Na úrodné půdě (1887)

Obrázek z našeho kraje, František Serafínský Procházka

Diplomatická verze Ediční verze
KABINETNÍ KNIHOVNA. SVAZEK XXVII. NA ÚRODNÉ PŮDĚ. Obrázek z našeho kraje. Veršem vykreslil FR. S. PROCHÁZKA.
V PRAZE. TISKEM A NÁKLADEM FRANTIŠKA ŠIMÁČKA. 1887.
[2] NA ÚRODNÉ PŮDĚ. Obrázek z našeho kraje. Veršem vykreslil FR. S. PROCHÁZKA.
KABINETNÍ KNIHOVNY SVAZEK XXVII.
V PRAZE. TISKEM A NÁKLADEM FRANTIŠKA ŠIMÁČKA. 1887.
[3] SVÉMU PRVÉMU UČITELI PANU FRANTIŠKU NEŠPOROVI VĚNUJE Fr. S. P.
[5] Na úrodné půdě.
[7] Býti lékařem,lékařem není těžko, ale těžší je uzdravovat. Autor.
I. Rozsévači.
U starosty Kývala dnes v radě výbor obce sedí pohromadě, před okny pak hlavu ke hlavě vážných sousedův se tlupa tísní čekajících tady zvědavě, s jakou rozejdou se otci přísní. Neb když Gabryš spěchal po vsi s bubnem, ač měl mlčet, ve žvastu přec chlubném, – jako tvrdí právě soused Spáčil, – za čtvrtečku kmínky jemu děl, že pan hrabě obec poctít ráčil velkým dárkem, a že výbor chtěl důkladně se zprvu poraditi a pak celou obec překvapiti. A to všechněch nyní vrtá mozky, zvláště Spáčilovic kmotra Jozky. Zatím v jizbě za podlouhlým stolem vážná rada zasedla si kolem, [9] v čele Kýval, se stran radní tlustí popsanými archy moudře šustí, ostatní pak všechny jako pěny v dumách vážných vidět pohříženy. Začali by, ale v středu svém čekají dnes převzácného člena, který s všeobecným podivem vepsav na arch zvací mezi jména Bruno, správčí, slíbil blahosklonně, že též přijde nový zkoumat plán, k blahu radit, neb má péči o ně. Proto vrata v statku dokořán, Gabryš u nich ve úředním kroji: čapku s prýmkem, šavli na provázku, na kalhotech šedých rudou pásku, – jako přikut v čestné stráži stojí. Marně Spáčil výmluvnosti splavy vytáh’ zcela, by jej vnutil v řeč; nemá kmínky, marna všecka léč, Gabryš zná své zákony a mravy, mrzut jenom spodním retem sekne, a pak z úst se vážně: „pst“ mu smekne. Zahrčela kola – jede, jede! Z měkkých útrob panské bryčky šedé nejprv komín, pod nímž rusá brada 10 do půl prsou v řídké spleti padá, a pak záda křivá znenáhla v modrém fráčku ven se protáhla; šedá očka zpola v brvách skrytá kmitají se bludičkami hbitá, – všecek zástup pokorně a tiše beranice mačká na svém břiše. Slavná rada vztyčuje se hbitě, vzácný host kdy překračuje práh, Kýval cosi koktá rozpačitě, jak by jemu hrdlo těsně stáh’, a kdy místo hostu v čele dává, v dodatek si chvilku pokašlává. Jenom z oka Lhoty potají kmitlo se cos šípem v této chvilce, ba i slovo retů na kraji ocitlo se pádné – ranou štilce sousedova sraženo však v puku, a jen rety klaply beze zvuku. Ještě chvilku Kýval archy šustil, odkašlal si a pak vážně spustil hvízdnuv napřed v rozpaků svých sklonku, jak tu zvykem bylo, místo zvonku: „No, tak teda, milí sousedi! Pozval jsem vás k věci vážné jistě, 11 mnozí z vás snad ještě nevědí, co tu psáno v hraběcím je listě! Čti, Jakoubku – (byl to písař obce zkroucen zcela do stínidla sklopce, ježto oči jeho záře světla v dlouhé práci nebezpečně hnětla) – čti, Jakoubku!“ – pod nos pak mu archy strká ruka obce patriarchy. Každý čeká v němém napjetí, jaká zpráva z úst mu vyletí, jenom správčí s potupnými zraky mlčky zírá jeho na rozpaky. „Prosím poníženě, vzácní páni, písmo to mi, věru, k nepoznání, shrnu-li svou, tuším, vědu všecku, pak ta milosť psána po německu. Jsou to kličky věru šlakovité, tisk čtu letmo, no však dobře víte... Havel kupcův smí-li – –“ „Není třeba,“ – správčí děl, svůj úsměch sotva taje – „dárčí listiny té milosť ta je: Patron váš a sterých dárce chleba opět k mému nachýlil se slovu poctiv milostí vás velkou znovu. 12 Hospodu svou panskou a k ní práva všecka v dar vám dneska hrabě dává. Zemřelť ondy starý nájemník, to vám známo; platil slušný nájem, který nyní padne obci v zájemzájem, zlepší příjem, blaha zlepší vznik. Za tu milosť velkou ve svá práva hrabě však si vůli ponechává, kdo a jaký, zdali člověk řádný, bezúhonné k tomu pověsti, aby nebyl v obci neplech žádný, měl by v nájem sluchu nalézti. Dál pak není vyloučeno spolu, že by obec rozšířila školu, že by dobře z hořeního patra jedna třída mohla být – –“ „No zatra,“ soused Lhota nedbaje dýl štylce vybuch’ zlostně s tváří zarputilce, „jaká milosť? Barák na sesutí, že mne věru denně k smíchu nutí; zafoukne-li, shnilé došky čeří jako slípka proti větru peří, přikrčená k zemi, přihrbená jak by o souchoti babká stená, a kdy ondy po pohřbu jsme pili, 13 smáli jsme se, víte, braši milí, sprchlo si a zrovna nad mou hlavou jako nitka svita ode stropu zazvonil mi sklénky na záklopu pramének svou hudbou crkotavou. Ba již věřím, že prý na ostudu měsíc vytáh’ nebožtíka Rylku ze sklepa až, kde zdřím’ u svých sudů po trampotě denní malou chvilku. Dobře je nám chodit k Lebedové na svou sklénku, místnosť její stačí. Oprava té boudy, platy nové, ať pan hrabě dar si nechat ráčí...“ Táhlý hvizd tu smělce v řeči staví, který zazněl z retův obce hlavy, a vše v němém zírá ustrnutí na správce, jenž k úsměvu se nutí, ač se v tváři vztekem sesivělé zlostné mračno jemu k bouři stelestele. „Nu, jak chcete,“ – správčí počal nyní – „patron váš to jistě dobře míní, že jste proti sobě, jakáž rada; vězte však, že přízeň jeho milosti se své výše také valně padá. 14 Není radno plané ve zlosti podrývati mnohých darů zřídlo, aby místo čisté vody valné poděšené vaše oko shlídlo pramen vyschlý, po něm sledy kalné. Není třeba, abych vyčítával, čím pan hrabě, obce příznivec, vždy svou dobrou vůli na jev dával, ať tu, onde, vždy, – toť známá věc. Cesty ve vsi, most i kostel, faru, chudinu vši od zimy až k jaru a pak znova zas po léto celé v mysli nosil, v útrpnosti vřelé, blahosklonně léčil všecky tíhoty, dětem vašim pro vzdělání stkvělé zvláštního chtěl platit učitele, na oltář pak svaté Kunhuty obraz nový zjednal na zakázku, a vy za všecku tu jeho lásku vzdor a vzdor...“ „Ó slyšte, vzácný pane,“ – starosta dí mysli polekané – „to již víte, koukol roste v žitě, milosti té vzácnou velikosť musí uznat věru každé dítě. 15 Vždyť my víme, odkud tato zlosť jedné hlavy, vzdor a odpor marný, štíp-li jednou v líc Lhotovu Cilku, v rozmarnou to jistě bylo chvilku, mladý pán jak sokolíček švarný. Známe se. Vždyť máme zač se schovat; nález náš se musí – odhlasovat...“ „Odhlasovat, ano!“ – ječí síní, každý Lhotu z ukvapení viní, Kýval kývá, písař v stůl se krčí, že jen čouhá nad něj péro brčí, až v tu vřavu, jež se dme a čeří, Gabryš rázně křikne ode dveří: „Milosť popírá se, slova lživá, o volbách co ondy bylo – piva... co to piva, muziky a tance, hrabě když se volil za – poslance!“ „Zvonek“ zazněl starostových z retů, který opět ztišil bouřnou četu, jen ty blesky ze Lhotových očí ve tvář správce ještě sobě skočí, jenžto klidně uchopil se znova jak by ledabylo dále slova: 16 „Nejedná se o to, páni milí, byste jen tak se vším souhlasili beze světla, bez porady řádné. Vím, že dárek nemá ceny žádné, nu tož, nechať, ale odmítnutí znepřátelí pána vám a vnutí do rukou mu jistě za urážku dobrých skutků potom přísnou vážku. Musím dodat, by vám slevil jarma, na opravu kamení a klad ze svých lomů, z pily polo zdarma popřeje vám hrabě ještě rád. O nájemce také postaral se právě, mravů hladkých, vám jen k vzdělání, na zblo trefný k vaší obce správě, které patří všecko uznání. Jaksi v odvet, ke průmyslu zdaru, chce, by usnesla se obec zas pivo bráti z jeho pivovaru, které jistě lepší nad malvaz. – To je vše; a tvrdím, nájem sporý že vám v hlavě srovná všecky vzdory. Tu je smlouva s archem darovacím, sneste se, ať blah se domů vracím. Může nahlédnout v ni Lhota strýček, vše, jak dím, tam psáno na puntíček.“ – 17 Mnouc si ruce, jisto svojí věci, neboť kývali již téměř všecci, vzácné tělo jak z únavy kleslo ve proutěné nejvzácnější křeslo. „Odhlasovat, odhlasovat, sláva!“ nadšení se v jizbě rozdmychává, „podepište, posýpátko na to, dárek věru jako ryzí zlato!“ Úrada by platna byla koncem, Kýval volá v klid svým řízným zvoncem, jedna ruka v pěsť sevřena pouze nezvedla se k hlasu v marné touze a pak Jakoubkova, která schlíplá velké „přijímá se“ na arch skřípla. Téže chvíle steré jazyky měly v hovor podklad veliký, – ti se smáli, onino zas kleli, třetí v úctě zbožné k zámku zřeli, kde pan správčí skládá do depeše hraběti své práce krásný zdar, jak se každý z velké přízně těše přijal blahosklonný jeho dar. 18 Jenom Spáčil se Lhotou, svým druhem, vraští čela ve odporu tuhém, zvlášť kdy Spáčil vytýkal jak lítý.lítý, jak moh’ nedbat vota minority! 19 II. Přástky.
