!“ „Vstaň a nemluv hlouposti!“ „Už ho našli.“ „Koho?“ „Prince.“ „Tu máš, ber, toť zlatá mince.“ „Co s ní, pane, smím-li prosit?“ „Na krku ji můžeš nosit. A včil mluv.“ „Ó zaplať pánbů! Však vám neudělám hanbu: v hloubí lesa mezi břístky v kole samých zlatohlávků s nakadeřenými lístky 186 bukovou přejdete lávku. Chatka, jaké mívají poustevníci, tam se skrývá, vlnky poblíž bublají – –“ „No tak!“ „Ba že, tam on bývá!“ „Živ je?“ „Živ, to dovede: o letnicích přijede.“ „Dosť, vím všecko. To mi stačí, spravedlnost má již kvačí. Jdi, jsi na dál rytířem a mým tajným kanclířem.“ Lokaji hned přiskočili, chlapa drhli, chlapa myli, a když dosť ho omyli, k ušlechtilé nové roli dva bělouše v modrém poli na záda mu přišili. Ale král, ten nemá stání a se strojí na hledání, hoří jako plamínek v mysli jeho Ječmínek. Ale strach, ten strašný strach, neodbytný jeho brach, 187 černé niti všude snuje, smělost jeho podlamuje. Scestí viděl, kde se ocit’, rval ho těžké viny pocit, nestačily sladké slovy potěchy již Cizincovy, mátohou se hradem smýkal. Na kalenci kuvík hýkal, a sny černé šly a šly, z mysli cestu nenašly. A to bylo původem: rozešel se s národem. 188 XVIII.
Výprava králova za Ječmínkem.
Tři sta jezdců, král jim v čele, chmurně jedou beze slov s prachových cest přes křemele. Porty plají, blýská kov. Do hor míří cestou sráznou, jistě jedou, aniž váznou, král ví dneska o cíli, nepojede zpátky s prázdnou, tentokrát se nezmýlí. Lapí ptáka bouřliváka, ten se mu již nevyhne, do klece ho pěkně vláká, peroutky mu přistřihne. Soudu chvíle již se blíží! Shodí konečně tu tíži 189 s beder, volně oddechne si... A tak vjíždí v tiché lesí. Tu zas jiná myšlenka jako lesní panenka, která kytku zvonků nese, v mysli jeho vyhoupne se. Což kdyby byl jeho syn! Jeho duše, jeho tělo! Dědic zásluh a i vin, na němž zaklnutí lpělo a ho zahubiti mělo! Neměl by ho v onen soud na srdce si přivinout, na ret zlíbat, v citu vření šeptnout slovo odpuštění? A zas černá chmura brání: Vím, jaké má vychování? Nezvrátil by, co jsem v čase stavěl, se zvyklostmi rva se? Nezvetšel bych opět všedně, v bláto zpátky nekles’ bědně? A co matka? Králka nová, zářná sestra Cizincova? Kdyby tou byl požehnán pustý mého žití lán? Kterak potom? Zaťav zuby z boří vjížděl mezi dubí 190 v moře bílých konvalin, z nichž se žlutal turmalín bledých zvonců jedovatě jako záští bez vůně. Mezi stromy u tůně v zeleném jak tráva šatě lesních panen tlum se skrýval, za tlupou se jezdců díval, vějíři kapradí kýval. Dubska jakby ožila, suky steré ježila, černé větve napřahala, píky jezdcům z rukou rvala; šedé brady s pňů se chvěly, jako hadi kořeny koním nohy ovíjely v plihé chumle spleteny. A zas onen strašný hlas zblízka zněl a v dáli has’: běda, běda, běda! Spěchem uhýbal král s těžkým dechem rozestlaným měkce mechem, strach mu sedí v staré lebce. Dohoda žoldnéřů.
Zatím jezdec jezdci šepce: „Král se bojí.“ „A má proč. Nejde o slepičí kvoč ale o trůn. Včil to začne.“ 191 „A má čelo tolik mračné.“ „Uhodí-li z toho mraku, zajiskří se v jeho zraku.“ „Mluvíš směle.“ „A ty hloupě. Už je hlava jeho v stoupě. Myslíš, že se jedem’ rvát? Zem i nebe, strom i tráva novým žitím oddychává. Co dá život, budem’ brát vůlí celou, všichni s všemi.“ „Jemu sloužíš.“ „Ne, své zemi.“ „Začínám už také chápat.“ „Konečně máš moudrý nápad. Sloužit dobrým, to je štěstí. Král jím nebyl, v cizině utonul jak ve víně. Nemohlo mu jiné zkvésti. Nabrat syny těch, jež dáví, chtít, aby mu sloužili pro pych nový, pro bezpráví a zlo na zlo vršili, to je špatná násobilka, osudná královská mýlka. Z lidu jsme a s lidem jdem’, dnes ten počet provedem’.“ 192 „Nerozumím zcela, hochu, povídej mi ještě trochu! Jak to přišlo?“ „Z pomála, naše krev se ozvala, trochu dýl to vždycky trvá, zatím proutky vzrostly v drva; zraje vše tak polehoučku jako zimní jmelí s boučku. I krev dozrá národů posléz přece v úrodu. Hanáci si na čas dali, ale přec se rozkývali. Tak dnes jedou uchystáni k jásavému z mrtvých vstání, a nejsi-li pitomý, dělat budeš jako my.“ 193 XIX.
Král se setká se svým synem. Králův konec.
Ještě skok a chvilku cvalem, až stanuli nad úvalem. Pod buky zří nízkou chýž zpola kvítím zatopenou, kol zahrady v hustou mříž červené se trny klenou s hvězdičkami květů v skrytu, houžve starých troglodytů, za nimi a kolem domu růžový strom vedle stromu, rudá, zlatá, bílá houšť vůní sálá přes paseku. Nenašel bys lesní poušť půvabnějších jinde vděků. Duhovými křídly v reji v rozdýchnutých květů plamy 195 včelek živé drahokamy při práci se vzduchem skvějí a jak struny harfy pějí nad šalvěje políčky. Na kalenci hrdličky cukrujíce dovádějí. Nade vším plá slunce v žáru, pije z dolin zlatou páru žití kanouc v květ i kámen. Před obrazem jako zmámen stanul král tam na stráni a oči si přiclání, zatím za ním v polokruhu druh se přimknul těsněj k druhu. A hle, z houšti listové v žebřiňáku novém stoje chasník vyjel. Růžové poupě v ústech, beze zbroje. Čtyři hřebci havraní do grošata česaní u březové voje v pýše krky nesou prohnutě jako černé labutě. V každé přazce květ se kníše žlutého jim postroje, bílá růže orosená, tak i hříva propletena sladkým kvítím pokoje. Růže loukoť ovíjejí, 196 zákolníky kystmi krejí, pruty žebřin bíle čeří v zelenavých stínů šeři. Věnec dole, nahoře od předu až k rozvoře. Otěží trh’ jinoch. Stál. Plavý vlas mu volně vlál, na tenčici vyšívané hedvábný steh rudě plane křížky, ptáčky, srdíčky, tulipánky, jablíčky. S prsou modré kamizoly strakatí se pentle dlouhá vlajíc vánku ve svévoli, z baní šatka vpředu čouhá s květem v rohu z harasu, zástěrka níž přes kolena visí cípkem zastrčena koso zpátky do pasu. Přes podlejček bílé pleny třapec visí kožený, hvězdičkami probíjený, a holeně leštěny zrcadly se s vozu svítí v zoři slunce, v bělu kvítí. Ale nad všech barev zář k sobě vábí zraky živěj, srdce jímá přítažlivěj jinochova snědá tvář. V čele hrdá síla dřímá, 197 přísná kázeň života, ale z modrých oči zpříma hledí sladká dobrota. Uzráv srdcem v slavný čin proti otci stojí syn. Na strakáči vzpřímen v třmenu král se neubrání stenu, couvá, zrak si přistírá, dechu stěží nabírá. Ale hned zní povel jeho: „Ku předu a zajměte ho!“ Tři sta mužů, každý tich, nehnul se ni jeden z nich. „Oštěp k boku, koně v cval!“ a sám v skok se rozehnal. Tři sta mužů, každý tich, nehnul se ni jeden z nich. Dobyl meče. „Jste-li baby, král váš nebyl nikdy slabý.“ Vzplanul jak blesk meče svit, a král proti vozu lít’. Ale tu již zem se chvěla, jiskry dštily z pod kopyt. 198 Jezdci přidají se k Ječmínkovi.
Četa píky odházela, kolem vozu v kruh se sjela. Brala květné letorosty, bílých růží něžné skvosty za čapky si připjala, živ buď princ náš! jásala. Král zbyl sám. Jak list se chvěl, hrůzou ani neviděl.neviděl, Ječmínek že ruce zvedá, smírným okem jeho hledá; cítil, v hloub že černou padá, v sluch mu zahučelo: zrada! a zas v echu: odplata! Bledý stín zří, an se line s vlasy jako ze zlata, k hrudi jinocha se vine, kamizolku vyšívanou i tenčici šine stranou, a tu s ňader v plameni synovo žhne znamení: zlatá hvězda v soudu den. Tak syn otci představen stínem matky. Běda! Běda! Pomoci král darmo hledá. V děsu koně obrací, zpátky šílen burácí doubraviskem po kořání, 199 přes rokliny, sirou plání, podle slatin lstivých hloubí, skrze smrčin tmavá loubí, po kvítečkách sladkých dechů přes mýtě, kde v dálném echu lesní ženky zpívaly, přes rokle a přes skály, šlapal bílé konvaliny, hadí mlíč a žluté blíny, až zas vyjel do roviny. Ale ať jel, kudy chtěl, strašný dusot za ním zněl, kola vozu stále bližší rachotivě drnčet slyší, ořů duní kopyta, čtyrspřež stromy prokmitá: vítěz, mstitel ve zápětí nezadržán za ním letí. A krvavý strachu chrt strašlivější nežli smrt v týl se králi zahryzává. Již svůj zámek rozeznává v kytce lip, jež svítí květem. Do brány král hnal se letem. Kde je stráž? Proč pusto všady? Kde je kdo, jenž podá rady? Kde je žoldák, by se bil? A král žalně zakvílil. Slyší, kterak hukem moře valí se cos po prostoře, slavný zpěv kolkolem zní: 200 jeho píseň pohřební v nesmířený konec všeho. A král znova vzlykl dlouze. Neměl vojsk, měl národ pouze, jen že ten již nebyl jeho. Umřel král chud beze svící, zbyl jen člověk zoufající, a ten člověk dvorem bludný u staré se ocit’ studny, přes lub shýb’ se, v hloub se díval, kdosi naň tam zdola kýval... Tichý pád a tichý smích, jakby kámen v hlubeň šplých’ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Uvítání Ječmínkovo na Hané. Prvé činy Ječmínkovy.
Ale Hanou hučí znění slavné písně v pozdravení tomu, jenž jel léta ždán, v hloubi duše milován. Tisíc vozů opentlených, dva tisíce nastrojených koní letí, až zem duní, hřívy vlají, biče třesknou, kovové se přazky lesknou blyskotavě na výsluní. A tu náhle, nevíš jak, skřivanů se vznesl mrak, kde byl který v jetelišti, v žitnisku a ječmeništi, 201 všichni vzlétli v modravu Ječmínkovi nad hlavu. Čarozpěv ten nikdy již neuslyší světa říš, leda jednou, jednou, jednou, kam dnes oči nedohlednou. V pohádce to tenkrát bylo, přej si, by se navrátilo. Ječmínek jel tich a něm, tušení mu smutek vnuklo; zatím však, než dojel sem, poupě v ústech v růži puklo, v plnou růži zkvetlou bělo, srdce však mu krvácelo. Nechtěl zkázy, lásku nes’, otci by byl v náruč kles’, cítil, že se všecko maří, a že i té lásky služby, čistých citů svaté tužby častěji se nepodaří. Očarování země zmizí příchodem Ječmínkovým.
