PŘEDZPĚV
[9]
V tmách nejhorších, jež vládly duším
všech věků, chvěl se bílý jas
jak hvězdný průsvit nad ovzduším
a tlumen, dušen neuhas.
To touha byla volně žíti
a nitro své si řídit sám,
své vlastní Pravdy příkaz ctíti
a Světlem vlastním čelit tmám.
Za Pravdu světlou lány věků
jsou rudou mízou bohaty,
za Lásku světlou ke člověku
mluvila oběť Golgaty.
Však marna byla – doba míjí,
a příkaz Lásky zašlapán,
Řím Kristův pouta lidstvu svíjí,
a světem vládne Vatikán,
jenž beránky měl bílé pásti
a Boží Láskou duším vlásti –
ne pastýř duší – těl je pán.
A lidstvem občas vzplanutí šlehne
jak očistné blesky oblohou,
[11]
krev žhavější v žíly otroků vběhne,
však řetězy střásti nemohou.
To seménko síly pozvolna klíčí,
než z půdy se vzepne pevným pněm,
až posléze šíj se přece jen vztyčí,
a povstane člověk, Bůh je v něm.
Dva muži jdou, ten v pyšné slávě
od jihu kráčí k severu,
jest oděn v násilníků hávě,
ctě světských knížat nádheru.
Nehříšný hříšník, svatý, silný,
nástupce Kristův, jediný,
s korunou trojí, neomylný,
uprostřed skvělé družiny – –
a jemu v ústret skromnou poutí
z Čech sluha Páně přichází,
chtě hlasu srdce poslechnouti,
ctě Pravdy Boží příkazy.
Je chud a prost, však silen vírou,
a zákon Páně jeho štít,
je sám, však vlastí šírošírou,
slyš, tisíce s ním srdcí bít,
12
Ti dva, ten primas v hermelínu,
a on – dva meče sobě vstříc.
Z Čech tisíc očí hledí k Rýnu,
a vlast se chvěje čekajíc,
zda zvítězí, zda nepodlehne
a svést se nedá ze svých práv.
Zda z poznané se Pravdy nehne
a do vlasti se vrátí zdráv.
Hlasy světla:
Utište se v nepokoji,
přišla chvíle spásy vám,
krásný duch neklesne v boji,
slunce vzchází proti tmám.
Požehnání čin se chystá
toho, jenž se neleká,
k slunné výši vznese čistá
víra zase člověka.
Sbor temnoty:
Sedmerou klatbou ztížím tvé čelo,
řetězy spoutám ruce tvé,
13
strádáním zničím ducha i tělo – –
Můj jsi! V mé moci strašlivé.
Hlasy Pravdy:
Kvítím sypte cestu apoštolu Páně,
nezlekán jde, vyšším hlasem povolán,
zmučte jej a zkrušte, poplvejte skráně,
vítěz bude přece slavný, nezdolán.
14
ODDÍL I.
(Děj v Kostnici dne 6. července 1415.)
Mistr Jan Hus na popravišti.
Kostnický lid, muži a ženy.
Čeští pánové a jejich komonstvo.
Jan z Chlumu, Václav z Dubé,
Petr z Mladenovic, Jindřich Lacembok
a jiní. Říšský maršálek,
Haupt z Pappenheimu,
falckrabě Ludvík.
[15]
Byla sobota a vlahé ráno,
město vzbudilo se, šuměl Rýn,
padla mha a od jezera táhla
chladná vláha nepřátelsky zlá,
ale vězeň gottliebenský pevně
k ohnivému trůnu kráčí, král.
Sen měl poslední své noci,
viděl Betlém svůj, kdež kázal
v Praze zástupům svým věrným,
viděl dav se bouřně rotit,
v Betlém téci jako zkázu,
milé obrazy rvát se zdí,
že pust jako rozvalina
Boží dům stál v temné noci.
Ale záhy prostorou nebes
rozlily se zářivé lesky,
slunce, slunce, veliké slunce
do tmy šlehlo, zjasnilo všecko.
Betlém září, malíři jsou v něm,
nové krásné obrazy tvoří,
v barvách svítí na stěnách kaple.
[19]
A lid spěchá, jásavá píseň
městem zvučí: Alleluja!
Co sen zjevil, to se splní:
vejde v slávu z utrpení
ten, jenž snil jej v těžké trýzni.
Radost, síla, odhodlání
září z očí apoštola,
a vlast v dáli spásu čeká,
lidstvo bude vykoupeno.