Lebedův Havlík zpívá.
Hvězdičky na nebi vyskočily, čekám tě, Cecilko, každou chvíli. Kdykoli zardělá, po ouška, do čelado čela, roztočíš do bzuku kolovrátek, tu je mně u duše ve blahé předtuše jak ve svátek, jak ve svátek. Nemine chvilečky, ni minoutky, přikut jsa na váhy, na kornoutky bych na tě v toužení, ty moje spasení, nevzpomněl sobě, ach, několikrát. O tobě za noci, juž není pomoci, musí se zdát, musí se zdát. Nevíš, jak dávno to, jak dlouhý čas, co jsi si přinesla v zástěrce as: [20] hle, moje srdéčko, rozmilá děvečko, spadlo mi tenkráte do kornoutku; nevíš, cos’ koupila, Cilko má spanilá, tu minoutku, tu minoutku! – Hvězdičky na nebi vyskočily, čekám tě, Cecilko, každou chvíli: kdykoli zardělá po ouška, do čelado čela, roztočíš do bzuku kolovrátek, tu je mně u duše ve blahé předtuše jak ve svátek, jak ve svátek. Cilka Lhotova chystá kolovrátek.
Od jitra, kdy vzplane zoří jak můj purpur na líčku, od noci, kdy hvězdy hoři, myslím na tě, Havlíčku. Z nenadání po svém boku, ať jdu v pole nebo v sad, mním tě vidět s ohněm v oku, jak bys ke mně s nebe pad’. Na matčině květném hrobě vedlé tvého tatíčka podali jsme ruce sobě, 21 políbili na líčka, a růžičku planou z rovu, z mateřského srdce skvost, vzal jsi, že ti věrna v slovu budu věčnou na věčnosť. Když mne jednou, maní věru, políbilo hrabátko u studánky v podvečeru, kála jsem se za krátko. Velebníček, ‚nemáš hříchu‘, děl mi tenkrát v usmání, a já přec si přála v tichu za tu vinu pokání. Růženců jsem v hříchu tuše modlila se padesát, Havlíčku, bys z celé duše moh’ mne míti zase rád. Jak mi s dlaně sklouzla dolů klokočová kulička, za ní z očí padla spolu slzička, ach slzička. A pak teprv Marie Panna usmála se z obrázku, kterou vždycky utýraná brávám jako v otázku. 22 A pak teprv z hrudi mojí zase písní zaznělo, jak by z pšenky v celém roji skřivánků sto vzletělo. Vyberu dnes lníček nejbělejší, stáhnu pentlí rudou, aby jen viděl můj nejmilejší, že jak snížek budou košile z něho, podhlavničky, které nás přikrejí peříčka závějí jako dva Boží andělíčky. Sama jsem jej sela na souvrati, plela havěť cizí, až se jal blankytem prokvétati; na stříbrnou přízi přeď mi jej dnes, můj kolovrátku, milý sen v hlavičku vebzuč dnes Havlíčku, by o mně snil též na památku. Ještě růži, které na dně svítí lásky ohníček, upravím si ve vlas vnadně – rád jí chtívá Havlíček. Nechť je zase lásky květu, věrných tužeb, snův a vznětů jako dřív náš poslíček. 23 Vystelu tě, kvítku milý, tisícem, víc, hubiček, aby potom vyskočily HavlikoviHavlíkovi do líček, až své rety k tobě, růže, s otázkou přitiskne úže, jakýs věrný poslíček. Kdyby, oh, se mělo státi, – zavlhlo mi zpod víček – že by víc se nechtěl ptáti po tobě můj Havlíček: zvadnu též se svými stony, zvadnu, zvadnu jak ty, vonný lásky mojí poslíček. Přástevnice jdou.
Vyšňořeny, vyfintěny se stužkami po paty, přástevnice jako z pěny scházejí se do chaty, kde jim kyne ladná síňka v hovor, žert a bujný smích, Lebedová hospodyňka 24 kde si ráda vtipem střelí v zábavu a ve veselí švitořivých hostů svých. Kužely jsou jedna stuha, a len svěží hedvábí: nejraděj tak družka druha v obdiv sobě přivábí. Kolem stolu, jenž se leskne sněhu čistou úbělí, sotva se pak hochům steskne v dovádivém veselí; do půl noci chvilka mžikem.mžikem z nenadání uletí, která mívá, jakož zvykem.zvykem, konec přástky v zápětí. Ovšem že, kdy mezi vrátky na rozchodné dobrou noc přejí sobě a sen sladký, mají dívky na pomoc dvorné hochy, kteří zpátky pomohou jim s kolovrátky, aby potom jen tak maní někde vhodném ve ústraní za svou službu ve chvatu ukradli si odplatu. 25 U Lebedů zvláště milá zábava se rozproudila, nejen mládež i ti starší strýcové a patriarši sešli se tam ku klepu, Lhota, Spáčil, jiní více, řekněm’ celá oposice, ježto vdova směla také řízné točit od čepu. A pak Havlík všelijaké písničky i do poskoku vyloudit znal z harmoniky, k níž má talent převeliký, Spáčil řekl vážným rtem. Neb kdy sed’ si do tarokůtaroků, chytlo ho to zrovna v boku, jaké truchlé requiem pagátovi zahrát uměl Havlík do mol nejhůře, jak by ve klávesích šuměl sám pan rektor na kůře. – Mládež před starými z větru sáhnout směla v zábavě nejvýš ku černému Petru, v němžto často zvědavě sklonila se důvěrněji bezděčně v tom smíchu reji 26 milá hlava ke hlavě. A co vtipu se to brousí, když se posléz hrozné vousy octly Havlíkovi na rtu za nešťastnou šelmu kartu. A hle, Cilka uzardělá, jak ta růže v jejím vlase za Havlíka zahořela – voda na mlýn mladé chase. Jak ta láska, než se nadá srdéčko, své právo žádá; kmitne bleskem, šlehne z očí, div se hlava nezatočí, utajena na dně duší jako perla v širém moři – nenadáš se, již to buší, již to hoří, již to hoří! – Však i staří – aspoň Spáčil rozpak těch si všímnout ráčil, šprýmař známý, sousedovi šeptá již cos málo slovy, mrsknuv okem jako střela po svíci, jež v chasy kole plála na vedlejším kole, jak by jemu překážela. 27 Právě vešla v plesnou síňku Lebedová, na posliňku že prý musí křížal snésti, aby nitky tenký sled od prstů se lépe před’, jako hádě klouzal z pěstí, jen že nesmí pro neštěstí s posvětem, kde slámy stoh, jenž by uhlem chytit moh’, a že proto na chvilčičku vypůjčí si jednu svíčku. Ta, kde sedí tarokáři, dost prý na řeč všecku září. Oh ta stačí, oh ta stačí, vezměte si obě radši... oči planou hvězdami, které hoří nad námi, v nejkrásnější svoje plesy do srdéček vidíme si... V tom se Spáčil na stůl skloní, jak by vyhas’, dýmky veliké otvorem plamének honí bez nástrahy věru všeliké, až, och, plamen klesl v hrob porculánky bílé do útrob. 28 Tma jak v pytli, nu co škodí, světlou stopu najde hned k retu i tmou lačný ret, ba ještě se doprovodí... Kolovrátek stanul v bzuku, ruka hledá známou ruku, a co svítí, plam je víry ze srdéček... Světlo! – „Kníry!“ ozvalo se ze všech retů, a jak hrom kdy zaburácí v tuto vybuch’ Spáčil větu: „Hlehle, ptáci, hlehle, ptáci! Viz jen, Lhoto, zlatouška svého s kníry po ouška!