Pust byl zámek, zmizel král, Cizinec i krásná paní, drabanti, vše a tak dál. Darmo bylo všecko ptaní. Jakby celé zemi v dík proutkem švihl kouzelník, život, by šel v nové děje, všinul staré do koleje. Nelomozil cestou kočár 202 s vrchnostenskou nádherou, zámečků též zmizel očar s lichoslávou veškerou, tmavých žit tam tryskly stvoly, neb motýlek hrachu plál, dva bělouše v modrém poli Ráček se zad odpáral. Zniklo vše jak zmžení na skle, nebo jak bubliny prasklé. Temna duch tak z času k času lovit přijde lidskou chasu, kouzelnými šalbami oči a cit omámí, nových dějů zdání snuje, čaruje a zotročuje. neboť z kališť otročiny duší lov jest úrodný, ale ujde mu v svět jiný volný duch a svobodný. Zbyl jen zámek v stromů chládku ze všeho zde na památku mramorových zpustlých prahů, na památku, na výstrahu – a i ten jak by se schoval. Větřík okny profukoval. Užaslý lid věřil s tíží, velkými se žehnal kříži, ke hroudě své blah se shýbal a ji volnou líbal, líbal. 203 Pod lipami zas byl sněm, zjasnělo se v očích všem, tenčice se zabělely, pentle vlály s kloboučků, jako bratři s králem dleli na zeleném paloučku. Staré Právo z pod fáborů pozvedá se silno zas, máje vlají z návsí, z dvorů, a poslední smutek zhas’. Hle, tu špalek se sekerou na palouk se kutálí, s kocary se fojti berou k němu z blízka, z podálí. Házejí znak potupy ke špalku blíž do kupy, a Ječmínek ostřím mává, biče s násad osekává, biče, které lidi bily, nížily a otročily. Holý topor po toporu seseknutý, komolý nazpět dává fojtů sboru v míru znak, jenž nebolí. Volného zas žití cena Hanákům je navrácena. Prvý zákon za jásání lidu dán byl onen den, 204 a tak v slavné panování Ječmínek jest uveden. Nebyl králem, neb byl bratem a přec prvým lidu byl, neboť platit místo zlatem moudrostí se naučil. Nebyl králem, přec byl v čele, neb měl silné srdce smělé, mysl přímou, nezaludnou, bohat jsa, čím jiní chudnou. Když by divé násilí v zemi jeho chtělo hýřit, s láskou vstříc si popílí, jíž zná všecko, všecko smířit. Koníčky ne na štítě v modrém poli z bílé spěže ale k práci střelhbitě při pluhu a u otěže. Mezi lidem, lidu část vzorem práce počal vlást, poslušenství, robů ctnost, změnil v mužů povinnost. Místo „musím“ bylo „chci to“, místo víry rozum soudí; chodě oráč po svém hroudí neplatí juž rajské mýto, a co krásou v srdce vchází, křídla duši připíná, 205 ve kvetoucím našel mlází, jímž se pestří rovina, v šumu větrů, v slunce svitu. Přírodu spjal k svému citu, v němž vše mrtvé spolužije dechem boží poesie. 206 XX.
Vodníkova beseda s Klekanicí a jeho zápas s vilou Vrbkou.
Země zmladlá do ticha volným ňadrem oddychá, hluboké se vody valí pod zkřivený vrbisk peň, klasy zrají v jistou žeň těm, kdož na ně pracovali. Hvězdy hoří neseté, jako len když rozkvete z požehnané lidské píle na širokém zemědíle. V podzámčí je beseda, Vodník na břeh přisedá k babě Klekanici šedé, a řeč jako mlýnek jede. 207 „No, moc jsi to neokoukla, co se dalo, to jsi zmňoukla,“ a očko mu smíchem bliká. „Panna Vrbka – – –“ „Inu tak, vytřela nám s Ječnou zrak a vypila krajáč mlíka.“ „Stalo se, můj milý bobře; však tvůj hlaváč má se dobře, honí se dál s rybami po rybníce u mámy, nemusí se aspoň vracet.“ „Od té doby mám jich dvacet; to víš, nikdy nezahálím, na dně s nimi bečky válím.“ „Jářku, ty máš dneska vtip!“ „Nabral jsem ho u svých ryb.“ „Nelži, kmotře! Na mou duchu, hubu máš od ucha k uchu!“ „Směju se, a lze to říci: krále chyt’ jsem pod puklici.“ „A chtěl’s králku, retem ke rtu...!“ 208 „Upláchla mi a je v čertu. Ale přec jsem veselý. Už mne netrap jejím jmenem. Kde tys byla s koudelí, tam jsem já byl dřív už s lenem.“ „Nononono, tolik schlouby!“ „Poslyš teda, víš-li houby.“ „No, juž mlčím jako pěna, však jsem zvědavá jen žena.“ „I to vím, a vzdělaná, všemi mastmi mazaná, jen tu chytrou já mám v kapse.“ „Dáš mi kousek?“ „I ba dám, ale včil už vykládám. Se slávou svou král je na pse.“ „To vím všecko, hlupák byl, ve studni se utopil. Zkrátka řečňuj, nemám času.“ Vodník popisuje královu dušičku.
„Na hlavě juž neměl vlasu a jak vodou dolů lít’, do náručí jsem ho chyt’. Lehounký byl, chuderka, jak slaměná pápěrka. 209 Poprvé tak po stu letech král se ocit’ v mojich světech. Pomysli si, král, král, král, toho jsem se nenadál! Však jak žebrák vypadal. Pískám, volám: kde jste, děti! Tu již s nimi baba letí, skáčí, řvou a hrozně ječí, že neslyšet vlastní řeči. S vesty rvou mu bombíky, zlaté porty s tuniky, kde který měl viset třapec, celého jej rozcasnují. Já řku, matko, vdolků napec, ať si na to pamatují! Ale duši jako mhlu já si zavru do hrníčku, královskou tu krasavičku. Udělala glugluglu všeho královského prosta jako každá jiná sprostá. Jako zlatému já zrnku ustlal jsem jí v novém hrnku, v zcela novém hrnečku, jednou jen v něm uvařila večer naše baba milá přesolenou česnečku. Přifouknu ji dobře k dnu a včil si ji prohlednu. Je-li tělo pouhé blato, ta přec musí státi za to: 210 velká, slavná, zcela jiná než obvyklá baráčina. Ale, ne že bych ti lhal, s tímhle jsem si teprv dal! Suchá jako trpaslíček, černá jako kominíček, slávou lačná, vášní zbledlá, kterou zkrotit nedovedla, nizounká a nepatrná jako pouhá muší skvrna, scvrklá strachem, úzkostí – inu paskvil věčnosti. Tisíc kleteb, pomysli si, zahryznuto na ní visí, že až heká těmi žaly, jež ji, myslím, udolaly. – – Co s ním? Dám ho pod houni. – I ne, jedou okouni, – hašteřím se skoro s mámou někdy příliš milosrdnou. Ti jím přece nepohrdnou. Ať si na něm dásně lámou! – Včil to víš.“ „No, pěkná zpráva! Tak se končí světa sláva. Za tvou sdílnost, majíc čím, též se nějak odvděčím. Víš, kde králka?“ „Nevím, nevím.“ 211 „Tož já ti to nyní zjevím. Vidíš vrbu tamhle v stínu nachýlenou nad pěšinu? To je králka!“ „Co že?“ „Tak. Napni rozum, napni zrak!“ „Je ta zpráva pravdivá?“ „Vrbka ji tam ukrývá. Pravdivá je tuze moc. Měj se k dílu, dobrou noc!“ Plachty vzala, pospíchala Klekanice zase dál, po stopách jí větřík vál, stebélka se ohýbala. Ale Vodník vášní plál. Skočil k vrbě, ťukal v kůru. „Hej, králenko, vzhůru, vzhůru! Nový svět je, zda-li víš! Ať tu slávu nezaspíš!“ Stojí vrba, ticho stojí v měsíčného světla znoji, drsná kůra v líce píchá, ale uvnitř cosi dýchá. 212 „Hej, králenko, nevzpouzej se, věrné lásce mojí vzdej se! Celuju tě v tvrdém dřevě, rozešli jsme-li se v hněvě, sejdeme se v objímání k nejsladšímu milování.“ Stojí vrba, ticho stojí v měsíčného světla znoji, drsná kůra v líce píchá, ale uvnitř cosi dýchá. „Nechci zlata ani šperků, tvé chci bílé tělo líbat, nemůžeš-li z hrud se hýbat, doběhnu si pro sekerku, odseknu tě z kořán ruče a vezmu tě do náruče, stáhnu s břehu pěkně ke dnu, bych měl dušku ještě jednu.“ Odskočit chtěl k tůni s meze, v tom se s vrby závoj sveze, zpod závoje svítí žhavé černé oči pronikavé. Kde se vzala, juž tu byla víla Vrbka, strážkyně, v cestu se mu postavila proti vodní hlubině. „Stůj, lankvaro nedohnilá, kam jsi vlezl všetečně! 213 Mám tě, mám tě konečně! Staré dluhy dobře známé spolu si dnes vyrovnáme. Chytej, letí po tvém vazu lýko svité do provazu!“ Ale Vodník nečekal, až mu za týl spadne smyčka, koněm byl a v divý cval, jen se kmitla hřívy kštička. Vrbka však ho znala líp, hned byl z ní kol kolem kříb, trní husté tvrdých klestů, – hledej si jím, hledej cestu! Ale Vodník nečekal, myškou byl a v kříb se hnal, ale víla kočkou zas za tou myškou skočí včas. Ale Vodník nad tu mez sýkorou se vzhůru vznes’, nad rybník se otáčí přes trny a bodláčí. Nebyla však Vrbka slába, změnila se na jestřába, za sýkorkou jen se mihla, ale přec jí nedostihla. Hrášek padá najednou nad hlubinu bezednou, holubice za ním v chvat, ale hrášek rychlej pad’. Zakroužila drobná kola, 214 řehtá se tam Vodník zdola: „Hehehehe, holubičko, poleť sobě pro zrníčko! Jak jsi chytrá, tak jsi hloupá. Milán tvůj se za to skoupá! Do hrníčku, jak se sluší, vstrčím k němu ženskou duši, hezkou, čerstvou jako křen, nepustím jich za týden.“ Víla hněvem zaplakala, vrbu v poli objímala. „Žij, králenko, v letním kvítí, za to budeš pokoj míti.“ 215 XXI.
Sucho na Hané. Ječmínek zahání krupobití Cizincem přivedené.
V novém gruntě se zahrádkou Ječmínek vlád’ vedle zámku. Jabloně kol stojí řádkou, a vnitř čisto jako v chrámku. Bílý žudr s okýnky do patra se vyzdvihoval, makovými plamínky strojně si jej podmaloval. Ve dvě křídla širé humno napříč dvora rozloženo; je tu rušno, je tu šumno, a jak ambra voní seno. Co let přišlo, každé štědře dává klasy ze zlata, v mrazu zim i v léta vedře Hana šťastna, bohata. 217 Se zemí srost’ její vládce v těsný svazek souladu, blahou žeň vždy dala práce za pot čela v náhradu. Rže a žita jako lesy vyrůstaly pod nebesy, sporé hrachy kulatěly, řepy tloustly do šířky, prosné lány husto střely měkké svoje vějířky. Mák zmodrával v šedých pálkách, ječmen háčky věsil v dálkách roven bronzu potopě, pro kolovrat, pro kužely tměly se a zaváněly jeřabaté konopě. Štěstím kvetla země celá, sláva její světem spěla! Země matka do věčnosti, kdo jí slouží, toho hostí. Dal’s, jí zrno, tisíc kliď, jedinou jí nepusť píď! Plíce větrem krm, jenž vane, ústa klasem, který vzrost’, kůži vodou, která kane, srdce ohněm, který plane, a budeš mít všeho dost v pravou žití radostnost. Příznaky bouře se zjevují.