Nezdolán a nezlomen,
nepoučen, neodvolav,
poplván jde bratr Kristův
silný v sobě pravdou svojí
pravdě vydat svědectví.
Volný duch rozpíná křídla
v nové doby červánek.
Sbor kněží:
Ejhle kacíř! Odplatu měj!
Kdo na zemi hledá anděle,
20
toho jen pošletež do nebe!
Sápal’s papeži korunu,
sluhy Boží vinil’s z hříchů!
Zatracen buď, zatracen! –
Učiň zázrak, Hospodine,
jinak zhyň Hus, zhyň!
Lid:
Zhyň Hus, zhyň!
Čeští páni:
Rýn váš nemá vody dosti,
by smyl soud váš krvavý!
Lid:
Zhyň Hus, zhyň!
Čeští páni:
Hanba vám, proradní rušitelé klejtu,
katové krutého násilí!
Tak vedli nevinného zkvetlým luhem,
kde lípy, na vlast sladká vzpomínka,
21
jak bílé svíce plály v letním slunci.
Tam na prostranství v stínu za kostelem
plamének šlehal rudě rozdmýchaný,
v něm knihy kacířovy svíjely se
tak zatraceny jako jejich tvůrce.
Pohlédl na ně, jak je plamen sžíral.
Tu tichý úsměv jako bílý motýl
mu na rty slétl: Marno, marno, marno!
Jen pergamen a papír zhyne spálen,
však svatá Pravda, ta je nesmrtelná,
má věčný život, nikdo nezhubí jí.
Na černém koni císař ujíždí,
je zardělý, neb cítí v hloubi vinu.
Jeď, císaři, ty budeš z mocných těch,
jež národ věkověčně proklíná.
Tu stojí kůl a hranice již čeká,
poduška měkká v lůně ohnivém.
Je sedmikrásek v trávě rozsypáno,
a skřivan v modré výši hlaholí. –
Tak na trůn ohnivý vstoup Mistr Jan.
22
Říšský maršálek:
Zachraň život, odvolej!
Zachraň s životem i duši!
Jan Hus:
Poučen o bludu, rád vše odvolám!
Nepoučen, zemru stejně sladce
v Pravdě Boží, kterou hlásal jsem.
Hlasy zbrojnošů:
Kacíře řetězy sepněte,
ať zhyne, ať zhyne, ať zhyne!
Jan Hus:
Ještě těžší řetěz Kristus měl!
Bůh můj svědek proti křivým svědkům.
Učil-li jsem bludu, neb jej kázal,
rád jej doznám, jenom poučte mne.
Nejmilejší moji....moji...
Lid:
Palte kacíře, palte!
Nedbejte nového rouhání!
23
Říšský maršálek:
Zachraň život, odvolej!
Čeští páni:
Co odpovíš, co odpovíš?
Hledíme k tobě, k ústům tvým,
jak otevrou se před plameny hrůzy?
Vlast volá k tobě, by ses navrátil
zpět v náruč její, jak ti zaručil
klejt císařský. Však pamatuj,
že s pyšným čelem musíš jít
jak vítěz, který slabost nezná.
Co odpovíš, co odpovíš?
Jan Hus:
Co řekl jsem a jak jsem psal,
co zákon Boží činit kázal:
vyvésti lid náš z hříchů.
Na pravdě té, které jsem učil,
chci trvati a pro ni život dáti!
Lid:
Rouhá se kacíř, arcikacíř!
Zapalte víchy! Zhyň Hus, zhyň!
24
Falckrabě Ludvík:
Odsoudil ses, Huse, zhyň!
(zatleská)
Jan Hus:
Umírám vesele v pravdě své,
Ježíši Kriste, již k tobě jdu!
Pro tvé přesvaté evangelium
pokorně nesu soud lidský.
Vzdálené vlasti mé zvěstujte,
že nebyl jsem si nevěren...
V tebe, Hospodine, doufám,
slyš mé volání,
nakloň ke mně ucha svého,
propůjčiž mi pomoci své,
v slávu svou mne uveď k sobě,
buď mi hradem pevným,
skalou pevnou, pro tvé jméno!
Dnes mne lidský oheň tráví,
ale labuť vzlétne záhy
z prachu mého, zpívat bude
píseň moji osvobozující...
Pane Ježíši Kriste – – – –
25
Lid:
Ať zhyne, ať zhyne, ať zhyne!
Palte kacíře v prach a dým!
Jan z Chlumu:
Bolest a hněv nám srdce rve!
Bezpráví volá k nebesům!
Buď s Bohem, Jene, na nás spoléhej,
my věrně vytrváme v Pravdě tvé!