“ A v ten výrok, jenž tak pálí, smíchu zvoní rolničky, jak by dívkám rozehrály v hrdélkách se hrdličky. Havlík totiž na odškodnou ve tmy chvilku jistě vhodnou za dřívější Cilce rdění ve horoucím políbení mínil osten ve spěchu vyrovnati v důkaz pádný 29 zapomněv, že Petr zrádný pomstí se mu k výsměchu. Co mu zbývá? – Vraští čelo, by byl kritik, řek’ by smělo Spáčilovi do očí, původní že vtip to není, ve stejném jej zrovna znění kterás kniha tlumočí. Ale tak chyt’ harmoniku, strýčkovi by podle zvyku zahrál v pomsty žáru zlém na ultimo requiem. Tak se pletou, vrou a kypí v kolovrátků bzukot vtipyvtipy, a než který oněmí, zavíří zas písněmi přástevníků kroužek smavý, aneb z kterés starší hlavy, zkušenostmi žití šedé, pozvolna se rozepřede strašná neb i přesladká o princeznách pohádka. Zvláště Lhota hledán bývá, který dneska nějak zívá. Vidíš mrak, jenž vrásku v čele zlověstnou mu rukou stele, vidíš, kterak neveselý 30 ku vsi oknem zraky střelístřelí, zkad hraběcí dárek ladný opravený, z venčí vnadný, od protější řady statků metá z oken prouhy světlé v návsí v lipách rozekvetlé. Sto a ještě jakous zlatku na opravu klopit musil soused Lhota bohatý, – vztekem div se neudusil, – a to proto, rohatý rarach sám že v onu zlotu rozumy mu jistě zmát’, že nevzpomněl v kletém votu radikální na nápad, jímž by, když ne ve výboru, prorazil pak v celém sboru občanů, jež k jeho straně stavěli se odhodlaně. Ó to votum! Soudruh Spáčil se vtipem již sotva stačil, jímž mu nalil ve sklínku vždycky hořkosť pelyňku, že si v posled, sper to ďas, mátl počet zas a zas, 31 až, ó běda, rozčilený prohrál valát vyložený... V tom již právě půlnoc hútá Gabryš nadut jako krůta míře rohem přímo z venku přástevníkům ke okénku. – Kolovraty dobzučely, šprýmu shasly bublinky, přástevníci jako včely rojí se již ze síňky. Jenom oko hledá v oku ještě onu zářnou sloku, jejíž slední zvučný rým zvonečkem svým jásavým naplní hned celou duši, než se nadá, nežli tuší, šotkem sedna za chvilku, – kdy se ke snu zavrou víčka, v povlak bílý klesnou líčka, – na ustlanou postýlku. Havlíkovi z vyprovázky kynul dneska malý zisk; sotva růži, dárek z lásky, s chvějící se ručkou stisk’, již tu Lhota s Cilkou svojí 32 k odchodu se také strojí, ač by jindy ještě dýl poseděv si klidně pil. Jakáž rada, – mrav to žádá, ve všedním již hovoru kolovrat na svoje záda stupá Havlík ze dvoru. Však si za to postál chvíli v němé touze pod hruškou, než se tváře zasnoubily Cilky s bílou poduškou. Na zásloně nárys matný v ladných tvarův odrazu chytal pohled jeho chvatný z předrahého obrazu. Bůh ví sám, jak dlouho ještě byl by dumal při měsíčku, kdyby Gabryš v roh svůj vřeště nevytrh’ jej z pestrých sníčků. Cilka před obrazem Panny Marie.
Svatá Panno, při mně stůj, milého mi ochraňuj! Strážkyní buď lásky naší, 33 našich kroků, našich cest; klid mi cosi z duše plaší, nevím, bědná, co to jest. Dej, ať vždycky v naše žití tichá zář nám štěstí svítí jako tvojich zlatých hvězd. Svatá Panno, spínám dlaň, lásku moji braň a chraň! Od nedávna jakás tíha ulehla mi v klidnou hruď, před zrakem se propasť míhá, osudův ty pásmo suď. Věrné duše, jež se k tobě ve trampot utíká době, svatá Panno, nezapuď. Krom té lásky, ty to znáš, nemám víc ve tvoji stráž, leda bys i otce mého chránila vždy každý krok od pohromy, ode zlého, jež by spár mu zatlo v bok. Srdéčko z ryzího zlata chci ti dáti, Panno svatá, o pouti své na přesrok. 34 Havel nad růží.
Jaký div se, kvítku prostý, v tobě skrývá, jaký div, jak by z duh se pjaly mosty k duši mojí s nebes niv. Jak by v duši sluncí tisíc napadalo bez mála, nebo jak tam harfa visíc čarovná by zahrála. V rudý lístek jak jsem vtiskl polibek svůj poprvé, jak by oheň žhavý tryskl ztad mi do žil, do krve. Po druhé kdy v lístek rudý potopil jsem ret i zrak, zmizel mi svět kolem všudy, a já letěl do oblak. A kdyby ještě růži ruče políbil jsem po třetí, tu jsem v nebi do náruče padal svému děvčeti. 35 Černé oči, jděte spat, láska bude bdíti, a vám do snů naseje čarovného kvítí. Andělíčkem u hlavy věrně bude státi, abychom se o sebe nemusili báti. Andělíčkem u hlavy, andělíčkem v nohou, že nás brány pekelné v lásce nepřemohou. Sne, ty šotku dovádivydovádivý, znáš-li mého zlatouška, leť a bajku nejkrásnější vyšeptej mu do ouška. Bajný zámek vystav jemu nad postýlkou ze zlata, v němž by vládla kouzelnice, ježibaba huňatá. Víš, jen pro strach, malou chvilku nechť tam Cilka zakletá, že jí tuhý, mrazný spánek tmavá očka zaplétá. 36 Potom mečem opásej mne, štít dej, na němž zlatý hřeb, krunýř s orlem kostkovaným, chocholatou lesklou leb. Na koníčka sedlaného démantové podkovy vsaď mne, ať je ze mne rytíř pohádkový hotový. S ježibabou do zápasu v ohni, v blesku pak mne sraz, před očima drahé milky ať ji srubnu hnusný vaz. Pak až v náruč děvče schvátím, nebude ti nesnadné, nechť se zámek horem pádem do mé síňky propadne... Gabryš ponocuje.
Co to? – V dáli proskakuje nade střechou rudá zář! Hm, to v poplach nadmu tvář... Huhút... ej ba ďasa, to že měsíc pluje 37 zarudlý tak do kolečka jako velká piva bečka? Málem jsem se jak by lek’... Já, lek’? Taký rek!... Řek’ mi to sám Benedek. – – – – – – – – – – – – Hoj, co tamo ode mlýna šourá se to kolem vrat? Zloděj, hú, moh’ by mne sprat – – – Huhút... ej ba ďasa, to je jiná, sám pan správčí se to vrací v tajné jistě jakés práci... Málem jsem se jak by lek’... Já – lek’?... Taký rek!... Řek’ mi to sám Benedek. – – – – – – – – – – – – Krista Pána! Spaste duši... Modrý ohník, blik, blik, blik, poklad hlídá pekelník – – Huhút... ej ba ďasa, pluh to suší soused Vrána na oračku. Měsíček mne spletl v hračku; málem jsem se jak by lek’... Já?... lek’?... – Taký rek! – – Řek’ mi to sám Benedek. – – – – – – – – – – – – Podřimnout si také mohu, 38 kolem klid a vše spí též... Hm, to – blaží... Karo, lež! – – – – – – – – – – – – – – Huhút, huhút... mlč mi, blbý rohu, – sne, ty šelmo, drzý šetku – vždyť jsem pil dnes jenom špetku... Málem jsem se jak by lek’! – Já... Lek’?... – Taký rek!... Řek’ mi to sám Benedek. 39 III. Setba klíčí a zraje.
I.