Tak i tenkrát ke žni šírem klasy žloutnout počaly, 218 jantarovým jakby vírem s hor se lávy stékaly. Plavá pára chvějně tála do obzorů kolem kol, jižní vedra mdlivě plála, po vláze prah’ strom i stvol, a ta role deště ždála. Rozjizvena trhlin šrámy zprahlá půda žíznila, cvrčků hejna chorál známý unaveně drolila. Přišel rok, jenž dýchal suchem, list se kroutil na stromě, a co bylo práce ruchem, zrálo k smrti pohromě. Blankyt světle roztavený rozlil slunce v bledou zář, běle svítil bez proměny, beze stínu zemi v tvář; vody couvly ode břehů, zlenivěly v zvyklém běhu, tůně doužkujíce stály, pavouci si na nich hráli trhavými poskoky. Splynul obzor široký s bělí země blíž i v dáli. Jediná jen barva plá sivožlutě nadechlá, na všem leží, není skrytí, oči musíš přimhouřiti. Až tu posléz, včasně dosti 219 pro naděj i na starosti, tmavorudá zápala při západu zahořela, jakby krev tam skrápala a ven z hrozné rány vřela. Vlaštovice nízce letly, jakby zemi křídly metly, přes cesty a přes louky houpavými oblouky. Hrdla vzhůru na kalencích k sobě shluklí v tichých věncích holubi se čechrali, jako struny na cymbálu proměnlivou svoji škálu zlaté mouchy bzinkaly. A slyš, ptačí prorokyně, vlha volá zelená s rudou kápí po rovině, a to vláhu znamená. Steré zraky v písni její k obloze se obracejí: ale na té kvítí hvězdné vytryskuje v dálce bezdné, třpytivě se tetelí v indychové koupeli. Přešla noc, jež byla krátká jenom jako zdřímnutí, na obzoru šedá látka gázu visí bez hnutí, záhy však se vykrajuje 220 do chumlu se zabaluje, šíří se a postupuje. Přestal dýchat strom i pták; cítíš, že se děsem chvěje, a ztmavělý nízký mrak přes oblohu blíže spěje, žluté lemy dme a stáčí, a v něm povětrní hráči rozsazení na kraji kostky ke hře míchají. Spadnou-li, tož posekou sklizeň širodalekou, roznesou krov nad tvou hlavou, ohně vznítí zlobou dravou, hořet bude zem i nebe, neušetří ani tebe. Kde byl ráj a květná houšť, rozdusaná zbude poušť, a tvou velkost, země králi, ledová tříšť v blátě zválí. Ze dne noc je najednou, a kam oči dohlednou, temnou zkázou z oblak visí obrů pláště huňaté. Na obranu jako kdysi máš jen ruce sepjaté. Zvonek úpí se všech věží smilování hodinku. Kde jsi ve své síle svěží, slavný králi Ječmínku? 221 Ale ten již, blankyt v zraku, čelem stál tu proti mraku sám a sám, hruď vypjatou, v ruce s rohem zakřiveným, zlatým plechem pobíjeným s perlí zdobou bohatou, pohotový duší tělem rvát se lítě s nepřítelem. A v té vůli krále zříš, jak by rostl výš a výš silou k síle, svalem k svalu proti mrakovému valu, z něhož hlava olbřímí s vlasy vlavě černými, s temným okem uhrančivým a s pošklebkem retů mstivým kreslila se mrakavou Ječmínkovi nad hlavou. Vrátí-li se zlo zas zpátky, jež kdys couvnout musilo, přišlo, aby dobylo na tobě krvavé splátky, a tak v mraku divý žnec kosit přišel Cizinec ne ty nakynulé kláskyklásky, ale ve lstném záměru v lidských srdcích setbu lásky, v duších zkvetlou důvěru k tomu, který toto sémě do úrodné vložil země. 222 Vzplanul blesk, jenž z očí lít’, plamenem jak mrak by chyt’ fialovým, v dáli mhourá, navěžené chumle bourá, k zemi hrne dunivě, a hrom ryje po nivě ryčnou brázdu bledé hrůzy do srdcí i do haluzí. Ne král, člověk, jenž byl bůh nových duší ve přerodu, do mělkého vstoupil brodu s jasným čelem, v síle tuh a tím brodem bředa vzpříma proti mraku toto hřímá: „Mraky černé, mraky hrůzy, obraťte se ve své chůzi! Zde zem lásky, míru, štěstí, zmátly jste se na rozcestí. Povětrné duše bludné, byť jste měly žití trudné, kdysi též jste žily tady a odešly bez porady, vás ta láska vede zpátky zase sem, byť na mžik krátký! Držte tam a nepouštějte! Je-li škůdcem v síle obří, kdo vás vede, vy jste dobří, na hory se v pravo dejte, v levo druzí mezi skály...“ 223 Nehnuly se mraky, stály. „Zaklínám vás, černá mračna, svlažte zem, jež čeká lačná v klase žní a polním kvítí, odneste však krupobití, odneste svou tíhu lednou, nechť se křídla hromů zvednou, rozdělí se v pravo, v levo mezi hory a jich dřevo! Zaklínám vás, dravé síly, abyste se rozstoupily, od vláhy se oddělily, živým bratřím neškodily! Za mnou zpátky chody mnoha, zaklínám vás jménem boha, byste přestaly juž hučet, nevybuchlým hněvem skučet, aby zrály vinohrady, zlatým jabkem vzplály sady, zlatým klasem pole všady, zaklínám vás, skrz den soudu, nedupejte zemskou hroudu, zaklínám vás silou silných, prací všechněch rukou pilných, jděte s tím, jenž vás dnes vzbudil, aby srdce lidská ztrudil, který v čele vašem duje a od věků satan sluje, v přírody se taje vděku a též spolu ve člověku.“ 224 Novým žehem mračna vzplála, ale nehnula se, stála. Ječmínek, jak nejvýš moh’, okovaný zvedl roh, zadul vichrem mraku vstříc z nadechnutých plně plic. Letěl hlas, jak hromný kyj zaburácel mraku v šíj a stem ozvěn dál a dál rodil se a domíral. Zdálo se, že tisíc paží na sebe se v mraku sráží, praskavě jim chřestí kloub a ryje se v mračno hloub. Dlaně drží, ač se chvějí, od sebe však nepouštějí. Podruhé roh v mračno bil, zdá se, z mraku slyšet kvil, rozléhá se na sto mil, a v něm mrak se zapotácel, jakby sílu svoji ztrácel, níže klesl, výš se vzpjal, ale již se poddával. Potřetí roh slavně dul, a tu mrak se ve dví hnul, na levo se rozděloval, druhou půlí vpravo ploval, 225 kde se hory šedivěly, a skaliny tvrdě tměly, – zbyl jen po něm blíž a ráz lehounký a mlžný gáz; vlahý deštík z něho šustí listem stromů, stébel hustí, mezi rže i choré hloží: svaté požehnání boží. Slavná píseň díkůvzdání rozlehla se širou plání a se vlní bez hrází, zvonů hlas ji provází. Na zvlhlém lid stojí luhu kolem svého krále v kruhukruhu, zas mu bližší a on jim tím svým srdcem vzníceným. Cizincova růže.
Leč tu vizte: v rosné trávě jakby utržena právě krásná růže vonná leží jak krev rudá a tak svěží. Jako svítí žhavým nachem, stejně dýchá rajským pachem, vůní, která v srdce kane. Na hrudi tu leží Hané. Či byl puštěn rukou zlou kvítek ve hru záludnou, by se kletba uspíšila a zem šťastnou zahubila? Kde se vzala? Ze mraků 226 spadla rovna zázraku? Jistě tak. Když vichrem letly, s keře kdes ji dravě smetly a zde, když se trhaly, na luh spadnout nechaly. Přiskočilo děvčátko samo jako poupátko, zlatovlasé, sklonilo se a tu žhavou růži v rose zvedlo, králi podalo a v zrak se mu dívalo. Přijal květ z té dívčí ruky, a hned srdcem nové zvuky jakby z dálek nové země zazpívaly přetajemně. Smělý vítěz v onen den nevěda byl přemoženpřemožen, a jak se těm vznětům vzdával, osud k náplni své vstával. 227 XXII.
Ječmínkova láska.
V kovárně zní kladiv píle, výheň jako vichr duje, kovář kuje, navařuje tvrdé kosy v dobrém díle, zem těch zbraní potřebuje. Kde který meč zjihnul divem kovářovi pod kladivem, z halaparten rohatých nakul hřebů špičatých do bran těžkých v dobrou vláčku, aby hroudu drtily, válce těžké zježily, z dyk a ostruh nakul háčků na sen vonnou shrabovačku; nedbal, že mu korá dlaň, z ocele když zemi k duhu 229 svářel smírné ostří pluhu, nejslavnější světa zbraň. Perlík zvoní, výheň duje, Ječmínek tu beseduje, a řeč běží úž a úže. „Jářku, synku, povídám, za hotovou věc tu mám, dosud z tebe voní růže, ona pěkná, červená, z mraků tobě hozená.“ „Bráním se své srdce dělit, ale tím víc podléhám.“ „Ba ne dělit, ale scelit; juž mně věř, to dobře znám. Myslíš, že se nedíváme, kam tvá touha zaletí, ke kterému poupěti? Ba i starosti dosť máme.“ „Proč?“ „Jsou divné náhody; jednoho dne přes vody, přes hory a čert ví kady s hubou jako potěrka objeví se tlampač tady, a jsi lapen, chuděrka. Kterýs král či kníže vedle 230 rád by u nás seděl v sedle, k tomu vhod je zástěrka, kterou tobě na krk hodí, neboť špatně nepochodí. Zavedli si vlastní chov, svěží krve nepřilili a svých mincí zlatý kov nadobro už převařili. Shnijí, jako voda shnije v lesní louži stojatá, poslední z níž doušek pije leda žába strakatá. S růží svou ty ber i ruku, selskou ruku s mozoly, celé země za souzvuku ženu vsaď si v zástolí!“ „Smýšlím stejně, strýče, s vámi. Vy ji znáte?“ „Vždyť je zdejší, nenašel bys onačejší; její otec dobrý známý.“ „Která?“ „Dobrá hodinka, ze Zářičí Celinka. Pod zámkem hned vedle strouhy ozimu díl má tam dlouhý Cilčin táta i kus luk...“ 231 „Vím už.“ „Výbavu jí střádá...“ „No, a měla by mne ráda?“ „Slyš, však o tom ani muk! Mlčet musíš, sic se splaší a nechá tě sedět v kaši. Pomysli si, zvědavá juž se taky doptává při úplňku v štědrý den, kdo že jest jí usouzen! Měsíc jako rybí oko svítil tenkrát, navysoko sníh se jiskřil, hryzl mráz, kol vše plálo v modré šeři, vyšel jsem si do těch krás svaté noci po večeři. Každý rok tak konávám, zář hvězd božích vdýchávám, hned jsem potom jaksi mladší, a zas na rok mi to stačí. Jdu tak humny ztichlými přes zaváté ozimy, minu mostek, sejdu s břehu šikmo přes brod, v tvrdém sněhu jakbys nasil žhavých máků, a jsem v humneh Zářičáků. V neširokém údolu 232 stojí tam šest topolů, bělí sněžnou blýskajíce svítily jak obří svíce. V tom cos buchlo, půle vrat zahýbe se postrčena, ze skuliny v plachý chvat bez odění skočí žena. Kdepak žena, dívčí tělo sněhu svítí běleji, nic se mrazem nezachvělo na měsíčné návěji, která zbledla kolem kol – Já šup honem za topol, plavým vlasem Cilka milá hned se mi to prozradila. Tahle kouzla dobře znám, čekám, ani nedýchám. V bílé šatce koláč nesla, šatku na sníh prostřela, na kolena k němu klesla a ve dví jej krájela. Víš, ten koláč shněten bývá ze zrn všeho obilí, v něm se blahá sudba skrývá, který je ten rozmilý. Napíší se na cedulky jména chlapců v namátku, vhnětou v těsto, skrojen v půlky koláč poví děvčátku. Nevěda já ledu na sklo stoup’ jsem křehké, najednou 233 sklí to hlučně v tichu prasklo při nejlepším pode mnou. Dívka vzkřikla, jen se mihla, do stodoly zpátky tíhla. A já k šátku. Takový stařeček nic nepoví. Na cedulce vypadené tvé čtu jméno přisouzené malovaných znamínek, tu je vidíš: Ječmínek.“ S těmi slovy sudby hříčku podal králi ceduličku. „No, a chceš-li pravdu znát, byl jsem tomu taky rád.“ „Snad i jinam pohlídala, ceduliček více psala...“ „To právě je ona klička, že tam byla cedulička, cedulička nevinná jenom jedna jediná!“ „Jetelinou kouzel dbalá snad mi ona čarovala, to bych nerad...“ „Vím to líp: čarovala modrým okem, čarovala laním krokem, důlkem v bradě bezpochyb.“ 234 „Však já chci, by více znala, prací též by vynikala, uměla, co jiná žádná neumí a nedovede!“ „To ti chválím, slova řádná, i tak máš juž vyhráno: nejtenší niť ona spřede, jak je všude doznáno. Vřetánko jen vrčí chvilku, a máš příze na košilku, žádná světa královna v tom se s Cilkou nesrovná.“ „Kdyby přece! Ač se bojím, chválou tou se nespokojím.“ „Co chceš dělat?“ „Inu k nám slavnou přástku provolám. Ať rozhodne v námluv svátek o králence kolovrátek!“ „Což tvá láska bezmezí?“ „Je-li pravá, zvítězí. Věřím v ni. Ať zámek vzplane zase světly vprostřed Hané, pod mramorné síně sloupy, kde dřív pustý bouřil kvas, s kolovraty dívky vstoupí, veselo tam budiž zas! To má vůle.“ 235 „Dobrá je, kýž tě vede do ráje! Je to, myslím, zbytečné, ba řekl bych všetečné, ale pěkné pro zkoumání toho tvého milování. Jednu prosbu však mi svol, je to starý, starý bol: kolovrátek vykládaný, krásný jako malovaný zachránil jsem v staré chatce, kolovrátek po tvé matce.“ „Ach, matička rozmilá! Jakby byla nebyla, – víte něco?“ „Ani chýru, utonula v světa šíru. Myslil jsem, že ty víš víc.“ „Och ne, nevím skoro nic. Učitel můj též nic neví, řekl jen: vše konec zjeví.“ „A tak teda k oné chvilce kolovrátek půjčím Cilce, vřetánko ať dopřede, však to ona dovede.“ 236 XXIII.
Přástka v zámku a volba Ječmínkovy nevěsty.