Teď spěšně na kůň sedejme!
Z ciziny proklaté, jež vzala nám,
co ze všeho nám bylo nejdražší,
již domů, domů! – –
Václav z Dubé:
Nepoučili, ale zavraždili!
Již vzhůru do Čech k nám
chystati odplatu,
potrestat věrolomce!
Jindřich Lacembok:
Chystati odplatu,
potrestat věrolomce
a kalich zvednouti až k nebesům!
26
Lid:
Chvalte Hospodina,
zhynul antikrist!
Belzebub v pekle
má již společníka.
Chvalte Hospodina!
Několik žen:
Ba ne, já viděla jsem jiné.
Tak svatý umírá, jak umřel on.
Když plamen vyšleh a dým svál,
stín bělostný, tak božsky známý,
se sklonil k němu tváří v tvář.
Lid kostnický:
Ha ha ha, babské vidiny,
černý pták vylít mu z úst,
hahaha, hahaha!
Spalte vše i šaty jeho, kosti spalte,
sebeřte popel, vše to shrábněte
do prášku posledního!
Nic Čechům nenechte uctívat modlářsky!
Pryč s tím, pryč, do Rýnu, do Rýnu
na věky věkův amen, amen!
27
ODDÍL II.
V německých horách, v lese bavorském.
Čeští páni s komonstvem
vracejíce se z Kostnice do Čech
rozbili noční tábor.
[29]
Jako vichor letí přes hory a stráně,
pověst šíří se o mučeníku Páně,
hlouček českých svědků, přátel kalicha,
do Čech se zlou zvěstí kvapem pospíchá.
Krev jim prudce bije bolestí a hněvem,
tváře rdí se studem, zraky pomstou žhnou.
Mlčky tábor rozbili – jich ústa zpěvem
jako jindy zahlaholit nemohou.
V lidském ňádru bouře – vůkol však je klid.
Dřímá les, a měsíční se line svit
tichounce a laskavě a nevědoucí,
proč ta srdce česká bouřně musí tlouci.
Tábor spí, v té bílé záři
strážní ohně blýskají,
ale ve snách dál se sváří
žal, hněv, pomsta potají.
Stráž:
(volá):
Ha hó!
33
Jiná stráž:
Ha hó!
Ozvěna v horách:
Ha hó, ha hó!
A zas ticho dokola,
ani ptáče nezvolá,
ani lístek nezašumí
do hluboké noční dumy.
Pozhasínal hvězdný lesk,
hluboká tma jako stesk.
StrážeStráže, bděte! Nezasněte! –
Sen jak noční růže kvete. –
A tu viz v hlubinách prostoruprostoru,
jak by se rozlily peřeje zlaté.
Což je to svítání? V táboru
stráže ta jasnota mate.
S nebeské výšiny postava bílá
se blíží, oj, známá tvář:
tvář trpitele, tvář ta milá,
34
však trpitele, jenž byl věčnost spatřil,
nad čelem svatozář
mučedníka, jenž se s Kristem sbratřil,
a věnec z růží purpurných
kol skrání svých.
Zjev blíží se klidně
a zírá vlídně
jak hvězdy zrakem planoucím
a horoucím.
Stráž:
Ha hoj! Vstaňte!
Jiná stráž:
Vzhůru! Vzhůru!
(zjeví se ozářený stín Mistrův.)
Jan z Chlumu:
Mistře náš, učiteli, otče náš!
Svatý, svatý, svatý!
Přišel’s promluvit k nám s nebe,
jež teď vlastí tvou?
35
Václav z Dubé:
Z věčnosti k nám tě láska vede.
Ó potěš, posilň, zvedni nás!
Petr z Mladenovic:
Před tebou klekáme, posloucháme
jak Boží příkaz slova tvá.
Zjev Jana Husi:
Nejmilejší bratři moji!
Musil jsem z věčnosti se vrátit k vám
naposled ještě, do vlasti když jdete.
Pozdravte zemi mého žití,
pozdravte věrné od věrného,
jenž je zbaven muk ve slávě Boží.
Že Pravdu hledal jsem a hlásal
a miloval a Pravdy bránil,
jsem Pravdy věčné host i slávy.
Tak čiňte též!
Nejmilejší moji, milujte se!
Opakujte vzkaz můj, lidu mému.
Braňte pravdy, každému ji přejte,
dobrých násilím tlačiti nedejte,
36
nedejte se klamat poslům hříchu,
za hlasem nitra svého jděte,
za volnosti hlasem k svému vykoupení!