‚To je jiná, hle, vše jen se třpytí přes tu vádu, oposice křik, ba i víc se chce nám pivka píti, co sem nový přitáh’ nájemník.‘ – Takou chválou skoro každý plýtvá, všímaje si denně vesele plecháče i sklénky, korbele, v nichž se pění mok prý jako břitva. U Lebedů vše tak domácí, skoro sprosté: trnož nemotorná, tvrdá židle záda trmácí, ač se sevšad čistota stkví vzorná. Vše tak známo, prosto, okoukáno, nízký poval o zažlutlých trámcích, velké lože do stropu až stláno, obrázků pár za sklem v černých rámcích, [40] Lebedové líce měsíčková, prostotou a klidem zářící, ba i harmonika Havlíkova jindy všechněch k sobě vábící. Jinak u Telesa. – On sám věru postavička o předností steru, mrštná, svižná, úslužná a hybká, ulízaná, hladká jako rybka znalá světa, zkušenostmi štědrá jako spráhlým hrdlům její vědra: zkrátka, všeum jakož kavalírek zvláště ve škubání cizích pírek. V ruce žmole čapku ze sametu, věčný úsměv na širokém retu v pravo, v levo, jak ješitnosť žádá, v poklonách až k zemi křiví záda, tmavým očkem pod brv hustým křídlem mžourá a zas bodá jako šídlem, ‚pane‘ sem a ‚milostpane‘ tamo poctí strýce jako panstvo samo, selku tleskne po kulaté pleci, lichotí jí v kluzkém, novém vtipu, chválí kohouta i morku v kleci, zrno v sýpce, na posadě řípu, mléko v hrnci, smetanu i kýšku, nejvíce však spořitelní knížku. 41 Děvče štípne v neviňoučký žertík, do buclatých tváří, koukne v očka, kdež prý sedí roztomilý čertík, a že na děvčátko to si počká – zkrátka, vyřídilka jako mlýnek, ke každému slovu, posuňku přivázat ví stero kudrlinek, vtipu roztodivnou pabuňku. Zprvu mátl ještě v příchylnosti sousedy k jich oprávněné zlosti profil Telesův a ženy Juty, z něhož trčí výbojně a směle nos prý jaksi trochu podezřele vypjatý a divně vyklenutý. Ale chmura nedůvěry s čela prchá všechněm jako tmavý pták: vždyť pan Teles chodí do kostela, k nebi kroutí v pobožnosti zrak, v prsa tluče se a v efekt větší po celou mši na kolenou klečí všecek stopen do modliteb řádků, nejídá prý masamasa, co je pátků, a kříž starý začmoudlý a tmavý, který po Rylkovi zůstal v síňce, znova oděl v povlak mihotavý pestrých barev a na zvláštní skřínce 42 pod ním napsal zlatou řádkou tučnou výzvu jakous po křesťansku zvučnou, jížto obsah v ten zněl smysl krotce: „dejte hřivnu pro svatého otce.“ Nu, a to již přece cosi váží! Vždyť i páni, již se neodváží v Lebedové vstoupit jizbu prostou, ke cti sousedům teď v nové síni scházejí se tudy se starostou: správčí, sládek, polesný a jiní, jimž, jak bývá honorace zvyk, schystal Teles zvláštní pokojík. Však i přední jizba vystrojena malováním pestrým po stěnách, okna stíní naškrobená plena a vždy bílým pískem svítí práh. K zemi až se stolů hladkých desek bez trnoží spleti nemotorné splývá ubrus rudých arabesek, z police se leskne v řadě svorné plecháč štíhlý s baňkou sklínek švarnou, odolat je věru snahou marnou, rarach sám to sedí v lesklém víčku křiče stále: nu tak pijte, strýčku! Mezi okny jako na oltáři ladný obraz v rámci zlatém zářízáří, 43 svůdné dívčí tělo nahých vnad, tak že zprvu zbožných strýcův oči v jinou stranu v rozpacích se točí, a pan farář klopí zraky v chvat, až v ten spor pan Teles vysvětlení podat musí, že to světské není.není, ale věrně tak prý vytvořený obraz kající se Magdaleny, třebas jinde neprávem byl jmín od neznalců za déšť Danain. Půvabům těm neobvyklých kouzel kdož pak by se asi dlouho vzpouzel, zvlášť kdy Teles ku pohodlí všem, nač tak jiný láteří a reptá, po penězích pranikdy se neptá klidě přízeň všechněch s obdivem. Zatím věrně každý džbánek hlídá dvojatá a vždy ochotná křída, výsledek jíž práce zánovní bez povyku, všem což milo zvláště, přijímá do ochranného pláště na úřadě – kniha gruntovní. – Za nápis pak, tuším, který směle nade dveřmi v barev směsici lákal k sobě celou vesnici, líp by bylo, pravdivěji znělo, 44 kdyby značky tak se změnily, že by zraky všechněch, jež se pletly klamem pozlátka, spíš byly četly zřetelné: Toť lapák na hýly. 2.
Divná věc však, v záští svém a vzdoru jako skála v bouře burném sporu strana Lhotova vždy stojí pevně, netajíc se odporem svým zjevně. Marny všechny Telesovy kličky, poklony a nalíknuté smyčky, v pozadí jichž zlobivě se šklebí nad nezdarem vzácný správčí skryt snuje darmo sterý záměr v lebi, jak by plaché ptáčky na lep chyť. Ó ty časy, jak blah myslí na ně, kolikrát by o ně vypuk’ v pláč, kdy tak lehce jedním vzmachem dlaně poroučíval svižný karabáč, kdy tak pěkně ztišil vzdorné hlavy, zachřestil-li klíčem od šatlavy, kdy by v školách přeochotní vždycky sedláčkové nadějnou svou mláď dali učit třeba volapycky, 45 jak si ráčil právě patron přáť, kdy bývaly vlastenectví plamy všem as španělskými dědinami, volba x či z, toť jedno všem; dlaň měl sedlák jenom pro mozoly, hřbet, by za pluhem jej hrbil v poli... ejhle pak – a šťastna byla zem’. Ale nyní vrtoch po vrtochu hatí jemu zbylé vlády trochu, na korouhev, kterou vztýčil vzhůru zaslepených očí v mrzký klam, prý všem k blahu, pravou pro kulturu vždycky ad majorem gloriam, – s podezřelým okem Lhoty strana zírá dneska zlobně rozeštvaná, úsměch na rtech, odpor proti všemu s jedním heslem: hola, nevěřme mu! Jak tu rád pak správčí zvyklý kázni sáh’, po nenadálé věru lázni, místo důtek – svém to zákonu – po slaďoučkém novém bonbonu, úrady své s Telesem řka v konci: „sáhněm’ tedy k vlastenectví zvonci.“ A již dědinou zvěsť nová letla, kterou Gabryš v čistém archu psanou dům od domu nosil v podívanou, 46 že prý správčí milovník jsa světla, přítel národa a jeho snah, zve tím všecky, kdož jsou mysli stejné, k úřadě dnes přes Telesův práh, za nímž míní světlo čarodějné rozžehnouti na vzor v časy příští; ať jich ves se pravou perlou blyští, ať je druhým zářnou pochodní ve vědomí práce národní. Myslí prý, že vášně všecky shasnou.shasnou, kdy je spolek sdruží snahou spasnou, za který tu hlasu pozvedá: živila Občanská Beseda! Zdar by větší jistila ta zkouška, na arch připsáno pak jako douška: „V pořádku by bylo všecko všudy, dá pan Teles pro své dobré jméno zdarma piva plné čtyři sudy,‘sudy,“ při čemž ,zdarma‘ třikrát podtrženopodtrženo. Bonbon táhl. Prošlo krátce času, kdy se octla k obecnému žasu deska nová na průčelní stěně, by ji mohli žáčci slabikovat a pan správčí líp se za ni schovat, na hýly když líknul utajeně. Vedle razítka, jež bylo vlídně 47 spolkem objednáno přímo z Vídně nejináč leč zrovna darmo zpoly, prvý čin to na národní roli, leda pak že Teles o půl kopy více koupil sklínek se záklopy, do zásob křídy, poklon, sudů a pak za lék celodenních trudů pro čtenáře dlouhé na večery karty ještě asi desatery. Však co nechtěl zlolající ďas, ptáčník náš se věru zmýlil zas; čiliž byl to záměr jeho vlastní, aby rozeštval, kdož dříve žili šťastní vedle sebe celou řadu let, chtěje takto náhradu si získat, – když měl nezdar samý za odvet, – na notu, již mínil všechněm pískat? Lhota prchlý aspoň se Spáčilem na novo cos kuli v spěchu čilém, až se náhle na zdi u Lebedů zjevil taktéž nový štítec hledu, stejně lesklý, široký i dlouhý, značící jen v onen rozdíl pouhý, že tam sídlí v opak copařů a kývalů Spolek Čtenářů. – 48 Teď Bůh pomoz! Pes a kočka málem ježí se a cení, vrou a trčí, láteří, se prou a trou a vrčí členi spolků v sporu neustálém. Soused se sousedem v zlosti slepé na potkanou hrýže se a tepe, kmotr s kmotrem jak dvé lítých soků vyhne sobě s cesty na sto kroků, čte-li jeden „Pozoun“, druhý zas hltá „Pometlo“ a „Kolomaz“, ten-li chválí „Střečkův“ žert a křiky, biblí onomu je „Kykyryky“, v kostele-li „čtenář“ zpívá vřele, „besedník“ tu mlčí zatvrzele, zkrátka, na vzdor vždycky v opak pravý proti sobě zuří tvrdé hlavy, že by jistě v zlobě zarputilé ve prostředků vládě téže chvíle tiskáren dvé spředli s parou plnou, jež by listů sloupce sáhodlouhé žlučí plnily jen v zlobě pouhé nevědouce, proč si vlastně klnou. – Zatím správčí a pan Teles, liška, klidně nad tou vřavou rozkypělou mlýnkem palců spokojeni melou na temeni tučnícího břiška. 