Dní jen málo uplynulo, a nocí si oddechlo, když se krajem proslechlo, co se v srdci krále hnulo. Poslové jdou rozeslaní všeobecné provést zvaní; jménem krále zvou a mluví na přástku a na námluvy. Zatím v zámku smýčeno, pozdním kvítím zdobeno; věnce z brány zavoněly svěží chvojkou jedliček v opuštěný průjezd stmělý, kytky drobných slziček štíhlé dříky sloupů halí 237 i zdí kámen provětralý, kolem dveří každé síňky sládne houštka mateřinky. A jdou dívky z každé chaty, k Ječmínkovi do zámečku nesou svoje kolovraty s novou strunou na kolečku, na kuželích plavý len, by byl v sudbu sepředen. Na hlavách zelené věnce, každá myslí o králence do kordulky utažena pod pentlemi po kolena. Bílé sukně jako sníh, do rukávců jak bys dých’, v srdci touha, na rtu smích. Také Cilka uzardělá, jakby pranic nevěděla, přišla v bílém placáku s fěrtochem jak z oblaku. Kolovrátek soustrovaný, bílou kostí vykládaný, kužel jako zlatý stín, něžný odkaz královnin, nese s sebou. S jeho lnem o slávu se družně dělí její lelík zlatoskvělý ve věnčení zeleném, který spleten v drobné smyčky 238 odstává jí od hlavičky přes ouška a nazad v týl, jakby zlatou krajkou byl. Tenká v pasu, dívčí vnadou půvabně se rozvíjí hrudí nepokojně mladou pod korálky na šíji. Od boků, jež pružně hrají, suknic vrapy vybíhají, do široka dmou se zvonem, a vzpod krajek vlastní píle pápěří se čeří bílé, zrazujíc se každým sklonem. Ale nad vše půvabněji k sobě láká oko její, hluboké jak letní nebe, oko, jež má víru v sebe, a to jasné bílé čelo, jakby slunce vycházelo. Za děvčaty chlapci v spěch v nekonečných průvodech hřmotí sály v bujném reji, škádlí se a navádějí. Vážně s tíhou moudrých let strýcové jdou chlapcům v sled, beranice na hlavě. Baně vrždí praskavě, holínky se blyští krásně zpod kožichů ovčích třásně. 239 Pohledy se pozdravují, mrkají a pokyvují. Posléz ženy v šátcích s uchy pestrokvětých těsně u čel plny nedočkavé tuchy, jakby chroustů roj to bzučel, polohlasem šeptají, ruce k ňadrům skládají, zvědavě se dívají po mramoru hladké běli, které ještě neviděly. S nimi drobné stařeny zachumlány pod pleny polehounku našlapují, ale bystře pozorují. Sál se plní, planou světla, barvy pestré mihotají, jakby kolem luka kvetla. V křesla hosté usedají. Ječmínek je tu i tam, vítaje se všude kmitá, ruce tiskne, slova chytá, místa dává přadlenám šťasten štěstím těch, jež hostí v přátelství a po rovnosti. Zkazko dávné minulosti uplynulé zakrátko! 240 Rozplynulá pohádko! Sčaroval tvůj bajný proutek vespol svatou rodinu, tkala jsi však útlý outek v nejkřehčejší tkaninu. U krále lid duší k duši při zpěvu a při práci. Jak to králi pěkně sluší, líp než diví žoldáci! Ale skrze oken spáry vichr žití vburácí, a z tvé tkaně budou cáry. V družném již tu sedí kole, řeči běží, vzbuchá smích, na každém se věží stole zlato křížal sušených, bledé víno třpytných žárů zaperlí se do pohárů, aby vlhlo přadlenám na posliňku při předení, dvorný v hbitém obsloužení Ječmínek dolívá sám. A juž píseň k písni kvasí, do varhan se zlaďuje, ve výškách jdou dívčí hlasy, a strýc v hloubkách basuje. Písni sladká, písni milá, kéž by z tebe svátost byla! Křídly svými v žal i ples vždy jsi nesla do nebes. 241 O cestě tak zpěvy hrají, při níž pálky uzrávají, že je úzká do kopečku nevěrnému mládenečku, že by úzká nebyla, kdyby po ní ve věnečku věrná láska chodila. – O pomluvě, jež se množí s pchavým listem jako hloží, není na ni srpu k žatí, lásku musí rozbodati. – O synečku s čtyrma koni, který oral pole vloni, oral, oral, milou volal, ale jí se nedovolal a byl bit pak do hlavičky pro tu milou od matičky. Na vojnu že chtěl se dát panu králi pomáhat. Že však vojny přestaly, ti dva přec se dostali – O šafáři na hrázi, kde se s pannou prochází, široko se pýchou duje, nové šaty přislibuje. Ale ten se s králem ztratil, panence nic nezaplatil. – A zas jiná píseň začne: O zahrádce, s bezů kysti v podzimu kde padá listí, 242 o dcerušce vyběračné, jíž se sedlák nelíbí, ani krejčí, při své jehle že je márný jako stehle, ani mlynář bez chyby, na stavidle rozviklaném v karty hrává s hastrmanem; jenom jeden synáček hodí se jí: ovčáček; hloh až zkvete bílým květem u hořejší studánky, budou sobě celým světem s ovečkami, s beránky. Tak ta nota s notou splývá v melodickém souznění, doprovod k ní jemný zpívá kolovratů bzučení, jak když včelic roje rušné, okřídlených lesa strun, padnou na své pouti vzdušné zkvetlých jilmů do korun, neb jak vody šumí z jara přes jezů kamenná spara. Kolečko se otáčí, šlapadla je pohánějí, nad plnými potáči přadleny se naklánějí, předou nitku pavučinku, pokukují po Ječmínku, 243 k rychtářům též zabloudí, kteří přádlo rozsoudí. Píseň královnina kolovrátku.
A tu slyš, však neuslyšíš, třeba oddech v prsou ztišíš, neuvidíš, dívaje se, tajemný zkad zvuk se nese, jenž jak ptačí švítor tiká, jakby ze studánky prýští, tlumí se a hasna zniká, aby zněl zas chvilkou příští rozperlený prudčeji jak stříbrnou ručejí: Celinčin to kolovrátek zpívá tak, ten čarovný, na veliký lásky svátek hlasem staré královny, lidským hlasem, slovem lidským líbezným a melodickým. Ale nikdo nerozumí, cívečka co letíc šumí, jenom dva a oba tají, co se z písně dovídají: jenom král a Celinka u plného předýnka. Smutná je černá noc bez hvězdičky, takové námluvy bez matičky. 244 Letí včelka dokola, že matičku zavolá. – Kdepak jsi, dušičko? V země klínu? Ozvi se, ať tebe nepominu. Jsi-li v drvě zeleném nebo v kvítku červeném? – Sedla si včelička na vrbinu: – chvilku si na šáší odpočinu. – – Oj, ty zlatý ptáčku můj, synka mého pozdravuj! Pozvi, ať přijde sem v lásky hnutí ve dřevě probudit procitnutí, v tvrdém dřevě, studeném, v proutku vrbím zeleném. – Taková ta píseň byla; rozsmutila, zveselila Celinku i Ječmínka na králenku vzpomínka. Na mysli co oba měli, pohledem si pověděli. Kolkolem již kolovrat zastavuje šumný chvat, 245 cívky nesou napředené, sívou přízí navěžené panny soudcům ukázat. Rovná příze jako drát, každá stojí za dukát, rychtáři si pochvalují, v prstech niti protahují, posuzují, odhadují, a už běží novina: nejtenší je Cilčina. Z potáče dva budou zhlavce, zbude ještě na rukávce, ba přebude ještě znánkem na šáteček s tulipánkem. Pozvedá se s vínem sklínka, ve přípitku hlučném cinká: živ buď král i nevěstinka, kruž se dále žití běh, svadby budou o hodech! Perlilo se bílé ráno, nežli bylo pozpíváno, dobouřeno ve shodě po zjařeném národě. Zavřely se půle vrat, jak dřív zasnul starý hrad, a z lip vanul sirý dech přes slzičky po schodech. 246 Ruku v ruce semknuti dva tu stáli v pohnutí, stejně se jim srdcem chví nových dějů tajemství. Královninu duši v taji hledajíce vyhlédají, až den přijde nachový. Ta jim všecko dopoví. 247 XXIV.
Ječmínek se setkává se svou matkou.
Na vršině, na dolině, v ouvozové prohlubině, vrb kde kříby trčí stmělé, král i Cilka pátrají, naslouchají vůkol bděle, sladké jméno šeptají, a co srdce chtělo říci srdci v touze jásající, se rtů line se jim v blahu na vysněném štěstí prahu. „Tož mi pověz, jak to bylo, co tě ke mně přiblížilo, sladká moje milenko?“milenko?“ „Jako slunko, které svitne 249 znenadání zlatotřpytné skrz nebeské okénko.“ „Máš mne ráda láskou pravou, nehmotnou a odříkavou?“ „Smutek z očí tvých jde na mne v ono štěstí přenáramné.“ „Vrcholí-li, bývá klamné, a rub jeho dravý stesk.“ „Žiju dneškem, jeho lesk dny, co přijdou, ozáří mi.“ „V souboj se silami zlými byl jsem poslán určením, mátožným jen vtělením sobě zdám se tužeb země, pouhá forma její touhy, a můj národ v život dlouhý zkvést mnou čeká obrozen! Stačí k tomu krátký den, jímž je život smrtelníka? V nitra hloubi cos mi říká, že se mdlivým krokem beru toho dne již k podvečeru.“ „Ba ne, teprv jitro skvělo pro tebe se rozhořelo. Láska je, jak zaslouží, ve věčnost nám prodlouží.“ 250 „Věřím v ni, je dvakrát silný život v lásce nerozdílný, ale já jsem z jiných světů, neznám je mi pocel hebký mateřiných sladkých retů, vyrostl jsem bez kolébky, z tajemství jsem vyšel sluje, tajemství mne zahaluje, věříš i tu lásky síle?“ „Věřím.“ „Drahá, opakuj sladkou rozkoš této chvíle!“ „Tvá jsem, tvá, a ty jsi můj!“ „Kdyby vše měl osud zvrátit?“ „Sláb je naši lásku zkrátit.“ „Budeš se mnou v každém kroku?“ „S tebou na tisíce roků.“ „Slavný slib tvůj beru blah, už nás pranic nerozdělí, a ne na půl u svých snah, vyžiju ten život celý. Zjasnilo se přede mnou jitřní zorou příjemnou, temnota nechť za mnou vzrůstá, pojď a dej mi svoje ústa!“ 251 „Ach ne, ještě sečkej čas, dávný zákon nedovolí“nedovolí.“ „Jako slunce je tvůj vlas, žádoucí tvůj dívčí pas – –“ „Neprohřeš se ve svévoli! Hleď, dech sirý zavál poli, někdo živý dýchá tady setmělými k noci lady.“ „K slavné chvíli se nám stmívá, a krev lidská ve mně zpívá.“ „Hleď, tu vrba jako živá rozsochou se na nás dívá, matičku tvou hledali jsme, celý den tak bloudili jsme, ona si nás zavolala, aby nám snad požehnala. K vrbě klesám na kolena, je-li tady uvězněna.“ „Ještě dnes má budeš žena, byť jsi prchla světa krej...“ „Zadrž, synku, nelíbej!“ z vrby hlas se ozval jemně. „V štěstí své jste přišli ke mně!“ A z pně ve měsíčném jase šerá mlha vyhoupla se. A tu stála varovná matka víc než královna. 252 Ječmínek ramena vzpřáh’, k vidině té klesl v prach, rozvzlykal se dětsky prudce, celoval jí nohy, ruce. Na ňadrech mu hlavu skryla, potichounku hovořila srozumitelnými slovy, jak když vánek šeptá v křoví. Zkouška Ječmínkovy lásky.