Ať bijí Vás a tepají,
nebojte se! Pevně stůjte,
vlast oslavíte silou pravdy své
a do hvězd zvednete ji ke mně.
V radosti nebes shledáme se příště
a v království jejím u božího trůnu!
(Vidina mizí.)
Čeští páni:
Slyšte, slyšte evangelium
beránka umučeného!
Poslední vůle světce našeho!
Zapuďme spánek, urychleme vzkaz!
Strhněte stany, koně sedlejte,
noc bude dnem nám v záři nebeské!
Ku Praze přímo, přátelé!
Jak mizí oblak, zjev se rozplynul.
Hlas sladký dozněl, v dálkách pohynul.
Tábor zní klopotem
37
a koní ropotem,
zadula vichřice
z černého mraku,
jezdcové kvapíce
zář mají v zraku.
Mrak s mrakem v zápolu,
tak letí pospolu
rachotem bouře a zkázy
po pláni, pralesa srázy
blesky jim na cestu plají,
hasnou, se rozžíhají.
Dále jen, dále, blízek cíl,
když sis jej touhou přiblížil.
Minula bouře. Svítá již den
po mračné noci vyjasněn.
Na východě, hle, již záplava
do růžova zlata měňavá
v šípy ohnivé se rozhořívá.
Slunce vzplálo, a pták zpívá. –
Na obzoru město, zjev to přesladký,
věží stem se tyčí jako z pohádky,
38
Praha, Praha! Jezdcův cíl
na pláni se v slunci objevil!
Kyne jim a láká
jako hnízdo ptáka,
hoří zlaté lesky bání
v slavně tichém rozdnívání,
Vyšehradu zářný týn
pozdrav kyne městu v klín!
Lehounký šlář modravý
stoupá výše z Vltavy
v jitřních zvonů znění tklivém
rozhoupaných jako divem.
Záhy budou v poplach bít,
zvěst v ně padne, budou hřmít,
děj se bude slavný dít.
Celý svět jej zaslechne,
z hloubí ňader vydechne,
labuť bílá, mučeníkův duch,
odtud vzletí v očištěný vzduch
přes úhory nové úrody
osvobodit národy.
39
ODDÍL III.
Děj v Praze.
Slyšení u krále Václava.
České poselstvo z Kostnice.
Král Václav. Královna Žofie.
Průvod českého poselstva
z Kostnice přibylého
s pražským lidem na Vyšehrad
a na dvůr královský.
[41]
Zavířilo moře bez hrází,
v břehy bije, bouří, šplíchá.
Stohlasá zvěst Prahou prochází,
plameny všem v mysle dýchá.
Zhynul Jan! Tisíců vzrývá hruď:
Proradcovo slovo kleto buď!
Proud se valí s neblahými
svědky vzhůru ke králi,
k pomstě ať ho zvěstmi zlými
na odvetu podpálí.
Lidu nestačí královský sál,
kolkolem se rozlil sotě:
„Ryšavý satan!“
„Mistra zklál!“
„Věrolomec!“
„Zahyň v psotě!“
„Pecte mnichy!“
„Papežence!“
„Na kláštery smolné věnce!“
„Ohňový křest jim!“
„Za beránka!“
[45]
V síň otvírá se úzká branka,
král přichází i s královou.
Je ticho v davu, stojí, zírá,
jak jasná paní z oka stírá
slz hojnou rosu perlovou.
Král Václav:
Vítám vás, pánové, z daleké cesty!
co dálo se s Husem, povídejte nám!
Klejt přece císaře měl Římského
a milého bratra našeho!?
Jan z Chlumu:
Mistra Jana není již!
Královna Žofie:
Můj učitel a vůdce v čisté víře,
kazatel pravdy, rádce, utěšitel!?
Jan z Chlumu:
Potupně zhynul jako kacíř
v dýmu a plamenech, zpívaje,
posměšně korunován, svázán řetězy,
46
však v síle přesvědčení svého
nezlomen a na vás vzpomínaje...
Královna Žofie:
Rve bolest srdce mé,
hněv jitří mysl mou.
Ta potupa šlehá nás,
tebe, králi, národ celý.
Však vypravuj dál, pane Jene!
Jan z Chlumu:
Odsouzen bez soudu falešným svědectvím,
jen obviňován, ale neusvědčen.
„Zhyň, Hus, zhyň!“ biskupové, mniši, lidé
zběsile křičeli, a císař rděl se v tváři.