49 Vždyť i nový obchod paní Jutě vyplynul z těch vášní v slušný zisk, za pokrokem kdy pych strýce nutě novou zbraň jim zase v dlaně vtisk’. Od „čtenářů“, by se mohlo říci, že se ve všem různí „besedníci“, jakož mravem, vzdělaností větší, že i krojem navzájem se předčí: suken divných, látek nevídaných, krajek, šátků různě květovaných, třapčíkův a sklíček, řetízků, vábné šňůry třpytných penízků, per i koží, hladkých rukaviček v hojný výběr láce báječné přede zraky všechněch všetečné rozevřel teď Jutin štědrý klíček. A teď šmahem postať „besedníků“ přetváří se cele v okamžiku k zlosti „čtenářů“ všech velikánské dle rad vzácných na hastroše panské. Tu se zjeví na hladkém dřív líci vousů různých obrys švihácký, umný hřeben neposlušnou kštici v účes ulízává šosácký, beranici vzdornou, čupřinatou, furiantské s kvítím kloboučky v starou veteš s pohrdáním matou 50 hrotků různých tvrdé obroučky. Volné baně, poctivice rudé na posměch teď slouží jenom všude, kožich vážný v koutě vlhké stěny vzdychá kdesi chuďas opuštěný. Za živůtek kvetoucí jak vesna, jiskřící jak ornát od zlata, do želez teď bujné ňádro těsná sterých prutů náruď upjatá, volný vrkoč s pestrou pentlí stuhou ve věž vyhnán do temena tuhou jeden drátek, hrot a bodlák samý, jako na vidlicích nuška slámy. Kde dřív s čílka hladké plochy bílé nebe smávalo se rozpustile, chumel vlasů načechrán i stlačen jiskry zorů tají závistivý stínem svojí přiklopené hřívy, a to nebe teď je plno mračen. Jenom žel, že takto zvolna mizí také prosté ono srdce ryzí, jako s truhel peníz po penízku v lačném hrdle sveřepého zisku. A kdy ruka ocitla se snadně svojích schránek nenadále na dně, nu tož Juta přeochotna z bídy 51 pomáhá zas malým drobtem křídy, neboť poddati se, jaká hana, myslí hrdě besedníků strana. Zatím „čtenářové“ pevnou dlaní drží se svých kožichův a baní, z ňader děvčat šněrovačky svítí starým vzorkem třpytivého kvítí, jako stříbrňáků sporé uhly v skrytu punčochy a pevné truhly. „My jsme my“ – všech ret se zlostně třese – „my jsme mymy, a proto nedáme se“!se!“ 3.
Správčí jásá, jenom prstem kyne, a kam chce, se strana jeho šine mocnější jsouc ve obecní správě; Kýval kývne, vše se daří hravě. Říc’ jen třeba: učitel náš mladý divné žvasty jakés vede všady, Hus i Žižka, Bílá Hora pořád v ústech jeho, ejhle jaký zlořád, mládež kazí zhoubný nítě plamen – pryč s ním! – „Ano, pryč s ním“,ním,“ zní to, „amen!“ 52 Volby jsou tu do říšského sněmu, nechce mandátu víc patron k němu, oříšek to, jenž má tvrdou slupku, v důvěru však naši přenechává strýce svého, pana Mlčihubku... Nuže...? „Živ buď Mlčihubka, sláva!“ A co škola? Zdaliž pak nám stačí, kultura kdy se všech stran se tlačí se tmou starou v zápas zlý a tuhý? Tmářem je, kdo nezná jazyk druhý. Tuším, že tu souhlas všudy shlédnu, zřídíme-li školu ještě jednu... „Ano, jednu s bleskosvodem v špici,“ kývalů zní souhlas plesající. Tak měl správčí potřeštěnou chásku jako kejklíř pěkně na provázku, která v souhlas nikdy nevrle tančila jak zdárné pimprle, že by dávno v mnohém kotrmelci býval proslul obce vážný krov nejináč jak nový Kocourkov, by nebděli čtenářové, smělci. – Zatím Tales míň jsa politikem za prospěchem kapsy v touze hnán mezi vřavou obecnou a křikem pro sebe si tajný ukul plán. 53 Dávno již, co Cilčin obraz smavý vpřed’ se jemu do plešaté hlavy, třebas věděl, komu děvče věrno. Lhota „čtenář“, věru krušný háček, ale za to plný jeho sáček pro synáčka Fricka jaké terno! Rybku lapit tak či onak, věru nahradí mu námahu již steru. Však i Fricek, rodičů svých chlouba, pověsti jak hlásala to trouba, ač jí leckdes malá dána víra, není ledascosi, inženýra hodnosť ve Vídni prý nabyl zvučnou a s tím službu jistotně že tučnou. Co dí Spáčil, huba jedovatá, pomluva a závisť jesti klatá, že prý loktem sukna kdesi měřil v modním skladu. – Kdož by tomu věřil? Hle, co teď prý přišel na prázdniny, hned je vidět, že to člověk jiný, jako z cukru, z bělounkého těsta, inu známka velikého města. Pružný krok a lehký jako v tanci velkopanskou zračí eleganci, 54 i ten pohyb hůlky z rákosu, hladké rukavičky když si navlík’. Což je proti němu prostý Havlík nemaje ni skřipce na nosu! A ta řeč, v níž perlou každá věta, záři učenosti vůkol metá, v politice zběhlý, ve všem všudy, známosti máť se sněmovny údy, byv prý častěj’ po přátelsku v roce k obědu zván od barona Kloce. VýmluvnstíVýmluvností překoná i kněze a věž změří, na ni nepoleze. Jaký div, že ústa se všech stran lpěla na něm v divu dokořán. Jako strateg blysknavými sklíčky na obrátku prohlíd’ všecky kličky, a jak pavouk zapřed’ nitek snůšku, aby lapil duhovatou mušku. Marně však. Až po nedlouhém čase jakás pověsť po vsi rozlétla se k zlosti jedněm, druhým k veselí, že pan Fricek, Bůh ví, jakou ranou, chodí smuten s lící podvázanou, na níž zvědavci prý uzřeli 55 zralou višní zřetelně se rděti, jak by otisk něžných prstů pěti... Jisto však, že tehdy za večera pevněji než jindy Cilku svou Havlík sevřel v náruč bouřlivou, oběma že vůně tisícerá opíjela duše vínem žhavým, ku hvězdám pak létly mihotavým sliby nové z ňader horujících, jak pár holubiček cukrujících. – Ale Fricek nevzdal se tak náhle plánů svých, v něž zapřádal ho Teles. Těžko mysl vášně neobsáhlé Dá se vymknout z okovů a želez, zvlášť, kde prospěch zlatou flétnou láká duši celou, jako ptáčník ptáka. V dlani hlavy ctná ta trojice snuje kliček nových tisíce, paní Juta rozhřáta až v potu, jak by lapit možná bylo Lhotu do pasti, jíž více nerozláme. – Lusknuv prsty v tom se Teles vztýčí: „Radujte se, hejsa, už to máme, pevný provázek, jak byl by z lýčí. 56 Lhotu bych pak musil neznat zcela, by nám smyčka tato prasknout měla. Mezi přízeň jeho s Lebedovou přivést rozruch třeba hříčkou novou, mezi staré vstrčit napřed štíra – nač pak tuhle máme inženýra! Zdejší sedlák všecku svoji pýchu klade v lán svůj, v žírnou svoji líchu, pole sousedovo soused každý ctí jak posvátné a vztekle k soudu hnal by tě, když odcizíš jen hroudu, nejináč jak viněného z vraždy. Tak, ne jinak, slyš mne dobře, Fricku, v počet mladých namalujem’ nicku, jenom bez odkladu spojme dlaně, a jak hadi vychytrale na ně. Vše, kam cílí všecka naše touha, dobude nám hříčkou – brázda pouhá... Chápeš, synku? – Spása jediná. Lhota s Lebedovou soused jesti také v polnostech. To naše štěstí. – Oráče pak znáš snad Eryna, Lebedům jenž pacholčí a oře? My se známe. Vždyť jsem kolikrát pomohl mu ochoten a rád v tajné paši přetučného tchoře. Chápeš, synku, s jakým pluju větrem. 57 Oráč... brázda... tys přec geometrem, slíbiv ondy s ochotou svou chvalnou prohlídnouti mapu katastrálnou, meze, šířky, délky a tak dále... Chápeš, synku?“ „Aj, pro pána krále,“ Juta vzkřikne, jež se blahem chví, „tys jak Šalamoun, to Pánbůh ví.“ – V týž den Fricek rozjasněn,rozjasněn jak jitro, bral se od Kývala s listin snůškou po cestě hned učeně a chytro jezdě v nich svým kružidlem a tužkou, co se zatím v mozku plán mu líh’, jak by nejsnáz dal se v mrzký hřích svésti Eryn v tajné obchody. Měšce věru, kleté ony modly, kdož by neznal v každý skutek podlý? Spraví vše, a kámen do vody. Nedivme se, aniž sobě zašel, hřích se s hříchem ruku v ruce našel pokorně když Eryn cítě v pěsti, že mu cos jak těžké stříbro chřestí, po domluvě chytře zosnované řekl Fricku: „Dobrá, milostpane! 58 Brázdičku jen, jak by z náhody – mlčet znám, a kámen do vody – –“ ***
Kosy zněly do popěvků žneček, mandelů houšť jako zlatých teček s plným klasem, darem za mozoly, na cep čekala a na stodoly, na strnisk však opuštěné pruhy jeseň chystal radlice a pluhy, v jichžto rýze jedné, v brázdě stmělé, jako v hrobě, odkud ztěží vstane, ocitnout se mělo pochované štěstí duší dvou a blaho celé. 59 IV. V předtuchách.