„Reku můj, ty statečný, tenkrát prohrál’s mimo vůli, a meč lásky dvojsečný dvojbytost tvou dělí v půli. Dokud žil jsi nesobecky, úklady přemoh’ jsi všecky; proto růže z mraků padla, otrávený lásky květ, aby síla tvoje zchřadla, odolat jsi nedoved’. Símě kletby touto dobou k žatvě rychle dozrává, při shledání i nás obou rozloučení nastává.“ „Záhadná jsou vaše slova, matičko má přesladká!přesladká!“ „Tobě jen jsou ona nová, mně však stará pohádka.“ „Vypravujte, hořím touhou slyšet pohádku tu dlouhou.“ 253 „Ach, je krátká, z páru vět: otcem svým, ty syn, jsi klet.“ „Otcem, proč?“ „Tak chtěl to duch, který seje zlo a hroby, volných duší volný vzruch strhuje zpět do poroby.“ „Tomu zlu dál jíti zbráním, kletba zlých je požehnáním.“ „Nebyl zlý tvůj otec, synu, zmámen byl a ubohý. Tulácky jdem’ oba k zhynu v konci krátké úlohy. Zapuzena když jsem lkala v ječmeništi s tebou v klínu, dvojice vil přispěchala, odnesla tě v nočním stínu. Svaté lásky čistý vznět vlíbala jsem ve tvůj ret, do ňader ji vdechla všecku, aby spásou byla děcku. Kmotřenky, dvě dobré víly, darem svým tě podělily, ale kletbu potvrdily, ua tu zlomit není síly.“ „Díky, matko! Co dřív tmou halilo mi mladost mou, 254 smutkem rylo temným v ňadru, v jasném vidím obraze, znaje sebe v samém jádru k pravé rostu odvaze.“ „Co chceš dělat?“ „Silou zpit do posledu zápasit.“ „Chtěl bys?“ „Ano.“ „Pomoc vím: S lásky snem se rozluč svým. Opusť ženu...“ „Za tu cenu...?“ „Zkrušíš sudbu v jejím plenu.“ Tvrdé slovo jako skála padlo těžce znenadála. Děvče ze prachu tu skočí, horkých slz má plné oči: „Poslechni, miláčku můj, obětuj mne, obětuj! Matička když oběť žádá, odřeknu se všeho ráda, pro tvou zem a pro tvůj lid.“ 255 Vzpjal se král a stanul v pýše, děvče kolem boků chyt’ a rost’ silný výš a výše: „Budeme dva zápasit, já a ona, nikdy sám! A to tvrdě přisahám!“ „Podruhé tě vyzývám!“ „Pevněj stojím, nezmdlívám.“ „Hleď, ty ruce k tobě šinu, potřetí tě prosím, synu. Otcovu bys potřel vinu a živ zůstal pro otčinu.“ „Odpovídám slovem třetím: láskou celou nad prokletím zvítězímzvítězím, anebo zhynu.“ Měsíčná stříbrná zoře rozlila kol světla moře, rozhořel se v bílou šeř polí pruh i vrbin keř. Světlý úsměv na tváři královnině zazáří, rozkvétá v něm klid a mír po rovině v širošír. „Hleď, můj synku, s tebou jásám, pochybnosti všecky střásám, v zkoušce zlé jsi obstál správně mnou ti přichystané dávně, 256 svatá paměť mého rodu živa bude po národu tebou světle očištěna. Dožij vítěz i tvá žena!“ Slova její dozněla ve výkřiku obou dětí, jež si klesly do objetí, matka k nim se skláněla, hladila jim rusé hlavy, líbala jim bílá čela, v oči se jim zahleděla a pak tiše toto praví: Čarovný plášť.
„V svatby den, těl splynutí, klasy vaše budou sžaty, duch však přejde z prahnutí v pravý úděl svůj a svatý. Vím, lpí národ nadějemi a svým štěstím na tobě, musíš zůstat mu i zemi sluncem v jiné podobě. Hle, tu závoj, dárek vil, pokladem mi vzácným byl, neboť pod ním z nitra stromu vystoupit jsem mohla mhou, zjeviti se ledakomu na krok vůkol pod vrbou, závoj ten v plášť sešila jsem, v královský tvůj hermelín, užiješ ho sám svým časem. 257 V podstatu tvůj změní stín, abys moh’ se zjevit všude, pomoci kde třeba bude. Zůstaneš tak, živ a mlád, sluncem lidu dále plát, – – pojem pouhý v srdcích prostých nevtělený záhy hasne v pochybu a plachý ostych v začátku své dráhy spasné.“ „A co vy, má matičko? Vám nic není pro úlevu?“ „Tím se netrap, dušičko, nade mnou je plno zpěvu, stojím tu a poslouchám v těle stromu zeleného; z květů kolem radost mám, z fial u kořene svého, vichry chytám tvrdým pněm, dál a šíř objímám zem sterým v hloubi ramenem, a krev její kolotavě mízou vře mi v těle zdravě, krev mé země, matky všech, s níž mám jeden spolný dech, jednu duši, jedno tělo. Nejslavnější život žiju, víno mračen šťastna piju, z jara rašíc žlutobělo skoré věnce zmladlá viju, 258 oráče zvu, a když jdou, kývám na ně korunou plnou včel a jarní vůně: králka pravá na svém trůně. A zem držím objetím v prsti černé, sypké slídě, všecek vzdor jí zasvětím, nepustím jí ani pídě. Hleď, jsem šťastna! Daleký cíl tvůj stejně buď ti k blahu! Ke svému se vracím prahu – s bohem, děti, na věky!“ Shasla jako hvězdička Ječmínkova matička – vrba stála nakloněná, stříbrem luny postříbřená, dvacet ruk sevřených v pěst, pod jiskřením jitřních hvězd. 259 XXV.
Ječmínkova svatba. Hody, obřad královniček a konec kralování.
Toho léta lán i sad dal, co nejvíc mohl dát, tvrdé klasy o stu zrnech jako jantar zkanutý nakynuly ohnuty na všech políchpolích, ba i v trnech. Na sáh stébla rží a žit vysokým se lesem táhla, kosířů se blýskal třpyt, a srp syčel v les ten znáhla. Mandel houstl k mandeli, dlouhé vozy v zlatém prachu cestami se klácely v mateřinky sladkém pachu; cepy ryčně zazněly, a chléb voněl vlahým vzduchem. 261 Mlýny steré hučely roztočených koles ruchem v šumu vod, jež zakryty v olší tekly koryty. Slunce polibky jsa zrozen na vinicích kanul hrozen nalit těžce, omželý namodralou jinovatkou, hrušek zlatých tíhu sladkou jedva větve držely. Jabloně se blyštěly červenými líčky plodů v zřidlém listí, které žloutlo jak bronz vytepaný outlo zvěnčit kraj k velkému hodu. Na zahradách z trav se zdvihly kupy durancí a sliv, v kotlích vonnou jíchou jihly nad plameny. Kouře z niv po strniskách ploužily se přes úhory, vršky lysé sivou mlhou pomaly, s vůní trnek splývaly. Písně zněly u ohnisek, děti z rovných bílých třísek lizačky si strouhaly. V šikmém slunci hedbáv měkký přes pole a tiché řeky, přes pastviska, přes dědinky 262 táhnou bílé pavučinky, na topol i na pcháčí třpytivě se otáčí bájná příze Zlaté Báby, aby pod ní strom i chábí blaženě, ne v nevůli, na zimu si zdřimnuly. A juž ze všech bran a stran do Chropíně lid se schází k Ječmínkově svatbě zván. Šátky vlají s cest i hrází, pláště dmou se, s lomozem rachotí vůz za vozem. Tisíc stolů pod lipami prohnulo se mnohostí rosy nebeské všem v díky a i zemské tučnosti, vůkol voní perník samý, křeny se sladkými mlíky, z brunátných kýt pára vane přes medové makovníky vrchovatě narovnané. Hnědou jíchou v pekáči plují hejna hus a slípek, bledou révu vytáčí do plecháčů každý sklípek. V zelné vary dlouhou řadou tučnými se hady kladou s různým sokem v zápasy slavně slavné klobásy 263 v uhlazeně lesklých smyčkách jako v černých rukavičkách, ale nejvýš jako hora koláč z nevěstina dvora. Vítězně se vůkol dívá, žlutý ptáček na něm zpívá; dokola je k němu člupek, a dub shořel, než se upek’ v širé peci obrovské na to dílo mistrovské. Jako výtvor dávných bajek cukrových byl plný krajek, spon a mostů, obloučků navěžených v lehoučku, a kol kolem po kraji výdumky se kývají, perletí se bílou skvějí a jak zvonky vyzvánějí. Hle, chropíňská máje svěží vyšší je všech vůkol věží, do daleka zelená se, na ní šátek červená se. Země kvete na podzim.
A juž bouří koní trysk, výskot hlasů, pentle kmitnou, kolem krků v pevný stisk se stárky se družky chytnou a tak letí stojíce na vozech jak vichřice, v čele ten, jenž králem slujesluje, 264 ale králsky nekraluje. S opratí hrá v levici málo dbaje o své vranky, o řebřiny, o postranky, jako z růží kytici bělounkou a zářící tichým štěstím vnitřních svitů líbeznou svou dívčici k hrudi vine v něžném citu. A tak jedou dědinami, poli, brody, dolinami, ale na div divoucí v slavnou pamět budoucíbudoucí, kudy jedou, podél cest každá stromu ratolest odívá se květem pyšně, hruš i jabloň, sněžná višně, drobná švestka hvězdnatá, a jak v jarní zmladlé síle celá země květem bíle kolemkol je zaváta. Ba i z luk a z mezí hoří jako v zlatém obláčku petrklíče jarní zoří vedle křehkých naháčků; trávnic stříbro zablýsklo se z úhorův a se skalek, operleny v pozdní rose dechly kytky fialek, pupíčky jak zlaté myšky u struh sedly do řádky, 265 a tu slávu pampelišky štědře platí dukátky. Nediví se svojí zemi lid jsa sbratřen s divy těmi, práci dal, zem musí kvést sobě v slávu, jemu v čest. Dědinou jak průvod jede, mezi ploty potají záličky se chystají, stárek v čele chasu vede pod voničkou od stárky, bílé frčky na kordule blýskají mu s každé půle. Chlapci v rukou pohárky s vínem starým jiskry žhavé červenými harasy znenadání v chvíli pravé jízdu vozům tarasí přes cestu jim pentli pnouce, pohár o pohárek trouce ke cti svatby, králi v zdar, nevěstince v lásky čar připíjejí při zastávce, a král chase podarem platí tvrdým tolarem průjezd po záličné lávce. Širý kraj již projeli za hlučného veselí, letí zpátky ke Chropíni, 266 stotisíc kde hostů juž, žena k ženě, k muži muž, na svateb se sešlo svátky. V čelo stolu sedá král k nevěstince trochu zbledlé, družiček sto řadou vedle a sto stárků opodál. Mine den a druhý mine, v noci kolkol svítíce hoří kmenů hranice, a den třetí k sklonku plyne, neumdlen a znova zas co vře slavný hodokvas. Víno teče, řeč se pění, těžkým mísám konce není, až pak píseň vykvetá, těšitelka staletá, a družička u družičky pod věnečky zelenými v rukou s pruty vrbovými tančit spěší královničky – neboť teprv koncem jich přijde chvíle vytoužená, kdy králenka ve věncích pravá bude krále žena. Měl by váhat král, však spěje pro zelený májek sám a s ním v rukou k družičkám 267 postaví se v čelo reje, opravdový král on rád jejich krále bude hrát. V prostřed králka, čtyry panny drží prapor vyšívaný nad hlavou jí, červený, polním kvítím věnčený. Ztichl hovor, žert i plesy, smíchy tet i strýců vtip, ptáče slyšíš písknout kdesi v šelestivý oddech lip. Vyšlý z vlastní bytosti v duši lidu obřad vchází pochopenou svátostí, již tluk srdcí doprovází. Vystupují na špičkách stařenky, a vráskou tváří tichá jejich radost září v naperlených slzičkách. S točinkou již dvou a dvou plesá píseň o sokolu, o králi, jenž králku svou volá lesem vzhůru, dolů, aby vyšla rozmilá a nic pyšná nebyla. Králka vyjde, ale chromá, polámaná, ospalá, nemlátila žitka doma, 268 leč celou noc skákala u muziky, kde jí hráli na housle a na cymbály, bosé nohy pošlapali. A je chudá, chudičká, naše králka maličká, dejte groše dva nové na střevíčky jirchové! – Pásávala pode mlýnem, mývala se černobýlem, aby byla pěkná bílá a chlapcům se zalíbila. Jednou s ní jen král náš postál a juž za králku ji dostal, k dílu za to bude bdělá, – k tanci – jakby neuměla. Cibulenka, makulenka, z panenky je pěkná ženka, jak ta naše máje tenká, – ať ji král juž zobjímá, za královnu nám ji dá. Heja, hejsa, zatočme se, vrby se nám zelenají, na dvě strany prokvétají, veselme se! Letí v plese kolo dívek, uprostřed králka klečí jako květ, v dlaních líčko ukrývá, a král šatkem vyšívaným, 269 od králenky darovaným zlehounka ji ovívá. Stanula děvčata v reji, do kruhu se uklánějí, kde král ruku králce dá, ze země ji pozvedá, aby splynul v políbení s ní v tom slavném okamžení. Nízké slunko bezleské visí s klenby nebeské nad západem, který vra jak ohnivá proudem kra jícen v propast otevírá, a v ní slunko zvolna zmírá. Květů běl kol dokola rudým leskem plápolá, hoří stromy plny záře, hoří hrouda, travný svah, korouhvice na střechách, hoří vše i lidem tváře. A co v slávě západ has’, král své ženě objal pas, k boku stisk’ ji po reji pevněji a prudčeji, čarovný plášť matčin bera kolkolem a v dálný hon slavným hlasem jako zvon z hasnoucího mluvil šera: 270 „Bratři, v cestu dalekou poslán sudbou odvěkou blaha svého na vrcholu musím jíti zavolán přes požatý, sirý lán. Zůstanem’ však věčně spolu. Ženu vzav si beru vdovství v šťastné chvíli po království. Sobě věčný život dávám, kralování pochovávám, strašilo by jenom prázdně. Přived’ jsem vás z práce lázně k prazákonu sebekázně pro jiné být šťastným v sobě. Modly bázně leží v hrobě, nechť ztad víckrát nevstanou týčiti se nad Hanou! Pryč jsou páni, velitelé, znikli jako červík v hrudce, bratři zbyli v ceně celé a ti stojí ruku v ruce vrostlí v zemi, jež je živí plodnosti svatými divy. Z jádra svého silou svou dále v rozvoj porostou přes tmy nové, přes osudy, přes trudy a pohromy. K čemu král tu – leda v bludy, kde je králem svědomí! Tak jsem sílu kletby zchromil, jedový hrot její zlomil, 271 příští tulák, hle, tu jsem přece slavným vítězem. Věřím v světlo planoucí, věřím v lásku horoucí, věřím v lidství rozkvétání, světů nových, čistých sil, k nimž jsem sémě zasadil. Věřím v zářná vtělení velikých všech dychtění, věřím v písmo zlatých hvězd, které pevně u svých cest nezviklány stojí v šeři a, že zkvetou znova, věří. Věřím v zem svou široširou nejsilnější svojí vírou, ve vás věřím, bratři mí, v sílu vaši olbřimí, která nenechá se spnout do otrockých víckrát pout nikým, nikdy mrzkým hnětem ani duchem, ani světem. Věřím, v srdcích že vás všech budu živ jak jarní dech a že přijdu v každý čas, kdyby žal vás hnětl zas. Přijdu tajný v plášti svém matičkou mi spředeném skrze dvéře uzamčené těšit mdlé a zarmoucené. Slova má svým citem měř, a, můj lide, se mnou věř! 272 Hle, květ bílý opadává, lásce už se srdce vzdává, za to nově jak strom kvetu, ženo má, já na tvém retu....“retu...“ Shasla záře večera, spadla květů nádhera jedním vanem, náhlá sprcha. Zaražen lid dívá se za svým králem v úžase, kterak mhou kams v dálku prchá z královniček okruhu, rozplývá se na luhu s nerozdílnou svojí králkou, v zem se tratí šerou dálkou, s hrudou splývá hroudy král. A dav, jak tu v těsnu stál, s prosbou, křikem, hrozbou, rykem spěchá za svým uprchlíkem; ihned vatry kolkolem sterým hoří plápolem, rudé jiskry vyskakují, pochodně se zapalují, vzplanou polem, nepolem, vršinou se vyhupují: širodálném po kraji poprvé to zmizelého předobrého krále svého hledají a hledají, „kde jsi?“ „vrať se!“ volají. 273 Ale z polí, zmol i lad, pátravý kam pohled pad’, z dálky, po níž v touhách prahneš ale které nedosáhneš, pravda v báj kde zlatou splývá, Pohádka se vstříc jim dívá sivýma záhadnýma očima. 274 JAK JSEM HLEDAL JEČMÍNKA.