Pak na Brühl k hranici jej vedli,
a skonal v kouři hledě k západu,
žalm zpívaje až do poslední chvíle,
co nad hlavou mu skřivan hlaholil.
„Vzdálené vlasti mé zvěstujte“ –
tak děl – „že nebyl jsem si nevěren.“
A když jsme vraceli se tryskem domů,
tu v nočním táboře se zjevil nám,
47
byl jako slunce oslaven a svatý.
Vše, co kdy kázal, psal a zač i umřel,
to máme ctíti a se milovati.
A báti nemáme se, věrní Pravdě,
jíž hájit máme třeba proti všem.
Václav z Dubé:
Nic vlasti nevezeme na památku.
On hrobu neměl míti, popel jeho
a zbytky všecky vmeteny v proud Rýnu.
Jen paměť jeho míti můžem
a příklad silné duše v přesvědčení,
ty kážou odvetu a pomstu svatou.
Za mučenický jeho skon a za urážku
celého národa chcem nepřátele bíti.
Čeští páni:
Moudrosti tvé se tážeme, královský pane náš,
potupy smýt-li chceš, svoji, jeho i naši.
Tvými jsou meče, jež svíráme k odvetě v pochvách,
tvými jsou statky, jež máme a dáme vždy rádi.
Rozhodni, veď nás, chcem pomstíti potupu vlasti,
nelzeť nám mlčeti, čest-li je koruny v sázce.
48
Král Václav:
Dík vám, páni! Všechno rozvážíme,
na snesení sněmu předložíme.
Bohda nedá ponížiti král
lidu svého v jeho učitelích.
Mistr Jan tkví v naší věčné lásce.
Rozhodneme po právu i pravdě.
Královna Žofie:
Již rozhodnuto v srdci mém!
Žeť, družky moje, přisvědčíte?
České paní:
Šel čist a silen vůdce náš,
a s nebem šlechetnosti v ňádru.
Šel za myšlénkou nejvyšší
nového člověka zde stvořit.
Rek slunných výšin, krásný duch
tak spoutal srdce prosté ženy
svou vroucností i královen.
Svým slovem zléčil duši bědnou
a mysl skleslou pozvedal.
Že stal se Pravdy mučeníkem,
49
nám v svaté bude památce.
Na oltář svůj jej pozvedáme
pro věčný čas i budoucí.
A jeho jméno zníti bude,
co bude národ jeho žít,
a Pravda jeho v duších kvésti,
co bude celé lidstvo žít.
A ze hradu v město zas lid se hnal,
šíř plameny jitřivé nítě,
plam kostnické hranice v Praze plál,
všem k odvetě horoucí svítě.
Vzduch očistný zavířil, zazněl zpěv –
to zástupy k Betlému táhly.
Jak omládlá míza se pěnila krev
soud vynésti krutý a náhlý.
Zná najednou národ své škůdce zlé,
když perutě volnosti cítí.
Tu prastaré řády a prohnilé
se v základech započnou chvíti.
Skupina konšelů:
Klid, jen zvolna uvážlivě,
50
násilí se uvarujme,
moudří buďme v těžké chvíli,
moudří buďme, přátelé!
Skupina mistrů
a bakalářů:
Alma Mater žehná jemu,
jazyk dal nám očištěný,
z cizích práv nás vrátil sobě.
Čech zas první na své půdě.
Věčně živ budbuď mistr Jan!
Skupina měšťanů
a řemeslníků:
Všem nám vzkázal věrně vésti
dílo svoje, sluhům, mistrům,
obchody své spravovati
pořádně a v poctivosti.
Věčně živ buď,buď mučeník!
Skupina lidu:
Odkázal nám Betlém v lásce,
proti němuž ďábel poštval
51
odpustkových mnichů záští,
děkany a kanovníky.
Nevěřme jim, nevěřme!
Skupina studentů:
Rozneseme po všech vlastech
mistra svého umučení.
Příklad jeho v srdcích máme,
do všech duší zasadíme
jeho zářnou pochodeň.
52
ZÁVĚR
[53]
Tak dít se počat slavný děj,
ta krví psaná epopej,
křtem ohňovým se duše vzňaly,
by práva lidství dobývaly.
V jednotu síly se národ slil,
volnosti prapory povztyčil.
Zdvihli se „Boží bojovníci
a zákona Jeho...“
Pad nevolnictví ducha řád,
byl tenkrát národ znovu mlád,
ryl rýhu věčnou v desky věků – – –
Tak Bůh se vtělil ve člověku,
by zrušil klatbu otroků
pro velkou Pravdu pokroku.
E: lk; 2002
55