Ze sedmera kvítí, kdy se rosou svítí, uvila jsem vínek moci zázračné, abych mohla zbádat taje oblačné. Leť, věnečku, přes hlavičku, přes kvetoucí sněť, o mém štěstí sladkou zvěstí přines odpověď. A ty, dlani moje, citů za příboje s čarodějným vínkem ať se nezachvíš, pevna dnes mi sáhni v tajuplnou říš. Leť, věnečku, přes hlavičku, padni blízounko, že mám k štěstí svému snésti času malounko. [60] Už věneček letí... oj, ty zlobná sněti, proč tvé ostny husté vínek rozmilý v letu nad mou hlavou pevně chytily? V beznaději, hle, se chvěji. – Jako tažný pták má snad plaše blaho naše bloudit u oblak? Nevěřím ti, kouzlo, s nímž mi v srdce vklouzlo planých obav stero jako kluzký had. Vždyť mne nade všecko Havlíček má rád. Dneska znova do růžova ulíbá mi tvář, oči, čelo... Pravím smělo: věnečku, jsi lhář. Štíhlou jedličku jako tvé tílko, jakové neroste, co šírý háj, u svých okének zřelas’, má Cilko, kdy kolem táhl zas prvý náš máj. Na každé větvici rosou se jiskřící víš, že se chvěla duše má celá, bys ráno shlédla, kdo stavěl ti máj... 61 Slavík rozpěl se opojen touhou, a píseň jeho byl bouřlivý stesk, zásvit měsíce stříbrnou prouhou na bělu tvého ti čílka se lesk’, kdy kradmo z přístěnku zíralas’ po venku, stín až se mihne, jejž oko stihne, rádo tak maní se vznítivši v blesk. Majka stála juž, já plný blaha těšil se, ráno až procitneš v ráz, že ti pozdravem, děvuško drahá, zašoumá prvý mé jedličky vlas... Letím, co ve snění – zlé, ach, zlé znamení – objímám tebe, stmělo se nebe, a divý vichořec jedličkou třás. Jak by srdce mi vyrváno z těla, jedličku zdeptánu ve prach jsem zhléd’. Snítky zlomené – chvěla se, chvěla... a oko tvoje tu hledal můj hled. Ty jsi se usmála, já šťasten bez mála slíbil jsem, příště že jako v klíště vrazím jí oddenek zemi až v střed. Pánbůh dá, že se jedličky jiné za větrem vánoční ocitne chvoj, kterou dlaň moje v síňku ti všine, 62 a na rtech zaplá ti polibků roj. Ženušku milenou nepustím z ramenou, z objetí vřele, za niž bych směle se samým peklem se odvážil v boj. Pod Beňovskou skalou bílá kaplička. U ní v stínu sítí studánka se svítí jako perlička. Nad studánkou malou co již vzdechů zlých táhlo, přeletělo, co se retů chvělo, ňader sevřených. Milující duše v taje budoucí křížky ze sítiny kladly do hladiny rukou třesoucí. „Plujte, křížky, plujte, k blahé pověsti, nepadejte ke dnu, ať též ve vás shlednu naděj’ ve štěstí.“ 63 Pod Beňovskou skalou chladná vodička. Kolikrát v ni padla jako do zrcadla moje slzička! – Planých hříček nač se ptát, dokud zřím tvé oko plát, dokud sladkých citů rej dme se, víří, bouří, jásá, netajen tak zvučně hlásá: pojď a objímej! Dokud v ňadrech lásky pták unáší nás do oblak, dokud žhavý rtíček tvůj jahodou se na mne směje v stálém kouzlu čaroděje: tak mne poceluj! Přitul hlavu ke mně blíž, srdce mé znít uslyšíš jako zvon v té novině, že tam láska, perla čistá, nemá ani dosti místa k tobě jedině. 64 Z ňader běží bouří vln, celý svět mé lásky pln, jako zora svítí tmou, šveholí ti ptáčkem v úško, že juž brzo, drahá duško, že juž budeš mou. 65 V. Přece potlouklo.
1.
S vážnou tváří, za sklíčky zor zkumný, bral se Fricek na číhanou humny, kde již Eryn přivstav sobě k ránu pikle stropil na Lhotově lánu. Však již tamhle přes pahorek nízký vyjíždějí Lhotovy dvě ryzky, jejichž opratě sám Lhota třímá za kolečky pluhu vrzavýma. Požehnav se rádlo sklonil k zemi a již k práci škubnul opratěmi. „Pomoz Pánbůh!“ – „Dej to Pánbůh, pane!“ jaksi mrzut Lhota v brázdě stane, aby ihned dále beze slova koníky své bičem pohnal znova. „Zhovte, strýčku!“ Fricek začne směle, „vaše lícha trochu podezřele připadá mi úzka jaksi v šíři.“ – [66] „Úzka?“ Ve Lhotovi krev se zvíří, „úzka? Mýlíte se, milý panku,“ a zas bičem šlehl do prostranků. „Zhovte, strýčku, – –“ „Pravím, mlčte radši, sousedkou mi Lebedka, to stačí.“ „Řek’ jsem, strýčku. Věřte slovům znalce: užší o brázdu a o čtvrť palce, tu to máte ještě k větší víře vyměřeno pěkně na papíře.“ Jiskra padla. Lhota svítě okem jal se měřiť souvrať vážným krokem, aby smělci ve lhostejné tváře vmetl hanu schytralého lháře. Avšak věda – Lhota pěsti svírá, či jej klame lichá kroků míra, znova a zas znova, pekla hříčka, o půl kroku užší pole příčka. „Uoráno!“ posléz Lhota vzkřikl a svým pluhem zpátky ke vsi smýkl a jak mračno, v kterém blesky svítí, přímo Lebedové v síň se řítí. 67 Prvé zlosti v divém návalu kdož as hledá pro vášnivé věty klidná slova hladkých obalů, jež míjejí pobouřené rety? Konec byl, jsa nastražen tou pletkou, jako trefně vymrštěný hrot, nepřátelství strýce se sousedkou, nepřátelství na smrť na život, které sáhlo rukou ledovou v tiché štěstí mladých duší dvou v lásky čisté posvátném jich chvění. Neboť Lhota z bouřných citů tísně ještě týž den velel Cilce přísně: „Na Havla již ani pomyšlení!“ Vy, jimž duši ono kouzlo zhřívá, v kterém slavík jarní noci zpívá, v kterém bují stero zářných květů za prvého mladistvého vznětu, s kterým v duši nasypáno jest celé nebe zářných, zlatých hvězd, odpustíte, že se na úkradku láska hledá sousedních dvou statků přes příkazy rodičův a vůli, že se nadál ňádro k ňádru tulí, že se v taji ret na retu tich oddá vínu citův opojných. 68 Neb co v ňadrech jenom Boha dílem, nálad hříčkám v mrzký dáti plen, by nezoufal kdysi nad omylem, vratký člověk není oprávněn. Však kdo více ke své trýzni nové potřen trpí nežli „čtenářové“? Hlava spolku, Lhota, ani zmínky že by vkročil do milé dřív síňky, s jejíž paní, všechněch k úděsu, zapředl se v sítě procesu. Za to denně s povypjatou hlavou do Besedy míří ve vzdoru, kde jej vítá s tváří usměvavou Teles k přátelskému hovoru. Přinášelť si Lhota s trochou přízně notný přívažek též svojí žízně. Spáčil zatím, Lhotův přítel věrný, marně šíří, co je schopen, slov, mír by přived’ v rozeštvaný krov, rozeťal ten uzel věru perný; tuší cos prý nade všecko jisto, že v té pletce není všecko čisto, zkušené máť toho měřítko. Sází krk, že za tím piklem vzadu čouhá Telesovo kopýtko. 69 „Smiř se, bratře, slyš mou dobrou radu, pro své dítě – – Brázda, jaká škoda? Soudy – věř mně, všecko vzala voda – –“ Lhota na to vypjav trochu bradu: „Nač by byli páni od ouřadu? Právo chci a tomu kráčím vstříc – a ty, brachu, nemluv o tom víc...“ 2.