(DOSLOVEM K TÉTO KNIZE.)
[275] Rovina od Přerova ke Kojetínu podobá se otevřené dlani, proťaté jako vráskou c. k. priv. severní drahou cís. Ferdinanda. Řepa, ječmen, rýž (žito), zelí, žeto (pšenice), jabka a tak od repetice dál skáče kolem vás lán za lánem. V srpnovém parnu proměňuje se tato končina Hané v hotovou chlebovou pec, již slunce vytápí,vytápí a z níž cítíte pach čerstvě pečeného chleba a mazanců. Chropíňské nádražíčko, jakých je řada až k Brnu, jedva přikryje stínem několika lipek. A již čtu zde velkou modrou literou na lucerně: „Wychód.“„Wychód“. Polský pravopis tohoto nápisu přesvědčil mne, že jsem vskutku na Hané, kde by byl nebožtík Neruda lovil daleko bohatěji nežli v nápisech a návěštích matičky českých měst, Prahy, která si tímhletím též tuze hlavy neláme. Přede mnou vyhupuje se půlkruh 277 stodol, většinou otevřených a uprostřed nich v chatrné kytce zeleně vysoká věž Ječmínkova hradu, jenž náleží nyní arcibiskupovi olomuckému. Z „nádražní ulice“ jdou proti mně dvě dívky, odhazují sukně patami a tuze se kroutí. Jedna má otýpku povřísel pod paží, druhá nese velký žlutý džbán, zacpaný šátkem. „Jakpak, děvčátka, kudypak tady chodívá ten Ječmínek? Nepověděly byste?“ Obě přitáhly si stříšky šátků hlouběji na oči a vyhnuly se mi půlkruhem. „Kdo je to?“ slyším se tázat jednu. „E, jakése bzďoch“,bzďoch,“ odpovídá druhá. Není pochybnosti, jsem v centru vysokých škol moresních, jimiž Chropíň taktéž proslula,proslula a jejichž vliv je nepochybný. Po několika krocích ulice se rozdvojuje, zároveň vidím před sebou kutálející se mračno prachu a mlátičkami vydychovaného kouře. Celá ulice je zatarasena, sotva projdeš při zdi, plna hukotu a ruchu – mlátí se. Mlátička pojíždí od stodoly ke stodole, a za 14 dní může mít sedlák peníze za obilí i propity. Škoda té poetické hudby cepů! Neslyšel jsem jí zde nikde. Jakýsi úslužný hošík, jenž mi odpovídal spisovnou češtinou, ukázal mi cestu ke škole. Bál jsem se ptát se zde na Ječmínka, aby mi dokonce nenatloukli. Pěkná budova jednopatrová, čistá jak ze škatulky zrovna u kostela, pan nadučitel zdvořilý a milý, ale sám se v tom nevyzná a tím se nezabývá. To pan učitel tuhle, a už ho zavolal. No a pan učitel byl mi opravdu dobrým ciceronem, a vděčně ho zde vzpomínám – jenže o Ječmínkovi též více nevěděl nežli já. 278 Všecko nejlíp pověděl už a vyčerpal pan Otáhal ve svém spisku. Ale na zámek se podíváme. Potkal nás pan nadlesní a zápase trochu s českou mluvnicí vedl nás dále. Nikdo by se nenadál, že jinak nepatrná a stavitelsky zcela bezvýznamná budova chropíňského zámku, r. 1615 olomuckým kardinálem Dietrichsteinem vystavěná, chová v sobě tak vzácný poklad starých zbraní od nejrannějších pušek husitských až po pruské jehlovky z roku 18661866, i starých, umělecky rytých a broušených skel. Hotové museum jsou obě ty hořejší síně, z nichž v prvé menší k velkému tvrdému stolu Ječmínek jednou do roka zasedá, aby poobědval, kdežto druhá jest ohromná rytířská síň či lépe šalanda s krásným táflovaným stropem, pestře v polích pomalovaným štíty olomuckých biskupů a arcibiskupů i spřízněných linií. Barvy živě planou, a nad spoustami starého železa, kulí, lafet, dělových rour, houfnic, pistolí, oštěpů, sekyr, brní, helmic, plátů atd. tvoří strop skutečnýskutečný, visutý záhon nejfantastičtějších orchideí. Ale to nic, tady k tomu oknu se postavil jednou pan arcibiskup a střílel špačky – upozorňoval hovorný pan nadlesní. Přistoupil jsem k oknu, ale úžasem jsem ucouvl. Jaký to pohled? Kde se nabral v tomto hanáckém hnízdě, kde nic než kobrtáš na míle daleko přes samé brázdy jako šňůrky? Zdálo se mi, že jsem v ohromné výši, ač jsme překročili vcházejíce pouze několik jen schodů, pode mnou moře palaší, v němž tu a tam leskne se zrcadlo vodní, skupiny stromů, stinné aleje, pahorky a v dálce 279 planoucí skupina hostýnská, jako by ji někdo blíže sem přistrčil. Hotový glorietek v ohromném parku. Watteauův obrázek z pastýřské selanky. „Všecky špačci z celé Moravy hnízdí v tem palachu, milióny špačků, až se slunce zatmí“ – hovořil pan nadlesní, pohazuje puškou na rameně. „Jednou tu byl pan arcibiskup, to ten nebožtík ešče, a jiní páni, a já jich postrašil tema špačkama. Šli jsme kolem rybníka, a já z flinty bác, vyletěli jak mračno a křídlama šustěli.“ – „No a tak tady teda bývá ten Ječmínek,“ obracím člunek, což mi bylo do špačků, „nemohl byste mi ho tak trochu popsat, pane nadlesní, a jak že to jezdí?“ Podrbl se za uchem. „No, já ho neviděl, to dřívec ešče tak si chlapci povídávali, ale jezdí na koni obráceně okutém, poobědvá tuhle za tím stolem, objede třikrát lípu na zámeckém dvoře a je pryč. Nikdo ho nevidí, protože má ten plášť.“ Ejhle detail, obrácené podkovy, třikrát lípa objetá... povzbuzoval jsem pana nadlesního, ale ten už byl opět u špačků. „A co by řekli, já jim neublížím, sám mám jedneho v kleci, a ten křičí na ně, když se na podzim stěhujó: Lumpi, lumpi, lumpi!“ Pohlédl jsem zoufale na pana učitele: „Tuhle pan učitel povídal, že prý se Ječmínek narodil tady v Markrabině u hřbitova, je to vidět odtud?“ „Ach není, ale mužu jich doprovodit...“ Musil jsem se tuze bránit a děkovat, aby pan nadlesní ochotu svou neprodlužoval, neboť 280 tak bych byl hravě zvěděl, kde který špaček hnízdí, na kolika vejcích, ale o Ječmínkovi nic. Však s panem učitelem jsem měl taky svízel. Místo na Markrabinu vedl mne na jakési staré pohřebiště na Kuchynku půlhodiny od Chropíně, ale cesta nám dobře ušla tam i zpátky. Konečně jsem se potěšil, že jsem u pramene tradic, když jsme proklouzli úzkým krámem obchodu páně V. a navštívili starého pána. Staroch městského kroje i držení, intelligentních očí a výrazného profilu. Právě cosi psal u starodávného skládacího stolku. „Tak pěkně vítám. Viděl-li pak jste již naše sady Palackého? To je ještě má práce, dokud jsem starostoval. Včil jsem na véměnku“ – povzdechl si a máchl rukou. „A nevděku jsem se dožil, nevděku. Ale všecko sepíšu a napíšu, ať mají oni i děti po mně památku. Tuhle jsem už začal“ a podával mi objemný svazek svých memoirů. Ach bože, pomyslil jsem si, ten má zase jiného koníčka. Nešťastný Ječmínku, je to zakletí to hledání. Polichotil jsem memoirům i zásluhám starcovým a zarejdoval na Ječmínka. „Ani já už toho nésu pamětník, jak to povstalo,“ povídá p. V. „Ale na zámek k nám dvakrát do roka jezdí: o sv. Jáně Křtiteli a o novém roce, a v zámecké studni zas zmizí. Ale souvisle vám to nepovím. To neví žádný. Já to tuhle napíšu všecko, ať mají děti památku. Čas všemu přinde.“ Odcházel jsem stejně moudrý, jak jsem přišel. 281 „Ještě do radnice se podíváme. Napsal jsem historii Chropíně do pamětní knihy. To si musíte přečíst,“ pobízel pan učitel. „A snad tam bude radní K., ten vám poví něco nového.“ Viděl jsem radnici. Sice jen jednu světnici v chalupě pod šindelem, ale přece úřadní místnost s malou knihovničkou, velkou jarmarou, s bubnem na ní a s ostatním nábytkem. Ne všude na Hané najdete radnici tak milou. Radní K. zde byl. Mladý muž veselé fysiognomie, neodvažující slov. „Hledali jsme Ječmínka u pana V.,“ usmíval se p. učitel, „a jdem včil na vás.“ „To jste dali svini husle a oslu buben, dyž to nemá napsany, tak nic neví,“ rozřehtal se patrný soupeř pana V. „Ale vy se mélite. TenTen, co se tu narodil v Markrabině, to není ten pravý Ječmínek. Teho my neuznáváme.“ Hrklo ve mně. Toho oni neuznávají. Jakpak, a já jsem na něm založil celou pohádku. „Ne, to není ten. Náš je ten starý, co jezdí na koni obráceně kutém, to byl markrabě, ale pokazil se tu a utiskoval krajinu. To je ten Ječmínek.“ Trefil jsem na pravého muže s tradicí. Radostně jsem se zachrul. „No a, pane K., to mi povíte pěkně dokumentně, co všecko o tom víte, z gruntu.“ „Co, ešče cosi víc? To je přece dosť. Já to vím nejlíp, a víc vám nepoví žádné. Ten, co se tu narodil, není ten; to pletó Lóčtí, Ruprechtovští, Přerovští, Žalkovští, každé chce mět svyho. Tak se včil v tem čert vyzná. A vy ho 282 ešče potahnete do Prahy, to ho pak už teprv nepoznáme“ a smál se své poznámce. „Tak my známe toto: Ječmínek pré byl králem a zdržoval se často na chropíňském zámku. Ale ten stál jinde než dnešní. Jednou však nekeří nespokojenci začali proti němu brojit, což ho moc mrzelo. Svolal teda do zámku lid, vytýkal mu nevděčnost a pak řekl: Nechcu, nevděčníci, mezi vámi déle dlíti, ale budete mne ještě jednou hledat. Až mne najdete, pak teprve nastanou vám lepší časy. A zmizel – Zářičtí, Žalkovští a Břestští mosili mět neco extraextra, a tak povídají zas toto: Rodina Ječmínkova byla pronásledována, on sám narodil se v ječmeni, odtuď pré jeho méno. Stal se pak dobrým králem a přál svým poddaným. Ale páni proti němu brojili, a tu jednó král Ječmínek při hostině v zámku chropíňském se ztratil. Dosuď v zámku pré zůstalo pro 12 osob přichystáno. Ale to ste neviděl. Já taky ne. Včil z teho máte dva, naposledy tři a čtyry Ječmínky, každé jinači, hledéte si teho pravyho. A to je akorát to hledání.“
A vskutku nezbylo mi nic jiného. Žeň mé cesty byla tak žalostně skrovná a konfusní, že ji ani dosť málo nenapravilo pátrání mé v bisk. archivu kroměřížském, v museu brněnském i tamějším zemském archivu.