S rourkami a s rozdivnými stolky, se sklíčky a papíry a s kolky, jak už bývá spojeno vždy spolu, přijechala z města komise. Pole zkoumá nahoru i dolů, měří, kouká, píše, radí se. Nestačí den druhý ani třetí, ani týden, ba ni měsíce, aby z číslic, čárek různé změti nález vypad’ moudrý velice. A tak hladce z měšců sokův mizí stříbrňáky chytrou analyzí. Víc než doma Lhota v městě mešká, v poklonách kdež uvítá jej rád Pleskal, světoznámý advokát, jemuž druhý vyrovná se ztěžka. 70 Strýci k žasu vypočítá hned stero nových přečinův a hříchů, sousedka v něž uoravši líchu zapředla se nad to, jak by smet’. Na cti utrhání vytknout sluší, přivlastněním hrud se držba ruší, s čímž prý krádež stejného je rázu, arci že jen indirecto casu, a tak dále přehmatův a vředů vypátral prý celou abecedu. Kdo tu vyhrá, ať se nebojí svěřiv mu tu spletku v pokoji; by pak s věcí hezky mohl spěchat, by mu ráčil milý strýček zpředu nejmíň stovku na outraty nechat. S druhé strany na zblo v stejné písni Rypáček se ozval, k němuž v tísni Lebedová utekla se záhy. Lhota vinen prý, an v cizí prahy neprávem se vedral násilnicky, málo šetře slovy běžný mrav. Čelíť proti tomu paragraf, jenž jí svaté právo zjedná vždycky. Kdo tu vyhrá, ať se nebojí, svěřivši mu spletku v pokoji. Na outraty, by moh’ s věcí spěchat, ať mu ráčí nejmíň stovku nechat. 71 Jezdilo se, psalo s vesela, pro i contra mnohý sháněn důvod, na vlastní pak, jak už bývá, původ sotva kterás hlava vzpomněla. Oráč Eryn u Telesa v koutku zdarma tyje u plného soudku; Fricek rád by zbyl se ho už sice, ale Eryn pravá pijavice. Milostpán, ač vztek svůj ztěží dusí, vždycky štědře v kapsu sáhnout musí. Teles zatím ve chvilečce pravé kuje železo, dokavad žhavé, jak by Cilku přes vzdor její přec pro synáčka dostal pod čepec. S Lhotou za stolem jak přítel vřelý prosedí tu v řeči večer celý, každým slovem dobře vypočteným před Lhotovým zrakem udiveným zápase jak šermíř dýkou hladkou, hned jak cukrář titěrnůstku sladkou podávaje v pochlebenství rámci, hned jak kupec o bohatém krámci zkušeností pestrosť vykládá, pokud vztahuje se zvláště k tmářství, jež prý církev vsula na záda. Káže též o polním hospodářství, 72 o guánu, akciích a řepě, o tisku, v nějž každý věří slepě, ač se hemží lžemi svodníků, kteří bubnem vlastenectví hlučným mámí peníz v náruč podniků, jež si sami strojí k hodům tučným, hatí svornosť věru v pravém psovství bájíce cos jakéms o království. Za ten žvast by nedal trojníku. Zato klade naději i víru ve výchovy dětí pravou míru, již má teprv všecku v malíku. Hle, tu Fricek, jeho jedináček, živý doklad toho umění. Ovšem třeba otevřen míť sáček, jehož oběť záhy odmění zdárné dítě radostí a blahem. Však v tu opravdovou, ryzí zralosť, v každém směru řádnou dokonalosť nevyspěje za oteckým prahem: do světa s ním, přímo do Vídně, nač prý novin mnohý sloupec lživý, nesvědomitý a závistivý žaluje si dneska nevlídně. Závisť je to jenom literátů, kteří sami blýskati chtí v státu, 73 vědíť, že tam v proudu vědy sterém vyvíjí se talent v ruce s perem jako Fricek třeba, který krásně svaté pravdy ve verš ladný spíná, v mnohou sloku hárající básně, jež jde k tisku přímo do Berlína. Nechce chválit, jeť prý Fricek celý tamhle v koutku, chuďas, uzardělý, ježto srdce jeho zlatý skvost dosavad je čirá nevinnosť. Ať prý Lhota slovům jeho věří, což mu Fricek sám se říci bojí v lichém studu upřímnosti svojí, že vzplál dávno láskou k jeho dceři. Nepije prý, nejí, jenom vzdychá, ustat musil v práci velkolepé, v které pérem nesmrtelným sklepe v pádný důkaz svatosvatý zticha mrzký podvod, jakýs falsifikát, který liché pouze nadšení, jemuž dříve každý musil zvykat, za národa hlásá spasení. Spisu Frickova již prvá stránka sluncem svítí v záhad různých přítmí, že ves národ šálil jakýs Kaňka. Dokážeť to Fricek – logarithmy. 74 Však ta láska, jíž teď jenom žije, péro vědy z prstů vyráží mu v papír kreslíc verše stejných rýmů: och, ach, Cecilie, Cecilie! Lhota zdiven s trochou ješitnosti věří cele nalíčené ctnosti, z ucha k uchu čapku posunuje. Teles předivo své dále snuje: „Já jak otec slůvka nenamítám, v opak volbu s utěšením vítám znaje Cilku jako zdárné dítě, v jehož srdce utajené hloubi pravý cit jak ryzí démant svitě se všech ctností perlami se snoubí. K tomu dále líčka zářná vnada v soulad pravý s ctnostmi všemi spadá. Peníz, nu, bych proslovil se zpříma, který prospěcháře zkonejší, pro nás věru věcí vedlejší, krása duše u nás žezlo třímá. Suďte sám, že škoda jí být selkou, když jí vůle vaše poručí spočinouti jistě paní velkou záhy ve Frickově náručí. 75 Rcete však, zda kvítko polní, prosté, které v ústraní jen plá a roste, zasadit se může v kytici nádherou a pychem zářící, když by dříve prostý jeho kalich lístků jenom drobných, mdlých a malých nevzdělal kdos rukou mistrovskou – planý šípek – v růži královskou? A ten kdos, však, strýčku, rozumíte, co se v obraze tom tají skryté, ústav je nám známý, chlouba kraje, ve kterém nechť lepá vaše dcera rovna muži ve vzdělání zraje: prosím, nechť jde na cvik do kláštera,kláštera. Že jsem přímý, strýčku Lhoto, víte, upřímnosť příteli odpustíte, – a teď, strýčku, v příští zdar a plesy po bratrsku hezky připijme si. – –“ Ó ty lide, že ti nalíčí snadno tak tvou zkázu slepá víra! Zrak ti splete zlato kočičí, za slavíka chytneš netopýra. Vlastní brat, jenž synem téže chatychaty, květ, jenž roste nad tvým potokem, je ti nízký, všední, ale špaty cizího ti žvást je prorokem... 76 V hlavě plno zvonků, plno zvuků Lhota stiskl podávanou ruku, v srdci plno neslýchaných zvěstí o své dcerky netušeném štěstí; jak by terno vyhrálvyhrál, tehdy blah strýček opouštěl Telesův práh, a co sotva kliku pustil doma, zaznělo jak ortel jeho rtoma: „Cilko, vím, žes’ poslušná mi dcera, než se měsíc se měsícem střetne, vypravíš se na cvik do kláštera – –. Pak ti štěstí samo v náruč vletne, neb pan Fric...“ „Můj otče, smilujte se, nedomluvte, pro svou k matce lásku!“ „Juž jsem řekl, půjdeš do kláštera! – –“ Jako květ, kdy vichor z něho střese lístek poslední, tak beze hlásku, oči v slzách, v ňadrech muka sterá v komůrce své Cilka něma klečí. Jen ty slzy, které v bolu křeči z oka plynou líček rmutnou bělí, o trýzni jí duše vyprávěly. A kdy hlédla rudá záplava jako v růžích tonoucího jitra do šerého její síňky nitra, tu ta slza byla krvavá. – 77 Tušilo-liž ono dobré dítě, komu klesnouti má v kleté sítě, které pavouk cizozemec známý napjat uměl klidně mezi námi? Do kláštera!... Zní to hudbou sladkou, žel, že všemu české děvče švarné tam se naučí, jen ne, co zdárné, dobrou být a pravou českou matkou. Jazyk měj, bys tajit uměl chytře, co se rodí s pravdou ve tvém nitře, neměj myšlének, toť prvou ctností, papouškuj, toť známkou učenosti. Po klavíře, pokrok nenadálý, nahoru a dolů honit škály, v hovoru, ač duše touhou lační, odříkati fráse konversační, v společnosti, ozve-li se kdosi rodnou mluvou, ohrnouti nosy, sladký koblih umět péci třeba, ale za to sotva pecen chleba... s Heinem chodit v ruce k útěše: toť ten cvik, jenž perlu duše mění v pouhé sklíčko lesklé v okamžení, srdce v korouhvičku na střeše... Probůh, verši, ustaň již, ó tiše, jaký přečin zjevit pravdu nahou! 78 Tiše, tiše ujetou zas drahou – – kropáč vezme na tě abatyše... 3.
Teles vesel toče palců mlýnkem hostí pány ohnivým dnes vínkem, při němž v hlavě hraběcího panství nový nález se jak jiskra kmit’: „Pane Teles, jak pak o občanství nechtěl byste se tu pokusit? Kupte si ty zídky, stojí za to, nu však víte, nesou ryzí zlato... Přimluvím se za vás ve výboru, by věc hladce vyšla, beze sporu. Mám snad ještě slovo bývalé, rcete přece, pane Kývale!“ „Inu kupte – –“ Kýval kývne zas – „já, což já, nu já to podepíši...“ a již přípitek v zdar jizbou třás’, číše zvoní s Telesovou číší. Než tu sotva který znamená, že již tajná ruka plamenná v poslední hlav pomatených nález napsala své mene, tekel, fares. 79 Zapomněli, v osudnou že chvíli čistou lásku věrných srdcí dvou ochrání vždy anděl její bílý perutí svých mocnou záštitou, o něž roztříští se zloba lidská. – Juta z venku kvapíc bleda k smrti výkřikem svým veselí jich drtí. „Pomoc, pomoc, Eryn zabil Fricka!“ V patách za ní v kleštích ramen svírá strýček Spáčil pana inženýra, který, nebi díky, kromě šosů, divně šourem nahnutého nosu na obchůzce jako záletníček pozbyl ještě dvé svých lesklých sklíček. „Ejhle, ženich, připijte si k tomu,“ – Spáčil zabouřil si hlasem hromu „uorávat, z cizího týt hříchu – – nu tak připijte si hezky v smíchu, vzhůru číše...“ vV obecném pak zmatku přímo pádil do Lhotova statku. V údivu co všichni na to zřeli, Teles s paní Jutou zkameněli. – ***
Vysvětlení? Nu, je krátké zcela. Na statečku Spáčilově měla službu Maryš, děvče kyprých boků, 80 v jaře právě rozekvetlých vnad. Jaký div, že ve Frickově oku vášně plamen vznítil rajský had, jen že Eryn nechtěl míti soků. Tak se stalo, u jedněch že dveří setkali se tehdy v noční šeři mladý pán i Eryn v stejné touze. Peníz možná byl by pomoh’ z nouze, ale Fricek zdráhal se svých dlaní otevříti ihned k značné dani. Slovo dalo slovo, Eryn v ráži špatně střeže neposlušný ret nad čím bděl dřív zaplacenou stráží, zmínku o brázdě v tu hádku vplet’, až i posléz pádnou zvedl páži. Zatím Spáčil, co se dělo venku, vyslech’ pěkně v okně ze přístěnku zjeviv se pak v konec sotva vážný Frickovi jak dobrý anděl strážný. 4.
Potlouklo, ó jaký kletý den, a pan Teles nebyl – pojištěn. Pojištěn na dobrou pověsť? Sotva. Zato v zisku jediná jest kotva. 81 Stříhej vlnu, dokud v ruce nůžky, dokud maska kryje tvoje růžky, Telesův je zákon zákonů, z vlny utkáš – zámět kuponů. Vida v prachu zámky své a hrady sáhl Teles tajné na poklady svojí skříně pod umělým klíčkem. Pestrá směnka lesklá jako hádek, tu zas účtu nekonečný řádek před mnohým se objevily strýčkem. Platit, platit, dům od domu znělo, hospodář kde v dumách věsil čelo. Jakáž pomoc v požadavek rázný, kdy juž truhly všecky byly prázdny. Zazněl buben, po něm maličkámaličká, ale přísná soudní palička... A, ký div, že právě strana světla skoro šmahem s paličkou se střetla, strana pokroku prý, osvěty, a že Kývalovi kromě pluhu kudla zbyla po náhradě dluhů, kterou kdysi loupal posvěty! – Bez vyzvání, ejhle, bez Gabryše k Lebedové scházejí se tiše sousedésousedé, jak dříve bývalo, kdy se méně ještě kývalo – 82 Žel, ó žel, že mnohdy pozdě dost pravdu volit učí zkušenosť, a že vráska než se rozestele na hladkém, dřív spokojeném čele, v kroků směr, když míří na scestí, nahrnout se musí neštěstí. – – Tam již Lhota zveselených očí kolem sousedky se dvorně točí; smířiliť se na oumoru v málu, advokáty, soudy, pych a zlosť odeslavše na horoucí skálu, ba též Eryn přijat na milosť. Z klášterního cviku pro můj rým arci zbyl jen podařený šprým, neboť HavlíkHavlík, záři blaha v líčkulíčku, líbat smí již svoji holubičku. „Sousedé!“ v tom Spáčil hlasu vznese. „Hlavy vzhůru, pravím, pomstěme se!“ Pomstiti se – mnohý vzplane zrak: „Dobře pravíš, brachu, ale jak?“ „Jak? Nu smím-li k spáse dobře radit, štíra třeba ze vsi vystrnadit. Třebas pevně v panské vězel přízni, výpověď že nesmíme mu dát: ani groše nedejme mu k sklízni, opustí nás, věřte, ještě rád. 83 To má rada: Nech se zlostí třese, na hon síňce jeho vyhněme se, utržit co, ani špendlík, pravím, to mu bičem bude, ostnem žhavým. My své pluhy, díky Bohu, máme, jimiž z hrud si chléb svůj vyoráme.“ Stalo se. Den za dnem míjí kvapně, marně Teles čapkou svojí vrtí, v jizbě jeho smutno, pusto, trapně; nežli toho nadál se spíš smrti. Marně Juta sklénky svoje drhne, marně láká cetek novou třísní, – tak v svém slovu stojí strýci přísní, – a pan správčí, ten ho nevytrhne. Zase baně a uchaté šátky stěhují se z hlubin skříní zpátky, prostým vlasem hárá stužek směs. Zase lid tu neporušen stojí s duší ryzí také ve svém kroji. Marně Juta stírá hustou rez s plecháčů svých. Stále nová bují... Teles v koncích marně pěsti svírá, až svou moudrosť v těchhle slovech sbírásbírá: „Zítra se jim z nájmu poděkuji.“ – – 84 Vyšlo slunce. Což mne oči klamou? Vidím vísku onu záři samou, blýská se to, kmitá v šíř i dál, jakby každý nízký krov byl zplál. Zatím blesky ony zlaté rojí jenom všední, prostý nápis trojí: „Škola“ stkví se na průčelním štítě, kde dřív zpupnosť pletla svoje sítě, „Spolek Snaha“ proti němu smělo hrdě nese povztýčené čelo, a ten třetí „Láska“ čet’ jsem plaše v srdcích všechněch ke všemu, co naše. – 85 OBSAH.
I. Rozsévači9 II. Přástky20 III. Setba klíčí a zraje40 IV. V předtuchách60 V. Přece potlouklo66
E: ph + jf; 2002 [87]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kabinetní knihovna; Šimáček, František
(Kabinetní knihovna. Svazek XXVII. Tiskem a nákladem Františka Šimáčka.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 87

Věnování: Nešpor, František
(Svému prvému učiteli panu Františku Nešporovi věnuje Fr. S. P.)

Autor motta: Procházka, František Serafínský
(Autor.)

Motto: Procházka, František Serafínský
(Autor.)