I starší zapsané tradice nadmíru se rozcházejí a různí. Všude viděti ono rozdvojení na Ječmínka v ječmeni narozeného a na starého Ječmínka, otce onoho. Má tudíž fantasie moderního pohádkáře úplně volné pole, aby dis- 283 jecta membra spojila, motivovala pověst a utvořila figuru tradici nejbližší. Badateli vědeckému, na něhož dosud čekáme, nastává pak tím těžší práce vyplést ze zamotaného klubka pravou nit. Není pochybnosti, že historický vztah pověsti této dlužno hledati mnohem dále v minulosti, než kam ji klade nejedna známka, zejména pokud se kroje týče. Ječmínek obyčejně chodí téměř tak oděn jako dnešní, již poněkud zmodernisovaný Hanák, s botami o blysknavých holeních, v šosatém kabátě a kloboučku. Pověst o něm zdá se však býti prastarou, stoletími obnovovanou a oživovanou pověstí z téhož kruhu, z něhož vzrostly české pověsti o Krokovi, o Libuši, o Horymírovi, a mateřským lůnem jejím zdá se býti přímo pověst o králi Svatoplukovi. Ten se svým tajeplným zmizením nalézá v Ječmínkovi obměnu, podmíněnou jinou dobou, lokálně přibarvenou, a chcete-li nejpozdnější výhonek na tomto stromě, najdete jej v pověsti o císaři Josefu a ještě nověji v povídání o korunním princi Rudolfovi, jenž nezemřel, ale jen zmizel před nepřáteli. Nejzevrubněji rozepisuje se o pověsti red. Otáhal v slavnostním spisku na pamět 25leté činnosti čtenářsko-pěveckého spolku „Ječmínek“ v Chropíni, vydaném v r. 1890. Ten uvádí tři bratry Přeruba, Bochora a Chropina, kteří se svou sestrou Hvězdou sídleli na hradě Přerubově v místech nynějšího Přerova. Když byli jednou na lovu, přepadli maďarští nájezdníci hrad, vyloupili jej a Hvězdu unesli. Ale bratři je dohonili a zle jim splatili. Aby byli 284 více chráněni, vystavěli si nové dva hradyhrady, a to Bochor Bochoř a Chropin Chropíň. Tehdejší markrabě moravský byl s bratry v přátelském styku a vzal si konečně Hvězdu za manželku. Ale zemřel bezdětek a po něm stal se Chropin markrabětem. To je předek Ječmínkův. Chropíňský pán, otec Ječmínkův, muž ve všem řádný, chrabrý, spravedlivý a s poddanými v lásce žijící, byl zvolen také sám za markraběte, neboť všichni očekávali, že povznese moravskou vlast k nebývalé slávě. Ale markrabí za krátko zhrdl, zpyšněl, zrozkošněl, hostina za hostinou střídala se na zámku. Manželku markrabího to velmi hnětlo, bylať k lidu velmi dobrotivá a štědrá, ale pomoci nemohla. Tak bujný život na chropíňském zámku strávil mnohý perně uspořený groš, poddaní nejen chudli, ale byli i týráni. Kraj ocitl se v bídě, Hanáci v zoufalství. A na hradě Chropíni pořád zvonily stříbrné poháry, chřestily kostky, cinkaly stříbrňáky, a lilo se proudem víno. Tu markraběnka, nemohouc déle snášeti takové hospodářství, ujala se lidu. Zprvu prosila, pak rázně připomínala markraběti jeho povinnosti. Marně. Markrabí se rozlítil a ženu svou z hradu vyhnal. Markraběnka utíkajíc klesla umdlena v ječmeni (dnes se tam říká v „Markrabině“, a místo ono nalézá se nedaleko nového hřbitova), kdež porodila synáčka. Milosrdné ženy z vesnice ji našly, ukryly a synáčka na památku Ječmínkem pojmenovaly. 285 I pak ještě markrabí pronásledoval ubohou ženu a děcko. Zmocnil se obou a dal je daleko zavézti do lesů, aby nikdy již nepřišel mu na oči jeho mravokárce. A nyní oddal se chropíňský pán bezuzdnému životu docela. Slavily se pravé orgie na chropíňském hradě, a nikdo nebyl, kdo by markrabího napomněl. Konečně ozvalo se jeho svědomí a nedalo se již utlumiti. Přišla lítost a smutek, touha pojala ho po zavržené ženě a po synkovi. Rozeslal služebnictvo na vše strany, aby po nich pátralo, vybral se hledat je i sám. Ale marně a nadarmo. Stop jejich nenašel,nenašel. Posléze v hlubokém lese na hoře Záboru na mýtině setkal se se stařičkým poustevníkem, jenž k němu promluvil takto: „Hledáš syna a ženu? Nehoden jsi manželky ctnostné, nehoden syna k vyšším záměrům určeného. Věz, že už nenajdeš jich ani neuhlídáš na tom světě. Neboť tak usouzeno jest. Až Morava se všech stran nepřáteli stísněna bude, tenkráte přijde Ječmínek s mocí velikou, rozptýlí nepřátele a osvobodí vlast svou od jařma cizého. Jdi a kaj se!“ Markrabí hluboce zarmoucen vrátil se domů, ale na pokání bylo již pozdě. Zapadl hluboko v neřest, srdce jeho bylo prázdno a pusto. Opuštěn bohem i lidmi vrhl se v zoufalství do zámecké studny. Jiná varianta uvádí, že markrabí kdys podvečer, když večeřel, přepaden byl takovou teskností, že nechav jídla vsedl na kůň a vyjel ze zámku. Od té doby se nevrátil, a marna po něm 286 sháňka. K tomu ovšem dobře by přiléhalo hanácké úsloví: Zmizel jak Ječmínek. Al. Jirásek ve svých „Starých pověstech českých“ zpracoval obě verse, i tu, v níž hlavním hrdinou jest mladý Ječmínek. Toho Chropíňští, Plešovští a Kyselovští neznají, ale platí zase pro Zářičské, Žalkovské a Břestské, jak jsem se již zmínil. Návrat Ječmínkův Hanáci stále očekávali, a když za císaře Josefa trochu se rolníkům ulevilo, bylo všeobecně věřeno po dědinách, že to přišel zaslíbený král Ječmínek, jímž byl císař Josef sám. Ten pak nezemřel a ukryl se mezi lidem, aby dobře činil. Vrchnostem a pánům se ovšem nelíbil, proto ho stíhali a hledali jako buřiče, který lid štve. Zvyk hledati Ječmínka panoval na Přerovsku ještě v letech 70tých, ale měl už význam spíše nenadálé a tajné policejní prohlídky. Ječmínka ovšem nikdy nikdo nenašel. Ten měl v každé obci své známé sousedy a k těm se uchyloval vždy v noci, když čeleď spala. Byl prostředního věku, postavy vysoké, v plášti z modravého sukna, s čepicí na hlavě a v dlouhém kabátě, maje modravé nohavice do bot. Popis jen málo odlišný od onoho, jejž jsem slyšel v Chropíni. Boty měl vždy vyleštěny jak zrcadlo, třeba že bylo bláto. Sám také nikdy nezmokl, to ho plášť chránil. Nemusil spáti, ani jísti, ani píti, a žádný ho neviděl, když Ječmínek nechtěl. Zjevil se najednou, vešel zavřenými dveřmi. Pohovořil, poseděl, potěšil, zlé i dobré předpověděl a zase zmizel, jak přišel, putuje tajemně dále. Byl všech utiskovaných útěchou a nadějí v lepší budoucnost moravské vlasti. 287 Skutečné prý případy návštěv Ječmínkových a císaře Josefa zaznamenal Fr. Bartoš v Čas. Mat. Moravské 1893 a v díle „Deset rozprav lidopisných“ (Olomouc 1906). Vypravovali mu o nich F. Zelinka, rolník z Louk na Malenovicku, a Jar. Gryc z Ruprechtova na Vyškovsku. Zejména tento případ je zajímavý, poněvadž se odnáší k roku 1840 a uvádí starce 80letého, žebráka, prostřední postavy s černým kloboukem, kaštanovým kabátem pod kolena a s koženou tobolkou, vycpanou spisy. To už je Ječmínek zmodernisovaný. Ten místo modliteb říkal rýmování a hovor prokládal francouzským „à propos“. Lidé viděli prý na jeho prsou zlatý kříž pod kabátem a věřili, že žebrák je Ječmínek–cís. Josef. Byl moudrý a udílel rady ve věcech náboženských i státních, také věci budoucí věděl a je předpovídal. Lev Šolc ve Zl. Praze (VIII.) mimo značnou řadu variantů zapsal nový příznak, že totiž Ječmínek se umí proměňovati, hned jsa pánem, hned zas mnichem. Zářící hvězdu má na prsou. Objevuje se na koni, jenž je bělouš. Moravská Orlice z r. 1869 14. pros. zmiňuje se zase o kožené kabele, s níž Ječmínek chodil. Na totéž naráží má báseň v díle „Morava svým Maticím“. Markraběte nazývá Bedřichem a jeho ženu Ludmilou. Moravské Noviny z r. 1860 naznačují místo narození Ječmínkova, zvláště pak o „Markrabině“ všecku tradici zajímavě zaznamenává Flor. Zapletal v „Českém Lidu“, r. XV.XV., str. 281. Vít. Houdek v díle „Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort u. Bild“ uvádí 288 pověst o Ječmínkovi ve spojení s pověstí o zmizení velkomoravského krále Svatopluka, ale připouští, že by jí mohl býti podkladem starý nějaký pohanský mythus. A zde myslím, že budeme vysvětlení nejblíže. Ječmínek je dobrým duchem úrody zemské a zdaru prací hospodářských, tedy blahobytu. Že zůstává stále nedostižitelný, je pochopitelno. Nic divno, spojuje-li se tento hmotný blahobyt jaksi s blahobytem národním v širším smyslu, a že se stává Ječmínek osvoboditelem z jakéhokoli jařma, tedy i politického a kulturního – národním hrdinou ve smyslu ruského Ilije Muromce a srbského Marka královice. Lid vždycky musí míti personifikovanou naději na lepší časy, to je v povaze jeho prostého nazírání. Tak povstali i bohové v době pradávné. Než ať je tomu jakkoli, má-li se vyplniti proroctví poustevníkovo na hoře Záboru, tož myslím, že by právě nyní byla na Moravě pro Ječmínka doba nejvítanější, aby se objevil a zemi osvobodil od všelijakého útisku. Ještě malou zmínku o chropíňských moresech, na něž jsem začátkem narazil. Ty jsou historické, proto také tak důkladné. Koncem XVI. stol. založili Mor. bratří na zboží chropíňském latinskou školu, do níž synové zemanští ze širého okolí na moresy (mores = mravy = vychování) posíláni bývali; kde škola byla, určiti nelze. Někteří praví, že v nynějším arcibisk. dvoře blíže zámku, jiní, že v nynějším zámku samém, jiní, že v bývalém hradě, který vystavěl Hanuš Haugvic z Biskupic v 2/2 XVI. stol. R. 1614 koupil chropíňský sta- 289 tek kardinál olomucký František Dietrichstein a bratrskou školu zrušil, založiv místo ní katol. školu národní, která asi pověst bývalých moresů bezpečně na dlouho uhájila.
*
Posléze mám za svou povinnost zmíniti se stručně o genesi knihy této. Tu děkuji především sl. IV. třídě České Akademie císaře Františka Josefa I., jež na jaře 1900 udělením studijního stipendia práci mi umožnila. Bylo mým úmyslem napsati text pro jeviště, librettický, ale v roce 1902 četl jsem v novinách, že hudební skladatel C. M. Hrazdira komponuje operu na libretto „Ječmínek“ od K. V. Prokopa. Nechtěje tedy konati zbytečnost, přerušil jsem své dílo, což se mohlo státi hned v r. 1900, kdyby mi byl p. K. V. Prokop dopsal, všimnuv si v novinách jednak zprávy Akademie, jednak literární noticky o mé cestě, v srpnu 1900 v Mor. Orlici i jinde uveřejněné. Já jsem o jeho práci věděti nemohl. Však po premieře K. V. Prokopova „Ječmínka“ v Brně dne 3. března 1904 rozhodl jsem se provésti práci svou přece, ale v jiné formě, a tak povstalo toto dílo, do něhož jsem se snažil vložiti více nežli pohádku. Nářečí vzdal jsem se úmyslně, neboť šlo mi především o požadavky umělecké; dialektologisování spíše cenu filologickou přikládám. Vidělo-li by se některému hudebnímu skladateli vhodným ke zpracování scenickému a hudebnímu, nevylučuji toho. Konečně snažil jsem se říci, že na Hané mimo oblíbené motivy: pastéře, cikány, kostel- 290 níky, sklinkaře, miškáře, pótě, sv. Jány, holby, cimenty, šrajtufle a p. je také poesie. Pro úplnost i pro uvarování možných snad domněnek o časových vlivech na některá místa této pohádky poznamenávám, že ukončena byla dne 4. ledna 1906, a jak ukázky z ní že uveřejněny byly dříve tyto stati: Ve „Zvonu“ 1904 úvod, tamtéž 1904 7. října kap. I., 23. pros. kap. III., 1905 24. února kap. IV., 16. června kap. VI., 28. července kap. VIII., 1906 kap. XIV. Ve „Zlaté Praze“ 25. list. 1904 kap. V.
291 VYSVĚTLIVKY.
Able = opěvaná milenka básníka Antary. Antara = arabský básník lyrický. baba Maga = lidové pojmenování klekanice. baně = kožené nohavice Hanáků. bedevi = kočovník arab. bje! = pobídnutí koní k jízdě. bombíky = kulovité knoflíky na kazajce. brda = nízké vrchy lesnaté. břístek = břest = buk. cymbálek, malení, lesňačka atd., hanácké tance starodávné. červené trny = vlčí trn, kustovnice (lycium barbatum). česnečka = oukrop (česneková plévka z vody). člupek = schůdek při peci, vůbec stupínek. dávám uctivost = čestné dary dávati, úctu prokazovati. dryčný = horlivý a zdatný pracovník, dryčná práce = horlivá, neúmorná, pilná. durance = dorancle, druh švestek. ferula = rychtářské žezlo ze šlach upletené, nebo i dřevěné. flanderka = kamizola. frčky = bílé knoflíky. háb = oděv. hadarij = arabský měšťák. hadí mlíč = pryšec (euphorbia). hamatný = hřmotný, těžký předmět. hlaváč = názvisko dětí podvržených, divých ženek a p. hraničky = místo, kde se sbíhají pozemky dvou osad neb dvou majetníků. hratva = zábavná, obyčejná podvečerní návštěva. Hrombaba = matka boha hromu, byla jí zasvěcena Macocha.
293 hromotřesk = netřesk (sempervivum). humno = stodola s mlatem i přístodůlky, také zahrada. hýlom, hýlom = začátek písně letniční, zpívané vyvolavači při jízdě králův. chábí = roští. Iktala = tvořeno symbolicky od arab. slovesa katala (zabil). jař = obilí na jaře seté. kocar = tatar, bič na krátkém topůrku. korhel, rozvera = špatný člověk. Kosíř, Břeščůvka = jména lesnatých vrchů. kostna = zbraň halapartně podobná. kříb = křovisko. kuvík = sýček. kysť = kytka, kytice. lankvara = lektvar, špatná tekutina, posměšná nadávka. lava = lavice. laz = nevzdělané místo půdy, lada. lizačky = dlouhé, z dřeva vyřezané lžičky, jimiž se vybírá švestková jícha z kotle na ochutnání. Luca = Lucie, ženská osoba chodící v předvečer na 13. pros. po domech, špatné přadleny tluče přes prsty vařekou, dobré chválí. makůvka = druh hrušek. Markrabina = jméno pole u Chropíně. márný = chabý, hubený, nemocný, nestatečný. Maří list = máta zahradní (mentha). nádovník = silenka nadmutá. nádrabí = nářadí, nábytek. nadrchaný = načechraný. Náklo, Bylany, Věrovany, Náměšť, Senice = osady na Hané. námel = ptačí chléb, obilní houba v žitě (claviceps). nastrmačiti = nalíčiti, nastrojiti, ledabylo na hromadu naházeti. názvisko = titulatura, pojmenování, přezdívka. nožka stračí = stračka (polní kvítko). oploť = plot. oščádati se = ostýchati se, býti na rozpacích. pálka = makovice. pcháč = bodlák, trn. placák = nabíraný, široký límec krajkový kolem krku. podlejčky = bílé plátěné punčochy pod koleny, jež vyčuhují zšíří dlaně nad holeněmi bot. potáč = plné vřeteno. potěrka, potírka = ozubený nástroj k oklepávání lnu (jede mu huba jako potěrka). povětrné duše bludné = duše utopených bývají v bouřlivých mracích. přílazek = stupeň, lavička upravená v plotě dvou zahrad, aby se mohlo přes plot snáze přelézti. Pučapka, Olšava, Romže, Sumice = řeky na Hané. pupíčky = upolín (trollius). pýř = pejr, pejřka (triticum repens), zhoubný plevel. rabuše = robotní práce v lese. réž = žito roba = žena vdaná, také statná dívka. rozcasnovati = rozedrati, roztrhati, rozchvátiti. rozjívený = rozdivočelý, divý, také rozpustilý. rozvernost = zloba, prostopášnost. sdrásnouti = prudce strhnouti.
294 sesí = sasanka, podléštka. skorý = brzký, časný, ranný. slak = polní plevel (svlačec). Smrtka = smrtholka, Morana, bohyně smrti. spary, spara = skalnatá, méně schůdná návrší. srstka = angrešt. stárek = mládenec zvolený k udržování pořádku a v čelo slavnosti o hodech i jindy. střízbý = střízlivý. střížaha = zakalený obzor v horkých suchých dnech letních. stupka = skleněná nádobka, kalíšek. šabala = vězení. šáší = husté roští, proutí, chvojí. Šperechta (Perechta) = mužská bytost (strašák), která chodí o štědrém večeru po domech a dětem, které se mnoho najedly, provrtává nebozezem břicho. Tafriel, Jechi, Aratron = jména pomocných duchů v lidovém zaříkávání. tenčice = plátěná, tenká košile sváteční. točinka = jistý vířivý krok tance. tolita = květina klejicha (asclepias), jinde jírnice (polemonium). trávnice = druh jahodníků na travných svazích. trnky = povidla. tulbon, piur atd. = slovce z lidového říkadla zaklínacího. vatra = hranice dříví zapáleného. včil = teď, nyní. věj = závěj sněhová, vánice. vlačihy = dvě dřeva u pluhu, na nichž se pluh vleče z pole nebo na pole. vlha = žluva zelená. vrapy = náběry, záhyby. výdumek = vyfouknutá skořápka z vejce. záličky = zvyk při svatbě. záličná lávka = místo, kde cesta svatebčanům chasou zatažena. zámět = závěj, nametený sníh. Zámoraví = krajina za řekou Moravou na druhé straně. zápala = zvláštní tvar červánků při západu slunce. zhlízeti = mračiti se, zle pohlížeti na někoho, hněvati se. Zlatá Bába = dobrodějná bytost bájesloví slovan. zlatohlávek = zlatobýl (solidago). zmola = rokle. zvetiti se = vzpamatovati se, povznésti se, sebrati se. žarouch = blatouch (calta). žito = pšenice. žloutvíček = orsej (ranunculus ficaria). žudr = zděný výstavek před vchodem do statku.
295 OBSAH. (Uzávorkovaná číslice znamená stránku.)
Verše úvodnístr. 5. I. Počíná se vypravování o hanáckém království (9). – Přichází Cizinec mezi Hanáky (11). – Cizinec velebí jiný způsob panování (13). – Cizincovy dary. Kouzelné zrcadlo (14). II. U krále Hanáků. Další nástrahy Cizincovy. Posměšná písnička (19). III. Vodník a Klekanice vypravují si o změně králova smýšlení (25). IV. Sny královy: o výroční obřadné jízdě, o námluvách, o svatbě (31). – Cizinec, proměněný v upíra, dokonává svůj úklad (36). – V. Začátky nového panování (41). – Král ukládá lidu daně (44). – Král zavádí v říši vojenství a odvod (48). VI. Stavba královského paláce. Plivník stěhuje se uražen od krále (51). – Vodník setkává se s královnou, snaže se ji unésti (57). – Královna, pocítivši v sobě nový život, vzmužuje se a zahání Vodníka (62).
[297] VII. Smutek chodí Hanou. Rozhodnutí kováře, strýce královnina (67). – Další porady královy s Cizincem (70). – Cizinec navádí krále vzíti Hanákům i jejich pozemky. Rozhodnutí o robotě (76). – Cizinec upozorňuje krále na těhotenství královnino a jitří ho proti děcku (78). – Cizinec vzbudí kouzly v srdci králově touhu po jiné ženě (80). – Cizinec zaváže krále přísahou odpuditi královnu i dítě (87). VIII. Rychtářové přišli ke králi stěžovat si na útisk (91). – Král připraví sedláky o jejich polnosti (94). – Král přemůže odboj (97). IX. Král zrušiv platnost „Práva“ ustanovuje své nové úředníky (101). – Král lstivým povýšením získává sedláky (103). – Král na znamení jich hodnosti dává šafářům karabáče (105). – Královna vysvobozuje kováře (107). X. Královna těší lid v jeho smutku (109). – Role neobdělávají se již s tou chutí jako dříve (111). XI,XI. Sněm čarodějnic. Úklad Vodníkův a Klekaničin (115). – Novorozený princ má býti vyměněn za děcko Vodníkovo (120). XII. Víla Ječná a Vrbka smluví se pomáhati lidu a královně (125). – Kolo vil polních, lučních i lesních (126). – XIII. Lid začíná se bouřiti proti útisku (135). – Příjezd cizinky (137). – Havrani přepadli duhového ptáka (138). – Původ zhoubného polního plevele (139). – Královna čelí králi v zájmu lidu (141). – Královna obviněna z kouzel (144). – Král prokleje královnu i její dítě a rozkáže vrhnouti ji do Macochy (147). – Královna unikne ze hradu (148). – Králův nezdařený svatební kvas (150). – Znamení na nebi (151). XIV. Ječmínkovo narození (155). – Víla Ječná a Vrbka ujmou se Ječmínka (156). – Předpověď víly, že Ječmínek zdolán bude láskou (160). – Víla promění královnu ve vrbu (161). XV. Změna života za nové vlády. Rozdělení na stavy (163). – Král shromažďuje cizí šlechtu. Různé vrchnosti (164). – Kvasy na hradě (169). – Král nepožívá radosti při svém panování (170). – Král jezdí Hanou pátraje po královně a jejím synu (171). – Do země stěhuje se nový mrav (172). – Hanáci netančí svých tanců (173).
[298] XVI. Hanáci zahánějí žal a smutek v kořalnách (175). XVII. Kovář se vrátí se zprávou, že nalezl prince Ječmínka (179). – Kovářova zpráva. Ukryt Ječmínkův a Ječmínkovo vychování (181). – Král jest znepokojen zprávami o Ječmínkovi. Zrádce (183). XVIII. Výprava králova za Ječmínkem (189). – Dohoda žoldnéřů (191). XIX. Král se setká se svým synem. Králův konec (195). – Jezdci přidají se k Ječmínkovi (199). – Uvítání Ječmínkovo na Hané. První činy Ječmínkovy (201). – Očarování země zmizí příchodem Ječmínkovým (202). XX. Vodníkova beseda s Klekanicí a jeho zápas s vilou Vrbkou (207). – Vodník popisuje královu dušičku (209). XXI. Sucho na Hané. Ječmínek zahání krupobití Cizincem přivedené (217). – Příznaky bouře se zjevují (219). – Cizincova růže (226). XXII. Ječmínkova láska (229). XXIII. Přástka na zámku a volba Ječmínkovy nevěsty (237). – Píseň královnina kolovrátku (244). XXIV. Ječmínek se setkává se svou matkou (249). – Zkouška Ječmínkovy lásky (253). – Čarovný plášť (257). XXV. Ječmínkova svatba. Hody, obřad královniček a konec kralování (261). – Země kvete na podzim (265). * Jak jsem hledal Ječmínka275 Vysvětlivky293
E: ph + jf; 2002 [299]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vilímek, Josef Richard; Unie
(Nakladatel Jos. R. Vilímek v Praze. Tiskem Unie v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 300